B. Engels
*Evropa roku 1858
V druhé polovině roku 1858 můžeme v celé Evropě pozorovat zvláštní oživení politické aktivity. Od 2. prosince 1851 až do poloviny letošního roku byl evropský kontinent v politickém ohledu jakoby zahalen rubášem. Mocnosti, které diky svým armádám vyšly vítězně z velkého revolučního střetnutí, mohly vládnout podle své vůle, mohly vydávat či rušit zákony, dodržovat je nebo porušovat, jak se jim zachtělo. Zastupitelské instituce se všude zvrhly v pouhou fikci; téměř nikde už neexistovala parlamentní opozice, tisk byl umlčen; a nebýt občasných náhlých výbuchů — povstání v Miláně, přistání v Salernu[464], vzpoury v Chalonu[a], atentátu na Ludvíka Napoleona[b], nebýt několika politických procesů v Angers a jinde, v nichž starý revoluční duch nakrátko, bez ohledu na oběti hlasitě a překvapivě potvrdil, že trvá na svých požadavcích — bylo by možné si myslet, že evropský kontinent se po pokusu z roku 1848 vzdal jakékoli naděje na politický život a že se všude jako jediná možná forma vlády vžil vojenský despotismus, panství césarů. Dokonce i v Anglii ustavičně ochabovala touha po politické reformě. Pozornost parlamentu se soustředila na soudní, obchodní a správní zákonodárství, přičemž tu šlo o správní zákonodárství s jasným sklonem k centralizaci. Pokusy udržet naživu masové politické hnutí byly úplně marné, neboť buržoazní reformní strana složila ruce v klín po katastrofální porážce v palmerstonovských všeobecných volbách roku 1857 a chartismus se doslova rozpadl.
První evropská země, která se probrala z této politické letargie, bylo Rusko. Krymská válka sice skončila bez významnějších územních ztrát a — alespoň na Východě — nijak nepoškodila prestiž Ruska, ale přece jen pokořila jeho hrdost. Bylo totiž poprvé donuceno porušit svou zásadu, že se nikdy nevzdává území, které jednou získalo. Celý ruský správní systém, a to ve svém nejdokonalejším úseku — vojenství — se úplně zhroutil a bylo nutné přiznat, že selhal. Dílo, s nímž se Mikuláš po pětadvacet let ve dne v noci mořil, se rozpadlo v trosky zároveň se sevastopolskými hradbami a pevnůstkami. Ovšem za daných politických poměrů v zemi nebyl možný žádný jiný správní systém než onen výlučný a nabubřelý byrokratický systém, který tu byl. Když chtěl Alexandr II. položit základy k lepšímu systému, musel se znovu začit zabývat myšlenkou na osvobození nevolníků. Musel svést zápas s dvěma strašnými odpůrci — se šlechtou a s byrokracií, tou byrokracií, kterou hodlal zreformovat proti její vůli a která se zároveň měla stát nástrojem k uskutečnění jeho plánů. Oč se mohl opřít, byla jedině vžitá trpná poslušnost netečných mas ruských nevolníků a kupců, které dosud neměly ani právo uvažovat o svém politickém postavení. Aby mohl nějak využít jejich podpory, byl nucen vytvořit jakés takés veřejné mínění a alespoň náznak tisku. A tak byla zmírněna cenzura a celkem se vítala způsobná, loajální a slušná diskuse; dokonce se připustila mírná a uctivá kritika jednání státních úředníků. Míra svobody diskuse, která teď existuje v Rusku, by se asi zdála směšně malá v kterékoli jiné evropské zemi kromě Francie; ovšem těm, kdo znali Rusko Mikulášovo, se zdá obrovským krokem kupředu a spolu s těžkostmi, které se nutně objeví při osvobozování nevolníků, je toto procítání vzdělanějších vrstev v Rusku k politickému životu velice slibné.
Další politická obroda nastala v Prusku. Když se král na čas zřekl správy státu, brzy se rozneslo, že jeho duševní nemoc je nevyléčitelná a že dříve či později bude jeho bratr muset být jmenován regentem s plnou mocí. V tomto mezidobí se projevilo určité zjitření, které pod záminkou volání po definitivním regentství bylo vlastně namířeno proti tehdejšímu nepopulárnímu ministerskému kabinetu. Když pak bylo před dvěma měsíci konečně nastoleno regentství, když došlo ke změnám ve vládě a byla zvolena nová poslanecká sněmovna, prorazilo si politické hnutí, tak dlouho brzděné, náhle cestu a vyhnalo ze sněmovny dřívější většinu, a to téměř do posledního muže. K čemu všechno to, co se nyní v Prusku děje, nakonec povede, bylo už rozebráno na stránkách tohoto listu[c]; zde jen konstatujeme, že nastala politická obroda.
Takové hnutí se nutně muselo odrazit i na ostatním Německu. A skutečně se už projevuje v menších státech; a změny ve vládách, přesuny v poměru sil mezi stranami a kolísání v politice se jistě ještě rozhojní, až hnutí v Prusku nabude zřetelnější podoby. Ale nejen mezi potěrem německých státečků, i v Rakousku se začíná toto hnutí citelně projevovat. Ústavní strana v Rakousku dnes už nemá vyhlídky, že by se jí podařilo přimět vládu k novému pokusu se zastupitelskými institucemi; a tak jediný způsob, jímž se dnes na tuto otázku obrací pozornost veřejnosti, je vychvalování „návratu ke zdravé konstituční vládě“ v Prusku. A je vskutku úžasné, jak se Prusko rázem stalo populárním v Rakousku a v jižním Německu. Ale ať už se toto hnutí v Rakousku projevuje jakkoli, fakt je, že existuje i tam.
Jiným ohniskem nepokojů je Itálie. Bylo tu poměrně klidno od míru s Ruskem, ale politická nákaza, podporovaná bonapartistickými intrikami, musela zachvátit i tento vznětlivý národ. V Lombardii začalo znovu staré hnutí proti tabákovému monopolu; parmská vévodkyně pokládá za vhodné dovolit Ristoriové, aby v rouše Judity hlásající svatou válku proti Asyřanům bouřila proti Rakušanům,[465] a to na doslech rakouské posádky v Piacenze. V Římě se situace francouzské okupační armády stává stejně obtížnou jako situace papežské vlády. I Neapol se chystá povstat a jako vrchol všeho Viktor Emanuel Sardinský vyzývá své generály, aby byli připraveni, protože si na jaře budou muset pravděpodobně znovu čichnout k prachu.
I Francii zachvátil tento nový duch. Montalembertův list proti bonapartismu[466] byl pádným důkazem toho, že francouzská buržoazie znovu procítá k životu. Teď se dovídáme, že nejen Montalembert má připravenu další stať, ale že také pan Falloux, bývalý ministr Ludvíka Napoleona, napsal ostrý článek proti nynějším poměrům. Proces proti Montalembertovi vyúsťuje ve slavnostní protest velkých osobností francouzského parlamentu proti nynějšímu systému a v prohlášení, že stále ještě touží po obnovení parlamentního režimu. Byli tu přítomni de Broglie, Odilon Barrot, Villemain a mnoho dalších lidí této kategorie a Berryer mluvil za ně za všechny, když pod záštitou oné nedotknutelnosti, s níž mohou do jisté míry počítat advokáti při vystupování před soudem, zvolal:
„Ne, nikdy a za žádnou cenu nezradíme svou minulost. Podceňujete naši zemi. Sami připouštíte, že je vrtkavá a nestálá, jakou máte tedy záruku, že se jednoho krásného dne nevrátí k institucím, které milovala a za nichž žila po půl století? Bohužel, naše síla je značně podlomena vleklými boji, bolestnými zkouškami, trpkými zklamáními — ale to nevadí, až nás vlast bude potřebovat, najde nás vždycky na svém místě. Obětujeme se ji se stejným zápalem, se stejnou vytrvalostí a se stejnou nezištnosti jako kdysi, a posledním dohasínajícím dechem zvoláme: ‚Svoboda a Francie!ʻ“
Je jisté, že řečník by si netroufal tak otevřeně vyhlásit válku celému existujícímu zřízení ve Francii, kdyby za ním venku nestála silná strana, jejíž měl morální podporu. Konečně i v Anglii znovu ožila agitace za reformu a je téměř jisté, že tato otázka teď musí v té či oné podobě zůstat na pořadu parlamentu, dokud se neprovede opatření, které citelně změní rovnováhu mezi stranami, a dokud se tak nezaútočí na samy základy ctihodné, leč prohnilé britské ústavy.
Co je však u kořene tohoto jednotného a dosud nezvykle harmonického hnutí v téměř všech evropských zentích? Když se za sopečných výbuchů roku 1848 před očima zděšené evropské liberální buržoazie náhle vynořil gigantický přízrak ozbrojené dělnické třídy bojující za politické a sociální osvobození, tu buržoazie, pro niž bylo bezpečné vlastnění jejího kapitálu mnohem a mnohem důležitější než přímá politická moc, obětovala tuto moc i všechny svobody, za něž nedávno bojovala, jen aby pomohla udusit proletářskou revoluci. Buržoazie se sama prohlásila za politicky nezletilou, neschopnou řídit záležitosti národa a podřídila se vojenskému a byrokratickému despotismu. Nato začal onen křečovitý růst továren, dolů, železnic a paroplavby, doba společností typu Crédit mobilier, akciových podfuků, podvodů a spekulace na burze, období, v němž se evropská buržoazie chtěla za své politické porážky odškodnit průmyslovými vítězstvími, za svou kolektivní bezmocnost individuálním bohatstvím. Ale s jejím bohatstvím rostla její společenská moc a úměrně tornu se rozšiřovaly i její zájmy a buržoazie začala znovu pociťovat tíži svých politických okovů. Nynější hnutí v Evropě je přirozeným důsledkem a výrazem tohoto pocitu; navíc se v průběhu deseti let klidné průmyslové činnosti vrátila buržoazii důvěra ve vlastní moc nad dělníky. Rok 1858 se velmi podobá roku 1846, kdy také začínalo politické oživení v mnoha částech Evropy a kdy tu také bylo několik reformujících panovníků, jež dva roky nato úplně smetl příval revoluční bouře, kterou samí pomáhali rozpoutat.
Napsal B. Engels koncem listopadu 1858
Otištěno jako úvodník
v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5514 z 23. prosince 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz článek Znamení doby. (Pozn. red.)
b Viz článek Atentát na Bonaparta. (Pozn. red.)
c Viz články Pomatenost pruského krále, Regentství v Prusku, 2 články Situace v Prusku, 2 články Nová vláda a články Situace v Prusku zde a zde. (Pozn. red.)
464 Povstání v Miláně rozpoutali 6. února 1853 stoupenci italského revolucionáře Mazziniho; podporovali je maďarští revoluční emigranti. Povstáním, jehož se zúčastnili hlavně italští vlastenečtí dělníci, měla být svržena rakouská nadvláda. Povstání však bylo organizováno podle spiklenecké taktiky a bez ohledu na reálnou situaci, a bylo proto brzy rozdrceno. Marx toto povstání hodnotil v několika svých článcích (viz Marx-Engels, Spisy 8, Povstání v Itálii..., Atentát na Františka Josefa. — Milánské povstání.... a Kossuth a Mazzini....
Koncem června roku 1857 se vylodil na Sapri (provincie Salerno) malý oddíl, vedený italským revolučním demokratem Carlem Pisacanem, mající za cíl rozpoutat na jihu Itálie povstání. Oddíl neumět navázat spojení s masami rolníků a získat jejich podporu a byl rozdrcen neapolskými vojsky.
465 Engels má na mysli vystoupení známé italské tragické herečky Ristori v roli biblické hrdinky Judity ve stejnojmenném dramatu Giacomettiho. Podle biblické legendy Judita, aby zachránila svůj národ, zavraždila asyrského vojevůdce Holoferna a tím Judským umožnila vyhnat nepřátele ze země. Na konci hry zpívala Ristori hymnu s těmito slovy: „Nechť vědí, že válka je svatá, ohrožují-li cizáci otčinu.“ Italští vlastenci přijímali tuto píseň hlučnou demonstrací, která byla zjevně namířena proti rakouským okupantům. Když umělkyně hostovala v Parmě, dovolila jí parmská vévodkyně, aby zazpívala celou hymnu, s tím, že v Parmě prý cizáci nejsou. Obecenstvo bylo hrou nadšeno. Ať potom zpívala Ristoriv kterékoli hře, žádalo ji obecenstvo, aby zazpívala hymnu z „Judity“, a vždy ji odměňovalo bouřlivým potleskem.
466 Je míněn Montalembertův článek „Un débat sur lʼInde au parlement anglais“ [„Rozprava o Indii v anglickém parlamentě“], který byl otištěn v listě „Le Correspondant“, nová řada, sv. IX, 25. října 1858.