Karel Marx
Situace v Prusku
Berlín 16. října 1858
Jestliže světová veřejnost neví nic nebo skoro nic o pruské ústavě, může se alespoň utěšovat tím pozoruhodným faktem, že i pruský lid tápe ve stejných temnotách nevědomosti. Právě v této době listují volební výbory v Berlíně, Vratislavi, Královci, Kolíně nad Rýnem a ve všech ostatních velkých i malých centrech liberalismu horlivě v zažloutlých stránkách pruské charty, aby zjistily, jaké legální útočné či obranné zbraně, hodící se pro nynější účely, by mohly převzít z tohoto tajuplného arzenálu. Celých minulých deset let, kdy se předstíralo, že tato charta je něco, co má skutečnou hodnotu, že je to konečný výsledek a definitivní řešení, chovala se k ní většina Prusů lhostejně a starala se o ni zrovna tak málo jako o zákony Manuovy[441]. Jakmile však všichni začali pociťovat, že se toto oficiální harampádí vlivem okolností změnilo v dvojsečnou zbraň, dychtí najednou každý po tom, aby poznal tuto „velkou neznámou“. V oficiálních kruzích naproti tomu převládají velmi nepříjemné obavy, aby se v tomto případě plod poznání, tak jako v předpotopní době, neukázal být plodem hříchu; konstituční mánie, která tak najednou zachvátila pruský lid, se posuzuje s chmurnou a — musím říci — zcela opodstatněnou podezíravostí. Právě teď uvažuje Pruský princ o státním převratu jako o prostředku, k němuž se možná bude muset velmi brzo uchýlit. Kdyby se volebním výborům podařilo provést svůj plán a sestavit většinu volené sněmovny z literálů Národního shromáždění z roku 1848, jako byli Waldeck, Jacoby, Rodbertus, Unruh, Kirchmann aj., musel by se princ znovu utkat na témž bojišti, na němž královská moc zdánlivě zvítězila v prosinci 1848. I pouhý dech, šepot či křik lidu opět probuzeného k životu ho znepokojuje. Kdyby sestavil, jak mu to radí část jeho kamarily, vládu Bismarck-Schönhausen, a tím otevřeně vyzval revoluci na souboj a bez okolků hned v zárodku udusil všechny naděje zjevně spjaté s jeho příchodem k moci, volená sněmovna by mohla podle článku 56 ústavy a vlastních princových výnosů předložit k projednání otázku „nutnosti“ jeho regentství. Jeho vláda by tak začala vzrušenými a neblahými debatami, zda se dostal k moci zákonným způsobem či zda ji uzurpoval. Kdyby naopak, třebas jen nakrátko, dovolil, aby se toto hnutí rozšířilo a ničím nerušeno nabylo viditelných forem, jeho obtíže by se ještě zvětšily, protože stará roajalistická strana by otočila a napadla by jej za to, že znovu otevřel stavidla revoluce, která ona podle svého názoru dovedla se státnickou rozvážností udržet zavřená, dokud směla pod vlajkou starého choromyslného krále stát u kormidla státu. Dějiny monarchií svědčí o tom, že v obdobích sociálních revolucí není pro rozhodného a přímočarého, ale drsného člověka se zastaralými názory nic nebezpečnějšího než přejmout dědictví po váhavém, slabém a věrolomném vladaři. Jakub I., jemuž se Bedřich Vilém velice podobá, přežil bouři, která přivedla Karla I. na popraviště, a Jakub II., osamělý a ve vyhnanství, pykal za iluze o božském právu králů, které kdysi ještě zvyšovaly neobvyklou popularitu Karla II. Možná, že právě instinktivní strach z obtíží, které ho čekají, přiměl prince Viléma, že se tvrdošíjně stavěl proti tomu, aby král[a] vyhlásil ústavu, týž král, který v roce 1847 při zahájení Spojeného sněmu provinčních stavů bombasticky prohlásil;
„Považuji za nutné slavnostně prohlásit, že žádné pozemské síle se nikdy nepodaří přimět mě k tomu, abych přeměnil přirozený a pevný svazek mezi králem a lidem ve svazek smluvený, ústavní, a že nikdy, nikdy nedovolím, aby se mezi pána na nebesích a tuto zemi vetřel kus popsaného papíru, jakási druhá prozřetelnost, která by nám vládla svými paragrafy a nahradila jiná starou posvátnou věrnost.“
Uvedl jsem už v dřívějším článku[b], jak se podkladem nynější ústavy stal návrh ústavy sestavený Camphausenovou vládou a vypracovaný revolučním shromážděním z roku 1848; ale došlo k tomu teprve poté, když státní převrat smetl původní návrh a oktrojovaná charta jej už reprodukovala ve zkomolené podobě, když oktrojovanou chartu předělaly dvě revidující sněmovny a když revidovanou chartu pozměnila nesčetná královská nařízení. Celý tento únavný proces byl podstoupen jen proto, aby se setřely poslední rysy připomínající revoluční původ této slátaniny. Jenže tohoto cíle se v plné míře nedosáhlo, poněvadž všechny hotové charty se musí víceméně přistřihovat podle francouzského vzoru, a ať s nimi děláte co děláte, nemohou si činit nárok na nějakou pozoruhodnou originalitu. Tak podíváte-li se zběžně na oddíl II lednové ústavy z roku 1850, pojednávající „o právech Prusů“, o těchto, abych tak řekl, pruských droits de lʼhomme[c], vypadají jeho články na první pohled docela pěkně.
„Všichni Prusové jsou si před zákonem rovni. Osobní svoboda je zaručena. Soukromé obydli je nedotknutelné. Nikdo nesmí být vyňat z pravomoci svého zákonného soudce. Trestem se nesmí vyhrožovat ani se nesmí trest ukládat v míře vyšší, než jakou připouští zákon. Vlastnictví je nedotknutelné. Zbavení občanských práv a konfiskaci zákon nepřipouští. Stát nesmí omezovat svobodu vystěhováni, s výjimkou těch osob, na něž se vztahuje vojenská povinnost. Zaručuje se svoboda náboženského vyznání, zakládání náboženských spolků a společného konáni soukromých i veřejných bohoslužeb. Užívání občanských i politických práv je nezávislé na náboženském vyznání. Povoluji se sňatky uzavřené jen podle občanského práva.[d] Věda a její učení jsou svobodné. O výchovu mládeže ze musí v dostatečně míře postarat veřejné školy. Každý má právo vyučovat a zakládat vyučovací ústavy. Hospodářské záležitosti veřejných obecných škol spravují obce. Ve veřejných obecných školách je vyučování bezplatné. Každý Prus má právo svobodně projevovat své mínění slovem, písmem nebo tiskem. Přestupky, jichž se někdo tímto způsobem dopustí, trestají se podle obecně platných trestních zákonů. Všichni Prusové mají právo se shromažďovat beze zbraní v uzavřené místnosti. Mají právo zakládat spolky a kluby, jejichž cíle nesměji být v rozporu se zákonem. Každý Prus má právo podávat petice. Listovní tajemství je neporušitelné. Všichni Prusově musí plnit vojenskou povinnost. Ozbrojené sily směji zasáhnout jen ve výjimečných případech stanovených zákonem. Majoráty jsou zákonem zakázány a stávající feudální majetek se má přeměnit ve svobodný. Povoluje se svobodné rozdělování pozemkového majetku.“[442]
A nyní, když se od těchto „práv Prusů“, jak vypadají na papíře, obrátíte k žalostnému obrazu, jaký skýtají ve skutečnosti, plně pochopíte, pokud jste to nepochopili už dříve, jaký překvapující rozdíl je mezi ideálem a realitou, mezi teorií a praxí. Při každém vašem hnutí, při pouhé změně místa, se dává do pohybu všemohoucí byrokracie, tato druhá prozřetelnost ryze pruského původu. Nemůžete ani žít, ani umřít, ani se oženit, ani napsat dopis, ani myslet, ani publikovat, ani začít obchodovat, ani učit, ani se učit, ani svolat schůzi, ani postavit továrnu nebo se vystěhovat, nic nemůžete udělat bez „obrigkeitliche Erlaubnis“ — bez svolení vrchnosti. Pokud jde o svobodu vědy a náboženství, o zrušení patrimoniálního soudnictví, či o odstranění stavovských výsad, nebo o zrušení majorátů a práva prvorozenství, je to všechno pustý žvást. Ve všech těchto směrech bylo Prusko svobodnější v roce 1847 než teď. Jak si vysvětlíme tento rozpor? Všechny svobody udělované pruskou chartou jsou okleštěny jedním velkým čertovým kopýtkem. Udělují se „v mezích zákona“. Jenže dnes platné zákony nejsou nic jiného než absolutistické zákony pocházející z doby Bedřicha II., a ne ze dne, kdy se zrodila nová ústava. A proto existuje nesmiřitelný rozpor mezi zákonem ústavy a ústavou zákona, přičemž fakticky ústava zákona dělá ze zákona ústavy pouhé zdání. Charta se naproti tomu v nejdůležitějších bodech odvolává na organické zákony, které mají podrobně rozvést její mlhavé formulace. Jenže tyto organické zákony byly vypracovány pod silným nátlakem reakce. Ruší záruky, které existovaly i v těch nejhorších dobách absolutní monarchie, jako například nezávislost soudců na výkonné moci. Charta se nespokojuje jen touto směsí rozpouštědel jak starých, tak nově vymyšlených zákonů a ponechává králi právo, aby zastavil její působnost v kterékoli politické otázce, kdykoli to bude považovat za správné.
Nehledě na to všechno existují dvě Pruska — Prusko charty a Prusko dynastie Hohenzollernů. Volební výbory mají nyní plné ruce práce, aby vyřešily tento rozpor, i přes obtíže, které jim postavily do cesty volební zákony.
Napsal K. Marx 16. října 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5471 z 3. listopadu 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — tj. Bedřich Vilém IV. (Pozn. red.)
c — lidských právech. (Pozn. red.)
d V německém znění ústavy: „Občanské sňatky budou zavedeny podle opatření zvláštního zákona.“ (Pozn. čes. red.)
441 Manuův zákoník byla staroindická sbírka předpisů stanovících povinnosti každého Inda podle dogmat bráhmanismu. Podle indické tradice sepsal tyto zákony Manu, mytický praotec lidstva.
442 Tento citát obsahuje výňatky z některých článků pruské ústavy z 31. ledna 1850, a to čl. 4—12, 19—22, 25, 27—30, 32—34, 36,40 a 42, přičemž je z každého článku zpravidla citována jen nejdůležitější věta, a pokud jde o články 40 a 42, je tu shrnut jen jejich obsah.