Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Atentát na Františka Josefa. —
Milánské povstání. —
Britská politika. — Projev Disraeliho. — Napoleonova závěť
Londýn, v úterý 22. února 1853
Ze Stoličního Bělehradu[a] se telegraficky sděluje:
„18. t. m. v 1 hodinu se na rakouského císaře Františka Josefa, který se procházel po hradbách vídeňské pevnosti, náhle vrhl s dýkou jakýsi krejčovský tovaryš, jménem László Libényi, který dříve sloužil ve Vídni jako husar. Pobočník hrabě OʼDonnell ránu odrazil. František Josef byl poraněn na týle. Jednadvacetiletý Maďar byl pobočníkovou šavlí sražen k zemi a hned nato zatčen.“
Podle jiných zpráv použil atentátník pušky.
V Uhrách bylo právě odhaleno rozsáhlé spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout rakouskou nadvládu.
„Wiener Zeitung“ uveřejňuje několik rozsudků vynesených stannými soudy nad třiceti devíti osobami, obžalovanými hlavně ze spikleneckého spojení s Kossuthem a Ruscsakem z Hamburku.
Hned jak byl potlačen revoluční výbuch v Miláně, dal Radecký příkaz, aby bylo přerušeno veškeré spojení s Piemontem a Švýcarskem. Než dostanete tento článek, jistě už budete mít ty skrovné zprávy, které přece jen pronikly z Itálie do Anglie. Rád bych vás upozornil na jeden charakteristický rys milánských událostí.
Ačkoli zástupce maršála Radeckého, hrabě Strassoldo, vyhlásil nad Milánem nejpřísnější stav obležení, ve svém prvním rozkazu z 6. t. m. výslovně přiznává, že se většina obyvatelstva nedávného povstání vůbec nezúčastnila. Radecký ve svém prohlášení, které potom vydal 9. t. m. ve Veroně, popírá tvrzení svého podřízeného a využívá rebelie k získání peněz pod falešnou záminkou. Ukládá všem osobám, kromě těch, o nichž je všeobecně známo, že patří k rakouské straně, pokuty do neomezené výše ve prospěch posádky. Ve své proklamaci z 11. t. m. prohlašuje, že „většina obyvatelstva — až na několik čestných výjimek — není ochotna podřídit se císařské vládě“, a nařizuje všem soudním orgánům, tj. stanným soudům, zabavit majetek všech účastníků, přičemž tento pojem vykládá takto:
„Che tale complicità consista semplicimente della ommissione della denuncia a cui ognuno è tenuto.“[b]
Takto by mohl Radecký zkonfiskovat hned celý Milán pod záminkou, že obyvatelé 5. neoznámili povstání, které vypuklo 6. A kdo se nechce stát habsburským špiclem a udavačem, je zákonem vydán na milost a nemilost Chorvatům[353]. Zkrátka a dobře, Radecký zavedl nový způsob drancování ve velkém.
Milánské povstání je pozoruhodné jako předzvěst blížící se revoluční krize celého kontinentu. Je to hrdinský čin hrstky proletářů, kteří se ozbrojeni jen noži odvážili zaútočit proti citadele s posádkou a s čtyřicetitisícovou armádou nejlepších vojáků Evropy utábořenou v okolí — zatímco italští boháči uprostřed krve a slzí poníženého a ukřižovaného národa tančili, zpívali a hýřili — a jako takový zaslouží obdivu. Ale jako vyvrcholení Mazziniových věčných spiknutí, jeho nabubřelých proklamací a nadutých kapucinád proti francouzskému lidu je to výsledek velmi hubený. Doufejme, že je tím skoncováno s révolutions improvisées[c], jak to nazývají Francouzi. Slyšel někdy někdo, že velcí improvizátoři byli zároveň velkými básníky? V politice je tomu právě tak jako v poezii. Revoluce se nikdy nedělají na rozkaz. Strašné zkušenosti z roku 1848 a 1849 nás učí, že k rozpoutání národních revolucí je třeba něco víc než papírových příkazů vůdců, kteří si sedí někde pěkně v suchu. Kossuth využil této příležitosti, aby vůbec veřejně odmítl povstání a zvlášť proklamaci vydanou jeho jménem. Je ovšem poněkud podezřelé, že se dodatečně vydává za lepšího politika, než je jeho přítel Mazzini. „Leader“ k tomu poznamenává:
„Pokládáme za nutné upozornit své čtenáře, že celá věc je čistě záležitostí mezi panem Kossuthem a Mazzinim, který ostatně už není v Anglii.“
Mazziniův přítel della Rocco píše v dopise listu „Daily News“ o dementi pana Kossutha a pana Agostiniho:
„Někteří lidé je podezírají, že vyčkávali zprávy o konečném úspěchu nebo neúspěchu povstání, připraveni buď se přihlásit o zásluhu na zdaru, nebo odmítnout odpovědnost za nezdar.“
Bývalý maďarský ministr B. Szemere v dopisu redaktorovi listu „Morning Chronicle“ protestuje „proti tomu, jak se Kossuth neprávem ohání jménem Maďarska“. Praví:
„Kdo si chce udělat úsudek o Kossuthovi jako státníkovi, nechť pozorně prostuduje dějiny poslední maďarské revoluce, a kdo chce poznat jeho obratnost jako spiklence, ať se jen podívá na nešťastnou hamburskou expedici z minulého roku.“
Že revoluce vítězí, i když je poražena, dokazuje hrůza, kterou milánská échauffourée[d] vyvolala mezi kontinentálními potentáty. Všimněte si jen tohoto dopisu uveřejněného v oficiální „Frankfurter Oberpostamts-Zeitung“:
„Berlín 15. února. Události v Miláně tu vyvolaly hluboký dojem. Telegrafická zpráva zastihla krále 9. t. m. právě uprostřed dvorního plesu. Král ihned prohlásil, že hnutí souvisí s rozsáhlým spiknutím rozvětveným na všechny strany; je prý nutno, aby se Prusko proti tomuto revolučnímu hnutí pevně spojilo s Rakouskem... Jeden vysoký hodnostář zvolal: ‚Budeme tedy muset hájit pruskou korunu na březích Pádu!“
Zděšení bylo v první chvíli tak velké, že asi dvacet Berlíňanů bylo beze všeho důvodu zatčeno jen pro „hluboký dojem“, jímž zapůsobily milánské události. Krajně roajalistický list „Neue Preussische Zeitung“ byl zabaven, poněvadž otiskl dokument připisovaný Kossuthovi. Ministr von Westphalen předložil 13. t. m. horní sněmovně pilný návrh zákona, který zmocňuje vládu zabavovat všechny noviny a tiskoviny vydávané za hranicemi Pruska. Ve Vídni jsou na denním pořádku domovní prohlídky a zatýkání. Bylo okamžitě zahájeno jednání mezi Ruskem, Pruskem a Rakouskem o společném protestu britské vládě ve věci politických emigrantů. Tak slabé, tak bezmocné jsou takzvané „mocnosti“! Při první předzvěsti revolučního zemětřesení už cítí, jak se evropské trůny chvějí v základech. Uprostřed svých armád, šibenic a kriminálů se třesou strachy před tím, co nazývají „podvratnou činností hrstky placených darebáků“.
„Klid je obnoven.“ Ano, správně. Zlověstný a tíživý klid, který přicházívá po prvním poryvu bouře, než se uragán znovu rozběsní.
Vraťme se ze vzrušených dějišť na kontinentě do klidné Anglie. Tady jako by ve všech sférách oficiálního života zavládl duch malého „Johna-nejzazší meze“, jako by celý národ byl stižen paralýzou lidí, kteří mu nyní vládnou. Dokonce i „Times“ volají zoufale:
„Možná, že je to klid před bouří; možná, že je to kouř před vzplanutím ohně... Ale nyní je tu jen dusno.“
Parlament znovu zahájil svou činnost, ale zatím nejdramatičtějším a jediným pozoruhodným činem koaliční vlády byla trojí poklona lorda Aberdeena. Dojem, který udělal program lorda Johna na jeho nepřátele, nejlépe vystihuje to, co řekli jeho přátelé:
„Lord John Russell,“ píší „Times“, „pronesl svou řeč tak suše, že obyčejný vyvolavač v dražbě vyvolává starý nábytek, opotřebované harampádí a krámské zařízení s větším zaujetím... Lord John Russell vzbuzuje věru málo nadšení.“
Jak víte, byl nový zákon o reformě odložen vzhledem k naléhavějším praktickým reformám, které si žádaly okamžitou pozornost zákonodárců. Je tu už také příklad, jaké tyto reformy asi budou, když nástroj reformy, tj. parlament, zůstává nezreformován.
14. února předložil lord Cranworth sněmovně lordů svůj program reforem v oblasti práva. Zdaleka největší část jeho rozvláčné, nudné a mlhavé řeči tvořilo vypočítávání té spousty věcí, které se od něho očekávají, ale které on není ochoten udělat. Omlouval se tím, že sedí na pytli s vlnou[354] teprve sedm týdnů, avšak, jak poznamenávají „Times“, „lord Cranworth je už 63 let na světě a z toho 37 let v parlamentě“. V nefalšovaně whigovském duchu vyvozuje z poměrně velkých výsledků dosažených dosavadními malými reformami v oblasti práva, že by bylo porušením veškerých pravidel skromnosti pokračovat v reformách se stejnou horlivostí jako dosud. V nefalšovaně aristokratickém duchu odmítá zabývat se církevním právem, ježto „by se tím příliš zasahovalo do starých osvědčených práv“. V čem osvědčených? V tom, že byla vždy ke škodě společnosti. Jediná poněkud významnější opatření, která lord Cranworth připravuje, jsou tato: Za prvé, „návrh zákona, který má usnadnit převod půdy“, jehož hlavním rysem je, že převod půdy jen ještě víc znesnadňuje, protože zvyšuje výdaje s tím spojené a zvětšuje technické překážky, aniž zkracuje průtahy nebo zmenšuje spletitost převodního postupu. Za druhé, návrh na vytvoření komise pro zpracování statutárního práva[355], jejíž celá zásluha bude spočívat v tom, že sestaví rejstřík ke všem čtyřiceti foliantům statutů. Lord Cranworth ovšem může hájit svá opatření i proti nejzarytčjším odpůrcům právních reforem stejnou omluvou jako jedna chudá dívka, která říkala svému zpovědníkovi, že sice porodila dítě, ale že bylo docela malinké.
Jediná zajímavá debata v poslanecké sněmovně byla zatím jen ta, ve které pan Disraeli 18. t. m. interpeloval ministry o vztazích mezi Anglií a Francií. Disraeli začal u Poitiers a Azincourtu[356] a skončil předvolebními projevy v Carlisle a v Cloth-Hall v Halifaxu a jeho cílem bylo obvinit sira Jamese Grahama a sira Charlese Wooda, že se vyjádřili neuctivě o Napoleonovi III. Ničím nemohl Disraeli tak přesvědčivě dokázat naprostý úpadek toryovské strany jako právě opěvováním Bonapartů, odvěkých nepřátel té politické strany, v jejímž čele sám stojí. Nemohl zahájit svou opoziční kariéru nevhodnějším způsobem než ospravedlňováním dnešního režimu ve Francii. Jak slabá byla tato část jeho řeči, vysvitne i z docela stručného rozboru.
Pokoušeje se vysvětlit příčiny určité nespokojenosti, kterou pociťuje veřejnost se současným stavem vztahů mezi Anglií a Francií, musel přiznat, že hlavním důvodem této nespokojenosti bylo silné vyzbrojování, které začalo už za jeho vlády. Přesto se však všemožně snažil dokázat, že jediným důvodem, proč bylo nutné rozšiřovat a zdokonalovat obranu Velké Británie, byly velké změny vyvolané moderní aplikací vědy ve vojenském umění. Významní odborníci, říká, už dávno uznávali, že taková opatření jsou nezbytná. Roku 1840, za vlády Thiersovy, usilovala vláda sira Roberta Peela o to, aby se alespoň začalo s novým systémem veřejné obrany. Ale marně. Při vypuknutí revolucí na kontinentě roku 1848 se tehdejší vládě znovu naskytla příznivá příležitost působit na veřejné mínění a získat je pro obranu země. Ale zase bezvýsledně. Otázka národní obrany dozrála, teprve když on a jeho kolegové byli postaveni do čela vlády. Přijali tato opatření:
1) Byla zřízena milice.
2) Dělostřelectvo bylo uvedeno do bojeschopného stavu.
3) Byla učiněna opatřeni k náležitému opevnění arzenálů a některých důležitých opěrných bodů na pobřeží.
4) Byl předložen návrh zvýšit stav válečného námořnictva o 5000 námořníků a 1500 vojáků námořní pěchoty.
5) Byla učiněna opatření k obnovení staré námořní moci vytvořením lamanšské flotily o 15 až 20 řadových plachetních lodích s příslušným počtem fregat a menších plavidel.Avšak ze všeho, co Disraeli říká, vyplývá pravý opak toho, co chtěl dokázat. Vláda nebyla s to prosadit zvýšení výzbroje ve chvíli, kdy syrská a tahitská otázka ohrožovaly entente cordiale[e] s Ludvíkem Filipem;[357] rovněž se jí to nepodařilo ve chvíli, kdy se revoluce rozšířila po celém kontinentě a očividně ohrožovala zájmy Velké Británie v samých kořenech. Proč to však šlo nyní a proč to provedla právě Disraeliho vláda? Zřejmě jedině proto, že Napoleon III. naháněl Anglii víc strachu o její vlastní bezpečnost než kdokoli předtím od roku 1815. A pak, jak správně poznamenává pan Cobden:
„Navrhované rozšíření námořních branných sil neznamenalo zvýšení počtu parních strojů, nýbrž zvýšení stavu mužstva, jenomže přechod od plachetních lodí k parníkům nevyžaduje větší počet námořníků, nýbrž právě naopak.“
Disraeli řekl:
„Další důvod, proč se věřilo, že dojde co nevidět k roztržce s Francií, byl vojenský režim ve Francii. Avšak kdykoli armády touží po výbojích, znamená to, že jejich postavení doma je nepevné. Ve Francii teď ovšem vládne armáda ne proto, že armádu posedla válečná ctižádost, ale proto, že občanstvo je neklidné.“
Pan Disraeli zřejmě vůbec nevidí, že otázka je právě v tom, jak dlouho se bude armáda cítit doma pevná a jak dlouho bude celý národ ochoten podrobovat se pro nějaký sobecký neklid úzké vrstvy občanstva nynějšímu teroru vojenského despotismu, který je konec konců jen nástrojem úzce třídních zájmů.
Jako třetí příčinu uvádí pan Disraeli:
„Značné předsudky, které u nás existují proti nynějšímu vládci Francie... U nás panuje názor, že když se dostal k moci, udělal konec parlamentnímu zřízení, jehož si u nás všichni váží, a že likvidoval svobodu tisku.“
Proti těmto předsudkům nemůže ovšem pan Disraeli uvést skoro nic. Řekl, že „je nesmírně nesnadné udělat si úsudek o francouzské politice“.
Ale zdravý lidský rozum napovídá anglickému lidu — třebaže není tak hluboce zasvěcen do tajů francouzské politiky jako pan Disraeli, že právě tento nesvědomitý dobrodruh, kterého nekontroluje ani parlament, ani tisk, by mohl nejspíš provést pirátský přepad Anglie, až mu hýření a vyhazování vyprázdní státní pokladnu.
Pan Disraeli pak uvádí několik případů, kdy upřímné porozumění mezi Bonapartem a poslední vládou značně přispělo k zachování míru, jako v případě hrozícího konfliktu mezi Francií a Švýcarskem, při zpřístupnění jihoamerických řek pro plavbu, při sporu mezi Pruskem a Neuchâtelem, při nátlaku na Spojené státy, aby se vzdaly trojstrannou dohodou Kuby, při společném vystoupení na Blízkém východě, při zavádění tanzimatu v Egyptě, při revizi smlouvy o řeckém následnictví, při přátelské spolupráci v otázce Tuniska atd.[358] To mi připomíná jistého člena francouzské strany pořádku, který měl koncem listopadu 1851 řeč o upřímné shodě mezi Bonapartem a většinou sněmovny, což prý jí umožnilo tak snadno rozřešit otázku volebního práva a otázku spolčování a tisku — načež za dva dni nato byl proveden státní převrat.
Třebaže tato část Disraeliho projevu byla slabá a nedůsledná, uzavřel jej skvěle útoky na koaliční vládu:
„Ještě z jednoho důvodu,“ řekl závěrem, „musím nyní pokračovat v tomto rozboru, a tímto důvodem je nynější postavení politických stran v této sněmovně. Je to vskutku prapodivný stav. Máme v této chvíli konzervativní vládu a máme konzervativní opozici. (Potlesk.) Po velké liberální straně není ani potuchy. (Potlesk.) Kde jsou whigové se svými velkými tradicemi?... Na to mi nikdo nedá odpověď. (Nový potlesk.) Kde je, ptám se, mladistvá energie radikalismu? Jeho odvážné plány, jeho velkolepé naděje? Obávám se, že až procitne ze své nerozvážné nezkušenosti, která bývá často průvodním zjevem mládí, uvědomí si, že byl využit a zároveň odhozen do starého železa. (Potlesk.) Využit bez výčitek svědomí a odhozen bez dlouhých okolků. (Potlesk.) Kde jsou radikálové? Je tu v této sněmovně někdo, kdo o sobě říká, že je radikál? (Projevy rozhořčení.) Ne, nikdo. Musel by mít strach, že by ho chytili a udělali konzervativním ministrem. (Hlučný smích.) Dobrá, ale jak mohl vzniknout takový podivný stav? čím se vytvořila tato hrozná politická situace? O vysvětlení se budu musel patrné obrátit na nevyčerpatelnou studnici politických hesel, jíž je první lord admirality“ (Graham). „Snad si páni poslanci vzpomenou, že nám první lord admirality asi před dvěma roky podle svého zvyku přednesl jedno ze svých politických kréd, kterými jeho projevy oplývají. Řekl v něm: ‚Stavím se na půdu pokroku.‘ Už tehdy jsem si, pánové, pomyslil, jaká to musí být podivná věc ten pokrok, když se někdo může stavět na jeho půdu. (Hlučný smích a potlesk.) Domníval jsem se tehdy, že je to jen nějaký řečnický lapsus. Ale omlouvám se za své tehdejší podezření. Vidím, že to byl dokonale promyšlený systém, který se nyní uskutečňuje. Nyní totiž máme vládu pokroku a přitom všechno trčí na místě. (Potlesk.) Slovo ‚reforma‘ už ani neslyšíme; není to už vláda reformy; je to vláda pokroku a všichni její členové si předsevzali, že nebudou nic dělat. Všechny obtížné otázky byly odloženy. Všechny otázky, o nichž nelze dosáhnout dohody, jsou otevřenými otázkami.“
Oponenti pana Disraeliho neměli celkem, co by odpověděli — až na „nevyčerpatclnou studnici politických hesel“, sira Jamese Grahama, který alespoň zachoval důstojnost a neodvolal zcela urážlivé výroky proti Ludvíku Napoleonovi, které mu vytýkali.
Lord John Russell obvinil pana Disraeliho, že dělá ze zahraniční politiky stranickou otázku, a ujistil opozici,
„že po loňských sporech a bojích by země uvítala sebekratší období pokojného pokroku bez oněch velkých křečovitých bojů mezi stranami.“
Výsledkem debat je, že celý rozpočet týkající se válečného námořnictva sněmovna schválí, avšak pro uklidnění Ludvíka Napoleona nikoli z válečných, nýbrž z vědeckých důvodů. Suaviter in modo, fortiter in re.[f]
Minulý čtvrtek ráno se dostavil k siru J. Dodsonovi u Arcibiskupského soudu královský advokát a žádal jménem ministerstva zahraničních věcí, aby originál závěti Napoleona Bonaparta a jejího dodatku byly vydány z archívu soudu do rukou francouzské vlády. Žádosti bylo vyhověno. Otevře-li Ludvík Bonaparte tuto závěť a bude-li se snažit ji uskutečnit, mohla by z toho být moderní Pandořina skřínka[359].
Napsal K. Marx 22. února 1853
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čís. 3710 z 8. března 1853
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Maďarský název: Székesfehérvár. (Pozn. čes. red.)
b „Taková účast je už v tom, když někdo neohlásí, co je každý povinen ohlásit.“ (Pozn. red.)
c — improvizovanými revolucemi. (Pozn. red.)
d — smělý, ale ukvapený čin. (Pozn. red.)
e — srdečnou dohodu. (Pozn. red.)
f Mírně ve způsobu, ostře v podstatě věci. (Pozn. red.)
353 Chorvaté — v rakouské armádě lehké sbory, které se rekrutovaly hlavně z Chorvatů a některých jiných slovanských národů, a také z Maďarů.
354 Podle anglické parlamentní tradice seděl předseda sněmovny lordů, lord kancléř, na pytli s vlnou, který byl kdysi symbolem hlavního zdroje národního bohatství Anglie.
355 Statutární právo — tak se v Anglii nazývají právní normy, jejichž pramenem jsou zákonodárná usnesení parlamentu, tzv. statuty.
356 Míní se velké bitvy ve stoleté válce (1337—1453) mezi Anglií a Francií. U Poitiers roku 1356 a Azincourtu roku 1415 porazila anglická pěchota francouzskou rytířskou jízdu.
357 Roku 1839 se obnovil turecko-egyptský spor o Sýrii, kterou roku 1833 obsadilo egyptské vojsko. K zostření anglo-francouzských vztahů na Blízkém východě v této době došlo proto, že Francie podporovala egyptského pašu Muhammada Alího. Anglie se snažila zabránit růstu francouzského vlivu v této důležité oblasti, ležící na cestě k jejím koloniím v Asii, tím, že poskytovala vojenskou pomoc Turecku proti Egyptu a za podpory Ruska, Rakouska a Turecka vyvíjela diplomatický nátlak na Francii, aby přestala podporovat Egypt.
Roku 1844 se vztahy mezi Anglií a Francií znovu zostřily v souvislosti s vypovězením anglického agenta z tstrova Tahiti, kde byl nedlouho předtím zřízen francouzský protektorát. Incident na Tahiti byl důsledkem vystupňovaného anglo-francouzského koloniálního soupeření v oblasti Tichého oceánu.
358 Ke konfliktu mezi Francií a Švýcarskem došlo v prosinci 1851 až lednu 1852, když Ludvík Bonaparte žádal, aby byli ze Švýcarska vypovězeni francouzští uprchlíci, republikáni.
V letech 1845—1849 naléhaly Anglie a Francie na Argentinu, aby dovolila jejich obchodním lodím plout po řekách Paraná a Paraguay. Po dlouhotrvající blokádě pobřeží anglickou a francouzskou flotilou byla Argentina nucena ustoupit a roku 1852 podepsat dohodu o svobodné plavbě cizích lodí po zmíněných řekách.
Neuchátel je švýcarský kanton, který byl zároveň v lenní závislosti na Prusku. Po buržoazní revoluci z února 1848 byla v Neuchâtelu vyhlášena republika nezávislá na Prusku. Diplomatický zákrok evropských mocností, mezi nimi i Anglie a Francie, přiměl Prusko upustit od použití síly. Prusko se definitivně vzdalo svých nároků na Neuchâtel teprve roku 1857.
Roku 1852 navrhly vlády anglická a francouzská vládě Spojených států podepsat trojstrannou dohodu o tom, že se USA vzdávají územních nároků na Kubu, protože se obávaly, aby Spojené státy nezabraly tento ostrov, který tehdy patřil Španělsku. Konvence nebyla podepsána, protože vláda Spojených států ji odmítla podepsat.
Roku 1851 pod záminkou rozšíření tanzimatu na Egypt (tanzimat — politika reforem, prováděná v Turecku od roku 1839, jejímž účelem bylo posílit monarchii na základě kompromisu se vzmáhající se buržoazií) navrhlo Turecko egyptskému pašovi, aby provedl řadu „reforem“, které měly znovu podrobit Egypt Turecku. Na nátlak Anglie a Francie byl Egypt nucen požadavky Turecka přijmout.
V listopadu 1852 podepsaly Anglie, Francie, Rusko, Bavorsko a Řecko v Londýně protokol, podle něhož se místo jiného bavorského prince, který odmítl přestoupit k pravoslaví, stal následníkem bezdětného řeckého krále Otty jeho mladší bratr Adalbert Bavorský.
Ve čtyřicátých a padesátých letech 19. století se Anglie a Francie snažily zabránit osamostatnění Tuniska, a proto se vměšovaly do jeho zahraniční politiky a podporovaly nároky Turecka na nadvládu nad Tuniskem.
359 Pandořina skřínka — schránka zla a nesvárů; literární obraz, který vznikl podle starořeckého mýtu o Pandoře, která ze zvědavosti otevřela skřínku, v níž byly uzavřeny všemožné svízele a pohromy, a pustila je ven.