Karel Marx
Pomatenost pruského krále
Berlín 12. října 1858
Dnešního dne opustil král Berlín a vydal se na cestu do Tyrol a Itálie. Mezi mlčelivým davem, jenž čekal na Postupimském nádraží a přihlížel královu odjezdu, bylo dost lidí, kteří v roce 1840 byli na jeho korunovaci a vyslechli jeho první veřejný bombastický projev, v němž slavnostně přísahal, že nikdy nepřipustí, aby se „mezi něho a jeho lid vetřel nějaký galský kus papíru“.[a] A tento člověk měl tu smůlu, že musel nejen přísahat věrnost tomuto „galskému kusu papíru“ — věru romantický název pro ústavní listinu čili konstituci — ale že se dokonce stal kmotrem pruské ústavy a v jistém smyslu dokonce právě kvůli tomuto zpropadenému „kusu papíru“ přišel o trůn. Jistě postřehnete rozpory mezi královým výnosem adresovaným Pruskému princi a princovým výnosem adresovaným vládě. Král ve svém výnosu říká:
„Protože stále ještě nemohu sám řídit státní záležitosti, prosím Lásky Vaše, Vaši královskou Výsost, abyste dočasně atd... vykonával královskou moc jako regent mým jménem, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí; za své jednání v této funkci budete odpovědný jedině Bohu.“
Princ ve své odpovědi na výnos píše:
„V důsledku tohoto králova požadavku a podle článku 56 ústavy ... ujímám se tímto — jako nejbližší následník trůnu po meči — regentství v zemi... a podle článku 56 ústavy svolávám obě sněmovny královského zemského sněmu.“
Král tedy ve svém výnosu jedná jako svobodná osoba a z vlastní svobodné vůle dočasně abdikuje. Princ se však odvolává jak na „králův požadavek“, tak na „článek 56 ústavy“, který předpokládá, že král je buď duševně chorý, nebo upadl do zajetí a nemůže proto nastolit regentství sám. Král dále ve svém výnosu vyzývá regenta, aby za výkon své moci byl „odpovědný jedině Bohu“, zatímco princ tím, že se dovolává ústavy, přenáší všechnu odpovědnost na stávající vládu. Podle článku, na který regent odkazuje, je „nejbližší následník trůnu“ povinen okamžitě svolat sněmovny, které na společném zasedání mají rozhodnout otázku „nutnosti regentství“. Aby byl sněm tohoto práva zbaven, zdůrazňuje se, že král se vzdává trůnu dobrovolně; ale aby to zas nezáviselo jen na králových rozmarech, je tu i ono odvolání na ústavu. Tak mají regentovy nároky jednu slabou stránku, že se totiž dovolávají dvou právních titulů, které se navzájem vylučují. Článek 58 ústavy říká, že:
„od chvíle jeho (regentovy) přísahy na ústavu“ (před spojenými sněmovnami) „odpovídá celá existující vláda i nadále za všechny vládní akty“.
Jak se to srovnává s „odpovědností jedině Bohu“? Uznání králova výnosu je jen záminka, protože se svolává sněm, jenže svolání sněmu je rovněž jen záminka, protože nemá rozhodovat o „nutnosti“ regentství. Pod tlakem okolností se tedy Pruský princ, který v roce 1850 odmítl přísahat na ústavu, ocitá v trapné situaci, kdy musí tuto ústavu nejen uznat, ale ještě se na ni odvolávat. Nesmíme zapomínat, že od podzimu 1848 do začátku roku 1850 se stoupenci absolutismu, zejména z řad armády, zabývali plánem, který občas i otevřeně přiznávali, totiž nahradit váhavého krále střízlivým princem, u něhož rozhodně nějaká pružnost rozumu nebyla na překážku určité síle vůle. Kromě toho ukazovalo jeho chování v březnových dnech, útěk do Anglie, nenávist lidu vůči jeho osobě a konečně jeho velké činy za bádenské kampaně,[436] že právě on se nejlépe hodí do čela silné vlády v Prusku, tak jako František Josef na jižních a syn Hortensie[b] na západních hranicích hohenzollernských držav. Princ fakticky nikdy své zásady nezměnil. Ale opovržení a pohrdání, s nimiž královna se svou kamarilou pohlížela jak na něho, tak především na jeho manželku, obdivovatelku Goethovu a vzdělanou, ctižádostivou a pyšnou ženu, musely u něho nutně vyvolat určitý opoziční postoj. Králova choroba mu neponechala žádnou jinou možnost, než buď přenechat otěže vlády královně, nebo uznat ústavu. Kromě toho odpadá nyní jedna zábrana pro něj tak charakteristická, která ho ovlivňovala roku 1850. Tehdy byl prostě prvním důstojníkem pruské armády a tato armáda přísahá věrnost pouze králi, a ne ústavě. Kdyby byl v roce 1850 přísahal na ústavu, byl by tím zavázal i armádu, jejímž představitelem byl. Za nynější situace však přísahat může; kdyby ovšem chtěl, mohl by pouhou rezignací umožnit svému synovi, aby s pomocí armády ústavu zničil. Sám příklad panování jeho bratra za posledních osm let byl dostatečným důkazem — bylo-li ještě vůbec nějakého důkazu třeba —‚ že ústava poutá nároky královské moci jen na papíře, kdežto z finančního hlediska je to přímo boží požehnáni. Vzpomeňte si jen na královy finanční potíže v letech 1842—1848, jak se marně snažil dostat úvěr prostřednictvím Seehandlungu[437], jak mu Rothschildové s chladnou tváří odmítali půjčit pár miliónů dolarů, jak mu v roce 1847 Spojený sněm zamítl i malé půjčky a jak byla státní pokladna vyčerpána až do dna, a porovnejte to na druhé straně s tím, jaké finančni úlevy měl už roku 1850, v prvním roce ústavy, kdy se sněmovny najednou rozhodly krýt tři státní rozpočty se sedmdesátimiliónovým schodkem, aniž hnuly brvou. Jedině úplný blázen by se mohl chtít zbavit takové báječné mašinérie, kde se dá nadělat peněz jako želez! Pokud se týká lidu, přidala pruská ústava k tradiční moci byrokracie jen politický vliv aristokracie, zatímco koruna dostala naopak možnost vytvořit státní dluh a zvýšit roční rozpočet víc než o 100 %.
Už sama historie této ústavy je jednou z nejneobyčejnějších kapitol moderních dějin. Návrh ústavy sestavila nejprve 20. května 1848 Camphausenova vláda a předložila jej pruskému Národnímu shromáždění. Tento orgán se zabýval především tím, že vládní návrh předělával. Shromáždění na něm ještě pracovalo, když bylo rozehnáno pomořanskými bodáky. Dne 5. prosince naoktrojoval král vlastní ústavu — bylo to v době, kdy v zemi ještě dožívaly revoluční nálady — ta však měla být pouze prozatímním uklidňujícím prostředkem. Byly svolány sněmovny, aby ji zrevidovaly, a jejich práce spadala právě do období zběsilé reakce. Tyto sněmovny velmi připomínaly proslulou chambre introuvable[438] Ludvíka XVIII., jenže v pruském stylu. Král pořád ještě váhal. „Kus papíru“, i když oslazený, provoněný duchem loajality a vyzdobený středověkými heraldickými znaky, nebyl králi stále ještě po chuti. Král vyzkoušel všechno, aby harcovníky konstituce znechutil, oni však byli právě tak pevně rozhodnuti nepodlehnout žádnému ponížení, nezaleknout se žádného ústupku a získat nominální ústavu, ať obsahuje cokoli, že by se kvůli tomu byli před králem třeba plazili po břiše. A skutečně, královská poselství, která následovala jedno za druhým jako salvy, nerušila rezoluce revidujících sněmoven — neboť ty se chovaly úplně pasívně —‚ ale naopak návrhy, které postupně předkládali vlastní královi ministři jeho vlastním jménem. Dnes předložili jeden článek. Dva dni poté, co ho sněmovny přijaly, už se shledalo, že má nedostatky a král prohlásil, že se musí bezpodmínečně změnit. Nakonec, znaven touto hrou, rozhodl se král ve svém poselství ze 7. ledna 1850, že se naposled a definitivně pokusí přimět své věrné poddané, aby se ze zoufalství vzdali svých konstitučních choutek. V poselství napsaném přímo s tímto záměrem navrhl celou řadu oprav, které, jak se domníval, nespolknou s veškerou pravděpodobností ani sněmovny. Jenže ony je spolkly a docela rády. A tak nezbývalo nic jiného než s celou touto věcí skoncovat a ústavu vyhlásit. Králova přísaha měla ještě příchuť všech těch fraškovitých úskoků, které provázely í zrození ústavy. Král přijal ústavu pod podmínkou, že „shledá možným s touto ústavou vládnout“, a sněmovny přijaly toto dvojsmyslné prohlášení jako přísahu a vyrovnaný účet. Masy lidu neměly na tom všem naprosto žádný zájem.
Taková je historie této ústavy. O jejím obsahu vám chci podat stručný přehled v jiném článku,[c] neboť podivnou shodou okolností se nyní tento „vzdušný zámek“ stal, alespoň naoko, základnou pro operace soupeřících oficiálních stran, jimž je v Prusku stejně jako všude jinde souzeno zahájit všeobecné hnutí, které se musí v pravou dobu objevit na scéně.
Napsal K. Marx 12. října 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5465 z 27. října 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)b — tj. Napoleon III. (Pozn. red.)
436 Princ Pruský, později král pruský a císař německý Vilém I., byl jedním z nejnenáviděnějších předáků reakční dvorní kamarily; za březnové revoluce v Německu roku 1848 uprchl do Anglie. Za bádensko-falckého povstání roku 1849 byl princ vrchním velitelem pruského vojska, které pomáhalo potlačit povstání.
437 Seehandlnng (Námořní obchod), zkratka názvu „Preussische Seehandlungsgesellschaft“ — obchodní a úvěrová společnost, založená roku 1772 v Prusku. Obdržela od státu řadu důležitých výsad; poskytovala vládě velké půjčky a hrála tak vlastně úlohu jejího bankéře a makléře. Roku 1904 byla tato společnost oílciálně přeměněna v pruskou státní banku.
438 „Chambre introuvable“ [„Sněmovna k pohledání“] — poslanecká sněmovna ve Francii vletech 1815 až 1816, složená z krajních reakcionářů.