Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191722. Uchvácení Zimního paláce
Kerenskij přijal Stankěviče, jenž přijel z fronty se zprávami, s myslí bodře povznesenou: právě se vrátil z Rady republiky, kde úplně odhalil povstání bolševiků. - Povstání? - Cožpak nevíte, že tu máme ozbrojené povstání? - Stankěvič se rozesmál: ale vždyť ulice jsou úplně klidné; copak takhle vypadá opravdové povstání? - Ale udělat konec těmto věčným otřesům je přece jen potřeba. S tím se Kerenskij úplně shoduje: Ano, čeká jen na resoluci Zatímního parlamentu.
V devět hodin večer se vláda sešla v Malachitové síni Zimního paláce, aby sjednala způsob "rozhodné a konečné likvidace" bolševiků. Stankěvič, jenž byl poslán do Marijinského paláce, aby tam věc popohnal, oznamuje rozhořčeně, že formulka, která tam právě byla přijata, je formulkou poloviční nedůvěry. Resoluce Zatímního parlamentu žádá, aby se dokonce i boj proti povstání nesvěřoval vládě, nýbrž zvláštnímu výboru na záchranu společnosti. Kerenskij rozohněně prohlásil, že za takovýchto podmínek "nezůstane už ani minutu v čele vlády". Kompromisničtí vůdcové byli ihned telefonicky zavoláni do paláce. Možnost demise Kerenského přivedla je v úžas ne méně než Kerenského jejich resoluce. Avksentěv se ospravedlňoval: vždyť přece resoluci pokládali "za čistě teoretickou a nahodilou a nemyslili, že může mít za následek praktické kroky". Ano, teď vidí sami, že resoluce "není snad sepsána docela šťastně". Tito lidé neopomíjeli jediné příležitosti, aby neukázali, zač je jich loket.
Noční rozhovor demokratických vůdců s hlavou státu zdá se zcela nepodobný pravdě na pozadí rozvíjejícího se povstání. Dan, jeden z hlavních hrobařů únorového řádu, žádá, aby vláda ihned, a to ještě v noci, vylepila v městě plakáty s prohlášením, že navrhla spojencům zahájit jednání o mír. Kerenskij odpověděl, že vládě takovýchto rad není třeba. Věříme, že by jí jedna silná divise byla milejší. Avšak takovou věc Dan navrhnout nemohl. Odpovědnost za povstání se Kerenskij ovšem snažil podstrčit svým spolubesedníkům. Dan odpověděl, že vláda zveličuje události vlivem svého "reakčního štábu". Podávat demisi není třeba, ať tak či onak; ale resoluce, jež je vládě nepříjemná, je třeba, aby se převrátila nálada v masách. Bolševici "ještě zítra" budou musit svůj štáb rozpustit, poslechne-li vláda vnuknutí Danových. "Právě v tu chvíli", praví Kerenskij s oprávněnou ironií, "zabírala rudá garda jednu vládní budovu po druhé."
Ještě se neskončilo dohadování tak významné s přáteli z levice, když tu ke Kerenskému přišli jako delegace Rady kozáckých vojsk přátelé praví. Důstojníci se tvářili, jako by na nich záviselo chování tří kozáckých pluků, ubytovaných v Petrohradě, a dávali Kerenskému podmínky diametrálně se rozcházející s podmínkami Danovými: nižádné ústupky sovětům, vypořádání s bolševiky musí být tentokráte konečné, a ne aby to bylo jako v červenci, kdy kozáci přinesli oběti marně. Kerenskij, jenž sám si nepřál nic jiného, slíbil všecko, co od něho chtěli a omlouval se svým spolubesedníkům, že dosud ještě z důvodů opatrnostních nezavřel Trockého jakožto předsedu Sovětu zástupců. Delegáti odešli ujistivše Kerenského, že kozáci vykonají svou povinnost. Kozáckým plukům byl ihned ze štábu poslán rozkaz: "Pro svobodu, čest a slávu rodné země vyjíti na pomoc Ústřednímu výkonnému výboru a Zatímní vládě pro spásu hynoucího Ruska." Tato nadutá vláda, ochraňující tak žárlivě svou nezávislost na Výkonném výboru, musí se po každé ve chvíli nebezpečí schovávat poníženě za jeho záda. Úpěnlivé rozkazy rozeslány i velitelským učilištím v Petrohradě a okolí. Železničním drahám nařízeno: "Vlaky s vojskem, jedoucí z fronty do Petrohradu, pouštějte mimo jakékoliv pořadí, a bude-li potřeba, zastavte i obvyklé vlaky."
Když se vláda, která vykonala co mohla, ve dvě hodiny v noci rozešla, zůstal s Kerenským v paláci jenom jeho zástupce, liberální moskevský kupec Konovalov. Velitel okruhu Polkovnikov přišel k nim s návrhem, aby se ihned s pomocí věrných vojsk organisovala výprava na uchvácení Smolného. Kerenskij bez rozmýšlení tento skvělý záměr přijal. Avšak ze slov velitele nebylo lze nijak pochopit, o jaké to síly spoléhá se opřít. Tu teprve Kerenskij pochopil, jak sám praví, že zprávy Polkovnikovovy za minulých deset, dvanáct dní, že by byl úplně připraven na boj s bolševiky, "byly úplně bez podkladu". Jako by byl Kerenskij opravdu neměl na zhodnocení politického a vojenského stavu věcí jiných pramenů, než kancelářské zprávy velmi průměrného plukovníka, jenž kdovíproč byl dán na velitelské místo okruhu. Tu chvíli, kdy hlava vlády hořce přemýšlela o těchto věcech, přinesl komisař městské správy Rogovskij mnoho zpráv: několik lodí Baltského loďstva vjelo v bojové pohotovosti na Něvu; některé z nich dopluly až k Nikolajevskému mostu a obsadily jej; oddíly povstalců se šinou k Dvorcovému mostu. Rogovskij zvláště obrátil pozornost Kerenského k tomu, že "bolševici uskutečňují veškerý svůj záměr zcela spořádaně a že se nikde nestřetají s odporem vládního vojska". Které to vojsko se mělo pokládat za vládní, z hovoru nijak jasně neplyne.
Kerenskij s Konovalovem utíkali z paláce do štábu: "času nebylo možno ztrácet už ani chvilku". Majestátní červená budova štábu byla přeplněna důstojníky. Přicházeli sem ne za věcí svých oddílů, nýbrž aby se tu od nich skryli. "V tomto vojenském shluku se všude potulovali nějací civilisté, kterých nikdo neznal." Nová zpráva Polkovnikovova přesvědčila Kerenského úplně, že na velitele a jeho důstojníky nelze spoléhat. Hlava vlády se rozhoduje seskupit osobně kolem sebe "všechny síly povinnosti věrné". Kerenskij vzpomněv, že je také členem kterési strany - tak jako se lidé v posledním tažení rozpomínají na svou víru - žádá telefonicky, aby se mu ihned poslaly eserské bojové družiny. Avšak ještě dřív než toto neočekávané zavolání ozbrojených sil strany mohlo dát výsledky - mohlo-li je dát vůbec - musilo, jak praví Miljukov, "od Kerenského odrazit všechny pravější živly, jež se i tak k němu chovaly nepřátelsky". Osamocenost Kerenského, jež se dosti názorně projevila už ve dnech kornilovského povstání, nabyla tentokráte ještě větší osudovosti. "Mučivě se táhly dlouhé hodiny této noci," opakuje Kerenskij znovu svou větu z měsíce srpna.
Posily se neobjevovaly odnikud. Kozáci zasedali, zástupcové pluků vysvětlovali, že vystoupit tak říkajíc obecně bylo by možné, proč ne? Ale na to je prý potřeba kulometů, pancéřových vozů a hlavně pěchoty. Kerenskij, nerozvažuje, slíbil jim i pancéřové vozy, které se ho chystaly opustit, i pěchotu, které neměl. Jako odpověď na to slyšel, že pluky brzo pojednají o všech věcech a "začnou sedlat koně". Bojové síly eserů nejevily příznaků života. Byly vůbec kde ještě? A vůbec, kde jsou hranice mezi skutečností a zdáním? Důstojnictvo, jež se shromáždilo v štábu, projevovalo k nejvyššímu vojenskému veliteli a hlavě vlády chování "stále vyzývavější a vyzývavější". Kerenskij dokonce tvrdí, že mezi důstojnictvem se mluvilo tak, že je třeba ho zavřít. Budova štábu nebyla chráněna jako dříve. Oficiální vyjednávání se vedlo v přítomnosti lidí, kteří tu neměli co dělat, a střídalo se s pohnutým soukromým rozhovorem. Nálada beznadějná a rozkladná prosakovala ze štábu do Zimního paláce. Netrpělivost projevovali junkeři, rozčilením se chvělo mužstvo obrněných automobilů. Zespod není podpory a nahoře je zmatek. Lze za takovýchto okolností vyhnout se záhubě?
V pět hodin ráno povolal Kerenskij do štábu správce ministerstva vojenství. U Trojickěho mostu zadržely generála Manikovského stráže, dopravily ho do kasáren pavlovského pluku, ale odtud po krátkém vysvětlení byl propuštěn; generál přesvědčil patrně své věznitele o tom, že jeho zatčení může mít zhoubně následky pro všechen správní mechanismus i pro vojáky na frontě. Asi v touž dobu byl u Zimního paláce zadržen automobil Stankěvičův; ale plukovní výbor propustil i jeho. "Byli to povstalci," vypravuje propuštěný vězeň, "kteří jednali neobyčejně nerozhodně. Telefonoval jsem o tom z domu do Smolného, ale dostalo se mi odtud uspokojivého ujištění, že to bylo nedorozumění." Ve skutečnosti bylo nedorozuměním, že Stankěviče propustili: po několika hodinách se snažil, jak již víme, vyrvat bolševikům telefonní ústřednu.
Kerenskij žádal od hlavního stanu v Mohylevu a od štábu severní fronty v Pskově, aby se mu hned poslaly věrné pluky. Z hlavního stanu ujišťoval přímou linkou Duchonin, že učiněna veškerá opatření k odjezdu vojsk na Petrohrad a že některé oddíly již tam budou co nejdříve. Ale oddíly nepřijížděly. Kozáci pořád ještě "sedlali koně". Stav věcí se v městě zhoršoval hodinu co hodinu. Když se Kerenskij s Konovalovem vrátili do paláce, aby si odpočinuli, přikvačil tam polní myslivec se zvláštní zprávou: telefony paláce jsou vypiaty, Dvorcový most pod okny Kerenského je obsazen námořnickými strážemi. Náměstí před Zimním je pořád prázdné jak bylo; "po kozácích ani památky". Kerenskij znovu běží do štábu. Ale i tam jsou zprávy zlé. Junkeři dostali od bolševiků výzvu, aby odešli z paláce a jsou velmi rozčileni. Obrněné automobily vypadly z bojové pohotovosti, neboť jejich mužstvo zjistilo - ve chvíli ne právě vhodně - že se z vozů "ztratily" jakési důležité součástky. O vlacích, poslaných z fronty, tu pořád ještě nejsou zprávy. Nejbližší příchody k paláci a k štábu jsou naprosto nechráněné: jestliže sem bolševici dosud nevtrhli, je to jen tím, že o tom nevědí. Budova štábu, večer důstojnictvem tak přeplněná, rychle ztrácela svou náplň: každý se zachraňoval, jak uměl. Tu přichází delegace junkerů: jsou prý hotovi konat i nadále svou povinnost, "je-li jenom naděje, že přijdou nějaké posily". Ale posily tu právě nebyly.
Kerenskij rychle volá do štábu ministry. Většina ministrů je však bez automobilů: tyto důležité dopravní jednotky, jimiž soudobé povstání nabývá rychlosti, byly bud uchváceny bolševiky, anebo odříznuty od ministrů řetězy povstalců. Přijel jediný Kiškin, později pak ještě Maljantovič. Co má náčelník vlády podniknout? Neprodleně má jeti vlakům vstříc, aby je převedl přes všecky překážky: jiného nic nikdo nemůže navrhnout.
Kerenskij dává rozkaz, aby mu připravili jeho "skvělý otevřený cestovní automobil". Ale tu se do řetězu událostí vplétá nový činitel - nerozborná vzájemnost, jež dohodové vlády spojuje v štěstí i neštěstí. "Nevím jak se to stalo, ale zpráva o mém odjezdu se dostala do spojeneckých vyslanectví." Zástupci Velké Britanie a Spojených Států hned projevili přání, aby hlavu vlády, prchající z hlavního města, "provázel na cestě automobil s americkou vlajkou". Sám Kerenskij pokládal tento návrh za zbytečný, ba dokonce za skličující, avšak přijal jej přece jako projev spojenecké vzájemnosti.
Americký velvyslanec David Francis podává versi jinou, už trochu méně podobnou povídačce pro děti. Za americkým automobilem, jedoucím k velvyslanectví, se prý přihnal automobil s ruským důstojníkem, jenž požádal, aby se Kerenskému poskytl americký velvyslanecký automobil k jízdě na frontu. Úředníci velvyslanectví, poradivše se, dospěli k závěru, že když už automobil je ve skutečnosti "konfiskován" - čehož naprosto nebylo - nezbývá jim, než se podrobit síle okolností. Ruský důstojník, ač prý páni diplomaté proti tomu protestovali, odmítl sejmout s automobilu americkou vlajku. Jaký div? Vždyť právě jenom tento barevný hadřík dával automobilu bezpečnost. Francis schválil rozhodnutí úředníků velvyslanectví, avšak nařídil, "aby se o tom nikomu nic neříkalo".
Srovná-li se toto dvojí svědectví, jež pod různými úhly přetíná přímku pravdy, plyne z toho obraz dosti jasný: ovšem, nikoli spojenci vnutili Kerenskému automobil, nýbrž on sám si jej vyžádal; avšak protože zase diplomaté musili složit daň nezbytnému pokrytectví, že se zdánlivě nemíchají do vnitřních věcí státu, bylo to dohodnuto tak, že automobil byl "zabrán" a že velvyslanectví "protestovalo" proti zneužití vlajky. Když se tato choulostivá věc k spokojenosti vyřídila, vsedl pak Kerenskij do svého osobního automobilu; americký jel vzadu jako záloha. "Nemusím ani říkat," vypravuje dále Kerenskij, "že ulice - chodci i vojáci - mne hned poznala. Odpovídal jsem na pozdrav, jako vždy, trochu ledabyle a s lehkým úsměvem." To je nedostižný obraz: ledabyle a s úsměvem… - takto odcházel únorový řád do říše stínů. U výjezdů z města byly všude řetězy a stráže ozbrojených dělníků; když rudogardějci spatřili řítící se automobily, vrhli se na silnici, avšak střílet se neodhodlali. Střílení se vůbec ještě vyhýbali. Snad je také zdržela od toho americká vlajka. Automobily se šťastně hnaly dál.
"Tak tedy v Petrohradě už není vojska, které by bylo hotovo bránit Zatímní vládu?" tázal se užasle Maljantovič, jenž do té chvíle žil pořád v říši věčných pravd spravedlnosti. "Nic nevím," rozhodil rukama Konovalov a dodal: "Je to zlé." - "A jaké to teď jde vojsko?" vyptával se Mal jantovič. "Zdá se, že prapor cyklistů." Ministři si povzdechli. V Petrohradě a v okolí bylo 200.000 vojáků. Je to opravdu zlé s pořádkem, když hlava vlády s americkou vlajkou v zádech musí běžet naproti praporu cyklistů!
Ministři by si byli povzdechli ještě víc zhluboka, kdyby byli věděli, že 3. cyklistický prapor, poslaný z fronty, se o své vůli zastavil v stanici Peredolské a telegraficky se otázal petrohradského Sovětu, nač jej vlastně volají. Vojenský revoluční výbor poslal praporu bratrský pozdrav a navrhl, aby cyklisté ihned vyslali k němu své zástupce. Úřady hledaly cyklisty, jejichž delegáti ten den přibyli do Smolného, ale najít jich nemohly.
Zimní palác, tak se to původně zamýšlelo, měl se obsadit v noci na 25. října zároveň se všemi ostatními velitelskými místy hlavního města. Už 23. října byl ustaven zvláštní tříčlenný výbor, aby řídil uchvácení paláce, a jeho hlavními členy byli Podvojskij s Antonovem. Inženýr Sadovskij, jenž byl v službách vojenských, byl sem dán jako třetí člen výboru, ale brzy odpadl, jsa zaměstnán starostmi v posádce. Na jeho místo přišel Čudnovskij, jenž přijel zároveň s Trockým v květnu z koncentračního tábora v Kanadě a potom byl tři měsíce na frontě jako voják. Důležitou účast v operacích měl Laševič, starý bolševik, jenž se stal na vojně poddůstojníkem. Po třech letech vzpomínal Sadovskij, jak v jeho malém pokojíku v Smolném se Podvojskij s Čudnovským živě přeli nad mapou Petrohradu o nejlepší plán akce proti Zimnímu. Konec konců bylo rozhodnuto obklíčit obvod Zimního paláce v pevném oválu, jehož osou bude nábřeží Něvy. Od řeky mělo být obklíčení uzavřeno Petropavlovskou pevností, ‚Aurorou' a jinými loďmi, jednak zavolanými z Kronštadtu, jednak loďmi bojového loďstva. Aby se předešly anebo zlomily pokusy o vpád kozáckých a junkerských oddílů do zad, bylo rozhodnuto zřídit důkladný kryt z revolučních oddílů.
Celkem byl plán příliš rozsáhlý a složitý na úkol, který se měl vykonat. Času na přípravu stanovených věcí, jak se ukázalo, bylo málo. Malé nedopatření a mýlky, což si lze ovšem myslit, se jevily hned tu, hned tam. Na jednom místě se nesprávně vytkl směr, na jiném se opozdil vůdce, jenž si spletl směrnice, na jiném zase čekali marně na spasný obrněný vůz. Vyvést vojenské oddíly, spojit je s rudogardějci, obsadit místa boje, zajistit jejich vzájemné spojení a jejich spojení se štábem - na všechno to bylo potřeba daleko více hodin, než předpokládali předáci, proucí se nad mapou Petrohradu.
Když Vojenský revoluční výbor prohlásil asi v 10 hodin vládu za svrženou, nebyl rozsah zpoždění jasný ani přímým vůdcům operace. Podvojskij sliboval, že palác padne "nejdéle do dvanácti hodin". Až dosud šlo všecko po stránce vojenské tak hladce, že nikdo neměl důvodu pochybovat o této časové mezi. Ale za poledne se ukázalo, ze obklíčení pořád ještě není úplné, kronštadtští že tu ještě nejsou, kdežto obrana paláce byla zatím zesílena. Prodlení, a tak tomu bývá skoro vždycky, způsobilo další průtah. Tu již na důkladný nátlak z výboru bylo tentokráte stanoveno uchvácení paláce na třetí hodinu, a teď už "definitivně". Zpravodaj Vojenského revolučního výboru, vycházeje ze lhůty nově stanovené, projevil na denním zasedání Sovětu naději, že pád Zimního je věc příštích minut. Ale minula zase hodina - a rozhodnutí nepřinesla. Podvojskij, jenž sám hořel jako pochodeň, ujišťoval telefonicky, že k šesté hodině bude palác uchvácen stůj co stůj. Ale dřívější víry už nebylo. A opravdu, hodiny odbily šestou a rozhodnutí nepřicházelo. Podvojskij a Antonov, vyšinuti z rovnováhy naléháním Smolného, odmítli již určit jakoukoliv novou lhůtu. To vzbudilo vážný nepokoj. Politicky se pokládalo za nezbytné, že ve chvíli zahájení sjezdu musí být celé hlavní město v moci Vojenského revolučního výboru: to mělo zjednodušit úkol se zřením k oposici na sjezdu, jež měla být postavena před hotovou věc. Zatím však čas stanovený k zahájení sjezdu vypršel, byl posunut a znovu zas vypršel: ale Zimní palác se držel. Takto se obléhání paláce stalo promarněním času víc než na dvanáct hodin ústřední úlohou povstání.
Hlavní štáb operace zůstával v Smolném, kde se nitky sbíhaly v rukou Laševičových. Štáb polní byl v Petropavlovské pevnosti, kde odpovědnou osobou byl Blagonravov. Podřízené štáby byly tři: jeden na ‚Auroře', druhý v kasárnách pavlovského pluku, třetí v kasárnách námořního mužstva. Akci samu vedl Podvojskij a Antonov, ale zřejmě se jasně neshodli o postupu.
V budově hlavního štábu skláněla jiná trojice hlavy nad mapou: velitel okruhu Polkovnikov, náčelník štábu generál Bagratuni a generál Aleksějev, povolaný na poradu jakožto nejvyšší autorita. Ač toto vedení bylo tak zdatné, byly plány obranné daleko neurčitější než plány útoku. Nezkušení maršálci povstání, pravda, neuměli své vojsko rychle soustředit a hned zasadit ránu. Ale vojsko tu bylo. Kdežto maršálci obrany měli místo vojsk jen mlhavé naděje: snad se kozáci vzpamatují; snad se najdou věrné oddíly v sousedních posádkách; snad Kerenskij přivede vojska z fronty. Jakou náladu měl Polkovnikov, ví se z jeho telegramu, který v noci poslal do hlavního stanu: pokládal věc za prohranou. Aleksějev, ještě méně náchylný k optimismu, odešel brzy z místa přinášejícího jen zkázu.
Zástupci junkerských učilišť byli povoláni pro informace do štábu, kde se jejich mysl snažili povzbudit ujišťováním, že brzy přijde vojsko z Gatčiny, Carského Sela a z fronty. Těmto mlhavým slibům se však mnoho nevěřilo. Ve vojenských školách se roznesly skličující pověsti: "v štábu je zmatek, nikdo nic nedělá". Tak to také bylo. Kozáčtí důstojníci, kteří přišli do štábu s návrhem, aby se zabraly obrněné automobily z michajlevské jízdárny, zastihli Polkovnikova sedět na okenním prkně úplně skleslého. Obsadit jízdárnu? "Obsaďte ji, já tu nemám nikoho, sám nic udělat nemohu."
Zatím co se ochable mobilisovaly vojenské školy na obranu Zimního paláce, sjížděli se ministři na zasedání. Náměstí před palácem a ulice kolem zůstávaly ještě nedotčeny povstalci. Na nároží Námořní třídy a Něvského prospektu zastavovali ozbrojení vojáci jedoucí automobily a jezdce vysazovali na dlažbu. Dav se dohadoval, zda to jsou vojáci vládní anebo vojáci Vojenského revolučního výboru. Ministři se tentokráte zplna těšili té okolnosti, že byli v lidu málo populární: nikdo se o ně nezajímal, a sotva kdo je na cestě poznával. Sešli se všichni kromě Prokopoviče, jenž jako náhodou byl v izvoščiku poznán a zatčen, ale pak ostatně zase propuštěn.
V paláci stále ještě byli dřívější sluhové, kteří už toho mnoho viděli, takže se přestali divit, ale dosud se nevyléčili ze strachu. Tyto třísky starého pořádku, pevně vycvičeně, oblečené v modré kabáty s červenými límci a zlatou obrubou, přispívaly v pyšné budově k ovzduší pořádku a stálosti. Dnešního znepokojivého rána snad oni jediní ještě vnukali ministrům ilusi moci.
Až teprve v jedenáct hodin se vláda konečně rozhodla dát v čelo obrany jednoho svého člena. Generál Manikovskij se ještě na úsvitě dne zřekl cti, k níž ho pobádal Kerenskij. Druhá vojenská osoba ve vládě, admirál Verděrevskij, smýšlela tu chvíli ještě méně vojensky. V čelo obrany se musila dát osoba civilní: ministr sociální péče Kiškin. O jeho jmenování byl ihned napsán se všemi podpisy ukaz Senátu: tito lidé měli kdy zabývat se byrokratickými hloupostmi. Zato však se nikdo nezamyslil nad tím, že Kiškina, jakožto člena kadetské strany, vojáci v týlu i na frontě nenávidějí dvojnásob. Kiškin zase si zvolil za své náměstky Palčinského a Rutenberga. Palčinského, protekční dítě průmyslníků a ochránce výluk, nenáviděli dělníci. Inženýr Rutenberg byl pobočníkem Savinkova, kterého dokonce i strana eserská, strana, v níž bylo místo pro všechny, vyloučila jako kornilovce. Polkovnikov, podezřelý ze zrady, byl z místa propuštěn. Na jeho místo byl jmenován generál Bagratuni, jenž se nelišil od něho ničím.
Ačkoli městské telefony Zimního paláce a štábu byly vypiaty, zůstával palác přece jen spojen s nejdůležitějšími orgány vlastní linkou, zejména s ministerstvem vojenství, odkud zas bylo přímé spojení do hlavního stanu. Zřejmě se v spěchu nevypialy ani některé městské telefony. Ve smyslu vojenském však telefonní spojení vládě nedávalo nic a ve smyslu mravním stav věcí spíše zhoršovalo, neboť takto se jí rozprchaly poslední iluse.
Vůdcové obrany od rána vyzývali místní síly k obraně, očekávajíce posily z fronty. Tu a tam se v městě leckdo snažil přispěchat na pomoc. Dr. Fejt, člen ústředního výboru eserské strany, jenž velmi čile sháněl obranu, vypravoval po několika letech před soudem, jaká "zrněna, jež překvapila jako blesk, se tehdy projevila v smýšlení vojenských oddílů". Z nejspolehlivějších pramenů přicházely zprávy, že ten či onen pluk je hotov se postavit na obranu vlády, ale stačilo se obrátit telefonicky přímo do kasáren a už oddíl za oddílem se šmahem zříkal tohoto úkolu. "Jaký byl výsledek, víte," pravil starý národník, "nikdo se nedal do akce a Zimní palác byl uchvácen." Ve skutečnosti žádných takových změn, jako blesk překvapujících, v posádce nebylo. Ale zbytky ilusí vládních stran se opravdu spalovaly jako bleskem.
Obrněné vozy, na něž zvláště spoléhali v Zimním paláci a v štábu, se rozpadly na dvě skupiny: na bolševickou a pacifistickou; vládních vůbec nebylo. Cestou k Zimnímu paláci narazila půlrota junkerů inženýrského učiliště - tu se těšíc, tu zas lekajíc - na dva obrněné vozy: přátelé nebo nepřátelé? Ukázalo se, že jsou to vozy neutrální, a že na ulice vyjely, aby bránily srážkám mezi oběma stranami. Z šesti bojových vozů, které byly v Zimním paláci, zůstal jenom jediný hotový bránit palácového majetku; ostatní ujely. Podle toho, s jakým úspěchem se povstání rozvíjelo, rostlo množství bolševických obrněných vozů a tála armáda neutrality: takový je vůbec osud pacifismu v každém vážném boji.
Blížilo se poledne. Ohromné náměstí před Zimním palácem je jako dříve prázdné. Vláda je nemá kým naplnit. Vojska Výboru je neobsazují, neboť jsou úplně zaujata výkonem plánu příliš složitého. V rozsáhlé obkličovací akci se děje pořád teprve jen shromažďování vojenských oddílů, dělnických gard a pancéřových vozů. Obvod kolem paláce se začíná podobat místu nakaženému morem, jež je obkličováno z periferie, a to co nejdále od přímého zdroje nákazy.
Nádvoří Zimního paláce na straně k náměstí je podobně jako nádvoří Smolného zataraseno hromadami klad. Zleva i zprava se tu černají třícoulová polní děla. Pušky jsou na několika místech postaveny do pyramid. Nevelká obrana paláce se přímo tlačí k samé budově. Ve dvoře a v přízemi paláce jsou umístěny dvě školy praporčíků z Oranienbaumu a Peterhofu, ale daleko ne celé, a pak oddíl Konstantinovského dělostřeleckého učiliště s šesti děly.
Odpoledne přichází sem prapor junkerů inženýrské školy, který jednu svou půlrotu ztratil na cestě. Obraz, tak jak se na místě jevil, nemohl nikterak povzbudit junkery k bojové pohotovosti, které, jak vypravuje Stankěvič, ani předtím nebylo. V paláci byl nedostatek potravin: dokonce se ani o to včas nepostarali. Nákladní automobil vezoucí chléb byl chycen strážemi výboru. Část junkerů byla na stráži, ostatní se mučili nečinností, nejistotou a hladem. Nebylo vůbec znát, že tu někdo vede. Na náměstí před palácem a na nábřeží se pojednou objevovaly hloučky chodců, zdánlivě pokojných, kteří však, jakmile se přiblížili k junkerským strážím, drali jim pušky z rukou a ohrožovali je revolvery.
Mezi junkery se vyrojili "agitátoři". Pronikli sem z venku? Ne, jsou to zatím zřejmě ještě buřiči z těchto oddílů. Podařilo se jim podnítit vření mezi oranienbaumskými a petěrhofskými. Výbory učilišť uspořádaly v Bílé síni poradu a poslaly vzkaz, aby sem přišel zástupce vlády. Přišli všichni ministři v čele s Konovalovem. Rozprava trvala celou hodinu. Konovalova přerušovali, až umlkl. Ministr zemědělství Maslov mluvil jako dávný revolucionář. Kiškin vysvětloval junkerům, že vláda se rozhodla, že se bude držet do poslední možnosti. Jeden z junkerů prý se pokusil, jak vypravuje Stankěvič, projevit ochotu zemřít pro vládu, avšak "zjevný chlad ostatních soudruhů jej zarazil v tomto záchvatu oddanosti". Řeči ostatních ministrů docela pak už dráždily; junkeři je přerušovali, křičeli jim do řeči, ba dokonce prý i pískali. Bílá kost[a] si vysvětlovala chování junkerů jejich nízkým sociálním původem: "je to samá sprostá spřež z venkovských chalup… pologramotný a neuvědomělý dobytek".
Schůze v obleženém paláci se však přece jen skončila smírně: junkeři projevili souhlas, že zůstanou, když se jim slíbilo, že se jim odevzdá velení a náležitě se vysvětlí události. Náčelník inženýrské školy, jmenovaný velitelem obrany, zaškrtával již tužkou na plánu paláce, kam postavit jednotlivé oddíly k obraně. Síly, které tu byly, byly rozděleny na bojovné skupiny. Velká část junkerů byla rozestavena v přízemí, odkud se z oken mohlo ovládat palbou Dvorcové náměstí. Ale byl jim dán příkaz, aby nestříleli první. Prapor školy inženýrů byl postaven do nádvoří, aby kryl dělostřelectvo. Stanoveny čety na práce opevňovací. Určeno mužstvo, po čtyřech mužích od každého oddílu, pro spojovací službu. Dělostřeleckému oddílu přikázáno bránit bránu, kdyby sem povstalci vtrhli. Na nádvoří před branou postaveno z klad obranné opevnění. Vypadalo to zase tak, jako když už je zase náležitý pořádek. Stráže cítily víc jistoty.
Občanská válka v prvním svém období, než se semknou a zocelí řádné armády, je válka obnažených nervů. Jakmile se projevil nepatrný vzrůst činnosti junkerů, kteří, skryti za barikádami, vyčistili palbou náměstí, v táboru útočníků hned neobyčejně přecenili síly a nástroje obrany. Předáci, přes reptání rudogardějců a vojáků, se rozhodli útok odložit až se soustředí zálohy; čekali hlavně na příjezd námořníků z Kronštadtu.
Prodlení o několik hodin takto vzniklé dalo obleženým nevelkou posilu. Když byl Kerenskij slíbil kozácké delegaci pěchotu, Rada kozáckých vojsk zasedla ke schůzi, zasedaly výbory pluků, zasedaly plenární schůze pluků. Bylo usneseno: dvě setniny a kulometné mužstvo urálského pluku, kteří sem v červenci přijeli z fronty, aby rozmetali bolševiky, mají se dát k paláci ihned a ostatní vyjdou teprve, až když slib skutečně bude splněn, to jest až přijdou posily pěšího vojska. Avšak ani s těmito dvěma setninami se to neobešlo bez třenic. Kozácká mládež se vzepřela: "staříci" musili mladé zavírat do koníren, aby jim nebránili vystrojit se na pochod. Vousatí urálci objevili se v paláci teprve za soumraku, když už jich ani nečekali. Byli přivítáni jako záchranci. Ale kozáci sami se mračili. Nebyli zvyklí bojovat z oken paláců. A pak ještě není ani docela jasné, na čí straně je pravda.
Za nějakou chvíli přijelo neočekávaně 40 georgijevských rytířů pod velením jednonohého štábního rytmistra s protésou místo druhé nohy. Vlastenečtí invalidé jako poslední záloha demokracie!… Ale i tak to přece jen bylo veselejší. Brzy pak ještě přikvačila úderná rota ženského praporu. Ze všeho nejvíc přispívalo k bodrosti to, že posily se sem prodíraly bez bojů. Řetězy obkličitelů nemohly, anebo se neodvažovaly, postavit se jim v cestu k paláci. Tu už je jasné: protivník je slabý. "Sláva bohu, už to začíná vypadat lépe," říkali důstojníci, utěšujíce sebe i junkery. Posilám nově sem přibylým přidělena bojovná místa a unavené oddíly byly vystřídány. Avšak urálci se zle kabonili na "baby" s puškami. A kde je opravdová pěchota?
Obkličitelé zřejmě ztráceli čas. Zpozdili se kronštadtští, pravda, ne svou vinou: zavolali je příliš pozdě. Po vzrušeném nočním shromažďování začali teprve na úsvitě toho dne nasedat na lodi. Torpédovka ‚Amur' a malá zpravodajská lodice ‚Jastreb' jedou přímo k Petrohradu. Starý obrněný křižník ‚Zarja Svobody' měl, když z něho vystoupilo mužstvo v Oranienbaumu, kde měli být odzbrojeni junkeři, se postavit ke vchodu do Mořského kanálu, aby, bylo-li by toho třeba, začal palbu na Baltskou trať. 5000 námořníků a vojáků odrazilo od ostrova Kotlinu, aby přistáli u břehů sociální revoluce. V důstojnické kajutě je zachmuřené mlčení: tyto lidi vezou bít se za věc, kterou oni nenávidí. Komisař oddílu, bolševik Flerovskij, jim prohlašuje: "na vaši přízeň nespoléháme, ale žádáme, abyste byli na svých místech… Zbytečných zkoušek vás zbavíme". Odpovědí je stručné námořnické "tak jest". Všichni se rozešli na svá místa kapitán vystoupil na můstek.
Při vjezdu do Něvy jásavé hurá: námořníci se setkávají se svými spojenci. S ‚Aurory', jež se rozložila vprostřed řeky, hřmí hudba. Antonov promlouvá k námořníkům, kteří sem přibyli, stručný pozdrav: "Vidíte Zimní palác… toho je třeba se zmocnit." V kronštadtském oddíle se děl sám od sebe výběr mužů nejráznějších a nejsmělejších. Tito námořníci, černě odění, s puškami a nábojnicemi pres prsa, se nezastaví před ničím. U Konogvardějského bulváru se rychle končí vystupování z lodi. Na lodi zůstává jenom bojová stráž.
Teď už je sil více než dost. Na Něvském silné kordony, na mostě Jekatěrinského kanálu a na mostě Mojky obrněné automobily a dalekonosná děla, namířená na Zimní. Za Mojkou postavili dělníci do úkrytu kulomety. Obrněný vůz je na stráži na Námořní třídě. Něva a přechody přes ni byly v moci útočníků. Čudnovskij a podporučík Daškevič dostal rozkaz poslat z gardových pluků kordony na Marsovo pole. BIagonravov se má s pevností spojiti přes most s kordonem pavlovského pluku. Kronštadtští se spojí s pevností a s prvním lodním mužstvem. Po dělostřelecké palbě se začne útok.
Z bojového Baltského loďstva přijíždí zatím pět lodí. Křižník, dvě velké torpédovky a dvě malé. "Jakkoliv také jsme byli přesvědčeni o vítězství s těmi silami, které už tu byly," píše Flerovskij, "vzbudil přec dárek bojového loďstva ve všech cit velikého přílivu sil." Admirál Verděrevskij mohl z oken Malachitově síně pozorovat mohutné vzbouřenecké loďstvo, jež vládlo nejenom paláci a obvodu kolem něho, nýbrž i nejdůležitějším tepnám Petrohradu.
Asi ve čtyři hodiny odpoledne svolával Konovalov telefonicky do paláce politické činitele, vládě blízké. Obležení ministři potřebovali pomoci alespoň mravní. Ze všech pozvaných přišel jediný Nabokov; ostatní raději projevili své sympatie telefonicky. Ministr Treťjakov si stěžoval na Kerenskébo a na zlý osud: hlava vlády utekla a své kolegy nechala bez ochrany. Možná však, že přijdou posily? Možná. Ale proč už tu nejsou? Nabokov projevoval sympatie, díval se pokradmu na hodiny a spěchal se rozloučit. Odešel včas. Brzo po šesté hodině byl konečně Zimní palác pevně sevřen vojsky Vojenského revolučního výboru: pak už tudy nepronikly nejenom posily, ale ani jednotlivé osoby.
Od Konogvardějského bulváru, Admirálského nábřeží, Námořní třídy, Něvského prospektu, Marsova pole, Milionové ulice a Dvorcoveho nábřeží houstl a zúžoval se ovál obklíčení. Mohutné řetězy se táhly od plotu zahrady Zimního paláce, kam již pevně vnikli oblehatelé, od oblouku mezi Dvorcovým náměstím a Námořní třídou, od náspu Ermitáže, od nároží Admirality a Něvského prospektu naproti paláci. Na druhé straně řeky se hrozivě škaredila Petropavlovská pevnost. S Nevy se dívala šesticoulovými hlavněmi ‚Aurora'. Torpédovky projížděly dopředu a dozadu po řece, konajíce stráž. Povstání v tyto hodiny vypadalo jako vojenské manévry velkého stylu.
Na Dvorcovém náměstí, vyčištěném junkery před třemi hodinami, se objevily obrněné automobily a obsadily vchody a východy. Písmena dřívějšího vlasteneckého pojmenování ještě pronikala na brnění pod pojmenováním novým, jež bylo nakvap provedeno červenou barvou. Pod ochranou ocelových příšer byli si útočníci na náměstí stále jistější a jistější. Jeden z obrněných vozů se přiblížil k hlavní bráně paláce a odzbrojiv junkery, kteří bránu chránili, vzdálil se bez překážek.
Přes úplnou blokádu, nakonec zřízenou, měli obklíčení pořád ještě po telefonu spojeni s vnějším světem. Pravda, už v pět hodin odpoledne obsadil oddíl keksholmského pluku budovu ministerstva vojenství, skrze niž měl Zimní palác spojení s hlavním stanem. Ale i pak ještě zůstával zřejmě nějaký důstojník několik hodin u Hughesova přístroje v mansardě ministerské budovy, kam vítěze nenapadlo se podívat. Avšak spojení tak jako dřív k ničemu nebylo. Odpovědi ze severní fronty byly stále vyhýbavější. Posily nepřicházely. Tajemný prapor cyklistů se neukazoval. Sám Kerenskij jak by se doslova byl propadl. Přátelé v městě přestávali na projevech sympatií stále stručnějších a stručnějších. Ministry jala muka. Mluvit nebylo co, doufat nebylo več. Ministři se zprotivěli druh druhu i sami sobě. Jedni seděli úplně ztupěle, druzí přecházeli jako stroje z kouta do kouta. Náchylni k zobecňujícím úvahám, ohlíželi se nazad, do minulosti, hledajíce vinníky. Najít vinu nebylo těžké: demokracie! To ona je poslala do vlády, položila na ně veliké břemeno a ve chvíli nebezpečí nechala je bez podpory. Tentokráte se kadeti úplně shodli se socialisty. Ano, vinna je demokracie. Pravda, obě tyto skupiny, když se spojovaly v koalici, obrátily se zády dokonce i k demokratické Poradě, jež jim byla tak blízká. Nezávislost na demokracii byla přece hlavní myšlenkou koalice. Ale stejně: nač je demokracie, ne-li na záchranu měšťácké vlády, jež se dostala do neštěstí? Ministr zemědělství Maslov, eser z pravice, napsal lístek, jejž sám označil za lístek posmrtný: slavnostně se zavazoval, že zemře nejinak než s kletbou proti demokracii. Jeho kolegové si pospíšili oznámit telefonicky do dumy tento jeho osudový úmysl. Smrt, pravda, zůstávala ve stadiu úmyslu, avšak kleteb nedostatek nebylo.
Nahoře u komnaty velitele byla jídelna, kam dvorní lokaji podali pánům důstojníkům "báječný oběd a víno". Na čas bylo lze pozapomenout na nepřízeň osudu. Důstojníci se zaujali řečmi o své kariéře, závistivým srovnáváním, a nadávali na novou moc pro pomalé jmenování a podobné nedostatečnosti. Zvláště to odnášel Kerenskij: včera ještě se v Zatímním parlamentě zapřisahal, že zemře na svém místě, ale dnes, přestrojiv se za milosrdnou sestru, prchl z města. Někteří důstojnici dokazovali členům vlády nesmyslnost dalšího odporu. Rázný Palčinskij prohlásil takovéto důstojníky za bolševiky a pokusil se je dokonce zatknout.
Junkeři chtěli vědět, co bude dál, a žádali od vlády odpovědi, jež vláda nebyla schopna dát. Za nové porady junkerů s ministry přijel z hlavního štábu Kiškin a přinesl ultimatum, podepsané Antonovem, jež do hlavního štábu přinesl cyklista z Petropavlovské pevnosti, kde jej doručil generálnímu ubytovateli Poradělovovi; ultimaturn žádalo: "vzdát se a odzbrojit posádku Zimního paláce: jinak se začne střílet z pevnostních děl a válečných lodí; 20 minut na rozmyšlenou. Tento čas však nestačil. Poradělov promarnil sám 10 minut. Vojenští členové vlády, Manikovskij a Verděrevskij, šli na věc prostě: není-li možné se bít, třeba pomyslit na to, že třeba se vzdát, to jest ultimatum přijmout. Avšak civilní ministři byli nesmiřitelní. Konec konců se rozhodli tak, že na ultimatum neodpovědí a že se obrátí na městskou dumu jakožto jediný zákonný orgán hlavního města. Útočiště k dumě byl poslední pokus probudit usnulé svědomí demokracie.
Poradělov, jenž pokládal za nezbytné odpor skončit, požádal v své zprávě o to, aby byl své hodnosti zproštěn: není "přesvědčen o správnosti cesty, volené Zatímní vládou". Kolísání plukovníkovo se rozhodlo dřív, než mohlo být jeho odstoupení přijato. Když minula půlhodinná lhůta, obsadil oddíl rudogardějců, námořníků a vojáků pod velením praporčíka pavlovského pluku bez odporu hlavní štáb a zatkl generálního ubytovatele, duchem zcela skleslého. Obsazení štábu se mohlo vlastně vykonat dávno; budova zevnitř nebyla vůbec chráněna. Avšak do té chvíle, než se byly na náměstí objevily obrněné vozy, obávali se oblehatelé, že ze Zimního paláce vypadnou junkeři, kteří by je mohli odříznout.
Po ztrátě štábu se v Zimním cítilo ještě vetší osiření. Z Malachitové síně, jež měla okna k Něvě a jež jako by se sama vydávala ráně z ‚Aurory', přešli ministři do jedné z nesčetných komnat paláce, s okny do dvora. Světla se zhasla. Jenom na stole hořela jediná lampa, zastíněná proti oknu listem novin.
"Jaké nebezpečí hrozí paláci, začne-li ‚Aurora' palbu?" tázali se ministři svého námořního kolegy. "Promění se v hromadu rozvalin," vysvětloval admirál pohotově a ne bez pýchy nad námořním dělostřelectvem. Verděrevskij doporučoval raději se vzdát a nadarmo nestrašil civilisty, kteří projevovali chrabrost ne zrovna na pravém místě. Avšak z ‚Aurory' nestříleli. Mlčela i pevnost. Snad že se bolševici vůbec neodváží splnit svou hrozbu?
Generál Bagratuni, jmenovaný na místo ne dosti pevného Polkovnikova, pokládal právě teď za včasné prohlásit, že se zříká povinnosti velitele okruhu. Na rozkaz Kiškinův byl generál sesazen "jako nehodný" a přikázáno mu, aby ihned odešel z paláce. Když bývalý velitel vyšel z brány, padl do rukou námořníků, kteří jej dopravili do kasáren Baltského lodního mužstva. Generálovi bylo by se brzo udělalo nanic, kdyby byl Podvojskij, jenž objížděl jednotlivá místa fronty před posledním útokem, nebyl vzal nešťastného vojevůdce pod svou ochranu.
Z přilehlých ulic a nábřeží zpozorovali mnozí lidé, jak palác, jenž právě tonul v záři elektrických světel, naráz utonul v přítmí. Mezi pozorovateli byli i přátelé vlády. Jeden ze spolubojovníků Kerenského, Redemejster, si zapsal: "Tma, do níž se pohroužil Zimní palác, hrozila jakousi záhadou." Aby záhadu rozluštili, to přátele vlády téměř ani nenapadlo. Třeba však uznat, že i možnosti jejich byly nevalné.
Junkeři, skrývajíce se za hromadami klad, pozorovali napiatě řetězy na Dvorcovém náměstí a každý pohyb nepřítele vítali palbou z pušek a kulometů. Odpovídalo se jim stejnou. K noci se střelba stávala stále zuřivější. Byli první mrtví a ranění. Oběti však byly jen ojedinělé. Na náměstí, na nábřeží, na Milionové ulici se oblehatelé přizpůsobovali místu, schovávali se za výběžky budov, ukrývali se ve výklencích, tiskli se ke zdi. Vojáci a rudogardějci v záloze se hřáli kolem ohňů, jež zaplály s nastalou tmou, a hubovali na předáky, že si nepospíší.
V Zimním paláci měli junkeři stráže na chodbách, schodišti, u bran a v nádvoří; stráže venkovní se tiskly k plotu a ke zdem. Do budovy byly by se vešly tisíce, ale byly tam jen stovky. Ohromné místnosti za obranným pásmem se zdály jako po vymření. Většina sluhů se poschovávala nebo se rozutekla. Mnozí důstojníci se skryli v jídelně u komnaty velitele, kde nutili sluhy, kteří se ještě neposchovali, aby jim přinášeli na stůl nové a nové baterie lahví vína. Opilý hluk důstojnictva v agonisujícím paláci nemohl zůstat utajen junkerům, kozákům, invalidům a údernicím. Rozuzlení se připravovalo nejen z venku, ale i zevnitř.
Důstojník dělostřeleckého oddílu podal veliteli obrany neočekávanou zprávu: děla jsou překlopena na přední kola a junkeři odcházejí domů na rozkaz, který dostali od náčelníka Konstantinovského učiliště. To byla věrolomná rána! Velitel se pokusil proti tomu ohradit: nikdo kromě něho tu nemůže dávat rozkazy. Junkeři to chápali, ale podrobili se přece jenom raději náčelníku učiliště, jenž zase jednal pod tlakem komisaře Vojenského revolučního výboru. Většina dělostřelců se čtyřmi děly (ze šesti) odešla z paláce. Byvše zadrženi u Něvského prospektu strážemi vojáků, pokusili se o odpor, avšak kordon pavlovského pluku, jenž sem přikvačil s obrněným vozem, je odzbrojil a dopravil s dvěma děly do svých kasáren; druhá dvě děla postavena na Něvský prospekt a na most Mojky, a namířena na Zimní palác.
Dvě setniny urálců marně čekaly na příchod spojenců. Savinkov, jenž byl těsně spiat s Radou kozáckých vojsk a jenž dokonce byl za Radu v Zatímním parlamentě, snažil se společně s generálem Aleksějevem pohnout kozáky s místa. Avšak předáci kozácké Rady, jak se o tom správně zmínil Miljukov, "mohli právě tak málo disponovat kozáky, jako štáb vojskem posádky". Posoudivše věc se všech stránek, prohlásily kozácké pluky konečně, že bez pěchoty do akce nepůjdou a nabídly Vojenskému revolučnímu výboru své služby na ochranu státního majetku. Zároveň i urálský pluk poslal delegáty k Zimnímu paláci, aby odvolali dvě kozácké setniny do kasáren. Návrh byl v skvělé shodě se smýšlením urálských "staříků", jak se konec konců vykvasilo. Kolem dokola samí cizáci: junkeři, mezi nimiž je nemálo Židů, invalidní důstojníci a dokonce ještě údernice. Se zlou, namračenou tváří sbírali kozáci své rance. Žádné přemlouvání už nepůsobilo. Kdo zbýval na ochranu Kerenského? "Židé a baby…, ale lid ruský byl tam, s Leninem." Kozáci, jak se ukázalo, měli spojení s oblehateli a ti je volně pustili východem, o němž dosud obrana nevěděla. Asi v devět hodin odešli urálci ze Zimního. Jenom své kulomety po dohodě s obleženými nechali obráncům beznadějné věci.
Týmž vchodem, od Milionové ulice, získali už předtím bolševici přístup do paláce, aby tu rozložili odpůrce. Na chodbách, bok po boku s junkery, se stále víc a více objevovaly tajemné osoby. Na odpor se stavět že nemá smyslu, povstalci že vládnou městu a nádražím, posily nejsou odnikud, v paláci "lžou dál prostě z bezradnosti". Ale co teď? tázali se junkeři. Vláda se zdráhala dávat další rozkazy: ministři sami trvají na dřívějším rozhodnutí, ostatní ať jednají, jak se jim zdá nejlepším. To se rovnalo svolení k volnému odchodu z paláce, kdo by si ho přál. V jednání vlády nebylo už myšlenky, ani vůle. Ministři trpně vyčkávali svého osudu. Maljantovič vypravoval později: "V ohromné myší pasti bloumali sem tam lidé odsouzení, ojedinělí, všemi opuštění, zřídkakdy se scházejíce všichni dohromady anebo jen v oddělených skupinkách k stručnému rozhovoru… Kolem nás bylo pusto, v našem nitru pusto. A v něm rostla nesmyslná rozhodnost lhostejné netečnosti."
Antonov-Ovsejenko se dohodl s Blagonravovem: jakmile bude Zimní palác úplně obklíčen, zdvihne se na stěžni pevnosti lucerna s červeným světlem. Na toto znamení vypálí ‚Aurora' ránu naslepo na postrach. Kdyby se obležení vzepřeli, začne pevnost palbu z lehkých děl na palác. Jestliže se Zimní nevzdá ani potom, začne ‚Aurora' opravdovou palbu z děl šestipalcových. Smysl stupňování byl ten, aby se oběti a škody omezily na nejmenší míru, když už se jim nelze vyhnout docela. Avšak příliš složité řešení jednoduchého úkolu hrozilo následky opačnými. Obtíže tohoto postupu se musí nezbytně projevit. Začínají se již s červenou lucernou: ukazuje se, že lucerna není po ruce. Hledají lucernu, maří čas, konečně ji našli. Avšak není to tak docela jednoduché připevnit ji na stěžeň tak, aby ji bylo vidět se všech stran. Nové a nové pokusy s výsledkem pochybným. A drahocenný čas utíká.
Hlavní obtíže se však začínají až s dělostřelectvem. Podle zprávy Blagonravovovy se palba na palác mohla začít už po poledni na první znamení. Skutečnost však byla jiná. Poněvadž v pevnosti stálé dělostřelectvo nebylo - až na dělo nabíjené zpředu k polednímu znamení musila se na hradby pevnosti vytáhnout děla polní. Tato část programu byla opravdu vykonána k poledni. Avšak zlé to bylo s bojovou obsluhou. Vědělo se už napřed, že dělostřelecká rota, která se v červenci nedala na stranu bolševiků, je málo spolehlivá. Ještě včera chránila rota poslušně most na rozkaz štábu. Rána do zad se od ní čekat nemusila, avšak že by lezla do ohně pro sověty, toho byla ještě daleka. Když nastala chvíle, kdy se mělo jednat, oznámil praporčík roty: děla jsou zarezavělá, v kompresorech není olej, střílet se z toho nedá. Docela se podobá pravdě, že děla opravdu nebyla v pořádku, avšak jádro věci není v tom: dělostřelci prostě utíkali od odpovědnosti a nezkušeného komisaře vodili za nos. Antonov sem přirazil na malé lodici celý vzteklý. Kdo maří plán? Blagonravov mu vypravuje o lucerně, o oleji a praporčíkovi. Oba kráčejí k dělům. Noc, tma, kaluže na dvoře po nedávných deštích. S druhé strany řeky doléhá sem vzteklá přestřelka z pušek a rachot kulometů. V temnotě Blagonravov ztrácí cestu. Antonov, šlapaje v loužích, hoře netrpělivostí, klopýtaje a padaje do bláta, bloudí za komisařem v temném dvoru. "U jedné lucerny slabě blikotající", vypravuje Blagonravov, "… se Antonov pojednou zastavil a podíval se na mne přes okraj brýlí pátravě, skoro těsně do očí. V očích jeho jsem viděl utajovaný nepokoj." Antonov tu chvilku měl podezření ze zrady tam, kde byla jenom lehkomyslnost.
Místo, kde byla děla postavena, se konečně našlo. Dělostřelci se vzpírají: rez… kompresory… olej. Antonov dává příkaz, aby se k dělům povolali námořníci z námořnického dělostřeleckého cvičiště a znamení aby se dalo hned ze starobylého děla, jímž se oznamovalo poledne. Avšak dělostřelci se i s hlásným dělem tahají nějak podezřele dlouho. Zřejmě cítí, že ani velení, není-li od nich daleko, na druhém konci telefonu, nýbrž vedle nich na místě, nemá pevné rozhodnosti sáhnout k těžkému dělostřelectvu. Pod složitým záměrem dělostřelecké střelby se cítí pořád táž myšlenka: možná, že se podaří obejíti se bez toho.
Kdosi utíká po temném dvoře, přibíhá blíž, klopýtá a padá do bláta, nadává, ale ne rozzlobeně, nýbrž radostně a zalykaje se vola: "Zimní se vzdal a naši už jsou tam!" Nadšené objímání. Dobře, že se to tu zdrželo! "My jsme si to také myslili." Historie s kompresory se rázem zapomnělo. Ale proč jenom nepřestává přestřelka na druhé straně řeky? Snad se jednotlivé skupiny junkerů vzpírají při vzdávání? Nebo snad nedorozumění? Nedorozuměním však byla jenom blahá zvěst: obsazen nebyl Zimní palác, nýbrž jenom hlavní štáb. Obléhání paláce trvá dál.
Po tajné dohodě se skupinou junkerů oranienbaumské školy proniká nezkrotný Čudnovskij do paláce, aby tam vyjednával: tento odpůrce povstání neopomíjí jediné příležitosti vrhnout se do ohně. Palčinskij dává smělce uvěznit, ale pod tlakem oranienbaumské školy musí propustit jak Čudnovského, tak i část junkerů. Ti s sebou strhují několik georgievských rytířů. Neočekávaný objev junkerů na náměstí způsobil v řetězech trochu zmatku. Zato však potom není konce radostnému volání, když se oblehatelé dovídají, že to jsou vojáci, kteří se vzdali. Avšak těch, kteří se vzdali, je jenom malá menšina. Ostatní se tak jako dřív brání ze svých úkrytů. Palba útočících zhoustla. Jasné elektrické světlo na nádvoří osvětluje junkery před muškou útočných zbraní. S námahou se jim daří světla zhasnout. Kdosi neviditelný je však znovu zapíná. Junkeři střílejí do lamp, konečně našli montéra a přiměli ho, aby vypial proud.
Údernice neočekávaně oznamují, že provedou útok. V hlavním štábu prý, podle zpráv, kterých se údernicím dostalo, přešli kancelářští zaměstnanci na stranu Leninovu a, odzbrojivše část důstojníků, uvěznili generála Aleksějeva, jediného člověka, jenž může Rusko zachránit: jej třeba vysvobodit stůj co stůj. Velitel není s to zdržet je od podniku, vnuknutého jim hysterií. Ve chvíli výpadu se pojednou na vysokých elektrických lucernách po obou stranách brány znovu rozsvěcuje světlo. Důstojník v sháňce po montérovi se zuřivě vrhá na služebnictvo: v bývalých carských lokajích spatřuje agenty revoluce. Ještě méně věří dvornímu montérovi: "Tebe bych už odpravil na onen svět, kdybych tě nepotřeboval." Přes hrozby revolverem nemá montér sil, aby pomohl: jeho rozvodní deska je vypiata, elektrárny se zmocnili námořníci a ti disponují světlem. Údernice nesnesly palby a většina se jich vzdává. Velitel obrany posila poručíka k vládě se zprávou, že útok údernic "přivedl je k záhubě" a že palác se hemží agitátory. Neúspěch výpadu způsobil přestávku asi tak od deseti do jedenácti hodin. Oblehatelé jsou zaujati přípravou k dělostřelecké palbě.
Neočekávaná přestávka vzbuzuje u obklíčených jakés takés naděje. Ministři se znova pokoušejí povzbudit své stoupence v městě a v zemi: "Vláda až na Prokopoviče je v plném složení na svém místě. Stav věcí se pokládá za příznivý… Na palác se střílí, avšak jenom z pušek bez jakýchkoli výsledků. Ukázalo se, že odpůrce je slabý." Ve skutečnosti je odpůrce všemohoucí, ale jenom se nerozhoduje užít své síly jak náleží. Vláda rozesílá po zemi zprávy o ultimatu, o ‚Auroře', o tom, že moc může vláda postoupiti jenom Ústavodárnému shromáždění, i o tom, že první útok na Zimní palác je odražen. "Nechť armáda a lid odpovědí!" Jak odpovědět, ministři neřekli.
Laševič zatím poslal do pevnosti dva námořní dělostřelce. Pravda, nejsou příliš zkušení, ale zato jsou to bolševici, kteří střílejí ze zrezavělých děl, bez oleje v kompresorech. To právě se od nich také žádá: rachot dělostřelectva je teď důležitější než jistota útoku. Antonov přikazuje, aby se začalo. Stupňování předtím stanovené se zachovává do puntíku. "Po signalisujícím výstřelu pevnosti", vypravuje Flerovskij, "zahřměla ‚Aurora'. Hřmot a vyšlehnutí ohně při výstřelu naslepo je daleko povážlivější než při výstřelu naostro. Zvědavci úlekem odskočili od granitového zábradlí nábřeží, vrhali se na zem a lezli po čtyřech… " Čudnovskij spěchá se otázat: nemáme obležené vyzvat, aby se vzdali? Antonov s tím hned souhlasí. Opět přestávka. Vzdává se jakási skupina údernic a junkerů. Čudnovskij jim chce ponechat zbraně, ale Antonov se včas postavil proti této velkomyslnosti. Vzdavší se voje složily pušky a odcházely se stráží Milionovou ulicí.
Zimní se pořád ještě drží. Je potřeba udělat konec! Rozkazy vydány. Palba se začala, ale nikoli silná a ještě méně účinná. Z pětatřiceti ran, vypálených v půl druhé nebo dvou hodinách, zasáhly cíl dohromady dvě, a to ještě byla poškozena jenom omítka; ostatní výstřely přeletěly cíl, nezpůsobivše na štěstí v městě žádného zla. Opravdu je to jen pro neobratnost? Vždyť se střílelo jen přes Něvu na cíl přímý a k tomu ještě na tak ohromný cíl jako je palác: to nevyžaduje velkého umění. Není oprávněný předpoklad, že dokonce i Laševičovi dělostřelci pálili úmyslně přes, doufajíce, že věc se rozhodne bez ničení a obětí? Teď je velmi nesnadné vypátrat stopy pohnutek, jimiž se řídili dva bezejmenní námořníci. Sami oni nepověděli už o tom nic: snad zmizeli v nekonečné ruské vsi, anebo snad složili své hlavy tak jako mnoho jiných bojovníků z Října v občanských bojích příštích měsíců a let.
Brzy po prvních výstřelech přinesl Palčinskij ministrům střípek z náboje. Admirál Verděrevskij poznal v střípku, že je z náboje jeho, námořního: z ‚Aurory'. Ale z křižníku přece vypálili ránu naslepo? Tak se to dohodlo, tak o tom vypravuje Flerovskij a takovou později podal zprávu i námořník z ‚Aurory' na sjezdu sovětů. Zmýlil se admirál? Zmýlil se námořník? Kdo zjistí dělovou ránu, vypálenou v hluché noci z povstalecké lodi na carský palác, kde právě vypouštěla svou duši poslední vláda majetných tříd?
Posádka paláce silně prořídla. Měla-li tato posádka ve chvíli, kdy přišli uralci, invalidé a údernice, půl druhého, ba skoro dva tisíce borců, tu se již ztenčila na tisícovku a možná taky ještě více. Nic než zázrak je už nezachrání. A tu se pojednou v beznadějné ovzduší Zimního paláce zarývá - pravda, ne zázrak sám - ale zvěst, že zázrak se blíží. Palčinskij oznamuje: právě telefonovali z městské dumy, že se odtud občané chystají na pochod, aby vládu osvobodili. "Rozhlaste všem," přikazuje Palčinskij Siněgubovi, "že sem jde lid". Důstojník letí po schodech a chodbách s radostnou zprávou. Cestou naráží na opilé důstojníky, kteří šermují kordy, ale aniž ostatně krev teče. Do junkerů vjela odvaha. Zpráva letíc z úst do úst stává se barevnější a důležitější. Veřejní činitelé, kupectvo, lid s duchovenstvem v čele pochodují sem, aby vysvobodili palác z obležení. Lid s duchovenstvem: "To bude báječné, velkolepé!" Zbytky energie planou posledním rozmachem. "Hurá, ať žije Rusko!" Oranienbaumští junkeři, kteří se již chystali úplně odejít, si to zase rozmyslili a zůstali.
Avšak lid s duchovenstvem se blíží pomalu. Agitátorů v paláci přibývá. ‚Aurora' hned začne palbu, šeptají po chodbách a šepot se nese z úst do úst. Pojednou praskly dva výbuchy. Do paláce se vkradli námořníci a s galerie buď shodili, nebo se jim vysmekly dva granáty, jež lehce poranily dva junkery. Námořníky zatkli, raněné obvázal Kiškin, lékař povoláním.
Vnitřní rozhodnost dělníků a námořníků je velká, avšak ještě se neproměnila v rozhořčení. Obležení, jakožto strana nesrovnatelně slabší, neodvažují se krutě vypořádat s agenty nepřítele, kteří pronikli do paláce, aby nepřivolali rozhořčení na své hlavy. Nestřílejí nikoho. Nezvaní hosté se už objevují nejen jednotlivě, ale celými skupinami. Palác se stále více podobá sítu. Jakmile junkeři napadnou vetřelce, nechávají se vetřelci hned odzbrojit. "Jaká to zbabělá spřež! říká opovržlivě Palčinskij. Ne, tito lidé nejsou zbabělí. Vniknout do paláce nabitého důstojníky a junkery, na to je třeba veliké odvahy. V bludišti neznámé budovy, v temných chodbách, mezi nesčíslnými dveřmi, které vedou neznámo kam a které hrozí, neví se čím nezbývá odvážlivcům nic, než se vzdávat. Zajatců přibývá. Vtrhují nové skupiny. Už není vždy jasné, kdo se komu vzdává a kdo koho odzbrojuje. Děla rachotí.
Život na ulicích, mimo obvod přímo u Zimního paláce, se nezastavil do pozdní noci. Divadla a biografy byly otevřeny. Solidním a vzdělaným vrstvám hlavního města jako by do toho nic nebylo, že se po jejich vládě střílí. Redemejster pozoroval u Trojického mostu chodce, klidně se zastavující, které námořníci nepropouštěli dále. "Nic neobvyklého nebylo lze pozorovat." Od známých, přicházejících od Národního domu, se Redemejster za dělové střelby dověděl, že Šaljapin byl v Don Carlosu nedostižný. Zatím ministři v myší pasti pobíhali dál zmateně.
"Ukázalo se, že útočníci jsou slabí. Udržíme-li se ještě hodinku, snad posily přece jen přijdou." Kiškin v pozdní noci zavolal telefonem zástupce ministra financí Chruščeva, rovněž kadeta, a žádal ho, aby Chruščev řekl předákům strany, že vláda potřebuje pomoci, třebas jen malé, jen co by se udržela do ranních hodin, kdy konečně má přijít Kerenskij s vojskem. "Jaká to strana," zlobil se Kiškin, "která nemůže poslat alespoň tři sta ozbrojených mužů!" Vskutku: jaká to strana! Kadeti, kteří dostanou v Petrohradě ve volbách desetitisíce hlasů, nemohli ve chvíli nejhroznějšího nebezpečí dát měšťáckému režimu tři stovky bojovníků. Kdyby bylo ministry napadlo vyhledat si v palácové knihovně materialistu Hobbesa, byli by si mohli přečíst v jeho dialozích o občanské válce, že statečnosti nelze čekat ani žádat od zbohatlých kramářů, "kteří nevidí nic než svou chvilkovou výhodu… a kteří úplně ztrácejí hlavu při jediné myšlence, že by mohli být oloupeni". Avšak v carské knihovně by se byl sotva Hobbes našel. A ministry také ani nenapadla myšlenka na filosofii dějin. Telefonické zazvonění Kiškinovo bylo posledním zvoněním ze Zimního paláce.
Smolný kategoricky naléhal na rozhodnutí. Nelze obležení prodlužovat do rána, město držet v napětí, znervosňovat sjezd a všechny úspěchy činit sporné. Lenin posila rozzlobené lístky. Z Vojenského revolučního výboru se zvoní a zvoní. Podvojskij se hryže do rtů. Masy lze do útoku vrhnout, dobrovolníků je dost. Ale kolik bude obětí? A co zbude z ministrů a junkerů? Avšak potřeba, věc dodělat, je příliš naléhavá. Nezbývá nic než dát promluvit námořnímu dělostřelectvu. Námořník z Petropavlovky přináší na ‚Auroru' lístek: ihned začít palbu na palác. Teď, zdá se, je vše jasné. Dělostřelci ‚Aurory' neselžou. Ale předáci přece jenom pořád ještě nejsou rozhodnuti. Dělá se nový pokus, jak se vyhnout věci nejhorší. "Rozhodli jsme se, že počkáme ještě čtvrt hodinky," píše Flerovskij, "cítíce instinktivně, že okolnosti se mohou změnit." Instinktem je tu třeba rozumět tvrdošíjnou naději, že se věc rozhodne tlakem jen demonstrativním. A "instinkt" tentokráte neklamal: když už čtvrthodina míjela, přihnal se nový posel přímo ze Zimního: palác byl uchvácen!
Palác se nevzdal, nýbrž byl vzat útokem, ale v takovou chvíli, kdy sila odporu obležených byla už úplně vyčerpána. Na chodbu paláce vtrhla, to už ne tajným vchodem, nýbrž přes chráněně nádvoří, stovka nepřátel, které demoralisovaná obrana pokládala za deputaci dumy. Avšak i tentokráte byl dav obranou přece jenom ještě odzbrojen. V nastalém zmatku odešla nějaká skupina junkerů. Zbylí junkeři, anebo alespoň část jich, znovu zase obnovili obrannou službu. Avšak fronta bodáků a střelba mezi útočníky a obránci se konečně rozsypala.
Část paláce na straně k Ermitáži je již přeplněna nepřáteli. Junkeři se snaží vpadnout jim do zad. Na chodbách dochází na pitvorné srážky a potyčky. Kdekdo je po zuby ozbrojen. V zdvižených rukou revolvery. Za opasky ruční granáty. Nikdo však nestřílí a nikdo nevrhá granáty, neboť přátelé s nepřáteli se pomíchali tak, že se jeden od druhého nemohou odlepit. Ale i tak: osud Zimního už je rozhodnut.
Dělníci, námořníci, vojáci tlačí z venku řetězy a ve skupinách, shazují junkery s barikád, vtrhuji přes nádvoří, srážejí se s junkery na schodech, vytlačují je, válejí po zemi, ženou je ven. Zezadu se již žene další vlna. Náměstí se vlévá do nádvoří, nádvoří se vlévá do paláce a roztéká se po schodištích a chodbách. Na znečištěných parketách mezi žíněnkami a bochníky chleba se válejí lidé, pušky a granáty. Vítězové se dovídají, že Kerenskij tu není a v jejich bouřlivou radost se mísí trpké zklamání. Antonov a Čudnovskij v paláci. Kde je vláda? Ejhle dveře, před nimiž junkeři ustrnuli v poslední póze odporu. Nejstarší ze stráže vpadá k ministrům: přikazují, aby obranný boj šel do konce? Ne, ne, ministři to nepřikazují. Palác je už přece stejně uchvácen. Netřeba krve. Třeba ustoupit přesile. Ministři se chtějí vzdát důstojně a rozsazují se kolem stolu, aby to vypadalo jako zasedání. Velitel obrany již zatím palác vzdal, vyjednav, že junkerům bude zachován život, o nějž se beztoho nikdo nepokoušel. Pokud šlo o osud vlády, Antonov jakékoliv vyjednávání odmítl.
Junkerům se odnímají zbraně u posledních chráněných dveří. Vítězové vtrhují do komnaty ministrů. "Vpředu davu šel, snaže se tlačící řady zdržeti, malý, nevzhledný človíček; oděv jeho byl v nepořádku: klobouk se širokým okrajem měl posunut na stranu. Skřipec se mu sotva držel na nose. Ale malá očka blýskala vítěznou radostí a zlobou proti poraženým." Těmito zlehčujícími črtami vylíčili poražení Antonova. Není těžké uvěřit, že jeho oděv a klobouk byly v nepořádku: stačí vzpomenout nočního tápání v loužích v Petropavlovské pevnosti. Vítěznou radost bylo lze nepochybně poznat v jeho očích; ale sotva byla v nich zloba proti poraženým. - "Oznamuji vám, členům Zatímní vlády, že jste zatčeni," prohlásil Antonov za Vojenský revoluční výbor. Hodiny ukazovaly 2 hodiny 10 minut v noci na 26. říjen. - "Členové Zatímní vlády se podrobují násilí a vzdávají se, aby nebylo krveprolití," odpovídá Konovalov. Nezbytná část obřadu byla zachována.
Antonov povolal 25 ozbrojených mužů, vybraných z prvních oddílů, které vtrhly do paláce, a nařídil jím, aby chránili ministry. Zatčené ministry po sepsání protokolu vyvedli na náměstí. V davu, jenž byl postižen obětmi raněných a mrtvých, propuká opravdu zloba proti poraženým. "Postřílet je! Smrt!" Jednotliví vojáci se snaží dát ministrům nějakou tu ránu. Rudogardějci nevázance napomínají: neposkvrňte proletářské vítězství! Ozbrojení dělníci obkličují zajatce a stráž pevným kruhem. "Vpřed!" Daleko nemají. Milionovou ulicí a přes Trojický most. Avšak roznícené davy dělají tuto krátkou cestu dlouhou a hrozivou. Ministr Nikitin nenapsal později nadarmo, že kdyby nebylo rázného zastání Antonovova, mohly být následky "velmi povážlivé". Na dovršení neštěstí se průvod ještě na mostě dostal do nahodilé palby: zatčení i jejich strážci musili lehnout na most. Ale ani tu se nikomu nic nestalo: střílelo se zřejmě přes, na postrach.
Do malé klubovní místnosti pro posádku pevnostní, osvětlené čadící petrolejovou lampou - elektrické světlo dnes nehoří - se natěsnalo několik desítek lidí. Antonov za přítomnosti komisaře pevnosti vyvolává ministry podle jmen. Je jich osmnáct i s náměstky. Poslední formality jsou skončeny, zajatce rozvádějí do cel historické Trubecké bašty. Z obránců paláce nebyl uvězněn nikdo: důstojníci a junkeři byli propuštěni na čestné slovo, že nebudou proti sovětské moci vystupovat. Jenom málo z nich dostálo v slibu.
Hned po uchvácení Zimního se v měšťáckých vrstvách roznesly zprávy o střílení junkerů, o násilnění údernic, o rozkradeném bohatství paláce. Všechny tyto povídačky byly již dávno vyvráceny, když Miljukov v svých Dějinách ještě napsal: "Údernice, které nepadly střelbou, nýbrž padly do rukou bolševikům, byly ten večer vydány strašnému jednání a násilí vojáků a konečně je postříleli." Ve skutečnosti se lidé vůbec nestříleli ani střílet nemohli, neboť ani smýšlení obou stran v toto období by toho nepřipustilo. Ještě nemyslitelnější je násilí, zvláště v paláci, kam vedle nahodilých uličních živlů vstoupila sta revolučních dělníků s puškami v rukou.
Pokusy loupiti se opravdu staly, avšak právě tu se ukázala kázeň vítězů. John Reed, jenž nepropásl jedinou dramatickou episodu revoluce a do Zimního vkročil po žhavých stopách prvních útočících řad, vypravuje, jak v přízemním skladišti paláce skupina vojáků odrážela s beden vika a vytahovala odtud koberce, prádlo, porculán a sklo. Je možné, že pod vojenským zevnějškem byli při díle praví lupiči, kteří se v posledním roku války kryli vojenským pláštěm a beranicí. Loupení právě se začalo, když tu pojednou kdosi vzkřikl: "Soudruzi, ničeho se netkněte, to je majetek lidu." Za stůl k východu zasedl voják s perem a listem papíru; dva rudogardějci s revolvery se postavili vedle. Každý, kdo vycházel, byl prohlédnut a každá uloupená věc odňata a zapsána. Takto byly odňaty sošky, lahvičky inkoustu, svíčky, kinžály, kousky mýdla a pštrosí pera. Důkladně byli prohlédnuti i junkeři, jejichž kapsy byly důkladně nacpány naloupenými drobnostmi. Vojáci junkerům spílali a hrozili jim, ale víc se nic nestalo. Zatím obnovena obrana paláce v čele s námořníkem Prichodkem. Všude ustanovena stráž. Palác by vyčištěn od cizích lidí. Za několik hodin byl velitelem Zimního paláce jmenován Čudnovskij.
Ale kampak se poděl lid, jenž v čele s duchovenstvem se vydal na pochod, aby palác osvobodil? Tu se ještě třeba zmínit o tomto hrdinném pokusu, o němž zpráva na chvíli tak zachvěla srdci junkerů. Střediskem protibolševických sil byla městská duma. V její budově na Něvském prospektu všechno to jen vřelo. Strany, výbory, podvýbory, skupiny, odštěpky skupin a vlivné osobnosti držely tam soud nad zločinným dobrodružstvím bolševiků. Ministrům, mučícím se v Zimním paláci, oznamovalo se odtud chvíli co chvíli telefonicky, že pod tlakem obecného soudu se musí povstání nezbytně udusit. Na mravní osamocení bolševiků se proplýtvaly celé hodiny. Zatím promluvilo dělostřelectvo. Ministr Prokopovič, jenž byl ráno zatčen a brzy zase propuštěn, si se slzami v očích stěžuje dumě na to, že byl zbaven možnosti rozdělit se se svými druhy o jejich osud. Projevují se mu vroucí sympatie a jejich vyjádření vyžaduje zas něco času.
Ze zmatku myšlenek a řečí se konečně za bouřlivého potlesku celého sálu rodí praktický závěr: duma se má celá odebrat k Zimnímu paláci, aby, bude-li potřeba, zahynula společně s vládou. Eseři, menševici a družstevníci rovným dílem byli zachváceni ochotou buď ministry zachránit, anebo padnout společně s nimi. Kadeti, nejsouce vůbec nakloněni nebezpečným podnikům, jsou tentokráte odhodláni položit své hlavy společně s jinými. Lidé z provincie, kteří jsou náhodou v sále přítomni, novináři v dumě a ten či onen posluchač z obecenstva, žádají slovem více či méně krasořečivým, aby se jim dovolilo rozdělit se s dumou o její osud. Dovoluje se jim to.
Bolševická frakce se snaží dát prosaickou radu: nač tápat ve tmě ulicemi a hledat smrt, lépe bude přesvědčit telefonem ministry, aby se vzdali a nedopustit tak krveprolití. Avšak demokraté jsou rozhořčeni: agenti povstání chtějí jim vyrvat z rukou nejenom moc, ale i právo na hrdinnou smrt! Zároveň už se městští radové usnášejí, aby se pro památku dějin provedlo hlasování podle jmen. Konec konců, jde-li o smrt, třebas o smrt slavnou, na to není nikdy pozdě. Dvaašedesát členů městské rady stvrzuje: ano, půjdou opravdu jméno vedle jména mřít pod rozvaliny Zimního paláce. Na to odpovídá čtrnáct bolševiků, že lépe zvítězit se Smolným, než zahynout se Zimním, a ihned odcházejí na zasedání sjezdu sovětu. Zůstat ve zdech dumy se rozhoduji jenom tři menševici-internacionalisté: ti nemají kam jít, ani zač umírat.
Shromáždění dumy málem už vykročilo na svou poslední cestu, když tu telefon přináší zprávu, že sem jde cely výkonný výbor rolnických zástupců, aby se k nim připojil. Potlesk nemá konce. Teď je obraz úplný a jasný: zástupci stomilionového rolnictva společně se zástupci všech tříd obyvatelstva městského půjdou hynout rukou nicotného hloučku násilníků. Řečí i potlesku je mnoho.
Když rolničtí zástupci došli, vyrazil konečně průvod po Něvském. V jeho čele je starosta města Šnejder a ministr Prokopovič. Mezi účastníky zpozoroval John Reed esera Avksentěva, předsedu rolnického Výkonného výboru, a menševické vůdce Chinčuka a Abramoviče, z nichž tento náležel k levici, onen k pravici. Prokopovič a Šnejder nesli dvě lucerny: tak bylo telefonicky dohodnuto s ministry, aby pak junkeři nepokládali přátele za nepřátele. Prokopovič nesl mimo to i deštník, podobně jako mnozí jiní. Duchovenstva nebylo. Duchovenstvo si vybájila z mlhavé paměti vlasteneckých dějin nebohatá fantasie junkerů. Ale nebylo ani lidu. Jeho nepřítomnost určovala ráz celému tomu vrtochu: tři nebo čtyři sta "zástupců" a nikdo z těch, koho zastupovali. "Byla temná noc", vzpomíná eser Zenzinov, "a svítilny na Něvském nehořely. Šli jsme spořádaným průvodem a bylo slyšet jen náš zpěv marseillaisy. V dáli duněly dělové výstřely: to bolševici pálili stále na Zimní palác."
U Jekatěrinského kanálu stál přes Něvský kordon ozbrojených námořníků, zahrazuje cestu průvodu demokracie. "Půjdeme vpřed, prohlásili odsouzenci, "co nám můžete?" Námořníci bez okolků odpověděli, že užijí násilí. "Rozejděte se domů a nechte nás na pokoji." Kdosi z účastníků průvodu vyslovil myšlenku, aby průvod zahynul hned tady na místě. Avšak v usnesení přijatém v dumě v hlasování podle jmen se takováto varianta nepředvídala. Ministr Prokopovič vystoupil pracně na jakési vyvýšené místo a "oháněje se deštníkem" - v Petrohradě jsou na podzim časté deště - obrátil se k demonstrantům s výzvou nepřivádět do pokušení tyto zatemnělé a oklamané lidi, kteří by opravdu mohli sáhnout ke zbrani. "Vrátíme se do dumy a pohovoříme o tom, jak zachránit zemi a revoluci."
To byl dojista moudrý návrh. Pravda, zároveň však původní úmysl zůstával nevykonán. Avšak co dělat s ozbrojenými hrubiány, kteří nedovolují vůdcům demokracie hrdinně zemřít? "Postáli si, pomrzli, a rozhodli se, že se vrátí," píše melancholicky Stankěvič, rovněž jeden z účastníků průvodu. Už bez marseillaisy, ba naopak v soustředěném mlčení se průvod hnul nazpět po Něvském k budově dumy. Tam se konečně měl najíti "způsob, jak zachránit zemi a revoluci".
Dobytím Zimního paláce ovládl Vojenský revoluční výbor hlavní město úplně. Ale tak jako nebožtíkovi rostou nehty a vlasy dále, tak i u svržené vlády se projevily příznaky života i potom skrze oficiální tisk. "Věstník" Zatímní vlády, jenž ještě 24. října oznamoval propuštění tajných radů po jejich demisi - s právem stejnokroje a pensí - 25. října pojednou zmlkl, čehož, pravda, si nikdo ani nevšiml. Zato však už 26. října se "Věstník" objevil nanovo, jakoby se nebylo nic stalo. Na první stránce stálo: "Pro přerušení elektrického proudu číslo ze dne 25. října nevyšlo." Kromě proudu plynulo všechno ostatní v státním životě v obvyklém pořádku a "Věstník" vlády, která seděla v Trubecké baště, oznamoval jmenování desítky nových senátorů. Ve sloupku "Správní oznámení" doporučoval oběžník ministra vnitra Nikitina gubernským komisařům, aby "nepodlehli lživým pověstem o událostech v Petrohradě, kde je naprostý klid". Ministr neměl právě nepravdu: převratové dni minuly dosti klidně, nemyslíme-li na kanonádu, která ostatně se omezila na akustický dojem. A přece jen se dějepisec nezmýlí, řekne-li, že v den 25. října se nejenom zastavil proud ve vládní tiskárně, ale že se také obrátila důležitá stránka v knize dějin lidstva.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a "Bílá" a "černá kost" se říká u východních národů vznešeným příslušníkům národa nebo chudým. - Překl.