Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191723. Říjnové povstání
Srovnání revoluce ve smyslu přírodovědeckém se vtírá tak, že mnohé takovéto srovnání se už stalo otřepanou mataforou, jako jsou "sopečný výbuch", "rození nové společnosti" nebo "bod varu"… Pod prostým literárním obrazem jsou tu skryty intuitivně pojaté zákony dialektiky, to znamená zákony logiky vývoje.
To, čím je revoluce vůbec v poměru k evoluci, tím je povstání v poměru k revoluci samé: je to kritická chvíle, kdy nahromaděné množství se výbušně mění v jakost. Ale i samo povstání není akt jednorodý a nečlenný: v něm jsou zase vlastní kritické body, vlastní vnitřní krise a vzmachy.
Neobyčejně důležité, jak politicky, tak také teoreticky, je krátké období, jež přímo předchází "bod varu", to jest předvečer povstání. Fysika učí, že stejnoměrný proces zahřívání se pojednou zastavuje, tekutina si zachovává jistou chvíli stejnou teplotu a začne vřít, až když se jí dostalo dodatečného množství teploty. Obecný jazyk nám i tu napomáhá v pojmu tím, že stav zdánlivě klidného soustřeďování před výbuchem označuje jako "ticho před bouří".
Když na stranu bolševiků přešla naprostá většina dělníků a vojáků petrohradských, zdálo se, že teploty varu se již dostihlo. Avšak právě v tu chvíli prohlásil Lenin, že je třeba ihned povstat. Ale na podiv: k povstání se čehosi nedostávalo. Dělníkům a zvláště vojákům bylo třeba ještě jakéhosi dodatečného množství revoluční energie.
U mas není rozporu mezi slovem a skutkem. Avšak přechod od slova k skutku - i jde-li o prostou stávku a tím více pak, jde-li o povstání - působí nezbytně vnitřní třenice a molekulové přeskupování: jedni se hýbou vpřed, druzí jsou zatlačováni zpátky. V prvních svých krocích se občanská válka vůbec vyznačuje neobyčejnou nerozhodností. Oba tábory jako kdyby vězely v stejné národní půdě, nemohou se odtrhnout od vlastní periferie s jejími středními vrstvami a smířlivým smýšlením.
V tichu před bouří v spodních vrstvách se značily akutní rozpaky ve vrstvě vedoucí. Ty orgány a útvary, které vznikly v období poměrně klidněm - také revoluce, tak jako válka, má svá klidná období a své dny ticha - se jeví dokonce u nejzocelenější strany jako útvary nejsoucí v shodě nebo alespoň ne v úplné shodě s úkoly povstání: určité přeskupení a přestavění je nezbytností ve chvíli nejkritičtější. Zástupcové v petrohradském Sovětě, kteří hlasovali pro vládu sovětů, byli daleko ne všichni opravdu proniknuti myšlenkou, že ozbrojené povstání se stalo úkolem dne. Bylo třeba při otřesu co nejmenším převésti je na novou cestu, aby se Sovět proměnil v ústrojí povstání. Za okolnosti uzrálé krise nebylo na to třeba měsíců, ba ani ne mnoha neděl. Avšak právě ty poslední dny byl úkol ze všeho nejnebezpečnější, jak se rozhoupat, jak stanovit skok o několik dnů dříve, než byl Sovět k němu připraven, jak vzbudit rozčilení ve vlastních řadách a jak odtrhnout stranu od Sovětu aspoň na 24 hodin.
Lenin nejednou opakoval, že masy jsou mnohem a mnohem levější než strana a strana zase mnohem levější než její ústřední výbor. Pokud šlo o revoluci v celku, bylo toto tvrzení úplně správné. Avšak i v těchto vzájemných vztazích jest zase vnitřní veliké kolísání. V dubnu a červnu, a zvláště začátkem července, popoháněli dělníci a vojáci netrpělivě stranu k rázným činům. Po červencové porážce se masy staly opatrnější. Tak jako dříve, ba ještě více, si přály převratu. Avšak když se už napřed silně byly spálily, obávaly se nového neúspěchu. V červenci, srpnu a září zdržuje strana den co den dělníky a vojáky, jež teď naopak zase kornilovci všemi způsoby volají na ulice. Politická zkušenost minulých měsíců neobyčejně rozvinula brzdící místa nejen mezi předáky, ale i mezi vedenými. A pak také stálé úspěchy agitace zesilovaly setrvačnost vyčkávavých nálad. Nová politická orientace byla pro masy málo: bylo jim třeba změny psychologické. Povstání zachvátí masy tím větší, čím více se lodivodi revoluční strany spojí s lodivody v masách.
Obtížná otázka, jak postoupiti od politiky příprav k technice povstání, dávala se v celé zemi různým způsobem, ale v podstatě všude stejně. Muralov vypravuje, že v moskevské vojenské organisaci smýšleli všichni stejně, že třeba se chopit moci; avšak "pokus rozhodnout věc konkretně, jak toto uchvácení vykonat, zůstával bez odpovědi". Nebylo tu posledního jednotícího článku.
V ty dny, kdy Petrohradu hrozilo, že posádka bude odtud vyvedena, byla Moskva v ovzduší neustálých stávkových sporů. Na podnět závodních výborů vytkla bolševická frakce v sovětě úkol: hospodářské spory rozhodnout nadekretováním. Příprava k tomu si vyžádala nemálo času. Teprve 23. října byl sovětskými orgány v Moskvě přijat "revoluční dekret číslo 1": dělníky a zaměstnance v závodech lze od této chvíle přijímat a propouštět jenom se svolením závodních výborů. To znamenalo jednat jakožto státní moc. Nezbytný odpor vlády měl, jak to zamýšleli podnětníci, semknout masy kolem sovětu a vést je k přímé srážce. Zaměř zůstal nevyzkoušen, neboť převrat v Petrohradě dal Moskvě, podobně jako ostatní zemi, mnohem důraznější podnět k povstání: bylo třeba ihned podepřít sovětskou vládu, která se právě ustavila.
Útočící strana má skoro vždycky zájem, aby vypadala jako strana, která se brání. Revoluční strana usiluje o zákonitý pláštík. Chystaný sjezd sovětů, v podstatě sjezd převratu, jevil se lidovým masám zároveň jako nesporný vykonavatel ne-li moci veškeré, tedy dobré její polovice. Šlo o povstání jedné ze složek dvojvládí proti druhé. Vojensky revoluční výbor, dovolávaje se sjezdu jakožto zdroje moci, obviňoval předem vládu z toho, že se chystá k útoku proti sovětům. Toto obvinění plynulo ze situace. Pokud jen vláda se nechystala složit zbraně bez boje, nemohla se nechystat k obraně. Ale tím již se ocitala v obvinění ze spiknutí proti nejvyššímu orgánu dělníků, vojáků a rolníků. Bojem proti sjezdu sovětů, jenž měl svrhnouti Kerenského, zvedla vláda ruku proti zdroji moci, z něhož vyšel Kerenskij.
Bylo by velká chyba pokládat toto vše za právní jemnůstky, na něž se lid dívá lhostejně: právě naopak, právě takto se základní skutečnosti revoluce odrážely ve vědomí mas. Toto neobyčejně výhodné zapletení třeba využít skrz naskrz. Revoluční vedení, dávajíc pochopitelné nevůli vojáků, odejít z kasáren do zákopů, velký politický cíl a burcujíc posádku na obranu sjezdu sovětů, si tím nikterak nesvazovalo ruce pokud šlo o to, určit chvíli povstání. Výběr dne a hodiny závisel na dalším rozvoji sporu. Volnost k manévrování mela strana silnější.
"Nejprve zdolejte Kerenského a pak svolejte sjezd," opakoval Lenin, obávaje se, že povstání bude zaměněno ústavní hrou. Lenin zřejmě ještě nezhodnotil nového činitele, jenž prudce zasáhl do příprav povstání a změnil všechen jejich ráz, to jest prudký spor mezi petrohradskou posádkou a mezi vládou. Má-li sjezd sovětů rozhodnout věc moci, chce-li vláda rozdrobit posádku, aby zabránila sjezdu stát se mocí, odpírá-li posádka, aniž čekala na sjezd, podrobit se vládě, tu to přece také v podstatě znamená, že povstání se začalo, aniž se vyčkalo sjezdu sovětů a třebas pod pláštíkem jeho autority. Proto by bylo nesprávné oddělovat politicky přípravu povstání od přípravy sjezdu.
Nejlépe lze pochopit zvláštnosti říjnového převratu, srovnáme-li jej s převratem únorovým. Činíme-li tak, tu při tomto srovnání netřeba podmínečně připouštět, jako se to činí při srovnání jiném, že mnohé a mnohé okolnosti jsou tu i tam stejné: opravdu byly stejné, neboť jak tam, tak i onde šlo o Petrohrad: táž aréna bojů, totéž sociální seskupení, týž proletariát a táž posádka. Vítězství jak tam, tak onde se dosahuje přechodem většiny záložních pluků k dělníkům. Avšak jaký ohromný rozdíl při těchto společných základních znacích! Dva petrohradské převraty, jeden druhého dějinně doplniv v osmi měsících, jako by protivou svých rysů byly téměř určeny k tomu, aby pomohly lépe pochopit organičnost povstání vůbec.
O Únorovém povstání se říká, že bylo živelné. Zmínili jsme se již na jednom místě o tom, s jakou výhradou třeba tomu tak rozumět. Ale správné je, ať tak či onak, že v únoru nikdo předem nestanovil cesty převratu; nikdo nehlasoval v závodech a kasárnách o revoluci; nikdo shora nevyzýval k povstání. Za léta nahromaděné roztrpčení prorvalo se na povrch na značně velké překvapení mas samých.
Docela jinak to bylo v říjnu. Osm měsíců žily masy napjatý politický život. Masy nejen tvořily události, ale učily se také rozumět jejich spojitostem; po každé akci měřily kriticky její výsledky. Sovětský parlamentarismus se stal denním mechanismem politického života lidu. Rozhodovalo-li se hlasováním o stávkách, uličních manifestacích nebo odvedení pluku na frontu, mohly se pak masy zříci samostatného rozhodování o povstání?
Z tohoto zisku Únorové revoluce, zisku neobyčejného a v podstatě také jediného, plynuly však nové obtíže. Nebylo možné vyzvat masy k boji jménem Sovětu a nebylo možné věc samu formálně nedat Sovětu posoudit, to jest nebylo možné nejednat o věci v Sovětě docela nepokrytě a k tornu ještě za účasti zástupců nepřátelského tábora. Bylo docela zřejmé, že je potřeba ustavit zvláštní sovětský orgán, a pokud možno uzavřený, na vedení povstání. Avšak i na to bylo třeba demokratické cesty se všemi jejími výhodami i vším mařením času. Usnesení ze dne 9. října, že třeba ustavit Vojenský revoluční výbor, se konečně uskutečňuje až teprve 20. října. Avšak hlavní obtíž není ještě ani tady. Užít většiny v Sovětě ustavit Výbor ze samých bolševiků, znamenalo by vzbudit nespokojenost lidí neorganisovaných, nemluvíc už ani o levých eserech a některých skupinách anarchistů. Bolševici ve Vojenském revolučním výboru se podřizovali usnesení své strany, třebas ne všichni bez odporu. Avšak kázně nikterak nebylo lze žádat od neorganisovaných a od levých eserů. Dosáhnout u nich předem usnesení o povstání na určitý den, nebylo si lze myslit, ba také jen takovouto otázku jim dát bývalo by bylo nesmírně neprozřetelné. Skrze Vojenský revoluční výbor bylo možné jenom vtáhnout masy do povstání tím, že se situace záměrně den co den přiostřovala a srážka činila neodvratnou.
Nebylo tu pak jednodušší, vyzvat masy k povstání jménem strany? Neobyčejné výhody takovéhoto postupu jsou nade vši pochybnost. Ale i jeho nevýhody jsou sotva méně zřejmé. V těch milionech lidu, na něž strana právem spoléhala se opřít, třeba rozlišovat tři vrstvy: jedna, která šla za bolševiky za všech okolností; druhá, nejčetnější, jež podporovala bolševiky, pokud bolševici jednali skrze sověty; a třetí, jež šla za sověty, ač v nich vládli bolševici.
Tyto tři vrstvy se nelišily jenom politickou úrovní, ale značně velkou měrou i sociálním svým složením. Za bolševiky jakožto stranou šli především průmysloví dělníci a v prvních řadách rodilí proletáři petrohradští. Za bolševiky, pokud se kryli zákonitým sovětským pláštíkem, šla většina vojáků. Za sověty, nezávisle na tom, anebo přes to, že se tam projevila převaha bolševiků, šly nejkonservativnější vrstvy dělníků, někdejší menševici a eseři, kteří se báli odtrhnout od ostatní masy; šly za nimi konservativnější části armády, i sami kozáci; šli za nimi rolníci, kteří se vymanili z vedení eserské strany a kteří se chytali jejího levého křídla.
Bylo by zřejmá chyba ztotožňovat sílu bolševické strany se sílou sovětů jí vedených: ta byla mnohonásobně větší; avšak bez síly strany se měnila v bezmocnost. Tajemného tu nic není. Poměr mezi stranou a Sovětem vyrůstal z nepoměru - v revolučním období nezbytného - mezi ohromným politickým vlivem bolševictví a jeho obmezeným spětím organisačním. Správně užitá páka dává lidské ruce možnost zdvihnout náklad, jež několikanásobně přesahuje její živou sílu. Avšak bez živé ruky není páka nic než mrtvé bidlo.
Na moskevské oblastní konferenci bolševiků koncem října dokazoval jeden delegát: "V Jegorevsku je vliv bolševiků dokonalý… Avšak organisace strany sama o sobě je slabá, je neobyčejně zanedbaná; ani členové nejsou řádně zapsáni, ani členské příspěvky se neplatí." Nepoměr mezi vlivem a organisaci, ač ne všude tak příkrý, byl zjev obecný. Veliké masy věděly, jaká jsou bolševická hesla a co je sovětská organisace. Pro ně to i ono úplně splynulo v měsících září a říjnu. Lid čekal, že právě sověty ukáží, kdy a jak se má uskutečnit bolševický program.
Sama strana vychovávala masy v tomto duchu soustavně. Když se v Kijevě rozšířila pověst, že se chystá povstání, bolševický výkonný výbor sovětu ihned pověst rázně vyvracel: "nijaká akce bez výzvy Sovětu není na místě… Ani krok bez Sovětu!" Trockij, vyvraceje 18. října pověsti o povstání, které prý je stanoveno na 22. říjen, pravil: "Sovět je organisace volená a... nemůže v ní být usnesení, o němž by nevěděli dělníci a vojáci…" Takovéto formulace, denně opakované a praxí zesílené, přecházely do krve a kostí.
Jak vypravuje praporčík Berzin, mluvili na říjnové vojenské poradě bolševiků v Moskvě delegáti takto: "Je těžko říci, zda by vojsko vyšlo na výzvu moskevského výboru bolševiků. Ale na výzvu Sovětu snad vyjdou všichni." A to moskevská posádka již v září hlasovala z devadesáti procent pro bolševiky. Na poradě 16. října v Petrohradě pravil delegát Bokij, jenž mluvil za výbor strany: v moskevském obvodě "se vyjde na výzvu sovětu, nikoli však na vyzvu strany ; v něvském obvodě "půjdou za sovětem všichni". Volodarskij hned resumoval hodnocení nálad petrohradských takto: "Obecný dojem je, že na ulice se nikdo nehrne, ale na výzvu Sovětu půjdou všichni." Olga Ravičova poopravuje: "Někteří ukazovali na to, že vyjdou i na výzvu strany." Na petrohradské Posádkové radě 18. října mluvili delegáti o tom, že jejich pluky čekají povel k akci od Sovětu; nikdo nemluvil o straně, ač v čele mnoha oddílů byli bolševici: jednotu bylo možné uchránit v kasárnách jen tak, když jak příznivci, tak váhavci, tak i zpola nepřátelské živly budou spiati kázní Sovětu. Grenadýrský pluk dokonce prohlašoval, že vyjde jenom na rozkaz sjezdu sovětů. Již to, že agitátoři a organisátoři, hodnotíce stav mas, rozlišují vždy Sovět od strany, je svědectvím toho, jak velikou důležitost měla tato věc se stanoviska, odkud má přijíti výzva k povstání.
Šofér Mitrevič vypravuje, jak v koloně nákladních automobilů, kde se nedařilo dosáhnout usnesení pro povstání, provedli bolševici kompromisní návrh: "nepůjdeme do akce ani za bolševiky, ani za menševiky, ale… bez meškání budeme konat vše, co bude žádat druhý Sjezd sovětů". Bolševici z kolony nákladních automobilů užili v menším rozměru stejné zamlžovací taktiky, jíž užíval Vojenský revoluční výbor. Mitrevič to nedokazuje, nýbrž o tom jen vypravuje - tím přesvědčivější je jeho svědectví!
Pokusy vésti povstání přímo skrze stranu nedávaly nikde výsledky. Uchovalo se svědectví neobyčejně zajímavé o přípravě povstání v Kinešmě, v dosti důležitém průmyslovém místě textilním. Když bylo povstání v moskevské oblasti dáno na denní pořádek, zvolil výbor strany v Kinešmě zvláštní tříčlenný výbor, nazvaný kdovíproč ‚direktoriem', aby měl v evidenci všechny vojenské síly, pomůcky, a aby připravil ozbrojené povstání. "A třeba přece jen říci," píše jeden z členů direktoria, "že zvolený tříčlenný výbor ve skutečnosti udělal toho, jak se zdá, velmi málo. Události šly poněkud jinou cestou... Stávka celé oblasti nás úplně zachvátila, a ve chvíli rozhodných událostí bylo organisační středisko přeneseno do stávkového výboru a do sovětu…" V skromném venkovském rozměru se opakovalo totéž, co v Petrohradě.
Strana rozhoupala Sovět. Sovět rozhoupal dělníky, vojáky a částečně i rolníky. Co se získávalo v mase, ztrácelo se v rychlosti. Představíme-li si toto převodové ústrojí jako soustavu ozubených kol - srovnání, jehož o jiné věci a v jiném období užil Lenin - lze říci, že netrpělivý pokus zapnout do sebe stranické kolečko s ohromným kolem mas - bez středního kola sovětů - hrozilo nebezpečím, že zuby stranického kolečka se vylámou a náležitě velké masy se přece jen nepřivedou do pohybu.
Neméně skutečné bylo však i druhé, opačně nebezpečí - že se pro vnitřní třenice v sovětské soustavě propase situace. Soudíme-li věc teoreticky, jde v povstání vždy o nejpříznivější chvíli, jež dává největší vyhlídku na úspěch. Že by se v praxi takováto ideální chvíle našla předem, na to ovšem nelze ani myslit. Povstání se může úspěšně rozvinout při vzestupné křivce, jež se blíží ideálnímu vyvrcholení; avšak stejně je to možné i na křivce sestupné, jestliže se poměr sil dosud radikálně nezměnil. Místo "chvíle" bude tu časový úsek, někdy několika neděl, někdy i měsíců. Bolševici mohli se chopit moci v Petrohradě už začátkem července. Ale tehdy by ji nebyli udrželi. Od polovice září pak mohli doufat nejen v úspěch, že moc uchvátí, nýbrž že ji i udrží. Kdyby se byli bolševici s povstáním koncem října opozdili, pravděpodobně by byli mohli, jisté však to není ani zdaleka, ještě nějaký čas dohánět to, co propásli. S jakousi výhradou lze mít za to, že asi tři nebo čtyři měsíce, od září do prosince, tu byly politické předpoklady pro převrat: věci již dozrály a ještě se nerozplynuly. Potud tu byla, což dodatečně lze zjistit snadněji než v ději událostí, pro stranu jakási volnost výběru, volnost, která působila nezbytné, a chvílemi i velmi prudké rozepře v praxi.
Lenin navrhoval začít povstání již ve dnech Demokratické porady. Koncem září pokládal každé prodlení nejen za nebezpečné, nýbrž také za zhoubné. "Cekat na sjezd sovětů", psal Lenin počátkem října, "je dětinská hra s formálností, je hanebná hra s formálností, je zrada revoluce." Sotva však kdo z bolševických špiček tu myslil na formálnosti. Když na příklad Zinověv žádal, aby se napřed konala porada s bolševickou frakcí sjezdu, nechtěl to pro formální schválení, nýbrž prostě spoléhal na svou politickou podporu delegáty z venkova proti ústřednímu výboru. Avšak je jisté, že závislost strany na Sovětě, jenž se zase ohlížel na sjezd sovětů, vnášela do otázky, kdy povstat, nejistotu, která neobyčejně a ne darmo Lenina znepokojovala.
Otázka, kdy vyzvat k povstání, je těsně spiata s otázkou, kdo k tomu má vyzvat. Leninovi byly příliš jasné výhody toho, dá-li výzvu Sovět; avšak chápal dříve než jiní, jaké obtíže tu vzniknou. Nemohl se neobávat, zvláště, když byl věcí vzdálen, že brzdící živly budou v sovětských špičkách ještě silnější než v ústředním výboru, jehož politiku i tak pokládal za příliš nerozhodnou. K otázce, kdo má začít, Sovět anebo strana, choval se Lenin alternativně, avšak v první neděle se rázně klonil k tomu, aby samostatným podnětníkem byla strana. Nebylo tu ani stínu, že by šlo o nějaký zásadní protiklad: šlo prostě o dvojí způsob, jak povstání začít na jedné a téže základně, v jedné a téže situaci, pro jediný a týž cíl. Ale přece jen to byl způsob dvojí a různý.
Návrh Leninův, obklíčit Alexandrinku a zatknout Demokratickou poradu, vycházel z toho, že povstání nebude vyhlášeno Sovětem, nýbrž stranou, volající přímo k závodům a kasárnám. Ba jinak ani být nemohlo: provésti takový záměr skrze Sovět nebylo vůbec možné si myslit. Lenin si byl jasně vědom toho, že dokonce i v špičkách strany se jeho úmysl setká s odporem; doporučuje předem "nehnat se za početností" v bolševické frakci Porady: bude-li ráznost nahoře, bude početnost zajištěna masami. Smělý záměr Leninův měl nepochybné výhody, že by věc šla rychle a neočekávaně. Avšak stranu příliš mnoho obnažoval, vydávaje ji v sázku, že se jaksi octne proti mase. Dokonce i petrohradský Sovět, překvapen událostí, byl by při prvním neúspěchu mohl ztratit svou bolševickou a dosud nepevnou většinu.
Resoluce z 10. října doporučuje místním organisacím strany prakticky rozhodovat o všech věcech se stanoviska povstání: o sovětech jakožto orgánech povstání se v resoluci ústředního výboru nemluví. Na poradě 16. října pravil Lenin: "Skutečnosti dokazují, že máme nad nepřítelem převahu. Proč nemůže ústřední výbor začít?" Tato otázka, daná Leninem, nemela u něho naprosto raz řečnický; znamenala: nač ztrácet čas přizpůsobováním složitému sovětskému převodu, může-li ústřední výbor dát znamení hned? Avšak resoluce, navržená Leninem, se tentokráte končila projevem "přesvědčení, že ústřední výbor a Sovět včas ukáží příznivou chvíli a účelný způsob akce". Zmínka o Sovětě zároveň se stranou, i pružnější vytčení otázky o chvíli povstání, byl výsledek odporu mas, vyzkoušeného Leninem skrze stranické špičky.
Druhého dne v polemice se Zinověvem a Kameněvem shrnul Lenin výsledky včerejší diskuse: "Všichni smýšlejí stejně, že na výzvu sovětů a na jejich obranu vyjdou dělníci jako jeden muž." To znamenalo: nesmýšlejí-li všichni stejně s ním, s Leninem, že lze vyzvat masy jménem strany, smýšlejí všichni stejně, že lze je vyzvat jménem sovětů.
"Kdo se má chopit moci?", píše Lenin večer 24. října. "To teď není důležité: ať se jí chopí Vojenský revoluční výbor anebo ‚jiná organisace', která prohlásí, že moc postoupí jen skutečným zástupcům lidových zájmů…" "Jiná organisace", v záhadných uvozovkách - toť skrytý název pro ústřední výbor bolševický. Lenin tu opětuje svůj návrh z měsíce září: jednat přímo jménem ústředního výboru, bude-li sovětská zákonitost bránit Vojenskému revolučnímu výboru postavit Sjezd před hotový převrat.
Ačkoliv celý tento boj o lhůty a způsoby povstání trval neděle, nebyl všem jeho účastníkům jasný jeho smysl a důležitost. "Lenin navrhoval chopiti se moci skrze sověty, buď skrze sovět leningradský nebo moskevský, a nikoli za zády sovětů," napsal Stalin roku 1924. "Nač bylo Trockému třeba této legendy o Leninovi, legendy více než podivné?" A dále: "Strana zná Lenina jako největšího marxistu naší doby…, jenž je dalek jen stínu blanquismu. Zatím však prý u Trockého "Lenin nevypadá jako Lenin-obr, nýbrž jen jako nějaký trpaslík-blanquista..." Tak nejenom jako blanquista, ale i jako trpaslík! Vpravdě však otázku, jménem koho povstání začít a skrze kterou organisaci se chopit moci, nikterak nerozhoduje předem nějaká doktrina. Povstání, kdy už tu jsou nezbytné okolnosti, svědčící pro převrat, stává se praktickým problémem umění, problémem, jenž může být rozhodnut různě. Až potud se rozpory v ústředním výboru podobaly sporům důstojníků v hlavním štábu, vychovaných v stejné vojenské doktrině a hodnotících stejně povšechnou strategickou situaci, kteří však navrhovali různé varianty, jak rozhodnout úkol, jenž ovšem byl ze všech nejdůležitější, jenž však přece jen byl úkolem částečným. Míchat sem otázku marxismu nebo blanquismu, neznamená nic než ukazovat, že se nechápe smysl toho ani onoho.
Profesor Pokrovskij popírá dokonce i samu důležitost alternativy: sovět anebo strana. Vojáci naprosto nejsou formalisty, ironisuje Pokrovskij: nepotřebovali sjezdu sovětů, aby Kerenského svrhli. Při vší vtipnosti nechává takovéto vytčení otázky bez vysvětlení tuto věc: nač vůbec ustavovat sověty, stačí-li strana? "Je zajímavé," praví dále profesor, "že z tohoto úsilí, udělat vše téměř zákonitě, sovětsky zákonitě, nebylo nic - a že moci se v poslední chvíli nechopil Sovět, nýbrž zřejmě ‚nezákonná' organisace, ustanovená ad hoc." Pokrovskij ukazuje na to, že Trockij musil "jménem Vojenského revolučního výboru", a nikoli Sovětu, prohlásit vládu Kerenského za svrženou. Argument vskutku zcela nečekaný! Vojenský revoluční výbor byl volený orgán Sovětu. Vedoucí úloha Výboru za převratu nikterak nerušila sovětskou zákonitost, jíž se profesor směje, ale na niž masy byly velmi ostražité. Také Rada lidových komisařů byla ustavena ad hoc, což nebyla překážka, aby se stala a pak i zůstala orgánem sovětské moci i s Pokrovským, jakožto náměstkem lidového komisaře osvěty.
Povstání se mohlo udržet na půdě sovětské zákonnosti a značně velkou měrou dokonce i v tradičních mezích dvojvládí hlavně jenom tím, že petrohradská posádka se téměř úplně podrobila Sovětu ještě před převratem. V mnohých a mnohých vzpomínkách, jubilejních statích a prvních dějinných náčrtcích se pokládala tato skutečnost, potvrzená nesčetnými doklady, za nespornou. "Spor v Petrohradě se rozvíjel pro otázku, co bude s posádkou," praví se v první knížce o Říjnu, napsané při velmi svěží paměti autorem této práce v přestávkách brest-litevského vyjednávání, v knížce, jež několik let byla pro stranu dějepisnou učebnicí. "Základní otázkou, kolem níž se sestrojilo a organisovalo všechno hnuti v říjnu," takto ještě určitěji se vyjádřil na vzpomínkovém večeru Sadovskij, jeden z přímých organisátorů převratu, "byla otázka odvedení pluků petrohradské posádky na severní frontu…" Ani jednoho z jiných přímých předáků povstání, účastníků večera, jehož přímým cílem bylo obnoviti postup událostí, tehda nenapadlo něco proti tvrzení Sadovského namítat nebo je opravit. Teprve od roku 1924 se pojednou ukázalo, že Trockij přemrštěně hodnotí důležitost rolnické posádky na újmu petrohradských dělníků: to je vědecký objev, který doplnil obvinění, že Trockij nedoceňuje rolnictvo, lépe, než je možné si myslit.
Desítky mladých dějepisců v čele s profesorem Pokrovským nám v minulých letech vysvětlovaly důležitost proletariátu pro proletářskou revoluci, horšily se, že nemluvíme o dělnících tam, kde mluvíme o vojácích, a napadaly nás, že podrobujeme rozboru skutečný postup událostí, místo abychom opisovali školní předlohy. Výsledky této kritiky zhušťuje Pokrovskij v tento závěr: "Ačkoliv Trockij velmi dobře ví, že ozbrojenou akci stanovila strana… a že bylo úplně jasné, že je podřadné, jaká záminka se pro akci najde, je mu přece jen petrohradská posádka osou celého obrazu... - jako kdyby, nebýt toho, se na povstání nesmělo ani pomýšlet." Pro našeho dějepisce má důležitost jenom "usnesení strany" o povstání; a jak se povstání stalo ve skutečnosti, je "věc podřadná": záminka se vždycky najde. Záminkou nazývá Pokrovskij způsob získati vojsko, to jest rozhodnouti právě ten úkol, v němž se resumuje osud každého povstání. Proletářská revoluce by se byla stala nepochybně i bez konfliktu pro odvádění vojsk z posádky, tu má profesor pravdu. Ale to by bylo povstání jiné a vyžadovalo by jiného vylíčení. Kdežto my máme na mysli události, které se staly ve skutečnosti.
Jeden z organisátorů Rudé gardy a později její dějepisec, Malachovskij, zase tvrdí, že právě ozbrojení dělníci projevovali podnětnost, ráznost a vytrvalost v povstání proti zpola trpnému vojsku posádky. "Oddíly Rudé gardy", píše Malachovskij, "obsazují za říjnového převratu vládní budovy, poštu, telegraf, a ony také jdou v boji v popředí…" atd. Všechno to je nesporné. Není však nesnadné pochopit, že mohli-li rudogardějci prostě "obsazovat" budovy, bylo to jen proto, že posádka s nimi byla zajedno, podporovala je anebo jim alespoň nebránila. To právě rozhodovalo o osudu povstání.
Samo vytčení otázky: co je pro převrat důležitější, vojáci nebo dělníci? svědčí o tak plačtivé teoretické úrovni, na níž už téměř ani není místa pro nějakou rozepři. Říjnová revoluce byl boj proletariátu proti měšťáctvu o moc. Avšak výsledek boje v poslední příčině rozhodoval mužík. Toto povšechné schema, týkající se celé země, se nejzavršeněji projevilo v Petrohradě. To, co tu dalo převratu ráz úsečné rány s obětmi co nejmenšími, to bylo spojení revolučního spiknutí, proletářského povstání s bojem rolnické posádky za svou záchranu. Převrat vedla strana; hlavní hybnou silou byl proletariát; ozbrojené dělnické oddíly byly pěstí povstání; avšak o výsledku boje rozhodovala těžká rolnická posádka.
Právě při této otázce je srovnání únorového a říjnového převratu zvláště cenné. V předvečer pádu monarchie byla posádka pro obě strany neznámou veličinou. Sami vojáci ještě nevěděli, jak odpovědí na povstání dělníků. Jenom obecná stávka mohla vytvořit nezbytnou arénu pro hromadné srážky dělníků s vojáky, na vyzkoušení vojáků v činu, pro přechod vojáků k dělníkům. V tom právě byl dramatický obsah pěti únorových dnů.
V předvečer pádu Zatímní vlády byla převážná většina posádky nepokrytě při dělnících. Nikde v celé zemi nebyla vláda tak osamocená jako v městě, kde měla sídlo: ne nadarmo měla touhu z něho utéci. Marně: nepřátelské hlavní město ji nepouštělo. Neúspěšným pokusem, vyrazit revoluční pluky ven, se vláda úplně pohřbila.
Vysvětlovat trpnou politiku Kerenského před převratem jenom osobními jeho vlastnostmi, znamená klouzat po povrchu. Kerenskij nebyl sám. Ve vládě byli lidé, jako Palčinskij, s nemalou energií. Vůdcové Výkonného výboru dobře věděli, že vítězství bolševiků znamená jejich politickou smrt. Avšak všichni oni, každý sám o sobě i všichni dohromady, byli ochromeni, byli, podobně jako Kerenskij, v jakési poloviční mrákotě, příznačné pro člověka, jenž přes nebezpečí, které mu visí nad hlavou, není schopen zdvihnout ruku na svou záchranu.
Sbratřování dělníků a vojáků nevyrostlo v říjnu z přímého uličního utkání, tak jak to bylo v únoru, nýbrž předcházelo povstání. Nevyzývali-li bolševici tentokráte k obecné stávce, nebylo to proto, že by neměli k tomu možnost, nýbrž proto, že jim toho nebylo potřeba. Vojenskému revolučnímu výboru se již před převratem zdálo, že je pánem situace. Znal každý oddíl v posádce, jeho smýšlení a vnitřní rozeskupení; dostávalo se mu denně zpráv nikoli hezkých vzhledem, nýbrž vyjadřujících to, co jest; výbor mohl kdykoliv v kterýkoliv pluk poslat zmocněného komisaře, cyklistu s rozkazem, mohl si telefonicky zavolat výbor oddílu anebo dát rozkaz strážní rotě. Poměr Vojenského revolučního výboru k vojsku byl poměr vládního štábu a nikoli štábu spiklenců.
Je pravda, že velitelská místa státní zůstávala dále v moci vlády. Avšak materiální základna byla pod nimi vytržena. Ministerstva a štáby se tyčily nad pustinou. Telefon a telegraf byl dále v službě vlády, stejně jako Státní banka. Avšak vojenskou sílu na udržení těchto institucí v své moci již vláda neměla. Zimní a Smolný jako by si byly vyměnily své místo. Vojenský revoluční výbor zahnal mátožnou vládu do takové situace, v níž nemohla podniknout nic když nezlomila posádku. Každý pak pokus Kerenského, zasadit vojskám ránu, jenom urychloval rozuzlení.
Avšak úkol převratu pořád ještě zůstával nerozhodnut. Pružné péro i celý mechanismus hodin byly v moci Vojenského revolučního výboru. Ale výbor neměl ciferník a ručičky. A bez těchto součástek hodiny nemohou vykonat svůj úkol. Bez telegrafu, bez telefonu, bez banky a štábu Vojenský revoluční výbor nemohl řídit. Disponoval téměř všemi skutečnými předpoklady a složkami moci, ne však mocí samou.
V únoru dělníci nemyslili na uchvácení banky a Zimního paláce, nýbrž na to, aby zlomili odpor armády. Nebili se za jednotlivá velitelská místa, nýbrž za duši vojákovu. Když tu bylo vítězství dosaženo, rozhodly se všechny ostatní úkoly samy sebou: monarchie, vzdavši se svých gardových praporů, se již nepokoušela bránit svých paláců, ani svých štábů.
V říjnu vláda Kerenského, ztrativši nenávratně duši vojákovu, se ještě držela velitelských míst. Štáby, banky a telefony v jejích rukou byly jenom fasádou moci. Až kdyby se dostaly do rukou sovětů, teprve tu by zajistily moc skutečnou a úplnou. Toto byl stav věcí v předvečer povstání: jím se také určovalo jednání v posledních čtyřiadvaceti hodinách.
Demonstrací, uličních bojů, barikád a všeho toho, s čím se kryje obvyklý pojem povstání, téměř nebylo: revoluce neměla proč řešit úkol již rozřešený. Uchvátit vládní ústrojí bylo možné záměrně, s pomocí ozbrojených oddílů, ani ne příliš velikých, z jediného ústředí řízených. Kasáren, pevnosti, skladů a všech těch míst, kde byli dělníci a vojáci, bylo lze se zmocniti vnitřními jejich silami. Avšak Zimního paláce, ani Zatímního parlamentu, ani okružního štábu, ani ministerstev, ani junkerských učilišť nebylo možné se zmocniti zevnitř. To se týkalo i telefonu, telegrafu, pošty a Státní banky: zaměstnanci těchto institucí, v obecné kombinaci sil málo závažní, byli však pány v svých čtyřech stěnách, které ještě k tomu byly chráněny zesílenou obranou. Na byrokratické výšiny bylo třeba se dostat zvenku. Úkol politického zvládnutí se tu měnil v úkol násilného uchvácení. Ale tak jako předcházející vytlačení vlády z jejích vojenských základen učinilo téměř nemožným její odpor, tak i násilné uchvácení posledních ve1ite1ských míst se dělo zpravidla bez srážek.
Pravda, věc se přece jenom neobešla bez boje: Zimní palác se musil brát útokem. Ale právě to, že odpor vlády přestával na obraně paláce, určuje jasně místo 24. října v rozvoji boje. Zimní palác byl poslední hradba řádu politicky rozbitého v osmi měsících jeho trvání a úplně odzbrojeného v minulých dvou nedělích.
Spiknutí, pokud jím rozumíme určitý záměr a soustředěné vedení, zaujímalo v únorové revoluci místo nicotné. To vyplývalo již ze slabosti a roztříštěnosti revolučních skupin útiskem carismu a války. Tím větší úkol se klade na masy. Povstalci nebyli lidský hmyz. Měli svou politickou zkušenost, své tradice, svá hesla, své bezejmenné vůdce. Avšak stačily-li vůdcovské složky, rozptýlené v povstání, na svržení monarchie, později daleko nestačily, aby daly vítězům plody vlastního vítězství.
Klid na říjnových ulicích, ulice bez davů a bojů byly odpůrcům pohnutkou k tvrzení, že šlo o spiknutí nicotné menšiny, o dobrodružství hloučku bolševiků. Tato formulka se opakovala hned v příštích dnech a měsících po povstání nesčetněkráte. Jaroslavskij, zřejmě jen proto, aby napravil reputaci proletářského převratu, píše o 25. říjnu: "Husté masy petrohradského proletariátu se postavily na výzvu Vojenského revolučního výboru pod jeho prapory a zaplavily petrohradské ulice." Oficiální dějepisec zapomíná vysvětlit, za jakým cílem Vojenský revoluční výbor vyzval masy na ulici a co tam ony dělaly.
Ze spleti mohutných a slabých stránek Únorové revoluce vyplynulo její oficiální idealisování jakožto revoluce národní - proti převratu říjnovému jakožto spiknutí. Ale ve skutečnosti mohli bolševici v poslední chvíli přivésti svůj boj o moc k "spiknutí" ne že by byli malou menšinou, nýbrž že naopak měli za sebou v dělnických čtvrtích a kasárnách převážnou většinu, semknutou, organisovanou, ukázněnou.
Pochopiti správně říjnový převrat lze jen tak, neobmezíme-li pole našeho rozhledu jeho závěrečným článkem. Koncem února se rozehrávala šachová partie povstání od prvního tahu do posledního, to jest až se odpůrce vzdá; koncern října byla již hlavní hra přehrána a v den povstání se měl rozřešit už jen úkol dosti stručný: mat druhým tahem. Období převratu je třeba proto počítat od 9. října, kdy se začal spor s posádkou, anebo od 12. října, kdy bylo usneseno ustavit Vojenský revoluční výbor. Zamlžovací manévry se táhly přes dvě neděle. Nejdůraznější jejich část trvala pět až šest dní, od chvíle vzniku Vojenského revolučního výboru. V celém tomto období byly přímo činné statisíce vojáků a dělníků, formálně obranné, podstatou útočné. Závěrečné období, kdy povstalci úplně odhodili konvence dvojvládí s jeho pochybnou zákonitostí a obranářskou frazeologií, trvalo všeho všudy den: od druhé hodiny v noci na 25. října do druhé hodiny v noci na 26. října. V ten čas Vojenský revoluční výbor užil přímo zbraní, aby ovládl město a zajal vládu: operací se účastnilo dohromady právě jen tolik sil, kolik jich bylo potřeba na rozřešení omezeného úkolu, a bylo jich, ať tak či onak, sotva víc než pětadvacet až třicet tisíc.
Italský spisovatel, který nepíše jenom knihy o "nocích eunuchů", ale i o vyšších problémech státních, přijel roku 1929 návštěvou do sovětské Moskvy, spletl tam to a ono, co uslyšel z pátého a desátého podání, a na tomto základě sepsal knihu o "technice státního převratu". Jméno tohoto spisovatele - Malaparte - pomůže nám snadno rozlišovat jej od jiného odborníka státních převratů - Bonaparte.
Podle Malaparte není prý "taktika Trockého" - proti "strategii Leninově", spiaté se sociálními a politickými okolnostmi Ruska z roku 1917 - "spiata s obecnými okolnostmi země". Podle tohoto autora odpovídá Trockij na úvahu Leninovu o politických předpokladech převratu takto: "Vaše strategie vyžaduje příliš mnoho příznivých okolností: povstání nic takového nepotřebuje. Stačí si samo." Sotva si lze mysliti nesmysl, který by si více stačil, sám než ten. Malaparte mnohokráte opakuje, že v říjnu nezvítězila strategie Leninova, nýbrž taktika Trockého. Tato taktika i teď ohrožuje klid evropských států. "Strategie Leninova není pro evropské vlády přímým nebezpečím. Aktuálním a zároveň stálým nebezpečím je pro ně taktika Trockého." A ještě konkretněji: "Postavte Poincaré na místo Kerenského - a bolševický státní převrat z Října 1917 se podaří právě tak dobře." Marně bychom se tázali, nač vůbec je třeba strategie Leninovy, závislé na dějinných okolnostech, řeší-li taktika Trockého týž úkol za každé situace. Zbývá jen dodat, že pozoruhodná kniha vyšla již v několika řečech. Státníci se z ní zřejmě učí odrážet státní převraty. Popřejme jim nejlepšího úspěchu.
Kritiky operací čistě vojenských z 25. října se dosud nikdo nepodjal. To, co o tom je dosud v sovětské literatuře, nemá ráz kritický, nýbrž čistě apologetický. Ve všem tom, co bylo napsáno epigonstvem, se dokonce i kritika Suchanovova přes všechny své rozpory obráží světle svým pozorným poměrem k skutečnostem.
Suchanov, hodnotě organisaci říjnového převratu, podal v jednom nebo ve dvou letech, kdy psal svou práci, dvojí mínění téměř diametrálně se rozcházející. Ve svazku o Únorové revoluci píše: "Později vylíčím podle vlastních vzpomínek říjnový převrat, jenž byl sehrán jako podle not. Jaroslavskij opakuje tento zápisek Suchanovův téměř doslovně. "Povstání v Petrohradě", praví Jaroslavskij, "bylo dobře připraveno a sehráno stranou jako podle not." Snad ještě rázněji se vyjadřuje Claude Anet, pozorovatel nepřátelský, ale pozorný, ač ne nějak důmyslný: "Státní převrat ze 7. listopadu vzbuzuje jen nadšení. Ani jediného vážného nedopatření, ani jediné trhlinky, vláda svržena sotva stačila zavolat ‚uf'". Kdežto v svazku o převratu říjnovém vypravuje Suchanov naopak, jak Smolný "potichounku, tápavě, opatrně a zmateně" začal likvidovat Zatímní vládu.
Zveličení je jak v zápisce první tak i druhé. Avšak se stanoviska obsáhlejšího lze uznat, že obé hodnocení, jakkoliv je v něm rozpor, má oporu v skutečnostech. Záměrnost říjnového převratu vyrostla hlavně z objektivních poměrů, z obecné dozrálosti revoluce, z místa, jež mě] Petrohrad v zemi, z místa, jež měla vláda v Petrohradě, ze vší předcházející práce strany a konečně ze správné politiky převratové. Avšak zbýval ještě úkol vojenské techniky. Tu vážných nedopatření nebylo málo, díváme-li se na ně jako na celek, lze dokonce míti dojem práce v slepé uličce.
Suchanov několikráte ukazuje na to, jak sám Smolný byl nechráněn poslední dny před převratem. Opravdu, ještě 23. října nebyl štáb revoluce chráněn o mnoho lépe než Zimní palác. Vojenský revoluční výbor si zajišťoval svou bezpečnost především tím, že zesiloval své spojení s posádkou a že se mu skrze ni dostávalo možnosti pozorovat všechny vojenské pohyby protivníkovy. Vážnějších opatření vojensko-technického rázu začal Výbor užívat jen asi o den dříve než vláda. Suchanov vyslovuje přesvědčení, že 23. října a v noci na 24. října, kdyby vláda byla projevila podnětnost, byla by mohla Výbor zatknout: "dobrý oddíl o pěti stech mužů by byl úplně stačil, aby likvidoval Smolný se vším všudy, co v něm bylo". Dost možná. Avšak po prvé, vládě by k tomu bylo potřeba rozhodnosti a odvahy, to jest vlastností, které odporovaly její přirozenosti. A pak bylo třeba "dobrého oddílu o pěti stech mužů". Kde jej vzít? Sestavit z důstojníků? Viděli jsme je koncern srpna v úloze spiklenců: musili se shánět z nočních podniků. Bojovné družiny kompromisníků se rozpadly. V junkerských školách působila každá příkrá otázka rozeskupení. Ještě hůře to bylo u kozáků. Skládat oddíl individuálním výběrem z různých oddílů znamenalo desateronásobně se vyčerpat dřív, než bude zaměř vykonán.
Avšak ani to, to jest i kdyby tu oddíl býval byl, by bylo ještě nerozhodlo. První rána, vypálená u Smolného, byla by měla v dělnických čtvrtích a kasárnách otřásající ozvěnu. Ohroženému středisku revoluce byly by v každou chvíli denní i noční přispěchali na pomoc desetitisíce ozbrojených a zpola ozbrojených lidí. Konec konců by i samo zatčení Vojenského revolučního výboru vládu nezachránilo. Za zdmi Smolného zůstával Lenin a s nim spojený ústřední výbor a petrohradský výbor. V Petropavlovské pevnosti byl druhý štáb, na ‚Auroře' třetí, a zvláštní štáby byly v obvodech. Masy by byly nezůstaly bez vedení. Dělníci a vojáci, ač se nerozhoupávali snadno, chtěli zvítěziti stůj co stůj.
Ale nade vši pochybu přece jenom je, že vojenské bezpečnostní opatření, jež se vykonalo až dodatečně, se mohlo a také mělo vykonati již o několik dnů dříve. Kritika Suchanovova je v této části správná. Vojenské ústrojí revoluce pracuje nemotorně, s promeškáním a nedopatřením, a hlavní velení je příliš náchylné zaměňovat techniku politikou. Leninské oko v Smolném velmi chybělo. A jiní se ještě nepřiučili.
Suchanov je práv i v tom, že ovládnouti Zimní palác v noci na 25. října anebo ráno ten den bývalo by bylo mnohem snazší než v druhé polovici dne. Palác, právě tak jako sousední budova štábu, byly chráněny obyčejnými strážemi junkeru: nenadálost útoku byla by skoro najisto mohla zajistit úspěch. Ráno vyjel Kerenskij v svém automobilu bez překážky: už to svědčí o tom, že Zimní palác nebyl pod vážnou výzvědnou kontrolou. Tu je zřejmá trhlina!
Bedlivým pozorováním Zatímní vlády byl pověřen - pravda, příliš pozdě: 24 října! - Sverdlov, jenž měl k ruce Laševiče a Blagonravova. Sverdlov, jenž byl jako v kole všemožné práce, se sotva touto novou věcí zaujal. Ba je i možné, že v horečce těchto hodin se i na samo usnesení zapomnělo, třebas bylo zapsáno v protokole.
Ať tak či onak, vojenské zdroje vlády, a zvláště obrana Zimního paláce se ve Vojenském revolučním výboru hodnotila přemrštěně. Třebas přímí vůdcové obléhání věděli, jaké jsou vnitřní síly paláce, přece jen mohli mít obavu, že po prvním poplachu přibudou posily: junkeři, kozáci, úderníci. Záměr, uchvátit Zimní palác, byl vypracován v stylu veliké operace: když se civilisté a poloviční civilisté dávají do řešení úkolu čistě vojenského, jsou vždy náchylní k strategickému mudrování. Kromě nadbytku pedantství nemohli při tom neprojevit i nadbytečnou bezradnost.
Zmatek, který se projevil při dobývání paláce, se jaksi vysvětluje i osobními vlastnostmi hlavních předáků. Podvojskij, Antonov-Ovsejenko, Čudnovskij jsou muži hrdinné mysli a odvahy. Avšak zároveň jsou to lidé, jimž myšlenková soustavnost a ukázněnost je snad ze všeho nejvzdálenější. Podvojskij, jenž v červencových dnech se dal strhnout příliš daleko, stal se mnohem opatrnější, ba i skeptičtější, šlo-li o blízkou perspektivu. Avšak v podstatné věci si byl věrný: tváři v tvář kterémukoliv praktickému úkolu se organicky snažil prorvat jeho meze, snažil se záměr zvětšit, strhnout všechny a všecko, snažil se dát maximum tam, kde stačilo minimum. V hyperboličnosti záměru lze snadno najíti stopy jeho ducha. Antonov-Ovsejenko, svým charakterem impulsivní optimista, byl daleko více schopen improvisace než záměrného postupu. Jako bývalý malý důstojník měl jakés takés vojenské znalosti. Za světové války jakožto emigrant řídil v pařížském listě Naše Slovo vojenskou rubriku a často se pouštěl do strategických hypothes. Jeho impresionistický diletantismus nemohl být protiváhou přemrštěnému rozmachu Podvojskěho. Třetí vojenský náčelník, Čudnovskij, ztrávil několik měsíců jako agitátor na klidné frontě: tím se vyčerpávala jeho vojenská služba. Ač tíhnul k pravému křídlu, sám se vždy pouštěl do boje jako první a vždycky v něm hledal takové místo, kde je hodně teplo. Osobní odvaha a smělost politická, jak víme, nejsou vždy veličiny rovnovážné. Několik dnů po převratu byl Čudnovskij u Petrohradu raněn v přestřelce s Kerenského kozáky a několik měsíců nato padl na Ukrajině. Je jasné, že ani hovorný, impulsivní Čudnovskij nemohl nahradit to, čeho se nedostávalo dvěma jiným předákům. Ani jediný z nich neměl smysl pro podrobnosti, a to již proto, že nebyl zasvěcen v tajích řemesla. Citice svou slabost po stránce výzvědné, po stránce spojení a manévrování, cítili rudí maršálci potřebu vyhrnout na Zimní palác takové ohromné síly, že by už tím odpadla sama otázka praktického vedení: překotná hromadnost plánu je skoro tolik, jako by plánu ani nebylo. To, co tu říkáme, nikterak neznamená, že mezi členy Vojenského revolučního výboru, anebo jinde na blízku, by se byli našli schopnější vojenští vůdcové; buď jak buď, oddanějších a obětavějších lidí nebylo.
Boj o Zimní palác se začal obklíčením celého obvodu z rozsáhlé periferie. Složitá operace při nezkušených velitelích, nedostatečném spojení, malé schopnosti rudogardějských oddílů a liknavosti řádného vojska se rozvíjela neobyčejně pomalu. V týchž hodinách, kdy rudé oddíly postupně stahovaly kruh a kdy za sebou táhly veliké zálohy, pronikaly k Zimnímu roty junkerů, kozácké setniny, georgijevští rytíři, ženský prapor. Pěst odboje rostla zároveň s prstencem útoku. A lze říci, že i sám úkol rostl právě z těchto příliš rozsáhlých okolků, jichž se užilo na jeho rozřešení. A zatím smělý útok noční, anebo odvážný postup ve dne, by byl sotva stál větší oběti než zdlouhavá operace. Morální účinek střelby z ‚Aurory' se mohl vždy zkusit o dvanáct, ba i o čtyřiadvacet hodin dříve: křižník stál na Něvě v plné pohotovosti a námořníci si nikterak nenaříkali na nedostatek oleje. Ale vůdcové operace doufali, že věc se vyřídí bez boje, vysílali parlamentáře, dávali ultimata a lhůt nedbali. Aby včas vykonali kontrolu dělostřelectva v Petropavlovské pevnosti, toho se nedovtípili právě proto, že spoléhali, že se obejdou bez jeho pomoci.
Zcela nedostatečná příprava vojenského vedení se ještě zřetelněji projevila v Moskvě, kde se poměr sil pokládal za tak příznivý, že Lenin dokonce naléhavě doporučoval, aby se začalo z Moskvy: "Vítězství je zajištěno a na odboj není nikoho." Ve skutečnosti však právě v Moskvě nabylo povstání ráz zdlouhavého boje, jenž s přestávkami trval osm dnů. "V tomto rozpáleném díle", píše Muralov, jeden z hlavních vůdců moskevského povstání, "jsme nebyli vždy a ve všem pevní a rázní. Při tom, že jsme měli velikou, asi desateronásobnou početní převahu, jsme protáhli boj na cely týden… že byla malá schopnost řídit bojující masy, že byly neukázněné a že jak vůdcové, tak vojáci vůbec neznali taktiky uličního boje." Muralov je zvyklý nazývat věci jejich jmény: ne nadarmo je teď v sibiřském vyhnanství. Avšak nechtě svalovat odpovědnost se sebe na jiné, přesouvá Muralov na vojenské velení slušnou část viny vedení politického, jež se v Moskvě vyznačovalo vratkostí a snadno se poddávalo vlivu kompromisnických vrstev. Avšak nesmí se ani zapomínat, že dělníci staré Moskvy, textilní, kožedělné, byli neobyčejně pozadu za proletariátem petrohradským. V únoru Moskva povstávat nemusila: monarchii rval s trůnu jen a jen Petrohrad. V červenci Moskva opět zůstávala klidná. A to se pak projevilo v Říjnu: dělníci a vojáci neměli bojovnou zkušenost.
Technika povstání dodělává to, co neudělala politika. Ohromný růst bolševictví nesporně zeslaboval pozornost pro vojenskou stránku věci: vášnivé výtky Leninovy byly dosti odůvodněné. Vojenské vedení bylo daleko slabší než vedení politické. Ba jak také jinak? Ještě mnoho a mnoho měsíců bude nová revoluční vláda projevovat neobyčejnou nemotornost vždycky, když je potřeba sáhnout k zbrani.
Ale vojenské autority z vládního tábora hodnotily přece jen vojenské vedení převratu v Petrohradě docela lichotivě. "Povstalci dbají pořádku a kázně," telefonovalo ministerstvo vojenství do hlavního stanu hned po pádu Zimního, "nějakého plenění nebo pogromů vůbec nebylo, nýbrž naopak, stráže povstalců zadržovaly potulující se vojáky… Záměr povstání byl nesporně vypracován předem a vykonával se pevně a harmonicky…" Nebylo to jen tak "podle not", jak psal Suchanov a Jaroslavskij, ale ani zase ne tak "nepořádně", jak tvrdil později jeden z těchto autorů, Suchanov. A pak: i na soudu nejpřísnější kritiky úspěch korunuje dílo.