Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
21. Dobytí hlavního města
Všechno se změnilo, ale také všechno zůstalo jak bylo. Revoluce zatřásla zemí, prohloubila rozpad, postrašila jedny, roznítila druhé, ale ještě se ničeho neodvážila do konce, nic nezaměnila. Zdálo se, že imperátorský Svatý Petrohrad je spíše pohroužen do letargického spánku než mrtev. Kovovým pomníkům monarchickým vetkla revoluce do rukou rudé vlajky. Veliká rudá plátna vlála nad průčelími vládních budov. Avšak paláce, ministerstva a štáby žily dál zcela nedotčeny rudými prapory, jež pak k tomu ještě účinkem podzimních dešťů řádně vyrudly. Dvouhlaví orli s žezlem a jablkem byli tam a onde strženi, ale více bylo míst, kde byli jen obaleni látkou anebo nakvap zalíčeni. Zdá se, jako by schouleni čekali. Celé carské Rusko se takto schoulilo, majíc čelisti zkřiveny zlobou.
Útlé postavičky milicionářů na křižovatkách ulic připomínají převrat ze všeho nejvíce, převrat, jenž s těchto míst smetl "faraony", podobající se živým pomníkům. K tomu pak se Rusko už skoro dva měsíce nazývá republikou. Carská rodina je v Tobolsku. Ne, únorová vichřice neminula beze stop. Ale carští generáli zůstávají generály, senátoři zasedají, tajní radové ochraňují své hodnosti, hodnostní třídy uchovávají svou platnost, pestré lemování a kokardy na čepicích připomínají byrokratický hierarchismus a žluté knoflíky s orlíčkem ukazují, kdo je studentem. A co je hlavní, statkáři zůstávají statkáři, konce války nevidět a spojenečtí diplomaté drzeji než kdy jindy drží oficiální Rusko na drátkách.
Všecko zůstává, jak bylo, a přece jenom nikdo nepoznává sebe. Aristokratickým čtvrtím se zdá, že jsou odsunuty do pozadí. Čtvrti liberálního měšťáctva se těsněji připialy k aristokracii. Lid se probral z patriotického mythu k strašné reálnosti. Pod nohama se všechno houpá a bortí. Mystičnost se rozněcuje prudkým světlem ve vrstvách, která se ještě nedávno vysmívaly pověrám monarchie.
Bursiáni, advokáti a baletky proklínají nastalá zatemnění mravů. Víra v Ústavodárné shromáždění vyprchává každým dnem. Gorkij v svém listě předpovídá pád kultury. Úprk z rozběsněného a hladového Petrohradu do klidnější a sytější provincie, jenž od červencových dnu stále rostl, stává se teď davovým. Solidní rodiny, jimž se nepodařilo utéci z hlavního města, pokoušejí se marně ohradit před skutečností kamennými zdmi a železným krovem. Ozvěna bouře proniká odevšad: trhem, kde je všecko dražší a všeho nedostatek; loyálním tiskem, jenž se proměnil v skřek nenávisti a strachu; klokotající ulicí, kde se mnohdy střílí pod okny; konečně i z vchodů pro služebnictvo, jež už nechce klidně poslouchat. Tu snad revoluce bije do místa nejcitlivějšího; odpor domácích rabů ruší rovnováhu rodinného pořádku skrz naskrz.
Ale denní zvyklosti se přece jen brání ze všech sil. Školáci se učí v školách ze starých učebnic, úředníci píší akty, kterých nikdo na nic nepotřebuje, básníci potí ze sebe verše, kterých nikdo nečte, chůvy vypravují dál bajky o careviči Ivanovi, a šlechtická a kupecká dcerky, jež přijíždějí z venkova, se učí dál hudbě anebo hledají dál ženichy. Staré dělo s hradeb Petropavlovské pevnosti jako vždy oznamuje poledne. V Marijinském divadle se hraje nový balet a ministr zahraničí Tereščenko, znající se lépe v choreografii než v diplomacii, má, zdá se, času dost, aby se kochal železným podpatkem baletčiným a takto ukazoval, že režim je pevný.
Ze starých hodokvasu zbylo všeho ještě dost a dost a za drahé peníze lze dostat všecko. Gardoví důstojníci řinčí zvučně ostruhami a vyhledávají dobrodružství. V pokojích drahých restaurací se divoce hýří. To, že elektrický proud jde jenom do půlnoci, nebrání rozkvětu heren, kde při světle stearinových svící šumí šampaňské, kde osvícení vykradači státní pokladny obehrávají neméně osvícené německé zvědy, kde monarchističtí spiklenci couvají v sázkách před odvážnějšími semitskými kontrabandisty a kde astronomické číslice vyznačují právě tak rozmach veselí jako inflace.
Je to možné, že z tohoto agonisujícího Svatého Petěrburgu lze obyčejnou tramvají, zpustlou a špinavou, pomalou a ověšenou lidskými těly, přijet do dělnických čtvrtí, jež žijí ve vášnivém napětí nové naděje? Modré a zlaté kopule Smolného kláštera označují zdaleka štáb povstání: tamhle, na kraji starého města, kde je konečná stanice tramvaje a kde Něva prudce zahýbá k jihu, oddělujíc střed města od předměstí. Dlouhá, šedá, dvouposchoďová budova, vychovatelské to kasárny šlechtických dcerek toť této chvíle tvrz sovětů. Nekonečné, dunivé chodby jsou jako stvořeny pro názorné vyučování o zákonu perspektivy. Nad dveřmi mnoha desítek pokojů se ještě uchovaly emailové tabulky: ‚Sborovna', ‚Třetí třída', ‚Ctvrtá třída', ‚Třídní profesorka'. Ale vedle starých tabulek anebo na nich všelijak připevněny visí listy papíru s tajemnými hieroglyfy revoluce: ‚ÚV. SSR.', ‚S.-d. menševici', ‚S.-d. bolševici', ‚Leví S. R.', ‚Anarchisté-komunisté', ‚Výpravna ÚVV.' atd. Pozorné oko Johna Reeda si všimlo na stěně plakátu: ‚Soudruzi, pro své zdraví dbejte čistoty!'. Žel, čistoty nikdo nedbá, přírodou počínajíc. Říjnový Petrohrad žije pod kopulí deště. Ulice, které se dávno nečistily, jsou zavaleny špínou. Na nádvořích Smolného ohromné kaluže. Na podešvích vojáků se nečistota přenáší do chodeb a síní. Ale nikdo se teď nedívá dolů pod nohy; všichni se dívají vpřed.
Smolný velí stále pevněji a mocněji, vášnivá přízeň mas jej zdvíhá. Ústřední vedení obepíná přímo jenom vrchní články revoluční soustavy, jež jako celek má uskutečniti převrat. Nejdůležitější věci se dějí vespod a tak jakoby samy sebou. Závody a kasárny jsou v ty dny a v ty noci ohnisky dějin. Vyborský obvod soustřeďuje tak jako v únoru základní síly revoluce; jenže teď, to v únoru nebylo, má svou mohutnou organisaci, veřejnou a obecně uznanou. Ze čtvrtí, závodních jídelen, klubů a kasáren vedou nitky na Sampsonijevský prospekt do domu číslo 33, kde je umístěn obvodní bolševický výbor, vyborský sovět a vojenský štáb. Obvodní milice splývá s rudou gardou. Obvod je úplně v moci dělníků. Kdyby vláda rozprášila Smolný, mohla by jediná vyborská čtvrt ústředí obnovit a zajistit další nástup.
Rozuzlení se velmi blížilo, ale vládnoucí vrstvy měly za to, anebo se tak tvářily; že nemají proč zvlášť se znepokojovat. Britskému velvyslanectví, jež mělo své příčiny, aby pozorně sledovalo události v Petrohradě, dostalo se, podle slov tehdejšího ruského vyslance v Londýně, hodnověrných zpráv o chystaném převratě. Na znepokojivé otázky Buchananovy při obvyklé už diplomatické snídani odpověděl Tereščenko vroucím ujištěním: "nic takového" se stát nemůže; vláda drží uzdu pevně. Ruské vyslanectví v Londýně se dovědělo o převratu z telegramu britské telegrafní agentury.
Majitel dolů Auerbach, jenž v ty dny byl návštěvou u ministrova zástupce Palčinského, otázal se ho po rozpravě o věcech důležitějších jen tak mimochodem, co ví o "černých mracích na politickém obzoru", a dostalo se mu odpovědi nejuspokojivější: nic než přeháňka. Přeháňka přejde a zas se vyjasní- "spěte klidně". Samému Palčinskému byla souzena už jen jedna anebo dvě bezesné noci do jeho zatčení.
Čím menší okolky dělal Kerenskij s kompromisnickými vůdci, tím méně pochyboval o tom, že, jakmile tu bude nebezpečí, přiskočí mu hned na pomoc. Čím více kompromisníci slábli, tím bedlivěji udržovali kolem sebe ovzduší ilusí. Povzbuzujíce horlivými slovy se svých předních míst petrohradských vrchní organisace na venkově a na frontě a sami od nich přijímajíce oplátkou stejná povzbuzení, vytvářeli menševici a eseři padělek veřejného mínění a zakrývajíce svou bezmocnost, uváděli v omyl ani ne tak nepřátele jako sebe.
Neohebné a neschopné státní ústrojí, jsoucí jenom spletí březnových socialistů s carskými činovníky, hodilo se znamenitě na klamání vlastní mysli. Novopečený socialista se bál, aby se činovníkovi neukázal státotvorcem málo zralým. Činovník se obával, aby neukázal málo úcty k novým ideím. Takto vznikala síť oficiální lži, kde generálové, státní zástupci, muži tisku, komisaři a pobočníci podkuřovali tím více, čím blíže byli zdrojům moci. Velitel petrohradského vojenského okruhu podával uspokojivé zprávy jen proto, že jich tváří v tvář neutěšené skutečnosti bylo Kerenskému velmi třeba.
Tradice dvojvládí působily i nadále. Vždyť také běžné příkazy okružního štábu, potvrzené Vojenským revolučním výborem, se vykonávaly bez odmluvy. Stráže v městě obstarávány oddíly posádky jako obvykle a třeba říci, že pluky už dávno nekonaly strážní službu tak horlivě jako teď. Nespokojenost mas? "Povstalí otroci" jsou vždy nespokojeni. Pokusu o vzpouru se mohou účastniti jenom odpadky obyvatelstva hlavního města. Vojenská sekce že je proti štábu? Avšak zato vojenské oddělení Výkonného výboru je pro Kerenského. Veškerá organisovaná demokracie mimo bolševiky podporuje vládu. Takto se růžový březnový nimbus proměnil v temně modrý čoud, zakrývající skutečné tvary věcí.
Teprve až nastala roztržka Smolného se štábem, pokusila se vláda přihlédnouti k sporu vážněji: přímého nebezpečí není, ale třeba věci tentokráte využíti, aby se bolševikům udělala přítrž. K tomu pak ještě měšťáčtí spojenci naléhali na Zimní palác ze všech sil. V noci na 24. října se vláda usnesla dodavši si odvahy: nařídit soudní stíhání Vojenského revolučního výboru; zastavit bolševické noviny vyzývající k povstání; povolat spolehlivé vojenské oddíly z okolních míst a fronty. Výkon návrhu, jenž v zásadě byl přijat, aby se totiž zatkl celý Vojenský revoluční výbor, byl odložen: pro takovýto velký podnik bylo si třeba napřed zajistit podporu Zatímního parlamentu.
Pověst o rozhodnutí učiněném vládou se ihned rozšířila městem. V budově hlavního štábu hned vedle Zimního paláce měli v noci na 24. října stráž vojáci pavlovského pluku, jednoho z nejspolehlivějších oddílů, které měl Vojenský revoluční výbor. Tam se před vojáky mluvilo o tom, aby byli zavoláni junkeři, mosty zdviženy, a aby se zatýkalo. A se vším tím, co se pavlovcům podařilo uslyšet a zapamatovat, běželi hned do obvodů a do Smolného. V revolučním ústředí neuměli vždycky využít zpráv této dobrovolné výzvědné služby. Ale tato služba konala přece práci nad pomyšlení cennou. Dělníci a vojáci celého města se dovídali o úmyslech nepřítele a upevňovali se v své odhodlanosti odpovědět na ránu ranou.
Od časného rána činily úřady přípravy k akci. Junkerským školám hlavního města bylo nařízeno, aby se připravily k boji. Křižníku "Aurora", stojícímu na Něvě, jehož posádka smýšlela bolševicky, dán rozkaz vyjeti na moře a připojit se k válečnému loďstvu. Zavolány vojenské oddíly z okolních míst: prapor úderníků z Carského Sela, junkeři z Oranienbaumu a dělostřelectvo z Pavlovsku. Štábu severní fronty oznámeno, aby ihned poslal do hlavního města spolehlivé vojsko. Jako součást zajišťovacích vojenských opatření nařízeno: zesílit stráže v Zimním paláci; zdvihnout mosty na Něvě; junkeři mají prohlížet automobily; Smolný musí být vypiat z telefonní sítě. Ministr spravedlnosti Maljantovič nařídil zatknouti ihned ty bolševiky, kteří byli propuštěni na peněžní záruku, ale kteří opět vyvíjejí protivládní činnost: rána míří především na Trockého. Jak se časy mění, ukazuje se ne právě špatně na tom, že Maljantovič, stejně jako jeho předchůdce Zarudnyj, byli obhájci Trockého v procesu roku 1905: také tenkrát šlo o vedoucí úkon v petrohradském Sovětě; obvinění bylo tu i onde stejné; jenže tentokráte někdejší obhájci, stavše se žalobci, přidali ještě odstaveček o německém zlatě.
Zvláště zimničnou činnost vyvinul štáb vojenského okruhu v tiskárnách. Provolání následovalo za provoláním: žádný projev se nepřipustí; vinníci budou povoláni k nejpřísnější odpovědnosti; oddíly posádky nesmí bez rozkazu štábu vycházet z kasáren; "všechny komisaře petrohradského Sovětu vykázat"; jejich nezákonné činy vyšetřit a "postoupit vojenskému soudu". V strašných rozkazech se však nepovídá, kdo a jak má zajistit jejich výkon. Hrozbou osobní odpovědnosti žádal velitel vlastníky automobilů, aby je postoupili k disposici štábu, "aby se zabránilo jejich zabírání o vlastní újmě"; ale nikdo na to nehnul ani prstem.
Ústřední výkonný výbor rovněž nebyl skoupý výstrahami a hrozbami. V patách za ním kráčel rolnický Výkonný výbor, městská duma a ústřední výbory menševiků a eserů. Psavými zdroji všechny tyto orgány dost oplývaly. V provoláních, jimiž byly polepeny zdi a ploty, se stále jen mluvilo o hloučku lidí smyslů zbavených, o nebezpečí krvavých bojů a nezbytném příchodu protirevoluce.
V 5 hodin 30 minut ráno objevil se v bolševické tiskárně vládní komisař s oddílem junkerů a obsadiv východy, oznámil rozkaz štábu, jímž se neprodleně zastavuje ústřední list a časopis ‚Voják' (‚Soldat'). Co to? Štáb? Copak je ještě něco takového? Tu se neuznávají ničí rozkazy, jež nejsou potvrzeny Vojenským revolučním výborem. Ale to nepomohlo: odlitky sazby rozbity, místnosti zapečetěny. Vláda může zaznamenat první úspěch. Dělník a dělnice bolševické tiskárny přibíhají udýcháni do Smolného a setkávají se tam s Podvojským a Trockým: dá-li jim výbor ochranu proti junkerům, dělníci noviny vydají. Forma první odpovědi na vládní útok nalezena. Píše se rozkaz litevskému pluku, aby ihned vyslal rotu na ochranu dělnického tisku. Mluvčí tiskárny naléhají, aby se povolal i 6. zákopnický prapor: jsou to blízcí sousedi a věrní páte1é. Hned se posílá telefonogram na dvě místa. Litevci a zákopníci jdou bez meškání. Pečeti s dveří místností strženy, matrice odlity znovu, práce jde vesele. Se zpožděním několika hodin vychází list, zastavený vládou, Pod ochranou vojsk poslušných výboru, jenž sám má býti zatčen. To právě je povstání. Tak se povstání rozviji.
Tu chvíli se z křižníku ‚Aurory' obracejí k Smolnému s dotazem: mají vyjet na moře nebo zůstat ve vodách Něvy? Námořníci, kteří v srpnu chránili Zimní palác proti Kornilovovi, hoří teď touhou vypořádat se s Kerenským. Vládní rozkaz ‚Auroře' je výborem ihned zrušen a mužstvo do stává rozkaz číslo 1218: "Pro případ útoku protirevolučních sil na petrohradskou posádku nechť se křižník ‚Aurora' zajistí vlečnými loďmi, parníky a parními kutry." Křižník vykonává nadšeně úkol, na nějž také čekal.
Tyto dva akty odporu, k nimž dali popud dělníci a námořníci a jež byly vykonány úplně hladce, neboť posádka věci přála, staly se politickými událostmi nesmírně důležitými. Poslední zbytky fetišismu moci se rozsypaly v prach. "Naráz se stalo jasným," praví jeden účastník, "že věc už je skončena." A ne-li skončena, ukázalo se, ať tak či onak, že je mnohem jednodušší, než se zdálo v předvečer.
Pokus zastavit noviny, usnesení, aby Vojenský revoluční výbor byl odevzdán soudu, nařízení, aby komisaři byli vypuzeni, vypnutí Smolného z telefonní sítě, toto několikeré píchnutí špendlíčkem právě stačí, aby vláda byla obviněna, že připravuje protirevoluční převrat. Ačkoliv povstání může zvítězit jenom jako útok, rozvíjí se přece jenom tím úspěšněji, Čím více se podobá obraně. Kousek státní pečeti na dveřích bolševické redakce - jakožto vojenské opatření - není mnoho. Ale jaké to skvělé znamení k boji! Telefonogram do všech obvodů a částí posádky oznamuje, co se stalo. "Nepřátelé lidu přešli v noci k útoku… Vojenský revoluční výbor řídí odboj proti útoku spiklenců." Spiklenci - toť orgány oficiální moci. Takovéto označení, napsané perem revolučních spiklenců, vypadá podivně. Ale je úplně ve shodě se situací a s city mas. Vláda vytlačovaná ze všech posicí, nucená dát se na cestu zpožděně obrany, neschopná zburcovat nezbytné k tomu síly, ba i neschopná zjistit, zda tyto síly tu jsou, podniká ojedinělé, nepromyšlené a neurovnané činy, jež se masám musí zdát jako zlovolný útok. Telefonogram výboru nařizuje: "Připravit pluk k bojové pohotovosti a vyčkat dalších pokynů." To je hlas moci. Komisaři výboru, kteří měli být vypuzeni, vypuzují sami dvojnásob jistě ty, jež třeba.
‚Aurora' na Něvě byla nejen skvělou bojovou jednotkou ve službě povstání, nýbrž byla i radiovou stanicí, hotovou všemožné pomoci. Neocenitelná to výhoda. Námořník Kurkov vzpomínána: "Dostali jsme od Trockého rozkaz rozhlásit radiem... že protirevoluce přešla k útoku." Obranná forma kryje i tu výzvu k povstání, namířenou tentokráte k celé zemi. Posádkám, chránícím cesty k Petrohradu, bylo z radiové stanice ‚Aurory' přikázáno, aby zadržovaly protirevoluční vlaky, a kdyby nestačila slova, aby užily násilí. Všem revolučním organisacím uloženo za povinnost, aby "zasedaly nepřetržitě a zachycovaly všechny zprávy o záměrech a činech spiklenců". Nedostatku výzev, jak vidíme, nebylo ani u Vojenského revolučního výboru. Ale tady se slova nerozcházela se skutkem, nýbrž jej komentovala.
Ne bez opoždění se počal důkladněji opevňovat sám Smolný. John Reed, odcházeje ve tři hodiny v noci na 24. října z budovy, všiml si kulometů u dveří a silných stráží, které chrání vrata a křižovatky kolem: stráže byly již v předvečer zesíleny rotou litevského pluku a rotou kulometčíků se 24 kulomety. Ve dne se stráže neustále zesilovaly. "V obvodu Smolného", píše Šljapnikov, "byla podívaná mně povědomá, připomínající první dny Únorové revoluce kolem Taurického paláce": táž záplava vojáků, dělníků a zbraní všeho druhu. Veliká spousta dříví naskládaného v nádvoří může být skvělou ochranou proti střelbě. Nákladní automobily přivážejí zásoby potravin a střeliva. "Celý Smolný", vypravuje Raskolnikov, "se proměnil v bojovný tábor. Venku u sloupoví jsou rozestavena děla. Kolem nich kulomety… Téměř mezi každým sloupovím rozestaveny ‚maximy', podobající se malým dělům na hraní. A na všech chodbách… rychlá, hlučná, veselá chůze vojáků a dělníků, námořníků a agitátorů." Suchanov, jenž nikoli neprávem vytýká organisátorům převratu nedostatek schopnosti spořádat věci vojensky, píše: "Teprve teď ve dne a večer 24. října se začínají k Smolnému soustřeďovat ozbrojené oddíly rudogardějců vojáků na ochranu štábu povstání. Na večer 24. října vypadala už obrana Smolného jakž takž k čemu."
A to je nemálo důležité. V Smolném, odkud se již zatím kompromisnický Výkonný výbor pokradmu uchýlil do budovy vládního štábu, soustředěny jsou teď špičky všech revolučních organisací, řízených bolševiky. Tu se také ten den scházejí členové ústředního výboru strany, aby učinili poslední usnesení před úderem. Přítomno je jedenáct členů. Lenin ještě nevychází ze svého útočiště ve vyborské čtvrti. Není tu Zinověv, jenž, podle temperamentního vyjádření Dzeržinského, "se schovává a stranické práce se neúčastní". Kdežto Kameněv, jenž má se Zinověvem stejné mínění, je v štábu povstání velmi činný. Není tu Stalin: ten se vůbec v Smolném neukazuje, jsa celý čas v redakci ústředního listu. Předsedou zasedání je jako vždy Sverdlov. Oficiální protokol je skoupý; avšak zaznamenává přece všechny věci podstatné. Pro charakteristiku vedoucích účastníků převratu a pro rozdělení úkonů mezi nimi je dokladem nesmírně cenným.
Jedná se o tom, jak se v příštích 24 hodinách úplně zmocniti Petrohradu. To znamená: zmocniti se těch politických a technických institucí, které jsou ještě v moci vlády. Sjezd sovětů musí zasedat pod mocí sovětskou. Praktické provedení nočního útoku vypracoval Vojenský revoluční výbor a Vojenská organisace bolševiků anebo právě o nich ještě pracují. Ústřední výbor má obrátit jen poslední stránku.
Přijat nejprve návrh Kameněvův: "Dnes nesmí bez zvláštního usnesení odejíti ze Smolného ani jeden člen ústředního výboru." Mimo to usneseno zesílit v Smolném službu členů petrohradského výboru strany. Protokol praví dále: "Trockij navrhuje určit k disposici Vojenskému revolučnímu výboru dva členy ústředního výboru pro styk se zaměstnanci pošt a telegrafů a zaměstnanci na drahách a třetího člena k dozoru nad Zatímní vládou." Určeno: na poštu a telegraf delegovat Dzeržinského, na železnice Bubnova. Pro dozor nad Zatímní vládou navržen, zřejmě z popudu Sverdlovova, nejprve Podvojskij. Protokol zaznamenává: "Námitky proti Podvojskému; stanoven Sverdlov." Miljutinovi jakožto hospodáři uloženo starat se o zásobování. Vyjednávání s levými esery se svěřuje Kameněvovi, jenž má pověst obratného, třebaže příliš ústupného parlamentáře: ústupného ovšem v měřítku bolševickém. "Trockij navrhuje", čteme dále, "zřídit záložní štáb v Petropavlovské pevnosti a vyslat tam proto jednoho člena ústředního výboru." Ustanoveno: "Povšechný dozor přikázat Laševiči a Blagonravovi; udržovat stálé spojení s pevností přikázáno Sverdlovovi." Mimo to: "Všechny členy ústředního výboru vybavit průkazními lístky k vstupu do pevnosti."
Co se týče práce stranické, sbíhaly se všechny nitky u Sverdlova, jenž znal bolševické kádry tak jako nikdo. Sverdlov spínal Smolný s ústrojím strany, opatřoval potřebné pracovníky Vojenskému revolučnímu výboru a byl tam volán na poradu ve všechny kritické chvíle. Poněvadž zastupitelstvo ve výboře bylo příliš rozsáhlé, zčásti i měnlivé, vykonávala se nejtajnější opatření skrze předáky Vojenské organisace bolševiků anebo osobně skrze Sverdlova, jenž byl neoficiálním, ale zato tím opravdovějším "generálním sekretářem" říjnového převratu.
Bolševičtí delegáti, kteří se sjížděli na sjezd sovětů, dostávali se nejprve do rukou Sverdlovovi a pak už nebyli ani hodinu bez zaměstnání. 24. října byly již v Petrohradě dvě až tři stovky delegátů z venkova a většina jich tak či onak zapadala do mechaniky povstání. K druhé hodině ráno se scházeli v Smolném k frakčnímu zasedání, aby vyslechli zprávu ústředního výboru strany. Mezi nimi byl i váhavci, kteří by byli měli raději, jako Zinověv a Kameněv, politiku vyčkávací; byli tu i novobranci, kteří prostě byli málo spolehliví. Aby se před frakcí vyložil záměr povstání, o tom nemohlo být ani řeči: to, co se mluví ve schůzi, kde je mnoho účastníků, třebas to je také schůze důvěrná, proklube se jistojistě ven. A dosud nelze odhodit obrannou slupku útoku bez obavy, že nastane zmatek v myslích jednotlivých částí posádky. Avšak je také třeba dát zároveň na srozuměnou, že rozhodný boj se již začal a že sjezd mu má dát už jen korunu.
Dovolávaje se nedávných článků Leninových, dokazuje Trockij, že "spiknutí neodporuje zásadám marxismu", činí-li objektivní poměry povstání možným a nezbytným. "Fysickou hráz na cestě k moci třeba zdolat úderem…" Avšak politika Vojenského revolučního výboru nevycházela zatím ještě za hranice obrany. Ovšem, této obraně třeba rozumět v širším smysle. Zajišťujeme-li vycházení bolševického tisku s pomocí ozbrojených sil, anebo držíme-li ‚Auroru' na Něvě - "je to obrana, soudruzi? - Ano, to je obrana!" Kdyby si vláda usmyslila nás zatknout, máme pro ten případ na střeše Smolného postaven kulomet. "To je rovněž obrana, soudruzi!" - "A co se stane se Zatímní vládou?" táže se někdo na lístku, podaném předsednictvu. - Kdyby se Kerenskij pokusil nepodřídit se sjezdu sovětů - odpovídá zpravodaj - měl by odpor vlády "následky policejní, nikoli politické". A tak také skoro to v podstatě bylo.
Tu chvíli volají Trockého, aby promluvil s deputací městské dumy, která sem právě byla přišla. V hlavním městě, pravda, je dosud klid, ale slyšet znepokojivé pověsti. Starosta města dává otázky. - Chystá se Sovět dělat povstání? A jak bude s pořádkem v městě? A co se stane s dumou, jestliže převrat neuzná? Tito ctihodní muži chtějí vědět příliš mnoho. Otázku vlády - odpovídá se jim - náleží rozhodnout sjezdu sovětů. Povede-li to k ozbrojenému boji, "záleží ne tak na sovětech, jako na těch, kteří proti jednomyslné vůli lidu drží v svých rukou státní moc". Odmítne-li sjezd moc, petrohradský Sovět se podrobí. Avšak sama vláda zřejmě vyhledává srážky. Vydalo se nařízení, že Vojenský revoluční výbor má být zatčen. Na to mohou dělníci a vojáci odpovědít jenom nemilosrdným odporem. Loupeže a násilí zločinných band? V rozkazu vydaném dnes výborem se praví: "Při prvním pokusu temných živlů způsobit na ulicích petrohradských zmatek, loupeže, krvavou pranici nebo střelbu, budou provinilci smeteni s povrchu země." Pokud jde o městskou dumu, lze užíti, kdyby s ní došlo na spor, ústavního způsobu: rozpuštění a nové volby. Delegace odešla neuspokojena. Ale več vlastně doufala?
Oficiální návštěva otců města v táboře vzbouřenců byla příliš nepokrytou ukázkou bezmocnosti vládnoucích vrstev. "Nezapomeňte, soudruzi," pravil Trockij po návratu do frakce bolševiků, "že před několika nedělemi, kdy jsme dosáhli většiny, byli jsme jenom vývěskou - bez tiskárny, bez pokladny, bez komisí - a teď přichází deputace městské dumy k Vojenskému revolučnímu výboru, jemuž se vyhrožuje, ze bude zatčen, informovat se o osudu města a státu."
Petropavlovská pevnost, které se politicky dobylo teprve v předvečer, se dnes upevňuje. Mužstvo kulometčíků, oddíl to ze všech nejrevolučnější, se strojí do zbraně. Horlivě se čistí kulomety typu Coltova: je jich osmdesát. Kulomety se, stavějí na hradby pevnosti, aby byly na stráži nad nábřežím a Trojickým mostem. K vratům postavena zesílená stráž. Stráže vyslány do obvodů kolem pevnosti. Ale v zimničném rozechvění ranních hodin vychází na jevo, že vnitř samé pevnosti nelze ještě stav věcí pokládat za bezpečně zajištěný. Nejistotu působí prapor bicyklistů. Podobně jako jízda složená ze zámožných a bohatých rolníků, tak i bicyklisté ze středních vrstev městských jsou nejkonservativnějšími oddíly v armádě. Tu máme téma pro idealistické psychology: stačí, aby se člověk proti jiným lidem octl na dvou kolech s převodem - alespoň v zemi tak chudé jako Rusko - a už se jeho pýcha začne nadouvat jako jeho gumové pláště. V Americe na takovýto účinek je už potřeba automobilu.
Prapor, povolaný do Petrohradu v červenci na potlačení červencového hnutí, zabíral tehdy horlivě palác Kšešinské a pak, jakožto oddíl zvlášť spolehlivý, byl ubytován v Petropavlovce. Včerejší schůze, která určila osud pevnosti, se bicyklisté, jak se ukázalo, neúčastnili: kázně se u nich uchovalo ještě tolik, že se důstojnictvu podařilo je zdržet, aby nevycházeli na dvůr pevnosti. Velitel pevnosti, spoléhaje na bicyklisty, drží hlavu vysoko, často se telefonicky dohaduje se štábem Kerenského a dokonce se chystá zatknout bolševického komisaře. Nejisty stav věcí nelze snášet už ani chvilku. Na rozkaz ze Smolného mu Blagonravov kříží cestu: velitel je vsazen do domácího vězení, telefonické přístroje se odnímají ze všech důstojnických bytů. Z vládního štábu se znepokojeně táží, co to, že velitel umlkl a co se vůbec v pevnosti děje? Blagonravov uctivě oznamuje do telefonu, že pevnost od této chvíle vykonává jenom rozkazy Vojenského revolučního výboru a že napříště se má vláda dohodnout s ním.
Všechny oddíly pevnostní posádky přijímají zprávu o uvěznění velitele s plným uspokojením. Ale bicyklisté se chovají vyhýbavě. Co se skrývá za jejich mračným mlčením: utajovaná nepřátelství anebo poslední kolísání? "Dohodli jsme se, že uspořádáme zvláštní schůzi pro bicyklisty," píše Blagonravov, "a že na ni pozveme naše nejlepší agitační síly, především Trockého, jenž se těší ohromné vážnosti a vlivu na masy vojáků." Ve čtyři hodiny odpoledne se celý prapor sešel v budově blízkého cirku Moderny. Jakožto vládní oponent mluvil generální ubytovatel Poradělov, jenž se hlásil k eserům. Jeho námitky byly tak opatrné, že se zdály až dvojznačné. Tím drtivěji útočili zástupci výboru. Dodatečná řečnická bitva o Petropavlovskou pevnost se skončila tak, jak se musilo předpokládat: všemi hlasy proti třiceti schválil prapor resoluci Trockého. Další jeden spor z možných ozbrojených sporů byl rozhodnut bez boje a bez krve. Toť právě říjnové povstání. Takový je jeho styl.
O pevnost bylo se lze od této chvíle opírat klidně a jistě. Zbraně ze zbrojnice se vydávaly bez překážky. V Smolném, v místnosti továrních a závodních výborů, stáli v řadě delegáti z podniků, čekajíce, až přijde rozkaz vydat zbraně. V hlavním městě bylo za války nemálo všelikých front: a tu po prvá vznikla fronta na pušky. Ze všech obvodů drkotaly k zbrojnici nákladní automobily. "Petropavlovskou pevnost nebylo lze poznat," píše dělník Skorinko. "Opěvaná její tišina byla porušena supěním automobilů, skřípotem vozů a voláním. U skladišť byla zvláště velká tlačenice… A tady už kolem nás vedou první zajatce - důstojníky a junkery." Ten den dostal zase pušky 180. pěší pluk, jemuž byly zbraně odňaty pro činnou účast v červencovém povstání.
Výsledky schůze v cirku Moderně se projevily i na druhá straně: bicyklisté, ochraňující od července Zimní palác, odešli o své újmě se stráží, prohlásivše, že nadále vládu chránit nebudou. To byla vážná rána. Bicyklisté musili být vystřídáni junkery. Vojenská opora vlády se stále více omezovala na důstojnické školy, což ji nejenom nesmírně ztenčovalo, nýbrž dokonale odhalovalo i její sociální složení.
Od dělníků putilovských loděnic i odjinud přišel Smolnému návrh, aby junkeři byli co nejrychleji odzbrojeni. Kdyby se bylo toto opatření po náležité přípravě a po dohodě s pomocným mužstvem škol vykonalo v noci na 25. říjen, nebylo by uchvácení Zimního paláce nijak obtížné. Kdyby byli junkeři bývali odzbrojeni třebas teprve až v noci na 26. říjen, už po uchvácení Zimního paláce, nebyl by se stal pokus o protirevoluční povstání dne 29. října. Avšak předáci ještě v lecčems projevovali "velkomyslnost" - ve skutečnosti to byla přemíra optimistické jistoty - a ne vždy dost pozorně poslouchali střízlivý hlas nižších vrstev: nepřítomnost Leninova se projevovala i v tom. Následky nedopatření musily pak napravovat masy za zbytečných obětí na obou stranách. Když jde o vážný boj, nevyplácí se nic tak krutě, jako nemístná "velkomyslnost".
Na zasedání Zatímního parlamentu toho dne pěl Kerenskij svou labutí píseň. Tuto dobu žije obyvatelstvo Ruska a zvláště hlavního města v nepokoji: "výzvy k povstání se denně tisknou v bolševických novinách". Řečník uváděl citáty článků hledaného velezrádce Vladimíra Uljanova-Lenina. Citáty byly výrazné a nesporně dokazovaly, že osoba svrchu jmenovaná vyzývá k povstání. A kdy? V takovou chvíli, kdy vláda jedná o postoupení půdy rolnickým výborům a o opatřeních, jak skončit válku. Úřady až dosud nespěchaly, aby rozprášily spiklence, neboť jim chtěly dát možnost napravit svou chybu. "To je právě špatné," volá se ze skupiny, kde vede Miljukov. Ale Kerenskij nepozbývá rozvahy: "Mně je milejší, jednají-li úřady pomaleji, zato však jistě, a je-li potřeba, také rozhodně." Tato slova vypadají podivně na těchto rtech I Ale ať tak či onak, "v tuto chvíli prošly všechny lhůty", bolševici nejenže se nedali na pokání, ale zavolali si dvě roty a rozdělují o své vůli zbraně a náboje. Vláda je tentokráte rozhodnuta učinit konec nepřístojnostem luzy. "Říkám s plným vědomím: luzy." Na pravici vítají bouřlivým potleskem urážky, mířené na lid. On, Kerenskij, už prý přikázal vykonat potřebná zatčení. "Zvláště třeba se zmínit o projevech předsedy petrohradského Sovětu Bronštejna-Trockého." Ale třeba vědět: sil má vláda víc než dost; z fronty neustále přicházejí žádosti, aby se učinilo rozhodné opatření proti bolševikům. Tu chvíli podává Konovalov řečníku telefonogram Vojenského revolučního výboru, jenž byl rozeslán oddílům posádky: "připravit pluk k bojové pohotovosti a vyčkat dalších pokynů". Kerenskij končí slavnostně: "V řeči zákona a soudních orgánů se to nazývá stav povstání." Miljukov praví ve svém svědectví: "Kerenskij promluvil tato slova spokojeným tónem advokáta, jemuž se konečně podařilo usvědčit svého odpůrce." Skupiny a strany, které se osmělily sáhnout na stát, "musí se ihned rázně a úplně likvidovat". Celý sál kromě levé části demonstrativně tleská. Řeč se končí požadavkem: třeba ještě dnes, na tomto zasedání, dát odpověď, může-li vláda "vykonat svou povinnost s jistotou, že má podporu tohoto vysokého sboru".
Kerenskij, nečekaje na výsledek hlasování, se vrátil do štábu jist, jak to sám řekl, že nemine ani hodina, kdy dostane rozhodnutí, jehož je mu třeba - nač, ví pámbu. Stalo se však jinak. Od dvou hodin do šesti konaly se v Marijinském paláci skupinově a meziskupinové porady o tom, aby se vypracovala formulka pro přechodné období: účastníci jako by nechápali, že přechod, o který jde, je přechod jich samých k zániku. Jediná z kompromisnických skupin se neodvážila ztotožnit se s vládou. Dan pravil: "My, menševici, jsme hotovi do poslední kapky krve bránit Zatímní vládu; avšak nechť dá ona demokracii možnost, aby se demokracie mohla semknout kolem ní." Navečer levé skupiny, utrmácené hledáním východiska, se sjednotily na formulce, již si Dan vypůjčil u Martova a podle níž se odpovědnost za povstání uvalovala nejen na bolševiky, ale i na vládu; žádalo se v ní, aby se půda ihned postoupila pozemkovým výborům, aby se zasáhlo u spojenců pro mírové vyjednávání a pod. Takto se apoštolové umírněnosti snažili v poslední chvíli přitřít k heslům, která ještě včera pranýřovali jako demagogii a dobrodružství. Bezpodmínečnou podporu slíbili vládě kromě družstevníků jenom kadeti a kozáci, dvě skupiny, jež se chystaly svrhnout Kerenského při první možnosti. Ale to byla menšina. Podpora Zatímního parlamentu byla by mohla málo vládě přidat. Ale Miljukov je práv: odepření podpory odnímalo vládě poslední zbytky autority. Vždyť složení Zatímního parlamentu bylo určeno vládou samou před několika málo nedělemi!
Zatím co v Marijinskem paláci hledali spásnou formulku, sešel se v Smolném petrohradský Sovět k informativní schůzi o událostech. Zpravodaj pokládá za potřebné připomenout i tu, že Vojenský revoluční výbor vznikl "ne jako orgán povstání, nýbrž na půdě obrany revoluce". Výbor nedovolí Kerenskému vyvésti z Petrohradu revoluční vojsko a již se ujal obrany revolučního tisku. "Je to povstání?" ‚Aurora' stojí dnes tam, kde stála v předcházející noci. "Je to povstání?" "U nás máme vládu polovičatou, jíž lid nevěří a jež sama sobě nevěří, neboť vnitřně je mrtva. Tato polovičatá vláda čeká, až se metla dějin rozmáchne a vyčistí místo pro skutečnou vládu revolučního lidu " Zítra bude zahájen sjezd sovětů. Povinnost posádky a dělníků je dáti sjezdu k disposici všechny své síly. "Jestliže by se však vláda pokusila užíti těch 24 nebo 48 hodin, které jí ještě zbývají, na to, aby vrazila nůž do zad revoluce, tu prohlašujeme znovu: přední oddíl revoluce odpoví na ránu ranou a na železo ocelí." Tato nepokrytá hrozba je zároveň politickým pláštíkem pro chystaný noční úder. Trockij oznamuje v závěru, že levá skupina eserů v Zatímním parlamente vyslala po dnešní řeči Kerenského a tahanicích kompromisnických skupin do Smolného delegaci a vyslovila ochotu vstoupit oficiálně do Vojenského revolučního výboru. V obratu levých eserů vítá Sovět radostně odraz důsažnějších dějů: vzrůstajícího rozmachu selské války a úspěšného postupu petrohradského povstání.
Miljukov v komentáři k zprávám petrohradského Sovětu píše: "Pravděpodobně to byl prvotní záměr Trockého: připraviti se k boji a postavit vládu tváří v tvář ‚jednomyslné vůli lidu', vyřčené na sjezdě sovětů, a takto dáti nové vládě tvářnost zákonného vzniku. Ale vláda byla slabší, než sám Trockij očekával. A moc padala mu do rukou sama sebou ještě dřív, než se sjezd sešel a než se vyslovil." Správné je tu, že slabost vlády překonala všechno očekávání. Avšak záměr od samého počátku byl, že moc se musí uchvátit ještě před začátkem sjezdu. Miljukov to ostatně sám v jiné spojitosti uznává: "Skutečné úmysly vůdců převratu", píše, "sahaly mnohem dále, než jak se to jevilo v oficiálním prohlašování Trockého… Sjezd sovětů měl být postaven před hotovou věc."
Záměr čistě vojenský s počátku mířil k tomu, aby se zajistilo spojení baltských námořníků s ozbrojenými dělníky vyborskými: námořníci měli přijeti drahou a vystoupit na Finském nádraží ve Vyborské čtvrti. S tohoto místa se mělo pak povstání tím, že by se k němu přidávaly další oddíly rudé gardy a posádky, rozšířit na obvody jiné a po obsazení mostů proniknout do středu k rozhodné ráně. Tento úmysl, přirozeně vyplývající ze stavu věcí a vytčený zřejmě Antonovem, vycházel z předpokladu, že odpůrce může vyvinout ještě značně velký odpor. Avšak právě tento předpoklad vzal brzy za své: opírat se o jisté, ohraničené místo nebylo třeba; vláda byla vydána úderu odpůrce všude tam, kde povstalci pokládali za nutné ránu jí zasadit. Strategický záměr se změnil i co do tempa, a přitom ve dvou věcech: povstání se začalo dřív a končilo se později, než jak bylo stanoveno. Již ranní útočné přípravy vlády podnítily hned obranný odpor Vojenského revolučního výboru. Bezmocnost vládních úřadů, jež se při tom projevila, popohnala Smolný ještě ten den k útočným činům, jež ovšem uchovávaly ráz polovičatosti, zpola zakrytý, přípravný. Hlavní rána se tak jako dříve chystala na noc: v tomto smyslu zůstával původní záměr v platnosti. Avšak porušen byl v proudu akce, ale již po stránce docela jiné. Předpokládalo se totiž, že v noci se uchvátí všechna velitelská místa, především Zimní palác, kde se skrývala ústřední moc. Avšak za povstání jsou časové výpočty ještě obtížnější než v pravidelné válce. Vůdcové se opozdili se soustředěním sil o mnoho hodin a tak tedy operace proti Zimnímu paláci, jež v noci nestačila ani začít, se stala zvláštní kapitolou převratu, která se skončila teprve na noc 26. října, to jest se zpožděním o celý den. Ani nejskvělejšího vítězství se nedosahuje bez vážného selhání!
Po řeči Kerenského v Zatímním parlamentě se vládní úřady pokusily svůj útok rozvětvit. Oddíly junkerů obsadily nádraží. Na křižovatkách velkých ulic postaveny stráže, jimž přikázáno sebrat soukromé automobily, které nebyly odvedeny štábu. K třetí hodině odpoledne byly vytaženy mosty kromě mostu Dvorcového, jenž zůstal spuštěn pro frekvenci, avšak byl chráněn zesílenými strážemi junkerů. K tomuto opatření, jehož užívala monarchie ve všechny neklidné chvíle - naposled ve dnech únorových - nabádal strach z dělnických čtvrtí. Zdvižené mosty znamenaly pro obyvatelstvo takřka oficiální potvrzení toho, že povstání se začalo. Povstalecká velení v dotčených čtvrtích odpověděla ihned na vojenské opatření vlády svým způsobem, vyslavše k mostům ozbrojené oddíly. Smolnému zbývalo jen tento podnět rozvinout. Boj o mosty byl zkouškou sil pro obě strany. Skupiny ozbrojených dělníků a vojáků naléhaly na junkery a kozáky, hned přemlouváním, hned hrozbami. Obrana konec konců ustupovala, neodvažujíc se přímé srážky. Některé mosty se vytahovaly a spouštěly několikráte.
‚Aurora' dostala rozkaz přímo od Vojenského revolučního výboru: "Všemi silami, které jsou vám po ruce, obnovit frekvenci na Nikolajevském mostě." Velitel křižníku se pokusil vyhnout provedení rozkazu, ale když námořníci zatkli symbolicky jej i důstojníky ostatní, ujal se poslušně velení lodi. Po obou nábřežích se šinuly řetězy námořníků. Ještě dřív, než ‚Aurora' spustila kotvy před mostem, vypravuje Kurkov, nebylo už po junkerech ani památky. Námořníci sami spustili most a postavili stráže. Jenom Dvorcový most zůstával ještě několik hodin v moci vládních stráží.
Jednotlivé vládní orgány se pokoušely i nadále přes zřejmý neúspěch prvních pokusů zasazovat rány. Oddíl milicionářů přišel večer do velké soukromé tiskárny, aby zabavil náklad listu petrohradského Sovětu ‚Dělníka a vojáka' (Rabočij i Soldat). Ještě před dvanácti hodinami, když šlo o podobnou věc, běželi dělníci do Smolného zavolat pomoc pro bolševickou tiskárnu. Tentokráte už toho nebylo třeba. Tiskárenští dělníci společně s dvěma nahodilými námořníky odvezli hned automobil naložený novinami a k nim se přidala i část milicionářů; inspektor milice utekl. Odvezený náklad byl šťastně dopraven do Smolného. Vojenský revoluční výbor vyslal na ochranu listu dvě čety preobraženského pluku. Přestrašená správa tiskárny postoupila hned řízení v tiskárně radě dělnických starších.
Proniknout do Smolného, aby se tam zatýkalo, na to soudní orgány ani nepomýšlely: bylo příliš jasné, že to by dalo znamení k občanské válce předem jistou porážku vlády. Zato však ve Vyborské čtvrti, jíž se úřady i v lepších svých dnech vyhýbaly svými zásahy, učiněn tentokráte v úřední horlivosti pokus rovný poslední křeči: pokus zatknout Lenina. Plukovník s desítkou junkerů vtrhl pozdě večer omylem do dělnického klubu, domnívaje se, že je to bolševická redakce, jež byla v těmž domě: vojačiska myslila - proč, ví sám pámbu - že Lenin na ně čeká v redakci. Z klubu dali ihned zprávu štábu rudé gardy. Zatím co plukovník chodil pomalu z poschodí do poschodí - dokonce se dostal i k menševikům - přispěchali rudogardějci, zatkli jej i s junkery, dopravili do štábu Vyborské čtvrti a odtud - do Petropavlovské pevnosti. Tak tedy pochod proti bolševikům, vyhlášený tak hřmotně, narážel na každém kroku na nezdolné obtíže, měnil se v nepromyšlené výpadečky a anekdotické příhůdky, vypařoval se a rozplýval v niveč.
Vojenský revoluční výbor pracoval zatím nepřetržitě. Při oddílech měli službu komisaři. Obyvatelstvu se zvláštním vyzváním oznámilo, kam se má obracet, kdyby došlo na protirevoluční a pogromové útoky: "pomoc přijde hned". Stačilo, aby se komisař keksholmského pluku objevil v telefonní ústředně a již byly telefony Smolného opět zapiaty. Spojeni telefonní, spojení ze všech nejrychlejší, dávalo rozvíjejícím se operacím jistotu a záměrnost.
Vojenský revoluční výbor, vysílaje dále své komisaře do úřadů, které se ještě nedostaly pod jeho dozor, rozšiřoval a zesiloval východiska pro chystaný útok. Dzeržinský ten den vstrčil do rukou Pestkovského, starého revolucionáře, chumáč papírů, jakožto mandát na místo komisaře v hlavním telegrafu. - A jakže byl telegraf obsazen? tázal se ne bez podivení nový komisař. - Tam byly stráže keksholmského pluku, jenž je s námi! Obšírně věc vysvětlovat nebylo Pestkovskému potřeba. Dva keksholmci s puškami u vypinačů stačili, aby se dosáhlo na čas kompromisu s nepřátelskými úředníky telegrafu, mezi nimiž nebyl ani jediný bolševik.
V devět hodin večer obsadil jiný komisař Vojenského revolučního výboru, Stark, s nevelkým oddílem námořníků pod velením bývalého emigranta Savina, rovněž námořníka, vládní telegrafní kancelář a tím rozhodl nejen osud instituce, nýbrž jaksi i osud vlastní. Stark, než odešel do Afganistanu jako sovětský vyslanec, stal se prvním sovětským ředitelem telegrafní kanceláře.
Byly to dva skromné zásahy útoku povstání, anebo to byly jen drobné příhody dvojvládí, ovšem dvojvládí, přeneseného s kompromisnických kolejí na koleje bolševické? Otázka vypadá kasuisticky a to dost právem. Avšak šlo-li o to, jak povstání zakrýt, uchovávala si tato otázka pořád ještě svůj význam. Pravda je, že ačkoliv ozbrojení námořníci vtrhli do budovy telegrafní kanceláře, mělo to pořád ještě ráz polovičatý: formálně nešlo ještě zatím o uchvácení úřadu, nýbrž o to, že telegramy mají být podřízeny dělnické censuře. Takto tedy nebyla pupeční šňůra "zákonnosti" přeříznuta úplně až do noci 24. října a hnutí se stále krylo zbytky tradicí dvojvládí.
Smolný, pracuje o plánech povstání, kladl největší naděje v baltské námořníky jakožto v bojovný oddíl, v němž proletářská rozhodnost se pojí k tvrdému vojenskému výcviku. Přijeti měli námořníci do Petrohradu ten den, kdy se měl sejít sjezd sovětů. Povolat baltské námořníky dříve, bylo by znamenalo nepokrytý vstup na cestu povstání. Takto vznikla obtíž, jejímž následkem bylo zpoždění akce.
Dne 24. října přijeli do Smolného dva delegáti kronštadtského sovětu, vyslaní na sjezd sovětů: bolševik Flerovskij a anarchista Jarčuk, jenž držel s bolševiky krok. V jedné místnosti Smolného se střetli s Čudnovským, jenž se byl právě vrátil z fronty a jenž, ukazuje na nálady vojáků, činil námitky proti povstání pro nejbližší období. "Když byl spor nejohnivější," vypravuje Flerovskij, "vstoupil do místnosti Trockij… Zavolav mne stranou, navrhl, abych se ihned vrátil do Kronštadtu: ‚události zrají tak rychle, že každý musí být na svém místě'. . . V stručném příkazu jsem ostře ucítil kázeň nastávajícího povstání." Spor byl u konce. Dojmům přístupný a vroucí Čudnovskij odhodil své pochybnosti a účastnil se práce o vojenských plánech. Za Flerovským a Jarčukem následoval telefonogram: "Ozbrojené síly Kronštadtu nechť se za svítání vydají na obranu sjezdu sovětů."
Skrze Sverdlova poslal Vojenský revoluční výbor v noci telegram do Helsink Smilgovi, předsedovi oblastního výboru sovětů: "Pošli stanovy." To znamenalo: pošli ihned 1500 vybraných baltských námořníků po zuby ozbrojených. Ačkoliv baltští mohou přijet teprve až někdy zítra, není proč bojovnou akci odkládat: sil vnitřních je dost - ba jinak ani nelze: operace se již začaly. Přijedou-li z fronty vládě na pomoc posily, přijedou námořníci ještě včas, aby jim zasadili ránu do boku nebo v týl.
Taktický plán na uchvácení hlavního města byl dílem především Vojenské organisace bolševiků. Důstojníci generálního štábu našli v plánu nedouků mnoho trhlin. Ale obyčejně to tak bývá, že vojenští akademikové se neúčastní příprav proletářského povstání. Ať tak či onak, na to nejnezbytnější se přece jen pamatovalo. Město rozděleno na bojovné úseky podřízené nejbližším štábům. V důležitých místech soustředěny družiny Rudé gardy, spojené se sousedními vojenskými oddíly, kde v pohotovosti jsou připraveny strážné roty. Cíle každé jednotlivé operace a síly pro ni stanoveny předem. Všichni účastníci povstání, shora až dospodu - v tom je jeho mohutnost, zároveň však také místy i jeho Achillova pata - jsou proniknuti pevným přesvědčením, že vítězství se dosáhne bez obětí.
Hlavní operace se začaly ve dvě hodiny v noci. Neveliké vojenské skupinky, obyčejně s jádrem ozbrojených dělníků nebo námořníků a vedené komisaři, obsadily v tutéž chvíli anebo brzy za sebou nádraží, elektrárnu a plynárnu, vojenské a zásobovací skladiště, vodárnu, Dvorcový most, telefonní ústřednu, státní banku, velké tiskárny a zajistily telegraf a poštu. Všude postaveny spolehlivé stráže.
Strohé a bezbarvé jsou zprávy o příhodách říjnové noci: podobají se policejnímu protokolu. Všichni účastníci se zmítají v nervové zimnici, nikdo nemá kdy pozorovat a zaznamenávat. Zprávy sbíhající se do štábů se nezaznamenávají na papír, anebo se zaznamenávají nedbale, záznamy se ztrácejí. Pozdější vzpomínky jsou suché a ne vždy určité, neboť většinou jsou psány lidmi nahodilými. Dělníci, námořníci a vojáci, kteří byli skutečnými podněcovači a řidiči operací, se brzy octli v čele prvních oddílů Rudé armády a většinou složili své hlavy na různých dějištích občanské války. V určení rázu a pořadu jednotlivých příhod naráží badatel na velkou matenici, kterou novinové zprávy dělají ještě spletenější. Někdy se až zdá, že uchvátit Petrohrad na podzim 1917 byl úkol snazší, než tento děj dějepisně obnovit po půl druhém desítiletí.
První rotě zákopnického praporu, rotě to z praporu nejpevnější a nejrevolučnější, bylo uloženo zmocnit se sousedního Nikolajevského nádraží. A za čtvrt hodiny bylo už nádraží bez jediné rány obsazeno silnými strážemi: vládní mužstvo se prostě rozptýlilo ve tmě. Noc, pronikající svým chladem do kostí, je plna podezřelého hluku a tajemného hnutí. Vojáci, potlačujíce v duši silný nepokoj, zastavují dobrodušné chodce a jezdce, zkoumajíce pečlivě jejich doklady. Nevědí vždy, jak se zachovat, váhají a nejčastěji je pouštějí dál. Avšak s každou hodinou přibývá jistoty. Asi v šest hodin zadržují zákopníci dva nákladní automobily s junkery, dohromady asi 60 osob, odzbrojují je a odvážejí do Smolného.
Témuž praporu přikázáno vyslat 50 mužů na stráž k zásobovacímu skladišti a 21 mužů na ochranu elektrárny. Oddíl za oddílem vysílaný na stráže kráčí ze Smolného a z obvodů. Nikdo se nezdráhá a nereptá. Podle zprávy komisaře se příkazy vykonávají "ihned a přesně". Pohyb vojáků nabývá přesnosti dávno nevídané. Jakkoliv rozviklána je sypká posádka, hodná jenom zkázy, stará vojenská dresura se tu noc v ní znovu probouzí a naposled napíná každý sval v službě novému cíli.
Komisař Uralov dostal dva mandáty: jeden na zabrání tiskárny reakčního listu ‚Ruskaja Volja', založeného Protopopovem nedlouho předtím, než se stal posledním ministrem vnitra Mikuláše II.; druhý mandát byl na četu vojáků z gardového semenovského pluku, který vláda, pro starou památku, pokládala stále za svůj. Semenovců bylo třeba na zabrání tiskárny; tiskárny zase - na vydání bolševických novin ve velkém formátu a velkém nákladu. Vojáci se už chystali k spánku. Komisař stručně vyložil cíl svého poslání: "Ještě jsem neskončil, když se se všech- stran ozvalo volání ‚hurá'. Vojáci vyskakovali se svých míst a obklopili mě těsným kruhem." Nákladní automobil přetížený semenovci přijel k tiskárně. V místnosti rotaček se rychle shromáždila noční směna dělníků. Komisař vyložil, proč přijel. "Tak jako vojáci v kasárnách odpověděli i tu dělníci voláním ‚hurá' a ‚nechť žijí sověty'." Úkol vykonán. Asi stejně tak se dělo zabírání jiných míst. Násilí nebylo třeba, neboť nebylo odporu. Povstalé masy rozpínaly lokty a tlačily jimi včerejší pány.
Velitel okruhu oznamoval v noci vojenským telefonem do hlavního stanu a do štábu severní fronty: "Situace Petrohradu je strašná. Akce na ulicích a nepořádku není. Avšak záměrně se obsazují úřady, nádraží a zatýká se… Junkeři na strážích se vzdávají bez odporu… Není záruky, že se nestane pokus zmocniti se Zatímní vlády." Polkovnikov má pravdu: záruky opravdu není.
Ve vojenských vrstvách se říkalo, že prý agenti Vojenského revolučního výboru vybrali petrohradskému veliteli ze stolu hesla a odpovědi stráží posádky. Nic pravdě nepodobného by to nebylo: mezi nižším zaměstnanectvem všech úřadů mělo povstání dost přátel. Avšak verse o uchvácení hesel vznikla zřejmě jenom proto, aby se vysvětlila ona příliš urážlivá snadnost, s níž bolševické stráže ovládly město.
Posádce rozeslán v noci ze Smolného rozkaz: zatknout důstojníky, kteří neuznávají moc Vojenského revolučního výboru. Z mnoha pluků se velitelé zatím již vytratili, aby na tichém místečku přečkali nepokojné dny. V jiných oddílech důstojníky buď vyhnali nebo zatkli. Všude byly ustaveny místní revoluční výbory nebo štáby, jednající ruku v ruce s komisaři. Že improvisované velení nebylo na výši úkolu, rozumí se samo sebou. Ale zato bylo spolehlivé. A věc se rozhodovala především v instanci politické.
Avšak štáby jednotlivých oddílů při vší své nezkušenosti vyvíjely přec značnou iniciativu. Výbor pavlovského pluku vysílal sám své zvědy do štábu okruhu, aby vypátrali, co se tam děje. Záložní chemický prapor sledoval pozorně nepokojné sousedy: junkery pavlovské a vladimírské školy a žáky kadetského sboru. Vojáci praporu odzbrojovali na ulici po částech junkery, a tak jim naháněli strachu. Štáb chemického praporu, spojiv se s pomocným mužstvem pavlovské školy, dosáhl toho, že klíče od skladu zbraní se octly v rukou mužstva.
Určiti množství sil, které se přímo účastnily nočního dobývání hlavního města, je nesnadné: nejen proto, že je nikdo nečítal a nezapisoval, nýbrž i pro ráz operací samých. Zálohy druhé a třetí výzvy splývaly téměř s celou posádkou. Avšak utíkati se k zálohám bylo třeba jen místy. Několik tisíc rudogardjců, dva až tři tisíce námořníků - zítra, kdy přibudou kronštadtští a helsinští, vzroste jejich množství trojnásobně dvě desítky rot a mužstev pěchoty, toť ony síly první a druhé výzvy, s jejichž pomocí povstalci dobývali hlavního města.
Ve 3 hodiny 20 minut oznamoval náčelník politické kanceláře ministerstva vojenství menševik Šer přímou linkou na Kavkaz: "Právě se koná zasedání Ústředního výkonného výboru společně s delegáty, kteří přijeli na sjezd sovětů, ohromnou většinou to bolševiky. Trockému uspořádali ovace. Trockij prohlásil, že doufá v nekrvavý průběh povstání, neboť moc mají oni. Bolševici přešli k aktivním činům. Uchvátili Nikolajevský most a postavili tam obrněné automobily. Pavlovský pluk na Milionové ulici poblíž Zimního paláce rozestavil stráže, zadržuje všechny chodce, zatýká je a posílá do Smolného ústavu. Zatčen byl ministr Kartašev a šéf protokolu Zatímní vlády Galperin. Baltské nádraží je rovněž v moci bolševiků. Nezasáhne-li fronta, nebude mít vláda sil postavit se na odpor s vojskem, které má po ruce."
Společné zasedání výkonných výborů, o němž mluví zpráva poručíka Šera, se začalo v Smolném po půlnoci. Delegáti sjezdu naplnili sál jako hosté. Chodby a průchody obsazeny zesílenými strážemi. Šedé pláště, pušky a kulomety v oknech. Členové výkonných výborů se topili ve veliké nepřátelské mase delegátů z venkova. Nejvyšší orgán "demokracie" zdál se už zajatcem povstání. Na tribuně nebylo obvyklé postavy předsedy Čchejdzeho. Nebyl tu stálý zpravodaj Cereteli. Několik neděl před bojem, postrašeni postupem událostí, vzdali se oba svých odpovědných funkcí a máchnuvše rukou nad Petrohradem, ujeli do rodného Gruzínska. Vůdcem kompromisnického skupenství zůstal Dan. Dan neměl potměšilé dobrodušnosti Čchejdzovy, ani patetické krasomluvnosti Cereteliho; zato překonával oba svou zarputilou krátkozrakostí. Eser Goc, vystoupiv jediný na předsednickou tribunu, zahájit zasedání. O slovo se přihlásil Dan za úplného mlčení sálu, jež se Suchanovovi zdálo mlčením uvadlým, a Johnu Reedovi - "téměř hrozivým. Koníčkem zpravodajovým byla čerstvá resoluce Zatímního parlamentu, jež se snažila povstání čelit chabou ozvěnou jeho hesel. "Bude pozdě bycha honit, nepřijmete-li toto rozhodnutí za své," pravil Dan, lekaje posluchače vyhlídkou neodvratného hladu a rozkladu mas. "Nikdy ještě nebyla protirevoluce tak silná, jako v tuto chvíli" - to jest v noci na 25. říjen 1917! Postrašený měšťaček vidí tváří v tvář velkým událostem jenom nebezpečí a překážky. Jeho jediný zdroj, z něhož čerpá, je pathos strachu. "V závodech a kasárnách se těší tisk černosotěnský daleko většímu úspěchu než tisk socialistický." Lidé smyslů zbavení vedou revoluci k porážce tak jako roku 1905, "kdy v čele petrohradského Sovětu byl rovněž Trockij". Avšak ne, Ústřední výkonný výbor povstání nepřipustí: "Jenom nad jeho mrtvolou se zkříží bodáky nepřátelských stran". V sále volání: "Ano, mrtvolou je už dávno." Trefnost výkřiku pochopil celý sál: nad mrtvolou kompromisnictva se již bodáky měšťáctva a proletariátu zkřížily. Hlas řečníkův zaniká v nepřátelském hluku. Údery na řečnický stůl nepůsobí, zaklínání nikým neotřásá, hrozby nelekají. Pozdě, pozdě…
Ano, toť povstání! Trockij, odpovídaje za Vojenský revoluční výbor, bolševickou stranu a petrohradské dělníky a vojáky, konečně odhazuje poslední roušky. Ano, masy jsou s námi a my je vedeme k útoku. "Jestliže se nenecháte zviklat," praví delegátům sjezdu přes hlavu Výkonného výboru, "občanské války nebude, neboť nepřítel složí hned zbraně a vy zaujmete místo, které vám právem náleží - místo hospodáře ruské země." Zděšení členové Výkonného výboru nemají síly ani protestovat. Až dosud obranná frazeologie Smolného udržovala v nich, pres všechny skutečnosti, blikotající ohýnek naděje. Tentokráte i ten pohasl. V tyto hodiny hluché noci zdvíhá povstání hlavu vysoko.
Zasedání bohaté rušnými příhodami se skončilo k čtvrté hodině ranní. Bolševičtí řečníci vystupovali na tribunu a hned se zase vraceli do Vojenského revolučního výboru, kam se všech konců města přicházejí zprávy, a vesměs příznivé: stráže na ulicích se činí; úřady se obsazují jeden za druhým; odpůrce neprojevuje odporu.
Myslilo se, že telefonní ústřednu má nepřítel zvláště dobře zajištěnu. Ale k třetí hodině ranní byla i ústředna obsazena bez boje mužstvem keksholmského pluku. Povstalci se teď nejen nemusí obávat o spojení mezi sebou, ale dostává se jim i možnosti kontrolovat telefonní spojení odpůrcovo. Ostatně telefony Zimního paláce a hlavního štábu se ihned vypialy.
Téměř zároveň obsadil oddíl námořníků gardového mužstva, asi 40 mužů, místnosti Statni banky na Jekatěrinském kanálu. Úředník banky Ralcevič vzpomíná, že "oddíl námořníků jednal soustředivě", postaviv ihned stráže k telefonu, aby znemožnil přivolání pomoci z venku. Obsazení budovy se stalo "bez jakéhokoli odporu, ač tu byl oddíl semenovského pluku". Uchvácení banky mělo v jednom smyslu význam symbolický. Kádry strany se vychovávaly v duchu Marxovy kritiky pařížské komuny z roku 1871, jejíž vůdci, jak víme, se neodvážili sáhnout na státní banku. "Ne, takovou chybu my už neuděláme," říkali si mnozí bolševici dávno před 25. říjnem. Zpráva o uchvácení nejsvětější instituce měšťáckého státu se naráz rozletěla obvody a působila všude velké nadšení.
V časných hodinách ranních obsazeno Varšavské nádraží, tiskárna Birževých vědomostí a Dvorcový most pod samými okny Kerenského. Komisař Výboru v ‚Krestech' dal strážným vojínům volyňského pluku nařízení, aby se propustili mnozí vězni podle seznamu Sovětu. Starostlivá vězeňská správa se snažila dostat stran té věci pokyn od ministra spravedlnosti: ale ten už neměl co mluvit. Osvobozeným bolševikům, mezi nimiž byl i mladý kronštadtský vůdce Rošal, přiřčeny hned bojovné úkoly.
Ráno přivedli do Smolného tlupu junkerů zadržených zákopníky na Nikolajevském nádraží, která vyjela na nákladních automobilech ze Zimního paláce za potravinami. Podvojskij vypravuje: "Trockij jim prohlásil, že budou propuštěni, dají-li slib, že už nevystoupí proti sovětské moci a že mohou jít do svých učilišť za svým zaměstnáním. Chlapci, očekávajíce, že se nad nimi provede krvavý soud, byli tím nevýslovně překvapeni." Bylo-li to správné, že byli ihned propuštěni, zůstává ovsem pochybným. Vítězství nebylo ještě přivedeno ke konci, junkeři byli hlavní silou odpůrcovou. Avšak zase při kolísajících náladách ve vojenských školách bylo důležité ukázat skutkem, že vzdají-li se junkeři na milost vítězi, nebude to pro ně mít trestných následků. Ty i ony důvody byly skoro ve vzájemné rovnováze.
Generál Levickij oznamoval ráno telefonicky z ministerstva vojenství, jež nebylo dosud povstalci obsazeno, generálu Duchoninovi do hlavního stanu: "Oddíly petrohradské posádky… přešly k bolševikům. Z Kronštadtu přijeli námořníci a lehký křižník. Vytažené mosty byly jimi zase spuštěny. Celé město je pokryto strážemi posádky, avšak nijaké akce není (!). Telefonní ústředna je v moci posádky. Oddíly, umístěné v Zimním paláci, chrání ho jenom formálně, neboť se rozhodly činně nevystupovat. Souhrnný dojem je ten, jako by Zatímní vláda vězela v hlavním městě nepřátelského státu, jenž skončil mobilisaci, avšak dosud nezačal činně jednat." To je velmi cenné vojenské a politické svědectví! Generál, pravda, události předbíhá, říká-li, že z Kronštadtu přijeli námořníci: přijedou až za několik hodin. Most byl spuštěn ve skutečnosti ‚Aurorou'. Naivní je naděje, vyslovena na konci zprávy o tom, že bolševici, "kteří již dávno mají skutečnou možnost se všemi námi se vypořádat…, se neodváží jednat proti mínění armády na frontě". Iluse stran fronty, toť vše, co zbývalo generálům v týlu, podobně jako demokratům. Zato srovnání Zatímní vlády s vládou, vězící "v hlavním městě nepřátelského státu", vejde navždy do dějin jako nejlepší osvětlení říjnového převratu.
V Smolném se zasedalo bez přestání. Agitátoři, organisátoři a předáci ze závodů, pluků, obvodů přicházeli sem na hodinu až dvě, někdy také na několik minut, aby se dověděli novinky, vyzkoušeli sebe a vrátili se na své místo. Před místností číslo 18, jež byla místností bolševické skupiny Sovětu, bylo stále sněmování, jaké nelze ani vylíčit. Znavení návštěvníci usínali pak často v zasedacím sále, těžkou hlavu skloněnu k bílému sloupoví, anebo v chodbě ke zdi, pušku přitisknutou v objetí, anebo často uléhali prostě jeden vedle druhého na špinavou, mokrou podlahu. Laševič přijímal vojenské komisaře a dával jim poslední pokyny. V místnosti Vojenského revolučního výboru v druhém poschodí se zprávy, přicházející sem se všech stran, proměňovaly v rozkazy: tam bilo srdce povstání.
V ústředích obvodů se opětoval obraz Smolného, jenomže v menším rozsahu. Na Vyborské straně proti štábu Rudé gardy na Sampsonijevském prospektě vznikl celý tábor: ulice je zatarasena zapřaženými povozy, automobilovými drožkami a nákladními automobily. Veřejné budovy v obvodech se hemžily ozbrojenými dělníky. Sovět, duma, odborové organisace, závodní výbory, vše v tomto obvodě sloužilo dílu povstání. V závodech, kasárnách a ve veřejných budovách se dělo v menším rozsahu totéž, co v celém hlavním městě: vystrkovali se jedni, volili druzí, trhaly se zbytky starých svazků a upevňovaly se svazky nové. Ti, kteří se opozdili, usnášeli se na resolucích, že se podrobují Vojenskému revolučnímu výboru. Menševici a eseři se ustrašeně krčili v ústraní zároveň s ředitelstvy závodů a s velitelským sborem oddílů. Na nepřetržitých schůzích se dávaly čerstvé informace, podporovala se jistota v boji, upevňovalo se spojení. Lidské masy se seskupovaly kolem nových os. Dovršoval se převrat.
Krok za krokem jsme se snažili vysledovat v této knize přípravu říjnového převratu. Příkrý vzrůst nespokojenosti pracujících mas, přechod sovětů pod bolševické prapory, roztrpčení armády, pochod rolníků proti statkářům, vzmach národnostního hnutí, růst strachu a bezradnosti majetných a vládnoucích tříd a konečně boj v bolševické straně o povstání. Dovršující převrat zdá se po tom všem příliš krátkým, příliš suchým, příliš věcným, jako by se neshodoval s dějinným rozmachem událostí. Čtenář zakouší jakési zklamání. Podobá se turistovi v horách, jenž očekávaje, že hlavní překážky bude musit ještě zdolávat, pojednou poznává, že již je na vrcholku anebo téměř už na vrcholku. A kde je povstání? Povstání není vidět. Události se neskládají do obrazu. Drobné operace, uvážené a připravené předem, zůstávají oddělené jedna od druhé místem i časem. Je spojuje jednota cíle a záměru, ne však tok samého boje. Není akcí velikých mas. Není dramatických srážek s vojskem. Není všechno to, co představivost vychovaná skutečnostmi dějin spojuje s pojmem povstání.
Souhrnný ráz převratu v hlavním městě dal později Masarykovi popud, aby tak jako mnozí jiní, napsal: "Říjnový převrat… nebyl hromadným lidovým hnutím. Tento převrat je dílem vůdců, kteří pracovali za kulisami shora." Ve skutečnosti to bylo povstání ze všech povstání v dějinách nejhromadnější. Dělníci nemusili vycházet na náměstí, aby splynuli vjedno: i tak byli politicky a mravně jediným celkem. Vojáci dokonce měli zakázáno vycházet z kasáren bez dovolení: v této věci byl rozkaz Vojenského revolučního výboru stejný jako rozkaz Polkovnikovův. Avšak tyto neviditelné masy kráčely krok co krok s událostmi jako ještě nikdy dosud. Závody a kasárny neztrácejí ani na chvilku spojení s obvodními štáby a obvody zase se Smolným. Oddíly rudogardějců cítí za sebou podporu závodů. Oddíly vojáků, vrátivší se do kasáren, vidí, že již jsou tu připraveny jiné oddíly na jejich vystřídání. Jenom proto, že za sebou měly veliké zálohy, mohly revoluční oddíly jednat tak jistě a tak jistě řešit své úkoly. Avšak naopak zase rozptýlené stráže vládní, poražené předem vlastní osamoceností, se zříkaly už jen i myšlenky na odpor. Měšťácké třídy čekaly barikády, plameny požárů, loupeže a potoky krve. Ve skutečnosti bylo ticho, ticho strašnější než všechen hřmot doby pokojné. Nehlučně se měnila sociální základna, docela jako by to bylo otáčivé jeviště, vysouvající lidové masy do popředí a odnášející pány včerejšího dne do propadliště.
Již v deset hodin ráno dne 25. října pokládal Smolný za možné vyhlásit v hlavním městě a v zemi vítězoslavně: "Zatímní vláda je svržena. Státní moc přešla na Vojenský revoluční výbor." V jakémsi smyslu toto prohlášení silně události předbíhalo. Vláda tu ještě byla, alespoň na území Zimního paláce. Byl tu hlavní stan. Venkov se ještě nevyslovil. Sjezd sovětů se ještě nezačal. Avšak vůdci povstání nejsou dějepisci: aby připravili události pro dějepisce, musí je předbíhat. V hlavním městě byl již Vojenský revoluční výbor úplným pánem situace. Že sjezd věci schválí, nebylo pochybnosti. Venkov čekal na podnět Petrohradu. Aby bylo možno chopit se moci úplně, bylo třeba začít jednat jako moc. Výbor v provolání k armádním organisacím na frontě i doma vyzýval vojáky, aby bedlivě sledovali chování velitelského sboru, zatýkali důstojníky, kteří se k revoluci nepřidávají a nezastavovali se před násilím, kdyby se staly pokusy vrhnout nepřátelské oddíly na Petrohrad.
Stankěvič, hlavní komisař hlavního stanu, jenž přijel v předvečer z fronty, podnikl ráno v čele půlroty junkerů inženýrské školy- snad aby v říši pasivnosti a rozkladu nezůstával docela bez zaměstnání - pokus vyčistiti telefonní ústřednu od bolševiků. Junkeři se takto po prvé dověděli, v čích rukou je ústředna. "Ejhle, kde třeba, jak vidět, učit se ráznosti", volá důstojník Siněgub, zuby skřípěje. "A kde to jenom sebrali takové vedení ?" Námořníci, kteří obsadili telefonní ústřednu, mohli snadno postříet junkery z oken. Avšak povstalci se ze všech sil snaží vyhnout prolití krve. A Stankěvič rovněž dává rozkaz, aby se palba nezačínala: jinak by junkery obviňovali, že stříleli do lidu. Velící důstojník Siněgub v duchu uvažuje: "Pořádek přece zjednáme my. Kdo potom otevře ústa?" - a končí své úvahy zvoláním: "Proklatí komedianti!" To je pravý výraz poměru důstojnictva k vládě. Siněgub sám od sebe posílá do Zimního paláce pro ruční granáty a pro pyroxylinové pumy. A než je přinesou, dává se monarchistický poručík před vraty budovy do politické diskuse s bolševickým praporčíkem: tak jako hrdinové Homérovi zahrnují se i oni před bojem nadávkami. Telefonistkám, jež se octly v dvojím ohni, zatím ještě slovním, selhávají nervy. Námořníci je posílají domu. "Co je to? Zenské?…" S hysterickým skřekem se derou do vrat. "Pustá Námořní třída", vypravuje Siněgub, "se naráz zpestřila plášti a klobouky utíkajících a hopkujících telefonistek." U telefonních přístrojů pracují teď námořnické ruce. Do dvora ústředny vjíždí brzy obrněné auto rudých, nijak neblížíc přestrašeným junkerům. Ti se zase zmocňují dvou nákladních automobilů a barikádují zvenčí vrata ústředny. Od Něvského prospektu se objevuje druhé obrněné auto, po něm třetí. Všechno se svádí k manévrům a pokusům navzájem se zastrašit. Boj o ústřednu se rozhoduje bez pyroxylinu: Stankěvič, když sjednal volný odchod pro své junkery, odvolává obležení.
Zbraně vůbec jsou zatím jenom vnějším znakem síly: do věci se jimi téměř nezasahuje. Cestou k Zimnímu paláci narazí půlrota Stankěvičova na oddíl námořníků, kráčející tu s puškami připravenými k útoku. Odpůrci měří jeden druhého. Ni ti, ni oni se nechtějí prát: jedni pro vědomí své síly, druzí pro vlastní zdání slabosti. Avšak tam, kde se to hodí, spěchají povstalci, zvláště dělníci, odzbrojit nepřítele. Druhá půlrota týchž junkeru inženýrského učiliště, byvši obklíčena rudogardějci a vojáky, byla jimi odzbrojena s pomocí obrněných aut a vzata do zajetí. Boje však nebylo ani tu. Junkeři se nevzpírali. "Takto se skončil", vypravuje podnětník této věci, "pokud vím jediný pokus činného odporu proti bolševikům." Stankěvič má na mysli operace mimo obvod Zimního paláce.
K poledni obsazeny ulice kolem Marijinského paláce vojskem Vojenského revolučního výboru. Členové Zatímního parlamentu se právě scházeli k zasedání. Předsednictvo se pokusilo dostat nejnovější zprávy: kleslo hned na mysli, když se ukázalo, že telefony jsou vypjaty. Rada starších se zaujala otázkou, co teď. Poslanci sestrkovali v koutcích nosy a tlachali. Avksentěv je těšil: Kerenskij odjel na frontu, brzy se vrátí a všechno spraví. Před vchodem se zastavilo obrněné auto. Vojáci litevského a keksholmského pluku a námořníci gardového mužstva vstoupili do budovy, rozestavili se po schodišti a obsadili první síň. Náčelník oddílu vyzývá poslance, aby se ihned vzdálili z paláce. "Dojem z toho byl omračující," praví v svém svědectví Nabokov. Členové Zatímního parlamentu se rozhodli rozejít a "přerušit na čas svou činnost". Proti úmyslu podrobit se násilí hlasovalo 48 poslanců pravice: věděli, že budou v menšině. Poslanci tiše scházeli po velkolepém schodišti mezi dvěma řadami pušek. Očití svědkové vypravují: "Nic dramatického v tom všem nebylo." "Obvyklé, hloupé, bezmyšlenkovité a zlobné výrazy tváří," píše liberální vlastenec Nabokov o ruských vojácích a námořnících. Dole u vchodu prohlíželi velitele osobni průkazy a poslance propouštěli. "Čekalo se, ze se budou členové nějak třídit a zatýkat," vypravuje Miljukov, puštěný zároveň s ostatními, "avšak revoluční štáb měl jiné starosti." Nejen to: ale revoluční štáb měl málo zkušeností. V rozkaze se pravilo: zatknout členy vlády, bude-li třeba. Ale členové vlády tu nebyli. Členové Zatímního parlamentu byli puštěni bez překážek a mezi nimi i ti, kteří se brzy stali organisátory občanské války.
Parlamentní zmetek, jenž své bytí skončil o dvanáct hodin drive než Zatímní vláda, prožil na světě osmnáct dní: tak dlouhá byla doba mezi odchodem bolševiků z Marijinskeho paláce na ulici a vtržením ozbrojené ulice do Marijinského paláce. Ze všech zastupitelských parodií, jimiž jsou dějiny tak bohaté, byla "Rada ruské republiky" parodií snad nejpodařenější.
Okťabrista Šidlovskij, vyšed z nešťastné budovy, šel bloumat městem, aby viděl, jak se bojuje: tito páni myslili, že lid se zdvihne na jich obranu. Ale boje vidět nebylo. Zato však, jak vypravuje Šidlovskij, se obecenstvo na ulicích - vybrané publikum Něvského prospektu - smálo o překot. "Už jste slyšel: bolševici uchvátili moc? Nu, na déle to nebude než na tři dny, he-he-he." Šidlovskij se rozhodl zůstat v hlavním městě "na ten čas, jejž veřejný hlas určoval panství bolševiků. Tři dni, jak víme, se velice roztáhly.
Smát se začalo obecenstvo Něvského ostatně až navečer. Zrána byla nálada tak nepokojná, že v měšťáckých čtvrtích se málokdo odvážil na ulici. V devět hodin běžel novinář Knižník na Kamenoostrovský prospekt pro noviny. Ale kamelotů tu nebylo. V malém hloučku měšťanů se vykládalo, že bolševici v noci uchvátili telefon, telegraf a banku. Vojenská hlídka se tu zastavila, poslechla, co se mluví a vyzvala lidi, aby nepovykovali. "Ale i beztoho byli všichni neobyčejně tiší. Přešly ozbrojené oddíly dělníků. Tramvaje jezdily jako obyčejně, to jest pomalu. "Překvapovalo mě, jak málo bylo chodců na ulici," píše Knižník o Něvském. V hostincích se jedlo, ale nejvíc jen v zadních místnostech. V poledne zahřmělo dělo s hradeb Petropavlovské pevnosti, obsazeně bezpečně bolševiky, a nehřmělo o nic hřmotněji ani tišeji než obvykle. 
Zdi a ploty byly polepeny vyhláškami, varujícími od akce. Avšak už se draly do ulic i jiné vyhlášky, které věstily vítězství povstání. Nebylo kdy je ani vylepovat, rozhazovaly se z automobilů. Letáčky, sotva z tisku vyšlé, páchly ještě čerstvou barvou, tak jako události samy.
Oddíly rudé gardy vyšly ze svých obvodů. Dělník s puškou, bodák nad čepicí nebo beranicí, řemen přes vojenský plášť - tento obraz nelze odlouditi od 25. října. Opatrně a ještě nejistě zjednával ozbrojený dělník pořádek v hlavním městě, jehož si doby.
Klid na ulicích budil spokojenost v srdcích. Měšťané se začali sypat z domu. Navečer cítili nepokoje méně než v předcházejících dnech. Prace ve vládních a veřejných úřadech byly, pravda, přerušeny. Ale mnoho obchodů bylo otevřeno; jiné se zavíraly, ale více z opatrnosti než z nutnosti. Povstání? Cožpak takhle se povstává? Je to prostě střídání únorových stráží strážemi říjnovými.
Navečer byl Něvský prospekt přeplněn víc než kdy jindy obecenstvem, které dávalo bolševikům tři dny života. Vojáci pavlovského pluku, ač jejich řetězy na ulicích byly zesíleny obrněnými auty, ba dokonce i děly proti letadlům, nenaháněli už strachu. Pravda, cosi důležitého se děje kolem Zimního paláce, a tam také chodce ani nepouštějí. Ale cožpak se nemůže celé povstání soustředit na Dvorcovém náměstí? Americký novinář viděl, jak starci v drahých kožišinách ukazovali pavlovským vojákům pěsti v rukavičkách, a jak naparáděné ženy jim vřeštivě vykřikovaly nadávky do tváří. "Vojáci odpovídali chabě, zmateně se usmívajíce." Zřejmě se rozpakovali na skvostném Něvském prospektu, v jehož budoucnu teprve bylo, aby se proměnil v "Prospekt 25. října".
Claude Anet, oficiósní francouzský novinář v Petrohradě, se upřímně podivoval: hloupí Rusové nedělají revoluci tak, jak on to četl v starých knihách. "Město je klidné." Anet se domlouvá telefonicky, přijímá návštěvy a klidně si vychází z domu. Vojáci, kteří mu přecházejí na Mojské ulici pres cestu, vykračují zcela spořádaně "jako za starého režimu. Na Milionové ulici jsou silné stráže. Nikde ani rány. Ohromné náměstí před Zimním palácem je v tuto dopolední hodinu ještě skoro prázdné. Stráže na Námořní ulici a Něvském prospektu. Na vojácích je vidět vojenská spořádanost, oblečeni jsou bezvadně. První dojem je, že jsou to nepochybně vojska vládní. Na Marijinském náměstí, odkud se Anet chystá proniknout do Zatímního parlamentu, zadržují jej vojáci a námořníci "opravdu velmi zdvořilí". Dvě ulice vedoucí k paláci jsou zabarikádovány automobily a povozy. Tu také stojí obrněný vůz. Nad vším tím velí Smolný. Vojenský revoluční výbor rozeslal do města hlídky, rozestavil své stráže, rozpustil Zatímní parlament, vládne hlavnímu městu a zřídil v něm pořádek, "jakého dosud nebylo od té chvíle, co nastala revoluce". Večer oznamuje žena vrátného francouzskému nájemníku, že ze sovětského štábu přinesli telefonní čísla, na něž možno kdykoliv zavolat o vojenskou pomoc, kdyby šlo o nějaký útok nebo podezřelou domovní prohlídku. "Jistojistě, lépe jsme nikdy nebyli chráněni."
Ve 2 hodiny 35 minut odpoledne - zahraniční novináři se dívali na hodinky, kdežto Rusy to ani nenapadlo - zahájeno bylo mimořádné zasedání petrohradského Sovětu zprávou Trockého, jenž za Vojenský revoluční výbor prohlásil, že Zatímní vlády již není. "Říkalo se nám, že povstání utopí revoluci v potocích krve… Nevíme o jediné oběti. V dějinách nebylo příkladu revolučního hnutí, do něhož zasáhly tak ohromné masy a jež minulo tak nekrvavě. "Zimní palác ještě není zabrán, ale jeho osud se rozhodne v příští chvíli." Následujících 12 hodin ukáže, že tato předpověď byla příliš optimistická.
Trockij oznamuje: z fronty posláno proti Petrohradu vojsko, je potřeba ihned vyslat komisaře Sovětu na frontu a do celé země, aby dali informace o nastalém převratu. Z neveliké pravé skupiny se volá: "Předbíháte vůli sjezdu sovětů.' Zpravodaj odpovídá: "Vůli sjezdu předběhla ohromná skutečnost povstání petrohradských dělníků a vojáků. Teď nám zbývá jenom rozvinout naše vítezství.
Lenin, jenž se tu po první veřejně objevil, vyšed ze svého podzemí, naznačil stručně program revoluce: rozbít staré státní ústrojí; vytvořit novou soustavu správy skrze sověty; učinit opatření, aby válka byla ihned skončena a opřít se při tom o revoluční hnutí v jiných zemích; zrušit statkářské vlastnictví a dobýt si tak důvěry rolníků ; zřídit dělnický dozor nad výrobou. "Třetí ruská revoluce musí v konečném svém výsledku vésti k vítezství socialismu.