Marxistický internetový archiv - Česká sekceBedřich Engels, 1886
Ludvík Feuerbach a vyústění klasické německé filosofieČást I
Spis[3], který tu máme před sebou, nás zavádí zpět do období, od něhož nás časově odděluje celý lidský věk, které se však dnešní generaci v Německu stalo natolik cizí, jako by od té doby bylo uplynulo již celé století. A přece to bylo období přípravy Německa k revoluci roku 1848; a všechno, co se u nás od té doby událo, je jenom pokračováním roku 1848, jenom plněním odkazu revoluce.
Jako ve Francii v XVIII. století, byla i v Německu v XIX. století filosofická revoluce úvodem k politickému zhroucení. Avšak jak odlišné jsou tyto dvě filosofické revoluce! Francouzi vedou otevřený boj proti celé oficiální vědě, proti církvi, často i proti státu; jejich spisy jsou tištěny za hranicemi, v Holandsku nebo v Anglii, oni sami jsou stále jednou nohou v Bastille. Naproti tomu Němci, to jsou profesoři, státem dosazení učitelé mládeže, jejich spisy jsou uznanými učebnicemi a Hegelův systém, který uzavírá celý ten vývoj, je dokonce do jisté míry povýšen na královskou pruskou státní filosofii! A za těmito profesory, za jejich pedantsky temnými slovy, v jejich těžkopádných, suchopárných periodách že by se skrývala revoluce? Což nebyli právě lidé, pokládaní tehdy za představitele revoluce, liberálové, nejzapřisáhlejšími protivníky této filosofie, vnášející zmatek do hlav lidí? Co však neviděla ani vláda, ani liberálové, to viděl již roku 1833 alespoň jeden člověk, a ten se ovšem jmenoval Heinrich Heine.[4]
Uvedeme příklad. Žádná filosofická věta nesklidila tolik díků omezených vlád a tolik hněvu neméně omezených liberálů, jako proslulá Hegelova věta: „Všechno skutečné je rozumné a všechno rozumné je skutečné.“ To bylo přece zřejmé svatořečení všeho stávajícího, filosofické posvěcení despotismu, policejního státu, kabinetní justice, censury. Tak to chápal Bedřich Vilém III., tak to chápali jeho poddaní. U Hegela však naprosto není všechno, co existuje, prostě také skutečné. Atribut[5] skutečnosti přísluší u něho jen tornu, co je zároveň nutné; „skutečnost se vyjevuje ve svém rozvití jako nutnost“; to neb ono vládní opatření — sám Hegel uvádí jako příklad „určité daňové zařízení“ — není tedy pro něho na žádný způsob prostě také skutečné. Co však je nutné, ukazuje se v poslední instanci též rozumným, a aplikujeme-li to na tehdejší pruský stát, znamená tedy Hegelova věta pouze toto: tento stát je rozumný, odpovídá rozumu potud, pokud je nutný; a jestliže se nám nicméně jeví špatným, ale přes svou špatnost dále existuje, má špatnost vlády své oprávnění i své vysvětlení v tomu odpovídající špatnosti poddaných. Tehdejší Prušáci měli vládu, jaké zasluhovali.
Podle Hegela není tedy skutečnost nikterak atributem daného společenského nebo politického pořádku za všech okolností a za všech dob. Naopak. Římská republika byla skutečná, avšak skutečné bylo také římské císařství, které ji zatlačilo. Francouzská monarchie se stala roku 1789 tak neskutečnou, tj. natolik zbavenou jakékoli nutnosti, natolik nerozumnou, že musela být zničena velkou revolucí, o které Hegel vždy hovoří s největším nadšením. Zde byla tedy monarchie neskutečnem, revoluce skutečnem. A tak v chodu vývoje se veškeré dřívější skutečno stává neskutečným, pozbývá své nutnosti, svého práva na existenci, své rozumnosti; na místo odumírajícího skutečna nastupuje nová, životaschopná skutečnost — pokojně, je-li staré dosti prozíravé, aby se bez vzpouzení se smrtí smířilo, násilně, jestliže se této nutnosti vzpírá. Tak se hegelovskou dialektikou převrací Hegelova věta sama ve svůj protiklad: všechno, co v oblasti dějin lidstva je skutečné, stává se během času nerozumným, je tedy již podle svého určení nerozumné, je předem poznamenáno nerozumností a všechno, co je v hlavách lidí rozumné, je určeno k tomu, aby se stalo skutečným, i když to jakkoli odporuje existující zdánlivé skutečnosti. Věta o rozumnosti všeho skutečna se podle všech pravidel hegelovské metody myšlení přetváří v jinou: Všechno co existuje, je hodno zániku.
Ale pravý význam a revoluční charakter hegelovské filosofie (na niž se tu musíme omezit jako na závěrečnou etapu celého hnutí od Kanta) byl právě v tom, že se jednou provždy rozešla s představami o konečné platnosti všech výsledků lidského myšlení a jednání. Pravda, kterou měla filosofie poznat, nebyla již Hegelovi snůškou hotových dogmatických vět, kterým — když byly jednou objeveny — se mají lidé jen naučit nazpaměť; pravda tkvěla nyní v procesu poznávání samém, v dlouhém dějinném vývoji vědy, která stoupá od nižších stupňů poznání ke stále vyšším, aniž však nalezením tak zvané absolutní pravdy[6] někdy dospívá k bodu, od něhož by již nemohla jít dále, kde by jí už nezbývalo nic jiného než složit ruce v klín a obdivovat se vydobyté absolutní pravdě. A jako je tomu v oblasti filosofického poznání, tak je tomu i v každé jiné oblasti poznání a v oblasti praktického jednání. Jako poznání, ani historii se nemůže dostat konečného dovršení v nějakém dokonalém ideálním stavu lidstva; dokonalá po1ečnost, dokonaly „stát“ jsou věci, které mohou existovat jen ve fantasii, naopak, všechny po sobě následující historické poměry jsou jen přechodnými stupni v nekonečném vývojovém sledu lidské společnosti od nižšího k vyššímu. Každý stupeň je nutný, tedy oprávněny pro dobu a podmínky, jimž vděčí za svůj vznik. Stává se však vratkým a neoprávněným proti novým, vyšším podmínkám, které se pozvolna vyvíjejí v jeho vlastním lůně. Musí ustoupit vyššímu stupni, který, když na něj přijde řada, opět upadá a zaniká. Jako buržoasie velkým průmyslem, konkurencí a světovým trhem prakticky ruší všechny stabilní, staré ctihodné instituce, tak i tato dialektická filosofie ruší všechny představy o konečně platné absolutní pravdě a jí odpovídajících absolutních stavech lidstva. Před touto filosofií neobstojí nic konečně platného, absolutního, svatého; ve všem a na všem objevuje pomíjivost a neobstojí před ní než nepřetržitý proces vznikání a zanikání, nekonečného stoupání od nižšího k vyššímu, jehož je sama pouhým zrcadlením v myslícím mozku. Má ovšem i svoji konservativní stránku: uznává oprávněnost určitých stupňů ve vývoji poznání a společnosti pro jejich dobu a poměry, ale nic více. Konservatismus tohoto způsobu nazírání je relativní, jeho revoluční charakter je absolutní — je to jediné absolutno které ponechává v platnosti
Nepotřebujeme se zde zabývat otázkou, zda tento způsob nazírání je v plném souhlasu s nynějším stavem přírodovědy, která i existenci země předpovídá možný, její obyvatelnosti pak téměř jistý konec, která tudíž i dějinám lidstva přisuzuje nejen vzestupnou nýbrž i sestupnou větev. Jsme rozhodně ještě hodně vzdáleni od onoho bodu obratu, od kterého dějiny společnosti půjdou po sestupné linii, a nemůžeme žádat na Hegelově filosofii, aby se zabývala předmětem, který přírodověda v té době ještě vůbec nedala na pořad dne.
Co je však opravdu třeba zde říci, je toto: uvedený vývoj není u Hegela formulován tak ostře jako zde. Je to nutný důsledek jeho metody, jejž však sám Hegel nikdy tak výrazně nevyvodil. A to z toho jednoduchého důvodu, že byl nucen dělat systém, a filosofický systém musí být podle tradičních požadavků uzavřen absolutní pravdou toho či onoho druhu. Jakmile tedy Hegel, zejména v logice, zdůrazňuje, že tato věčná pravda není nic jiného než logický, resp. dějinný proces sám, je přesto sám nucen dát tomuto procesu nějaký konec, právě proto, že musí svůj systém přivést někde ke konci. V logice může tento konec učinit opět počátkem, tím že se zde závěrečný bod, absolutní idea[7] — absolutní jen potud, že o ní nedovede absolutně nic říci — „projeví navenek“, tj. promění v přírodu, a že se později v duchu tj. v myšlení a dějinách, opět vrátí k sobě samé. Ale na konci celé filosofie je podobný zvrat v počátek možný jen jednou cestou. Totiž tak, že si jako konec dějin stanovíme okamžik, kdy lidstvo dospěje k poznání právě této absolutní ideje, a prohlásíme, že tohoto poznání absolutní ideje je dosaženo v Hegelově filosofii. Tím je však celý dogmatický obsah Hegelova systému prohlášen za absolutní pravdu, v rozporu s jeho dialektickou metodou rozkládající všechno dogmatické; tím je revoluční stránka dušena přebujelou stránkou konservativní. A co platí o filosofickém poznání, platí i o dějinné praxi. Lidstvo, které v Hegelově osobě dospělo až k vypracování absolutní ideje, muselo se i prakticky dostat tak daleko, aby tuto absolutní ideu mohlo provést ve skutečnosti. Absolutní idea proto nesmí klást vrstevníkům příliš přepjaté praktické politické požadavky. A tak se na konci „Filosofie práva“ dovídáme, že absolutní idea se má uskutečnit v oné stavovské monarchii, kterou Bedřich Vilém III. svým poddaným tak vytrvale a marné sliboval, tedy v omezeném a umírněném nepřímém panství majetných tříd, přiměřeném tehdejším německým maloměšťáckým poměrům; při čemž je nám tam ještě spekulativně dokazována nutnost šlechty.
Vnitřní nutnosti systému postačují tedy samy k vysvětlení, jak se veskrze revoluční metodou myšlení dospělo k velmi krotkým politickým závěrům. Specifická forma tohoto závěru vyplývá arci z toho, že Hegel byl Němec a stejně jako jeho vrstevník Goethe tak trochu copař. Goethe a Hegel byli každý ve své oblasti olympským Diem, avšak německého copaře v sobě ani jeden, ani druhý nikdy zcela nezapřeli.
To všechno však nezabránilo Hegelovu systému, aby neobsáhl nesrovnatelně širší oblast než kterýkoli dřívější systém a aby na tomto poli nerozvinul takové bohatství myšlenek, které nás ještě dnes udivuje. Fenomenologie ducha[8] (kterou bychom mohli nazvat paralelou embryologie a paleontologie ducha, vývojem individuálního vědomí jeho různými stupni, pojatým jako zkrácená reprodukce stupňů, jimiž historicky vědomí lidí prošlo), logika, filosofie přírody, filosofie ducha, a tato opět rozpracovaná ve své jednotlivé historické pododdíly: filosofii dějin, práva, náboženství, dějiny filosofie, estetiku atd.— ve všech těchto různých historických oblastech se Hegel snaží vypátrat a dokázat průběžnou nit vývoje; a protože nebyl jenom tvůrčím geniem, nýbrž i člověkem encyklopedických vědomostí, mělo každé jeho vystoupení epochální význam. Rozumí se samo sebou, že v důsledku nutností „systému“ se musí dosti často uchylovat k oněm násilným konstrukcím, pro něž jeho trpasličí sokové tropí dodnes tak příšerný povyk. Tyto konstrukce však tvoří pouze rámec a lešení jeho díla; kdo se u nich zbytečně nezdržuje a pronikne hlouběji do grandiosní stavby, nalezne nesčetné poklady, které si dodnes ještě zachovaly svou plnou hodnotu. U všech filosofů je právě „systém“ pomíjející věcí, a to právě proto, že vzniká z nepomíjející potřeby lidského ducha: z potřeby překonat všechny rozpory. Kdyby však byly všechny rozpory jednou provždy odstraněny, dospěli bychom k tzv. absolutní pravdě, dějiny světa by byly u konce, a přesto by měly pokračovat dále, třebaže by již neměly co dělat — tedy nový, neřešitelný rozpor. Jakmile jsme jednou pochopili — a k tomu nám konec konců nikdo nepomohl víc než Hegel sám — že takto vytyčovat úkol filosofie neznamená nic jiného než požadovat, aby jediný filosof vykonal to, co může vykonat jen celé lidstvo ve svém postupujícím vývoji — jakmile jsme tohle pochopili, je konec i s celou filosofií v dosavadním smyslu slova. Ponecháme svému osudu „absolutní pravdu“, nedosažitelnou po této cestě žádnému jednotlivci, a zato se pachtíme po dosažitelných relativních pravdách cestou positivních věd a shrnutí jejich výsledků s pomocí dialektického myšlení. Hegelem se filosofie vůbec uzavírá; na jedné straně proto, že Hegel ve svém systému nejvelkolepěji shrnuje celý její vývoj, na druhé straně proto, že nám Hegel, byť nevědomky, ukazuje cestu z tohoto labyrintu systémů ke skutečnému positivnímu poznání světa.
Lze pochopit, jak ohromně musel zapůsobit tento Hegelův systém ve filosoficky zabarvené atmosféře Německa. Bylo to triumfální tažení, které trvalo desetiletí a naprosto nebylo zastaveno Hegelovou smrtí. Naopak, právě v letech 1830—1840 „hegelovství“ panovalo nejvýlučněji a nakazilo více méně i své odpůrce; právě v této době pronikaly Hegelovy názory nejhojněji, ať vědomě či nevědomky, do nejrůznějších věd a byly kvasem, vnášeným i do populární literatury a denního tisku, z nichž obyčejný „vzdělaný duch“ čerpá svoji látku k přemýšlení. Ale toto vítězství na celé čáře bylo jen předehrou vnitřního boje.
Hegelovo celkové učení ponechávalo, jak jsme viděli, hojně místa pro nejrůznější praktické stranické názory; a praktické byly v tehdejším theoretickém Německu především dvě věci: náboženství a politika. Ten, kdo kladl hlavní důraz na Hegelův systém, mohl být v obou oblastech dosti konservativní; kdo viděl hlavni věc v dialektické metodě, mohl příslušet nábožensky i politicky k nejkrajnější oposici. Zdálo se, že Hegel sám, přes dosti četné revoluční výbuchy hněvu ve svých dílech, se celkem více přikláněl ke konservativnímu směru; však ho také jeho systém stál mnohem více „myšlenkové dřiny“ než jeho metoda. Ke konci třicátých let se stával rozkol hegelovské školy stále patrnějším. Levé křídlo[9], tzv. mladohegelovci, se postupně vzdávali v boji proti pietistickím orthodoxům a feudálním reakcionářům oné filosoficky povznesené zdrženlivosti vůči palčivým otázkám dne, která jim až dosud zajišťovala, že jejich učení bylo státem trpěno, ba dokonce protežováno; a když pak roku 1840 v osobě Bedřicha Viléma IV. vstoupilo na trůn orthodoxní pobožnůstkářství a feudálně-absolutistická reakce, bylo nutno postavit se otevřeně na tu neb onu stranu. Boj byl veden ještě filosofickými zbraněmi, ale nikoli již o abstraktně-filosofické cíle; šlo přímo o zničení tradičního náboženství a současného státu. A jestliže byly v „Deutsche Jahrbücher“[10] praktické konečné cíle ještě haleny převážně do filosofického roucha, v „Rheinische Zeitung“ z roku 1842 se mladohegelovská škola objevila již přímo jako filosofie vzmáhající se radikální buržoasie a používala filosofického pláštíku již jen k oklamání censury.
Politika byla však tehdy velmi trnitým polem a proto se hlavní boj obrátil proti náboženství; vždyť to byl, zejména od roku 1840, nepřímo také boj politický. První podnět dala Straußova kniha „Život Ježíšův“ z roku 1835. Proti theorii, v ní vyložené, o vzniku evangelických mythů vystoupil později Bruno Bauer a dokazoval, že značnou část evangelických příběhů si vymysleli pisatelé evangelií sami. Spor mezi Straußem a Bauerem byl veden ve filosofickém přestrojení jako boj „sebevědomí“ proti „substanci“; otázka, zda evangelické zázračné příběhy vznikly neuvědoměle tradiční tvorbou mythů v lůně obce,[11] či zda byly vymyšleny evangelisty[12] samými, byla nafouknuta v otázku, zda hlavní působící silou v dějinách světa je „substance“ nebo „sebevědomí“; a konečně přišel Stirner, prorok dnešního anarchismu — Bakunin z něho převzal velmi mnohé — a přetrumfl suverénní „sebevědomí“ svým suverénním „jedincem“.[13]
Nebudeme se dále obírat touto stránkou rozkladného procesu hegelovské školy. Pro nás je důležitější toto: masa nejrozhodnějších mladohegelovců byla zatlačena praktickými potřebami svého boje proti positivnímu náboženství zpět k anglicko-francouzskému materialismu. A zde se dostali do konfliktu se systémem své školy. Kdežto materialismus pojímá přírodu jako jediné skutečno, představuje příroda v Hegelově systému jen „vnější projevení se“ absolutní ideje, jakousi degradaci ideje; v každém případě je tu myšleni a jeho myšlenkový produkt, idea, něčím prvotním, kdežto příroda něčím odvozeným, co vůbec existuje jen díky blahosklonnosti ideje. A v tomto rozporu se mladohegelovci zmítali, jak se dalo.
Tu přišel Feuerbachův spis „Podstata křesťanství“.[14] Naráz rozťal tento rozpor, když uvedl bez okolků materialismus v jeho stará práva. Příroda existuje nezávisle na jakékoli filosofii, je základem, z něhož jsme vyrostli my, lidé, sami produkty přírody; mimo přírodu a člověka neexistuje nic, a vyšší bytosti, vytvořené naší náboženskou fantasií, jsou jen fantastickým zpětným odrazem naší vlastní bytnosti. Kouzlo bylo zlomeno; „systém“ byl rozmetán a odhozen, rozpor byl vyřešen zjištěním, že existuje pouze v obrazotvornosti. — Kdo neprožil sám osvobozující účinek této knihy, nemůže si o tom učinit představu. Nadšení bylo všeobecné: byli jsme rázem všichni feuerbachovci. Jak nadšeně uvítal Marx nové pojetí a jak silně — přes všechny kritické výhrady — jím byl ovlivněn, můžeme se dočíst ve „Svaté rodině“.[15]
Dokonce i nedostatky Feuerbachovy knihy zesilovaly tehdy její účinek. Beletristický, místy dokonce nabubřelý sloh zabezpečil knize širší okruh čtenářstva a rozhodně byl osvěžením po dlouhých letech abstraktního a nesrozumitelného hegelovství. Totéž lze říci o pathetickém zbožštění lásky, které je možno omluvit nikoli ovšem ospravedlnit — vzhledem k svrchovanosti „čistého myšlení“, jež se stala nesnesitelnou. Nesmíme však zapomenout, že právě na obě tyto Feuerbachovy slabé stránky navázal onen „pravý socialismus“, který se od roku 1844 šířil ve „vzdělaném“ Německu jako mor a jenž místo vědeckého poznání postavil beletristickou frázi, na místo emancipace proletariátu ekonomickým přetvořením výroby osvobození lidstva pomocí „lásky“, zkrátka zabředl do odporné beletristiky a láskou překypující přecitlivělosti, jejímž typickým představitelem byl pan Karel Grün.[16]
Dále nesmíme zapomínat, že: Hegelova škola se rozložila, ale Hegelova filosofie nebyla kriticky překonána. Strauß i Bauer z ní vyňali každý jednu z jejích stránek a obrátili je polemicky proti sobě. Feuerbach prolomil systém a jednoduše jej odhodil. Avšak s filosofií se nevypořádáme tím, že ji prostě prohlásíme za falešnou. A dílo tak mohutné jako Hegelova filosofie, která měla tak obrovský vliv na duchovní vývoj národa, nebylo možno odstranit tím, že se prostě ignorovala. Musela být ve svém vlastním smyslu „překonána“ (aufgehoben), tj. v tom smyslu, že její forma musela být kriticky zničena, ale s její pomocí vydobytý nový obsah zachráněn. Jak se to stalo, uvidíme dále.
Zatím však revoluce roku 1848 odsunula stranou veškerou filosofii stejně neostýchavě, jako Feuerbach svého Hegela. A tím byl také sám Feuerbach zatlačen do pozadí.
__________________________________
Poznámky:
[3] „Ludvík Feuerbach“ od C. N. Starcka, Dr phil. — Štutgart, Ferd, Enke, 1885. (Engelsova poznámka.)
[4] Engels má pravděpodobně na mysli pojednání slavného německého básníka Heineho „K dějinám náboženství a filosofie v Německu“. (Pozn. red.čes. originálu)
[5] Atribut — základní, podstatná vlastnost předmětu. Pohyb je na př. jedním ze základních atributů hmoty: není hmoty bez pohybu. (Pozn. red. čes. originálu)
[6] Engels má zde na mysli metafysické pojetí absolutní pravdy jakožto zakončeného, vyčerpávajícího a jednou provždy nezměnitelného vědění. (Pozn. red.čes. originálu)
[7] Pod tímto pojmem se u Hegela skrývá pojem boha. (Pozn. red. čes. originálu)
[8] Jedno z prvních velkých Hegelových děl. (Pozn. red.čes. originálu)
[9] Na rozdíl od pravých hegelovců, kteří hájili konservativní názory, podporovali aristokracii, výsadní postavení šlechty a panující náboženství (protestantské vyznání), snažili se leví hegelovci s Bruno Bauerem v čele vyvodit z Hegelovy filosofie atheistické a revoluční závěry. (Pozn. red. čes. originálu)
[10] „Deutsche Jahrbücher“ — časopis, vydávaný levými hegelovci A. Rugem a Th. Echtermeyerem v letech 1838—1843 v Lipsku. (Pozn. red.čes. originálu)
[11] Jak dokazoval Strauß. (Pozn. red.čes. originálu)
[12] Jak dokazoval B. Bauer, který obviňoval Strauße, že nedoceňuje úlohu vědomí a sebevědomí jednotlivých lidí-evangelistů. (Pozn. red.čes. originálu)
[13] Engels má na mysli knihu Maxe Stirnera (pseudonym Kaspara Schmidta): „Jedinec a jeho vlastniclvl“, která vyšla roku 1845. Toto dílo kritisovali Marx a Engels ve své „Německé ideologii“. (Sebr. spisy, sv. V.) (Pozn. red. čes. originálu)
[14] „Wesen des Christentums.“ (Pozn. red.čes. originálu)
[15] Úplný titul Marxova a Engelsova díla zní: „Svatá rodina neboli kritika kritické kritiky. Proti Bruno Bauerovi a společníkům.“ „ ‚Svatá rodina‘ je ironickou přezdívkou filosofů bratří Bauerů a jejich přívrženců. Tito pánové hlásali kritiku povznesenou nad jakoukoli skutečnost, nad stranu a politiku, odmítající jakoukoliv praktickou činnost a pouze ‚kriticky’ – nazírající na okolní svět a události v něm probíhající. Páni Bauerové se dívali na proletariát spatra jako na nekritickou masu. Proti tomuto nesmyslnému a škodlivému směru Marx a Engels rázně vystoupili: Ve jménu opravdové lidské osobnosti — dělníka deptaného panujícími třídami i státem — požadují nikoli pouhé rozjímání, nýbrž boj za lepší uspořádání společnosti. Sílu, která je s to vést takový boj a má na něm zájem, vidí ovšem v proletariátu.“ (Lenin, „Bedřich Engels“, česky: „Tři zdroje“, str. 53.) (Pozn. red.čes. originálu)
[16] Charakteristiku německého „pravého“ socialismu viz v „Manifestu komunistické strany“. (Pozn. red. čes. originálu a editora)