Karel Marx
Situace v Prusku
Berlín 19. října 1858
Sněmovny se mají 21. t. m. sejít na společném zasedání, kde je princ vyzve, „aby uznaly nutnost regentství“; nemusím ani podotýkat, že tomuto požadavku okamžitě a velmi pokorně vyhoví. Všeobecně se soudí, že ačkoli ústava formálně existuje od 31. ledna 1850, existuje reálně jako účinný nástroj proti nárokům královské moci od 21. října 1858. Mezitím, aby se zchladilo zbytečné nadšení, jsou na pořadu dne konfiskace novin; je to věčná škoda, uvážíme-li, jak krotce se chovali provinilci. Nejvýznamnější z těchto novin jsou „Volks-Zeitung“ a „National-Zeitung“.[443] Listu „National-Zeitung“ se díky jeho počestné prostřednosti, zbabělým ústupkům a stavěním na odiv bezmezného specificky pruského nadšení podařilo přežít kontrarevoluční bouři a proměnit ve zvonivou minci žalostné pozůstatky hnutí, s jehož nebezpečnými extrémy kdysi moudře nesouhlasil. Když bylo po potopě, dostaly organické bytosti obývající zemi kloudnější vzhled a skrovnější rozměry, než měli jejich předpotopní předkové. Stejný zákon se uplatňuje při procesu vytváření společnosti. A tak dospíváme bezděčně k závěru, že sama německá revoluce byla zřejmě velmi trpasličí, máme-li za její zákonné představitele považovat liliputány z berlínského tisku, v nichž nakonec nalezla své ztělesnění. Jedno je jistě — nejsou-li tito redaktoři hrdinové, ba dokonce ani ne obyčejní bojovníci, jsou rozhodně dobří počtáři. Vycítili, že se něco hýbe a že režim, který tvořil potřebně pozadí pro jejich pseudoliberalismus a platil za jejich zboží odpovídající cenu, spěje rychle k zániku. Proto, aby přesvědčili své zákazníky, že jsou opravdu na stráži, troufají si tiše vrčet a naříkavě kňučet. Nekoušou ovšem, dokonce ani neštěkají. Celá jejich odvaha se nyní projevuje jen v tom, že vynášejí prince až do nebes. Vyzývají jej dokonce, jako to nedávno udělala „National-Zeitung“, aby nakládal po libosti se státní pokladnou; jenže — a to je na celé věci nejkomičtější — všechny tyto komplimenty princi za skutky, které dosud nevykonal, se mění ve výtky Manteuffelově vládě za její dřívější skutky. Prince zlobí tím, že mu svou důvěru dávají předem, a vládu dopalují tím, že o ní dodatečně pochybují. Abychom je však mohli po zásluze ocenit, musili bychom si je přečíst v originále. V žádném jiném jazyce, dokonce ani ne ve francouzštině z období po 2. prosinci, která alespoň zavání svým specifickým odeur de mauvais lieu[a], se nedá reprodukovat ono hloupé, nechutné a nekonečné žvanění, v kterém si tak libují. Někdo by se mohl domnívat, že hovoří jen v náznacích, protože si hrají na schovávanou s policií, ale to by byla velká chyba. Ve skutečnosti říkají všechno, co mají na srdci, ale kombinují přitom velmi dovedně a pro sebe výhodně léčebné metody homeopatické s alopatickými. Podávají špetičku léku rozpuštěnou v oceánu té nejneškodnější tekutiny. Ministři zase zřejmě znají onen geologický jev, že stálé působení vody rozruší a rozdrolí na oblázky i tu nejhrdější skálu. Nezlobí je ani tak koktání těchto opatrnických mudrlantů, jako spíše celkový stav veřejného mínění, který zdánlivě odrážejí. A proto ve svém krátkozrakém byrokratismu bijí osla, aby trefili pytel, totiž veřejné mínění. Opětované konfiskace novin, jimiž se uvádí nový režim, jsou, jak říkají roajalisté, správnou odpovědí na halasné naděje tak okázale spojovaně s princem. Ne, říkají oficiální liberálové, princův režim ještě nezačal; dokud jej neuznaly sněmovny a dokud nepřísahal jako regent, zavazuje ho jeho hluboká úcta k ústavní zákonnosti, aby nechal ministry v souhlasu s chartou jednat na vlastní odpovědnost. Jenže ve všech našich monarchických ústavách, ať už jsou přistřiženy podle anglického nebo podle fancouzského vzoru, je tato „ministerská odpovědnost“ velmi záhadný pojem. V Anglii, kde taková odpovědnost zdánlivě existuje v té nejživotnější a nejhmatatelnější podobě, znamená, že v určitých slavnostních chvílích předává whig neodpovědnost toryovi nebo tory whigovi. Ministerská odpovědnost tam znamená, že hlavním zaměstnáním parlamentních stran se stává honba za úřady. Ten, kdo právě zastává funkci ministra, je dočasně bez odpovědnosti, protože je představitelem zákonodárné většiny, která ve snaze pomoci mu k tomuto místu se plně podřizuje svému vůdci. V Prusku soustřeďuje buržoazie všechno své horlivé úsilí a ctižádost na to, aby se ministerská místa získávala jako ceny v parlamentních turnajích. Dosud však byla odpovědnost pruských ministrů v každém směru záhadou. V článku 44 charty se praví:
„Královi ministři jsou odpovědni; všechny vládní akty krále vstupují v platnost až po podpisu ministra, který tím přejímá všechnu odpovědnost.“
O této odpovědnosti však neexistuje žádný zákon. V uvedeném článku charty se neříká, komu jsou ministři odpovědni. V praxi pokaždé, když se sněmovny opovážily vyhrožovat vótem nedůvěry, prohlásili ministři rovnou, ať si dělají, co chtějí, protože ministři jsou fakticky odpovědni jen svému královskému pánu. Problém ministerské odpovědnosti je v Prusku, jako tomu bylo ve Francii za Ludvíka Filipa, neobyčejně důležitý, neboť ve skutečnosti jde o odpovědnost byrokracie. Ministři stojí v čele tohoto všemohoucího a do všeho zasahujícího cizopasného tělesa a podle článku 106 ústavy mají podřízení správní úředníci respektovat jedině je; podřízeným úředníkům nepřísluší zjišťovat, zda jsou příkazy ministrů zákonné a plněním těchto příkazů nepřejímají odpovědnost. A tak moc byrokracie, a díky byrokracii i pravomoc výkonné moci, zůstala nedotčena, kdežto ústavní „práva Prusů“ se stala mrtvou literou.
Nastávající volby jsou pákou, které se nyní chystají použít všechny strany, jenže právě pokud jde o volby, podařilo se dnešní oktrojované ústavě zahladit všechny stopy svého revolučního původu. Přitom ovšem, aby se nízké úřednické platy vylepšily přídavkem z parlamentního zdroje příjmů, ponechal se v platnosti ryze plebejský zákon o tom, že zástupci lidu mají být placeni. Rovněž bylo zachováno právo, že může být volen každý Prus, který dosáhl věku 25 let. Volební práva a volební procedury však jsou uzpůsobeny tak, že nejen vylučují většinu lidu, ale vydávají dokonce i zbylou privilegovanou část bezuzdné zvůli byrokracie. Volby jsou dvoustupňové. Napřed se volí volitelé a ti pak volí poslance. Z těchto prvotních voleb jsou vyloučeni nejen všichni, kdo neplatí přímé daně; nadto jsou všichni prvotní voliči rozděleni do tří skupin, a to na poplatníky, kteří platí nejvyšší, středně výsoké a nejnižší daně. Každá z těchto tří skupin, podobně jako tribue krále Servia Tullia[444], volí stejný počet poslanců. Ani tento komplikovaný proces filtrace však nestačil, a tak má byrokracie ještě právo volební obvody libovolně dělit, připojovat, měnit, oddělovat a spojovat. Je-li například nějaké město podezřelé ze sympatií k liberalismu, může být zaplaveno reakčními hlasy venkovských voličů; ministr jednoduše vydá příkaz, jímž liberální město splyne s reakčním venkovským okolím v jeden společný volební obvod. To jsou právě okovy, které spoutávají volební kampaň a které se dají přervat jen ve výjimečných případech ve velkých městech.
Napsal K. Marx 19. října 1858
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5475 z 8. listopadu 1858Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — nepříjemný zápach, doslova: vůně nepěkného původu. (Pozn. red.)
443 „Volks-Zeitung“ [„Lidové noviny“] — německý demokratický deník; vycházel v Berlíně od roku 1853.
„National-Zeitung“ [„Národní noviny“] — německý buržoazní deník, který vycházel v Berlíně v letech 1848—1915; v padesátých letech byl převážně liberálního zaměření.444 Serviovi Tulliovi (VI. století př. n. l.) se připisuje reforma společenského zřízení ve starém Rímě, kterou skončilo rodové zřízení a přešlo se k otrokářskému státu. Podle této reformy bylo římské obyvatelstvo schopné nosit zbraň, které se dříve dělilo na patricije a plebeje, rozděleno na pět základních tříd podle majetkového cenzu. Každá třída postavila jistý počet vojenských jednotek — centurií, které zároveň byly také jednotkami politickými. Zvláštního významu přitom nabývala shromáždění centurií, na nichž získávala každá třída tolik hlasů, kolik stavěla centurií. Tímto způsobem nabývaly při rozhodování o nejdůležitějších politických otázkách převahy nejzámožnější třídy. Dřívější dělení Římanů na rodové tribue, sdružující po stu rodech, bylo nahrazeno tribuemi teritoriálními.