Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
V
K prvnímu pokusu o takovou „organizaci“ došlo už na jaře roku 1850. V Londýně byl tehdy rozšiřován nabubřelý „Návrh oběžníku německým demokratům, tištěno jako rukopis“, spolu s „Průvodním dopisem vůdcům“. V tomto oběžníku a průvodním dopise se vyzývalo k vytvoření společné církve demokratů. Dalším cílem bylo vytvoření ústředny pro záležitosti německé emigrace[152], pro společnou správu záležitostí uprchlíků, zřízení tiskárny v Londýně, sloučení všech frakcí proti společnému nepříteli atd. Emigrace měla pak být zase střediskem „domácího hnutí“, organizace emigrace měla být počátkem obsáhlé organizace demokracie; ti mezi vynikajícími osobnostmi, kteří byli bez prostředků, měli dostávat jako členové ústředny plat z daně, která by se uložila německému lidu. Toto zdanění se jevilo tím účelnější, že „německá emigrace přibyla do ciziny nejen bez význačného hrdiny, nýbrž, což bylo horší, také bez společného kapitálu“. Nikdo se netají tím, že vzorem této „organizacc“ byly již existující maďarské, polské a francouzské výbory, a z cclého toho dokumentu hovoří jakási závist vůči přednostnímu postavení těchto vynikajících spojenců.
Tento oběžník byl společným výtvorem pánů Rudolfa Schramma a Gustava Struva, za nimiž se skrýval jako dopisující člen jarý zjev pana Arnolda Ruga, který žil tehdy v Ostende.
Pan Rudolf Schramm, hašteřivý, užvaněný, krajně potrhlý panák, který si za své životní heslo zvolil citát z „Rameauova synovce“: „Raději chci být drzým žvanilem, než abych vůbec nebyl“[153]. Pan Camphausen by byl v době rozkvětu své moci rád poskytl tomuto mladému, všetečnému rodákovi z Krefeldu nějaké významné místo, jen kdyby nebylo v rozporu se slušností, aby takhle povýšil pouhého referendáře. Díky byrokratické etiketě zbývala panu Schrammovi už jen demokratická kariéra. V té to jednou opravdu dotáhl až na předsedu demokratického klubu v Berlíně a později se na přímluvu několika poslanců levice stal poslancem berlínského Národního shromáždění za Striegau. Zde se jindy tak hovorný Schramm vyznamenával zarputilým mlčením, provázeným však ustavičným bručením. Po rozpuštění konstituanty napsal tento demokratický přítel lidu konstitučně monarchickou brožuru, ale přesto nebyl už znovu zvolen. Později, za Brentanovy vlády, objevil se na chvíli v Bádensku, a tam se v „Klubu rozhodného pokroku“[154] seznámil se Struvem. Když se ocitl v Londýně, prohlásil, že se chce vzdát jakékoli politické činnosti, pročež také vzápětí uveřejnil zmíněný oběžník. Pan Schramm, v zásadě nepodařený byrokrat, se vzhledem k rodinným vztahům domnívá, že představuje v emigraci živel radikální buržoazie, a vskutku také s jistým zdarem radikálního buržou karikuje.
Gustav Struve patří k významnějším postavám emigrace. Jeho safiánový zjev, jeho hloupě mazané vyvalené oči, jeho něžně se lesknoucí pleš, jeho slovansko-kalmycké rysy prozrazují na první pohled neobyčejného muže, a dojem ještě zvyšuje tlumený hrdelní hlas, procítěná vroucnost přednesu a slavnostní důležitost vystupování. Abychom ostatně učinili zadost pravdě, snažil se náš Gustav, aby se za nynějších poměrů, kdy je pro každého tak těžké nějak se vyznamenat, odlišil od svých spoluobčanů alespoň tím, že — tak trochu prorok, tak trochu šejdíř, tak trochu operatér kuřích ok — povýšil všelijaké podivné vedlejší věci na své hlavní zaměstnání a propagoval všelijaká alotria. Tak mu zčistajasna napadlo, že se jako rodilý Rus nadchne pro německou svobodu, když vykonával předtím u ruského vyslanectví ve Spolkovém sněmu[155] jakési zbytečné služby, a napsal brožurku v zájmu Spolkového sněmu. Protože svou vlastní lebku považoval za typickou lidskou lebku, pustil se do kranioskopie, a od té doby nedůvěřoval nikomu, jehož lebku předtím neohmatal a neprověřil. Přestal také jíst maso a hlásal evangelium výlučně rostlinné stravy; dále se zabýval předpovídáním počasí, horlil proti kouření tabáku a usilovně agitoval pro morálku německého katolicismu[156] a vodoléčbu. Při své zásadní nenávisti k jakémukoli pozitivnímu vědění horlil samozřejmě pro svobodné university, na nichž by se místo čtyř fakult[157] provozovaly kranioskopie, fyziognomika, chiromantie a nekromantika. Také se mu docela podobá, že krajně zarputile trval na tom, že se stane velkým spisovatelem, právě proto, že jeho způsob psaní je učiněný opak všeho, co je možno pokládat za styl.
Gustav už na začátku čtyřicátých let vymyslel „německého diváka“[158], plátek, který vydával v Mannheimu, který si dal patentovat a který jej všude pronásledoval jako utkvělá myšlenka. Také už tenkrát objevil, že obě knihy, které byly jeho Starým i Novým zákonem, Rotteckovy „Dějiny světa“ a „Politický slovník“ od Rottecka a Welckera[159], neodpovídají už požadavkům doby a vyžadují nové, demokratické vydání. Toto přepracování, do něhož se Gustav ihned pustil a z něhož dal už předem do tisku výtah pod titulem „Zásady státovědy“[160] — toto přepracování se však stalo „po roce 1848 neodkladnou potřebou, protože zesnulý Rotteck už neprošel zkušenostmi posledních let“.
Zatím vypukla postupně ona tři bádenská „lidová povstání“, jež nám sám Gustav historicky vylíčil jako středisko celého moderního světového hnutí[161]. Do vyhnanství se dostal hned po Heckerově povstání, a když se zrovna zaměstnával tím, že začne v Basileji znova vydávat svého „německého diváka“, stihla ho krutá rána: mannheimský nakladatel začal pod jinou redakcí opět vydávat tamního „německého diváka“. Boj mezi pravým a nepravým německým divákem byl tak zavilý, že jej nepřežil ani jeden z nich. Zato však sepsal Gustav ústavu pro německou federativní republiku, v níž bylo Německo rozděleno na čtyřiadvacet republik, každá s vlastním presidentem a dvěma sněmovnami; byla připojena úhledná mapa, kde bylo celé toto rozdělení přesně znázorněno.
V září 1848 začalo druhé vzbouření, jehož Caesarem i Sokratem v jedné osobě byl náš Gustav. Času, kdy mu bylo dopřáno vstoupit zase na německou půdu, využil k naléhavým přednáškám, v nichž se snažil přesvědčit schwarzwaldské sedláky o nevýhodách kouření. V Lörrachu vydával zpravodaj s názvem: „Vládní list. Svobodný německý stát. Svoboda, blahobyt, vzdělání“[162]. Tento orgán přinesl mezi jiným takovýto dekret:
„Čl. 1. Ruší se desetiprocentní celní přirážka, zavedená atd. na zboží dovážené ze Švýcarska. Čl. 2. Provedením tohoto usnesení je pověřen celní správce Christian Müller.“
Jeho věrná Amálie sdílela všechny jeho svízele a později je romanticky vylíčila. Byla také činná, když skládali přísahu zajatí četníci; každému, kdo přísahal svobodnému německému státu, připjala na paži rudou stuhu a potom jej objala. Pohříchu byli Gustav s Amálií zajati a úpěli v žaláři, kde se neúnavný Gustav ihned zase pustil do svého republikánského přetlumočení Rotteckových „Dějin světa“, až ho nakonec osvobodilo třetí vzbouření. Teď byl Gustav členem skutečné prozatímní vlády a od nynějška se k ostatním jeho utkvělým myšlenkám pojí ještě posedlost prozatímní vládou. Jako předseda válečného senátu nelenil, aby uvedl záležitosti svého resortu do co největšího zmatku a aby doporučil „zrádce“ Mayerhofera za ministra války (viz Gögg, „Vzpomínka atd.“, Paříž 1850[163]). Později marně aspiroval na to, aby byl jmenován ministrem zahraničí a aby dostal k dispozici 60 000 zlatých. Pan Brentano brzy zase sprostil našeho Gustava vládního břemene, a Gustav se pak v „Klubu rozhodného pokroku“ postavil do čela opozice. Tuto opozici s oblibou zaměřoval proti takovým Brentanovým opatřením, s nimiž sám vyslovil souhlas. Třebaže byl tento klub rozpuštěn a Gustav musel jako uprchlík putovat do Falce, přece jen bylo toto neštěstí dobré k tomu, že v Neustadtu pod Hardtem mohl teď ještě jednou vyjít v jednom jediném čísle nezbytný „německý divák“ — což Gustava odškodnilo za mnohé nezasloužené strasti. Dalším zadostiučiněním bylo, že byl při doplňovacích volbách v jakémsi zapadlém hnízdě jižního Bádenska jmenován členem bádenské konstituanty a mohl se teď vrátit jako oficiální osobnost. V tomto shromáždění se Gustav vyznamenal jen těmito třemi návrhy, předloženými ve Freiburgu: 1) 28. června: každého, kdo by chtěl vyjednávat s nepřítelem, prohlásit za zrádce; 2) 30. června: jmenovat novou prozatímní vládu, v níž by měl Struve křeslo a hlas; 3) po zamítnutí tohoto posledního návrhu, téhož dne: protože prý je po prohraném střetnutí u Rastattu jakýkoli odpor marný, je nutno ušetřit jižní Bádensko hrůz války, a proto se má každému úředníkovi a vojákovi vyplatit desetidenní služné, členům konstituanty desetidenní diety včetně cestovného, a pak se má za víření bubnů a hlaholu trub odtáhnout do Švýcar. Když byl zamítnut i tento návrh, odešel Gustav ihned do Švýcar na vlastní pěst a odtamtud jej James Fazy vypráskal do Londýna, kde pak Gustav vystoupil s novým objevem, totiž se šestero metlami lidstva. Toto je pak těch šestero metel: panovníci, šlechta, páteři, byrokracie, stálá armáda, peněžní žok a štěnice. V jakém duchu přepracovával Gustav zesnulého Rottecka, můžeme poznat z jeho dalšího objevu, že peněžní žok je vynálezem Ludvíka Filipa. O těchto šestero metlách kázal teď Gustav v „Deutsche Londoner Zeitung“[164] arcivévody Brunšvického, za což byl celkem slušně honorován, a proto také vděčně souhlasil s arcivévodovou cenzurou. Tolik k objasnění Gustavova poměru k první metle, k panovníkům. Co se týče jeho poměru k metle druhé, ke šlechtě, dal si náš mravně nábožný republikán zhotovit navštívenky, na nichž figuruje jako „baron von Struve“. Jestliže s ostatními metlami nenavázal stejně přátelské styky, pak to jistě není jeho vina. Potom Gustav využil volného času v Londýně k tomu, že zhotovil republikánský kalendář, ve kterém se místo svatých skvějí samá jména mužů se smýšlením, a zvláště hojně pak „Gustav“ a „Amálie“, měsíce dostaly německá pojmenování, napodobená podle francouzského republikánského kalendáře, a ještě všelijaké takovéto navýsost prospěšné a navýsost banální věcičky. Jinak se i v Londýně znovu vynořily oblíbené utkvělé myšlenky: obnovit „německého diváka“ a „Klub rozhodného pokroku“ a vytvořit prozatímní vládu. Ve všech těchto bodech se shodl se Schrammem, a tak vznikl oběžník.
Třetí ve spolku, veliký Arnold Ruge, skví se v čele veškeré emigrace svou postavou strážmistra, který stále ještě čeká na civilní zaopatření. Nedá se říci, že by se tento šlechetník vyznačoval nějak zvlášť příjemným zevnějškem; pařížští známí označují obvykle jeho pomořansko-slovanské rysy za kuní tvář (figure de fouine). Arnold Ruge, selské dítě z Rujany a mučedník, který pro demagogické[165] pikle strádal sedm let v pruských žalářích, vrhl se hlava nehlava do náručí Hegelově filosofii, jakmile objevil, že stačí prolistovat Hegelovu „Encyklopedii“[166], aby se člověk zbavil studia všech ostatních věd. Mimoto měl zásadu, kterou vyslovil i v jedné novele a kterou se snažil uplatnit u svých přátel — o tom může vyprávět nešťastný Herwegh — zásadu, že se člověk má zhodnotit i v manželství, a proto se záhy oženil se „substanciální půdou“.
S pomocí svých hegelovských frází a své substanciální půdy to pak dotáhl až na vrátného německé filosofie, a jako takový měl za úkol ohlašovat a vytrubovat v „Hallische Jahrbücher“ a v,,Deutsche Jahrbücher“[167] vzcházející veličiny; při této příležitosti z nich s jistou dovedností těžil literárně. Ale pohříchu brzy propuklo období filosofické anarchie, období, kdy už věda neměla uznávaného krále, kdy Strauss, B. Bauer, Feuerbach vytáhli do pole jeden proti druhému a kdy nejrůznější cizorodé živly počaly kalit jednoduchost klasické doktríny. Teď byl náš Ruge najednou bezradný; neviděl už před sebou svou cestu, jeho beztak nesouvislé hegelovské kategorie se dokonale zamotaly; a tak pocítil náhle velikánskou touhu po mohutném hnutí, kde by se to s myšlením a psaním nebralo už tak přísně.
V „Hallische Jahrbücher“ sehrál Ruge tutéž úlohu jako ve staré „Berlinische Monatsschrift“ zesnulý knihkupec Nicolai[168]. Stejně jako on viděl i Ruge své hlavní poslání v tom, že bude tisknout práce druhých a vytěží z toho pro sebe hmotný prospěch a literární látku k výlevům vlastního ducha. Jenomže náš Rugc dokázal toto opisování článků svých spolupracovníků, tento literární zažívací proces až po jeho nevyhnutelný konečný výsledek, dovést na mnohem vyšší stupeň než jeho vzor. Nadto nebyl Ruge vrátným německého osvícenství, byl Nicolaiem moderní německé filosofie a uměl přirozenou mělkost svého génia skrýt za hustým trním a hložím spekulativních slovních obratů. Bojoval statečně, stejně jako Nicolai, proti romantice, právě proto, že ji Hegel ve své „Estetice“ už dávno rozdrtil kriticky a Heine v „Romantické škole“ literárně[169]. Ale na rozdíl od Hegela se stejně jako Nicolai domníval, že má jako odpůrce romantiky právo vyhlásit praobyčejné šosáctví a především svou vlastní šosáckou postavu za dokonalý ideál. Proto, a také aby potřel nepřítele na jeho nejvlastnějším území, psal Ruge i verše, jejichž, ubohá vyčichlost, jaké nedosáhl ani jeden Holanďan, byla romantikům vržena vzdorně do tváře jako rukavice.
V podstatě se však náš pomořanský myslitel necítil v Hegelově filosofii zrovna pohodlně. Dovedl sice bravurně vidět rozpory, ale zato byl dokonale neschopný je řešit a pociťoval velmi pochopitelný ostych před dialektikou. A tak v jeho dogmatickém mozku sídlily pokojně pod jednou střechou nejhrubší rozpory a jeho beztak nanejvýš tezkopádné chápavosti nebylo nikde tak příjemne jako v této smíšené společnosti. Občas se mu stávalo, že po svém strávil zároveň dva články různých autorů a slepil z nich nový výtvor, a přitom si vůbec nevšiml, že byly psány z úplně protichůdných hledisek. Zabředávaje neustále do svých rozporů, vypomáhal si tím, že vůči teoretikům obhajoval své pochybné myšlení jako praktické, kdežto vůči praktikům hájil svou praktickou neohrabanost a nedůslednost jako nejvyšší teoretickou vymoženost, a nakonec prohlašoval, že právě toto zabředávání do neřešitelných rozporů, tato nekritická chaotická víra v soubor všech právě populárních frází je „smýšlení“.
Než budeme sledovat další osudy našeho Mořice Saského, jak říkával mezi důvěrnými přáteli, upozorněme ještě na dvě vlastnosti, které se projevily už při vydávání ročenek. První z nich je posedlost manifesty. Jakmile si někdo vymyslel jakékoli nové stanovisko, o němž se Ruge domníval, že může mít nějakou budoucnost, vydal manifest. Protože mu nikdo nevytýká, že by se byl kdy provinil nějakou původní myšlenkou, byl takový manifest vždycky vhodnou příležitostí, aby si to, co v něm bylo nové, více nebo méně okázale přivlastnil jako svůj majetek a aby se hned nato zároveň pokusil vytvořit nějakou stranu, frakci, „masu“, která by za ním stála a u které by mohl vykonávat služby strážmistra. Později uvidíme, jak neuvěřitelné dokonalosti dosáhl Ruge ve výrobě takových manifestů a proklamací a pronunciament.
Druhou vlastností je zvláštní druh píle, v níž je Arnold mistr. Protože se nerad pouští do dlouhého studia anebo, jak říká, nerad „píše z jedné knihovny do druhé“, „čerpá“ raději „ze svěžího života“, tj. raději si každý večer velmi svědomitě zaznamenává všechny nápady, „šprýmy“, nové myšlenky a jiná sdělení, která přes den slyšel, četl nebo pochytil. Tento materiál mu pak zase, jak se to zrovna hodí, slouží k penzu, které si Ruge odbývá den co den stejně svědomitě jako své ostatní tělesné potřeby. Proto o něm jeho obdivovatelé říkávají, že nedovede zadržet inkoust. Je naprosto lhostejné, o čem tento každodenní spisovatelský výtvor pojednává; hlavní je, aby Ruge připravil na jakékoli téma onu podivuhodnou slohovou omáčku, která se hodí ke všemu, zrovna tak jako Angličané jedí svůj „soyerʼs relish“ nebo Warwickshiresauce se stejným požitkem k rybě, drůbeži, kotletám nebo k něčemu jinému. Tomuto každodennímu stylistickému průjmu říká Ruge s oblibou „pronikavě krásná forma“ a viděl v něm dostatcčný důvod, aby se vydával za „umělce“.
Byť byl Ruge sebespokojcnější se svým postavením vrátného německé filosofie, přece jen v ncjhlubším nitru jeho života hlodal potichu červ. Nenapsal ještě ani jednu tlustou knihu a denodenně záviděl šťastnému Brunovi Bauerovi, který už ve svém mládí uveřejnil osmnáct těžkých svazků. Aby napravil tento nepoměr, dával Ruge tisknout v jednom a témž svazku jeden a týž článek třikrát pod různými názvy, a potom zase tento svazek vydával v nejrůznějších formátech. Tak vznikly sebrané spisy Arnolda Ruga, které pěkně svázané autor dodnes každé ráno svazek za svazkem přepočítává, a potom radostně volá: „Bruno Bauer přece jen nemá smýšlení!“
Jestliže se Arnoldovi nepodařilo pochopit Hegelovu filosofii, uskutečnil naproti tomu na vlastním těle jednu hegelovskou kategorii. Ztělesnil úžasně věrně „poctivé vědomí“, a v tom byl ještě utvrzen, když ve „Fenomenologii“[170] — která pro něj byla jinak zavřena na sedm zámků — učinil příjemný objev, že poctivé vědomí se vždycky na sobě dožívá radosti. Poctivé vědomí v sobě skrývá za dotěrnou bodrostí všechny ty drobné falešné vrtochy a záludy šosáka; má právo dovolit si jakoukoli sprostotu, protože ví, že je sprosté z poctivosti; dokonce i hloupost se stává předností, protože je pádným důkazem zdatnosti smýšlení. Za každou postranní myšlenkou chová přesvědčení o své vnitřní čestnosti a čím víc se obírá nějakou proradností, nějakou ubohou špinavostí, tím upřímněji a důvěřivěji může vystupovat. Všechny tyto malé hanebnosti měšťáka se pod svatozáří poctivého úmyslu proměňují vesměs v ctnosti, špinavá zištnost se představuje jako údajná oběť, zbabělost vystupuje jako odvaha ve vyšším smyslu, podlost se mění ve šlechetnost a hrubé dotěrné křupanství je projevem řádnosti a dobrého humoru. Stoka, v níž se podivuhodně mísí všechny rozpory filosofie, demokracie a frazérství, jinak chlapík skvěle vybavený všemi neřestmi, sprostotami a malichernostmi, záludností a hloupostí, lakotou a neohrabaností, podlézavostí a nadutostí, neupřímností a prostoduchostí, filistr a ideolog, ateista a zbožňovatel frází, absolutní ignorant a absolutní filosof v jedné osobě — to je náš Arnold Ruge, jak ho Hegel předpověděl už léta páně 1806.
Když byly potlačeny „Deutsche Jahrbücher“, dopravil Ruge svoji rodinu kočárem zvlášť k tornu účelu postaveným do Paříže. Jeho zlá hvězda ho tu svedla s Heinem, který v něm ctil muže, jenž „přeložil Hegela do pomořanštiny“. Heine se ho zeptal, není-li Prutz jeho pseudonym, což Ruge svědomitě popřel; ale Heine si nedal vymluvit, že náš Arnold není autorem Prutzových básní. Heine ostatně velmi brzy postřehl, že i když Ruge nemá talent, přece jen úspěšně nosí masku charakterního muže, a tak se stalo, že přítel Arnold vnukl básníkovi myšlenku k jeho Atta Trollovi[171]. Třebaže A. Ruge nezvěčnil svůj pobyt v Paříži žádným velkým dílem, přece mu přísluší zásluha, že to udělal Heine za něho. Z vděčnosti mu básník složil známý nápis na hrob:
„Atta Troll, tendenční medvěd,
mravný, zbožný, vroucný manžel,
duchem času sveden, stal se
vlastně lesním sansculottem;
špatně tančil, poctivost však
nosil pod chlupatou hrudí;
rovněž také někdy smrděl,
žádný talent, charakter však!“V Paříži se našemu Arnoldovi přihodilo, že se zapletl s komunisty a uveřejnil v „Deutsch-Franzözische Jahrbücher“ články od Marxe a Engelse[172], které obsahovaly pravý opak toho, co sám ohlašoval v předmluvě — malér, na který ho upozornila augšpurská „Allgemeine Zeitung“, který však on snášel s filosofickou rezignací.
Aby čelil vrozené společenské nemotornosti, naučil se náš Ruge několika podivným anekdotám, které je možno kdykoli znova vyprávět a kterým říká „šprýmy“. Když se po léta zabýval těmito šprýmy, muselo nevyhnutelně dojít k tomu, že se mu ponenáhlu všechny události, poměry, vztahy proměnily v samé příjemné či nepříjemné, dobré nebo špatné, důležité nebo nedůležité, zajímavé nebo nudné šprýmy. Pařížský shon, množství nových dojmů, socialismus, politika, Palais Royal[173], laciné ústřice, to všechno pak nešťastníka tak zmohlo, že mu hlava začala permanentně nevyléčitelně šprýmovat a Paříž se proň změnila v nevyčerpatelné skladiště šprýmů. Sám přitom připadl mezi jiným na šprým, aby se z hoblovaček zhotovovaly šaty pro proletariát, a vůbec si potrpí na průmyslové šprýmy, pro které vždycky marně shání akcionáře.
Když byli politicky známější Němci vypovězeni z Francie, spasil se Ruge před takovým údělem tím, že se dal uvést k ministrovi Duchâtelovi jako „savant sérieux“[s]. Jistě při tom myslel na „učence“ v románu Paula de Kocka „Milenec luny“, který o sobě tvrdí, že je savant, protože umí originálním způsobem vyrážet zátky z lahví.[174]
Brzy nato odešel Arnold do Švýcarska, kde se setkal s bývalým holandským poddůstojníkem, místním spisovatelem z Kolína nad Rýnem a pruským podberním K. Heinzenem. Oba brzy spojilo pouto nejvroucnějšího přátelství. Hcinzen se od Ruga učil filosofii, Ruge od Heinzena politice. Od té doby se u Ruga vyvíjí nutnost vystupovat jako filosof par excellence[t] už jen u primitivnějších živlů německého hnutí, úděl, jenž ho zaváděl stále hlouběji, až byl nakonec pokládán za filosofa už jen u farářů — „přátel světla“[175] (Dulon), u německokatolických pastorů (Ronge) a u Fanny Lewaldové. V téže době však den za dnem vzrůstala anarchie v německé filosofii. Stirnerův Jedinec[176], socialismus, komunismus atd., samí noví vetřelci, vystupňovali šprýmy v Rugově hlavě, že se to nedalo vydržet; musel se odvážit velkého skoku. Tu našel Ruge útočiště v humanismu, ve frázi, kterou všichni zmatenci v Německu, od Reuchlina až po Herdera, zakrývali své rozpaky. Tato fráze se zdála tím časovější, že zrovna krátce předtím Feuerbach „nově objevil člověka“, a Arnold se k ní přimkl tak zoufale, že se jí drží dodnes. Ale ve Švýcarsku objevil Arnold něco ještě nesrovnatelně důležitějšího, že totiž „tím, že se znovu a znovu objevuje před publikem, osvědčuje se ‚já‘ jako charakter“. Od nynějška se Arnoldovi otevřelo nové pole působnosti. Nejnestoudnější vtíravost a dotěravost povýšil na princip. Na všem se musel Ruge podílet, do všeho musel strkat nos. Ani slepice nesměla snést vajíčko, aby Ruge „neredigoval rozumnost“ této „události“[177]. Za všech okolností bylo nutno udržovat kontakt s nějakým pokoutním plátkem, kde by se bylo možno „znovu a znovu objevovat“. Už nenapsal ani jeden novinový článek, který by nepodepsal svým jménem a v němž by nemluvil pokud možno o sobě samém. Zásadu znovu a znovu se objevovat bylo nutno rozšířit na každý článek; nejprve se musel dostat do evropských a (poté, co Heinzen emigroval do New Yorku) amerických listů jako dopis, hned nato musel být vytištěn jako brožura a konečně se objevil ještě jednou v sebraných spisech.
S takovouhle výzbrojí se náš Ruge mohl vrátit do Lipska, aby dosáhl definitivního uznání jako charakter. Ale ani tady nebylo všechno růžové. Jeho starý přítel, knihkupec Wigand, ho velmi zdařile zastoupil v úloze Nicolaie, a protože žádné místo nebylo volné, propadl Ruge chmurným úvahám o pomíjivosti všech šprýmů, když tu vypukla německá revoluce.
To byla pro našeho Arnolda nenadálá pomoc. Konečně nastalo mohutné hnutí, v němž i ten nejneohrabanější snadno pluje s proudem, a Ruge se ihned odebral do Berlína, aby tu lovil v kalných vodách. Protože právě vypukla revoluce, považoval za nejaktuálnější vystoupit s reformou. Založil plátek s tímto názvem.[178] Pařížská předrevoluční „Réforme“[179] byla nejnetalentovanějším, nejignorantštějším a nejnudnějším listem Francie. Berlínská „Reform“ podala důkaz, že je možno tento její pařížský vzor ještě předstihnout a beze studu předložit německému obecenstvu dokonce i v „metropoli inteligence“ tak neuvěřitelné noviny. Po ujištění, že právě Rugova rétorická neohrabanost je nejlepší zárukou, že za ní vězí hluboký obsah, byl Arnold zvolen za Vratislav do frankfurtského parlamentu. Tady ihned našel příležitost, aby jako redaktor demokratické levice vystoupil s absurdním manifestem. Jinak se vyznamenával jenom horováním pro manifesty kongresů evropských národů a s nadšením se připojil k všeobecnému přání, aby se Prusko rozplynulo v Německu. Když se později vrátil do Berlína, požadoval, aby se Německo rozplynulo v Prusku a Frankfurt v Berlíně, a když mu nakonec napadlo, že se stane saským pairem, požadoval od Německa a Pruska, aby se rozplynuly v Drážďanech.
Kromě toho, že si jeho vlastní strana zoufala nad jeho nemotorností a neschopností, nepřinesla mu parlamentní činnost jiné vavříny. Zároveň to však šlo s jeho „Reform“ od deseti k pěti a on se domníval, že to může napravit jen svou osobní přítomností v Berlíně. Jako „poctivé vědomí“ našel, jak se samo sebou rozumí, pro toto vystoupení i vysoce politickou záminku a požadoval pak od celé levice, aby vystoupila s ním. To se ovšem nestalo a Ruge odešel do Berlína sám. V Berlíně objevil, že moderní rozpory se nejlépe řeší „dessavskou formou“, jak pokřtil malý demokraticko-konstituční vzorný stát. Potom během obléhání Vídně sepsal opět jeden manifest, v němž se generál Wrangel vyzývá, aby vytáhl proti Windischgrätzovi osvobodit Vídeň. Schválení demokratického kongresu[180] si pro tento podivný dokument, získal pod záminkou, že už je to i s podpisem vysázeno a vytištěno. Když byl nakonec i v Berlíně vyhlášen stav obležení, odebral se pan Ruge kManteuffelovi a předložil mu návrhy ve věci „Reform“, ty však byly zamítnuty. Manteuffel mu sdělil, že prý si přeje samé takové opoziční listy, jako je „Reform“, „Neue Prcussischc Zeitung“[181] je prý mnohem nebezpečnější, atd. — výrok, který si naivní Ruge, vítězoslavně se nafukuje, pospíšil rozhlásit po celém Německu. Arnold se zároveň nadchl pro pasívní rezistenci[182], kterou sám osvědčil tím, že nechal časopis, redaktory a všechno ostatní na holičkách a honem utekl. Aktivní útěk je zřejmě nejrozhodnější způsob pasívní rezistence. Nastoupila kontrarevoluce a před ní Ruge bez přerušení upaloval z Berlína až do Londýna.
V době drážďanského květnového povstání se Arnold spolu s přítelem Otto Wigandem a městskou radou postavil do čela hnutí v Lipsku. S těmito druhy vydal energický manifest k Drážďanským: jen ať se statečně bijí, v Lipsku sedí Ruge, Wigand a otcové města a bdí, a kdo neopustí sám sebe, toho neopustí ani nebe. Ale tento manifest byl sotva uveřejněn, a už náš statečný Arnold kvapně uháněl do Karlsruhe.
V Karlsruhe se necítil v bezpečí, ačkoli Bádenští stáli na Neckaru a ještě zdaleka nebylo zahájeno nepřátelství. Vyzval Brentana, aby ho poslal do Paříže jako vyslance. Brentano si z něho vystřelil, dal mu tuto funkci na dvanáct hodin a už druhý den ráno mu pověření zase sebral, právě když se Ruge chtěl vydat na cestu. Ale Ruge přesto odešel se skutečně jmenovanými zástupci Brentanovy vlády, Schützem a Blindem, do Paříže a počínal si tak podivně, že jeho vlastní bývalý redaktor Oppenheim musel prohlásit v úřední „Karlsruher Zeitung“[183], že pan Ruge rozhodně neodjel do Paříže v nějakém oficiálním poslání, nýbrž úplně „na vlastní pěst“. Když ho jednou Schütz a Blind vzali s sebou k Ledru-Rollinovi, přerušil Ruge zčistajasna diplomatická jednání tím, že začal před Francouzem hrozně nadávat na Němce, takže jeho společníkům nezbývalo nic jiného, než aby se zdrceni a kompromitováni vzdálili. Nastal 13. červen a vrazil se našemu Arnoldovi tak silně do nohou, že je úplně bez příčiny vzal na ramena a popadl dech teprve v Londýně, na svobodné britské půdě. Pro tento útěk se později přirovnával k Démosthenovi.
V Londýně se Ruge nejprve pokusil o to, aby byl ohlášen jako prozatímní bádenský vyslanec. Potom se pokusil uvést se v anglickém tisku jako veliký německý myslitel a spisovatel, ale všude ho odmítali s odůvodněním, že Angličané jsou příliš hmotně založeni, aby pochopili německou filosofii. Ptali se ho také na jeho díla, a na to mohl Ruge odpovědět jen povzdechem, zatímco si zároveň znovu živě představil Bruna Bauera. Vždyť i jeho sebrané spisy byly vlastně jen několikrát přetištěné brožury! Ba ani ne brožury, nýbrž brožované novinové články, a v podstatě ani ne novinové články, ale zmatené dojmy z četby! Tady se muselo zase něco stát, a Ruge napsal dva články do časopisu „Leader“[184], kde pod záminkou vylíčení německé demokracie prohlašuje, že v Německu je teď na pořadu „humanismus“, představovaný Ludvíkem Feuerbachem a Arnoldem Rugem, autorem těchto spisů: 1) „Náboženství naší doby“, 2) „Demokracie a socialismus“, 3) „Filosofie a revoluce“. Tyto tři epochální spisy, které nejsou dodnes k dostání u žádného knihkupce, nejsou samozřejmě nic jiného než dosud neotištěné nové názvy jakýchsi starých Rugových článků. Zároveň zahájil Ruge znovu svá každodenní penza tím, že pro vlastní poučení, k užitku německého publika a k velkému zděšení pana Brüggemanna překládal zpátky do němčiny články, které se z „Kölnische Zeitung“ dostaly do listu „Morning Advertiser“[185].
Ne právě pokryt vavříny uchýlil se do Ostende, a tam našel potřebný volný čas, aby se připravil k úloze mudrce Poplety[u] německé emigrace.
Tak jako Gustav představoval zeleninu a Gottfried city německého maloměšťáckého šosáctva, tak Arnold představoval jeho rozum či spíše nerozum. Neotvírá volnou stezku svobody jako Arnold Winkelried[186], je ve vlastní osobě stokou „svobody“[v]. Ruge tu stojí v německé revoluci jako návěští na rohu některých ulic: zde je dovoleno se vymočit.
Vracíme se konečně zase k našemu oběžníku a průvodnímu listu. Celá věc se dočista zhroutila a z prvního pokusu o jednotnou demokratickou církev nebylo nic. Schramm a Gustav později prohlásili, že prý to zavinila jen ta okolnost, že Ruge nedovede ani francouzsky mluvit, ani německy psát. Ale potom zahájili velikáni znovu činnost.
Che ciascun oltra moda era possente,
Come udirete nel canto seguente.[w]__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)s — vážný učenec. (Pozn. red.)
t — po výtce, v pravém slova smyslu. (Pozn. red.)
u V originále „Konfusius“ — „popleta“. Slovní hříčka s podobným zněním jména čínského filosofa Konfucia. (Pozn. red.)
v Slovní hříčka: „Gasse der Freiheit“ — „cesta, stezka svobody“, „Gosse der Freiheit“ — „stoka svobody“. (Pozn. red.)
w Z nich každý pak silou svou lepší byl druha,
než o tom už vypráví píseň má druhá.
(Bojardo, „Zamilovaný Roland“.) (Pozn. red.)
152 Pokusy o založení ústředny celé německé emigrace směřovaly proti Sociálně demokratickému emigrantskému výboru (viz poznámku [118]), v jehož čele byli tehdy Marx a Engels, a měly znemožnit vytvoření samostatné organizace proletariátu.
153 Denis Diderot, „Le neveu de Rameau“. In: „Oeuvres inédites de Diderot“ [„Rameauův synovec“. V knize: „Nevydaná díla Diderotova“], Paříž 1821.
154 „Klub rozhodného pokroku“, založený 5. června 1849 v Karlsruhe, sdružoval radikálnější křídlo maloburžoazních demokratů-republikánů (Struve, Tzschirner, Heinzen aj.), nespokojených s kapitulantskou politikou Brentanovy vlády a s růstem pravicových elementů v ní. Klub navrhl Brentanovi, aby rozšířil revoluci za hranice Bádenska a Falce a doplnil vládu radikálními elementy. Když dostali zamítavou odpověď, pokusili se členové klubu 6. června působit na vládu hrozbou ozbrojené demonstrace. Ale vláda povolala na pomoc občanskou gardu a jiné ozbrojené oddíly a donutila klub ke kapitulaci. „Klub rozhodného pokroku“ byl potom rozpuštěn.
157 Německé university měly zpravidla čtyři fakulty: bohosloveckou, právnickou, lékařskou a filosofickou.
158 „Deutscher Zuschauer“ [„Německý divák“] — německý radikální týdeník, který vydával maloburžoazní demokrat Struve od prosince 1846 do dubna 1848 v Mannheimu a od července do září 1848 v Basileji. Pod stejným názvem pak vydával Florian Mördes v Mannheimu od července do prosince 1848 časopis, který měl podtitul „Neue Folge“ [„Nová řada“] a byl nově číslován.
159 Jde o tyto knihy: Karl Rotteck, „Allgemeine Weltgeschichte für alle Stände, von den frühesten Zeiten bis zum Jahre 1831“ [„Všeobecné dějiny světa pro všechny stavy, od raných dob až do roku 1831“], sv. 1—4, Stuttgart 1831 až 1833, a Karl Rotteck a Karl Welcker, „Das Staats-Lexikon. Encyklopädie der sämmtlichen Staatswissenschaften für alle Stände“ [„Politický slovník. Encyklopedie veškeré státovědy pro všechny stavy“] ‚ sv. 1—2, Altona 1845 až 1848.
160 Gustav Struve, „Grundzüge der Staatswissenschaft“ [„Zásady státovědy“], sv. 1—4. První dva svazky vyšly roku 1847 v Mannheimu, svazek třetí a čtvrtý roku 1848 ve Frankfurtu nad Mohanem.
161 Jde o knihu Gustava Struva „Geschichte der drei Volkserhebungen in Baden“ [„Dějiny tří lidových povstání v Bádensku“], Bern 1849.
162 Tím se myslí list „Republikanisches Regierungs-Blatt“ [„Republikánský vládní list“] — orgán maloburžoazních demokratů, který vydávali Gustav Struve a Karl Blind v Lörrachu za druhého bádenského povstání v září 1848. V podtitulu listu bylo heslo: „Deutsche Republik! Wohlstand, Bildung, Freiheit für Alle!“ [„Německá republika! Blahobyt, vzdělání, svobodu pro všechny!“].
163 Připomíná se tu kniha Amanda Gögga „Rückblick auf die Badische Revolution unter Hinweisung auf die gegenwärtige Lage Deutschlands. Von einem Mitgliede der Badischen constituirenden Versammlung“ [„Vzpomínka na bádenskou revoluci s přihlédnutím k současné situaci Německa. Napsal člen bádenského ústavodárného shromáždění“], Paříž 1850. Kniha vyšla anonymně.
164 „Deutsche Londoner Zeitung“ [„Německé londýnské noviny“] — týdeník německých emigrantů v Londýně; vycházel od dubna 1845 do února 1851 a byl finančně podporován sesazeným vévodou Karlem Brunšvickým. Redaktorem listu byl maloburžoazní demokrat Louis Bamberger. V letech 1849—1850 uveřejňoval tento list hlavně články Karla Heinzena, Gustava Struva a jiných maloburžoazních demokratů; kromě toho tu byl otištěn Marxův a Engelsův „Manifest Komunistické strany“ (v březnu 1848), první kapitola Marxových „Třídních bojů ve Francii“ (v dubnu 1850), část Marxova a Engelsova „Třetího mezinárodního přehledu“ (v únoru 1851) a několik prohlášení podepsaných Marxem a Engelsem.
165 Tak se nazývalo opoziční hnutí německé inteligence po osvobození Německa z napoleonské nadvlády. Mnoho členů studentských tělocvičných spolků, které vznikly už za osvobozenecké války, brojilo po vídeňském kongresu (viz poznámku [8]) proti reakčnímu zřízení v německých státech; organizovali politické manifestace, na nichž vytyčovali požadavek sjednocení Německa. Když roku 1819 student Sand spáchal atentát na přívržence Svaté aliance a carského agenta Kotzebua, stalo se to záminkou k represáliím proti „demagogům“, jak byli nazýváni příslušníci tohoto opozičního hnutí v usneseních karlovarské konference ministrů německých států v srpnu roku 1819. K novému pronásledování „demagogů“ došlo po červencové revoluci roku 1830.
166 G. W. F. Hegel, „Encyklopädie der philosophischen Wissenschaften im Grundrisse“ [„Encyklopedie filosofických věd v nástinu“], Heidelberk 1817.
167 „Hallische Jahrbücher“ a „Deutsche Jahrbücher“ — zkrácený název mladohegelovského literárně filosofického časopisu, který vycházel denně v malém formátu v Lipsku od ledna 1838 do června l841 pod názvem „Hallische Jahrbücher für deutsche Wissenschaft und Kunst“ [„Hallské ročenky pro německou vědu a umění“] a od července 1841 do ledna 1843 pod názvem „Deutsche Jahrbücher für Wissenschaft und Kunst“ [„Německé ročenky pro vědu a umění“]. Do června 1841 jej redigovali Arnold Ruge a Theodor Echtermeyer v Halle a od července 1841 Arnold Ruge v Drážďanech. V lednu 1843 byl časopis „Deutsche Jahrbücher“ saskou vládou zastaven a usnesením Spolkového sněmu zakázán na celém území Německa.
168 „Berlinische Monatsschrift“ [„Berlínský měsíčník“] — orgán německých osvícenců; vycházel v letech 1783—1811. Časopis několikrát změnil název, v letech 1799—1811 s ním spolupracoval Christoph Friedrich Nicolai.
169 Jde o tyto knihy: G. W. F. Hegel, „Vorlesungen über die Aesthetik“ [„Přednášky o estetice“], sv. I—III, Spisy, sv. X, část 1—3, Berlín 1835, 1837—1838, a Heinrich Heine, „Die romantische Schule“ [„Romantická škola“], Hamburk 1836.
170 G. W. F. Hegel, „Phänomenologie des Geistes“ [„Fenomenologie ducha“], Bamberg a Würzburg 1807.
171 Tím se míní satirická báseň Heinricha Heina „Atta Troll“, v níž se básník v postavě učeného medvěda Atta Trolla vysmívá německému šosáctví. Dále se citují poslední dvě sloky XXIV. zpěvu této básně.
172 „Deutsch-Französische Jahrbücher“ [„Německo-francouzské ročenky“] vycházely německy v Paříži za redakce Karla Marxe a Arnolda Ruga. Vyšlo jen první dvojčíslo v únoru 1844. Byla tu uveřejněna díla Karla Marxe „K židovské otázce“ a „Úvod ke kritice Hegelovy filosofie práva“, a rovněž díla Bedřicha Engelse „Nástin kritiky politické ekonomie“ a „Situace Anglie. ‚Minulost a přítomnost‘ od Thomase Carlyla“ (viz Marx-Engels, Spisy 1, zde, zde, zde a zde). Tyto práce znamenají Marxův a Engelsův definitivní přechod k materialismu a komunismu. Hlavní příčinou, proč časopis přestal vycházet, byly zásadní neshody mezi Marxem a buržoazním radikálem Rugem.
173 Palais Royal (Královský palác) — pařížský palác, který patřil orleánskému rodu. V třicátých a čtyřicátých letech 19. století byly v prostorách tohoto paláce rozličné divadelní a zábavní podniky; do zahrad a galerií Palais Royal chodívali Pařížané na procházku.
174 Tím se míní Sausisar — postava z frivolního románu Paula de Kocka „Milenec luny“; typ taškáře a pijáka.
175 „Přátelé světla“ — viz poznámku [16].
176 Max Stirner, „Der Einzige und sein Eingethum“ [„Jedinec a co mu náleží“], Lipsko 1845.
177 Zde je citován výraz z Rugova manifestu „Volební manifest radikální strany reforem v Německu“ (duben 1848), ve kterém se prohlašovalo, že hlavním úkolem celoněmeckého Národního shromáždění je „redigovat rozum událostí“.
178 „Die Reform. Organ der demokratischen Partei“ [„Reforma. Orgán demokratické strany“] — německý list, orgán maloburžoazních demokratů, který vydával Arnold Ruge a Heinrich Bernhard Oppenheim za redakce Eduarda Meyena od dubna 1848 v Lipsku a v Berlíně. Od léta 1848 do počátku padesátých let vycházel tento list v Berlíně.
179 „La Réforme“ [„Reforma“] — francouzský deník, orgán maloburžoazních demokratů-republikánů a maloburžoazních socialistů; vycházel v Paříži od roku 1843 do roku 1850. Od října 1847 do ledna 1848 uveřejnil Engels v těchto novinách řadu článků.
180 Tím se míní druhý demokratický kongres, který se konal v Berlíně od 26. do 30. října 1848. Na kongresu byli zastoupeni delegáti 260 demokratických a dělnických organizací z různých německých měst. V nejdůležitějších otázkách nebylo však dosaženo dohody, protože složení delegátů bylo velmi nesourodé. Proto se kongres neusnesl na účinných opatřeních k mobilizaci mas do boje proti kontrarevoluci a omezil se jen na neplodné, navzájem si odporující rezoluce. Tak ve své výzvě k obraně Vídně, přijaté na Rugův návrh 29. října, žádal kongres německé monarchické vlády, aby pomohly revoluční Vídni. Marx tuto výzvu ostře kritizoval v „Neue Rheinische Zeitung“ (viz Marx-Engels, Spisy 5, zde).
181 „Neue Preussische Zeitung“ [„Nové pruské noviny“] — německý deník, vycházel od června 1848 v Berlíně; byl orgánem kontrarevoluční dvorní kamarily a pruských junkerů. Je též znám pod názvem „Kreuz-Zeitung“ [„Křížové noviny“], protože v jeho záhlaví byl vyobrazen kříž.
182 O taktice pasívní rezistence viz zde.
183 „Karlsruher Zeitung“ [„Karlsružské noviny“] — německý deník, vycházel od roku 1757, oficiální orgán bádenské vlády, zejména Brentanovy vlády v roce 1849.
184 Jde o Rugovy články uveřejněné 21. a 28. prosince 1850 bez podpisu v anglickém liberálním deníku „The Leader“ [„Vůdce“] pod názvem „Německá demokratická strana“.
185 „The Morning Advertiser“ [„Ranní oznamovatel“] — anglický deník, založený v Londýně roku 1794; v padesátých letech 19. století orgán radikální buržoazie.
186 Arnold Winkelried — pololegendární švýcarský voják, účastník národně osvobozenecké války proti rakouské nadvládě; v bitvě mezi Švýcary a vojskem rakouského vévody Leopolda III. u Sempachu (kanton Luzern) 9. července 1386 zajistil podle pověsti vítězství Švýcarů tím, že obětoval vlastní život.