B. Engels: Situace Anglie (Th. Carlyle)

Bedřich Engels

Situace Anglie (Th. Carlyle)

„MINULOST A PŘÍTOMNOST“ OD THOMASE CARLYLA
LONDÝN 1843^{[^a]}

Ze všech těch tlustých knih i útlých brožur, které vyšly v uplynulém roce v Anglii pro obveselení a poučení „vzdělaného světa“, stojí za přečtení jedině tato kniha. Všechny ty mnohosvazkové romány se smutnými i veselými zápletkami, všechny ty povznášející a rozjímavé, učené i neučené komentáře k bibli — a romány a nábožné knihy jsou dva artikly anglické literatury, které jdou nejvíc na odbyt — to všechno není třeba číst. Možná, že tu a tam najdete nějakou geologickou, ekonomickou, historickou nebo matematickou knihu, která obsahuje zrnko něčeho nového — ale to jsou věci, které se studují, ale nečtou, to je suchá odborná věda, herbářová vysušenina, to jsou rostliny, jejichž kořínky byly už dávno a dávno vytrženy ze všelidské prsti, ze které ssály živiny. Ať hledáš sebevíc, Carlylova kniha jediná se dotýká lidských strun, líčí lidské vztahy a dívá se na svět alespoň trochu lidsky.

Je pozoruhodné, jak hluboko v Anglii duchovně klesly a ochably vyšší třídy společnosti, to, čemu Angličan říká „respectable people“, „the better sort of people“^{[^b]} atd. Ta tam je všechna energie, všechna činorodost, ztratil se veškerý obsah; venkovská šlechta jezdí na hony, peněžní šlechta se baví zápisy do hlavních knih, a to už musí být, když si krátí chvíli literaturou, stejně prázdnou a vyžilou, jako je sama. Politické a náboženské předsudky se dědí s pokolení na pokolení; teď všechno samo padá do klína, není třeba jako kdysi mořit se s principy; každý je už v kolébce najde hotové a připravené, a ani neví, kde se vzaly. Co víc potřebuje? Má dobré vychování, tj. ve škole ho marně mořili Římany a Řeky, ostatně je „respectable“, tj. má tolik a tolik tisíc liber, a nemusí se tedy už snažit o nic jiného, než aby získal nějakou ženu, není-li už ženat.

Což teprve nějaký strašák, jemuž se říká „duch“! Odkud by se v takovém životě vzal duch, a i kdyby se tu snad objevil, kam by se uchýlil? Všechno je tu po čínsku pevně ustanoveno a odměřeno — běda tomu, kdo by překročil úzké hranice, běda, třikrát běda tomu, kdo by se dotkl starodávného předsudku, devětkrát běda, kdyby to tak byl ke všemu ještě náboženský předsudek. Na všechny otázky existují jen dvě odpovědi, jedna whigovská a jedna toryovská; a tyto odpovědi už dávno předepsali velemoudří vrchní ceremoniáři obou stran; vůbec se nemusíte rozmýšlet a ze široka zkoumat, všechno už je hotovo a upečeno, Dicky Cobden nebo lord John Russell řekl to a to a Bobby Peel nebo „vévoda“ par excellence, totiž vévoda z Wellingtonu, řekl to a to, a tím to končí.

Vy chudáci Němci musíte už léta poslouchat horování liberálních novinářů a poslanců, jací báječní a nezávislí lidé jsou tihle Angličané, především zásluhou svých svobodných institucí — zdálky je na to opravdu docela pěkný pohled. Debaty v parlamentních sněmovnách, svobodný tisk, bouřlivá lidová shromáždění, volby a poroty, to všechno musí působit na nesmělého Michla, který ve svém údivu bere všechno to překrásné zdáni za bernou minci. Ale vždyť nakonec není stanovisko liberálního novináře a poslance ještě ani zdaleka tak vysoké, aby se s něho dal přehlédnout celkový vývoj lidstva nebo třeba jen jednoho národa. Svého času byla anglická ústava docela dobrá a přinesla mnoho dobrého, od roku 1828 pracuje dokonce na svém nejlepším činu, totiž na svém vlastním zničení^[¹⁸⁷] — ale to, co jí připisuje liberál, to neudělala. Neudělala z Angličanů nezávislé lidi. Angličané, tj. vzdělaní Angličané, podle nichž se na kontinentě posuzuje národní povaha, tito Angličané jsou nejžalostnějšími otroky pod sluncem. Jen ta část anglického národa, která není na kontinentě známa, jen dělníci, pariové Anglie, chudina, jen ti jsou přes všechnu svou hrubost a demoralisaci opravdu respectable. Od nich může Anglie čekat spásu, oni jsou ještě tvárnou látkou; nemají vzdělání, ale nemají ani předsudky, mají ještě sílu k velikému národnímu činu — mají ještě budoucnost. Aristokracie — a ta nyní zahrnuje i buržoasii — je vyžilá; všechen myšlenkový obsah, jejž byla s to ze sebe vydat, byl do posledního zbytku zpracován a uveden v praxi, a její říše spěje mílovými kroky k zániku. Ústava je její dílo — a prvním následkem tohoto díla bylo, že své původce opředlo sítí institucí, ve které je nemožný jakýkoli svobodný projev ducha. Nadvláda veřejného předsudku, to je všude první následek tak zvaných svobodných politických institucí, a tato nadvláda je v politicky nejsvobodnější zemi Evropy, v Anglii, silnější než kdekoli jinde — s výjimkou Severní Ameriky, kde byl zákonem o lynchi veřejný předsudek legálně uznán za moc ve státě. Angličan se plazí před veřejným předsudkem, denně se mu obětuje — a čím je Angličan liberálnější, tím pokorněji se před touto svou modlou plazí v prachu. Ale veřejný předsudek ve „vzdělaných kruzích“ je buď toryovský, nebo whigovský, nanejvýš snad ještě radikální — a už i ten zavání trochu podezřele. Jen si jednou zajděte mezi vzdělané Angličany a řekněte, že jste chartisté nebo demokraté — zapochybují o vašem zdravém rozumu a raději se vám vyhnou. Nebo prohlaste, že nevěříte v Kristovo božství, a je s vámi amen; a přiznáte-li se otevřeně, že jste atheista, budou se příštího dne tvářit, že vás neznají. A jestliže nezávislý Angličan, což se stává dost zřídka, opravdu někdy začne myslet a setřese pouta předsudku nassátá s mateřským mlékem, ani tehdy se neopováží svobodně vyslovit své přesvědčení, i potom na veřejnosti předstírá, že zastává alespoň trpěný názor, a stačí mu, že si tu a tam mezi čtyřma očima může od srdce promluvit s někým, kdo smýšlí stejně jako on.

Tak jsou vzdělané třídy v Anglii uzavřeny veškerému pokroku a jen nápor pracující třídy do nich ještě vnáší trochu pohybu. Nedá se očekávat, že by literární chléb vezdejší těchto senilních vzdělaných tříd byl jiný než ony samy. Celá „módní“ literatura se točí věčně v začarovaném kruhu a je stejně nudná a neplodná jako blaseovaná a vyžilá „módní“ společnost.

Když Straussův „Život Ježíšův“ a jeho sláva pronikly přes Kanál, ani jeden slušný člověk se neopovážil knihu přeložit a ani jeden význačný knihtiskař knihu vytisknout. Nakonec ji přeložil jeden socialistický lecturer (pro tento agitační odborný termín neexistuje německé slovo), tj. muž s nejméně „módním“ povoláním, jaké existuje, a jeden nevýznamný socialistický knihtiskař ji vytiskl v sešitech po jednom penny, takže dělníci z Manchesteru, Birminghamu a Londýna byli v Anglii jedinou čtenářskou obcí Straussovy knihy.

Ostatně, jestliže si jedna ze dvou stran, na něž je rozdělena vzdělaná část Angličanů, vůbec zaslouží přednost, pak jsou to toryové. Při dnešní sociální situaci v Anglii je totiž whig už příliš stranický, než aby mohl mít nestranný úsudek; vjeho rukou je a jej obohacuje průmysl, toto centrum anglické společnosti; pokládá jej za naprosto dokonalý a jeho rozšiřování považuje za jediný cíl veškerého zákonodárství — vždyť průmysl mu dal bohatství a moc. Naproti tomu tory, jehož moc a samovládu průmysl podlomil a jehož, principy otřásl, tory průmysl nenávidí a nanejvýš v něm vidí nutné zlo. Proto se vytvořila ona známá skupina filantropických toryů, v jejímž čele stojí lord Ashley, Ferrand, Walter, Oastler aj. a která si vzala za úkol, že bude hájit tovární dělníky proti továrníkům. Také Thomas Carlyle byl původně tory a stále má k této straně blíže než k whigům. Při nejmenším je jisté, že whig by nikdy nemohl napsat knihu, která by byla třeba jen zpola tak lidská jako „Minulost a přítomnost“.

Thomas Carlyle se stal v Německu známým svými snahami zpřístupnit Angličanům německou literaturu. Mnoho let se za- býval hlavně sociální situací Anglie — jako jcdiný ze vzdělanců své země! — a již roku 1838 napsal menší práci, „Chartismus“. Tehdy byli u vlády whigové a s velkým halasem vytrubovali, že je zažehnáno „strašidlo“ chartismu, které se objevilo kolem roku 1835. Chartismus byl přirozeným pokračováním starého radikalismu, který se dal na několik let uchlácholit zákonem o reformě parlamentu a po roce 1835—1836 vystoupil s novou energií a v ještě pevněji semknutých řadách. Whigové se domnívali, že tento chartismus potlačili, a to bylo pro Carlyla podnětem k tomu, aby vyložil skutečné příčiny chartismu a dokázal, že chartismus nelze vyhladit, dokud tyto příčiny nebudou odstraněny. Stanovisko této knihy je sice vcelku stejné jako v „Minulosti a přítomnosti“, má však poněkud silnější toryovské zabarvení, vyvolané asi jen tím, že whigové jako vládnoucí strana se kritice přímo nabízeli. „Minulost a přítomnost“ rozhodně obsahuje všechno, co je v uvedené menší knize, ale je to tu řečeno jasněji, podrobněji a jsou tu zároveň jednoznačněji vysloveny důsledky, takže knihou o chartismu se už nemusíme kriticky zabývat.

„Minulost a přítomnost“ je paralela mezi Anglií XII. a XIX. století a skládá se ze čtyř oddílů, nadepsaných: Úvod, Starodávný mnich, Novodobý dělník a Horoskop. — Projděme postupně těmito oddíly; nemohu odolat pokušení, abych ta nejhezčí z často úžasně krásných míst nepřeložil. — Kritika už si přitom přijde na své.

První kapitola Úvodu se jmenuje „Midas“.

„Situace Anglie... se právem považuje za jednu z nejhrozivějších a vůbec ncjpodivnějších, jakou kdy svět viděl. Anglie oplývá bohatstvím všeho druhu, a přesto umírá hlady. Ve věčně stejné hojnosti zelená se a kvete anglická země, vlní se zlatou úrodou, hustě posetá dílnami a plná nářadí, s patnácti miliony dělníků, kteří prý jsou ncjzdatnějšf, nejchytřejší a nejpřičinlivější, jaké kdy nosila naše Země; tito muži jsou zde; práce, kterou vykonali, ovoce jejich rukou je tu víc než dost, všude v překypující hojnosti — a hle, najednou jako by vystoupil nějaký kouzelník a zvolal: Nedotýkejte se ho, vy dělníci, ani vy, páni pracující, ani vy, páni zahálčiví; nedotknete se ho, aniž ho jísti budete — totoť je ovoce začarované!“

Tento zákaz platí především pro dělníky. Roku 1842 bylo vAnglii a Walesu 1,430.000 pauperů, z toho 222.000 bylo zavřeno v donucovacích pracovnách pro chudé, které lid nazývá bastily chudinského zákona. — Díky lidumilnosti whigů! — Skotsko nemá chudinský zákon, ale chuďasů hromadu! — Irsko se může mimochodem pochlubit úžasnou číslicí — 2,300.000 pauperů.

„U stockportského (Cheshire) porotního soudu byli obžalováni a odsouzeni otec a matka za to, že otrávili tři ze svých dětí, aby podvodně vyzískali od pohřební společnosti tři libry osm šilinků, splatné při úmrtí každého dítěte; a úřady prý naznačily, že to není ojedinělý případ a že snad bude lépe nezkoumat věc podrobněji... Takové příklady jsou jako nejvyšší horský vrcholek, který se vynořil před našimi zraky — ale pod ním je celá hornatina a planina, která se ještě nevynořila. — Lidská matka a lidský otec si řekli: jak uniknout smrti hladem? Bídně tu živoříme, v tomto tmavém sklepě, a pomoci se nedovoláme. — Ba, hrůzné věci se dějí v Ugolinově^{[^c]} hladomorně: vroucně milovaný malý Gaddo padl mrtev otci do klína! — Stockportští rodičové přemýšlejí a beze slov se domlouvají: chudák náš malý hladový Tom, od rána do večera volá po něčem k snědku, nic dobrého ho na tom světě nečeká, jen samé zlo — co kdyby naráz unikl bídě — a my ostatní bychom se snad zachránili? Pomyslili si, utvrdili se ve svém úmyslu a nakonec udělali. Teď je Tom mrtev, všechno zas utraceno a projeděno, a kdo teď přijde na řadu, ubohý malý hladový Jack nebo ubohý malý hladový Will? — Prapodivný způsob hledání cest a prostředků! — O obležených městech, o pustých rozvalinách Jerusalema, stiženého hněvem božím, bylo prorokováno: ‚Ruce zoufalých žen vařiti budou syny své, aby jim byli za pokrm.‘ Pochmurná obraznost Hebrejců si nedovedla představit černější propast bídy; tak mohl klesnout jen člověk zavržený, bohem prokletý — a cožpak i my zde, v moderní Anglii, uprostřed překypujícího bohatství, my že dospíváme až sem? Jak to? Proč? Proč to tak musí být?“

To bylo roku 1841. Mohu dodat, že před pěti měsíci byla v Liverpoolu oběšena Betty Eulesová z Boltonu, která ze stejných pohnutek otrávila tři vlastní a dvě nevlastní děti.

Tolik o chudých. A co bohatí?

„Tento úspěšný průmysl se svým překypujícím bohatstvím dosud ještě nikoho neobohatil, je to zakleté bohatství, jež nikomu nepatří. Můžeme vydávat tisíce, kde jsme dříve vydávali sta — ale nic dobrého si za ně koupit nemůžeme. — Někteří jedí jemnější lahůdky, pijí dražší nápoje — ale je v tom větší blaženost? Jsou lepší, krásnější, zdatnější či statečnější? Jsou aspoň ‚šťastnější‘, jak tomu říkají?“

Není šťastnější pán, který pracuje, není šťastnější pán, který zahálí, tj. urozený majitel půdy —

„a pro koho je tedy toto bohatství, bohatství Anglie? Koho oblažuje, koho obšťastňuje, zkrášluje, koho činí moudřejším, lepším? Dosud nikoho. Bezúspěšný byl dosud náš úspěšný průmysl; uprostřed překypující hojnosti umírá lid hladem; mezi zlatými zdmi a plnými sýpkami se nikdo necítí bezpečným a spokojeným. — Midas bažil po zlatě a rouhal se Olympanům. Zlata se mu dostalo tak, že čehokoli se dotkl, proměnilo se ve zlato ale se svýma oslíma ušima z toho měl pramálo. Midas haněl nebeskou hudbu. Urazil Apollona a bohy; bohové mu splnili přání a přidali pár dlouhých uší — pěkný přívěsek! Jaká hluboká pravda je v těchto starých bájích!“

„Jak pravdivá,“ pokračuje Carlyle v druhé kapitole, „je jiná stará báje o sfinze: příroda je sfinx, bohyně, ale ještě ne zcela svobodná, ještě zpola vězí ve zvířeckosti, v bezduchosti — jednak řád a moudrost, avšak zároveň temnota, divokost, osudovost.“

Příroda-sfinx — německý mysticismus, říkají Angličané, když čtou tuto kapitolu — má pro každého člověka a pro každou dobu otázku — šťasten ten, kdo na ni správně odpoví; kdo neodpoví nebo odpoví špatně, propadne zvířecí, divoké části sfingy — a místo krásné nevěsty najde dravou lvici. A tak je tomu i s národy: můžete rozřešit hádanku osudu? A všechny nešťastné národy stejně jako všichni nešťastni jednotlivci odpověděli na otázku špatně, pokládali zdání za pravdu, pro vnější pomíjivé jevové formy ponechali bez povšimnutí věčné vnitřní skutečnosti všehomíra; a tak učinila i Anglie. Anglie, jak se Carlyle vyjadřuje později, propadla atheismu a její dnešní situace je toho nutným následkem. Později se k tomu vrátíme — prozatím jen tolik, že příměr se sfingou, máme-li jej připustit v tomto pantheistickém staroschellingovském smyslu, by byl měl Carlyle ještě trochu prohloubit — dnes, jako v pověsti, je řešením hádanky člověk — a to řešením v nejširším smyslu. I o tom promluvíme.

Další kapitola líčí manchesterské povstání ze srpna 1842 takto:

„Milion hladových dělníků povstalo, všichni vyšli do ulic — a stáli tam. Co jiného mohli dělat? Trpké a nesnesitelné byly křivdy a příkoří, spravedlivý byl jejich hněv; ale kdo způsobuje tyto křivdy, kdo je odstraní? Nevíme, kdo nebo co je naším nepřítelem; nevíme, kde jsou naši přátelé. Jak se máme na někoho vrhnout, jak máme někoho postřílet nebo se od někoho nechat postřílet? Ó, kéž by ta prokletá neviditelná noční můra, která z nás a našich bližních vyssává život, vzala na sebe nějakou podobu, postavila se proti nám jako hyrkánský tygr, jako behemoth^{[^d]} chaosu, jako sám Satanáš! — v jakékoli podobě, jen aby ho bylo vidět, abychom ho mohli chytit!“

Ale právě to bylo neštěstí dělníků při letním povstání roku 1842, že nevěděli, proti komu mají bojovat. Jejich zlo bylo sociální — a sociální zlo nelze zrušit tak, jako se ruší království nebo výsady. Sociální zlo nelze léčit lidovými chartami, a to lid cítil — jinak by dnes lidová charta byla základním zákonem Anglie. Sociální zlo je nutno studovat a poznávat, a to masa dělníků dosud neudělala. Velikým výsledkem povstání bylo to, že životní otázka Anglie, otázka konečného údělu pracující třídy, byla, jak říká Carlyle, vyslovena tak, aby ji mohl uslyšet každý myslící člověk v Anglii. Otázku již nelze obcházet, Anglie na ni musí odpovědět, nebo zahynout.

Přejděme závěrečnou kapitolu tohoto oddílu, přejděme prozatím i celý další oddíl, a vezměme hned třetí oddíl, který jedná o „novodobém dělníkovi“, abychom měli líčení situace v Anglii, začaté v Úvodu, pěkně pohromadě.

Odvrhli jsme, pokračuje Carlyle, náboženskost středověku, a nic jsme za to nedostali:

„Zapomněli jsme na Boha, nechtěli jsme vidět věčnou substanci věcí a viděli jsme jen klamné zdání věcí; a uklidňujeme se přitom tím, že toto universum je uvnitř velké nepochopitelné ‚snad‘; navenek je to zřejmě obrovská ohrada pro dobytek a robotárna s prostornými budovami pro kuchyně a s jídelními stoly, u nichž si najde místo ten, kdo je chytrý; veškerá pravda tohoto všehomíra je nejistá a jen zisk a ztráta, jídlo a úspěch jsou pro praktického člověka hmatatelné a zůstanou hmatatelné. — Pro nás již neexistuje Bůh; zákony boží se změnily v ‚princip co největší blaženosti‘, v parlamentní trik; nebesa se proměnila v astronomické hodiny, v loviště pro Herschelovy dalekohledy, kde se pořádají hony na vědecké výsledky a sentimentálnosti; v naší řeči a v řeči Bena Jonsona^{[^e]} to znamená: člověk ztratil duši a teď ji začíná postrádat. To je opravdu bolavé místo, ohnisko všeobecné sociální sněti. — Neexistuje náboženství, neexistuje Bůh, člověk ztratil duši a marně hledá, čím se nasolit, aby neshnil. Všechno nadarmo: ani popravy králů, ani francouzská revoluce, ani zákony o reformě volebního práva, ani manchesterské povstání, to všechno ho nevyléčí. Sotva snětivé malomocenství na chvíli povolí, ihned propuká znovu tím mocněji a zběsileji.“

Ale protože místo po starém náboženství nemohlo zůstat úplně neobsazeno, dostali jsme za ně nové evangelium, evangclium odpovídající prázdnotě a bezobsažnosti doby — evangelium mamonu. Vzdali jste se křesťanského nebe a křesťanského pekla, nebe jako něčeho pochybného a pekla jakožto nesmyslu — a dostali jste nové peklo; peklem moderní Anglie je obava, „že neprorazím, nevydělám peníze!“ —

„Opravdu, s tím svým evangeliem mamonu jsme dospěli k prapodivným závěrům! Říkáme tornu společnost, a přece všude zavádíme úplnou odloučenost a isolaci. Náš život není vzájemná podpora, nýbrž vzájemné nepřátelství, zamaskované určitými válečnými pravidly, jimž se říká ‚rozumná konkurence‘ atd. Úplně jsme zapomněli, že placení hotovými není jediné pouto mezi lidmi. ‚Moji dělníci že hladovějí?‘ říká bohatý továrník. ‚Což jsem si je nenajal na trhu, jak se sluší a patří? Copak jsem jim nezaplatil do halíře podle smlouvy? Co je mi ještě do nich?‘ Kult mamonu — toje opravdu smutná víra!“

„Jedna chudá irská vdova v Edinburghu se obrátila na nějakou dobročinnou instituci, aby jí a jejím dětem pomohla. Všechny instituce ji odmítly; odvaha a síly ji opustily; sklátil ji tyfus, zemřela a nakazila celou ulici: zemřelo dalších sedmnáct lidí. Lékař lidumil, který tuto historii vypravuje — dr. W. P. Alison — se přitom ptá: nebylo by bývalo ekonomičtější této ženě pomoci? Dostala tyfus a sedmnáct vás zabila! — Je to na pováženou! — Opuštěná irská vdova se obrací na své bližní: pohleďte, bez pomoci hynu, musíte mi pomoci, jsem přece vaše sestra, krev z vaší krve, stvořil nás jeden Bůh! Ale oni odpovídají: ne, nelze, nejsi naše sestra. Ona však dokazuje své sesterství: její horečka zabíjí je; byli její bratři, ač to popírali. Musela se kdy lidská bytost tak snížit, aby to dokázala?“

Mimochodem řečeno, Carlyle se tu mýlí stejně jako Alison. Bohatí nemají soucit, nezajímá je, že zemřelo dalších „sedmnáct“. Cožpak to, že z „přebytečného obyvatelstva“ ubylo sedmnáct lidí, není pro všechny štěstím? Jen kdyby to bylo pár milionů místo těch mizerných „sedmnácti“, oč volněji by se dýchalo! — Tak uvažují angličtí bohatí malthusovci.

A k tomu přistupuje další, ještě horší evangelium, evangelium diletantství, které vytvořilo vládu, jež nic nedělá, které vzalo lidem všechnu vážnost a vnucuje jim touhu zdát se něčím, čím nejsou — snaha po „blaženosti“, tj. po dobrém jídle a pití, která nastolila hrubou materii a zničila veškerý duchovní obsah; k čemu to všechno povede?

„A co máme říci vládě, jako je naše, vládě, která obviňuje své dělníky z nadvýroby‘? Nadvýroba, nevězí to právě v tom? Vy nejrůznější výrobci, vy jste vyrobili příliš mnoho! Vznášíme proti vám obžalobu, že jste vyrobili přes dvě stě tisíc košil pro nahotu lidstva. A což všechny ty kalhoty, jež vyrábíte z manšestru, kašmíru, skotského plédu, nankinu a ze sukna, není jich příliš mnoho? Klobouky a boty, židle k sedění a lžíce na jídlo — ano, i zlaté hodinky vyrábíte, šperky, stříbrné vidličky, prádelníky, skříně, měkké pohovky — proboha, všechny sklady a obchodní domy Howel and James nejsou s to pojmout vaše výrobky; vyráběli jste a stále jen vyráběli — kdo vás chce žalovat, ať se jen rozhlédne kolem sebe; miliony košil a prázdných kalhot zde visí na důkaz proti vám. Žalujeme vás z nadvýroby; provinili jste se těžkým zločinem, že jste vyrobili hrozný nadbytek košil, kalhot, klobouků, bot atd. To způsobilo stagnaci, a vaši dělníci musí teď hladovět.“

„My lords and gentlemen, z čeho obviňujete ony ubohé dělníky? Vždyť přece vy, my lords and gentlemen, vždyť vy jste byli povoláni k tomu starat se, aby nenastala žádná porucha; vy jste měli dbát, aby mzda za vykonanou práci byla řádně rozdělována, aby žádný dělník nezůstal bez odměny, ať v penězích nebo v konopné oprátce; to byla od nepaměti vaše povinnost. Tito ubozí přadláci zapomněli na mnohé z toho, nač by byli měli pamatovat podle vnitřního nepsaného zákona svého postaveni — ale na který psaný zákon svého postavení zapomněli? Bylo jim svěřeno vyrábět košile. Společnost jim přikázala: dělejte košile!— A teď tu tedy ty košile jsou. Je jich příliš mnoho? To je věru novina, v tomto ztřeštěném světě s jeho devíti sty miliony nahých těl! Zato vám, my lords and gentlemen, společnost přikázala: dbejte, aby tyto košile byly správně rozděleny — a jak jsou rozděleny? Dva miliony dělníků bez košil nebo v rozedraných košilích sedí v bastilách chudinského zákona, pět milionů dalších v Ugolinových hladomornách; a abyste tomu odpomohli, říkáte: zvyšte nám renty! Říkáte vítězoslavně: ‚Vy chcete proti nám smolit obžaloby, nám chcete vytýkat nadvýrobu, vy? Voláme za svědky nebesa i zemi, že jsme vůbec nic nevyrobili. V široširých končinách světa není ani jedinká košile, kterou bychom vyrobili my. My za výrobu nemůžeme; naopak, vy nevděčníci, jaké hory věcí jsme my museli ‚spotřebovat‘. Což v nás nezmizely všechny tyto hory, jako kdybychom měli pštrosí žaludky, jako bychom byli nadáni jakousi božskou žravostí? Vy nevděčníci, což jste nevyrostli ve stínu našich křídel? Copak ty vaše špinavé fabriky nestojí na našich polích a ladech? A my že bychom vám nesměli prodávat své obilí za cenu, která se nám zlíbí? Co si vlastně myslíte, že by z vás bylo, kdybychom my, majitelé anglické půdy, rozhodli, že se nebude pěstovat vůbec žádné obilí?‘“

Tento aristokratický názor, tato barbarská otázka: co by z vás bylo, kdybychom nebyli tak velkomyslní a nenechávali růst obilí, zrodila „šílené a neblahé obilní zákony“; obilní zákony, které jsou tak šílené, že proti nim lze uvést jen takové argumenty, „které musí rozplakat anděla nebeského, jakož i osla pozemského“. Obilní zákony dokazují, že se aristokracie ještě nenaučila nepůsobit zlo, klidně sedět, nic nedělat, natož aby udělala něco dobrého, a podle Carlyla by to přece byla její povinnost:

„Aristokracie je svým postavením zavázána Anglii vést a Anglii vládnout, a každý dělník uvězněný v robotárně má právo zeptat se především jí: Proč jsem tady? Jeho otázka slyšena bude na nebesích, a bude-li tam oslyšena, rozezní se i po zemi. Jeho obžaloba míří proti vám, my lords and gentlemen; vy stojíte v první řadě obžalovaných, právě vy, pro postavení, jež zaujímáte, vy první mu musíte odpovědět! — Osud zahálčivé aristokracie, pokud lze její horoskop číst v obilních zákonech atd., je propast, která naplňuje zoufalstvím! Ano, bratři moji růžolící, chrabří lovci lišek, za vašimi svěžími, švarnými tvářemi, za vašimi většinami kolem obilních zákonů, za ‚klouzavými tarify‘, ochrannými cly, podplacenými volbami a objednaným potleskem objevuje vnímavé oko hrůzné obrazy zkázy, příliš hrůzné, než aby je bylo lze vyjádřit slovy, vidí ohnivý nápis: ‚Mene, Mene. . .‘. Můj ty bože, což francouzská lenošná aristokracie sotva před půl stoletím zrovna tak neprohlašovala: nemůžeme existovat, nemůžeme se parádit a strojit, jak se sluší na náš stav; pozemková renta z našich majetků nestačí, musíme mít víc, musíme být osvobozeni od daní a musíme mít obilní zákon, abychom mohli zvyšovat pozemkovou rentu? To bylo roku 1789, a čtyři roky nato — slyšeli jste o meudonské jirchárně^{[^f]}, kde si ti, kteří tak dlouho chodili nazí, dělali kalhoty z lidské kůže? Kéž milostivé nebe odvrátí nebeské znamení; kéž jsme moudřejší, abychom nebyli tak ubozí!“

A pracující aristokracie se chytá do osidel nastražených lenošíci aristokracií, a nakonec se se svým „mamonismem“ rovněž dostává do těžké situace.

„Lidé na kontinentě si podle všeho dovážejí naše stroje, spřádají a zpracovávají bavlnu sami, a vytlačují nás hned z toho, hned z onoho trhu. Jsou to smutné zprávy, ale zdaleka ještě ne ty nejsmutnější. Nejsmutnější je to, že prý, jak se někdy říkává, je naše národní existence závislá na tom, zda jsme schopni prodávat loket bavlněné látky o haléř levněji než všechny ostatní národy. To je věru velmi úzká základna pro tak veliký národ! To je základna, na které se podle mého názoru nebudeme moci natrvalo udržet, i kdybychom nakrásně zrušili obilní zákony. — Žádný velký národ nemůže stát na špičce takové pyramidy, vypínat se stále výš a výš a balansovat na palci. Zkrátka, toto evangelium mamonu s peklem obavy, že ‚nic nevydělám‘, s poptávkou a nabídkou, konkurencí, svobodou obchodu, heslem ‚laissez faire^[¹⁸⁸] a ostatní vem čert, začíná být pomalu tím nejubožejším evangeliem, které kdy bylo hlásáno na zemi. — Ano, kdybychom hned zítra zrušili obilní zákony, vůbec nic by tím neskončilo, jen bychom získali možnost začít s nejrůznějšími věcmi. Budou-li odstraněny obilní zákony, uvolněn obchod, nynější ochromení průmyslu jistě pomine. Nastane období obchodního podnikání, vítězství a rozkvětu, uvolní se škrtivá smyčka hladu na našich šíjích, budeme si moci na chvíli vydechnout, vzpamatovat se a zalitovat — budeme mít trojnásob drahocenný čas bojovat za nápravu našich zlořádů jako za vlastní život, ulehčovat našemu lidu, vzdělávat jej, uspořádat jeho život; dát mu trochu duchovní potravy, trochu skutečného vedení a skutečné vlády — jaký to bude vzácný čas! Jenomže při staré metodě: ‚ať žije konkurence a všechno ostatní vem čert!‘ se naše nové období rozkvětu nakonec ukáže a musí ukázat zase jen jako paroxysmus, a pravděpodobně jako náš poslední! Neboť zdvojnásobí-li se za dvacet let náš průmysl, zdvojnásobí se i naše obyvatelstvo; budeme právě tam, kde jsme byli, jenže nás bude dvakrát tolik a bude dvakrát, ba desetkrát těžší něco s námi pořídit. — Běda, do jakých končin jsme se to dostali na tomto našem putování široširým časem, do končin, kde se lidé potácejí jako galvanisované mrtvoly s bezvýraznýma, tupýma očima a nemají duši, nýbrž jen bobří pracovní pud a žaludek! Bolestná podívaná je dnes na vyzáblou zoufalost dělníků z přádelen, uhelných dolů a chandoských^{[^g]} zemědělských nádeníků, ale pro myslícího člověka není ani zdaleka tak bolestná jako tato brutální bohapustá filosofie zisku a ztráty, životní moudrost, která se všude — v senátech, v debatních klubech, v úvodnících, s kazatelen a tribun — vytrubuje jako nejnovější evangelium a poctivá angličtina lidského života!“

„Troufám si tvrdit, že ještě nikdy od vzniku společnosti nebyl úděl němých, upracovaných milionů tak nesnesitelný jako nyní. Nikoli smrt, ba ani ne smrt hladem, zubožuje člověka; všichni musíme zemřít, i my všichni konec konců odjedeme ohnivým vozem bolesti; ale třít bídu a nevědět proč, pro nic a za nic se mrzačit prací, se srdcem umořeným a unaveným, a přitom být sám, osiřelý, spoután řemením studeného všeobecného laissez-faire, po celý život pozvolna umírat uvězněn v hluchou, mrtvou, nekonečnou nespravedlnost jako v proklatém železném břichu Phalaridova býka^{[^h]} — to je a na věky věků bude nesnesitelné pro všechny lidi, které Bůh stvořil. A my se divíme francouzské revoluci, ‚velikému týdnu‘^[ⁱ], anglickému ehartismu? Doba, když to tak uvážíme, je vskutku bezpříkladná.“

A ukazuje-li se, že v takovýchto bezpříkladných dobách není aristokracie schopna řídit veřejné záležitosti, je nutno aristokracii vyhnat. Proto — demokracie.

„Jak se již nyní demokracie rozšířila, jak nezadržitelně kráčí kupředu se zlověstnou, neustále rostoucí rychlostí, to může vidět každý, kdo se chce dívat s otevřenýma očima na kteroukoli oblast lidských vztahů. Od burácení napoleonských bitev až po žvanění na veřejném obecním shromáždění v St. Mary Axe, všechno ohlašuje demokracii.“

Ale co je to konec konců demokracie?

„Nic než nedostatek pánů, kteří by vám mohli vládnout, smíření se s tímto nevyhnutelným nedostatkem, pokus obejít se bez nich. — Nikdo tě neutiskuje, ty svobodný a nezávislý voliči, avšak neutiskuje tě tento hloupý korbel piva? Žádný syn Adamův ti nemůže poručit, abys přišel nebo odešel — ale tento nesmyslný korbel ‚těžké tekutiny‘ (heavy wet), ten ti může poručit a opravdu ti poroučí ! Nejsi nevolníkem saského Cedrika^{[^j]}, nýbrž svých vlastních zvířecích chtíčů, a ty chceš mluvit o svobodě? Ty korunovaný hlupáku ! . . . Představa, že svoboda člověka spočívá v tom, že může při volbách odevzdat hlas a říci: hle, teď mám i já svou dvacetitisícinu jednoho řečníka v naší národní žvanírně, což mi teď nebudou všichni bozi přát? — Tato představa je jedna z nejsměšnějších na světě. A což teprve ta svoboda, kterou si vykupujete tím, že se navzájem isolujete, že navzájem nemáte spolu nic co dělat než prostřednictvím hotových peněz a hlavních knih, tato svoboda se nakonec ukáže pro pracující miliony jako svoboda umírat hlady a pro lenošné, zahálející tisíce a jednotky jako svoboda shnít. Bratři, po staletích konstituční vlády ještě pramálo víme, co je to svoboda a co je to otroctví. Demokracie si však půjde volně svou cestou; pracující miliony v potřebě žít, v pudové, vášnivé touze po vedení odvrhnou falešné vedení a na chvíli uvěří, že se obejdou bez vedení; ale jen na chvíli. Útlak svých falešných vůdců můžete svrhnout; nekárám vás za to, jen vás lituji a upozorňuji, že tím ještě problém nebude vyřešen, totiž problém, jak najít pravé vůdce.“

„‚Nynější vedení je ovšem přežalostné.‘ V novém parlamentním výboru pro vyšetřování korupce došly nejstřízlivější praktické hlavy zřejmě k závěru, že bez podplácení to nejde a že se musíme snažit nějak se obejít bez poctivých voleb... Jaké zákonodárství může plodit parlament, který sám o sobě prohlašuje, že byl zvolen a je volitelný korupcí! Podplácení, to je nejen prodejnost, to je zároveň nepoctivost, nestydatý podvod, drzá netečnost vůči lži a nabádání ke lži. Buďte přece poctiví, otevřete na Downing-Street volební kancelář se zvláštní sazbou pro každé město: tolik a tolik obyvatel platí tolik a tolik důchodové daně, domy mají tu a tu hodnotu, volí dva poslance, volí jednoho poslance, jsou k dostání za tolik a tolik: Ipswich tolik a tolik tisíc liber, Nottingham tolik — a pak jste si to přece pěkně poctivě koupili, bez podvodů, bez nestydatosti, beze lži!... Náš parlament prohlašuje, že byl zvolen a je volitelný korupcí. Co z takového parlamentu může být? Dokud se vlády nad tímto vesmírem nezmocnil ještě Belial a Belzebub, připravuje takový parlament nové zákony o reformě. To to raději zkusme s chartismem nebo s nějakým jiným -ismem, než abychom to nechali takhle! Parlament, který začíná se lží na jazyku, bude musit sám sebe zlikvidovat... Každým dnem, každou hodinou se blíží nějaký chartista, nějaký ozbrojený Cromwell, aby vmetl takovému parlamentu do tváře: ‚Vy nejste parlament. Ve jménu Nejvyššího — kliďte se!“

Taková je podle Carlyla situace Anglie. Lenošná velkostatkářská aristokracie, „která se ještě ani nenaučila klidně sedět a alespoň nepůsobit zlo“, pracující aristokracie, která zabředla do honby za penězi, která místo aby byla sborem vůdců práce, „maršálů průmyslu“, je jen bandou průmyslových lupičů a pirátů, parlament zvolený korupcí, životní filosofie pouhého přihlížení, nicnedělání, laissez-faire, zvetšelé, rozpadající se náboženství, úplný rozklad všech obecně lidských zájmů, na všech stranách zoufalství nad pravdou a lidstvím a z toho plynoucí všeobecná rozdrobenost lidstva na jeho „hrubou jednotlivost“, chaotické, pusté zmatení všech životních vztahů, válka všech proti všem, všeobecná duchovní smrt, nepřítomnost „duše“, tj. opravdu lidského uvědomění: neúměrně silná pracující třída, žijící v nesnesitelném útlaku a bídě, v divoké nespokojenosti a vzpouře proti starému sociálnímu řádu, a proto hrozivá, nezadržitelně postupující demokracie — všude chaos, nepořádek, anarchie, rozklad starých společenských svazků, všude duchovní prázdnota, bezmyšlenkovitost a ochablost — to je situace v Anglii. Odmyslíme-li si některé výrazy, jež se sem dostaly na základě Carlylova svérázného stanoviska — musíme mu dát úplně za pravdu. Carlyle jediný z „ctihodné“ třídy alespoň nezavíral oči před fakty, alespoň správně pochopil bezprostřední přítomnost, a to je na „vzdělaného“ Angličana opravdu ohromně mnoho.

A jak to vypadá s budoucností? Tak, jak je tomu teď, to nezůstane a nemůže zůstat. Viděli jsme, že Carlyle nemá, jak sám přiznává, nějakou „Morrisonovu pilulku“, universální lék proti sociálním zlořádům. Iv tom má pravdu. Každá sociální filosofie, dokud předkládá jako svůj konečný výsledek několik pouček, dokud ještě ordinuje Morrisonovy pilulky, je stále ještě velmi nedokonalá; nepotřebujeme ani tak holé výsledky jako spíše studium; výsledky nejsou ničím bez vývoje, který k nim vedl, to víme už od dob Hegelových, a výsledky nejsou vůbec k ničemu, jsou-li fixovány samy pro sebe, neudělají-li se z nich premisy dalšího vývoje. Ale i výsledky musí na sebe dočasně vzít určitou formu, musí se vývojem zformovat z mlhavé neurčitosti v jasné myšlenky, a u tak čistě empirického národa, jako jsou Angličané, nemohou se pak ovšem obejít bez formy „Morrisonových pilulek“. Sám Carlyle, třebaže do sebe nassál mnoho německého a je dost vzdálen hrubé empirii, by pravděpodobně měl po ruce nějaké pilulky, kdyby jeho představa o budoucnosti nebyla tak neurčitá a nejasná.

Prozatím prohlašuje, že všechno je zbytečné a marné, dokud lidstvo setrvává v atheismu, dokud si nevydobylo zpět svou „duši“. Ne v tom smyslu, že by měla být obnovena energie a životnost starého katolicismu nebo alespoň zachováno nynější náboženství — Carlyle velmi dobře ví, že bohoslužby, dogmata, litanie a sinajské hromy a blesky nemohou pomoci, že žádné sinajské hromy a blesky neučiní pravdu pravdivější a nenaženou rozumnému člověku strach, že náboženství bázně bylo už dávno překonáno — ale musí být obnoveno samo náboženství, vždyť sami vidíme, kam nás přivedla „dvě století atheistické vlády“ — od „požehnané“ restaurace Karla II. — a postupně budeme také muset pochopit, že tento atheismus začíná být obnošený a otřelý. Viděli jsme však, že Carlyle nenazývá atheismem nevíru v osobního boha, nýbrž nevíru ve vnitřní podstatnost, v nekonečnost vesmíru, nevíru v rozum, zoufání nad duchem a pravdou; nebojuje proti nevíře v biblické zjevení, nýbrž proti „nejstrašnější nevíře, nevíře v bibli světových dějin“. Ty jsou mu věčnou knihou boží, v níž může každý člověk, pokud mu duše a zrak nevyhasly, uzřít píšící prst boží. Výsměch této knize, toť nevíra, jaké není rovno, nevíra, za kterou vás stihne trest, ne oheň a hranice, leč nejdůraznější příkaz, abyste mlčeli, dokud nedokážete říci nic lepšího. Proč rušit šťastné mlčení, chcete-li vykřikovat jen takové nesmysly? Ncchová-li minulost v sobě božský rozum, nýbrž jen ďábelský nerozum, propadla se do věčnosti a už o ní nemluvte; nehodí se, abychom my, jejichž otcové byli vesměs oběšeni, žvanili o oprátkách! „Ale moderní Anglie nemůže věřit v dějiny.“ Oko vidí ze všech věcí jen tolik, kolik je s to vidět podle své vrozené schopnosti. Bezbožné století nemůže pochopit epochy naplněné bohem. V minulosti (ve středověku) vidí jen jalový svár, všeobecnou nadvládu surového násilí, nevidí, že moc a právo jsou konec konců totéž, vidí jen hloupost, divoký nerozum hodící se spíše do blázince než do lidského světa. A z toho ovšem vyplývá, že tytéž vlastnosti by měly v naší době vládnout i nadále. Miliony uvězněných v bastilách; irské vdovy dokazující své lidství tyfem; vždyť tak — ne-li hůř — tomu bylo vždy; co jiného chcete? Co jiného byly kdy dějiny než využívání zabedněné hlouposti úspěšným šarlatánstvím? Každý bůh byl v minulosti vždy jen mechanismus a chaoticky bestiální modla; jak má potom ubohý „filosofický dějepisec“, pro něhož je jeho vlastní století tak bohaprázdné, „zřít boha v minulosti“?

Ale tak docela bohaprázdná naše doba přece jen není.

„Či nepozdvihly se v poslední době v naší nebohé rozervané Evropě nábožné hlasy novým a zároveň nejstarším náboženstvím, jež je nesporné pro všechna lidská srdce? Znám některé, kdož se nepokládali a neprohlašovali za proroky, avšak byly to vlastně opět mocně znějící hlasy věčného srdce přírody, byly to duše věčně budící úctu ve všech, kdož mají duši. Francouzská revoluce je fenomen; jako její doplněk a duchovní výraz jsou pro mne básník Goethe a německá literatura také fenomenem. Nechť starý světský nebo praktický svět lehl popelem, není-li zde snad zvěstování a úsvit nového duchovního světa, matky daleko ušlechtilejších, širších, nových praktických světů? Život proniknutý antickou sebeobětavostí, antickou pravdou a antickým hrdinstvím je opět možný, stal se pro nejmodernějšího člověka skutečně viditelným stal se fenomenem, ve svém dokonalém klidu nesrovnatelným s ničím druhým! Zde jsou ozvuky nové melodie sfér, které znovu zazněly celým tím nekonečným žargonem a disonancí toho, co se nazývá literatura.“

Goethe je tedy prorokem „náboženství budoucnosti“ a kultem tohoto náboženství je práce.

„Neboť v práci je věčná ušlechtilost, ba svatost. A i kdyby byl člověk sebezpozdilejší, sebeméně si vědom svého vznešeného poslání, stále ještě má naději, pracuje-li opravdově a vážně; jen v lenosti je věčné zoufalství. Práce, sebevíc propadlá mamonu a sebevíc ponižující, nepřestává být spojením s přírodou; touha, která člověka žene, aby uzřel svou práci vykonánu, povede ho stále blíže k pravdě, k určením a zákonům přírody... Práce má nekonečný význam; člověk se jí zdokonaluje. Zamořené bažiny mizejí; na jejich místě vznikají krásná žírná pole a výstavná města, ale hlavně člověk sám přitom přestává být zamořenou bažinou a nezdravou pouští. Považte, jak i při tom nejnižším druhu práce se duše naplňuje jakousi harmonií, jakmile se člověk pustí do práce! Pochybnosti, žádosti, zármutek, výčitky, rozhořčení, ba i zoufalství, to všechno doráží jako pekelní psi na duši chudého nádeníka stejně jako každého člověka, avšak on se s jarou myslí vrhá do denní práce, a všichni ti psi zalézají vrčíce do vzdálených doupat. Teď je člověk opravdu člověkem; posvátný žár práce v něm plane jako očistný oheň, jenž svým jasným, posvátným plamenem stravuje všechen jed i zamořený vzduch... Požehnaný je ten, kdo nalezl svou práci; nechť nehledá jinou blaženost. Má práci, cíl života; nalezl jej a půjde za ním; jeho život teď plyne jako zurčivý průplav prokopaný stojatým močálem živoření, odvádějící hnilobnou vodu z nejvzdálenějších rákosin, měnící morové bahnisko v zelenou úrodnou louku. Práce je život; nemáš vlastně jiné znalosti než ty, které jsi získal prací, všechno ostatní je hypothesa, něco, oč se lze přít ve školách, co se vznáší v oblačných výšinách, zmítá v nekonečných logických vírech, dokud jsme to nezkusili a nezachytili. Pochyb, ať jsou jakékoli, se lze zbavit jen činností... Nádherné bylo rčení starých mnichů: Laborare est orare — práce je bohoslužba. Starší než hlásané evangelium bylo toto nehlásané, nevyslovené, ale nevyhladitelné, věčné evangelium: pracuj a nacházej uspokojení v práci. Člověče, není-liž v tvém nejniternějším nitru duch činného pořádání, síla práce; hoří jako bolestně doutnající oheň, který ti nedopřeje klidu, dokud jej nerozdmýcháš, dokud jej nevpíšeš kolem sebe do blahodárných skutečností? Vše neuspořádané a pusté musíš uspořádat, srovnat, zkypřit, donutit k poslušnosti a plodnosti. Kdekoli najdeš nepořádek, tam je tvůj věčný nepřítel; okamžitě naň zaútoč, podmaň si jej; vyrvi jej z panství chaosu, podrob jej svému panství, panství poznání a božství! Ale především, radím ti, oboř se na nevědomost, tupost, zvířeckost, kdekoli na ně narazíš, a bij, bij moudře, neúnavně, neustaň, dokud žiješ ty a dokud žijí ony, a bij, bij, ve jménu božím, bij! Jednej, dokud je den; nadejde noc, kdy nelze jednat. — Všechna pravá práce je posvátná; pot skráně, pot mozku a srdce, sem patří Keplerovy výpočty a úvahy Newtonovy, všechny vědy, všechny hrdinské zpěvy, které kdy kde zazněly, všechna vykonaná hrdinství, mučednictví, až k ‚agonii krvavého potu‘, kterou všichni lidé nazvali božskou! Není-li toto bohoslužba, pak tím hůř pro všechnu bohoslužbu. Kdo jsi ty, jenž si stěžuješ na život v potu tváře? Nestěžuj si, nebe je k tobě přísné, leč není nelaskavé; je jako ušlechtilá matka, jako ona spartská matka, která podala svému synovi štít: Buď s ním, anebo na něm! Nestěžuj si: praví Sparťané si také nestěžovali... Na světě je jedna nestvůra — lenoch. Co je jeho náboženstvím? Že příroda je fantom, že Bůh je lež a že člověk a jeho život jsou lež.“

Ale také práce byla stržena do divokého víru nepořádku a chaosu — očistný, vyjasňující, rozvíjející princip se stal obětí zmatku, zlořádu a tmy. To nás přivádí k hlavní otázce, k budoucnosti práce.

„A jaká práce bude to, čemu naši přátelé na pevnině říkají ‚organisace práce‘ a již dost dlouho a trochu pošetile kolem toho tápají. Toto dílo je nutno vzít z rukou ztřeštěných větroplachů a odevzdat zdatným, moudrým, pracovitým mužům; aby s ním ihned začali, rozvíjeli je a prováděli, má-li být Evropa či alespoň Anglie ještě dlouho obyvatelná. Podíváme-li se ovšem na naše převznešené vévody, tvůrce obilních zákonů, nebo na naše duchovní vévody a pastýře duší ‚s minimem čtyři a půl tisíce liber ročně‘, tu naše naděje poněkud pohasnou. Ale neklesejme na mysli! V Anglii je ještě mnoho statečných lidí. Ty, nezkrotný tovární lorde, vždyť i v tebe lze ještě poněkud doufat! Byls dosud pirátem; ale což nejsou za tímto zachmuřeným čelem, v tomto nezkrotném srdci, které dovedlo zvítězit nad bavlnou, což tam nejsou skryta ještě jiná, desetkrát ušlechtilejší vítězství?“ — „Rozhlédněte se kolem sebe: všechny vaše nespočetné armády zachvátila vzpoura, propadly zmatku a bezradnosti, v předvečer zániku v plamenech, v předvečer šílenství! Nechtějí už pro vás pochodovat podle zásady poptávky a nabídky za šest pencí denně; nechtějí, a jsou v právu. Byly již skoro vehnány do chřtánu šílenství; buďte vy rozumnější. Tito lidé nebudou již dál pochodovat jako zmatená a zmatek působící chátra, nýbrž jako sevřená spořádaná masa v čele se skutečnými vůdci. Všechny lidské zájmy, všechno společné počínání je nutno na určitém stupni vývoje organisovat, a teď volá po organisaci ten nejvelkolepější z lidských zájmů — práce.“

Uskutečnit tuto organisaci, dosadit na místo falešného vedení pravé vedení a pravou vládu, to vyžaduje Carlyle od „pravé aristokracie“, od „kultu hrdiny“, a vytyčuje jako druhý veliký problém vyhledat tyto ἂριςτοι, ty nejlepší, jejichž vedení „v sobě spojí nezbytnou demokracii s nutnou svrchovaností“.

Tyto výňatky ukazuji dost jasně Carlylovo stanovisko. Celý jeho způsob nazírání je v podstatě pantheistický, a to německy pantheistický. Angličané nemají pantheismus, mají pouze skepticismus; výsledkem veškerého anglického filosofování je pochybování o síle rozumu, přiznáni neschopnosti řešit rozpory, na které se v poslední instanci naráží, a odtud na jedné straně návrat k víře a na druhé straně upadání do pouhé praxe a naprostý nezájem o metafysiku atd. Proto je Carlyle se svým pantheismem, vyrůstajícím z německé literatury, v Anglii také „fenomenem“, a to „fenomenem“, který je praktickému a skeptickému Angličanovi dost nepochopitelný. Lidé na něj hledí s úžasem a mluví o „německém mysticismu“, o pokroucené angličtině; jiní tvrdí, že na tom přece jen něco je, že jeho angličtina je sice nezvyklá, ale přesto krásná, že prý je Carlyle prorok atd. — nikdo si však s tím neví rady.

Nám Němcům, kteří známe, z čeho Carlylovo stanovisko vychází, je věc dost jasná. Zbytky toryovské romantiky a humanistické názory z Goetha na jedné straně, skepticky empirická Anglie na druhé straně, tito činitelé úplně stačí, abychom si z nich vyvodili celý Carlylův světový názor. Carlyle stejně jako všichni pantheisté ještě nepřekonal rozpor, a dualismus je u něho tím horší, že Carlyle sice zná německou literaturu, ale nezná její nutný doplněk, německou filosofii, a proto také jsou všechny jeho názory bezprostřední, intuitivní, spíš schellingovské než hegelovské. Carlyle má skutečně spoustu styčných bodů se Schellingem tj. se starým Schellingem, nikoli se Schellingem „Zjevení“; a v „kultu hrdinů“ nebo „kultu genia“ se shoduje se Straussem, jehož názory jsou rovněž pantheistické.

Kritika pantheismu byla v poslední době v Německu provedena tak důkladně, že už nezbývá mnoho co dodat. Feuerbachovy these v „Anekdota“^[¹⁸⁹] a spisy B. Bauera obsahují všechno, co patří do této oblasti. Budeme se tedy moci omezit na to, že prostě vyvodíme důsledky z Carlylova stanoviska a ukážeme, že toto stanovisko je v podstatě jen předstupněm k stanovisku tohoto časopisu.

Carlyle si stěžuje na jalovost a prázdnost epochy, na vnitřní prohnilost všech sociálních institucí. Stěžuje si právem, ale stěžováním se nic nespraví; abychom odpomohli zlu, musíme najít jeho příčinu; a kdyby se byl Carlyle o to pokusil, byl by zjistil, že tato rozháranost a prázdnota, tato „bezduchost“, tato nenáboženskost, tento „atheismus“ mají svou příčinu v náboženství samém. Náboženství ve své podstatě bere člověku a přírodě všechen obsah a přenáší jej na fantom boha z onoho světa, který potom zase lidem a přírodě milostivě přenechá něco ze svého nadbytku. Dokud je víra v tento nadpozemský fantom dost silná a živá, dostává se člověk touto oklikou alespoň k nějakému obsahu. Ovšemže tím silná víra středověku vlévala celé epoše mnoho energie, byla to však energie, která nepřicházela zvenčí, nýbrž tkvěla již v lidské povaze, třebaže ještě nevědomá a nevyvinutá. Víra pozvolna slábla, náboženství se rozpadalo tváří v tvář stoupající kultuře, ale člověk stále ještě nechápal, že uctíval a zbožňoval svou vlastní podstatu jako nějakou cizí podstatu. V tomto stavu, kdy člověk ještě není uvědomělý a víru už ztratil, nemůže mít obsah, musí si zoufat nad pravdou, rozumem a přírodou, a tato prázdnota a bezobsažnost, toto zoufalství nad věčnými fakty všehomíra potrvají tak dlouho, dokud lidstvo nepochopí, že podstata, kterou dosud uctívalo jako boha, je jeho vlastní, dosud nepoznaná podstata, dokud — ale nač opisovat Feuerbacha.

Prázdnota tu byla už dávno, protože náboženství je akt, jímž člověk sám sebe zbavuje obsahu; a vy se divíte, že nyní, když vybledl purpur, který halil tuto prázdnotu, když se rozptýlil opar, který je zakrýval, že tato prázdnota děsivě vystupuje na denní světlo?

Dále — což z předešlého přímo vyplývá — obviňuje Carlyle epochu z pokrytectví a ze lži. Samozřejmě, prázdnotu a ochablost je nutno jak se sluší krášlit dekoracemi a vyztužovat vycpávkami a kosticemi! I my útočíme na pokrytectví nynějšího křesťanského světového řádu; vždyť boj proti pokrytectví, boj, který vedeme, abychom od tohoto pokrytectví osvobodili sebe i svět, je konec konců naší jedinou denní prací; ale protože jsme dospěli k poznání tohoto pokrytectví přes vývoj filosofie a protože proti němu bojujeme vědecky, není nám jeho podstata tak cizí a nepochopitelná, jako je stále ještě Carlylovi. I toto pokrytectví odvozujeme z náboženství, jehož prvním slovem je lež — či snad náboženství nezačíná tím, že nám ukazuje cosi lidského, a tvrdí, že je to něco nadlidského, božského? A protože víme, že všechna tato lež a nemravnost vyplývá z náboženství, že náboženské pokrytectví, theologie, je prototyp veškeré ostatní lži a veškerého ostatního pokrytectví, máme právo rozšířit název theologie na veškerou nepravdu a na veškeré pokrytectví přítomnosti, jak to po prvé učinili Feuerbach a B. Bauer. Nechť si Carlyle přečte jejich spisy, chce-li vědět, z čeho pramení nemravnost, která zamořuje všechny naše vztahy.

Prý je nutno založit nové náboženství, pantheistický kult hrdinů, kult práce, nebo vyčkat jeho příchodu; to ncní možné; všechny možnosti náboženství jsou vyčerpány; po křesťanství, po absolutním, tj. abstraktním náboženství, po „náboženství jako takovém“, se už nemůže objevit jiná forma náboženství. Carlyle sám chápe, že katolické, protestantské nebo jakékoli jiné náboženství nezadržitelně spěje k zániku; kdyby znal povahu křesťanství, pochopil by, že po něm už žádné jiné náboženství není možné. Ani pantheismus! Pantheismus sám je ještě důsledek křesťanství neoddělitelný od své premisy — alespoň moderní, spinozovský, schellingovský, hegelovský, a také carlylovský pantheismus. A je to opět Feuerbach, kdo mě ušetřuje námahy to dokazovat.

Jak jsme už řekli, i my se snažíme bojovat proti bezobsažnosti, vnitřní prázdnotě, duchovní smrti, nepravdivosti epochy; se všemi těmito věcmi vedeme válku na život a na smrt stejně jako Carlyle, ale máme mnohem víc vyhlídek na úspěch než on, protože víme, co chceme. Chceme překonat onen atheismus, jak jej líčí Carlyle, tím, že vracíme člověku obsah, který náboženstvím ztratil; a ne jako božský, ale jako lidský obsah, a celé toto navrácení neznamená nic jiného než prostě probudit v člověku sebeuvědomění. Chceme odklidit s cesty všechno, co se prohlašuje za nadpřirozené a nadlidské, a tím chceme odstranit nepravdivost, protože nárok lidského a přirozeného na nadlidskost a nadpřirozenost je kořenem veškeré nepravdy a lži. A proto jsme také jednou provždy vyhlásili válku náboženství a náboženským představám a pramálo nám záleží na tom, zda o nás někdo říká, že jsme atheisté nebo něco podobného. Kdyby však byla Carlylova pantheistická definice atheismu správná, nebyli bychom pravými atheisty my, nýbrž naši křesťanští protivníci. Ani nás nenapadá, abychom útočili na „věčná niterná fakta všehomíra“; naopak, teprve my jsme je opravdu odůvodnili tím, že jsme prokázali jejich věčnost a zabezpečili je proti všemohoucí libovůli vnitřně rozporného boha. Ani nás nenapadá, abychom prohlašovali „svět, člověka a jeho život za lež“; naopak, tuto nemravnost páchají naši křesťanští odpůrci tím, že svět a člověka činí závislým na milosti jakéhosi. boha, který ve skutečnosti je jen odrazem člověka v pusté změti jeho vlastního nevyvinutého vědomí. Ani nás nenapadá, abychom pochybovali o „zjevení dějin“ nebo abychom jím pohrdali, dějiny jsou naše alfa a omega a vážíme si jich víc než kterýkoli jiný, ranější filosofický směr, ba víc než sám Hcgcl, jemuž konec konců měly posloužit jen k ověření správnosti jeho logického početního příkladu.

My si netropíme posměch z dějin a neignorujeme vývoj lidstva; to křesťané, konstrukcí zvláštních „dějin říše boží“ upírají skutečným dějinám veškerou vnitřní podstatnost a osobují si tuto podstatnost jen pro své nadpozemské, abstraktní a k tomu ještě vybájené dějiny, dávají dějinám dosáhnout imaginárního cíle dovršením lidského druhu ve svém Kristu, přerušují dějiny uprostřed jejich běhu a musí pak už jen v zájmu důslednosti dalších osmnáct set let vydávat za pustý nesmysl a holou bezobsažnost. My žádáme, aby byl dějinám vrácen obsah; ale nevidíme v dějinách zjevení „boha“, nýbrž člověka a jen člověka. Abychom viděli vznešenost lidské bytosti, abychom poznali vývoj druhu v dějinách, jeho nezadržitelný pokrok, jeho vždy jisté vítězství nad nerozumem jednotlivce, jeho překonání všeho zdánlivě nadlidského, jeho tvrdý, ale úspěšný boj s přírodou až ke konečnému vydobytí svobodného, lidského sebeuvědomění, pochopení jednoty člověka a přírody a svobodného, samostatného vytváření nového světa založeného na ryze lidských, mravných životních vztazích — abychom to všechno v celé velikosti poznali, nepotřebujeme si napřed volat na pomoc abstrakci nějakého „boha“ a připisovat jí všechno krásné, veliké, vznešené a vpravdě lidské; nepotřebujeme tuto okliku, nepotřebujeme vpravdě lidskému napřed vtiskovat pečeť „božského“, abychom se ujistili o jeho velikosti a vznešenosti. Naopak, čím je něco „božštější“, tj. nelidštější, tím méně se tomu budeme moci obdivovat. Jen lidský původ obsahu všech náboženství jim tu a tam zachraňuje špetku nároku na úctu; jen vědomí, že i nejbláhovější pověra přece jen v základě obsahuje věčná určení lidské podstaty, byť v sebepokroucenější a sebezkomolenější formě, jen toto vědomí zachraňuje dějiny náboženství a zejména středověku před úplným zavržením a věčným zapomenutím, což by jinak ovšem bylo údělem těchto „bohem naplněných“ dějin. Čím je něco „bohem naplněnější“, tím je to nelidštější a zvířečtější, a je samozřejmé, že „bohem naplněný“ středověk zplodil dovršení lidské bestiálnosti, nevolnictví, jus primae noctis^{[^k]} atd. Bezbožnost naší epochy, na kterou si Carlyle tak stěžuje, je právě její naplnění bohem. Z toho zároveň vyplývá, proč jsem nahoře řekl, že řešením hádanky tajemné sfingy je člověk. Dosud vždy zněla otázka: co je bůh? a německá filosofie na tuto otázku odpověděla: bůh je člověk. Člověk musí jen poznat sám sebe, všechny životní vztahy měřit jen sebou samým, posuzovat je podle své podstaty, uspořádat svět opravdu lidsky podle požadavků své povahy, a pak rozřešil hádanku naší doby. Pravdu nelze najít v nadskutečných oblastech onoho světa, mimo prostor a čas, v „bohu“, který je světu buď inherentní, nebo protikladný, nýbrž mnohem blíže, ve vlastní hrudi člověka. Vlastní podstata člověka je mnohem skvělejší a vznešenější než pomyslná podstata všech možných „bohů“, kteří jsou jen více méně nejasným a skreslenýrn odrazem člověka samého. Jestliže tedy Carlyle s Benem Jonsonem říká, že člověk ztratil duši a teď ji začíná postrádat, lze to správněji vyjádřit takto: v náboženství člověk ztratil svou vlastní podstatu, odcizil od sebe své lidství, a teď, když pokrok dějin otřásl náboženstvím, pozoruje svou prázdnotu a vratkost. Není však pro něj jiné záchrany, nemůže si vydobýt zpátky své lidství, svou podstatu jinak než tím, že od základu překoná všechny náboženské představy a že se rozhodně, upřímně navrátí ne k „bohu“, ale k sobě samému.

Všechno to je i u Goetha, „proroka“, a kdo má oči otevřené, může si to tam přečíst. Goethe měl nerad co dělat s „bohem“; toto slovo mu bylo nepříjemné, cítil se doma jen v lidském, a Goethova velikost tkví právě v této lidskosti, v tom, že vysvobozuje umění z pout náboženství. V tomto směru se s ním nemohou měřit ani starověcí básníci, ani Shakespeare. Ale tato dovršená lidskost, toto překonání náboženského dualismu může pochopit v celém jeho historickém významu jen ten, komu není cizí druhá stránka německého národního vývoje, filosofie. To, co Goethe mohl vyslovit jen bezprostředně, tedy v určitém smyslu samozřejmě „prorocky“, toje v nejnovější německé filosofii rozvinuto a odůvodněno. Také u Carlyla najdeme předpoklady, jež důsledně rozvinuty musí vést ke stanovisku, které jsme vyložili nahoře. Sám pantheismus je jen posledním předstupněm k svobodnému, lidskému způsobu nazírání. Dějiny, které Carlyle líčí jako vlastní „zjevení“, obsahují právě jen lidské, a jen násilím lze jejich obsah vzít lidstvu a přisoudit nějakému „bohu“. Práce, svobodná činnost, ve které Carlyle rovněž vidí jakousi „bohoslužbu“, je opět čistě lidská záležitost a s „bohem“ ji lze spojovat jen násilně. Nač neustále vystrkovat do popředí slovo, které v nejlepším případě vyjadřuje jen nekonečnost neurčitosti a k tomu ještě udržuje zdání dualismu? Slovo, které v sobě obsahuje přiznání nicotnosti přírody a lidstva?

Tolik pokud jde o vnitřní, náboženskou stránku Carlylova stanoviska. K tomu se bezprostředně pojí posouzení vnější, politicky sociální stránky; Carlyle je ještě natolik náboženský, že zůstává nesvobodný; pantheismus stále ještě uznává něco vyššího, než je člověk jako takový. Proto volá po „pravé aristokracii“, po „hrdinech“; jako by tito hrdinové i v nejlepším případě mohli být něco víc než lidé. Kdyby byl pochopil člověka jako člověka v celé jeho nekonečnosti, nebylo by ho ani napadlo, aby znovu dělil lidstvo na dvě stáda — na ovce a kozly, vládnoucí a ovládané, aristokraty a luzu, pány a hlupáky, a nebyl by viděl správné sociální postavení talentu v tom, že talent má násilně vládnout, nýbrž v tom, že má podněcovat a jít v čele. Talent musí masu přesvědčit o pravdivosti svých idejí, a potom už se nebude muset dál trápit s jejich uskutečňováním, které přijde samo sebou. A lidstvo opravdu neprochází demokracií proto, aby se nakonec vrátilo tam, odkud vyšlo. — Ostatně pokud jde o to, co Carlyle říká o demokracii, to je celkem správné, až na to, o čem jsme se právě zmínili, tj. nejasnost cíle, účelu moderní demokracie. Je samozřejmé, že demokracie je jen průchozím bodem, ale ne k nové, zlepšené aristokracii, nýbrž ke skutečné, lidské svobodě; stejně jako bezbožnost epochy konec konců povede k úplné emancipaci od všeho náboženského, nadlidského a nadpřirozeného, ne však k obnově toho všeho.

Carlyle uznává nedostatečnost „konkurence“, „poptávky a nabídky“, „marnonismu“ atd. a je na hony vzdálen tomu, aby hájil absolutní oprávněnost pozemkového vlastnictví. Ale proč nevyvodit ze všech těchto předpokladů prostý závěr a nezavrhnout vlastnictví vůbec? Jak chce zničit „konkurenci“, „poptávku a nabídku“, mamonismus atd., dokud trvá kořen všeho toho, soukromé vlastnictví? „Organisace práce“ tu nijak nepomůže, bez určité totožnosti zájmů ji vůbec nelze provést. Proč nebýt důsledný, nežádat totožnost zájmů, jedině lidský stav, a proč tak neskoncovat se všemi potížemi, s veškerou neurčitostí a nejasností?

V žádné ze svých rapsodií se Carlyle ani slůvkem nezmiňuje o anglických socialistech. Dokud setrvává na svém nynějším stanovisku, které je samozřejmě nekonečně pokrokovější než stanovisko většiny anglických vzdělanců, ale stále ještě je to abstraktně theoretické stanovisko, nebudou mu ovšem snahy socialistů nijak zvlášť blízké. Angličtí socialisté jsou čistě praktičtí, a proto také navrhují opatření, kolonie ve vlastní zemi^[¹⁹⁰] atd., jež mají do jisté míry formu Morrisonových pilulek; jejich filosofie je ryze anglická, skeptická, tj. ztratili důvěru v theorii, a v praxi se drží materialismu, na němž spočívá celý jejich sociální systém; to všechno se nemůže Carlylovi líbit, ale je přitom stejně jednostranný jako oni. On i oni překonali rozpor jen uvnitř rozporu; socialisté uvnitř praxe, Carlyle uvnitř theorie — a i tam jen bezprostředně, kdežto socialisté praktický rozpor překonali se vší rozhodností a přemýšlením. Socialisté jsou totiž Angličany i tam, kde by měli být pouze lidmi, z vývoje filosofie na kontinentě znají jen materialismus, ne už německou filosofii, a to je celá jejich vada — ale pracují přímo na odstranění této mezery tím, že usilují o zrušení nacionálních rozdílů. Vůbec nemusíme příliš spěchat, abychom jim vnutili německou filosofii, ke které dojdou sami a která by jim teď pramálo prospěla. V každém případě jsou však jedinou stranou v Anglii, která má budoucnost, i když je to prozatím poměrně slabá strana. Demokracie, chartismus se musí brzy prosadit, a potom nebude mít masa anglických dělníků jinou volbu než mezi smrtí hlady a socialismem.

Pro Carlyla a jeho stanovisko není neznalost německé filosofie už tak bezvýznamná. Svým založením je německý theoretik, ale přitom svou národností je odkázán na empirii; zmítá se v příkrém rozporu, který může řešit jen tím, že rozvine německo-theoretické stanovisko až k jeho konečnému důsledku, až k úplnému smíření s empirií. Carlyle má před sebou už jen jeden, ale jak všechny zkušenosti v Německu ukázaly, těžký krok, aby překonal rozpor, ve kterém se pohybuje. Je třeba si přát, aby tento krok učinil, a ačkoli už není mladý, přece jen jej bude s to udělat, protože pokrok viditelný v jeho poslední knize dokazuje, že se ještě nepřestal vyvíjet.^[¹⁹¹]

Pro všechno to, co jsme řekli, by si Carlylova kniha zasloužila, aby byla přeložena do němčiny. Zasloužila by si to desetitisíckrát víc než celé legie anglických románů, importovaných každým dnem i hodinou do Německa, a mohu přeložení jen doporučit. Ale naši velkovýrobci překladů ať se jí ani nedotknou! Carlyle píše svéráznou angličtinou a překladatel, který nezná dobře anglicky a nerozumí narážkám na anglické poměry, by v překladu nadělal ty nejsměšnější boty. —

Po tomto poněkud všeobecném úvodu se budu v příštích sešitech tohoto časopisu podrobněji zabývat situací Anglie a jejího jádra, situací dělnické třídy. Situace Anglie má nesmírný význam pro dějiny a pro všechny ostatní země; v sociálním ohledu je totiž Anglie daleko před všemi ostatními zeměmi.

Napsal B. Engels v lednu 1844
Po prvé otištěno v časopise „Deutsch-
Französische Jahrbücher“ z roku 1844
Podpis: B. Engels

Podle textu časopisu
Přeloženo z němčiny [citáty Carlyla
porovnány též s anglickým originálem]

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a „Past and Present“ by Thomas Carlyle. London 1843. (Pozn. red.)

b — „slušní lidé“, „lepší lidé“. (Pozn. red.)

c Ugolino della Gherardesca, tyran v Pise, obviněn ze zrady a uvržen do hladomorny, kde zemřel s dvěma syny a dvěma vnuky roku 1288. Viz Dante, „Božská komedie“, Peklo, zpěv 33. (Pozn. čes. red.)

d — biblická nestvůra, viz Job 40, 55—24. (Pozn. čes. red.)

e Anglický dramatik (1573—1637), který ústy jedné ze svých postav říká: „Ten má duši jen místo soli, aby nezasmrádl.“ (Pozn. čes. red.)</p>

f Podle kontrarevolučních pomluv byla prý roku 1794 v Meudonu jirchárna, kde se vydělávala kůže gilotinovaných aristokratů. (Pozn. čes. red.)

g Narážka na vévodu z Buckinghamu a Chandosu, proslulého tím, že na jeho statcích bídně živořili zemědělští dělníci. (Pozn. čes. red.)

h Phalaris, agrigentský tyran (v 1. polovině VI. stol.), který dával své nepřátele smažit v duté kovové soše býka. (Pozn. čes. red.)

i Tím je míněna francouzská revoluce z roku 1830. (Pozn. čes. red.)

j Postava z románu Waltera Scotta „Ivanhoe“. (Pozn. čes. red.)

k — právo první noci. (Pozn. red.)

187 Tím je míněno zrušení zákona o přísaze z roku 1828, podle kterého mohli státní funkce zastávat jen příslušníci anglikánské církve.

188 „Laissez faire, laissez aller“ — „ponechte všemu volný průběh“ — heslo buržoasních ekonomů-freetraderů, stoupenců svobody obchodu a nezasahování státu do oblasti hospodářství.

189 Jde o „Vorläufige Thesen zur Reform der Philosophie“ [„Předběžné these k reformě filosofie“] od Ludwiga Feuerbacha, uveřejněné roku 1843 v druhém dílu sborníku „Anekdota zur neuesten deutschen Philosophie und Publicistik“ [„Nevydané příspěvky z oblasti nejnovější německé filosofie a publicistiky“].

190 Kolonie ve vlastní zemi (Home colonies) — tak nazýval Owen své vzorné komunistické společnosti.

191 Podobně zhodnotil Engels Carlyla v jedné z poznámek ke své knize „Postavení dělnické třídy v Anglii“ (1845). V druhém německém vydání této knihy (roku 1892) doplnil Engels tuto poznámku takto: „Únorová revoluce však z něho udělala dokonalého reakcionáře; spravedlivý hněv proti šosákům se změnil v zakyslou šosáckou mrzutost proti historické vlně, jež ho vyvrhla na břeh.“

Bedřich Engels

Situace Anglie (Th. Carlyle) „MINULOST A PŘÍTOMNOST“ OD THOMASE CARLYLA LONDÝN 1843[a]

Situace Anglie (Th. Carlyle)

„MINULOST A PŘÍTOMNOST“ OD THOMASE CARLYLA
LONDÝN 1843^{[^a]}