Karel Marx a Bedřich Engels
Velikání emigrace
VI
Zároveň s Gustavem přišel ze Švýcarska do Londýna Rodomonte Heinzen[187]. Karl Heinzen, který byl dlouhá léta živ z hrozby, že v Německu vyhladí „tyrany“, odvážil se po vypuknutí únorové revoluce neslýchané smělosti, že na Ševcovském Ostrově opět vstoupil na německou půdu, odebral se potom do Švýcarska, kde z bezpečné Ženevy znova hřímal proti „tyranům a utlačovatelům lidu“ a chopil se příležitosti, aby prohlásil: „Kossuth je velký muž, ale Kossuth zapomněl na třaskavou rtuť.“ Heinzen se z odporu k prolévání krve stal alchymistou revoluce. Snil o výbušné síle, která by v okamžení vyhodila do vzduchu veškerou evropskou reakci, aniž by si přitom musel její uživatel spálit prsty. Měl zvláštní nechuť k „procházkám“ v dešti kulí a k obyčejnému válčení, kde smýšlení nepropůjčuje nezranitelnost. Za vlády pana Brentana riskoval dokonce revoluční cestu do Karlsruhe. Protože tu nedošel očekávané mzdy za své velké činy, rozhodl se nejprve redigovat věstník[x] „zrádce“ Brentana. Ale když Prusové postoupili, prohlásil, že on, Heinzen, se nedá „zastřelit“ pro zrádce Brentana, a pod záminkou, že vytvoří elitní sbor, kde by se vzájemně doplňovaly politické smýšlení a vojenská organizace, tj. kde by vojenská zbabělost platila za politickou odvahu, prováděl v ustavičném shonu za dobrovolnickým sborem, jaký má být, zpětný pohyb, až se zase dostal na známou půdu Švýcarska. Žofiina cesta z Memelu do Saska[188] dopadla krvavěji než Rodomontovo revoluční putování. Když dorazil do Švýcar, prohlásil, že prý už v Německu nejsou muži, že ještě nebyla objevena pravá třaskavá rtuť, že se válka nevede revolučním smýšlením, nýbrž jako obvykle prachem a olovem, a on že teď bude revolucionovat Švýcarsko, protože nad Německem láme hůl. V idylicky odlehlém Švýcarsku a při té zvláštní hatmatilce, jakou se tu mluví, mohl být Rodomonte pokládán za německého spisovatele a dokonce za nebezpečného muže. Dosáhl toho, co chtěl. Byl vypovězen a na federální útraty dopraven ze Švýcar do Londýna. Rodomonte Heinzen se přímo neúčastnil evropské revoluce, ale nesporně se pro ni mnohostranně exponoval. Když vypukla únorová revoluce, sbíral v New Yorku „peníze na revoluci“, aby přispěchal vlasti na pomoc, a pronikl až ke švýcarským hranicím. Když skončila nezdarem revoluce Březnových spolků, ustoupil na účet švýcarské spolkové rady ze Švýcarska za Kanál. Měl zadostiučinění, že mu revoluce zaplatila cestu tam a kontrarevoluce cestu zpátky.
V italských rytířských epopejích se co chvíli vyskytují mohutní, širokoplecí obři, kteří jsou ozbrojeni ohromnými kyji, ale v boji, přestože se s nimi divoce ohánějí a dělají hrozný rámus, nikdy nezasáhnou soupeře, ale vždycky jen kolemstojící stromy. Takovým ariostovským obrem v politické literatuře je pan Heinzen. Příroda ho obdařila klackovskou postavou a velkou spoustou masa, a proto se domnívá, že je povolán stát se velkým mužem. Tato závažná tělesnost ovládá všechno jeho literární vystupování, které je skrznaskrz tělesné. Jeho protivníci jsou vždycky malí, trpaslíci, kteří mu nesahají po kotníky a které přehlédne svým kolenem. Kde je naopak zapotřebí vystoupit tělesně, utíká se tento „uomo membruto“[y] do literatury nebo k soudům. Tak napsal, sotva se octl v bezpečí na anglické půdě, pojednání o mravní odvaze. Tak se nechal náš obr v New Yorku tak dlouho a tak často tlouci nějakým panem Richterem, až policejní soudce, který nejprve ukládal jen bezvýznamné pokuty, ocenil nakonec důslednost trpaslíka pana Richtera a odsoudil ho ke 200 dolarů bolestného.
Přirozeným doplňkem této velké tělesnosti, která je veskrze zdravá, je zdravý lidský rozum, který si pan Heinzen přisuzuje v krajní míře. Je v souhlase s tímto zdravým lidským rozumem, že se Heinzen jako „samorostlý génius“ ničemu nenaučil, že je literárně i vědecky naprostý primitiv. Zdravý lidský rozum, jemuž také říká „vlastní ostrovtip“ a jímž, jak tvrdil Kossuthovi, „pronikl až na nejzazší hranici ideje“, mu umožňuje, aby se učil jen z doslechu a z novin, a je proto ustavičně pozadu za dobou; a pořád nosí kabát, který literatura odložila už před několika lety, kdežto nový, moderní oděv, kterému ještě nemůže přivyknout, prohlašuje za nemravný a hodný zavržení. Ale co už jednou asimiloval, v to věří naprosto nezvratně, to se mu proměňuje v cosi přirozeně vzniklého, co se samo sebou rozumí, co musí každý uznat a co může nechápat jen zlovůle, hloupost nebo zchytralost. Takové hřmotné tělo a zdravý lidský rozum musí mít potom i pořádné, chrabré smýšlení, a velmi dobře mu vyhovuje, když s tímhle smýšlením vyvádí, co jen může. V tomhle oboru nemá Heinzen soupeře. Při každé příležitosti se ohání smýšlením, proti každému argumentu staví smýšlení, a každého, kdo mu nerozumí nebo komu on nerozumí, odbude tím, že nemá smýšlení, že ze špatného úmyslu a vysloveně zlé vůle popírá věci nad slunce jasné. Proti těmto zvrhlým stoupencům Ahrimanat[189] vzývá svou múzu, rozhořčení; nadává, hromuje, chvástá se, káže morálku, soptí nejtragikomičtější kapucinády. Dokazuje, kam to až může dotáhnout hanlivá literatura, dostane-li se do rukou muži, jemuž je cizí Börnův vtip a literární vzdělání. Jaká múza, takový sloh. Ustavičné „obušku, z pytle ven“[190], ale je to obušek praobyčejný, na kterém ani sukovité výběžky nejsou originální a bodavé. Jenom když se mu namítne něco vědeckého, zarazí se na chvíli. Vede se mu jako té prodavačce ryb v Billingsgate[191], se kterou se O‘Conncll pustil do souboje nadávek a kterou umlčel, když na dlouhé spílání odpověděl: „Vy jste to všechno a ještě mnohem víc, jste triangulus isosceles, ste rovnoběžnostěn!“
Z dřívějších zážitků pana Heinzena je třeba uvést, že v holandských koloniích dosáhl hodnosti ne sice generála, ale přece aspoň poddůstojníka, a za tohle opominutí se později choval k Holanďanům vždycky jako k národu bez smýšlení. Později se s ním zase shledáváme v Kolíně jako s podberním, v kteréžto funkci napsal veselohru, v níž se jeho zdravý lidský rozum marně namáhal zesměšnit Hegelovu filosofii[192]. Lépe mu svědčilo v lokálních klevetách „Kölnische Zeitung“, pod čarou, kde pronášel důležité řeči o nesvárech v kolínském karnevalovém spolku, oné instituci, z níž vzešli všichni kolínští velikáni. Jeho vlastní strasti i strasti jeho otce, lesníka Heinzena, v boji proti představeným, vyrostly v jeho očích, jak se to zdravému lidskému rozumu stává při všech drobných osobních konfliktech, ve světové události; popsal je ve své „Pruské byrokracii“, knize, která se ani zdaleka nevyrovná Venedeyově[193] a neobsahuje nic víc než stížnosti úředníčka proti vyšším úřadům. Tahle kniha mu přivodila tiskový proces; ačkoli mu z toho koukalo nejvýš šest měsíců vězení, domníval se, že mu jde o krk, a utekl do Bruselu. Odtamtud žádal, aby mu pruská vláda nejen dala glejt, ale aby také v jeho prospěch zrušila celé francouzské soudnictví a postavila jej před porotce pro prostý přečin[194]. Pruská vláda na něho vydala zatykač, Heinzen odpověděl „Zatykačem“ na pruskou vládu[195], v němž mj. hlásal mravní odpor a konstituční monarchii a prohlašoval revolucionáře za nemravy a jezuity. Z Bruselu odešel do Švýcarska. Ve Švýcarsku se shledal, jak už jsme předtím viděli, s přítelem Arnoldem a od něho se kromě jeho filosofie naučil ještě velmi užitečné metodě obohacování. Jako se Arnold snažil přivlastňovat si myšlenky svých protivníků během polemiky s nimi, tak se teď Heinzen naučil přisvojovat si myšlenky, které pro něho byly nové, spíláním, potíraje je. Sotva se stal ateistou, zahájil ihned s horlivostí pravého proselyty zuřivou polemiku proti chudákovi starému Follenovi, protože tento muž nevěděl, proč by se měl pro nic za nic stát na stará kolena také ateistou. Švýcarská spolková republika, kterou měl nyní zrovna u nosu, rozvinula zdravý lidský rozum v tom smyslu, že ji chtěl teď zavést i v Německu. Týž zdravý lidský rozum dospěl k závěru, že to není možné bez revoluce, a tak začal být Heinzen revoluční. Pustil se do obchodu s pamflety, které neohrabaným tónem švýcarského sedláka hlásaly, aby se okamžitě „udeřilo“ na knížata a aby byli zahubeni, neboť od nich pochází na světě všechno trápení. Pokoušel se vytvořit v Německu výbory, které měly opatřit peníze na tisk těchto letáků a starat se o jejich rozšiřování, a na to nenuceně navázala rozsáhlá žebrota, při které se nejprve využilo přívrženců, a potom se jim vynadalo. Podrobnosti o tom může sdělit starý Itzstein. Tyto pamflety vynesly Heinzenovi náramnou pověst u německých agentů s vínem, kteří o něm všude vytrubovali, že to je udatný „borec“.
Ze Švýcar se odebral do Ameriky, kde se mu zakrátko podařilo udolat k smrti newyorskou „Schnellpost“[196], přestože tu díky svému švýcarskému sedláckému stylu platil za pravého básníka.
Když se v souvislosti s únorovou revolucí vrátil do Evropy, posílal do „Mannheimer Abendzeitung“[197] depeše o příchodu velikého Heinzena a uveřejnil brožuru proti Lamartinovi[198], aby se mu pomstil za to, že ho stejně jako celá vláda ignoroval, přestože měl mandát zástupce amerických Němců. Do Pruska se vrátit nechtěl, protože si nehledě na březnovou revoluci a amnestii stále ještě myslil, že mu tam jde o krk. Měl ho povolat lid. Protože se tak nestalo, chtěl se dát na dálku zvolit v Hamburku do frankfurtského parlamentu: protože prý je špatný řečník, bude prý tím hlučněji hlasovat; ale propadl.
Když po skončení bádenského povstání přibyl do Londýna, velmi se rozhořčoval nad mladými lidmi, pro které se zapomíná na velkého muže z časů před revolucí a po revoluci a kteří na něho sami zapomínají. Vždycky byl jen lʼhomme de la veille nebo lʼhomme du lendemain[z], nikdy lʼhomme du jour[a1] nebo dokouce de la journée[a2]. Protože pořád ještě nebyla vynalezena pravá třaskavá rtuť, bylo nutno sehnat nové prostředky proti reakci. Žádal tedy dva milióny hlav, aby se mohl jako diktátor po kotníky brodit v krvi — kterou měli prolévat druzí. V podstatě šlo jen o to, vyvolat skandál; reakce ho dopravila na své útraty až do Londýna, a teď ho měla vypovědět z Anglie, a tak ho — také zdarma — dopravit ještě dál, až do New Yorku. Trik selhal a neměl další následky kromě toho, že ho francouzské radikální listy prohlásily za blázna, který požaduje dva milióny hlav, protože nikdy neriskoval vlastní. Ale aby tomu všemu nasadil korunu, uveřejnil celý tento krvelačný a v krvi se brodící článek — v „Deutsche Londoner Zeitung“ arcivévody Brunšvického, samozřejmě za hotové.
Gustav a Heinzen si už dlouho jeden druhého vážili. Heinzen vydával Gustava za mudrce a Gustav Heinzena za borce. Heinzen se sotva mohl dočkat konce evropské revoluce, aby skoncoval se „zhoubnou nesvorností v demokratické německé emigraci“ a aby se zase pustil do svých předbřeznových obchůdků. Vydal „program německé revoluční strany jako náčrt a návrh k diskusi“. Program se vyznačoval vynálezem zvláštního ministerstva pro „obor, nezůstávající co do důležitosti pozadu ani za jedním z ostatních oborů a týkající se veřejných hřišť, bojišť (bez deště kulí) a zahrad“, a dekretem, „odstraňujícím výsady mužského pohlaví, zejména v manželství“ (zvláště také v úderné taktice ve válce, viz Clausewitz). Tento program, ve skutečnosti jen Heinzenova diplomatická nóta Gustavovi — protože jinak po něm neštěkl ani pes — způsobil místo sjednocení naopak okamžitý rozchod těchto dvou kapounů. Heinzen požadoval pro „přechodnou revoluční dobu“ jediného diktátora, kterým musí být navíc Prus, a aby bylo vyloučeno jakékoliv nedorozumění, dodává: „Za diktátora nemůže být povolán voják.“ Gustav naopak požadoval diktaturu tří mužů, mezi nimiž museli být mimo něho alespoň dva Bádenští. K tomu ještě Gustav podle svého domnění objevil, že mu Heinzen v ukvapeně uveřejněném programu ukradl „myšlenku“. Tak ztroskotal tento druhý pokus o sjednocení a Heinzen, krutě zneuznán světem, uchýlil se zpět do své temnoty, až to nakonec na anglické půdě nemohl vydržet a na podzim roku 1850 odplul do New Yorku.
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)x „Karlsruher Zeitung“. (Pozn. red.)
y — statný muž. (Pozn. red.)
z — mužem včerejška nebo mužem zítřka. (Pozn. red.)
a1 — mužem dneška.
a2 — nádeníkem. (Pozn. red.)
187 Marx a Engels tu překřtili Heinzena na Rodomonta podle chvastouna a žvanila Rodomonta, jednoho z hrdinů Ariostova eposu „Zuřivý Roland“.
188 Jde o moralizující a sentimentální román německého spisovatele Johanna Thimothea Hermese „Sophiens Reise von Memel nach Sachsen“ [„Žofiina cesta z Memelu do Saska“], který byl v Německu koncem 18. a počátkem 19. století velmi rozšířen.
189 Ahriman — řecký název staroperského boha Anró Mainijuše, zosobňujícího princip všeho zla ve světě. Anró Mainijuš je ve věčném a nesmiřitelném nepřátelství s Ahuró Mazdou (řecky Ormuzd), zosobňujícím princip všeho dobra.
190 Z pohádky bratří Grimmů „Stolečku, prostři se, beránku, otřes se, obušku, z pytle ven“. Na příkaz hospodáře vyskočil obušek z pytle a ztloukl jeho nepřátele.
191 Billingsgate Market — rybí tržnice v Londýně; měla špatnou pověst pro neurvalé hádky mezi trhovci, které tu byly běžné.
192 Jde O Heinzenovu komedii „Doktor Nebel, oder: Gelehrsamkeit und Leben“ [„Doktor Nebel, aneb Učenost a život“], Kolín nad Rýnem 1841.
193 Jde o tyto knihy: Karl Heinzen, „Die Preussische Büreaukratie“ [„Pruská byrokracie“], Darmstadt 1845, Jakob Venedey, „Preussen und Preussenthurn“ [„Prusové a prušáctví“], Mannheim 1839.
194 V německých oblastech dobytých francouzskými vojsky bylo v roce 1811 zavedeno francouzské soudnictví. V Porýní se zachovalo i po roce 1815, kdy bylo připojeno k Prusku; teprve postupně bylo francouzské soudnictví vytlačeno pruským.
195 Jde o knihu Karla Heinzena „Ein Steckbrief“ [„Zatykač“], Schaerbeek 1845.
196 „Schnellpost“ — zkrácený název listu „Deutsche Schnellpost für Europäische Zustände, öffentliches und soziales Leben Deutschlands“ [„Německá spěšná pošta o evropských poměrech, veřejném a sociálním životě v Německu“]; orgán německých maloburžoazních demokratů-emigrantů v USA, vycházel v letech 1843—1851 v New Yorku dvakrát týdně. V letech 1848 a 1851 byl redaktorem listu Karl Heinzen, v roce 1851 vstoupil do redakce též Arnold Ruge. List měl přílohu „Wochenblatt der deutschen Schnellpost“ [„Týdeník německé spěšné pošty“].
197 „Mannheimer Abendzeitung“ [„Mannheimský večerník“], německý radikální deník, založený roku 1842 Karlem Grünem, který se brzy nato stal představitelem „pravého“ socialismu (viz poznámku [15]). Deník přestal vycházet koncem roku 1848.
198 Tím se míní brožura Karla Heinzena „Frankreichs ‚Brüderlicher Bund mit Deutschland‘“ [„Francouzský ‚bratrský svazek s Německem‘“], Rheinfelden 1848.