Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Bedřich Engels

Německý socialismus veršem a prózou^[81]

1
Karel Beck, „Písně o chudém člověku“^[a]
aneb poesie pravého socialismu

Písně o chudém člověku začínají opěvováním bohaté rodiny.

R o d i n ě  R o t h s ch i l d ů

Aby nevzniklo nedorozumění, oslovuje básník boha „PANE“ a Rothschildy „pane“.

Hned v prologu se projevuje jeho maloměšťácká iluse, že zlato „vládne podle Rothschildových rozmarů“; iluse, která má za následek celou řadu fantastických představ o moci rodiny Rothschildů.

Básník nehrozí zničením skutečné moci Rothschildů, zničením společenských poměrů, na nichž tato moc spočívá; přeje si jen, aby se jí užívalo lidumilněji. Běduje, že bankéři nejsou socialističtí lidumilové, snílci, dobrodinci lidstva, nýbrž prostě bankéři. Beck opěvuje zbabělou maloměšťáckou ubohost, „chudého člověka“, pauvre honteux^[b] s jeho zakřiknutými, zbožnými a nedůslednými přáními, „malého člověka“ ve všech podobách, a ne hrdého, hrozivého a revolučního proletáře. Hrozby a výčitky, jimiž Beck Rothschildy zahrnuje, působí na čtenáře — přes všechnu autorovu dobrou vůli — ještě groteskněji než kapucínské kázání. Spočívají na dětinské ilusi o moci Rothschildů, na úplné neznalosti spojitosti mezi touto mocí a současnými poměry, na úplně mylné představě o tom, jakými prostřcdky si Rothschildové moc získali a udržují. Malodušnost a nerozum, babská sentimentalita, žalostné, prozaicky třízIivé šosáctví, to jsou Múzy, které rozezvučely tuto lyru, a není jim nic platné, že se mermomocí snaží vypadat strašidelně. Jsou jen směšné. Bas, do kterého se nutí, jim každou chvíli přeskočí v komický falset a gigantický zápas Enceladův^[82] se v jejich podání mění nanejvýš v šprýmovné přemety tahacího panáčka.

„Dle rozmarů tvých zlato vládne — — — — — — — — — — Kéž dílo tvé by krásné bylo! Tvé srdce velké jak tvá moc!“ (Str. 4.)

Škoda, že Rothschild má moc a náš básník srdce. „Spojit to vjedno bylo by pro svět snad moc!“ (pan Ludvík Bavorský).^[83]

První postava, která vystupuje proti Rothschildovi, je samozřejmě sám pěvec, a to německý pěvec, jenž bydlí „ve vysokém svatém podkroví“.

„O právu, svobodě a zářném jasu, o pravém BOHU v trojjedinosti zní bardů loutna v luzném mnohohlasu: a člověk za ní kráčí, dech svůj taje, té písni duchů zbožně naslouchaje.“ (Str. 5.)

Tento BŮH, vypůjčený z motta „Leipziger Allgemeine Zeitung“^[84], nijak nepůsobí na Žida Rothschilda, už proto ne, že je trojjediný. Zato na německou mládež působí přímo magicky.

„A mládí, jež se uzdravuje, nabádá — — — — — — — — — — Nadšení sémě vzhůru cestu razí, ve steru skvělých jmen tu slavně vzchází.“ (Str. 6.)

Rothschild soudí o německých básnících jinak:

„Zpěv, který duchové nám v srdce našeptali, — ty díš: vy pro chléb, slávu jste jej psali“

Přestože mládež nabádá, přestože slavně vzchází ve steru skvělých jmen, jejichž skvělost spočívá v tom, že jim úplně stačí pouhé nadšení, přestože „mužně k boji rohy znějí“, přestože „vprostřed noci srdce hlasně buší“ —

„Ty srdce moje pošetilé, co je ti? Či cítíš dotek božského teď početí?“ (Str. 7.)“

— to pošetilé srdce, ta Panenka Mana! — přestože

„Mládí jako chmurný Saul“ (viz truchlohra od Karla Becka, Engel- mannovo nakladatelství, Lipsko 1840) „na Boha reptá, na sebe samo“,

přes to všechno všecičko Rothschild udržuje dál ozbrojený mír, který podle pana Becka záleží jen na něm.

Zpráva v novinách, že Papežský stát poslal Rothschildovi řád Spasitele, poskytuje našemu básníkovi příležitost k tomu, aby dokázal, že Rothschild není spasitel; táž zpráva by stejně tak dobře mohla být podnětem k neméně zajímavému důkazu, že Kristus byl sice spasitel, ale přesto nebyl rytířem řádu Spasitele.

„Ty spasitelem?“ (Str. 11.)

A dále mu dokazuje, že nezápasil v hořké noci jako Kristus a nikdy neobětoval pyšnou pozemskou moc

„milosrdnému poslání, jež svěřil tobě velký DUCH“. (str. 11.)

Musíme velkému duchu vytknout, že neprojevuje mnoho ducha při výběru svých misionářů a že si pro milosrdné nadace nevybral toho pravého. Co je na tomto DUCHU velkého, jsou jedině písmena.

Nevalný Rothschildův spasitelský talent se mu dále podrobně dokazuje na třech příkladech: na jeho postoji k červencové revoluci, k Polákům a židům.

„Povstalo čacké francké dítě“ (str. 12),

zkrátka vypukla červencová revoluce.

„Byls připraven? Byls srozuměn, že se tvé zlato roztančí, jak libý jásot skřivánčí, když jaro v světě hřímalo? To jaro, které v život budí, co v nitru skryto dřímalo, toužebná přání, naděj v hrudi —“ (str. 12).

Jaro, jež hřímalo, bylo jaro buržoovo, jemuž ovšem zlato — zlato Rothschildovo stejně jako každé jiné — zní libě jako jásot skřivánčí. Pravda, přání, která po dobu restaurace skrytě dřímala nejen v hrudi, nýbrž i ve ventách karbonářů^[85], probudila se tehdy k životu a Beckův chudý člověk přišel zkrátka. Jakmile se ostatně Rothschild přesvědčil o solidních základech nové vlády, bez obav nechal jásat své skřivánky — ovšem za obvyklé úroky.

Jak je Beck úplně v zajetí maloměšťáckých ilusí, dokazuje jeho apotheosa Laífitta, kterého staví proti Rothschildovi:

„K tvým záviděným síním tiskne se tu měšťanský dům ten požehnaný“ (str. 13),

totiž dům Laffittův. Nadšený maloměšťák je pyšný na to, jak měšťansky skromný je jeho dům ve srovnání se záviděnými síněmi rothschildovského paláce. Také jeho ideál, Laffitte jeho představ, musí ovšem bydlet hodně měšťansky prostě; a tak se palác Laffittův scvrkává na německý měšťanský dům. Laffitte sám se tu líčí jako dobrotivý hospodář, muž ryzího srdce, srovnává se s Muciem Scaevolou^[86], své jmění prý přinesl v oběť člověku a století (má snad Beck na mysli pařížský „Siècle“^[87]?^[c]). Beck ho nazývá blouznivým chlapcem a nakonec žebrákem. Velmi dojemně se líčí jeho pohřeb:

„V původu pohřebním tu kráčí tlumeným krokem Marseillaisa.“ (Str. 14.)

Vedle Marseillaisy jely kočáry královské rodiny a hned za nimi pan Sauzet, pan Duchêtel a všichni pupkáči a vydřiduchové z poslanecké sněmovny.

Jak teprve asi musela Marseillaisa ztlumit krok, když Laffitte po červencové revoluci triumfálně uváděl svého „kmocha“ vévodu Orleánského na pařížskou radnici a pronesl ohromující slova, že od nynějška budou vládnout bankéři?

Pokud jde o Poláky, omezují se výčitky pouze na to, že Rothschild nebyl dost štědrý k emigrantům. Zde se útok na Rothschilda stává úplnou maloměstskou anekdotou a ztrácí poslední zdání toho, že básník útočí na peněžní moc vůbec, kterou Rothschild představuje. Buržoové, jak je známo, přijali všude, kde vládnou, Poláky velmi vlídně, ba dokonce nadšeně.

Příklad, jak Beck tlachá: Vystoupí nějaký Polák, žebrá a modlí se. Rothschild mu dá stříbrňák a Polák

„třesa se štěstím, peníz béře a žehná ti i tvému rodu“,

což je situace, před níž až dosud Poláky celkem chránil Polský výbor v Paříži. Celý výstup s Polákem slouží našemu básníkovi jen k tomu, aby mohl zaujmout pózu:

„Já žebrácké ti štěstí jeho do tvého měšce vrhám zpátky ve jménu lidstva znectěného!“ (Str. 16.)

K takovému vrhu do měšce musí mít člověk dlouhý cvik a obratnost v házení. Nakonec se tu Beck pojišťuje proti žalobě pro urážku skutkem tím, že nevystupuje svým jménem, nýbrž jménem znectěného lidstva.

Už na str. 9 byl Rothschild pokárán za to, že přijal „list o měšťanství“ od blahobytné residence rakouského císařství,

„kde souvěrec tvůj věčně štvaný své platí světlo, platí vzduch.“

Ba Beck se domnívá, že Rothschild tímto listem o vídeňském měšťanství získal štěstí svobodného občana.

Na str. 19 mu pak klade otázku:

„Zda svobodu dals svému rodu, jenž věčně doufá, věčně trpí?“

Rothschild se tedy měl stát spasitelem židů. A jak to měl zaonačit? Židé jej zvolili králem, protože měl nejvíc zlata. Měl je naučit opovrhovat zlatem a „strádat pro blaho světa“ (str. 21).

Měl vymazat z jejich mysli sobectví, úskok a lichvu, měl zkrátka vystoupit jako hlasatel mravnosti a pokání v žíněné kutně, s hlavou posypanou popelem. Náš dobrý básník tu žádá totéž, jako kdyby chtěl od Ludvíka Filipa, aby učil měšťáky červencové revoluce odstraňovat vlastnictví. Kdyby ti dva byli tak na hlavu padlí, že by ho poslechli, byl by brzy s jejich mocí konec, ale ani židé by nepustili z mysli čachr, ani měšťáci vlastnictví.

Na str. 24 se Rothschildovi předhazuje, že pouští měšťákům žilou, jako by nebylo žádoucí, aby se jirn pouštělo žilou.

Na str. 25 prý „obloudil“ vladaře. A nemají se snad obloudit?

Uvedli jsme už dost dokladů, jakou pohádkovou moc Beck Rothschildovi přibásňuje. Ale jde to stále crescendo^[d]. Např. na str. 26 se oddává snění, co by on (Beck) dělal, kdyby mu patřilo slunce — neudělal by ani setinu toho, co dělá slunce i bez něho — a pak ho náhle napadá, že Rothschild není jediným hříšníkem, nýbrž že kromě něho existují i jiní boháči. Leč:

„Co učitel ty za katedrou, boháčům dávals lekci štědrou. Tys vést měl příkladem je svým, mohls být jejich svědomím. Že zdivočeli — hřích tvůj to je, že zavrženi — vina tvoje!“ (Str. 27.)

Tedy rozvoji obchodu a průmyslu, konkurenci, koncentraci vlastnictví, státním dluhům a bursovním spekulacím, zkrátka celému vývoji moderní buržoasní společnosti by byl mohl pan Rothschild zabránit, kdyby byl býval jen trochu svědomitější. K tomu je nutná opravdu toute la désolante naïveté de la poésie allemande^[e], troufá-li si někdo vydávat takové báchorky. Z Rothschilda se tu dělá učiněný Aladin.

Ale to všechno Beckovi ještě nestačí a propůjčuje Rothschildovi

„Poslání závratnou výši — — — — — — — — — zmírnit všechno utrpení svita“,

poslání, jež by ani zčásti nedokázali splnit všichni kapitalisté celého světa dohromady. Copak náš básník nevidí, že čím se tváří vznešeněji a mocněji, tím je směšnější? Že se všechny jeho výtky Rothschildovi mění v podlézavé pochlebování? Že oslavuje Rothschildovu moc způsobem, jakým by ji nemohl slavit nejprohnanější panegyrik? Rothschild musí sám sobě zatleskat, vidí-li, v jakou gigantickou příšeru se mění jeho osůbka v mozku německého poety.

Náš básník až dosud zveršovával romantické a ignorantské fantasie německého šosáka o tom, jakou moc by měl velkokapitalista, jen kdyby chtěl; v závratné výši svého poslání nafoukl tuto moc do fantastické nemožnosti a nyní vyslovuje morální rozhořčení maloměšťáka nad rozporem mezi ideálem a skutečností pathetickým paroxysmem, při němž by se smíchy neudržel ani pensylvánský kvaker:

„Ó běda, když jsem v dlouhé noci“ (21. prosince) „přemítal sám a bez pomoci — — — — — — — — — — — mně kadeř zježil hrůzný strach, mně bylo, jak bych BOŽĺM srdcem jak zvoník zvonil na poplach“ (str. 28),

což byl určitě poslední hřebík do starochovy rakve. Je přesvědčen, že mu přitom „duchové dějin“ svěřili myšlenky, které nesmí říci ani potichu, ani nahlas. Ba dochází nakonec k zoufalému rozhodnutí zatančit si ještě v hrobě kankán:

„Leč v tlejícím pak rubáši má kostra slastně zachvěje se, až dolů ke mně“ (k té kostře) „zvěst se snese, že na oltářích oběť dýmá.“ (Str. 29.)

Přestaň, Karlíčku, nebo ještě začnu mít strach!

Tím by byl zpěv o rodině Rothschildů u konce. Následuje, jak to bývá u moderních lyriků, rýmovaná úvaha o tomto zpěvu a o úloze, kterou v něm hrál básník.

„Vím dobře, že tvá mocná ruka může mě stihnout ranou krvavou“ (str. 30),

tj. dát mu vysázet pětadvacet. Rakušan nikdy nezapomíná na lískovku. U vědomí tohoto nebezpečí ho posiluje vznešený pocit:

„Jak BŮH mi velel, bez váhání já zpíval rovnou ze srdce.“

Německý básník vždycky zpívá na povel. Samozřejmě, že odpovědnost má pán, a ne sluha, a tak si to Rothschild bude muset vyřídit s pánem BOHEM, a ne s Beckem, jeho služebníkem.U moderních lyriků se vůbec stalo pravidlem:

1) chvástat se nebezpečím, jemuž prý se vydávají tím, že smolí své nevinné básničky;

2) dostat výprask a poručit se do vůle boží.

Báseň „Rodině Rothschildů“ končí vyjádřením vznešených pocitů nad touto básní, o níž tu básník pomlouvačně tvrdí, že

„je volná, hrdá, smí tě kárat, smí říci, na co přísahá“ (str. 32),

totiž na svou vlastní výbornost, kterou tento závěr plně dokazuje. Obáváme se, že Rothschild požene Becka před soud nikoli pro tuto báseň, nýbrž právě pro tuto křivou přísahu.

Ó,  r o z s é v e j t e  z l a t é  p o ž e h n á n í!

To je výzva k boháčům, aby poskytli podporu potřebnému,

„než píle získá zajištění mu pro ženu i pro dítě“.

A to vše se má stát proto,

„abys mohl slouti dobrým občanem a mužem též“,

tedy summa summarum^[f] dobrým měšťákem^[g]. Tím se Beck navrací k svému ideálu.

Č e l e d í n  a  d ě v e č k a

Básník opěvá dvě bohulibé duše, které — jak velmi nudně popisuje — teprve po mnohaletém skrblení a mravném životě vstoupí v cudné lože manželské.

Že se líbali? Stydlivě jen. Že se škádlili? Kradí. Květiny byly to sic, leč květiny rozkvetlé v mrazu. O berlích tanec, ó bože! Ubohý zpožděný motýl, jenž zpola je kvetoucím děckem, zpola už vadnoucím starcem.

Místo aby skončil touto jedinou dobrou slokou z celé básně, nechává je pak ještě jásat a třást se, a to z radosti nad malým majetečkem, že „při vlastním krbu se vlastní zdvíhají stěny“, věta, která není myšlena ironicky, nýbrž je pronášena s vážnými slzami bolu. Ale ani tím to ještě nekončí:

Pánem jich jedině Bůh, jenž hvězdám svítiti velí, když tmí se; blaženým zrakem zří raba, jenž okovy láme.

Tím by byl celé pointě šťastně ulomen hrot. Beckova malá dušička a nejistota se vždycky prozradí tím, že každou báseň co možná dlouho rozpřádá a nikdy nezná konce, dokud nějakou sentimentalitou nedokáže své maloměšťáctví. Kleistovské hexametry zvolil zřejmě schválně, aby čtenáře potrápil stejnou nudou, jakou si působili oba milenci za dlouhé zkušební doby svou zbabělou morálností.

Ž i d — v e t e š n í k

V popisu žida-vetešníka se najdou některá pěkná naivní místa, např.:

Uteče týden, než se nadáš, dnů dá ti k práci jenom pět. Pospěš si, běhej bez oddechu, na chleba sháněj v věčném spěchu. V sobotu zakázal to Otec, v neděli zakázal to Syn.

Ale o něco dál zabředá Beck až po uši do liberalisticko-mladoněmeckého^[88] žvanění o Židech. Poesie tu natolik přestává být poesií, že ti maně připadá, jako bys slyšel krtičnatou řeč krtičnaté saské stavovské komory: Nemůžeš se stát ani řemeslníkem, ani „starostou kupeckého společenstva“, ani rolníkem, ani profesorem, jenom lékařská kariéra je ti otevřena. To je poeticky vyjádřeno takto:

Řemeslo dělat zakázali a políčko, to nesmíš mít. Ba ani mládež vychovávat a z katedry k ní promlouvat — — — — — — — — — — — Smíš nemocné však léčit v kraji.

Nedala by se tímto způsobem zbásnit pruská sbírka zákonů a zhudebnit poesie pana Ludvíka Bavorského?

Když žid svému synovi zadeklamoval:

Musíš robit, musíš shánět, peníze a statky schránět,

utěšuje ho:

však čestným budeš napořád.

L o r e l e i

Tato Lorelei není nikdo jiný než zlato.

Pak do duše čistoty vnikly vlny sprostoty, blaho v nich utonulo.

V této potopě duše a utonutí blaha je velmi skličující směsice otřepanosti a nabubřelosti. Následují pak triviální tirády o zavrženíhodnosti a nemravnosti peněz.

Po tolarech, skvostech, zdá se, ne po srdci, duši pase (láska), míjí chýše kout.

Kdyby peníze nebyly učinily nic víc, než že zdiskreditovaly tohle německé „pasení“ po srdcích a duších a po schillerovské nejmenší chýšce, v níž je místa dost pro šťastnou milující se dvojici, bylo by třeba vyslovit jim uznání za jejich revoluční působení.

B u b e n í k o v a  p í s e ň

V této básni náš socialistický poeta znovu ukazuje, jak hluboko vězí v německé maloměšťácké ubohosti a jak proto vždycky musí zkazit každý sebenepatrnější efekt, jehož se mu podaří dosáhnout.

Pluk táhne s hudbou a zpěvem. Lid vyzývá vojáky, aby se k němu přidali. Máme radost, že si básník konečně dodal odvahy. Ale běda, nakonec se dovídáme, že jde jen o oslavu jmenin císaře pána, a výzva lidu je jen blouznivá, nevyslovená improvisace jakéhosi mladíka při vojenské přehlídce, asi nějakého gymnasisty:

Tak jinoch sní, jemuž srdce plá.

Z téhož námětu s touž pointou by Heine udělal nejkousavější satiru na německý národ, kdežto Beckovi z toho vychází jen satira na básníka samého, který se s bezmocně blouznícím mladíkem ztotožňuje. Heine by úmyslně vyšrouboval měšťákovo blouznění co nejvýš a pak by je právě tak úmyslně nechal spadnout rovnýma nohama do skutečnosti. U Becka sdílí tyto fantasie sám básník, a tak si ovšem i on rozbije nos, když se zřítí do skutečnosti. U Heina by byl měšťák pobouřen básníkovou drzostí, u Becka je uklidněn spřízněností s jeho duší. Pražské povstání^[89] mu ostatně dalo příležitost reprodukovat docela jiné věci než tuto frašku.

V y s t ě h o v a l e c

Já v lese dříví sbíral, hajný dal hlášení. Pán v kozelec mě svázal a vyplatit mě kázal.

Chybí už jen, aby se v podobných verších podávalo i to hlášení.

Ž e b r á k  s  d ř e v ě n o u  n o h o u

Zde se básník pokouší vyprávět a ztroskotává opravdu žalostně. Tato naprostá neschopnost vyprávět a líčit, projevující se v celé knize, je pro poesii pravého socialismu příznačná. Pravý socialismus ve své neujasněnosti není schopen spojovat jednotlivá fakta příběhu se všeobecnými podmínkami a tím ukázat, co je na nich nápadné a důležité. Praví socialisté se proto i v próze velmi vyhýbají povídce. Kde jí nemohou uniknout, spokojují se buďto tím, že filosoficky konstruují, anebo podávají suchý a nudný seznam nehod a sociálních případů. Chybí jim také všem jak v poesii, tak v próze potřebný vypravěčský talent, což souvisí s neujasněností celého jejich názoru.

B r a m b o r y

Na nápěv: Morgenrot, Morgenrot ![h]

Chlebe svatý, z vůle nebes na svět vzatý, jenž jsi přišel mezi nás, aby chudák syt byl zas — mrtev jsi — nuž sbohem buď!

V druhé sloce říká o bramboru:

...zbytek, který z ráje zůstal nám,

a bramborovou nemoc charakterisuje:

Anděly teď hubí mor!

Ve třetí sloce radí Beck chudému člověku, aby oblékl smutek:

Chudáku ty, smuteční si oblec šaty! Marně hrabeš v chladné hlíně, zničen jsi a na mizině, plač, jen plač, kdo slzy máš! Truchli dál, Bůh tvůj v pisku dokonal. Útěchou ti budiž věta; každý vykupitel světa nakonec zas z mrtvých vstal!

Plač, jen plač, kdo slzy máš, s básníkem! Kdyby neměl tak málo energie jako jeho chudák zdravých brambor, musel by se radovat z pohromy, která loni na podzim postihla brambory, tohoto boha buržoasie, jeden z pilířů současné buržoasní společnosti. Němečtí statkáři a měšťáci by mohli bez újmy dát tuto báseň zpívat v kostelích.

Beck zaslouží za toto úsilí věnec z bramborových květů.

S t a r á  p a n n a

Do této básně se nebudeme podrobně pouštět, protože nebere konce a táhne se v nevýslovně nudné šíři na plných devadesáti stránkách. Stará panna, která se v civilisovaných zemích vyskytuje většinou už jen nominálně, je ovšem v Německu závažným „sociálním případem“.

Nejobvyklejší manýrou takových rádoby socialistických samolibých úvah je, že se řekne: všechno by bylo v pořádku, jen kdyby na druhé straně nebyli chudí. S touto úvahou se lze vytasit při kterémkoli námětu. Jádrem této úvahy je lidumilně pokrytecké šosáctví, které je s positivními stránkami současné společnosti naprosto spokojeno a jen naříká na to, že vedle nich existuje i negativní stránka — chudoba; tedy šosáctví úplně srostlé se současnou společností, které si jenom přeje, aby tato společnost existovala dál bez svých existenčních podmínek.

Beck v této básni rozpřádá tuto úvahu často v té nejotřepanější podobě, např. při příležitosti Štědrého večera:

Ó dobo, v níž se srdce něžně vznáší, oč krasší byla bys a ještě dražší, kdybys jen v duši chudičkého hocha, jenž osiřelý, prokřehlý se kochá pohledem v domov šťastného kamaráda, kde světla planou, hudba zní a smích, s rouháním, které v srdce se mu vkrádá, se závistí nesela první hřích! Ba... ...dětské jásání kol vánočního stromku by ještě sladčej v sluch teď znělo mně, kdyby ve vlhkých sklepích bídných domků chudáci o hladu nemrzli na slámě.

V této básni bez konce a bez formy se ostatně najdou docela hezké detaily, např. vylíčení lumpenproletariátu:

Co každé ráno za tmy vstává, smradlavé stoky vymetává, jak vrabec shání, kde co je, co nůžky brousí, drátuje, zkřehlými prsty prádlo pere v louhu, jenž do krve je žere, bez dechu těžkou káru tlačí, s hromadou jablek nezralých, „kupte si, paní!“ volá v pláči, pere se o groš v kalužích; co na nárožích večer, zrána modlitbu k Bohu šepotá si, však ruku vztáhnout netroufá si, vždyť žebrota je zakázána; co s harfou chodí dům od domu, hluché je, slepé, hlad má k tomu, co točí věčný kolovrátek pod každým oknem, u všech vrátek; co k tanci mladým vyhrává a vlastní radost prodává; co světla rozžehuje v městě a samo potmě svírá pěstě, co štípe dříví, zatápí, co pána nemá a mít nechce, co dohazuje, krade lehce, svědomí v chlastu utápí.

Beck se tu poprvé pozvedá nad obvyklou německou měšťáckou morálku, vkládaje tyto verše do úst starému žebráku, kterého žádá dcera, aby ji pustil na schůzku s důstojníkem. V uvedených verších jí otec trpce líčí třídu, k níž by pak patřilo její dítě, své námitky bere přímo z jejího života a nedělá jí morální kázání, což je třeba s povděkem uznat.

N e p o k r a d e š

Mravný sluha jakéhosi Rusa, jejž sluha sám označuje za hodného pána, okrade v noci svého zdánlivě spícího velitele, aby pomohl svému starému otci. Rus se přikrade za ním a dívá se mu přes rameno do dopisu, který sluha píše svému otci:

Peníze vem! Ukradʼ jsem je! Otče, modli se teď za mne, aby Bůh mi v dobrotě své odpustil mé provinění! Pracovat chci do úpadu, spánek s víček zaháněti, abych vše, co ukradl jsem, pánovi mohʼ nahraditi.

Hodný velitel mravného sluhy je tímto strašným odhalením tak dojat, že není schopen slova, avšak vloží žehnající ruku na hlavu svého služebníka.

Avšak ten už mrtvolou je — puklo srdce hrůzou jemu.

Lze napsat něco komičtějšího? Beck tu klesá pod úroveň Kotzebua a Ifflanda, tragédie služebníka přetrumfla i měšťanskou truchlohru.

N o v í  b o h o v é  a  s t a r é  ž a l y

V této básni jsou často trefně zesměšněni Ronge, „přátelé světla“^[90], židé nové generace, lazebník, pradlena, lipský měšťák se svou umírněnou svobodou. Nakonec se básník ohrazuje proti šosákům, kteří se za to na něj vrhnou, třebaže i on

— O světle píseň do noci a bouře vyzpíval.

Předvádí pak sám socialisticky modifikované učení o bratrské lásce a praktickém náboženství, založené na jakémsi přírodním deismu, a tak využívá jednoho rysu svých odpůrců proti druhému. Beck prostě nikdy nemůže skončit, dokud si zase sám všechno nezkazí, protože je sám příliš ponořen do německé ubohosti a ve svých básních se příliš ohlíží na sebe, na básníka. U moderních lyriků se pěvec vůbec znovu stává pohádkově vyšňořenou, výstředně se naparující figurou. Není to aktivní, ve skutečné společnosti žijící tvor, který píše básně, ale „básník“, který se vznáší v oblacích, přičemž tato oblaka nejsou nic jiného než mlžné fantasie německého měšťáka. — Beck neustále přechází od nejkřečovitějšího bombastu k nejstřízlivější měšťácké próze a od humoru nevinně rozdurděného na současné poměry k sentimentálnímu smiřování se s těmito poměry. Co chvíli se přistihuje, že je to on sám, de quo fabula narratur^[i]. Jeho písně proto nepůsobí revolučně, nýbrž

jak tři prášky šumicí pro uklidnění krve. (Str. 293.)

Závěr celého svazku tvoří také docela vhodně tento chabý nářek resignace:

Kdy život na zemi, ó pane, konečně zas se snesitelným stane? Oč jsem touhou svěžejší, to na trpělivosti mi chybí.

Beck je nesporně talentovanější a byl kdysi i energičtější než většina německé literátské sebranky. Jeho jediná smůla je německá ubohost, k jejímž teoretickým formám patří i Beckův okázale ukňouraný socialismus a jeho mladoněmecké reminiscence. Dokud se společenské protiklady v Německu nevyhrotí, tím že se třídy od sebe jasněji odliší a buržoasie dočasně získá politickou moc, je pro německého básníka v Německu samém málo naděje. Na jedné straně je pro něj nemožné, aby v německé společnosti vystupoval revolučně, protože samy revoluční elementy jsou ještě příliš nevyspělé, a na druhé straně mu chronická ubohost, která ho ze všech stran obklopuje, příliš podráží nohy, takže se nad ni nemůže pozvednout, nemůže vůči ní zaujmout svobodný postoj, aby ji mohl zesměšňovat a sám do ní znovu neupadal. Německým básníkům, kteří mají ještě trochu talentu, nelze prozatím radit nic jiného, než aby se vystěhovali do civilisovaných zemí.

2

Darmstadt 1846^[j]

Karel Grün, „O Goethovi z lidského hlediska“

Pan Grün se zotavuje z lopot svého „Sociálního hnutí ve Francii a v Belgii“ tím, že se rozhlíží po sociální stagnaci své vlasti. Pro změnu se rozhodl podívat se tentokrát na starého Goetha „z lidského hlediska“. Vyzul si sedmimílové boty a natáhl si pantofle, navlékl si župan, a spokojen sám sebou, uvelebil se v lenošce:

„Nepíšeme komentář, bereme jen to, co je nabíledni.“ (Str. 244.)

Zařídil si to pěkně útulně:

„Růže a kamélie jsem si postavil na stůl, rezedu a fialky do otevřeného okna.“ (Str. III.) „A hlavně žádné komentáře!... Zato sem na stůl sebrané spisy a trochu růžové a rezedové vůně do pokoje! Uvidíme, jak daleko se s tím dostaneme... Jen darebák dává víc, než má!“ (Str. IV, V.)

Při vší nonšalanci koná však pan Grün v této knize ty největší hrdinské skutky. Ale to nás nemůže nijak udivit, vždyť jsme se od něho samého dověděli, že je mužem, který „si chtěl zoufat nad nicotností veřejných i soukromých poměrů“ (str. III), který na sobě „pocítil Goethovy otěže, když mu hrozilo, že se ztratí v přepjatosti a bezforemnosti“ (tamtéž), který v sobě nese „plné vědomí lidského poslání, jemuž je naše duše oddána, i kdyby měla třeba peklu propadnout“! (Str. IV.) Ničemu se už nedivíme, když jsme se dověděli, že se již dříve „obrátil na feuerbachovského člověka s otázkou“, na kterou prý sice bylo „snadné odpovědět“, ale pro řečeného člověka byla zřejmě přece jen příliš těžká (str. 277); když vidíme, jak pan Grün na str. 198 „vyvádí sebeuvědomění ze slepé uličky“, na str. 102 chce dokonce jít „ke dvoru ruského cara“ a na str. 305 hromovým hlasem volá do světa: „Proklet budiž, kdo chceš s pomocí zákona zavést nějaký trvalý nový řád!“ Jsme připraveni na všechno, když pan Grün na str. 187 hodlá „položit špičku nosu na idealismus“ a „proměnit“ jej v „uličníka“, když spekuluje, jak se stát „vlastníkem“, „bohatým, přebohatým vlastníkem, který by mohl zaplatit census, aby se dostal do poslanecké sněmovny lidstva, aby přišel do seznamu porotců, kteří rozhodují o tom, coje lidské a nelidské“.

Jak by se mu to nemělo podařit, jemu, který stojí „na bezejmenné půdě obecně lidského“? (Str. 182.) Neděsí ho ani „noc a její hrůzy“ (str. 312), přičemž jako noční hrůzy tu vystupují vražda, cizoložství, krádež, prostituce, smilstvo a pýcha. Na str. 99 se arciť přiznává, že už také „pociťoval nesmírnou bolest, když se člověk sám přistihne při své nicotnosti“, a arciť se „při ní přistihuje“ před očima publika v souvislosti s větou:

Duchu se rovnáš, jejž chápat znáš, ne mně![91] —

a to takto:

„Tato slova jsou, jako když sjede blesk a zároveň zahřmí a přitom se otevře země. V těchto slovech se trhá opona chrámová ve dví, hrobové se otvírají... nastává soumrak bohů a starý chaos... hvězdy se srážejí, chvost jediné komety v mžiku sežehne maličkou zemi a nezůstane nic než čoud, dým a pára. A představíš-li si tu nejstrašlivější zkázu... není to ještě vůbec nic proti zkáze, která je v těchto osmi slovech!“ (Str. 235, 236.)

„Na nejzazší hranici teorie“, totiž na str. 295, „běhá to“ arciť panu Grünovi „po zádech jako ledový pramínek, skutečný děs mu roztřásá údy“ — ale on to všechno překoná, vždyť je členem „velikého zednářského řádu lidství“! (Str. 317.)

Take it all in all^[k], s takovými kvalitami se pan Grün může pustit na kterékoli pole. Než přejdeme k jeho plodnému zkoumání Goetha, vydejme se s ním na některé vedlejší pole jeho působnosti.

Nejprve na pole přírodních věd, neboť „vědění o přírodě“ je podle str. 247 „jedinou positivní vědou“ a zároveň „nicméně naplněním humanistického (vulgo^[l] lidského) člověka“. Sebeřme pečlivě všechno positivní, co nám pan Grün praví o této jedině positivní vědě. Nepouští se sice do ní podrobně, jen občas o ní něco utrousí, jak tak chodí za černé hodinky sem a tam po světnici, ale „nicméně“ vykonává pravé „positivní“ divy.

U příležitosti knihy „Système de la nature“^[92], připisované Holbachovi, nám odhaluje:

„Nelze se tu šířit o tom, jak systém přírody zůstává trčet na poloviční cestě, jak končí právě v bodě, kde by z nutnosti cerebrálního systému musely vyrazit svoboda a sebeurčení.“ (Str. 70.)

Pan Grün by mohl zcela přesně udat bod, kde „z nutnosti cerebrálního systému“ „vyrazí“ to či ono a jak to tedy může člověku i zevnitř lebky vyrazit zuby. Pan Grün by mohl podat nejspolehlivější a nejpodrobnější zprávy o bodu, který se dosud vůbec nedal pozorovat, totiž o procesu produkce vědomí v mozku. Jenomže — bohužel! — v knize o Goethovi z lidského hlediska „se o tom nelze šířit“.

Dumas, Playfair, Faraday a Liebig se dosud prostoduše klonili k názoru, že kyslík je plyn bez chuti i bez zápachu. Ale pan Grün ví, že všechno kyselé na jazyku štípe, a proto prohlašuje na str. 75 „kyslík“ za „štiplavý“. Právě tak na str. 229 obohacuje o nová fakta i akustiku a optiku; tím, že nám tam předvádí „očišťující dunění a záření“, staví nade všechnu pochybnost očistnou sílu zvuku a světla.

Ale pan Grün se nespokojuje s tímto skvělým obohacením „jediné positivní vědy“, s teorií vyrážení zubů zevnitř, kromě toho všeho ještě objevuje na str. 94 novou kost: „Werther je člověk, kterému chybí páteřní kost, který se ještě nestal subjektem.“ Dosavadní nesprávný názor byl, že člověk má dva tucty obratlů. Pan Grün nejen redukuje toto množství kostí na jedinou, jak to u jiných kostí normálně bývá, nýbrž ještě k tomu zjišťuje, že tato exklusivní páteřní kost má tu podivuhodnou vlastnost, že dělá z člověka „subjekt“. „Subjekt“ pan Grün by zasloužil, aby mu za tento objev narostla jedna zvláštní páteřní kost navíc.

Náš přítel přírodozpytec shrnuje svou „jedinou positivní vědu“ o přírodě takto:

„Což to jádro přírody, nemá je člověk v srdci?[93] —

Jádro přírody má člověk v srdci. V lidském srdci je jádro přírody. Příroda má své jádro v srdci člověka.“ (Str. 250.)

S páně Grünovým dovolením bychom doplnili: V člověka srdci je jádro přírody. Přírody jádro je v člověka srdci. V srdci člověka má příroda své jádro.

S tímto navýsost „positivním“ poučením opouštíme přírodovědecké pole a přecházíme k ekonomii, která podle shora uvedeného výroku bohužel není „positivní věda“. Nehledě na to, počíná si pan Grün i zde mimoděk nesmírně „positivně“.

„Individuum se postavilo proti individuu, a tak vznikla všeobecná konkurence.“ (Str. 211.)

To znamená, že chmurná a tajuplná představa německých socialistů o „všeobecné konkurenci“ vstoupila v život, „a tak vznikla konkurence“. Důvody se neuvádějí, zřejmě proto, že ekonomie není positivní věda.

„Ve středověku byl ještě mrzký kov spoután věrností, láskou a pokorou; šestnácté století rozbilo toto pouto a peníze se osvobodily.“ (Str. 241.)

MacCulloch a Blanqui, kteří dosud setrvávali v omylu, že peníze byly ve středověku „spoutány“ tím, že neexistovalo spojení s Amerikou a že žíly „mrzkého kovu“ byly pokryty žulovými masami And, MacCulloch a Blanqui jistě zašlou panu Grünovi za tento objev zdravici.

Dějinám, jež rovněž nejsou „positivní vědou“, snaží se pan Grün dodat positivní charakter tím, že proti faktům tradice staví řadu faktů vlastní imaginace.

Na str. 91 „probodne se dýkou Addisonův Cato na anglickém jevišti sto let před Wertherem“ a dokazuje tím prapodivnou omrzelost životem. Podle toho se totiž „probodne“ v době, kdy jeho autor, který se narodil 1672, byl ještě kojenec.^[94]

Na str. 175 opravuje pan Grün Goethovy deníky v tom smyslu, že německé vlády roku 1815 „nevyhlásily“ svobodu tisku, nýbrž ji jen „připověděly“. Pak ovšem všechny ty hrůzy, které nám o čtyřech letech tiskové svobody 1815—1819 chtějí napovídat sauerlandští a jiní šosáci, o tom, jak tehdy tisk vytáhl na světlo všechny jejich malé špinavosti a skandály a jak konečně spolkové výnosy z roku l819^[95] skoncovaly s touto hrůzovládou veřejného mínění, to všechno je tedy jenom sen.

Pan Grün nám dále vykládá, že svobodné říšské město Frankfurt nebylo státem, nýbrž „jen kusem občanské společnosti“ (str. 19). Vůbec v Německu prý nejsou státy a konečně se začíná chápat „víc a více, že tato nestátnost Německa má své zvláštní výhody“ (str. 257), kteréžto výhody spočívají především v tom, že se tu pro nějaký ten výprask holí nechodí daleko. Němečtí samovládci budou tedy muset říkat: „La société civile, cʼest moi“^[m] — ale stejně je to s nimi špatné, protože, jak čteme na str. 101, občanská společnost je jen „abstrakce“.

Jestliže však Němci nemají stát, mají zato „ohromnou směnku na pravdu, a tato směnka musí být realisována, proplacena, proměněna v ryzí minci“ (str. 5). Tato směnka je bezpochyby splatná u téhož úřadu, kde pan Grün platí „census“, aby se „dostal do poslanecké sněmovny lidstva“.

Nejzávažnějšího „positivního“ poučení se nám však dostává o francouzské revoluci, o jejímž „významu“ nám pronáší pan Grün zvláštní „exkurs“. Začíná věšteckým výrokem, že protiklad mezi historickým právem a právem založeným na rozumu je velice důležitý, protože obojí je historického původu. Aniž chceme nějak snižovat páně Grünův právě tak nový jako významný objev, že i právo založené na rozumu vzniklo v průběhu dějin, dovolujeme si skromně poznamenat, že důvěrný rozhovor beze slov v tiché komůrce s prvními svazky Buchezových „Parlamentních dějin“^[96] by panu Grünovi určitě ukázal, jakou úlohu hrál tento protiklad za revoluce.

Pan Grün nám však raději podává podrobný důkaz o špatnosti revoluce, který se nakonec redukuje na jedinou, ale přetěžkou výtku, že revoluce „nezkoumala pojem Člověka“.Je to opravdu neodpustitelné opominutí. Kdyby revoluce byla prozkoumala pojem Člověka, nebylo by ani řeči o 9. thermidoru ani o 18. brumairu^[97] Napoleon by se byl spokojil s hodností generála a na stará kolena by byl možná napsal řád execírky „z lidského hlediska“. — Dále se k objasnění „významu revoluce“ dovídáme, že deismus se v podstatě neliší od materialismu, a proč. S radostí vidíme, že pan Grün nezapomněl ještě všechno z Hegela. Srovnej např. Hegelovy „Dějiny filosofie“, díl III, str. 458, 459, 463 druhého vydání.^[98] — Potom se nám, rovněž k objasnění „významu revoluce“, sděluje všelicos o konkurenci, ale z toho jsme už to hlavní uvedli předtím, a dále se nám předkládají dlouhé výňatky z Holbachových spisů na důkaz toho, že Holbach odvozoval zločin z existence státu; neméně výmluvně se „význam revoluce“ vysvětluje i bohatým květobraním z „Utopie“ Thomase Mora a tato „Utopie“ se zase vysvětluje tím způsobem, že prý už roku 1516 — nastojte — do nejmenších podrobností prorocky vylíčila „dnešní Anglii“ (str. 225). A konečně po všech těchto postřezích a úvahách, mimochodem roztažených na 36 stránek, následuje na str. 226 konečný soud: „Revoluce je uskutečnění machiavelismu.“ Výstražný příklad pro všechny, kdo ještě neprozkoumali pojem Člověka!

Pro útěchu chudákům Francouzům, kteří nedosáhli ničeho jiného než uskutečnění machiavelismu, nechává pan Grün na str. 73 ukápnout kapičku balzámu:

„Francouzský národ byl v 18. století Prométheem mezi národy, který hájil lidská práva proti právům bohů.“

Ponechme stranou to, že tedy francouzský národ přece jen asi „prozkoumal pojem Člověka“, i to, že lidská práva nehájil „proti právům bohů“, nýbrž proti právům krále, šlechty a kněžourů, nechme těchto malicherností a zahalme si v tichém smutku hlavu, neboť i panu Grünovi se tu přihodilo něco „lidského“.

Pan Grün totiž zapomíná, že ve svých dřívějších spisech (srov. např. článek v 1. svazku „Rheinische Jahrbücher“^[99], v knize „Sociální hnutí“ atd.) nejen rozředil, „zpopularisoval“ určitý výklad o lidských právech z „Deutsch-Französische Jahrbücher“^[100], nýbrž že jej dokonce s pravou plagiátorskou horlivostí tak přehnal, že se z něho stal úplný nesmysl. Zapomíná, že tam stavěl lidská práva na pranýř jako práva hokynáře, šosáka atd., a najednou z nich tady dělá „lidská práva“, práva „Člověka“. Totéž se přihází panu Grünovi na str. 251 a 252, kde se „práva, s nimiž na svět přišli my a jichž, žel, vůbec dbáno není“, z „Fausta“ mění v „tvé přirozené právo, tvé lidské právo, právo působit v souladu se svým nitrem a užívat svého vlastního díla“; ačkoli Goethe tato práva staví přímo proti „zákonům a právům“, která se „dědí tak jako věčná nemoc dál“^[101], tj. proti tradičnímu právu ancien régime^[n], jehož protiklad tvoří jedině „vrozená, nepromlčitelná a nezadatelná lidská práva“ revoluce, ale rozhodně ne práva „Člověka“. Tentokrát však nezbývalo panu Grünovi než zapomenout na to, co psal dříve, aby Goethe neztratil své lidské hledisko.

Ostatně pan Grün ještě docela nezapomněl, co se naučil z „Deutsch-Französische Jahrbücher“ a jiných spisů stejného zaměření. Na str. 210 např. definuje tehdejší francouzskou svobodu jako „svobodu od nesvobodné (!) obecné(!!) podstaty(!!!)“. Tato nestvůra vznikla z „pospolitosti“^[o] na str. 204 a 205 v „Deutsch-Französische Jahrbücher“^[102] a z překladu těchto stránek do běžné řeči současného německého socialismu. Praví socialisté mají vůbec zvyk, že setkají-li se s výkladem, kterému nerozumějí, protože abstrahuje od filosofie a obsahuje právnické, ekonomické aj. termíny, udělají z něho v mžiku stručnou frázi, vyzdobenou filosofickými výrazy, a tento nesmysl se pro strýčka Příhodu naučí nazpaměť. Takhle se z právnické „pospolitosti“ v „Deutsch-Französische Jahrbücher“ udělal uvedený filosofický nesmysl „obecná podstata“; politické osvobození, demokracie byly zhuštěny do filosofické formule „osvobození od nesvobodné obecné podstaty“ a tuhle formuli si pak může pravý socialista vstrčit do kapsy bez obav, že by svou učenost neunesl. — Na str. XXVI exploatuje pan Grün podobným způsobem, co se říká ve „Svaté rodině“ o sensualismu a materialismu^[103], a náznaku z oné knihy, že u materialistů minulého století, mj. u Holbacha, lze najít styčné body se socialistickým hnutím přítomnosti, využívá k tomu, aby uvedl zmíněné citáty z Holbacha a dal jim socialistickou interpretaci.

Přejděme k filosofii. Vůči té chová pan Grün hluboké opovržení. Už na str. VII nám hlásí, že „nadále nechce mít s náboženstvím, filosofií a politikou nic společného“, že všechny tyto tři obory „patří minulosti a nikdy už se nevzpamatují ze svého rozkladu“ a on že si z nich ze všech, a zejména z filosofie, „neponechává nic jiného než člověka a podstatu schopnou tvořit společnost, podstatu sociální“. Podstata schopná tvořit společnost, podstata sociální, a zmíněný lidský člověk nás ovšem dokonale utěší nad neodvratným zánikem náboženství, filosofie a politiky. Ale pan Grün je příliš skromný. „Neponechal si“ z filosofie jen „humanistického člověka“ a různé jiné „podstaty“, nýbržje i šťastným vlastníkem dosti rozsáhlé hegelovské tradice, i když značně zmatené. Jak by tomu také mohlo být jinak, když ještě před několika lety znovu a znovu zbožně padal na kolena před Hegelovou bustou? Snad nás někdo požádá, abychom takové skurilní a skandální osobní věci nechali stranou; ale toto tajemství svěřil tiskařskému lisu pan Grün sám. Tentokrát neprozradíme, kde. Ocitovali jsme panu Grünovi jeho prameny už tolikrát i s kapitolou a veršem, že můžeme tuto službu žádat také jednou od něho. Abychom mu hned zase podali důkaz své ochoty, svěříme mu, že konečné rozhodnutí ve sporné otázce o svobodné vůli, které uvádí na str. 8, vzal z Fourierova „Pojednání o asociaci“, z oddílu o svobodné vůli^[104]. Jen poznámka, že teorie o svobodné vůli je „blud německého ducha“, je prazvláštní „blud“ pana Grüna samého.

Konečně se blížíme ke Goethovi. Na str. 15 dokazuje pan Grün Goethovo právo na existenci. Goethe a Schiller jsou prý totiž překonáním rozporu mezi „požitkem bez činu“, tj. Wielandem, a „činem bez požitku“, tj. Klopstockem. „Lessing poprvé opřel člověka o sebe sama.“ (Zdalipak by pan Grün dokázal tenhle akrobatický kousek napodobit?) — V této filosofické konstrukci máme pohromadě všechny prameny, z nichž pan Grün čerpá. Forma konstrukce, základ všeho — to je proslulý Hegelův trik zprostředkování rozporů. „Člověk opřený sám o sebe“ — hegelovská terminologie aplikovaná na Feuerbacha. „Požitek bez činu“ a „čin bez požitku“, tento rozpor, na který hrají z vůle pana Grüna zmíněné variace Wieland a Klopstock, je vypůjčen ze sebraných spisů M. Hesse. Jediný pramen, který tu postrádáme, jsou samy dějiny literatury, které o uvedené veteši nic nevědí a které proto pan Grün právem ignoruje.

Protože právě mluvíme o Schillerovi, bylo by vhodné uvést při této příležitosti tuto poznámku páně Grünovu: „Schiller byl všechno, čím někdo může být, pokud není Goethem.“ (Str. 311.) Pardon, lze být přece ještě panem Grünem! — Ostatně náš autor tu vykrádá Ludvíka Bavorského:

Neapol má, co, Říme, ti chybí, však postrádá tvoje; spojit to vjedno bylo by pro svět snad moc!

Touto historickou konstrukcí je připraven Goethův vstup do německé literatury. „Člověk“, jejž Lessing „opřel o sebe sama“, může prodělávat další evoluce jen v Goethových rukou. Panu Grünovi totiž patří zásluha, že odhalil v Goethovi „Člověka“, ne ovšem přirozeného člověka, člověka z masa a krve, zplozeného mužem a ženou, ale Člověka ve vyšším smyslu, dialektického Člověka, caput mortuum^[p] v tyglíku, v němž byl kalcinován^[q] bůh otec, syn a duch svatý, cousin germain^[r] homunkula z „Fausta“ — zkrátka, ne člověka, o němž mluví Goethe, nýbrž „Člověka“, o němž mluví pan Grün. Nuže, kdo je tento „Člověk“, o němž mluví pan Grün?

„V Goethovi není nic než lidský obsah“ (str. XVI). — Na str. XXI se dovídáme, že „Goethe si představoval a líčil člověka tak, jak jej chceme dnes uskutečnit my“. — Na str. XXII: „Dnešní Goethe, a to jsou jeho díla, je pravý kodex lidství.“ — Goethe je „dokonalé člověčenství“ (str. XXV). „Goethovy básně jsou (!) ideálem lidské společnosti“ (str. 12). — „Goethe se nemohl stát národním básníkem, protože jeho poslání bylo stát se básníkem lidského“ (str. 25). —. Přesto však má na str. 14 „náš národ“ — tedy Němci — v Goethovi „spatřovat svou vlastní zduchovnělou podstatu“.

Zde máme první poučení o „podstatě Člověka“ a můžeme se přitom spolehnout na pana Grüna tím spíše, že bezesporu co nejdůkladněji „prozkoumal pojem Člověka“. Goethe líčí „člověka“ takového, jakého chce pan Grün uskutečnit, a zároveň v něm zduchovněle zobrazuje německý národ — podle toho není „Člověk“ nic jiného než „zduchovnělý Němec“. To se potvrzuje všude. Stejně jako Goethe „není národní básník“, nýbrž „básník lidského“, tak také německý národ není „národním“ národem, nýbrž národem „lidského“. Proto také na str. XVI čteme: „Goethovy básně, vyšlé ze života.., neměly a nemají nic společného se skutečností.“ Stejně jako „Člověk“, stejně jako Němci. A na str. 4: „Ještě dnes chce francouzský socialismus obšťastnit pouze Francii, kdežto němečtí spisovatelé mají před očima lidský rod.“ (Zatímco „lidský rod“ je většinou nemívá „před očima“, ale před zcela opačnou částí těla.) Tak se také pan Grün na četných místech raduje z toho, že „Goethe chtěl osvobodit člověka zevnitř“ (např. na str. 225), jenomže tomuto ryze germánskému osvobození se pořád nějak nechce „ven“.

Konstatujme tedy první poučení: „Člověk“ je „zduchovnělý“ Němec.

A teď sledujme dále pana Grüna, v čem projevuje uznání „básníku lidského“, „lidskému obsahu v Goethovi“. To nám nejlépe ukáže, kdo je ten „Člověk“, o němž pan Grün mluví. Shledáme, že tu pan Grün prozrazuje nejtajnější myšlenky pravého socialismu, jako ho vůbec jeho mánie překřičet všechny své kumpány svádí k tomu, že vytrubuje do světa věci, o nichž by ostatní parta byla raději zticha. Proměnit Goetha v „básníka lidského“ bylo pro něho ostatně tím snazší, že Goethe sám často používá slov „člověk“ a „lidský“ v určitém emfatickém smyslu. Goethe jich ovšem užíval jen v tom smyslu, jak jich používala jeho doba a později i Hegel, totiž tak, že se přívlastek „lidský“ dával zejména Řekům na rozdíl od pohanských a křesťanských barbarů, dávno předtím, než tyto výrazy nabyly Feuerbachovou zásluhou tajuplně filosofického významu. Zejména u Goetha mají většinou velmi nefilosofický, tělesný význam. Teprve panu Grünovi náleží zásluha, že udělal z Goetha Feuerbachova žáka a pravého socialistu.

O Goethovi samém tu ovšem nemůžeme podrobně mluvit. Chtěli bychom upozornit jen na jednu věc. — Goethe zaujímá ve svých dílech k německé společnosti své doby dvojí postoj. Někdy se k ní staví nepřátelsky, je mu protivná a snaží se jí uniknout, jako v „Ifigenii“ a vůbec za italské cesty; bouří se proti ní jako Götz, Prométheus a Faust a zahrnuje ji jako Mefistofeles nejtrpčím výsměchem. Jindy se k ní však staví naopak přátelsky, „vpravuje se“ do ní, jako ve většině „Krotkých xenií“ a v mnoha prozaických dílech, oslavuje ji, jako v „Maškarních průvodech“, ba dokonce ji hájí proti dotírajícímu náporu dějin, jako zejména ve všech spisech, kde je řeč o francouzské revoluci. Nejde přitom jen o to, že Goethe uznává jednotlivé stránky německého života oproti jiným, které se mu příčí. Častěji to jsou jen jeho nálady, neustále v něm bojuje geniální básník, jemuž se hnusí ubohost prostředí, s obezřetným synáčkem frankfurtského radního, resp. výmarským tajným radou, který se cítí nucen uzavřít s touto ubohostí příměří a zvyknout si na ni. A tak je Goethe hned obrovský, hned maličký; hned vzdorný, výsměšný génius, pohrdající světem, hned opatrný, spokojený, omezený šosák. Ani Goethe nebyl s to překonat německou ubohost, naopak ona zmáhá jej, a toto vítězství ubohosti nad největším Němcem je nejlepším důkazem toho, že „zevnitř“ se tato ubohost vůbec nedá překonat. Goethe byl příliš všestranný, příliš aktivně založen, příliš smyslový, aby hledal záchranu před ubohostí v schillerovském úniku ke kantovskému ideálu; byl příliš bystrozraký, aby neviděl, že tento únik není v podstatě nic jiného než záměna všední ubohosti za ubohost přepjatou. Jeho temperament, jeho síly, celé jeho duševní zaměření jej vedly k praktickému životu, a praktický život, s nímž se tu setkával, byl žalostný. V tomto dilematu: existovat v životní sféře, jíž musel pohrdat, a přitom být k této sféře připoután jako k jediné, v níž se mohl uplatnit, v tomto dilematu žil Goethe neustále; a čím byl starší, tím víc se mocný básník, de guerre lasse^[s], schovával za bezvýznamného výmarského ministra. Nevyčítáme Goethovi, jako to dělají Börne a Menzel, že nebyl liberální, ale že občas dovedl být i šosák; nevyčítáme mu, že se nedovedl nadchnout pro německou svobodu, ale že obětoval šosáckému strachu z každého velkého dějinného hnutí své doby svůj správnější estetický cit, který místy vyráží na povrch; nevytýkáme mu, že byl dvořan, ale že v době, kdy Napoleon vymetal obrovský německý Augiášův chlév, byl schopen věnovat se se slavnostní vážností nejmalichernějším záležitostem a menus plaisirs^[t] jednoho z nejmenších německých dvorečků. Nevytýkáme mu tyto věci ani z morálního, ani ze stranického hlediska, nýbrž nanejvýš z hlediska estetického a historického; neměříme Goetha ani morálním, ani politickým, ba ani ne „lidským“ měřítkem. Nemůžeme se tu pouštět do líčení Goetha v souvislosti s celou jeho dobou, s jeho literárními předchůdci a současníky, nemůžeme rozebírat jeho vývoj a jeho životní postavení. Omezíme se proto prostě na konstatování faktu.

Uvidíme, po které z těchto dvou stránek je Goethovo dílo „pravým kodexem lidství“, „dokonalým člověčenstvím“, „ideálem lidské společnosti“.

Vezměme nejprve Goethovu kritiku tehdejší společnosti a pak přejděme k positivnímu vylíčení „ideálu lidské společnosti“. Vzhledem k obsáhlosti Grünovy knihy se rozumí samo sebou, že při obojím vyzdvihneme jen některá charakteristická vrcholná místa.

Jako kritik společnosti koná Goethe pravé divy. „Zatracuje civilisaci“ (str. 34—36) tím, že pronáší několik romantických stížností, že civilisace stírá z lidí všechno charakteristické, odlišné. „Prorokuje svět buržoasie“ (str. 78) tím, že v „Prométheovi“ líčí tout bonnement^[u] vznik soukromého vlastnictví. Na str. 229 je „soudcem světa... Minoem civilisace“. Ale to všechno jsou jen drobnosti.

Na str. 253 cituje pan Grün „Nad katechismem“:

Řekni mi, dítko, odkud máš ty dary? Kde se tu u tebe najednou tak vzaly? — No, to vše mám od tatíčka. A on? Odkud to měl? No, přece od dědečka. — Vida! A ten se přece jen tak k tomu nedostal. Ten to prostě vzal.

Hurá! volá pan Grün z plna hrdla, la propriété cʼest le vol^[v] — učiněný Proudhon!

Leverrier se může jít se svou planetou schovat a předat svůj řád panu Grünovi — neboť toto je víc než Leverrier, toto je dokonce víc než Jackson se svým vynálezem sirno-éterové narkosy. Ten, kdo převedl Proudhonovu větu o krádeži, pro mnoho poklidných buržoů ovšem znepokojující, na nevinné rozměry uvedeného Goethova epigramu, ten si zaslouží jedině stuhu velkého kříže čestné legie.

„Občanský generál“ působí už větší potíže. Pan Grün ho chvíli obhlíží ze všech stran, udělá proti svému zvyku několik rozpačitých grimas, zadumá se: „Ovšem... poněkud fádní... revoluce tím není odsouzena“ (str. 150)... Počkat! Teď na to kápl! Oč že tu vlastně jde? O hrnec mléka, nuže: „Nezapomínejme... že je to opět otázka vlastnictví, jež se tu dostává do popředí“ (str. 151).

Až se budou v ulici, kde pan Grün bydlí, hádat dvě babky o hlavu od slanečka, ať pan Grün nelení a sestoupí z výšin svého pokoje, „vonícího růžemi a rezedou“, aby jim sdělil, že také u nich jde o „otázku vlastnictví, jež se dostává do popředí“! Vděk všech poctivě smýšlejících lidí mu bude nejkrásnější odměnou.

Jeden z největších kritických činů vykonal Goethe tím, že napsal „Werthera“. Werther zdaleka není, jak se dosud domnívali ti, kdo Goetha četli „z lidského hlediska“, jenom sentimentální milostný román.

Ve Wertherovi „našel lidský obsah tak adekvátní formu, že se v žádné literatuře světa nemůže najít nic, co by se s ním třeba jen zdaleka dalo srovnat“ (str. 96). „Wertherova láska k Lottě je pouhou pákou, vehikulem tragédie radikálního citového pantheismu. Werther je člověk, kterému chybí páteřní kost, který se ještě nestal subjektem“ (str. 93). Werther se nezastřelil z lásky, nýbrž „protože se, to nešťastné pantheistické vědomí, nemohl vyrovnat se světem“ (str. 94). „Werther líčí s uměleckou dokonalostí celou prohnilost společnosti, zasahuje sociální nešvary v jejich nejhlubších kořenech, v nábožensko-filosofickém základu“ (jak známo, je onen „základ“ mnohem mladší než ony „nešvary“), „v nejasném, mlhavém poznání... Ryzí, provětrané pojmy pravého lidství“ (a především páteřní kost, pane Grüne, páteřní kost!) „to by byla smrt oné ubohosti, oněch červotočivých, proděravělých poměrů, jimž se tík měšťanský život!“

Příklad, jak se ve „Wertherovi“ „s uměleckou dokonalostí líčí prohnilost společnosti“. Werther píše:

„Dobrodružství? K čemu je mi to pošetilé slovo... naše měšťanské, naše prolhané poměry, to jsou pravá dobrodružství, to jsou skutečné obludy!“^[105]

Tento nářek blouznivého bolestína nad propastí mezi měšťáckou skutečností a jeho neméně měšťáckými ilusemi o této skutečnosti, tento slabošský vzlyk, vyvěrající jedině z toho, že se mu nedostává té nejobyčejnější zkušenosti, vydává pan Grün na str. 84 za břitkou a hlubokou kritiku společnosti. Pan Grün dokonce tvrdí, že v uvedených slovech vyslovená „zoufalá trýzeň života, toto chorobné nutkání stavět věci na hlavu, aby alespoň jednou nabyly jiného vzhledu (!)‚nakonec vyhloubily řečiště francouzské revoluci“. Revoluce — předtím uskutečnění machiavelismu — stává se tu pouhým uskutečněním utrpení mladého Werthera. Gilotina na náměstí Revoluce je pouze chabým plagiátem Wertherovy pistole.

Z toho vyplývá samo sebou, že podle str. 108 i ve „Stelle“ zpracovává Goethe „sociální látku“, ačkoli se zde líčí pouze „nanejvýš žalostné poměry“ (str. 107). Pravý socialismus je všudypřítomnější než náš Pán Ježíš. Kde se dva nebo tři sejdou, a nemusí to být ani v jeho jméně, už je mezi nimi a už má „sociální látku“. Tento pravý socialismus, stejně jako jeho učedník pan Grün, se vůbec nápadně podobá „onomu povrchnímu, samolibému čmuchalovi, který do všeho strčí nos a ničemu nepřijde na kloub“ (str. 47).

Naši čtenáři si snad vzpomenou na dopis, který píše Vilém Meister v posledním svazku „Učednických let“ svému švagrovi; po několika dosti povrchních poznámkách o tom, jak je výhodné vyrůstat v zámožných poměrech, přiznává nadřazenost šlechty nad měšťáky a sankcionuje podřízené postavení měšťáků jakož i všech ostatních nešlechtických tříd jako zatím nezměnitelné. Jen jednotlivec se prý může za určitých okolností vyšvihnout na stejnou úroveň se šlechtou. Pan Grün k tomu poznamenává:

„Co Goethe praví o přednostech vyšších společenských tříd, je naprosto pravdivé, uděláme-li rovnítko mezi vyšší třídou a vzdělanou třídou, a u Goetha tomu tak je.“ (Str. 264.)

Za tím zbývá udělat jedině tečku.

Přistupme k hlavnímu bodu, o němž se toho už tolik napovídalo, ke Goethově poměru k politice a k francouzské revoluci. Zde se můžeme z knihy pana Grüna přesvědčit, co to znamená stát při někom, ať se děje co děje; zde se osvědčuje věrnost páně Grünova.

Aby Goethův postoj k revoluci vypadal jako oprávněný, musí ovšem Goethe stát nad revolucí, musí ji překonat, ještě než vznikla. Proto se již na str. XXI dovídáme: „Goethe předstihl praktický vývoj své doby natolik, že se domníval, že se k němu může stavět odmítavě, bránit se mu.“ A na str. 84 u příležitosti „Werthera“, který, jak jsme viděli, již in nuce^[w] obsahoval celou revoluci: „Dějiny píší rok 1789, Goethe má rok 1889.“ Stejně tak se musí na str. 28 a 29 „několika málo slovy důkladně vypořádat s celým tím křikem o svobodě“, a to tak, že již v sedmdesátých letech otiskuje ve „Frankfurter Gelehrte Anzeigen“^[106] článek, v němž vůbec nemluví o svobodě, které se dožadují oni „křiklouni“, nýbrž pronáší pouze několik všeobecných a dost suchopárných úvah o svobodě jako takové, o pojmu svobody. Dále: ježto Goethe razil ve své doktorské disertaci thesi, že každý zákonodárce je dokonce povinen zavést nějaký kult — these, o níž Goethe sám mluví jako o pouhém zábavném paradoxu, k němuž mu daly podnět všelijaké maloměstské hádanice frankfurtských velebníčků (což pan Grün sám cituje) — tedy „student Goethe znal celý dualismus revoluce a dnešního francouzského státu jako své boty“ (str. 26, 27). Zdá se, že pan Grün tyto obnošené „boty“ studenta Goetha zdědil a že si jejich podrážkami dal podrazit sedmimílové boty svého „sociálního hnutí“.

Nyní se nám ovšem Goethovy výroky o revoluci jeví v novém světle. Nyní je jasné, že on, jenž stál vysoko nad ní, jenž se s ní už před patnácti lety „vypořádal“, jenž ji „znal jako své boty“, jenž ji o sto let předhonil, nemohl mít pro ni sympatie, nemohl se zajímat o národ „křiklounů po svobodě“, s nimiž si to vyřídil už léta páně 1773. A teď už to má pan Grün snadné. Ať Goethe vkládá do ozdobných distich sebebanálnější moudrosti, ať o nich rozumuje se sebevětší šosáckou omezeností, ať se sebecopařštěji děsí, že se ledy hnuly a že to ohrožuje jeho poklidné závětří poetovo, ať se chová sebemalicherněji, sebezbaběleji, sebelokajštěji, jeho trpělivému scholiastovi to nikdy není moc. Pan Grün ho zvedá na svá neúnavná bedra a nese ho blátem; ba dokonce přebírá všechno bláto na účet pravého socialismu, jen aby si Goethe neumazal boty. Od „Tažení ve Francii“ až po „Nemanželskou dceru“ přijímá pan Grün na str. 133—170 všechno, všecičko, projevuje oddanost, která by dojala k slzám i samotného Bucheze. A když to všechno není nic platné, když je bláto příliš hluboké, pak se připřáhne vyšší, sociální exegesc a pak Grün parafrázuje toto místo:

Nad žalným Francie losem by velcí se zamyslet měli; malý však vskutku by měl na něj pak myslet tím víc. Zmizeli v propadlu dějin velcí. Leč kdo proti davu ochránil dav? Nebyl snad davu vždy tyranem dav?[107]

„Kdo ochrání“, křičí pan Grün z plna hrdla proloženým písmem, s otazníky a se všemi „vehikuly tragédie radikálního citového pantheismu“, „kdo ochrání zejména nemajetný dav, takzvanou luzu, před majetným davem, zákonodárnou luzou?“ (Str. 137.) „Kdo ochrání zejména“ Goetha před panem Grünem?

Tímto způsobem vykládá pan Grün celou řadu rádoby moudrých měšťáckých pouček z „Benátských epigramů“, které „jakoby herkulovskou rukou rozdávají políčky, jež se nám teprve teď“ (když minulo nebezpečí pro šosáky) „zdají příjemně pleskat, protože máme za sebou velkou a trpkou zkušenost“ (ovšem, pro šosáky velmi trpkou). (Str. 136.)

Z „Obležení Mohuče“ by pan Grün

„za nic na světě nechtěl přejít toto místo: V úterý... jsem pospíchal... vzdát úctu... svému knížeti, přičemž mě potkalo to štěstí, že jsem mohl princi, svému vždy milostivému pánovi, posloužit“ atd.

Místo, kde Goethe skládá poníženou poklonu k nohám pana Rietze, osobního komorníka, osobního paroháče a osobního kuplíře pruského krále^[x], nepokládá pan Grün za vhodné citovat.

U příležitosti „Občanského generála“ a „Vystěhovalců“ se dovídáme:

„Celá Goethova antipatie k revoluci, kdykoli se projevila básnicky, týkala se onoho věčného bolu, že viděl lidi vyháněné z poctivě vydělaných a získaných majetků, jichž se pak zmocnili intrikáni, závistníci atd. ... právě všechno to bezpráví olupování... Celá jeho domácká, mírumilovná povaha se bouřila proti porušování majetkového práva, jež, vedeno zvůlí, vyštvalo a uvrhlo v bídu celé masy lidí.“ (Str. 151.)

Připišme toto místo prostě na účet „Člověka“, jehož „mírumilovná, domácká povaha“ si tak hoví v „poctivě vydělaných a získaných“, čili přímo řečeno: poctivě nabytých „majetcích“, že prohlašuje příval revoluce, který tyto majetky bez okolků smete, za „zvůli“, za dílo „intrikánů“, závistníků“ atd.

Po tom všem nás nepřekvapí, že „nejryzejší požitek“ (str. 165) poskytuje panu Grünovi měšťácká idyla o „Heřmanovi a Dorotce“ se svými váhavými a rozšafnými maloměšťáky, se svými hořekujícími sedláky, kteří v pověrčivém strachu berou do zaječích před sansculotskou armádou a před hrůzami války. Pan Grün

„dokonce s klidem bere zavděk skrovným posláním, jež tu... nakonec připadá německému národu:

Nikoli Němci se sluší šířit dál strašlivé hnutí a také není nic pro něj kolísat sem a hned tam“[108]

Pan Grün dobře činí, když prolévá slzy soucitu nad oběťmi těžkých dob a ve vlasteneckém zoufalství obrací oči k nebi nad takovými ranami osudu. Je beztoho dost těch zkažených a zvrhlých, kteří nemají v hrudi „lidské“ srdce a raději zanotují v republikánském táboře Marseillaisu nebo dokonce dělají v Dorotčině opuštěné komůrce kluzké vtipy. Pan Grün je šlechetný muž a rozhořčuje ho necitelnost, s jakou např. takový Hegel shlíží na „tichá kvítka“ zašlápnutá bouřlivým krokem dějin a s jakou se vysmívá „litanii na téma soukromých ctností skromnosti, pokory, lásky k člověku a dobročinnosti“, která se zvedá „proti světodějným činům a jejich strůjcům“.^[109] Pan Grün dobře činí. Dojde za to jistě odměny na nebesích.

Uzavřeme „lidské“ glosy k revoluci tímto místem: „Skutečný komik by si mohl troufat shledávat sám Konvent nesmírně směšným“, a než se tento „skutečný komik“ najde, podává potřebné k tomu instrukce pan Grün na str. 151 a 152.

O Goethově poměru k porevoluční politice podává nám pan Grün rovněž překvapující poučení. Jen jeden příklad. Víme již, jakou hlubokou zášť chová ve svém srdci „Člověk“ k liberálům. „Básník lidského“ se samozřejmě nemůže rozloučit s tímto světem, aniž se s nimi docela speciálně vyrovnal, aniž dal výslovně na pamětnou panu Welckerovi, Itzsteinovi a spol. Takovou lekci vyčenichal náš „samolibý čmuchal“ v této „Krotké xenii“ (str. 319):

Že se pořád mažete s tou starou špínou, tak se už umoudřete! Začněte jednou konečně zas jinou! Kdypak už se z místa hnete?

Goethův soud: „Není nic odpornějšího než většina, neboť se skládá z několika silných, kteří kráčejí vpředu, z šibalů, kteří jdou s sebou, ze slabochů, kteří se přizpůsobí, a z masy, která kluše vzadu a neví vůbec, co chce“^[110] — tento ryze šosácký soud, jehož zabedněnost a krátkozrakost je možná jen na omezeném území jednoho z německých státečků kapesního formátu, je pro pana Grüna ,,kritikou pozdějšího“ (tj. moderního) „právního státu“. Jak je tento postřeh důležitý, dovíme se prý „např. v kterékoli sněmovně“ str. 268). Podle toho se patrně „břicho“ francouzské sněmovny^[111] tak skvěle staralo o sebe a sobě rovné jen z nevědomosti. O několik stránek dále, na str. 271, prohlašuje pan Grün „červencovou revoluci“ za „fatální“ a již na str. 34 ostře odsuzuje Celní spolek, protože „nahému a mrznoucímu ještě více zdražuje hadry k zakrytí nahoty, aby poněkud posílil opory trůnu (!)‚ svobodomyslné peněžní magnáty“ (kteří, jak známo, v celém Celním spolku „trůnu“ oponují). Šosáci v Německu vždycky nastrkují „nahé a mrznoucí“, když jde o boj proti ochranným clům či jinému pokrokovému buržoasnímu opatření, a „Člověk“ se v tom k nim připojuje.

Jaké poučení o „podstatě Člověka“ nám tedy skýtá Goethova kritika společnosti a státu ve výkladu pana Grüna?

Předně má „Člověk“ podle str. 264 rozhodně značný respekt před „vzdělanými stavy“ vůbec a patřičnou úctu k vysoké šlechtě zvlášť. Dále se pak vyznačuje tím, že má hrozný strach z každého velkého masového hnutí, z každé energické společenské akce. Když se taková akce blíží, buďto zbaběle zaleze za pec, nebo hbitě sebere své saky paky a kouká co nejrychleji zmizet. Dokud hnutí trvá, je pro něj „trpkou zkušeností“, jakmile pomine, uvelebí se v proscéniu a rozdává herkulovskou rukou pohlavky, které se mu zdají teprve teď opravdu příjemně pleskat, a všechno, co se přihodilo, shledává „nesmírně směšným“. Přitom lpí celou duší na „poctivě vydělaných a získaných majetcích“, má jinak velmi „domáckou a mírumilovnou povahu“, je skromný a spokojí se s málem a nepřeje si být rušen ve svých malých tichých požitcích žádnými bouřemi. „Člověk dlí rád v omezenu“ (str. 191, tak zni první věta „druhé části“); nikomu nezávidí a děkuje svému stvořiteli, když mu lidé dají pokoj. Zkrátka, „Člověk“, o němž už víme, že je to rodilý Němec, začíná se ponenáhlu navlas podobat německému maloměšťákovi.

Nač se ve skutečnosti scvrkává Goethova kritika společnosti, jak nám ji tlumočí pan Grün? Co vytýká „Člověk“ společnosti? Předně, že neodpovídá jeho ilusím. Avšak tyto iluse jsou právě iluse ideologisujícího šosáka, zejména mladého šosáka — a jestliže šosácká skutečnost neodpovídá těmto ilusím, je to jen tím, že to jsou iluse. Zato ony tím úplněji odpovídají šosácké skutcčnosti. Liší se od ní pouze tak, jak se vůbec ideologisující výraz určitého stavu liší od tohoto stavu, a o jejich realisaci se proto dále nedá mluvit. Pádný důkaz o tom poskytují glosy pana Grüna k „Wertherovi“.

Za druhé, polemika „Člověka“ míří proti všemu, co ohrožuje německý šosácký režim. Celá jeho polemika proti revoluci je polemikou šosáka. Jeho nenávist k liberálům, k červencové revoluci, k ochranným clům se projevuje zcela zjevně jako nenávist ušlápnutého, konservativního maloměšťáka k nezávislému, pokrokovému buržoovi. Uveďme pro to ještě dva příklady.

Výkvětem maloměšťáctví bylo, jak známo, cechovní zřízení. Na str. 40, mluvě v duchu Goethově, tedy v duchu „Člověka“, praví pan Grün: „Ve středověku spojovala korporace silného muže s jinými silnými, a tak ho chránila.“ Pro „Člověka“ jsou cechovní měštěnínové oné doby „silní muži“.

Ale v Goethově době bylo cechovní zřízení už v úpadku, odevšad se na ně tlačila konkurence. Na jednom místě svých pamětí, které pan Grün cituje na str. 88, ulevuje si Goethe jako pravý šosák srdcervoucím nářkem nad počínajícím rozkladem maloměšťáctví, nad zkázou zámožných rodin a úpadkem rodinného života, který je s tím spojen, nad uvolněním domáckých svazků a jinými měšťáckými stesky, které se v civilisovaných zemích setkávají se zaslouženým opovržením. Pan Grün, který v tomto místě větří velkolepou kritiku moderní společnosti, dovede tak málo krotit svou radost, že celý „lidský obsah“ tohoto místa dává tisknout proloženě.

Přejděme nyní k positivnímu „lidskému obsahu“ u Goetha. Můžeme nyní postupovat rychleji, protože jsme již „Člověku“ na stopě.

Sdělme nejprve potěšitelné zjištění, že „Vilém Meister uteče z otcovského domu“ a v „Egmontovi“ „trvají bruselští měšťané na výsadách a svobodách“ jen a jen proto, aby se „stali lidmi“ (str. XVII).

Pan Grün přistihl starého Goetha již jednou při proudhonovských spádech. Toto potěšení má znovu na str. 320:

„O tom, co chtěl, co chceme my všichni, zachránit svou osobnost, anarchii v pravém slova smyslu, o tom mluví Goethe takto:

Proč že mi ta anarchie naší doby vyhovuje? Každý žije, jak má chuť, to mi hoví, bůh to suď!“ atd.[112]

Pan Grün je na vrcholu blaha, že se u Goetha znovu shledává s ryze „lidskou“ společenskou anarchií, kterou původně hlásal Proudhon a kterou nadšeně přijali němečtí praví socialisté. Tentokrát se však dopustil nedopatření. Goethe mluví o již existující „anarchii naší doby“, která mu dnes „vyhovuje“ a ve které žije každý, jak má chuť, tj. mluví o nezávislosti ve společenském styku, vzniklé rozkladem feudalismu a cechovního zřízení, rozmachem buržoasie, vytlačením patriarchálnosti ze společenského života vzdělaných tříd. O páně Grünově oblíbené budoucí anarchii ve vyšším smyslu tu tedy nemůže být už z gramatických důvodů ani řeči. Goethe tu vůbec nemluví o tom, „co by chtěl“, nýbrž o tom, co už našel.

Leč takové drobné nedopatření nesmí vadit. Zato tu přece máme básničku „Vlastnictví“.

Já vím, že mi nic nenáleží než myšlenka, jež volně běží a z duše v svět se rozleje. Nic nežli chvilka pohody, kterou mi přízeň náhody vychutnat do dna dopřeje.

Není-li jasné, že v této básni „se dosavadní vlastnictví rozplývá v dým“ (str. 320), pak panu Grünovi zůstává rozum stát.

Než přenechme ty drobné exegetické hříčky pana Grüna jejich osudu. Je jich stejně bezpočtu a jedna překvapivější než druhá. Poohlédněme se raději zase po „Člověku“.

„Člověk dlí rád v omezenu“, jak jsme slyšeli. Šosák rovněž.

„Goethovy prvotiny byly ryze sociálního“ (tj. lidského) „rázu... Goethe se držel nejbližších, nejmenších, nejdomáčtějších věcí.“ (Str. 88.)

První positivní stránka, kterou u „Člověka“ objevujeme, je jeho radost z „nejmenšího, domáckého“ zátiší maloměšťákova.

„Najdeme-li ve světě misto,“ praví Goethe v resumé pana Grüna, „kde bychom mohli spočinout se svým majetkem, pole, jež nás živí, dům, jenž nám dává střechu nad hlavou, není tam naše vlast?“

A pan Grün volá:

„Jak nám dnes tato slova mluví z duše!“ (Str. 32.)

„Člověk“ nosí s oblibou šosatý kabát a tím se také prozrazuje jako plnokrevný šosák.

Jak každý ví, německý měšťák horuje pro svobodu nanejvýš dočasně v mládí. „Člověk“ má touž vlastnost. Pan Grün zálibně připomíná, jak Goethe v pozdějším věku „zatratil“ ono „zanícení pro svobodu“, které ještě straší v „Götzovi“, tomto „výtvoru svobodného a rozverného chlapce“, a cituje dokonce in extenso^[y] na str. 43 toto zbabělé odvolání. Co si pan Grün představuje pod slovem svoboda, vyplývá z toho, že na témž místě dělá rovnítko mezi svobodou francouzské revoluce a svobodnými Švýcary z doby Goethovy švýcarské cesty, tedy mezi moderní konstituční a demokratickou svobodou a patricijským a cechovním panstvím středověkých říšských měst nebo dokonce pragermánskou primitivností alpských pasteveckých kmenů. Horalé bernské vysočiny se přece neliší ani jménem od „horalů“ Národního konventu^[z].

Počestný měšťák je nepřítelem veškeré frivolnosti a rouhání. „Člověk“ rovněž. Jestliže se Goethe v tomto směru na různých místech vyslovil jako pravý měšťák, pak i to patří podle pana Grüna k „lidskému obsahu v Goethovi“. A aby tomu každý uvěřil, pan Grün tyto perličky nejen sbírá, ale připojuje k nim ještě na str. 62 leccos z vlastního, co je třeba si vzít k srdci, jako třeba, že „rouhači“ jsou „prázdní hlupci a tupci“ atd. Což srdci ‚‚Člověka“ a měšťáka slouží ke cti.

Měšťák nemůže žít bez „mílovaného krále“, bez drahého mocnářc. „Člověk“ rovněž ne. Proto má Goethe na str. 129 v Karlu Augustovi „výborného knížete“. Ten čacký pan Grün horuje ještě roku 1846 pro „výborná knížata“!

Měšťáka zajímá každá událost potud, pokud má přímo vliv na jeho soukromé záležitosti.

„I denní události se stávají Goethovi cizími objekty, které ho buď ruší, nebo podporují v měšťanském pohodlí, které v něm mohou vzbudit zájem estetický nebo lidský, ale nikdy ne politický“. (Str. 20.)

Podle toho „vzbudí určitá věc lidský zájem“ pana Grüna, když dotyčný zjistí, že „ho buď ruší, nebo podporuje v měšťanském pohodlí“. Pan Grün tu přiznává tak přímo, jak jen možno, že měšťanské pohodlí je pro „Člověka“ hlavní věc. — „Faustovi“ a „Vilému Meisterovi“ věnuje pan Grün zvláštní kapitoly. Vezměme nejprve „Fausta“.

Na str. 116 se dovídáme:

„Tím, že Goethe přišel na stopu tajemství organisace květin“, byl „teprve s to dát definitivní podobu svému humanistickému člověku“ (před „lidským“ člověkem není prostě uniknutí) „Faustovi. Neboť Faust byl doveden rovněž... na vrchol vlastní přirozenosti (!) přírodní vědou.“

Uvedli jsme příklady, jak také „humanistický člověk“ pan Grün byl „doveden na vrchol vlastní přirozenosti přírodní vědou“. Jak je vidět, je to v rodě.

Na str. 231 se dále dovídáme, že „kostlivec a zvěře hnát“ v první scéně značí „abstrakci celého našeho života“ — pan Grün vůbec zachází s „Faustem“, jako by měl před sebou Zjevení sv. Jana Teologa. Makrokosmos mu znamená „Hegelovu filosofii“, která tehdy, když Goethe psal tuto scénu (1806), existovala náhodou dosud jen v Hegelově hlavě nebo nanejvýš v rukopise „Fenomenologie“, na němž Hegel v té době pracoval. Ale co je „lidskému obsahu“ do letopočtů?

V líčení upadající staleté říše římské v druhém dílu „Fausta“ spatřuje pan Grün na str. 240 prostě vylíčení monarchie Ludvíka XIV., „čímž“, jak připojuje, „tu máme hned samo sebou konstituci a republiku“! „Člověk“ ovšem „má samo sebou“ všechno, co si ostatní lidé musí teprve namáhavě a pracně získávat.

Na str. 246 nám pan Grün svěřuje, že se druhý díl stal po své přírodovědecké stránce „moderním kánonem, jako Dantova Božská komedie byla kánonem středověku“. Vezměte si to k srdci, přírodovědci, kteří jste dosud v druhém dílu „Fausta“ jen velmi málo hledali, a vy historikové, kteří jste v ghibellinské^[113] stranické básni slavného Florenťana viděli něco docela jiného než „kánon středověku“! Zdá se, že se pan Grün dívá na dějiny podobnýma očima jako Goethe podle str. 49 na svou vlastní minulost: „V Itálii přehlížel Goethe svou minulost očima belvedérského Apolla,“ kteréžto oči pour comble de malheur^[a*] nemají ani bulvy.

Vilém Meister je „komunista“, tj. „v teorii, na půdě estetického nazírání“ (!!) (str. 254).

„Na ničem všechno zakládá a na světě se dobře má.“
	(Str. 257.)[114]

Má samozřejmě dost peněz a na světě se dobře má, jako se na něm má dobře každý buržoa, aniž se musí namáhat být komunistou „na půdě estetického nazírání“. — Ve znamení tohoto „nic“, na němž Vilém Meister všechno založil a jež je, jak plyne ze str. 256, dalekosáhlé a obsažné „nic“, zmizí i kocovina. Pan Grün „vypije všechny nedopitky bez nepříjemných následků, bez bolení hlavy“. Tím lépe pro „Člověka“, který tak může bezstarostně holdovat tichému truňku. Pro dobu, až se toto vše naplní, objevuje pan Grün mezitím již pijáckou píseň „pravého člověka“: „Já na ničem vše zakládám !“ — „tato píseň se bude zpívat, až se lidstvo zařídí tak, aby jí bylo hodno“; pan Grün ji jenom zkrátil na tři sloky a vyškrtl všechno, co se nehodilo pro mládež a pro „Člověka“.

Goethe vytyčil ve „Vilému Meisterovi“

„ideál lidské společnosti“. „Člověk není poučující, nýbrž živá, jednající a činná bytost.“ „Vilém Meister je takovým člověkem.“ „Podstatou člověka je činnost“ (tuto podstatu sdílí s každou blechou) (str. 257, 258, 261).

Nakonec román „Spříznění volbou“. Tento už beztak moralistický román moralisuje pan Grün ještě víc, takže to vypadá, jako by chtěl „Spřízněné volbou“ doporučit za vhodnou učebnici pro vyšší dívčí školy. Pan Grün vysvětluje, že Goethe

„rozlišoval mezi láskou a manželstvím, a to tak, že láska mu byla hledáním manželství a manželství nalezenou, naplněnou láskou“ (str. 286).

Podle toho je tedy láska hledáním „nalezené lásky“. To se dále vysvětluje v tom smyslu, že po „svobodě mladické lásky“ má nastoupit manželství jako „konečný milostný poměr“ (str. 287). Právě tak jako v civilisovaných zemích moudrý otec rodiny nechá nejprve svého syna několik let vybouřit a pak mu najde vhodnou manželku jako „konečný poměr“. Zatímco v civilisovaných zemích již dávno překonali názor, že tento „konečný poměr“ je něco mravně závazného, zatímco si tam naopak muž vydržuje milenky a žena mu za to nasazuje parohy, zachraňuje pana Grüna zase šosák:

„Má-li člověk skutečně svobodnou volbu... zakládají-li dva lidé svůj svazek na vzájemné rozumné vůli“ (o vášni, těle a krvi není přitom řeči), „pak jedině názory zpustlíka mohou v porušování takového poměru spatřovat maličkost, a ne bolest a neštěstí, jak to viděl Goethe. O zpustlictví nemůže být u Goetha řeči“ (str. 288).

Toto místo je charakteristické pro nesmělou polemiku proti morálce, kterou si pan Grün občas dovoluje. Šosák dospěl k názoru, že u mladých lidí je třeba nad lecčíms přimhouřit oko, tím spíše, že právě z nejlehkomyslnějších chlapců bývají pak nejlepší manželé. Když však se něčím proviní ještě po svatbě — pak žádné milosti, žádné slitování; neboť „k tomu patří názory zpustlíka“.

„Názory zpustlíka“! „Zpustlictví“! Představujeme si co nejživěji „Člověka“, jak klade ruku na srdce a s radostnou pýchou volá: Nikoli, jsem prost vší frivolity, „záletnictví a neřesti“, nikdy jsem svévolně neporušil štěstí spokojeného manželství, byl jsem vždy věrný a počestný a nikdy jsem nepožádal manželky bližního svého — já nejsem zpustlík!

„Člověk“ má pravdu. Není stvořen pro galantní dobrodružství s krásnými ženami, nikdy nepomýšlel na svody a cizoložství, není „zpustlík“, je muž svědomí, počestný a ctnostný německý šosák,

hokynář pokojný, jenž klímá či vzadu v krámě ze své fajfky dýmá. A boje se trošku jazyka své ženy, v domě jí předal žezlo vládcovo, bez odmluvy poslouchá na slovo; tak žije podváděn a bit, však spokojený.
	(Parny, „Goddam“[b*], zpěv III.)

Zbývá poznamenat už jen jedno: Jestliže jsme si v předchozích řádcích všímali Goetha jen po jedné stránce, je to vina pana Grüna. On totiž nechává tu opravdu velkolepou stránku Goethovy osobnosti úplně stranou. Všechno to, v čem byl Goethe skutečně veliký a geniální, pan Grün buďto letmo přechází, jako „Římské elegie“ „zpustlíka“ Goetha, anebo to zalévá mocným proudem trivialit, který jen dokazuje, že si s tím neví rady. Naproti tomu s pílí u něho jinak nevídanou vyhledává všechno copařství, šosáctví, všechny malichernosti, sestavuje je dohromady, nafukuje je s čistě literátskou manýrou a má pokaždé radost, když může svou vlastní omezenost podepřít autoritou Goetha, a to ještě Goetha nejednou zkresleného.

Ani Menzelovo ňafání, ani omezená polemika Börnova nebyly pomstou dějin za to, že Goethe dějiny pokaždé zapřel, když se s nimi střetl tváří v tvář. Nikoli, nýbrž

tak jako v pohádce, kde Titanic objímá v svých loktech Klubka s ušima oslíma,[115]

tak nalezl Goethe jednoho rána ve svém náručí pana Grüna. Apologie páně Grünova, vřelý dík, který Goethovi blekotá za každé šosácké slovo, to je nejkrutější pomsta, jakou mohly uražené dějiny postihnout největšího německého básníka.

Pan Grün však „může zavřít oči s vědomím, že neudělal hanbu poslání být člověkem“ (str. 248).

Napsal B. Engels koncem roku 1846 a začátkem roku 1847 Otištěno v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“, čís. 73, 74, 93, 94, 95, 96, 97 a 98 z 12. a 16. září, 21., 25. a 28. listopadu a 2., 5. a 9. prosince 1847

Podle textu novin Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a K. Beck, „Lieder vom armen Mann“, Lipsko 1846, (Pozn. red.)

b — chudáka, který si netroufá žebrat. (Pozn. red.)

c Slovní hříčka: „Siècle“ (století) jsou francouzské buržoasní noviny. (Pozn. red.)

d — silněji. (Pozn. red.)

e — všechna zoufalá naivnost německé poesie. (Pozn. red.)

f — úhrnem vzato, zkrátka. (Pozn. red.)

g Slovní hříčka: „Bürger“ — „občan“; „Mann“— „muž“; „Bürgersmann“ — „měšťák“. (Pozn. red.)

h Ó, vy ranní červánky. (Pozn. red.).

i — o kom příběh vypravuje, o kom je řeč. (Pozn. red.)

j K. Grün, „Über Goethe vom menschlichen Standpunkte“, Darmstadt 1846. (Pozn. red.)

k Parafráze na verš z Shakespearova „Hamleta“: „všechno ve všem zvážíš-li“ (Překlad J. V. Sládka). (Pozn. red.)

l — neboli, jak se říká. (Pozn. red.)

m — „Občanská společnost jsem já.“ (Pozn. red.)

n — starého, předrevolučního řádu. (Pozn. red.)

o Slovní hříčka: „das allgemeine Wesen“ — „obecná podstata“; „Unwesen“ — „nestvůra“; „Gemeinwesen“ — „pospolitost“. (Pozn. red.)

p — mrtvé zbytky, destilační produkt. (Pozn. red.)

q — zbaven nečistých příměsí. (Pozn. red.)

r — pokrevního, přímeho bratrance. (Pozn. red.)

s — unaven bojem. (Pozn. red.)

t — doslova: drobné radovánky; přeneseně: mimořádné výdaje na různé zábavy. (Pozn. red.)

u — prostě, rovnou. (Pozn. red.)

v — vlasnictví je krádež. (Pozn. red.)

w — v jádře, v kostce. (Pozn. red.)

x Bedřicha Viléma II. (Pozn. red.)

y — podrobně, v plném znění. (Pozn. red.)

z Slovní hříčka: Hora, horalé (Montagne, montagnards) — se říkalo jakobínům v Konventu za francouzské buržoasní revoluce koncem 18. století. (Pozn. red.)

a* — k dovršení neštěstí. (Pozn. red.)

b* Anglické zaklení, asi jako „hrome“; ve Francii se ho užívalo jako žertovné přezdívky pro Angličany. (Pozn. red.)

81 Na kritických studiích „Německý socialismus veršem a prózou“ začal Bedřich Engels pracovat koncem roku 1846. Začátkem roku 1847 napsal článek o Grünově knize „O Goethovi z lidského hlediska“, který se stal základem druhé studie. Tento článek chtěl Engels přepracovat pro druhý svazek „Německé ideologie“, kterou připravovali společně s Marxem, jako doplněk ke kapitolám věnovaným kritice „pravého“ socialismu (viz Engelsův dopis Marxovi z 15. ledna 1847). Studie však vyšly jen samostatně, vycházely na pokračování v „Deutsche-Brüsseler-Zeitung“ od září do prosince 1847.

82 Encelados (nebo Enkelados) — podle starořecké mythologie jeden z gigantů, kteří se vzbouřili proti olympským bohům.

83 Parafrázovaný citát z „Distich“ Ludvíka Bavorského.

Básně bavorského krále Ludvíka I., později úplně zapomenuté, jsou příkladem bezobsažné a vyumělkované poesie.

84 „Leipziger Allgemeine Zeitung“ [„Lipské všeobecné noviny“] — německý deník, který vycházel od roku 1837. Na začátku čtyřicátých let 19. století to byl pokrokový buržoasní list. Pro území Pruska byl zakázán kabinetním nařízením z 28. prosince 1842; v Sasku vycházel do 1. dubna 1843. Motto listu bylo: „Pravda a právo, svoboda a zákon“.

85 Francouzská tajná spiklenecká společnost karbonářů byla založena koncem roku 1820 nebo počátkem roku 1821 podle vzoru stejnojmenné italské společnosti. Buňky této organisace se nazývaly „venty“. Francouzští karbonáři, mezi něž patřili představitelé různých politických směrů, si kladli za cíl svrhnout bourbonskou monarchii. Roku 1822 zorganisovali spiknutí, které mělo vyvolat současné povstání ve vojenských posádkách několika měst (Belfort, La Rochelle aj.). Když bylo spiknutí prozrazeno a někteří vůdci společnosti popraveni, zastavili karbonáři fakticky svou činnost.

86 Mucius Scaevola — legendární hrdina starověkého Říma; podle pověsti si sám upálil pravou ruku, aby dokázal statečnost a vlastenectví Římanů etruskému králi, který roku 50 před n. 1. obléhal Řím.

87 „Le Siècle“ [„Století“] — deník vycházející v Paříži od roku 1836 do roku 1939. Ve čtyřicátých letech 19. století tlumočil názory té části maloburžoasie, která se omezovala na požadavek umírněných konstitučních reforem.

88 Mladoněmci — představitelé literární skupiny Mladé Německo, která vznikla v Německu v třicátých letech 19. století a byla pod vlivem Heinovým a Börnovým. Spisovatelé Mladého Německa (Gutzkow, Laube, Wienbarg, Mundt aj.), kteří ve svých uměleckých a publicistických dílech odráželi oposiční nálady maloburžoasie, hájili svobodu svědomí a svobodu tisku. Někteří představitelé Mladého Německa hlásali ideu emancipace židů. Názory mladoněmců byly ideově nevyzrálé a politicky mlhavé; většina mladoněmců se brzy zvrhla v tuctové buržoasní liberály.

89 Engels má na mysli živelnou vzpouru pražských textilních dělníků v druhé polovině června 1844. Události v Praze vyvolaly dělnické nepokoje v mnoha jiných průmyslových střediscích v Čechách (Liberec, Česká Lípa aj.). Dělnické nepokoje provázené ničením továren a strojů byly tvrdě potlačeny vládním vojskem.

90 „Přátelé světla“ — náboženský směr namířený proti pietismu, který tehdy vládl v oficiální protestantské církvi a vyznačoval se přehnaným mysticismem a pobožnůstkářstvím. Tato náboženská oposice byla jednou z forem, jíž se ve čtyřicátých letech 19. století projevovala nespokojenost německé buržoasie s reakčním řádem v Německu.

91 Johann Wolfgang Goethe, „Faust“, díl I, scéna první („Noc“).

92 Engels má na mysli knihu „Système de la Nature ou Des Loix du Monde Physique et du Monde Moral“. Par M. Mirabaud, Secrétaire Perpétuel et lʼun des Quarante de lʼAcadémie Française [„Systém přírody aneb O zákonech fysického a duchovního světa“. Od p. Mirabauda, stálého sekretáře a jednoho ze čtyřiceti členů Francouzské akademie], Londýn 1770. Skutečným autorem knihy byl francouzský materialista Paul Henri Holbach. Z konspirativních důvodů podepsal svou knihu jménem sekretáře Francouzské akademie J. B. Mirabauda, který zemřel roku 1760.

93 Z Goethovy básně „Ultimatum“ (cyklus „Bůh a svět“).

94 Tragédii „Cato“ napsal anglický spisovatel Joseph Addison roku 1713; román „Utrpení mladého Werthera“ napsal Goethe roku 1774.

95 Spolkové výnosy z roka 1819 — řada reakčních výnosů vypracovaných v srpnu roku 1819 v Karlových Varech na konferenci představitelů států Německého spolku. Podle těchto výnosů měla být ve všech německých státech zavedena předběžná censura, nejpřísnější dozor nad universitami, zakázány studentské spolky a zřízena ústřední vyšetřovací komise pro stíhání osob podezřelých z oposice (takzvaných „demagogů“). Iniciátorem těchto policejních opatření byl rakouský kancléř Metternich.

96 Engels má na mysli „Histoire parlementaire de la révolution française, ou Journal des assemblées nationales, depuis 1789 jusquʼen 1815“ [„Parlamentní dějiny francouzské revoluce aneb Deník národních shromáždění od roku 1789 do roku 1815“]; vydal ve čtyřiceti svazcích Buchez a Roux-Lavergne v Paříži v letech 1834—1838.

97 Devátý thermidor — kontrarevoluční státní převrat ve Francii 27. července 1794, jímž byla svržena jakobínská vláda a nastoleno panství kontrarevoluční velkoburžoasie.

Osmnáctý brumaire — státní převrat z 9. listopadu 1799, kterým vyvrcholil proces buržoasní kontrarevoluce ve Francii; převrat nastolil diktaturu Napoleona Bonaparta.

98 G. W. F. Hegel, „Vorlesungen über die Geschichte der Philosophie“ [„Přednášky o dějinách filosofie“], díl III; Spisy, 2. něm. vyd., sv. XV, Berlín 1844.

99 Jde o Grünův článek „Politika a socialismus“.

„Rheinische Jahrbücher zur gesellschaftlichen Reform“ [„Porýnské ročenky k otázkám společenské reformy“] — časopis, který vydával radikální publicista Hermann Püttmann; vyšly jen dva svazky, první v Darmstadtu v srpnu 1845, druhý v městečku Belle-Vue na německo-švýcarských hranicích koncem roku 1846. Marx a Engels považovali za nutné využít časopisu k tomu, aby získali posice pro propagování svých komunistických názorů v Německu. V prvním svazku byly uveřejněny Engelsovy „Projevy v Elberfeldu“, ve druhém svazku jeho článek „Svátek národů v Londýně“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 2, zde a zde). Celkové zaměření ročenek však určovali spolupracovníci z řad představitelů „pravého“ socialismu; proto Marx a Engels provedli ostrou kritiku časopisu ve své práci „Německá ideologie“ (viz Marx-Engels, Spisy, sv. 3, zde).

100 Viz Marxovu práci „K židovské otázce“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 1, zde).

101 Johann Wolfgang Goethe, „Faust“, díl I, scéna čtvrtá („Studovna“).

102 Viz Marxovu práci „K židovské otázce“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 1, zde).

103 Viz Marxovu a Engelsovu práci „Svatá rodina aneb Kritika kritické kritiky. Proti Brunovi Bauerovi a spol.“ (Marx-Engels, Spisy, sv. 2, zde).

104 Charles Fourier, „Traité de lʼassociation domestique-agricole“ [„Pojednání o domácko-zemědělské asociaci“], sv. I—II, Paříž-Londýn 1822.

105 Goethe, „Dopisy ze Švýcar“, část první. Toto dílo napsal Goethe po vyjití románu „Utrpení mladého Werthera“ v podobě nedokončených dopisů, jakoby nalezených mezi papíry hrdiny tohoto románu.

106 „Frankfurter Gelehrte Anzeigen“ [„Frankfurtské vědecké zprávy“] — německý časopis, který vycházel od roku 1772 do roku 1790 ve Frankfurtu; v roce 1772 byli členy jeho redakce Goethe, Herder a jiní pokrokoví spisovatelé a vědci.

107 Z cyklu Goethových básní „Benátské epigramy“, epigram 53.

108 Goethe, „Heřman a Dorotka“, zpěv IX.

109 G. W. F. Hegel, „Vorlesungen über die Philosophie der Geschichte“. Einleitung [„Přednášky o filosofii dějin“. Úvod].

110 Goethe, „O přírodovědě. Jednotlivé úvahy a aforismy“ (z cyklu „Průpovědi v próze“).

111 „Břicho“ francouzské sněmovny — viz poznámku ^[77] zde.

112 Goethe, „Krotké xenie“, oddíl V.

113 Ghibellini — politická strana, která se vytvořila v Itálii ve 12. století za bojů mezi římskými papeži a německými císaři. Tuto stranu tvořila převážně feudální šlechta, jež podporovala císaře; vedla zuřivý boj proti papežské straně guelfů, zastávající zájmy obchodních a řemeslnických špiček italských měst. Obě strany existovaly až do 15. století. Dante, který pohlížel na císařskou moc jako na prostředek k překonání feudálflí roztříštěnosti Itálie, přikláněl se od roku 1302 ke ghibellinům.

114 Parafrázované verše z Goethovy básně „Vanitas! Vanitatum vanitas!“ [„Marnost! Marnost nad marnost!“].

115 Z Goethova epigramu „Výstraha“ (cyklus „V duchu epigramů“).

---

Komunismus listu „Rheinischer Beobachter“
Obsah 4. dílu Sebraných spisů M-E
Kongres ekonomů