Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Svátek národů v Londýně
(K oslavě výročí vyhlášení Francouzské republiky 22. září 1792)[168]
„Co je nám po národech? Co je nám po francouzské republice? Což jsme už dávno nepochopili národy, což jsme jim všem nevykázali příslušné místo, což jsme nevyhradili Němcům oblast theorie, Francouzům politiky a Angličanům oblast občanské společnosti? A ještě k tomu francouzská republika! Nač oslavovat stupeň vývoje, který byl už dávno překonán, který se zrušil vlastnimi důsledky! Chcete-li nám sdělit něco z Anglie, vyložte raději nejnovější fázi, do které vstoupil socialistický princip, povězte nám, zda jednostranný anglický socialismus stále ještě nechápe, jak hluboko je pod naší principiální výší, že může být jen momentem, a to překonaným momentem!“
Jen klid, milé Německo! Velmi mnoho nám záleží na národech a francouzské republice.
Sbratření národů, jak je nyní všude uskutečňuje krajní, proletářská strana proti starému živelnému národnímu sobectví a pokryteckému soukromoegoistickému kosmopolitismu svobody obchodu, je cennější než všechny německé theorie pravého socialismu dohromady.
Sbratření národů pod praporem moderní demokracie, jak vzniklo z francouzské revoluce a jak se rozvinulo ve francouzském komunismu a anglickém chartismu, ukazuje, že masy a jejich představitelé vědí lépe než německá theorie, kolik uhodilo.
„Ale o to přece vůbec nejde! Kdo mluví o sbratření, jak... atd., o demokracii, jak se... atd.? Mluvíme o sbratření národů o sobě a pro sebe, o Sbratření národů, o Demokracii, o demokracii po výtce, o demokracii jako takové. Copak jste úplně zapomněli na svého Hegela?“
Co Řím — my fajfku, tabáček.[169] Nemluvíme o antinacionálním hnutí, které je nyní ve světě na postupu, mluvíme o překonání národností, které se uskutečňuje prostřednictvím čisté myšlenky — s pomocí fantasie, bez faktů — v naší hlavě. Nemluvíme o skutečné demokracii, které celá Evropa spěchá do náručí a která je úplně zvláštní demokracií, odlišnou od všech dřívějších, mluvíme o zcela jiné demokracii, o demokracii, která je průměrem z řecké, římské, americké a francouzské demokracie, zkrátka o pojmu demokracie. Nemluvíme o věcech, jež náležejí devatenáctému století a jsou špatné a pomíjivé, mluvíme o kategoriích, které jsou věčné a které existovaly „dříve, než vznikly hory“. Zkrátka, nemluvíme o tom, oč jde, nýbrž o něčem docela jiném.
Abychom byli struční: mluví-li dnes o demokracii, o sbratřeni národů Angličané, Francouzi a ti Němci, kteří se podílejí na praktickém hnutí, kteří nejsou theoretiky, nesmí přitom nikdo myslet na něco pouze politického. Takové fantasie existují už jen u německých theoretiků a několika málo cizozemců, na nichž nesejde. Ve skutečnosti mají tato slova dnes sociální smysl, ve který přechází jejich politický význam. Již tato revoluce byla něco úplně jiného než boj o tu či onu formu státu, jak se lidé v Německu často domnívají ještě dnes. Souvislost většiny tehdejších povstání s hladomory, význam, který má již od roku 1789 zásobování hlavního města potravinami a rozdělování zásob, maximální ceny, zákony proti skupování životních potřeb, bojové heslo revolučních vojsk: „Guerre aux palais, paix aux chaumières“[a], svědectví „Carmagnoly“[170], podle níž republikán kromě du fer[b] a du coeur[c] musí mít také du pain[d] — a množství jiných na první pohled zřejmých vnějších věcí dokazuje již bez důkladnějšího zkoumání faktů, že tehdejší demokracie byla něco úplně jiného než pouhá politická organisace. Je ostatně známo, že ústavu z roku 1793[171] a hrůzovládu vyvolala v život strana, která se opírala o vzbouřený proletariát, že Robespierrův pád znamená vítězství buržoasie nad proletariátem, že Babeufovo spiknutí za rovnost jasně vyvodilo důsledky z demokracie 93. roku — pokud to bylo tehdy možné. Francouzská revoluce byla od začátku do konce sociální hnutí a po ní ztratila čistě politická demokracie jakýkoli smysl.
Demokracie, to je dnes komunismus. Jiná demokracie může existovat už jen v hlavách theoretických visionářů, kteří si nevšímají skutečných událostí, u nichž principy nerozvíjejí lidé a okolnosti, nýbrž u nichž principy rozvíjejí samy sebe. Demokracie se stala proletářským principem, principem mas. Masám sice tento jedině správný význam demokracie není vždy úplně jasný, ale v demokracii mají všichni alespoň nejasný pocit stejného sociálního oprávnění. Při výčtu komunistických bojových sil lze klidně počítat s demokratickými masami. A sjednocují-li se proletářské strany různých národů, píší plným právem na své prapory slovo demokracie, protože v roce 1846 jsou — s výjimkou těch, na nichž nezáleží — všichni evropští demokraté více méně zřejmí komunisté.
Také oslavovat francouzskou republiku, byť byla jakkoli „překonána“, mají komunisté všech zemí plné právo. Za prvé, všechny ty národy, které byly tak hloupé a daly se zneužít k boji proti revoluci, jsou Francouzům dlužny veřejné zadostiučinění od té doby, co si uvědomily, jakou ničemnost spáchaly z poddanské věrnosti; za druhé je celé evropské sociální hnutí dneška jen druhým dějstvím revoluce, jen přípravou k rozuzlení dramatu, které začalo v Paříži roku 1789 a jehož jevištěm je nyní celá Evropa; a za třetí, v naší zbabělé, sobecké, ubožácké buržoasní epoše je na čase připomenout ona slavná léta, kdy celý národ na okamžik se sebe setřásl všechnu zbabělost, sobectví a ubohost, kdy se našli mužové, kteří měli odvahu k nezákonnosti, kteří se ničeho nezalekli a kteří svou železnou energií prosadili, že od 31. května 1793 do 26. července 1794 se v celé Francii nesměl ukázat ani jediný sketa, ani jediný čachrář, ani jediný spekulant, zkrátka, ani jediný buržoa. Opravdu, v době, kdy Rothschild má v rukou evropský mír, Vetter-Köchlin volá po ochranných clech, Cobden volá po svobodě obchodu a Diergardt hlásá vykoupení hříšného lidstva pomocí spolků k povznesení pracujících tříd — v takové době je opravdu nutné vzpomenout na Marata a Dantona, Saint-Justa a Babeufa, na slavná vítězství u Jemappes a Fleurus[172]. Opravdu, kdyby tato mohutná doba, tyto ocelové charaktery stále ještě nestrměly až do našeho čachrářského světa, muselo by si lidstvo zoufat a vzdát se na milost a nemilost Vetter-Köchlinovi, Cobdenovi nebo Diergardtovi.
A konečně má sbratření národů dnes více než kdy jindy čistě sociální význam. Přeludy evropské republiky, věčného míru pod záštitou politické organisace, se staly stejně směšnými jako fráze o sjednocení národů pod egidou všeobecné svobody obchodu; a zatím co všechny chimérické sentimentality tohoto druhu úplně vycházejí z kursu, začínají se již proletáři všech národů bez dlouhých řečí skutečně sbratřovat pod vlajkou komunistické demokracie. Proletáři jsou také jediní, kteří se skutečně mohou sbratřit; buržoasie má v každé zemi speciální zájmy, a protože její zájmy jsou pro ni to nejvyšší, nemůže nikdy překročit meze národnosti; a hrstka theoretiků se všemi svými krásnými „principy“ nedokáže vůbec nic, protože klidně pomíjí tyto odporující si zájmy, stejně jako vůbec všechno, co existuje, a zmůže se jen na fráze. Ale proletáři všech zemí mají týž zájem, téhož nepřítele, týž boj před sebou; velká většina proletářů nemá už od přírody nacionální předsudky a celé jejich vzdělání a jejich hnutí je v podstatě humanitní, antinacionální. Jen proletáři mohou zničit národnost, jen probouzející se proletariát může sbratřit různé národy.
Skutečnosti, které uvedu, fakticky dokáží vše, co jsem řekl.
Již 10. srpna loňského roku se v Londýně konala podobná slavnost na paměť trojího výročí — revoluce z roku 1792, vyhlášení ústavy z roku 1793 a vzniku „demokratického sdružení“, založeného nejradikálnější frakcí anglické strany v hnutí z let 1838—1839.
Tuto nejradikálnější frakci tvořili chartisté, proletáři, jak se samo sebou rozumí, ale takoví, kteří před sebou jasně viděli cíl chartistického hnutí a snažili se urychlit cestu k němu. Zatím co většině chartistů šlo tehdy jen o přenesení státní moci na dělnickou třídu a jen málokteří měli čas zamyslet se nad použitím této moci, byli členové tohoto sdružení, které v tehdejším pobouření sehrálo významnou roli, zajedno v jedné věci — byli především republikány, a to republikány, kteří jako vyznání víry přijali ústavu z roku 1793, zavrhli veškeré spojení s buržoasií, i s malou, a hájili thesi, že utlačený má právo použít v boji proti svým utlačovatelům všech prostředků, kterých utlačovatel používá proti němu. Ale ani u toho nezůstali; byli nejen republikány, nýbrž komunisty, a to nenáboženskými komunisty. S odlivem revolučního pobouření z let 1838 až 1839 se sdružení rozpadlo; ale jeho činnost nebyla marná; podstatně přispěla k zvýšení energie chartistického hnutí, k rozvoji komunistických elementů v tomto hnutí. Již při této oslavě desátého srpna byly vysloveny komunistické i kosmopolitické[e] principy; kromě požadavku politické rovnosti byl zde vyřčen i požadavek rovnosti sociální a byl tu nadšeně přijat přípitek demokratům všech národů.
Již předtím došlo v Londýně k pokusům spojit radikály různých národů; tyto pokusy ztroskotávaly jednou proto, že angličtí demokraté byli roztříštěni a cizozemci je neznali, jindy pro principiální diference mezi vůdci stran různých národů. Překážka každého sjednocení, různost národností, byla tak veliká, že dokonce i cizinci, kteří jsou usazeni v Anglii už celá léta, byť sebevíc sympatisovali s anglickou demokracií, přece prakticky nic nevěděli o skutečném stavu hnutí, které se rozvíjelo před jejich očima, zaměňovali radikální buržoy s radikálními proletáři a chtěli, aby se na témž shromáždění sešli jako přátelé nejzarytější nepřátelé. Angličané se dopouštěli podobných chyb zčásti ze stejných důvodů a zčásti z nacionální nedůvěry, a tyto chyby byly možné tím spíše, že zdar takového vyjednávání nutně závisel na dorozumění několika členů komitétu, kteří stáli v čele a kteří se málokdy osobně znali. Při dřívějších pokusech byli tito jednotlivci voleni krajně nešťastně, a to způsobilo, že věc po každé velmi brzy zase usnula. Ale potřeba takového sbratření byla příliš palčivá. Každý nezdařený pokus podněcoval k novému pokusu. A jen se dali někteří demokratičtí vedoucí v Londýně znechutit, nastoupili na jejich místo jiní; v srpnu loňského roku došlo zase k pokusům o sblížení, které tentokrát nebyly marné,[173] a oslavy 22. září, ohlášené odjinud, bylo použito k veřejnému prohlášení demokratů všech národů usazených v Londýně. Na tomto shromáždění se spojili Angličané, Francouzi, Němci, Italové, Španělé, Poláci a Švýcaři. Také Uhry a Turecko postavily po jednom muži. Tři veliké národy civilisované Evropy, Angličané, Němci a Francouzi, měly hlavní slovo a byly zastoupeny velmi důstojně. Předsedal samozřejmě Angličan, Thomas Cooper, „chartista“, který strávil za účast na povstání z roku 1842 skoro dva roky ve vězení, kde napsal ve stylu Childe Harolda epos, o kterém se velmi pochvalně vyjadřují angličtí kritikové.[174] Za Angličany byl hlavním řečníkem večera George Julian Harney, který je už dva roky jedním z redaktorů časopisu „Northern Star“. Tento list, orgán chartismu, byl založen v roce 1837 O‘Connorem a stal se od té doby, co jej společně redigují J. Hobson a Harney, po všech stránkách jedním z nejlepších evropských listů — pokud vím, vyrovná se mu jen několik malých pařížských dělnických časopisů, zejména list „Union“[175]. Sám Harney je ryzí proletář, od mládí pracuje v hnutí, je jedním z hlavních členů demokratického sdružení z let 1838 až 1839, o kterém jsem se zmínil (Harney předsedal oslavě 10. srpna), a vedle Hobsona je to jistě nejlepší anglický spisovatel, což hodlám Němcům příležitostně dokázat. Harney naprosto jasně vidí cíl evropského hnutí a je plně à la hauteur des principes[f], ačkoli o německých theoriích pravého socialismu neví nic. Má hlavní zásluhu na uspořádání této kosmopolitické oslavy; nezalekl se žádné námahy, aby uskutečnil schůzku rozličných národností, odstranil nedorozumění a překonal osobní různice.
Harney pronesl tento přípitek:
„Připíjím slavné památce upřímných a ctnostných francouzských republikánů z roku 1792. Kéž rovnost, o kterou usilovali, pro kterou žili, pracovali a umírali, zase brzy vstane z mrtvých ve Francii a kéž zavládne v celé Evropě.“
Harney, jehož přivítal dvakrát či třikrát opakovaný potlesk, řekl:
„Byly doby, kdy oslava, jako je dnešní, by nám byla vynesla nejen pohrdání, úšklebky, posměch a pronásledování privilegovaných tříd, nýbrž vydala by nás i násilnostem oklamaného a nevědomého lidu — lidu, který považoval podle učení kněží a vládců francouzskou revoluci za něco strašného a ďábelského, na co člověk pohlíží jen s hrůzou a o čem mluví jen s odporem. Jistě se pamatujete — alespoň většina z vás — že ještě před nedávnem, kdykoli zde, v naší otčině, někdo žádal zrušení špatného nebo vydání dobrého zákona, hned se křičelo o ‚jakobínech‘. Žádal-li někdo reformu parlamentu, snížení daní, národní výchovu nebo cokoli jiného, co mělo příchuť pokroku, mohl si být jist, že proti němu hned zase vyvolají a patřičně vykreslí přízrak ‚francouzské revoluce‘, ‚hrůzovlády‘ a celou tu krvavou fantasmagorii, aby nahnali hrůzu dospělým dětem, které se ještě nenaučily samostatně myslet, třeba už dávno nosí kalhoty a zarostla jim brada. (Veselost a potlesk.) Tato doba je ta tam; ale přesto pochybuji, že jsme se už naučili číst správně dějiny oné veliké revoluce. Mohl bych při příležitosti tohoto přípitku velmi snadno v několika vzletných frázích vyjádřit svůdné city svobody, rovnosti a lidských práv, sny o koalici evropských králů a o činech Pittových a Braunschweigových; a mohl bych o tom všem mluvit zeširoka, snad i vyloudit potlesk za krajně svobodomyslnou řeč, a přece se vůbec nedotknout skutečné otázky. Veliká, skutečná otázka, kterou měla řešit francouzská revoluce, bylo zničení nerovnosti a zavedení institucí, jež by francouzskému lidu zajistily štěstí, které nebylo masám dosud nikdy dopřáno. A budeme-li postavy vystupující v revoluci posuzovat podle tohoto zkušebního kamene, snadno je správně zhodnotíme. Posuzujte např. Lafayetta jako zástupce konstitucionalismu, a bude to snad nejčestnější a nejlepší člověk v celé své straně. Málo lidí mělo větší popularitu než Lafayette. V mládí odešel do Ameriky a účastnil se amerického boje proti anglické tyranii. Když byla vydobyta americká nezávislost, vrátil se do Francie a brzy nato jej vidíme mezi prvními v revoluci, která teď vypukla v jeho vlasti. Ve stáří jej zase vidíme jako nejpopulárnějšího muže ve Francii, kde je po Třech dnech skutečným diktátorem a jediným slovem sesazuje a jmenuje krále. Lafayette se těšil u lidu v Evropě a ve Francii snad mnohem větší přízni než kterýkoli z jeho současníků; a byl by si této přízně lidu zasloužil, kdyby byl ve svém pozdějším počínání zůstal věren svému prvnímu revolučnímu vystoupení. Ale Lafayette nikdy nebyl přítelem rovnosti. (Slyšte! slyšte!) Ovšem, hned na počátku se vzdal svého titulu, zřekl se svých feudálních výsad — a potud bylo všechno v pořádku. V čele národní gardy, idol buržoasie, oblíben dokonce i u dělnické třídy, byl po určitou dobu považován za průkopníka revoluce. Ale zůstal stát, když byl čas jít kupředu. Lid brzy poznal, že zničením Bastilly, zrušením feudálních výsad a pokořením krále a aristokracie nebylo dosaženo ničeho kromě posílení moci buržoasie. Ale lid se tím nespokojil (potlesk); žádal svobodu a práva pro sebe, žádal to, co žádáme my — pravou, úplnou rovnost. (Bouřlivý potlesk.) Když to Lafayette viděl, stal se konservativcem, přestal být revolucionářem. On to byl, kdo navrhl zákon o stanném právu, aby tak legitimoval střílení a vraždění lidu, kdyby došlo k nepokojům — a k tomu ještě v době, kdy lid neměl co jíst, kdy řádil hlad; a z titulu zákona o stanném právu vedl sám Lafayette masakr proti lidu, který se 17. července 1791 shromáždil na Martově poli, aby po útěku krále do Varennes podal Národnímu shromáždění petici proti znovunastolení této zběhlé hlavy státu. Později se Lafayette odvážil pohrozit Paříži mečem, lidovým klubům násilným uzavřením. Po Desátém srpnu se pokusil vést své vojáky na Paříž; ale ti, lepší vlastenci než on, se vzepřeli; načež Lafayette uprchl a zřekl se revoluce. A přece byl Lafayette snad nejlepší člověk ze všech konstitucionalistů. Ale ani on, ani jeho strana nemají nic společného s naším přípitkem, protože nebyli republikány ani podle jména. Předstírali, že uznávají svrchovanost lidu, ale současně dělili tento lid na aktivní a neaktivní občany a omezovali hlasovací právo na ty, kdo platili daně — těm říkali aktivní. Zkrátka, Lafayette a konstitucionalisté nebyli nic jiného než whigové, jen o málo lepší, byli-li vůbec lepší než ti, kteří nás vodili za nos s návrhem zákona o reformě. (Potlesk.) Po nich přicházejí girondisté, a to jsou lidé, o nichž se obyčejně říká, že to byli ‚upřímní a ctnostní republikáni‘. Nemohu souhlasit s tímto názorem. Musíme se obdivovat jejich nadání, výmluvnosti, kterou se vyznačovali vůdci této strany a k níž, jako např. u Rolanda, přistupovala neochvějná čestnost, u jiných, jako u paní Rolandové, hrdinské sebeobětování, a ještě u jiných, jako u Barbarouxe, plamenné nadšení. A nemůžeme číst — alespoň pokud jde o mne — o hrůzné a předčasné smrti paní Rolandové nebo filosofa Condorceta bez hlubokého pohnutí. Ale přes to všechno nebyli girondisté lidé, od nichž mohl lid čekat vykoupení ze sociálního otroctví. Byli mezi nimi chrabří lidé, o tom ani okamžik nepochybujeme; a lze přiznat, že byli upřímní ve svém přesvědčení. A že mnozí z nich byli spíše nevědomí, než že by se byli nějak provinili, tomu bychom snad mohli věřit — ovšem jen o těch, kteří zahynuli; protože kdybychom měli celou stranu posuzovat podle těch, kdo přežili tak zvanou hrůzovládu, museli bychom říci, že nikdy neexistovala podlejší banda. Tito girondisté, kteří zůstali naživu, pomáhali zničit ústavu z roku 1793, zavedli aristokratickou ústavu z roku 1795; spikli se s jinými aristokratickými frakcemi k vyhlazení ryzích republikánů a nakonec pomohli přivést Francii až k vojenskému despotismu uchvatitele Napoleona. (Slyšte, slyšte!) Výmluvnost girondistů se vynáší do nebes; ale my, neochvějní demokraté, se nemůžeme girondistům obdivovat jen proto, že byli výmluvní — vždyť potom bychom museli vzdávat nejvyšší poctu zaprodanci a aristokratu Mirabeauovi. Když lid povstavší za svobodu zlomil čtrnáct set let staré okovy a opustil své domovy, aby se vrhl na spiklence uvnitř země a na invasní armády na hranicích, potřeboval k tomu, aby se uhájil, něco víc než výmluvné řečnění a umně spředené girondinské theorie. Lid žádal ‚chléb, zbraně a rovnost‘ — (potlesk) — chléb pro hladovějící rodiny, zbraně proti kohortám despotismu a rovnost jako cíl své práce a mzdu za své oběti. (Bouřlivý potlesk.) Naproti tomu girondisté, abych to vyjádřil slovy Thomase Carlyla, považovali lid jen za ‚výbušnou masu, s níž se boří Bastilly‘, jíž se používá jako nástroje a s níž se zachází jako s otroky. Kolísali mezi královstvím a demokracií, marně se pokoušeli oklamat věčnou spravedlnost kompromisem. Padli, a svůj pád si zasloužili. Smetli je energičtí mužové, lid je odklidil. Pokud jde o různé frakce Hory, mám za to, že si zaslouží zmínky jen Robespierre a jeho přátelé. (Veliký potlesk.) Největší část Hory se skládala z lupičů, kteří se starali jen o to, aby uchvátili kořist revoluce a kterým nezáleželo na lidu, jehož práce, utrpení a odvaha provedly Revoluci. Tito desperados, kteří jistou dobu mluvili stejným jazykem jako přátelé rovnosti a bojovali po jejich boku proti konstitucionalistům a girondistům, se objevili v pravém světle jako zapřisáhlí nepřátele svobody, jakmile se dostali k moci. Tato strana svrhla a zavraždila Robespierra a poslala na smrt Saint-Justa, Couthona a všechny přátele tohoto neúplatného zákonodárce. Tito zákeřní vrahové se nespokojili tím, že zničili přátele rovnosti, nakydali na jejich jména nejhanebnější pomluvy a neváhali ani obvinit své oběti ze zločinů, které sami spáchali. Vím, že stále ještě nepatří k dobrému tónu považovat Robespierra za něco jiného než za netvora, ale věřím, že je blízko den, kdy se názor na charakter tohoto mimořádného muže úplně změní. Nechci dělat z Robespierra boha, nechci ho pokládat za vrchol dokonalosti; ale stále se mi zdá, že to byl jeden z velmi mála revolučních vůdců lidu, kteří poznali nutné prostředky a použili jich, aby vymýtili politické a sociální bezpráví. (Veliký potlesk.) Nemám čas mluvit o charakteru nezlomného Marata, o Saint-Justovi, o tomto skvělém ztělesnění republikánské rytířskosti; a rovněž nemám čas vypočítávat vynikající legislativní opatření, jimiž se vyznamenala energická Robespierrova vláda. Přijde den, opakuji, kdy se dostane spravedlnosti jeho jménu. (Potlesk.) — Pro mne je nejpádnějším důkazem skutečného Robespierrova charakteru to, jak všeobecně ho želeli upřímní demokraté, kteří ho přežili — i ti z nich, kteří nepochopivše jeho úmysly dali se svést a uspíšili jeho pád, ale kteří pak trpce litovali své zpozdilosti, když už bylo pozdě. Babeuf, strůjce slavného spiknutí, které nese jeho jméno, byl jedním z nich. Cílem tohoto spiknutí bylo nastolit pravou republiku, v níž nemělo mít místo sobectví individualismu — (potlesk) — v níž měly přestat existovat vlastnictví a peníze, kořen všeho zla — (potlesk) — a v níž štěstí všech mělo být založeno na společné práci a stejných požitcích pro všechny. (Velký potlesk.) — Tito slavní mužové šli za svým slavným cílem až na smrt. Babeuf a Darthé zpečetili své přesvědčení krví a Buonarroti vytrval přes léta vězení, nedostatku a přes své stáří při obraně velikých principů, které dnes večer směle vyhlašujeme. A nakonec se ještě musím zmínit o hrdinných poslancích, Romovi, Soubranym, Duroyovi, Duquesnoyovi a jejich druzích, kteří, odsouzeni aristokratickými zrádci z Konventu k smrti, se v přítomnosti svých vrahů a jim navzdory usmrtili jeden po druhém jedinou dýkou. Tím končím první část našeho přípitku. K druhé části potřebuji jen několik málo slov, protože o tom mohou nejlépe mluvit přítomní francouzští demokraté. O tom, že principy rovnosti vstanou slavně z mrtvých, nelze pochybovat; tohoto vzkříšení se již fakticky dožily — a to nejen v podobě republikanismu, nýbrž i komunismu; vždyť pokud vím, jsou teď všude ve Francii komunistické společnosti; ale bližší výklad ponechávám svému příteli dr. Fontaineovi a jeho krajanům. Jsem velmi rád, že tito vážení demokraté jsou přítomni. Dnes večer se mohou na vlastní oči přesvědčit o tom, jak absurdní jsou tirády francouzské válečné strany proti anglickému lidu. (Potlesk.) Zavrhujeme tyto nacionální antipatie, nechceme s nimi mít nic společného; s opovržením a hnusem se odvracíme od takových barbarských vnadidel a pastí, jako jsou ‚přirození nepřátelé‘, ‚odvěký nepřítel‘ a ‚sláva národa‘. (Bouřlivý potlesk.) Nenávidíme všechny války s výjimkou těch, ke kterým je lid donucen vnitřním útlakem a cizím vpádem. (Potlesk.) Ano, ale nejen to, odmítáme slovo ‚cizinec‘ — nechť je vyškrtnuto z našeho demokratického slovníku. (Veliký potlesk.) Třeba náležíme k anglické, francouzské, italské nebo německé části evropské rodiny, naše společné jméno je ‚Mladá Evropa‘ a pod jejím praporem pochodujeme společně proti tyranii a nerovnosti.“ (Dlouhotrvající nadšený potlesk.)
Poté zazpíval jeden z německých komunistů[g] Marseillaisu a Wilhelm Weitling pronesl druhý přípitek:
„Připíjím Mladé Evropě. Kéž demokraté všech národů odvrhnou řevnivost a národní antipatii minulosti a spojí se v bratrskou falangu k zničení tyranie a k všeobecnému triumfu rovnosti.“
Potom Weitling, který byl přijat velmi nadšeně, přečetl — protože nemluví plynně anglicky — tuto řeč:
„Přátelé! Naše shromáždění je svědectvím toho společného citu, který plane v hrudi každého člověka, citu všeobecného bratrství. Ano! Třebaže používáme, protože jsme byli různě vychováni, rozličných slov, abychom si sdělili tento společný cit, třebaže nám v jeho sdělení překáží odlišnost jazyků, třebaže naši společní odpůrci hromadí a využívají spousty předsudků, aby všeobecnému bratrství spíše bránili, než je podporovali — přes všechny tyto překážky nelze přece vyhladit tento mocný, láskyplný cit — (potlesk) — ten cit, který přimyká trpícího k spolutrpícímu, bojovníka za lepší život k jeho spolubojovníkům. (Potlesk.) Našimi spolubojovníky byli i ti, jejichž revoluci dnes večer oslavujeme; inspirovaly je tytéž sympatie, které spojují nás a které nás povedou k podobnému a — doufejme — úspěšnému boji. (Bouřlivý potlesk.) V bouřlivých dobách, kdy jsou výsady našich domácích nepřátel vážně ohroženy, snaží se tito nepřátelé, aby rozšířili naše předsudky za hranice naší přirozené vlasti a přesvědčili nás, že lidé za hranicemi jsou nepřáteli našeho společného zájmu. Jaký podvod! Jestliže se v klidu nad věcí zamyslíme, velmi brzy pochopíme, že naši nejnebezpečnější nepřátelé jsou mezi námi, v našem vlastním středu. (Slyšte, slyšte! — a potlesk.) Nemusíme se bát zahraničního nepřítele — tento chudý nepřítel je na tom jako my; jako my musí pracovat pro tisíce neužitečných holomků; jako my sahá ke zbrani proti nějaké společnosti lidí, protože jej k tomu nutí hlad a zákon, protože jej k tomu podněcují vášně živené nevědomostí. Vládci národů nám říkají, že naši bratři jsou krutí a chtiví loupeže; ale kdo je chtivější loupeže než ti, kdo nám vládnou, kdo nás dávají cvičit ve zbrani, kdo nás štvou a vedou do války za své vlastní výsady? (Potlesk.) Je válka opravdu nutná pro náš společný zájem? Mají ovce vedené vlky zájem bojovat proti jiným ovcím, které také vedou vlci? (Bouřlivý potlesk.) Tito vlci jsou naši nejkrutější nepřátelé; oni nám vzali vše, co bylo naše, aby to promrhali v zábavách a zhýralostech. (Potlesk.) Oni nám berou, co je naše, neboť všechno, čeho oni používají, jsme vyrobili my a mělo by patřit těm, kdo to vyrábějí, jejich ženám a dětem, jejich starcům a nemocným. (Bouřlivý potlesk.) Ale pohleďte, jak nám svými mazanými triky všechno kradou a schraňují pro bandu líných darmojedů. (Potlesk.) Je tedy možné, aby nás nějaký cizí nepřítel oloupil ještě více, než nás olupují naši vlastni nepřátelé doma? Copak je vůbec možné, aby cizinec vraždil náš lid ještě hůře než naši bezcitní peněžníci, kteří nás olupují hrou na burse, peněžními čachry a spekulacemi, svým peněžním systémem a svými bankroty, svými monopoly, církevními desátky a pozemkovými rentami, kteří nás všemi těmito prostředky olupují o nejnutnější životní potřeby a připravují smrt milionům našich bratří, jimž neponechají ani sdostatek brambor, aby se mohli udržet naživu? (Bouřlivý potlesk.) A není tedy dost jasné, že ti, kdo jsou s penězi vším a bez peněz ničím, jsou ti praví nepřátelé dělníků ve všech zemích, že mezi všemi lidmi neexistují jiní nepřátelé lidského pokolení než nepřátelé dělníků? (Potlesk.) A je tedy možné, že bychom v době politické války byli ještě více okrádáni a ještě více vražděni, než jsme již nyní v tak zvané době míru? Nebo snad máme podporovat národní předsudky, krveprolití a loupeže jen kvůli válečné slávě? Co můžeme získat z tak hloupé slávy? (Potlesk.) Co s tím máme vůbec společného, jestliže to odporuje našemu zájmu a našim lepším citům? Neděje se to na naše útraty? (Potlesk.) Nemusíme pro to pracovat a krvácet právě my? (Nový potlesk.) Jaký zájem můžeme mít na všech těchto územních loupežích a na těchto potocích krve my, kromě toho, že takových příležitostí využijeme, abychom se obrátili a vrhli proti aristokracii všech národů, která připravuje loupeže a vraždění? (Nadšený potlesk.) Jen tato aristokracie, vždycky jen tato aristokracie soustavně loupí a vraždí. Chudí jsou jen jejími donucenými a nevědomými nástroji, které si vybírá v každém národě z těch, kdo jsou nejvíc v zajetí nacionálních předsudků, z těch, kdo by rádi viděli všechny národy pod jařmem svého národa. Ale přiveďte je sem, do tohoto shromáždění, a dorozumějí se, podají si ruce. Kdyby obránci svobody mohli promluvit před bitvou k šikům svých bratří, nedošlo by k bitvě; naopak, boj by se změnil v přátelské shromáždění, jako je naše. Ó, kéž bychom mohli uspořádat na bojišti takové shromáždění, jak brzy bychom se vypořádali se všemi zájmy, které nám vyssávají krev a morek, které nás nyní utlačují a pustoší (Bouřlivý potlesk.) Toto jsou, přátelé, projevy onoho všem společného citu, jehož teplo, zkoncentrováno v ohnisku všeobecného bratrství, zapaluje oheň nadšení, v němž brzy roztají všechny ledové valy, které až příliš dlouho rozdělovaly bratry.“ (Weitling se vrátil na místo za dlouhotrvajícího potlesku.)
Dr. Berrier-Fontaine, starý republikán, hrál už v prvních letech vlády buržoasie v Paříži významnou roli v Société des droits de l‘homme[h], roku 1834 byl zapleten do dubnového procesu[176] a uprchl roku 1835 s ostatními obžalovanými ze Saint-Pelagie (srov. „Dějiny deseti let“[177] od Louise Blanca), později držel krok s dalším vývojem revoluční strany ve Francii; spojuje ho vřelé přátelství s „otcem“ Cabetem — tento dr. Berrier-Fontaine vystoupil po Weitlingovi. Byl přivítán bouřlivým potleskem a řekl:
„Občané! Musím mluvit krátce, protože neumím dobře anglicky. Jsem nevýslovně šťasten, že angličtí demokraté oslavují francouzskou republiku. Upřímně souhlasím s ušlechtilými city, které vyjádřil pan Julian Harney. Ujišťuji vás, že francouzský lid ani v nejmenším nepovažuje anglický lid za svého nepřítele. Píší-li někteří francouzští novináři něco proti anglické vládě, nepíší proti anglickému lidu. Celá Evropa nenávidí anglickou vládu, protože to není vláda anglického lidu, nýbrž vláda anglické aristokracie. (Potlesk.) Francouzští demokraté nejsou vůbec nepřáteli anglického lidu, naopak, touží po sbratření s ním. (Bouřlivý potlesk.) Francouzští republikáni nebojovali jen za Francii, nýbrž za celé lidstvo; snažili se nastolit rovnost a rozšířit její požehnání po celém světě. (Veliký potlesk.) Celé lidstvo prohlásili za své bratry a bojovali jen proti aristokraciím jiných národů. (Potlesk.) Mohu vás ujistit, že principy rovnosti se už zase probudily k novému životu. V celé Francii kráčí komunismus kupředu mílovými kroky. Komunistická sdružení se šíří po celé zemi, a doufám, že se brzy dožijeme veliké konfederace demokratů všech národů, která zajistí vítězství republikánského komunismu ve všech končinách Evropy.“ (Dr. Fontaine se vrátil na své místo za opakovaných projevů souhlasu.)
Po přípitku „Mladé Evropě“, provázeném trojím hromovým „sláva“ a „ještě jednou sláva“, byly proneseny ještě přípitky na paměť Thomase Paina, padlých demokratů ze všech zemí, i z Anglie, Skotska a Irska, přípitky na počest deportovaných chartistů Frosta, Williamse, Jonese a Ellise, potom O‘Connora, Duncomba a ostatních propagandistů charty, a nakonec zaznělo trojnásobné „sláva“ časopisu „Northern Star“; potom se zpívaly demokratické písně ve všech řečech (jen o německé nenalézám zmínku) a slavnost byla ukončena v bratrském duchu. —
Konalo se shromáždění více než tisíce demokratů skoro ze všech evropských národů, kteří se spojili, aby oslavili událost zdánlivě cizí veškerému komunismu, založení francouzské republiky. Nebylo dohody, podle níž by se tu mělo sejít jen určité publikum; nic nenasvědčovalo, že by se tu mělo mluvit o něčem jiném než o demokracii, jak ji chápou londýnští chartisté. Můžeme tedy klidně předpokládat, že většina shromáždění představovala dosti věrně masu londýnských chartistických proletářů. A toto shromáždění přijalo komunistické principy, i samo slovo komunismus, jednomyslně a s nadšením. Chartistické shromáždění bylo komunistickou slavností, a jak přiznávají sami Angličané, „již léta neviděl Londýn takové nadšení, jaké vládlo na tomto večeru“.
Mám tedy pravdu, říkám-li, že demokracie je dnes komunismus?
Napsal B. Engels koncem roku 1845
Po prvé otištěno v časopise „Rheinische
Jahrbücher zur gesellschaftlichen Reform“,
svazek II, 1846
Podpis: B. E n g e l sPodle textu ročenky
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Mír chyším, válku palácům. (Pozn. čes. red.)
b — zbraní. (Pozn. red.)
c — odvahy. (Pozn. red.)
d — chleba. (Pozn. red.)
e Výraz „kosmopolitický“ na tomto místě a dále není třeba chápat ve smyslu buržoasního kosmopolitismu, který Engels právě v tomto článku kritisuje; používá se ho zde v druhém významu, a to jako opak národní omezenosti a zatíženosti národními předsudky. (Pozn. red.)
f — na výši zásad. (Pozn. red.)
g Josef Moll. (Pozn. red.)
h Společnost lidských práv. (Pozn. čes. red.)
168 Článek „Svátek národů v Londýně“ napsal Engels koncem roku 1845; byl uveřejněn koncem roku 1846 ve druhém svazku „Rheinische Jahrbücher“. Popis průběhu shromáždění, konaného 22. září 1845 v Londýně a text projevů, které na něm byly proneseny, převzal Engels ze zprávy v čís. 411 „The Northem Star“ z 27. září 1845. Toto shromáždění položilo základ k založení mezinárodního demokratického spolku „Bratrských demokratů“ („Fraternal Democrats“), který sdružoval levé křídlo chartistů, německé dělníky (členy Svazu spravedlivých) a revoluční emigranty jiných národností, žijící v Londýně. Engels přisuzoval této události, na jejíž přípravě se on i Marx podíleli, velký význam, a proto o ní napsal uvedený článek. V prvním odstavci článku Engels ironicky reprodukuje typickou argumentaci některých „pravých socialistů“ (Grün, Lüning aj.), kteří spojovali nihilistický vztah k jiným národům s nacionalistickými tirádami o nadřazenosti německého národa. Engels kritisuje tyto názory a staví proti nim myšlenku jednoty zájmů proletariátu všech zemí.
169 Z Heinovy básně „Na uklidněnou“, v níž Heine pranýřuje šosáctví a zkostnatělost německého měšťáka a staví proti němu starořímské republikány.
170 „Carmagnola“ — revoluční píseň, která vznikla v době francouzské buržoasní revoluce z konce XVIII. století; text „Carmagnoly“ se měnil a doplňoval podle probíhajících politických událostí.
171 Ústava z roku 1793, vypracovaná v prvních měsících jakobínské diktatury ve Francii, byla jednou z nejdemokratičtějších buržoasních ústav. Deklarace lidských a občanských práv, vydaná před touto ústavou, vyhlašovala svrchovanost národa, právo národa na povstání proti vládě, která svou moc uchvátila násilím, a kladla společnosti za povinnost opatřit nemajetným práci a postarat se o ty, kteří nejsou schopni pracovat. Ústava zrušila majetkový census a zavedla všeobecné hlasovací právo. Zároveň vyhlásila nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Ústava z roku 1793 nebyla uvedena v platnost v důsledku občanské války a kontrarevoluční intervence a byla zrušena kontrarevoluční velkoburžoasií, jež se dostala k moci po 9. thermidoru 1794.
172 Jde o vítězství, jichž dosáhla francouzská revoluční armáda nad vojsky první koalice evropských kontrarevolučních monarchií u Jemapes 6. listopadu 1792 a u Fleurus 26. června 1794.
173 Když byli Marx a Engels v druhé polovině srpna 1845 v Londýně, usilovali o sblížení představitelů anglického dělnického hnutí a politické emigrace; zúčastnili se porady chartistů a vůdců londýnských obcí Svazu spravedlivých se zástupci demokratického a revolučního hnutí různých zemí, na níž byla podle zprávy listu „The Northern Star“ z 23. srpna 1845 přijata tato resoluce, podporovaná Engelsem: „Svolat veřejné shromáždění demokratů všech národností, kteří žijí v Londýně, a projednat na něm otázku založení spolku, jehož cílem by bylo vzájemně se prostřednictvím periodických společných schůzí seznamovat s hnutím za společnou věc, probíhajícím v každé jednotlivé zemi.“ Vlastního shromáždění 22. září se Marx a Engels nezúčastnili, neboť odjeli z Londýna.
174 Epos Thomase Coopera „Očistec sebevrahů. Vězeňská poema v deseti knihách“ je napodobení Byronovy poemy „Childe Harold“; vyšel v Londýně roku 1845.
175 „L‘Union. Bulletin des ouvriers rédigé et publié par eux-mêmes“ [„Sdružení. Dělnický věstník, řízený a vydávaný přímo dělníky“] — měsíčník, který vycházel od prosince 1843 do září 1846 v Paříži; vydávala jej skupina dělníků, ovlivněných saint-simonismem.
176 Dubnový proces — soudní proces se 167 pracovníky francouzského dělnického a republikánského hnutí, obviněnými z velezrady v souvislosti s lyonským povstáním a revolučními vystoupeními v Paříži a v jiných městech v dubnu 1834. Mezi obviněnými byli i vůdci tajné republikánské Společnosti lidských a občanských práv. Soud v roce 1835 vynesl nad většinou obviněných kruté rozsudky: deportace do kolonií a dlouholetý žalář. Část obviněných, mezi nimi 28 lidí, jimž se podařilo během procesu uprchnout, byla odsouzena v nepřítomnosti.
177 Louis Blanc, „Histoire de dix ans. 1830-1840“. Sv. I-V. První vydání vyšlo v Paříži v letech 1841-1844. Engels odkazuje na německý překlad této práce, který vyšel v Berlíně v letech 1844-1845.