Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Úkoly proletariátu v naší revoluci
Krach zimmerwaldské internacionály.
Je třeba založit III. internacionálu17. Zimmerwaldská internacionála zaujala hned na počátku kolísavé, „kautskistické“, „centristické“ stanovisko, a právě to přimělo zimmerwaldskou levici, aby se okamžitě distancovala, osamostatnila se a vydala svůj manifest (vytištěný rusky, německy a francouzsky ve Švýcarsku).
Hlavním nedostatkem zimmerwaldské internacionály a příčinou jejího krachu (neboť ideově politicky už zkrachovala) je kolísání, nerozhodnost v nejdůležitější, prakticky všeurčující otázce úplného rozchodu se sociálšovinismem a se sociálšovinistickou starou internacionálou, vedenou Vanderveldem, Huysmansem v Haagu (Holandsko) aj.
U nás se ještě neví, že zimmerwaldskou většinu tvoří právě kautskisté. A zatím je to nejdůležitější fakt, který nemůžeme nebrat na vědomí a který je dnes v západní Evropě všeobecně známý. Dokonce i šovinista, dokonce extrémní německý šovinista Heilmann, redaktor ultrašovinistického listu Chemnitzer Volksstimme a spolupracovník ultrašovinistického parvusovského časopisu Die Glocke[104] (samozřejmě „sociální demokrat“ a horlivý stoupenec „jednoty“ sociální demokracie), byl nucen v tisku konstatovat, že centrismus neboli „kautskismus“ a zimmerwaldská většina je totéž.
Konec roku 1916 a počátek roku 1917 však tento fakt definitivně potvrdil. Ačkoli byl sociálpacifismus v kientalském manifestu odsouzen, zabředla do něho celá zimmerwaldská pravice, celá zimmerwaldská většina: Kautsky a spol. v řadě projevů v lednu a únoru 1917; ve Francii Bourderon a Merrheim, kteří hlasovali jednomyslně se sociálšovinisty pro pacifistické rezoluce socialistické strany (v prosinci l9l6)[105] a Všeobecné konfederace práce (tj. celostátní organizace francouzských odborových organizací, rovněž v prosinci 1916); Turati a spol. v Itálii, kde celá strana zaujala sociálpacifistické stanovisko a Turati sám v projevu ze 17. prosince 1916 „sklouzl“ (samozřejmě ne náhodou) k nacionalistickým frázím, přikrášlujícím imperialistickou válku.
Předseda z Zimmerwaldu a Kienthalu Robert Grimm se v lednu 1917 spojil se sociálšovinisty ze své strany (Greulich, Pflüger, Gustav Müller aj.) proti skutečným internacionalistům.
Toto dvojaké a obojetnické chování zimmerwaldské většiny formálně odsoudili na dvou poradách zimmerwaldovců různých zemí v lednu a v únoru 1917 levicoví internacionalisté několika zemí: Münzenberg, tajemník mezinárodní organizace mládeže a redaktor skvělého inter- nacionalistického listu Die Jugend-Internationale[106], Zinovjev, zástupce ústředního výboru naší strany, K. Radek polské sociálně demokratické strany („zemské vedení“) a Hartstein, německý sociální demokrat, člen skupiny Spartakus.
Ruskému proletariátu je mnoho dáno; nikde na světě se ještě dělnické třídě nepodařilo vyvinout takovou revoluční energii jako v Rusku. Ale komu je mnoho dáno, od toho se také mnoho požaduje.
Zimmerwaldské bláto nemůžeme déle trpět. Nemůžeme kvůli zimmerwaldským „kautskistům“ zůstávat nadále napůl spojeni se šovinistickou internacionálou Plechanovů a Scheidemannů. S touto internacionálou se musíme okamžitě rozejít. V Zimmerwaldu je třeba zůstat jedině kvůli informovanosti.
Právě my musíme právě teď bezodkladně založit novou, revoluční, proletářskou internacionálu, nebo lépe řečeno nesmíme se bát veřejně přiznat, že je už založena a že pracuje.
Je to internacionála oněch „skutečných internacionalistů“, které jsem výše přesně vyjmenoval. Jen a jen oni jsou představiteli revolučních internacionalistických mas, a ne jejich rozvraceči.
Jestliže je takových socialistů málo, ať se každý ruský dělník sám sebe zeptá, kolik bylo uvědomělých revolucionářů v Rusku v předvečer revoluce v únoru a březnu roku 1917.
Nejde o počet, ale o správné vyjádření myšlenek a politiky skutečně revolučního proletariátu. Podstatné není „hlásat“ internacionalismus, podstatné je umět být i v těch nejtěžších dobách skutečným internacionalistou.
Neoddávejme se klamným nadějím v dohody a mezinárodní kongresy. Dokud trvá imperialistická válka, jsou mezinárodní styky sevřeny do železných kleští vojenské diktatury imperialistické buržoazie. Jestliže dokonce „republikán“ Miljukov, který je nucen trpět paralelní vládu sovětu dělnických zástupců, nepustil v dubnu 1917 do Ruska švýcarského socialistu, tajemníka strany, internacionalistu a účastníka Zimmerwaldu a Kienthalu Fritze Plattena, ačkoli má za ženu Rusku a jel k jejím příbuzným a ačkoli se v roce 1905 zúčastnil v Rize revoluce, seděl za to v ruském vězení a pak složil carské vládě kauci, aby byl propuštěn, a chtěl tuto kauci dostat zpět — jestliže to „republikán“ Miljukov mohl udělat v Rusku v dubnu 1917, můžeme si domyslet, zač stojí sliby a přísliby, fráze a deklarace buržoazie o míru bez anexí apod.
A co zatčení Trockého na pokyn anglické vlády? A co fakt, že Martova nepustili ze Švýcarska, a snahy vylákat ho do Anglie, kde ho čeká osud Trockého?
Nedělejme si iluze. Neklamme samy sebe.
Jestliže máme důkazy, že dokonce ani ze Stockholmu k nám nepouštějí socialisty věrné internacionalismu a přes veškeré možnosti a bezmeznou krutost vojenské cenzury dokonce ani jejich dopisy, pak „čekat“ na mezinárodní kongresy nebo porady znamená zrazovat internacionalismus.
Naše strana nesmí „čekat“, nýbrž musí ihned založit III. internacionálu — a stovky socialistů v německých a anglických vězeních si ulehčeně oddechnou, tisíce a tisíce německých dělníků, kteří teď organizují stávky a demonstrace, nahánějící ničemovi a lupiči Vilémovi strach, se v ilegálních letácích dočtou o našem rozhodnutí, o naší bratrské důvěře v Karla Liebknechta a v nikoho jiného, o našem rozhodnutí bojovat i nyní proti „revolučnímu obranářství“; až si to přečtou, utvrdí se ve svém revolučním internacionalismu.
Komu je mnoho dáno, od toho se také mnoho požaduje. Na celém světě není země, kde by byla dnes taková svoboda jako v Rusku. Nevyužívejme tuto svobodu k tomu, že budeme propagovat podporování buržoazie nebo buržoazního „revolučního obranářství“, ale využijme ji k tomu, že odvážně a čestně, proletářsky a liebknechtovsky založíme III. internacionálu, internacionálu, která bude absolutně nesmiřitelná jak ke zrádcovským sociálšovinistům, tak ke kolísajícím „centristům“.
18. Po tom, co už jsem řekl, není třeba plýtvat slovy a tvrdit, že o sjednocení sociálních demokratů v Rusku nemůže být řeč.
Je lépe zůstat osamocen jako Liebknecht — to znamená zůstat s revolučním proletariátem, než připustit třebas jen na chvíli myšlenku na sjednocení se stranou organizačního výboru, s Čcheidzem a Ceretelim, kteří v listu Rabočaja gazeta trpí blok s Potresovem, kteří ve výkonném výboru sovětu dělnických zástupců hlasují pro půjčku[107] a kteří sklouzli k „obranářství“.
Nechť mrtví samí pochovávají své mrtvé.
Kdo chce kolísajícím pomoci, musí začít tím, že sám přestane kolísat.
__________________________________
Poznámky:
104 Lenin má na mysli list Die Volksstimme — orgán Sociálně demokratické strany Německa; vycházel v Saské Kamenici [Chemnitz, v NDR Karl-Marx-Stadt {a nyní zase Chemnitz - MIA}] od ledna 1891 do února 1933.
Die Glocke — čtrnáctideník; vydával jej v letech 1915—1925 v Mnichově a potom v Berlíně člen Sociálně demokratické strany Německa sociálšovinista Parvus (A. L. Helphand).
105 Kritice rezolucí Francouzské socialistické strany věnoval Lenin kapitolu Pacifismus francouzských socialistů a syndikalistů v práci Pacifismus buržoazní a pacifismus socialistický (viz Sebrané spisy 30, Praha 1987, s. 273—277). Obě rezoluce se s uznáním vyslovovaly o prezidentu USA Wilsonovi, který jako mírotvorce vyzval všechny národy, „aby veřejně vyjádřily svůj názor na podmínky, za nichž by mohla být válka ukončena“, tj. navrhl ukončit imperialistickou válku imperialistickým mírem.
106 Jugend-Internationale — orgán Mezinárodního svazu socialistických organizací mládeže, který se přikláněl k zimmerwaldské levici. Vycházel od září 1915 do května 1918 v Curychu za redakce W. Münzenberga. Hodnocení tohoto listu viz v Leninově článku Jugend-Internationale (Sebrané spisy 30, Praha 1987, s. 246 až 249).
107 Výkonný výbor petrohradského sovětu schválil 7. (20.) dubna 1917 většinou 21 hlasů proti 14 usnesení o aktivní podpoře takzvané půjčky svobody, kterou vypsala prozatímní vláda k financování pokračující imperialistické války. Bolševičtí členové výkonného výboru, kteří vystupovali proti půjčce, prohlásili, že její podporování je „nejhorší formou ‚hradního příměří‘“, a předložili rezoluci, v níž podrobně zdůvodnili své stanovisko. S bolševiky hlasovalo několik členů výkonného výboru, kteří nebyli členy bolševické frakce. Otázka byla postoupena plenárnímu zasedání sovětu a předběžně projednávána ve frakcích (viz zde).