Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191719. Lenin volá do povstání
Kromě závodů, kasáren, vesnic, fronty a sovětů měla revoluce ještě jednu laboratoř: hlavu Leninovu. Zahnán do podzemí musil Lenin 111 dní, od 6. července do 25. října, obmeziti své schůzky dokonce i s členy ústředního výboru. Jsa bez přímého styku s masami, bez styku s organisacemi soustřeďuje tím rázněji své myšlení na základní otázky revoluce, zdvíhá tyto otázky - což bylo u něho stejně potřebou jako pravidlem - na roveň základních problémů marxismu.
Hlavní důvod demokratů, počítajíc v to i nejlevější z nich, proti uchváceni moci byl, že prý pracující lid nebude schopen zmocniti se státního ústrojí. Takové v podstatě obavy měly rovněž oportunistické živly vnitř samého bolševictví. "Státní ústrojí!" Každý drobný měšťáček je vychován v úctě k mystickému principu povznášejícímu se nad lidmi a třídami. Vzdělaný filistr má před všemocnými úřady právě takové chvění v kostech jako míval jeho tatínek nebo dědeček, jaké má kramář nebo bohatý sedlák před těmito úřady, kde se rozhodují věci války a míru, kde se vydávají živnostenské licence, kde se plete daňový karabáč, kde se trestá nebo často i promíjí, kde se zákonem pečetí manželství a rození dítek, a kde i smrt sama musí uctivě počkat v řade, než dojde uznání. Státní ústrojí! Drobný měšťák - ať se jmenuje Kerenskij nebo Laval, Macdonald nebo Hilferding - smeknuv v duchu nejen klobouk, ale zuv i boty, vstupuje po špičkách ponožek do chrámu idólu, když ho osobní pohoda nebo síla okolností byla udělala ministrem. Za tuto přízeň nemůže projevit své uznání jinak než poníženou pokorou před "státním ústrojím". Ruští radikální inteligenti, kteří se dokonce ani za revoluce neodvazovali přiblížit k vládě jinak než za zády titulovaných statkářů a mužů kapitálu, pohlíželi ustrašeně a pohoršeně na bolševiky : tito agitátoři z ulice, tito demagogové zamýšlejí zmocniti se státního ústrojí!
Když sověty v boji s Kornilovem při bezradnosti a bezmocnosti oficiální demokracie zachránily revoluci, napsal v ty dny Lenin: "Nechť se z tohoto příkladu učí všichni malověrní! Nechť se zastydí ti, kteří říkají: ‚my nemáme ústrojí, abychom jím vyměnili ústrojí staré, tíhnoucí nezbytně k ochraně měšťáctva.' Vždyť máme toto ústrojí. To právě je Sovět. Nebojte se podnětu a samostatnosti mas, důvěřujte revolučním organisacím mas - a uvidíte ve všech oblastech státního života právě takovou sílu, velikost a nezdolnost dělníků a rolníků, jakou oni projevili v svém hnutí a útoku proti kornilovštině."
V první měsíce svého podzemního života píše Lenin knihu "Stát a revoluce", pro niž si hlavní doklady připravil už v emigraci, v letech války. Právě tak pečlivě, jak přemýšlel o praktických úkolech denních, pracuje teď o teoretických problémech státních. Nemůže jinak: jemu je teorie skutečně vodítkem jednání. Lenin si při tom ani na chvíli nedává za úkol vnášet do teorie nové slovo. Naopak své práci dává neobyčejně skromný, zdůrazněně učednický ráz. Jeho úkol je obnovit skutečné "učení marxismu o státu".
Pečlivým výběrem citátů a jich podrobným polemickým výkladem může se kniha zdát pedantskou… skutečným pedantům, kteří nejsou schopni za rozborem textů cítiti mocný tep myšlenky a vůle. Již jediným vytčením třídní teorie státní na nové, vyšší dějinné základně dává Lenin ideám Marxovým novou konkretnost a proto i nový význam. Ale neobyčejné důležitosti nabývá práce o státě především tím, že je vědeckým úvodem k převratu v dějinách největšímu. "Komentátor" Marxův připravoval svou stranu na revoluční dobytí šestiny světové souše.
Kdyby bylo možné přizpůsobit stát potřebám nového dějinného řádu, nevznikaly by revoluce. Vždyť dosud ani samo měšťáctvo nedospívalo k moci jinak než převratem. A teď je na dělnících. Lenin i tu vracel marxismu jeho význam jakožto teoretického nástroje proletářské revoluce.
Dělníci že se nemohou zmocniti státního ústrojí? Ale vždyť naprosto ani nejde o to - učí Lenin - aby se zmocnili starého stroje na nové cíle: to je reakční utopie. Výběr lidí v starém ústrojí, jejich výchova, jejich vztahy - všechno to odporuje dějinným úkolům proletariátu. Proletariát, dosáhnuv moci, musí nikoli nově vychovávat staré ústrojí, nýbrž musí je rozbít napadrť. Čím je zaměnit? Sověty. Z vůdčích organisací revolučních mas, z orgánů povstání se stanou orgány nového státního pořádku.
Ve víru revoluce bude málo čtenářů zajímajících se o tento spis; také k jeho vydání tiskem dojde teprve až po převratu. Lenin pracuje o problému státním především pro vlastní vnitřní jistotu a - pro budoucno. Uchrániti ideové dědictví bylo vždy jednou z hlavních jeho starostí. V červenci píše Kameněvovi: "Entre nous, zpřelámou-li mi hřbet, prosím, vydejte tiskem můj sešitek ‚Marxismus o státu' (uvízl v Stokholmě). V modré tvrdé obálce. Sebrány všechny citáty z Marxe a Engelse, rovněž z Kautského proti Pannekoekovi. Mnoho záznamů a poznámek. Třeba formulovat. Myslím, že týden na vydání práce stačí. Pokládám za důležité, neboť nejen Plechanov s Kautským nadělali mnoho zmatku. Podmínka: všechno to absolutně entre nous." Revoluční vůdce, štvaný jako agent nepřátelského státu a smiřující se s možností atentátu nepřátel, stará se o vydání "modrého" sešitku s citáty Marxe-Engelse: to je tajná jeho závěť. Slovíčko "zpřelámou-li mi hřbet" je tu protijed proti pathosu, který Lenin nenáviděl; neboť: příkaz svou podstatou má pathetický ráz.
Avšak Lenin, očekávaje ránu do zad, chystal se sám zasadit ránu do prsou. Zatím co Lenin mezi čtením novin a psaním instruktivních dopisů upravoval obsah drahocenného sešitku, jejž konečně ze Stokholrnu dostal, život nestál na místě. Blížila se chvíle, kdy se měl problém státu rozhodnout prakticky.
Ze Švýcar psal Lenin hned když monarchie padla: ".. . Nejsme blankisté, nejsme přívrženci uchvácení moci menšinou..." Touž myšlenku rozvíjel po příjezdu do Ruska: "Teď jsme v menšině, masy nám zatím nedůvěřují. Umíme čekat… Masy k nám připroudí a pak, změřivše poměr sil, řekneme: náš čas je tu. Otázka dosažení moci byla v těchto prvních měsících otázkou dosažení většiny v sovětech.
Po červencové porážce Lenin prohlásil: moc od teto chvíle lze uchvátiti jen ozbrojeným povstáním; budeme se tu musit opírati zřejmě nikoli o sověty demoralisované kompromisníky, nýbrž o závodní výbory; sověty jako orgány vládní bude potřeba budovat znovu až po vítězství. Ve skutečnosti to bylo tak, že už za dva měsíce si bolševici vydobyli sovětů na kompromisnících. Jádro Leninova omylu je neobyčejně příznačné pro jeho strategickou geniálnost: Lenin o nejsmělejších záměrech uvažuje tak, že vychází z předpokladů nejméně příznivých. Tak jako v dubnu přijížděje do Ruska přes Německo měl za to, že ho z nádraží odvezou do žaláře a tak jako 5. července říkal "snad nás postřílejí", tak i tentokráte měl za to, že kompromisníci nedopustí, abychom dosáhli v sovětech většiny.
"Není skleslejšího člověka než jsem já vždycky, když pracuji o válečném plánu," napsal Napoleon generálu Bertierovi. "Zveličuji všemožné nebezpečí a všemožné bědy… A jak se jednou rozhodnu, všechno je to tam - až na věc jedinou: na všechno to, co může zajistit úspěch rozhodnutí." Až na něco strojenosti vyjádřené v málo vhodném slově o skleslosti, lze jádra myšlenky úplně užít o Leninovi. Lenin, pracuje o problému strategickém, přisuzoval nepříteli především rozhodnost a prozíravost vlastní. Taktické omyly Leninovy byly nejčastěji podružným plodem jeho strategické síly. Tentokráte však mluvit o omylu je vůbec sotva na místě: zjišťuje-li diagnostik nemoc tím, že postupně vyřaďuje, počínajíc těmi nejhoršími, různé předpoklady, nejsou jeho předpoklady omylem, nýbrž metodou rozboru.
Hned jakmile se bolševici zmocnili obou sovětů hlavního města, prohlásil Lenin: "náš čas je tu". V dubnu a červenci Lenin brzdil; v srpnu připravoval teoreticky nové období; od polovice září hartusí a pobádá ze všech sil. Teď není nebezpečí, že by se předběhlo, nýbrž že se lze opozdit. "O předčasnosti po této stránce nemůže být vůbec řeč."
V článcích a dopisech, zasílaných ústřednímu výboru, rozebírá Lenin situaci a po každé na přední místo dává okolnosti mezinárodní. Příznaky a fakta o probouzení evropského proletariátu jsou mu na pozadí událostí válečných nesporným důkazem toho, že přímého nebezpečí pro ruskou revoluci od zahraničního imperialismu bude stále méně. Zatýkání socialistů v Italu a zvláště povstání v německém námořnictvu ho nutká, aby zjistil veliký přelom ve vší světové situaci: "Stojíme na prahu světové proletářské revoluce".
O tomto Leninově východišti epigonské dějepisectví raději mlčí: a to jak proto, že se mu úvaha Leninova zdá událostmi vyvrácena, tak i proto, že ruská revoluce - ve shodě s pozdějšími teoriemi - si má za všech okolností stačit sama. Zatím však Leninovo hodnocení mezinárodního stavu věcí bylo ilusorní ze všeho nejméně. Příznaky, které Lenin sledoval skrze síto válečné censury všech zemí, skutečně říkaly, že se blíží revoluční bouře. Do roka roztřásla bouře v ústředních mocnářstvích starou budovu od základů. Avšak i v zemích vítězných, v Anglii a Francii, nemluvíc už o Italii, zbavila tato bouře vládnoucí třídy na dlouho svobody jednání. Proti silné, konservativní, sebou jisté Evropě kapitalistické, nebyla by se mohla osamocená proletářská revoluce, jež nestačila se upevnit, udržet v Rusku ani několik měsíců. Ale této Evropy už nebylo. Pravda, revoluce na západě nedala moc proletariátu - reformisté zachránili řád měšťácký - ale byla přece jen dost mocná, aby chránila sovětskou republiku v prvním, nejnebezpečnějším období jejího bytí.
Pronikavý internacionalismus Leninův se projevoval nejen tím, že Lenin vždy dával na první místo zhodnocení situace mezinárodní; o samém uchvácení vlády v Rusku soudil především jako o popudu k revoluci evropské, která, jak nejednou opakoval, bude mít pro osudy lidstva nesrovnatelně větší důležitost než revoluce v zaostalém Rusku. Jak sarkasticky šlehá Lenin ony bolševiky, kteří nechápou své povinnosti mezinárodní. "Resoluci, projevující přízeň německým povstalcům, přijmeme, vysmíval, se Lenin, "a povstání v Rusku odmítneme. To bude opravdu moudrý internacionalismus!"
V dny Demokratické porady píše Lenin ústřednímu výboru: "Bolševici, dosáhnuvše většiny v obou sovětech hlavního města… mohou a také musí se chopiti státní moci…" To, že většina rolnických delegátů načachrované Demokratické porady hlasovala proti koalici s kadety, mělo pro Lenina rozhodující význam: mužíku, jenž nechce spojenectví s měšťáctvem, nezbude nic jiného, než podporovat bolševiky. "Lid je unaven kolísáním menševiků a eserů. Jenom naše vítězství v hlavních městech strhne rolníky k nám." Úkol strany: "Na denní pořádek dát povstání v Pítěru a v Moskvě, uchvácení moci, svržení vlády…" Nikdo až dosud nevytkl úkol převratu tak velitelsky a tak nepokrytě.
Lenin velmi bedlivě sleduje všechny volby a hlasování v zemi a pečlivě vybírá číslice, jez mohou vrhnouti světlo na skutečný poměr sil. Zpola anarchistická netečnost k volební statistice se nesetkávala u něho s ničím než s pohrdáním. A zároveň Lenin nikdy neztotožňoval indexů parlamentarismu se skutečným poměrem sil: vždycky tu dělal opravu se zřením k přímé akci. "… Síla revolučního proletariátu, se stanoviska účinku na masy a úkolu strhnouti je do boje," připomíná Lenin, "je nesmírně větší v boji mimoparlamentním než v boji parlamentním. To je velmi důležitý poznatek k otázce občanské války."
Bystrým okem zjistil Lenin první, že selské hnutí dospělo k období rozhodnému a hned z toho učinil všechny závěry. Mužík nechce již čekat právě tak jako voják. "Tváří v tvář takovéto skutečnosti, jako je selské povstání," píše Lenin koncem října, "neměly by všechny ostatní politické příznaky ani nejmenší důležitosti, i kdyby tomuto dozrání všenárodní krise odporovaly." Věc agrární je základ revoluce. Vítězství vlády nad selským povstáním by bylo "pohřbem revoluce…" Doufat v okolnosti příznivější není na místě. Nastává chvíle činu. "Krise uzrála. Celá budoucnost ruské revoluce je dána v sázku. Celá budoucnost mezinárodní dělnické revoluce je dána v sázku. Krise uzrála."
Lenin volá do povstání. V každé prosté, prosaické a někdy i hranaté řádce zvučí nejvyšší napětí vášně. "Revoluce zahyne," píše začátkem října petrohradské konferenci strany, "nebude-li vláda Kerenského svržena proletáři a vojáky co nejdříve... Třeba všechny síly zburcovat, aby se dělníkům a vojákům vštípila myšlenka, že boj zoufalý, poslední, rozhodný boj za svržení vlády Kerenského je naprosto nezbytný."
Lenin nejednou říkal, že masy jsou levější než strana. Lenin věděl, že strana je levější než její horní vrstva "starých bolševiků". Měl příliš dobré ponětí o vnitřním seskupení a smýšlení v ústředním výboře, aby se obával od něho jakýchkoliv nebezpečných činů; zato se však velmi obával zbytečné opatrnosti, váhavosti, promeškání jedné z těch dějinných situací, jež se připravují desítiletími. Lenin nedůvěřuje ústřednímu výboru, který je - bez Lenina: tu je klíč k jeho dopisům z podzemí. A Leninova nedůvěra nemá právě nepravdu.
Lenin, jenž se většinou mu sil o těch a oněch věcech vyslovovat, až když se o nich rozhodlo v Petrohradě, kritisuje stále politiku ústředního výboru zleva. Jeho oposice se týká věci povstání, ale nepřestává na ní. Lenin má za to, že ústřední výbor věnuje příliš mnoho pozornosti kompromisnickému Výkonnému výboru, Demokratické poradě a vůbec parlamentním tahanicím v sovětských špičkách. Příkře se vyslovuje proti návrhu bolševiků na koalované předsednictvo v petrohradském Sovětě. Pranýřuje "nestoudné" rozhodnutí o účasti v Zatímním parlamentě. Je rozhořčen seznamem bolševických kandidátů do Ústavodárného shromáždění uveřejněným koncem září: příliš mnoho inteligentů, velmi málo dělníků. "Nabíjet Ústavodárné shromáždění řečníky a publicisty znamená kráčet po vyšlapané cestě oportunismu a šovinismu. To je nedůstojné III. Internacionály." K tomu pak ještě je mezi kandidáty příliš mnoho nových a v boji nevyzkoušených členů strany! Lenin pokládá za potřebné udělat doložku: "Ovšem, že… nikdo nic nemůže namítat na příklad proti kandidatuře L. D. Trockého, neboť Trockij za první zaujal hned po příjezdu stanovisko internacionalisty; za druhé bojoval mezi meziobvodníky za sloučení; za třetí v svízelných červencových dnech byl na výši úkolu a byl oddaným stoupencem strany revolučního proletariátu. Je však jasné, že toto nelze říci o mnoha členech strany, kteří jsou jimi od včerejška a jsou na kandidátce"…
Skoro se zdá, že dubnové dni se vrátily: Lenin je opět v oposici proti ústřednímu výboru. Otázky jsou jiné, ale obecný duch jeho oposice je týž: ústřední výbor je příliš pasivní, příliš se poddává veřejnému mínění inteligentských vrstev, smýšlí příliš kompromisně o kompromisnících ; ale hlavně: příliš neúčastně, fatalisticky a nebolševicky se chová k problému ozbrojeného povstání.
Je čas přikročiti od slov k činu: "Naše strana se teď schází na Demokratické poradě k svému skutečnému sjezdu a tento sjezd (ať chce nebo nechce) musí rozhodnout o osudu revoluce." Rozhodnutí pak lze si myslit jen jediné: ozbrojený převrat. V tomto prvním dopise o povstání dělá Lenin ještě doložku: "Nejde o ‚den' povstání, nejde o ‚chvíli' povstání v zúženém smyslu. To se rozhodne jen obecným hlasem těch, kdož stojí bok po boku s dělníky a vojáky, s masami." Ale už za dva, tři dny (dopisy z této doby jsou obyčejně bez data: ze spiklenecké opatrnosti, nikoli ze zapomětlivosti) naléhá Lenin, zřejmě pod dojmem chřadnutí Demokratické porady, aby se ihned začala akce a hned také určuje praktický plán.
"Musíme na Poradě semknout hned skupinu bolševiků, aniž se budeme při tom pachtiti za početností… Musíme napsat stručné prohlášení bolševiků… Musíme celou naši skupinu rozeslat do závodů a kasáren. Zároveň, neztrácejíce ani chvilku času, musíme organisovat štáb povstaleckých oddílů, rozdělit síly, poslat pluky nám věrné na nejdůležitější místa, obklíčit Alexandriku (divadlo, kde zasedala Demokratická porada), obsadit Petropavlovku, zatknout hlavní štáb a vládu, poslat k junkerům a k divoké divisi takové oddíly, které jsou hotovy i padnout, ale které nenechají nepřítele vniknout do středu města; musíme zburcovat ozbrojené dělníky, vyzvat je k zoufalému poslednímu boji, obsadit naráz telegraf a telefon, umístit náš štáb povstání u telefonní ústředny, spojit s ním telefonicky všechny závody, všechny pluky, všechna místa ozbrojeného boje atd." Otázka, kdy?, nečiní se už závislou na "obecném hlasu těch, kdož stoji bok po boku s masami. Lenin navrhuje jednat hned: odejít ultimativně z Alexandrovského divadla, aby bylo možné vrátit se tam v čele ozbrojených mas. Drtivá rána se má namířit nejen proti vládě, ale zároveň i proti nejvyššímu organu kompromisníků.
"… Lenin, jenž v soukromých dopisech žádal, aby se zatkla Demokratická porada," takto líčí věc Suchanov, "navrhoval v tisku, jak víme, ‚kompromis' : nechť se veškeré moci chopí menševici a eseři, a pak se uvidí - až co řekne sovětský sjezd… Totéž stanovisko probíjel tvrdě Trockij na Demokratické poradě a kolem ní." Suchanov spatřuje dvojí hru tam, kde jí ani za mák nebylo. Lenin navrhoval kompromisníkům kompromis hned po vítězství nad Kornilovem v první dny zářijové. Kompromisníci, pohodivše rameny, nedbali. Demokratickou poradu proměnili v pláštík pro novou koalici s kadety proti bolševikům. Tím už možnost dohody úplně odpadla. Otázka moci mohla se od této chvíle rozhodovat jen přímým bojem. Suchanov míchá v jedno období období dvě, z nichž období první předcházelo o dvě neděle období druhé a dalo politický předpoklad pro toto druhé období.
Avšak jakkoli povstání vyplývalo z nové koalice docela nezvratně, Lenin přece jen prudkostí obratu překvapil i špičky vlastní strany. Semknouti bolševickou skupinu na Poradě na základě jeho dopisu, "třebas bez pachtění za početností", bylo zřejmě nemožné. Smýšlení skupiny bylo takové, že skupina 70 hlasy proti 50 odmítla bojkotovat Zatímní parlament, to jest odmítla první krok k povstání. Ani v ústředním výboře nedošel naprosté podpory plán Leninův. Po čtyřech letech Bucharin na vzpomínkovém večeru vypravoval o této příhodě zveličeně a se slovními hříčkami, jak je to jeho vlastností, v podstatě však správně, toto: "Dopis (Leninův) byl napsán neobyčejně silně a hrozil nám všelikými tresty (?). Všichni jsme vzdychli úžasem. Nikdo ještě tak příkře otázku nedal… Nikdo v první chvíli nechápal, oč jde. Potom na poradě jsme se rozhodli. Stalo se to snad jedenkrát v dějinách naší strany, kdy ústřední výbor jednomyslně rozhodl, aby se dopis Leninův spálil… Ačkoliv jsme věřili, že v Pítěru a v Moskvě se nám docela jistě podaří uchvátiti moc, měli jsme za to, že na venkově se dosud nemůžeme udržet, že chopivše se vlády a rozehnavše Demokratickou poradu, nemůžeme se upevnit ve všem Rusku ostatním."
Spálit několik otisků nebezpečného dopisu z důvodů spikleneckých, nebylo ve skutečnosti usneseno jednomyslně, nýbrž šesti hlasy proti čtyřem a šest se zdrželo hlasování. Jeden exemplář byl na štěstí pro dějiny zachráněn. Ale správné je ve vypravení Bucharinově to, že všichni členové ústředního výboru, třeba z příčin rozličných, návrh zamítli : jedni zamítali povstání vůbec ; jiní měli za to, že chvíle Porady je pro to ze všech nejméně vhodná ; a jiní prostě váhali a vyčkávali.
Lenin, naraziv na přímý odpor, vchází v jakési spiknutí se Smilgou, jenž rovněž byl ve Finsku a jakožto předseda oblastního výboru sovětů soustřeďuje zároveň skvělou opravdovou moc. Smilga byl roku 1917 na krajně levém křídle strany a již v červenci byl ochoten přivésti boj k rozuzlení: při obratech politiky Lenin vždycky věděl, o koho se opřít. 27. září píše Lenin Smilgovi obšírný dopis… "Co to děláme? Přijímáme jen resoluce? Ztrácíme čas, určujeme jen ‚lhůty' (20. říjen - sjezd sovětů - není to směšné takto otálet? Není to směšné spoléhat na to?) Soustavnou práci bolševici nekonají, aby připravili své vojenské síly pro svržení vlády Kerenského… Třeba ve straně agitovat, aby se vážně zajímala o ozbrojené povstání… Dále o Vaší úloze… Třeba ustavit důvěrný výbor nejspolehlivějších vojenských osob, pojednat s nimi o věci všestranně, třeba sebrat (a sám je prozkoumejte) nejpřesnější zprávy o tom, jak jsou složena a rozestavena vojska u Pítěru a v Pítěru, zprávy o převážení finského vojska do Pítěru, o pohybu námořnictva atd." Lenin žádá "Soustavnou propagandu mezi kozáky, kteří jsou tu ve Finsku… Třeba prostudovat všecky zprávy o tom, jak jsou rozestaveni kozáci a organisovaně vysílat mezi ně agitační oddíly z nejlepších námořníků a vojáků Finska". Nakonec: "Aby se správně připravilo smýšlení mas, třeba teď uplatnit toto heslo: moc musí být ihned postoupena petrohradskému Sovětu, jenž ji postoupí sjezdu sovětů. Neboť nač ještě tři neděle snášet válku a kornilovské přípravy Kerenského ?"
Tu vidíme novy záměr povstání: "důvěrný výbor, složený z nejspolehlivějších vojenských osob v Helsinkách jakožto štáb boje; ruská vojska, ubytovaná ve Finsku, jakožto bojovná síla: zda se, že to jediné, co můžeme mít úplně v rukou a co má vážnou vojenskou úlohu, jsou finská vojska a baltské námořnictvo." Takto přemýšlí Lenin o tom, aby se hlavní rána vládě zasadila vně Petrohradu. Zároveň je potřeba "správně připravit smýšlení", aby se svržení vlády vojenskými silami Finska neočekávaně nesesulo na petrohradský Sovět : do sjezdu sovětů bude musit být petrohradský Sovět nástupcem vlády.
Nový náčrtek záměru - podobně jako náčrtek předcházející - uskutečněn nebyl. Avšak nebyl nadarmo. Agitace v kozáckých divisích přinesla brzy výsledky: o tom jsme slyšeli od Dybenka. Získati baltské námořníky pro účast v hlavní ráně proti vládě stala se součástí i záměru pozdějšího. Ale to není hlavní věc: tím, že Lenin vytkl věci do krajností, nebylo nikomu možné se uhýbat nebo kolísat. To, co bylo nevčasné jakožto přímý taktický návrh, stalo se účelným k vyzkoušení nálad v ústředním výboru, k podpore lidi rozhodných proti váhavým a jako ještě jedno postrčení doleva.
Lenin usiloval vším tím, co mu bylo v podzemní osamocenosti po ruce, aby přinutil jádra strany pochopit příkrost situace a sílu masového útoku. Zval do svého útočiště jednotlivé bolševiky, oklikami vnášel svá hesla do strany, mezi řadové členstvo, dospodu, aby postavil ústřední výbor před nezbytnost jednat a jíti do konce.
Druhý den po svém dopisu Smilgovi píše Lenin stať, o níž jsme se již zmínili, "Krise dozrála" a končí ji jakýmsi vyhlášením války ústřednímu výboru. "Třeba… uznat, co je pravda, že u nás v ústředním výboru a stranických špičkách je proud anebo mínění, že se má vyčkat sovětského sjezdu, je tu mínění proti uchvácení moci hned, proti povstání hned." Tento proud třeba potřít stůj co stůj. "Nejprve potřete Kerenského a potom svolejte sjezd." Propást čas čekáním na sjezd sovětů je "úplné idiotství anebo dokonalá zrada"… Do sjezdu stanoveného na 20. říjen zbývá víc než dvacet dnů: "týdny ba dny rozhodují teď všechno". Oddalovat rozuzlení znamená zbaběle se zříci povstání, neboť za sjezdu bude uchvácení moci nemožné: "seberou kozáky na den povstání ‚stanoveného' tak hlupácky".
Už sám tón dopisu ukazuje, jak záhubnou se jevila Leninovi váhavost petrohradského vedení. Ale tentokráte se Lenin nespokojuje drsnou kritikou, nýbrž na protest skládá své členství ústřednímu výboru. Důvody: ústřední výbor od počátku Porady mlčel k tomu, když Lenin naléhal na uchvácení moci; redakce listu strany (Stalin) uveřejňuje jeho články úmysIně vždy pozdě a škrtá v nich místa, kde se ukazuje na takové "křiklavé chyby bolševiků, jako bylo nestoudné usnesení účastniti se zasedání Zatímního parlamentu" a pod. Lenin nepokládá za možné skrývat tuto politiku straně: "Musím oznámiti, a tím to také činím, že vystupuji z ústředního výboru a musím si vyhraditi volnost agitace mezi členstvem strany a na sjezdu strany."
Z dokladů není vidět, jak se formálně tato věc vyvíjela dál. Z ústředního výboru však Lenin neodešel. Prohlášením, že odtud vystupuje, jež u něho naprosto nemohlo být plodem chvilkového podráždění, si Lenin zřejmě vyhrazoval možnost, osvobodit se, bude-li toho třeba, od vnitřní kázně ústředního výboru: nemohl pochybovat o tom, že by mu přímé slovo k členstvu, tak jak to bylo v dubnu, zajistilo vítězství. Avšak nepokrytá vzpoura proti ústřednímu výboru předpokládala, že by se musil svolat mimořádný sjezd, tudíž vyžadovala času; a času právě už nebylo. Pojistiv se prohlášením, že z výboru vystupuje, avšak nepřekročuje úplně meze stranického řádu, vyvíjí Lenin dál, a to již velmi volně, útok na vnitřní operativní frontě. Své dopisy ústřednímu výboru posílá nejen výboru petrohradskému a moskevskému, nýbrž se i stará o to, aby se opisy dostaly nejspolehlivějším pracovníkům v obvodech. Začátkem října, ústředního výboru již nedbaje, píše Lenin přímo petrohradskému a moskevskému výboru: "Bolševici nemají právo čekat na sjezd sovětů, musí se chopiti moci i h n e d… Otálet je zločin. Čekat na sjezd sovětů je chlapecká hra s formálností, je hanebná hra na formalitu, je zrada revoluce." Se stanoviska instančních zvyklostí nebylo jednání Leninovo docela bezvadné. Avšak tu šlo o něco více než o úvahu formální kázně.
Svěšnikov, člen vyborského obvodního výboru vzpomíná : "A Iljič z podzemí psal a psal neustále, a nám v obvodním výboru čtla Naděžda Konstantinovna (Krupská) velmi často tyto dopisy… Ohnivá slova vůdcova zvětšovala naši sílu… Vzpomínám si, jako by to bylo teď, na nachýlenou postavu Naděždy Konstantinovny v jedné místnosti obvodní správy, kde pracovaly písařky na stroji, jak pozorně srovnává opis dopisu s originálem; vedle ní stojí ‚Ďáďa' a ‚Žéňa' a čekají na opis." Dáďa a Žéňa byla stará spiklenecká přezviska dvou předáků obvodu. "Nedávno", vypravuje starý obvodní pracovník Naumov, "dostali jsme od Iljiče dopis, abychom jej odevzdali ústřednímu výboru… Dopis jsme přečtli a jak jsme zajásali. Je vidět, že Lenin už dávno dává ústřednímu výboru otázku: povstat. Způsobili jsme křik, začali jsme naléhat." A toho právě bylo třeba.
V první dny říjnové vyzývá Lenin petrohradskou konferenci strany, aby se vyslovila pevně pro povstání. Na jeho podnět prosí konference "naléhavě ústřední výbor, aby učinil vše, co je třeba na vedení nezbytného povstání dělníků, vojáků a rolníků". V samé této větě je dvojitá rouška - jednak právní, jednak diplomatická: mluví se o vedení "nezbytného povstání" místo o přímé přípravě povstání, aby se snad státnímu zastupitelství nedostalo příliš dobrého trumfu; dále konference "prosí ústřední výbor", tedy nežádá a neprotestuje - to je zřejmá daň prestyži nejvyššího orgánu strany. Avšak v jiné resoluci napsané rovněž Leninem se praví velmi zpříma: "… v špičkách strany je pozorovat kolísání, něco jako strach z boje o moc, náchylnost nahradit tento boj resolucemi, protesty a sjezdy". Tu už jde téměř o přímé podnícení strany proti ústřednímu výboru. Lenin se nerozhodoval pro takové věcí snadno. Ale šlo o osud revoluce a všechny ostatní úvahy ustupovaly do pozadí.
8. října obrací se Lenin k bolševickým delegátům chystaného severního oblastního sjezdu: "Nelze čekat na Všeruský sjezd sovětů, jejž ústřední výkonný výbor může odložit také na listopad, nelze otálet a připustit, aby Kerenskij svážel ještě další vojska kornilovská." Oblastní sjezd, na němž je zastoupeno Finsko, loďstvo a Reval, musí se chopiti podnětu a musí "vyrazit hned na Petrohrad". Přímá výzva k povstání, a to ihned, se tentokráte obrací k zástupcům desítek sovětů. Výzva vychází přímo od Lenina osobně: usnesení strany o tom není, nejvyšší orgán strany se dosud nevyslovil.
Bylo třeba veliké důvěry k proletariátu, k straně, ale zároveň i velmi vážně, nedůvěry k ústřednímu výboru, aby se člověk odhodlal mimo výkonný výbor, na vlastní odpovědnost, z podzemí, s pomocí malých a řídce popsaných lístků, začít agitaci pro ozbrojená povstání. Jak se to stalo, že Lenin, jenž, jak jsme viděli, byl mezi špičkami vlastní strany osamocen počátkem dubna, byl v tomto ovzduší osamocen znovu počátkem října? Nepochopil by to nikdo, kdo by věřil hloupé legendě, která dějiny bolševictví líčí jako výlupek čisté revoluční ideje. Ve skutečnosti se bolševictví vyvíjelo v určitém sociálním ovzduší, zakoušejíc na sobě různý jeho účinek, počítajíc v to i účinek maloměšťáckého okolí a kulturní zaostalosti. Každé nové situaci se strana přizpůsobovala jen tak, že sama zakoušela při tom vnitřní krisi.
Abychom prudký boj před říjnem v bolševických špičkách viděli ve světle pravdy, musíme se znovu poohlédnout po dějích ve straně, o nichž jsme již mluvili v předešlém svazku tohoto díla. Je toho tím více třeba, že právě teď frakce Stalinova vynakládá neslýchané úsilí, a k tomu v rozměru mezinárodním, aby vyhladila z dějinné paměti každou vzpomínku o tom, jak se ve skutečnosti připravoval a uskutečňoval Říjnový převrat.
V letech před válkou se bolševici v tisku, vycházejícím legálně, sami nazývali "důslednými demokraty". Tento pseudonym nebyl vybrán náhodou. Právě bolševictví, a jediné bolševictví, rozvíjelo hesla revoluční demokracie směle až do konce. Avšak v předpovědi revoluce nešlo dále než k těmto heslům. Válka pak, spojivši nerozlučně měšťáckou demokracii s imperialismem, ukázala dokonale, že program "důsledné demokracie" nemůže být vykonán jinak než skrze revoluci proletářskou. Komu z bolševiků to válka neučinila jasným, toho nezbytně musila revoluce zastihnout nepřipraveným a musila jej proměnit v levého souputníka měšťácké demokracie.
Zatím se však bedlivým studiem dokladů, v nichž je vyznačen život strany za války a na začátku revoluce - třebaže jsou tyto doklady velmi neúplné (nikoli náhodou) a od roku 1923 jsou stále tendenčnější - odhaluje víc a více, jaké ohromné ideové sesouvání zakusila horní vrstva bolševiků za války, kdy se pravidelný život stranický zastavil. Příčina sesouvání je dvojí: odtržení od mas a odtržení od emigrace, to jest především od Lenina - a výsledek toho: úpadek do osamocenosti a provinčnosti.
Ani jeden ze starých bolševiků v Rusku, ponechán sám sobě, nenapsal za celou válku ani jediného lístku, jenž by se mohl pokládat třeba za nepatrný mezníček na cestě od druhé Internacionály k třetí. "Otázky míru, otázka, jaká bude blížící se revoluce, jaká úloha strany v budoucí Zatímní vládě? atd.," napsal před několika lety starý jeden člen strany, Antonov Saratovskij, "byly pro nás buď dosti mlhavé anebo vůbec ani naše myšlení nezasáhly." Až dosud nebyla vydána jediná práce, jediná stránka z deníku, ani jediný dopis, v nichž by byl Stalin, Molotov nebo kdokoliv jiný z dnešních předáků vyznačil třebas jen zběžně, třebas jen povrchně své mínění o vyhlídkách války a revoluce. To ovšem neznamená, že by "staří bolševici" nebyli o těchto věcech nic napsali za války, za rozkolu sociální demokracie a za přípravy ruské revoluce; dějinné události příliš naléhavě žádaly odpovědi a žalář a vyhnanství skýtaly k přemýšlení a dopisování času dost. Ale ve všem tom, co se o tom napsalo, se neukázalo nic, co by se dalo - třeba s námahou - vyložiti tak, že je tu jakési přiblížení k ideím Říjnové revoluce. Stačí ukázat na to, že Ústav pro dějiny strany nemůže otisknout ani jedinou řádku napsanou Stalinem v letech 1914 až 1917 a že musí bedlivě ukrývat nejdůležitější doklady zbylé z března 1917. V oficiálních politických životopisech většiny lidí z vrstvy nyní vládnoucí se jeví válečná léta jako holé místo. To je pravda nepřikrášlená.
Jeden z mladších dějepisců, Bajevskij, jemuž bylo zvláště uloženo, aby vylíčil, jak se za války vyvíjely stranické špičky k proletářské revoluci, nemohl, ač ve vědecké své svědomitosti projevil pružnosti dost, vymačkat z dokladů nic než toto hubené prohlášení: "Nelze se dopátrat, jak tento děj postupoval, avšak některé doklady a vzpomínky dokazují nepochybně, že tu přec bylo jakési skryté hledání v myslích strany, podobající se dubnovým thesím Leninovým…" Tak jako by opravdu šlo o nějaké skryté hledání a nikoli o vědecké hodnocení a politickou předpověď!
Dospěti apriorně k ideím Říjnové revoluce nebylo možné v Sibiři, ani Moskvě, ba ani v Petrohradě, nýbrž jenom na křižovatce světových dějinných cest. Úkoly opozdilé měšťácké revoluce musily se zkřižovat s vyhlídkami světového hnutí proletářského, aby bylo možné vytknout pro Rusko program proletářské diktatury. By]o třeba vyššího pozorovatelského místa, bylo třeba ne národního, nýbrž mezinárodního rozhledu, nemluvíc ani o výzbroji mnohem vážnější, než byla ta, jakou disponovali tak zvaní ruští praktikově strany.
S pádem monarchie se pro ně začínala éra "svobodného" republikánského Ruska, v němž se chystali podle příkladu západních stran začít boj za socialismus. Tři staří bo1evici, Rykov, Skvorcov a Bergman, telegrafovali v březnu z Tomska "z příkazu revolucí osvobozených sociálních demokratů Narynského kraje" : "Pozdrav znovu zrozené Pravdě, jež tak úspěšně připravila revoluční jádra na dobytí politické svobody. Vyslovujeme pevné přesvědčení, že se jí podaří sjednotiti je kolem svého praporu k dalšímu boji pro národní revoluci." V tomto kolektivním telegramu se projevuje celý světový názor: celá propast jej dělí od dubnových thesí Leninových. Únorový převrat naráz proměnil vedoucí vrstvu strany v čele s Kameněvem, Rykovem a Stalinem v demokratické obranáře, a při tom takové, kteří se vyvíjejí doprava k sblížení s menševiky. Budoucí dějepisec strany, Jaroslavskij, budoucí hlava ústřední kontrolní komise, Ordžonikidze a budoucí předseda ukrajinského Výkonného výboru, Petrovskij, vydávali v březnu v Irkutsku v těsném spojenectví s menševiky časopis "Sociální demokrat", jehož psaní bylo na rozhraní vlasteneckého reformismu a liberalismu: v pozdějších letech se toto vydání pečlivě shledávalo a ničilo.
Petrohradská "Pravda" se snažila na začátku revoluce zaujmout mezinárodní posici, ovšem velmi protimluvnou, neboť nešla za meze měšťácké demokracie. Autoritativní bolševici, kteří se vrátili ze sibiřského vyhnanství, naráz dali ústřednímu orgánu demokraticko-patriotický směr. KaIinin, odrážeje obvinění z oportunismu, připomněl 30. května: "Řekněme na příklad ‚Pravda'; nejprve ‚Pravda' dělala jednu politiku. Přijel Stalin, Muranov, Kameněv a otočili kormidlo ‚Pravdy' na druhou stranu."
"Třeba nepokrytě uznat," napsal Angarskij, jeden z této vrstvy, když se ještě dovolovalo takovéto věci psát, "že ohromně mnoho starých bolševiků se do dubnové konference strany v otázce, jaký ráz má revoluce roku 1917, přidržovalo starého bolševického mínění z roku 1905 a že odklon od tohoto mínění a překonání jeho nebylo tak snadné." Potřeba jenom dodat, že vyžilé ideje z roku 1905 přestaly být roku 1917 "starým bolševickým míněním" a stávaly se ideami vlasteneckého reformismu.
"Dubnovým thesím Leninovým," praví se v oficiálním dějinném vydání spisů jeho, "štěstí v petrohradském výboru zrovna nepřálo. Pro tyto these, které začínaly epochu, vyslovily se jen dva hlasy proti třinácti a jeden nehlasoval." "Příliš smělými se zdály závěry Leninovy i samým jeho stoupencům nejnadšenějším, pise Podvojskij. "Řeči Leninovy" - jak to vyjádřil petrohradský výbor a Vojenská organisace - "vehnaly… bolševickou stranu do osamocenosti a tím ovšem zhoršily nesmírně situaci proletariátu a strany."
"Třeba říci přímo," napsal před několika lety Molotov, "strana neměla jasnosti a rozhodnosti, jichž si vyžadovala revoluční chvíle… Agitace a veškerá revoluční stranická práce neměla pevné základny, neboť myšlení ještě nedospělo k smělým závěrům, že je potřeba přímo bojovat za socialismus a socialistickou revoluci. Přelom se začal teprve v druhém měsíci revoluce. Od té chvíle, co přijel do Ruska Lenin v dubnu 1917," praví svědectví Molotovovo, "ucítila strana pevnou půdu pod nohama… Do této chvíle strana jenom slabě a nejistě tápala na své cestě."
Stalin koncern března mluvil pro válečnou obranu, pro podmíněnou podporu Zatímní vlády, pro pacifistický manifest Suchanovův a pro sloučení se stranou Cereteliho. "O tuto chybnou posici," uznával dodatečně sám Stalin roku 1924, "jsem se tehda sdílel s jinými soudruhy ve straně a zřekl jsem se jí úplně teprve v polovici dubna, přimknuv se k thesím Leninovým. Potřeba bylo nové orientace. Tuto novou orientaci dal straně Lenin ve svých proslulých dubnových thesích…"
Kalinin dokonce ještě koncem dubna byl pro volební spojenectví s menševiky. Na petrohradské městské konferenci pravil Lenin: "Vyslovuji se příkře proti Kalininovi, neboť na spojenectví… s šovinisty nelze myslit… To je zrada socialismu." Smýšlení Kalininovo nebylo výjimkou ani v Petrohradě. Na konferenci se o tom pravilo: "Sjednocovačské opojení pod vlivem Leninovým vyprchá z myslí."
Venku v zemi trval odpor proti thesím Leninovým značně déle, v mnoha guberniích skoro až do října. Podle vyprávění kijevského dělníka Sivcova "ideje vytčené v thesích (Leninových) nedošly naráz pochopení veškeré kijevské bolševické organisace. Mnozí soudruzi, mezi nimi i G. Pjatakov, s thesemi nesouhlasili…" Charkovský železniční zaměstnanec Morgunov vypravuje: "Staří bolševici se těšili velkému vlivu mezi všemi železničáři… mnozí staří bolševici nebyli v naší skupině… po Únorové revoluci se někteří mylně přihlásily k menševikům, čemuž se později sami smáli, jak se to tak jenom stalo." Podobných takových svědectví není málo.
A přes to přese všecko se teď už jen prostá zmínka o přezbrojení strany, způsobeném v dubnu Leninem, přijímá oficiálním dějepisectvím jako rouhání. Měřítko dějinné zaměnili mladí dějepisci měřítkem cti stranického munduru. Nemají právo citovat teď o tom ani Stalina, jenž dříve musil uznat veškerou důsažnost dubnového obratu. "Bylo potřeba proslulých dubnových thesí Leninových, aby strana mohla jediným vzmachem vyjít na novou cestu." "Nová orientace" a "nová cesta" - toť právě přezbrojení strany. Ale již za šest let nato byl Jaroslavskij, jenž jako dějepisec připomněl, že Stalin začátkem revoluce zaujímal "chybnou posici o základních věcech", vydán divoké štvanici se všech stran. Ideál prestiže je ze všech nestvůr nestvůra nejnenasytnější!
Revoluční tradice strany, nátlak dělníků zespod a kritika Leninova shora přinutily horní vrstvu stranickou v dubnu až v květnu, jak říká Stalin, "vykročiti na novou cestu". Ale musila by se úplně neznat politická psychologie, aby se připustilo, že jediné hlasování pro these Leninovy znamenalo skutečný a úplný ústup s "chybné posice o základních věcech". Ve skutečnosti to bylo tak, že toto vulgárně-demokratické mínění, jež za války organicky zesílelo, setrvávalo přec proti novému programu v tiché oposici, třeba se mu také přizpůsobovalo.
6. srpna mluví Kameněv - proti usnesení dubnové konference bolševiků - ve Výkonném výboru pro účast v chystané stokholmské konferenci sociálních patriotů. V ústředním orgánu strany nenaráží řeč Kameněvova vůbec na odpor. Lenin píše rozhořčený článek, jenž se však objevuje v tisku teprve deset dní po řeči Kameněvově. Bylo potřeba rozhodného nátlaku Leninova i jiných členů ústředního výboru, aby se na redakci, v jejímž čele byl Stalin, dosáhlo otištění protestního článku.
Po červencových dnech byla strana zachvácena křečí váhavosti: osamocenost proletářského předvoje polekala mnohé předáky, zvláště na venkově. V kornilovských dnech se tito postrašení předáci snažili přiblížit kompromisníkům, což opět vzbudilo varovně domluvy Leninovy.
30. srpna otiskuje Stalin jako redaktor bez jakékoliv poznámky článek Zinověvův "Co nedělat", namířený proti přípravě povstání. "Třeba se dívat pravdě v tvář: v Petrohradě je teď na bíle dni mnoho okolností příznivých vzniku povstání, jako bylo povstání pařížské Komuny roku 1871…" 3.září píše Lenin, v jiné spojitosti a Zinověva nejmenuje, ale stříleje primo po něm: "Zmínka o Komuně je velmi povrchní, ba hloupá. Neboť za prvé se bolševici přece jen něčemu naučili po roku 1871, nenechali by banky nedotčené, nezřekli by se útoku na Versailles; a za těchto okolností mohla i Komuna zvítězit. Mimo to Komuna nemohla dát lidu hned to, co mohou dát bolševici, chopí-li se moci, to jest: půdu rolníkům a ihned učinit návrh míru"… To byla výstraha anonymní, ale jednoznačná, nejen Zinověvovi, ale i redaktoru Pravdy Stalinovi.
Pro otázku, jak se chovat k Zatímnímu parlamentu, se rozštěpil ústřední výbor na dvě polovice. Rozhodnutí bolševické skupiny na Poradě pro účast v Zatímním parlamentě bylo schváleno mnohými výbory místními, ne-li většinou jich. Tak na příklad v Kijevě. "O otázce… vstupu do Zatímního parlamentu," praví ve svých vzpomínkách E. Bošová, "vyslovila se většina výboru pro účast a zvolila tam svého zástupce Pjatakova." U mnoha předáků, jako na příklad u Kameněva, Rykova, Pjatakova a jiných, lze pozorovat v kolísání posloupnost: proti Leninovým thesím v dubnu, proti bojkotu Zatímního parlamentu v září a proti povstání v říjnu. Kdežto zase další vrstva bolševických jader, masám bližší a politicky svěžejší, přijala snadno heslo bojkotu a výbory, i ústřední výbor v to počítajíc, přinutila prudce obrátit. Účinkem dopisů Leninových se na příklad kijevská městská konference velikou většinou vyslovila proti svému výboru. Takto se tedy skoro při všech prudkých poltických obratech Lenin opíral o nižší vrstvy ústrojí proti vyšším, čili o stranickou masu proti stranickému ústrojí celému.
Kolísání před říjnem mohlo za těchto okolností překvapit Lenina ze všeho nejméně. Byl vyzbrojen předem ostražitou nedůvěrou, číhal na znepokojivé příznaky, vycházel z předpokladů nejhorších a pokládal za účelnější znovu a znovu naléhat, než projevovat shovívavost.
Nepochybně na podnět Leninův přijat moskevský oblastní užší výbor koncem září příkrou resoluci proti ústřednímu výboru, obviniv jej z nerozhodnosti, kolísání a vnášení zmatků do řad strany; žádá v ní, aby se "šlo jasně a určitě k povstání". Za moskevský užší výbor podal 3. října Lomov toto usnesení ústřednímu výboru. V protokole se o tom praví: "Usneseno o zprávě nejednat." Ústřední výbor se stále ještě vyhýbal odpovědi na otázku: co teď? Avšak nátlak Leninův skrze Moskvu nebyl bez výsledku; dva dny nato rozhodl ústřední výbor odejít ze Zatímního parlamentu.
Že to znamenalo vstup do povstání, bylo jasné nepřátelům i odpůrcům. "Trockij odváděje svou armádu ze Zatímního parlamentu," píše Suchanov, "zamířil jistotně k násilnému převratu." Zpráva v petrohradském Sovětě o odchodu ze Zatímního parlamentu se končila výzvou: "Nechť žije přímý a nepokrytý boj za revoluční vládu v zemi!" To bylo 9. října.
Druhý den se konalo na žádost Leninovu proslulé zasedání ústředního výboru, kde otázka povstání byla dána zcela rázně. Na tom, jak toto zasedání dopadne, činil Lenin závislou svou další politiku: buď skrze ústřední výbor nebo proti němu. "Ó, jak si to zase veselá múza dějin zažertovala!", píše Suchanov. "Toto nejvyšší a rozhodující zasedání se konalo v mém bytě v Karpovské ulici (čís. 32, dv. 31). Ale o tom všem jsem já nevěděl." Žena menševika Suchanova byla bolševička. "Tentokráte se udělalo zvláštní opatření, abych nocoval mimo dům: alespoň má žena se dobře vyptala, co budu dělat a dala mi přátelskou a dobromyslnou radu, abych se po práci nenamáhal dalekou cestou. Ať tak či onak, vysoké zasedání bylo úplně bezpečné před mým příchodem." Avšak stejně tak, což je mnohem důležitější, bylo bezpečné i před příchodem Kerenského policie.
Z jedenadvaceti členů ústředního výboru se jich zúčastnilo dvanáct. Lenin přišel v paruce a brýlích, bez bradky. Zasedání trvalo asi deset hodin do pozdní noci. V přestávkách se pil čaj a jedl chléb s vuřtem na posilnění. A sil bylo třeba: šlo o uchvácení moci v někdejší carské říši. Jako vždy začalo se zasedání i tentokráte organisační zprávou Sverdlovovou. Tentokráte byla jeho zpráva věnována frontě a zřejmě dohodnuta s Leninem, aby se mu tak dostalo opory pro potřebné závěr : to se úplně shodovalo s Leninovými způsoby. Zástupci armády severní fronty varovali skrze Sverdlova, že protirevoluční velení chystá jakousi "záhadnou věc s posuny vojsk dál do zápolí". Z Minsku ze štábu západní fronty se oznamovalo, že se tam připravuje nová kornilovština ; pro revolučnost místní posádky obklíčil štáb město kozáckými oddíly. "Něco podezřelého se sjednává mezi štáby a hlavním stanem." Zmocniti se štábu v Minsku je docela možné: místní posádka je hotova odzbrojiti kozácký řetěz. Z Minsku lze rovněž poslat revoluční sbor do Petrohradu. Na frontě je nálada pro bolševiky, vojáci půjdou proti Kerenskému. Takový je úvod: ve všech svých částech není dosti určitý, avšak jeho ráz je docela povzbudivý.
Lenin naráz přechází do útoku: "Od počátku září je pozorovat jakousi lhostejnost k otázce povstání." Ukazuje se na ochabnutí a zklamání mas. Ký div: "Masy jsou znaveny slovy a resolucemi." Třeba se dívat na stav věci souhrnně. Události v městech se teď dějí při ohromném hnutí rolníků na venkově. Aby se selské povstání zadusilo, na to by vláda potřebovala ohromných sil. "Politicky je takto situace zralá. Třeba mluvit o technické stránce. V tom je všecko. My však zatím, právě tak jako obranáři, jsme náchylni pokládat soustavnou přípravu k povstání bezmála za politický zločin." Zpravodaj se zřejmě zdržuje: má toho v sobě nakupeno příliš mnoho. "Severního oblastního sjezdu sovětů a návrhu z Minska třeba užít na první rozhodné skutky."
Severní sjezd se začal právě v den zasedání ústředního výboru a měl se skončit za dva nebo tři dny. "První rozhodné skutky" dával Lenin za úkol příštích dnů. Nelze čekati. Nelze odkládat. Na frontě - slyšeli jsme od Sverdlova - chystají převrat. Bude-Ii se konat sjezd sovětů, nikdo neví. Moc třeba uchvátit ihned bez čekání na sjezdy. "Nelze vylíčit ani naznačit," psal Trockij po několika letech, "jaký to byl duch v těchto napjatých a vášnivých improvisacích, proniknutých úsilím vnuknout lidem odporujícím, váhajícím a pochybujícím svou myšlenku, svou vůli, svou jistotu, svou odvahu…"
Lenin čekal veliký odpor. Ale jeho obava se brzy rozplynula. Jednomyslnost, s níž ústřední výbor odmítl v září návrh jít ihned do povstání, byla episodická: levé křídlo se vyslovilo proti "obklíčení Alexandrinky" z úvahy konjukturální; pravé z úvahy obecné strategie, třeba ještě v tuto chvíli úplně nepromyšlené. V minulých třech nedělích se v ústředním výboru uskutečnil velký přesun doleva. Pro povstání hlasovalo deset členů proti dvěma. To bylo vážné vítězství!
Brzy po převratu, již v nové etapě vnitrostranického boje, vzpomněl Lenin za diskuse v petrohradském výboru, jak se tehdy před zasedáním ústředního výboru "bál oportunismu se strany mezinárodovců, s nimiž jsme se spojili, ale tato obava se rozplynula; zato v naší vlastní straně byli někteří členové (ústředního výboru)proti tomu. To mne velmi roztrpčilo". Z ‚mezinárodovců' kromě Trockého, jehož sotva má tu Lenin na mysli, byl členem ústředního výboru Joffe ‚ pozdější vyslanec v Berlíně, Urickij, později velitel ‚Čeky' v Petrohradě a Sokolnikov, později tvůrce pevně měny: všichni tři byli s Leninem. Jako odpůrci mluvili dva staří bolševici, s Leninem dřívější prací nejvíce spjatí: Zinověv a Kameněv. Jich právě se týkají jeho slova: "To mne velmi roztrpčilo." Zasedání 10. října bylo skoro samá vášnivá polemika se Zinověvem a Kameněvem: útok vedl Lenin, ostatní byli vtahováni do něho jeden za druhým.
Resoluce, již napsal Lenin spěšně zbytkem tužky na čtverečkovaný list, vytržený ze školního sešitu, byla architektonicky velmi neskladná, ale zato dávala pevnou oporu kursu na povstání. "Ústřední výbor zjišťuje, že jak mezinárodní situace ruské revoluce (povstání námořníků v Německu jakožto nejsilnější projev růstu světově socialistické revoluce v celé Evropě, dále hrozba imperialistického světa, že zaškrtí revoluci v Rusku) - tak i situace vojenská (nepochybné rozhodnutí ruského měšťáctva a Kerenského a spol. vydat Pítěr Němcům) - všechno to v spojitosti s rolnickým povstáním a obratem v důvěře lidu k naší straně (volby v Moskvě), konečně zjevná příprava druhé kornilovštiny (vojska se odvádějí z Pítěru a přivádějí se k Pítěru kozáci, obklíčení Minska kozáky atd.) - všechno to dává na denní pořad ozbrojené povstání. Zjišťuje takto, že ozbrojené povstání je nezbytné a úplně zralé, navrhuje ústřední výbor všem organisacím strany, aby se tím řídily a s tohoto stanoviska posuzovaly a rozhodovaly všechny praktické věci (sjezd sovětů severní oblasti, odvádění vojsk z Pítěru, akci Moskvanů a minských atd.)."
Hodný pozoru jak pro hodnocení situace, tak i pro charakteristiku autorovu je sám pořádek, v jakém vyznačeny okolnosti povstání; na prvním míst je zrání světové revoluce ; o povstání v Rusku je řeč jen jako o článku jednoho řetězu. To je neměnné východisko Leninovo, jeho veliký předpoklad: jinak nemohl. Povstání se dává přímo za úkol straně; obtížná otázka, jak uvésti v soulad přípravu povstání se sověty, není zatím vůbec dotčena. O všeruském sjezdě sovětů není zmínka ani slovem. Jako ještě jedno další opěrné místo pro povstání bylo k severnímu oblastnímu sjezdu a "akci Moskvanů a minských" dodáno do resoluce na naléhání Trockého "odvádění vojsk z Pítěru". To byla jediná narážka právě na ten záměr povstání, jenž vyplýval v hlavním městě z postupu událostí. Nikdo jiný už k resoluci jinou taktickou opravu nenavrhl; resoluce vytkla strategické východisko převratu - proti hlasům Zinověva a Kameněva, kteří pro ten čas odmítali povstání vůbec.
Pozdější pokusy oficiosního dějepisectví vylíčit věc tak, jako by veškerá vedoucí vrstva strany, kromě Zinověva a Kameněva, bývala byla pro povstání, se ztroskotávají o skutečnosti a doklady. Nemluvíc již ani o tom, že i ti, kdož hlasovali pro povstání, byli často náchylni k jeho odkladu do neurčitého budoucna, nebyli přímí odpůrci převratu Zinověv a Kameněv osamoceni ani mezi členy ústředního výboru: na jejich stanovisku byl úplně Rykov a Nogin, kteří se zasedání 10. října nezúčastnili, a k nim se přibližoval Miljutin. "V špičkách strany pozorovat kolísání, téměř strach z boje o moc," to je svědectví samého Lenina. Jak vypravuje Antonov-Saratovskij, přijel po 10. říjnu do Saratova Miljutin a vypravoval tam "o dopisu Iljičově, v němž žádá, aby ‚se začalo', o kolísání v ústředním výboru, o tom, jak nejdříve návrh Leninův ‚propadl', o Leninově rozhořčení a konečně o tom, že kurs se přece jen vzal na povstání." Bolševik Sadovskij psal později o "jakési nepevnosti a neurčitosti, která byla tu dobu. Dokonce i v našem ústředním výboru byly tu dobu, jak víme, třenice a srážky o to, jak začít a má-li se vůbec začít".
Sadovskij byl v tomto období jedním z předáků vojenské sekce Sovětu a Vojenské organisace bolševiků. Ale právě členové Vojenské organisace, jak vidět z mnohých vzpomínek, se chovají v říjnu k myšlence povstání neobyčejně opatrně: zvláštní ráz organisace činil předáky náchylné k nedostatečnému hodnocení politických okolností a k přemrštěnému hodnocení okolností technických. 16. října pravil v své zprávě Krylenko: "Velká část užšího výboru (Vojenské organisace) má za to, že se věc nesmí přiostřovat prakticky, kdežto menšina myslí, že podnětu se lze chopit." 18. října pravil jiný čelný (účastník Vojenské organisace, Laševič: "nemáme se chopiti moci hned? Myslím, že nelze pohánět události… Není záruky, že se nám podaří moc udržet… Strategický záměr, navržený Leninem, kulhá na všechny čtyři nohy." Antonov-Ovsejenko vypravuje o schůzce hlavních vojenských pracovníků s Leninem: "Podvojskij vyslovoval pochyby, Něvskij mu hned přizvukoval, hned zase byl zajedno s přesvědčivým tónem Iljičovým; já jsem mluvil o stavu věci ve Finsku… Přesvědčivost a pevnost Iljičova mne utvrzuje a Něvského nabádá k zmužilosti, ale Podvojskij setrvává na svých pochybách." Tu třeba pamatovat, že ve všech takovýchto vzpomínkách jsou pochyby naneseny barvou akvarelovou, kdežto přesvědčivost hustým olejem.
Rázně proti povstání mluvil Čudnovskij. Skeptický Manuilskij tvrdil výstražně, že "fronta není s námi". Proti povstání byl Tomskij. Volodarskij podporoval Zinověva a Kameněva. Přímo proti převratu mluvili daleko ne všichni jeho odpůrci. Na zasedání petrohradského výboru 15. října pravil Kalinin : "Resoluce ústředního výboru, toť jedna z nejlepších resolucí, které kdy ústřední výbor usnesl… Přikročili jsme prakticky k ozbrojenému povstání. Ale kdy to bude možné - snad to bude za rok - nevíme." Takováto "shoda" s ústředním výborem, vyznačující právě Kalinina co nejlépe, nebyla však citem jenom jeho. Mnozí se přidávali k resoluci, aby se takto lépe pojistili v svém boji proti povstání.
Nejméně jednomyslnosti bylo v špičkách v Moskvě. Oblastní užší výbor podporoval Lenina. V moskevském výboru bylo kolísání velmi značné, převládala nálada pro odklad. Gubernský výbor zaujímal stanovisko nejisté, při čemž v oblastním užším výboru měli za to, jak praví Jakovlevová, že v rozhodnou chvíli se gubernský výbor vrtne na stranu odpůrců povstání.
Saratovan Lebeděv vypravuje, jak nedlouho před převratem, když přijel do Moskvy, se procházel s Rykovem, jenž ukazuje na kamenné domy, bohaté výklady, pilný ruch kolem dokola, si stěžoval na obtíže příštího úkolu. "Zde v samém středu měšťácké Moskvy jsme si opravdu připadali jako trpaslíci, kteří si usmyslili odvalit horu."
V každé organisaci strany, v každém gubernském jejím výboru byli lidé smýšlející stejně jako Zinověv a Kameněv; v mnohých výborech byli ve většině. Dokonce i v proletářském Ivanovo-Vozneseňsku, kde bolševici vládli nedílně, nabyly rozpory ve vedoucí vrstvě neobyčejné příkrosti. Roku 1925, kdy se už vzpomínky přizpůsobovaly potřebám nového kursu, napsal starý bolševický dělník Kyselev: "Dělnická část strany až na jednotlivé osoby šla za Leninem, kdežto proti Leninovi brojila nevelká skupina intelektuálů strany a ojedinělí dělníci." Ve veřejných rozpravách opakovali odpůrci povstání tytéž důvody jako Zinověv a Kameněv. "Kdežto v soukromých rozpravách", píše Kyselev, "nabývala pře větší prudkosti i přímosti, tam se dokonce mluvilo tak, že blázen Lenin vrhá dělnickou třídu do jisté záhuby, z tohoto ozbrojeného povstání že nebude nic, že nás rozmelou, rozdrtí stranu i dělnickou třídu a tak se oddálí revoluce na dlouhá léta atd." Takto smýšlel zvláště Frunze, muž osobně velmi statečný, avšak nevynikající velikým rozhledem.
Dokonce ani vítězství v Petrohradě nezlomilo daleko všude setrvačnou vyčkávavost a přímý odpor pravého křídla. Vrtkavost vedení málem později způsobila, že by se povstání v Moskvě zhroutilo. Výbor kijevský vedený Pjatakovem - tento výbor dělal politiku čistě obrannou - postoupil konec konců všechen podnět a pak i moc Radě. "Voroněžská organisace naší strany ‚ vypravuje Vračev, "se potácela velmi povážlivě. Převrat sám nebyl ve Voroněži udělán výborem strany, nýbrž činnou jeho menšinou v čele s Mojsějevem." V mnoha gubernských městech sjednali bolševici v říjnu spojenectví s kompromisníky "proti protirevoluci", jako by byli kompromisníci nebyli tu chvíli jednou z nejvážnějších jejích opor. Téměř všude bylo potřeba jedné ranky shora a zároveň druhé zespod, aby se zlomila poslední nerozhodnost místního výboru, aby jej přinutili k roztržce s kompromisníky a aby se dal v čelo hnutí. "Dni na konci října a začátkem listopadu byly dojista v řadách naší strany dny ‚velikého zmatku'. Mnozí se rychle poddávali náladám, vzpomíná Šljapnikov, jenž sám přinesl kolébání daň nemalou.
Všechny ty živly, které se tak jako charkovští bolševici, octli na začátku revoluce v táboře menševiků a pak se sami divili, "jak se to tak asi stalo", nevěděly zpravidla za říjnových dnů, kde je jejich místo, váhaly a vyčkávaly. Tím pevněji však ohlásily svá práva "starých bolševiků" v období myšlenkové reakce. Jakkoliv také veliká byla v minulých letech námaha, aby se tyto skutečnosti skryly, zachovalo se přece i mimo tajné archivy, jež ten čas jsou badateli nedostupné, nemálo svědectví v novinách z té doby, v pamětech a dějepisných časopisech o tom, že dokonce i ústrojí nejrevolučnější strany projevilo v předvečer převratu veliký odpor. V byrokracii nezbytně vězí konservatismus. Revoluční úkon může toto ústrojí plnit, jenom pokud je služebným nástrojem strany, to jest, pokud je podrobeno idei a pokud nad ním dozírá masa.
Resoluce z 10. října nabyla ohromného významu. Zajistila naráz opravdovým stoupencům povstání pevnou půdu stranického práva. Ve všech organisacích strany, ve všech buňkách se vyšvihovaly na první místo nejráznější živly. Stranické organisace, petrohradskou počínajíc, se vypialy, změřily síly a možnosti, zpevnilv styky a daly kampani pro převrat ráz vice soustředěný.
Avšak resolucí se v ústředním výboru rozpory neskončily. Naopak, resolucí nabyly jenom tvaru a vyvedeny byly na světlo. Zinověv a Kameněv, jimž se ještě nedávno zdálo, že v jedné části vedoucích vrstev se jim přeje, zpozorovali se strachem, jak rychle se děje přesun doleva. Rozhodli se neztrácet času a hned druhý den rozšířili obšírný dopis k členům strany. "Tváří v tvář dějinám, tváří v tvář mezinárodnímu proletariátu, tváří v tvář ruské revoluci a ruské dělnické třídě", psali v dopise, "nemáme právo sázet teď veškerou budoucnost na kartu ozbrojeného povstání."
Vyhlídka jejich záležela v tom, aby strana jako silná strana oposiční vstoupila do Ústavodárného shromáždění, jež se "v své revoluční práci může opírat jen o sověty". Odtud formulka: "Ústavodárné shromáždění a sověty, toť kombinovaný typ státního zřízení, k němuž spějeme." Ustavované shromáždění, kde budou bolševici v menšině, a sověty, kde bolševici mají většinu, tedy orgán měšťáctva a orgán proletariátu, se mají "zkombinovat" v pokojnou soustavu dvojvládí. To se nestalo ani za vlády kompromisníků. A jak by se to pak podařilo se sověty bolševickými?
"Byla by to veliká dějinná nepravda," končili dopis Zinověv a Kameněv, "kdyby se otázka o postoupení moci proletářské straně dávala takto: b u ď t e ď, a n e b o n i k d y. Nikoli, strana proletariátu bude růst, její program bude stále jasnější velikým masám." Naděje, že bolševictví bude nadále neustále růsti nezávisle na skutečném vývoji třídních bojů, se nesmiřitelně střetala s vůdčím motivem leninským z té doby: "Úspěch ruské a světové revoluce závisí na dvou nebo třech dnech boje."
Sotva třeba vysvětlovat, že pravda v tomto dramatickém dialogu byla úplně při Leninovi. Revoluční situaci nelze konservovat, jak by se chtělo. Kdyby byli bolševici neuchvátili moc v říjnu-listopadu, nebyli by ji pravděpodobně uchvátili vůbec. Místo pevného vedení by byly masy u bolševiků viděly stále stejný, už protivný rozpor mezi slovem a činem a byly by se v nějakých dvou, třech měsících odvrátily od strany, která je zklamala v jejich očekávání, tak jako se předtím odvrátily od eserů a menševiků. Část pracujících vrstev by byla upadla do netečnosti, druhá by spalovala své síly v křečovitých hnutích, anarchistických výbuších, v partyzánských srážkách, v teroru msty a zoufání. Tohoto oddechu, jehož by se takto měšťáctvu dostalo, bylo by měšťáctvo užilo k sjednání zvláštního míru s Hohenzollerem a rozdrcení revoluční organisace. Rusko by se bylo opět vřadilo do cyklu kapitalistických států jako země zpola imperialistická, zpola koloniální. Proletářský převrat by se byl oddálil do neurčitého budoucna. To, že Lenin tuto vyhlídku velmi dobře chápal, to mu vnukalo jeho burcující heslo: "Úspěch ruské a světové revoluce závisí na dvou nebo třech dnech boje."
Ale tu po 10. říjnu se stav věcí ve straně radikálně změnil. Lenin už nebyl osamoceným "oposičníkem", jehož návrhy jsou ústředním výborem odmítány. Osamoceno bylo pravé křídlo. Leninovi nebylo třeba, aby za cenu resignace člena výboru nabyl agitační volnosti. Legálnost byla při něm. Kdežto zase Zinověv a Kameněv, kteří rozšířili svůj dopis, namířený proti rozhodnutí usnesenému většinou ústředního výboru, se stali rušiteli kázně. A Lenin v boji nenechal bez trestu ani menší poklesky odpůrcovy! Na zasedání 10. října byla na návrh Dzeržinského zvolena politická kancelář (politbyro) ze sedmi osob: Lenina, Trockého, Zinověva, Kameněva, Stalina, Sokolnikova a Bubnova. Nový orgán nebyl však naprosto schopen života: Lenin a Zinověv se stále ještě skrývali; Zinověv pak ještě k tomu bojoval dál proti povstání stejně jako Kameněv. Politická kancelář, zvolená v říjnu, se nesešla k schůzi ani jednou a brzy se na ni prostě zapomnělo, podobně jako na jiné organisace, ustavené ad hoc ve viru událostí.
Na zasedání 10. října nebyl stanoven žádný praktický záměr povstání, ani ne přibližný. Avšak, aniž se o tom co napsalo do protokolu, bylo dohodnuto, že povstání má předcházet sovětský sjezd a že se povstání má začít, bude-li možné, nejpozději 15. října. Nesouhlasili všichni s tímto dnem docela: byla to zřejmě k rozběhu podnikanému v Petrohradě doba velmi krátká. Avšak naléhat, aby se věc odložila, bylo by znamenalo podporovat pravicové živly a karty pomíchat. A potom: na odklad není nikdy pozdě!
To že se datum povstání nejprve stanovilo na 15. říjen, proniklo do veřejnosti po prvé ve vzpomínkách na Lenina, jež napsal Trockij roku 1924, tedy sedm let po událostech. Toto datum začal Stalin brzo popírat a při tom hned nabyla tato otázka v ruské dějepisné literatuře příkrosti. Jak víme, provedeno bylo povstání ve skutečnosti teprve 25. října; původně stanovený den se tedy nedodržel. Epigonské dějepisectví má za to, že v politice ústředního výboru nejenže nemohlo být chyb, ale ani omeškání. "Z toho by plynulo," píše Stalin, "že ústřední výbor stanovil den povstání na 15. října a potom sám toto usnesení porušil (!)‚ prodlouživ lhůtu povstání na 25. říjen. Je to správné? Ne, není to správné." Stalin dospívá k závěru, že "Trockému selhala paměť'. Na důkaz toho se dovolává resoluce z 10. října, jež nestanoví den vůbec.
Sporná otázka, kdy se mělo povstání začít, je velmi důležitá pro pochopení rytmu událostí a vyžaduje si osvětlení. Že v resoluci z 10. října není data, je zcela správné. Avšak tato povšechná resoluce se týkala povstání v celé zemi a byla určena stům a tisícům vedoucích pracovníků strany. Napsat sem tajený den povstání, stanoveného v Petrohradě již na příští dny, byl by býval vrchol neprozřetelnosti: vzpomeňme, že Lenin z opatrnosti neoznačoval datem ani své dopisy z té doby. Tentokráte šlo o tak vážné a zároveň jednoduché rozhodnutí, že je snadno mohli všichni účastníci podržet v paměti a to tím lépe, že šlo všeho všudy jen o několik dnů. Stalin se proto dovolává resoluce čirým nedorozuměním.
Ovšem, uznáváme, že paměť jednoho účastníka, zvláště je-li popírána účastníkem druhým, nestačí dějinnému badání. Na štěstí se tato věc docela nesporně rozhoduje rozborem okolností a dokladů.
Sjezd sovětů měl být zahájen 20. října. Ode dne zasedání ústředního výboru do zahájení sjezdu bylo 10 dní. Sjezd měl pro moc sovětů nikoli agitovat, nýbrž se moci chopit. Avšak několik set delegátů samo o sobě není na uchvácení moci žádná síla; moc bylo třeba uchvátiti pro sjezd a ještě před ním. "Nejprve potřete Kerenského a potom svolejte sjezd," tato myšlenka byla osou veškeré agitace Leninovy od polovice září. V zásadě se s tím shodovali všichni, kdož vůbec byli pro uchvácení moci. Proto nebylo možné, aby si byl ústřední výbor nevytkl za úkol pokus o povstání mezi 10. a 20. říjnem. A protože nebylo možné předvídat, kolik dní boj bude trvat, bylo povstání stanoveno na 15. říjen. "O tento den," píše Trockij v svých vzpomínkách na Lenina, "jak se mi zdá, sporu téměř nebylo. Všichni chápali, že den je stanoven jen přibližně, abychom tak řekli pro orientaci a že podle toho, jak se budou události vyvíjet, bude lze jej buď o něco přiblížit nebo oddálit. Ale řeč mohla být jenom o dnech, ne o době delší. Už to samo bylo úplně jasné, že den se stanovit musí, a při tom jeden z dnů příštích.
V podstatě se věc vyčerpává prostým svědectvím politické logiky. Ale jsou tu ještě jiné důkazy. Lenin naléhavě a nejednou navrhoval, aby se pro začátek vojenské akce užilo severního oblastního sjezdu sovětů. Resoluce ústředního výboru přijala tuto myšlenku. Avšak oblastní sjezd, jenž byl zahájen 10. října, měl se skončit právě před 15. říjnem.
Na poradě 16. října žádal Zinověv, naléhaje, aby se odvolala resoluce, přijatá před šesti dny: "Musíme si říci přímo, že v příštích pěti dnech povstání nechystáme;" řeč byla o pěti dnech, které zbývaly do sjezdu sovětů. Kameněv, jenž na téže poradě dokazoval, že "stanovit povstání je dobrodružství", připomněl: "dříve se říkalo, že akce má být do 20. října". Nikdo mu na to nic nenamítal, ani nemohl. Právě promeškání dne povstání vykládal Kameněv jako ztroskotání resoluce Leninovy. Pro povstání, jak pravil Kameněv, "se za tuto neděli nic neudělalo". To je zřejmě zveličení: stanovení dne přinutilo všechny, aby v svých záměrech byli přísnější a práci zrychlili. Avšak není pochyby, že lhůta pěti dní, stanovená na zasedání 10. října, byla příliš krátká. Zpoždění bylo zcela zřejmé. Teprve 17. října odložil Výkonný výbor (sovětů) den zahájení sjezdu sovětů na 25. říjen. Toto odložení se neobyčejně hodilo.
Znepokojen průtahem, naléhal Lenin, jemuž se v jeho osamocenosti musily všechny vnitřní překážky a třenice jevit zveličeně, aby se svolala nova schůze ústředního výboru a aby k ni byli přibráni zástupci nejdůležitějších odvětví stranické práce v hlavním městě. Právě na této poradě, konané 16. října na obvodu města v Lesném, uvedl Zinověv a Kameněv shora zaznamenané důvody pro to, aby se stanovený den odvolal a nový nestanovoval.
Spory se obnovily dvojnásob silně. Miljutin měl za to, že "nejsme připraveni, abychom zasadili první ránu… Vyvstává jiná vyhlídka: ozbrojené utkání… K tomu to spěje, možnost toho se blíží. A na toto utkání musíme být připraveni. Ale to je něco jiného než povstání". Miljutin se stavěl na obranné stanovisko, kterého ještě výrazněji hájili Zinověv a Kameněv. Šotman, starý petrohradský dělník, jenž sám prožil celou historii strany, tvrdil, že jak na městské konferenci, tak v petrohradském výboru, a tak i ve Vojenské organisaci je smýšlení daleko méně bojovné než v ústředním výboru. "Nemůžeme se dát do akce, ale musíme se na ni připravovat." Lenin se pustil do Miljutina a Šotmana pro jejich pesimistické hodnocení poměru sil: "Nejde o boj s vojskem, nýbrž o boj jedné části vojska s druhou... Skutečnosti dokazují, že my máme převahu nad nepřítelem. Proč nemůže ústřední výbor začít?"
Trockij nebyl zasedání přítomen: v tyto hodiny se bil v Sovětě pro usnesení o Vojenském revolučním výboru. Avšak stanovisko, jež se konečně vytvořilo v Smolném v minulých dnech, hájil tu Krylenko, jenž byl právě ruku v ruce s Trockým a Antonovem-Ovsejenkem skončil práce severního oblastního sjezdu sovětů. Krylenko nepochybuje, že "vody vystoupily dost vysoko"; odvolat resoluci o povstání "bylo by největší chyba". Rozchází se však s Leninem "v tom, kdo a jak bude začínat?" Určitě stanoviti den povstání je teď ještě neúčelné. "Avšak odvést vojska z Petrohradu je právě ta věc, pro niž vzplane boj... Že se na nás útočí, je už jisté a tak tedy lze i toho využít... Znepokojovat se pro to, kdo má začít, není potřeba, neboť začátek je už udělán." Krylenko vykládal a hájil politiku, na níž se zakládala činnost Vojenského revolučního výboru a Posádkové rady. Povstání se dále rozvinulo právě na této cestě.
Lenin nereagoval na slova Krylenkova: živého obrazu minulých šesti dnů v Petrohradě Lenin neviděl. Lenin se bál odkladu. Jeho pozornost byla namířena proti přímým odpůrcům povstání. Veškeré výmluvy, podmínečné formulky a nedosti kategorické odpovědi byl náchylen vykládat jako nepřímou podporu Zinověva a Kameněva, kteří mluvili proti němu s rozhodností lidí, kteří spálili své lodi. "Týdenní výsledky", dokazoval Kameněv, "mluví pro to, že skutečností pro povstání teď není. Ústrojí k vedení povstání nemáme; ústrojí našich nepřátel je mnohem silnější za týden pravděpodobně ještě vzroste... Tu bojují navzájem dvě taktiky: taktika spiklenecká a taktika víry v hybné síly ruské revoluce." Oportunisté vždycky jen věří v hybné síly tehdy, když je potřeba se již opravdu bít.
Lenin namítal: "Víme-li jednou, že povstání je zralé, netřeba hovořit o spiknutí. Je-li politického povstání třeba, třeba je chápat jako umění." Právě na této základně se rozvíjel ve straně hlavní, skutečně zásadní spor, na jehož rozhodnutí, buď tak nebo onak, závisel osud revoluce. Avšak ze souhrnu Leninova vytčení otázky, s nímž většina ústředního výboru byla shodná, vyvstávaly otázky podřízenější, neobyčejně však důležité: Jak v uzrálé politické situaci se dát do povstání? Jaký volit most od politiky k technice převratu? A jak po tomto mostě převésti masy?
Joffe, jenž náležel k levému křídlu, podporoval resoluci z 10. října. Ale činil Leninovi námitky v jedné věci: "Není správné, že věc je teď jenom čistě technická; i teď třeba posuzovat chvíli povstání s politického stanoviska." Právě minulý týden ukázal, že ani straně, ani sovětu, ani masám se dosud nestalo povstání věcí jenom technickou. Právě proto se nepodařilo dodržet den stanovený 10. října.
Nová resoluce Leninova, vyzývající "všechny organisace a všechny dělníky a vojáky k všestranně a usilovné přípravě ozbrojeného povstání", přijata 20 hlasy proti 2, Zinověvovu a Kameněvovu; 3 nehlasovali. Oficiální dějepisci ukazují na toto hlasování jako na důkaz úplné bezvýznamnosti oposice. Jenže věc zjednodušují. Přesun doleva byl v hlavní mase strany již tak silný, že odpůrci povstání, neodvažujíce se jednat primo, citili, že bude pro ně nejlépe, když zastřou zásadní hranice rozdělující oba tábory. Jestliže se převrat, ačkoliv den již byl stanoven, neuskutečnil do 16. října, nelze snad ještě dosáhnout toho, aby i napříště věc zůstala na platonickém "kursu na povstání"? Že Kalinin nebyl docela jen tak sám, ukázalo se velmi výrazně na témž zasedání. Resoluce Zinověvova: "až do porady s bolševickou částí sovětského sjezdu je akce nepřípustná ‚ zamítnuta 15 hlasy proti 6; 3 nehlasovali. Hle, na čem se mínění vyzkoušelo skutečně: část "stoupenců" resoluce ústředního výboru chtěla ve skutečnosti oddálit rozhodnutí do sjezdu sovětů a do nové porady s bolševiky z venkova, lidmi většinou umírněnými. Těchto členů, počítáme-li k nim i ty, kteří se zdrželi hlasování, bylo devět ze 24, to jest více než třetina. Ovšem, to je pořád ještě menšina, avšak na štáb - dost značná. Beznadějná slabost tohoto štábu byla v tom, že neměl opory v nižších vrstvách strany a v dělnické třídě.
Druhého dne uveřejnil Kameněv po dohodě se Zinověvem v listě Gorkého prohlášení, namířené proti usnesení, přijatému den před tím. "Nejenom já a Zinověv, ale i mnoho soudruhů ve straně", psal Kameněv, "vidíme, že chopiti se podnětu ozbrojeného povstání v tuto chvíli za tohoto poměru společenských sil, nezávisle na sjezdu sovětů a několik dnů před ním, byl by krok nepřípustný a záhubný pro proletariát a revoluci… Sázet všecko… na kartu akce v příštích dnech - znamenalo by dopustiti se zoufalého kroku. A naše strana je příliš silná, má před sebou příliš velikou budoucnost, aby se dopouštěla podobných věcí…" Oportunistům se vždycky zdá, že jsou "příliš silní", aby se dali do boje.
Dopis Kameněvův byl přímým vyhlášením války ústřednímu výboru a přitom pro věc, pro niž nikdo nemínil žertovat. Stav věcí se naráz neobyčejně zaostřil. A ještě se stal složitější pro několik jiných osobních příhod, jež měly společný politický pramen. Na zasedání petrohradského Sovětu 18. října prohlásil Trockij na otázku, danou mu odpůrci, že Sovět povstání na příští dny nestanovil, avšak kdyby je stanovit musil, vystoupili by dělníci a vojáci jako jeden muž. Kameněv, Trockého soused v předsednictvu, ihned vstal a udělal stručné prohlášení: že každé slovo Trockého podpisuje. To byla lstivá hra. Zatím co Trockij formulkou, zevnějškem obrannou, zastíral právně politiku útočnou, pokusil se Kameněv využíti formulky Trockého, s nímž se radikálně rozcházel, aby jí zastřel politiku přímo opačnou.
Trockij, aby odrazil účinek Kameněvova manévru, prohlásil týž den v své zprávě na všeruské konferenci továrních a závodních výborů: "Občanská válka je nezbytná. Třeba ji jenom organisovat tak, aby bylo méně krve, méně bolesti. Dosáhnout toho nelze kolísáním a váháním, nýbrž jenom úporným, mužným bojem o moc." Slova o kolísání mířila, což bylo všem jasné, na Zinověva, Kameněva a jejich stoupence.
Mimo to Trockij dal jednání Kameněvovo v Sovětě k posouzení do nejbližší schůze ústředního výboru. Zatím Kameněv, chtěje si uvolniti ruce pro agitaci proti povstání, složil úkon člena ústředního výboru. O věci se jednalo za jeho nepřítomnosti. Trockij naléhal, že "vzniklý stav věcí je úplně nemožný" a navrhoval, aby se resignace Kameněvova přijala.[a]
Sverdlov, jenž podporoval návrh Trockého, přečetl dopis Leninův, jenž pranýřoval Zinověva a Kameněva za jejich prohlášení v listě Gorkého jako stávkokaze a žádal, aby byli vyloučeni ze strany. Úskok Kameněvův na zasedání petrohradského Sovětu "jest přímo něco nízkého: Kameněv, podívejte, je úplně zajedno s Trockým. Ale je snad nesnadné pochopit, že Trockij n e m o h l, neměl práva a nesměl říci před nepřáteli víc než řekl? Je snad nesnadné pochopit, že... usnesení. že potřeba povstat ve zbrani, že usnesení o tom, že povstání je úplně zralé, usnesení o všestranné přípravě atd.... z a v a z u j e, aby se před veřejností vrhla nejenom vina, ale i podnět na protivníka… Úskok Kameněvův je prostě ničemnost."
Odesílaje svůj rozhořčený protest skrze Sverdlova, nevěděl Lenin ještě, že Zinověv v dopise redakci zaslaném do redakce ústředního listu prohlásil: mínění Zinověvovo "je velmi daleko mínění, které popírá Lenin" a že Zinověv sám "se připojuje k včerejšímu prohlášení Trockého v petrohradském Sovětě!" V stejném duchu promluvil v tisku také třetí odpůrce povstání, Lunačarskij. Na dovršení zlovolného zmatku byl dopis Zinověvův, otištěný v ústředním listě právě v den zasedání ústředního výboru 20. října, doprovozen příznivou poznámkou redakce: "Vyslovujeme naději, že prohlášením Zinověvovým (a rovněž prohlášením Kameněvovým v Sovětě) lze pokládat věc za vyřízenou. Příkrý tón článku Leninova není překážkou, abychom v podstatných věcech smýšleli stejně." To byla nová rána do zad a přitom s takové strany, odkud jí nikdo nečekal. Zatím co Zinověv a Kameněv vystoupili v nepřátelském tisku s nepokrytou agitací proti usnesení ústředního výboru o povstání, ústřední list odmítá "příkrost" Leninova tónu a zjišťuje, že v podstatných věcech je zajedno se Zinověvem a Kameněvem. Jako by v tu chvíli byla nějaká věc důležitější než povstání! Podle stručného protokolu prohlásil Trockij na zasedání ústředního výboru: "dopisy Zinověva a Lunačarského ústřednímu listu jsou nepřípustné, rovněž tak poznámka redakce". Sverdlov tento protest podporoval.
Členy redakce byl tehda Stalin a Sokolnikov. Protokol praví: "Sokolnikov oznamuje, že redakční poznámku k dopisu Zinověvovu nepsal, že ji pokládá za chybnou." Ukázalo se, že Stalin sám - proti druhému členu redakce a většiny ústředního výboru - podporoval Kameněva a Zinověva v nejkritičtější chvíli, to jest čtyři dny před začátkem povstání, příznivým prohlášením. Rozhořčení pro to bylo veliké.
Stalin mluvil pro to, aby se resignace Kameněva nepřijímala a dokazoval, že "veškerá naše situace je protimluvná", to jest začal hájit zmatek, který vnášeli do myslí členové ústředního výboru, brojící proti povstání. Pěti hlasy proti třem se resignace Kameněvova přijímá. Šesti hlasy, a opět proti hlasu Stalinovu, se přijímá usnesení, jímž se Kameněvovi a Zinověvovi zakazuje bojovat proti politice ústředního výboru. Protokol praví: "Stalin prohlašuje, že odchází z redakce." Aby se situace již beztoho dost svízelná nezapletla ještě víc, ústřední výbor odmítá resignaci Stalinovu.
Chování Stalinovo zdálo by se nevysvětlitelným v světle legendy kolem něho vytvořené; ve skutečnosti je úplně ve shodě s jeho duševním založením a politickými metodami. Před velkými problémy Stalin vždy ustupuje ne, že by neměl charakter jako Kameněv, nýbrž pro svůj malý rozhled a nedostatek tvůrčí představivosti. Podezřívavé opatrnictví ho nutí téměř organicky ve chvílích velkého rozhodnutí a pronikavých rozporů ustupovat do ústraní, vyčkávat, a je-li to možné, pojistiti se pro oba případy. Stalin hlasoval s Leninem pro povstání. Zinověv a Kameněv bojovali nepokrytě proti povstání. Avšak - nedbáme-li "příkrého tónu" Leninovy kritiky, "smýšlíme v podstatných věcech stejně". Svou poznámku Stalin naprosto neudělal z lehkomyslnosti. Naopak, odvažoval pečlivě okolnosti i slova. Avšak 20. října nepokládal ještě za možné zbořit úplně most do tábora odpůrců povstání.
Údaje protokolů, jež musíme citovat nikoli podle originálu, nýbrž podle oficielního textu zpracovaného v stalinské kanceláři, ukazují nejen skutečná místa, na nichž stáli členové bolševického ústředního výboru, nýbrž také, přes svou stručnost a suchost, rozvíjejí před námi skutečné panorama vedení strany, jakým ono vskutku bylo: se všemi jeho vnitřními rozpory a nezbytným osobním kolísáním. Nejenom dějiny vůbec, nýbrž i jejich nejodvážnější a nejsmělejší převraty dělají lidé, kteří nejsou prosti ničeho, co je lidské. Zmenšuje to snad význam toho, co se stalo?
Kdyby se před námi rozvinulo na plátně nejskvělejší vítězství Napoleonovo, filmové pásmo by nám vedle geniality, rozmachu, vynalézavosti a hrdinství ukázalo rovněž i nerozhodnost jednotlivých maršálků a matenici generálů, neznajících se v mapě, i hlupáctví důstojníků i zmatek celých oddílů, ba i onemocnění střev strachem způsobené. Tento realistický doklad by svědčil jenom o tom, že armáda Napoleonova se neskládala z automatů, jaké si vytváří legenda, nýbrž z živých Francouzů, vyrostlých na přelomu dvou věků. A obraz lidských slabostí by jenom výrazněji zdůrazňoval ohromnost celku.
Je snazší teoretisovat o převratu dodatečně, než jej vssát do masa a krve před jeho provedením. Blízkost povstání nezbytně působila a bude působit krise v stranách povstání. O tom svědčí zkušenost nejzocelenější a nejrevolučnější strany, jaká dosud byla v dějinách. Stačí říci, že několik dnů před bitvou musil Lenin žádat, aby se ze strany vyloučili dva jeho nejbližší a nejčelnější žáci. Pozdější pokusy prohlásit spor za "nahodilost" osobního rázu, byly vnuknuty čistě církevním idealisováním minulosti strany. Tak jako Lenin nejúplněji a nejrázněji ze všech vyjadřoval v podzimních měsících roku 1917 objektivní nezbytnost povstání a vůli mas k převratu, tak i Zinověv a Kameněv příměji než ostatní ztělesňovali brzdící tendence strany, nálady nerozhodnosti, vliv maloměšťáckých poměrů a nátlak tříd vládnoucích.
Kdyby byly všechny porady, rozpravy a jednotlivé spory, jež se sběhly v horní vrstvě bolševické strany jen za jediný říjen, těsnopisně zaznamenány, mohli by se potomci přesvědčit, jakým napiatým vnitřním bojem se utvářela ve špičkách strany rozhodnost, které je třeba k převratu. Těsnopisné záznamy by ukázaly zároveň, jak je revoluční straně potřeba vnitřní demokracie: vůli k boji nelze připravit do zásoby a nařídit shora - ji třeba po každé samostatně obnovovat a zocelovat.
Stalin, dovolávaje se zjištění autora této knihy, že "základním nástrojem proletářského převratu je strana", tázal se r. 1924: "Jak mohla zvítěziti naše revoluce, byl-li ‚základní její nástroj nezpůsobilý?" Ironie nezakrývá primitivní falše námitky. Mimo svaté, jak je líčí církev, a mimo čerty, jak je malují kandidáti na světce, jsou živí lidé: ti právě dělají dějiny. Veliké zocelení bolševické strany projevovalo se ne v tom, že by nebylo rozporů, potácení ba i otřesů, nýbrž v tom, že se v nejobtížnější situaci včas srovnala s vnitřními krisemi a zabezpečila si možnost zasáhnout rozhodně do událostí. To právě znamená, že strana, jakožto celek, byla nástrojem revoluce úplně způsobilým.
Reformistická strana pokládá prakticky základy toho, co se chystá reformovat, za neotřesitelné. Tím se nezbytně podřizuje ideím a morálce vládnoucí třídy. Sociální demokracie, vyšvihnuvši se na bedrech proletariátu, stala se jenom měšťáckou stranou druhého řádu. Bolševictví dalo vznik typu skutečného revolucionáře, jenž dějinným cílům, cílům to nesmiřitelným s nynější společností, podřizuje okolnosti svého osobního bytí, své ideje a mravní hodnocení. Nezbytný odstup od měšťácké ideologie se podporoval ve straně ostražitou nesmiřitelností, jejímž podněcovatelem byl Lenin. Lenin neúnavně pracoval nožíkem, aby rozřezal svazky, jež maloměšťácké ovzduší vytvářelo mezi stranou a oficielním veřejným míněním. Zároveň učil Lenin stranu formovat vlastní veřejné mínění, opírající se o mysli a city mas, zdvíhajících se k výšinám. Takto, jak výběrem, tak výchovou, dala v neustálém boji bolševická strana vznik nejenom politickému, ale i mravnímu ovzduší, nezávislému na měšťáckém veřejném mínění a jsoucímu proti němu v nesmiřitelné protivě. Jenom takto se stalo, že bolševici mohli zvítěziti nad nerozhodností ve vlastních řadách a projevit skutkem onu mužnou rozhodnost, bez níž by Říjnové vítězství bylo nemožné.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a V protokolech ústředního výboru z roku 1917, vydaných roku 1929, se praví, že prý Trockij vysvětloval svá prohlášení v Sovětě tím, že "Kameněv si je vynutil". Tu jde zřejmě o mylný záznam anebo nesprávnou pozdější úpravu redakční. Prohlášení Trockého nepotřebovalo zvláštního vysvětlení: vyplývalo z okolností. Zajímavou shodou musil moskevský oblastní výbor, jenž úplně podporoval Lenina, uveřejniti týž den 18. října v moskevském listě strany prohlášení, v němž se téměř doslovně opakovala formulka Trockého: "… Nejsme strana spiklenců a nestanovíme své akce tajně... Až se rozhodneme jít do akce, řekneme to v novinách veřejně…" Jinak také nebylo lze odpověděti na přímé otázky nepřítele. Avšak jestliže prohlášení Trockého nebylo a ani nemohlo být vynuceno Kameněvem, bylo vědomě zostuzeno Kameněvovou falešnou solidárností a přitom za okolností, kdy Trockij nemohl udělat potřebnou tečku nad i.