Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191718. Vojenský revoluční výbor
V obnovené petrohradské posádce, ač se tam smýšlení koncem července změnilo, vládli v srpnu přece ještě jen menševici a eseři. Některé vojenské oddíly zůstávaly nakaženy příkrou nedůvěrou k bolševikům. Proletariát neměl zbraní: Rudá garda si zachova1a dohromady několik tisíc pušek. Povstání za těchto okolností bylo by se mohlo skončit krutou porážkou, ačkoliv se masy znovu hrnuly k bolševikům.
Stav věcí se v září neustále měnil. Po vzpouře generálů ztráceli kompromisníci rychle půdu v posádkách. Nedůvěra k bolševikům byla vystřídána přízní, anebo při nejhorším vyčkávavou neutralitou. Ale přízeň nebyla činná. Posádka zůstávala politicky neobyčejně nepevná a po mužícku podezíravá: Nezklamou nás také bolševici? Dají nám opravdu mír a půdu? Bojovat za tyto úkoly pod praporem bolševiků se většina vojáků ještě nechystala. A protože v posádce se téměř úplně uchovala nerozpustná menšina bolševikům nepřátelská (5000 až 6000 junkerů, tři kozácké pluky, prapor cyklistu a pancéřový oddíl) bylo pochybné, jak by srážka byla dopadla v září. Postup vývoje přinesl ještě jedno názorné naučení věci na prospěch, když se osud petrohradských vojáků ukázal nerozlučně spjat s osudem revoluce a bolševiků.
Právo disponovat oddíly ozbrojených mužů je základní právo státní moci. První Zatímní vláda, vnucena lidu Výkonným výborem, se zavázala nerozpouštět a nevyvádět z Petrohradu vojenské oddíly, jež se zúčastnily únorového převratu. Tak vypadá formální začátek dualismu vojenského, jejž v podstatě nelze oddělit od dvojvládí. Veliké politické otřesy následujících měsíců - dubnová demonstrace, červencové dni, příprava kornilovského povstání a jeho skončení - nezbytně vedly po každé k otázce, komu je podřízena petrohradská posádka. Ale srážky o to mezi vládou a kompromisníky měly konec konců ráz rodinný a končily se pokojně. Zbolševičtěním posádky dostalo se věci jiného obratu. Tu již sami vojáci připomněli závazek, jímž se vláda v březnu zavázala Výkonnému výboru a jehož věrolomně nedbala ani vláda ani výbor. 8. září vytyčuje vojenská sekce Sovětu požadavek, aby se vrátily do Petrohradu pluky, vyslané na frontu v spojitosti s červencovými událostmi. Ale koaliční partneři zatím usilovně přemýšleli o tom, jak vyvésti ven pluky ostatní.
V mnoha venkovských městech byl stav věcí asi stejný jako v městě hlavním. V červenci a srpnu zakusily posádky vlastenecké obnovování krve; v srpnu a září byly obnovené posádky vydány vlivům bolševickým. Bylo třeba začínat od počátku, to jest posádky opět prosívat a obnovovat. Připravujíc úder proti Petrohradu, začala vláda s provincií. Politické pohnutky se pečlivě ukrývaly za pohnutky strategické. 27. září se společná schůze sovětů revalských, města i pevnosti, usnesla stran vyvádění oddílů takto: přeskupení vojska lze uznat jen tehdy, když patřičné sověty daly napřed k tomu souhlas. Předáci vladimírského sovětu se tázali Moskvy, zda se mají podrobit příkazu Kerenského, aby se vyvedla jejich posádka. Moskevské oblastní byro bolševiků zjistilo, že "takovéto příkazy se stávají soustavou, jde-li o posádky, smýšlející revolučně. Dříve než se Zatímní vláda vzdala všech svých práv, snažila se pevně zvládnout základní právo každé vlády - disponovat ozbrojenými oddíly.
Přeměnit petrohradskou posádku stávalo se úkolem stále naléhavějším, neboť blížící se sjezd sovětů musil ať tak či onak dovésti boj o moc až k rozhodnutí. Měšťácký tisk, vedený kadetskou Rěčí, tvrdil den co den, že bolševikům nelze dávat možnost, "aby si vybrali chvíli, kdy vyhlásí občanskou válku". To znamenalo: sami musíme včas na bolševiky udeřit. Pokus, změniti napřed poměr sil v posádce, neodvratně vyplýval odtud. Strategicky přibarvené důvody vypadaly dost závažné po pádu Rigy a po ztrátě Monzunských ostrovů. Štáb okruhu rozeslal rozkazy o přeměně petrohradských oddílů se zřením k odchodu na frontu. Zároveň se věc na podnět kompromisníků přinesla do vojenské sekce. Záměr odpůrců nebyl špatný: oznámit Sovětu strategické ultimatum a vyrvat bolševikům jednou ranou vojenskou oporu zpod nohou - anebo, kdyby se Sovět vzepřel, způsobit prudký spor mezi petrohradskou posádkou a frontou, jež potřebuje doplňovacích vojsk a vystřídání oddílů.
Předáci Sovětu, uvědomivše si dostatečně, jaká past na ně byla nastražena, chtěli napřed dobře vyzkoušet půdu, než udělají krok, po němž není ústupu. Odmítnout úplně výkon rozkazu bylo by možné jen tehdy, kdyby byla jistota, že pohnutky odmítnutí budou správně pochopeny na frontě. Kdyby snad nebyly, bylo by bývalo výhodnější, v dohodě se zákopy vystřídat oddíly posádky revolučními oddíly z fronty, jimž je třeba odpočinku. V tomto právě duchu, jak již svrchu pověděno, se již vyslovil revalský sovět.
Vojáci šli na věc příměji. Jít do fronty teď, pozdě na podzim, smířit se s novou zimní kampaní - ne, tato myšlenka se jim naprosto nesrovnávala v myslích. Vlastenecký tisk pak hned začal na posádku palbu: petrohradské pluky, ztučnělé zahálkou, zase zrazují frontu. Dělníci se postavili za vojáky. Putilovci první protestovali proti tomu, aby pluky byly poslány ven. O věci se nepřestávalo mluvit ani v kasárnách, ani v závodech. To sblížilo těsněji obě sekce Sovětu. Pluky začaly zvláště přátelsky podporovat požadavky ozbrojených dělníků.
Kompromisníci, snažíce se rozohnit vlastenectví v masách hrozbou, že Petrohrad bude ztracen, navrhli 9. října v Sovětě, aby se zřídil "Výbor revoluční obrany ‚ jehož úkolem by bylo účastnit se obrany hlavního města za činné pomoci dělníků. Avšak Sovět, zdráhaje se vzíti na sebe odpovědnost "za tak zvanou strategii Zatímní vlády a zvláště za vyvedení vojsk z Petrohradu", nespěchal vysloviti se o podstatě rozkazu a usnesl se, aby se prozkoumaly jeho pohnutky a důvody. Menševici se pokusili protestovat: není přípustné vměšovat se v operativní příkazy velení. Ale docela jenom před půl druhým měsícem říkali totéž o spikleneckých rozkazech Kornilovových - a to se jim hned připomnělo. Aby se prozkoumalo, je-li vyvedení pluků příkazem úvahy vojenské anebo politické, bylo třeba povolaného orgánu. Kompromisníci se velice podivili, že bolševici přijali myšlenku ustavit "Výbor obrany": právě ten bude musit u sebe soustředit všechny věci, týkající se obrany hlavního města. To byl vážný krok. Vydíraje nebezpečnou zbraň z rukou odpůrcových, nechával si Sovět možnost obrátiti podle okolností rozhodnutí o vyvedení oddílů na tu či onu stranu, ale vždy proti vládě a kompromisníkům.
Bolševici se tím pochopitelněji chytili menševického návrhu zřídit vojenský výbor, že nejednou už dříve se i v jejich řadách hovořilo o tom, že je potřeba včas ustavit autoritativní sovětský orgán na vedení chystaného povstání. Ve Vojenské organisaci strany se dokonce už pracovalo na vhodném návrhu. Obtíž, kterou až dosud nemohli překonat, byla ta, že se nevědělo, jak spojit orgán povstání s voleným a nepokrytě pracujícím Sovětem, jehož členy byli nadto ještě zástupci nepřátelských stran. Vlastenecký podnět menševiků se nejlépe hodil, aby usnadnil zřízení revolučního štábu, přezvaného brzy na Vojenský revoluční výbor, jenž se stal hlavní pákou převratu.
Dva roky po událostech tu líčených napsal autor této knihy v článku, věnovaném říjnovému převratu: "Jakmile jen byl rozkaz vyvésti oddíly postoupen z okružního štábu Výkonnému výboru petrohradského Sovětu… bylo jasné, že tato věc může v svém dalším vývoji nabýt rozhodujícího politického významu." Myšlenka povstání naráz nabývala tvářnosti. Vymýšlet si sovětský orgán nebylo již třeba. Skutečné poslání budoucího Výboru bylo nedvojznačně zdůrazněno zvoláním, jímž Trockij v témž zasedání zakončil svou zprávu o odchodu bolševiků ze Zatímního parlamentu: "Ať žije přímý a otevřený boj, boj o revoluční moc v zemi!" Toto byl překlad hesla: "Ať žije ozbrojené povstání!" na jazyk sovětské zákonnosti.
A zrovna druhý den, 10. října, přijal ústřední bolševický výbor, v důvěrném zasedání resoluci Leninovu, jíž se ozbrojené povstání vytyčovalo jako praktický úkol příštích dnů. Strana nabývala od této chvíle jasného a bojového rozestavení. Výbor obrany se vřaďoval do vyhlídky na přímý boj o moc.
Vláda a její spojenci obklopili posádku stahujícími se kruhy. 11. října podával velitel severní fronty Čeremisov ministru vojenství zprávu o požadavku armádních výborů vystřídat unaveně oddíly na frontě pítěrskými záložníky. Štáb fronty byl tu jenom prostředkující instancí mezi armádními kompromisniky a jejich petrohradskými vůdci, snažícími se sešít pláštík pro záměry Kerenského. Koaliční tisk doprovázel obkličovací operaci symfonii vlasteneckého říjení. Každodenní schůze pluků a závodů však ukazovaly, že muzika vládnoucích vrstev nemá ani nejmenšího účinku na spodní vrstvy. 12. října odpověděla společná schůze jednoho z nejrevolučnějších závodů hlavního města (Starého Parvyeinu) na štvanici měšťáckého tisku: "Prohlašujeme pevně, že vyjdeme do ulic, jakmile to uznáme za potřebné. Nelekáme se boje, jejž máme před sebou a věříme pevně, že vyjdeme z něho jako vítězové."
Výkonný výbor petrohradského Sovětu, ustavuje zvláštní výbor, aby vypracoval ústavu Výboru obrany, určil příštímu vojenskému orgánu takovéto úkoly: zřídit styk se severní frontou a se štábem petrohradského okruhu, s Centrobaltem a oblastním sovětem Finska, aby se vyjasnil vojenský stav věcí a potřebná opatření; prozkoumat osobní složení posádky Petrohradu a jeho okolí, rovněž zásob střeliva a potravin; učiniti opatření, aby se zřídila kázeň v dělnických a vojenských masách. Toto vytčení úkolů bylo velmi obsáhlé a zároveň dvojznačné: skoro všechny byly na hranicích mezi obranou hlavního města a ozbrojeným povstáním. Avšak dva úkoly, dosud se navzájem vylučující, se tentokráte ve skutečnosti sblížily: chopí-li se Sovět vlády, bude se musit ujmouti také vojenské obrany Petrohradu. Záminka, že jde o obranu, nebyla sem přinesena násilně z venku, nýbrž vyplývala určitou měrou z okolností v předvečer povstání.
Pro stejný důvod nebyl v čelo výboru, jenž pracoval o ústavě Výboru obrany, dán bolševik, nýbrž eser, mladý a skromný úředník intendatury Lazimir, jeden z týchž levých eserů, kteří už před povstáním šli s bolševiky, ovšem nepředvídajíce vždycky, kam je to zavede. Původní návrh Lazimirův byl upraven Trockým po dvou stránkách: praktickým úkolům, jak zvládnouti posádku, bylo dáno víc přesnosti a obecný revoluční cíl byl ještě více zastřen. Návrh, schválený Výkonným výborem přes odpor dvou menševiků, zařadil mezi členy Vojenského revolučního výboru předsednictvo Sovětu a vojenské sekce, zástupce námořnictva, oblastního výboru Finska, železničního svazu, závodních výborů, odborových organisací, vojenských organisací stranických, Rudé gardy a pod. Organisační základna byla stejná jako mnohdy jindy. Avšak osobní složení Výboru se určovalo předem jeho novými úkoly. Předpokládalo se, že organisace pošlou do Výboru zástupce, znající se ve vojenských věcech anebo zástupce posádce blízké. Povaha práce musí určovat ráz orgánu.
Neméně důležité bylo jiné nové ustavování: při vojenském revolučním výboru se zřizovala stálá posádková rada. Vojenská sekce byla politickým mluvčím posádky: zástupci se do ní volili na stranickém základě. Kdežto posádková rada měla se skládat z plukovních výborů, které, řídíce denní věci svých oddílů, byly jaksi "dílenským", praktickým a nejpřímějším jejich zastupitelstvem. Obdoba mezi plukovními výbory a výbory závodními je jasná. Skrze dělnickou sekci Sovětu se bolševici mohli jistě, šlo-li o velké politické věci, opírat o dělníky. Ale na to, aby se mohli stát prvotními činiteli v závodech, bylo třeba vésti za sebou závodní výbory. Složení vojenské sekce zajištovalo bolševikům politickou přízeň většiny posádky. Avšak na to, aby mohli prakticky disponovat vojenskými oddíly, bylo třeba přímo se opírat o plukovní výbory. Tak se vysvětluje, proč v období, jež povstání předcházelo, zaujala posádková rada místo přední, vytlačivši přirozeně vojenskou sekci. Nejčelnější delegáti sekce byli ostatně i členy rady.
V článku "Krise dozrála", napsaném nedlouho před těmito dny, tázal se Lenin vyčítavě : "Co učni1a strana, aby dobře poznala, kde všude je vojsko atd. . . . ?" Ačkoliv Vojenská organisace pracovala velmi obětavě, byla výtka Leninova spravedlivá. Výzkum vojenských sil a prostředků způsobem čistě v štábech obvyklým byl pro stranu obtížný : nebylo tu zručnosti, nebylo k tomu přístupu. Věc se ihned změnila od té chvíle, když se objevila na scéně posádková rada: od této chvíle viděli předáci vlastníma očima den co den panorama posádky, a to nejen hlavního města, nýbrž i nejbližšího jeho okruhu.
12. října jednal Výkonný výbor o návrhu, vypracovaném komisi Lazimirovou. Ač zasedání bylo důvěrné, měla rozprava značnou měrou alegorický ráz : "Tu se něco mluvilo, ale myslilo se na něco jiného," píše ne nadarmo Suchanov. Návrh ustanovoval zříditi při Výboru jednotlivá oddělení obrany, zásobování, spojení, informace a pod.: šlo tu o štáb anebo o kontraštáb. Za cíl rady se prohlašovalo, že má povznést bojovou schopnost posádky. V tom nebylo klamu. Ale bojové schopnosti bylo lze užít různě. Menševici bezmocně pobouření se přesvědčovali, že myšlenka, vytčená jimi za vlasteneckým cílem se proměňuje v pláštík připravovaného povstání. Zástěrka byla velmi málo neprůhledná: všichni chápali, o čem se mluví ale zároveň všechno to zůstávalo nedotknutelným: vždyť takto úplně postupovali dříve i kompromisníci, seskupujíce kolem sebe v kritické chvíli posádku a ustavujíce vlastní orgány vedle orgánů státních. Bolševici jako by jen šli v šlépějích tradicí dvojvládí. Ale do starých forem vnášeli nový obsah. To, co dříve tu bylo na smiřování, tentokráte vedlo k občanské válce. Menševici žádali, aby se protokolovalo, že oni jsou proti celému podniku ve všem všudy. Této platonické žádosti se učinilo zadost.
Na druhý den se ve vojenské sekci, která ještě docela nedávno byla gardou kompromisníků, jednalo o Vojenském revolučním výboru a Posádkové radě. Hlavní slovo v tomto významném zasedání měl právem předseda Centrobaltu námořník Dybenko, černý, plnobradý obr, jenž si neuvykl hledat slova po kapsách. Řeč helsinského hosta se vryla jako čerstvý a prudký mořský proud do ustáleného ovzduší posádky. Dybenko mluvil o úplné roztržce námořnictva s vládou a o novém poměru k velení. Než se začaly poslední námořní operace, obrátil se admirál s dotazem k sjezdu námořníků, jenž v ty dny zasedal: budou se vykonávat bojové rozkazy? "Odpověděli jsme: budou - za dozoru našeho. Ale uvidíme-li, že loďstvu hrozí záhuba, bude velitel první pověšen na stěžni." Pro petrohradskou posádku to byla nová řeč. I v loďstvu se jí užilo teprve ve dnech docela nedávných. Byla to řeč povstání. Hrstka menševiků bručela zmateně v koutku. Předsednictvo se dost znepokojeně dívalo na sraženou masu šedých vojenských plášťů. Ani jediný hlas odporu z jejích řad! Zraky planou v zanícených tvářích. Duch odvahy se vznáší nad shromážděním.
Dybenko, rozohněný obecným souhlasem, prohlásil v závěru s jistotou: "Mluví se o tom, že je potřeba vyvést petrohradskou posádku na obranu cest k Petrohradu, zvláště k Revalu. Nevěřte tomu! Reval obhájíme sami. Zůstaňte tady a braňte zájmy revoluce… Budeme-li potřebovat vaší pomoci, řekneme vám sami a jsem přesvědčen, že nás podepřete." Tato výzva, jež ze všech nejlépe padla do myslí vojáků, vzbudila bouři opravdového nadšení, v němž beze stop zanikl odpor jednotlivých menševiků. Vyvádění pluků bylo lze od této chvíle pokládat za rozhodnuté.
Návrh, podaný Lazimirem, byl přijat většinou 283 hlasů proti jednomu; 23 hlasů se zdrželo. Tento výsledek, jejž ani bolševici neočekávali, byl měřítkem síly revolučního nátlaku mas. Hlasování znamenalo, že vojenská sekce nepokrytě a oficiálně odevzdává řízení posádky od vládního štábu Vojenskému revolučnímu výboru. Blízké budoucno ukáže, že to není jen demonstrace.
V týž den uveřejnil Výkonný výbor petrohradského Sovětu zprávu o tom, že bylo při něm ustaveno zvláštní oddělení Rudé gardy. Ozbrojit dělníky, pro což se za kompromisníků hrozilo prstem, ba i kacéřovalo, stalo se jedním z nejvážnějších úkolů bolševického Sovětu. Nedůvěřivý poměr vojáků k Rudé gardě byl už tentam. Teď naopak se téměř ve všech resolucích pluků vyzdvihuje požadavek ozbrojit dělníky. Rudá garda a posádka se stavějí od této chvíle bok po bok. Brzy budou spjaty ještě těsněji obapolným podřízením Vojenskému revolučnímu výboru.
Vláda se znepokojila. Ráno 14. října se konala u Kerenského porada ministrů, na níž bylo schváleno opatření, podnikané štábem proti chystající se "akci". Vládcové se dohadovali: zůstane tentokráte při ozbrojené demonstraci nebo dospěje k povstání? Velitel okruhu pravil zástupcům tisku: "Ať tak či onak, jsme připraveni." Odsouzenci často pocítí příliv sil v předvečer své záhuby.
Na společném zasedání výkonných výborů, Dan, napodobuje červnové intonace Cereteliho, jenž se zatím schoval na Kavkaz, žádal od bolševiků odpověď na otázku: zamýšlíte jít do akce, a jestli ano, kdy? Z odpovědi Rajzanovovy učinil menševik Bogdanov závěr nikoli nedůvodný, že bolševici připravují povstání a že budou v čele povstalců. List menševiků napsal: "Zřejmě se úvahy bolševiků při chystaném uchvácení moci opírají právě o to, že posádka nebude z města odvedena. Avšak uchvácení moci se rozumělo ještě v uvozovkách: kompromisníci ještě nevěřili v nebezpečí vážně. Báli se ani ne tak vítězství bolševiků, jako vítězného pochodu protirevoluce následkem nových bojů občanské války.
Sovět, začav ozbrojovat dělníky, musil si prorazit cestu k zbraním. To se nedělo naráz. Každý praktický krok vpřed byl i tu určován masou. Potřeba jen bylo chovat se pozorně k jejím návrhům. Po čtyřech letech po událostech vypravoval Trockij na vzpomínkovém večeru, věnovaném Říjnové revoluci: "Když přišla dělnická delegace a řekla, že potřebuje zbraně, pravím jí: ‚Ale vždyť my přece nemáme zbrojnici'. Odpovídají: ‚Byli jsme v Sestrorěcké zbrojovce.' - ‚Nu a co? - ‚Tam nám řekli: vydá-li Sovět příkaz, vydáme zbraně.' Vydal jsem příkaz na 5000 pušek a dostali je ještě ten den. To byla první zkušenost." Nepřátelský tisk ihned strhl křik, že státní závod vydává zbraně na rozkaz osoby, obviněné z velezrady a puštěné z vězení na peněžitou záruku. Vláda mlčela. Ale vystoupil na scénu nejvyšší orgán demokracie, Výkonný výbor, s přísným rozkazem: nikomu nevydávat zbraní bez jeho dovolení. Zdálo by se, že Dan anebo Goc mohl zakazovat, aby se vydávaly zbraně, právě tak málo jako Trockij mohl dovolovat nebo přikazovat, aby se vydaly: závody a zbrojovky byly pod správou vlády. Avšak nedbati oficiální moci ve všechny kritické chvíle, to byla už tradice Výkonného výboru a tomu si zvykla i sama vláda, neboť tak se to shodovalo s přirozeností věcí. Porušení tradicí a zvyklostí přišlo však s druhého konce: dělníci a vojáci, přestavše rozlišovat hromy Výkonného výboru od blesků Kerenského, nedbali ni těch, ni oněch.
Žádat, aby se odvedly petrohradské pluky, bylo pohodlnější, když se to dělalo jménem vojsk na frontě než jménem kanceláří za frontou. Uváživ věc takto, podřídil Kerenskij petrohradskou posádku hlavnímu veliteli severní fronty Čeremisovovi. Vyjímaje hlavní město po stránce vojenské z vlastního velení, jakožto hlavy vlády, těšil se Kerenskij myšlenkou, že ji podřizuje sobě jakožto nejvyššímu vojenskému veliteli. General Čeremisov zase, jenž měl rozlousknout tvrdý oříšek, hledal pomoci u komisařů a členů výborů. Spojenými silami byl vypracován plán brzké akce. Na 17. říjen pozval štáb fronty společně s armádními organisacemi zástupce petrohradského Sovětu do Pskova, aby jim oznámil zpříma svůj požadavek tváří v tvář zákopům.
Petrohradskému Sovětu nezbývalo nic než výzvu přijmout. V čele delegace, vybrané na zasedání 16. října z několika desítek osob, asi z polovice z členů Sovětu a z polovice ze zástupců pluků, byl předseda dělnické sekce Federov a předáci vojenské sekce a Vojenské organisace bolševiků Laševič, Sadovskij, Mcchonošin, Daškevič a jiní. Několik levých eserů a menševiků-mezinárodovců, zařaděných do delegace, se zavázalo hájit v Pskově politiku Sovětu. Na poradě delegace před odjezdem byl přijat návrh na prohlášení, podaný Sverdlovem.
Na témž zasedání Sovětu se jednalo o stavu věcí ve Vojenském revolučním výboře. Této organisaci, sotva vznikla, se den co den dostávalo mezi odpůrci více nenávisti. "Bolševici neodpovídají, volal řečník oposice, "na přímou otázku: chystají-li akci? To je zbabělost anebo si nejsou jisti svými silami." V shromáždění se všechno vesele rozesmálo: zástupce vládní strany žádá, aby mu povstalecká strana otevřela své srdce. "Nový Vybor" ‚ praví dále řečník, "to není nic jiného než ‚revoluční štáb na uchvácení moci'." Oni, menševici, do něho nevstoupí. "Kolik vás je?" volají na něho. V Sovětě menševiků, pravda, není mnoho, dohromady 50 osob, ale zato vědí dopodrobna, že "masy povstání nepřejí". V své odpovědi Trockij nepopírá, že se bolševici chystají uchvátit moc: "My z toho neděláme tajemství." Ale teď nejde o to. Vláda oznámila, že vyvede revoluční vojska z Petrohradu - "a my musíme říci: ano nebo ne". Návrh Lazimirův se přijímá drtivou většinou hlasů. Předseda navrhuje, aby Vojenský revoluční výbor se hned druhý den dal do práce. Takto učiněn ještě jeden krok vpřed.
Velitel okruhu Polkovnikov znovu oznámil ten den vládě, že se chystá akce bolševiků. Zpráva byla napsána bodrým tónem: posádka v souhrnu je při vládě, junkerská učiliště dostala rozkaz, aby byla pohotově. V provolání k obyvatelstvu Polkovnikov sliboval, bude-li to potřeba, že "užije nejráznějšího opatření". Hlava města eser Šnejder zase žadonil, aby se "nepůsobil nepokoj, aby nenastal jistý hlad v hlavním městě". Sesílaje hrozby, zaklínání a strachy se klepaje, nabíral tisk tóny stále vyšší.
Aby se víc zapůsobilo na delegaci petrohradského Sovětu, připravena v Pskově na přivítanou vojensko-teatrální dekorace. V budově štábu kolem stolů, na nichž rozloženy mapy, budící úctu, rozsadili se páni generálové, vysocí komisaři v čele s Vojtinskýrn a zástupcově armádních výborů: Náčelnici oddělení štábu podávali zprávy o vojenském stavu věcí na souši a na moři. Závěry zpravodajů se nesly k jednomu: je třeba ihned vypravit petrohradskou posádku na obranu příchodů k hlavnímu městu. Komisaři a členově výborů rozhořčeně odmítali podezření, že jednají ze zákulisních politických pohnutek: veškeré operace jsou určovány strategickou potřebou. Přímých důkazů, že je to naopak, delegáti neměli: jde-li o takovéto věci, nekutálejí se důkazy po ulici. Ale veškerá situace vyvracela, že by šlo o důvody strategické. Fronta netrpěla nedostatkem lidí, nýbrž nedostatkem lidské vůle bojovat. Smýšlení petrohradské posádky naprosto nebylo s to, aby upevnilo rozklíženou frontu. K tomu pak naučení kornilovských dnů bylo ještě v paměti všech. Delegace, skrz naskrz přesvědčená, že pravdu má ona, snadno dovedla čelit nátlaku štábu a vrátila se do Petrohradu jednomyslnější, než byla při odjezdu do Pskova.
Ony přímé důkazy, jichž tehdy neměli účastníci, teď má již k disposici dějepisec. Tajná vojenská korespondence svědčí o tom, že nikoli fronta žádala o petrohradské pluky, nýbrž že frontě je vnucoval Kerenskij. Na telegram ministra vojenství odpověděl hlavní velitel severní fronty telegraficky: "Důvěrné. 17. X. Podnět, aby vojska petrohradské posádky byla poslaná na frontu, vyšel od vás, nikoli ode mne… Když se vysvětlilo, že oddíly petrohradské posádky nechtějí jíti na frontu, to jest, že nejsou schopny boje, řekl jsem v soukromém hovoru s vaším zástupcem-důstojníkem, že… takovýchto oddílů máme na frontě už dost; avšak vzhledem k přání vámi vyslovenému, poslat je na frontu, nezříkal jsem se jich a nezříkám se ani teď, máte-li tak jako dřív za to, že je třeba odvést je z Petrohradu." Zpola polemický ráz telegramu se vysvětluje tím, že Čeremisov, generál, mající sklon k vyšší politice, pokládaný v carské armádě za "rudého" a jenž se později, podle výrazu Miljukovova, stal "favoritem revoluční demokracie", dospěl zřejmě k závěru, že lépe je včas se oddělit od vlády v jejím sporu s bolševiky. Chování Čeremisovovo ve dnech převratu to úplně potvrzuje.
Boj o posádku se splétal s bojem o sjezd sovětů. Do dne svolání, původně stanoveného, zbývaly čtyři, pět dní. "Akce" se očekávala v spojitosti se sjezdem. Předpokládalo se, že tak jako v červencové dny se hnutí rozvine jako ozbrojená masová demonstrace s boji na ulicích. Menševik Potresov, náležící k pravému křídlu, opíraje se zřejmě o zprávy protivýzvědné služby, vyložil v měšťáckém tisku plán bolševické akce, jez se měla rozvinout v noci na 17. říjen. Vynalézaví autoři plánu nezapomněli předvídat, že u jedné z předměstských bran vezmou bolševici s sebou "temné živly". Vojáci gardových pluků se umějí smát ne hůře než bohové Homérovi. Bílé sloupoví a lustry Smolného se otřásaly výbuchy smíchu, když se na zasedání Sovětů přečtl článek Potresovův. Avšak moudrá vláda, která neuměla vidět to, co se dělo před jejíma očima, se opravdově polekala nejapného podvrhu a rychle se sešla ve dvě hodiny v noci, aby čelila "temným živlům". Po nových poradách Kerenského s vojenskou mocí bylo učiněno potřebné opatření : zesílena obrana Zimního paláce a Státní banky, povolány dvě školy praporčíků z Oranienbaumu a dokonce i pancéřový vlak z rumunské fronty. "Bolševici v poslední chvíli", podle slov Miljukovových, "změnili své přípravy. Proč tak učinili, není jasné." Několik let po událostech věřil ještě vzdělaný dějepisec výmyslu, jenž se sám sebou vyvracel.
Úřady přikázaly milici prozkoumat předměstí, aby se našly stopy přípravy k akci. Doklady milice jsou spletí živého pozorování a policejní hlouposti. V Alexandro-Něvské čtvrti, kde je mnoho velikých závodů, shledali pátrači úplný klid. Ve Vyborské čtvrti se hlásalo nepokrytě, že je potřeba vládu svrhnout, ale "navenek" byl klid. Ve Vasilostrovské čtvrti bylo smýšlení pozdvižené, avšak ani tu nebylo pozorovat vnější příznaky akce. Na Narvskě straně se usilovně agitovalo pro akci; ale u nikoho nebylo lze dosáhnout odpovědi na otázku, kdy se to má stát: buď že den a hodina je nejpřísněji tajena, anebo skutečně nikdo o něčem takovém neví. Rozhodnuto: zesílit v předměstích stráže a miliční komisaři budou častěji stráže prohlížet.
Dopisovatel moskevského liberálního listu doplňuje dosti zdařile zprávu milice: "V předměstích, v petrohradských závodech, Něvském, Obuchovském a Putilovském, jde bolševická agitace pro akci plnou parou. Smýšlení dělníků je takové, že jsou hotovi dát se na pochod kdykoliv. V těchto dnech se v Petrohradě pozoruje nebývalý příliv zběhů… Na Varšavském nádraží nelze ani projíti masou vojáků podezřelého vzhledu, zapáleného zraku a rozčilených tváří… Jsou tu zprávy, že do Petrohradu přijely celé zlodějské tlupy, jež čenichají kořist. Organisují se temné síly, jimiž čajovny a pelechy jsou přeplněny…" Měšťanský strach a policejní povídačky se tu splétají s drsnou skutečností. Revoluční krise, přibližujíc se rozuzlení, rozviřovala hlubiny společnosti až do dna. I zběhové, i zlodějské tlupy, i zločinecká peleš opravdu vypjaly hlavy, slyšíce dunění blížícího se zemětřesení. Špičky společnosti fysicky užaslé patřily na rozpoutané síly svého řádu, na jeho neřesti a otevřené rány. Revoluce je nezpůsobila, nýbrž jenom obnažila.
V tyto dny v Dvinsku v štábu sboru psal známý nám již baron Budberg, zlostný reakčník, jenž měl pozorovatelský dar a svéráznou prohlídavost : "Kadeti, kadetoidi, okťabristé a revolucionáři všech mastí, starých i březnových, čijí, že se přiblížil jejich konec a vřískají z plných plic, připomínajíce mosleminy, kteří se řehtačkami snaží odvrátit zatmění měsíce.
Na 18. říjen byla po prvé svolána posádková rada. Telefonogram, zaslaný vojenským oddílům, je vyzýval, aby se zdržely samovolných akcí a vykonávaly jen příkazy vedení, které budou potvrzeny vojenskou sekci. Sovět se takto rázně pokoušel chopiti se přímo dozoru nad posádkou.
Telefonogram nebyl v podstatě ničím jiným než výzvou svrhnout dosavadní moc. Ale kdo si toho přál, mohl si jej vykládat jako pokojnou záměnu kompromisníků za bolševiky v mechanismu dvojvládí. Prakticky to bylo jedno, ale tento pružnější výklad nechával místo pro iluse. Předsednictvo Výkonného výboru, jež se pokládalo za pána Smolného, se pokusilo rozesílání telefonogramu zastavit. Tím se jen marně ještě zostuzovalo. Schůze zástupců plukovních a rotných výborů Petrohradu a okolí se v stanovenou chvíli konala a byla neobyčejně četně navštívena.
V ovzduší, způsobeném odpůrci, se zprávy účastníků posádkové rady arci soustředily na chystanou "akci". Tu jsme svědky významného hlášení podle jmen, pro a proti, jehož by se předáci sotva byli odvážili z podnětu vlastního. Proti akci se vyslovují: škola praporčíků v Petěrhofu a 9. jízdní pluk. Pochodové škadrony gardové jízdy se prohlašují za neutrální. Škola praporčíků v Oranienbaumu se podrobí jenom příkazům Výkonného výboru. Ale na tom už přestávají hlasy nepřátelské nebo neutrální. Ochotu, vystoupiti na první výzvu petrohradského Sovětu, projevují pluky: myslivecký, moskevský, volyňský, pavlovský, keksholmský, semenovský, izmajlovský, 1. stře1ecký a 3. záložní, pak 2. baltský lodní oddíl, elektrotechnický prapor a dělostřelecký oddíl gardy. Grenadýrský pluk vystoupí jenom na rozkaz sjezdu sovětů: to stačí. Méně významné oddíly se řídí podle většiny. Zástupcům Výkonného výboru, jenž nedávno, a ne nadarmo, pokládal za zdroj své síly petrohradskou posádku, odepřeno tentokráte slovo bezmála jednomyslně. Bezmocně rozlícení odešli z "nepravoplatné" schůze, která hned na návrh předsedy potvrdila: nižádné příkazy Sovětem nepotvrzené nemají platnosti.
To, co se ve vědomí posádky několik minulých měsíců a zvláště neděl připravovalo, se tentokráte teprve vyhraňovalo. Vláda se ukázala nicotnější, než si bylo lze pomyslit. Zatím co město dunělo pověstmi o akci a krvavých bojích, porada plukovních výborů, na níž měli bolševici ohromnou převahu, učinila v podstatě věci masovou demonstraci i masové boje nepotřebnými. Posádka se jistě brala k převratu, chápajíc jej ne jako povstání, nýbrž jako uskutečnění nesporného práva Sovětů řídit osud země. V tomto hnutí byla nezdolná síla, ale zároveň i neohebnost. Strana musila obratněji přizpůsobovat svůj pochod politickému kroku pluků, z nichž většina čekala na výzvu Sovětu a některé zase - na výzvu sjezdu sovětů.
Aby se předešlo nebezpečí nepořádku v rozvoji akce, nepořádku třebas jen dočasného, bylo třeba odpověděti na otázku, vzrušující nejen nepřátele, ale i přátele : zda opravdu dnes nebo zítra nevzplane povstání ? V tramvajích, na ulicích a v obchodech se nemluví o ničem jiném než o chystané akci. Na Dvorcovém náměstí před Zimním palácem a před štábem stojí dlouhé řady důstojníků, nabízejících vládě své služby. Dostávají za to revolvery: ve chvíli nebezpečí se ani revolvery, ani jejich majetníci neobjeví vůbec. Otázce, bude-li povstání, věnovány úvodníky všech dnešních novin. Gorkij žádá od bolševiků, nejsou-li "bezvolnou hračkou zdivočelé tlupy", aby pověsti vyvrátili. Neklid z toho, že se nevědělo, co bude, pronikl i do dělnických čtvrtí a zvláště do pluků. Tam se už zdálo, že akce se chystá bez nich. Kým? Proč mlčí Smolný? Protimluvná situace Sovětu jakožto otevřeného parlamentu a jakožto revolučního štábu působila na posledním přejezdu velké obtíže. Mlčet dále bylo nemožné.
"Tyto dny, praví Trockij na konci večerního zasedání Sovětu, "je tisk plný zpráv, pověstí a článků o chystané akci... Usnesení petrohradského Sovětu jsou veřejná. Sovět je organisace volená a.. nemůže míti usnesení, o němž by nevěděli dělníci a vojáci… Prohlašuji za Sovět: nižádná ozbrojená akce nebyla námi stanovena. Avšak kdyby Sovět podle postupu věcí musil stanoviti akci, dělníci a vojáci by vystoupili jako jeden muž na jeho zavolání… Ukazuje se na to, že jsem podepsal příkaz na 5000 pušek... Ano, podepsal… Sovět bude i nadále organisovat a ozbrojovat dělnickou gardu." Delegáti rozuměli: srážka je blízká, ale bez nich a mimo ne nebude dáno znamení.
Avšak kromě uspokojujícího vysvětlení potřebují masy vyhlídky na revoluci. Zpravodaj spojuje v jedno dvě otázky: odvedení posádky z města a příští sjezd sovětů. "Jsme s vládou ve sporu, jenž může nabýt nesmírné příkrosti… Nedovolíme… zbavit Petrohrad jeho revoluční posádky." Tento spor je zase podřízen jinému blížícímu se sporu. "Měšťáctvo ví, že petrohradský Sovět navrhne sovětskému sjezdu, aby se chopil vlády… A tu se měšťácké třídy, předvídajíce nezbytný boj, snaží odzbrojiti Petrohrad." Jak se převrat politicky zauzluje, ukázalo se v této řeči zcela určitě: chystáme se chopit moci, potřebujeme posádku, nevydáme jí. "Při prvním pokusu protirevoluce zmařiti sjezd odpovíme protiakcí, jež bude nemilosrdná a již přivedeme do konce." Vyhlášení rozhodné politické ofensivy se i tentokráte končí formulkou vojenské obrany.
Suchanov, jenž se objevil na zasedání s marným návrhem získat Sovět pro oslavy jubilea Gorkého, dost zdařile později komentoval revoluční uzel v ten den zavázaný. Pro Smolný je otázka posádky otázkou povstání. Pro vojáky je to otázka jejich osudu. "Těžko si pomyslit co vhodnějšího jako východisko politiky těchto dnů." To Suchanovovi nebrání, pokládat politiku bolševiků v celku za záhubnou. Spolu s Gorkým a tisíci radikálních inteligentů se nejvíce děsí oné "zdivočelé tlupy" (jak říká), jež neobyčejně záměrně rozvíjí den co den svou ofensivu.
Sovět je dosti mocný, aby zpříma vyhlásil program státního převratu a dokonce mu i určil čas. Ale až do dne úplného vítězství, jejž si sám stanovil, je Sovět zároveň bezmocný v tisíci velkých a malých věcí. Kerenskij, politicky již proměněný v nicku, vydává ještě dekrety v Zimním paláci. Lenin, oduševňovatel nezdolného hnutí mas, se skrývá v podzemí; ministr spravedlnosti Maljantovič znovu nařídil v ty dny státnímu zástupci, aby se postaral, aby byl Lenin zatčen. Dokonce se zdálo, že i v Smolném, na vlastním území, žije všemocný petrohradský Sovět jenom z milosti. Správu budovy, pokladny, výpravny, automobilů a telefonů má stále ještě Ústřední výkonný výbor, jenž se sám drží na tenounkých nitkách dědického práva.
Suchanov vypravuje, jak po zasedání pozdě v noci vyšel na náměstí před Smolný do pekelné tmy a lijáku. Velký zástup delegátů tam beznadějně přešlapoval u dvou kouřících a čadících automobilů, jež byly bolševickému Sovětu vydány z bohatých garáží Výkonného výboru. "K automobilům", vypravuje všude přítomný pozorovatel, "přišel i předseda Trockij. Ale postál tu chvíli, rozhlédnul se kolem a usmál se, potom pobrouzdal kalužemi a zmizel v temnotě." U zastávky tramvaje se Suchanov srazil s jakýmsi nevelkým človíčkem skromného vzhledu s černou přistřiženou bradkou. Neznámý se snažil utěšit Suchanova, že cesta odtud je nepříjemná, dlouhá. Kdo je to? otázal se Suchanov své průvodkyně, bolševičky. "Starý pracovník strany, Sverdlov." Ani ne za dvě neděle bude tento malý človíček s černou bradkou předsedou Ústředního výkonného výboru, nejvyššího orgánu Sovětské republiky. Sverdlov zřejmě utěšoval chodce, jehož znal, z citu vděčnosti: před osmi dny se totiž v bytě Suchanovově, pravda, bez jeho vědomí, konala ona schůzka bolševického ústředního výboru, jež dala ozbrojený převrat na pořad dne.
Druhý den se Výkonný výbor pokouší obrátit kolo událostí nazpět. Předsednictvo svolává "řádnou" schůzi posádky a zve na ni i zaostalé výbory, kde se už dávno nekonaly volby a které se den předtím porady neúčastnily. Dodatečné vyzkoušení posádky, jež tu a tam přineslo leccos nového, potvrdilo tím výrazněji obraz včerejší. Proti akci se tentokráte vyslovily: většina výborů oddílů z petropavlovské pevnosti a výbory pancéřového oddílu : ty i ony prohlásily, že se podrobují Výkonnému výboru. Toho rozhodně nelze nedbat.
Pevnost, postavená na ostrůvku omývaném Něvou s jejím kanálem mezi střední částí města a dvěma obvody, vládne nejbližším mostům a chrání anebo naopak odkrývá od řeky přístup k Zimnímu paláci, kde sídlí vláda. Třebas nemá vojenského významu při operacích velkého rozměru, může pevnost přece jen mít velmi závažné slovo v boji uličním. Kromě toho, a to je snad nejdůležitější, je při pevnosti bohatá Kronverská zbrojnice: dělníci potřebují pušek, ba i nejrevolučnější pluky jsou skoro neozbrojené. Důležitost pancéřových vozů v uličním boji netřeba vysvětlovat: kdyby je měla vláda, mohly by způsobit nemálo zbytečných obětí; v rukou povstání zkrátí cestu k vítězství. Na pevnost a pancéřový oddíl budou musit bolševici v příštích dnech obrátit pozornost. V ostatním poměru sil se na poradě ukázalo totéž co včera. Pokus Výkonného výboru provést své velmi opatrné usnesení narazilo na chladný odpor ohromné většiny: porada, nejsouc svolána petrohradským Sovětem, se nepokládá za oprávněnou něco usnášet. Kompromisničtí vůdcové si sami vyškemrali tuto dodatečnou ránu.
Výkonný výbor, shledav přístup k plukům zespod zabarikádovaný, pokusil se ovládnout posádku shora. Po dohodě se štábem jmenoval hlavním komisařem celého okruhu štábního kapitána esera Malevského a prohlásil, že je ochoten uznat komisaře Sovětu s podmínkou, že se podrobí hlavnímu komisaři. Pokus sednout si shora na bolševickou posádku skrze nějakého neznámého štábního kapitána byl zřejmě marný. Sovět jej odmítl a přestal vyjednávat.
Povstání odhaleného Potresovem 17. října nebylo. Tu odpůrci začali mluvit jistotně o novém dni: o 20. říjnu. Na ten den, jak se pamatujeme, bylo původně stanoveno zahájení sjezdu sovětů a povstání se táhlo za sjezdem jako jeho stín. Pravda, sjezd zatím už byl odložen o pět dní: ale to je jedno: předmět byl posunut, ale stín zůstal. Vláda učinila i tentokráte všechna potřebná opatření, aby se "akce" nedopustila. V předměstích postaveny zesílené uzavírací řetězy. Kozácké stráže jezdily dělnickými čtvrtmi celou noc. V různá místa Petrohradu skryty jízdní zálohy. Milice byla vybavena pro boj a polovice jejího mužstva byla stále v komisariátech na stráži. K Zimnímu paláci postaveny pancéřové vozy, lehké dělostřelectvo a kulomety. Cesty k paláci jsou střeženy strážemi.
Povstání, kterého nikdo nepřipravoval a k němuž nikdo nevyzýval, ani tentokráte nebylo. Den minul klidněji než mnohé jiné, práce v továrnách a závodech se nezastavila. Izvěstija řízené Danem slavily vítězství nad bolševiky: "Jejich dobrodružství s ozbrojenou akcí v Petrohradě je věc skončená". Bolševici byli zaškrceni jediným projevem nelibosti sjednocené demokracie: "už se vzdávají". Doslova by se mohlo myslit, že si zmatení odpůrci dali za cíl, jak by nevčasnou úzkostí a ještě nevčasnějším vítězným troubením pomátli "veřejné mínění" a zastřeli záměry bolševiků.
Usnesení ustaviti Vojenský revoluční výbor, přijaté po prvé 9. října, přišlo do plena Sovětu teprve před týdnem: sovět není strana, jeho ústrojí je neohebné. Ještě čtyř dnů bylo potřeba, aby se Výbor zformoval. Těchto deset dnů však neminulo darmo: ovládnutí posádky pokračovalo velmi rychle, rada plukovních výborů projevila svou schopnost života, a ozbrojení dělníků pokročilo, takže Vojenský revoluční výbor, jenž se dal do práce teprve 20. října, pět dní před povstáním, naráz dostal do své správy hospodářství dobře spořádané. Protože kompromisníci Výbor bojkotovali, stali se jeho členy jenom bolševici a leví eseři: to úkol usnadnilo a zjednodušilo. Z eserů pracoval tu jediný Lazimir, jenž byl dán dokonce v čelo byra, aby se výrazněji zdůraznil sovětský a nikoli stranický ráz orgánu. V podstatě se Výbor, jehož předsedou byl Trockij, hlavními pracovníky Podvojskij, Antonov-Ovsejenko, Laševič, Sadovskij, Mechonošin, opíral jenom o bolševiky. V plném svém složení, za účasti zástupců všech orgánů vyjmenovaných v jeho ústavě, se Výbor sešel sotva jedinkrát. Denní práce se konala skrze byró pod vedením předsedy a za rady Sverdlovovy, kdykoli šlo o kteroukoliv vážnou věc. A to byl štáb povstání.
Bulletin Výboru skromně zaznamenává první kroky jeho: do aktivních oddílů, některých úřadů a skladů jmenováni komisaři "na dozírání a vedení". To znamenalo, že dobyv posádky politicky, podřizoval si ji Sovět tentokráte organisačně. Ve výběru komisařů měla veliký úkol Vojenská organisace bolševiků. Mezi tisícem členů, z nichž se asi v Petrohradě skládala, bylo nemálo rázných a revoluci nade vše oddaných vojáků a mladých důstojníků, kteří se po červencových dnech náležitě zocelili v žalářích Kerenského. Komisaři naverbovaní z jejich řad shledali v oddílech posádky půdu dostatečně připravenou: tam je pokládali za své bratry a podrobovali se jim docela ochotně.
Podnět zmocnit se úřadů a orgánů vycházel nejčastěji zespod. Dělníci a zaměstnanci zbrojnice při Petropavlovské pevnosti vytkli požadavek, že je potřeba dozírat na vydávání zbraní. Komisař sem poslaný ještě že učinil přítrž dodatečnému ozbrojování junkerů, zadržev 10.000 pušek určených pro Donskou oblast i menší hromady pušek určené mnoha podezřelým organisacím a osobám. Dozor se brzy rozprostřel i na jiné sklady, dokonce i na soukromě obchody se zbraněmi. Stačilo se obrátit k výboru vojáků, dělníků anebo zaměstnanců úřadu anebo skladu, aby odpor správy byl ihned zlomen. Zbraně se od této chvíle vydávaly jen na příkaz komisařů.
Tiskárenští dělníci skrze svůj svaz obrátili pozornost Výboru na záplavu černosotěnských letáků a brožur. Bylo usneseno, že ve všech pochybných případech se bude svaz tiskárenských zaměstnanců obracet o rozhodnutí k Vojenskému revolučnímu výboru. Dozor skrze tiskárenské dělníky byl ze všech možných způsobů nejúčinnějším dozorem nad tiskovou agitací protirevoluce.
Sovět, nepřestávaje na formálním vyvrácení pověstí o povstání, stanovil otevřeně na neděli 22. října pokojnou přehlídku svých sil, ale nikoli v uličním pochodu, nýbrž schůzemi v závodech, kasárnách a ve všech velkých místnostech petrohradských. Usilujíce zřejmě způsobit krvavý zmatek, stanovili tajemní modloslužebníci na týž den církevní procesí ulicemi hlavního města. Výzva neznámých kozáků zvala občanstvo k účasti na procesí "na paměť osvobození Moskvy roku 1812 od nepřátel". Pohnutka vybrána ne příliš aktuální; ale řidiči kromě toho navrhovali všemohoucímu požehnati kozáckým zbraním "na záštitu od nepřátel země ruské", což se už zřejmě týkalo roku 1917.
Nebylo proč se obávat vážné protirevoluční manifestace: duchovenstvo bylo v petrohradských masách bezmocné, pod církevní korouhví mohlo zdvihnout proti Sovětu jenom žalostné zbytky černosotěnských tlup. Ale při účasti zkušených provokátorů protivýzvědné služby a kozáckého důstojnictva nebyly krvavé srážky nemožné. Vojenský revoluční výbor, čině opatření na odvrácení nebezpečí, začal usilovně působit na kozácké pluky. V budově samého revolučního štábu ustaven přísnější pořádek. "Nebylo už tak snadné dostat se do Smolného," píše John Reed. "Systém propustek se měnil každých několik hodin, neboť zvědové neustále pronikali dovnitř."
Na schůzi posádkové rady 21. října věnované zítřejšímu "Sovětskému dnu" navrhl zpravodaj mnohé výstražné opatření proti možným uličním srážkám. 4. kozácký pluk, nejlevější, prohlásil řečí svého zástupce, že se procesí nezúčastní. 14. kozácký pluk ujistil, ze se bude vsemi silami bit proti jakémukoliv protirevolučnímu pokusu, ale zároveň že pokládá akci na uchvácení vlády za "nevčasnou". Ze tří kozáckých pluků nebyl tu jenom pluk urálský, nejzaostalejší, jejž převedli do Petrohradu v červenci na potlačení bolševiků.
Rada přijala po zprávě Trockého tři stručné resoluce: 1. "Posádka Petrohradu a jeho okolí slibuje Vojenskému revolučnímu výboru úplnou podporu na všech jeho krocích…" 2. "22. říjen je dnem pokojného sčítání sil… Posádka se obrací ke kozákům:… Zveme vás na zítřejší naše schůze. Přejeme vám všechno nejlepší, bratři kozáci!" 3. "Všeruský sjezd sovětů nechť se chopí vlády a zajistí lidu mír, půdu a chléb." Posádka slavnostně slibuje, že dá všechny své síly k disposici sjezdu. "Spolehněte na nás, zmocnění zástupcové vojáků, dělníků a rolníků! Jsme všichni na svých místech, hotovi vítězit nebo umírat." Sta rukou se zdvihlo pro tyto resoluce zpečeťující program povstání. 57 osob nehlasovalo: to byli "neutrální", to je váhající odpůrci. Ani jediná ruka se nezdvihla proti. Smyčka na šíji únorového řádu se stahovala v pevný uzel.
Ten den se již rozneslo, že zákulisní podněcovatelé procesí se vzdali své demonstrace "na návrh hlavního velitele okruhu". Tento mravní úspěch, jímž se nejlépe měřila síla nátlaku posádkové rady, opravňoval k pevné víře, že nepřátelé se zítra vůbec neodváží vystrčit hlavy na ulice.
Vojenský revoluční výbor jmenuje do štábu okruhu tři komisaře: Sadovského, Mechonošina a Lazimira. Rozkazy velitele mohou nabýt platnosti, jenom budou-li potvrzeny podpisem jedné z těchto osob. Na telefonní zavolání poslal štáb pro delegaci automobil: obyčeje dvojvládí se ještě zachovávají. Avšak, proti očekávání, úslužnost štábu neznamenala ještě ochotu k ústupkům.
Vyslechnuv prohlášení Sadovského odpověděl Polkovnikov, že nižádné komisaře neuznává a poručnictví nad sebou že nepotřebuje. Na poznámku delegace, že se štáb vydává v sázku, že takto narazí na odpor oddílů, prohlásil Polkovnikov suše, že posádku má v rukou a poslušnost že je zajištěna. "Pevnost jeho byla upřímná ‚ píše ve svých vzpomínkách Mechonosin, "nic nepřirozeného se tu necítilo". Na zpáteční cestu do Smolného už delegáti státní automobil nedostali.
Mimořádná porada posádky, na niž povoláni Trockij a Sverdlov, se usnesla: roztržku se štábem pokládat za skutečnost a učinit ji východištěm dalšího nástupu. První podmínka úspěchu: dbát o obvody ve všech obdobích a všech příhodách boje. Nesmí se dovolit odpůrci zastihnout masy nepřipraveny. Skrze obvodní sověty a stranické výbory rozeslaná informace do všech částí města. Pluky byly ihned zpraveny o tom, co se stalo. Znovu bylo potvrzeno: vykonávat jenom ty rozkazy, které jsou potvrzeny komisaři. Navrženo, aby na stráže byli vysláni nejspolehlivější vojáci.
Avšak i štáb se rozhodl učinit opatření. Polkovnikov zřejmě postrkovaný svými kompromisnickými poradci, svolal na jednu hodinu odpoledne vlastní poradu posádky s účastí zástupců Výkonného výboru. Uvědomiv o tom odpůrce, svolal Vojenský revoluční výbor na 11. hodinu mimořádnou poradu plukových výborů, na níž usneseno potvrdit roztržku se štábem. Ihned sepsané provolání k vojsku Petrohradu a jeho okolí mluvilo řečí vyhlašující válku. "Vykonav roztržku s organisovanou posádkou hlavního města, stává se štáb hlavním nástrojem protirevolučních sil." Vojenský revoluční výbor odmítá jakoukoliv odpovědnost za činy štábu a dávaje se v čelo posádky, ujímá se "obrany revolučního pořádku od útoků protirevoluce".
To byl rozhodný krok k povstání. Anebo to snad byl jenom jeden neustálých sporů v mechanismu dvojvládí, jež bylo plné sporů nejrůznějších? Takto právě se snažil na svou útěchu vyložiti to, co se stalo, štáb, jenž se ještě radil se zástupci těch vojenských oddílů, které nedostaly včas výzvu Vojenského revolučního výboru. Delegace vyslaná ze Smolného a vedená bolševickým praporčíkem Daškevičern vyložila stručně usnesení posádkově rady v štábu. Nemnozí přítomní zástupci oddílů potvrdili svou věrnost Sovětu a odmítnuvše přijmouti jakékoliv usnesení, rozešli se z porady. "Po nedlouhé rozpravě, oznamoval pak tisk podle informaci štábu, "nebylo přijato nižádné určité usnesení: stanoveno, že je třeba vyčkat rozhodnuti sporu mezi Výkonným výborem a petrohradským Sovětem. Štáb líčil svůj pád jako hádku mezi dvěma sovětskými instancemi o to, kdo má dozírat nad jednáním štábu. Politika dobrovolné zaslepenosti měla tu výhodu, že zprošťovala slepce nutnosti vyhlásit Smolnému válku, na niž vládnoucí vrstvy neměly dost sil. Takto se revoluční spor, úplně již hotový prodrat se na povrch, znovu srážel s pomoci vládních orgánů do zákonných mezí dvojvládí: štáb obávaje se pohlédnout skutečnosti do očí, pomáhal tím opravdověji povstání zastřít.
Avšak nebylo lehkomyslné chování vlády jenom zástěrkou jejích záměrů skutečných? Nechystal se štáb pod rouškou byrokratické naivnosti zasaditi Vojenskému revolučnímu výboru nenadálou ránu? Takovéto přepadení zmatenými a demoralisovanými orgány Zatímní vlády se v Smolném pokládalo za málo pravděpodobné. Avšak Vojenský revoluční výbor učinil přece jen nejjednodušší zajišťovací opatření: v nejbližších kasárnách byly dnem i nocí ozbrojené roty na stráži a připraveny na první zavolání přikvačit na pomoc Smolnému.
Ačkoliv se procesí odřeklo, měšťácký tisk přece jen předpovídal na neděli krveprolití. Kompromisnické noviny ráno oznamovaly: "dnes očekávají úřady akci s větší pravděpodobností než 20. října." Takto tedy už po třetí v jediném týdnu, a to 17., 20. a 22. října, tahal nezdárný hošík lidi za nos falešným pokřikem: "Vlk jde!" Po čtvrté už, věříme-li staré bajce, vlk chlapce roztrhá.
Bolševický tisk vyzývaje masy na schůze psal o pokojném sčítání revolučních sil v předvečer sjezdu sovětů. To se úplně shodovalo se záměrem Vojenského revolučního výboru: vykonat ohromnou přehlídku bez srážek, bez užití zbraní a dokonce i bez demonstrací. Bylo třeba ukázat mase ji samu, její početnost, její sílu a její rozhodnost! Jednomyslností masy bylo třeba přimět nepřátele, aby se skryli, poschovávali a neukazovali. Odhalením bezmocnosti měšťáctva před masou dělníků a vojáků bylo třeba setřít s jejich vědomí poslední brzdící vzpomínky na červencové dny. Bylo třeba dosíci toho, aby masy shlédnuvše se samy, si řekly: nikdo a nic se nám již nemůže postavit na odpor.
"Postrašené obyvatelstvo," napsal po pěti letech Miljukov, "zůstalo doma anebo se drželo stranou." Doma zůstalo měšťáctvo: bylo opravdu postrašeno svým tiskem. Všechno ostatní obyvatelstvo se valilo od rána na schůze: mladí i staří, muži i zeny, mládež i matky s dětmi na rukou. Takových schůzí ještě nebylo za revoluce. Celý Petrohrad kromě horních vrstev byla jediná schůze. V místnostech nabitých do nemožnosti se posluchačstvo střídalo několik hodin. Nové a nové vlny dělníků, vojáků a námořníků se valily k budovám a zaplňovaly je. Vzepjal se drobný městský lid probuzený křikem a varováním, jež jej mělo zastrašit. Desetitisíce lidí se táhly kolem ohromné budovy Lidového domu, sunuly se po chodbách jako jednolitá, vzrušená, ale zároveň ukázněná masa, plnily divadelní sály, chodby, salony a foyery. Na železném sloupoví a oknech visely guirlandy a hrozny lidských hlav, nohou a rukou. V ovzduší bylo elektrické napětí, které věští brzké vybití. Pryč s Kerenským! Pryč s válkou! Vládu sovětům! Nikdo z kompromisníků již nesměl vystoupit před tyto davy do ruda zbarvené se svými námitkami nebo varováním. Slovo měli bolševici. Všichni řečníci strany, počítajíc v to i delegáty, kteří přijeli na sjezd z venkova, byli zburcováni. Málokde mluvili leví eseři, tu a tam anarchisté. Ale jak ti tak oni se starali, aby se co nejméně lišili od bolševiků.
Hodiny stáli lidé z předměstí, sklepních bytů a z arkýřových světniček v ubohých kabátech a šedých pláštích, čepice a těžké vlňáky na hlavách, nasáklé uliční bláto v botech a podzimní kašel harašící v hrdlech, sraženi bok po boku a stále těsněji se srážejíce, aby dali místo nově přibylým, aby dali místo všem, a poslouchali bez únavy, dychtivě, vášnivě a žádostivě bojíce se, aby jim neuniklo to, co je třeba nejvíc pochopit, osvojit si a učinit. Zdálo se, že v minulých měsících, v minulých nedělích, ba v dnech právě minulých bylo pověděno všecko. Avšak nikoli, dnes se to vše poslouchá docela jinak. Masy všechno to, co se mluví, prožívají nově, už ne jako hlásání, nýbrž jako povinnost k činu. Zkušenost revoluce, války, svízelného boje a všeho trpkého života zdvíhá se z hlubin vědomí každého člověka hněteného bídou a vkládá se do těchto prostých a velitelských hesel. Dále to takto nejde. Třeba prolomit východ k budoucnosti.
K tomuto prostému a podivuhodnému dnu, výrazně se odrážejícímu na pozadí revoluce stejně již barvitém, vracela se později paměť každého účastníka těchto událostí. Obraz oduševnělé a v své nezkrotnosti zadržené lidské lávy vryl se navždy v paměť svědků. "Den petrohradského Sovětu," píše levý eser Mstislavskij, "byl proveden na nesčetných schůzích s ohromným vzmachem." Bolševik Pestkovskij, jenž mluvil ve dvou závodech Vasiljevského ostrova, vypravuje: "Říka]i jsme jasně davům, že se chystáme uchvátit vládu, a od nich jsme neslyšeli nic než souhlas." "Kolem mne," vypravuje Suchanov o schůzi v liidovém domě, "byla nálada blízká vytržení… Trockij navrhl jakousi povšechnou stručnou resoluci… Kdo je pro… Tisícerý dav jako jeden muž zdvihl ruce. Viděl jsem zdvižené ruce a zanícené zraky mužů, žen, mládeže, dělníků, vojáků, mužíků a - typicky měšťanských figur… Trockij mluvil dále. Nesčíslný dav drží ruce zdvižené. Trockij s důrazem vyrážel slova: toto vaše hlasování budiž vaší přísahou… Nesčíslný dav držel ruce zdvižené. Souhlasí, přisahá." Bolševik Popov vypravuje o nadšené přísaze, již vykonávaly masy: "že se vyhrnou ven na první zavolání Sovětu." Mstislavskij mluví o zelektrisovaném davu, přisahajícím věrnost sovětům. Týž obraz jenom v menším rozsahu bylo vidět ve všech částech města, v středu i v předměstích. Statisíce lidí stejné hodiny zdvíhalo ruce a přisahalo, že budou bojovat až do konce.
Jestliže každodenní zasedání Sovětu, vojenské sekce, posádkové rady, továrních a závodních výborů spínalo vnitřně velkou vrstvu předáků, jestliže jednotlivé masové schůze srážely dohromady závody a pluky, tu 22. říjen roztavil v jediném ohromném kotli za velikého žáru skutečné masy lidu. Masy uviděly sebe a své vůdce, vůdci uviděli a uslyšeli masy. Obě strany byly jedna s druhou spokojeny. Vůdci se přesvědčili: dále odkládat nelze! Masy si řekly: tentokrát se dílo vykoná!
Úspěch nedělní přehlídky bolševických sil zbavil Polkovnikova a jeho vysokou vrchnost jistoty. Po dohodě s vládou a Výkonným výborem se pokusil štáb domluvit se se Smolným. Pročpak by se vlastně neměl obnovit starý, dobrý, přátelský mrav koalice a smiřovačství? Vojenský revoluční výbor neodmítal vyslat své zástupce k rozpravě: lepších výzvěd nebylo si ani lze přát. "Jednání bylo krátké," vzpomíná Sadovskij. "Zástupci okruhu svolovali ke všem podmínkám, jež Smolný dřív vytkl… za což se měl prohlásit za neplatný rozkaz Vojenského revolučního výboru z 22. října. Šlo o provolání, jímž se štáb prohlašoval za nástroj protirevolučních sil. Tíž delegáti výboru, jež Polkovnikov tak neuctivě poslal před dvěma dny domů, žádali a také dostali na ruku návrh dohody podepsaný štábem, aby podle něho mohli v Smolném podat zprávu. V sobotu by bývaly byly přijaty tyto podmínky zpola čestné kapitulace. Dnes však, v pondělí, už zastaraly. Štáb čekal odpověď, ale nedostal jí.
Vojenský revoluční výbor se obrátil k obyvatelstvu Petrohradu s oznámením, že stanovil své komisaře při vojenských oddílech a ve všech důležitých místech hlavního města a okolí. "Komisaři jakožto zástupci Sovětu jsou nedotknutelní. Odpor proti komisařům je odporem proti Sovětu dělnických a vojenských zástupců." Občané se vyzývají, kdyby se strhly nepořádky, aby se obraceli na nejbližší komisaře o ozbrojenou pomoc. To je řeč moci. Ale výbor stále ještě nedává výzvu k přímému povstání. Suchanov se táže: "Dělá Smolný hlouposti anebo si hraje se Zimním palácem jako kočka s myší, útok provokuje?" Ani to, ani ono. Tlakem mas a vahou posádky výbor vytlačuje vládu. Béře bez boje to, co vzíti lze. Hýbá se ve svých posicích vpřed bez výstřelu, srážeje dohromady a zpevňuje za pochodu svou armádu; měří svým tlakem sílu nepřátelského odporu, nespouštěje ani na chvíli zraku s nepřítele. Každý nový krok vpřed mění disposice na prospěch Smolného. Dělníci a posádka vrůstají do povstání. Kdo první vyzve do zbraně, to se ukáže při nástupu a vytěsňování. Teď už je to jen otázka několika hodin. Ukáže-li se v poslední chvíli ve vládě odvaha anebo zoufalství dát znamení k srážce, bude odpovědnost na Zimním paláci a podnět si stejně ať tak či onak uchová Smolný. Akt z 23. října znamenal, že úřady vládní se srážejí dolů dřív, než se svrhne sama vláda. Vojensky revoluční výbor svazoval nepřátelskému řádu údy dřív, než mu zasadí ránu do hlavy. Užíti této taktiky "pokojného pronikání", legálně lámat nepříteli kosti a hypnoticky ochromovat zbytek jeho vůle bylo lze jen při tak nepochybně převaze sil, již měl výbor a jež se stále ještě zvětšovala hodinu co hodinu.
Výbor sledoval každý den mapu posádek, již měl rozevřenu před sebou, znal teplotu každého pluku, pozoroval přesuny mínění a přízně v kasárnách. Odtud překvapení být nemohlo. Na mapě však zůstávalo několik temných skvrn. Bylo potřeba se pokusit je vyleptat anebo aspoň je zmenšit. Už 19. října se ukázalo, že většina výborů Petropavlovské pevnosti smýšlí nepříznivě nebo obojetně. Tu, když celá posádka je za výborem a pevnost sevřena kruhem, což má účinek alespoň politický, je čas rázně se jí zmocnit. Poručík Blagonravov, jmenovaný komisařem, narazil na odpor: vládní komisař pevnosti odmítl uznat bolševické poručnictví a dokonce se vypínal - jak pravily pověsti - že mladého opatrovníka zatkne. Bylo třeba jednat a to hned. Antonov navrhl, aby do pevnosti vtáhl spolehlivý prapor pavlovského pluku a nepřátelské oddíly odzbrojil. Ale to byla operace příliš příkrá a důstojnictvo by ji mohlo využít ke krveprolití a roztříštění jednomyslnosti posádky. Je opravdu třeba sahat po tak pronikavém opatření? "Na posouzení této věci byl zavolán Trockij…" vypravuje Antonov v svých vzpomínkách. "Trockij vykonal tehdy rozhodný úkol; svým revolučním instinktem poznal, čeho je třeba: navrhl zmocniti se pevnosti zevnitř. "Není možné, aby nám tam vojsko nepřálo," řekl a měl pravdu. Trockij a Laševič se vypravili na schůzi do pevnosti. V Smolném velmi vzrušeně očekávali výsledky podniku, jenž se zdál podnikem nebezpečným. Trockij později vzpomínal: "23. jsem jel asi ve dvě hodiny odpoledne do pevnosti. Na dvoře byla schůze. Řečníci pravého křídla byli svrchovaně opatrní a vyhýbaví… Vojáci poslechli, co říkáme my a za námi také šli." V druhém poschodí Smolného si oddychli z plných plic, když telefon oznámil radostnou zprávu: posádka Petropavlovské pevnosti se slavnostně zavázala podrobovat se od této chvíle jen Vojenskému revolučnímu výboru.
Převrat ve smýšlení oddílů pevnosti nebyl ovšem výsledkem jedné nebo dvou řečí: Byl důkladně připraven dřívějškem. Vojáci byli daleko levější než byly jejich výbory. Jenom skořápka staré kázně, docela popraskaná, se držela za hradbami pevnosti o něco déle než v kasárnách ve městě. Ale stačil malý úhoz, aby se i ta rozpadla na kousky.
Blagonravov mohl od této chvíle jistěji zasednouti v pevnosti, rozložit svůj malý štáb a zřídit spojení s bolševickým sovětem sousedního obvodu a s výbory nejbližších kasáren. Zatím již delegace ze závodů a vojenských oddílů přicházejí sem žádat zbraně. Pevnost oživuje, že to nelze ani vylíčit. "Telefon neustále řinčí a oznamuje zprávy o našich nových úspěších na schůzích a táborech." Mnohdy neznámý hlas oznamuje, že na nádraží přijela trestní vojenská výprava z fronty. Přezkoumání zprávy, které se ihned podniká, ukazuje, že jsou to smyšlenky šířené nepřítelem.
Večerní zasedání Sovětu se ten den vyznačuje neobyčejnou účastí a náladou vzrušenou. Uchvácení Petropavlovky a úplné zvládnutí Kronverské zbrojnice, v niz je 100.000 pušek - toť vážná záruka úspěchu. Za Vojenský revoluční výbor podává Antonov zprávu. Črta za črtou líčí vytlačování vládních orgánů agenty Vojenského revolučního výboru: všude jsou vítáni jako bratří; podřizují se jim ne ze strachu, ale uvědoměle. "Se všech stran přicházejí žádosti, aby tam byli jmenováni komisaři. Opozdilé oddíly pospíchají vyrovnat se pokročilým. Preobraženský pluk, jenž v červenci první podlehl pomluvě o německém zlatě, oznámil tentokráte skrze svého komisaře Čudnovského, že bouřlivě protestuje proti pověstem, jako by preobraženci byli pro vládu: takováto myšlenka je prý nejhorší urážkou!... Pravda, obvyklé strážné služby se konají, vypravuje Antonov, ale to se děje v dohodě s výborem. Rozkazy štábu na vydání zbraní a automobilů se nevykonávají. Takto se tedy štáb mohl dokonale přesvědčit, kdo je pánem hlavního města.
Na otázku, ví-li výbor o pohybu vládních vojsk z fronty a z okolí a jaké opatření se proti tomu dělá, odpovídá zpravodaj: z rumunské fronty poslány jízdní oddíly, ale byly zadrženy v Pskově; 17. pěší divise, když se na cestě dověděla, kam ji posílají a proč, odmítla jeti dále; ve Vendenu se dva pluky vzepřely proti tomu, aby byly poslány proti Petrohradu; zatím se jen neví, co je s kozáky a junkery, kteří prý byli posláni z Kijeva, a s úderníky povolanými z Carského Sela. "Dotknout se Vojenského revolučního výboru nikdo nesmí a ani se toho neodváží." Tato slova se neposlouchají špatně v bílém sále Smolného.
Zpráva Antonovova působí, když ji čteme, takový dojem, jako by štáb převratu pracoval při otevřených dveřích. A opravdu: Smolný už téměř nemá co skrývat. Politické zauzlení převratu je tak příznivé, že i sama otevřenost se zdá zastíráním: cožpak takhle se děje povstání? Ale slovo "povstání" nikdo z předáků nevyslovuje. Nejen z formální opatrnosti, ale i proto, že tento termín se neshoduje se skutečnou situací: povstat jako by se ponechávalo vládě Kerenského. Ve zprávě Izvěstijí je, pravda, zaznamenáno, že Trockij na zasedání 23. října po prvé přímo uznal za cíl Vojenského revolučního výboru uchvátit moc. Není pochybnosti, že od svého východiště, kdy se za úkol výboru prohlašovalo prozkoumání strategických důvodů Čeremisových, už dávno všichni ustoupili. Na odvedení pluků se už téměř zapomnělo. Ale 23. října se přece ještě jen nemluvilo o povstání, nýbrž o "obraně" chystaného sovětského sjezdu, bude-li potřeba - i zbraněmi. V tomto duchu právě byla přijata resoluce po zprávě Antonovově.
Jak se hodnotily události ve vládních výšinách? Kerenskij, podávaje přímou linkou v noci na 22. říjen náčelníku štábu hlavního stanu Duchoninu zprávu o pokusech Vojenského revolučního výboru odtrhnout pluky od velení, dodává: "Myslím, že se s tím brzo vypořádáme." Příjezd jeho, nejvyššího vojenského velitele, do hlavního stanu se zdržel, ale naprosto ne pro nebezpečí nějakého povstání: "S tím by se i beze mne vypořádali, neboť všechno je dobře připraveno." Znepokojeným ministrům Kerenskij klidně prohlašuje, že on naopak je osobně velmi rád chystanému povstání, neboť mu dává možnost "dokonale se vypořádat s bolševiky". "Byl bych hotov dát na modlení." odpovídá hlava vlády kadetu Nabokovovi, častému hostu Zimního paláce, "jen aby se taková akce stala." "A jste si jist, že se s nimi můžete vypořádat ?" "Sil mám více než je potřeba - budou zadáveni navždy.
Kadeti, posmívajíce se později optimistické lehkomyslnosti Kerenského, zřejmě upadali v zapomnětlivost: ve skutečnosti se Kerenskij díval na události právě tak jak oni. 21. října napsal list Miljukovův, že jestliže se bolševici rozžíraní pronikavou vnitřní krisí, odváží akce, budou zaškrceni hned a bez obtíží. Jiný kadetský list dodával: "Bouře je tu, ale ta snad také očistí ovzduší." Dan podává svědectví o tom, že v kuloárech Zatímního parlamentu snili kadeti a skupiny jim blízké nahlas o tom, aby se bolševici dali do akce co nejdříve: "V přímém boji budou ihned poraženi na hlavu." Čelní kadeti pravili Johnu Reedovi: bolševici rozdrcení v povstání nebudou moci v Ústavodárném shromáždění hlavu zdvihnout.
22. a 23. října se Kerenskij radil hned s vůdci Výkonného výboru, hned zase se svým štábem: nemáme Vojenský revoluční výbor zatknout? Kompromisníci to neradili: sami zkusí srovnat věc komisařů. Polkovnikov měl rovněž za to, že se zatčením netřeba pospíchat: vojenských sil, bylo-li by toho třeba, "je víc než dost". Kerenskij poslouchal, co říká Polkovnikov, ale ještě více dbal, co říkají přátelé kompromisníci. Pevně spoléhal, že kdyby bylo nebezpečí, Výkonný výbor přes domácí neshody přijde včas na pomoc: tak to bylo v červenci a v srpnu proč by tak nebylo i nadále?
Ale už nebyl červenec ani srpen. Byl říjen. Na náměstích a nábřežích petrohradských duly od Kronštadtu chladné a drsné baltské větry. Ulicemi procházeli, pláště až na paty, junkeři, zpívající srdnaté písně, jimiž ohlušovali své rozčilení. Po dlažbách harcovala milice na koních, revolvery v kožených pouzdrech zbrusu nových. Ne, vláda vypadala ještě dost úctyhodně! Anebo je to jen zrakový klam? Na nároží Něvského prospektu si John Reed, Američan naivních a chytrých očí, koupil brožuru Leninovu: "Udrží bolševici vládu nad státem?", zaplativ za ni poštovní známkou, které byly v oběhu místo drobných peněz.