Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191715. Rolnictvo před Říjnem
Civilisace udělala z rolníka soumara, který táhne břemeno svého pána. Měšťáctvo konec konců změnilo jenom formu břemene. Rolnictvo, sotva trpěné na prahu národního života, zůstává v podstatě také za prahem vědy. Dějepisec se zajímá o ně obyčejně zrovna tak málo, jako se divadelní kritik málo zajímá o ty šedé postavy, které zametají jeviště, nosí na svých zádech nebe a zemi a umývají šatnu umělců. Účast rolnictva v revolucích minulosti zůstává až dosud sotva osvětlena.
"Francouzská revoluce se začala osvobozením rolníků," napsal Marx r. 1848. "S pomocí rolníků dobyla Evropy. Pruské měšťáctvo bylo tak obmezené v svých malých, nejbližších zájmech, že ztratilo dokonce i tohoto spojence a učinilo z něho nástroj v rukou feudální protirevoluce." V tomto srovnání je správné to, co se týká měšťáctva německého; avšak tvrzení, že "francouzské měšťáctvo začalo osvobozením rolníků", je ohlasem oficiální francouzské legendy, jež ten čas projevila vliv dokonce i na Marxe. Ve skutečnosti měšťáctvo v pravém smyslu slova čelilo rolnické revoluci, pokud jen mělo síly. Již z dekretů z roku 1789, týkajících se rolnictva, vyškrtávali místní vůdcové třetího stavu pod záminkou, že jde o formální redakční úpravu, nejprudší a nejodvážnější požadavky. Proslulé rozhodnutí ze 4. srpna, přijaté Národním shromážděním při záři rolnických požárů, zůstávalo dlouho pathetickou formulí bez obsahu. Rolníky, kteří se nechtěli smířit s podvodem, Ústavodárné shromáždění zaklínalo, "aby se zase jali konat své povinnosti a chovali se k vlastnictví (feudálnímu) jak náleží uctivě". Občanská garda se nejednou objevovala ve vesnicích, aby rolníky potlačila. Městští dělníci, kteří se dávali na stranu povstalců, vítali měšťácké pokořitele kameny a kusy cihel.
Pět let se francouzští rolníci bouřili ve všechny kritické chvíle revoluce, bráníce dohodě mezi feudálními a měšťáckými vlastníky. Pařížští sanskuloti, prolivše svou krev za republiku, osvobodili rolníky od feudálních pout. Francouzská republika z roku 1792 znamenala nový sociální řád proti republice německé z roku 1918 anebo španělské z roku 1931, které znamenají starý řád bez dynastie. V základu tohoto rozdílu není nesnadné najíti problém agrární.
Francouzský rolník nemyslil hned na republiku: chtěl svrhnout statkáře. Pařížští republikáni obyčejně zapomínali na venkov. Avšak jenom rolnický nátlak na statkáře zajišťoval zřízení republiky, očišťuje pro ni půdu od feudálního chrámu. Republika se šlechtou není republika. Tento rozdíl chápal starý Machiavelli, jenž čtyři sta let před presidentstvím Ebertovým v svém florentinském vyhnanství mezi hrou v tric trac s řezníkem a chytáním drozdů zobecňoval zkušenost demokratických převratů takto: "Kdo chce založit republiku v zemi, kde je mnoho šlechticů, nemůže to učiniti, pokud je všechny napřed nezaškrtí." Ruští rolníci měli v podstatě stejné mínění a projevili to nepokrytě bez jakéhokoliv "machiavellismu".
Měl-li Petrohrad a Moskva vedoucí úlohu v hnutí dělníků a vojáků, třeba první místo v hnutí rolnickém přisoudit zaostalé velkoruské zemědělské střední oblasti a střednímu Povolží. Tady si přežitky poddanství uchovaly zvláště hluboké kořeny, šlechtický pozemkový majetek tu byl nejpříživničtější, třídění rolnictva na rolníky chudší a bohatší tu bylo neobyčejně pozvolné a to tím více odhalovalo bídu venkova. Hnutí, vzplanuvši v těchto oblastech již v březnu, se naráz zbarvilo terorem. Úsilím vládnoucích stran se brzy přivedlo do řečiště kompromisnické politiky.
Na průmyslově zaostalé Ukrajině rolnické hnutí, pracující pro vývoz, nabylo mnohem pokročilejšího, totiž kapitalistického rázu. Roztřídění rolnictva tu pokročilo značně dále než ve Velkorusku. Boj za národní osvobození nutně brzdil, alespoň na čas, jiné formy sociálního boje. Avšak rozdíly poměrů územních, ba i národnostních se konec konců projevily jenom časově. K podzimu se rolnické povstání rozšířilo téměř na celou zemi. Ze 624 újezdů, z nichž se skládalo staré Rusko, bylo hnutím zachváceno 482 újezdů, čili 77 procent; nepočítáme-li okrajové oblasti, odlišující se zvláštními agrárními poměry: Severní obvod, Zakavkazsko, Kraj stepní a Sibiř, bylo z 481 újezdů strženo do rolnického povstání 438 újezdů, čili 91 procent.
Způsoby boje se liší podle toho, oč jde, zda o ornou půdu, lesy nebo pastviska, o nájem půdy nebo o námezdní práci. Boj mění formy a metody V různých obdobích revoluce. Ale celkem proběhlo hnutí venkova, s nezbytným zpožděním, týmiž dvěma velkými obdobími jako hnutí měst. V prvním období se rolnictvo ještě přizpůsobuje novému řádu a snaží se rozřešit své úkoly skrze své orgány. Avšak i tu jde vice o formu než o podstatu. Moskevský liberální list, zabarvený před revolucí národnicky, vyjádřil se zřejmým souhlasem v létě 1917 tehdejší city statkářských vrstev "Mužik se rozhlíží, zatím nic neděla, ale zahleďte se do jeho očí, říkají, že všechna půda kolem dokola je půda jeho. Neobyčejně skvělým klíčem k pochopení, jaká byla "pokojná" politika rolnictva, je dubnový telegram jedné tambovské vesnice Zatímní vládě: "Chceme zachovat klid v zájmu dobytých svobod a proto zakažte, aby se do té doby, než se sejde Ústavodárné shromáždění, dávala statkářská půda do pronájmu; jinak poteče krev a půdu jiným obdělávat nenecháme."
Mužíci mohli tím lépe vydržet tón politické hrozby, protože se v svém nátlaku na dějinná práva skoro ani se státem přímo nestřetali. Na venkově vládní orgány nebyly. Příkazy milici dávaly okresní výbory. Soudy selhávaly. Místní komisaři byli bezmocní. "My jsme tě zvolili", pokřikovali na ně rolníci, "a my tě zas vyženeme."
Rozvíjejíc boj předcházejících měsíců, blíží se v létě rolnictvo stále více k občanské válce a svým levým křídlem přestupuje její práh. Podle zpráv pozemkových vlastníků taganrogského okresu zabírají rolníci o svém umě senoseč, odnímají půdu, brání půdu zorávat, stanoví libovolné ceny z nájmu a vyhánějí pány a správce. Podle zprávy nižgorodského komisaře vzrostlo v gubernii násilí a zabíraní půdy a lesů. Újezdní komisaři bojí se před rolníky ukázat jako ochránci velkých statkářů. Milice ve vesnicích je málo spolehlivá: "stalo se, že zřízenci milice se zúčastnili násilí společně s davem". V šlisselburském újezdě zakazuje okresní výbor statkářům kácet jejich lesy. Rolníci myslí prostě: žádné Ústavodárné shromáždění nemůže dát narůst dřevu, které se nakácí se stromů. Komisař ministerstva dvoru si stěžuje, že se zabírají senoseče: pro koně dvoru se musí seno kupovat! V kurské gubernii si rolníci rozdělili pohnojené úhory Tereščenkovy: majitel je ministrem zahraničí. Chovateli koní v orlovské gubernii Šnejdrovi prohlásili rolníci, že nejenom pokosí s jeho luk jetelinu, ale že i jej prý "pošlou na vojnu". Správci statku Rodzjankova nařídil okresní výbor odevzdat sklizeň rolníkům: "Nebudete-Ii poslouchat pozemkový výbor, bude se s vámi jednat jinak, půjdete do arestu." Podpis a razítko.
Ze všech koutů se nesou stížnosti a nářek: od těch, kteří byli postiženi, od místních úřadů i od urozených svědků. Telegramy statkářů vypadají jako nejskvělejší vyvrácení hrubých teorií třídního boje. Titulovaní statkáři, majetníci latifundií, duchovní a světští vládci poddaných se starají jenom o obecné blaho. Nepřítelem nejsou rolníci, nýbrž bolševici, mnohdy také anarchisté. Statky samy zajímají landlordy jenom se stanoviska, jak prospět vlasti.
Tři sta členů kadetské strany z černikovské gubernie odvolávají na popud bolševiků z práce vojenské zajatce a sklizeň obstarávají sami na své útraty; ale následek: je nebezpečí, že "nebude možné platit daně". Smysl svého bytí spatřovali liberální statkáři jenom v podpoře státní pokladny! Odbočka státní banky v Podolsku si stěžuje na svémocné jednání okresních výborů, "jejichž předsedy jsou často zajatí Rakušané". To je zase mluva uraženého vlastenectví. Ve vladimírské gubernii na statku notáře Odincova se zabírá stavební materiál, "jenž byl připraven pro dobročinné ústavy". Notáři žijí jenom pro blaho lidu! Podolský biskup si stěžuje, že byl svévolně uchvácen les náležící arcibiskupskému domu. Vrchní státní zástupce si stěžuje, že Alexandro-něvské lavře byly odňaty louky. Představená kizljarského kláštera svolává blesky na členy místního sovětu: zasahují do věcí klášterních, konfiskují pro sebe poplatky za nájem půdy, "ponoukají jeptišky proti vrchnosti". Tady všude byly dotčeny přímo zájmy církve. Hrabě Tolstoj, jeden ze synů Lva Tolstého, oznamuje za svaz zemědělců v ufimské gubernii, že bude-li se postupovat půda místním výborům "aniž se vyčká rozhodnutí Ústavodárného shromáždění... vzplane nespokojenost... mezi rolnickými usedlíky, jichž je v gubernii přes dvě stě tisíc". Urozený statkář se stará jen a jen o své chudší bratry. Senátor Belgardt, majetník půdy v tverské gubernii, je hotov se smířit s tím, že lesy kácejí, ale žaluje na to, že se rolníci "nechtějí podrobit buržoasní vládě . Tambovsky statkář Veljaminov žádá, aby se zachránily dva statky, "jež slouží potřebám armády". Jenom náhodou jsou tyto dva statky jeho vlastnictvím. Pro filosofy idealismu jsou telegramy statkářů z roku 1917 pravý poklad. Kdežto materialista vidí v nich spíše projev příkladného cynismu. A dodá snad jen to, že velké revoluce berou majetným třídám dokonce i možnost pokrytectví, jež se jindy jakž takž snáší.
Písemné stížnosti postižených statkářů újezdným a gubernským úřadům, ministru vnitra a předsedovi ministerské rady jsou zpravidla bez výsledku. U koho jenom hledat pomoci? U Rodzjanka, předsedy státní dumy. Od červencových dnů do kornilovského povstání se komořímu opět zdá, že je vlivným mužem: mnohé věci se dělají až po telefonické rozmluvě s ním.
Úředníci ministerstva vnitra posílají na jednotlivá místa oběžníky, aby se vinníci odevzdávali soudu. Utrápení samarští statkáři telegrafují odpověď: "Oběžníky bez podpisu socialistických ministrů nemají platnosti." Tak se projevuje užitečnost socialismu. Cereteli musil překonat svou plachost: 18. července rozesílá mnohomluvný předpis, jak užít "rychlého a rozhodného opatření". Tak jako statkáři, staral se i Cereteli jenom o armádu a stát. Rolníkům se však zdá, že Cereteli chrání statkáře.
V pokořitelskýcb metodách vládních začíná se přelom. Do července se většinou užívalo přemlouvání. Třebas se vojenské oddíly posílaly do jednotlivých míst, bylo to jenom na doprovod vládního řečníka. Po vítězství nad petrohradskými dělníky a vojáky dostává se již statkářům přímo k disposici jízdních oddílů bez přemlouvačů. V kazaňské gubernii, jedné nejneklidnějších, podařilo se - podle slov mladého dějepisce Jugova - "jenom tím, že se zatýkalo, a že byly ozbrojené oddíly povolány do vesnic a dokonce zaveden trest bitím…, přinutit rolníky na čas k poddajnosti". Ani v jiných místech není odvetné opatření bez účinku. Postižených statků je za červenec o něco méně: 503 proti 516 v červnu. V srpnu podařilo se vládě dosáhnout dalších úspěchů: nespokojených újezdů ubylo s 325 na 288, tedy o 11 procent; statků zachvácených hnutím bylo méně dokonce o 33 procent.
Některé okresy, až dosud nejneklidnější, tichnou, anebo v svém neklidu ustupují do pozadí. Kdežto zase okresy, včera, ještě spolehlivé, dávají se dnes do boje. Teprve měsíc tomu, co penzsky komisař líčil takovýto uspokojivý obraz: "Ve vesnicích jsou lidé zaměstnáni sklizní… Dějí se přípravy k volbám do okresních zemstev. Období vládní krise minulo klidně. Nová vláda uvítána s velkým uspokojením." V srpnu z této idyly nezůstalo už ani stopy: "Všude se hromadně zabírají sady a kácejí lesy... Aby se nepořádky skončily, třeba užíti ozbrojených sil."
Celkovým svým rázem se hnutí v létě stále ještě řadí k období "pokojnému". Ale už jsou v něm pozorovat, ovšem ještě slabé, avšak neklamné příznaky zradikálničtění: jestliže v prvních čtyřech měsících ubylo přímých útoků na statkářské usedlosti, od července jich začíná přibývat. Badatelé vyznačují souhrnně sestupnost červencových konfliktů takto: nejprve se zabírají louky, úroda, potraviny a krmivo, orná půda a inventář; pak se bojuje za nájemní podmínky; konečně se plení statky. Kdežto v srpnu: zabírá se úroda, zásoby potravin a krmiva, louky a senoseč, půda a lesy; přidává se rolnický teror.
Začátkem září opakuje Kerenskij jakožto nejvyšší armádní velitel ve zvláštním rozkaze nedávné argumenty a hrozby svého předchůdce Kornilova proti "násilnostem" rolníkŮ. Několik dnů na to píše Lenin: "Buď veškerou půdu rolníkům hned… Anebo statkáři a kapitalisté to přivedou k nesmírně krutému rolnickému povstání." V příštím měsíci se to stalo.
Statků, zachvácených rolnickými bouřemi, přibylo v září o 30 procent proti srpnu; v říjnu o 43 procent proti září. Na září a na první tři neděle říjnové připadá přes třetinu všech rolnických bouří zaznamenaných od března. Avšak jejich prudkost vzrostla daleko víc než bouře samy. V prvních měsících vypadalo dokonce zabírání různých usedlostí jako by se bylo stalo po dohodě, mírněné a kryté kompromisnickými orgány. Tentokráte zákonný pláštík odpadá. Každý způsob hnutí nabývá rázu stále odvážnějšího. Od různého druhu a míry nátlaku přecházejí rolníci k tomu, že násilně zabírají nejdůležitější dílce statkářského hospodářství, plení panská hnízda, zapaluji usedlosti a dokonce i zabijejí vlastníky a správce.
Boj o změnu pachtovních podmínek, jenž v červenci početností převyšoval plenění, nedosahuje v říjnu ani čtyřicítiny případů plenění, při čemž i samo hnutí o pachtovné mění svůj ráz, stávajíc se jenom jiným způsobem, jak vyhnat statkáře. Zákaz prodeje a koupě půdy a lesů ustupuje přímému zabírání. Hromadné kácení lesů a hromadné spásání luk nabývá rázu úmyslného ničení statkářského majetku. Případů, kdy statky byly přímo vypleněny, zaznamenáno v září 279; to už je víc než osmina všech srážek. Na říjen připadá přes 42 procent z veškerého toho plenění, které úřady milice zaznamenaly od února až do říjnového převratu.
Zvláště rozhořčený boj se sváděl o lesy. Stalo se, že vesnice mnohdy shořely na popel. Dříví na stavbu se však chránilo vší mocí a prodávalo se draho. Mužíci prahli po dřevu. K tomu pak nastával čas zásobit se dřevem na zimu. Z moskevské, nižgorodské, petrohradské, orlovské, volyňske gubernie, ba se všech stran země přicházejí žaloby, že se plení lesy a zabírají hotové zásoby dřeva. "Rolníci o své vůli a nemilosrdně kácejí les." "Rolníci spálili 200 desjatin statkářského lesa." "Rolníci z klimovického a černkovského újezdu ničí lesy a pustoší zasetá pole"… Lesní stráž se zachraňuje útěkem. Šlechtický les hyne, třísky lítají po celé zemi. Mužícký topor odbíjí po celý podzim zimniční takt revoluci.
V obvodech, kam se obilí dováželo, zhoršilo se zásobování ve vesnicích ještě více než v městech. Nedostávalo se nejen živobytí, ale i osiva. V obvodech, odkud se vyváželo, byl stav věcí pro zesílený vývoz zásob potravin ne o mnoho lepší. Zvýšení maximálních cen obilí postihlo chudinu. V mnoha guberniích se začaly hladové nepokoje, plenění sýpek a útoky na zásobovací orgány. Obyvatelstvu přidělovány chlebové náhražky. Přicházely zprávy o onemocnění kurdějemi, tyfem a o sebevraždách z bídy. Hlad anebo jeho přízrak činil zvláště nesnesitelným stav, kdy vedle jedněch, kteří hladověli, měli druzí dostatek a žili v rozkoši. Vesnické vrstvy nejvíce strádající se vyšvihovaly do popředí.
Vlny rozhořčení vynášely ze dna nemálo bahna. V gubernii kostromské "se ukazuje černosotěnská a protižidovská agitace. Zločinnost se vzmáhá… Ukazuje se, že poklesl zájem o politický život země." Poslední věta ve zprávě komisařově znamená: vzdělané třídy se obracejí k revoluci zády. Neočekávaně slyšet z podolské gubernie hlas černosotěnského monarchismu: výbor vesnice Demidovky neuznává Zatímní vládu a "za nejvěrnějšího vůdce ruského národa" pokládá gosudara Nikolaje Alexandroviče: jestliže Zatímní vláda neodejde, "přidáme se k Němcovi". Takovéto odvážné přiznání je však ojedinělé: monarchističtí rolníci se již dávno přebarvili zároveň se statkáři. Místy, tak jako v podolské gubernii, vojenské oddíly společně s rolníky plení lihovary. Komisař píše zprávu, že se začíná anarchie. "Hynou vesnice i lidé; hyne revoluce." Nikoli, revoluce je daleka zahynutí. Razí si jen hlubší řečiště. Její divoké vody se blíží k ústí.
V noci na 8. září rolníci z vesnice Syčevky v tambovske gubernii táhnouce s kyji a vidlemi dvůr od dvora svolávají všechny, malé i velké, aby šli plenit k statkáři Romanovu. Na schůzi navrhuje jedna skupina, aby se statek v pořádku převzal, majetek rozdělil mezi obyvatelstvo a budovy aby se uchránily na kulturní účely. Chudina žádá, aby se statek zapálil a kámen aby se nenechal na kameni. Chudiny je víc. Téže noci zachvátilo moře požáru statky celého okresu. Spáleno bylo všecko, co mohly plameny pohltit, dokonce i pokusné pole, zařezán chovný dobytek a "pilo se o překot". Oheň přeskakoval z okresu na okres. Vojsko v lýkových bačkorách se již nespokojovalo patriarchálními vidlemi a kosami. Gubernský komisař telegrafuje: "Rolníci a neznámé osoby ozbrojeni revolvery a ručními granáty plení statky v raněnburskem a rjažskem újezdě. Vysokou techniku do selského povstání přinesla válka. Svaz vlastníků oznamuje, že za tři dny bylo spáleno čtyřiadvacet statků. "Místní úřady nemají moci, aby obnovily pořádek." Bylo už pozdě, když přijel oddíl vyslaný velitelem vojsk; vyhlášeno válečné právo, zakázány schůze a zatýkali se podněcovači. Rokliny jsou zavaleny statkářským majetkem, řeky pohlcují nemálo naloupeného majetku.
Penzsky rolník Běgišev vypravuje: "V září jeli všichni plenit k Lovginovi (plenili u něho už roku 1905). K statku i od něho se táhly dlouhé, řady povozů, sta mužíků a rolnických žen hnalo a odváželo dobytek, obilí a pod." Oddíl vyžádaný správou zemstva snažil se odejmout některé uchvácené věci, ale žen a mužíků se shrnulo do kraje asi 500 a proto oddíl odjel. Vojáci zřejmě nepospíchali obnovovat pošlapaná statkářská práva.
Počínajíc posledními dny zářijovými rolníci v taurické gubernii, podle vzpomínek rolníka Gaponěnka, " začali plenit hospodářství, vyhánět správce, zabírat obilí ze sýpek, dobytek, jehož se užívalo k pracím, inventář… Dokonce i okna, dveře v budovách, podlahy ve světnicích a cínové střechy se sdělávaly a zabíraly…" "Nejprve přicházeli jen pěšky, brali a odnášeli," vypravuje minský rolník Grunko, "ale potom už zapřahali koně, kdož je měli, a odváželi v celých průvodech. Nemělo to konce… Tak to odváželi a odnášeli od 12 hodin s poledne dva dny a dvě noci bez přestání. Za ty dva dny vyčistili všecko." Uchvácení majetku odůvodňovali podle slov rolníka Kuzmičeva takto: "Statkář byl náš, my jsme pro něho pracovali a majetek, který měl, musí se dostat jenom nám." Dříve říkal šlechtic poddaným: "Jste mí a všechno, co je vaše, je moje." Tentokráte se ozvali rolníci: "Pán je náš a také všechen majetek je náš."
"Na některých místech znepokojovali statkáře v noci," vypravuje minský rolník Novikov. "Stále častěji se stávalo, že se statkářské usedlosti ocítaly v plamenech.", Došlo i na statek velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, bývalého nejvyššího armádního velitele. "Když vzali všecko, co bylo možné uchvátit, začali rozbírat kamna a vybírat kachlíky, lámat podlahu a desky a všechno to tahali domů…" Za těmito plenitelskými činy byla odvěká, tisíciletá úvaha všech selských válek: strhnout do základu tvrze nepřítele, nenechat místo, kde by mohl hlavu složit. "Rozvážnější rolníci," vzpomíná kurský rolník Cigankov, "říkali: ‚Není potřeba ničit budovy, budeme jich potřebovat… na školy a nemocnice,' - ale většina byla těch, kteří křičeli, že třeba zničit všechno, aby se naši nepřátelé, kdyby na to došlo, neměli kde skrýt…" "Rolníci uchvátili všechen statkářský majetek," vypravuje orlovský rolník Savčenko, "vyháněli statkáře ze statků, vylamovali v domech statkářů okna, dveře, podlahy a stropy… Vojáci říkali, že mají-li se zničit vlčí hnízda, třeba i vlky podávit. Pro tyto hrozby se hlavní a velcí statkáři poschovávali a proto na zabíjení statkářů nedošlo.
Ve vesnici Zálesí ve vitebské gubernii zapálili skladiště obilí a sena na statku Francouze Bernarda. Mužíci byli tím méně náchylni rozlišovat státní občanství, že mnozí statkáři pospíchali převést svou půdu do vlastnictví privilegovaných cizinců. "Francouzské vyslanectví žádá, aby se učinilo opatření." V území při frontě v polovici října bylo těžké činit opatření dokonce i na prospěch francouzského vyslanectví.
Plenění velkého statku u Rjazane trvalo čtyři dny, "loupení se účastnily dokonce děti". Svaz pozemkových vlastníků oznámil ministrům, že nebude-li učiněno opatření, "vzniknou svévolné soudy, hlad a občanská válka. Nelze pochopit, proč statkáři pořád ještě mluvili o občanské válce v čase budoucím.
Na družstevním sjezdě počátkem září pravil Berkenheim, jeden z vůdců silných obchodujících rolníků: "Jsem přesvědčen, že se ještě celé Rusko neproměnilo v blázinec, že zatím je zbaveno smyslů hlavně obyvatelstvo velkých měst." Tento sebe uspokojivý hlas solidní a konservativní části rolnictva se beznadějně opozdil: právě v tomto měsíci se venkov úplně odtrhl s pout rozvážnosti a bojovnou svou rozníceností předhonil daleko městské "blázince".
V dubnu pokládal Lenin ještě za možné, že vlastenečtí družstevníci a kulaci potáhnou za sebou hlavní masy rolnictva k dohodě s měšťáctvem a statkáři. Proto tím neúnavněji naléhal nato, aby se ustavily zvláštní sověty batrackých zástupců a samostatné organisace nejchudších rolníků. Měsíc za měsícem však ukazoval, že tato část bolševické politiky se neujímá. Mimo Příbaltí nebylo batrackých sovětů vůbec. Rolnická chudina rovněž nedospěla k samostatným útvarům organisačním. Vysvětlovat to jenom zaostalostí batraků a nejchudších vrstev vesnických znamenalo by jen podstatu věci obcházet. Hlavní příčina byla v jádře samého dějinného úkolu: demokratického agrárního převratu.
Na dvou nejdůležitějších věcech, pachtu půdy a námezdní práce, se ukazuje nejpřesvědčivěji, jak celkové zájmy boje proti přežitkům poddanství přeřízly cestu k samostatné politice nejenom chudině, ale i batrakům. Rolníci měli v nájmu od statkářů v evropském Rusku 27 milionů desjatin půdy, to jest asi 60 procent veškeré soukromovlastnické půdy a každý rok platili pachtovného 400 milionů rublů. Boj proti otrokářským podmínkám pachtovním byl po únorovém převratě nejdůležitější složkou rolnického hnutí. Menší, ale přece jenom velmi značné místo zaujal boj zemědělských dělníků, v němž se tito dělníci stavěli nejenom proti vykořisťování statkáři, ale i rolníky. Nájemce bojoval za to, aby podmínky nájmu byly zmírněny, dělník za zlepšení podmínek pracovních. Oba, každý svým způsobem, vycházeli z toho, že statkáře uznávali za vlastníka a pána. Ale od té chvíle, kdy se ukázalo, že je možné přivésti věc do konce, to jest odejmout půdu a oset ji rukama vlastníma, přestala se chudina zajímat o věci pachtu a odborová organisace začínala ztrácet svou přitažlivost pro batraka. Právě zemědělští dělníci a chudí nájemci dodali tím, že se přidali k obecnému hnutí, selské válce konečnou rozhodnost a neodvolatelnost. Ne tak úplně, ale přece jen z velké části zachvátil pochod proti statkářům i jiný pól vesnice. Pokud to nedospělo na přímé povstání, měli předáci rolnictva v hnutí čelnou a mnohdy vedoucí úlohu. V období podzimním však blahobytní mužíci patřili stále nedůvěřivěji a nedůvěřivěji na to, jak se selská válka rozpoutala: nevěděli, jak se to skončí, měli co ztratit - proto uhýbali stranou. Ale úplně uhnout se jim nepodařilo: venkov to nepřipustil.
Uzavřeněji a nepřátelštěji než "domácí", obščinoví kulaci, se chovali drobní pozemkoví vlastníci nenáležící k obščině. Rolnických hospodářství do 50 desjatin půdy bylo v celé zemi 600.000. Na mnoha místech byla tato hospodářství páteří družstevnictví a politicky tíhla, zvláště na jihu, ke konservativnímu Rolnickému svazu, jenž už byl mostem ke kadetům. "Od obščiny odštěpení rolníci a rolníci bohatí", podle slov minského rolníka Gulise, "podporovali statkáře, pokoušejíce se rolnictvo přemluvit." Tam a onde účinkem místních poměrů byl boj uvnitř rolnictva krutý již před říjnovým převratem. Zvláště krutě byli přitom postiženi odštěpenci. "Skoro všechny dvorce ‚ vypravuje nižgorodsky rolník Kuzmičev, "byly spáleny, jmění jejich bylo z části zničeno a z části uchváceno rolníky". Odštěpenec "byl statkářským sluhou, správcem několika lesních revírů statkářských; byl oblíbencem policie, četnictva a svých pánů". Nejbohatší rolníci a obchodníci některých okresů z nižgorodského újezdu se na podzim skryli a vrátili se na svá místa teprve po dvou, třech letech.
Ale ve většině míst země vnitřní poměry vesnické daleko ještě nedospěly k takovému napětí. Kulaci se chovali diplomaticky, bránili hnutí a čelili mu, ale snažili se ne příliš nepřátelsky stavět proti "miru" (rolnické obci). Střední obyvatelstvo vesnické zase pozorovalo žárlivě kulactvo a nedopouštělo, aby se kulactvo spojovalo se statkáři. Boj mezi šlechtici a rolníky o vliv na kulaky trvá celý sedmnáctý rok v různých formách, od "přátelského" domlouvání až po zuřivý teror.
Zatím co majetníci latifundií otvírali lichotivě sedlákům vykrášlené dveře šlechtického shromáždění, menší statkáři se demonstrativně ohraničovali od šlechticů, aby nezahynuli zároveň s nimi. V řeči politiky se to vyjadřovalo tak, že statkáři, náležící před revolucí ke krajním stranám pravice, se přebarvovali barvou liberalismu, přijímajíce ji, jak je dávná paměť učila, jako barvou ochrannou; kdežto selští majetníci pozemků, kteří často dříve podporovali kadety, se posouvali doleva.
Sjezd drobných pozemkových vlastníků v permské gubernii konaný v září se příkře ohraničil od moskevského sjezdu pozemkových vlastníků, v jehož čele byla "hrabata, knížata a baroni". Majetník 50 desjatin říkal: "Kadeti nikdy nechodili v harasových kabátech a lýkových bačkorách a proto nikdy nebudou hájit našeho prospěchu." Odvracejíce se od liberálů, hledali pracující sedláci takové "socialisty", kteří by byli pro soukromé vlastnictví pozemků. Jeden delegát mluvil pro sociální demokracii. "...Dělník? Dejte mu půdu, přijde do vesnice a přestane plivat krev. Sociální demokraté nám půdu nevezmou." Řeč byla ovšem o menševicích. "Svou půdu nikdy nedáme. S půdou se rozloučit je snadné tomu, kdo jí snadno nabyl, na příklad statkář. Rolník však nabyl půdy svízelně."
V tomto podzimním období se venkov bil proti kulakům, neodrážeje je od sebe, nýbrž naopak nutě je přidávati se k obecnému hnutí a chránit je od ran zprava. Stávalo se dokonce, že kdo se vyhnul účasti v plenění, byl potrestán smrtí. Kulak otálel, pokud směl, ale v poslední chvíli, poškrábav se naposled za ušima, zapřáhl vykrmené koně do okované tělegy a vyjížděl pro svůj díl. Často to býval podíl lví. "Využili toho hlavně zámožní sedláci," vypravuje penzský rolník Běgišev, "kteří měli koně a volné lidi." Skoro stejně se vyjadřuje Savčenko z orlovské gubernie: "Využili toho většinou kulaci, kteří měli dost a měli čím dříví vozit…"
Podle sčítání Vermeničevova bylo ze 4954 selských půtek se statkáři od února až do října 324 rolnických srážek se selskou buržoasií. Poměr to pozoruhodně výrazný! V tom se nesporně vyjadřuje, že rolnické hnutí roku 1917 bylo v svém sociálním jádru namířeno nikoli proti kapitalismu, nýbrž proti zůstatkům poddanství. Boj proti kulactvu se rozvinul teprve později, až r. 1918, až když byli statkáři úplně vyčištěni.
Čistě demokratický ráz rolnického hnutí, jenž, jak by se zdálo, měl oficiální demokracii dodat nezdolné síly, ve skutečnosti do naha odhalil její prohnilost. Díváme-li se na věc shora, byli v čele rolnictva samí eseři, je rolnictvo volilo, za nimi šlo; s nimi téměř splývalo. Na květnovém sjezdu rolnických sovětu dostal Černov při volbě do Výkonného výboru 810 hlasů, Kerenskij 804, kdežto Lenin dostal dohromady jen 20 hlasů. Ne nadarmo se Černov nazýval vesnickým ministrem! Ne nadarmo se pak také strategie vesnic rozešla prudce se strategií Černovovou.
Hospodářská rozdrobenost dělá rolníky, kteří jsou v boji proti konkretním statkářům tak rozhodní, bezmocnými před statkáři jako celkem, to jest před státem. Odtud organická potřeba mužíkova opírat se o stát nadpřirozený proti státu skutečnému. V dobách starých si vytvářel falešné cary, upínal se k domnělé zlaté ochraně carově anebo k legendě o spravedlivé půdě. Po Únorové revoluci se upínal k eserskému praporu "Půdu a svobodu!", hledaje v něm pomoci proti liberálnímu statkáři, jenž se stal komisařem. Národnický program se měl k vládě Kerenského právě tak, jako falešná carská ochrana k samovládci skutečnému.
V programu eserů bylo vždy mnoho utopického: chystali se budovat socialismus na základě drobného hospodářství obchodního. Avšak základ programu byl demokraticko-revoluční: odnít půdu statkářům. Eserská strana, octnuvši se před nutností program uskutečnit, zapletla se v koalici. Proti konfiskaci půdy brojili nesmiřitelně nejenom statkáři, ale i kadetští bankéři: pozemkovým vlastníkům banky vydaly ne méně než 4 miliardy rublů. Eseři, chystajíce se smlouvat v Ústavodárném shromáždění se statkáři o cenu, zároveň však jednání skončit smírně, starali se horlivě, aby nepustili mužíky k půdě. Takto ztroskotávali nikoli o utopický ráz svého socialismu, nýbrž o svou demokratickou neschopnost. Na to, aby se poznal jejich utopismus, by bylo třeba let. Jejich zrada agrárního demokratismu se jasně poznala v několika měsících: za vlády eserů musili se rolníci dát na cestu povstání, aby vykonali eserský program.
V červenci, kdy vláda udeřila na venkov odvetnými opatřeními, se rolníci hněvivě vrhli pod ochranu týchž eserů: u Pontia hledali ochrany před Pilátem. Měsíc největšího oslábnutí bolševiků v městech se stává měsícem největšího rozpětí eserů na venkově. A jak to obyčejně bývá, zvláště v období revolučním, kryla se největší míra organisačního rozpětí se začátkem politického úpadku. Skrývajíce se za esery před ranami eserské vlády, ztráceli rolníci stále více důvěru jak k vládě, tak ke straně. Takto se nabubřelost eserských organisací na venkově stala hrobem té universální strany, která se zespod rodila a shora skomírala.
V Moskvě na schůzi Vojenské organisace 30. července pravil esersky delegát z fronty: ačkoliv se rolníci stále ještě pokládají za esery, vznikla mezi nimi a stranou trhlina. Vojáci potvrzovali: účinkem eserské agitace jsou rolníci stále ještě proti bolševikům, avšak věci půdy a moci řeší ve skutečnosti bolševicky: Bolševik Povolžskij, jenž pracoval na Volze, podává svědectví o tom, že nejváženějším eserům, účastníkům hnuti z roku 1905, se stále více zdálo, že jsou zatlačováni: "mužíci je nazývali ‚stařečky', chovali se k nim navenek uctivě, ale hlasovali podle svého". Hlasovat a jednat "podle svého" učili venkov dělníci a vojáci.
Odhadnout přesně revoluční vliv dělníků na rolnictvo je nemožné: tento vliv byl neustálý, molekulový, všude pronikající a proto ho nelze změřiti. Vzájemné pronikání bylo usnadňováno tím, že značná část průmyslových podniků by]a umístěna na venkově. Ale dokonce i dělníci Petrohradu, města nejevropštějšího, uchovávali blízké spojení s rodnými vesnicemi. Nezaměstnanost a podnikatelské výluky, jež se v letních měsících zesílily, vyhazovaly do vesnic mnoho tisíc dělníků: většina jich se stávala agitátory a předáky.
V květnu a červnu se v Petrohradě ustavují dělnické skupiny rodáků jednotlivých gubernií, újezdů a dokonce okresů. Celé sloupce v dělnickém tisku jsou věnovány schůzím těchto rodáků, kde se podávaly zprávy o cestách do vesnic, sestavovaly se pokyny delegátům a sháněly peníze na agitaci. Nedlouho před převratem se rodácké skupiny sjednotily kolem zvláštního ústředního výboru pod vedením bolševiků. Rodácké hnutí se brzo rozšířilo do Moskvy, Tveru a pravděpodobně do mnoha jiných průmyslových měst.
Avšak v přímém účinku na venkov měly význam ještě větší vojáci. Teprve v neobvyklých poměrech na frontě anebo v městské kasárně se mladí rolníci, překonávajíce do jakési míry svou odloučenost, střetali s problémy národního rozměru. Politická nesamostatnost však se projevovala i tu. Upadávajíce neustále pod vedení vlasteneckých, konservativních inteligentů a snažíce se od nich osvoboditi, usilovali rolníci semknout se v armádě odděleně od jiných sociálních skupin. Úřady se chovaly k takovýmto snahám nevlídně, ministerstvo vojenství jim čelilo, eseři jim nevycházeli vstříc - sověty rolnických zástupců se ujímaly v armádě slabě. Dokonce za nejpříznivějších okolností nebyl rolník s to, proměniti své převažující množství v politickou jakost!
Jenom ve velikých revolučních střediscích pod přímým účinkem dělníků vyvinuly sověty rolníků-vojáků, značnou činnost. Tak na příklad rolnický sovět v Petrohradě vyslal od dubna 1917 do 1. ledna 1918 do vesnic 1395 agitátorů, jimž byly dány zvláštní mandáty; asi stejně tolik jich odjelo bez mandátů. Delegáti projeli 65 gubernií. V Krondštadtě se mezi námořníky a vojáky ustavovaly podle přikladu dělníků skupiny rodáků, které vydávaly delegátům potvrzenky na "právo" jezdit na železnici a lodích zdarma. Soukromé dráhy přijímaly takovéto potvrzenky bez reptání, na drahách státních vznikaly spory.
Ale oficiální delegáti organisaci byli přece jenom kapkami v rolnickém oceáně. Nesmírně větší práci vykonaly ty statisíce a miliony vojáků, kteří o své vůli opouštěli frontu a posádky v týlu, odnášejíce si v sluchu výrazná hesla táborových řečí. Mlčenliví lidé na frontě stávali se doma ve vesnici lidmi mluvícími. Nedostatku dychtivých posluchačů nebylo. "Mezi rolnictvem kolem Moskvy", vypravuje jeden z moskevských bolševiků Muralov, "dál se hromadný přesun doleva... Vesnice a vesničky kolem Moskvy se rojily zběhy z fronty. Do nich také pronikali městští proletáři, kteří ještě nepřerušili spojení s vesnicí." Dřímající vesnice kalužské, podle vypraveni rolníka Naumčenkova, "probudili vojáci, kteří z těch neb oněch příčin přijeli z fronty v období od června do července". Nižgorodský komisař pravil v své zprávě, "že veškeré porušování práva a nezákonnosti jsou v spojitosti s tím, že se na území gubernie objevili zbězi, vojáci na dovolené anebo delegáti od plukovních výborů". Vrchní správce statku kněžny Barjatinské v zolotonožském újezdě si stěžuje v srpnu na svévolné jednání pozemkového výboru, kde je předsedou kronštadtský námořník Gatran. "Vojáci a námořníci, kteří přijeli na dovolenou," praví v své zprávě komisař bugulynského újezda, "agitují, aby způsobili anarchii a pogromovou náladu." "V mglinském újezdě ve vesnici Bělogoši zakázal o svém umě námořník, který sem přijel, kácet les a odvážet odtud dříví na pražce." Jestliže vojáci boj nezačínali, končili jej. V nižgorodském újezdě utiskovali ženský klášter v právech, kosili luka, lámali ploty a bránili jeptiškám vycházet z kláštera. Představená se postavila na odpor a členové milice odváželi mužíky k soudu. "Tak se to táhlo", píše rolník Arbekov, "až přišli vojáci. Vojáci z fronty popadli býka hned za rohy": klášter vyčistili. V mogilevské gubernii, podle slov rolníka Popkova, "byli vojáci, kteří se vrátili z fronty domů, prvními předáky ve výborech a řídili, jak se mají statkáři vyhánět."
Vojáci z fronty vnášeli do věci těžkou rozhodnost lidí, kteří přivykli jednat s puškou a bodákem proti lidem. Dokonce i ženy vojáků přejímaly od mužů bojovnou náladu "V září", vypravuje penzský rolník Běgišev, "bylo tu silné hnutí žen vojáků, které na vesnických shromážděních zadaly, aby se plenilo." Totéž se pozorovalo i v jiných guberniích. Také v městech působily ženy vojáků často jítření.
Takových případů, kdy v čele rolnických nepokojů byli vojáci, bylo podle sčítáni Vermeničevova v březnu 1 %, v dubnu 8 %, v září 13 % a v říjnu 17 %. Takovéto sčítání si nemůže činiti nároků na úplnost; avšak obecnou tendenci ukazuje neklamně. Skomírající vedení eserských učitelů, písařů a úředníků se zaměňovalo vedením vojáku, kteří se nezastavovali před ničím.
Kdysi čelný německý marxistický spisovatel Parvus, jenž za války dovedl nabýt bohatství, zato však utratit zásady a prohlédavost, srovnával ruské vojáky se středověkými lancknechty, pleniteli a násilníky. Při tomto srovnání autor neviděl, že při všech svých výstřelcích byli ruští vojáci jenom výkonným organem agrární revoluce v dějinách největší.
Pokud hnutí úplně nerozmetalo zákonitý podklad, bylo vysílání vojsk do vesnic jen symbolické. Jakožto potlačovatelů bylo lze užít doopravdy téměř jenom kozáků. "Do serdobského újezdu vysláno 400 kozáků… Toto opatření mělo příznivý účinek. Rolnici prohlašují, že vyčkají Ústavodárného shromáždění", píše 11. října liberální Russkoje Slovo. 400 kozáků je nepochybný argument pro Ústavodárné shromáždění! Ale kozáků nebylo dost a k tomu pak ještě kolísali. Zatím však vláda musila stále častěji užívat "rozhodného opatření". Za první čtyři měsíce napočítal Vermeničev 17 výprav vojenských oddílů. V červenci a srpnu 39, v září a říjnu 105.
Potříti rolníky ozbrojenými silami znamenalo zalívat oheň olejem. Vojáci ve většině případů se přidávali k rolníkům. Újezdní komisař v podolské gubernii oznamoval: "Vojenské organisace a dokonce jednotlivé vojenské oddíly řeší sociální a hospodářské otázky, nutí (?) rolníky konfiskovat majetek a kácet les, a mnohdy se tu a tam sami účastní loupení… Místní vojenské oddíly odpírají potlačovat násilnosti…" Takto povstání vesnic rozrušovalo poslední svazky v armádě. Ani řeči nemohlo být o tom, aby se při způsobech selské války, v jejímž čele byli dělníci, mohla armáda vrhnout proti povstání v městech.
Od dělníků a vojáků se rolníci po prvé dovídali novinky o bolševicích, ale ne ty, které jim vykládali eseři. Hesla Leninova a jeho jméno pronikají do vesnic. Avšak všechny žaloby na bolševiky, stále se množící, jsou namnoze jenom vymyšlené nebo zveličené: statkáři doufají domoci se takto jistěji pomoci. "V ostrovském újezdě je úplná anarchie následkem bolševické propagandy". Z ufimské gubernie: "Člen okresního výboru Vasiljev hlásá program bolševiků a nepokrytě prohlašuje, že statkáři se budou věšet". Novgorodský statkář Polonnik, hledající "ochrany od loupeže", nezapomíná dodat: "Výkonné výbory jsou přeplněny bolševiky"; to znamená: lidmi, kteří statkáři nepřejí. "V srpnu", vzpomíná simbirský rojník Zumorin, "začali vesnicemi jezditi dělníci, agitovali pro bolševickou stranu a vypravovali o jejím programu." Vyšetřující soudce ze sebešského újezdu vyšetřuje věc 26leté textilačky Taťany Michajlové, jež přijela z Petrohradu a vyzývala ve své vesnici "k svržení Zatímní vlády a vychvalovala taktiku Leninovu". V smolenské gubernii na konci srpna, jak vypravuje rolník Kotov, ."začali se o Lenina zajímat, začali hlas Leninův poslouchat…" Do okresních zemstev se však přece jenom ohromnou většinou volí eseři.
Bolševická strana se snaží přiblížit více k rolníkovi. 10. září žádá Něvskij od petrohradského výboru, aby začal vydávat list pro rolníky: "Třeba zařídit věc tak, abychom se nedočkali toho, čeho se dočkala francouzská komuna, když rolnictvo nepochopilo Paříž a Paříž nepochopila rolnictvo." List ‚Bědnota' (Chudina) začal brzo vycházet. Avšak práce čistě stranická mezi rolnictvem zůstávala pořád ještě nepatrnou. Síla bolševické strany nebyla v technických prostředcích, nebyla v ústrojí, nýbrž v správné politice. Tak jako vzdušné proudy roznášejí símě, tak vichry revoluce roznášely ideje Leninovy.
"K září", vzpomíná tverský rolník Voroběv, "začínají na schůzích stále častěji a směleji mluvit na obhajobu bolševiků nikoliv už vojáci z fronty, nýbrž sami chudí rolníci " "Mezi chudinou a některými rolníky středními ‚ potvrzuje simbirsky rolnik Zumorin, ‚bylo jméno Leninovo stále na rtech, mluvilo se jenom o Leninovi." Novgorodský rolník Grigorjev vypravuje, jak eser v okrese nazval bolševiky "uchvatiteli" a "zrádci". Jak hned mužíci zahučeli: "Dolój, sobáka! Bijte ho kamenem! Bajky nám nevykládej - kde je půda? Dost! Davaj bolševika!" Je ostatně možné, že se tato příhoda - takových a podobných příhod bylo dost - týká už období po říjnu: ve vzpomínkách rolníků tkví pevně skutečnosti, ale chronologie je chabá.
Vojáka Činěnova, jenž si domů do orlovské gubernie přivezl kufr s bolševickou literaturou, přivítala rodná vesnice nevlídně: jistě tam má německé zlato. Ale v říjnu "měla okresní buňka na 700 členů, mnoho pušek a vždy bránila pohotově sovětskou vládu". Bolševik Vračev vypravuje, jak rolníci čistě zemědělské voroněžské gubernie, "vzpamatovavše se z eserského omámení, začali se zajímat o naši stranu, čímž jsme získali nemálo rolnických a okresních buněk, předplatitelů na naše noviny a přijímali nové a nové žadatele v těsné místnosti našeho výboru. V smolenské gubernii, podle vzpomínek Ivanova, byli bolševici ve vesnicích zjev velmi řídký, v újezdních městech jich bylo velmi málo, novin bolševických nebylo, letáky se vydávaly velmi zřídka… "A přece jenom, čím vice se blížil říjen, tím víc se vesnice obracely k bolševikům...
"V újezdech, kde před říjnem byl bolševický vliv v sovětech," píše rovněž Ivanov, "se živelné rozbíjení statkářských majetků buď vůbec neprojevovalo, anebo se projevovalo slabě." Nebylo to však všude stejné. "Požadavek bolševiků, aby se půda postoupila rolníkům," vypravuje na příklad Tadeuš, "se zvláště rychle přijímal masou rolníků v mogilevském újezdě, kteří plenili statky, některé spálili, konfiskovali senoseče a lesy." Rozporu v těchto svědectvích v podstatě není. Obecná bolševická agitace nepochybně živila občanskou válku ve vesnicích. Avšak tam, kde bolševici postačili zapustit pevnější kořeny, snažili se arci, nezeslabujíce rolnického nátlaku, spořádat jeho formu a zmírnit plenění.
Ale nešlo jenom o pozemky. Rolník strádal, zvláště v posledním období válečném, když prodával i když kupoval: obilí se mu odnímalo za maximální ceny a výrobky průmyslové mu byly stále nedostupnější. Problém hospodářského poměru venkova k městu, jenž se později stane pod názvem "nůžky" hlavním problémem sovětského hospodářství; ukazuje již svou hroznou tvářnost. Bolševici říkali rolníkovi: sověty ať se chopí moci, pak ti dají půdu, skonči válku, demobilisují průmysl, zřídí dělnický dozor nad výrobou a upraví poměr cen výrobků průmyslových a zemědělských. Jakkoliv byla tato odpověď souhrnná, cestu přece jen naznačovala. "Stěnou, která odděluje nás od rolnictva," pravil Trockij na konferenci závodních výborů, "jsou Avksentějevovi stoupenci v sovětech. Třeba tuto stěnu prorazit. Třeba venkovu vysvětlit, že všechny pokusy dělníků, jak pomoci rolníkům ve vybavení venkova selsko-hospodářskými nástroji budou dotud bez výsledků, pokud se nezřídí dělnický dozor nad organisovanou výrobou." V tomto duchu konference vydala manifest k rolníkům.
Petrohradští dělníci ustavili v tu dobu v závodech zvláštní komise, které sbíraly kovové, nepotřebné součástky a odpadky a odevzdávaly je zvláštní ústředně, nazvané "Dělník rolníkovi" ‚ aby jich vhodně užila. Z posbíraných úlomků se dělalo nejjednodušší nářadí pro venkov a náhradní součástky k náčiní. Tento první záměrný vpád dělníků do výrobního chodu, rozměrem dosud nepatrny, cílů převážně agitačních nad hospodářskými, poodkrýval však vyhlídku brzkého budoucna. Rolnický Výkonný výbor, postrašený vpádem bolševiků do zapověděné oblasti venkova, udělal pokus zmocnit se nového hnutí. Avšak zápolit s bolševiky na městské aréně bylo již úplně nad síly sešlých kompromisníků, kteří i na venkově ztráceli půdu pod nohama.
Ohlas bolševické agitace "zburcoval rolnickou chudinu tak", napsal později tverský rolník Voroběv, "že lze říci najisto: kdyby nebyl Říjen v říjnu, byl by v listopadu". Tato výrazná charakteristika politické síly bolševictví není v nijakém rozporu s tím, že organisačně bylo bolševictví slabé. Jenom skrze takovéto příkré nesrovnalosti si právě revoluce může razit cestu. Právě proto, pravím mimochodem, nelze její hnutí zatlačit do rámce formální demokracie. Aby se mohl agrární převrat uskutečnit, ať v říjnu nebo listopadu, nezbývalo rolnictvu nic jiného, než využíti rozpadávající se tkáně stále téže eserské strany. Levé její živly se spěšně a nespořádaně seskupují pod tlakem rolnického povstání, následují bolševiky a soupeří s nimi. V příští měsíce se politický přesun rolnictva bude díti hlavně pod zaplátovaným praporem levých eserů: tato efemérní strana stává se odrazivou a vratkou formou venkovského bolševictví, dočasným mostem od selské války k bolševickému převratu.
Agrární revoluce potřebovala vlastních místních orgánů. Jak vypadaly? Ve vesnicích byly organisace několika typů: státní, to jest výkonné výbory okresní, výbory pozemkové a zásobovací; veřejné, to jest sověty; čistě politické, to jest strany; konečně orgány samosprávní - okresní zemstva. Rolnické sověty se rozvinuly nejvíce v rozměru gubernském, zčásti i újezdním; okresních sovětů bylo málo. Okresní zemstva se ujímala ztěžka. Kdežto pozemkové a výkonné výbory, orgány jak se myslilo státní, se stávaly, jakkoliv je to na první pohled podivné, orgány rolnické revoluce.
Hlavní pozemkový výbor, skládající se z úředníků, statkářů, profesorů, vzdělaných agronomu a eserských politiku s příměskem pochybných rolníků byl v podstatě hlavní brzdou agrární revoluce. Gubernské výbory nepřestávaly být vykonavateli vládní politiky. Výbory v újezdech se kolísaly mezi rolníky a vrchností. Zato okresní výbory, volené rolníky a vykonávající svou práci na místě před očima vesnice, se stávaly nástrojem agrárního hnutí. To, že se členové výborů hlásili k eserům, věc nijak neměnilo: řídili se podle potřeb mužícké jizby, nikoli podle potřeb šlechtického statku. Rolnici si zvláště cenili státního rázu svých pozemkových výborů, spatřujíce v něm patent svého druhu na občanskou válku.
"Rolníci říkají, že kromě okresního výboru neuznávají nikoho," stěžuje si už v květnu jeden náčelník milice v saranském újezdě, "protože prý všechny újezdní a městské výbory jdou statkářům na ruku." Podle slov nižgorodského komisaře "končí se všechny pokusy některých okresních výborů bojovat proti svévolným činům rolníků téměř vždy neúspěšně a mají v zápětí změnu celého výboru… "Výbory byly vždy ‚ podle slov pskovského rolníka Denisova, "při rolnickém hnutí proti statkářům, neboť do nich také byla zvolena nejrevolučnější část rolnictva a vojáci z fronty."
V újezdních a zvláště v gubernských výborech řídila práci úřednická "inteligence", snažící se uchovat pokojný poměr k statkářům. "Rolníci viděli," píše moskevský rolník Jurkov, "že je to jedna a táž kůže, jenže obrácená na ruby, jedna a táž moc, jenže jinak pojmenovaná." "Je pozorovat snahu", oznamuje kurský komisař, "… provést nové volby do újezdních výborů, které neúchylně vykonávají příkazy Zatímní vlády. Ale dobrati se do újezdního výboru bylo pro rolníka velmi těžké: politické spojení vesnic s okresem obstarávali eseři, takže rolníci musili jednat skrze stranu, jejíž hlavní poslání záleželo v tom, že obracela starou kůži na ruby.
Chlad, na první pohled hodný podivu, který projevovalo rolnictvo k sovětům z března, měl ve skutečnosti velmi vážně příčiny. Sovět je nikoli organisací speciální, jako pozemkový výbor, nýbrž universální organisací revoluce. Ale pokud jde o obecnou politiku, nemůže rolník učinit ani krok bez vedení. Celá otázka je v tom, odkud vedení vychází. Gubernské a újezdní sověty se ustavovaly na podnět a značnou měrou i z prostředků družstevních nikoli jako orgány rolnické revoluce, nýbrž jako nástroj konservativního poručnictví nad rolnictvem. Vesnice snášela nad sebou pravičácké eserské sověty jakožto štít proti úřední moci. Doma na místě měla raději pozemkové výbory.
Vláda, aby zabránila venkovu uzavříti se do kruhu "čistě rolnických zájmů", pospíchala ustavit demokratická zemstva. Už jenom to musilo přimět rolníka, aby zbystřil pozornost. Do voleb bylo často třeba rolníky nutit. "Došlo na rozličné porušení zákona", oznamuje penzský komisař, "a proto s voleb sešlo." V minské gubernii uvěznili rolnici předsedu okresní volební komise knížete Druckého-Ljubeckého, obvinivše jej, že falšoval voličské seznamy: pro mužíky bylo těžké se domluvit s knížetem, jak by se měl rozhodnout demokratickým způsobem staletý spor. Bugulminský újezdní komisař oznamuje: "Volby do okresních zemstev minuly v újezdě ne docela tak, jak se zamýšlelo… Složení zvolených zástupců je úplně rolnické, pozorovat odcizení rolníků od místní inteligence, zvláště od statkářů." Takto se zemstva nelišila mnoho od výborů. "K inteligenci a zvláště k statkářům", stěžuje si minský gubernský komisař, "chová se rolnická masa záporně." V mogilevských novinách ze dne 23. září lze čísti: "Práce inteligence na venkově je spojena s nebezpečím, jestliže inteligence kategoricky neslibuje, že bude napomáhat, aby se veškerá půda postoupila rolníkům." Tam, kde se dohoda, ba i spojení mezi základními třídami stává nemožným, tam mizí půda pro instituce demokracie. Mrtvé zrození okresních zemstev neklamně věštilo pád Ústavodárného shromáždění.
"V místním rolnictvu", oznamoval nižgorodský komisař, "zapustila silně kořeny myšlenka, že všechny občanské zákony ztratily svou sílu a že všechen právní poměr musí se teď určovat rolnickými organisacemi." Okresní výbory, disponujíce milicí, vydávaly místní zákony, ustanovovaly cenu z nájmu, mzdu, na statcích své správce, konfiskovaly půdu, sklizeň, les, nářadí, odnímaly statkářům zbraně, dělaly domovní prohlídky a zatýkaly. Hlas staletí a čerstvá zkušenost říkaly rolníkovi stejně, že věc půdy je věc síly. Na agrární převrat bylo třeba orgánů rolnické diktatury. Mužík neznal ještě toto latinské slovo. Ale mužík věděl, co chce. Ta "anarchie", na niž si stěžovali statkáři, liberální komisaři a kompromisní politikové, byla ve skutečnosti prvním obdobím revoluční diktatury na venkově.
To, že je třeba ustavit zvláštní, čistě rolnické orgány pozemkového převratu na všech místech, hájil Lenin už za událostí let 1905-06: "Rolnické revoluční výbory", dokazoval Lenin na sjezdě strany v Stokholmě, "jsou jediná cesta, jíž může jít rolnické hnutí." Mužík nečetl Lenina. Ale zato Lenin četl dobře v myšlenkách mužíkových.
Venkov mění svůj poměr k sovětům teprve k podzimu, kdy samy sověty mění svůj politický kurs. Bolševické a levě eserské sověty v újezdním nebo gubernském městě již nezdržují rolníky, naopak, popohánějí je vpřed. Hledal-li v prvních měsících venkov u kompromisnických sovětů zákonného pláštíku, ale později pak se s nimi nepřátelsky střetl, tu tentokráte nalézal v revolučních sovětech po prvé skutečné své vedení. Saratovští rolníci psali v září: "Vláda musí být v celém Rusku postoupena… sovětům dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Tak to bude nejjistější. Teprve k podzimu začíná rolnictvo spojovat svůj pozemkový program s heslem sovětské vlády. Ale ani tu ještě neví, kdo a jak tyto sověty povede.
Agrární nepokoje měly v Rusku svou velkou tradici, svůj jednoduchý, ale výrazný program, své místní mučedlníky a hrdiny. Ohromná zkušenost roku 1905 nepřešla beze stop ani pro venkov. K tomu třeba přidat působnost sektářství, jež zachvacovalo miliony rolníků. "Znal jsem mnohé rolníky," píše věcí znalý autor, "kteří přijali Říjnovou revoluci jako přímé uskutečnění svých náboženských snů." Ze všech rolnických hnutí, o nichž vědí dějiny, bylo jistě hnutí ruského rolnictva roku 1917 nejvíce oplodněno politickými idejemi. Ale jestliže přece jen bylo neschopné vytvořit samostatné vedení a chopit se samo vlády, byla příčina toho v organické podstatě osamoceného a stále v stejných kolejích se pohybujícího hospodářství: vyssávajíc z mužíka všechny šťávy, neodplácelo mu za to schopností myslit a jednat společensky.
Politická svoboda rolníkova znamená v praxi svobodu volit si mezi různými stranami městskými. Ale ani tato volba se neděje apriorně. Svým povstáním rolnictvo popohání bolševiky k moci. Ale teprve, když moci dobyli, mohou bolševici dobýti rolnictva, proměnivše napřed agrární revoluci v zákon dělnického státu.
Skupina badatelů pod vedením Jakovleva vykonala neobyčejně cenné roztřídění materiálů, které vyznačují vývoj agrárního hnutí od února do října. Vzavše za základ 100 sporů neorganisovaných, vypočítali badatelé, že "organisovaných" sporů připadlo proti nim na měsíc duben 33, na červen 86, na červenec 120. To právě byla chvíle největšího rozkvětu eserských organisaci na venkově. V srpnu na 100 neorganisovaných sporů připadá už jenom 62 "organisovaných", v říjnu dohromady 14. Z těchto číslic, při vší podmínečnosti neobyčejně poučných, dělá však Jakovlev docela neočekávaný závěr: jestliže do srpna bylo hnutí více a více "organisované ‚ mělo na podzim naopak "ráz stále živelnější. K stejnému závěru dospívá druhý badatel Vermeničev: "Pokles organisovaného hnutí v období vlny předříjnové svědčí o živelnosti hnutí v těchto měsících. Jestliže živelnost klademe proti uvědomělosti tak jako slepotu proti zraku - a takovéto vytčení je jediné vytčením vědeckým - musili bychom dojíti závěru, že uvědomělost rolnického hnutí do srpna vzrůstá, kdežto pak začíná upadat a konečně úplně mizí ve chvíli říjnového povstání. To naši badatelé zřejmě říci nechtěli. Při poněkud jen pozorném poměru k věci není nesnadné pochopit, že na příklad rolnické volby do Ústavodárného shromáždění přes svou zevnější "organisovanost" měly nesrovnatelně "živelnější" ‚ to jest nerozumný, stádový, slepý ráz než "neorganisovaný" rolnický pochod proti statkářům, kdy každý rolník jasně věděl, co chce.
Na hranicích vývoje z podzimka trhalo rolnictvo svazky nikoli s uvědomělostí pro živelnost, nýbrž s kompromisnickým vedením pro občanskou válku. Pokles organisovanosti byl v podstatě jen zevní: kompromisnické organisace odpadaly; ale po nich naprosto nezůstávalo holé místo. Východ na novou cestu se děl pod přímým vedením nejrevolučnějších živlů: vojáků, námořníků a dělníků. Dávajíce se do rozhodných činů, rolníci často svolávali schůze celé vesnice a dokonce se starali i o to, aby usnesení byla podepsána všemi vesničany. "V podzimním období rolnického hnuti s jeho plenitelskými formami ‚ píše třetí badatel Šestakov, "vystupuje na scénu stále častěji starobylé ‚shromáždění' rolníků... Shromážděním pak dělí rolnictvo mezi sebe uchvácený majetek, skrze shromáždění vede jednání se statkáři a správou statku, s újezdnými komisaři a hasiči všeho druhu"...
Proč mizejí se scény okresní výbory, jež rolníky přivedly k samé občanské válce, o tom v materiálech není přímé zmínky. Ale otázka, jak to vysvětlit, dává se sama sebou. Revoluce neobyčejně rychle opotřebovává své orgány a zbraně. Již proto, že pozemkové výbory řídily akce zpola klidné, musily se ukázat málo vhodnými pro útok přímý: Příčina obecná se doplňuje příčinami zvláštními, ale neméně závažnými. Vstupujíce na cestu přímého boje proti statkářům, rolníci příliš dobře věděli, co jim hrozí, kdyby byli poraženi. Nemálo pozemkových výborů i beztak sedělo pod zámkem Kerenského. Odstředit odpovědnost se stávalo nezbytným požadavkem taktickým. Nejvhodnější formou pro to byl "mir". V stejný smysl působila nepochybně i obvyklá vzájemná nedůvěra rolníků: teď šlo o přímé uchvácení a rozdělení statkářského majetku, každý se chtěl toho účastnit sám, nikomu nesvěřuje svých práv. Takto největší zostření boje vedlo k tomu, že zastupitelské orgány byly na čas vypuzeny starobylou rolnickou demokracií jako byla selská shromáždění a usnesení miru.
Hrubý zmatek v určení rázu rolnického hnutí musí se zdát zvláště překvapující, vychází-li z pera bolševických badatelů. Ale nelze zapomínat, že řeč je o bolševicích nového typu. Zbyrokratičtění myšlení vede nezbytně k přemrštěnému hodnocení těch forem, jež se rolnictvu vnucovaly shora a k nedostatečnému hodnocení těch, jež si rolnictvo dávalo samo. Vzdělaný úředník právě tak jako liberální profesor patří na společenské děje se stanoviska správního. Jakovlev jako lidový komisař zemědělství projevil později stejné hromadně-byrokratické stanovisko k rolnictvu, ale již v mnohem obsáhlejší a odpovědnější oblasti, totiž při výkonu "kolektivisace jednim vrzem". Teoretická povrchnost se krutě mstí, jde-li o praxi velikého rozsahu!
Ale do chyb kolektivisace jedním vrzem zbývá ještě dobrých třináct let. Tentokráte jde jenom o vyvlastnění pozemkového majetku. 134.000 statkářů se ještě třese o svých 80 milionů desjatin. Nejohroženější jsou tu špičky, to jest 30.000 pánů starého Ruska, kteří vlastní 70 milionů desjatin, průměrně přes 2000 desjatin na každého majetníka. Šlechtic Boborykin píše komořímu Rodzjankovi: "Jsem statkář a v mé mysli se jaksi nesrovnává, abych byl zbaven své půdy a to ještě k tomu pro cíle nejneuvěřitelnější: na experiment se socialistickým učením." Ale revoluce právě má za svůj úkol to, co se nesrovnává v myslích vládnoucích vrstev.
Prozíravější statkáři nemohou však nevidět, že svých statků neudrží. Již se o to ani nesnaží: čím dříve se uvolni od půdy, tím lepe. Ústavodárné shromáždění se jim jeví především jako veliká účtovací komora, kde jim stát dá náhradu nejenom za půdu, ale i za všecka protivenství.
Selští majetníci se přidávali k tomuto programu zleva. Neměli nic proti tomu, aby se skončilo šlechtické příživnictví, ale báli se otřást pojmem pozemkového vlastnictví. Stát je dostatek bohat, prohlašovali na svých sjezdech, aby zaplatil statkářům nějakých těch 12 miliard rublů. Jakožto "rolníci" doufali při tom za výhodných podmínek zužitkovat pro sebe statkářskou půdičku zaplacenou z kapes národa.
Vlastníci půdy chápali, že rozsah výkupní ceny je politická veličina, která se určí poměrem sil ve chvíli účtování. Do konce srpna byla pořád naděje, že po kornilovsku svolané Ústavodárné shromáždění uskuteční agrární reformu na střední linii mezi Rodzjankem a Miljukovem. Pád Kornilovův znamenal, že majetné třídy svou hru prohrály.
V září a říjnu čekají statkáři rozuzlení, tak jako beznadějně nemocný člověk čeká na smrt. Podzimek je doba mužícké politiky. S polí je sklizeno, iluse jsou rozsety, trpělivost ztracena. Čas udělat konec! Hnutí vystupuje z břehů, zachvacuje všecky oblasti, smývá místní zvláštnosti, zachvacuje všecky vrstvy venkova, odplavuje veškerou rozvahu o zákonu a opatrnosti, stává se útočným, divokým, krutým, zběsilým, ozbrojuje se železem a ohněm, revolverem i granátem, ničí a pálí statky, vyhání statkáře, očišťuje půdu a tam i onde ji polévá krví.
Hynou šlechtická hnízda opěvaná Puškinem, Turgeněvem a Tolstým. V dýmu zaniká staré Rusko. Liberální tisk sbírá stesky a nářky jak se pustoší anglické sady, obrazy namalované nevolníky, rodinné knihovny, tambovské parthenóny, závodní koně, starobylé rytiny a plemenní býci. Měšťáčtí dějepisci se snaží uvalit na bolševiky odpovědnost za "vandalství" rolnického soudu nad šlechtickou "kulturou". Ve skutečnosti ruský mužík dovršoval dílo načaté mnoho století před tím, než se bolševici objevili. Svůj pokrokový dějinný úkol vykonával jedinými způsoby, které měl k disposici : revolučním barbarstvím rval z kořenů barbarství středověké. Nadto pak ani on sám, ani dědové jeho, ani pradědové nepoznali nikdy milosti a milosrdenství.
Když feudálové zvítězili nad žakerií, jež byla čtyři a půl století před osvobozením francouzských rolníků, napsal bohabojný mnich do své kroniky: "způsobili zemi tolik zla, že nebylo potřeba, aby přišli Angličané na rozvrat království; ti by nikdy nemohli udělat to, co udělali šlechtici Francie." Jedině měšťáctvo - v květnu 1871 - překonalo co do zběsilosti francouzské šlechtice. Ruští rolníci skrze vedení dělníků, ruští dělníci skrze podporu rolníků se vyhnuli tomuto dvojímu naučení ochránců kultury a lidskosti.
Vztahy mezi základními třídami Ruska dospěly k svému reprodukovanému výrazu na venkově. Tak jako se proti monarchii bili dělnicí a vojáci nedbajíce záměrů měšťáctva, tak se proti statkářům nejodvážněji zdvíhala chudina, neposlouchajíc výstražných hlasů kulaků. Tak jako kompromisníci věřili, že revoluce se pevně postaví na nohy teprve od té chvíle, kdy ji Miljukov uzná, tak i střednímu rolníkovi, ohlížejícímu se napravo i nalevo, se zdálo, že podpis kulakův uzákoní konfiskace. A konečně stejně jako měšťáctvo revoluci nepřátelské se nerozpakovalo přisvojit si moc, tak i kulaci, kteří plenění čelili, se nezříkali užít pro sebe jeho plodů. Vláda v rukou buržoy tak jako statkářský majetek v rukou kulaka se neudržely dlouho: tam i onde pro příčiny stejnorodé.
Mohutnost agrárně-demokratické, v své podstatě měšťácké revoluce, se projevila v tom, že na čas překonala třídní rozpory venkova: batrak plenil u statkáře, pomáhaje kulakovi. XVII., XVIII. a XIX. století ruských dějin se navalilo na bedra století XX. a ohnulo je k zemi. Slabost opozdilé měšťácké revoluce se projevila v tom, že selská válka nepopohnala měšťácké revolucionáře vpřed, nýbrž naopak je definitivně odrazila do tábora reakce: včerejší vyhnanec na nucených pracích Cereteli chránil statkářskou půdu od anarchie! Rolnická revoluce odvržená měšťáctvem se sdružovala s průmyslovým proletariátem. Tím se XX. století nejenom osvobozovalo od minulých století, jež na ně dolehla, ale na jejich bedrech se zdvíhalo na novou dějinnou výšinu. Aby rolník mohl půdu očistit a rozdělit, musil se v čelo státu postavit dělník: to je nejprostší formule Říjnové revoluce.