Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-191714. Poslední koalice
Zatímní vláda, věrna své tradici, neodolat jedinému vážnému úderu, se rozpadla, jak se pamatujeme, v noci 26. srpna. Vystoupili z ní kadeti, aby usnadnili práci Kornilovovi. Vystoupili socialisté, aby usnadnili práci Kerenskému. Začala se nová vládní krise. Především byla tu otázka, co s Kerenským. Vždyť se ukázalo, že náčelník vlády se účastnil spiknutí. Rozhořčení proti němu bylo tak velké, že i kompromisničtí vůdcové při zmínce o jeho jménu se utíkali k bolševickému slovníku. Černov, který zrovna vyskočil z ministerského vlaku v plné jízdě, psal v ústředním listě své strany o "matenici, kde je těžko se vyznat, kde se končí Kornilov a kde se začíná Filoněnko se Savinkovem, kde se končí Savinkov a kde se začíná Zatímní vláda jako opravdová vláda". Narážka byla dosti jasná:. "Zatímní vláda jako opravdová vláda" - vždyť to právě byl Kerenskij, jenž náležel k jedné straně s Černovem.
Avšak ulevivše své duši silnými výrazy, rozhodli kompromisníci, že se bez Kerenského neobejdou. Zabránili-li Kerenskému, aby amnestoval Kornilova, pospíšili si sami amnestovat Kerenského. Oplátkou za to souhlasil Kerenskij s ústupkem o tom, jak má vypadat správa Ruska. Ještě včera se myslilo, že rozhodnouti tuto věc může jenom Ústavodárné shromáždění. A tu právní překážky naráz odpadly. Sesazení Kornilova se v prohlášení vlády vysvětlovalo nutností "zachránit vlast, svobodu a republikánské zřízení". Čistě slovní a při tom opožděný dárek doleva nijak ovšem neupevňoval vládní autoritu, a to tím méně, že i Kornilov se prohlásil za republikána.
30. srpna musil Kerenskij propustit Savinkova, jehož za několik dnů vyloučili dokonce i ze strany eserů, která obsahovala všechno možné. Avšak generálním gubernátorem jmenován ihned Savinkovu politicky rovnocenný Palčinskij, jenž začal hned tím, že zastavil list bolševiků. Výkonné výbory protestovaly. Izvěstija nazvaly tento čin "hrubou provokací". Palčinskij musil být za tři dny zbaven úřadu. Jak málo se Kerenskij vůbec chystal měniti kurs své politiky, ukazuje to, že již 31. srpna sestavoval novou vládu za účasti kadetů. Dokonce ani eseři se nemohli s tím srovnat: pohrozili, že odvolají své zástupce. Nový recept vládní nalezl Cereteli: "Uchránit myšlenku koalice a vymést všechny živly, které jako těžké břímě visely na vládě." "Myšlenka koalice zesílela," přizvukoval Skobelev, "ale ve vládě nemůže býti místa pro stranu, jež byla spjata se spiknutím Kornilovovým." Kerenskij s tímto omezením nesouhlasil a se svého stanoviska měl pravdu.
Koalice s měšťáctvem, avšak bez vůdčí měšťácké strany byla zřejmý nesmysl. Na to ukázal Kameněv, jenž na společném zasedání výkonných výborů přemlouvavým tónem, jenž byl jeho živlem, dělal závěry z čerstvých událostí. "Chcete nás vrhnout na cestu ještě nebezpečnější, na cestu koalice s neodpovědnými skupinami. Ale zapomněli jste na koalici utvrzenou a posílenou strašnými událostmi minulých dnů - na koalici mezi revolučním proletariátem, rolnictvem a revoluční armádou". Bolševický řečník připomněl slova vyřčena Trockým 26. května na obhajobu kronštadtských proti obvinění Cereteliho: "Pokusí-li se protirevoluční generál hodit smyčku na krk revoluci, kadeti ji budou potírat mýdlem, ale kronštadtští námořníci přijdou, aby se bili a umírali společně s námi." Připomínka trefila do živého. Na hlaholivé řeči o "jednotě demokracie" a o "čestné koalici" odpovídal Kameněv: "Jednota demokracie závisí na tom, půjdete-li anebo nepůjdete-li do koalice s Vyborským obvodem. Každá jiná koalice je nepoctivá." Řeč Kameněvova způsobila nepochybný dojem, jejž Suchanov zaznamenává slovy: "Kameněv mluvil velmi chytře a takticky." Ale dál než na dojem řeč nešla. Cesty obou stran byly určeny předem.
Roztržka kompromisníků s kadety byla v podstatě od samého začátku demonstrativní. Liberální kornilovci sami chápali, že bude pro ně lépe, když se v příštích dnech sami budou držet v ústraní. Za kulisami bylo rozhodnuto, zřejmě v dohodě s kadety, sestavit vládu, která by se vznášela takovou měrou nad všemi reálnými silami národa, aby její dočasnost nevzbudila pochyb u nikoho. Mimo Kerenského byl v pětičlenném direktoriu ministr zahraničí Tereščenko, jenž se již stal ministrem trvalým a to spojením s dohodovou diplomacií, dále náměstek moskevského okružního velitele Verchovskij, povýšený rychle proto s plukovníka na generála; admirál Verděrevskij nahonem proto propuštěný z vězení, konečně pochybný menševik Nikitin, jehož strana brzo uznala za dosti zralého pro vyloučení z jejích řad.
Vypadalo to tak, že Kerenskij, jenž zvítězil nad Kornilovem cizíma rukama, stará se jen o to, jak by uvedl v život Kornilovův program. Kornilov chtěl spojit moc nejvyššího velitele s mocí hlavy vlády. Kerenskij to uskutečnil. Kornilov měl v úmyslu zastřít osobní diktaturu pětičlenným direktoriem. Kerenskij to vykonal. Černova, jehož demisi žádalo měšťáctvo, vystěhoval Kerenskij ze Zimního paláce. Generála Aleksějeva, hrdinu kadetské strany a jejího kandidáta na místo ministerského předsedy, jmenoval náčelníkem štábu hlavního stanu, to jest ve skutečnosti hlavou armády. V rozkaze armádě a námořnictvu žádal Kerenskij zastavit politický boj ve vojenských oddílech, to jest obnovit dřívější stav věcí. Lenin ze svého podzemí charakterisoval stav věcí v čele vlády neobyčejně prostě, jak to bylo jeho vlastností: "Kerenskij je kornilovec, jenž se s Kornilovem náhodou nepohodl a jenž je dál v nejdůvěrnějším spojení s jinými kornilovci." Ale běda: vítězství nad protirevolucí bylo mnohem důsažnější, než bylo třeba pro osobní záměry Kerenského.
Direktorium si pospíšilo propustit z vězení bývalého ministra vojenství Gučkova, jenž se pokládal za jednoho z původců spiknutí. Na kadetské podněcovače spravedlnost vůbec nesáhla. Držet dále pod zámkem bolševiky stávalo se za těchto okolností stále obtížnější. Vláda našla východisko: aniž odvolá obvinění, propustí bolševiky na peněžní záruku. Petrohradská rada odborových organisací vzala na sebe "čest složit záruku za zasloužilého vůdce revolučního proletariátu". 4. září byl Trockij propuštěn na malou, v podstatě fiktivní záruku 3000 rublů. V svých "Dějinách ruského zmatku" píše generál Denikin patheticky: "1. září byl uvězněn generál Kornilov a 4. září byl touž vládou propuštěn na svobodu Bronštejn-Trockij. Tato dvě data musí se stát Rusku památnými." Bolševici byli na záruku propouštěni dále v příštích dnech. Lide, propuštění ze žalářů, nemařili času: masy čekaly a zvaly, strana potřebovala lidí.
V den propuštění Trockého vydal Kerenskij rozkaz, v němž, uznávaje, že výbory prokázaly "veskrz podstatnou pomoc vládní moci", kázal těmto výborům zastavit další činnost. Dokonce i Izvěstija uznaly, že autor rozkazu projevil "dosti slabé porozumění" pro stav věcí. Porada obvodních sovětů v Petrohradě se usnesla: "Revolučních organisací pro boj s protirevolucí nerozpouštět" Tlak zespod byl tak silný, že kompromisnický Vojensko-revoluční výbor se rozhodl neuznat pokyny Kerenského a vyzval své místní orgány, aby "vzhledem k neustávajícímu znepokojivému stavu věcí pracovaly jako dřív rázně a vytrvale". Kerenskij zmlkl: nic jiného také nezbývalo.
Všemocná hlava direktoria se musila na každém kroku přesvědčovat, že odpor vzrostl a že bude třeba leccos změnit, alespoň v slovech. 7. září prohlásil Verchovskij k tisku, že program, jak ozdravit armádu, vypracovaný před kornilovskou vzpourou, třeba v tuto chvíli odmítnout, neboť "za nynějšího psychologického stavu armády" vedl by jenom k dalšímu rozkladu jejímu. Ohlašuje příchod nové éry, předstoupil ministr vojenství před výkonné výbory. Nechť se nikdo neznepokojuje: generál Aleksějev odejde a společně s ním odejdou všichni, kteří tak či onak se přidali ke kornilovskému povstání. Zdravé zásady armády třeba si osvojovat "nikoli kulomety a nagajkami, nýbrž vnukáním ideí práva, spravedlnosti a přísné kázně". To úplně zavánělo jarními dny revoluce. Ale venku byl září, blížil se podzimek. Aleksějev byl za několik dnů opravdu sesazen a jeho místo zaujal generál Duchonin: výhoda tohoto generála byla, že ho neznali.
Jako náhradu za ústupky žádal ministr vojenství a ministr námořnictva od Výkonného výboru, aby neprodleně pomohl: důstojníci chodí jak pod mečem Damoklovým, nejhůř to vypadá v Baltském loďstvu, námořníky třeba utišit. Po dlouhých rozpravách bylo rozhodnuto jako vždy, poslat k loďstvu poselstvo, při čemž kompromisníci trvali na tom, aby byli do něho zařaděni i bolševici a především Trockij: jenom tak se může poselstvu bezpečit úspěch. "Odmítáme rozhodně", namítl Trockij, "onen způsob společné práce s vládou, jakého hájil Cereteli… Vláda provádí od základů falešnou, protilidovou a nekontrolovanou politiku a když se pak tato politika dostane do slepé uličky nebo vede k pohromě, ukládá se revolučním organisacím černá práce urovnávat nezbytné následky... Jedním z úkolů tohoto poselstva, jak jej vyznačujete, je vypátrat v posádce ‚temné síly', to jest provokatéry a zvědy… Nezapomněli jste snad, že já sám jsem obžalován podle § 108?... V boji proti svévolným soudům jdeme my svými cestami… nikoli ruku v ruce se státním zástupcem, nýbrž jakožto revoluční strana, která přesvědčuje, organisuje a vychovává.
Svolat Demokratickou poradu bylo usneseno v dny kornilovského povstání. Měla ještě jedenkráte ukázat sílu demokracie, vnuknout odpůrcům zprava i zleva úctu k ní a - úkol nikoli poslední - nasadit trhlému Kerenskému uzdu. Kornpromisníci vážně zamýšleli podrobit vládu nějakému improvisovanému zastupitelstvu, než se sejde Ústavodárné shromáždění. Měšťáctvo se předem postavilo k poradě nepřátelsky, spatřujíc v ní politiku upevnit posice, jichž demokracie zase nabyla vítězstvím nad Kornilovem. "Vrtochy Cereteliho", píše Miljukov v svých Dějinách, "byly v podstatě úplnou kapitulací před záměry Leninovými a Trockého." Právě naopak: vrtochy Cereteliho směřovaly k tomu, aby ochromily boj bolševiků za vládu sovětů. Demokratickou poradou se čelilo sjezdu sovětů. Kompromisníci si vytvářeli novou základnu, pokoušejíce se zaškrtit sověty umělým spletením organisací všeho druhu. Demokraté rozdíleli hlasy, jak se jim nejlíp zazdálo, vedeni jsouce jedinou starostí: zajistit si nespornou většinu. Hořejší organisace byly zastoupeny mnohem dokonaleji než organisace spodní. Samosprávným orgánům, mezi nimi i nezdemokratisovaným zemstvům, dostalo se ohromné převahy nad sověty. Družstevníkům připadla úloha dovršitelů osudů.
Družstevníci, kteří dříve v politice neměli vůbec posice, vyšvihli se do politické arény po prvé za dnů moskevské Porady a od této chvíle nemluvili jinak, než za 20 milionů svých členů anebo ještě jednodušeji, "za polovici obyvatelstva Ruska". Svými kořeny tkvělo družstevnictví ve vesnicích skrze horní své vrstvy, jež schvalovaly "spravedlivé" vyvlastnění šlechticů s podmínkou, že jejich vlastní půdě se dostane nejenom ochrany, ale také zvětšení. Vůdci družstevnictví se sbírali z liberálně-národnické, zčásti liberálně-marxistické inteligence, jež byla přirozeným mostem mezi kadety a kompromisníkv. K bolševikům se družstevníci chovali stejně nenávistně, jako se choval kulak k nepoddajnému batraku[a]. Kompromisníci, aby se posílili proti bolševikům, chytli se dychtivě družstevníků, kteří odhodili masku neutrality. Lenin prudce pranýřoval kuchaře demokratické kuchyně. "Desítka přesvědčených vojáků anebo dělníků ze zaostalé továrny," psal Lenin, "je tisíckráte cennější než stovky načachrovaných… delegátů." Trockij dokazoval v petrohradském Sovětě, že úředníci družstev vyjadřují politickou vůli rolníků právě tak málo, jako lékař politickou vůli svých pacientů anebo poštovní úředník názory odesilatelů a příjemců dopisů. "Družstevníci nechť jsou dobrými organisátory, obchodníky a účetními, ale ochranu třídních práv postoupí rolníci právě tak jako dělníci svým sovětům." To nebránilo, aby družstevníci nedostali půl druhého sta míst a zároveň s nereformovanými zemstvy a všelikými jinými organisacemi přitaženými za vlasy nezkazily skrz naskrz povahu zastupitelstva mas.
Petrohradský Sovět zařadil mezi své delegáty na Poradu Lenina a Zinověva. Vláda vydala pokyn, aby oba byli při vstupu do divadla zatčeni, ale aby nebyli zatýkáni v zasedací síni samé: takový zřejmě byl kompromis mezi kompromisníky a Kerenským. Ale věc přestala na politické demonstraci Sovětu, neboť ani Lenin, ani Zinověv se nechystali přijít na Poradu. Lenin měl za to, že bolševici tam vůbec nemají co dělat.
Porada se začala 14. září, právě měsíc po státní Poradě, v Alexandrovském divadle. Připuštěných zástupců bylo na 1775. Asi 1200 jich bylo při zahájení. Bolševici ovšem byli v menšině. Ale přes všecko chytráctví zastupitelského klíče byli velmi značnou skupinou, jež v některých věcech soustředila přes třetinu všech hlasů.
Je důstojno silné vlády, aby mluvila k jakési "soukromé" Poradě? Pro tuto věc bylo veliké kolísání v Zimním paláci i šuškání o tom v Alexandrovském divadle. Konec konců hlava vlády se rozhodla ukázat demokracii. "Uvítán potleskem", vypravuje Šljapnikov o chvíli, kdy se objevil Kerenskij, "zamířil k předsednictvu, aby stiskl ruky těm, již seděli za stolem. Došlo na nás (bolševiky), kteří jsme seděli nedaleko jeden od druhého. Podívali jsme se na sebe a rychle se srozuměli ruky mu nepodávat. Theatrální gesto Kerenského nad stolem - já se odvrátil od podávané ruky a Kerenskij s napraženou rukou, nesetkav se s našima rukama, přešel dále." Se stejným přijetím se hlava vlády setkala i na opačném křídle: u kornilovců. A mimo bolševiky a kornilovce už nebylo reálných sil.
Kerenskij, nutkán vší situací dát vysvětlení o své úloze v spiknutí, spoléhal i tentokrát příliš na improvisaci. "Vím, co chtěli," podřekl se Kerenskij, "protože dny než našli Kornilova, přišli ke mně a mně navrhovali tuto cestu." Zleva se volá: "Kdo přišel?… Kdo to navrhoval?" Kerenskij, polekán ohlasem vlastních slov, už zatím zadržel proud řeči. Ale politická zákulisní stránka spiknutí se odkryla i lidem nejméně prozíravým. Ukrajinský kompromisník Porš pravil ve své zprávě Kijevské radě po svém návratu: "Kerenskému se nepodařilo dokázat, že by byl neměl co společného s kornilovským spiknutím." Ale hlava vlády si svou řečí dala i jinou, neméně těžkou ránu. Když jako odpověď na fráze, jichž už všichni měli dost - "ve chvíli nebezpečí se sejdou všichni a dorozumějí se a pod. - zavolali na Kerenského: "A což trest smrti? ‚ řečník, vyšinuv se z rovnováhy, vzkřikl neočekávaně pro všechny a pravděpodobně i pro něho samého: "Počkejte jen, až bude třebas jen jediný rozsudek smrti podepsán mnou jako nejvyšším velitelem, pak vám dovolím, abyste mne proklínali!" K tribune se blíží voják a křičí Kerenskému přímo do očí: "Vy jste neštěstí otčiny!" Ejhle! On, Kerenskij, byl hotov zapomenout na to vysoké místo, které zaujímá, aby se dorozuměl s Poradou jako člověk. "Ale v lidském slova smyslu tu není porozumění, alespoň ne u všech." Proto říká řečí moci: "Každý, kdo se opováží…" Ach, to se už slyšelo v Moskvě, a Kornilov se přece jen opovážil.
"Byl-li trest smrti nutný," tázal se v své řeči Trockij, "jak se potom Kerenskij odvažuje říci, že ho neužije? A jestliže pokládá za možné zavázat se před demokracií, že neužije trestu smrti, tu... proměňuje ustanovení tohoto trestu v akt lehkomyslnosti, jenž náleží mezi zločiny." S tím souhlasil celý sál, jedni mlčky, druzí bouřlivě. "Kerenskij svým výrokem velmi zostudil sebe i vládu," praví jeho kolega a ctitel, zástupce ministra spravedlnosti Demjanov.
Ani jediný ministr nemohl říci, co vlastně vláda dělá jiného, než že řeší otázky vlastního bytí. Hospodářská opatření? Nelze mluvit ani o jediném. Mírová politika? "Nevím," pravil bývalý ministr spravedlnosti Zarudnyj, ze všech nejnepokrytější, "dělá-li zatímní vláda něco v této věci, já sám jsem nic takového neviděl." Zarudnyj si rozpačitě stěžoval na to, že "všechna moc se octla v rukou jediného člověka", na jehož pokyn ministři přicházeli a odcházeli. Cereteli se neopatrně chytl tohoto thematu: "Ať si demokracie žaluje sama na sebe, zatočila-li se na výšinách jejímu představiteli hlava." Ale vždyť přece Cereteli ze všech nejúplněji ztělesňoval v sobě ony rysy demokracie, které rodily bonapartské tendence moci. "Proč zaujal Kerenskij místo, na němž právě je?" namítl Trockij. "Pro Kerenského se tu uprázdnilo místo slabostí a nerozhodností demokracie… Neslyšel jsem tu ani jednoho řečníka, jenž by vzal na sebe čest, málo závidění hodnou, hájit direktoria nebo jeho předsedy…" Po bouři odporu řečník pokračuje: "Je mi velmi lito, že toto stanovisko, jež tu teď v sále dospělo k tak bouřlivému výrazu, se neprojevilo vůbec s této tribuny. Ani jediný řečník sem nevystoupil a neřekl nám: nač se hádáte o dřívější koalici, nač přemýšlíte o koalici příští? Máme Kerenského a to stačí… Ale bolševické vytčení otázky téměř samočinně srazí dohromady Cereteliho se Zarudným a oba dva dohromady s Kerenským. O tom psal výmluvně Miljukov: nechť si Zarudnyj jakkoliv stěžoval na samovládu Kerenského, nechť dělal Cereteli jakékoliv narážky na to, že náčelníku vlády se zatočila hlava, "byla to jen slova"; jakmile Trockij zjistil, že na Poradě se nikdo neodvážil přímé obrany Kerenského, "shromáždění naráz ucítilo, že to mluví společný nepřítel".
O moci mluvili lidé, kteří byli jejími zástupci, nejinak než jako o břemenu a neštěstí. Boj o moc? Ministr Pěšechonov poučoval: "Moc je teď cosi takového, před čím se všichni křižují jako před čertem." Kornilov se nekřižoval. Ale na naučení, ještě docela čerstvé, se už zpola zapomnělo. Cereteli se zlobil na bolševiky, kteří si sami moc neberou, ale postrkují k moci sověty. Myšlenky Cereteliho se chytili i jiní. Ano, ať se chopí moci bolševici! říkalo se šeptem za předsednickým stolem. Avksentěv se obrátil k Šljapnikovovi, sedícímu poblíž: "Chopte se vy moci, za vámi jdou masy. Šljapnikov, odpovídaje sousedovi tónem stejným, navrhl, aby se moc nejprve položila na předsednický stůl. Zpola ironické výzvy k bolševikům, troušené i v řečech s tribuny i v kuloárových rozhovorech, byly zčásti výsměchem, zčásti zkoušením. Co zamýšlejí dělat dál tito lidé, kteří se postavili v čelo Sovětu petrohradského, moskevského a mnoha Sovětů na venkově? Neodváží se snad opravdu chopit moci? Tomu nevěřili. Dva dny před vyzývavou řečí Cereteliho napsala Rěč, že nejlepší, jak se osvobodit na dlouhá léta od bolševictví, by bylo odevzdat osud země do rukou jeho vůdců avšak "sami tito smutní hrdinové dne se ve skutečnosti naprosto nesnaží, aby se chopili úplně moci… prakticky, ať se to vezme jakkoliv, nemůže být jejich posice vzata v úvahu". Tento pyšný závěr byl při nejmenším ukvapený.
Ohromná výhoda bolševiků, dosud snad ještě ani jak náleží nedoceněná, bylo to, že bolševici skvěle rozuměli svým odpůrcům, že je takřka viděli skrz naskrz. Pomáhala jim v tom i materialistická methoda, i leninská škola jasnosti a prostoty, i veliké vnitřní napětí lidí, kteří se rozhodli jít až na konec. Kdežto liberálové a kompromisníci si sami vymýšleli podobu bolševiků podle toho, jak se toho potřebovalo. Jinak ani být nemohlo: strany, jimž vývoj neponechal východiska, nikdy neprojevovaly schopnost hledět skutečnosti v tvář, tak jako beznadějně nemocný člověk není schopen dívati se v tvář své nemoci.
Avšak nevěříce v povstání bolševiků, kompromisníci se ho přece jen báli. Nejlépe to vyjádřil Kerenskij. "Nezmylte se," vzkřikl pojednou v své řeči, "nemyslete, štvou-li mne bolševici, že za mnou není sil demokracie. Nemyslete, že visím v povětří. Pamatujte, že, jakmile něco spiknete, zastaví se dráhy, zprávy nedojdou na své místo…" Část sálu tleská, část rozpačitě mlčí, bolševická část se hlasitě směje. Špatná diktatura, musí-li dokazovat, že nevisí v povětří!
Na ironické výzvy, na obvinění ze zbabělosti a na nechutné hrozby odpověděli bolševici v svém prohlášení: "Naše strana, bojujíc o moc, aby uskutečnila svůj program, nikdy se nesnažila, ani se nesnaží zmocnit vlády proti organisované většině pracujících mas země." To znamenalo: chopíme se moci jako strana sovětské většiny. Slova o "organisované vůli pracujících mas" týkala se chystaného sjezdu sovětů. "Jenom taková usnesení a návrhy této Porady", pravilo se v prohlášení, "mohou být uskutečněny, jež budou uznány Všeruským sjezdem sovětů…"
Když Trockij přečetl prohlášení bolševiků, vzbudila zmínka v prohlášení obsažená, že je nezbytno ihned ozbrojiti dělníky, naléhavý pokřik na lavicích většiny: "Nač to, nač?" To byl stále stejný tón nepokoje i provokace. Nač to? " Aby tu byla opravdová ochrana proti protirevoluci," odpovídá řečník. Ale nejen na to. "Pravím vám za naši stranu a za proletářské masy, které kráčejí za ní, že ozbrojení dělníci… budou hájit revoluční země od imperialistických vojsk tak hrdinně, že toho ještě nebylo v ruských dějinách…" Cereteli označil tento slib, jenž příkře rozdělil sál, za pustou frázi. Historie rudé armády později vyvrátila jeho charakteristiku.
Ony horké chvíle, kdy kompromisničtí pohlaváři odmítli koalici s kadety, byly ty tam: bez kadetů byla koalice nemožná. Přece bychom se nechopili moci sami! "Chopiti se moci byli bychom mohli už 27. února," mudroval Skobelev, "ale… užili jsme mocně veškerého našeho vlivu na to, abychom pomohli měšťáckým živlům vzpamatovat se z rozčilení… a přijít k moci." Ale pročpak tito pánové zabránili, aby se moci chopili kornilovci, kteří se také vzpamatovali z rozčilení? Čistě měšťácká moc, vysvětloval Cereteli, není ještě možná: to by podnítilo občanskou válku. Kornilova bylo třeba rozdrtit, aby svým dobrodružstvím nebránil měšťáctvu dospěti k moci několika etapami. "Teď, kdy revoluční demokracie vyšla z boje jako vítěz, je pro koalici chvíle zvláště příznivá."
Politickou filosofii družstevníků vyjádřil jejich hlava Berkenheim: "Ať už chceme nebo nechceme, měšťáctvo jest třídou, jíž bude náležet moc." Starý revolucionář-národnik Minor přemlouval Poradu, aby přijala jednomyslně usnesení pro koalici. Jinak "není se co klamat: budeme řezat". Koho? volali s levých míst. "Budeme řezat jeden druhého," zakončil Minor za zlověstného ticha. Ale vždyť přece tak, jak to myslili kadeti, bylo souručenství ve vládě třeba k boji proti "anarchistické nevázanosti" bolševiků: "v tom vlastně právě záležela podstata myšlenky koalice," vysvětloval Miljukov docela nepokrytě. Zatím co Minor doufal, že koalice předejde, aby jeden druhého řezal, Miljukov naopak se bezpečil, že koalice dá možnost společnými silami řezat bolševiky.
Za rozpravy o koalici oznámil Rjazanov text onoho úvodního článku Rěči z 29. srpna, jejž Miljukov v poslední chvíli z listu vyhodil, ponechav v novinách bílé místo: "Ano, nebojíme se říci, že generál Kornilov šel za týmiž cíli, které pokládáme za nezbytné pro záchranu vlasti." Citát způsobil dojem. "Oho, oni budou zachraňovat!" ozývá se s levé polovice shromáždění. Ale kadeti mají své obhájce: vždyť přece úvodník nebyl vytištěn! K tomu pak nestáli za Kornilovem kadeti všichni, třeba umět rozlišovat hříšníky od spravedlivých.
"Praví se, že nelze obviňovat celou kadetskou stranu z toho, že byla účastnicí kornilovské vzpoury," odpověděl Trockij. "Tady nám bolševikům Znamenskij pravil už po kolikáté: protestovali jste, když jsme činili odpovědnou celou vaši stranu za hnutí 3. až 5. července; neopakujte stejné chyby, nečiňte odpovědnými všechny kadety za vzpouru Kornilovovu. Ale v tomto srovnání je podle mého mínění malé nedopatření: když bolševiky obviňovali, že podnítili hnutí 3. až 5. července, nemluvilo se o tom, aby šli do vlády, nýbrž aby šli do ‚Krestů'. Tento rozdíl nebude snad popírat ani (ministr spravedlnosti) Zarudnyj. My říkáme také: chcete-li zavřít kadety pro kornilovské hnutí, nečiňte to hromadně, ale každého jednotlivého kadeta prokoukněte se všech stran. (Smích; hlasy: ‚výborně!') Mluví-li se o vstupu kadetské strany do vlády, není rozhodující to, že ten či onen kadet je zákulisně dohodnut s Kornilovem, není rozhodující to, že Maklakov stál u telegrafního přístroje, když Savinkov vyjednával s Kornilovem; není rozhodující to, že Rodičev jezdil na Don a politicky se dorozumíval s Kaledinem, v tom není jádro věci; jádro je v tom, že veškerý měšťácký tisk nepokrytě vítal Kornilova anebo opatrně mlčel, vyčkávaje Kornilovova vítězství… Proto říkám, že nemáme kontrahentů pro koalici!"
Druhého dne zástupce Helsink a Sveaborgu, námořník Šiškin, řekl o tom stručněji a důrazněji: "Koaliční vláda se u námořníků baltského loďstva a u posádky Finska nebude těšit ani důvěře, ani podpoře… Proti tomu, aby se ustavila koaliční vláda, vytáhli námořníci bojovné vlajky." Důvody rozumu neměly účinku. Námořník Šiškin vytkl argument námořních děl. Tento argument úplně schválili ostatní námořníci, kteří stáli na stráži u vchodu do zasedací síně. Bucharin vypravoval později, jak "námořníci určení Kerenským na ochranu demokratické Porady od nás, bolševiků, se obracejí k Trockému a táží se, potěžkávajíce pušky: - brzo-li se bude moci tímhle pracovat?" To bylo jenom opakování otázky, kterou námořníci Aurory dali při návštěvě v "Krestech". Ale teď se již přiblížil čas na to.
Nedbáme-li jemných odstínů, lze říci, že v Poradě byly tři skupiny: rozsáhlý, ale velmi nepevný střed, jenž se neodvažuje vzíti moc, souhlasí s koalici, ale nechce do ni kadety; slabší je pravé křídlo, jež je pro Kerenského a pro koalici s měšťáctvem bez jakéhokoliv obmezení; dvakrát silnější je levé křídlo, jež je pro vládu sovětů neboli pro vládu socialistickou. Na schůzi sovětských delegátů demokratické Porady mluvil Trockij pro to, aby se moc postoupila sovětům, Martov mluvil pro jednolitou vládu socialistickou. Trockého návrh dostal 86 hlasů, návrh Martovův 97. Formálně byla tu chvíli pod vedením bolševiků jenom asi polovice dělnických a vojenských sovětů, druhá polovice se kolísala mezi bolševiky a kompromisníky. Ale bolševici mluvili za nejmohutnější sověty nejprůmyslovějších a nejkulturnějších míst země; v sovětech byli daleko silnější než na Poradě, a v proletariátu a v armádě daleko silnější než v sovětech. Zaostalé sověty se stále blížily sovětům pokročilým.
Pro koalici hlasovalo na Poradě 766 zástupců, proti 688; 38 se zdrželo hlasování. Oba tábory byly skoro stejně veliké! Dodatečný návrh, jímž se vylučovali kadeti z koalice, dostal většinu: 595 hlasů proti 493; 72 se zdrželo. Avšak vyloučení kadetů dělalo koalici bezpředmětnou. Proto konečná resoluce propadla proti 813 hlasům, to jest proti bloku krajních křídel, rozhodných to stoupenců i nesmiřitelných odpůrců koalice; pro hlasoval střed, jenž roztál na 183 hlasů; 80 zástupců se zdrželo hlasování. To bylo hlasování ze všech nejsvornější; ale bylo právě tak jalové jako sama myšlenka koalice bez kadetů, kterou odmítlo. "V základní věci…" píše docela správně Miljukov, "zůstala takto Porada bez mínění a bez formulky."
Co zbývalo vůdcům učinit? Potlačit vůli "demokracie", jež odmítla vůli jejich. Svolává se předsednictvo se zástupci stran a skupin, aby se znovu posudila věc rozhodnutá již plenem. Výsledek: 50 hlasů pro koalici, 60 proti. Je to snad nyní jasné? Návrh, aby vláda byla odpovědna stálému orgánu demokratické Porady se přijímá týmž rozšířeným předsednictvem jednomyslně. Pro návrh, aby tento orgán byl doplněn zástupci měšťáctva, zdvíhá se 56 rukou proti 48; 10 zástupců se zdrželo hlasování. Objevuje se Kerenskij, aby prohlásil: v stejnorodé vládě odmítá účast. Po tomto prohlášení se úkol redukuje na to, aby se neblahá Porada poslala domů a aby byla vystřídána takovou institucí, v níž by stoupenci bezpodmínečné koalice byli ve většině. Aby se potřebného výsledku dosáhlo, třeba jenom znát pravidla aritmetiky. Za předsednictvo podává Cereteli Poradě resoluci v tom smyslu, že zastupitelský orgán je povolán, aby "pomohl vytvořit vládu" a že vláda musí "dát sankci tomuto orgánu": sny o tom, že se Kerenskému přitáhne uzda, byly takto založeny do archivu. Příští Rada republiky neboli Zatímní parlament doplněný náležitým poměrem o zástupce měšťáctva bude mít úkol, schválit koaliční vládu s kadety. Resoluce Cereteliho znamená pravý opak toho, co chtěla Porada a co zrovna usneslo předsednictvo. Ale rozpad, rozklad a demoralisace je tak veliká, že schůze přijímá slabě zakrytou kapitulaci, jež jí byla podána, 829 hlasy proti 106; 69 se zdrželo. "Takto jste tedy zatím zvítězili, páni kompromisníci a páni kadeti," napsal list bolševiků. "Hrajte svou hru dál! Načněte novou zkušenost! Bude to zkušenost poslední - za to vám ručíme."
"Demokratická Porada", praví Stankěvič, "překvapila dokonce i samy její původce neobyčejným myšlenkovým zmatkem." V kompromisnických stranách je "naprostý nesoulad"; napravo, v měšťáctvu, "reptání a bručení, pomluvy tajně šířené, pozvolné utrácení posledních zbytků vládní autority... A jenom na levici je konsolidace sil a smýšlení". To říká odpůrce, toto svědectví podává nepřítel, jenž ještě v říjnu bude pálit po bolševicích. Petrohradská slavnostní přehlídka demokracie se pro kompromisníky ukázala tím, čím byla pro Kerenského moskevská slavnostní přehlídka národní jednoty: veřejným vyznáním neschopnosti, přehlídkou politického marasmu. Jestliže státní Porada byla popudem k povstání Kornilovovu, Porada demokratická úplně vyčistila cestu povstání bolševickému.
Dřív než se Porada rozešla, stanovila ze svých členů stálý orgán a to tak, že každá skupina vyslala do něho 15 procent své síly, dohromady asi 360 zástupců. Institucím majetných tříd mělo se dostat mimo to ještě 120 míst. Vláda sama přidala k tomu ještě 20 míst kozákům. Všechno to dohromady mělo tvořit Radu republiky neboli Zatímní parlament, jenž měl zastupovat národ, než se sejde Ústavodárné shromáždění.
Poměr k Radě republiky se pro bolševiky naráz proměnil ve velmi naléhavý úkol taktický: jít tam nebo nejít? Bojkot parlamentních orgánů anarchisty a polovičními anarchisty byl určen úsilím nevydávat svou slabost kontrole mas a tak zachovat své právo na trpnou povznesenost, od níž nepřátelům není zima ani přátelům teplo. Obrátit se k parlamentu zády může revoluční strana jenom tehdy, dává-li si za přímý úkol svrhnout existující řád. V letech mezi dvěma revolucemi Lenin velmi pronikavě propracoval problémy revolučního parlamentarismu.
I nejvýsadničtější parlament může být, a nejednou také v dějinách byl, výrazem skutečného poměru tříd: takové na příklad byly státní dumy po rozdrcené revoluci v letech 1905-1907. Bojkotovat takovéto parlamenty znamená bojkotovat opravdový poměr sil, místo jej změnit ve prospěch revoluce. Ale Zatímní parlament Cereteliho-Kerenského nebyl ani dost málo v souzvuku s poměrem sil. Byl zrozen slabostí a chytristikou vůdců, vírou v mystičnost institucí, fetišismem formy, nadějí podřídit tomuto fetišismu nepřítele nesrovnatelně silnějšího a tak jej ukáznit.
Aby revoluce byla přinucena s šíjí ohnutou a hlavou schýlenou projít pod oprátkou Zatímního parlamentu, k tomu bylo třeba napřed aspoň jí způsobit vážnou porážku, nebude-li možno ji rozdrtit. Ve skutečnosti však porážku utrpěl před třemi nedělemi předvoj měšťáctva, kdežto pro revoluci nastal příliv sil. Dávala si za svůj cíl ne měšťáckou republiku, nýbrž republiku dělníků a rolníků a neměla proč lézt pod oprátku Zatímního parlamentu, když se stále rozsáhleji rozvíjela v sovětech.
20. září svolal ústřední bolševický výbor poradu bolševických zástupců demokratické Porady, členů ústředního výboru a výboru petrohradského. Jako referent za ústřední výbor vydal Trockij heslo bojkotu Zatímního parlamentu. Návrh se setkal s rázným odporem jedněch (Kameněva, Rykova a Rjazanova) a s přízní druhých (Sverdlova, Joffeho a Stalina). Ústřední výbor, jenž se v této sporné věci rozpoltil, musil proti organisačnímu řádu a tradici postoupit věc k rozhodnutí poradě. Dva referenti, Trockij a Rykov, hájili stanoviska vzájemně sporná. Mohlo se zdát, a většině se také opravdu zdálo, že vášnivé diskuse mají ráz čistě taktický. Ve skutečnosti však spor obnovoval rozpory dubnové a připravoval rozpory říjnové. Otázka byla, zda strana přizpůsobí své úkoly vývoji měšťácké republiky, anebo zda si opravdu dává za úkol dobýt moci. Většinou 77 hlasů proti 50 odmítla porada heslo bojkotu. 22. září mohl Rjazanov za stranu oznámit demokratické Poradě, že bolševici vysílají své zástupce do Zatímního parlamentu, "aby v této nové pevnosti kompromisnictva odhalovali každý pokus o novou koalici s měšťáctvem". Vypadalo to radikálně. Ale v podstatě to znamenalo zaměnit politiku revolučního činu politikou oposičního odhalování.
Dubnové these Leninovy si formálně osvojila celá strana; ale při každé velké otázce pronikaly jimi na povrch březnové nálady, ještě velmi silné v hoření vrstvě stranické, jež se v mnohých místech země teprve odštěpovala od menševiků. Lenin mohl zasáhnout do sporu až dodatečně. 23. Září napsal: "Třeba bojkotovat Zatímní parlament. Třeba odejít do sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců, odejít do odborových organisací, odejít vůbec k masám. Třeba je vyzývat k boji. Třeba jim dát správné a jasné heslo: rozehnat bonapartistickou rotu Kerenského s jeho záludným Zatímním parlamentem… Menševici a eseři nepřijali dokonce ani po kornilovětině našeho kompromisu… Nemilosrdný boj proti nim! Nemilosrdně je vyhnat ze všech revolučních organisací!… Trockij byl pro bojkot. Výborně, soudruhu Trockij! Bojkot byl poražen ve frakci bolševiků, kteří se sjeli na demokratickou Poradu. Ať žije bojkot!"
Čím důkladněji otázka pronikala do strany, tím rázněji se měnil poměr sil pro bojkot. Téměř ve všech místních organisacích vytvořila se vlastní většina a menšina. V kijevském výboru na příklad byli stoupenci bojkotu v cele s Evženií Bošovou v slabé menšině, ale již za několik dnů se na městské konferenci přijímá převážnou většinou usnesení o bojkotu Zatímního parlamentu: "nelze ztrácet čas žvaněním a rozséváním ilusí." Strana pospíchala opravit své vůdce.
Zatím Kerenskij, mávnuv rukou nad chabými nároky demokracie, usiloval ze všech sil ukázat kadetům tvrdou ruku. 18. září vydal neočekávaný rozkaz rozpustit ústřední výbor válečného loďstva. Námořníci odpověděli: "Rozkaz, rozpustit ústřední výbor pokládáme za neplatný, protože je nezákonný, a žádáme, aby byl ihned zrušen." Do věci zasáhl Výkonný výbor sovětů a dal Kerenskému formální podnět, aby za tři dny své rozhodnutí odvolal. V Taškentě se sovět, většinou eserský, chopil moci a sesadil staré úředníky. Kerenskij zaslal generálovi, určenému na potlačení Taškentu, telegram: "Do nižádného vyjednávání s povstalci se nedávat… Třeba nejrozhodnějšího opatření." Přibylá vojska obsadila město a uvěznila zástupce sovětské moci. Hned se začala obecná stávka, jíž se účastnilo 40 odborových svazů, týden nevycházely noviny, v posádce to začalo vřít. Takto, honíc se za přízrakem pořádku, rozsévala vláda byrokratickou anarchii.
V týž den, kdy Porada přijala usnesení proti koalici s kadety, navrhl ústřední výbor kadetské strany Konovalovi a Kiškinovi, aby přijali návrh Kerenského a vstoupili do vlády. Řízení věci, jak se pravilo, vycházelo od Buchanana. Tomu však netřeba rozumět doslova. Neřídil-li sám Buchanan, řídil alespoň stín jeho: bylo třeba ustavit vládu, přijatelnou spojencům. Moskevští průmyslníci a bursiáni se vzepřeli, vyšroubovali svou cenu, dávali ultimata. Demokratická Porada mařila čas hlasováním, domnívajíc se nadarmo, že hlasování skutečně něco znamená. Ve skutečnosti se věc rozhodovala v Zimním paláci na společných zasedáních zbytků vlády se zástupci koaličních stran. Kadeti sem vyslali své nejnepokrytější kornilovce. Všichni se přesvědčovali navzájem, že třeba jednoty. Cereteli, nevyčerpatelná studnice obecností, objevil, že hlavní překážka dohody "byla až dosud ve vzájemné nedůvěře… Tato nedůvěra se musí odstranit". Ministr zahraničí Tereščenko vypočítal, že ze 197 dnů existence revoluční vlády promarněno 56 dnů v krisích. V čem promarněny dni ostatní, neřekl.
Ještě dříve, než demokratická Porada spolkla Cereteliho resoluci, příčící se úmyslům Porady, hlásili dopisovatelé anglických a amerických listů telegrafickv, že koalice s kadety je zabezpečena, a s jistotou oznamovali jména nových ministrů. A moskevská Rada veřejných pracovníků za neměnného předsednictví Rodzjankova, vítala svého člena Treťjakova, jemuž ve vládě nabídnuto křeslo. 9. srpna poslali tito pánové Kornilovovi telegram: "V hroznou hodinu těžké zkoušky patří na vás všechno myslící Rusko, věříc a doufajíc."
Kerenskij milostivě souhlasil s existencí Zatímního parlamentu s podmínkou, že "uzná, že organisovat moc a doplnit vládu náleží jenom Zatímní vládě". Tuto ponižující podmínku nadiktovali kadeti. Měšťáctvo arci nemohlo nechápat, že složení Ústavodárného shromáždění bude pro ně daleko méně příznivé než složení Zatímního parlamentu: "volby do Ústavodárného shromáždění musí", jak psal Miljukov, "přinésti nejnahodilejší a snad i nejzhoubnější výsledek". A jestliže kadetská strana, snažící se ještě nedávno vládu podřídit carské dumě, přes to přes všecko odpírala Zatímnímu parlamentu právo zákonodárné, bylo to jen a jen proto, že nepozbývala naděje, že Ústavodárné shromáždění rozboří.
"Buď Kornilov nebo Lenin", takto vyjadřoval alternativu Miljukov. Lenin zase psal: "Buď moc sovětů anebo kornilovština. Střední cesty není". Potud Miljukov i Lenin se shodovaly v oceňování situace a nebyla to náhoda; proti hrdinům kompromisnické fráze to byli dva vážní zástupci základních tříd společenských. Již moskevská státní Porada ukázala názorně - podle slov Miljukovových - že "země se dělí na dva tábory, mezi nimiž nemůže být smíru ani věcné dohody". Ale tam, kde mezi dvěma tábory společenskými nemůže být dohody, tam se věc rozhoduje občanskou válkou.
Ani kadeti, ani bolševici však neodvolávali hesla Ústavodárného shromáždění. Kadeti ho potřebovali jakožto nejvyšší odvolací instance proti neodkladným sociálním reformám, proti sovětům a proti revoluci. Onoho stínu, jejž demokracie vrhala vpřed v podobě Ústavodárného shromáždění, užívalo měšťáctvo, aby jím čelilo demokracii živé. Odmítnout nepokrytě Ústavodárné shromáždění bylo by měšťáctvo mohlo jenom tehdy, kdyby bylo zardousilo bolševiky. V tomto období se kadeti snažili zabezpečit nezávislost vlády na organisacích spjatých s masami, aby si ji pak tím jistěji podrobili úplně.
Avšak ani bolševici, kteří neviděli východiska cestami formální demokracie, se ještě nezříkali myšlenky Ústavodárného shromáždění. Ani to učinit nemohli bez rozkolu s revolučním realismem. Přinese-li další vývoj událostí okolnosti vhodné pro úplné vítězství proletariátu, to nebylo lze předvídat docela jistě. Avšak kromě diktatury sovětů a až do uskutečnění této diktatury jevilo se Ústavodárné shromáždění jako největší vymoženost revoluce. Právě tak jako bolševici bránili kompromisnických sovětů a demokratických samospráv od Kornilova, byli hotovi bránit Ústavodárného shromáždění od útoků měšťáctva.
Krise, vlekoucí se třicet dnů, byla konečně zakončena ustavením nové vlády. Mít v ní hlavní úlohu vedle Kerenského, pro to byl povolán nejbohatší moskevský průmyslník Konovalov, jenž počátkem revoluce financoval list Gorkého, pak se stal členem první koaliční vlády, pak podal s protestem demisi po prvním sjezdě sovětů, vstoupil do kadetské strany, když uzrála pro kornilovštinu, a tu se zas vrátil do vlády jakožto náměstek ministerského předsedy a ministr obchodu a průmyslu. Vedle Konovalova zaujali ministerská křesla: Treťjakov, předseda moskevského bursovního výboru, a Smirnov, předseda moskevského vojensko-průmyslového výhoru. Kijevský cukrovarník Tereščenko zůstal ministrem zahraničí. Ostatní ministři, počítajíc v to i socialistické, neměli žádných zvláštních atributů, ale docela byli hotovi souzvuk neporušovat. Dohoda mohla být s vládou tím spíše spokojena, že vyslancem v Londýně zůstal starý diplomatický úředník Nabokov, jako vyslanec do Paříže poslán byl kadet Maklakov, spojenec Kornilovův a Savinkovův, do Bernu "pokrokář" Jefremov: boj o demokratický mír byl odevzdán do spolehlivých rukou.
Prohlášení nové vlády bylo vzteklou parodií na moskevské prohlášení demokracie. Smysl koalice však nebyl v programu něco přetvářet, nýbrž v tom, pokusit se dokončit dílo červencových dnů: revoluci zbavit hlavy rozmetáním bolševiků. Ale tu již "Rabočij puť" (Dělnická Cesta), jedna z hlaviček, pod níž vycházela zakázaná "Pravda" ‚ připomněl drze spojencům: "Zapomněli jste, že bolševici to jsou teď sověty dělnických a vojenských zástupců." Připomínka ťala do bolavého místa. "Ovšem," uznává Miljukov, "dávala se osudná otázka: není už pozdě? Není už pozdě vyhlásit válku bolševikům?"…
Opravdu bylo pozdě. V den sestavení nové vlády, v niž vešlo šest ministrů měšťáckých a deset zpola socialistických, skončeno bylo sestavení nového výkonného výboru petrohradského Sovětu, v němž bylo 13 bolševiků, 6 eserů a 3 menševici. Vládní koalici přivítal Sovět resolucí navrženou novým jeho předsedou Trockým. "Nová vláda… vejde do dějin revoluce jako vláda občanské války... Zpráva o nové vládě se setká u vší revoluční demokracie s jedinou odpovědí: o d s t o u p i t! Opíraje se o tento jednomyslný hlas skutečné demokracie, vytvoří všeruský sjezd sovětů vládu opravdu revoluční." Odpůrci chtěli v této resoluci spatřovat jenom pořádkové votum nedůvěry. Ve skutečnosti to byl program převratu. Na vykonání jeho bude třeba právě jen jeden měsíc.
Hospodářská křivka klesala prudce dále dolů. Vláda, Ústřední výkonný výbor a brzo i nově ustavený Zatímní parlament zaznamenávaly skutečnosti a příznaky úpadku jakožto důvody proti anarchii, proti bolševikům a proti revoluci. Ale sami neměli ani stínu nějakého hospodářského plánu. Orgán, ustavený při vládě na řízení hospodářství, neudělal jediný vážný krok. Průmyslníci zavírali podniky. Železniční doprava se omezovala pro nedostatek uhlí. V městech zkomíraly elektrárny. Tisk křičel, že se blíží pohroma. Ceny stoupaly. Dělníci stávkovali vrstva za vrstvou přes výstrahy strany, sovětů a odborových organisací. Nepouštěly se do sporů jenom ty vrstvy dělnické třídy, které již vědomě šly k převratu. Nejklidnější byl snad Petrohrad.
Netečností k masám, lehkomyslnou nedbalostí k jejich potřebám, vyzývavou frázovitostí, jež bývala odpovědí na protesty a zoufalé nářky, podněcovala vláda proti sobě kdekoho. Zdálo se, že úmyslně vyhledává srážku. Dělníci a zaměstnanci na železnicích žádali téměř již od Únorového převratu zvýšení mezd. Komise se střídala za komisí, nikdo neodpovídal, z železničářů tak vybíjeli duši z těla. Kompromisníci chlácholili, Vikžel zdržoval. Avšak 24. září to vybuchlo. Teprve teď se chytla vláda za hlavu, železničářům učinila nějaké ústupky a stávka, která zatím již zachvátila velikou část železniční sítě, byla zastavena 27. září.
Srpen a září jsou měsíce rychlého zhoršování zásobování. Již v kornilovské dny byla dávka chleba omezena v Moskvě a Petrohradě na půl libry (20 dkg) na den. V moskevském újezdě začalo se vydávat ne víc než dvě libry na týden. Povolží, jih, fronty a blízký týl - všechny strany země zakoušejí krutou vyživovací krisi. V textilním obvodě u Moskvy vypukl již v některých továrnách hlad v pravém smyslu slova. Dělníci a dělnice z továrny Smirnovovy - majetník továrny byl právě v ty dny povolán jako státní dozorce do vládní koalice - demonstrovali v sousedním městě Orechovo-Zujevu s nápisy: "Hladovíme". "Naše děti hladovějí". "Kdo není s námi, je proti nám". Dělníci orechovští s vojáky místní vojenské nemocnice se rozdělili s demonstranty o své skrovné podíly: to byla druhá koalice, nastupující proti koalici vládní.
Noviny denně zaznamenávaly nová a nová ohniska srážek a srocování. Protestovali dělníci, vojáci, drobný lid městský. Ženy vojáků žádaly zvýšení podpor, žádaly byty a dříví na zimu. Černosotěnská agitace se snažila najít pro sebe zdroj v hladovějících masách. Moskevský kadetský list "Ruskije Vědomosti", pletoucí v dřívějších dobách liberalismus s národnictvím, patřil teď nenávistně a s odporem na skutečný lid. "Po celém Rusku se teď rozlila velká vlna nepořádků…" psali liberální profesoři. "Živelností a nesmyslností pogromů… se ztěžuje neobyčejně boj proti nim… Třeba užít odvetného opatření s pomocí vojenské síly… ale právě tato vojenská síla, to jest vojáci místních posádek, mají hlavní úlohu v pogromech… Dav… vychází na ulice a začíná se mu zdát, že je pánem situace".
Saratovský státní zástupce hlásil ministru spravedlnosti Maljantoviči, jenž se v období první revoluce hlásil k bolševikům: "Hlavní zlo, proti němuž není sil se bít, jsou vojáci… Svévolné soudy, svévolné uvězňování a prohlídky, všemožné zabírání, všechno to dělají buď vojáci docela sami anebo se to děje s jejich přímou účastí." V samém Saratově, v újezdních městech a ve vesnicích "nemají soudní orgány vůbec odnikud pomoci". Státní zastupitelství nestačí zaznamenávat zločiny páchané veškerým lidem.
Bolševici si nedělali ilusí o obtížích, které se na ně shrnou zároveň s mocí. "Vytyčujíce heslo ‚Všechnu moc sovětům!'," pravil nový předseda petrohradského Sovětu, "jsme si vědomi, že tím se nezacelí hned všechny rány. Potřebujeme moci, která by se podobala vedení odborového svazu, jenž dává stávkujícím všechno, co může, nic neskrývá a když nemůže nic dát - uzná to nepokrytě…"
Jedno z prvních zasedání vlády bylo věnováno "anarchii" v jednotlivých místech, zvláště ve vesnicích. Znovu se uznalo, že je třeba "nezastavovat se před nejrozhodnějším opatřením". Mimochodem odhalila vláda, že příčina neúspěšného boje proti nepořádkům je "nedostatečná popularita" vládních komisařů v masách rolnického obyvatelstva. Aby se věci pomohlo, rozhodnuto, aby se ve všech guberniích zachvácených nepořádky organisovaly hned "zvláštní výhory Zatímní vlády". Od této chvíle má rolnictvo vítat trestní oddíly pozdravným voláním.
Nezdolné dějinné síly tlačily vládnoucí vrstvy k zemi. Nikdo vážně nevěřil v úspěch nové vlády. Osamocenost Kerenského nebylo lze napravit. Jeho zradu na Kornilovovi mu majetné vrstvy nemohly zapomenout. "Ten, kdo byl hotov bít se proti bolševikům," píše kozácký důstojník Kakljugin, "nechtěl to učinit ve jménu Zatímní vlády a pro její záchranu". Drže se moci, bál se Kerenskij jakkoli jí užít. Rostoucí síla odporu ochromila nakonec jeho vůli. Vyhýbal se jakémukoliv rozhodnutí a vyhýbal se i Zimnímu paláci, kde ho situace zavazovala k činu. Téměř hned nato, když se nová vláda ustavila, podstrčil předsednictví Konovalovi a sám ujel do hlavního stanu, kde ho bylo nejméně potřeba. Do Petrohradu se vrátil jenom proto, aby zahájil Zatímní parlament. Ministry zdržován, ujel 14. září znovu na frontu. Kerenskij běžel před osudem, jenž ho pronásledoval v patách.
Konovalov, nejbližší spolupracovník Kerenského a jeho zástupce, upadal, podle slov Nabokovových, v zoufalství pro Kerenského vrtkavost a nemožnost spolehnout na jeho slova. Ale nálady ostatních členů vlády nelišily se mnoho od nálad jejího náčelníka. Ministři se starostlivě ohlíželi kolem sebe, poslouchali, co kdo říká, vyčkávali, sem tam něco naškrábali a zabývali se malichernostmi. Ministr spravedlnosti Maljantovič byl podle vyprávění Nabokovova velmi znepokojen tím, že senátoři nepouštěli mezi sebe nového kolegu Sokolova v černém kabátě. "Co myslíte, co třeba učinit?" tázal se starostlivě Maljantovič. Podle řádu, stanoveného Kerenským, se přísně dbalo, aby se ministři navzájem nenazývali jménem křestním a jménem po otci jako obyčejní smrtelníci, ale aby se titulovali podle hodnosti, kterou zaujímají - "pane ministře ten a ten" - jak náleží na zástupce silné moci. Vzpomínky účastníků znějí jako satira. O svém ministru vojenství napsal později sám Kerenskij: "To bylo jmenování ze všech nejnezdařilejší. Verchovskij přinesl do své činnosti cosi nepostižně komického." Ale chyba byla v tom, že stín bezděčné komičnosti ležel na veškeré činnosti Zatímní vlády: tito lidé nevěděli, co dělat a kam se obrátit. Nevládli, ale hráli si na vládce, jako si školáčci hrají na vojáčky, jenomže to bylo mnohem méně zábavné.
Miljukov jakožto svědek charakterisuje velmi pevnými rysy stav, v němž byl náčelník vlády v tomto období: "Ztrativ půdu pod nohama, jevil Kerenskij čím dál tím víc příznaky onoho pathologickélio stavu svého nitra, jež v řeči lékařství lze nazvat ‚psychickou neurasthenií'. Blízcí přátelé dávno věděli, že ‚po ranních chvilkách neobyčejného poklesu energie nastávaly v druhé polovici dne u Kerenského chvíle neobyčejného povzbuzení účinkem léků, jichž užíval. Miljukov vysvětluje zvláštní vliv kadetského ministra Šiškina, povoláním psychiatra, jeho obratným chováním k pacientovi." Odpovědnost za tyto údaje ponecháváme úplně liberálnímu dějepisci, jenž ovšem měl všechnu možnost znát pravdu, ale jenž daleko ne vždy si vybral pravdu za nejvyšší své kriterium.
Svědectví muže Kerenskému tak blízkého jako Stankěvič potvrzuje ne-li psychiatrickou, pak psychologickou charakteristiku danou Miljukovem. "Kerenskij na mne učinil dojem," píše Stankěvič, "jakési pustoty celé situace a zvláštního, nikdy nebývalého klidu. Kolem něho byli jenom jeho stálí ‚pobočníci'. Ale nebylo shluků dříve jej stále obklopujících, ani delegací, ani reflektorů… Nastaly jakési zvláštní chvíle prázdně a já jsem měl vzácnou možnost besedovat s ním celé hodiny, v nichž dával najevo jakousi zvláštní loudavost."
Každé nové přetvoření vlády se dálo ve jménu silné moci a každá nová vláda začínala durovými tóny, ale již v příštích dnech upadla do naprosté malátnosti. Potom čekala na popud zvenčí, aby se rozpadla. Popud dávalo po každé hnutí mas. Přetvoření vlády, nedbáme-li klamného vnějšku, dálo se po každé právě opačným směrem, než kterým se hýbaly masy. Přechod od jedné vlády k druhé se vyplňoval krisí, která stále více nabývala vleklejšího a bolestnějšího rázu. Každá nová krise promarnila část statni moci, zeslabovala revoluci, demoralisovala vládnoucí vrstvy. Výkonný výbor z prvních dvou měsíců mohl všecko, dokonce i povolat nominálně k moci měšťáctvo. Příští dva měsíce Zatímní vláda spolu s Výkonným výborem mohla ještě mnohé, dokonce i začít ofensivu na frontě. Třetí vláda při zeslabeném Výkonném výboru byla schopna začít drtit bolševiky, ale nebyla schopna to dodělat. Čtvrtá vláda, jež vznikla po krisi nejdelší, nebyla schopna již ničeho. Sotva se zrodila, umírala a s očima otevřenýma čekala na svého hrobaře.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a Batrak, chudý zemědělský dělník. Pozn. př.