Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
12. Příboj
Pomluva, prostředek silně působící, se ukázala zbraní dvousečnou. Jsou-li bolševici němečtí zvědové, proč pak zvěst o tom vychází hlavně od lidí nejvíce lid nenávidících? Proč zrovna tisk kadetský, jenž dělníkům a vojákům při každé příležitosti přisuzuje pohnutky nejnižší, proč zrovna ten nejhlučněji a ze všeho jiného tisku nejprudčeji obviňuje bolševiky? Pročpak reakční inženýr nebo mistr, od převratu zamlklý, pojednou teď vyskočil ze sna a veřejně proklíná bolševiky? Proč v plucích nabyli smělosti nejreakčnější důstojníci a proč, spílajíce Leninovi a soudruhům, mávají pěstí před samým nosem vojáků, jako by zrádci byli právě vojáci?
V každém závodě byli místní bolševici. "Podobám se německému zvědovi, co říkáte, hoši ?" tázal se zámečník nebo soustružník, kterého dělníci znali dopodrobna se vším všudy. Často i kompromisníci v boji proti nátlaku protirevoluce zacházeli dále, než chtěli a nelitujíce toho, klestili cestu bolševikům. Voják Pirejko vypravuje, jak vojenský lékař Markovič, stoupenec Plechanovův, odmítl na schůzi vojáků obvinění Lenina z vyzvědačství, aby pak tím rázněji rozmetal jeho politické názory jako nevhodné a záhubné. Marně! "Je-li Lenin člověk chytrý a ne zvěd, ani zrádce a chce uzavřít mír, půjdeme i my za ním," říkali vojáci po schůzi.
Bolševictví, v svém růstu na čas zadržené, začalo znovu najisto rozpínat svá křídla. "Odplata nedá na sebe čekat," psal Trockij v polovici srpna. "S místa na místo hnaná, pronásledovaná a pomlouvaná strana naše nikdy nerostla tak rychle jako poslední čas. A tento děj se neomešká převalit z hlavních měst na venkov, do vesnic a do armády... Veškerá pracující masa země se naučí v nových zkouškách spínat svůj osud s osudem naší strany."
Petrohrad šel jako dříve v popředí. Zdálo se, jako by nějaká všemocná metla pracovala v závodech, vymetajíc ze všech koutů a skulin vliv kompromisníků. "Padají poslední tvrze obránců vlasti…" psaly bolševické noviny. "Jak je to dávno, co páni obránci nedílně vládli v ohromném Obuchovském závodě?… teď se tam nesmějí ani ukázat." Ve volbách do petrohradské městské dumy 20. srpna odevzdáno bylo asi 550.000 hlasů, značně méně než v červencových volbách do obvodních dum. Eseři ztrativše 375.000 hlasů dostali přece jenom ještě přes 200.000 hlasů, čili 37 procent hlasů. Na kadety připadla pětina hlasů. "Žalostných 23.000 hlasů", píše Suchanov, "dostala naše menševická kandidátka." Na překvapení všech dostali bolševici téměř 200.000 hlasů, asi třetinu všech hlasů.
Na oblastní konferenci odborových organisací Urálu, jež ‚se konala v polovici srpna a na níž bylo zastoupeno půl druhého sta tisíc dělníků, přijata o všech věcech usnesení bolševického rázu. V Kijevě na konferenci závodních výborů 20. srpna přijata resoluce bolševiků většinou 161 hlasů proti 35 (13 nehlasovalo). V demokratických volbách do městské dumy ivanovo-vozneseňské, zrovna ve chvíli povstání Kornilovova, dostali bolševici ze 102 míst 58, eseři 24, menševici 4. V Kronštadtě byl předsedou sovětu zvolen bolševik Brekman a starostou města bolševik Pokrovskij. Není růst bolševictví všude tak výrazný, tam a onde také pokulhává, ale bolševictví roste přece celý srpen a téměř v celé zemi.
Povstání Kornilovovo dává mohutný popud radikalisaci mas. Sluckij proto vzpomněl slov Marxových: revoluce časem potřebuje, aby ji popohnala protirevoluce. Nebezpečí probouzelo nejenom energii, ale i důvtip. Kolektivní mysl se pod velkým napětím dala do práce. Nedostatku látky k úvahám nebylo. O koalici se prohlašovalo, že je nezbytná na obranu revoluce, zatím však koaliční spojenec se ukázal na straně protirevoluce. O moskevské Poradě se prohlašovalo, že je přehlídkou národní jednoty. Jediný ústřední výbor bolševiků varoval: "Porada… se nezbytně promění v orgán protirevolučního spiknutí." Události přinesly toho důkaz. A tu i Kerenskij potom prohlásil: "Moskevská Porada… toť prolog k 27. srpnu… Tu se děje sčítání sil… Tu byl po prvé představen Rusku jeho budoucí diktátor Kornilov…" Jako by Kerenskij nebyl býval podnítil, zorganisoval a předsedal této Poradě a jako by sám nebyl Kornilova představoval jako "prvního vojáka" revoluce! Jako by sama Zatímní vláda nebyla vyzbrojila Kornilova trestem smrti proti vojákům a jako by se výstrahy bolševiků nebyly prohlašovaly za demagogii!
Petrohradská posádka dále vzpomínala, že dva dny před povstáním Kornilovovym vyslovili bolševici na zasedání vojenské sekce podezření, nevyvádějí-li pokrokové pluky z hlavního města za protirevolučním cílem? Na to odpovídali zástupci menševiků a eserů strašným požadavkem: přestat kritisovat bojové rozkazy generála Kornilova. V tento smysl byla přijata resoluce. "Bolševici, jak vidět, nemluví do větru!" musil si pojednou říci neorganisovaný dělník nebo voják.
Byli-li spiklenečtí generálové vinni, jak to opožděně tvrdili sami kompromisníci, nejen tím, že vzdali Rigu, ale i červencovým průlomem na frontě, proč potom štvali proti bolševikům a proč stříleli vojáky? Jestliže se vojenští provokatéři pokoušeli vyvolat do ulic dělníky a vojáky 27. srpna, neměli oni své prsty i v krvavých srážkách 4. července? A dále, jaké je místo Kerenského v celé této historii? Proti komu povolával třetí jezdecký sbor? 
Proč jmenoval Savinkova generálním gubernátorem a Filoněnka jeho náměstkem? A kdo je to ten Filoněnko, kandidát do direktoria? Neočekávaně se slyší odpověď pancéřové divise: Filoněnko, jenž tam sloužil jako poručík, trápil vojáky nejhorším příkořím a nadávkami. Odkud se vzal temný prohnanec Zavojko? Co vůbec znamená tento výběr dobrodruhů na nejvyšší místa?
Skutečnosti byly prosté a jasné, mnoho lidí je mělo v paměti, byly přístupně všem, byly nevývratné a zdrcující. Vlaky s divokou divisí, vyvráceně koleje, vzájemné obvinění Zimního paláce a hlavního stanu, výpovědi Savinkovovy a Kerenského mluvily samy za sebe. Jaká to nezvratitelná obžaloba kompromisníků a jejich režimu! Smysl štvanice proti bolševikům stal se konečně jasným: byla nezbytnou složkou v přípravě státního převratu.
Dělníky a vojáky, kteří prohlédli, zachvátil prudký cit studu. Tak tedy Lenin se skrývá jenom proto, že jej nízce pomluvili? A jiní tedy jsou drženi v žaláři, aby se vyhovělo kadetům, generálům, bankéřům a dohodovým diplomatům? Ano, bolševici se nehoní za teplými místečky a nahoře je nenávidí právě proto, že se nechtějí přidat k akcionářskému tovaryšstvu, jez se nazývá koalice! Ejhle, to pochopili prosti pracující, uhněteni lidé! A z těchto nálad zároveň s pocitem, že se provinili na bolševicích, vyrostla v nich nezdolná odevzdanost straně a důvěra k jejím vůdcům.
Do posledních dnů se staří vojáci, kádrové živly armády, dělostřelci a poddůstojnický sbor drželi ze všech sil. Nechtěli udělat kříž nad svými válečnými výkony, nad svým hrdinstvím a obětmi: cožpak to všecko bylo vynaloženo nadarmo? Ale když jim byla vyražena poslední opora pod nohama, obrátili se prudce - vlevo bok! - tváří k bolševikům. Tu plným krokem vkročili do revoluce se svými poddůstojnickými prýmky, se svou otužilostí starých vojáků a s čelistmi pevně sevřenými: přepočítali se s válkou, zato tentokráte dokonají práci až do konce.
Ve zprávách místních úřadů, vojenských a občanských, se zatím slovo bolševictví stává jménem jakékoliv masové akce vůbec, rázných požadavků, odporu proti vykořisťování, postupu vpřed, zkrátka druhým jménem revoluce. Tak to tedy je bolševictví?, říkají si stávkující dělníci, protestující námořníci, nespokojené ženy vojáků i spiklí mužíci. Masy jako by byly shora nuceny ztotožňovat své skryté myšlenky a požadavky s hesly bolševictví. Tak si revoluce podmaňovala zbraň namířenou proti ní. V dějinách se nejen to, co bylo rozumným stává nesmyslným, nýbrž také, vyžaduje-li toho postup událostí, stává se rozumným to, co bylo nesmyslným.
Změna politického ovzduší projevila se velmi názorně na společném zasedání Výkonných výborů 30. srpna, kdy kronštadtští delegáti žádali, aby se jim dalo zastoupení v tomto vysokém sboru. Lze si něco takového pomyslit? Zde, kde nevázaní kronštadtci byli zahrnováni jen odsouzením, na místě, odkud byli jen vystrkováni, měli by od této chvíle zasedat jejich zástupci? Ale jak to odepřít? Teprve včera kronštadtští námořníci a vojáci přichvátali na obranu Petrohradu. Námořníci "Aurory" vykonávají stráž v Zimním paláci. Když se byli vůdci šeptem mezi sebou uradili, navrhli kronštadtským čtyři místa s hlasem poradním. Ústupek byl přijat suše, bez díků.
"Po vystoupení Kornilovově", vypravuje Činěnov, voják moskevské posádky, "zbarvily se již všechny oddíly bolševicky… Všichni žasli, jak se splnila slova (bolševiků)… že generál Kornilov bude brzo před hradbami Petrohradu." Mitrevič, vojín pancéřové divise, vzpomíná hrdinných legend, jež šly od úst k ústům po vítězství nad vzbouřilým generálem: "Tolik se toho navyprávělo o statečnosti a hrdinných činech i o tom, že kdyby byli lidé tak stateční, že by bylo možno se bít proti celému světu. Tady ožili bolševici."
Antonov-Ovsejenko, propuštěný z vězení za dnů kornilovského pochodu, odjel hned do Helsink. "Ohromný přelom se stal v masách." Na oblastním sjezdu sovětů byli praví kadeti nepatrným zlomkem, sjezd ovládli bolševici, spojení s levými esery. Předsedou oblastního sjezdu sovětů zvolen Smilga, jenž, ač ještě velmi mlád, byl členem ústředního výboru bolševiků, klonil se silně doleva a už za dubnových dnů projevil sklon zalomcovat Zatímní vládou. Předsedou helsinského sovětu, jenž se opíral o posádku a ruské dělníky, zvolen bolševik Šejnman, později ředitel sovětské Státní banky, muž založený opatrnicky a byrokraticky, ale tehdy šel společně s druhými předáky. Zatímní vláda zakázala Finům svolat Sejm, jejž byla předtím rozpustila. Oblastní výbor navrhl, aby se Sejm sešel, a ujal se jeho ochrany. Příkazy Zatímní vlády, jimiž se odvolávaly různé vojenské oddíly z Finska, výbor odepřel vykonat. Ve skutečnosti zřídili již bolševici diktaturu sovětu ve Finsku.
Počátkem září bolševický list píše: "Z přemnoha ruských měst přicházejí zprávy, že organisace naší strany v minulém období silně vzrostly. Ale co je ještě důležitější, je růst našeho vlivu v nejrozsáhlejších demokratických masách dělníků a vojáků." "Dokonce i v těch podnicích, kde nás s počátku nechtěli slyšet," píše jekatěrinoslavský bolševik Averin, "byli za dnů kornilovštiny dělníci na naší straně." "Když se šířily pověsti o tom, že Kaledin mobilisuje kozáky proti Carycinu a Saratovu," píše Antonov, jeden z předáků saratovských bolševiků, "a když se tyto pověsti potvrzovaly dokonce povstáním generála Kornilova, masa se v několika dnech zbavila svých dřívějších předsudků."
Kijevský bolševický list oznamuje 19. září: "Ve volbách do sovětu bylo za arsenál zvoleno 12 soudruhů - všichni bolševici. Všichni menševičtí kandidáti propadli; totéž se děje v mnoha jiných závodech." Takovéto zprávy se čtou od této chvíle denně na stránkách dělnického tisku; nepřátelské noviny se marně snaží zamlčet anebo zmenšit růst bolševictví. Probuzené masy jako by se snažily dohnat čas, promařený dřívějším kolísáním, přešlapováním a dočasným ustupováním. Obecný, urputný a nezadržitelný příboj se valí.
Členka ústředního bolševického výboru Barbora Jakovlevová, od níž jsme slyšeli v červenci a srpnu, jak neobyčejně bolševici oslábli v celé moskevské oblasti, podává teď svědectví o prudkém obratu. "V druhé polovici září", praví na konferenci, "objeli funkcionáři oblastního užšího výboru oblast… Jejich dojmy byly docela stejné: všude, ve všech guberniích, se masy hromadně pobolševičťovaly. A všichni učinili rovněž zkušenost, že ve vesnicích všude chtěli si poslechnout bolševika…" V těch místech, kde se po červencových dnech organisace strany rozpadly, zrodily se teď znovu a rychle rostou. V obvodech, kam bolševiky nepouštěli, vznikají teď samovolně bolševické buňky. Dokonce i v zaostalá tambovské a rjazaňské gubernii, v těchto tvrzích eserů a menševiků, kam se bolševici na svých dřívějších cestách sotva podívali, neboť to bylo docela marné, děje se teď opravdový převrat: vliv bolševiků sílí každým dnem, kompromisnické organisace se rozkládají.
Ze zpráv delegátů na bolševické konferenci moskevské oblasti za měsíc po kornilovském povstání, měsíc před povstáním bolševiků, dýchá přesvědčivost a vzmach. V Nižním Novgorodě po dvou měsících úpadku ožila strana opět plnou silou. Eserští dělníci přecházejí po stovkách do řad bolševiků. V Tveru se rozsáhlá stranická práce rozvinula až po kornilovských dnech. Komprornisníci propadají, neposlouchají je, ženou je ven. Ve vladirnírské gubernii se bolševici tak upevnili, že na gubernském sjezdě sovětů bylo menševiků jenom pět a eseři tři. V Ivanovo-Vozneseňsku, ruském to Manchestru, se na bolševiky jako na jediné hospodáře navalila všechna práce v sovětech, dumě a zemstvu.
Rostou organisace strany, ale nesrovnatelně rychleji vzrůstá jejich přitažlivá síla. Nepoměr mezi technickými zdroji bolševiků a jejich politickou váhou se projevuje v poměrně malém počtu členstva strany při ohromném růstu jejího vlivu. Události strhují masy do svého víru tak rychle a tak dokonale, že dělníci a vojáci nemají ani kdy organisovat se ve straně. Vsakuji v sebe bolševická hesla stejně přirozeně, jako dýchají vzduch. Že strana je složitá laboratoř, kde se tato hesla vypracovávají kolektivní zkušeností, není jim ještě jasné. Za sověty stojí přes 23 milionů lidí. Strana, jež dokonce v předvečer říjnového převratu nemá v svých řadách víc než 240.000 osob, vede za sebou skrz odborové organisace, závodní výbory a sověty stále pevněji a pevněji miliony.
V zemi nezměrné, do základů roztřeseně, v zemi s nevyčerpatelnou růzností místních poměrů, konají se denně nějaké volby: do dum, zemstev, sovětů, závodních výborů, odborových organisací, vojenských nebo zemědělských výborů. A všemi těmito volbami táhne se jako červená nit neměnná skutečnost: růst bolševiků. Volby do obvodních dum moskevských překvapily zvlášť zemi prudkým obratem v smýšlení mas. "Veliká" strana eserů udržela koncem září z 375.000 hlasů, které dostala v červnu, jenom 54.000 hlasů. Menševici s 76.000 hlasů klesli na 16.000 hlasů. Kadeti udrželi 101.000 hlasů, ztrativše jen asi 8000 hlasů. Zato bolševici vzrostli s 75.000 hlasů na 198.000 hlasů. Dostali-li eseři v červnu asi 58 procent hlasů, bolševici v září soustředili asi 52 procent hlasů. Posádka z 90 procent hlasovala pro bolševiky, na některých místech více než z 95 procent: v dílnách těžkého dělostřelectva dostali bolševici z 2347 hlasů 2286. Značná neúčast voličstva byla hlavně na vrub onoho drobného lidu městského, jenž se v opojení prvních ilusí přidal ke kompromisníkům, ale pak se brzy zase vrátil k netečnosti. Menševici se úplně rozplynuli. Eseři dostali o polovinu méně hlasů než kadeti. Kadeti o polovinu méně než bolševici. Zářijové hlasy bolševiků byly získány v prudkém boji se všemi jinými stranami. Byly to pevné hlasy. Na ně bylo možno spolehnout. Vytlačení středních skupin, značná pevnost měšťáckého tábora a ohromný růst nenáviděné a pronásledované strany proletářské - všechno to byly neklamné příznaky revoluční krise. "Ano, bolševici pracovali horlivě a neúnavně, píše Suchanov, jenž sám náležel k rozbité menševické straně. Byli v masách, byli v dílnách, denně, neustále… Stali se dělníkům přáteli, protože byli stále s nimi, jsouce i v drobných věcech i ve věcech důležitých strůjci dílenského a kasárenského života... Masa žila a dýchala společně s bolševiky. Byla v rukou strany Leninovy a Trockého."
Politická mapa fronty se vyznačovala největší pestrostí. Byly pluky a divise, jež ještě nikdy neslyšely a neviděly bolševiky; mnohé z nich se upřímně podivovaly, když právě je obviňovali z bolševictví Naopak zase byly tu oddíly, jež své anarchistické nálady s příměskem černosotěnství pokládaly za nejčistší bolševictví. Nálady fronty se vyrovnávaly jediným směrem. Ale v ohromném politickém potoku, jehož řečištěm byly zákopy, se často projevovaly i proudy protivné, víry a ne málo kalu.
V září protrhli bolševici kordon a získali přístup k frontě, od níž byli dva měsíce opravdově odříznuti. Zákaz nebyl ani tentokráte oficiálně odvolán. Kompromisnické výbory dělaly všecko, aby bolševikům zabránily proniknout k svým oddílům; ale všechno úsilí bylo marné. Vojáci se toho tolik naposlouchali o svém bolševictví, že všichni bez výjimky dychtili vidět a slyšet bolševika živého. Formální překážky, odklady a průtahy, jež vymýšleli členové výboru, smetal nápor vojáků, jakmile jen k nim dospěla zpráva, že přijel bolševik. Stará revolucionářka Evženie Bošová, jež vykonávala velikou práci na Ukrajině, napsala výrazné vzpomínky na své smělé exkurse do nedotčené vojenské houště. Starostlivé výstrahy upřímných i falešných přátel byly po každé vyvráceny. V divisi, kterou označili jako zuřivě nepřátelskou bolševikům, přesvědčila se velmi brzo řečnice, blížící se svému thematu velmi opatrně, že většina posluchačů je s ní. "Není odkašlávání, posmrkování, prvních to příznaků únavy vojenského posluchačstva - je úplné ticho a pořádek". Schůze se skončila bouřlivým potleskem odvážné agitátorce. Vůbec celá cesta Evženie Bošové po území za frontou byla jakýmsi vítězným pochodem. Méně hrdinně, méně okázale, ale v podstatě stejně dařilo se agitátorům menšího významu.
Nové anebo nově přesvědčivé ideje, hesla a zobecnění pronikaly do zastydlého života zákopů. Miliony vojáckých hlav přetřásaly události, dělajíce závěry z politické zkušenosti. "… Drazí soudruzi dělníci a vojáci", píše voják z fronty do redakce listu, "nenechejte zvůli tomu zlému písmenku K, jež zradilo celý svět krvavé vojně. Prvně je to vrah Kolka (Nikolaj II.), Kerenskij, Kornilov, Kaledin, kadeti a všichni na stejné písmenko K. Kozáci jsou rovněž lidé pro nás nebezpeční ... Sidor Nikolajev." Netřeba v tom spatřovat pověrčivost: je to jenom úvaha politické mnemotechniky.
Povstání vyšlé z hlavního stanu nemohlo neotřásti každičkou vojenskou žilkou. Vnější kázeň, na jejíž vštípení se vynaložilo tolik úsilí a obětí, znovu se rozpadla. Vojenský komisař západní fronty Ždanov hlásí: "Nálada je celkem nervosní… podezřívavá k důstojníkům, vyčkávací; rozkazů nevykonávají a vysvětluje se to tím, že se jim dávají rozkazy kornilovské, jež se vykonávat nemají". V stejném smysle píše Stankěvič, jenž vystřídal Filoněnka na místě nejvyššího komisaře: "Vojenská masa… cítila, že je se všech stran obklíčena zradou… Ten kdo jí to vyvracel, zdál se jí rovněž zrádcem".
Pro aktivní důstojnictvo znamenalo ztroskotání kornilovského dobrodružství ztroskotání posledních nadějí. Sebevědomí velitelského sboru nebylo ani předtím skvělé. Viděli jsme koncem srpna vojenské spiklence v Petrohradě, jak byli zpilí, jak se chvástali, jak nevěděli, co si počít. A tu důstojnictvo pocítilo úplně svou zavrženost a odsouzení. "Tato nenávist, tato štvanice", píše z nich jeden, "úplná nečinnost a věčné očekávání žaláře a hanebné smrti hnalo důstojníky do restaurantů, do kabinetků, do hotelů… V tomto zhýralém omámení se důstojníci potopili". Proti tomu vojáci a námořníci žili mnohem střízlivěji než kdykoli jindy: byli zachváceni novou nadějí.
Bolševici podle slov Stankěviče "zdvihli hlavy a zdálo se jim, ze jsou úplnými pány v armádě"... Nižší výbory se měnily v bolševické buňky. Všechny volby v armádě přinášely úžasný vzrůst bolševických hlasů. Při tom nelze nepoznamenat, že armáda pátá, nejlepší a nejvyrovnanější armáda nejenom na frontě severní, ale snad na celé ruské frontě, byla první, jež zvolila bolševický armádní výbor.
Ještě výrazněji, dokonaleji a barvitěji bolševičtělo námořnictvo. Baltští vztyčili 8. září na všech lodích bojovné prapory jako výraz své hotovosti bojovat za postoupení moci proletariátu a rolnictvu. Námořnictvo žádalo, aby se ihned ujednalo přiměří na všech frontách, aby se odevzdala půda rolnickým výborům a zřídil dělnický dozor nad výrobou. Po třech dnech ústřední výbor zaostalejšího a umírněnějšího Černomořského loďstva podepřel baltské, vytknuv heslo aby se postoupila moc sovětům. Za totéž heslo mluví v polovici září 23 sibiřských a lotyšských pěších pluků XII. armády. Za nimi následují oddíly nové a nové. Požadavek sovětské moci již zůstává na denním pořadu armády a loďstva.
"Námořnické schůze", vypravuje Stankěvič, "se skládaly z devíti desetin ze samých bolševiků". Nový komisař při hlavním stanu měl v Reválu obhajovat před námořníky Zatímní vládu. Ale po prvních svých slovech poznal všechnu marnost svého pokusu. Při jediném slově "vláda" se sál nepřátelsky rozburácel: "vlny rozhořčení, nenávisti a nedůvěry zachvátily hned cely dav. Bylo to pohnutí výrazné, silné, vášnivé, nezdolné a splývalo v jediném řevu: ‚P ry č!'" Vypravěči nelze nevzdát spravedlivý dík za to, že nezapomíná zaznamenat všechnu krásu náporu mas, jež mu byly nepřátelské na smrt.
Otázka míru, zahnaná na dva měsíce do podzemí, vystupuje teď na povrch desateronásobnou silou. Na zasedání petrohradského Sovětu prohlásil důstojník Dubasov, jenž přijel z fronty: "Mluvte si tu cokoliv, vojáci už bojovat nebudou". Bylo slyšet výkřiky: "Tak nemluví ani bolševici!"… Ale důstojník, jenž nebyl bolševik, to odrazil: "Říkám to, co vím a co mně uložili vojáci, abych vám řekl". Jiný muž z fronty, zasmušilý voják ve vojenském plášti zašpiněném bahnem zákopů, prohlásil v tytéž dny petrohradskému Sovětu, že vojáci potřebují míru ať je jakýkoliv, třebas "i nějaký nestoudný". Tato trpká slova vojácká vzbudila v Sovětě hrůzu. Hle, jak daleko už tedy věci dospěly! Vojáci na frontě nebyli malé děti. Chápali velmi dobře, že při nynější "válečné mapě" může být mír jenom násilný. A právě proto, že to chápali, volil delegát ze zákopů schválně nejhrubší slovo, vyjadřující všecku sílu jeho odporu k hohenzollerskému míru. Ale právě touto nahotou svého hodnocení nutil voják své posluchače, aby pochopili, že jiné cesty není, že válka vybila z armády duši, že mír je nutný ihned a stůj co stůj. Slov řečníka ze zákopů se zlomyslně chytl měšťácký tisk a přičetl je bolševikům. Fráze o nestoudném míru byla od této chvíle na denním pořadu jako úžasný vyraz zdivočelosti a rozvrácenosti lidu!
* * *
Kompromisníci zpravidla neměli, podobně jako politický diletant Stankěvič, naprosto sklonu těšiti se ze skvělých vln příboje, hrozících je spláchnout s revoluční arény. S hrůzou a úžasem se přesvědčovali každý den, že nemají nižádné síly k odporu. Pod důvěrou mas ke kompromisníkům se v podstatě od prvních hodin revoluce skrývalo nedorozumění dějinně nezbytné, avšak netrvající dlouho: aby bylo odhaleno, na to bylo třeba jenom několika měsíců. Kompromisníci byli přinuceni mluvit s dělníky a vojáky docela jinou řečí než ve Výkonném výboře a zvláště v Zimním paláci. Odpovědní vůdcové eserů a menševiků se neděli po neděli odvažovali stále méně vycházet na otevřené místo. Agitátoři druhého a třetího řádu se přizpůsobovali radikalismu lidu s pomocí dvojznačných slovních obratů anebo také upřímně podléhali nákaze z nálady závodů, šacht a kasáren, mluvili jejich řečí a utíkali od vlastních stran.
Námořník Chovrin ukazuje ve svých vzpomínkách, jak námořníci, počítající se k eserům, se ve skutečnosti bili za bolševický program. To se pozorovalo všude. Lid věděl, co chce, ale nevěděl, jak se tomu říká. "Nedorozumění", vnitřně lpící na únorově revoluci, mělo ráz hromadný a obecný zvláště na venkově, kde trvalo déle než v městě. Vnésti pořádek do zmatku mohla jenom zkušenost. Události, veliké i malé, neúnavně otřásaly masovými stranami, uvádějíce jejich kvantitativní obsah do náležitého poměru s jejich politikou a nikoli s nálepkou.
Pozoruhodnou ukázku qui pro quo mezi kompromisníky a masami skýtá počátkem července přísaha 2000 doneckých horníků, klečících na kolenou, hlavy obnaženy, za přítomnosti a účasti pětitisícového davu. "Přisaháme při svých dětech, Bohu, nebi i zemi a při všem svatém, co je pro nás na zemi, že neupustíme nikdy od svobody dobyté krví dne 28. února 1917; věříce eserům a menševikům, přisaháme, nikdy neposlouchat lenince, protože bolševici-leninci vedou svou agitací Rusko k záhubě, zatím co eseři a menševici, společně, v jediném spojenectví, praví: půdu lidu, půdu bez vykupování, kapitalistické zřízení po válce musí prasknout a místo kapitalismu musí být zřízení socialistické… Přisaháme, že půjdeme napříště za těmito stranami nezastavujíce se ani před smrtí." Přísaha horníků namířená proti bolševikům vedla ve skutečnosti přímo k bolševickému převratu. Únorová slupka a říjnové jádro jeví se v této naivní a plamenné chartě tak názorně, že je to svým způsobem dokonalé znázornění problému permanentní revoluce.
V září donečtí havíři, nezrazujíce ani sebe, ani své přísahy, obrátili se již ke kompromisníkům zády. Totéž zakusily i nejzaostalejší řady horníků urálských. Člen Výkonného výboru eser Ožegov, zástupce Urálu, přišel začátkem srpna návštěvou do svého iževského závodu. "Byl jsem hrozně překvapen", píše v své hořké zprávě, "prudkými změnami, jaké se staly za mé nepřítomnosti: organisace strany socialistů-revolucionářů, jež jak svým počtem (8000 členů), tak svou činností byla známa v celé urálské oblasti… je rozložena a zeslabena na 500 členů zásluhou neodpovědných agitátorů."
Zpráva Ožegovova nepřinesla Výkonnému výboru nic neočekávaného: týž obraz se pozoroval i v Petrohradě. Jestliže po porážce červencové demonstrace eseři v závodech na čas ožili, ba někde dokonce i rozšířili svůj vliv, bylo další jejich rozpadání tím nezadržitelnější. "Pravda, vláda Kerenského tehdy zvítězila," napsal později eser V. Zenzinov, "bolševičtí demonstranti byli rozprášeni a bolševičtí pohlaváři uvězněni, ale to bylo vítězství Pyrrhovo." Docela správně: tak jako vladař epirský, i kompromisníci udrželi vítězství, zaplativše za ně cenou své armády. "Mohli-li se dříve, do 3. až 5. července", píše petrohradský dělník Skorinko, "menševici a eseři tam a onde objevit mezi dělníky, nevydávajíce se v možnost, že budou vypískáni, teď už takové záruky nemají." Záruk už pro ně není vůbec.
Strana eserů nejenom ztrácela svůj vliv, ale také měnila své sociální složení. Revoluční dělníci buď již přešli k bolševikům, anebo, jsouce na skoku, prožívali vnitřní krisi. A naopak zase synci kramářů, kulaků a drobných úředníčků, za války poschovávaní v závodech, se již přesvědčili, že jejich místo je v eserské straně. Ale v září se už ani ti neodvažovali nazývat esery, alespoň ne v Petrohradě. Stranu opouštěli dělníci, vojáci, v některých guberniích už i rolníci, zůstávali v ní konservativní úředníci a měšťanské vrstvy.
Když masy povzbuzené převratem dávaly svou důvěru eserům a menševikům, obě strany nepřestávaly pět chválu na velikou uvědomělost lidu. Když tytéž masy, prošedše školou událostí, začaly se prudce obracet na stranu bolševiků, dávali kompromisníci vinu za svou porážku zatemnělosti lidu. Ale masy nemyslily, že by se staly zatemnělejšími, naopak se jim zdálo, že teď teprve chápou to, čeho dříve nechápaly.
Pelichajíc a slábnouc rozkládala se strana eserů ještě k tomu po stránce sociálního složení; při tom se její členové rozprchali do nepřátelských táborů. V plucích, na venkově zůstávali tíž eseři, kteří společně s bolševiky a obyčejně pod jejich vedením se bránili proti úderům, zasazovaným esery vládními. Zostřený boj křídel vzbudil k životu střední skupinu. Pod vedením Černova snažila se zachránit jednotu mezi pronásledovateli a pronásledovanými, mátla se, upadala do rozporů, z nichž nebylo východiska a často i do rozporů směšných a zostuzovala stranu ještě víc. Aby si zjednali přístup k masovému posluchačstvu, musili se eserští řečníci vtíravě doporučovat jako "leví", jako internacionalisté, kteří nemají nic společného s klikou "březnových eserů. Po červencových dnech přešli leví eseři do nepokryté oposice, formálně se dosud od strany neodtrhujíce, ale přejímali s opožděním argumenty a hesla bolševiků. 21. září Trockij ne bez postranní pedagogické myšlenky prohlásil na zasedání petrohradského Sovětu, že bolševikům "je stále snadnější a snadnější dohovořit se s levými esery". Konec konců se od strany odtrhli jako samostatná strana, aby se vepsali do knihy dějin na jednu z jejích nejpodivnějších stránek. Bylo to poslední vzplání samolibého inteligentského radikalismu a z tohoto vzplání zbyla za několik měsíců po Říjnu jenom nevelká hromádka popela.
Rozklad zachvátil hluboko i menševiky. Jejich petrohradská organisace byla v prudké oposici k ústřednímu výboru. Základní jádro vedené Ceretelim nemajíc rolnických záloh, jaké měli eseři, tálo ještě rychleji než eseři. Střední sociálně demokratické skupiny, nepřidavše se k žádnému z obou hlavních táborů, stále se ještě snažily sjednotiti bolševiky s menševiky: spotřebovávali ještě zbytky ilusí z března, kdy i Stalin měl za to, že by si bylo co přát sjednocení s Ceretelim a doufal, že "uvnitř strany budeme překonávat drobné rozpory". 20. srpna se konala schůze o sjednocení menševiků se samotnými sjednocovači. Značná převaha na sjednocovacím sjezdě připadala pravému křídlu a resoluce Cereteliho pro válku a pro koalici s měšťáctvem přijata 117 hlasy proti 79. Vítězství Cereteliho ve straně uspíšilo porážku strany v dělnické třídě. Petrohradská organisace menševických dělníků, velmi málo početná, šla za Martovem postrkujíc jej vpřed, zlobíc se na jeho nerozhodnost a chystajíc se přejít k bolševikům. V polovici září vasil-ostrovská organisace bezmála celá vstoupila do bolševické strany. To uspíšilo var v jiných obvodech a na venkově. Vůdci různých proudů menševictví na společných zasedáních divoce obviňovali druh druha z porážek strany. List Gorkého, přimykající se k levému křídlu menševiků, oznamoval koncem září, že petrohradská organisace strany, jež měla ještě nedávno 10.000 členů, "přestala ve skutečnosti existovat…. Minule svolaná městská konference se nemohla konat, protože se nesešel potřebný počet zástupců".
Plechanov utočil na menševiky zprava: "Cereteli a jeho přátelé, sami si toho nepřejíce a nechápajíce, razili cestu Leninovi". Politické stanovisko samého Cereteliho v dny zářijového příboje je výrazně zaznamenáno ve vzpomínkách kadeta Nabokova: "Nejpříznačnějším rysem jeho tehdejších nálad byl strach z rostoucí moci bolševictví. Vzpomínám si, jak v rozhovoru se mnou mezi čtyřma očima mluvil o možnosti, že by bolševici uchvátili moc. ‚Ovšem', pravil, ‚udrží se ne déle než dvě tři neděle, ale jenom si pomyslete, jaký to bude rozvrat… Tomu se třeba vyhnout stůj co stůj'. V jeho hlase zvučela opravdová a panická starostlivost"… Před Říjnem prožíval Cereteli tytéž nálady, jež byly Nabokovovi dobře známy už z únorových dnů.
* * *
Arénou, kde bolševici jednali bok po boku s esery a menševiky, ač s nimi neustále bojovali, byly sověty. Změny v poměrné síle sovětských stran docházely svého výrazu v složení sovětů a v jejich veřejném úkonu, ač, pravda, nedělo se to naráz, nýbrž s nezbytným pokulháváním a umělými průtahy.
Mnohé provinciální sověty byly už před červencovými dny orgány moci - v Ivanovo-Vozneseňsku, Lugansku, Carycině, Chersonu, Tomsku, Vladivostoku - ne-li formálně, tedy skutečně, ne-li neustále, tedy tu a ondy. Krasnojarský sovět docela samostatně zavedl lístky na životní potřeby. Kompromisnický sovět v Saratově musil zasahovat do hospodářských sporů, zatýkat podnikatele, odejmout tramvaj Belgičanům, zřídit dělnickou kontrolu a organisovat výrobu v opuštěných závodech. Na Urále, kde od roku 1905 převládal politický vliv bolševictví, vykonávaly sověty často samy nad občany soud i rozsudek smrti, ustavily v některých závodech svou milici, při čemž vydání s tím spojená hradily ze závodní pokladny, organisovaly dělnickou kontrolu, jež opatřovala závodům suroviny a otop, pátrala, kam jdou výrobky a stanovovala dopravní sazby. V některých obvodech urálských odebraly sověty statkářům půdu k společnému hospodaření. V simských uhelných dolech organisovaly sověty okresní závodní správu, jíž podrobena všechna administrativa, pokladna, účtárna a přijímání objednávek. Tímto aktem byla zhruba provedena nacionalisace simského uhelného okresu. "Už v červenci", píše B. Elcin, od něhož jsme přejali svrchu uvedená fakta, "bylo v urálských závodech kdeco v rukou bolševiků, ale nejenom to, bolševici už také dávali názorné ukázky, jak řešit věci politické, zemědělské a hospodářské." Tyto příklady byly primitivní, nebyly spjaty v soustavu, nebyly podloženy a osvětleny teorií, ale v mnohých věcech již předurčovaly budoucí cesty.
Červencový přelom zasáhl daleko příměji sověty než stranu nebo odborové organisace, neboť v boji těch dnů šlo především o život a smrt sovětů. Strana a odborové organisace uchovávají svůj význam jak v "klidných" obdobích, tak i v době velké reakce: mění se úkoly a metody, ale nikoli základní úkony. Kdežto sověty se mohou držet jen na základě revoluční situace a mizejí zároveň s ní. Sjednocujíce většinu dělnické třídy, stavějí ji tváří v tvář úkolu, jenž se pozdvihuje vůbec nad všechny dílčí, skupinové a cechařské potřeby, nad program záplat, oprav a reforem, to jest, stavějí ji tváří v tvář úkolu: dobýt moci. Heslo "všechnu moc sovětům" zdálo se vsak rozbito zároveň s červencovou demonstrací dělníků a vojáků. Porážka, jež zeslabila bolševiky v sovětech, daleko více zeslabila sověty v státě. "Vláda záchrany" znamenala obrodu nezávislosti byrokracie. Odříci se požadavku moci sovětů znamenalo jejich ponížení před komisaři, jejich chřadnutí a uvadání.
Úpadek váhy Ústředního výkonného výboru dostal výrazný vnější výraz: vláda požádala kompromisníky, aby vyklidili Taurický palác, neboť je v něm třeba provést opravy, aby tam mohlo zasedat Ústavodárné shromáždění. Sovětům byla vykázána v druhé polovici července budova Smolného ústavu, kde se do té doby vychovávaly dcerky urozené šlechty. Měšťácký tisk se rozepsal o tom, že se sovětům vydává dům "bílých holubic" tónem skoro takovým, jakým psal tehdy, když bolševici zabrali palácek Kšešinské. Různé revoluční organisace, mezi nimi i odborové organisace, zaujímající zabrané budovy, zahrnuty soustředěným útokem, že je nedostatek bytů. Neběželo o nic jiného, než jak vypudit dělnickou revoluci z velmi rozsáhlých místností, jež zabrala měšťácké společnosti. Kadetský tisk neznal mezí rozhořčení, ovšem opožděného, nad vandalským vtržením lidu do práv soukromého a státního vlastnictví. Ale koncem července byla objevena skrze tiskárenské dělníky neočekávaná věc: strana seskupující se kolem proslulého Výboru státní dumy, už dávno, jak se ukázalo, zabrala pro své potřeby nejbohatší Státní tiskárnu, expedici a její výsady při rozesílání tiskovin. Agitační brožury kadetské strany se nejen zadarmo tiskly, ale zadarmo se i rozesílaly po celých tunách a při tom spěšně po celé zemi. Výkonný výbor, nucen prozkoumat obvinění, musil je potvrdit. U kadetské strany se našla, pravda, nová záminka k rozhořčení: cožpak lze vůbec stavět na jednu roveň zabrání státních budov na rozvratné cíle s použitím státního majetku na ochranu největších hodnot? Zkrátka, ať tito páni zlehounka okrádali stát, bylo to přece v jeho zájmu. Ale tento důvod nezdál se přesvědčovat všechny. Stavební dělníci zatvrzele měli za to, že mají více práva na místnosti pro svůj svaz než kadeti - na Státní tiskárnu. Rozpor nebyl náhodný: tento rozpor také vedl k druhé revoluci. Kadeti, ať tak či onak, musili se pěkně chytit za nos.
Jeden instruktor Výkonného výboru, objíždějící v druhé polovici srpna sověty jižního Ruska, kde bolševici byli značně slabší než na severu, podal zprávu o svém soustavném pozorování:, "Politické smýšlení se zjevně mění… V horních vrstvách mas vzrůstá revoluční smýšlení, vzbuzené obratem v politice Zatímní vlády… V mase je znát únava a netečnost k revoluci. Pozorovat silné oživení v sovětech… Úkony sovětů se poněkud omezují"… Že masy byly unaveny kolísáním demokratických prostředkovatelů, je úplně nesporné. Ale chládli nikoli k revoluci, nýbrž k eserům a menševikům. Stav věcí se stával zvlášť nesnesitelným na těch místech, kde moc, přes všecky programy se soustřeďovala v rukou kompromisnických sovětů: sevřeni úplnou kapitulací Výkonného výboru před byrokracií, nesměly už své moci užívat a jenom sověty zostuzovaly před masami. Značná část každodenní, všední práce se pak k tomu ještě přesunovala od sovětů do obecních samospráv. Ještě větší část do odborových organisací a do továrních a závodních výborů. Stále méně jasným se stávalo, udrží-li se sověty při životě a co je čeká zítra?
V první měsíce svého bytí sověty, které daleko předstihly všechny jiné organisace, braly na sebe úkol vybudovat odborové organisace, závodní výbory, dělnické kluby a řídit jejich činnost. Ale postavivše se na vlastní nohy upadaly dělnické organisace stále více pod vliv bolševiků. "Tovární a závodní výbory…" psal Trockij v srpnu, "nebudují se na přeletavých schůzích. Do nich vyzdvihuje masa ty, kdož na místě a v každodenním životě závodu projevili svou pevnost, pracovitost a odevzdanost zájmům dělníků. A hle, tyto závodní výbory… v převážné většině se skládají z bolševiků." O poručnictví kompromisnických sovětů nad závodními výbory a odborovými organisacemi nemohlo být ani řeči, naopak, tu se objevovalo pole lítého boje. Ve věcech, jež se mas dotýkaly na živých místech, byly sověty stále méně schopny čelit odborovým organisacím a závodním výborům. Tak na příklad moskevské odborové organisace provedly obecnou stávku proti usnesení sovětu. V méně výrazné formě byly podobné spory všude a obyčejně to nebyly sověty, jež z nich vycházely vítězně.
Kompromisníci, zahnaní svým kursem do slepé uličky, musili "vymýšlet" pro sověty postranní úkoly, převádět je na cestu osvětářství, hledat tedy vlastně pro ně rozptýlení. Marně: sověty byly ustaveny k boji o moc; pro jiné úkoly tu byly jiné, vhodnější organisace. "Veškerá práce, kodrcající se menševicko-eserskými cestičkami", píše saratovský bolševik Antonov, "ztratila smysl… Na zasedání Výkonného výboru jsme do neslušnosti zívali nudou: plytké a prázdné bylo esersko-menševické žvanění".
Chřadnoucí sověty stále méně mohly býti oporou svému petrohradskému ústředí. Dopisování mezi Smolným a sověty na venkově vázlo: nebylo o čem psát, nebylo co navrhovat, nezbylo ani vyhlídek, ani úkolů. Odtržení od mas nabylo velmi citelné formy krise finanční. Kompromisnické sověty na venkově byly samy bez peněz a nemohly poskytovat podpory svému štábu v Smolném; levé sověty demonstrativně odmítaly finančně podporovat Výkonný výbor, jenž sebe zneuctil účastí na díle protirevoluce.
Proces úbytí Sovětu se však křižoval s procesy jinými, zčásti opačnými. Probouzely se daleké kraje, zaostale okresy, zapadlé kouty zřizovaly své sověty, které s počátku projevovaly revoluční svěžest, pokud neupadly pod rozkladný vliv ústředí nebo zásah vlády. Počtem sověty rychle vzrůstaly. Koncem srpna kancelář Výkonného výboru měla v záznamu na 600 sovětů, za nimiž bylo 23 milionů voličů. Oficiální sovětská soustava se zdvíhala nad lidským oceánem, jenž se vlnil a své vlny hnal doleva.
Politické obrození sovětů spadající v jedno s jejich bolševičtěním se začínalo zespoda. V Petrohradě se první zdvihly obvody. 21. července delegace meziobvodní porady sovětů podala Výkonnému výboru souhrn požadavků: rozpustit Statni dumu, potvrdit nedotknutelnost armádních organisací výnosem vlády, odvolat zákaz levého tisku, zastavit odzbrojování dělníků, zastavit hromadné zatýkání, omezit pravý tisk, zastavit rozpouštění pluků a tresty smrti na frontě. Pokles politických požadavků proti požadavkům červencové demonstrace je úplně zjevný; ale to byl jenom první krok rekonvalescentův. Oklešťujíce hesla snažily se obvody rozšířit základnu. Předáci Výkonného výboru diplomaticky vítali "vnímavost" obvodních sovětů, ale řeč svedli na to, že všechno neštěstí vyplývá z červencového povstání. Strany se rozešly zdvořile, ale chladně.
Programem obvodních sovětů se začíná působivá kampaň. Izvěstija den co den otiskují resoluce sovětů, odborových organisací, závodů, válečných lodí, vojenských oddílů, žádající rozpustit Státní dumu, zastavit odvetu proti bolševikům a přestat být shovívavým k protirevoluci. Na tomto základním pásmu se pozdvihují radikálnější hlasy. 22. července sovět moskevské gubernie, značně předstihnuv sovět samé Moskvy, přijal resoluci, aby se moc postoupila sovětům. 26. července ivanovo-vozneseňský sovět "pranýřuje pohrdavě" způsob boje s bolševickou stranou a zasílá pozdrav Leninovi, "slavnému vůdci revolučního proletariátu".
Nové volby, konané koncem července a v první polovici srpna v mnohých místech země, přinesly zpravidla zesílení bolševických skupin v sovětech. V poraženém a v celém Rusku proslaveném Kronštadtě měl nový sovět 100 bolševiků, 75 levých eserů, 12 menševiků-internacionalistů, 7 anarchistů, přes 90 mimo strany, z nichž ani jediný se neodvažoval přiznat se se svou sympatií ke kompromisníkůni. Na oblastním sjezdu sovětů Urálu zahájeném 18. srpna bylo bolševiků 86, eserů 40, menševiků 23. Předmětem zvláštní nenávisti měšťáckého tisku stává se Caricyn, kde nejenom sovět se stal bolševickým, ale i za starostu zvolen vůdce místních bolševiků Minin. Na Carycin, jenž byl bělmem v očích donského atamana Kaledina, poslána Kerenským bez jakéhokoliv vážného důvodu trestní výprava za jediným cílem: vyplenit revoluční hnízdo. V Petrohradě, v Moskvě a ve všech průmyslových okresích se pro bolševickou resoluci zdvíhá po každé více a více rukou.
Konec srpna podrobil sověty zkoušce. Za hrozby nebezpečenství bylo vnitřní přeskupení všude velmi rychlé a třenice při tom poměrně nevelké. Na venkově jako v Petrohradě se na první místo vyšvihli bolševici, pastorci oficiální sovětské soustavy. Avšak i v kompromisnických stranách byli "březnoví" socialisté, politikové ministerských a úřednických předsíní, na čas zatlačeni bojovnějšími živly podzemního zakalení. Pro nové seskupení sil bylo třeba nového organisačního útvaru. Nikde se řízení revoluční obrany nesoustřeďovalo v rukou výkonných výborů: v té formě, v jaké je zastihlo povstání, se málo hodily k bojovným akcím. Všude se zakládaly zvláštní výbory obrany, revoluční obrany a vedeni. Ty se opíraly o sověty, podávaly jim zprávy, ale byly svým typem novým výběrem živlů i nových metod akce, jak se to shodovalo s revolučním rázem úkolu.
Moskevský sovět ustavil jako ve dnech Státní porady bojovnou šestku, která jediná měla právo disponovat ozbrojenými silami a zatýkat. Kijevský oblastní sjezd zahájený koncem srpna navrhl místním sovětům, aby se nerozpakovaly sesadit neschopné zástupce moci, jak vojenské, tak civilní, a učinit opatření, aby se ihned pozatýkali protirevolucionáři a ozbrojili dělníci. Ve Vjatce si sovětský výbor přisvojil mimořádné plné moci počítajíc v to disposici s vojenskou mocí. V Carycině přešla veškerá moc na sovětský štáb. V Nižním Novgorodě postavil revoluční výbor své stráže na poště a telegrafu. Krasnojarsky sovět soustředil v svých rukou občanskou a vojenskou moc.
Takovýto obraz, s těmi či oněmi změnami, mnohdy i podstatnými, bylo vidět všude A nebylo to naprosto jenom napodobováni Petrohradu: hromadný ráz sovětů dával neobyčejnou zákonnost jejich vnitřnímu vývoji, podněcuje zároveň jejich reakci na veliké události. Zatím co se mezi dvěma částmi koalice rozpjala fronta občanské války, sověty skutečně shromáždily kolem sebe všechny živé síly národa. Narazivši na tuto hradbu, rozsypala se generálská ofensiva v prach. Názornějšího naučení nebylo si třeba už ani přát. "Přes všechno úsilí vlády vytlačit sověty a zbavit je síly", pravilo se o této věci v provolání bolševiků, "projevily sověty veškeru nezdolnost… moci a podnětnosti lidových mas v období potlačení kornilovské vzpoury… Po této nové zkoušce, kterou už nikdo nevyhladí z vědomí dělníků, vojáků a rolníků, stalo se heslo: ‚Všechnu moc sovětům!, vytčené hned na počátku revoluce naši stranou, hlasem celé revoluční země.
Městské dumy, pokoušející se soupeřit se sověty, ve dnech nebezpečí pobledly a jako by se ztratily se světa. Petrohradská duma pokorně vyslala delegaci do Sovětu "aby se vyjasnila celková situace a navázalo spojení . Zdálo by se, že by sověty, zvolené částí městského obyvatelstva, měly mít méně vlivu a síly než dumy, zvolené obyvatelstvem veškerým. Ale dialektika revolučního děje ukázala, že za určitých dějinných okolnosti je část nesrovnatelně vetší než celek. Tak jako ve vládě i v dumě šli kompromisníci v souručenství s kadety proti bolševikům a toto souručenství ochromovalo stejně dumu jako vládu. Naopak Sovět byl přirozeným útvarem společné práce kompromisníků s bolševiky proti ofensivě měšťáctva.
Po kornilovských dnech se začala pro sověty nová kapitola. Ačkoliv kompromisníkům zůstávalo věrno přece jen nemálo shnilých míst, zvláště v posádce, ukázal Sovět petrohradský tak prudký výkyv na stranu bolševiků, že uvedl v podiv oba tábory: pravý i levý. V noci na 1. září za předsednictví pořád téhož Čchejdzeho, odhlasoval Sovět projev pro vládu dělníků a rolníků. Protinávrh Cereteliho dostal půl druhé desítky hlasů. Kompromisnické předsednictvo nevěřilo svým očím. Na pravici žádali hlasování podle jmen, které se protáhlo do tří hodin v noci. Mnozí delegáti, aby nehlasovali nepokrytě proti svým stranám, odešli. A přece jenom přes všemožný nátlak dostala resoluce bolševiků při konečném hlasování 279 hlasů proti 115. To byla veliká věc. To byl začátek konce. Zmatené předsednictvo prohlásilo, že skládá plné moci.
2. září na společném zasedání ruských sovětských orgánů ve Finsku přijata resoluce pro vládu sovětů 700 hlasy proti 13 (36 nehlasovalo). 5. září moskevský sovět šel cestou Sovětu petrohradského: 355 hlasy proti 254 nejen vyslovil nedůvěru Zatímní vládě jako nástroji protirevoluce, ale odsoudil také koaliční politiku Výkonného výboru. Předsednictvo, v jehož čele byl Chinčuk, prohlásilo, že podává demisi. Sjezd sovětů Střední Sibiře, zahájený 5. září v Krasnojarsku, se konal úplně pod prapory bolševictví. 8. září přijata resoluce bolševiků v kijevském sovětě dělnických zástupců většinou 130 hlasů proti 66, ač oficiální bolševická skupina mela jenom 95 členů. Na sjezdu sovětů Finska zahájeném 10. září bylo 150.000 námořníků zastoupeno 69 bolševiky, 48 levými esery a několika mimo strany. Sovět rolnických zástupců petrohradské gubernie zvolil za delegáta na Demokratickou poradu bolševika Sergějeva. Znovu se tu ukázalo, že tam, kde se straně skrze dělníky nebo vojáky podaří spojit přímo s vesnicí, rolnictvo se ochotně staví pod prapory strany.
Vláda bolševické strany v petrohradském Sovětě se dramaticky utvrdila v historickém zasedání 9. září. Všechny skupiny svolaly své členy: "jde o osud sovětu". Sešlo se asi tisíc dělnických a vojenských zástupců. Bylo hlasování 1. září obyčejnou episodou, způsobenou nahodilým složením schůze, anebo znamenalo úplnou změnu politiky sovětu? - to byla otázka. Bolševická skupina, obávajíc se většiny, která by smetla předsednictvo, v němž byli všichni kompromisničtí vůdcové: Čchejdze, Cereteli, Černov, Goc, Dan a Skobelev, navrhla zvolit předsednictvo podle zásady poměrného zastoupení: tento návrh, jenž do jakési míry zastíral zásadní příkrost srážky a proto také vzbudil rázné odsouzení Leninovo, měl tu taktickou výhodu, že zajišťoval podporu váhavých živlů. Avšak Cereteli odmítl. Předsednictvo chce vědět, zda sovět opravdu změnil směr: "taktiku bolševiků provádět nemůžeme". Návrh resoluce podaný zprava pravil, že hlasování 1. září není ve shodě s politickou linií sovětu, jenž tak jako dřív důvěřuje svému předsednictvu. Bolševikům nezbývalo nic jiného než výzvu přijmout, a učinili tak docela pohotově. Trockij, jenž se v Sovětě objevil po prvé po svém propuštění ze žaláře a vřele byl uvítán značnou částí schůze (obě strany v duchu měřily sílu potlesku : je to většina nebo menšina?)‚ žádal před hlasováním vysvětlení : náleží-li tak jako dřív do předsednictva Kerenskij? Předsednictvo, hříchy beztoho zatížené, svou kladnou odpovědí na otázku po chvilkovém váhání přivěsilo na své nohy těžké závaží. Odpůrce toho právě potřeboval. "Byli jsme hluboce přesvědčeni", prohlásil Trockij, "… že Kerenskij nemůže náležet k předsednictvu. Mýlili jsme se. Teď mezi Danem a Čchejdzem sedí přízrak Kerenského... Navrhuje-li se vám, abyste schválili politickou linii předsednictva, nezapomínejte, že se vám tím navrhuje schválit politiku Kerenského". Zasedání míjelo v svrchovaném napětí. Pořádek se udržoval úsilím všech bez rozdílu, jen aby nedošlo na výbuch. Všichni chtěli rychle spočítat přátele a odpůrce. Všichni chápali, že se rozhoduje věc moci, války, osudu revoluce. Rozhodnuto hlasovat tím způsobem, že kdo hlasuje pro, vyjde ze sálu. Navrženo, aby vyšli ze sálu ti, kdož hlasují pro složení mocí předsednictvem: menšina vyjde ven snáze než většina. Na všech koncích sálu se vášnivě agituje, ale jen tlumeně. Staré předsednictvo nebo nové, koalice nebo sovětská moc? K dveřím se navalilo mnoho lidu, příliš mnoho, jak se předsednictvu zdálo. Vůdci bolševiků měli zase za to, že se jim nedostává do většiny asi sto hlasů: "i to bude skvělé", utěšovali se předem. Dělníci a vojáci se valili ke dveřím stále a stále. Tlumený hluk hlasů, tu a tam vzplanou spory a hned zase utuchají. S jedné strany vydral se hlas: "kornilovci", s druhé pak: "červencoví hrdinové". Procedura trvá asi hodinu. Kolísají se vážky neviditelných vah. Předsednictvo v pohnutí sotva skrývaném zůstává celý čas na jevišti. Konečně spočítáno a výsledek ohlášen: pro předsednictvo a koalici 414 hlasů, proti 519, zdrželo se 67 hlasů! Nová většina tleská bouřlivě, nadšeně, dravě. Má na to právo: vítězství nebylo zaplaceno lacino. Dobrý kus cesty je za zády.
Nepostačivše se vzpamatovati po ráně, scházejí svržení vůdcové protáhlých obličejů s jeviště. Cereteli se nemůže zdržet strašného proroctví. "Scházíme s této tribuny ‚ volá, zpola v chůzi obrácen, "u vědomí, že jsme půl roku drželi vysoko a důstojně prapor revoluce. Teď přešel tento prapor do vašich rukou. Můžeme jenom vyslovit přání, abyste vy jej tak drželi třeba jen polovinu toho času!" Cereteli se zmýlil hrozně, jak co lhůt se týče, tak i všeho ostatního.
Petrohradský Sovět, otec všech jiných sovětů, byl od této chvíle pod vedením bolševiků, včera ještě "nicotného hloučku demagogů". Trockij připomněl s předsednické tribuny, že s bolševiků nebylo ještě sňato obvinění, že sloužili německému štábu. "Ať řeknou Miljukovové a Gučkovové, jaký je jejich život, co den za dnem dělají. Neřeknou to, ale my jsme každý den ochotni vydat počet ze svých skutků, my nemáme co skrývat lidu ruskému"… Petrohradský Sovět zvláštní resolucí "pranýřuje s opovržením původce, šiřitele a pomahače pomluvy".
Bolševici nastupovali v práva dědiců. Ale tato práva se ukázala stejně ohromná jako neobyčejně chudičká. Ústřední výkonný výbor (sovětu) zavčas odňal petrohradskému Sovětu oba listy jím založené, všechny správní resorty, všechny peněžní a technické pomůcky, počítajíc v to psací stroje i kalamáře. Četné automobily, jež měl od únorových dnů k disposici Sovět, byly do jednoho převedeny k disposici kompromisnickému Olympu. Noví vůdci neměli ani pokladny, ani novin, ani kancelářského aparátu, ani dopravních prostředků, ani násadky na péra, ani tužky. Nic než holé stěny a - plamenná důvěra dělníků a vojáků. To úplně stačilo.
Po dokonalém přelomu v politice Sovětu začaly řady kompromisníků tát ještě rychleji. 11. září, kdy Dan hájil před petrohradským Sovětem koalici a kdy Trockij mluvil pro moc sovětů, byla koalice odmítnuta všemi hlasy proti 10 a 7 členů se zdrželo hlasování! Týž den moskevský sovět jednomyslně odsoudil odvetná opatření užívaná proti bolševikům. Kompromisníci se brzy viděli odmrštěni na pravici na uzounké místečko, podobné tomu, jaké bolševici zaujímali na začátku revoluce na levici. Ale jaký rozdíl! Bolševici byli vždy silnější v masách než v sovětech. Kompromisníci naopak stále ještě si uchovávali v sovětech víc místa než v masách. Bolševici v období své slabosti měli budoucnost. Kompromisníkům zbývala jen minulost, na niž neměli být proč hrdi.
Zároveň se změnou kursu změnil petrohradský Sovět i svůj vnější vzhled. Kompromističtí vůdcové zmizeli úplně s obzoru a ztratili se ve Výkonném výboru; v Sovětě je vystřídaly hvězdy druhé až třetí velikosti. Zároveň s Ceretelim, Černovem Avksentěvem a Skobelevem přestali se ukazovat přátelé a ctitelé demokratických ministrů, radikální důstojníci a dámy, zpola socialističtí spisovatelé, vzdělaní a důstojní muži. Sovět se stal stejnorodějším, šedším, zasmušilejším a vážnějším.