Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

11. Masy pod údery

Přímou příčinou revolučních událostí jsou změny ve vědomí bojujících tříd. Hmotné poměry společnosti určují jenom řečiště těchto dějů. Svou přirozenou povahou mají změny v kolektivním vědomí ráz zpola podzemní; jenom když dosáhly určité síly napětí, derou se nové nálady a myšlenky na povrch jakožto davové akce, jež ustanovují novou, třebas velmi vratkou společenskou rovnováhu. Postup revoluce v každém novém období obnažuje problém, jak vládnout, ale hned nato jej znovu zakrývá - až zas do nového obnažení. Taková je mechanika i protirevoluce, jen s tím rozdílem, ze se tu film otáčí pozpátku.

To, co se děje ve vládních a sovětských špičkách, naprosto není lhostejné pro postup událostí. Avšak pochopit skutečný smysl politiky strany a rozluštit manévry vůdců lze jenom v spojitosti s odkrytím pronikavých molekulových dějů ve vědomí davu. V červenci dělníci a vojáci utrpěli porážku a v říjnu již prudkým, nezdolným útokem se chopili moci Co se dělo v těchto čtyřech měsících v jejich myslích? Jak zakoušeli rány, sypající se na ně shora? S jakými myšlenkami a city přivítali přímý pokus měšťáctva, chopiti se moci? Čtenář se musí vrátit zpět k červencové porážce. Často je třeba se vrátit, aby se mohlo dobře skončit. A máme před sebou skok z října 1917.

V oficiálním sovětském dějepisectví se ustálilo mínění, jež se proměnilo v šablonu svého druhu, jako by červencový nátlak na stranu - útlak spojený s pomluvou - minul pro dělnické organisace téměř beze stop. To je docela nesprávné. Pravda, pokles mysli v řadách strany a odliv dělníků a vojáků od ní netrval dlouho, jenom několik neděl. Nový rozmach se začal tak rychle a hlavně tak bouřlivě, že zpola setřel i samy vzpomínky na dny útlaku a úpadku: vítězství vůbec osvěcují jiným světlem porážky, které je připravily. Ale úměrně tomu, jak jsou uveřejňovány protokoly místních stranických organisaci, jeví se stále pronikavěji červencový pokles revoluce, jenž se v ty dny pociťoval tím bolestněji, čím předcházející vzestup byl větší a nepřetržitější.

Každá porážka, vyplývajíc z určitého poměru sil, mění zas tento poměr v neprospěch poražené strany, neboť vítězům přibývá jistoty a poraženému ubývá důvěry v sebe. A pak ještě hodnocení vlastní síly, takové či onaké, je neobyčejně důležitou složkou objektivního poměru sil. Přímou porážku si odnesli dělníci a vojáci petrohradští, kteří v svém mocném útoku narazili jednak na nejasnost a protimluvnost vlastního cíle, jednak na zaostalost venkova a fronty. Proto se následky porážky projevily především v hlavním městě a to neobyčejně výrazně. Avšak naprosto není správné tvrzení, též v oficiální literatuře tak častě, jako by na venkově minula červencová porážka téměř nepovšimnuta. I teoreticky je to pravdě nepodobné a vyvrací se to i svědectvím skutečností a dokladů. Když šlo o veliké věci, otáčela po každé celá země bezděčně hlavu k Petrohradu. Porážka dělníků a vojáků hlavního města musila právě na nejpokročilejší vrstvy venkova působiti ohromný dojem. Úlek, zklamání a znechucení mělo v různých částech země různé formy, ale pozorovalo se všude.

Revoluční pokles se projevil především v neobyčejném zeslabení davového odporu k nepříteli. Zatím co vojska přivedená do Petrohradu vykonávala oficiální trestné odzbrojovací akce proti vojákům a dělníkům, napadaly beztrestně pod jejich ochranou zpola dobrovolnické tlupy dělnické organisace. Když byla rozbita redakce Pravdy a bolševická tiskárna, zpustošeny nato místnosti svazu kovodělníků. Další rány byly namířeny na obvodní sověty. Nešetřilo se ani kompromisníků: 10. července napaden jeden z těch orgánů strany, v jehož čele byl ministr vnitra Cereteli. Dana to stálo mnoho sebezapření, aby napsal o příjezdu vojsk: "Místo záhuby revoluce jsme nyní svědky jejího nového vítězství." Vítězství zašlo tak daleko, že, jak praví menševik Prušickij, nad uličními chodci dělnického vzezření nebo byli-li podezřelí z bolševictví, visela hrozba, že budou strašně zbiti. Jaký to neklamný příznak prudké změny v celé situaci!

Člen petrohradského bolševického výboru Lacis, později známý činovník ‚Čeky', zapsal si do svého deníku: "9. července. V městě rozbity všechny naše tiskárny. Nikdo se neodvažuje tisknout naše noviny a letáky. Utíkáme se k zřízení tajné tiskárny. Vyborský obvod je útočištěm všem. Sem přešel petrohradský výbor i stíhaní členově ústředního výboru. V strážním domku závodu Reno se konají porady výboru s Leninem. Jde o obecnou stávku. U nás ve výboru se hlasy rozdělily. Sám jsem pro to, aby se vyzvalo ke stávce. Lenin, vysvětliv jaký je stav věcí, navrhl, aby se od toho upustilo… 12. července. Protirevoluce vítězí. Sověty jsou bez moci. Junkeři, kteří se rozešli po městě, začali plenit už i u menševiků. V části strany je nepevnost. Zastavil se příliv členů… Ale útěku z našich řad dosud není." Po červencových dnech "byl v pítěrských závodech silný eserský vliv", píše dělník Sisko. Osamocení bolševiků samočinně zvětšovalo váhu a sebevědomí kompromisníků. 16. července pravil delegát s Vasiljevského ostrovu na bolševické městské konferenci, že nálada v obvodu je "celkem" bodrá, až na několik závodů. "V Baltském závodě nás eseři a menševici perou." Tu to dospělo příliš daleko: závodní výbor se usnesl, aby bolševici šli v pohřebním průvodu zabitých kozáků, což také bolševici učinili ... Úbytek členů podle oficiálních záznamů je, pravda, nepatrný: v celém obvodu ze 4000 členů odešlo přímo ani ne sto. Ale daleko více jich v první dny odešlo mlčky do ústraní. "Červencové dni", vzpomínal později dělník Miničev, "nám ukázaly, že i v našich řadách byly osoby, které, bojíce se o svou kůži, rady ‚pozřely' členskou legitimaci, ale při tom nechtěly o straně ani slyšet. Ale takových nebylo mnoho"… dodává s uspokojením. "Červencové události", píše Šljapnikov, "a všechno s nimi spojené tažení násilí a pomluv proti našim organisacím, zarazilo onen růst našeho vlivu, jenž začátkem července dosáhl ohromné síly… Sama naše strana byla zpola mimo zákon a vedla boj obranný, opírajíc se hlavně o odborové organisace a tovární a závodní výbory.

Obvinění bolševiků ze služeb Německu nemohlo neučinit dojem i na petrohradské dělníky, alespoň na značnou jejich část. Kdo váha], ten se hnutí vzdálil. Kdo byl hotov se přidat, ten zaváhal. Dokonce i z těch, kdož se již přidali, dost jich odešlo. V červencové demonstraci vedle bolševiků byli velmi zúčastněni i dělníci náležící k eserům a menševikům. Po úderu uskočili oni první pod prapory svých stran: pojednou se jim zdálo, že porušivše kázeň, dopustili se opravdu chyby. Veliká vrstva neorganisovaných dělníků, souputníků strany, se rovněž od ní vzdálila účinkem oficiálně rozhlášené a právně podložené pomluvy.

V tomto změněném politickém ovzduší měly represivní údery dvojnásobný účinek. Olga Ravičová, jedna z nejstarších a nejčinnějších pracovnic strany, členka petrohradského výboru, pravila později ve své řeči: "Červencové dni rozmetaly organisaci tak, že o nějaké nové činnosti nemohlo být první tři neděle ani řeči." Ravičová má tu na mysli především nepokrytou činnost strany. Dlouho se nedařilo vydat ani list: nebyla tiskárna, která by se odhodlala tisknout bolševikům. A nebyli to ani vždy majitelé tiskáren, od nichž vyvěral odpor: v jedné tiskárně hrozili dělníci, že zastaví práci, bude-li se tisknout bolševický list a proto majitel odvolal dohodu již smluvenou. Nějaký čas sloužily Petrohradu noviny kronštadtské.

Nejlevějším křídlem v otevřené aréně byli v ty neděle menševici-mezinárodovci. Dělníci rádi poslouchali řeči Martovovy, v nichž instinkt bojovníka procítal v období ústupu, kdy nebylo třeba raziti revoluci nové cesty, nýbrž kdy bylo třeba se bít za zbytky jejích úspěchů. Mužnost Martovova byla mužností pesimismu. "Za revolucí", pravil Martov v zasedání Výkonného výboru, ,,se zřejmě udělala tečka… Dospělo-li to až tam, že… pro hlas rolnictva a dělníků v ruské revoluci není místa, tu odejdeme se scény čestně, nepřijmeme tuto výzvu v mlčelivé resignaci, ale odpovíme čestným bojem." Odejíti se scény čestným bojem doporučoval Martov těm svým straníkům, kteří, jako Dan a Cereteii, hodnotili vítezství generálů a kozáků nad dělníky a vojáky jako vítezství revoluce nad anarchií. Na pozadí rozpoutané štvanice proti bolševikům a nízkého podlézání kornpromisníků kozáckým lampasům povznášel se Martov svým chováním vysoko v myslích dělníků v tyto těžké týdny.

Zvláště drtivě dopadla červencová krise na petrohradskou posádku: Vojáci byli politicky daleko za dělníky. Vojenská sekce Sovětu byla oporou kompromisníků v době, kdy již dělnická sekce šla za bolševiky. Ale v rozporu s tím nikterak nebylo to, že vojáci projevovali zvláštní ochotu řinčet zbraněmi. V demonstraci měli úlohu útočnější než dělníci, ale pod údery se zapotáceli daleko zpět. Vlna nepřátelství k bolševikům vzepjala se v petrohradské posádce velmi vysoko. "Po porážce ‚ vypravuje bývalý voják Mitrevič, "se nevracím k své rotě, neboť tam by člověka ubili, pokud vichřice nepomine." Právě v nejrevolučnějších plucích, které šly v předních řadách v červencových dnech a které se proto octly pod nejkrutějšími údery, klesl vliv strany tak, že obnoviti v nich organisaci bylo po třech měsících nemožné: jako by se byly tyto oddíly příliš silným otřesem mravně rozdrolily. Vojenská organisace se musila velmi přikrčit. "Po červencové porážce", píše bývalý voják Miničev, "dívali se na ‚Vojenku' nepříliš přátelsky nejen soudruzi ze špiček naší strany, ale i některé obvodní výbory."

V Kronštadtě se strana nedopočítala 250 členů. Smýšlení posádky bolševické pevnosti silně pokleslo. Reakce dospěla i do Helsink. Avksentěv, Bunakov, advokát Sokolov přibyli sem, aby přiměli bolševické lodi k pokání. Lecčeho také dosáhli. Zatčením vedoucích bolševiků, využitím oficiálních pomluv a hrozbami se podařilo dosáhnout prohlášení loyálnosti dokonce i od bolševického obrněnce Petropavlovsku. Požadavek, aby byli vydáni "inspirátoři", však odmítly všechny lodi.

Nemnoho jinak bylo v Moskvě. "Štvanice měšťáckého tisku", vzpomíná Pjatnickij, "zapůsobila panicky dokonce na některé členy moskevského výboru." Organisace po červencových dnech počtem zeslábla. "Nikdy nezapomenu", píše moskevský dělník Ratechin, "jedné chvíle na smrt tíživé. Schází se plénum (zamoskvoreckého obvodního sovětu). Vidím, že našich soudruhů bolševiků je maličko… Pojednou přichází ke mne Steklov, jeden z energických soudruhů, a sotvaže může slova ze sebe dostat se táže: ‚je to pravda, že Lenina přivezli se Zinověvem v zapečetěném voze? Je to pravda, že oni za německé peníze…?' Srdce se člověku svíralo bolestí, když slyšel tyto otázky. Přichází jiný soudruh, Konstantinov: ‚Kde je Lenin? - Říkají, že uletěl... Co bude dál?' a tak dále." Tato živá scéna nás neklamně seznamuje s tehdejšími city pokočilých dělníků. "Objevení dokumentů, uveřejněných Aleksinským," píše moskevský dělostřelec Davidovskij, "způsobilo strašný shon v brigádě. I naše baterie, ze všech nejbolševičtější, se zapotácela pod přívalem této hanebné lži... Zdálo se, že jsme ztratili všecku důvěru."

"Po červencových dnech", píše V. Jakovlevová, jež byla tenkráte členkou ústředního výboru a řídila práci v rozsáhlé moskevské oblasti, "zaznamenávaly všechny zprávy z jednotlivých míst stejně nejenom prudký pokles smýšlení v masách, ale i jakési jejich nepřátelství k naší straně. Stávalo se dosti často, že naši řečníci byli ztlučeni. Členstva značně ubylo a některé organisace dokonce úplně zanikly, zvláště v jižních guberniích." Do polovice srpna nenastala ještě pozorovatelná změna. Pracuje se v masách o to, aby se vliv udržel, organisace však nerostou. V rjazaňské a tambovské gubernii se nové styky nenavazují, bolševické buňky nevznikají; vůbec jsou to državy eserů a menševiků.

Jevrinov, jenž řídil práci v proletářské Kinešmě, vzpomíná, jaký svízelný stav vznikl po červencových událostech, kdy na veliké poradě všech veřejných organisací dán návrh, aby bolševici byli vyloučeni ze sovětu. Odliv ze strany nabýval mnohdy tak značných rozměrů, že teprve až po nové registraci členstva začala žít organisace pravidelný život. V Tule, a to jen tím, že výběr dělníků byl tam předtím přísný, netrpěla organisace útěkem členstva, ale její spojení s masami ochablo. V Nižním Novgorodě po kárné výpravě, provedené pod vedením plukovníka Verchovského a menševika Chinčuka, nastal prudký úpadek: ve volbách do městské dumy se straně podařilo proraziti jen čtyřmi zástupci. V Kaluži se bolševická skupina smiřovala již s myšlenkou, že bude možná vyhozena ze sovětu. Na některých místech moskevské oblasti musili bolševici odejít nejen ze sovětu, ale i z odborových organisaci.

V Saratově, kde bolševici zachovávali velmi mírný poměr ke kompromisníkům a kde ještě koncem června se chystali jít s nimi do voleb do městské dumy na společné kandidátce, byli vojáci po červencové bouři tak naštváni proti bolševikům, že se drali do voličských schůzí, vydírali z rukou bolševické letáky a tloukli agitátory. "Bylo nám těžko", píše Lebeděv, "mluvit na voličských schůzích. Často na nás křičeli: němečtí zvědi, provokatéři!"... V řadách saratovských bolševiků bylo nemálo sklíčených: "mnozí ohlašovali své vystoupení, jiní se poschovávali".

V Kijevě, jenž se odedávna těšil slávě černosotěnského ústředí, rozpoutala se štvanice proti bolševikům zvláště silně a brzy se převalila na menševiky i esery. Úpadek revolučního hnutí se tu pociťoval zvlášť pronikavě: ve volbách do místní dumy dostali bolševici úhrnem 6 procent hlasů. Na městské konferenci si řečníci stěžovali, že "všude je pozorovat nechuť a nečinnost". List strany musil vycházet jednou týdně místo denně.

Rozpouštění a překládání nejrevolučnějších pluků musilo už samo o sobě nejenom snižovat politickou úroveň posádek, ale musilo působit i tísnivě na místní dělníky, kteří se zdáli pevnější, když za jejich zády staly spřátelené oddíly. Tak na příklad přeložení 57. pluku z Tveru prudce změnilo politické smýšlení jak mezi vojáky, tak i mezi dělníky: dokonce i v odborových organisacích se stal vliv bolševiků nepatrným. Ještě více se to projevilo v Tiflisu, kde menševici ruku v ruce se štábem zaměnili bolševické oddíly pluky úplně bezbarvými.

Na některých místech, podle toho, jaké bylo složení posádky nebo úroveň místních dělníků anebo i pro příčiny zcela nahodile, nabyla politická reakce paradoxního výrazu. V Jaroslavi na příklad byli bolševici v červenci úplně vytlačeni z dělnického sovětu, ale uchovali si převážný vliv v sovětu zástupců vojenských. V jednotlivých místech zase jako by byly červencové události skutečně přešIy beze stop a nezastavily růstu strany. Pokud vidět z dokladů, stalo se na třech místech, že obecný ústup se setkal s vystoupením nových, zaostalých vrstev na revoluční dějiště. Tak v některých textilních obvodech v červenci bylo lze pozorovat značný příliv dělnických žen do organisace. Ale celkový obraz odlivu tím není porušen.

Toto zřejmé, ale také přespříliš příkré reagování na částečnou porážku bylo jakousi odplatou dělníků a zvláště vojáků za příliš snadný, příliš rychlý a příliš nenuceně trvající příliv jejich k bolševikům v předcházejících měsících. Prudký obrat masových nálad měl v zápětí samočinný a při tom neomylný výběr v kádrech strany. Na ty, kteří v ty dny zůstali pevnými, bylo možné spolehnout také v budoucnu. Ti se stali jádry v dílně, v závodě i v obvodu. V předvečer Října se organisátoři nejednou při stanovení osob a úkolů rozpomínali, jak se kdo choval v červencových dnech.

Na frontě, kde je všechen poměr otevřenější, byla červencová reakce zvlášť krutá. Hlavní stan využil událostí především na to, aby ustavil zvláštní oddíly "povinnosti k svobodné vlasti". Při plucích se organisovala zvláštní úderná mužstva. "Viděl jsem mnohokráte úderníky", vypravuje Denikin, "a vždy byli soustředění a zamračení. V plucích se k nim chovali zdrželivě, ba i zlobně. Vojáci nadarmo nespatřovali v "oddílech povinnosti" buňky pretoriánské gardy. "Reakce nemeškala," vypravuje o zaostalé rumunské frontě eser Degtjarev, jenž se později přidal k bolševikům. "Mnoho vojáků zatkli jako zběhy. Důstojníci zpychli a začali opovrhovat vojenskými výbory; tu a tam se důstojníci pokoušeli žádat, aby se opět vzdávala čest." Komisaři čistili armádu. "Bezmála v každé divisi", píše Stankěvič, "byl nějaký bolševik, jehož jméno bylo v armádě známější než jméno velitele divise… Postupně jsme sbírali jednu znamenitost po druhé." Zároveň se na celé frontě odzbrojovaly neposlušné oddíly. Velitelé a komisaři se při tom opírali o kozáky a o zvláštní oddíly, nenáviděné vojáky.

V den pádu Rigy stanovila porada komisařů severní fronty a zástupců armádních organisací, že je nezbytno užít soustavněji příkrých trestů. Stalo se, že byli lidé zastřeleni, protože se bratřili s Němci. Mnozí komisaři, rozněcujíce se pohnutými obrazy francouzské revoluce, snažili se ukázat železnou ruku. Nechápali, ze jakobínští komisaři se opírali o nižší vrstvy, nešetřili aristokracie a buržoů a že jenom vážnost plebejské nemilosrdnosti je ozbrojovala, takže mohli ustavit v armádě krutou kázeň. Komisaři Kerenského neměli nižádné opory lidu, nižádné mravní svatozáře nad hlavami. Vojáci je měli za agenty buržoasie, pohaněče Dohody a nic víc. Mohli na čas zastrašit armádu - toho do jakési míry skutečně dosáhli - ale aby ji obrodili, na to byli slabí.

V užším výboru (‚byru') Výkonného výboru v Petrohradě se pravilo v jedné zprávě začátkem srpna, že v smýšlení armády se začal příznivý obrat, že se zase začalo cvičit; ale jinak zase lze pozorovat růst bezpráví, libovůle a útlaku. Zvláště naléhavou se stala otázka důstojnictva: "je úplně osamoceno, zakládá si uzavřené organisace" I jiné zprávy svědčí o tom, že venku na frontě nastal větší pořádek, vojáci se přestali bouřit pro maličkosti a nahodilosti. Ale tím hlubší se stávala jejich nespokojenost s povšechným stavem věcí. V opatrné a diplomatické řeči menševika Kučina ve státní Poradě zaznívalo pod tón uspokojení poplašné varování. "Nepochybný přelom tu je, je tu nepochybný klid, ale, občané, je také něco jiného, je tu cit jakéhosi zklamání a tohoto citu se také neobyčejně obáváme…" Dočasné vítězství nad bolševiky bylo především vítězstvím nad novými nadějemi vojáků, nad jejich vírou v lepší budoucnost. Masy se staly opatrnějšími, kázně jako by přibylo. Ale mezi vládnoucími vrstvami a mezi vojáky se propast prohloubila. Co ona zítra pohltí nebo kdo to bude?

Červencová reakce jako by byla stanovila konečné rozhraní vod mezi Únorovou revolucí a revolucí Říjnovou. Dělníci, posádky v zápolí, fronta, zčásti dokonce, jak dále uvidíme, i rolníci povolili, uskočili jakoby po ráně do prsou. Rána měla opravdu ráz více psychologický než fysický, ale proto nebyla méně skutečná. První čtyři měsíce mělo všechno davové dění jeden směr: vlevo. Bolševictví rostlo, sílelo, mužnělo. Ale tu hnutí narazilo na hranici. Ve skutečnosti se ukázalo, že po cestách Únorové revoluce není už kam jít. Mnohým se zdálo, že se revoluce už vůbec vyčerpala. Ve skutečnosti se vyčerpala do dna revoluce Únorová. Tato vnitřní krise masového vědomí v spojitosti s odvetnými opatřeními a pomluvami vedla k srážkám i ústupům někdy i panickým. Odpůrci se stali smělejšími. V mase samé vynořilo se na povrch všechno, co v ní bylo zaostalého, liknavého, nespokojeného s otřesy a strádáním. Tyto zpětné vlny v potoku revoluce mají nepřekonatelnou sílu: zdá se, že jsou podrobeny zákonům sociální hydrodynamiky. Postavit se proti takovéto vlně a odolat jí zpříma, je nemožné - nezbývá, než nepoddat se jí, nenechat se jí zalít, udržet se, pokud se vlna reakce nevyčerpá, a připravovat zároveň opěrná místa k nové ofensivě.

Když vzdělaní skeptikové pozorovali jednotlivé pluky, jež 3. července vyšly pod bolševickými standartami a za týden už žádaly strašné tresty na agenty kaisrovy, zdálo se, že mohou slaviti vítězství: takové jsou ty vaše masy, takhle jsou ony stálé, taková je jejich schopnost rozumět věcem! Ale to je laciný skepticismus. Kdyby masy skutečně měnily své city a myšlenky pod vlivem náhodných okolností, nebylo by si lze vysvětlit ohromnou zákonitost, kterou se vyznačuje vývoj velikých revolucí. Čím hlouběji jsou zachváceny miliony lidu, tím záměrnější je vývoj revoluce, tím jistěji lze předpověděti posloupnost dalších etap. Třeba jen při tom nezapomínat, že politický vývoj mas se neděje v přímce, nýbrž v složité křivce: ale vždyť taková je také v podstatě křivka každého materiálního děje. Objektivní okolnosti mocně tlačily dělníky, vojáky a rolníky pod prapory bolševiků. Ale masy se dávaly na tu cestu, bojujíce ještě v sobě boj s vlastní minulostí, se svými včerejšími a zčásti i dnešními předsudky. Při obtížném obratu, ve chvíli neúspěchu a zklamání vynořují se staré, dosud neuhaslé předsudky na povrch a odpůrci se jich ovšem chápou jako spásné kotvy. Všechno, co bylo v bolševicích nejasného, nezvyklého a záhadného - novota myšlenek, opovážlivost, neuznávání všech starých i nových autorit - všechno to dospělo pojednou naráz k jedinému jednoduchému, svou nejapností dokonce přesvědčivému vysvětlení: němečtí zvědi! Obvinění, vznesené proti bolševikům, bylo v podstatě sázkou na nevolnickou minulost lidu, na dědictví nevědomosti, barbarství, pověr - a tato sázka nevyšla naprázdno. Velká vlastenecká lež byla v červenci a srpnu politickým činitelem základního významu, jsouc doprovodem ke všem denním otázkám. Kruhy pomluvy se šířily v zemi zároveň s kadetským tiskem, zachvacujíce venkov a pronikajíce do zapadlých koutů. Koncem července ivanovo-vozneseňská organisace bolševiků stále ještě žádala, aby se začala rázná kampaň proti štvanici! Otázka o poměrné váze pomluvy v politickém boji civilisované společnosti čeká ještě na svého sociologa.

A přece jenom odpor proti tomu mezi dělníky a vojáky, ač podrážděný a bouřlivý, nebyl pronikavý ani pevný. Pokročilejší závody v Petrohradě začaly se ze zmatku zotavovat hned v příštích dnech po porážce, protestovaly proti zatčením a pomluvě, bušily na dveře Výkonného výboru a obnovovaly spojení. V sestorecké zbrojovce, na niž podniknut útok a kde byli dělníci odzbrojeni, chopili se dělníci brzy kormidla: společná schůze 20. července se usnesla žádat, aby dělníci dostali za dny demonstrace plat a dodávali, že celá vyplacená mzda se věnuje na tiskoviny pro frontu. Nepokrytá agitace bolševiků v Petrohradě se podle svědectví Olgy Ravičové obnovuje od 20. července. Na schůzích v různých městských čtvrtích, jichž se účastní nejvíc dvě až tři sta osob, mluví tři osoby: Sluckij, později zabitý bílými na Krymu, Volodarskij, zabitý později esery v Petrohradě, Jevdokimov, petrohradský kovodělník, jeden z čelných revolučních řečníků. V srpnu nabývá agitace strany většího rozsahu. Podle záznamu Raskolnikovova vylíčil Trockij, zatčený 23. července, v žaláři stav věcí v městě takto: "Menševici a eseři… štvou ztřeštěně dál proti bolševikům. Zatýkání našich soudruhů nepřestává. Ale v stranických vrstvách není skleslosti. Naopak, všichni s nadějí hledí vpřed a mají za to, že represe jenom zesílí populárnost strany... V dělnických čtvrtích se rovněž nepozoruje úpadek mysli." Opravdu, schůze 27 závodů petrohradského obvodu přijala brzy protestní resoluci proti neodpovědné vládě a proti její protirevoluční politice. Proletářské obvody oživovaly.

V tu dobu, kdy nahoře, v Zimním a Taurickém paláci, slepovali novou koalici, kdy se tam scházeli i rozcházeli a pak znovu věci klížili, v tytéž dny, ba v tytéž hodiny, 21. až 23. července, stala se v Petrohradě veliká věc, v oficiálním světě sotva postřehnutá, avšak věc znamenající zesílení koalice jiné, důkladnější: koalice petrohradských dělníků a vojáků armády na frontě. Do hlavního města začali přijíždět zástupci z fronty s protesty svých oddílů proti škrcení revoluce na frontě. Několik dnů klepali marně na dveře Výkonného výhoru. Nevpouštěli je dovnitř, odmítali je a stranili se jich. Odmítnutí vojáci vráželi jeden na druhého v chodbách a přijímacích síních, stěžovali si, nadávali a hledali společně východisko. Pomáhali jim v tom bolševici. Delegáti se rozhodli, že se sdělí o myšlenky s dělníky, vojáky, námořníky hlavního města, kteří je přivítali s otevřenou náručí, ubytovali je u sebe a nakrmili. Porady, již nikdo shora nesvolával, která vyrostla zespod, se zúčastnili zástupci 29 pluků z fronty, 90 petrohradských závodů, zástupci kronštadtských námořníků a okolních posádek. Jádrem porady byli vojenští poslové ze zákopů; mezi nimi bylo i několik mladších důstojníků. Pítěrští dělníci poslouchali vojáky z fronty dychtivě, aby jim ani slovo neuniklo. Ti vypravovali, jak ofensiva a její následky požíraly revolucí. Šedí vojáci, žádní agitátoři, líčili nevyumělkovanou řečí všední den na frontě. Tyto podrobnosti otřásaly myslemi, neboť názorně ukazovaly, jak se zase valí zpět všechny staré, předrevoluční, nenáviděné věci. Rozpor mezi nedávnými nadějemi a dnešní skutečností zaryl se do srdci a naladil je v jeden ton. Ačkoliv mezi vojáky z fronty převládali zřejmě eseři, byla rázná bolševická resoluce přijata téměř jednomyslně: jenom čtyři osoby se zdržely hlasování. Přijatá resoluce nebude mrtvou literou: delegáti, kteří se rozjedou na svá místa, řeknou pravdu o tom, jak je vystrnaďovali kompromisní vůdcové a jak je přijímali dělníci - svým zpravodajům zákopy uvěří, ti neklamou.

V samé petrohradské posádce se začátek přelomu projevil koncem měsíce, zvláště po schůzích, kterých se zúčastnili zástupci fronty. Pravda, pluky nejvíce postižené se stále ještě nemohly zotavit z netečnosti. Zato v těch oddílech, které nejdéle setrvávaly na vlasteneckém stanovisku a ukázněně prošly prvními měsíci revoluce, vliv strany zřejmě rostl. Začala se zotavovat Vojenská organisace, rozmetáním obzvlášť krutě postižená. Jako tomu vždycky bývá po srážce, na předáky vojenské činnosti se ve vrstvách strany dívali nepříznivě, dávajíce jim za vinu skutečné i domnělé chyby a prohřešky. Ústřední výbor připoutal k sobě blíž Vojenskou organisaci, stanovil nad ní skrze Sverdlova a Dzeržinského přímější dozor a práce se začala rozvíjet znovu, pomaleji než dříve, ale slibněji.

Koncem července byly posice bolševiků v petrohradských závodech zase obnoveny: dělníci se semkli pod týmž praporem, ale to už byli jiní dělníci, zralejší, to jest opatrnější, ale i rozhodnější. "V závodech máme ohromný, neobmezený vliv, pravil v své řeči 27. července Volodarskij na sjezdě bolševiků. Práce pro stranu je vykonávána hlavně samými dělníky… Organisace vyrostla zespod a proto máme všechny důvody si myslit, že se nerozsype." Svaz mládeže měl tu dobu na 50.000 členů a stále více se dostával pod vliv bolševiků. 7. srpna dělnická sekce Sovětu přijímá resoluci, aby byl odstraněn trest smrti. Na znamení protestu proti státní Poradě usnášejí se putilovci, že věnují jednodenní mzdu na dělnický tisk. Na konferenci továrních a závodních výborů jednomyslně přijata resoluce, v níž se moskevská Porada prohlašuje za "pokus organisovat protirevoluční síly"…

Zacelovaly se i rány Kronštadtu. 20. července žádá tábor lidu na Kotvovém náměstí, aby moc byla postoupena sovětům, kozáci posláni na frontu zároveň s četníky a policisty, trest smrti aby byl odstraněn, aby zástupci kronštadtských byli připuštěni do Carského Sela, aby se přesvědčili, je-li dosti přísně držen Mikuláš II., aby prapory smrti byly rozpuštěny, měšťácké noviny zabaveny atd. Ale zároveň nový admirál Tyrkov, ujav se velení pevnosti, nařídil sejmout s lodí rudé prapory a vytáhnout prapory andrejevské. Důstojníci a část vojáků si připiala náramenní výložky. Kronštadtci protestovali. Vládní komise na vyšetření událostí 3. - 5. července byla z Kronštadtu vrácena do Petrohradu bez výsledku: přijali jí s pískotem, protesty, ba i hrozbami.

Hnutí rostlo v celém loďstvu. "Koncem července a začátkem srpna", píše finský předák Zaležskij, "bylo jasné, že reakci z venku se nejen nepodařilo zlomit revoluční síly Helsink, ale právě naopak, že tu byl velmi prudký přesun doleva a velký vzrůst sympatií pro bolševiky." Námořníci byli do značné míry podněcovateli červencové akce, bez dohody se stranou a zčásti i proti straně, kterou podezřívali z umírněnosti, ba i ze smiřovačství. Zkušenost ozbrojeného vystoupení jim ukázala, že věc moci se nerozhoduje tak snadno. Zpola anarchistické nálady ustoupily důvěře ke straně. Velmi zajímavá je o tom řeč helsinského delegáta koncem července: "Na malých lodích převládá vliv eserů, kdežto na bitevních velikých lodích, křižnících a obrněncích jsou všichni námořníci bolševici anebo s bolševiky sympatisují. Takové bylo (i dříve) smýšlení na ‚Petropavlovsku' a ‚Republice', a po 3. - 5. červenci k nám přešel ‚Rangut', ‚Sevastopol', ‚Rurik', ‚Andrej Pervozvannvj', ‚Diana', ‚Gromoboj' a ‚India'. Takto máme v rukou ohromnou bojovou sílu… Události 3. - 5. července mnohému námořníky naučily, ukázavše, že pouhá nálada ještě nestačí na dosažení cíle.

Pokulhávajíc za Petrohradem, jde Moskva touž cestou. "Postupně se otravné ovzduší začalo rozptylovat," vypravuje dělostřelec Davydovskij, "masa vojáků se začíná vzpamatovávat a my znovu přecházíme k útoku na cele frontě. Tato lež, zadrževší na čas pohyb mas doleva, jenom zesílila později jejich příliv k nám." Pod údery zpevňovalo důkladněji přátelství závodů a kasáren. Moskevský dělník Strelkov vypravuje o těsných stycích, které vznikly postupně mezi závodem Michelsonovým a sousedním plukem. Dělnické a vojenské výbory často rozhodovaly v společných zasedáních praktické otázky závodního a plukovního života. Dělníci pořádali pro vojáky kulturně-vzdělávací večery, kupovali jim bolševické noviny a vůbec jim všemožně pomáhali. "Pošle-li se někdo na frontu, píše Strelkov, "hned si k nám běží stěžovat... Jestliže se někdo na táboru na ulici urážlivě dotkne dělníka z Michelsonova závodu, stačí, aby o tom zvěděl jediný voják, a hned jich běží celé skupiny na pomoc. A urážek tehdy bylo mnoho, štvalo se pro německé zlato, pro zradu, štvalo se veškerou podlou kompromisnickou lží.

Moskevská konference továrních a závodních výborů koncem července začala umírněně, ale za jediný týden svého zasedání se silně posunula doleva a na konec přijala resoluci zřejmě vyšnořenou bolševictvím. V tytéž dny pravil moskevský delegát Podbělskij na sjezdu strany: "Šest obvodních výborů z deseti je v našich rukou… Při nynější organisované štvanici nás zachrání jenom organisovaná masa, která pevně podporuje bolševictví." Začátkem srpna ve volbách v moskevských závodech jsou již zvoleni místo menševiků a eserů bolševici. Vzrůst vlivu strany se bouřlivě projevil v obecné stávce v předvečer státní Porady. Oficiální moskevské Izvěstija napsaly: ".. . je konečně čas pochopit, že bolševici nejsou neodpovědné skupiny, nýbrž jeden z oddílů organisované revoluční demokracie, za nímž jsou veliké masy, snad ne vždy ukázněné, ale zato úplně oddané revoluci.

Červencové oslabení proletářských posicí dodalo průmyslníkům odvahy. Sjezd třinácti nejdůležitějších podnikatelských organisací, mezi nimi i organisací bankovních, ustavil Výbor na obranu průmyslu, jenž se ujal vedení výluk a vůbec veškeré ofensivní politiky proti revoluci. Dělníci odpověděli odporem. Celou zemí se převalila vlna velikých stávek a jiných srážek. Jestliže nejzkušenější oddíly proletariátu projevovaly opatrnost, tím rázněji se pouštěli do boje nové, svěží vrstvy. Jestliže kovodělníci vyčkávali a se chystali, vtrhovali do pole textiláci, dělníci gumového průmyslu, průmyslu papírnického a kožařského. Pozdvihovaly se nejzaostalejší a nejpoddanější vrstvy dělnické. Kijev byl vzrušen bouřlivou stávkou domovníků a vrátných: chodíce dům od domu, zhášeli stávkující světla, sbírali klíče od domovních výtahů, otvírali dveře na ulici atd. Každý spor, ať to bylo pro to či pro ono, měl snahu rozšířit se na celé odvětví průmyslu a nabýt zásadního rázu. Dělníci moskevských kožařských závodů začali s podporou dělníků celé země v srpnu zdlouhavý a úporný hoj za právo závodních výborů rozhodovat o přijetí a propouštění dělníků. Mnohde, zvláště na venkově, nabývaly stávky dramatičnosti, jsouce provázeny tím, že stávkující dělníci zatýkali podnikatele a správu závodů. Vláda hlásala dělníkům odříkání, s podnikateli vstupovala do koalice, do donského uhelného revíru vysílala kozáky a dvojnásobně zvyšovala ceny obilí a vojenských dodávek. Tato politika, rozněcujíc nespokojenost dělníků, neuspokojovala ani podnikatele. "Ač už Skobelevovi v hlavě svitlo," stěžuje si Auerbach, jeden z kapitánů těžkého průmyslu, "nesvitlo dosud v hlavách komisařů práce na různých místech... V samém ministerstvu… nevěřili svým agentům v provincii… Zástupci dělníků se volali do Petrohradu a v Mramorovém paláci je přemlouvali, nadávali jim, smiřovali je s průmyslníky a inženýry." Ale všechno to nevedlo k ničemu: "… dělnické masy už tu dobu upadaly stále více pod vliv ráznějších a v své demagogii nevybíravějších pohlavárů."

Hospodářské poraženectví bylo hlavní zbraní podnikatelů proti dvojvládí v závodech. Na konferenci továrních a závodních výborů v první polovici srpna byla dopodrobna odhalena záškodnická politika průmyslníků, snažících se rozklížit a zastavit výrobu. Kromě finančních machinací se rozsáhle užívalo jako prostředku ukrytí materiálu, zavírání správkáren a nástrojáren při závodech atd. O sabotáži podnikatelů podává výrazné svědectví John Reed, jenž jako americký dopisovatel měl přístup do nejrůznějších vrstev, těšil se důvěrným informacím diplomatických agentů Dohody a slyšel častokráte nepokryté projevy ruských měšťáckých politiků. "Sekretář petrohradského oddělení kadetské strany", píše Reed, "mi řekl, že hospodářská anarchie je část kampaně, která se vede na zostuzení revoluce. Spojenecký diplomat, jemuž jsem dal slovo, že jeho jména neuvedu, to potvrdil na základě svých informací. Vím o uhelných haldách blízko Charkova, jež majitelé zapálili a zatopili. Vím o moskevských textilních továrnách, kde inženýři, zanechavše práce, polámali stroje. Vím o železničních úřednících, které dělníci dopadli, když kazili lokomotivy." Taková byla krutá hospodářská skutečnost. Byla v shodě nikoliv s kompromisnickými ilusemi, nikoli s politikou koalice ale s přípravou kornilovského povstání.

Na frontě se svatá jednota ujímala právě tak špatně jäko v zápolí. "Zatýkání jednotlivých bolševiků", stěžuje si Stankěvič, "nic nepomohlo. Ovzduší bylo plné zločinnosti, jejíž obrysy nebyly zřetelné, protože jí byla nakažena všechna masa." Jestliže se vojáci stali zdrželivějšími, bylo to jen proto, že se do určité míry naučili ukázňovat svou nenávist. Ale když to v nich propuklo, ukazovaly se tím výrazněji jejich opravdové city. Jedna rota dubenského pluku, kterou bylo nařízeno rozpustit, protože odepřela uznat nově jmenovaného rotného, podpíchla ještě několik rot a potom pluk celý, a když se velitel pluku pokusil obnovit pořádek zbraní, ubili ho pažbami. To se stalo 31. července. Nedospěly-li věci v jiných plucích tak daleko, mohlo se tak vždy ještě stát, tak to alespoň cítil velitelský sbor.

V polovici srpna oznamoval generál Sčerbačev do hlavního stanu: "...nálada pěších oddílů s výjimkou praporu smrti je naprosto nepevná - mnohdy dokonce jenom v několika dnech se nálada pěších oddílů prudce změnila v pravý opak." Mezi komisaři začali mnozí chápat, že červencové metody nepřinesou východiska. "Užití vojenských revolučních soudů na západní frontě", pravil v své zprávě 22. srpna komisař Jamandt, "vnáší strašné různice mezi velitelský sbor a masu obyvatelstva a zostuzuje samu myšlenku těchto soudů…" Kornilovský program záchrany byl již před povstáním hlavního stanu dosti vyzkoušen a přivedl do stejné slepé uličky.

Nejvíce se majetné tříd lekaly rozkladných příznaků v kozáctvu: tady hrozilo ztroskotání poslední opory. Kozácké pluky v Petrohrade vydaly v únoru monarchii bez odporu. Pravda, doma v Novočerkasku se kozácká moc pokusila utajit telegram o převratu a 1. března se tam s obvyklou okázalostí sloužila mše svatá za Alexandra Druhého. Ale konec konců bylo kozáctvo ochotno se bez cara obejít a dokonce v své minulosti objevilo republikánskou tradici. Ale dále než tam jít nechtělo. Kozáci od samého začátku odmítli poslat své zástupce do petrohradského Sovětu, aby nebyli na rovni dělníků a vojáků, a ustavili Radu kozáckých vojsk, jež soustředila kolem sebe všech dvanáct kozáckých typů, zastoupených tu jejich špičkami z posádek. Měšťáctvo usilovalo, a také s úspěchem, opřít se o kozáky proti dělníkům a rolníkům.

Politická úloha kozáctva se určovala jeho zvláštním postavením ve státě. Kozáctvo odevždy bylo zvláštním privilegovaným nižším stavem. Kozák neplatil daní a měl značně větší díl půdy než rolník. V třech sousedních oblastech, donské, kubáňské a terské, měly tři miliony kozáckého obyvatelstva 23 milionů desjatin půdy, kdežto na 43 milionu rolníků bylo v týchž oblastech jenom 6 milionů desjatin: na kozáckého obyvatele připadalo průměrně pětkrát více půdy než na mužíka. Mezi kozáctvem samým byla ovšem půda rozdělena velmi nestejně. Tu byli kozáčtí statkáři a kozáčtí kulaci, a to mocnější než na severu; byla tu i kozácká chudina. Každý kozák byl povinen objevit se na první zavolání státu na svém koni a se svou výzbrojí. Bohatí kozáci mohli toto vydání snadno uhradit, neboť by]i osvobozeni od daní. Ale nižší vrstvy kozácké se ohýbaly pod tíhou kozácké povinnosti. Už tím se dostatečně vysvětluje rozpor postavení kozáctva. Nižšími svými vrstvami bylo velmi blízko rolnictvu, vyššími - statkářům. A zároveň jak horní vrstvy, tak i nižší byly spojeny vědomím své zvláštnosti, vybranosti a uvykly dívat se s patra nejenom na dělníka, nýbrž i na rolníka. To právě dělalo prostředního kozáka tak způsobilým k úloze potlačovatele.

Za válečných let, kdy mladší pokolení byla na frontě, vedli v kozáckých stanicích správu staříci, nositelé konservativních tradicí, těsně spiatí se svým důstojnictvem. Pod zdáním obnovy kozácké demokracie svolali v prvních revolučních měsících kozáčtí statkáři tak zvané vojenské kruhy, které zvolily atamany, jakési to presidenty a při nich "vojenské vlády". Oficiální komisaři a sověty nekozáckého obyvatelstva v kozáckých oblastech moci neměly, neboť kozáci byli vyzbrojeni vydatněji, bohatěji a skvěleji. Eseři se pokoušeli ustavit společné sověty rolnických a kozáckých zástupců, ale kozáci tomu nepřáli, obávajíce se důvodně, že agrární revoluce jim uchvátí část půdy. Nadarmo Černov jakožto ministr zemědělství neřekl: "… kozáci se budou musit trochu stlačit na své půdě." Ještě důležitější bylo to, že tamnější rolníci a vojáci pěších pluků říkali stále častěji kozákům: "dobereme se vaší půdy, dost jste se napanovali." Tak to vypadalo v týlu, v kozácké stanici a zčásti i v petrohradské posádce, středisku politiky. Tím se vysvětluje chování kozáckých pluků za červencové demonstrace.

Na frontě byl stav věcí podstatně jiný. Úhrnem se v lete 1917 kozácké vojsko skládalo ze 162 pluků a ze 171 jednotlivých setnin. Kozáci na frontě odtržení od svých stanic snášeli společně s ostatní armádou útrapy války, a třebas také se značným zpožděním, prožívali stejný vývoj jako pěchota, ztráceli víru ve vítězství, rozhořčovali se proti nesmyslnostem, reptali proti vrchnosti a toužili po míru a po domově. K policejní službě na frontě a v týlu určeno bylo postupně 45 pluků a 65 setnin! Kozáci se opět proměňovali v četníky. Vojáci, dělníci, rolníci na ně reptali, připomínajíce jim jejich katanské dílo roku 1905. Mnohým kozákům, kteří se ještě nedávno holedbali svým chováním v únoru, začaly jejich biče pálit v rukou. Kozák začal proklínat svou nagajku a nejednou se zdráhal brát ji k své výzbroji. Zběhů bylo mezi kozáky z Donu a Kubáně málo: báli se svých dědu v stanici. A vůbec kozácké oddíly značně déle zůstávaly v rukou velení než pěchota.

Z Donu a Kubáně přicházely na frontu zprávy, že kozáčtí předáci spolu se stařečky ve stanicích ustavili svou vládu bez ptaní, to tomu říká kozák na frontě. To budilo k životu dřímající sociální antagonismus: "až se vrátíme domů, ukážeme jim", říkali zákopoví kozáci. Kozácký generál Krasnov, jeden z vůdců donské protirevoluce, malebně vylíčil, jak se na frontě rozpadávaly silné kozácké oddíly: "Začaly se schůze a přijímaly se nejdivočejší resoluce… Kozáci přestali čistit a pravidelně krmit koně. Na nějaké cvičení nebylo lze ani pomyslit. Kozáci se ozdobili jasně červenými páskami, připiali si rudé stuhy, a o nějaké úctě k důstojníkům nechtěli ani slyšet." Ale napřed, než se kozák konec konců do takovéhoto stavu dostal, dlouho váhal, dlouho se škrábal za ušima a dlouho hledal, na kterou stranu se obrátit. V kritickou chvíli bylo proto těžko uhodnout předem, jak se bude chovat ten či onen kozácký oddíl.

8. srpna Vojenský kruh na Donu sjednal souručenství s kadety pro volby do Ústavodárného shromáždění. Zpráva o tom pronikla ihned do armády. "Mezi kozáky", píše kozácký důstojník Janov, "bylo souručenství přijato docela odmítavě. Strana kadetů v armádě kořenů neměla." Ve skutečnosti armáda kadety nenáviděla, ztotožňovala je se vším tím, co dusí lidové masy. "Prodali vás stařečkové kadetům," dráždili vojáci kozáky. "My jim ukážem!" odpovídali kozáci. Na jihozápadním bojišti prohlásily kozácké oddíly zvláštním usnesením kadety "za zapřisáhlé nepřátele a zotročovatele pracujícího lidu" a žádali, aby z Vojenského kruhu byli vyloučeni všichni, kteří se odvážili sjednat dohodu s kadety.

Kornilov, sám kozák, byl si velmi jist pomocí kozáctva, zvláště donského a doplnil kozáckými oddíly vojsko, určeně k převratu. Ale kozáci se nehnuli na pomoc "rolnickému synovi". Kozáci v stanicích byli hotovi zuřivě doma bránit své půdy, ale zaplést se do cizí pranice nebyli ochotni. Třetí jízdní sbor také nesplnil naděje. Jestliže se kozáci k sbratřování s Němci chovali nevlídně, šli zato na petrohradské frontě ochotně vstříc vojákům a námořníkům: tímto sbratřováním byl záměr Kornilovův zmařen bez krveprolití. A takto v podobě kozáctva slábla a za své brala poslední opora starého Ruska.

Tu dobu daleko za hranicemi země, na území Francie, učinili v laboratorním rozměru pokus "obroditi ruská vojska mimo dosah bolševiků a proto to byla zkušenost tím přesvědčivější. V létě a na podzim pronikly do ruského tisku, ale ve vichru události přešly téměř bez povšimnutí, zprávy o ozbrojené vzpouře, vzplanulé v ruském vojsku ve Francii. Vojáci dvou ruských brigád ve Francii, podle slov důstojníka Lisovského, už v lednu 1917, tedy před revolucí, "vyslovovali pevné přesvědčení, že všichni jsou zaprodáni Francouzům za náboje". Vojáci se ani tak moc nemýlili. K pánům spojencům neměli "ani nejmenší sympatie", a k svým důstojníkům ani nejmenší důvěry. Zpráva o revoluci zastihla brigády, vy- vezené do Francie, jakoby politicky připraveny - a přece jenom je překvapila. Od důstojníků čekat vysvětlení převratu bylo zbytečné: zmatek v nich byl tím větší, čím výš byl důstojník svou hodností postaven. V táborech se objevili demokratičtí vlastenci z řad emigrantů. "Nejednou se pozorovalo," píše Lisovskij, "jak někteří diplomaté a důstojníci gardových pluků… úslužně podávali bývalým emigrantům židle." V plucích vznikly volené orgány, při čemž se do čela výboru začali rychle vyšvihovat lotyšští vojáci. I tu tedy byl zase vlastní typ "cizorodce". První pluk, sestavený v Moskvě a skládající se téměř úplně z dělníků a poloproletářských živlů, vstoupil po prvé na půdu Francie před rokem a v zimě se výborně bil na polích champaňských. Avšak - "nemoc rozkladu postihla nejprve právě tento pluk". Druhý pluk, jenž měl v svých řadách velké procento rolníků, zůstával klidnějším Druhá brigáda, skládající se téměř úplně ze sibirských rolníků, zdála se docela slibnou, kdežto první brigáda již brzy po únorovém převratu přestala poslouchat. Nechtěla bojovat ani za Alsasko, ani za Lotrinsko. Nechtěla umírat za krásnou Francii. Chtěla se pokusit žít v novém Rusku. Brigádu odvedli do zápolí a posadili uvnitř Francie do tábora La Courtine. "Mezi buržoasními obydlími," vypravuje Lisovskij, "v ohromném táboře prožívalo docela zvláštní život asi deset tisíc vzbouřilých povstaleckých vojáků ruských, nemajících při sobě důstojníků a nehodlajících se podrobit rozhodně nikomu." Kornilov tu měl neobyčejnou příležitost užít svých ozdravovacích metod s pomocí Clemenceaua a Ribota, kteří mu tak vroucně přáli. Nejvyšší velitel přikázal telegraficky přiměti vojáky v La Courtine "k poslušnosti" a odvézti je do Soluně. Ale vzbouřenci se nevzdávali. 1. září dopraveno k táboru těžké dělostřelectvo a v táboře vylepeny vyhlášky se strašným telegramem Kornilovovým. Ale tu se pojednou do událostí zaryla nová obtíž: ve francouzských novinách se objevila zpráva, že sám Kornilov je prohlášen za zrádce a protirevolucionáře. Vzbouřilí vojáci rozhodli definitivně, že nemají důvodu, aby umírali v Soluni a to ještě na rozkaz zrádného generála. Dělníci a rolníci zaprodaní za náboje se rozhodli, že budou se bít za sebe. Odmítli mluvit s kýmkoliv, kdo nebyl z jejich řad. Ani jediný voják již nevycházel z tábora.

Druhá ruská brigáda byla poslána proti brigádě první. Dělostřelectvo obsadilo posice na blízkých kopcích, pěchota podle všech pravidel inženýrského umění kopala zákopy a chodby k La Courtine. Okolí bylo neprodyšně obklíčeno alpskými střelci, aby ani jediný Francouz nepronikl na jeviště války dvou ruských brigád. Takto vojenská moc Francie inscenovala na svém území ruskou občanskou válku, obklíčivší ji opatrně přehradou bodáků. To byla zkouška. Napříště organisovala vládnoucí Francie občanskou válku na území samého Ruska, obklíčivší je ostnatým prstencem blokády.

"Řádná, soustavná střelba na tábor se začala." Z táboru vyšlo několik set vojáků, hotových se vzdát. Přijali je a hned zase stříleli z děl dál. Tak to trvalo čtyři dny. Courtinští se vzdávali po částech. 6. září zbylo všeho asi dvě stě lidí, kteří se rozhodli, že se živí nevzdají. V čele jich byl Ukrajinec Globa, baptista, fanatik: v Rusku by mu byli říkali bolševik. Za palby děl, kulometů a pušek, jež se slívala v jediný hukot, začal se opravdový útok. Konec konců byli povstalci rozmetáni. Kolik bylo obětí, se nezvědělo. Pořádek byl stůj co stůj obnoven. Ale za několik neděl byla druhá brigáda, která rozmetávala brigádu první, zachvácena stejnou nemocí…

Strašnou nákazu přivezli si vojáci přes moře s sebou v svých plátěných pytlících, v záhybech svých plášťů i v tajných místech svých duší. Tím právě je tato dramatická příhoda v La Courtine pozoruhodná, že je v ní obsažena ideální a, abychom tak řekli, bezmála pod vývěvou sestrojená zkušenost, zkušenost jako udělená k studiu vnitřních dějů v ruské armádě, připravených veškerou minulostí země.