Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
1. Zvláštnosti vývoje Ruska
Základní, nejustálenější rys dějin Ruska je opozdilý ráz jeho vývoje z toho vyplývající hospodářská zaostalost, jednoduchost společenských forem, nízká úroveň kultury.
Obyvatelstvo obrovské a drsné roviny, otevřené východním větrům i asijským vetřelcům, bylo samou přírodou odsouzeno k veliké zaostalosti. Boj s kočovníky trval téměř do konce XVII. století. Boj s větry, nesoucími v zimě mrazy a v létě sucha, není skončen dosud. Zemědělství - základna to všeho vývoje - bralo se vpřed extensivními cestami: na severu se mýtily a vypalovaly lesy, na jihu se rozrývaly pusté stepi; ovládnutí přírody dálo se do šířky, ne do hloubky.
Zatím co se západní barbaři usídlili na rozvalinách římské kultury, kde užili mnohých starých kamenů jako stavebního materiálu, Slované východní nenašli na neutěšené rovině žádného dědictví: jejich predchůdcové byli ještě na nižším stupni, než oni. Západoevropské národy, jež se opřely o své přirozené hranice, vytvářely hospodářské a kulturní kondensace - průmyslová města. Obyvatelstvo východní roviny, jakmile pocítilo jen první příznak stísnění, pronikalo do hlubin lesa nebo putovalo na dálná prostranství, do stepi. Nejpodnětnější a nejpodnikavější živly rolnické se na západě staly měštěníny, řemeslníky, kupci. Činné a smělé živly na východě se staly jednak obchodníky, ale hlavně - kozáky, hraničáři, kolonisátory. Proces sociálního třídění, na západě intensivní, zdržoval se a rozmělňoval na východě procesem expanse. "Car moskevský, třebas křesťanský, vládne lidem lenivého umu," psal Vico, současník Petra I. "Lenivý um" Moskvanů byl odrazem pomalého tempa hospodářského vývoje, beztvárnosti třídních vztahů, chudoby vnitřních dějin.
Starověké civilisace Egypta, Indie, Číny byly s dostatek soběstačné a měly s dostatek času, aby své sociální vztahy, přes malé své výrobní síly, přivedly téměř k téže úplně dokonalosti, k níž dospěli ve svých výrobcích řemeslníci těchto zemí. Rusko leželo mezi Evropou a Asií netoliko zeměpisně, ale i sociálně a dějinně. Odlišovalo se od evropského západu, avšak lišilo se také od asijského východu, přibližujíc se v různých obdobích různými rysy tu k tomu, tu k onomu. Východ přinesl tatarské jařmo, které vešlo jako důležitá složka v ústrojí ruského státu. Západ byl nepřítelem ještě hroznějším, ale zároveň byl i učitelem. Rusko se nemohlo vyvinout jako země východu, protože se musilo vždy přizpůsobovat vojenskému a hospodářskému nátlaku západu.
Trvání feudálních poměru v Rusku, popírané dřívějšími dějepisci, lze pozdějšími studiemi míti za plně prokázané. Ba co víc: základní složky ruského feudalismu byly tytéž jako na západě. Ale už to, že feudální epochu bylo třeba zjišťovat dlouhými vědeckými spory, svědčí s dostatek o nedovršenosti ruského feudalismu, o jeho netvárnosti, o chudobě jeho kulturních památek.
Zaostalá země vstřebává v sebe hmotné a duchově plody pokročilých zemí. Ale to neznamená, že tyto země otrocky následuje, opakujíc všechna období jejich minulosti. Teorie opakování dějinných cyklů - teorie Vicova a jeho následovatelů - opírá se o pozorování běhu starých, předkapitalistických kultur, zčásti i o pozorování prvních zkušeností kapitalistického vývoje. S provinciálností a episodičností všeho procesu vskutku bylo spojeno určité opakování kulturních stadií vždy na nových a nových ohništích. Kapitalismus však znamená překonání těchto okolností. Neboť připravil a v některém smyslu i uskutečnil universálnost a permanentnost lidského vývoje. Tím je znemožněno opakování způsobů vývoje u jednotlivých národů. Jsouc nucena následovati pokročilé země, zaostalá země nezachovává pořadí; výsada dějinné opozdilosti - a taková výsada opravdu jest - dovoluje, či lépe nutí, protože lze přeskočiti mnohá období, osvojiti si hotové věci dříve, než by toho jinak nastal čas.
Divoši zaměňují šíp puškou hned, neprocházejíce cestou, která vedla v minulosti od první zbraně k druhé. Evropští kolonisté v Americe nezačínali dějiny od začátku. Že Německo nebo Spojené státy předstihly hospodářsky Anglii, bylo podmíněno právě opozdilostí jejich kapitalistického vývoje. Naopak zase konservativní anarchie v britském uhelném průmyslu, jakož i v hlavě MacDonaldově i jeho druhů, je zúčtováním za minulost, kdy Anglie příliš dlouho měla postavení kapitalistického nadvládce. Vývoj národa dějinně opozdilého vede k zvláštní spleti různých stadií dějinného procesu. Běh věcí ve svém celku nabývá neplánovitosti, spletitosti, kombinovanosti.
Možnost přeskočiti etapové stupně naprosto ovšem není absolutní; určuje se konec konců hospodářskou a kulturní asimilační schopnosti země. Zaostalá země nezřídka ještě k tomu snižuje přednosti odjinud převzaté, přizpůsobujíc je své primitivnější kultuře. Sám proces asimilační nabývá tím protimluvného rázu. Tak zavedení složek západní výchovy a techniky, především vojenské a rukodílné, přivedlo za Petra I. k mnohonásobnému rozšíření poddanského práva jakožto základního způsobu organisace práce. Evropská výzbroj a evropské půjčky - obé to nesporné plody kultury vyšší - vedly k upevnění carismu, jenž však zase brzdil vývoj země.
Dějinná zákonitost nemá nic společného s pedantským schematismem. Nerovnoměrnost, nejobecnější to zákon dějinného vývoje, nejvýrazněji a nejspletitěji se jeví na osudu opozdilých zemí. Pod knutou vnější nutnosti je zaostalost nucena dělat skoky. Z universálního zákona nerovnoměrnosti vyplývá druhý zákon, který z nedostatku vhodnějšího názvu lze nazvat zákonem k o m b i n o v a n é h o v ý v o j e, v smyslu sblížení různých etap cesty, splývání jednotlivých stadií, stmelování archaických způsobů s novějšími. Bez tohoto zákona, pojatého ovšem v celém jeho hmotném obsahu, nelze pochopiti dějin Ruska, a vůbec dějin všech zemí druhé, třetí i desáté kulturní výzvy.
Pod tlakem bohatější Evropy pohlcoval v Rusku stát poměrně daleko větší část národního jmění než na západě a tím nejen odsuzoval lidové masy k dvojnásobné chudobě, ale také oslaboval základy tříd majetných. Potřebuje však zároveň jejich pomoci, nutil k tvoření těchto tříd a tvoření jich usměrňoval. Proto nikdy byrokratisované, privilegované třídy nemohly vyspěti do plné výše a stát v Rusku se tím více přibližoval k asijské despocii.
Byzantská samovláda, kterou si moskevští caři oficiálně osvojili počátkem XVI. století, pokořila s pomoci šlechty feudální bojarstvo a podrobila si šlechtu, vydavši jí v plen rolnictvo, aby se na této základně proměnila v petrohradský imperátorský absolutismus. Opozdilost celého vývoje se s dostatek projevuje tím, že poddanské právo vzniklé koncem XVI. století se v XVII. století vytvářelo dál, v XVIII. století dostihlo rozkvětu a právně bylo zrušeno teprve roku 1861.
Duchovenstvo melo hned po šlechtě nemalý význam při vzniku carské samovlády, ale význam úplně služebnický. Církev v Rusku se nikdy nepozvedla k takovým poručenským výšinám jako na katolickém západě; spokojovala se s místem duchovní služky při samovládě a přisuzovala to své pokoře za zásluhu. Episkopové a metropolité vládli mocí jen jako zmocněnci moci světské. Patriarchově se měnili zároveň s cary. Za petrohradského období se závislost církve na státě stala ještě otročtější. Dvě stě tisíc kněží a mnichů bylo v podstatě částí byrokracie, jakousi zpovědní policií víry. Odměnou za to byl monopol pravoslavného duchovenstva, jeho půda a důchody, chráněn policií obecnou, pořádkovou.
Slavjanofilství, toto mesiášství zaostalosti, stavělo svou filosofii na tom, že ruský národ a jeho církev jsou veskrz demokratické, ale oficiální Rusko že je německá byrokracie nasazená Petrem. Marx k tomu poznamenal: "Vždyť zrovna tak i teutonští osli svalují despotismus Bedřicha II. na Francouze, jako by zaostalí rabi nepotřebovali vždycky k náležitému vyučení civilisovaných rabů." Tato stručná poznámka vyvrací venkoncem nejen starou filosofii slavjanofilství, ale i nejnovější objevy náboženství "rasy".
Chudoba netoliko ruského feudalismu, ale i vší staré ruské historie se projevila nejtíživěji tím, že nebylo skutečných středověkých měst jakožto řemeslných a obchodních středisk. Řemeslo v Rusku nemělo dosti kdy, aby se oddělilo od rolnictví a tak zachovalo ráz domácí práce. Stará ruská města byla středisky obchodními, správními, vojenskými a statkářskými, tedy spotřebními, ale nikoli výrobními. Dokonce Novgorod, podobný Hanse a neznající tatarského jařma, byl jen obchodním a ne řemeslnickým městem. Pravda, rozptýlenost rolnických řemesel po různých okrscích vytvářela potřebu obchodního prostřednictví velkého rozměru. Avšak kočující obchodníci nemohli v žádném případě zaujmout v společenském životě to místo, které na západě náleželo řemeslně cechové a obchodně průmyslové drobné a střední buržoasii, nerozlučně spjaté se svou rolnickou periferií. Hlavní cesty ruského obchodu vedly k tomu ještě za hranice, zabezpečujíce už od dávných dob vůdčí místo zahraničnímu obchodnímu kapitálu, dávajíce napolo koloniální ráz všemu oběhu, v němž ruský obchodník byl prostředníkem mezi západními městy a ruskou vesnicí. Tento způsob hospodářských vztahů se dále ještě vyvinul v období ruského kapitalismu a dospěl svého vrcholného výrazu v imperialistické válce.
Nepatrný význam ruských měst, který nejvíc přispěl vypěstění asijského státního typu, znemožňoval zvláště reformaci, to jest záměnu feudálně byrokratického pravoslaví jakýmkolivěk modernisovaným křesťanstvím, přizpůsobeným potřebám měšťácké společnosti. Boj proti státní církvi nešel dále než k rolnickým sektám, počítajíc v to nejmocnější z nich, starověrné odštěpence.
Půl druhého desetiletí před Velkou francouzskou revolucí se v Rusku rozpoutalo hnutí kozáků, rolníků a nevolnických uralských dělníků, hnutí známé jako pugačevština. Čeho se nedostávalo tomuto hroznému lidovému povstání, aby se proměnilo v revoluci? Třetího stavu. Bez průmyslové demokracie měst se nemohla rolnická válka vyvinout v revoluci, tak jako se nemohly rolnické sekty pozvednout k reformaci. Výsledkem pugačevštiny bylo naopak upevnění byrokratického absolutismu, jenž se znovu v trudnou chvíli osvědčil jakožto strážce šlechtických zájmů.
Zevropštění země, počaté formálně za Petra, stávalo se v následujícím století víc a víc potřebou vládnoucí třídy samé, to jest šlechty. Roku 1825 šlechtická inteligence zobecněla politicky tuto potřebu a sáhla k vojenskému spiknutí, jež směřovalo k omezení samovlády. Pod tlakem evropského buržoasního vývoje se proto pokroková šlechta pokusila nahraditi třetí stav, jehož nebylo. Avšak přece jen chtěla liberální řád spojiti se základy svého stavovského panství a proto se nade vše bála podnítit rolníky. Ký div, zůstalo-li spiknutí podnikem skvělého sice, ale osamoceného důstojnictva, jež si srazilo hlavu téměř bez boje. Toť smysl povstání děkabristů.
Statkáři ovládající továrny, byli první ve svém stavu, kdož byli náchylni zaměnit nevolnickou práci prací volnou. K tomu pobízel i vzrůstající vývoz ruského obilí za hranice. Roku 1861 šlechtická byrokracie, opírajíc se o liberální statkáře, provádí svou rolnickou reformu. Bezmocný měšťácký liberalismus asistoval při této operaci jako pokojný chór. Netřeba říkat, že carismus rozřešil základní problém Ruska, totiž agrární otázku ještě zištněji a zlodejštěji, než rozřešila monarchie pruská v následujícím desetiletí základní problém Německa, totiž národní jednotu. Rozřešení úkolu jedné třídy třídou druhou je právě jednou z kombinovaných metod, vlastních zaostalým zemím.
Nejnepochybněji však se projevuje zákon kombinovaného vývoje na dějinách a na, povaze ruského průmyslu. Pozdě vzniklý ruský průmysl neopakoval vývoje pokročilých zemi, nýbrž se v něj vřadil, přizpůsobiv nejnovější jeho pokroky své zaostalosti. Jestliže hospodářský vývoj Ruska v celku přeskočil epochy cechového řemesla a rukodělnictví, jednotlivá odvětví průmyslu přeskočila často tím pronikavěji technicko-výrobní etapy, které na západě trvaly desetiletí. Proto se vyvíjel ruský průmysl některých obdobích neobyčejně rychle. Mezi první revolucí a válkou vzrostla průmyslová výroba Ruska asi dvojnásobně. To se zdálo některým ruským dějepiscům dostatečným důvodem k závěru, že "legendu o zaostalosti a pomalém růstu nutno opustit"[a]. Ve skutečnosti však byl tak rychlý růst podmíněn právě zaostalostí, která, žel, uchovala se nejen do chvíle odstranění starého Ruska, nýbrž jako jeho dědictví až do dnešního dne.
Základním měřítkem hospodářské úrovně jest, produktivita, která závisí zase na zvláštní váze průmyslu v souhrnném hospodářství země. V předvečer války, kdy carské Rusko dosáhlo nejvyšší míry svého blahobytu, byl národní důchod na osobu osmkráte až desetkráte menší než ve Spojených státech, čemuž se není co divit, uvážíme-li, že čtyři pětiny samostatně pracujícího obyvatelstva v Rusku byly zaměstnány v zemědělství, zatím co ve Spojených státech byly na 1 zaměstnance v zemědělství 2,5 zaměstnanců v průmyslu. Dodejme ještě, že na 100 čtverečných km v Rusku bylo v předvečer války 0,4 km železniční trati, v Německu 11 7, v Rakousku-Uhersku 7,0. Ostatní srovnávací čísla jsou podobná.
Ale právě v oblasti hospodářství, jak už jsme řekli, se zákon kombinovaného vývoje projevuje nejpronikavěji. Zatím co rolnické zemědělství v svém celku zůstávalo do samé revoluce div ne na úrovni XVII. století, průmysl ruský svou technikou a kapitalistickou strukturou stál na úrovni pokročilých zemí, ba po některých stránkách nad ně i předčil. Malé závody, zaměstnávající jednotlivě až 100 dělníků, měly roku 1914 ve Spojených státech úhrnem 35 procent všech průmyslových dělníků, ale v Rusku jen 17,8 procent. Asi stejný byl poměr mezi podniky středními a velkými, zaměstnávajícími po 100 až 1000 dělníků. Avšak ohromné velké závody, každý o více než 1000 dělnících, měly dohromady v Spojených státech 17,8 procent všech dělníků, kdežto v Rusku celkem 41,4 procent! V nejdůležitějších průmyslových oblastech bylo toto procento ještě větší: v petrohradské 44,4 procent, v moskevské dokonce 57,3 pro cent. Podobné výsledky dostaneme, srovnáme-li ruský průmysl s britským nebo německým. Tato skutečnost, kterou jsme zdůraznili po prvé roku 1908, se špatně shoduje s všedními představami hospodářské zaostalosti Ruska. Presto vsak zaostalosti nevyvrací, nýbrž ji jen dialekticky doplňuje.
Také splývání průmyslového kapitálu s bankovním bylo v Rusku provedeno opět tak dokonale, jako snad v žádné jiné zemi. Avšak podřízení průmyslu bankám znamenalo zároveň jeho podřízení západoevropskému peněžnímu trhu. Těžký průmysl (kovodělný, uhelný, naftový) byl téměř úplně pod kontrolou zahraničního finančního kapitálu, který si zřídil pomocnou a zprostředkující soustavu bank v Rusku. Lehký průmysl šel touž cestou. Jestliže cizinci vládli celkem asi 40 procenty všech akciových kapitálů Ruska, ve vůdčích odvětvích průmyslu bylo toto procento ještě značně větší. Lze říci bez nadsázky, že kontrolní svazek akcií ruských bank, závodů a továren byl za hranicemi, při čemž kapitálový podíl Anglie, Francie a Belgie byl téměř dvakrát větší německého.
Podmínkami vývoji ruského průmyslu a jeho strukturou se určovala sociální povaha ruského měšťáctva a jeho politická tvářnost. Veliké soustředění průmyslu znamenalo už samo sebou, že mezi kapitalistickými špičkami a lidovými masami nebylo hierarchie přechodných vrstev. K tomu se družilo i to, že vlastníky nejdůležitějších průmyslových, bankovních a dopravních podniků byli cizinci, kteří realisovali netoliko zisk v Rusku načerpaný, ale i svou politickou moc v zahraničních parlamentech ti nejen neklestili cesty boji za ruský parlamentarismus, nýbrž začasté i boj křížili: stačí vzpomenout nestoudné úlohy oficiální Francie. To jsou základní a nepopiratelné příčiny politické osamocenosti a protilidové povahy ruského měšťáctva. Bylo-li v červáncích svých dějin příliš nezralé, aby provedlo reformaci, ukázalo se přezrálým, když přišel čas vésti revoluci.
Nádrží, z níž proudila a se utvářela ruská dělnická třída, bylo shodně s povšechným vývojem, země nikoli cechové řemeslo, nýbrž zemědělství, nikoli město, nýbrž vesnice. Ruský proletariát se při tom utvářel nikoli postupně, stoletími, nevlekl za sebou tíži minulosti jako v Anglii, nýbrž utvářel se skoky, prudkou změnou situace, vztahů, poměrů a prudkou roztržkou se včerejším dnem. Právě to - spolu se soustředěným útlakem carismu - učinilo ruské dělníky přístupnými nejsmělejším závěrům revoluční myšlenky, podobně jako opozdilý ruský průmysl byl přístupen nejnovějším dokonalostem kapitalistické organisace.
Krátkými dějinami svého původu procházel ruský proletariát vždy nanovo. Zatím co se v kovodělném průmyslu, zvláště v Petrohradě, vyhraňovala vrstva rodilých proletářů, kteří úplně zpřetrhali své vztahy k vesnici, převládal na Urale ještě typ poloproletářů-polozemědělců. Každoroční příliv svěží dělnické třídy z vesnic do všech průmyslových oblastí obnovoval styk proletariátu s jeho základní sociální nádrží.
Politická neschopnost měšťáctva k činu byla dána přímo jeho poměrem k proletariátu a rolnictvu. Měšťáctvo nemohlo vésti za sebou dělníky, kteří stáli proti němu v denním životě nepřátelsky a velmi záhy se naučili zobecňovat své úkoly. Ale touž měrou se ukázalo neschopné vésti rolnictvo, neboť bylo sítí vzájemných vztahů spjato se statkáři a bálo se otřesu soukromého vlastnictví, ať již způsobem jakýmkoliv. Opozdilost ruské revoluce byla proto netoliko věcí časového postupu, nýbrž i věcí sociální struktury národa.
Anglie prošla svou puritánskou revolucí v době, kdy všeho jejího obyvatelstva nebylo více než 5 a půl milionu, z nichž půl milionu bylo v Londýně. Francie v době své revoluce měla v Paříži také jen půl milionu z 25 milionů všeho obyvatelstva. Rusko počátkem XX. století mělo kolem 150 milionů obyvatel, z nichž něco víc než 3 miliony byly v Petrohradě a v Moskvě. V těchto srovnávacích číslech se skrývají veliké sociální rozdíly. Nejen Anglie XVII. století, ale i Francie XVIII. století neměly ještě novodobého proletariátu. Zatím v Rusku dělnická třída ve všech oblastech práce, v městě a vesnici, měla už roku 1905 ne méně než 10 milionů osob, což s rodinami bylo víc než 25 milionů, to jest víc, než bylo obyvatel Francie v době velké revoluce. Od tvrdých řemeslníků a nezávislých rolníků armády Cromwellovy - přes sansculloty Paříže - po průmyslové proletáře Petrohradu změnila revoluce neobyčejně svou sociální mechaniku, své metody a tím i své cíle.
Události roku 1905 byly prologem obou revolucí roku 1917: Únorové a Říjnové. V prologu byly obsaženy všechny složky dramatu, jenže nebyly dovedeny do konce. Rusko-japonská válka rozvrátila carismus. Na podkladě hnutí mas nahnalo měšťáctvo svou oposicí monarchii strachu. Dělníci se organisovali nezávisle na měšťáctvu a proti němu v sovětech, po prvé uvedených tehdy v život. Rolnictvo povstávalo k boji za půdu na ohromném prostranství země. Jak rolníci, tak revoluční oddíly armády se přimykaly k sovětům, jež ve chvíli největšího rozmachu revoluce ohrozily přímo moc monarchie. Avšak všechny revoluční síly se tehdy vzdouvaly po prvé, neměly zkušenosti a nedostávalo se jim důvěry v sebe. Liberálové se demonstrativně odřekli revoluce právě ve chvíli, kdy se ukázalo, že nestačí rozvrátiti carismus, že třeba ještě jej svrhnout. Prudký rozkol mezi měšťáctvem a lidem, v němž už tehdy měšťáctvo strhlo s sebou mnohé vrstvy demokratické inteligence, usnadnil monarchii roztřídění armády, výběr věrných oddílů a krvavé zúčtování s dělníky a rolníky. Třebas bez nějakého toho žebra, carismus vyšel přece ze zkoušky roku 1905 živ a s dostatek silen.
Jaké změny v poměru sil přinesl dějinný vývoj za jedenáct let, oddělujících prolog od dramatu! Carismus dospěl v tomto období k ještě větším rozporům s potřebami dějinného vývoje. Měšťáctvo hospodářsky zmohutnělo, ale, jak jsme již viděli, opírala se tato moc o větší soustředění průmyslu a o zvětšený vliv zahraničního kapitálu. Ponaučením z roku 1905 stalo se měšťáctvo ještě konservativnějším a nedůvěřivějším. Poměrný vliv drobného a středního měšťáctva, i dříve nepatrný, zmenšil se ještě více. Nějaké pevné sociální opory demokratická inteligence vůbec neměla. Mohla mít přechodný politický vliv, ale nemohla mít samostatného významu: její závislost na měšťáckém liberalismu neobyčejně vzrostla. Dát rolnictvu program mohl za těchto okolností jediné mladý proletariát. Ohromné úkoly takto před ním vyvstalé zrodily neprodleně potřebu zvláštní revoluční organisace, která by mohla naráz semknout lidově masy a učinit je schopné revolučního děje za vůdcovství dělníků. Tak se stalo, že sověty z roku 1905 dospěly v roce 1917 k ohromnému rozmachu. Že jsou sověty - poznamenejme hned - nikoli prostě plodem opozdilosti Ruska, nýbrž výsledkem kombinovaného vývoje, o tom svědčí už to, že proletariát nejprůmyslovější země, Německa, nenalezl za revolučního vzmachu let 1918-1919 jiného organisačního způsobu než sověty.
Přímým úkolem revoluce roku 1917 bylo stále ještě svrhnouti byrokratickou monarchii. Avšak proti starým měšťáckým revolucím vystoupila tentokrát jako rozhodná síla nová třída, vzniklá na základě soustředěného průmyslu, vyzbrojená novou organisací a novými způsoby boje. Zákon kombinovaného vývoje se tu před námi odhaluje v svém svrchovaném výrazu: počavši svržením zpráchnivělého středověku, staví revoluce po několika měsících k moci proletariát s komunistickou stranou v čele.
Původními svými úkoly byla takto ruská revoluce revolucí demokratickou. Avšak problém politické demokracie vytkla po novu. Zatím co dělníci pokryli celou zemi sověty, vřadivše v ně vojáky a zčásti rolníky, měšťáctvo se stále ještě tahalo o to, má-li či nemá svolat Ústavodárné shromáždění. V líčení událostí vyvstane tato věc před námi ve vší své konkretnosti. Tu chceme jen naznačit místo sovětů v dějinném řadění revolučních ideí a metod.
V polovici XVII. století se měšťácká revoluce v Anglii rozvinula v hávu náboženské reformace. Boj za právo modlit se podle vlastní modlitební knížky ztotožňoval se s bojem proti králi, aristokracii, církevním knížatům i Římu. Presbyteriáni a puritáni byli upřímně přesvědčeni, že své pozemské zájmy kladou pod neotřesitelnou ochranu božské prozřetelnosti. Úkoly, za než se bily nove třídy, srostly v jejich vědomí nerozlučně s texty bible a s církevními obyčeji. Emigranti nesli s sebou za oceán tuto tradici, utvrzenou krví. Odtud neobyčejná životnost anglosaského výkladu křesťanství. Vidíme, jak "socialističtí ministři" Velké Britanie odůvodňují ještě dnes svou zbabělost týmiž magickými texty, v nichž lidé XVII. století hledali ospravedlnění své mužnosti.
Ve Francii, která reformaci přeskočila, dožila se katolická církev, jako státní církev, revoluce, která nikoli v textech bible, nýbrž v abstraktech demokracie našla výraz a ospravedlnění úkolů měšťácké společnosti. Aťsi nynější správci Francie chovají k jakobínství nenávist jakoukoliv, pravda je, že právě drsné práci Robespierrově děkují za to, že ještě stále mohou své konservativní panství zakrývat hesly, s jejichž pomoci byla kdysi stará společnost smetena.
Každá veliká revoluce zaznamenala novou etapu měšťácké společnosti a nové způsoby vědomí jejích tříd. Tak jako Francie přeskočila reformaci, tak Rusko přeskočilo formální demokracii. Ruská revoluční strana, jíž bylo určeno, aby svou pečeť vtiskla celé epoše, hledala výraz pro úkoly revoluce ne v bibli a ne v zesvětštělém křesťanství "čisté" demokracie, nýbrž v hmotných vztazích společenských tříd. Sovětská soustava dala těmto vztahům nejprostší, nezahalený, průzračný vyraz. Vláda pracujícího lidu byla po prvé uskutečněna v soustavě sovětů, jež - ať už jsou její nejbližší křivky osudu dějinného jakékoliv - pronikla do vědomí mas stejně nevyhladitelně, jako kdysi soustava reformace nebo čisté demokracie.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách..a Tvrzení profesora M. N. Pokrovskho. Viz přílohu 1.