Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917Předmluva
První dva měsíce roku 1917 bylo Rusko ještě romanovskou monarchií. Za osm měsíců stáli již u kormidla bolševici, o nichž počátkem roku málokdo věděl a jejichž vůdci ve chvíli převzetí moci byli ještě obviňováni z velezrady. V dějinách se nenajde druhého tak, prudkého obratu, zvláště máme-li na mysli, že jde o národ o půl druhém stu milionů duší. Je jasné, že události roku 1917, jakkoli se kdo k nim staví, zasluhují studia.
Dějiny revoluce, jako každé dějiny, musí především říci, co a jak se stalo. To však není ještě všechno. Ze samého vyprávění musí se stát jasným, proč se události staly tak a ne jinak. Na události nelze patřiti jako na řetěz dobrodružství, ani nemohou býti navázány na nitku morálky předem sestrojené. Musí být poslušny vlastní zákonitosti. V jejím odhalení právě spatřuje autor svůj úkol.
Nejnepochybnejším znakem revoluce je přímý zásah mas do dějinných událostí. V obyčejných dobách stát, monarchický stejně jako demokratický, se vznáší nad národem; dějiny dovršují odborníci toho oboru: monarchové, ministři, byrokraté, parlamentníci, žurnalisté. Ale ve chvílích převratných, kdy se starý pořádek stává masám nesnesitelným, masy lámou přehrady oddělující je od politického dějiště, řítí se přes své tradiční zástupce a svým zásahem vytvářejí východiště novému řádu. Je-li to špatné nebo dobré, ponecháme soudu moralistů. Sami béřeme skutečnosti tak, jak jsou dány objektivním chodem vývoje. Dějiny revoluce jsou nám především dějinami násilného vpádu mas do oblasti řízení jejich vlastních osudů.
Ve společnosti zachvácené revolucí bijí se třídy. Je však úplně zřejmě, že změny, dějící se v hospodářských základech společnosti a v sociálním podkladu tříd od počátku do konce revoluce, nikterak nestačí, aby objasnily chod revoluce samé, která v krátkém úseku časovém strhává staletá zřízení, tvoří nová a znovu je strhává. Dynamika revolučních událostí se určuje přímo rychlými, napiatými a bouřlivými změnami psychologie tříd, které se vytvořily před revolucí.
Záleží to v tom, že společnost nemění svých zřízení podle potřeb, jako řemeslník obnovuje své nástroje. Naopak, společnost prakticky pojímá zřízení nad ní visící jako něco věčného. Po celá desetiletí je oposiční kritika jenom bezpečnostním ventilem masové nespokojenosti a podmínkou ustálenosti společenského zřízení: tohoto zásadního významu nabyla na příklad kritika sociální demokracie. Je třeba docela zvláštních, na vůli osob a stran nezávisících okolností, které strhávají s nespokojenosti okovy konservatismu a vedou masy k povstání.
Rychlé změny masových názorů a nálad v době revoluce vyplývají tedy nikoli z pružnosti a hybnosti lidské duše, nýbrž naopak z jejího velikého konservatismu. Chronická zaostalost ideí a vztahů za novými objektivními okolnostmi až do chvíle, kdy se ony řítí na lidi v podobě katastrofy, rodí v období revoluce hnutí ideí a vášní, hnutí vyvíjející se skoky, které se policejním mozkům zdá prostým výsledkem činnosti "demagogů".
Do revoluce vcházejí masy nikoli s připraveným plánem společenské přeměny, nýbrž s palčivým pocitem, že je nemožné trpěti poměry staré. Jen vůdčí vrstva třídy má politicky program, který si vsak ještě žádá zatěžkávací zkoušky událostmi a přijetím v masách. Základní politický postup revoluce záleží právě v tom, že třída vystihne úkoly, plynoucí ze sociální krise, záleží v činné orientaci mas metodou postupného vylučování. Jednotlivá období revolučního postupu zpečetěné střídáním jedněch stran druhými, vždy radikálnějšími, vyjadřují rostoucí tlak mas doleva, pokud se rozmach hnutí nestřetne s objektivními překážkami. Tehdy se počíná reakce: zklamání jednotlivých vrstev revoluční třídy, růst indiferentismu a tím i upevnění posicí protirevolučních sil. Toť obrazec revolucí, alespoň minulých!
Jen studiem politických proměn v samých masách lze pochopiti úlohu strany a vůdců, které opomíjet jsme nejméně nakloněni. Vůdcové jsou třebas ne nezávislou, a přece velmi vážnou složkou těch proměn. Bez vůdčí organisace rozptýlila by se energie mas jako pára neuzavřená do parního válce. Avšak přec hýbe nikoli válec, ani píst, hýbe pára.
Obtíže studia změn masového vědomí v epoše revoluce jsou docela zřejmé. Uhnětené třídy dělají dějiny v závodech, kasárnách, vesnicích, na ulicích měst. Při tom si ze všeho nejméně uvykly je zaznamenávat. Období největšího napětí sociálních vášní nechávají vůbec málo místa rozjímání a líčení. Všem múzám, ba i plebejské múze žurnalismu přes její ostré lokty se daří za revoluce zle. A přece není situace historikova beznadějná. Záznamy jsou neúplné, rozházené, nahodilé. Ale ve světle událostí tyto střípky usnadňují nezřídka uhodnouti směr a rytmus podzemní proměny. Ať už špatně nebo dobře, ale na odhadu změn v masovém vědomí zakládá revoluční strana svou taktiku. Dějinná cesta bolševictví svědčí o tom, že tyto odhady, alespoň v hrubých črtách, lze uskutečniti. Pročpak by to, co lze dosáhnouti revolučnímu politiku ve víru boje, nebylo by lze dosáhnouti historikovi post festum?
Avšak proměny dějící se ve vědomí mas, nejsou původní ani nezávislé.
Ať se idealisté a eklektikové durdí jakkoli, vědomí se přece určuje bytím. V dějinných okolnostech uspořádání Ruska, jeho hospodářství, jeho tříd, jeho státu, v působení států druhých, musily se zakládat předpoklady Únorové revoluce a revoluce Říjnové, která přišla po ní. Pokud se zdá nejzáhadnějším to, že právě zaostalá země první postavila k moci proletariát, třeba hned s počátku hledat rozluštění v e z v l á š t n í m r á z u této zaostalé země, to jest v jejích odlišnostech od jiných zemí.
Dějinné zvláštnosti Ruska a jejich specifický význam jsme načrtli v prvních kapitolách knihy, zahrnujících v sobě stručný nárys vývoje ruské společnosti a jejích vnitřních sil. Doufejme, že nezbytná schematičnost těchto kapitol čtenáře nepoleká. V dalších oddílech knihy setká se pak čtenář s týmiž sociálními silami v živém ději.
Tato práce se nikterak neopírá o osobní vzpomínky. Že byl autor účastníkem událostí, to jej nezprostilo povinnosti stavět svůj výklad na dokladech přísně prozkoumaných. Autor mluví o sobě, pokud je k tomu postupem události nucen, v třetí osobě. Není to prostě literární způsob: subjektivní tón, nezbytný v autobiografii nebo v pamětech nebyl by vhodný v historické práci.
Že však byl autor účastníkem boje, usnadňuje mu pochopení nejen psychologie činných osob (v smyslu individuálním i kolektivním), nýbrž i pochopení vnitřní spojitosti událostí. Tato přednost může míti kladné výsledky, splní-li se jedna podmínka: nespoléhat na údaje své paměti ani v maličkostech, ale ani ve velkých věcech, a to nejen co do skutečnosti, ale i co do pohnutek nebo nálad. Autor má za to, že pokud bylo na něm, tuto podmínku splnil.
Zbývá věc politického postavení autorova, jenž jako historik stojí na témž stanovisku, na kterém stál jako účastník událostí. Čtenář arci není povinen sdíleti se o politické názory s autorem, jež autor nemá proč skrývat. Ale čtenář právem žádá, aby historická práce nebyla apologií politického postavení, nýbrž aby byla vnitřně zdůvodněným zobrazením objektivního, pochodu revoluce. Historická práce se jenom tehdy úplně shoduje se svým určením, rozvíjejí-li se události na jejích stránkách ve vší své přirozené zákonitosti.
Je k tomu třeba tak zvané dějinné "nestrannosti"? Nikdo ještě jasně nevysvětlil, v čem ona záleží. Často citovaná slova Clemenceauova, že revoluci třeba pojímat en bloc, v celku, jsou v lepším případě vtipnou vytáčkou: jak je možno míti se za přívržence nějakého celku, jehož podstata záleží v rozkolu? Aforismus Clernenceauův vyprýštil zčásti ze zmatenosti nad předky příliš rozhodnými, z části z neobratnosti před jejich stíny.
Jeden z reakčních a proto módních dějepisců soudobé Francie, L. Madelein, který tak salonně zostudil Velkou revoluci, zrození to francouzského národa, ujišťuje, že "dějepisec se musí postavit na hradbu ohroženého města a současně musí viděti jak oblehatele, tak obležené". Jen tak prý lze dosíci "smiřující spravedlnosti". Prace Madeleinova sama však svědčí o tom, že třebas i šplhá na hradbu, rozdělující dva tábory, činí tak jen jako zvěd reakce. Dobře ještě, že tu jde o tábory minulosti: za revoluce je pobyt na hradbě spojen s velkými nebezpečími. Ostatně za pohnutých chvílí hlasatelé "smiřující spravedlnosti" sedí mezi čtyřmi stěnami, vyčkávajíce, na čí straně se ukáže vítězství.
Vážnému a kritickému čtenáři třeba nikoli věrolomné nestrannosti, která mu skýtá pohár smíru s jedem reakční nenávisti dobře usazeným na dně, nýbrž vědecké svědomitosti, která pro své sympatie a antipatie, nepokryté a upřímné, hledá oporu v poctivém studiu skutečných faktů, ve vytčení jejich skutečných vztahů, v objevování zákonitosti jejich pohybu. To je jediný možný dějinný objektivismus a k tornu úplně dostatečný, neboť snese svou zatěžkávací zkoušku a utvrzuje se nikoli dobrými úmysly dějepiscovými, za něž sám ještě k tomu ručí, nýbrž zákonností dějinného procesu samého, kterou odhaluje.
* * *
Prameny k této knize byly mnohé periodické publikace, noviny a žurnály, paměti, protokoly a jiný materiál, zčásti rukopisný, hlavně však materiál vydaný Ústavem pro dějiny revoluce v Moskvě a Leningradě. Pokládali jsme za zbytečné odkazovat v textu k publikacím, protože by to čtenáři jen překáželo. Z knih, které jsou sbírkami dějepisných prací, užili jsme zvláště dvousvazkových "Náčrtků k dějinám Říjnové revoluce" ("Očerki po istorii Okťjabrskoj revoljucii", Moskva, Leningrad, 1927). Části těchto "Náčrtků", napsané různými autory, jsou nestejné hodnoty, ale ať tak či onak, obsahují bohatý materiál faktů.
Chronologická data naší knihy jsou všude zaznamenávána podle starého letopočtu, to jest jsou za světovým a nyní i sovětským kalendářem o 13 dnů pozadu. Autor byl nucen užívat kalendáře, který byl platný za revoluce. Nedalo by ovšem velkou práci přepsat data podle nového kalendáře. Ale taková operace, odstraňujíc jednu obtíž, by plodila druhou. Pád monarchie vešel do dějin s názvem Únorové revoluce. Podle západního kalendáře udál se však v březnu. Ozbrojená demonstrace proti imperialistické politice Zatímní vlády vešla do dějin s názvem "dubnových dnů", zatím se však podle západního kalendáře udála v květnu. Nezastavujíce se u jiných událostí a dat, poznamenáváme ještě, že se říjnový převrat udál podle evropského kalendáře v listopadu. Kalendář sám, jak vidíme, je zabarven událostmi a dějepisec nemůže revoluční počítání času vyřídit prostým aritmetickým škrtem. Nechť čtenář jen pamatuje laskavě, že dříve než revoluce smetla byzantský kalendář, musila smésti zřízení, jež se ho drželo.
L. TROCKIJ Prinkipo, 14. listopadu 1930.