Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

Dodatek
Tam a zpět

1. Cesta tam...
(Z dopisů)

3. ledna 1907.

Už dvě nebo tři hodiny jsme v koncentračním žaláři. Přiznávám se, že jsem se s nervosním nepokojem loučil se svou celou v "domě vyšetřovací vazby". Tak jsem přivykl této malé kajutě, kde bylo lze dobře pracovat. V koncentračním žaláři, jak jsme věděli, nás dají do společné cely - a co je úmornější než to? A potom - bahno, shon, nesmyslnost cesty po etapách, všechno to mi tolik známé. Kdož ví, co casu přejde, než dospějeme na místo? A kdo poví, kdy se vrátíme? Nebylo by lépe sedět tak jako dřív v cele číslo 262, číst, psát a - čekat?… Pro mne, jak víte, je to velký mravní čin - přestěhovat se z bytu do bytu. A přechod z žaláře do žaláře je stokrát mučivější. Nová správa, nové třenice nové úsilí vynakládané na to, aby se styk ustálil ve formě ne příliš neutěšené. A potom, stálá změna vrchnostenských figur počínajíc správou petrohradského žaláře pro vyhnance a končíc strážníkem sibirské vsi na místě vyhnanství. Zakusil jsem již jednou tento běh a teď se jej chystám opakovat bez zvláštní záliby.

Převezli nás sem dnes neočekávaně, bez ohlášení. V přijímací síni jsme se musili převléci do trestaneckých šatů. Vykonali jsme tuto proceduru se zvědavostí školáčků. Bylo zajímavé vidět druh druha v šedých kalhotách, šedém harase a šedé čepičce. Klasické eso na zádech však nemáme. Dovolili nám ponechati si své prádlo a obuv. Jako poplašené hejno jsme se nahrnuli v svém novém ustrojení do cely...

Chování vězeňské správy k nám bylo přes nepříznivé pověsti o žaláři pro vyhnance docela slušné, po některých stránkách dokonce úslužné. Lze se domnívat, že to není bez zvláštních pokynů: přísně dozírat, ale vyvarovat se sporů.

Den odjezdu se stále úzkostlivě tají: zřejmě se obávají demonstrace a pokusů o naše násilné osvobození na cestě. Mají strach a činí nezbytné opatření: ale za nynějších okolností by byl takový pokus opravdový nesmysl.

10. ledna

Píši Vám ve vlaku... Proto promiňte mé nedbalé písmo... Teď je 9 hodin ráno.

Vzbudil nás dnes o půl čtvrté hodině vrchní dozorce — většina nás sotva právě ulehla po hře v šachy — a oznámil, že v šest hodin nás odvezou. Tak dlouho jsme čekali na odjezd, že nás tato chvíle překvapila svou... neočekávaností.

Dále šlo všechno jak náleží. V spěchu a honu jsme sbalili věci. Pak jsme sešli do přijímací místnosti, kam přivedli i ženy a děti. Zde nás „přijala“ eskorta a spěšně prohlídla věci. Ospalý zástupce ředitele odevzdal důstojníkovi naše peníze. Pak nás posadili do trestaneckých vozů a pod zesílenou stráží dopravili na Nikolajevské nádraží. Kam pojedeme, jsme ještě nevěděli. Je hodné pozoru, že naše eskorta přijela dnes zvláště z Moskvy; zřejmě nespoléhají na eskortu petrohradskou. Důstojník, který nás přejímal, byl velmi laskavý, ale na všechny naše dotazy odpovídal, že nic neví. Řekl jenom, že jsme pod velením četnického plukovníka, který dává všechny příkazy. Jemu, důstojníkovi, bylo přikázáno dopraviti nás na nádraží — víc nic. Je možné dost, že vláda byla opravdu tak opatrná, ale možná také, že to byla prostě chytrystika důstojníkova.

Jedeme už hodinu a posud nevíme, zda k Moskvě či Vologdě. Vojáci rovněž nevědí — ti nevědí opravdu.

Vůz třetí třídy máme zvláštní a dobrý, každý tu má místo na spaní. Na věci je rovněž zvláštní vůz, v němž jede, jak říkaly stráže, deset četníků nás provázejících pod velením plukovníkovým.

Rozsadili jsme se s pocitem lidí, kterým je jedno, kudy je vezou: tak či onak, však je přivezou, kam třeba…

Ukazuje se, že jedeme k Vologdě: kdosi z našich poznal trať podle jména stanice. Budeme tedy v Tjumeni za čtyři dny.

Všichni jsme velmi čilí, jízda po třináctiměsíčním sedění v žaláři rozptyluje mysli a vzrušuje. Ač jsou na oknech vozu mříže, přec je hned za nimi svoboda, život, ruch… Jak se asi brzo podaří po těchto kolejích se vracet?… Měj se dobře, milý příteli!

11. ledna

Je-li strážní důstojník úslužný a laskavý, o mužstvu to ani není třeba říkat: skoro všichni četli zprávy o našem procese a chovají se k nám velmi přívětivě. Zajímavá podrobnost. Do poslední chvíle vojáci nevěděli, koho vezou a kam. Soudíce z ostražitosti, s níž byli pojednou vypraveni z Moskvy do Petrohradu, myslili, že nás mají vézt do Slisselburgu na popravu. V přijímací místnosti žaláře pro vyhnance jsem pozoroval, že vojáci jsou vzrušeni a úslužní nějak podivně, jakoby trochu provinile. Teprve ve vlaku jsem zvěděl, proč... A jak se zaradovali, že mají činit s "dělnickými zástupci" odsouzenými jenom do vyhnanství!

Četníci, kteří mají vrchní dozor, se v našem voze vůbec neukazují. Vykonávají vnější ochranu: obstupuji vůz na stanicích, mají stráž venku u vchodu do vozu a hlavně dozírají zřejmě na eskortu. Tak se alespoň domnívají sami vojáci.

Telegraf hlásí předem náš příjezd na stanice, kde máme být zásobeni vodou, horkou vodou na čaj a jídlem. Po této stránce jedeme nad pomýšlení. Ký div, že si jeden nádražní hostinský učinil o nás tak veliké mínění, že nám skrze eskortu nabídl třicet ústřic. Byla z toho velká veselost. Ale ústřic jsme se přece jen zřekli.

12. ledna

Vzdalujeme se od Vás víc a víc.

Již první den se naše společnost rozdělila na několik "rodinných" skupin a protože je ve voze těsno, ruší to obvyklý obraz rodinného života. Jenom doktor (eser Feit) se nepřipojuje k žádné skupině: s vyhrnutými rukávy, prakticky a neúnavný, řídí všechny.

V našem voze, jak víte, jsou čtyři děti. Ale vedou si ideálně, to jest tak, že zapomínáš, že tu jsou. S vojáky eskorty je pojí nejlepší přátelství. Krivotlapi vojáci jsou k nim velice něžní...

Jak nás "oni" chrání? Na každé stanici je vůz obstoupen četníky a na velikých stanicích ještě kromě toho strážníky. Četníci mimo zbraně drží revolvery a hrozí jimi každému, kdo se náhodou nebo ze zvědavosti přiblíží k vozu. Takovéto ochraně se tuto dobu těší jen dvě kategorie lidí: zvláště nebezpeční "zločinci" nebo zvláště proslulí ministři.

Taktika, které vůči nám užívají, je dokonale promyšlena. Poznali jsme to již v žaláři pro vyhnance. Je ‚ to jednak přísná ostražitost, jednak, gentlemanství v mezích zákona. V tom lze spatřovat ústavní geniálnost Stolypinovu. Ale nelze pochybovat, že chytrá mechanika bude jednou přetržena. Jde jenom o to, odkud: zda se stránky ostražitosti nebo se stránky gentlemanství?

Teď jsme přijeli do Vjatky. Stojíme. Jaké to přivítání nám uchystala vjatská byrokracie! Přál bych si, abyste to viděli. Po obou stranách vozu v řadách po půl rotě vojáků. V druhých řadách zemští strážníci s puškami zavěšenými na zádech. Důstojníci, ispravnik, policejní doziratelé atd. U samého vozu jako vždy četníci. Zkrátka celá vojenská demonstrace. To zřejmě kníže Gorčakov, místní pompadour, nás obdaroval vlastní kocovinou nádavkem k petrohradským směrnicím. Naše společnost se durdí, proč tu není dělostřelectvo. Jistě si nesnadno pomyslit něco směšněji zbabělejšího. Toť dokonalá karikatura "silně moci". Jaksi právem můžeme být pyšní: zřejmě i mrtvý Sovět je pro ně strašná věc.

Jak často se zbabělost a hloupost stává rubem ostražitosti a gentlemanství! Aby zatajili naši cestu, kterou zatajit nelze - je to zřejmě proto, neboť jiné proč těžko uhodnout - zakazují nám psát dopisy z cesty. To je rozkaz neviditelného plukovníka podle petrohradských "příkazů". Ale píšeme dopisy od prvního dne jízdy, doufajíce, že se je podaří odeslat. A nezmýlili jsme se. Příkazy nepamatovaly na to, že naprosto nemají věrných sluhů, kdežto my jsme obklíčeni přáteli se všech stran.

16. ledna

Píši za těchto okolností: stojíme ve vesnici dvacet vest od Tjumene. Noc. Rolnická jizba. Nízká, nečistá světnice. Celá podlaha je pokryta těly členů Sovětu dělnických zástupců, ani mezírky mezi těly nevidět.

Ještě nespí, vyprávějí, smějí se… Mně se dostalo losem, který metali tři uchazeči, široké lavice, jako divanu. Mně vždycky štěstí přeje.

V Tjumeni jsme pobyli tři dny. Přivítala nás - již jsme tomu uvykli - spousta vojáků, pěších i na koni. Jízdní vojáci, "dobrovolníci", harcovali s koňmi prohánějíce chlapce po ulici. Z nádraží do vězení jsme šli pěšky.

Chovají se k nám tak jako dřív velmi ochotně, někdy až příliš ochotně, ale zároveň se dbá ostražitých opatření stále přísněji - až do pověrčivosti.

Tak na příklad objednali pro nás telefonicky zboží na výběr ze všech obchodů, ale zároveň nedovolili ani procházku ve dvoře vězení. Laskavost i - protizákonnost. Z Tjumene jsme vyjeli koňmi, při čemž na nás, 14 vypověděnců, dali 52 (dvaapadesát) strážních vojáků, nepočítajíc v to kapitána, pristava a urjadnika. To nebývalo. Všichni žasneme, i vojáci, í kapitán, pristav i urjadnik. Ale takové jsou "příkazy". Jedeme teď do Tobolsku, velmi, velmi pomalu. Dnes jsme na příklad za den ujeli jen 20 verst. Přijeli jsme na etapovou stanici o jedné hodině odpoledne. Proč nejet dál? Nelze. Proč nelze? Příkazy! - Aby se nestalo a někdo neutekl, nechtějí nás vézt večer, což má ještě smysl. Ale v Petrohradě nedůvěřují v pohotovost místních úřadů tak, že sami sestavili proslulý plán cesty. Jaká to píle od policejního oddělení! A tak jedeme denně 3 až 4 hodiny a 20 hodin stojíme. Za takové jízdy vykonáme cestu do Tobolska - všeho 250 verst - za 10 dní a budeme tedy v Tobolsku asi 25. nebo 26. ledna. Jak dlouho budeme stát tam, kdy vyjedeme a kam, nevíme, neříkají nám to.

Jedeme na čtyřiceti saních. Na předních saních se vezou věci. Na dalších my, "zástupci" po dvou. Na každý pár jsou dva vojáci. Na jedny sáně po koníku. Vzadu řada saní jenom s vojáky. Důstojník s pristavem jede vpředu průvodu v krytých těžkých saních. Jedeme krokem. Z Tjumene nás na několik verst doprovázelo 20 až 30 "dobrovolníků" na koních. Zkrátka, uvážíme-li, že všech těchto neslýchaných a nevídaných ochranných opatřeních se užívá na příkaz z Petrohradu, dospějeme k závěru, ze nás chtějí s t ů j c o s t ů j dopravit na nejosamělejší místo. Nelze si přece myslit, že toto putování s královskou družinou je obyčejný kancelářský vrtoch... Snad to ještě později způsobí vážné potíže...

Všichni už spí. V sousední kuchyni, jejíž dveře jsou otevřeny, mají vojáci stráž. V okně vidět procházet stráže. Noc je překrásná, měsíčná, modrá, všechna v sněhu. Jaký to nezvyklý obraz tato spící těla na zemi, tito vojáci u dveří a oken… Ale protože to zakouším už po druhé, nemám již svěžesti dojmu… a tak jako se mi kdysi zdály "Kresty" pokračováním oděského žaláře, který je postaven podle jejich vzoru, tak i toto putování se mi zdá pokračováním někdejší cesty po etapách do irkutské gubernie, pokračováním na čas přerušeným…

V tjumenském žaláři bylo mnoho politických vězňů, hlavně vypověděnců. Na procházce se shromáždili pod naším oknem, vítali nás písněmi a dokonce rozvinuli rudý prapor s nápisem: "Ať žije revoluce!" Jejich pěvecký sbor není špatný: zřejmě sedí dlouho společně a zatím se už sezpívali... Scéna to byla dost pozoruhodná a chcete-li v jednom smysle i dojemná. Odpověděli jsme jim horním křídlem okna několika slovy na pozdrav. Trestanci žaláře odsouzení za obyčejné zločiny podali nám rozsáhlou psanou prosbu, v níž nás, "vznešené revolucionáře z Petrohradu", zapřisahali v próse i ve verších, abychom jim podali pomocnou ruku. Chtěli jsme pro některé nuzné politické vyhnance odevzdat něco peněz - mnozí neměli ani prádla, ani teplého šatu - ale správa žaláře to rázně odmítla. "Příkazy" zapovídají jakýkoliv styk "zástupců" s jinými politickými vězni. I když jde jen o pouhé bankovky? Ano. Jaká to ostražitost!

Z Tjumene nám nedovolili odeslat telegramy, aby utajili místo a dobu našeho pobytu. Jaký to nesmysl! Jako by vojenské demonstrace cestou neukazovaly všem zevlounům směr naší cesty.

V Pokrovském, 18. ledna.

Píši z třetí etapové stanice. Jsme znaveni pomalou jízdou. Ujedeme ne více než šest verst za hodinu, jedeme ne více než čtyři, pět hodin denně. Dobře ještě, že zima není valná: 20, - 25, -30 R. A dvě neděle tomu, co tu bylo zimy až - 52 R Jak by nám tu bylo s malými dětmi v takové zimě!

Zbývá ještě neděle jízdy do Tobolsku. Žádné noviny, žádné dopisy, žádné zprávy. Tady odtud psát lze jen nazdařbůh, bez jistoty, že dopis dojde, kam dojít má: stále ještě máme zakázáno psát s cesty a musíme proto užívat všemožných náhod a cest ne vždy nadějných. Oblečeni jsme všichni teple a s rozkoší vdechujeme překrásný mrazivý vzduch po ošklivém ovzduší samovazeb. Myslete si cokoliv, ale v době, kdy se utvářel lidský organismus, neměl jistě příležitosti přizpůsobiti se samovazbě…

Heine napsal 1843 v svých Pařížských dopisech: "V této zemi společenskosti bylo by neslýchanou krutosti zavřiti člověka o samotě, tento pensylvánský mrav, a francouzsky lid má příliš velkého ducha, aby se rozhodl vykupovati svůj veřejný klid za takovou cenu. Proto jsem přesvědčen, že ani když to schválí sněmovny, nebude úžasný, nelidský, ba protipřirozený systém zavírání do samovazeb uskutečněn a ze mnoho milionu, které stojí stavba těchto věznic bude, bohudík, vyplýtváno nadarmo. Tyto zámky nového buržoasního rytířství rozbije lid s právě takovým rozhořčením, s jakým kdysi zničil šlechtickou bastillu. Jakkoliv byla tato bastilla strašná a chmurná, byla přece jenom světlým kioskem, veselým pavilonem proti těmto malinkým mlčenlivým americkým děrám, které si mohl vymyslit jenom tupý pietista a schválit jenom necitelný kramář třesoucí se o svůj majetek".

Všechno to je pověděno správně a dobře. Ale já přece jenom mám raději samovazbu.

Všechno je v Sibiři tak, Jak to bylo před pěti, šesti lety - a zároveň se všechno změnilo: změnili se nejenom sibiřští vojáci - a jak! změnili se i sibiřští "čeldoni" (rolnici^[a]): rozmlouvají o politice, vyptávají se, brzo- li se "to" skončí? Hoch, který nás veze, asi třináctiletý - ujišťuje však, že je mu patnáct - křičí z plna hrdla celou cestu: "Povstaň, zdvihni se, dělnický lide! Nuž povstaň k boji, lide hladový!"^[b] Vojáci, zpěváku zřejmě nakloněni, jej škádlí a hrozí, že to povědí důstojníkovi. Ale hoch velmi dobře chápe, že všichni jsou s ním zajedno a nebojácně vyzývá k boji "dělnický lid"…

První zastávka, odkud jsem Vám psal, byla v šeredné mužické jizbě. Další dvě byly v erárních etapových domech, ne méně nečistých, ale pohodlnějších. Je tu oddělení pro ženy, pro muže, kuchyně. Spíme na pryčnách. Čistotu lze zachovávat jen do velmi nepatrné míry. To je snad nejtíživější stránka putování.

Sem do etapových domů přicházejí za námi ženy a mužíci s mlékem, tvarohem, selátky, plackami z kysaného těsta a jiným jídlem. Pouštějí je, což se vlastně nemá. "Příkazy" zakazují jakýkoliv styk s okolním světem. Ale jinak by eskortě bylo těžké obstarat naše zásobování.

O pořádek mezi námi dbá náš suverenní starosta F., jehož všichni - i důstojník, vojáci, policie, trhovkyně - nazýváme prostě "doktorem". Jeví nevyčerpatelnou energii: rovná a skládá věci, nakupuje, vaří, krmí, učí zpívat, velí atd. Na pomoc jsou mu každý den stanoveni po řadě "službu konající" pomocníci, kteří se všichni podobají jeden druhému tím, že skoro žádný nic nedělá Teď se u nás chystá večeře, chystá se hlučně, živě. "Doktor chce nůž"… "Doktor prosí o máslo"… "Pane dežurný, neobtěžujte si vynést pomyje"… A doktor: "Vy nejíte ryby? Já vám usmažím kotletu: mně je to jedno"… Po večeři se podává na pryčnách čaj. "Po čaji" mají u nás službu dámy: takový pořádek ustanovil doktor.

23. ledna.

Píši Vám s předposlední zastávky před Tobolskem. Zde je překrásný etapový dům, nový, prostorný a čistý. Po nečistotě prošlých etap odpočíváme duší i tělem. Do Tobolsku zbylo 60 verst. Kdybyste věděl, jak v tyto dny sníme o "pořádném" žaláři, kde by bylo lze jak náleží se umýt a odpočinout. Zde žije jen jediný politický vypověděnec, bývalý prodavač vodky v erárním skladě, odsouzený za propagandu mezi vojáky. Přišel k nám na etapovou stanici se zbožím a vypravoval o životních poměrech v tobolské gubernii. Většina vypověděnců, a to jak "volných" tak "administračních", žije v okolí Tobolsku, ve vesnicích vzdálených 100 až 150 verst od města. Jsou však také vypověděnci i v berezovském újezdě. Tam je život nesrovnatelně svízelnější a nouze větší. Útěků je nesčetně odevšud. Dozoru téměř není, ba není ani možný. Chytají "uprchlíky" hlavně v Tjumeni (výpravní železniční stanice) a vůbec na železniční trati. Ale těch, které chytnou, je velmi málo.

Včera jsme se náhodou dočetli v starých tjumenských novinách o dvou nedoručených telegramech, zaslaných mně a S. do žaláře pro vyhnance. Telegramy přišly právě tehdy, když už jsme byli v Tjumeni. Správa je nepřijala pro tytéž tajemné příčiny, jejichž smyslu nelze pochopiti ani jí ani nám. Střeží nás cestou velmi bedlivě. Kapitán úplně utahal vojáky svým příkazem postavit přemnoho stráží v noci nejenom u etapového domu, ale 1 po cele vesnici. Ale přece jenom lze pozorovat, jak s naší cestou k severu "režim" popouští: pouštějí nás již se stráží do obchodů, ve skupinách chodíme vesnicí a mnohdy zajdeme i k vyhnancům v místě. Vojáci nám velmi přejí: sbližuje je s námi oposice ke kapitánovi. V nejobtížnějším postavení je poddůstojník jakožto pojící článek mezi důstojníkem a vojáky.

"Ne, pánové, řekl nám nedávno před vojáky, "teď už poddůstojník není to, co byl dříve…"

"Ale jsou ještě takoví, kteří by si přáli, aby bylo tak jako dříve", slyšet ze skupiny vojáků. "Jenže když se mu ohne ocas, je pak jak když namaže…"

Všichni se zasmáli. Zasmál se i poddůstojník, ale ne příliš vesele.

V tobolském žaláři, 26. ledna.

Dvě stanice před Tobolskem vyjel nám vstříc zástupce ispravnikův jednak pro lepší ochranu, jednak aby osvědčil ještě větší laskavost. Stráže byly zesíleny. Chodění do krámů přestalo. Naopak zase ženatým a vdaným byly dány kryté vozy. Ostražitost a gentlemanství. Na deset verst od města nám vyjeli vstříc dva vypověděnci. Jakmile je důstojník spatřil, hned "učinil opatření": projel podél celého našeho průvodu a přikázal vojákům, kteří dosud jeli v saních, jíti pěšky. Takto jsme jeli celých deset verst. Vojáci, nadávajíce důstojníkovi, šli pěšky po obou stranách cesty s puškami přes ramena.

Ale tu musím své líčení přerušit: doktor, který se právě vrátil z kanceláře, oznámil nám toto: nás všechny povezou do vesnice Obdorského, pojedeme 40 až 50 verst denně pod vojenskou stráží. Do Obdorského je odtud pres 1200 verst silnici, jíž se užívá v zimě. To tedy znamená, ze za nejpříznivějších okolností, když budou vždy po ruce koně k výměně, když nebude jiných zastávek způsobených onemocněním a pod., pojedeme přes měsíc. V místě vyhnanství budeme dostávat podporu 1 rubl 80 kopejek měsíčně.

Jednoměsíční cesta s malými dětmi je teď zvláště svízelná. Povídají, že od Berezova do Obdorska budeme musit jeti se soby. Tato zpráva zvláště nepříjemně překvapila ty, kdož jedou s rodinami. Místní úřady ujišťují, že naše cestování (40 verst denně místo 100 verst) je předepsáno Petrohradu tak jako všecky maličkosti naší přepravy na místo vyhnanství. A třeba po právu říci: devatero z desatera předepsaného opatření je nesmysl. "Dobrovolně provázející" nás ženy žádaly, aby je tu pustili ze žaláře na tři dny, co budeme v Tobolsku. Gubernátor to zkrátka odmítl, neboť to prý je nejen nesmyslné, ale i protizákonné. Naše společnost je proto poněkud popuzena a spisuje protest. Ale nač protest, když na všecko je jediná odpověď: "takové jsou příkazy z Petrohradu."

Tak se potvrdily nejnepříznivější pověsti, o nichž psaly noviny: za místo našeho vyhnanství určeno nejsevernější místo gubernie. Zajímavá je zmínka, že "rovnost", která se projevila v rozsudku, projevila se i při určení místa vyhnanství: byli jsme posláni všichni na jedno místo.

Zde v Tobolsku mají o Obdorsku v podstatě stejně nejasnou představu jako v Petrohradě. Vědí jenom, že toto místečko je kdesi za polárním kruhem. Je tu otázka: nebude s námi v Obdorsku ubytována zvláštní bezpečnostní stráž? To by bylo jenom důsledné. A bude vůbec možné připravit utek či budeme musit mezi severní točnou a polárním kruhem vyčkávat dalšího vývoje revoluce a změny všeho politického stavu věcí? Je proč se obávat, aby se náš návrat nestal z věci techniky věcí politiky. Nu což, budeme sedět v Obdorsku a budeme čekat. A budeme pracovat. Posílejte nám jen knihy a noviny, noviny a knihy. Kdož ví, jak se v budoucnu události vyvinou? Kdož ví, jak brzy se potvrdí naše dohady? Může být, že ten rok, jejž budeme nuceni ztrávit v Obdorsku, bude poslední revoluční přestávkou, které nám dějiny poskytnou, abychom vyplnili mezery v našich vědomostech a otočili lépe ostří našich zbraní. Nepokládáte takovéto myšlenky za příliš fatalistické? Milý příteli, když tak člověk jede se stráží k Obdorsku, není to neštěstí, stává-li se trochu fatalistou.

29. ledna.

Je to již dva dny, co jedeme z Tobolska… Doprovází nás 30 strážců pod velením poddůstojníka. Vyjeli jsme v pondělí na trojkách (od druhé zastávky máme zase po páru koní) v ohromných těžkých saních. Jitro bylo překrásné: jasné, čisté, mrazivé. Kolem les, nehybný a všechen v jinovatce na pozadí jasného nebe. Jaké to pohádkové prostředí! Koně uhánějí divoce - to je obvyklá sibiřská jízda. U výjezdu z města - žalář stoji na samém kraji - čekala nás společnost místních vyhnanců, asi 40 až 50 osob; bylo mnoho vítání, pozdravů a pokusů poznat se navzájem… Ale projeli jsme rychle mimo. Mezi místním obyvatelstvem vznikly o nás již legendy; jedni říkají, že jede do vyhnanství pět generálů a dva gubernátoři; druzí, že jede hrabě s rodinou; třetí, že vezou členy Státní dumy. Konečně hospodyně, u které jsme dnes stáli, tázala se doktora: "Jste také politici?" - "Ano, politici." -. "Ale jste prý snad náčelníci nad všemi politiky?"

Teď stojíme ve velké čisté světnici, vyčalouněné, stůl pokrytý voskovaným plátnem, nabarvená podlaha, velká okna, dvě lampy. Všechno to je velmi příjemné po prošlé nečistotě etap. Spát se však musí na zemi, neboť v jediné světnici je nás devět. Stráž se vyměnila v Tobolsku, a tak jako nám tjumenská stráž byla nakloněna a jak se nechala obejít, tak je stráž tobolská bojácná a hrubá. To proto, že tu není důstojníka: za všechno odpovídají vojáci sami. Ostatně již druhy, třetí den nová stráž "změkla" a teď se začíná s většinou vojáků velmi pěkný poměr; a to na takové daleké cestě daleko není maličkost.

Počínajíc Tobolskem jsou téměř v každé vesnici političtí vyhnanci, většinou "agrárníci" (rolníci vypovědění pro nepokoje), vojáci, dělníci a jenom zřídka kdy inteligence. Jsou tu "administrační" vyhnanci, jsou tu i vypovděnci-osadníci. Ve dvou vesnicích, kterými jsme projížděli, mají "politic"i zorganizovány výrobní artěly, které jim skýtají trochu výdělku. A vůbec veliké nouze jsme tu dosud neviděli. To je tím, že živobytí je v těchto místech neobyčejně laciné; političtí vyhnanci se ubytovávají u rolníků a platí i s jídlem šest rublů měsíčně. Tato suma je stanovena místní organisací vyhnanců jako průměr. Za deset rublů lze žíti "docela dobře". Čím dále na sever, tím je živobytí dražší a tím nesnadnější je najíti výdělek.

Potkávali jsme soudruhy, kteří žili v Obdorsku. Všichni mluví o tom místě velmi dobře. Vesnice veliká. Přes 1000 obyvatelů. Dvanáct obchodů. Domy městské. Mnoho dobrých příbytku. Překrásná hornatá poloha. Velmi zdravé podnebí. Dělníci si mohou vydělat. I hodiny tu lze dávat. Pravda, živobytí je drahé, ale také výdělky jsou větší. Jenom jednu vadu má to místo: je téměř úplně oderváno od všeho světa. K železnici je půl druhého tisíce verst. Do nejbližší telegrafní stanice 800 verst. Pošta přichází jednou za dvě neděle. Ale za jarních a podzimních plískanic nepřichází vůbec půl druhého až dva měsíce. Vznikne-li v Petrohradě zatímní vláda, v Obdorsku bude ještě dlouho vládnout policejní náčelník! Odloučeností Obdorska od tobolské silnice se právě vysvětluje jeho dosti značný ruch, neboť Obdorsk je samostatné středisko ohromné oblasti.

Vyhnanci nezůstávají dlouho na jednom místě. Kočují gubernií neustále. Parníky jezdící po Obi převážejí politické vypověděnce zdarma. Cestující, kteří si zaplatili, se krčí v koutcích a kočující politici zaujímají nejlepší místa. Snad se tomu podivíte, milý příteli, ale to je tradice, která se tu ujala. Všichni tomu tak zvykli, že nám rolníci-izvozčici říkají o našem určení do Obdorsku: "Nu, nebude to na dlouho, na jaře na parníku přijedete zpět"… Ale kdož ví, do jakých poměrů nás, sovětské, vstrčí a proč nás posílají do Obdorska ? Prozatím byl dán příkaz poskytnout nám cestou nejlepších saní a nejlepších příbytků.

Obdorsk! Nepatrňoučká tečka na zeměkouli… A snad budeme musit na léta přizpůsobit svůj život obdorským podmínkám. Dokonce ani mé fatalistické nálady mi nezabezpečují dokonalého klidu. Se zaťatými zuby toužím po světle elektrických svítilen, po drkotu tramvaje a po tom nejlepším co je na světě - po pachu čerstvě vytištěného listu novin.

V Jurovském 1. února.

Dnes je na vlas všechno stejné jako včera. Projeli jsme přes 50 verst. Vedle mne jel v saních voják, který mi vypravoval různé věci z vojny v Mandžusku. Střeží nás vojáci sibiřského pluku, který se skoro celý po válce obnovil. To je pluk, který byl nejvíce postižen. Část je ho vTjumeni, část v Tobolsku. Tjumenští vojáci, jak jsem již psal, byli nám velmi přízniví, tobolští byli hrubší; mezi nimi je značně velká skupina "uvědomělých" černosotěnců. Pluk se skládá z Poláků, Ukrajinců a sibirjaků. Nejnetečnější živel jsou domorodci-sibirjaci. Ale i mezi nimi se najdou skvělí chlapíci… Naši noví strážci obměkli již po dvou dnech. A to není maličkost: vždyť tito vojíni jsou teď pány nad našimi životy a smrtí.

Můj strážce je unesen Číňankami. "Jsou to krásné ženské. Číňan je malý a s opravdovým mužským ho nelze srovnávat, ale Číňanka je hezká: bělounká, plňounká"

"A copak se naši vojáci, táže se náš vozka, bývalý voják, "tahali s Číňankami ?" - "Ne… nepouštějí je k nim. Nejprve Číňanky odvezou a pak teprve pouštějí vojáky. Ale naši jednou v kukuřičném stohu ulovili jednu Číňanku a zmlsli si. Jeden tam z nich i čapku nechal. Číňané odevzdali čapku veliteli a ten seřadil celý pluk a táže se: "Či je to čapka?" Nikdo se nehlásí: tady už zřejmě nejde o čapku. A tak to i zůstalo. Ale Číňanky, povídám, to je med…"

Z Tobolsku jsme vyjeli na trojkách, ale již na druhé zastávce je zaměnili párem koní, neboť cesta se stále zužovala.

Ve vesnicích, kde měníme koně, čekají na nás už zapražené sáně. Přestupujeme za vesnicí, v poli. Obyčejně se všechno obyvatelstvo hrne na nás dívat. Dochází na živé scény. Zatím co ženské drží naše koně za uzdy, mužíci se pod vedením "doktorovým" starají o naše zavazadla a děti vesele a hlučně běhají kolem. Včera, když jsme měnili koně, chtěli nás "politici" fotografovat, a čekali s aparátem u okresní správy; ale hnali jsme kolem a nepostačili na nic. Dnes při vjezdě do vesnice, kde teď nocujeme, nás přivítali místní "politici" s rudým praporem. Je jich čtrnáct, z nichž deset Gruzínců. Vojáci spatřivše rudý prapor se poplašili, hrozili bodáky, křičeli, že budou střílet. Konec konců jim prapor vzali a "demonstranty" zatlačili.

Mezi naší stráží je několik vojáků seskupených kolem svobodníka starověrce. Je to tvář neobyčejně hrubá a krutá. Pro něho není větší radosti, než vrazit pěstí do hocha na kozlíku, polekat na smrt tatarskou ženu nebo dát mocnou ránu pažbou pušky koni. Cihlová tvář, zpola rozevřena ústa, nedokrevné dásně a nehybné očil dávají mu vzhled idiota. Svobodník je v prudké oposici k poddůstojníkovi, jenž velí eskortě. Podle jeho mínění poddůstojník není na nás dosti rázný. Kde třeba vyrvat rudý prapor nebo vrazit do prsou politického vyhnance, který se příliš blízko přiblížil k našim saním, tam je svobodník vždy první spolu se svou skupinou. Musíme se všichni zdržovat, abychom se vyhnuli jakékoliv prudké srážce, neboť tu bychom se nemohli bezpečit záštitou poddůstojníkovou, který se tohoto svobodníka bojí na smrt.

V Demjanském 2. února večer.

Ač byl včera za, našeho příjezdu do Jurovského rudý prapor odňat, objevil se dnes novy prapor na vysoké tyči zatknuté v sněhové zavěji při výjezdu z vesnice. Praporu se tentokráte nikdo nedotkl: vojákům, kteří se právě usadili, nechtělo se vylézat ze saní. Tak jsme tedy projeli mimo. Dále na několik set kroků od vesnice, když jsme sjížděli k řece, spatřili jsme na sněhové stráni nápis velikými písmeny: "Ať žije revoluce!" Můj vozka, chlapík asi osmnáctiletý, se vesele rozesmál, když jsem nápis četl. "A víte, co to znamená ‚Ať žije revoluce'?" otázal jsem se ho. - "Ne, nevím," Odpověděl zamyšleně, "vím jenom, že se volává: ‚Ať žije revoluce!" Ale na jeho tváři bylo vidět, že ví víc, než chce říci. Vůbec se místní rolníci a hlavně mládež chovají velmi přejícně k "politickým".

Do Demjanského, veliké to vesnice, kde teď stojíme, jsme přijeli o jedné hodině. Přivítal nás veliký dav vyhnanců, je jich tu přes šedesát. To způsobilo mezi naší stráží veliké vzrušení. Svobodník hned shromáždil své věrné, hotov k činu, jakmile se ukáže toho potřeba. Na štěstí se všechno obešlo klidně. Čekali tu na nás, jak bylo patrné, dávno a čekali velmi nervosne. Zvolili zvláštní komisi, jež organisovala uvítaní. Připravili skvělý oběd a skvělé ubytování ve zdejší "komuně". Ale do tohoto příbytku nás nepustili; musili jsme se směstnat v rolnické jizbě; oběd donesli sem. Shledání s politickými je velmi ztíženo: politickým se podařilo proniknouti k nám jen na několik minut po dvou, třech osobách - s různými jídly oběda. Mimo to jsme chodili po řadě se stráží do krámu a na cestě jsme tu a tam promluvili slovíčko se soudruhy, kteří celý den vyčkávali na ulici. Jedna místní vyhnankyně k nám přišla převlečena do šatu rolnice, jako by prodávala mléko a svou úlohu hrála velmi dobře. Ale hospodář, u něhož jsme byli, zřejmě to donesl vojákům a ti přikázali, aby se hned vzdálila. Stráž měl u nás jako na zlost právě svobodník. Vzpomínal jsem, jak se naše usť-kutská kolonie (na řece Leně) chystala vítat každou skupinu vyhnanců; vařili jsme šči, pleskali pelmeni^[c]‚ zkrátka dělali jsme vše tak, jak to teď pro nás chystají demjanovští. Projíždění veliké skupiny je ohromná událost pro každou kolonii, která tu žije a čeká netrpělivě zpráv z daleké otčiny.

4. února v 8 hod. večer v Cingalinských jurtách.

Pristav na naši naléhavou žádost se otázal tobolských úřadů, nelze-li zrychlit naši přepravu. V Tobolsku se zřejmě spojili s Petrohradem a potom telegraficky dali pristavovi volnou ruku. Počítáme-li, že od nynějška pojedeme asi 70 verst denně, budeme v Obdorsku asi 18. až 20. února. Ovšem to je jenom přibližný výpočet.

Stojíme ve vesničce, která se nazývá Cingalinskě jurty. Nejsou to vlastně jurty^[d]‚ nýbrž vesnické jizby, ale obyvatelstvo se skládá hlavně z Osťaků, velmi to výrazného jinorodého typu. Ale způsob života a vyjadřování je zcela rolnický. Jenom se opíjejí ještě víc než sibiřští rolníci. Pijí každý den, pijí od časného rána a k polednám jsou již opilí.

Zajímavé věci nám vypravoval místní vyhnanec, učitel N.: Osťaci uslyševše, že jedou neznámé osoby, jež vítají s velkou pompou; se polekali, lihu nepili a dokonce poschovávali všechny své lihové zásoby. Proto je dnes většina střízlivá. Na večer však, pokud jsem sám pozoroval, se vrátil náš hospodář Osťak opilý.

Tu se už začínají místa bohatá rybami: maso se dostane obtížněji. Učitel, o němž jsem se zmínil, zorganisoval z rolníků a vyhnanců rybný artěl, koupil vlečné sítě, sám jako nejstarší řídí rybolov, sám vozí ryby do Tobolsku. Za minulé léto vydělal artěl přes 100 rublů na osobu. Přizpůsobují se… Pravda, sám N. si uhnal na rybolovech kýlu.

^*   _*   ^*

V Samarově, 6. února.

Včera jsme ujeli 65 verst, dnes 73, zítra ujedeme asi stejně tolik. Zemědělská oblast je již za námi. Zdejší rolníci jak ruští tak Osťaci se zabývají jenom rybolovem.

Ani nevíte, jak je tobolská gubernie obydlená politickými vyhnanci… Doslova není jediné zapadlé vísky, kde by nebylo vyhnanců. Hospodář zemské jizby, kde jsme stáli, vypravoval, že dříve tu vůbec vyhnanců nebylo, že jimi začali zaplňovat gubernii brzy po manifestu ze 17. října. "Od té doby je jich plno". Tak se tu projevila ústavní éra! Na mnoha místech se "politikové zabývají průmyslem" spolu s domorodci: sbírají a čistí kedrové šišky, chytají ryby, sbírají jahody a jalovec, chodí na lov. Podnikavější z nich organisovali družstevní dílny, rybolovné artěly, obchody s potravinami. Chování rolníků k politickým vypověděncům je výborně. Tak na příklad zde v Samarově, ve velikém to obchodním místě, dali rolnici "politikum na bývání zdarma cely dům a prvními vyhnancům, kteří sem přibyli, darovali tele a dva pytle mouky. Obchody podle tradice, která se tu ujala, prodávají zboží politickým vyhnancům laciněji než rolníkům. Část zdejších vyhnanců žije v komuně v svém domě, na němž stále vlaje rudý prapor. Zkuste jen vztyčit takový rudý prapor v Paříži, Berlíně nebo v Ženevě!

Mimochodem chci vám povědět některé své postřehy o nynějším vyhnanství.

Zjev, že se politické obyvatelstvo žalářů a Sibiře v svém sociálním složení demokratisuje, je patrný od počátku devadesátých let a potvrzuje se desateronásobně i stonásobně. Dělníků mezi "politiky" přibývalo stále víc a více, až konečně zatlačili daleko za prapor odboje revolučního inteligenta, který si od starých dob uvykl pokládat Petropavlovskou pevnost, Kresty a Kolymsk za své výsadní dědičné vlastnictví, za jakési majorátní právo. Ještě v první léta nynějšího století jsem se setkal s národovolci a s národoprávci, kteří zrovna uraženě krčili rameny, patříce na trestanecké vozy, naložené vilenskými kominíky nebo minskými přistřihovači. Ale vypověděny dělník té doby byl většinou členem revoluční organisace a po politické i mravní stránce byl na značné úrovni. Skoro všichni vypověděnci kromě snad dělníků z oblasti svobodného pobytu^[e] se prosévali napřed sítí četnického výslechu a jakkoliv jé toto síto hrubé, prosévalo dělníky nejpokrokovější. To dávalo vyhnanství jakousi dobrou úroveň.

Docela jiný ráz má vyhnanství "ústavního" období naší doby. Tu již nejde o organisaci, nýbrž o hromadné, živelné hnuti; tu již není vyšetřování a výslechů, třebas četnických, nýbrž hromadná uliční honička. Muž lidu se ocital nejenom ve vyhnanství, ale i pod hlavní pušky. Po zaškrcení mnohého lidového hnutí začíná se období "partyzánských" akcí, vyvlastňováni s revolučními cíli anebo jen maximalistická dobrodružství pod revolučním pláštíkem a zbůjnické útoky. Koho nebylo lze pověsit na místě, toho úřady posílaly do Sibiře. Rozumí se, že v "pranici" tak ohromné se octla spousta lidí docela cizích revoluční věci, mnoho lidí nahodilých, kteří se o revoluci jen tak otřeli, mnoho zevlounů a konečně i ne málo výtržníků noční ulice velkého města. Není nesnadné si pomyslit, jak se to projevilo na úrovni vyhnanství.

A ještě je tu jedna okolnost, která má stejný osudný účinek: jsou to útěky. Jaké to živly utíkají, je zcela jasné: lidé nejčinnější, nejuvědomělejší, na něž čeká strana a práce. Kolik jich prchne, lze soudit z toho, že z 450 vyhnanců jedné části tobolské gubernie jich tam zbylo, asi 100. Neprchají jenom lide líni. Proto se hlavni masa vyhnanců skládá z nevybarvené, politicky neustrojené, nahodilé společnosti. Těm uvědomělým jednotlivcům, kteří ať tak či onak nemohli uprchnout, nedaří se právě valně: ať tomu chtí nebo nechtí, ručí všichni "politikové" před obyvatelstvem za sebe vzájemně.

V Karymkrinských jurtách, 8. února.

Včera jsme ujeli 75 verst, dnes 90. Přijíždíme na stanici unaveni a uléháme brzy.

Stojíme v osťacké vsi, v malé nečisté jizbičce. V nečisté kuchyni spolu s opilými Osťaky se mačkají zkřehlí strážní vojáci. V druhé přepažené části místnosti mečí jehně… Ve vsi je svatba - teď je tu vůbec doba svateb - všichni Osťaci pijí a opilí lezou co chvíli k nám do jizby.

Navštívil nás saratovský stařík, administrativní vypověděnec, rovněž opilý. Ukazuje se, že sem přijel se svým druhem z Berezova za nákupem masa: "obchodují" s ním. Oba jsou "politici".

Nesnadno si pomyslit, co příprav tu vykonali pro naši cestu. Náš průvod, jak jsem Vám již psal, se skládá z 22 těžkých saní a asi z 50 koní. Takové množství je zřídka v které vsi a proto shánějí povoz a koně zdaleka. V některých stanicích .čekaly na nás koně přihnaní z míst až 100 verst vzdálených. To tedy musí Osťak přihnat koně na 100 verst daleko, aby pak svezl dva členy Sovětu dělnických zástupců na deset verst. A protože se jistě nevědělo, kdy na místo přibudeme, čekali na nás vozkově, kteří se sjeli z dalekých míst, mnohdy až dvě neděle. Vzpomínají, že kdysi tomu jednou už tak bylo: to když těmi místy projížděl "sám" gubernátor...

Zmínil jsem se již několikráte o přízni, S níž se k "politikům" vůbec a k nám zvláště chovají místní rolnici. Věc hodna podivu stala se nám v té příčině v Běloboří, malinké to vsi již vberezovském újezdě. Skupina místních rolníků připravila nám společně čaj a zákusky a vybrala na nás šest rublů. Peněz jsme ovšem nevzali, ale za čajem jsme se vydali. Stráž si však postavila svou, takže čaje napít se nepodařilo. Poddůstojník to vlastně dovolil, ale svobodník zdvihl bouři, křičel na celou vesnici, hrozil poddůstojníkovi, že to udá. Musili jsme odejít z jizby bez čaje. Bezmála celá vesnice šla za námi. Byla z toho jen demonstrace.

Ve vsi Kandinské, 9. února.

A zase sto verst máme za sebou. Do Berezova zbývají dva dni cesty. 11. února tam budeme. Dnes jsem pořádně unaven: devět až deset hodin nepřetržité jízdy, není co jíst. Jedeme po všechen čas podél Obi, "po řekách-po Obích", jak říkají vozkové. Pravý břeh je pahrbkovitý, lesnatý. Levý je nížina. Řeka široká. TichoJ a teplo. Po obou stranách cesty trčí jedličky zastrkují je do sněhu, aby vyznačili cestu. Většinou nás vezou Osťaci. Jedou s dvojspřežím i trojkami, zapřaženými s jedním koněm v popředí, neboť cesta je čím dále užší a užší. Vozkové mají dlouhé biče na dlouhých násadkách. Průvod je roztažen na ohromný kus cesty. Vozka občas spouští na koně divoký křik. Tu koně uhánějí skokem ("na-maš", jak tady říkají). Od kopyt se jim zdvíhá sněhové mračno. Dech se jím zaráží. Sáně narážejí na sáně, kůň ti zezadu strká tlamu na ramena a dýchá do obličeje. Pak se zas kdosi vyklopí, nebo se některému vozkovi něco rozváže nebo přetrhne. Zastavuje se. Zastavuje se s ním i celý průvod. Dlouhou jízdou se člověk cítí jako omámen. Je ticho. Vozkové na sebe pokřikují hrdelními osťackými zvuky. Pak se koně znova trhají s místa a uhánějí "na-maš". Takovéto zastávky jízdu velmi zdržují a vozkové pro ně nemohou jeti jak se jim líbí. Ujedeme 15 verst za hodinu, kdežto skutečně se tu jezdí 18 až 20,ba i 25 verst za hodinu...

Rychlá jízda v Sibiři je věc obvyklá a v některém smysle i nezbytná pro ohromné vzdálenosti. Ale takové jízdy jako tady jsem neviděl ani na Leně.

Přijíždíme na stanici. Za vesnicí čekají zapřažené těžké sáně a volné koně: dvoje sáně máme "přímé" až do Berezova pro členy rodin. Rychle přesedáme a jedeme dále. Vozka na voze sedí tu podivně. Na přední části saní je přibita napříč u samého kraje deska; toto místo se nazývá "besedka". Vozka sedí na "besedce", to jest na holé desce, s nohama svěšenýma bokem se saní. Zatím co koně uhánějí tryskem a sáně se naklánějí hned na tu, hned na onu stranu, vozka je tělem vyrovnává, nakláněje se se strany na stranu, místy se odrážeje nohama od země.

V Berezově, v žaláři, 12. února.

Pět nebo šest dní tomu - tehdy jsem Vám o tom nepsal, abych Vás zbytečně neznepokojoval jsme projeli místem, nakaženým veskrz skvrnitým tyfem. Teď máme tato místa daleko za sebou. V Cingalinských jurtách, o nichž jsem se zmínil, byl tyf v 30 chatách z 60. Rovněž tak i v jiných místech. Úmrtí spousta. Nebylo téměř vozky, jemuž by někdo z rodiny neumřel. Zrychlení naší přepravy přes porušení původního dopravního plánu je v přímé spojitosti s tyfem: pristav odůvodnil svůj telegrafický dotaz nezbytností minouti co nejrychleji místa zamořená nákazou.

Poslední dobu jedeme každý den 90 až 100 verst na sever, to jest skoro jeden zeměpisný stupeň. Touto nepřetržitou jízdou se nám jeví ubývání kultury - lze-li tu mluvit o kultuře vůbec - neobyčejně výrazně. Každý den se o jeden stupeň spouštíme do říše chladu a divokosti. Takovýto dojem zakouší turista vystupující na vysokou horu, zanechávaje za sebou pásmo za pásmem… Nejprve tu byli zámožní ruští rolníci. Potom poruštění Osťaci, kteří smíšenými sňatky ztratili z polovice své mongolské mravy. Dále jsme přejeli pásmem zemědělským. Byl tu Osťak-rybář, Osťak-lovec: nízko urostlá ježatá bytost mluvící namáhavě po rusky. Koní ubývalo a byli stále horší; jezditi tu nemá významu a lovecký pes je v těchto místech cennější než kůň. Cesta se rovněž zhoršovala: je úzká, docela zanedbaná… A přece jen podle pristava jsou zdejší "přícestní" Osťaci vzorem veliké kulturnosti proti těm, kteří žijí na přítocích Obi.

K nám se tu lidé chovají neurčitě, nechápavě, jako řekněme k velké vrchnosti na čas svržené. Jeden Osťak se dnes ptal: "A kde je váš generál? Generála mně ukažte… Toho bych rád viděl... Nikdy v životě jsem neviděl generála".

Když kterýsi Osťak zapřahoval špatného koně, druhý naň zvolal: "Dej sem lepšího: nezapřahuješ pro pristava"... Ačkoliv se stalo i naopak, ostatně to byl ojedinělý případ, že jeden Osťak řekl pro něco, co se týkalo zápřeže: "Nu, velicí to hlaváči nejedou"…

Včera večer jsme přijeli do Berezova. Vám arci třeba není, abych "město" líčil. Podobá se Vercholensku, Kirensku a mnoha jiným městům, v nichž je asi 1000obyvatelů, ispravnik a berní správa. Jinak se tu ještě honosí - ale za pravost toho se neručí - hrobem Ostermanovým a místem, kde je pochován Menšikov. Skromní Osťaci ukazují ještě stařenu, u níž se Menšikov stravoval^[f].

Zavezli nás přímo do žaláře. U vchodu stála celá místní posádka v řadách, asi 50 vojáků. Jak se ukazuje, čistili a myli v žaláři dvě neděle do našeho příjezdu, když z něho napřed vyvedli vězně. V jedné cele nás překvapil velký stůl pokrytý ubrusem, ohýbané židle, lombrový stolek, dva svícny se svíčkami a rodinná lampa. To je až dojemné.

Zde si odpočineme dva dny a pak se dáme dále…

Ano, dále… ale dosud jsem se nerozhodl - na kterou stranu.

2. Zpět

První dobu cesty povozy jsem se ohlížel na každé zastávce zpět a viděl užasle, že se vzdálenost od železniční trati zvětšuje víc a víc. Obdorsk nebyl nikomu z nás konečným cílem počítajíc v to i mne. Myšlenka na útěk nás neopouštěla ani na chvíli. Cestovní pas a peníze, jichž je třeba, měl jsem schovány v podešvu boty. Ale ohromná eskorta a režim ostražitého dozoru ztěžoval neobyčejně útěk s cesty. Ostatně třeba říci, že útěk byl přes to přese všecko možný - ovšem ne hromadný, ale jednotlivý. Bylo tu několik záměrů, které by se byly docela dobře zdařily - ale byla obava z následků takovéhoto útěku pro ostatní. Za dopravu vypověděnců na místo odpovídali strážní vojáci a především poddůstojník. Minulý rok se octl jeden tobolský poddůstojník v kázeňském praporu za to, že mu utekl administrativně vypověděný student. Tobolská stráž zpřísněla a chovala se k vypověděncům cestou značně hůře. Po tom jako by se mezi stráží a vypověděnci vyvinula mlčelivá dohoda: s cesty neutíkat. Nikdo z nás této dohodě nedával absolutního významu. Ale přece jenom se jí ochromovala rozhodnost a tak jsme míjeli stanici za stanicí. Konečně když jsme ujeli několik set verst, vznikla tu jakási netečnost; neohlížel jsem se již zpět, ale hleděl vpřed, dychtil jsem být "na místě", staral se, abych včas dostával knihy a noviny, a vůbec se chystal zařídit… V Berezově tyto myšlenky rázem zmizely.

"Je možně odtud ujet?"

"Na jaře je to snadné."

"A teď?"

"Je to obtížné, ale snad i to je možné. Zkušeností však ještě není."

Všichni, pravím všichni, nám říkali, že na jaře ujet je snadné a prosté. Proste proto, že policii je pro malý počet nemožné dozírat přísně na nesčetně vyhnance. Avšak dozor na patnáct vyhnanců usazených v jednom místě a těšících se zvláštní pozornosti, je přece jenom možný... Vrátit se teď, oč by to jenom bylo snazší!

Ale k tomu je především třeba zůstat v Berezově. Jeti do Obdorsku znamená vzdálit se ještě o 480 verst od svého cíle. Po mém prohlášení, že pro nemoc a únavu nemohu jeti hned dále a dobrovolně že nepojedu, ispravnik po poradě s lékařem mě nechal na několik dnů odpočinku v Berezově. Dali mě do nemocnice. Nějakých určitých úmyslů jsem neměl.

V nemocnici jsem se zařídil dosti volně. Lékař mi doporučil více procházky a svých procházek jsem užil, abych získal rozhledu o stavu věcí.

Zdá se, že nejjednodušší je vrátit se touž cestou, kterou nás vezli do Berezova, to jest "hlavní tobolskou silnicí". Ale tato cesta je přece jen málo nadějná. Pravda, na cestě je dosti spolehlivých rolníků, kteří by tajně projeli z vesnice do vesnice. Ale přece jenom, co tu jen může být nežádoucích setkání! Veškerá správa žije při silnici a jezdí jí. Za dva dny, a je-li třeba i dříve, lze z Berezova dojeti do první telegrafní stanice - a odtud upozornit policii po celé cestě do Tobolska. Tohoto směru jsem se zřekl.

Je možné jeti soby přes Ural a přes řeku Ižmu se prodrat do Archandělsku, tam vyčkat první parníky a odjet za hranice. Do Archandělsku je cesta bezpečná zapadlými kouty. Ale jistoty není o tom, jak dlouho člověk v Archandělsku pobude neprozrazen. O tom jsem vůbec neměl zpráv a v krátkém čase je dostat nebylo odkud.

Nejvábnější se mi zdála třetí myšlenka: jeti soby k uralským hutním závodům, dostat se u Bogoslovského závodu na úzkokolejnou dráhu a dojeti po ní do Kušvy, kde se dráha setkává s permskou tratí. A pak už - Perm, Vjatka, Vologda, Petrohrad, Helsingfors...

K hutím lze vyjet se soby přímo z Berezova - podél řeky Sosvy nebo Vogulky. A tu hned se začíná divočina a pustina. Policie tu není nikde na tisíc verst, není tu jediné ruské vesničky, jenom zřídka osťacké jurty, o telegrafu arci není ani ponětí, na celé cestě není vůbec koní -silnice je jenom "sobí". Třeba jenom získat u berezovskych úřadů něco času - pak už nedoženou člověka, i kdyby se pustili týmž směrem.

Varovali mě, že je to cesta "strastiplná a fysicky nebezpečná". Mnohdy na sto verst není lidského příbytku. U Osťaků, jediných to obyvatelů kraje, řádí nakažlivé nemoci: příjice je obecná, častým hostem je skvrnitý tyf. Pomoci čekat není odkud. Této zimy v Ouvrinských jurtách, které jsou při sosvinské cestě, zemřel mladý berezovský kupec Dobrovolskij: dvě neděle se bez pomoci trápil v horečce… A co, padne-li sob a nebude-li nikde náhrady? A co buran, sibiřská vichřice? Trvá někdy několik dnů. Zastihne-li nás cestou - je konec. A teď je únor, měsíc buranů. A což je-li teď vůbec cesta k hutím? Jezdí se tam zřídka a neprojeli-li tyto dny Osťaci těmi místy, je stopa cesty na mnoha místech ta tam. Ký div, sejde-li člověk s cesty! Takto mě varovali.

Popírat nebezpečí nebylo na místě. Arci tobolská silnice má po stránce fysické bezpečnosti a "pohodlí" veliké přednosti. Ale právě proto je daleko nebezpečnější po stránce policejní. Rozhodl jsem se vyjet po Sosvě - a nemám proč své volby litovat.

^*   _*   ^*

Musil jsem ještě najíti člověka, který by se se mnou podjal jízdy k hutím, vždyť šlo o věc nejsvízelnější^[g].

"Počkejte, já vám to připravím," řekl mi po dlouhých rozpravách a uvažování mladý "liberální" kupec Nikita Serapionyč, s nímž jsem o té věci jednal. "Tady čtyřicet verst od města žije v jurtách jeden Zyrjan, jmenuje se Nikifor… je to liška podšitá… ten má za ušima a odváží se všeho…"

"A nepije?" otázal jsem se z opatrnosti.

"Jak by nepil, pije. Kdopak tu nepije? Kořalka ho právě zničila: býval výborný lovec, dříve lovíval mnoho sobolů a vydělal si mnoho peněz… Nu ano, ničevó, odváží-Ii se té věci, Bůh dej, že se pití zdrží. Zajedu k němu. Je to liška pálená… nepojede on, nepojede nikdo…

Společně s Nikitou Serapionyčem jsme vypracovali podmínky ujednáni. Já koupím tři soby, nejlepší jaké tu jsou. Sáně rovněž. Dopraví-li mě Nikifor šťastně k hutím, budou sobi a sáně jeho vlastnictvím. Mimo to mu zaplatím padesát rublů hotovými.

Na večer jsem už věděl, jaká je odpověď. Nikifor souhlasí s podmínkami. Vypravil se už na salaš, vzdálenou asi padesát verst od jeho příbytku a zítra k polednám přivede trojku nejlepších sobů. Vyjeti bude lze asi zítra v noci. Třeba se do té doby zásobit vším, čeho je třeba: třeba koupit dobré sobí kisy s čižami, malicu nebo gus^[h] a opatřit potraviny asi na deset dní Všechnu tuto práci vzal na sebe Nikita Serapionyč

"Říkám vám, ujišťoval mě, "ze Nikifor vás vyveze. Ten jistě!

"Neopije-li se," namítal jsem pochybovačně.

"Nu, ničevó, Bůh dej, že se neopije… Jen se bojí, že pres hory nenajde cesty: už tudy nejel osm let. Bude asi třeba jet podél řeky k Šominským jurtám a to je mnohem dál…

Z Berezova do Šominských jurt jsou totiž dvě cesty: jedna "přes horu", přímo, přetíná na několika místech řeku Vogulku a táhne se Vyšpurtymskými jurtami. Druhá se táhne podél řeky Sosvy, přes Šajtanské a Malejevské jurty atd. "Přes horu" je dvakrát blíže, ale místo je to pusté, zřídka kdy tudy projede Osťak - a cesta mnohdy bez stopy zapadne v sněhu.

Vyjeti druhého dne bylo však nemožné. Nikifor soby nepřivedl a kde sám je a co s ním je - se vůbec neví. Nikita Serapionyč byl velmi znepokojen.

"A nedal jste mu snad na soby peníze?" otázal jsem se ho.

"Kdepak!… Nejsem přece chlapec. Dal jsem mu jenom pět rublů závdavkem a to ještě před ženou. Počkejte, já k němu ještě dnes zajedu…"

Odjezd se zdržel nejméně o den. Ispravnik může požádat každou chvíli, abych odjel do Obdorska. Špatný začátek!

Vyjel jsem třetí den, 18. února.

Ráno se objevil v nemocnici Nikita Serapionyč a vyčkav vhodné chvíle, kdy v mém pokoji nikoho nebylo, řekl rozhodně:

"Dnes v jedenáct hodin v noci přijďte nepozorovaně ke mně. Ve dvanáct je dohodnuto, že vyjedete. U nás dnes všechna čeleď i všichni z domu půjdou na divadlo, já zůstanu doma sám. U mne se přestrojíte, povečeříte, já vás odvezu se svým koněm do lesa. Nikifor už nás tam bude čekat. Poveze vás horou: říká, že včera tam dvoje osťackě sáně nechaly stopu cesty.

"Je to konečné? otázal jsem se pochybovačně.

"Rozhodnuto a skončeno!"

Do večera jsem přecházel z kouta do kouta. V osm hodin jsem odešel do kasáren, kde se hrálo divadlo. Řekl jsem si, že tak to bude lepší. Divadlo bylo přeplněno. Od stropu visely tři veliké lampy, po stranách hořely svíčky připevněné na bodácích. Tři hudebníci se choulili u samé stěny. První řada byla obsazena hodnostáři, dále seděli kupci pomícháni s politickými vyhnanci, zadní řady byly obsazeny prostším lidem: obchodními pomocníky, měšťany, mládeží. Po obou stranách stáli vojáci. Na jevišti se již hrálo: Čechovův "Medvěd" . Tlustý, vysoký a dobrosrdečný felčar Anton Ivanovič hrál "medvěda". Lékařova žena hrála překrásnou sousedku. Lékař sám dělal nápovědu a syčel z budky. Pak se spustila opona umělecky namalovaná a všechno tleskalo.

V přestávce se političtí vypověděnci shrnuli do houfu a sdíleli se o novinky. "Říká se, že ispravnik velmi lituje, že nenechali ženaté zástupce v Berezově." - "Ispravriik mimo jiné řekl, že útěk je odtud nemožný." - "Nu, nač to zveličuje," namítá kdosi, "když zavezou sem, musí to jít i zpátky."

Tři hudebníci umlkli, opona se zdvihla. Hráli "Tragikem proti své vůli", hru o manželu na letním bytě. V čínském žlutavém hedvábném šatě se slaměným kloboukem na hlavě hrál nemocniční dozorce manžela-dáčníka - v únoru u polárního kruhu. Když se nad dramatem manžela dáčníka spustila opona, rozloučil jsem se se soudruhy a s výmluvou na neuralgickou bolest jsem odešel.

Nikita Serapionyč mě čekal.

"Máte dost času povečeřet a převléci se. Nikiforovi jsem vzkázal, aby vyjel na naznačené místo, až odbije na strážní věži dvanáctá.

^*   _*   ^*

Kolem půlnoci jsme vyšli do dvora. Zrak uvyklý světlu viděl velmi temně. V šeru bylo vidět těžké sáně, v nichž zapřažen koník. Ulehl jsem na dno saní podloživ si spěšně svůj gus. Nikita Serapionyč zakryl mě celého velkou hromadou slámy a svázal ji svrchu provazy: jako že veze náklad. Sláma byla promrzlá, promíšená sněhem. Dýcháním sníh rychle tál a padal v kapkách do obličeje. Také ruce zábly v zmrzlé slámě, protože jsem opominul navléci si rukavice a pod motouzy se vrtět bylo těžko. Na strážní věži odbila dvanáctá. Sáně trhly, vyjeli jsme zvrat, koník rychle klusal ulici.

"Konečně!" pomyslil jsem si. "Už se to začalo!" A pocit chladu v rukou a v tvářích byl mi příjemný jako zřejmý příznak toho, že teď se to už opravdu "začalo". Jeli jsme klusem asi dvacet minut, pak jsme se zastavili. Nade mnou to zahvízdlo, zřejmě znamení Nikitovo. Hned nato odpověď bylo slyšet hvízdnutí zpovzdálí a pak jakési nejasné hlasy. "Kdo to mluví? pomyslil jsem nepokojně. Nikita byl zřejmě rovněž znepokojen, neboť provazy nerozvazoval a cosi si pobrukoval.

"Kdo to?" ptal jsem se tlumeně skrz slámu.

"Čert ví, s kým se to spojil," odpověděl Nikita.

"Je opilý?"

"Jinak to nebude, střízlivý není."

Zatím z lesa na cestu vyjeli ti mluvkové.

"Ničevó, Nikito Serapionyči, ničevó," slyšel jsem čísi hlas, "ať se jen ten subjekt nebojí… toto je můj přítel… a tenhle, stařeček, to je můj otec… tihle lidé - tihle - ti - ti…"

Nikita, vrče cosi, rozvázal provazy. Přede mnou stál vysoký mužík v malice, s hlavou obnaženou, ohnivě rezavý, opilé a přece chytré tváře, velmi podobný Ukrajincovi. Stranou mlčky stál mladý hoch a na cestě, drže se saní vyjíždějících z lesa, motal se stařeček zřejmě už docela zmožený kořalkou.

"Ničevó, pane, ničevó..." - pravil rezavý mužík, o němž jsem hádal, že je to Nikifor, "jsou to moji lidé, já za ně ručím. Nikifor pije, ale rozumu nepropije… Nestrachujte se. S takovými býky (ukázal na soby), abych nedojel… Strýc Michajl Jegoryč říká: jeď horou… dneska ráno tudy dvoje osťacké sáně projely… a pro mne je to lepší horou… při řece mě každý zná… A já tady pozval Michajla Jegoryče na pelmeni... vy-bor-ný mužík, Michajl Jegoryč...

"Zaraz, Nikifore Ivanoviči, nakládej věci," zesílil hlas Nikita Serapionyč.

Nikifor si pospíšil. V pěti minutách bylo všechno hotovo a já jsem sedel v nových saních.

"Eh, Nikifore Iványči," řekl vyčítavě Nikita, "darmo jsi ty lidi přivedl: říkal jsem ti… Nu," obrátil se k nim, "hleďte, ať ani nepísknete!"

"Ani, pravda, ani hles -" odpověděl mladý mužík.

Stařec jenom nemohoucně zamával prstem. Vroucně jsem se rozloučil s Nikitou Serapionyčem.

"Jeď!"

Nikifor zavýskl jako chlapec, sobi sebou trhli a už jsme jeli.

Sobi běželi udatně, jazyky majíce svěšené stranou a rychle oddychovali: ču-ču-ču-ču... Cesta byla úzká, zvířata se mačkala na sebe a bylo se co podivovat, že si nepřekážela v běhu.

"Je to co říci, obrátil se ke mne Nikifor, "lepších sobu jako ty nenajdeš. To jsou býci vybraní: sedm set sobů v stádě a lepší než ty nenajdeš. Stařík Michej zprvu ani slyšet nechtěl: ‚Tyhle býky,' povídá, ‚nedám'. Ale pak už, jak vypil láhvičku, povídá: ‚Ber je.' A když soby dával, zaplakal. ‚Hele,' povídá, ‚tohodle vodiče (Nikifor ukázal na předního soba) nikdo nezaplatí. Vrátíš-li se šťastně zpět, odkoupím ti jej ‚za tytéž peníze.' Vidíš, jací jsou to býci! A peníze byly za ne dany pěkné - ale jen co je pravda: stojí za to. Jeden takový vodič stojí u nás pětadvacet rublů. Jenom u strýčka Michajla Osipoviče bylo možné si vypůjčit soby zdarma. Strýček mi přímo řekl: ‚Hlupáku, Nikifore.' Přímo to řekl: ‚Hlupáku,' povídá, ‚Nikifore, proč's mi přímo neřekl, že povezeš toho subjekta.'"

"Jakého subjekta?" přerušil jsem jeho vyprávění.

"Nu, vás jako."

Později jsem pozoroval častěji, že slovo subjekt bylo oblíbeným slovem v slovníku mého vozky.

Sotva jsme ujeli asi deset verst, když pojednou Nikifor rázně soby zastavil.

"Tady musíme zahnout na salaš asi pět verst daleko… Tam je pro mne gus. Kam bych dojel v samotné malice? Zmrzl bych. Mám i lístek od Nikity Serapionyče o gusu."

Ustrnul jsem úplně nad tímto nevábným podnikem: zajeti na salaš deset verst od Berezova. Z vyhýbavých odpovědí Nikiforových jsem poznal, že pro gus měl zajet už včera, ale Nikifor poslední dva dny neustále pijanil.

"Jak se vám líbí," řekl jsem mu, "já pro gus nepojedu. Čert ví, co by z toho nebylo. Měl jste se o to postarat dříve… Bude-li vám zima, obléknete si pod malicu můj kožich - mám jej teď pod sebou. A až dojedeme na konec, dám vám svůj krátký kožíšek, který mám oblečen: je lepší než kterýkoliv gus."

"Nu, tak dobře," přisvědčil hned Nikifor, "nač nám třeba gusu? Nezmrzneme. Ho-ho !" vzkřikl na soby. "Tihle býci nám poběží bez pobízení. Ho-ho!"

Ale čilost Nikiforova nevystačila na dlouho. Kořalka ho zmohla. Změkl jak houba, klátil se na saních se strany na stranu a usínal tvrději a tvrději. Několikráte jsem jej budil. Probral se, pohnal soby dlouhou holí a blábolil: "Ničevó, tihle býci pojedou…" A znovu usínal. Sobi jeli téměř krokem a jenom na mé volání se trochu víc pohnuli. Tak jsem jel asi dvě hodiny. Pak jsem sám usnul a proctl jsem za několik minut, když jsem ucítil, že sobi stojí. V spánku jsem snil, že je všemu konec… "Nikifore!" vzkřikl jsem ze všech sil, trhnuv jím za rameno. Jako odpověď zablábolil jakási nesouvislá slova: "Co udělám? Nic nemohu… Chci spát…"

Měl jsem opravdu špatné vyhlídky. Od Berezova jsme se vzdálili sotva 30 až 40 verst. Na zastávku v takové blízkosti jsem naprosto ani nepomyslil. Viděl jsem, že žertovat není co a proto jsem se rozhodl, že "sáhnu k činu".

"Nikifore," vzkřikl jsem a strhl kapuci s jeho opilé hlavy, vydávaje jeho hlavu mrazu, "jestli se neposadíte jak se patří a nepopoženete soby, shodím vás do sněhu a pojedu sám."

Nikifor se trochu vzpamatoval: nevím, zda chladem nebo po mých slovech. Ukázalo se, že v spánku mu vypadl z ruky bič. Házeje se a drbaje hledal v saních sekyru, a když ji našel, uťal u cesty mladou sosnu a osekal jí větve. Bič byl hotov a zase jsme vyjeli.

Byl jsem rozhodnut držeti Nikifora přísností.

"Chápete, co děláte?" otázal jsem se ho co možná naléhavě. "Co je to, žerty nebo co? Dohoní-li nás, myslíte, že nás pochválí?"

"A což to snad nechápu?" odpověděl Nikifor, nabývaje postupně rozumu. "Co si myslíte?… Vidíte, jenom třetí býk je trochu slabý. První býk je dobrý, lepšího netřeba, i druhý býk je dobrý… nu, třetí, třeba říci pravdu, to je učiněný neřád…"

Mráz k ránu citelně přituhoval. Navlékl jsem na krátký kožíšek gus a bylo mi velmi dobře. Ale s Nikiforem bylo stále hůř a hůř. Pomalu střízlivěl, mráz mu již dávno pronikl pod malicu a nešťastník se celý chvěl.

"Měl byste si vzít kožich," navrhl jsem mu.

"Ne, teď už je pozdě: třeba se nejprve zahřát sám a kožich nahřát."

Po hodině se při cestě objevily jurty: tři nebo čtyři žalostné trámcové jizbičky.

"Já tam zajdu na pět minut, vyptám se na cestu a zahřeju se…"

Minulo pět minut, deset minut, patnáct. K saním se přišourala jakási bytost zakutaná v kožišiny, postála a zase odešla. Začínalo pomalu svítat a les spolu s žalostnými jurtami nabýval v mých očích jakéhosi zlověstného odrazu.

"Čím se to všechno skončí?" ptal jsem se sám sebe. "Daleko-li ujedu s tímto pijanem? Za takové jízdy nás nebude těžko dohonit. Opilý Nikifor kdovíco ještě nevybreptá lidem na potkání; ti to ohlásí v Berezově a - konec. A když mě i nedoženou, podají telegrafickou zprávu na všechny stanice úzkokolejné odbočky… Stojí to za to jeti ještě dál?" ptal jsem se v pochybách.

Minulo asi půl hodiny, Nikifor nikde. Bylo třeba ho vyhledat, ale nevšiml jsem si, do které jurty se uchýlil. Poodešel jsem k první jurtě u cesty a nahlédl do okna. Oheň v koutě planul jasně. Na zemi stál kotlík, z něhož se zdvíhala pára. Na pryčně seděla skupinka, v jejímž středu Nikifor s láhví v ruce. Zabubnoval jsem na okno a stěnu ze všech sil. Za chvilku se objevil Nikifor. Měl na sobě můj kožich, vylézal mu pod malicou na notný kus.

"Nasedněte!" vzkřikl jsem na něho hrozivě.

"Sičas, sičas…" odpověděl velmi krotce. "Ničevó, zahřál jsem se a teď pojedem. Ujedeme do noci tak, že nás nikdo ani neuvidí. É, jenom třetí býk nám tento, toho patří tento... vyprášit, vyhodit..."

Jeli jsme.

^*   _*   ^*

Bylo již pět hodin ráno. Měsíc už dávno vyšel a jasně svítil, mráz přituhoval, ve vzduchu jsi cítil začínající se jitro. Já jsem si již dávno navlékl na ovčí krátký kožíšek sobí kožich; bylo v něm teplo, v držení těla Nikiforova bylo vidět jistotu a čilost, sobi běželi znamenitě a já jsem spokojeně podřimoval. Občas jsem se probudil a viděl týž obraz. Jeli jsme zřejmě místy bařinatými. téměř bez stromoví; zpod sněhu trčely tu a tam malé zchřadlé sosny a břízy, cesta se tudy vinula úzká, sotva znatelná. Sobi běželi neúnavně a pravidelně jako automaty a jejich hřmotné oddychování připomínalo hluk malých motorů. Nikifor sňal bílou kapuci a seděl tak, hlavu maje obnaženu. Bílé sobí chlupy z kapuce mu nalezly do jeho rezavé ježaté hlavy, takže se zdálo, jako by byla pokryta jíním. "Jedeme, jedeme," říkal jsem si, pociťuje v nitru příliv vlny radostného citu. "Snad mine den i dva, než se rozpomenou, kde jsem…. Jedeme, jedeme…" A znovu jsem usnul…

Ráno v 9 hodin Nikifor soby zastavil. Téměř u samé cesty byla salaš, veliký stan ze sobích kůží, postavený do kužele nahoře usečeného. Podél stanu stály sáně se zapřaženými soby, leželo tu narubané dřevo, na provaze visela sobí kůže čerstvě stažená, v sněhu ležela pohozena oškubaná sobí hlava s ohromnými parohy a dvě děti v malicách a kisách se tu vozily se psy.

"Kde se tu vzala salaš?" divil si Nikifor. "Myslil jsem, že až po Vyšpurtymské jurty není ani zbla." Vyptal se: ukázalo se, že jsou to charumpalovští Osťaci, kteří žijí 200 verst odtud daleko a že tu chytají veverky. Vzal jsem jídlo a nádoby, nevelkým otvorem přikrytým kůžemi jsme vlezli do salaše, abychom posnídali a napili se čaje.

"Pajsi!" pozdravil Nikifor hospodáře.

"Pajsi, pajsi, pajsi!" odpověděli mu s různých stran.

Na zemi kolem ležely kučky kožišin a v nich se pohybovaly lidské postavy. Včera se tu pilo a dnes jsou všichni po kocovině. Vprostřed místnosti hořel oheň a dým se volně valil do velkého otvoru v horní části stanu. Zavěsili jsme čajníky nad oheň a přiložili drv. Nikifor velmi plynně rozmlouval s hospodáři po osťacky. Zdvihla se žena s dítětem, které zřejmě právě kojila a nezakrývajíc prsou, šla k ohni. Byla vyzáblá jako kostra. Dal jsem jí cukrovinky. Hned se zdvihly ještě dvě postavy a přiblížily se k nám. "Prosí o vodku,' přeložil mi Nikifor. Dal jsem jim líh, čertovský líh 95 procentní. Pili, svrašťujíce tváře a odplivujíce na zem. Vypila svou část i žena s obnaženými prsy. Stařík prosí ještě o jednu," vysvětloval mi Nikifor, podávaje druhý kalíšek letitému holohlavému Osťaku lesknoucích se červených tváří. "Já jsem toho starého", vysvětloval pak ještě Nikifor, "zjednal za čtyři celáky do Šominských jurt. Pojede s trojkou vpředu, probere nám cestu a naším sobům se za jeho saněmi poběží veseleji."

Napili jsme se čaje, pojedli, na rozloučenou jsem pohostil hospodáře cigaretami. Pak jsme všechny věci složili do saní starého Osťaka, vsedli a vyjeli. Jasné slunce stálo vysoko, cesta byla lesem, kolem bylo světle a radostně. Vpředu jel Osťak s třemi bílými obtěžkanými samicemi. V ruce měl ohromné dlouhé bidlo, zakončené nahoře nevelkým kostěným kloboučkem a dole kovovou násadkou; Nikifor si rovněž vzal nové bidlo. Samice rychle uháněly s lehkými saněmi starého Osťaka a naši býci také poskočili a neopožďovali se ani o krok.

"Proč si stařík nepřikryje hlavu?" otázal jsem se Nikifora, pozoruje s podivením lysou hlavu Osťakovu vydanou mrazu.

"Takto opice dřív vyjde," vysvětlil mi Nikifor.

A opravdu, po půl hodině zastavil stařík své samice a šel si k nám pro kořalku.

"Třeba staříka pohostit," rozhodl Nikifor, hostě zároveň sám sebe. "Vždyť samičky měl už zapřažené."

"Nu?"

"Do Berezova se chystal pro kořalku. Aby tam tak, myslil jsem si, neřekl něco, co nemá… Proto jsem ho taky najal. Tak bude naše věc jistější. A teď, než on tam dojede: dva dny tak počítat. Co o mne, já se nebojím. Co by se mně stalo? Zeptají se mě: vezl's ho? A já podle čeho mám vědět, koho jsem vezl. Ty jsi policie a já - vozka. Plat dostáváš? Tak tvoje věc to je dohlížet a moje vozit. Říkám to správně čili nic?"

"Správně!"

Dnes je 19; únor. Zítra začne zasedat Státní duma. Amnestie! "První povinností Statni dumy bude amnestie. Snad… Ale lépe vyčkávat této amnestie o několik desítek poledníků na západ. "Tak bude naše věc jistější, jak to říká Niktfor.

^*   _*   ^*

Minuvše Vyšpurtymské jurty, našli jsme na cestě pytel zřejmě naplněný zrnem. Bylo v něm přes pud zrna. Přes můj rázný odpor uložil Nikifor pytel do našich sani. Využil jsem jeho pijanského podřimování a tichounko jsem pytel, který jenom soby zatěžoval, vyhodil na cestu.

Nikifor se probudiv nenašel ani pytle, ani hole, kterou si vzal u staříka na salaši.

Podivuhodní tvorové jsou tihle sobi - necítí hladu ani únavy. Celý den před naši cestou nežrali a teď už skoro dva dny jedeme a dosud jsme nekrmili. Jak vysvětluje Nikifor, sobi se teprve teď "rozběhli". Běží rovně, neúnavně, osm až deset verst za hodinu. Po každých deseti až patnácti verstách se zastavujeme na dvě, tři minuty, aby si sobi oddychli: pak znovu jedou dál. Takový kus cesty ujetý na jeden ráz se nazývá "sobí běh", a protože se tu na versty neměří, měří se vzdálenosti na "sobí běhy". Pět běhů znamená asi šedesát, sedmdesát verst.

Do Šominských jurt, kde se rozloučíme se staříkem a jeho samičkami, zbývá ještě alespoň deset běhů...To je už slušná vzdálenost.

K 9 hodině večer, kdy se už docela zešeřelo, potkali jsme po prve za naší jízdy několik saní. Nikifor se pokusil projeti mimo bez zastavení. Ale neprojel: cesta je tak úzká, že jenom trochu se pohnout stranou - a sobi tonou v sněhu po břicha. Saně se zastavily. Jeden z vozků proti nám jedoucích přišoural se k nám, podíval se přímo na Nikifora a nazval jej jménem: "Koho vezeš? Daleko?"

"Ne daleko…" odpověděl Nikifor, "kupce vezu obdorského."

Toto setkání jej vzrušilo.

"Čert to zchystal, že jsme ho potkali! Pět let jsem ho neviděl a čert mě přece poznal. To jsou Zyrjané ljapinští, sto verst odtud; jedou do Berezova za zbožím a za kořalkou. Zítra v noci budou v městě.

"Ach, pro mne," řekl jsem, "nás už nedohoní. Jen aby něco nevylezlo, až vy se vrátíte…"

"A co by vylezlo? Řeknu: má věc, abych vozil, já jsem vozka. A kdo je on, zda kupec nebo "politik", nemá on, braťka, na čele napsáno. Ty's policie, ty dozírej. Ja jsem vozka, já vozím. Říkám to správně?

"Správně"...

Nastala noc, temná, širá. Měsíc vychází teď teprve k ránu. Sobi, ač bylo temno, běželi cestou jistě. Nikoho jsme nepotkávali. Teprve hodinu s půlnoci jsme pojednou vyjeli z tmy do jasného světelného pásma a tu jsme se zastavili. U samého ohně hořícího jasně na kraji cesty seděly dvě postavy, velká a malá. V kotýlku vřela voda a osťacký hoch tu strouhal na svou rukavici kousíčky z kostkového čaje a házel je do vařící se vody.

Vstoupili jsme do světla ohně a naše sáně se soby se naráz zahalily mračnem temnoty. U ohně bylo slyšet zvuky cizí a nesrozumitelné řeči. Nikifor si vypůjčil od chlapce hrneček, nabral do něho sněhu a naráz jej ponořil do vařící se vody; pak opět nabral sněhu u samého ohně a opět ponořil hrnek do kotlu. Zdálo se, že připravuje jakýsi tajemný nápoj nad tímto ohněm zapadlým tu v hloubi noci a pustiny. Potom dlouho a dychtivě pil.

Naši sobi začali zřejmě ochabovat. Při každém zastavení uléhají jeden vedle druhého a hltají sníh.

^*   _*   ^*

Asi ve dvě hodiny v noci jsme přijeli do Šominských jurt. Tam jsme dali sobům odpočinout a nakrmili je. Zdejší jurty nejsou už kočovnické stany, ale řádné příbytky, postavené z trámoví. Ale přece je to jenom ohromný rozdíl proti jurtám, v nichž jsme se zastavovali při tobolské silnici. Tam je to vlastně rolnická jizba, přepažená, s ruskou pecí, samovarem, židlemi - jenom trochu horší a nejčistší, než je obvyklá jizba sibiřského mužíka. A zde je jen jediná "světnice" s primitivním ohništěm místo peci, bez nábytku, s nízkými dveřmi, s ledovou krou místo skla. A přece mi tu bylo dobře, když jsem svlékl gus, polokožíšek a kisy, které stara Osťačka hned pověsila k ohništi, aby uschly. Skoro cely den jsem nic nejedl.

Jak dobře se to sedělo na pryčně, pokryté sobí kožišinou, jak znamenitě chutnalo studené telecí maso s napolo roztátým chlebem, jak příjemně se čekalo na čaj. Vypil jsem skleničku koňaku, v hlavě to zaševelilo a zdálo se, že se putování již skončilo… Mladý Osťak s dlouhými copy propletenými červenými stužkami zdvihl se s pryčny a šel krmit naše soby.

"A čím je bude krmit?" otázal jsem se.

"Lišejníkem. Pustí je na místo, kde je lišejník a oni si jej již sami dostanou zpod sněhu. Vyryjí jámu, lehnou do ní a nakrmí se. Copak sob, mnoho nepotřebuje."

"A chleba nejedí?"

"Krom lišejníku nejedí nic - leda bys je navykl od prvních dnů chlebu; ale to se stává zřídka kdy."

Stařena přiložila drv do ohniště, potom vzbudila mladou Osťačku a ta, zahalivši si přede mnou tvář šátkem, vyšla na dvůr, aby tam patrně pomohla svému muži, mladému chlapíku, jehož Nikifor najal za dva rubly, aby nás doprovodil do Ourví. Osťaci jsou hrozně líní a všechny práce u nich vykonávají ženy. A to nejenom v domácnosti: ne zřídka se stává. že potkáš Osťačku, která jde se zbraní na lov, chytá veverky a soboly. Tobolský jeden lesník mi vypravoval o lenosti Osťaků a jejich poměru k ženě překvapující věci. Měl za úkol prozkoumat zapadlá prostranství tobolského újezdu, tak zvané "tumany". Za průvodce si najímal Osťaky po třech rublech na den. A hle, za každým mladým Osťakem se vydala do "tumanu" i jeho žena a za každým neženatým Osťakem nebo vdovcem šla sestra nebo matka. Ženy nesly všechno, co se na cestu potřebovalo: sekyru, kotýlek, pytel s potravinami. Muži měli jenom nůž za pasem. Když se chystali k odpočinku na cestě, ženy očišťovaly místo, braly od mužů řemeny, které si odpínali, aby jim bylo lehčeji, dělaly oheň a chystaly čaj. Muži se posadili a vyčkávajíce plodů práce žen, pokuřovali z dýmek…

Čaj byt hotov a dychtivě jsem zdvihl hrnek k ústům. Ale voda strašně páchla rybinou. Nalil jsem do hrnka dvě lžičky klikvové šťávy a jenom tak jsem zmírnil pach rybiny.

"A vy to necítíte?' zeptal jsem se Nikifora.

"Nám ryba nevadí, jíme ji syrovou, hned jak ji vytáhnem ze sítě, ještě se v ruce třepe - nad to není nic lepšího…

Do jizby vstoupila mladá Osťačka, zpola zakrývajíc tak jako dřív svou tvář a postavivši se k ohništi, upravovala si šat božsky nenuceně. Hned za ní vešel její muž a skrze Nikifora mi nabídl ke koupi padesát veverčích kůžek.

"Řekl jsem, že jste obdorský kupec, proto vám nabízejí veverčí kůžky," vysvětloval mi Nikifor.

"Řekněte, že se u nich zastavím na zpáteční cestě. Teď by mi to jen překáželo."

Napili jsme se čaje, pokouřili si a Nikifor si lehl na pryčnu, aby si zdříml, než se sobi napasou. Mně se rovněž chtělo na smrt spát, ale bál jsem se, že zaspím do rána a proto jsem usedl se sešitkem a tužkou u ohniště a začal načrtávat dojmy prvních dnů jízdy. Jak se vše daří jednoduše a úspěšně! Ba až příliš jednoduše…. Ve čtyři hodiny jsem vzbudil vozky a vyjeli jsme ze Šominských jurt.

"U Osťaků nosí copy jak ženy tak muži a ještě propletené pentličkami a prstenci; myslím, že si pletou vlasy tak jednou za rok?"

"Copy myslíte?" odpověděl Nikifor. "Copy pletou často. Když jsou opilí, tahají se vždycky za copy. Pijí a pijí a pak si druh s družkou vletí do vlasů. Potom kdo je slabší, křičí: pusť. A ten ho pustí. Potom opět pijí společně. Aby se druh na družku zlobil, toho nemají potřebu: srdce na to nemají."

U Šominských jurt jsme vyjeli k Sosvě. Cesta vede hned po řece, hned lesem. Duje prudký, pronikavý vítr a jenom s obtížemi si mohu dělat v sešitě své poznámky. Teď jedeme volným krajem: mezi březovým hájem a řečištěm řeky. Cesta je úmorná. Vítr hned za námi zanáší sněhem uzounký pás po našich saních. Třetí sob se co chvíli smeká s cesty. Tone po břicho v sněhu, dělá několik zoufalých skoků, tlačí na středního soba a sráží s cesty soba vodiče. Jedeme-li po řece a zamrzlým močálem, třeba jeti krokem. Na dovršení neštěstí zakulhal náš vodič - onen býk, jemuž není rovna. Kulhaje na levou zadní nohu, běži poctivě po úžasné cestě a jenom hlava nízko svěšená a jazyk až k zemi vysunutý svědčí o jeho nesmírném úsilí. Cesta se pojednou zhoršila a octli jsme se mezi dvěma sněhovými stěnami, asi tak na půl druhého aršínu výše^[i]. Sobi se srazili v klubko, takže se zdálo, že krajní nesou středního na svých bocích. Zpozoroval jsem, že vodič má přední nohu zkrvavenou.

"Nu, zazvěrolékařil jsem mu trochu," vysvětloval mi Nikifor, "pustil jsem mu krev, když jste spali."

Zastavil soby, vytáhl z opasku nůž (jak u nás říkáme, finský), popošel k nemocnému býku a vzav nůž do zubů, ohledával dlouho chorou nohu. "Nerozumím, co za čerta?" řekl rozpačitě a začal nožem šťárat nad kopytem. Zvíře stáhnuvši nohy leželo za operace bez hlesu a potom smutně lízalo krev na choré noze. Krvavé skvrny odrážející se pronikavě na sněhu vyznačovaly místo, kde jsme stáli. Trval jsem na tom, aby do mých těžkých saní zapřáhli soby šominského Osťaka a naši sobi aby jeli s lehkými saněmi. Nebohého chromého vodiče přivázali vzadu. Od Šomy jedeme už asi pět hodin a stejně tolik třeba ještě jet do Ourví a teprve tam bude lze vyměnit soby u bohatého Osťaka, vlastníka stáda Semena Pantjuje. Svolí-ii však a pustí své soby na dalekou cestu? Uvažuji o tom s Nikiforem. Snad budeme musit, říkám mu, koupit u Semena dvě trojky. "Nu a co?" odpovídá Nikifor vybízivě, "koupíme je!" Moje jízda působí na něj takový dojem, jaký na mne kdysi působila cesta Filiase Fogha, hrdiny Verneova románu. Pamatujete-li se, kupoval Fogh slony, kupoval parníky a když mu došlo topivo, házel do chřtánu stroje lanoví. Při pomyšlení na nové obtíže a vydání je Nikiforovi, je-li nachmelen a to je skoro vždycky, jakoby všechno jedno. Ztotožňuje docela sebe se mnou, chytrácky na mne žamžourá a říká: "Cesta námi vleze do kopeječek... Nu, co, naplit na ně… Peněz nám není líto. Býci? Padne jeden, koupíme jiného. Abych býků litoval, to nikdy: pokud to snesou, jedeme. Hýý! Hlavně abychom dojeli na místo. Říkám to správně?"

"Správně!"

"Když nedoveze Nikifor, nedoveze nikdo. Můj strýc Michajl Osipovič (dobrý mužík!) povídá mně: Nikifore, ty povezeš toho subjekta? Vez ho. Vezmi šest býků z mého stáda - a vez ho. Zadarmo je vezmi. A svobodník Suslikov povídá: vezeš ho? Tak tady máš pět rublíků tvrďáků."

"Zač?" táži se Nikifora.

"Že jsem vás odvezl."

"A proto snad? A co on s tím má?"

"Na mou duši, proto. Bratry své miluje, hájí jich všemi silami. A vy, řekněme si, za koho trpíte? Za společnost, za chudáky. A tak, povídá, Nikifore, vezmi pět tvrďáků a vez ho, žehnám vám. Vez ho, povídá, na mou odpovědnost."

Cesta vjíždí do lesa a rázem je tu lepší: stromy jí chrání od závějí. Slunce už stojí na nebi vysoko, v lese je ticho a mně je tak teplo, že svlékám gus a sedím tak, jenom v polokožíšku. Šominský Osťak s našimi soby se stále opožďuje a musíme vždy na něj čekat. Se všech stran nás obklopují sosny, ohromné, bez větví až do vršku, výrazně žluté, rovné jako svíčky. Zdá se, že jedeš starým překrásným sadem. Ticho je naprosté. Jenom zřídka vyletí se svého místa párek bílých koroptví, které ani nerozeznáš od sněžných plání a zaletí hlouběji do lesa. Sosnovy les pojednou přestává, cesta se srázně spouští k řece, saně se převrátily, zase se zdvíháme, přejíždíme pres Sosvu a znovu jedeme volnými místy. Jenom řídké nízké břízečky se vypínají nad sněžnou plání. Zdá se, že jedeme močálem.

"A kolik verst jsme ujeli?" vyptávám se Nikifora.

"Verst, nu, snad 300. Ale kdo to jenom ví? Kdopak tu kdy versty měřil? Jediný archanděl Michal, nikdo jiný… O našich verstách se dávno říká: měřila je babka berličkou, pak pohodila hlavičkou... Nu, ničevó, za tři dny budeme v hutích, jenom aby počasí obstálo. A to mnohdy přijde boží dopuštění… Jednou mě u Ljapinu chytl buran; pane bože, za tři dny jsem ujel celých pět verst… Pámbu nedej, aby tak…"

A už jsme v Malých Ourvích: tř, čtyři žalostné jurty a z těch jenom jedna obydlená. Dvacet let tomu, co asi byly obydlené všechny. Osťaci vymírají velmi rychle… Ještě deset verst a budeme ve Velkych Ourvich. Zastihneme tam Semena Pantjuje? Dostaneme u něho soby? S těmito soby jeti dále není nijak možné…

^*   _*   ^*

…Nehoda! V Ourvích jsme nezastihli mužíky: jsou se soby v čumu, na dva sobí běhy daleko; třeba se vrátit několik verst a potom zahnout stranou. Kdybychom se byli v Malých Ourvích zastavili a vyptali, byli bychom si ušetřili několik hodin. S myšlenkami blízkými zoufalství jsem čekal, až ženské seženou jednoho soba, který by nahradil našeho kulhavého vodiče. Jako je tomu vždy a všude, také ourvínské ženské byly zmořeně alkoholem a když jsem začal vybalovat jídlo, chtěly, abych jim dal vodky. Rozmlouvám s nimi s pomocí Nikiforovou, který stejně dobře mluví rusky i zyrjansky a dvěma osťackýrni nářečími, horním a dolním, téměř docela si nepodobnými. Zdejší Osťaci nemluví rusky ani slova. Mimochodem, ruské nadávky vešly skoro docela do osťackého jazyka a vedle erární vodky jsou nejnepochybnější složkou státně-rusifikační kultury. Mezi temnými zvuky osťackě řeči v místě, kde se nezná ani ruské slovo z d r a v s t v u j, bleskne prudce jako meteor nadávka naší mateřštiny, bez falešného přízvuku, s jadrnosti znamenitou.

Občas hostím Osťaky a Osťačky svými cigaretami. Kouří je s honosivým pohrdáním. Na tyto chřtány prolévané lihem jsou mé ubohé cigarety docela bez účinku. Ba i Nikifor, který si váží všech plodů civilisace, se přiznal, že si mé cigarety nezaslouží pozornosti. "Pro oře oves to není," vysvětlil mi svůj ortel.

Jedeme k čumu. Jaká to divočina a pustina kolem! Sobi se brodí sněhovými závějemi, klestí si cestu mezi stromy nedotčené houštiny - a já vůbec nechápu, jak tu vozka rozeznává, kudy jeti. Má pro to jakýsi zvláštní cit, stejně, jako sobi, kteří podivuhodně prodírají parohy v houštině sosnových a jedlových větví. Novy vodič, jehož nám dali v Ourvích, má ohromně rozvětvené parohy, nejméně pět, šest čtvrtí lokte dlouhé. Cesta je na každém kroku zatarasena větvemi a zda se, že sob se do nich každou chvilku zaplete parohy. Ale v poslední chvilce pohne hlavou, že to sotva postřehneš - a jediná jehlička na větvi se ani nepohne jeho přiblížením. Dlouho jsem se díval zaujat na toto sobí kouzlo a zdálo se mi nesmírně tajemným, tak jak se naší rozumářské mysli vůbec zdají tajemnými všechny projevy instinktu.

^*   _*   ^*

Nehoda i tady! Starý hospodář odjel se svým dělníkem do letního čumu, kde zůstala část sobů. Čekají jej hodina co hodinu, ale kdy vlastně přijede, se neví. A bez něho se jeho syn, mladý chlapík s rozpoltěným horním rtem, neodvažuje smluvit. Třeba čekat. Nikifor pustil soby, aby se nakrmili lišejníkem, a aby se neztratili mezi soby domácími, přejel oběma sobům několikráte nožem po hřbetě a zaznamenal jim tak do srsti začáteční svá písmenka. Potom ve volně chvíli pospravil naše sáně, které se cestou docela roztřásly. Se zoufalým srdcem jsem brouzdal plání, potom jsem zašel do čumu. Na kolenou mladé Osťačky seděl docela nahý hoch asi tří nebo čtyřletý; matka jej oblékala. Jak to tak žijí s dětmi v těchto stanech v mrazu čtyřiceti a padesáti stupňů? "V noci ničevó," vysvětloval mi Nikifor, "zakutáš se do kožišin a spíš. Já sám jsem ne jednu zimu prožil v stanech. Osťak takhle se na noc svleče do naha a vleze v malicu. Spat ničevó, ale vstávat je zle. Dýcháním celý oděv zledovatí, sekyrou to pak rubej… Vstávat je zle." Mladá Osťačka obalila hocha podolkem své malicy a přivinula k prsu. Tady kojí děti do pěti, šesti let.

Svařil jsem na ohništi vodu. Sotva jsem se ohlédl, nasypal si Nikifor na dlaň (pane, jaká to je dlaň!) čaje z mé krabičky a vsypal do čajníku. Neměl jsem dost odvahy, abych ho zakřikl a teď třeba pít čaj nasypaný z dlaně, na které bylo už leccos, jen mýdlo dávno ne…

Osťačka nakrmila hocha, umyla ho, utřela tenkými hoblinami, oblékla a pustila z čumu. Podivoval jsem se něze, kterou projevila k dítěti. Teď sedí u práce: šije malicu ze sobích koží sobími šlachami. Práce je to nejen pevná, ale nepochybně i krásná. Celý lem zkrášlen vzorky z bílé i tmavé sobí kožišiny. Do každého švu je zapuštěn proužek červené tkáni. Pirny, malicy, gusy na všech členech rodiny jsou výrobky domácí ženské práce. Co je tu vynaloženo úmorného úsilí!

Starší synek leží v koutě stanu nemocný už třetí rok. Shání léky, kde může, užívá jich měrou neobyčejnou a tráví zimu v čumu pod širým nebem. Obličej nemocného je oduševnělý, jak jen zřídka vidět: stradání vrylo do něho rysy podobné stopám myšlenek… Vzpomínám, že právě tu, u týchž ouvrinských Osťaků zemřel, měsíc tomu, berezovský kupec Dobrovolskij, jenž sem přijel za kožišinami. Poležel tu několik dnů v horečce, bez jakékoliv pomoci…

Starý Pantjuj, na něhož čekáme, má asi pět set sobů. Je po všem okolí znám svým bohatstvím Sob, toť všechno: dává pokrm, dává šat, vozí. Několik let tomu, co tu sob stál 6-8 rublů a teď stojí 10-15 rublů. Nikifor to vysvětluje neustávajícími nakažlivými nemocemi, které kosí soby po stovkách.

^*   _*   ^*

Soumrak houstne stále víc. Je jasné, že na noc se už nikdo nevydá schytat soby, ale nechce se mi vzdávat poslední naděje a čekám tedy starce tak netrpělivě, jak ho snad nečekal nikdo za všechen jeho dlouhý život. Bylo již docela tma, když konečně přijel s dělníky. Hospodář vešel do čumu obřadně, přivítal se s námi pozdravem a posadil se u ohniště. Jeho tvář, chytrá a pánovitá, mě překvapila. Zřejmě pět set sobů, které má, jsou základem jeho pocitu, že je králem od hlavy do paty.

"Řekněte mu, oč jde," pobízel jsem Nikifora, "nač ztrácet čas?"

"Počkejte, teď ještě nelze: k večeři sedají."

Vešel dělník, urostlý, plecitý mužík, huhňavě pozdravil, přezul si v koutě promočené boty a popošel k ohni. Jaká to úžasná fysiognomie! Nos úplně zmizel z tohoto nešťastného obličeje, horní ret je vysoko vysunut, ústa stále zpola otevřena obnažují mohutné bílé zuby. V úžase jsem se odvrátil.

"Snad je čas nabídnouti jim lihu," otázal jsem se Nikifora s vážností k jeho autoritě.

"Čas zrovna ten pravý!" odpověděl Nikifor.

Vyňal jsem láhev. Mladá žena, která si, když stařík přišel, začala přikrývat svoji tvář, zapálila u ohně kousek březové kůry a uživši jí jako louče, vyhledala v truhlici kovový pohárek. Nikifor vytřel pohárek podolkem své košile a nalil po okraj. První dávka byla podána staříkovi. Nikifor mu vysvětlil, že je to líh. Starý vážně kývnul hlavou a mlčky vypil pohár lihu silného 95 stupňů; ani sval se mu nepohnul v obličeji. Potom pil mladší syn s rozpoltěným horním rtem. Pil, přemáhaje se, svraštil svou žalostnou tvář a dlouho' plival do ohně. Pak dali nemocnému synu; ten nedopil a číši vrátil. Nikifor vylil zbytek do ohně, aby ukázal, jakým výrobkem hostí: líh vzplanul jasným plamenem.

"Taak"^[j], řekl klidně stařík.

"Taak", opakoval syn, vypouštěje z úst stružku slin.

"Saka taak"^[k])‚ potvrdil dělník.

Pak vypil svůj díl Nikifor a shledal rovněž, že je příliš silný. Rozředili líh čajem. Nikifor vstrčil palec do hrdla a potřepal lahví. Všichni pili ještě jednou. Pak znovu rozředili a znovu pili. Konečně se Nikifor dostal k tomu, aby řekl, oč jde.

"Saka choza," řekl stařík.

"Choza, saka choza," opakovali za ním všichni sborem.

"Co povídají?" otázal jsem se netrpělivě Nikifora.

"Povídají: velmi daleko… Třicet rublů chce za jízdu k hutím."

"A kolik vezme do Njaksimvoli?"

Nikifor cosi zabrblal zřejmě nespokojen - proč, poznal jsem až později ale přece jen promluvil se starcem a odpověděl mi: do Njaksimvoli 13 rublů, k hutím 30.

"A kdy schytá soby?"

"Hned jak se rozbřeskne."

"A teď nelze nijak?"

Nikifor s ironickou tváří jim přeložil mou otázku. Všichni se zasmáli a zavrtěli hlavami. Pochopil jsem, že nocování je nezbytné a vybral jsem se z čumu na svěží vzduch. Ticho a teplo. Pobrouzdal jsem asi půl hodinky po pláni a pak ulehl k spánku v saních.

V polokožíšku a gusu jsem ležel jako v doupěti vyloženém kožišinami. Nad čumem byl vzdušný kruh zbarven září dohořívajícího ohně. Kolem úplné ticho. Vysoko visely hvězdy jasné a výrazné. Stromy stály nehybně. Pach sobí kožišiny dýcháním zahřáté mě trochu dusil, ale kožišina hřála příjemně, noční tišina omamovala a já usínal s pevným úmyslem, že jakmile zasvitne, zburcuji mužíky a vyjedu jak možná nejdříve. Co času ztraceno - až hrůza!

^*   _*   ^*

Několikráte jsem se nepokojně probudil, ale kolem bylo tma. S počátkem páté hodiny, když na kusu nebe prosvítalo, vydal jsem se do čumu, namakal mezi ostatními těly Nikifora a zatřepal jím. Nikifor zburcoval v čumu všechno. Zřejmě život v lese v mrazivých zimách neprojde pro tyto lidi bez stopy: vzbudivše se, kašlali, chrchlali a plivali na zem tak dlouho, že jsem to nesnesl a vyšel na čerstvý vzduch. U vchodu do čumu lil si desetiletý hoch z úst vodu na špinavé ruce a pak ji rozmazoval po špinavém obličeji; skončiv tento svízelný úkon, utřel se pečlivě chumáčem hoblin.

Brzy vyšel beznosý dělník a mladší syn s rozpoltěným rtem na lyžích a se psy sehnat soby k čumu. Ale minulo dobře půl hodiny, než se z lesa objevila první skupina sobů.

"Už s nimi pohnuli," vysvětlil mi Nikifor, "brzy tu bude celé stádo".

Ale nebylo tomu tak. Teprve po dvou hodinách se objevilo dosti velké hejno sobů. Tichounko brouzdali kolem čumu, ryli čumáky v sněhu, sráželi se do skupin a uléhali. Slunce se už zdvihlo nad lesem a osvětlovalo sněhovou pláň, na níž stojí čum. Obrysy sobů, velkých i malých, tmavých i bílých, s parohy i bez nich, se rýsují výrazně na pozadí sněhu. Podivuhodný obraz, který se zdá fantastický a na nějž se nezapomíná. Sobi jsou chráněni psy. Malé chundelaté zvířátko se vrhá na skupinu asi padesáti sobů, jakmile se jen pohnou od čurnu - a sobi postrašeni, divoce pádí zpět, na pláň.

Ale ani tento obraz nemohl zapudit myšlenky na ztracený čas. Den početí Státní dumy - dvacátý únor - byl mi dnem nešťastným. Cekám, až se sobi docela seženou, a čekám v zimničném rozechvění. Teď už jde na desátou a stádo daleko ještě není sehnáno. Ztratili jsme den; teď je už jasné, že se před 11. - 12. hodinou nepodaří vyjeti a do Ourví je ještě k tomu odtud 20-30 verst po špatné cestě. Při nepříznivé shodě okolností mohou mě dnes dohnat. Je možné, že se snad druhý den policie vzpamatovala a zvěděla od některého z nesčetných spolupijáků Nikiforových, kterou cestou vyjel, a je tedy možné, že se již v noci 19. února pustila do stíhání. Jsme sotva 300 verst daleko. Takovou vzdálenost lze ujeti za půl druhého dne. Dali jsme tedy nepříteli dostatek času, aby nás dohnal. Toto zpoždění může být osudné.

Začínám Nikiforovi vyčítat. Vždyť jsem včera říkal, že třeba za starým jeti hned a nečekat. Mělo se mu několik rublů přidat, jen abychom byli večer vyjeli. Ano, kdybych sám mluvil po osťacky, byl bych to tak zařídil. Ale proto jsem si přece vzal Nikifora, že osťácky nemluvím… atd.

Nikifor se kouká mrzutě stranou.

"A co s nimi naděláš, když nechtějí? A soby mají nakrmené a rozmazlené - jak je chytnout v noci? Nu co, ničevó," povídá Nikifor, obraceje se ke mně, "dojedeme!"

"Dojedeme?"

"Dojedeme!"

Mně rovněž se začíná pojednou zdát, že n i č e v ó, že d o j e d e m e. Tím spíše, že celá pláň je již poseta soby a z lesa se ukazují na lyžích Osťaci.

^*   _*   ^*

"Teď budou soby schytávat," povídá Nikifor.

Vidím, jak Osťaci berou do rukou lasa. Stařík hospodář pomalu skládá smyčku na levé ruce. Potom všichni dlouho pokřikují cosi na sebe. Zřejmě se domlouvají, chystají, jak na to, určují první oběť. Nikifor rovněž je zasvěcen do spiknutí. Poplašil kterousi skupinu sobů a popohnal ji do širokého pásma mezi otcem a synem. Dělník stojí opodál. Polekaní sobi pádí v houfu. Je to proud hlav a parohů. Osťaci se ostražitě dívají na kterýsi bod v tomto potoku sobích těl. Ráz! Stařík hodil své laso a nespokojen zavrtěl hlavou. Ráz! Mladý Osťak se rovněž minul s cílem. A tu beznosý dělník, jenž na volném prostranství mezi soby vzbudil ve mně hned úctu svým živelně jistým vzhledem, metl laso a již z pohybu jeho ruky bylo vidět, že se nemine. Sobi se vyděsili a pádili úprkem po dopadu provazu, ale bílý veliký sob se smyčkou na šíji, udělav dva, tři skoky, se zastavil a zavrtěl se na místě: laso se mu omotalo kol šíje a parohů.

Nikifor mi vysvětlil, že to lapili soba nejchytřejšího, který stádo podněcuje a odvádí je v kritickou chvíli. Bílého odbojníka přiváží a věc se bude lépe dařit. Osťaci chystali znovu svá lasa, namotávajíce je na levou ruku. Pak zase na sebe pokřikovali, chystajíce se znovu jak nejlépe na to. Čistá lovecká vášeň mě popadla. Zvěděl jsem od Nikifora, že teď chtějí chytit támhle tu širokou samici s krátkými rohy, a hned jsem se zúčastnil vojenského tažení. Hnali jsme skupinu sobů se dvou stran a to tam, kde byly nastraženy tři lasa. Ale samička zřejmě věděla, co ji čeká. Naráz se vrhla na stranu a byla by jistě unikla do lesa, kdyby ji nebyli předhonili psi. Bylo třeba znovu podniknout několikeré obchvacování. Vítězem byl i tentokráte dělník, který vyčkal vhodné chvíle a hodil chytré samičce smyčku na šíji.

"To je samička neplodná," vysvětloval mi Nikifor, "telátka nenosí, proto je v práci velmi zdatná."

Hon byl zajímavý, ačkoliv se protahoval. Po samičce chytili naráz na dvě lasa ohromného soba, který se podobal opravdovému býku. Pak byla přestávka: skupina sobů, na niž měli namířeno, protrhla kruh a unikla do lesa. Dělník s mladším synem se znovu vypravil na lyžích do lesa a my jsme na ně čekali asi půl hodiny. Na konec byl hon úspěšnější a spojenými silami pochytali třicet sobů: sedm pro nás s Nikiforem na cestu a šest pro zdejší hospodáře. Konečně asi v jedenáct hodin jsme vyjeli na čtyřech trojkách z čumu k Ourvím. "Do hutí" s námi pojede dělník. Vzadu u jeho saní je přivázán sedmý, záložní sob.

^*   _*   ^*

Zchromlý býk, kterého jsme nechali před odjezdem do čurnu v ourvíriských jurtách, se stejně nezotavil. Smutně ležel na sněhu a dal se chytit rukou bez lasa. Nikifor mu ještě jednou pustil krev - stejně darmo jako dříve. Osťaci tvrdili, že si sob vymknul nohu. Nikifor postál nad ním rozpačitě a pak jej prodal na maso jednomu zdejšímu hospodáři za osm rublů. Hospodář vlekl nebohého soba na provaze. Tak se smutně skončil osud soba, "Jemuž není rovného v světě. Zajímavé je, že Nikifor soba prodal a ani se nezeptal, co tornu říkám. Podle naší úmluvy měli být sobi jeho vlastnictvím, až když šťastně přibudeme na místo. Mně se velmi nechtělo dát pod nůž soba, který mi prokázal tak cennou službu. Ale odporovat jsem se neodvážil… Skončiv své obchodní jednání a ukládaje peníze do váčku, Nikifor se obrátil ke mně a řekl: "Hele, dvanáct rublů čisté ztráty je z toho." Podařený podivín! Zapomněl, že soby jsem koupil já a že ti, jak mě sám ujistil, mě měli dovést na místo. A zatím jsem s nimi ujel nějakých 300 verst a musil najmouti jiné.

Dnes je tak teplo, že až taje. Sníh změkl a rozmočené hroudy odletují od kopyt na všechny strany. Sobům je těžko. Jako vodič jede teď jednorohý býk dosti skromného vzhledu. Vpravo běží neplodná samička horlivě přebírající nohami. Mezi nimi tučný, málo urostlý sob, který zvěděl dnes po první, co je to zápřež. Jsa střežen zleva i zprava koná čestně své povinnosti. Osťak vpředu jede s nartami naloženými mými věcmi. Na malicu si navlékl jasně červenou košili a na pozadí bělostného sněhu, šedého lesa, šedých sobů a šedého nebe odrážel se jako nelepá, ale zároveň nezbytná skvrna.

Cesta je tak svízelná, že na předních nartách se dvakráte přetrhly postraňky: při každém zastavení přimrzají sanice k cestě a narty se svízelně hýbají s místa. Po prvních dvou bězích byli sobi zřejmě unaveni.

"Zastavíme se v Nildinských jurtách popít čaje ?" otázal ze mne Nikifor. "Příští jurty jsou daleko."

Viděl jsem, že vozkům se chce čaje, ale bylo mi líto ztrácet čas, zvláště po té, když jsme den prostáli v Ourvích. Odpověděl jsem záporně.

"Vaše vůle," odpověděl Nikifor a rozzlobeně sekl bidlem neplodnou samičku.

^*   _*   ^*

Mlčíce ujeli jsme ještě asi čtyřicet verst: když je Nikifor střízlivý, je zachmuřený a mlčelivý. Ochladilo se, cesta umrzala a stále se lepšila. V Sangi-tur-paul jsme se rozhodli zastaviti. Jurta je tu až zázračná: je tu lavice, je tu stůl přikrytý voskovaným plátnem. Při večeři mi Nikifor přeložil část rozhovoru beznosého vozky s ženskými, které nám podávaly jídlo a dověděl jsem se zajímavé věci. Tři měsíce tomu, co se tomuto Osťakovi oběsila žena. A na čem? "Čert to ví, na čem," vypravoval Nikifor, "na tenounkém starém lýkovém provaze ‚siža' (sedíc) se oběsila, přivázavši jeden konec k větvi. Muž byl v lese, chytal veverky spolu s jinými Osťaky. Přijel tam pomocník vesnického starosty, volá muže do jurt: žena se náhle roznemohla (tedy i u nich se neřekne zlá zvěst naraz, napadá mě mimoděk). Ale muž odpovídá: ‚Copak tam nemá kdo rozdělat oheň - na to s ní žije matka - a čím já mohu pomoci?' Ale pomocník naléhal, muž přijel do jurt a žena už ‚dokonala'. To je již druhá žena," zakončil Nikifor.

"Jakže? A obě se oběsily ?"

"Ne, první zemřela přirozenou smrtí, chorobou, jak náleží...

Ukázalo se, že dvě pěkné dětičky, které k mému úžasu líbal náš Osťak na ústa při odjezdu z Ourví, jsou jeho děti od první ženy. S druhou žil asi dvě léta.

"To ji asi přinutili k sňatku s takovýmto mužem?" otázal jsem se Nikifora.

Nikifor vysvětloval.

"Ne," povídá, "šla k němu sama. Potom dal jejím rodičům 30 rublů kalymu^[l] a žil s nimi společně. A proč se oběsila, to se neví."

"U nich se to asi stává zřídka?" otázal jsem se.

"Že neumírají přirozenou smrtí? U Osťaků se to stává dosti často. Letos se u nás také jeden Osťak zbraní zabil."

"Jak? Úmyslně?"

"Ne, nešťastnou náhodou… A pak ještě u nás v újezdě se zastřelil jeden policejní písař. Kde říkáte? V policejní strážní věži. Vylezl si na sám vrch: tady to máte, povídá, čubí syni! - a zastřelil se."

"Osťak?"

"Ne... Molodcovatov, ruský subjekt… Nikita Mitrofanoviě."

^*   _*   ^*

Když jsme vyjeli ze sangi-turských jurt, bylo už temno. Ochladilo se, ačkoli přece jen bylo ještě velmi teplo. Cesta tu byla skvělá, měkká, ale nikoli močálovitá - cesta nejledovatější, jak říká Nikifor. Sobi běželi sotva je bylo slyšet a táhli narty hravě. Konec konců jsme musili vypřáhnout třetího soba a uvázat vzadu, neboť sobi nemajíce co táhnout, hřmotně se házeli a byli by sáně rozbili. Narty klouzaly rovně a tiše jako loďka po hladině jezera. V hustém soumraku se les zdál ještě mohutnějším. Cestu jsem vůbec neviděl, pohyb saní jsem téměř necítil. Zdálo se, jako by se kouzelné stromy hnaly rychle kolem nás, krsy ubíhaly stranou, staré pně pokryté sněhem spolu s ztepilými břízkami proletovaly kolem nás. Ču-ču-ču…bylo slyšet časté a hlasité oddychování sobů v tišině lesní noci. A v rytmu tohoto dýchání vyplouvalo v mysli tisíce zapomenutých zvuků. Pojednou v hloubi tohoto temného lesa něco zasvištělo. Svist zdá se tajemným a nekonečně vzdáleným. A zatím to Osťak rozehnal své, soby pět kroků ode mne. Pak znovu ticho, znovu vzdálený svist a stromy opět tiše ubíhají z mraku v mrak.

V poloviční dřímotě se mne zmocňují nepokojné myšlenky. Soudíce podle okolnosti mé jízdy, pokládají mě jistě Osťaci za bohatého kupce. Hlouš lesa, temná noc, na padesát verst kolem ani živé duše. Co by jim bránilo, aby tak... Dobře ještě, že mám u sebe revolver. Ano, ale revolver je zavřen v zavazadle a zavazadlo je uvázáno na nartech vozky - téhož beznosého Osťaka, který se mi tu chvíli začíná, zdát jaksi zvláště podezřelým. Jistojistě bude třeba, říkám si rozhodně, vyjmout, jakmile zastavíme, revolver ze zavazadla a položit vedle sebe.

Podivná bytost je ten náš vozka v rudé haleně! Zřejmě i to, že nemá nos, je bez účinku na jeho čichový vjem; zdá se, že jakýmsi citem rozpoznává krajinu a nalézá cestu. Zná každý keř a je v lese tak jistý jako v jurtě. Hle, něco zrovna řekl Nikiforovi: podle jeho, že jako tady pod sněhem je lišejník, že tedy lze nakrmit soby. Zastavili jsme se a soby vypřáhli. Bylo tři hodiny v noci.

Nikifor mi vysvětlil, že jejich, zyrjanští sobi jsou chytří tvoři a že on, Nikifor, ať jel kdykoliv, nikdy je nepustil pásti se volně, nýbrž vždycky na provaze. Pustit soba je snadné - a co když jej pak nechytíš? Ale Osťak se řídil jinou zkušeností a rozhodl se pustit své soby na čestné slovo. Taková šlechetnost byla dojemná, ale sám jsem patřil pochybovačně do sobích tlam. Co jestli se jim zazdá přitažlivějším tento lišejník, který roste v okolí ourvínské salaše? To by byla jistě věc žalostná. Ostatně dřív než vozci soby pustili podle čistě mravních zásad, skláli dvě vysoké sosny a rozsekali na sedm břeven, každé tak půl druhého aršínu. A břevna jakožto zásada zdrželivosti byly zavěšeny na šíji každého soba. Doufejme, že se tyto přívěsky neukáží příliš lehkými…

Nikifor, pustiv soby, narubil drv, vyšlapal poblíž cesty v sněhu kruh, položil drva do vyhloubeného ohniště a kolem nastlal jedlové větve a zchystal z nich podlahu na sedění. Na dvě syrové větve vetknuté do sněhu zavěsili dva kotýlky a nabíjeli je sněhem tou měrou jakou sníh tál... Popíjení čaje u ohně na únorovém sněhu bylo by jistě méně vábné při mrazu nějakých 40 až 50 stupňů. Ale nebe bylo podivuhodně vlídné: čas byl tichý a teplý.

Obávaje se, že zaspím, neulehl jsem společně s vozky. Asi dvě hodiny jsem proseděl u ohniště udržuje v něm oheň a zapisuje si při blikajícím světle dojmy z cesty.

^*   _*   ^*

Sotva zasvitlo, probudil jsem vozky. Soby schytali bez jakýchkoliv obtíží. Zatím co je přiváděli a zapřahovali rozsvitlo docela a všechno nabylo vzhledu docela prosaického. Sosny se zmenšily. Břízy neprchaly kolem. Osťak vypadal rozespale a mé noční podezření se rozptýlilo jako dým. Zároveň jsem si vzpomněl, že v starobylém revolveru, který jsem si opatřil před odjezdem, jsou jen dvě patrony a že mě naléhavě prosili, abych z něho nestřílel, aby se nestalo nějaké neštěstí. Revolver také v zavazadle zůstal.

Začal se les, sám les: Sosny, jedle, břízy, ohromné modříny, cedry a nad řekou jívy a pružné mandlovky (druh břízy). Cesta je dobrá. Sobi běží rovně, ne však bujně. Na předních saních Osťak svěsil hlavu a pěje svou unylou píseň jenom o čtyřech tónech. Snad si, vzpomíná na starý močálovitý motouz, na němž se oběsila jeho druhá žena. Les, les…Jednotvárný na nesmírném prostranství a zároveň nekonečně mnohotvárný v své vnitřní harmonii. Ej, tu se přes celou cestu převrátila podhnilá sosna. Ohromný peň je po celé délce pokryt sněhovým rubášem, jenž visí nad našimi hlavami. A hle tady minulý podzimek zřejmě hořel les. Suché, rovné stvoly bez kůry a bez větví stoji tu jak nesmyslně zaražené telegrafní sloupy nebo jako stožáry zamrzlého přístavu plachtovinami neokřídlené. Několik verst jedeme požářištěm. Pak šla samá jedlovina, větvitá, temná, hustá. Staří velikáni tísní druh druha, jejich vršky se sklánějí ve výšině a nedají proniknout slunečním paprskům. Větve jsou stkány jakýmisi zelenými nitkami a jako pokryty hrubou pavučinou. A sobi i lidé se stávají menší mezi těmito věkovitými jedlemi. Pak se les naráz snížil a na sněhovou pláni jak když naseje se rozletělo sta mladých jedliček a ustrnulo na stejnou vzdálenost jedna od druhé. Když jsme na cestě zahnuli, bylo by naše vozidlo pojednou málem naskočilo na malé narty s drvy zapřaženými třemi psy a malým osťackým děvčetem. Po boku šel hoch asi pětiletý. Velmi krásné děti. Osťaci, jak jsem pozoroval, mají vůbec, a nikoli zřídka, roztomilé děti. Ale čím to, že dospělí Osťaci jsou tak neforemní?

Les a les… Hle, opět požářiště, zřejmě staré: mezi ohořelými stvoly vidět mladý podrost. "Od čeho se chytají lesy? Od ohňů ?" - "Jaké by tu byly ohně?" odpovídá Nikifor. "V letě tu nebývá ani živé duše: v letě jde cesta po řece. Lesy se zapalují za bouřek. Udeří blesk a zapálí. A pak i třením. Tře se strom o strom, až se chytne: vítr jimi klátí a v letě je dřevo suché. Hasit? Kdo by tu hasil? Vítr oheň roznáší a vítr také hasí. Vršek ohoří, kůra se odloupe, jehličí ohoří a peň zůstane. Ve dvou letech kořen vyschne a peň spadne…

Mnoho je tu holých pňů, jen se položit. Mnohý se drží na tenkých větvích sousední jedle. A ten tady užuž padal na cestu, ale zadržel se, jak, sám pámbu ví, asi tři aršíny vrškem nad zemí. Třeba se ohnout, aby si člověk nerozbil hlavu. A opět pásmo mohutných jedlí se tu táhne po několik minut a pak se pojednou objevuje průsek k říčce.

"Na takových průsecích se z jara pěkně chytají kačeny. Kachny se z jara snášejí k zemi. A při západu slunce natáhneš na takovém průseku síť - strom od stromu až do samého vršku. Taková síť už je pořádný kousek. Sám si lehneš hned tady pod strom. Kačeny letí v hejnu průsekem a za soumraku jich vletí do sítě celé hejno. Tu škubneš provázkem, síť spadne a celá kořisť je pod ní. Padesát kačen najednou lze takto chytit. Jenom si musíš pospíšit zakusovat."

"Jak zakusovat?"

"Nu, zabít se přece musí hned, aby se nerozletěly? Nu, tak jim zakusuješ shora hlavičky - jen si musíš pospíšit… krev ti takhle teče po zubech… Hůlkou, rozumí se, je taky můžeš zabíjet, ale zuby je to jistější…"

Nejprve se mi sobi právě tak jako Osťaci zdáli všichni stejní. Ale brzy jsem se přesvědčil, že každý ze sedmi sobů má svou fysiognomii a naučil jsem se je rozlišovat. Občas pociťuji něhu k těmto podivuhodným tvorům, kteří mne přiblížili již na pět set verst k železniční trati.

Líh nám načisto došel. Nikifor je střízlivý a zachmuřený. Osťak pěje svou píseň o močálovém provázku. Chvilkami se mi zda nesmírně podivnou myšlenka, že jsem to já, že jsem opravdu já a nikdo jiný zapadl do těchto nesmírných, pustých prostranství. Tyto dvoje sáně, těchto sedm sobů a tito dva lidé - všechno to se hýbe vpřed k vůli mně. Dva dospělí lidé, otcové dětí opustili své příbytky a zakoušejí všechny svízele této cesty, protože je to třeba komusi třetímu, cizímu, cizímu jim oběma.

Takový poměr mezi lidmi je všude. Ale snad nikde nemůže působiti na představivost tak silně jako zde, v tajze, kde se projevuje způsobem tak hrubým, neobaleným…

^*   _*   ^*

Po nočním nakrmení sobů jsme projeli mimo saradějské a menk-japaulské jurty. Teprve v changlazských jurtách jsme se zastavili k odpočinku. Tu je lid snad ještě divočejší než v jiných jurtách. Všemu se hrozně diví. Můj příbor, mé nůžky, punčochy, přikrývka v saních, všechno budilo neobyčejný podiv. Když shlédli kteroukoliv novou věc, všichni štěbetali podivením. Pro orientaci jsem rozevřel před sebou mapu tobolské gubernie a přečli nahlas jména všech okolních jurt a říček. Poslouchali s otevřenými ústy a když jsem skončil, prohlásili sborem, jak přeložil Nikifor, že všechno je docela správné. Shledav, že nemám drobných peněz, podělil jsem z vděku za přístřeší a oheň všechny muže i ženy, každého třemi cigaretami a konfetkou. Všichni byli spokojeni. Stařenka Osťačka, méně neomalená než ostatní a velmi hbitá, se doslova do mne zamilovala, to jest vlastně do mých věcí. A podle úsměvu bylo vidět, že věci pozoruje s docela nezištným nadšením pro zjevy jiného světa. Pomohla mi přikrýt nohy přikrývkou a pak jsme se s ní velmi upřímně rozloučili stiskem ruky a každý k tomu řekl několik laskavých slov svým jazykem.

"A Duma se brzy sejde?" táže se mě neočekávaně Nikifor.

"Nu, už je to tři dni co se sešla."

" Aha... Ale co jenom teď řekne? Patřilo by jim, čertům, schladit žáhu, muchy aby je sežraly. Našince braťku si podmanili už docela. Mouka na přiklad byla rubl padesát kopejek a teďka, slyšel's, povídá Osťak, rubl osmdesát stála. Jak žít při takových cenách? A nás Zyrjany dřou ještě hůř: dovezl sis fůrku slámy - a plať, postavil's sážiň drv - a plať. Rusově a Osťaci říkají: ‚půda je naše'. Duma by se měla do toho vložit. Urjadnik u nás, copak to, ničevó, to je ještě hodný člověk, ale pristav nám leze krkem."

"Dumě se moc do toho vkládat nedají, rozeženou ji."

"Vidíš, to je právě ono, rozeženou," potvrzoval Nikifor a dodal k tomu několik peprných slov, jejichž ráznosti by mohl závidět sám bývalý saratovský gubernátor Stolypin.

Do Njaksimvolských jurt jsme přijeli v noci. Lze tu směnit soby a rozhodl jsem se tak učinit přes odpor Nikiforův. Nikifor naléhal stále, abychom jeli s ourvinskými soby "skrz", bez směňování, uváděje nejnesmyslnější důvody a všemožně mi překážeje při dohadování. Dlouho jsem se podivoval jeho chováni, dokud jsem nepochopil, že mysli na zpáteční cestu: s ourvinskými soby by se vrátil na salaš, kde nechal soby svoje. Ale nepovolil jsem a za 18 rublů jsme najali nové soby do Nikito Ivdělského, velkého to průmyslového místa za Uralem, kde se doluje zlato. To je poslední stanice na "sobí" silnici. Odtud k železniční trati třeba jeti ještě půl druhého sta verst koňmi. Z Njaksimvoli do Ivdělského je 250 verst - den a noc dobré jízdy.

Tu se opakovala stejná historie jako v Ourvích: v noci chytat soby není možné; bylo třeba přenocovat.

Ubytovali jsme se v chudičké zyrjanská jizbě. Hospodář byl dříve prodavačem u kupce, ale nepohodl se a teď sedí bez místa a bez práce. Hned mě zaujal svou spisovnou, nerolnickou mluvou. Rozhovořili jsme se. Mluvil, dobře tomu rozuměje, o tom, že je možně, že Duma bude rozehnána, mluvil o vyhlídkách vlády na novou půjčku. "Byl vydán celý Herzen?" ptal se mě mimo jiné. Ale zároveň je tento probudilý člověk dokonalý barbar. Nepohne prstem, aby pomohl své ženě, která pracuje na celou rodinu. Peče pro Osťaky chléb - dvě peci za den. Dříví a vodu nosí sama. Ano, a ještě kromě toho má děti na rukou. Celou noc, co jsme byli u ní, si nelehla ani na hodinku. Za stěnou, rozdělující jizbu na dvě části, hořela lampička a podle zvuku bylo poznat, že Osťačka mísí těsto. Ráno, jako vždy, byla na nohou, chystala samovar, oblékala děti a podávala muži, který se zatím vzbudil, vyschlé pimy.

"A cože, váš muž vám nepomáhá?" otázal jsem se, když jsme byli jizbě sami.

"Ano, práce pořádné pro něho tu není. Ryby lovit tu není kde. Chodit na lov za kožišinami si nezvykl. Půda se tu neobdělává - minulý rok se stalo po prvé, že naši sousedé zkusili zorat kousek půdy. Co tedy má muž dělat? A v domácnosti naši mužici nepracují. Ano, líní jsou, třeba říci pravdu, o mnoho nejsou lepší než Osťaci. Proto se ruská děvčata nikdy za Zyrjany neprovdají. Proč by lezla do takové smyčky? To jenom my Zyrjanky jsme tomu uvykly."

"A Zyrjanky se vdávají za Rusy?"

"O jé! Ruští mužíci si rádi berou naše ženské, protože se Zyrjankou v práci se nikdo měřit nemůže. Jenom za Zyrjanina se ruské děvče nikdy neprovdá. Toho ještě nebylo."

"Řikala jste, že vaši sousedé zkusili zorat půdu. A jak, urodilo se jim?"

"Dobře se jim urodilo. Jeden půl druhého pudu žita zasil a třicet pudů sklidil. Druhý zasil pud a sklidil dvanáct pudu. Čtyřicet verst je odtud na Pole."

Njaksimvoli je první místo na cestě, kde jsem uslyšel o zemědělské pokusné činnosti.

^*   _*   ^*

Vyjeti odtud se nám podařilo až po poledni. Nový vozka jako všichni vozkové sliboval vyjeti "hned jak se rozbřeskne a ve skutečnosti přivedl soby až k dvanácté v poledne. S námi poslal hocha.

Slunce svítilo oslnivě. Nesnadno bylo otevřít oči, dokonce skrz víčka se sníh a slunce vlévalo do očí jako rozpálený kov. A zároveň dul přímý studený vítr, který nedal sněhu tát. Teprve až jsme vjeli do lesa, mohly si oči odpočinout. Les je stejný jako dříve a stejně mnoho je tu stop po šlépějích zvěře, stop, které jsem se s pomocí Nikiforovou naučil rozeznávat. Hle, tady se zajíček proháněl se svými kamarády. Zaječích stop je tu spousta, protože zajíce tu nikdo nehoní. Celý kruh je tu vydupán zaječími tlapkami a od něho se na všechny strany rozbíhají zaječí stopy. To tu jistě byla v noci zaječí schůze a zajíci, vyplašeni hlídkou, se střemhlav rozprchli na všechny strany. Koroptví je zde rovněž mnoho a otisk ostré tlapky na sněhu je tu a tam dobře poznat. Dole podle cesty asi na třicet kroků jdou jako přímka pokradmé stopy liščích šlépějí. Tamhle po sněžném svahu k řece se spouštěli husím pochodem šedí vlci, rozšlapávajíce jeden po druhém svou stopu. Kolem dokola jsou roztroušeny po sněhu malé, sotva znatelné stopečky lesních myší. Lehounký hranostaj zanechal na mnoha místech svou stopu, jako když přejedeš po sněhu součky provázku. A tu přetíná cestu řada velikých děr: tudy nemotorně kráčel los.

V noci jsme se opět zastavili, pustili soby, rozdělali oheň, pili čaj a ráno jsem opět zimničně očekával soby. Dříve, než jsme se za nimi vydali, upozornil Nikifor na to, že jednomu sobu se odvázala kladka s krku.

"A co, utekl?"

"Ale býk je zde," odpověděl Nikifor a hned začal notně spílat hospodáři, od něhož jsme soby měli, že nedal na cestu ani laso, ani provaz. Pochopil jsem, že věc není docela jak náleží.

Nejprve chytili býka, který se náhodou přiblížil k nartám. Nikifor dlouho klekotal jako sobí koza, aby upoutal býka. Býk se přiblížil docela blízko, ale jakmile jen zpozoroval podezřelé hnutí, hned se pustil zpátky. To se opakovalo třikráte. Konečně Nikifor zadrhl na provaze odvázaném se saní smyčku, rozprostřel na zema přikryl sněhem. Pak začal znovu lichotivě chroptět a klekotat. Když se sob opatrně klada nohu za nohou přiblížil, Nikifor trhl provazem a kladka se zaklesla do smyčky. Chyceného býka vtáhli na provaze do lesa k ostatním sobům jako parlamentáře. Pak minula dobrá hodina. V lese se docela rozbřesklo. Tu a tam jsem slyšel z povzdáli lidské hlasy. Pak znovu všechno ztichlo. Jak je to se sobem, který se zbavil kladky? Už jsem přece na cestě slyšel poučné vyprávění, jak mnohdy třeba tři dny shledávat rozuteklé soby.

Ne, vedou jej!

Nejprve pochytali všechny soby kromě soba "volného". Ten běhal jen stále kolem nepoddávaje se žádnému úskoku. Pak se přiblížil k chyceným sobům sám, postavil se mezi ně a zaryl tlamu do sněhu. Nikifor se k němu přikradl a chytil tuláka za nohu. Ten sebou trh], překotil se sám a překotil i Nikifora. Ale nic naplat! Vítězem byl Nikifor.

Asi v 10 hodin ráno jsme přijeli do Sou-vada. Tři jurty tu byly zapažené, jenom jedna byla obydlená. Na trámech ležel stažený, vyvržený los, trochu dále rozřezaný divoký sob; kousky namodralého masa ležely na začazené střeše a mezi nimi dvě losí mláďata vyříznutá z břicha samice. Všichni obyvatelé jurty byli zpilí a spali na zemi. Na náš pozdrav se nikdo neozval. Jizba veliká, ale neuvěřitelně nečistá, bez jakéhokoliv nábytku. V okně prasklá ledová kra, připevněná svrchu tyčkami. Na stěně dvanáct apoštolů, podobizny všech monarchů a plakát rukodělné dílny na gumu.

Nikifor sám rozdělal v ohništi oheň. Pak vstala Osťačka potácející se účinkem alkoholu. Podél ní spaly tři děti, jedno ještě kojenec. Minulé dny měl hospodář dobrý lov. Kromě losa chytil sedm divokých sobů; šest stažených a vyvržených kusů leží ještě v lese.

"Proč je všude tak mnoho opuštěných jurt?" otázal jsem se Nikifora, když jsme vyjeli ze Sou-vada.

"Různé příčiny… Zemře-li kdo v jizbě, Osťak v ní už nežije: buď ji prodá, nebo zatluče, nebo ji přenese na nové místo. Totéž je, když žena, když je nečistá, vejde do jizby - tu je konec, jizbu hned změň! U nich tu dobu ženy žijí odděleně, v salaších...^[m] A pak ještě to, že Osťaci vymírají velmi rychle… Vidíš, proto jsou jurty prázdné.

"A víte, Nikifore Ivanoviči, teď mě už nenazývejte kupcem… Jak budeme dojíždět k hutím, říkejte o mně, že jsem inženýr z Goetheho výpravy. Slyšel jste o té výpravě?"

"Neslyšel."

"Tak poslouchejte, je tu projekt prodloužit železniční trať z Obdorska k Ledovému moři, aby se sibiřské zboží mohlo odtud loďmi vyvážet přímo za hranice. A tak říkejte, ze jsem byl v Obdorsku stran teto věci.

Den byl na sklonku. Do Ivdělu zbývalo sotva půl sta verst. Přijeli jsme do vogulských jurt Ojka-paulu. Požádal jsem Nikifora, aby se šel podívat do jizby, co a jak. Vrátil se za deset minut. Objevil, že jizba je plná národa. Všichni opilí. Popíjejí to místní Vogulové společně s Osťaky, kteří vezou zboží kupcům do Njaksimvoli. Odmítl jsem jíti do jizby z obavy, aby se Nikifor na sám konec neopil. "Já pít nebudu," uspokojoval mě, "koupím jen od nich lahvičku na cestu.

K našim saním se přiblížil vysoký mužík a na cosi se po osťacky vyptával Nikifora. Rozmluvě jsem nerozuměl do té chvíle, až se s obou stran rozlehly rázné pozdravy v čistě ruském jazyku. Mužík, který přišel k saním, nebyl docela střízlivý. Také Nikifor, jenž zašel do jizby za informací, postačil za tu kratičkou chvíli ztratit potřebnou rovnováhu. Vmísil jsem se do rozmluvy. "Co chce?" tázal jsem se Nikifora, maje jeho bescdníka za Osťaka. Ale ten odpověděl sám za sebe. Obrátil se k Nikiforovi s obvyklou otázkou: koho veze a kam? Nikifor ho poslal k čertu, což pak bylo příčinou další výměny myšlenek.

"A kdo vy jste: Osťak nebo Rus ?" otázal jsem se ho.

"Rus, Rus... Já jsem Širopanov z Njaksimvoli. A vy jste snad z výpravy Goethovy?" otázal se mě.

Byl jsem překvapen.

"Ano, z výpravy Goethovy. A odkud to víte?"

"Mě tam vyzvali z Tobolska, když ještě vyjížděli na první výzkum. Byl tam tehdy jeden Angličan, inženýr, Charles Viljamovič... jméno jeho jsem zapomněl..."

"Putman?" řekl jsem nazdařbůh.

"Putman? Ne, ne Putman… Putmanova žena tam byla, ale ten se jmenoval Kruse."

"A co teď děláte ?"

"U Šulginů v Njaksimvoli jsem pomocníkem, vozím jim zboží. Jenomže teď už třetí den postonávám: pchá mě v celém těle…"

Nabídl jsem mu léky. Nezbývalo, než zajiti do jurty.

^*   _*   ^*

Oheň na ohništi dohoříval a nikdo se o něj nestaral; bylo skoro docela tma. Jizba jak když napere. Seděli na nartách, na zemi, stáli. Když ženské spatřily nového příchozího, zakryly podle obyčeje napolo tvář. Rozsvítil jsem svíčku a odsypal Nikiforovi salicylové sody. Tu mě hned se všech stran obstoupili polozpilí Osťaci a Vogulové a žalovali si na své nemoci. Širopanov překládal a já jsem je rozšafně poděloval proti všem nemocem chininem a salycilovou sodou.

"A je to pravda, že žiješ tam, kde car žije ?" otázal se mě lámaným ruským jazykem starý scvrklý Vogul málo urostlý.

"Ano, v Petrohradě," odpověděl jsem.

"Já jsem tam byl na výstavě, všechny jsem viděl, cara viděl, policejmeistera viděl, velkoknížete viděl…"

"Přivezli vás tam jako deputaci, že? Ve vogulskýcli krojích ?"

"Ano, ano, ano…" zakývali všichni hlavami na souhlas.

"Byl jsem tehdy mladší, silnější… Teď jsem stařík, postonávám..."

Dal jsem i jemu léky. Osťaci byli se mnou velmi spokojeni, potřásali mi rukou, po desáté mě přemlouvali, abych s nimi popil vodky a velmi se rmoutili, že jsem odmítal. U ohniště seděl Nikifor, pil čášku za čáškou střídaje čaj s vodkou. Několikráte jsem se významně zahleděl v jeho stranu, ale Nikifor se díval soustředěné do čášky tváře se, že mě nepozoruje. Bylo třeba čekat, až se Nikifor napije "čaje".

"Třetí den jedeme z Ivdělu, pětačtyřicet verst cesty všeho všudy a Osťaci pijí a pijí," vypravuje mi zatím Širopanov. "V lvdělu jsme stáli Mitrije Mitriče, jako Ljalina. Znamenitý člověk! Přivezl si z hutí nové knížky: ‚Národní kalendář' i noviny. V kalendáři je na příklad přesně napsáno, kdo jakou mzdu dostává: kdo dvě stě tisíc, kdo půl druhého sta. A zač, řekněme? To já všecko neuznávám. Vás, pane, neznám, ale jenom vám říkám přímo: mně… mně toho není třeba… nechci... nepotřebuji ... nač taky? Dvacátého se sešla Duma; ta bude ještě lepší než Duma první. Uvidíme, uvidíme, co udělají páni sociáli… Sociálů tam bude na padesát a národniků půl druhého sta a kadetů sto… Černých je docela málo."

"A sám, které straně přejete, smím-li zvědět ?" otázal jsem se.

"Já jsem přesvědčením sociální demokrat… protože sociální demokracie se dívá na všechno podle vědeckého podkladu."

Protřel jsem si zrak. Zapadlá tajga, nečistá jurta, opilí Vogulově a pomocník jakéhosi malého kulaka prohlašuje, že on je sociální demokrat pro "vědecký podklad" té strany. Přiznávám se, že jsem pocítil příliv stranické hrdosti.

"Darmo tu vězíte v těchto zapadlých a pijanských místech," řekl jsem mu s upřímnou lítostí.

"Co naplat? Dříve jsem byl zaměstnán v Barnaulu, pak jsem byl bez místa. Rodina je tady. Musil jsem jet sem. A s vlky když žít, s vlky i výt. A vidíte, tehdy jsem odmítl jeti s výpravou Goethovou a teď bych jel rád. Bude-li to možné, napište mi."

Bylo mi nějak nevolno a byl bych mu rad řekl, ze nejsem vůbec inženýr, ani člen výpravy, nýbrž uprchlý "sociál"... ale zamyslil jsem se a - zdržel se.

Byl čas usadit se v saních. Vognlově nás obstoupili na dvoře, držíce zapálenou svíčku, kterou jsem jim na požádání dal. Bylo takové bezvětří, že svíčka nezhasla. Mnohokráte jsme se rozloučili, kterýsi mladý Osťak se dokonce pokusil políbit mi ruku. Širopanov přinesl kůži z divokého soba a položil ji na mé sáně jako dárek. Peníze za nic nechtěl vzít a tak jsme skončili tím, že jsem mu dal láhev rumu, kterou jsem s sebou vzal "pro všechen případ". Konečně jsme vyjeli.

^*   _*   ^*

Nikiforu se vrátila jeho hovornost. Vypravoval mi po sté o tom, jak seděl u bratra a jak přišel Nikita Serapionyč - "chytrý mužík !" - a jak on, Nikifor nejprve odmítl, jak mu svobodník Suslikov dal pět tvrďáků a řekl: "Vez ho !" - a jak strýček Michajl Jegoryč - "dobrý mužík" - mu řekl: "Hlupáku! Proč jsi neřekl hned, že vezeš toho subjekta?"... Skončiv, začínal Nikifor znovu: "Já vám teď docela otevřu duši... Sedím vám tak u bratra, u Pantjeje Ivanoviče, ne opilý, jen tak trochu, jak teď. Nu ničevó, sedím. Pojednou slyším, přichází Nikita Serapionyč…"

"Nu vidíte, Nikifore Ivanoviči, brzy dojedeme. Dík vám. Nikdy nezapomenu vaší námahy. Kdyby to jen bylo možné, napsal bych i v novinách: ‚Nejuctivější vděk, trvám, Nikiforu Ivanoviči Chrenovu; bez něho bych nebyl ujel nikdy."

"A proč nelze?"

"Nu, policie?"

"Ba, pravda. Ale jinak by to bylo dobře. Už jednou se stalo, že o mně psali."

"A co?"

"Věc byla tak. Jeden obdorský kupec si přisvojil kapitál své sestry a já mu - třeba říci pravdu - v tom pomohl. Pomohl, nu ne zrovna pomohl, ale abych tak řekl… zatlačil. Peníze máš, povídám, to jest jako že tě Bůh obdařil. Správně to říkám?"

"Nu, ne docela."

"Nu, dobrá… Tedy jak říkám, zatlačil. Nikdo o tom nevěděl - jenom jeden subjekt, Petr Petrovič Vachlakov to vyzkoumal. Taškář! Chopil se toho a v novinách napsal: Jeden zloděj, kupec Adrianov, ukradl a druhý zloděj, Nikifor Chrenov, pomohl to ututlat.' Všechno jak říkám, jen co je pravda, tak to bylo napsáno…"

"A to ho máte žalovat-za pomluvu!" poradil jsem Nikiforovi. "U nás jeden ministr, snad jste o něm slyšel, Gurko se jmenuje, ten ne že by zrovna kradl, ani ne zrovna pomáhal krást, ale když ho usvědčovali, zažaloval k soudu za pomluvu. To jste mel taky udělat.

"Chtěl jsem! Ale jak? Je to můj nejlepší přítel... Neudělal to ve zlém, ale z žertu… Lehký mužík - ať ho vezmeš tak nebo tak. Zkrátka, abych vám řek' - není to člověk, ale učiněný povětroň!..."

^*   _*   ^*

Ve čtyři hodiny v noci jsme přijeli do Ivdělu. Zastavili jsme se u Dmitrije Dmitrijeviěe Ljalina, jehož mi Širopanov doporučil jako "narodnika". Byl to upřímný a laskavý člověk, na něhož tu rád vzpomínám s upřímným uznáním.

"U nás je klidný život," vypravoval mi u samovaru. "Ani revoluce se nás nedotkla. O události se ovšem zajímáme, hledáme o nich zprávy v novinách, přejeme pokrokovému hnuti, do Dumy volíme lavičáky, ale nás samotné revoluce nezburcovala. V závodech, dolech - tam byly stávky, demonstrace. Ale my žijeme pokojně, ba ani policie u nás není, mimo důlního urjadnika... Telegraf se začíná teprve až u Bogoslovských hutí, tam je také železniční trať, je to 130 verst odtud. Na vyhnance se ptáte? I u nás je jich několik: tři Livonci, učitel a cirkusový atlet. Všichni pracují u hloubicího stroje v zlatém dole, zle se jim nijak nedaří. I oni žijí pokojně tak jako my všichni, ivdělští. Hledáme zlato, večer se navzájem navštěvujeme u ohniště... Tady jeďte k Hutím směle, nikdo vás nezastaví: jeti můžete zemskou poštou anebo si najmete. Najdu vám vozku."

Rozloučil jsem se s Nikiforem. Sotva se držel na nohou.

"Hleďte, Nikifore Ivanoviči," řekl jsem mu, "aby vás kořalka na zpáteční cestě nezmohla.

"Ničevó… nic se nestane; jak bude s břichem, tak bude s hřbetem," odpověděl mi na rozloučenou.

^*   _*   ^*

Tu se v podstatě končí "hrdinné" období mého útěku - jízda soby tajgou a tundrou na sedmi, osmi stech verstách. Útěk, dokonce v své nejnebezpečnější části ukázal se šťastnými okolnostmi mnohem jednodušší a všednější, než se mi původně zdál, když jsem jej osnoval, a než se zdál jiným osobám nezúčastněným, soudím-li podle některých novinářských zpráv. Další cesta se ničím nepodobala útěku. Značnou část cesty k Hutím jsem projel v jediných saních s celním úředníkem účtujícím po cestě v lihových prodejnách prodané zboží.

V Hutích jsem zašel na různá místa vyzvědět, je-li dosti bezpečné posadit se do vlaku místní dráhy. Venkovští konspirátoři mě velmi polekali vyprávěním o místní výzvědné službě a doporučili mi, abych nejprve vyčkal neděle v Hutích a pak vyjel s povozy vezoucími zboží na Solikamsk, kde prý to bude nesrovnatelně bezpečnější. Neposlechl jsem této rady a nelituji toho. 25. února v noci jsem bez jakýchkoliv nesnázi nasedl do vozu úzkokolejné dráhy a po celodenní pomalé jízdě přesedl v stanici Kušvě do vlaku permské dráhy. Pak jsem přes Perm, Vjatku, Vologdu přibyl do Petrohradu 2. března večer. Tak jsem tedy musil ztrávit na cestě dvanáct dní a nocí, abych se mohl na konec svézt v izvozčiku po Něvském prospektě. Není to nikterak dlouho: "tam" jsme jeli měsíc.

Na uralské železniční odbočce nebyla ještě zdaleka má situace zajištěna: na této trati, kde pozorují každého "cizího" člověka, mohl jsem být na každé stanici zatčen na telegrafickou zprávu zTobolska Ale když jsem se za den octl v pohodlném voze permské dráhy, ucítil jsem naráz, že mám vyhráno. Vlak jel týmiž stanicemi, kde nás nedávno s takovou slavnostní okázalostí vítali četníci, strážníci a ispravníci. Ale tentokráte šla má cesta docela jiným směrem a já jel se zcela jinými pocity. První chvíle bylo mi těsno a dusno v prostorném a skoro prázdném voze. Vyšel jsem na můstek, kde dul vítr a bylo temno a z prsou se mi mimoděk vydral silný výkřik - radosti a svobody!

A vlak permsko-kotlaské dráhy mě unášel vpřed, vpřed a vpřed.

Konec prvního dílu

Poznámka k líčení "Tam a zpět"

V Pamětech Lva Trockého, napsaných v emigraci v Turecku 1929, je na místě, kde autor vzpomíná svého útěku ze Sibiře r. 1906, tato poznámka: "V své knize o revoluci 1905 jsem tuto část útěku vylíčil úmyslně jinak. Pravdivé vylíčení událostí bylo by tehdy poštvalo carskou policii na mé pomocníky. Dnes, doufám, že Stalin je nebude pronásledovati, a to tím spíše, že jejich zločiny jsou už vesměs promlčeny. Kromě toho mi, jak se později uvidí, v poslední etapě mého útěku pomáhal i Lenin." - Překladatel pro úplnost připojuje jako dodatek k líčení "Tam a zpět" onu část z Trockého Pamětí, kde je vylíčení sibiřského útěku "konečné". Užito překladu Pamětí Milady Novákové a Karla Krause, vyšlého v Ústředním dělnickém knihkupectví a nakladatelství 1930.

^*   _*   ^*

V Berezově byl ve vyhnanství zeměměřič Roškovský. Radil jsem se s ním o útěku. Ten mi řekl, že by bylo možná pokusiti se o útěk přímo na západ, podél řeky Sosvy, směrem k Urálu, a potom se soby až k Donu; z Bogoslovského dolu lze prý jeti úzkokolejnou drahou až do Kušvy, kde je spojení s tratí permskou. A pak - Perm, Vjatka, Vologda, Petrohrad, Helsingfors... Při Sosvě prý arci není silnic. Hned za Berezovem se začíná poušť, divočina. Na trati dlouhé 1000 verst nikde policejní stanice, nikde ruské kolonie, jen rozptýlené osťacké jurty, po telegrafu ani potuchy, ani koní prý není nikde cestou, jenom sobi. Tam prý policie nikoho nedohoní, ale zato prý je možno v poušti zablouditi, v sněhu zahynouti. Nyní je únor, měsíc sněhových vánic…

Doktor Feit, starý revolucionář z naší skupiny, poučil mě, jak simulovati ischias, abych mohl zůstat několik dní v Berezově. Tuto skrovnou část svého plánu jsem provedl s úspěchem. Ischias nelze kontrolovati, jak známo. Dali mě do nemocnice. Tam byla velká volnost. Mnohdy jsem odcházel na mnoho hodin, jak jen se mi dařilo "lépe". Lékař mým procházkám přál. Řekl jsem už, že v této roční době neměl nikdo obavy, že bych utekl. Musil jsem se rozhodnouti. Rozhodl jsem se pro směr západní přímo na Urál. Roškovský vzal na radu domorodého sedláka, jemuž říkali přezdívkou Kozí nožka. Tento vyschlý ale rozvážný mužíček stal se organisátorem mého útěku. Jednal zcela nesobecky. Když vyšla jeho úloha najevo, musil trpce pykati.

Teprve dosti dlouho po říjnové revoluci dověděl se Kozí nožka, komu to před deseti lety dopomáhal k útěku. Přišel ke mně do Moskvy teprve roku 1923; naše setkání bylo velice srdečné. Oblékli jsme ho do rudoarmějské parádní uniformy, vodili jsme ho do divadel, dostal gramofon a jiné věci. Brzy potom stařík zemřel na svém dalekém severu.

Z Berezova se musilo vyjeti na saních, tažených soby. Šlo především o to najíti vůdce, který by se odvážil vydati se v této roční době na nejistou cestu. Kozí nožka našel Zyrjana, který jako mnoho příslušníků jeho kmene byl obratný a zkušený.

"Ale není piják?"

"Co, piják? Hrozný piják. Ale zato mluví rusky, zyrjansky a dvěma osťackými nářečími, kterými se mluví nahoře a v rovině a která se vůbec v ničem sobě nepodobají. Lepšího vozky není; je to kujón."

Právě tento kujón později Kozí nožku zradil. Mne však vyvezl šťastně.

Odjezd byl ustanoven na nedělní půlnoc. Toho dne pořádaly místní úřady ochotnické divadelní představení. Ukázal jsem se v kasárnách, kde se hrálo divadlo, a potkav ispravníka, řekl jsem mu, že je mi mnohem lépe a že budu moci co nevidět odjet do Obdorska. To bylo velmi lstivé, ale naprosto nutné.

Když hodiny na věži odbily dvanáct, vykradl jsem se na dvůr Kozí nožky. Selské sáně stály připraveny. Lehl jsem si na jejich dno, na rozprostřený druhý kožich, Kozí nožka mě přikryl studenou zmrzlou slámou, pevně ji křížem svázal a jeli jsme: Sláma tála a voda mi tekla v studených potůčcích po tváři. Po několika verstách jsme se zastavili. Kozí nožka rozvázal provazy. Vyhrabal jsem se ze slámy. Můj průvodce zahvízdl. V odpověď zazněly hlasy, ale ach, nikoli střízlivé. Zyrjan byl opilý a kromě toho přišel ještě s jedním přítelem. To byl špatný začátek. Ale nezbývalo nic jiného. Přesedl jsem se svým malým zavazadlem do saní tažených soby. Měl jsem na sobě dva kožichy, jeden kožišinou navenek, druhý kožišinou zevnitř, kožišinové punčochy, boty s kožišinou, čepici z dvojí kožišiny a rukavice s palcem, zkrátka zimni osťackou výzbroj. V zavazadle jsem měl několik láhví alkoholu, nejspolehlivější to platidlo v sněhové poušti.

"S hasičské věže v Berezově," vypravuje Sverčkov v svých vzpomínkách, "viděl jsem alespoň na verstu dokola všechno, co se pohybovalo na bílé sněhové pokrývce do města anebo z města. Roškovský, jenž se právem domníval, že se bude policie vyptávati věžního strážce, zdali té noci nikdo z města neodjel, zařídil to tak, že jeden z berezovských obyvatelů v té době odvážel po tobolské silnici zabité tele. Jak Roškovský předvídal, byl tento transport zpozorován a policie, jež objevila útěk Trockého za dva dny nato, vrhla se za zabitým teletem a tím ztratila další dva dny…" Ale to jsem se dověděl teprve mnohem později.

Dali jsme se přes Sosvu. Byli to nádherní sobi, můj průvodce je vybral ze stáda z několika set kusů. Opilý kočí spočátku často usínal a sobi se zastavovali. Oběma nám hrozilo nebezpečenství. Ponenáhlu vůbec přestal dbáti mých štulců. Tu jsem mu vzal čepici s hlavy, jeho vlasy byly za chvíli pokryty jinovatkou a opička ho začala opouštět. Jeli jsme dále. Byla to vskutku kouzelná cesta po panenské sněžné pláni, mezi jedlemi a zvířecími stopami. Sobi běželi vesele, jazyky jim visely šikmo z úst a často oddechovali: ču-ču-ču-ču. . . Cesta byla úzká, zvířata se tísnila dohromady, a bylo opravdu nutno se diviti, že si navzájem nepřekážela v běhu. Podivní tvorové - neznající hladu ani únavy. Čtyřiadvacet hodin před naším odjezdem nic nejedli a nyní už jsme zase jeli téměř čtyřiadvacet hodin bez krmení. Můj průvodce prohlásil, že teď teprve začínají správně "zabírat". Běželi rovnoměrně, neúnavně, osm až deset verst za hodinu. Potravu si hledali sami. Uvázalo se jim na krk poleno a pustili se. Našli místo kde větřili pod sněhem mech, vyhrabali kopyty hlubokou jámu, zapadli do ní téměř nad hlavu a žrali. Cítil jsem k těmto zvířatům téměř totéž, co cítí letec k svému motoru několik set metrů nad oceánem. Vůdčí zvíře našich tří sobů začalo kulhat. Jaká starost. Musili jsme je vyměnit. Pátrali jsme, zdali neuvidíme nějaký osťacký stan. Ty byly od sebe roztroušeny na mnoho tuctů verst. Můj průvodce objevoval osťacké stany podle známek zcela nepatrných. Cítil kouř na vzdálenost několika mil. Výměnou sobů ztratili jsme více než čtyřiadvacet hodin. Zato jsem byl na úsvitě svědkem nádherné podívané. V plném trysku chytili tři Osťaci lasem tři vybrané soby ze stáda z několika set kusů, soby, které jim nadehnali psi. Znovu jsme jeli brzy lesem, brzy bažinami, pokrytými sněhem, brzy po ohromných lesních spáleništích. Ve sněhu jsme vařili vodu ze sněhu a z ní čaj. Můj průvodce měl arci raději alkohol, ale já jsem dbal velmi dobře toho, aby nepřekročil míru.

Cesta, jež se zdála stále stejnou, je přece jen stále jiná. To pozorujete na sobech. Jedeme právě volným prostorem, mezi březovým hájkem a říčním korytem. Cesta je vražedná. Vítr zametá před našima očima úzkou stopu, již za sebou nechávají naše sáně. Třetí soh vyboěuje neustále z dráhy. Zapadá do sněhu až po břicho a ještě hlouběji, dělá několik zoufalých skoků, dostane se opět na cestu, tísní prostřední zvíře a sráží vůdčího soba stranou. V dalším úseku se cesta prohřátá sluncem, stává tak obtížnou, že se u předních saní dvakrát přetrhly postraňky. Na každé zastávce přimrzají sanice pevně k cestě a sáně lze jen s velkou námahou rozjeti. Po prvních dvou rozbězích sobi zřejmě umdlévají... Avšak slunce zapadá, cesta mrzne a všechno jde zase lépe. Měkká, ale nebořící se cesta — správná cesta, praví vozka. Sobi běží sotva slyšitelně a táhnou sáně hravě. Konečně musíme vypřáhnouti třetí zvíře a uvázat je vzadu, protože se sobi z bujnosti pokoušejí vybočiti, a tím by se sáně snadno poškodily. Sáně klouzají klidně, tiše, jako loďka na hladkém rybníce. V hustém soumraku se zdá les ještě obrovitějším. Nevidím cestu, sotva vnímám pohyb saní. Přízračné stromy spěchají nám kvapně vstříc, křoviska odskakují překotně stranou, staré pařezy, pokryté sněhem, i štíhlé břízy plynou mimo nás. Všecko se zdá plno tajemství. Ču-ču-ču- . . . slyšíme rychlé a stejnoměrné supění sobů ve velké tišině lesní noci.

Cesta trvala osm dní. Ujeli jsme 700 kilometrů a blížili jsme se Urálu. Čím dál, tím častěji potkávali jsme vozidla. Vydával jsem se za inženýra polární expedice barona Tolla. Nedaleko Urálu jsme se setkali s obchodním zřízencem, který dříve byl zaměstnán u této expedice a znal její účastníky. Zahrnul mě otázkami. Na štěstí nebyl zcela střízliv. Pospíšil jsem si uniknout z této obtížné situace láhví rumu, již jsem vzal pro všecko s sebou. Všechno šlo dosti dobře. Podél Urálu bylo už možno jeti koňmi. Teď už jsem byl úředníkem a jel jsem s výběrčím daní, cestujícím po svém okrese, až k úzkokolejné dráze. Staniční četník se díval lhostejně, když jsem se vybavoval ze svých osťackých kožichů.

Na urálské železniční odbočce jsem ještě ani zdaleka nebyl bezpečen. Tam všichni "cizí' lidé bili v oči, takže jsem na telegrafické hlášení z Tobolska mohl býti každou chvíli zatčen. Byl jsem velmi zneklidněn. Ale když jsem za čtyřiadvacet hodin potom seděl v pohodlném voze permské dráhy, cítil jsem, že mám vyhráno. Vlak míjel tytéž stanice, na kterých nás před nedávnem ještě četníci, hlídky a policie přijímali tak slavnostně. Nyní však byl můj cíl jinde a já jsem jel s jinými city. V prvních chvílích se mi zdálo, že v prostorném, téměř prázdném voze je těsno a dusno. Vyšel jsem na plošinu, kde vanul vítr a kde bylo tma, a z prsou se mi bezděčně vydral hlasitý výkřik - výkřik radosti a svobody.

Při nejbližší zastávce vlaku jsem pozval svou ženu telegraficky na stanici, kde se vlaky obou linií křižovaly. Neočekávala tento telegram, alespoň ne tak rychle. A ký div také. Petrohradské časopisy byly plny líčení naší jízdy na sever. Dopisy teprve začaly přicházet. Všichni byli přesvědčeni, že jsme na cestě do Obdorska. Já jsem zatím ujel celou zpáteční cestu v jedenácti dnech. Bylo zřejmé, že se mé ženě setkání se mnou nedaleko Petrohradu bude zdáti zcela nepodobným pravdě. Tím lépe: na setkání přes to došlo.

O tom píše N. J. Sedovová v svých vzpomínkách toto: "Když jsem dostala ten telegram v Terioki, finské vesnici u Petrohradu, kde jsem byla samotinká se svým synkem, byla jsem radostí a rozčilením bez sebe. Téhož dne jsem od L. D. dostala dlouhý dopis z cesty, v němž kromě líčení cesty byla prosba, abych mu, až pojedu do Obdorska, přivezla s sebou některé knihy a rozličné věci na severu nezbytné. Vypadalo to, jako by si to byl pojednou rozmyslil, jako by kvapil po nějaké fantastické cestě zpátky a povolával si mě dokonce k dostaveníčku na stanici, kde se vlaky křižují. V telegramu ku podivu chybělo jméno stanice. Druhého dne ráno jsem jela do Petrohradu a snažila jsem se zjistiti z jízdního řádu, až na kterou stanici si musím vzít lístek. Neodvážila jsem se vyptávat a vydala jsem se na cestu, aniž jsem zjistila jméno oné stanice. Koupila jsem si jízdenku do Vjtaky a večer jsem vyjela. Ve vagoně bylo plno statkářů, kteří se vraceli na své statky obtíženi balíčky a lahůdkami na oslavu masopustu; hovor se točil kolem blinů, kaviáru, jesetera, vín a tak dále. Stěží jsem snášela tyto rozhovory, tak jsem byla rozčilena nastávajícím shledáním, tak mě trápily myšlenky na možné nehody…Přes to však žila v mé duši jistota: setkám se s ním. Sotva jsem se dočkala rána, kdy vlak jedoucí opačným směrem měl dostihnouti stanice Samina: Teprve cestou jsem se dověděla její jméno a zapamatovala jsem si je na celý život. Vlaky se zastavily, jak náš, tak i vlak, přijíždějící s opačné strany. Vyběhla jsem na nástupiště - nikdo. Skočila jsem do druhého vlaku, proběhla jsem v hrozném rozčilení vagony; ne, nikdo. Pojednou jsem v jednom kupé spatřila kožich Lva Davidoviče - je tedy zde, ale kde, kde? Vyskočila jsem z vlaku a srazila jsem se se Lvem Davidovičem, jenž přicházel z čekárny, kde mě hledal. Byl velice rozčilen nad zkomolením telegramu a chtěl hned strhnouti povyk. Stěží se mi podařilo odvrátit ho od toho. Když telegram podával, myslil arci i na to, že by jej místo mne mohli dostat četníci: myslil si však, že mu v Petrohradě bude společně se mnou snáze se skrýt a jinak spoléhal na šťastnou hvězdu. Vešli jsme do kupé a jeli jsme dále společně. Byla jsem překvapena volností a nenuceností, s jakou se Lev Davidovič choval, smál se a hovořil hlasitě ve voze i na nádraží.

Byla bych ho nejraději učinila zcela neviditelným, byla bych ho nejraději dobře ukryla; za útěk mu hrozila katorga. Ale on se ukazoval všem lidem a tvrdil, že to právě je nejlepší ochrana."

Z nádraží jsme jeli přímo do dělostřelecké školy, k svým věrným přátelům. Co živ jsem neviděl lidi tak užaslé, jako byla rodina dra Litkense. Stál jsem ve velké jídelně a všichni se na mne dívali bez dechu jako na strašidlo. Když jsme se políbili, počali všichni znovu žasnouti a znovu pokládati tuto příhodu za nepochopitelnou. Konečně se přece jen všichni přesvědčili, že jsem to já. Cítím ještě dnes, že to byly šťastné hodiny. Ale nebezpečí ještě nikterak nepominulo; to připomenul první doktor. V jednom smyslu se nebezpečí teprve teď začínalo. Z Berezova již jistě přišly telegramy, hlásící, že jsem zmizel. V Petrohradě mě znalo mnoho lidí ze sovětu poslanců. Rozhodli jsme se proto, že pojedeme do Finska, kde svoboda vydobytá revolucí potrvala mnohem déle než v Petrohradě. Nejnebezpečnějším místem bylo Finské nádraží. Brzy před odjezdem vlaku přišlo do našeho vagonu několik četnických důstojníků, kteří prohlíželi vlak. Poznal jsem na očích své ženy, jež seděla tváří ke vchodu, v jakém jsme nebezpečí. Prožili jsme chvíli nervového napětí. Četníci se na nás podívali lhostejně a šli dále. Nic lepšího nemohli udělat.

Lenin a Martov opustili Petrohrad už dávno předtím a žili ve Finsku. Sjednocení frakcí, které se vykonalo v dubnu 1906 v Stokholmě, mělo už znovu hlubokou trhlinu. Revoluce potuchala dále. Menševici litovali svých pošetilostí z roku 1905. Bolševici neměli co litovat, nýbrž zamířili k nové revoluci. Navštívil jsem Lenina i Martova, kteří bydlili v sousedících vesnicích. V Martovově pokoji byl jako vždycky hrozný nepořádek. V jednom koutě byla na podlaze hromada novin zvýší muže. Za rozhovoru se Martov chvílemi ponořoval do této hromady a vylovoval článek, jehož potřeboval. Na stole ležely rukopisy přikryté pouzdrem na cigarety. Nečištěný skřipec visel nakřivo na Martovově tenkém nose. Martov jako vždy překypoval jemnými, skvělými myšlenkami; chyběla mu jen jedna myšlenka, ale nejdůležitější: Martov nevěděl, co dělat. V Leninově světnici byl jako vždy vzorný pořádek. Lenin nekouřil. Potřebné časopisy s poznámkami měl po ruce. A hlavní věc - na jeho prosaické, ale neobyčejné tváři byla pevná, třebas vyčkávající jistota. Nebylo ještě jasné, jde-li o konečný odliv revoluce, či jen o oddech před novým vzestupem. Ale ať tak či onak, bylo stejně třeba boje proti skeptikům, teoretického přezkoušení zkušeností z roku 1905, přípravy kádru na novou vzestupnou vlnu anebo na blížící se revoluci. Lenin projevil v rozhovoru souhlas s mými pracemi z vězení, ale vytýkal mi, že nedělám nutné organisační závěry, to jest, že nevstupuji do bolševických řad. Měl pravdu. Při rozchodu mi dal několik helsingforských adres, které se pro mne ukázaly neocenitelnými. Přátelé jmenovaní Leninem pomohli mi najíti s rodinou byt v odlehlém Oglbů u Helsingforsu, kde po nás nějaký čas žil i Lenin. Helsingforský policejní komisař byl aktivista, to jest revoluční finský nacionalista. Slíbil, že mi dá výstrahu, kdyby z Petrohradu hrozilo nebezpečí. V Oglbů jsem ztrávil několik neděl se ženou a synkem, jenž se narodil v době, kdy jsem seděl ve vězení. Zde v samotě vylíčil jsem svou cestu v knížce "Tam a zpět" a za honorář, který jsem za to dostal, jel jsem přes Stokholm do ciziny. Má žena zůstala zatím se synkem v Rusku. Až na hranice mě provázela mladá finská aktivistka. Tehdy to byli naši přátelé. V roce 1917 se z nich stali fašisté a zapřisáhlí nepřátelé říjnové revoluce.

Na skandinavském parníku odjížděl jsem do nové emigrace, jež trvala deset let.

(konec 9. - 14. sešitu)

__________________________________

Poznámky:

a „Čeldon“ znamená uprchlý vězeň. Většina sibiřského obyvatelstva se rekrutovala z vyhnanců, utečenců; proto „čeldoni«. P. př.

b Tak se začíná ruský text marseillaisy v překladě proslulého emigranta dějepisce Lavrova. P. př.

c Šči, zelná polávka, pelmeni, knedlíky, plněné sekaným masem. P. př.

d Jurty, stany, chyše sibiřských kočovníků. P. př.

e „Oblasti svobodného pobytu“ byly v Rusku vyhrazeny hlavně svobodnému pobytu Židu. P. př.

f Kníže Al. D. Menšikov, oblíbenec Petra Velikáho, vlivný státník za Kateřiny I., byl 1727 vypověděn do Sibiře a zemřel v berezovskm vyhnanství. P. př.

g Další líčení, jak byl úěk nastrojen, je přibarveno tak, hlavně co do jmen a osob, aby skuteční účastníci byli uchráněni stíhání. — Autor tuto poznámku připojil k prvnímu vydání knihy. V „Pamětech“, napsaných po dvaceti letech vrací se znovu k svému sibiřskému útěku. Připojuji na konci knihy tuto část z „Pamětí“, aby obraz útěku byl úplný. Pozn. překl.

h K i s y, boty ze sobí kožišiny, kožišinou obrácené ven; č i ž i, punčochy ze sobí kožišiny, kožišinou dovnitř; m a l i c a, oblek ze sobí kožišiny, obléká se kožišinou dovnitř; za velké zimy se na malicu obléká g u s, obracený kožišinou ven.

i Něco přes metr. P. př.

j Silný.

k Velmi silný. P. př.

l Kalym, cena za nevěstu u mnoha sibiřských národů. Pozn. překl.

m „Nečisté ženy" říkají šestinedělkám. P. př.

---

Část druhá │ Obsah │Svazek II: Předmluva