Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Lev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917

Část I.

1. Vesna

I

Zemřelý generál Dragomirov napsal v soukromém dopise o ministru vnitra Sipjagiriovi: „Jaká je jeho vnitřní politika? Je to prostě vrchní lovčí a hlupák.“ Tato charakteristika je tak přiléhavá, že jí lze prominout její tón vojácké obhroublosti. Po Sipjaginovi jsme viděli na témž místě Pleveho, pak knížete Svjatopolka-Mirskěho, pak Bulygina, potom Witteho s Durnovem... Jedni se lišili od Sipjagina jenom tím, že nebyli mysliveckými hodnostáři, druzí byli lidé svým způsobem chytří. Ale všichni, jeden vedle druhého, odcházeli se scény, zanechávajíce po sobě znepokojující rozpaky nahoře, nenávist a pohrdání dole. Rozumově zchátralý vrchní lovčí nebo profesionální biřic, blahovolně tupý grand-seigneur nebo bursovní spekulant bez svědomí a cti, všichni přicházeli jeden za druhým s pevným předsevzetím, že zastaví vzpouru, obnoví ztracený prestiž vlády, ochrání základů režimu, — a všichni, každý svým způsobem, zdvihali zdymadla revoluce a sami byli splaveni jejím tokem. Vzpoura se rozvíjela s mohutnou záměrností, stále rozšiřovala svůj okruh, upevňujíc své posice a smetajíc překážku za překážkou. A na pozadí tohoto velikého dění, s jeho vnitřním rytmem, s jeho neuvědomělou genialitou, se objevují jako hračky nepatrné lidské figurky, vydávají zákony, dělají nové dluhy, střílejí do dělníků, svlékají rolníky do kůže a potápějí tak vládní moc jimi ochraňovanou ještě hlouběji v slabost, vedoucí k zběsilosti.

Tito lidé, vychovaní v ovzduší kancelářských spiknutí a správních intrik, kde nestoudná nevědomost soupeří s nesvědomitou úskočností, lidé bez nejmenší myšlenky o chodu a smyslu soudobých dějin, o hnutí mas, o zákonech revoluce, lidé vyzbrojení dvěma, třemi žalostnými programovými myšlenečkami pro informaci pařížských bursovních dohazovačů, tito lidé čím dále, tím více se snaží své metody dvorních oblíbenců osmnáctého století uvésti v soulad s metodami „státníků“ parlamentního Západu. S poníženým pochlebováním besedují s dopisovateli bursovní Evropy, vykládají jim sve „plány“‚ svá „přípravná opatření“‚ své „programy“ a každý z nich vyslovuje naději, že se mu konečně podaří rozřešit úkol, na kterém ztroskotalo úsilí jeho předchůdců. Jen aby se především utišila vzpoura! Začínají různě, ale všichni přicházejí k tomu, že jí střílejí v hruď. K jejich úžasu se vzpoura nedá zabít! A oni končí hanebným ztroskotáním — a neosvobodí-li je úslužná rána teroristova od jejich žalostné existence, bývají odsouzeni, aby přečkali svůj pád a zřeli, jak vzpoura ve své živelné geniálnosti užila jejich plánů a přípravných opatření k svému vitezstvi.

Sipjagin byl zabit kulí z revolveru. Pleve byl roztrhán pumou. Svjatopolk-Mirskij byl politicky proměněn v mrtvolu v den 9. ledna. Bulygina vyhodila jako starou veteš říjnová stávka. Hrabě Witte, úplně vyčerpán delnickými a vojenskými povstáními, padl neslavně, zakopnuv o práh jím samým vytvořené Státní dumy.

V některých vrstvách oposice, hlavně mezi liberálními zástupci v zemských zastupitelstvech (zemstvech) a v demokratické inteligenci se nezbytně a od nepaměti k změnám ministerských figur upínaly naděje, očekávání a plány. A jistě, pro agitaci liberálních novin, pro politiku konstitučních statkářů nebylo naprosto jedno, je-li u moci starý policejní vlk Pleve nebo ministr důvěry Svjatopolk-Mirskij. Arci, Pleve byl právě tak sláb proti lidové vzpouře jako jeho nástupce, avšak zato byl strašný pro panství mužů liberálního tisku a spiklenců zemstev. Nenáviděl revoluci zběsilou nenávistí zestárlého biřice, jemuž hrozí puma z každého koutu, pronásledoval pozdvižení s očima krví zalitýma — marně! ... I přenášel svou neuspokojenou nenávist na profesory, na zástupce v zemstvech, na novináře, v nichž spatřoval legální „inspirátory“ revoluce. Přivedl liberální tisk do nesmírného ponížení. K novinářům se choval přezíravě jako k luze: nejen je vypovídal do vyhnanství a zavíral, nýbrž jim i hrozil při hovoru prstem jako malým chlapcům. Vypořádával se s umírněnými členy zemědělských výborů, organisovaných z popudu Witteho, jako by to byli bujní studenti a nikoli „ctihodní“ zemští zástupci. A domohl se svého: liberální společnost se před ním třásla a nenáviděla jej palčivou nenávistí slabochů. Mnozí z těch 1iberlních farizeů, kteří neúnavně odmítají „násilí zleva“ právě tak jako „násilí zprava“‚ přivítali pumu z 15. cervence jako poslání s nebes.

Pleve byl strašný k liberálům a byl jimi nenáviděn, ale pro revoluci nebyl ani horší, ani lepší než každý jiný. Hnutí mas musilo nezbytně nedbati mezí toho, co je dovoleno a co zakázáno. Není v takovémto případě všechno jedno, jsou-li tyto meze trochu užší nebo širší?

II

Oficiální reakční chvalořečníci snažili se vladařství Pleveho vylíčit jako dobu ne-li obecného štěstí, tedy obecné spokojenosti. Ale ve skutečnosti byl tento oblíbenec sláb na to, aby zjednal třeba jen policejní klid. Sotva se ujal vlády a usmyslil si s pravoslavnou horlivostí překřtěnce navštíviti svatyně Lavry^[a], musil uháněti na jih, kde vzplanuly veliké rolnické nepokoje v charkovské a poltavské gubernii. Drobné rolnické nepokoje se už pak ani nekončily. Proslulá rostovská stávka v listopadu 1902 a červencové dny 1903 na celém průmyslovém jihu byly předzvěstí všech pozdějších akcí proletariátu. Uliční demonstrace neustávaly. Diskuse a usnesení výborů o potřebách rolnického hospodářství byly prologem k následující kampani zemstev. University se ještě před nastoupením Pleveho staly ohništi bouř1ivho politického varu, tento svůj úkol zachovaly i za něho. Dva petrohradské sjezdy v lednu 1904 — sjezd techniků a sjezd lékařů vykonaly pro demokratickou inteligenci úkol přehlídky stávkového předvoje. Takto byl prolog sociální „vesny“ sehrán ještě za Pleveho. Zuřivá odvetná opatření, zavírání, výslechy, prohlídky a vypovídání do vyhnanství, podněcující k teroru, nemohly konec konců naprosto ochromit sbírání sil dokonce ani v liberální společnosti.

Poslední půlletí Pleveho vladaření spadlo vjedno se začátkem války rusko-japonské. Vzpoura ztichla, lépe říci, skryla se. O náladě v byrokratických vrstvách a ve vyšší petrohradské liberální společnosti v prvních měsících války poskytuje ponětí kniha vídeňského novináře Huga Ganze Před katastrofou. Převládající nálada je — zmatek blízký zoufalství. „Dále to tak nelze!“ Kde je východiště? Nikdo neví: ani vysloužilí hodnostáři, ani znamenití liberální advokáti, ani znamenití liberální novináři. „Veřejnost je naprosto slabá. Na revoluční hnutí lidu nelze si ani pomyslit, ba kdyby se lid i pohnul, zamířil by nikoli proti vládě, ale proti pánům vůbec.“ Kde že je naděje v spásu? Ve finančním zhroucení a rozmetání armády. Hugo Ganz, jenž pobyl v Petrohradě první tři měsíce války, praví, že obecná modlitba nejenom umírněných liberálů, nýbrž i mnohých konservativců byla: „Bože, pomoz nám, ať jsme poraženi !“ To ovšem nebránilo liberální společnosti vtírati se do symfonie oficiálního vlastenectví. V přemnoha adresách se zapřisahala zemstva a městské dumy, všechny bez výjimky, svou oddaností trůnu a zavazovaly se obětovat životy a jmění — věděli všichni, že to nebudou musiti dělat — pro čest a mohutnost cara a Ruska. Zemstva a dumy následovaly v dlouhé, hanebné řadě profesorské organisace. Jedna za druhou odpovídaly na vyhlášení války adresami, v nichž se seminářská mnohomluvnost slohu snoubila s byzantským idiotstvím obsahu. Nebylo to však z hlouposti, ani z nedorozumeni Je to taktika která se zakládá na zásadě sblížení stůj co stůj! Odtud úsilí, usnadnit absolutismu duševní drama smíření s nezbytným liberalismem. Odtud vůle, zorganisovati se nikoli k boji proti absolutismu, nýbrž k přisluhování absolutismu. Nikoli vládu porazit, nýbrž ji zvábit! Zasloužiti si jejího uznání a důvěry, státi se pro ni nezbytným! Je to taktika tak stará, jak starý je ruský liberalismus, a lety ani nezmoudřela, ani nenabyla vážnosti! Takto od prvních počátků války učinila liberální oposice vsechno, aby situaci zhoršila.

Avšak revoluční logika událostí nepopřála času k oddychu. Loďstvo v Port Arturu bylo poraženo, admirál Makarov zahynul, válka se přenesla na souši. Jam, Kin-Čžou, Dašičao, Vafangou, Ljaojan, Šache — toť různá jména stále stejné sarnoděržavné hanby. Situace vlády se stávala svízelnou, jakou ještě nikdy nebyla. Demoralisace ve vládních vrstvách znemožňovala důslednost a tvrdost ve vnitřní politice. Kolísání, pokusy o dohodu a smír stávalv se nezbytnými. Smrti Pleveho dostávalo se příjemne pohnutky k změně kursu.

III

K probuzení vládní „vesny“^[b] povolán byl bývalý náčelník četnického sboru kníže Svjatopolk-Mirskij. Proč? Sám byl poslední z těch, kdož by mohli vysvětlit toto jmenování.

Politická tvářnost tohoto státníka se nejlépe rýsuje z jeho programových besed se zahraničními dopisovateli.

Jaké je mínění knížete, — táže se spolupracovník Echo de Paris, — o nynějším mínění veřejnosti, že Rusko potřebuje odpovědné ministry?

Kníže se usmívá:

— Jakákoliv odpovědnost byla by jen odpovědností vyumělkovanou a nominální.

Jaké jsou vaše názory, kníže, o otázkách náboženských?

— Jsem nepřítel náboženského pronásledování, ale s určitou výhradou...

Je správně mínění, že jste ochoten poskytnouti větší svobody židům?

— Dobrotou lze dosáhnouti příznivých výsledků.

A vůbec, pane ministře, prohlašujete se za přivržence pokroku?

Odpověď: Ministr zamýšlí „uvésti své činy v soulad s duchem opravdového a velikého pokroku, alespoň potud, pokud nebude v rozporu s nynějším zřízením“. Tak doslova.

Ostatně ani kníže sám nebral vážně své programy. Pravda, nejbližším úko1em vlády je „blaho obyvatelstva, svěřeného naší péči“, ale americkému dopisovateli Thomsonu se ministr přiznal, že v podstatě ještě neví, jak své moci užije.

„Nebylo by správné,“ řekl ministr, „kdybych řekl, že mám již nyní určitý program. Agrární otázka? Ano, ano, o této věci je tu ohromný materiál, ale znám jej zatím jen z novin.“

Kníže se staral o pokoj Pitěrhofu, utěšoval liberály a zahraničním dopisovatelům dával ujištění, dělající čest jeho dobrému srdci, avšak zatracující nadobro jeho státnickou genialitu.

A tato slabošská panská figura s četnickými epaulettami jevila se — nejen hlavě Mikulášově, nýbrž i myslím liberálů — povolanou rozvázat staletá pouta, která se zařezala v tělo veliké země!

IV

Zdálo se, že všichni přijali Svjatopolka-Mirského s nadšením. Kníže Meščerskij, vydavatel reakčního Občana (Gražďanina) napsal, že nastal svátek „pro ohromnou rodinu spořádaných lidí v Rusku“, neboť čelným ministrem byl konečně jmenován „ideálně spořádaný muž“. „Nezávislost je zpřízněna se šlechetností, — napsal stařec Suvorin, — a šlechetnosti je nám velmi třeba.“ Kníže Uchtomskij v Petrohradských Novinách (Petěrburskije Vědomosti) ukazoval na to, že nový ministr „je původem ze starého knížecího rodu, sahajícího přes Monomacha až k Rurikovi“. Vídeňska Neue Freie Presse zaznamenava s uspokojenim hlavní vlastnosti knížete: „humánnost, spravedlivost, objektivnost, sympatie k osvětě“. Bursovní Noviny (Birževije Vědomosti) připomínají, že knížeti je teprve 47 let a že proto neměl ještě kdy nasáknout byrokratickou rutinou.

Začaly se skládat celé mythy v próze i ve verších o tom, jak „jsme spali“ a jak bývalý velitel četnického sboru nás liberálním gestem probudil ze sna a ukázal cesty, jak „sblížiti vládu s lidem“. Pročítáme-li všechny tyto výlevy, zdá se, jako bychom vdechovali hloupost o tlaku dvaceti atmosfér!

Jenom krajní pravice nebyla bezradná za těchto „bakchanalií liberálního nadšení“. Moskevské Noviny (Moskovskije Vědomosti) nemilosrdně připomněly knížeti, že zároveň s portefeuillem Pleveho ujal se i jeho úkolů. „Jestliže naši vnitřní nepřátelé v podzemních tiskárnách, v různých veřejných organisacích, ve škole, v tisku i na ulici, s pumami v rukou zdvihli tak vysoko hlavy, chystajíce se nám připravit vnitřní Port Artur, tu je to možné jenom proto, že matou veřejnost i část vládnoucích vrstev klamnými teoriemi o nezbytnosti odstraniti nejpevnější oporu ruského státu — Samoděržaví jeho carů, Pravoslaví jeho víry a národní vědomí jeho lidu.“

Kníže Svjatopolk se pokusil jíti střední cestou: samoděržaví, avšak zmírněné zákonitostí; byrokracii, avšak opírající se o veřejné síly. Nova Doba (Novoje Vrernja), jež podporovala knížete, protože kníže byl u moci, vzala na sebe oficiálně úkol politického kuplířství. To se zřejmě neobyčejně hodilo.

Ministr, jehož blahovůle nedocházela náležitého ohlasu u kamarily vedené Mikulášem, pokusil se ostýchavě opříti se o zástupce v zemstvech; chtěl k tomu využíti chystané porady zástupců zemských správ. Novoje Vremja pobízelo zemské zástupce, aby vykonávali opatrný tlak zleva. Avšak podráždění, ukazující se ve veřejnosti, i povýšený tón tisku vnukaly stále větší obavy o zdar porady zemských zástupců. 30. října již Novoje Vremja rozhodně zatroubilo k ústupu. „Jakkoliv by bylo zajímavé a poučné rozhodnutí, k němuž dospějí účastníci porady, nesluší se zapomínat, že oficiální vrstvy považují poradu, pro její složení i způsob delegace, zcela právem za poradu soukromou, a proto její usnesení má význam akademický a závaznost jenom mravní.“

Na konec byla porada zástupců zemstev, s níž měla vzejít pro „pokrokového“ ministra opora, jím samým zakázána a její účastníci se shromáždili zpola tajně v soukromém bytě.

V

Sto čelných zemských činitelů vyslovilo 6.—8. listopadu 1904 — většinou sedmdesáti hlasů proti třiceti — požadavky občanských svobod, požadavek nedotknutelnosti osobní a požadavek lidového zastoupení v zákonodárných sborech, — aniž však užili slova ústava, budícího posvátnou hrůzu.

Evropský liberální tisk se s úctou pozastavil nad tímto taktním zamlčenim v deklaraci zemských zástupců: liberálové dovedli vyjádřiti to, co chtí, vyhnuvše se zároveň slovům, která by znemožnila knížeti Svjatopolkovi přijmouti usnesení zemstev.

To je úplně správné vysvětlení zamlčovací taktiky zemstev. Zemští zástupci, vytknuvše své požadavky, měli na mysli jenom vládu, s níž se mají dohodnout, a nikoliv lidové masy, k nimž by se mohli odvolat.

Vypracovali odstavce obchodně-politického kompromisu, a nikoli hesla politické agitace. Zůstávali při tom věrni jen sami sobě.

„Veřejnost vykonala své dílo, teď je na vládě!“ — vykřikoval tisk vyzývavě a zároveň podlízavě. Vláda knížete Svjatopolka-Mirského „vyzvání přijala a liberálnímu listu Právo udělila právě za toto podlízavé volání výstrahu. Novinám bylo zakázáno tisknout a psát o resolucích porady zemských zástupců. Skromná petice černigovského zemstva byla prohlášena za „drzou a netaktní“. Vládní „vesna“ byla na sklonku. „Vesna“ liberalismu se teprve začínala.

Porada zemských zástupců otevřela záklopku oposiční náladě „vzdělané společnosti“. Sjezd, pravda, se neskládal z oficiálních zástupců všech zemstev, ale zúčastnili se ho předsedové zemských správ a mnoho autoritativních činitelů, jimž jenom liknavá pohodlnost dodávala vážnosti významu; pravda, sjezd nebyl schválen byrokracií, ale konal se s jejím vědomím, — a tak neni div, ze inteligence, vychovaná pohlavkováním k dokonalému strašpytlovství, shledala pojednou, že jejímu skrytému ústavnímu přání, tajným myšlenkám jejích bezesných nocí se dostalo polozákonného schválení resolucemi tohoto polooficiálního sjezdu. A nic nemohlo priskřípnuté liberální společnosti dodati tak dobré mysli, jako poznání, třeba to bylo poznání klamavé, že ve svých žádostech stojí na půdě zákona. Začalo se období banketů, resolucí, prohlášení, protestů, relací a peticí. Veliké korporace a všeliké schůze začínaly jednat o svých odborných potřebách, místních věcech nebo začínaly výročními slavnostmi a dospívaly k takovému vyjádření ústavních požadavků, k jakému dán příklad v proslulých od této chvíle „jedenácti odstavcích“ resoluce porady zemských zástupců. Demokracie pospíchala vytvořiti kolem zemských předáků celý sbor, aby se zdůraznila vážnost zemských usnesení a aby se zdvojnásobil jejich účinek na byrokracii! Všechen politický úkol té doby se pro liberální společnost omezoval na to, že se naléhalo na vládu z úkrytu za zády zemských činitelů. První dobu se zdálo, že už pouhé resoluce mohou byrokracii vyhodit do povětří jako mina Whiteheadova. Ale to se nestalo. Resolucím si začali zvykat jak ti, kteří je psali, tak i ti, proti nimž byly psány. Hlas tisku, jehož hrdlo zatím vláda vnitřní důvěry stále více utahovala, stával se bez příčiny podrážděným... Zároveň s tím se začíná rozčlenění oposice. Na banketech vystupují stále častěji a častěji nespokojené, neohrabané, netrpělivé radikální postavy, hned je to inteligent, hned dělník, prudce napadají zemské zástupce a žádají od inteligence jasnost v heslech a určitost v taktice. Kývají na ně rukama, aby ztichli, upokojují je, pochlebují jim, hubují, zavírají jim ústa, chlácholí je, obcházejí si je, konečně je vyhánějí — ale oni dělají své dílo, vrhajíce levé živly inteligence na revoluční cestu.

Tu dobu, kdy se pravé křídlo „společnosti“, spjaté hmotně nebo ideově s majetkovým liberalismem, zabývalo tím, že dokazovalo umírněnost a loyálnost resolucí sjezdu zemstev a vyzývalo knížete Svjatopolka k státnické rozvaze, radikální inteligence, větěinou mládež na školách, přimkla se k listopadové kampani, aby ji vyvedla z žalostného řečiště, aby jí dodala bojovného rázu, aby ji spjala s revolučním hnutím městských dělníků. Takto vznikly dvě uliční demonstrace: petrohradská 28. listopadu a moskevská 5. a 6. prosince. Tyto demonstrace byly pro radikální „děti“ přímým a nezbytným závěrem hesel, vytčených liberálními „otci“: jakmile se rozhodli žádat ústavnost režimu, třeba se rozhodnout, aby se přikročilo k boji. Avšak „otcové“ nikterak nejevili náklonnost k takovéto důslednosti politického myšlení. Naopak, nejprve se polekali, aby zbytečný spěch a prudkost neprotrhly něžnou pavučinu důvěry. „Otcove nepodporovali dětí a vydali je i s hlavami na pospas kozákům a četnické jízdě liberálního knížete.

Studentstvo se však nesetkalo s podporou dělníků. Tu se jasně projevilo, jak listopadová a prosincová banketová kampaň z roku 1904 byla v podstatě omezená; proletariát se k ní připial jenom nejtenčí vrstvou své aristokracie, a „skutečných delníků“‚ jejichž objevení vzbuzovalo smíšené pocity podezíravých obav a zvědavosti, bylo tu dobu na banketech pramaloučko. Ale veliký vnitřní proces, který se dál ve vědomí mas samých, se ovšem nepřizpůsobil akci revolučního studentstva, vyhlášené tak narychlo. Tak tedy byla na konec studující mládež ponechána téměř sama sobě.

Po dlouhotrvající politické tišině, způsobené válkou, při přiostřenosti vnitřní situace, vzniklé vojnskými porážkami, přece jenom tyto demonstrace, po výtce politické, jejichž dějištěm byla hlavní města a jejichž hlas roznesl telegraf po celem svete, pusobily jako příznak na vládu mnohem větším dojmem než moudré nabádání liberálního tisku... Vláda se zatřásla a pospíchala postaviti se pevně na nohy.

VI

Na ústavní kampaň, která se začala schůzí několika desítek zemských činitelů v panském bytě Korsakovově a která se skončila zavřením několika desítek studentů do policejních věznic petrohradských a moskevských, odpověděla vláda dvojím: „ukazem“ o reformách a policejní „zprávou“. Ukaz z 12. prosince 1904, jenž byl nejzralejším plodem politiky „důvěry“ a „vesny“, stanoví jako nezvratnou podmínku další reformní činnosti zachování nedotknutelnosti základních zákonů říše. Jinak se celkem v ukazu zrcadlilo dobré přání a nedopověděné myšlenky z besed knížete Svjatopolka se zahraničními dopisovateli. Tím je s dostatek vystižena jeho hodnota.

Mnohem větší politickou určitostí se odlišuje vládní zpráva, vydaná dva dny po ukazu. V té se označuje listopadový sjezd zemstev za zdroj všeho dalšího hnutí, cizího ruskému národu, a dumy a zemstva se upozorňují na to, že rozpravami o usneseních listopadové porady se dopouštějí poklesku proti zákonu. Vláda dále připomíná, že její zákonnou povinností jest chrániti státního pořádku a veřejného klidu; proto jakákoliv shromáždění protivládního rázu budou stíhána všemi zákonnými prostředky, které má vláda po ruce. Jestliže kníže měl málo úspěchu ve snaze obnovit klid v zemi, vykonával zato s úspěchem značně větším obsáhlejší úkol, pro nějž ho také dějiny vynesly na čas v čelo vlády: úkol rozmetati politické iluse a předsudky středních měšťanských vrstev.

Období Svjatopolka-Mirského, které se začalo za jemných zvuků trub a skončilo za svištění nagajek, podnítilo svým konečným výsledkem nebývalou měrou nenávist k absolutismu ve všech poněkud jen uvědomělých vrstvách obyvatelstva. Politické zájmy nabyly výraznějších tvarů, nespokojenost pronikla hloub a stala se nespokojeností zásadní. Myšlenka včera ještě v zárodku chápe se dnes již žádostivě práce politického rozleptávání. Všechny zjevy zla a zlovůle se rychle vysvětlují prvopočáteční příčinou. Revoluční hesla nikoho nezastrašují, naopak docházejí tisícinásobného ohlasu a mění se v lidova pořekadla. Veřejné mínění vssává v sebe, jako houba vláhu, každé slovo negace, odmítnutí nebo prokletí, je-li řeč o absolutismu. Nic se mu nepromine beztrestně. Každý nešvar se mu přičte na vrub. Jeho námluvy se setkávají s posměškem. Jeho hrozby budí nenávist. Pravda, vláda knížete Svjatopolka poskytla značných úlev tisku, avšak rozsah jejich zájmů vyrostl mnohem výše než blahosklonnost Ústřední správy ve věcech tiskových. Totéž bylo ve všech jiných oblastech: polovičnísvoboda, daná z milosti, draždila neméně než úplné otroctví. Takový je obecný osud ústupků v revolučním období: neuspokojují, nýbrž jenom podněcují požadavky. Tyto zvýšené požadavky se projevovaly v tisku, na schůzích, na sjezdech a dráždily opět vládu, která rychle pozbývala důvěry v sebe a hledala pomoci v odvetných opatřeních. Schůze a sjezdy se rozpouštěly, na tisk se snášelo krupobití ran, demonstrace se rozháněly nemilosrdně zvěrsky. Konečně kníže Svjatopolk, jako by chtěl měšťanu pomoci oceniti defrnitivně význam ukazu z 12 prosince, vydal 31. prosince oběžník, v němž vysvětloval, že revise stavu rolnických hospodářství, ohlášená liberálním ukazem, má se díti na základě projektu Pleveho.

To byl poslední vládní akt roku 1904. Rok 1905 se začal událostmi, které položily osudový mezník mezi minulost a přítomnost. Učinily krvavou čáru za obdobím „vesny“, za dobou dětství politického uvědomeni. Kníže Svjatopolk, jeho dobrota, jeho plany, jeho důvěra, jeho oběžníky — všechno bylo odvrženo a zapomenuto.

2. 9. leden

Velitel střelců: Velký gosudare, lid nemůžeme udržet — derou se násilím, volají: „Chceme caru Borisovi se poklonit, cara Borise vidět.“          Boris: Vrata dokořán: mezi národem ruským a carem není přehrad.                  (A. Tolstoj: Car Boris.)

I

„Gosudare, my, dělníci, naše děti, ženy a slabí starci, naši otcové, přišli. jsme k Tobě, gosudare, hledat právdy i záštity. Jsme ochuzeni, hnětou nás, tíží nás nesnesitelnými pracemi, posmívají se nám, neuznávají nás za lidi, chovají se k nám jako k otrokům, kteří musí nésti svůj osud a mlčet. Snesli jsme již dosti utrpení, ale vhánějí nás stále dále do propasti bídy, bezpráví a nevědomosti. Rdousí nás despotismus a libovůle a my těžce dychame. Není už sil, gosudare! Jsme u mezí trpělivosti; nastala pro nas strašná chvíle, kdy je lepší umřít než dále žíti v nesnesitelných mukách.“

Těmito s1avnostnmi slovy, v nichž hrozba proletářů přehlušuje prosbu poddaných, se začínala proslulá petice petrohradských dělníků. Vyjadřovala všechen útisk a křivdy, jimiž trpí lid. Mluvila o všelikém příkoří: od průvanu v továrnách až po politické bezpráví v zemi. Žádala amnestii, svobodu tisku, odluku církve od státu, osm hodin denně práce, pevné mzdy a postupné odevzdání půdy lidu. Ale především zdůraznila požadavek svolání ústavodárného shromáždění podle obecného a rovného hlasovacího práva.

„To jsou, gosudare,“ takto se končila petice, „hlavní naše potřeby, s nimiž jsme přišli k Tobě. Nařiď a zapřisahej se, že je splníš — a učiníš Rusko silným a slavným, zapíšeš jméno své do srdcí našich i našich potomků na věčné časy. A nedovolíš-li toho, budeš-li mlčet k naší prosbě — umřeme zde, na tomto náměstí pred Tvým palácem. Nemáme kam jíti a nemáme proč. Máme jenom dvě cesty — buď k svobodě a štěstí, nebo v hrob. Ukaž, gosudare, na kteroukoliv z těchto cest — půjdeme jí bez odmluvy, byť to i byla cesta k smrti. Nechť je náš život obětí za usoužené Rusko. Není nám líto této oběti — ochotně ji přineseme.“

A přinesli ji.

Dělnická petice byla nejenom opakem rozbředlé frazeologie liberálních resolucí svými vyhraněnými hesly politické demokracie, ale svými požadavky svobody stávek a osmihodinného pracovního dne vnášela také do nich třídní obsah. Avšak její dějinný význam není v jejím znění, nýbrž v tom, že byla podána. Petice byla jenom úvodem k ději, který sjednotil dělnické masy kolem přeludu ideální monarchie — sjednotil je, aby hned nato postavil proletariát tváří v tvář skutečné monarchii jako dva smrtelné nepřátele.

Chod událostí je v dobré paměti. Události se rozvinuly v několika dnech s pozoruhodnou záměrností. 3. ledna vypukla stávka v Putilovském závodě. 7. ledna bylo již stávkujících dělníků na 140.000. Vyvrcholení stávky bylo 10. ledna. 13. ledna začali již zase pracovati. Tedy: nejprve stávka hospodářská z náhodné příčiny. Ta se šíří, zachvacuje desetitisíce dělníků a tím se mění v politickou událost. Stávku vede Společnost továrních a dílenských dělníků, organisace policejního původu. Radikálové, jejichž banketová politika se octla v slepé uličce, hoří netrpělivostí. Jsou nespokojeni čistě hospodářským rázem stávky a strkají jejího vůdce, Gapona, vpřed. Gapon se dává na cestu politiky a setkává se v dělnických masách s nesmírnou nespokojeností, rozhořčením a revoluční energií, v níž úplně tonou malinké záměry Gaponových liberalnich podnecovatelu. Objevuje se sociální demokracie. Přivítána nepřátelsky, přizpůsobuje se rychle posluchačstvu a zmocňuje se ho. Její hesla jsou dychtivě přijímána masou a jsou ztvrzována peticí.

Vlády jako by nebylo. Kde je toho příčina? Lstivá provokace? Anebo žalostná zmatenost? To i ono. Byrokraté Svjatopolkova slohu byli tupohlavě zmateni. Rota Trepovova, snažící se učiniti konec „vesně“ a proto vědomě jdoucí vstříc krvavé řeži, způsobila, že se události vyvinuly k svému nezbytnému konci. Telegraf docela nespoutaně ohlašoval celému světu každou etapu stávky. Pařížští domovníci věděli už tři dny předem, že v Petrohradě bude v neděli 22. ledna o dvou hodinách odpoledne revoluce. A ruska vlada nehnula ani prstem, aby krvavé řeži zabránila.

V jedenácti sekcích dělnické společnosti konaly se stále schůze. Pracovalo se o petici a mluvilo se o plánu pochodu k carskému paláci. Gapon jezdil od sekce k sekci, sociálně demokratičtí agitátöři mluvili do ochraptění a padali únavou. Policie se nevměšovala do ničeho. Jako by jí nebylo.

Tak, jak se smluvili, pochodovali k paláci klidně, bez zpěvu, bez praporů, bez řečí. Oblékli se do svátečních šatů. Z některých částí města nesli ikony a korouhve. Všude naráželi na vojsko. Přemlouvali vojáky, aby je pustili, plakali, snažili se obejíti, pokoušeli se prodrat. Vojáci stříleli celý den. Zabitých je na sta, raněných tisíce. Kolik jich správně bylo, nebylo možné zjistiti, neboť policie odvážela v noci těla zabitých a tajně je zakopávala.

Ve 12 hodin v noci 9. ledna psal Georgij Gapon:

„Vojákům a důstojníkům, zabíjejícím nevinné bratry, jejich ženy a deti, všem utiskovatelům lidu — mé pastýřské prokletí. Vojákům, kteří pomohou lidu dobýti si svobody — mé požehnání. Zprošťuji je vojenské přísahy zrádci carovi, který přikázal prolíti nevinnou krev...“

Dejiny užily fantastického plánu Gaponova pro své cíle — a Gaponovi zbývalo jen to, aby svou autoritou kněze dal sankci jejich revolučnímu závěru.

11. ledna v zasedání Výboru ministrů navrhl hrabě Witte, jenž tehdy ještě nebyl u moci, aby se o událostech z 9. ledna jednalo a aby se jednalo také o opatřeních, „jimiž by se pro budoucno zamezily tak smutné zjevy“. Návrh hraběte Witteho byl zamítnut jako návrh, „o němž jednati není Výbor příslušný a jenž není na denním pořádku sedění“. Výbor ministrů přešel mimo začátek ruské revoluce, neboť ruska revoluce nebyla napsána na programu jeho sedění.

II

Ovšem, nikdo nemohl předvídati formy, jaké nabyla dějinná událost z 9. ledna. Kněz, kterého dějiny takovýmito neočekávanými cestami postavily na několik dnů v čelo dělnické masy, vtiskl událostem pečeť své osobnosti, svých myšlenek, svého důstojenství. A tato forma zakrývala mnoha očím skutečný obsah událostí. Vnitřní smysl 9. ledna se nevyčerpává symbolikou průvodu k Zimnímu paláci. Kněžský háv Gaponův byl jenom odznak. Skutečný činitel byl proletariát. Začíná od stávky, sjednocuje se, vytyčuje politické požadavky, vychází do ulic, soustřeďuje na sebe nadšené sympatie všeho obyvatelstva, dostává se do srážky s vojskem a začíná ruskou revoluci. Gapon nevytvořil revoluční energie petrohradských dělníků, jenom ji odkryl, aniž se toho sám nadál. Syn kněze, později seminarista, duchovní akademik, vězeňský kněz, agitátor mezi dělníky za zřejmé blahovůle policie, objevil se pojednou v čele statisícového davu. Jeho oficiální postavení, kněžský háv, živelné podráždění malo uvědomělých mas a neuvěřitelně rychlý vyvoj událostí učinily Gapona „vůdcem“.

Gapon, fantasta na psychologickém podkladě dobrodružství, sanguinik jižního původu s nádechem taškářství, úplně nevědomý v společenských věcech, byl schopen právě tak málo události říditi, jako je předvídat. Události vlekly jej.

Liberální společnost dlouho věřila, že se všechno tajemství 9. ledna skrývalo v osobnosti Gaponově. Stavěli jej proti sociální demokracii — sektě doktrinářů — jako politického vůdce, jenž zná tajemství, jak se zmocnit masy. Při tom zapomínali, že by 9. ledna nebylo, kdyby byl Gapon nenašel několik tisíc uvědomělých dělníků, prošlých socialistickou školou. Ti jej naráz obepjali jako železný kruh, z něhož by se nebyl mohl vyrvat, i kdyby byl chtěl. Ale nepokoušel se o to. Hypnotisován vlastním úspěchem, dal se unášet vlnou.

Jestliže jsme se však už druhý den po Krvavé neděli nemýlili o docela podřízeném politickém významu Gaponově, přece jsme nade vši pochybu přeceňovali jeho osobnost. V svatozáři pastýřského hněvu, s pastýřským prokletím na rtech jevil se zdáli jako postava téměř biblická. Zdálo se, že v nitru mladého kněze petrohradské věznice, v níž se soustřeďovali odsouzenci před cestou do vyhnanství, probudily se ohromné revoluční vášně. Ale ve skutečnosti? Když ohně dohořely, Gapon se zjevil všem jako úplná politická a mravní nula. Jeho pózy před socialistickou Evropou, jeho slabošské „revoluční“ dopisy ze zahraničí, naivní i hrubé, jeho příjezd do Ruska, tajné styky s vládou, stříbrníky hr. Witteho, náročné a nejapné besedy se spolupracovníky konservativních listů, žvanivost a chvastavost, a konečně žalostná zrada, která byla příčinou jeho záhuby — všechno to zničilo dokonale představy o Gaponovi z 9. ledna. Vzpomínáme mimoděk pronikavých slov Viktora Adlera, vůdce rakouské sociální demokracie, který řekl, když dostal první telegram o tom, že Gapon přijel z Ruska do zahraničí: „Škoda... Pro jeho dějinnou památku by bylo lépe, kdyby byl zmizel právě tak tajemně, jako se objevil. Zůstala by překrásná, romantická báje o knězi, který zdvihl zdymadla ruské revoluce... Jsou lidé — dodal Adler s jemnou ironií, kterou tak vynikal — které lépe míti mučedníky než soudruhy ve straně...

III

Revo1učního lidu v Rusku ještě není. Tak psal Petr Struve ve svém zahraničním časopise Osvobožděnije 7. ledna 1905 právě dva dny před akcí petrohradských dělníků, zardoušenou gvardějskými pluky.

„Revolučního lidu v Rusku není,“ — řekl ústy socialistického renegáta ruský liberalismus, jenž v tříměsíčním období banketů sebe ujistil, že on je hlavní postava politické scény. A toto prohlášení ještě ani nedošlo do Ruska, když již telegraf roznesl do všech konců světa velikou zvěst o začátku ruské revoluce...

Čekali jsme na ni, nepochybovali jsme o ní. Pro nás byla po mnoho let jenom závěrem naší „doktriny“, které se posmívaly nuly všech politických odstínů. V revoluční úkol proletariátu ony nevěřily, zato věřily v sílu peticí zemstev, ve Witteho, v Svjatopolka-Mirského, v baňku dynamitu... Nebylo politického předsudku, v nějž by nevěřily. Jenom víru v proletariát pokládaly za předsudek.

Nejenom Struve, nýbrž také všechna ta „vzdělaná společnost“, do jejíchž služeb Struve přešel, ukázala se překvapena událostmi. S očima úžasem a slabostí do široka otevřenýma pozorovala z svých oken rozvíjející se dějinné drama. Vměšování inteligence do událostí bylo jistě žalostné a nicotné. Deputace několika literátů a profesorů vydala se ke knížeti Svjatopolku-Mirskému a k hraběti Wittemu „doufajíc — jak vysvětloval liberální tisk — osvětliti věc tak, aby bylo možné se vyhnout užití vojenských sil“. Hora se valila na horu a hrstka demokratů myslila, že postačí trochu přešlapovat ve dvou ministerských předsíních, aby se odvrátilo, co nelze odvrátit. Svjatopolk nepřijal deputace, Witte bézmocně pohodil rukama. A zatím policie, snad jenom proto, aby se s shakespearovskou volností vnesly prvky komedie do veliké tragedie, prohlásila nešťastnou deputaci za „zatímní vládu“ a dopravila ji do Petropavlovské pevnosti. Avšak v politickém vědomí inteligence, v této beztvárné mlhovině, vyryly lednové dni příkrou hraniční brázdu. Na neurčitou dobu založily do archivu náš tradiční liberalismus s jeho jediným statkem: vírou v šťastnou změnu vládních figur. Pošetilé vladaření Svjatopolka-Mirského bylo pro tento liberalismus obdobím největšího rozkvětu. Ukaz o reformách z 12. prosince byl jeho nejzralejším plodem. Avšak 9. leden splavil „vesnu“, postaviv na její místo vojenskou diktaturu, a všechnu moc vložil do rukou nezapomenutelnému generálu Trepovovi, jehož liberalni oposice právě nedávno srazila s místa moskevského policejního ředitele. Zároveň s tím se v liberální společnosti zřejmě projevil rozchod demokracie s majetkovou oposici. Akce dělníků přinesla převahu radikálním živlům inteligence, právě tak jako dříve dala akce zemstev trumf do rukou oportunistickým živlům. Ve vědomí levého křídla oposice nabyla věc politické svobody po prvé reálních forem, zjevila se po prvé jako věc boje, převahy sil, prudkého útoku mohutných lidových mas. Zároveň revoluční proletariát, včera ještě „politická fikce“ marxistů, ukázal se dnes mohutnou skutečností.

„Lze-li nyní,“ psal vlivný liberální týdeník Právo, „po krvavých lednových dnech pochybovat o myšlence dějinného poslání městského proletariátu v Rusku? Zřejmě je tato otázka, alespoň v této dějinné chvíli, rozřešena — rozřešena nikoli námi, nýbrž těmi dělníky, kteří v proslulých lednových dnech vepsali strašnými, krvavými událostmi svá jména v posvátnou knihu ruského sociálního hnutí.“ Mezi statí Struveho a těmito řádky minul jediný týden — avšak je mezi nimi dějinná epocha.

IV

9. leden byl chvílí obratu v politickém vědomí kapitalistické buržoasie.

Jestliže se v poslední předrevoluční léta na velkou nespokojenost kapitálu vytvořila celá škola vládní demagogie (zubatovština), provokující dělníky k hospodářským srážkám s továrniky, aby byly odvráceni od srážky se státní mocí, tu po Krvavé neděli obvyklý chod průmyslového života ustal docela. Výroba pokračovala s přestávkami, chvílemi, které zbývaly mezi vlněním. Úžasné zisky z vojenských dodávek připadaly nikoli průmyslu, trpícímu krisí, nýbrž neveliké skupině privilegovaných monopolních lichvářů, a nebyly s to smířit kapitál s neustále rostoucí vnitřní anarchií. Jedno odvětví průmyslu za druhým přechází do oposice. Bursovní společnosti, průmyslově sjezdy, tak zvaná „poradní byra“, to jest zakuklené syndikáty a jiné organisace kapitálu, včera ještě politicky panenské, vyslovovaly dnes nedůvěru samoděržavné policejní státní moci a promluvily jazykem liberalismu. Městsky kupec ukazal, že v oposici není pozadu za „osvíceným“ statkářem. Městské dumy se nejen připojovaly k zemstvům, ale někdy je i předčily; moskevská, vskutku kupecká duma městská se v ty dny vyšvihla do prvních řad.

Vzájemný boj různých odvětví kapitálu o přízeň a dary ministerstva financí ustupuje na čas před obecnou potřebou obnoviti občanský a státní pořádek. Na místo obvyklých myšlenek na koncese a podpory — anebo těsně vedle nich — se stavějí složitější myšlenky: rozvoj výrobních sil a rozšíření vnitřního trhu. Kromě těchto vedoucích myšlenek táhne se všemi peticemi, zápisky a resolucemi organisovaných podnikatelů velká starostlivost o uspokojení dělnických a rolnických mas. Kapitál byl rozčarován pochybným uzdravovacím účinkem policejní represe, jež jedním koncem bije dělníka po živém těle a druhým — průmyslníka po kapse, i dospěl k slavnostnímu závěru, že pokojnému chodu kapitalistického vykořisťování je třeba liberálního řádu.

„I ty, Brute!“ — naříká reakční tisk, vida, jak moskevští starověrní kupci, strážci odvěké bohabojnosti, pomáhají ústavním „platformám“. Ale tento nářek zatím ještě nezastavuje textilního Bruta. Musí ještě opsat svou politickou křivku, aby koncem roku ve chvíli, kdy proletářské hnutí dosahuje vrcholu, vrátil se znovu pod záštitu věky posvěcené, jediné nedílné nagajky.

V

Nejvýznamnější a nejpronikavější byl však účinek lednové řeže na proletariát celého Ruska. Od jednoho konce na druhý proběhla zemí ohromná stávková vlna, otřásající jejím tělem. Přibližně zachvátila stávka asi 122 měst a městeček, několik dolů donského uhelného revíru a 10 železnic. Proletářské masy se rozčeřily do dna. Stávka zachvátila asi milion dělníků. Bez plánu, nezřídka bez požadavků, hned přerušována a hned se zase obnovujíc, poslušna jen instinktu vzájemnosti, vládla v zemi asi dva mesice.

Ve chvíli největšího zanícení stávkové bouře, v únoru 1905, jsme napsali: „Po 9. lednu revoluce se již nezastaví. Nespokojuje se již podzemní, očím skrytou, buditelskou prací v nových a nových vrstvách — postoupila k přímé a rychlé přehlídce svých bojovných rot, pluků, praporů i sborů. Hlavní její silou je proletariát, proto si revoluce dělá stávku prostředkem své přehlídky.“

„Odbor za odborem, továrna za továrnou, město za městem zastavují práci. Železničáři jsou pionýry stávky, železniční trati jsou cestami stávkové epidemie. Kladou se hospodářské požadavky, které jsou téměř hned splněny úplně nebo zčásti. Avšak ani začátek, ani konec stávky není vymíněn plnou měrou charakterem vytčených požadavků a způsobem jich uspokojení. Stávka nevzniká proto, že by si hospodářský boj stanovil určité požadavky, naopak: požadavky se vybírají a vytyčují proto, že je třeba stávky. Třeba ukázat sobě samým, proletariátu druhých měst a konečně celému národu své nashromážděné síly, svůj třídní ohlas, svou pohotovost k boji, je třeba obecné revoluční přehlídky. A sami stávkující dělníci, i ti, kteří je podporují, i ti, kteří s nimi sympatisují, i ti, kteří se jich bojí, i ti, kteří je nenávidí — všichni chápou anebo smutně pociťují, že tato zuřivá stávka, která zachvacuje místo za místem, pak se zase hroutí a znovu se vichřicí řítí vpřed — všichni chápou nebo pociťují, že není sama od sebe, nýbrž že je z vůle revoluce, která ji poslala. Nad operačním polem stávky — a tím je celá země — visí cosi strašného, zlověstného, nasyceneho opovážlivostí.

„Po 9. lednu se revoluce už nezastaví. Nestarajíc se o vojenské tajemství, rozhánějíc s výsměchem sugesci životní rutiny, vede nás přímo a ryčně k svému vrcholu.“

3. Říjnová stávka

— Tak vy myslíte, že se revoluce blíží? — Ano, blíží se!              Novoje Vremja 5. května 1905. — Tu ji máte!              Novoje Vremja 14. října 1905.

I

Úplně svobodné lidové schůze v sálech universit v době, kdy na ulicích vládne neomezeně trepovština, toť jedna z nejpodivuhodnějších protismyslností revolučně-politickeho vývoje podzimních měsíců 1905. Jakysi starý, nevědomý generál Glazov, jenž se stal, nikdo neví proč, ministrem školství a osvěty, udělal jimi, čeho sám vůbec neočekával: útočiště svobodného slova. Liberální profesorstvo protestovalo: universita náleží vědě; ulice nemá místa v akademii. Kníže Sergěj Trubeckoj zemřel s touto pravdou na rtech. Avšak dveře university zůstávaly několik neděl široko otevřeny. Lid zaplňoval chodby, posluchárny i sály. Dělníci přímo z továren chvátali do university. Úřady byly zmateny. Mohly dělníky utlačovat, zavírat, šlapat i střílet, pokud zůstávali na ulicích nebo ve svých bytech. Ale sotva dělník přestoupil práh university, stal se hned nedotknutelným. Davům se tak dostávalo názorného vyučování o přednostech ústavního práva před právem samoděržavným.

30. září konaly se první svobodné lidové schůze v universitách petrohradské a kijevské. Telegrafní agentura s úžasem udává počet účastníků, kteří se shromáždili v slavnostním sále Vladimírské university v Kijevě. Kromě studentů, jak pravily telegramy, skládalo se množství účastníku „z cizích osob obého pohlaví, středoškoláků, mládeže městských soukromých škol, dělníků, všeliké sběře a otrhanců“.

Revoluční slovo se prodralo z podzemí a zaznělo universitními sály, posluchárnami, chodbami a dvory. Davy dychtivě hltaly hesla revoluce, překrásná svou prostotou. Neorganisovaný nahodilý dav, který se hlupákům byrokracie a dobrodruhům reakční žurnalistiky zdál „všelikou sběří“, projevoval mravní kázeň a politickou vnímavost, jež budila podiv i u měšťáckých publicistů.

„Víte, co mě ze všeho nejvíce překvapilo na universitní schůzi?“ — napsal feuilletonista Rusi. „Neobyčejný, vzorný pořádek. V jednacím sále byla brzy ohlášena přestávka a já jsem vyšel projít se chodbami. Universitní chodba je docela jako ulice. Všechny posluchárny, přiléhající k chodbě, byly plné lidu, v nich se konaly samostatné schůze jednotlivých frakcí. Chodba sama byla přeplněna do posledního místečka, dav se tlačil dopředu a dozadu. Někteří seděli na oknech, lavicích a skříních. Kouřili. Vypravěli nehlučně. Mohl sis myslit, že jsi na četně navštíveném routu, jenže poněkud vážnějším, než jaký bývá obvykle. A zatím toto byl lid — skutečný, opravdový lid, s červenýma rukama, popraskanýma od prace, se zemitou barvou obličeje lidí, kteří tráví den v uzavřených, nezdravých místnostech. A všem zářily oči v hlubokých očních důlcích... Těmto vyzáblým, špatně živeným lidem malého vzrůstu, přišlým sem z továren nebo závodů, z dílen, kde taví železo, kalí ocel, kde se žárem a dýmem svírá dech, těmto lidem je universita opravdový chrám, vysoký, prostorný, blyštící se sněhobílými barvami. A každé slovo, které se tu promluví, je jako modlitba... Probuzená zvědavost vssává tu jako houba všemožné učení.“

Ne, tento oduševnělý dav nevssával v sebe všemožné učení. Jen kdyby se tu byli pokusili mluvit ti reakční chlapíci, kteří lžou, jako by mezi radikálními stranami a masou nebylo politické vzájemnosti! Nesměli. Seděli ve svých reakčních doupatech a vyčkávali chvíle klidu, aby mohli pomlouvat minulost. Avšak nejen oni, ani politikové a řečníci liberální nemluvili k tomuto nepřehlednému, věčně se měnícímu obecenstvu. Tu vládli svorně řečníci revoluce. Tu spínala sociální demokracie nesčetné atomy lidu živým, pevným, politickým svazkem. Veliké sociální vášně davu převáděla na řeč dovršených revolučních hesel. Dav, jenž vyšel z university, nebyl už tím davem, který do university vcházel... Schůze se konaly každý den. Nálada dělníků stoupala stále výše, avšak strana nevydávala žádné výzvy. Obecná akce se předpokládala značně později — k výročí 9. ledna a na den svolání Státní dumy, která se měla sejít 10. ledna. Svaz železničářů hrozil, že nepustí do Petrohradu poslance Bulyginovy dumy. Avšak události přikvačily tak rychle, že to nikdo neočekával.

II

19. září stávkovali v Moskvě sazeči Sytinovy tiskárny. Žádali zkrácení pracovní doby a zvýšení akordní mzdy za 1000 písmenek bez vyloučení rozdělovacích znamének: tato malinká událost neotevřela dveře ničemu většímu, ani menšímu, než všeruské politické stávce, která se začala pro rozdělovací znaménka a podrazila nohy absolutismu.

Stávky v Sytinove tiskárně využilo — jak si stěžuje ve své zprávě policejní oddělení — vládou nedovolené sdružení, nazývající se Svaz moskevských tiskárenských a litografických dělníků. Navečer 24. září stávkovalo již 50 tiskáren. 25. září na schůzi povolené gradonačalnikem byl vypracován program požadavků. Gradonačalnik spatřoval v něm „zvůli sovětu zástupců tiskárenského dělnictva“ a na ochranu osobní „nezávislosti“ dělníků, jimž prý hrozila zvůle proletářské svéprávnosti, pokusil se tento policejní satrap zaškrtit tiskárenskou stávku pěstí.

Avšak stávka, vzniklá pro rozdělovací znaménka, přeskočila již zatím na druhá odvětví. Zastavili práci moskevští pekaři, a to tak důkladně, že dvě setniny 1. donského kozáckého pluku musily s nesmírnou chrabrostí, vlastní tomuto vojsku, vzít útokem pekárnu Filippovovu. 1. října přišel z Moskvy telegram, že stávka v továrnách a závodech ochabuje. Ale to byl jenom stávkový odpočinek.

2. října se sazeči petrohradských tiskáren usnesli projeviti své sympatie moskevským soudruhům třídenní stávkou. Z Moskvy přichází telegram, že závody „stávkují dále“. Shluků na ulicích nebylo: nejlepším spojencem pořádku se ukázal prudký lijavec.

Železnice, jimž byl souzen takový ohromný úkol v říjnovem boji, dávají první výstrahu. 30. září začalo to kvasiti v dílnách moskevsko-kurské a moskevsko-kazaňské železniční dráhy. Železničáři těchto dvou tratí byli hotovi začíti kampaň 1. října. Zrazuje je od toho jejich svaz. Svaz, opíraje se o zkušenost únorových, dubnových a červencových stávek jednotlivých větví, připravuje obecnou železniční stávku na dobu svolání Státní dumy; teď je proti dílčím akcim. Ale kvašení nepřestává. Již 30. září začala se v Petrohradě oficiální „porada“ zástupců železničních zaměstnanců o pensijních pokladnách. Porada samočinně rozšiřovala svou plnou moc a za potlesku celé železniční veřejnosti se proměnila v nezávislý odborově-politický sjezd. Se všech stran přicházely pozdravy sjezdu. Kvas se šířil. Myšlenka neprodlené obecné stávky železničních zaměstnanců začíná se probíjet v moskevském železničním uzlu.

3. října přichází nám z Moskvy telefonická zvěst, že stávka v továrnách a závodech povlovně ustává. Na moskevsko-brestské dráze, kde se v železničních dílnách stávkovalo, se pozoruje hnutí pro početí práce.

Stávka není ještě rozhodnuta. Ještě se rozmýšlí a kolísá.

Schůze delegátů tiskárenských, strojírenských, stolařských, tabáčních a jiných dělníků se usnesla ustavit společný sovět dělníků celé Moskvy.

V dalších dnech jako by všechno směřovalo k uklidnění. Stávka v Rize se skončila. 4. a 5. října se začalo pracovat v mnoha moskevských tiskárnách. Noviny vyšly. Druhý den vyšly saratovské noviny po týdenní přestávce: zdálo se, že nic nesvědčí o valících se událostech.

Na universitní schůzi v Petrohrade se 5. října přijímá resoluce, v níž je výzva ukončiti stávku ze solidarity v den, jak bylo původně stanoveno. 6. října začínají pracovat petrohradští sazeči po třídenní stávkové manifestaci. Týž den petrohradský gradonačalnik podává již zprávu o úplném pořádku na šlisselburské silnici a o obecném obnovení práce, zastavené vlivem zpráv z Moskvy. 7. října začala pracovat polovice dělníků Něvských loděnic. Za Něvskou zástavou pracovaly všechny závody kromě Obuchovského závodu, jenž vyhlásil politickou stávku do 10. října.

Jak vidět, chystaly se zase všední dny — ovšem, všední dny revoluce. Zdálo se, že stávka se několikráte nesoustavně pokusila o zdar, pak svých pokusů zanechala a zmizela... To se však jenom zdálo.

III

Ve skutečnosti se chystala rozvinout docela. Rozhodla se vykonat své dílo co nejdříve — a naráz se chopila železnic.

Pod vlivem napiaté nálady na všech tratích, zvláště v moskevském uzlu, rozhodlo se předsednictvo svazu železničních zaměstnanců vyhlásit obecnou stávku. Při tom se myslilo jenom na zkoušku mobilisovat bojové síly na všech místech; sám boj se odkládal jako dříve na leden.

7. říjen byl rozhodující den. „Začala se srdeční křeč,“ jak psalo Novoje Vremja: moskevské železniční dráhy odumíraly jedna za druhou. Moskva byla odříznuta od země. V telegrafu se předháněly ustrašeně zprávy: města Nižnij Novgorod, Arzamas, Kašira, Rjazaň, Věněv stěžují si jedno přes druhé na zradu železničních drah.

7. října zastavila práci moskevsko-kazaňská dráha. V Nižním Novgorodě zastavila práci romodanovská poboční dráha. Druhého dne se stávka rozšířila na moskevsko-jaroslavskou, moskevsko-nižněgorodskou a moskevsko-kurskou trať. Ale jiné ústřední trati se neozvaly hned.

8. října na poradě zaměstnanců petrohradského uzlu bylo rozhodnuto organisovat činně všeruský železniční svaz, jehož základy byly dány na dubnovém sjezdu v Moskvě, s tím, aby vládě bylo podáno ultimatum a požadavky aby byly podepřeny stávkou veškeré železniční sítě. O stávce se tu mluvilo ještě jako na neurčité budoucno.

9. října stávkovaly: moskevsko-kijevsko-voroněžská, moskevsko-brestská a jiné trati. Stávka nabývá podmanivé síly a cítíc pevnou půdu pod nohama, zbavuje se všech zdrželivých, vyčkávavých a nepřátelských rozvah.

9. října na mimořádně schůzi petrohradského sjezdu delegátů železničních zaměstnanců se vydávají a hned se telegraficky na všechny strany rozesílají obecná hesla železniční stávky: osmihodinový den pracovní, občanské svobody, amnestie, ústavodárné shromáždění.

Stávka začíná jistě ovládat zemi. Nerozhodnost mizí již docela. Spolu s přibýváním stávkujících roste i jejich sebevědomí. Nad hospodářské potřeby odborové se vytyčují revoluční požadavky třídy. Prorvavši se z mezí odborových a místních, nabývá stávka vědomí revoluce — a to jí dodává neobyčejné odvahy.

Pádí po kolejích a mocně uzavírá za sebou cestu. Ohlašuje předem železničním telegrafem svůj pochod. „Stávkujte!“ přikazuje do všech konců. 9. října oznamovaly noviny celemu Rusku, že na kazaňské dráze byl zatčen s proklamacemi elektrotechnik Bědnov. Doufali ještě stále, zabavivše balík provolání, že se jim podaří stávku zastavit. Blázni! Stávka pokračuje...

Sleduje ohromný záměr — zastavit průmyslový a obchodní život v celé zemi — a nespouští při tom s mysli ani jedinou podrobnost. Kde jí telegraf odpírá sloužit, strhává s vojenskou rozhodností telegrafní dráty nebo převrací telegrafní sloupy. Zadržuje pohybující se lokomotivy a vypouští z nich páru. Zastavuje elektrárny, a je-li to těžké — přerušuje elektrické vedení a hrouží nádraží ve tmu. Tam, kde urputný odpor brání jejím záměrům, nerozpakuje se rozebrat koleje, pokazit semafor, převrátit lokomotivy, zatarasit cestu, nastavět železniční vozy napříč mostu. Vniká do elevátoru a zastavuje činnost zdvihadla. Nákladní vlaky zastavuje tam, kde je zastihuje, zatím co vlaky osobní často propouští do stanice nejbližšího železničního uzlu nebo i do místa určení.

Jenom aby učinila zadost vlastním cílům, dovoluje si porušiti slib, zavazující ke stávce. Otevírá tiskárnu, potřebuje-li natisknout věstník revoluce, užívá telegrafu k rozšíření stávkových příkazů, propouští vlaky se zástupci stávkujících.

Ve všem jiném nedělá výjimek: zavírá závody, lékárny, obchody, soudy.

Občas je její pozornost znavena a ostražitost tu a tam slábne. Mnohdy se nezbedný vlak prorve skrz stávkovou závoru — tu za ním vypravuje honičku. Vlak běží jako zločinec mimo temná a pustá nádraží, bez telegrafního hlášení, s úžasem a nejistotou. Ale konec konců ho stávka dostihuje, zastavuje lokomotivu, vyhání strojvůdce a vypouští páru.

Stávka pouští v zápas všechny prostředky: vyzývá, přemlouvá, zapřisahá, prosí na kolenou — tak učinila v Moskvě řečnice na nástupišti kurského nádraží — hrozí, nahání strachu, hází kameny, konečně střílí z revolveru. Chce dosahnout sveho cile stůj co stůj. Dává příliš mnoho v sázku: krev otců, chléb dětí, vážnost své síly. Celá třída poslouchá jejích příkazů — a jestliže se jí nepatrná částečka této třídy, zkažená těmi, proti nimž stávka vede svůj zápas, staví v cestu, ký div, sráží-li hrubým úderem?

IV

Hybné nervy země odumírají víc a více. Hospodářský organismus chradne. Smolensk, Kirsanov, Tula, Lukojanov marně si stěžují na úplnou železniční stávku. Nemotorné železniční oddíly nemohou nic pořídit, neboť proti nim je celá trať, celá síť. 10. října odumřely téměř všechny dráhy na Moskvu, počítajíc v to nikolajevskou dráhu (na Petrohrad) až po Tver — a Moskva se úplně ztratila v středu nesmírného území. Jako poslední v moskevském železničním uzlu zastavila provoz savelovská dráha 16. října.

10. října večer shromáždili se v sále moskevské university stávkující železniční zaměstnanci a usnesli se stávkovat až do splnění všech požadavků.

Železniční stávka postupuje od středu na okraje. 8. října zastavila práce rjazaňsko-uralská trať, 9. října brjánská trať polesské dráhy a smolenskodankovská dráha; 10. října kursko-charkovsko-sevastopolská a jekatěrinska dráha, obě charkovského železničního uzlu. Ceny životních potravin začaly všude rychle stoupat. Již 11. října si Moskva stěžuje na nedostatek mléka.

Týž den dosáhla železniční stávka ještě dalších úspěchů. Začala váznout doprava na samarsko-zlatoústské dráze. Zastavila se práce v orelském uzlu. Na jihozápadních drahách zastavily práce největší stanice: Kazatin, Birzula a Oděsa, na charkovsko-nikolajevské dráze Kremenčuk. Zastavily se polesské dráhy. Do Saratova za ten den přijely tři vlaky, ale jenom se zástupci, které zvolili stávkující zaměstnanci. Vlaky se zástupci byly po celé cestě nadšeně vítány; tak hlásil telegraf.

Železniční stávka se šířila nezadržitelně, zachvacovala trať za tratí, vlak za vlakem. 11. října vydal kuronský generální gubernátor pilný příkaz, podle něhož se zastavení práce na dráze bude trestat tříměsíčním žalářem. Odpověď na výzvu přišla hned. 12. října už nejel jediný vlak mezi Moskvou a Kreuzburgem, trať zastavila práci, vlak do Vindavy nedojel. 15. října zastavena práce ve Vindavě v elevátoru i v železniční dopravní kanceláři.

V noci s 11. na 12. října zastavila se doprava na všech viselských tratich. Rano nevyjely vlaky z Varsavy do Petrohradu. Týž den, 12. října, obklíčila stávka Petrohrad. Revoluční pud jí našeptal správnou taktiku: nejprve vyburcovala celou provincii, zaplavila vládnoucí Petrohrad tisíci ustrašených telegraniů, způsobila takto „psychologickou chvíli“, terorisovala ústřední úřady a pak se objevila sama, aby dala poslední ránu. Ráno 12. října byly naprosto jednomyslně zastaveny práce v celém petrohradském uzlu. Jediná finská dráha pracovala, vyčkávajíc revoluční mobilisaci celého Finska — začala stávkovat teprve za čtyři dny 16. října. 13. října stávka dostihla Revelu, Libavy, Rigy a Brestu. Zastaveny práce na stanici Permě. Zastavila se doprava na části taškentské dráhy. 14. října začaly stávkovat brestský uzel, zakavkazská dráha a stanice Asbachad a Nová Buchara na středoasijské dráze. Týž den začala stávka na sibiřské dráze; začavši se od Čity a Irkutska a postupujíc s východu na západ, dospěla 17. října do Čeljabinska a Kurganu. 15. října stála stanice Baku, 17. října zastavila práce stanice Oděsa.

K ochromení hybných nervů se přidalo na čas ochromení nervů smyslových: telegrafní zpravodajství bylo přerušeno, a to 11. října v Charkově, 13. v Čeljabinsku a Irkutsku, 14. v Moskvě, 15. v Petrohradě.

Pro stávku na drahách odmítla pošta přijímat dopisy určené do jiných měst.

Na staré moskevské silnici se objevila koňská „trojka“ pod kovaným obloukem.

Stály nejen všechny ruské a polské dráhy, nýbrž i dráha vladikavkazská, zakavkazská a sibiřská. Stávkovala celá železniční armáda: tři čtvrti milionu osob.

V

Objevily se znepokojivé zprávy bursy obilní, masné, zeleninové, rybné a jiných burs. Ceny poživatin, zejména masa, rychle stoupaly. Peněžní bursa se třásla strachy. Revoluce byla vždy jejím smrtelným nepřítelem. Sotva se střetla s revolucí tváří v tvář, bursa pobíhala jako divá. Vrhala se k telegrafu, ale telegraf mlčel nepřátelsky. Pošta rovnež odpírá sloužit. Bursa zaklepala na dveře Státní banky, ale ukázalo se, že banka neručí za včasné provedení peněžních převodů. Akcie železničních a průmyslových podniků slétly se v houf jako hejno poplašených ptáků, a letěly — nikoli ovšem nahoru, nýbrž dolů. V temném carství bursovní spekulace nastala panika a skřípění zubů. Peněžní styk se ztížil, platy z krajů do hlavního města přestaly docházet. Firmy platící hotově zastavily platy. Protestovaných směnek rychle přibývalo. Trassanti, remitenti, žiranti a ručitelé pobíhali zmateně sem tam a žádali o výk]ad zákona, přizpůsobený poruše, neboť stávka—revoluce porušila všechny zákony hospodářského chodu.

Stávka se neomezuje na železnice. Snaží se stát stávkou obecnou.

Vypustivši páru a uhasivši nádražní ohně, odchází s davem železničních dělníků do města, zastavuje tramvaje, bere za uzdu izvozčíkova koně a vysazuje jedoucí, zavírá obchody, hostince, kavárničky, krčmy a blíží se jistě k vratům továrny. Tam ji už čekají. Zazní poplašný hvizd, práce se zastavuje, dav na ulici naráz roste. Stávka kráčí dále a již nese rudý prapor. Na praporu je napsáno, že chce ústavodárné shromáždění a republiku, že bojuje za socialismus. Kráčí mimo redakci reakčního listu. Nenávistně se ohlíží po tomto ohništi ideové nákazy, a jestliže se jí pod ruku namane kámen, vrhá jej v okno. Liberální tisk, který myslí, že slouží národu, vysílá k ní deputaci, slibuje, že vnese smír v tyto strašné dny a prosí, aby sám byl ušetřen. Sázecí kasy letí do svých příhrad, sazeči vycházejí na ulice. Zavírají se kanceláře, banky... Stávka ovládla vše.

10. října se začíná obecná politická stávka v Moskvě, Charkově a Revelu. 11. října v Smolensku, Kozlově, Jekatěrinoslavi a Lodži. 12. rijna v Kursku, Bělgorodě, Samaře, Saratově a Poltavě. 13. října v Petrohradě, Orši, Minsku, Kremenčuku, Simferopole. 14. října v Gomelu, Kalyši, Rostově na Donu, Tiflise, Irkutsku. 15. října ve Vilně, Oděse. Batumu. 16. října v Orenburgu. 17. října v Jurevu, Vitebsku, Tomsku. Práce zastavily ještě Riga, Libava, Varšava, Plock, Bělostok, Kovno, Dvinsk, Pskov, Poltava, Nikolajev, Mariupol, Kazaň, Čenstochov, Zlatoúst a jiná města. Všude odumírá průmyslový život a v mnohých místech i život obchodní. Školy se zavírají. K stávce proletariátu se připojují svazy inteligence. Porotci se na mnohých místech zdráhají soudit, advokáti obhajovat, lékaři léčit. Smírčí soudci zavírají své síně.

VI

Stávka organisuje ohromné schůze. Napětí davů a zmatek úřadů vzrůstají souběžně, živíce se vzájemně. Ulice a náměstí se plní jízdními a pěšími strážemi. Kozáci provokují stávku k odporu: vjíždějí do davu, švihají biči, sekaji šavlemi, schovani za rohem střílejí bez vystrahy.

Tu stávka ukazuje, kde může, že není nikterak pouhým vyčkávacím zastavenim praí, že není trpným protestem s rukama složenýma na prsou. Brání se a ve své obraně přechází v útok.

V několika jižních městech staví barikády, zmocňuje se skladů zbraní, ozbrojuje se a. vyvíjí ne-li vítězný, jistě hrdinný odpor.

V Charkově 10. října po schůzi zmocňuje se dav skladu zbraní. 11. října u university postavili dělníci a studenti barikády. Poděl ulic byly složeny převrácené telegrafní sloupy; k nim připojili železná vrata, okenice, mřížoví, bedny, desky a trámy; všechno to bylo svázáno telegrafním drátem. Některým barikádám udělali kamenný základ; na trámy navalili těžké kamenné desky, vyrvané z chodníků. K jedné hodině odpoledne bylo s pomocí této jednoduché, ale nezvyklé architektury postaveno deset barikád. Zabarikádována byla rovněž okna a průchody university. Nad „obvodem, v němž je universita“, bylo vyhlášeno náhlé právo... Velení nad obvodem bylo dáno jakémusi, nepochybně statečnému generálu Mauovi. Gubernátor však dal přednost smírnému jednání. Prostřednictvím liberálního měšťáctva byly vypracovány čestné podmínky kapitulace. Organisována milice, kterou občanstvo vítá nadšeně. Pořádek obnovuje milice. Z Petrohradu však žádají, aby se nový pořádek potlači1 násilím. Milice, sotva vznikla, je rozháněna, město je opět v moci zbojníků pěších i na koni.

V Jekatěrinoslavi 11. října po zrádné střelbě kozáků do pokojného davu objevily se na ulicích po prvé barikády. Bylo jich šest. Největší z nich, matka-barikáda, stála na Brjánském náměstí. Vozy, koleje, sloupy, spousta drobných předmětů — všechno to, čím revoluce, podle slov Viktora Huga, může mrštiti na hlavu starému pořádku — se rychle hrnulo na její vybudování. Kostra barikády býla zanesena silnou vrstvou hlíny. Po stranách vyryty jámy a před nimi nataženy drátěné překážky. Na každé barikádě bylo již od rána několik set osob. První útok vojska byl marný, teprve o půl čtvrté hodině odpoledne zmocnili se vojáci první barikády. Při jejich útoku byly se střech shozeny dvě pumy, jimiž bylo několik vojáků zabito a zrančno. Navečer se vojsko zmocnilo všech barikád. 12. října nastal klid hřbitovní. Vojsko čistilo pušky, revoluce pochovávala sve oběti.

16. říjen byl dnem barikád v Oděse. Od rána převraceli na Preobraženské a Riše1evské ulici vozy tramvaje, strhovali vývěsné štíty, káceli stromy, snášeli lavičky na hromadu. Čtyři barikády, chráněné ostnatým drátem, přehrazovaly ulice přes celou šíři. Vojsko se jich zmocnilo po boji a s pomocí domovníků je rozmetalo.

V mnoha jiných městech došlo na pouliční srážky s vojskem, a na pokusy o postavení barikád. Úhrnem však byly říjnove dny politickou stávkou, revolučními manévry, současnou přehlídkou všech bojových sil, avšak nikterak ozbrojeným povstáním.

VII

Ale absolutismus přece jenom se dal na ústup. Strašné napětí, které se zmocnilo celé země, zmatené zprávy z venkovských gubernií, zprávy, které už jenom svou početností přímo ohromovaly, úplná nejistota, co přinese zítřek — všechno to působilo nesmírný zmatek ve vládních řadách. Nebylo ani úplné a bezpodmínečné jistoty o armádě: na schůzích se objevovali vojáci; řečníci-důstojníci ujišťovali, že třetina armády je „s lidem“. A pak stávka na drahách působila nesmírné překážky v přesunech vojsk, jež měla potlačit revoluci. A konečně — evropská bursa. Pochopila, že má co činit s revolucí a prohlásila, že dále toho nestrpí. Žádala pořádek a ústavní záruky.

Zmatený a sražený absolutismus ustoupil. Byl vydán manifest (17. října). Hrabě Witte se stal ministerským předsedou, a to — nechť se pokusí to popříti — vlivem vítězství revoluční stávky, či lépe řečeno: neúplností tohoto vítězství. V noci se 17. na 18. října chodil lid ulicemi s rudými prapory, žádal amnestii, zpíval „Věčnou paměť“ na místech, kde se v lednu střílelo do lidu a volal prokletí pod okny Pobědonoscevovými a redakce Nového Vremene... 18. října ráno začaly se první vraždy ústavodárného období.

Nepřítel nebyl zadušen. Ustoupil jenom na čas před silou, která se tu neočekávaně rozvinula. Říjnová stávka ukázala, že revoluce může v jeden čas vzburcovat celou městskou Rus. To je ohromný krok vpřed — a vládnoucí reakce jej ocenila, když odpověděla na říjnovou stávku jednak manifestem ze 17. října, jednak — mobilisací všech svých bojových kádrů k černému teroru.

VIII

Před deseti lety (1895) řekl Plechanov na londýnském mezinárodním socialistickém sjezdě: Ruské revoluční hnutí zvítězí jako hnutí dělnické, anebo vůbec nezvítězí.

7. ledna 1905 napsal Struve: Revolučního lidu v Rusku není.

17. října vláda samoděržaví potvrdila první vážné vítězství revoluce a tohoto vítězství dosáhl proletariát. Plechanov měl pravdu: Revoluční hnutí zvítězilo jako hnutí dělnické.

Pravda, říjnová stávka byla nejen hmotně podporována měšťáctvem, nýbrž byla i podepřena stávkou svobodných povolání. Ale tím se na věci pranic nemění. Stávka inženýrů, advokátů a lékařů samostatného významu mít nemohla. Ta jenom zcela malou měrou zvýšila politický význam obecné stávky světa práce tělesné. Zato zdůraznila nesporné, neomezené vůdcovství proletariátu v revolučním boji. Svobodná povolání, která si po 9. lednu osvojila základní demokratická hesla, vytčená petrohradskými dělníky, podrobila se v říjnu dokonce té metodě boje, v níž záleží specifická síla proletariátu: stávce. Nejrevolučnější křidlo inteligence, studentstvo, přeneslo již dávno za okázalých protestů veškerého liberálního profesorstva stávkový boj z továren na university. Proletariát zmocňoval se stále více samojediný vedení revoluce, a tak se rozšířila stávka na soudy, lékárny, krajské správy i městské dumy.

Stávka říjnová podala očitý důkaz, že revoluci měst má v ruce jediné proletariát, a zároveň ukázala, že města sama vedou v zemi rolníků.

Stará moc půdy, tolik velebená spisovatelskou školou narodniků, byla nahrazena panovačnou mocí kapitalistických měst.

Město se stalo pánem situace. Soustředilo v sobě ohromné bohatství, připoutalo k sobě vesnici železem kolejí, po těchto kolejích vtáhlo do svého lůna nejlepší podnětné a tvůrčí síly všech oblastí života, podrobilo si hmotně i duševně celou zemi. Reakce důkladně vypočítává procento městského obyvatelstva a utěšuje se tím, že Rusko je přece ještě jenom země rolnická. Politický význam soudobého města se právě tak málo měří prostým číslem jeho obyvatel, jak málo lze jím měřit jeho význam hospodářský. Ústup reakce před stávkou měst za mlčení vesnic je nejlepší důkaz diktatury měst.

Říjnové dni ukazaly, že v revoluci náleží vedení městům, v městech — proletariátu. Ale zároveň odhalily politickou osamocenost uvědoměle revolučního města od živelně vznícené vesnice.

Říjnové dni vytkly prakticky v ohromném rozměru otázku: na čí straně je armáda? Ukázaly, že na odpovědi na tuto otázku závisí sudba ruské svobody.

Říjnové dni revoluce způsobily říjnové orgie reakce. Černá síla využila chvíle revolučního odlivu a provedla krvavý útok. Za svůj úspěch děkovala tomu, že stávka-revoluce, která pustila z rukou kladivo, nechopila se j e š t ě meče. Říjnové dni se strašnou silou ukázaly revoluci, že je třeba zbraní.

Organisovat vesnici a připoutat ji k sobě; těsně se spojit s armádou; ozbrojovati se — toť jsou prostá a veliká naučení, vštípená proletariátu říjnovým bojem a říjnovým vítězstvím.

O tato naučení se opírá revoluce.

^*   _*   ^*

V naší stati Před 9. lednem, napsané v období liberální „vesny“, pokusili jsme se nastíniti cesty, na nichž se mají rozvíjeti další revoluční vztahy. Vyzvedli jsme při tom velmi důrazně hromadnou politickou stávku jako nezbytnou metodu ruské revoluce. Někteří bystrozrací politikové, jinak lidé ctihodní po všech stránkách, obviňovali nás, že se pokoušíme předpisovat revoluci recepty. Tito kritikové nám vysvětlovali, že stávka, jakožto specifický prostředek třídního proletářského boje, nemůže splnit v prostředí národní měšťácké revoluce úkolu, jaký my jí „vnucujeme“. Události, rozvíjející se přes mnohé důvtipné šablony, zbavily nás již dávno nutnosti odpovídat těmto ctihodným kritikům. (Jde o menševické publicisty Martova, Dana a j.) Obecná petrohradská stávka, na jejímž základě se odehrálo drama 9. ledna, rozburácela se ještě dříve, než svrchu zmíněná stať vyšla tiskem: patrně tedy byl náš „recept“ prostě plagiátem revolučního vývoje.

V únoru 1905, v době zmatených a nejednotných stávek, způsobených přímo Krvavou nedelí v Petrohrade, jsme napsali:

„Po 9. lednu revoluce se již nezastaví. Nespokojuje se již podzemní, očím skrytou buditelskou prací v nových a nových vrstvách — postoupila k přímé a rychlé přehlídce svých bojovných rot, pluků, praporů i sborů. Hlavní její silou je proletariát, proto si revoluce prostředkem své přehlídky dělá stávku.“

„Odbor za odborem, továrna za továrnou, město za městem zastavují práci. Zelezničáři jsou průkopníky stávky, železniční trati jsou cestami stávkové epidemie. Kladou se hospodářské požadavky, které jsou téměř hned splněny plně, anebo zčásti. Avšak ani začátek, ani konec stávky není podmíněn docela povahou vytčených požadavků a způsobem jich uspokojení. Stávka nevzniká proto, že by si hospodářský boj stanovil určité požadavky — naopak, požadavky se vybírají a vyznačují proto, že je třeba stávky. Třeba ukázat sobě samým, proletariátu jiných měst a konečně celému národu své nashromážděné síly, svůj třídní ohlas, svou pohotovost k boji, je třeba obecné revoluční přehlídky. A sami stávkující dělníci, i ti, kteří je podporují, i ti, kteří s nimi svmpatisu]í, i ti, kteří se jich bojí, ti, kteří je nenávidí, všichni chápou anebo smutně pociťují, že tato zuřivá stávka, která zachvacuje místo za místem, pak se zase hroutí a znovu se vichřicí řítí vpřed, — všichni chápou nebo pociťují, že není sama od sebe, nýbrá že je to jenom vůle revoluce, která ji poslala.“

Nezmýlili jsme se: na základně, připravené devítiměsíční stávkovou kampaní, vyrostla veliká stávka v říjnu.

Organicky povrchnímu liberalismu byla říjnová stávka právě tak neočekávanou věcí, jako jí byl 9. leden. Do jeho předběžného dějinného schematu se tyto události nehodily; vřezávaly se do něho jako klín a liberální myšlení se s nimi smiřovalo dodatečně. Ale co nadto. Jestliže liberalismus, opírající se o zemské sjezdy, přezíravě nedbal do říjnové stávky myšlenky obecné stávky, tu po 17. říjnu týž liberalismus, opíraje se o skutečnost vítězné stávky, postavil se svým levým křídlem rozhodne proti každé jiné formě revolučního boje.

„Tato pokojná stávka,“ napsal pan Prokopovič v Právu, „provázená daleko menšími obětmi než lednové hnutí, stávka, která se skončila státním převratem, byla revolucí, která od základu změnila státní stroj Ruska.“

„Dějiny,“ pokračuje pisatel, „zbavivše proletariát jednoho prostředku boje za lidová práva, — pouličního povstání a barikád, daly mu jiný, ještě mocnější prostředek, — obecnou politickou stávku“. (Právo čís. 41 z r. 1905.)

Z toho, co jsme výše řekli, je zřejmé, jakou ohromnou důležitost jsme přisuzovali hromadné politické stávce jako nezbytné metodě ruské revoluce v době, kdy se radikalismus pánů Prokopovičů živil záblesky naděje v oposici zemstev. Avšak nemůžeme nikterak dopustit, že by obecná stávka změnila a zaměnila staré metody revoluce. Změnila jenom jejich tvářnost a doplnila je. A stejně tak, jakkoliv vidíme.veliký význam říjnově stávky, nemůžeme dopustit, že by stávka „od základu změnila státní stroj Ruska“. Naopak, všechen následující politický vývoj vysvětluje se právě jenom tím, že říjnová stávka se státního stroje n e d o t k l a. A co víc, stávka ani n e m o h l a způsobit státního převratu. Jako politická stávka vyčerpala své poslání tím, že postavila nepřátele tváří v tvář.

Je nade vši pochybu, že stávka železničních drah a telegrafu vnesla neobyčejné rozrušení ve vládní mechanismus. Toto rozrušení bylo tím větší, čim déle stávka trvala. Avšak déle trvající stávka vnášela rozrušení do celého veřejného hospodářského života a nezbytně zeslabovala samy dělníky. Konec konců se nemohla neskončit. Ale jakmile se jen zakouřilo z komína první lokomotivy a zaklepal první Morseův přístroj, nabyla moc, která se tu udržela, možnosti vyměnit všechny polámané páky a obnoviti vůbec všechny nevhodné části starého státního stroje.

V boji je neobyčejně důležité zeslabiti nepřítele; tuto práci vykonává stávka. Burcuje v jeden čas armádu revoluce. Avšak ani to, ani ono nezpusobuje samo o sobě státního prevratu.

Zbývá ještě vyrvat moc z rukou jejích starých nositelů a odevzdat ji do rukou revoluce. Toť právě základní úkol! Obecná stávka vytváří toho jen nezbytně předpoklady, avšak na řešení samého úkolu je metoda stávky úplně nedostatečná.

Stará státní moc se opírá o svou hmotnou sílu, především o armádu. Na cestě k skutečnému a nikoli papírovému „převratu“ stojí armáda. V určitou chvíli revoluce vyvstává především otázka: na čí straně jsou sympatie a bodáky vojáků? Tato otázka se neřeší anketou. Lze pověděti mnoho cenných a nepochybných úsudků o šířce a přímosti soudobých měst, o nejnovějších modelech zbraní aj. aj. Ale těmito technickými úvahami se nevyčerpává otázka revolučního dobytí státní moci. Váhavost armady musi byt překonána. Revoluce dosahuje toho tím, že sráží davy lidu s armádou. Obecná stávka způsobuje příznivé okolnosti této srážky. Je to krutá metoda, ale jiné dějiny nemají.

4. Vznik Sovětu dělnických zástupců

Říjen, listopad a prosinec roku 1905 je doba vyvrcholení revoluce. Toto období se začíná skromnou stávkou moskevských typografů a končí se rozmetáním starobylého hlavního města ruských carů vládními vojsky. Avšak první místo v událostech tohoto období — s vyloučením závěrečné chvíle, moskvskěho povstání — nenáleží Moskvě.

Úkol Petrohradu v ruské revoluci nelze vůbec srovnávat s úkolem Paříže v revoluci XVIII. století. Paříž mohla jednak pro hospodářskou jednoduchost Francie a jednoduchost jejích dopravních prostředků, jednak správní centralisací revoluci v podstatě lokalisovat ve svých hradbách. Toho naprosto nebylo u nás. Kapitalistický vývoj vytvořil v Rusku právě tolik samostatných revolučních ohnišť, kolik bylo středisk velikého průmyslu, samostatných, zároveň však těsně spjatých navzájem. Železniční dráha a telegraf, ač stát má centralistický ráz, revoluci decentralisovaly, ale zároveň vnesly jednotu v její akce na všech místech. Lze-li proto uznat převažující význam hlasu Petrohradu, tu nikoli v tom smyslu, že by byl Petrohrad soustředil revoluci na Něvském prospektu nebo u Zimního paláce, nýbrž jediné v tom, že jeho hesla a metody boje docházely mohutného revolučního ohlasu v celé zemi. Typ petrohradské organisace, tón petrohradského tisku stávaly se ihned vzorem pro venkov. Místní krajové události, mimo povstání v loďstvu a pevnostech, samostatného významu neměly.

Jsme-li takto oprávněni postavit něvské hlavní město do středu všech událostí z konce roku 1905, tu v Petrohradě samém musíme postavit v popředí Sovět dělnických zástupců. Nikoli jenom proto, že je to největší dělnická organisace, jakou kdy Rusko vidělo. Nikoli jenom proto, že petrohradský Sovět byl vzorem Moskvě, Oděse a mnoha jiným městům.. Ale především proto, že tato čistě třídní, proletářská organisace byla organisací revoluce jakožto mocného převratného děje. Sovět byl osou všech událostí, k němu se připínály všechny nitky, od něho vycházely všechny příkazy.

Čím byl vlastně tento Sovět?

Sovět dělnických zástupců vznikl jako odpověď na objektivní, postupem událostí vznikající potřebu takovéto organisace, která by se těšila vážnosti bez tradicí, která by naráz obemkla rozptýlený stotisícový dav téměř bez jakýchkoliv dřívějších organisačních útvarů; která by sjednotila revoluční proudy v proletariátu, byla schopna podnětu, kontrolovala samočinně sama sebe — a hlavně kterou by bylo lze ve 24 hodinách vydupat ze země. Sociálně demokratická organisace, v podzemí spínající těsně několik set a myšlenkově spojující několik tisíc dělníků Petrohradu, dovedla dáti masám heslo, ozářivši bleskem politické myšlenky jejich živelnou zkušenost, — ale spojit stotisícový dav živým o r g a n i s a č n í m svazkem bylo nad její síly, už jenom proto, že hlavní část své práce vykonávala vždycky v spikleneckých dílnách, skrytých davům. Organisace sociálních revolucionářů trpěla týmiž nemocemi podzemí, zhoršenými slabostí a nepevností. Nadto jednak vzájemne třenice dvou stejně silných skupin sociální demokracie, jednak boj obou skupin se sociálními revolucionáři vedly k naprosté nezbytnosti vytvořiti n e s t r a n i c ko u organisaci. Tato organisace, aby se těšila vážnosti mas již druhý den po svém vzniku, musila byt organisována na základech co nejširšího zastoupení. Jaký základ zvolit? Odpověď se dávala sama sebou. Protože jediným svazkem mezi proletářskými davy, nedotčenými ve smyslu organisačním, byl výrobní proces, nezbývalo než ustanoviti zastupitelskou zásadu podle továren a závodů^[c].

Podnětu vytvořiti revoluční dělnické samosprávné těleso chopila se 10. října ve chvíli, kdy se blížila stávka ze všech největší — jedna z dvou petrohradských sociálně demokratických organisací. Večer 13. října v budově Technologického ústavu konalo se již první zasedání příštího Sovětu. Schůze se účastnilo ne víc než 30—40 zástupců. Bylo usneseno vyzvat neprodleně proletariát hlavního města k obecné politické stávce a k volbám zástupců. „Dělnická třída“, pravilo se ve výzvě vypracované na prvnim zasedani, „sáhla k poslednímu mocnému prostředku světového dělnického hnutí — k obecné stávce“.

„...V příštích dnech dojde v Rusku na rozhodující události. Ty určí na dlouhá léta osud dělnické třídy. Musíme přivítat tyto události plně připraveni, sjednoceni naším společným Sovětem...“

Toto ohromně důležité usnesení bylo přijato jednomyslně — a to bez jakýchkoliv rozprav, které by se dotýkaly zásady obecné stávky, jejích metod, cílů a možností, zatím co v německé sociální demokracii vzbudily brzo nato právě tyto otázky vášnivý ideový boj. Není třeba vysvětlovat tuto skutečnost růzností národní psychologie — naopak, právě my, chováme chorobnou náruživost k mudrování o taktice a chorobné nadšení pro malicherné předvídání budoucna. Příčinou jednotnosti byla revolučnost doby. Sovět od první hodiny svého vzniku do hodiny zániku byl pod mocným tlakem revoluční vichřice, která docela bez okolků předstihovala práci politického uvědomění.

Každý krok dělnického zastupitelstva byl předem usnesen, „taktika“ byla zřejmá. O metodách boje nebylo třeba hovořit — sotva bylo kdy je vyjádřit...

^*   _*   ^*

Říjnová stávka se jistě blížila k svému vyvrcholení. V čele stávky byli kovodělníci a tiskaři. Ti začali boj první a rázně a jasně vyjádřili 13. října sva politicka hesla.

„Vyhlašujeme politickou stávku,“ prohlásil Obuchovský závod, tato bašta revoluce „a budeme se až do konce bít za ústavodárné shromáždění, volené podle obecného, rovného, přímého a tajného práva hlasovacího, aby byla v Rusku zřízena demokratická republika.“

Dělníci elektráren, vytknuvše táž hesla, prohlásili: „Budeme společně se sociální demokracií bojovat za své požadavky do konce a prohlašujeme před celou dělnickou třídou, že jsme hotovi bojovat se zbraní v rukou za úplné osvobození lidu.“

Ještě rozhodněji vyjádřili hlavní úkol dělníci tiskárenští, vysílajíce 14. rijna sve zastupce do Sovetu:

„Uznávajíce, že jenom trpný boj, že pouhé zastavení práce je nedostatečné, usnášíme se: proměnit armádu stávkující dělnické třídy v armádu revoluční, to jest organisovat ihned bojovné družiny. Nechť se tyto bojovné družiny postarají o ozbrojení ostatní dělnické masy, třeba i přepadenim obchodu se zbranemi a odnímáním zbraní policii a vojsku, kde je to jenom možné.“ Tato resoluce nebyla prázdné slovo. Bojovné skupiny typografů zabraly neobyčejně úspěšně největší tiskárny, aby natiskly Zprávy Sovětu dělnických zástupců (Izvěstija Sověta rabočich deputatov) a prokázaly neocenitelné služby provedení poštovně-telegrafní stávky.

15. října pracovala ještě většina textilních tovíren. Sovět, aby připoutal k stávce dělníky dosud nestávkující, vypracoval celou stupnici prostředků — od slovních výzev až po přinucení násilím. Kde nepomáhala natištěná výzva, tam stačilo, aby se objevil dav stávkujících dělníků, mnohdy jen několik lidí — a práce se zastavovala.

„Šel jsem kolem továrny Peklije,“ podává Sovětu zprávu jeden ze zástupcu. „Vidím, že se tam pracuje. Zazvonil jsem. ‚Řekněte, že přišel zástupce dělnického Sovětu.‘ — ‚Co chcete?‘ ptá se ředitel. — ‚Jménem Sovětu žádám, aby se vaše továrna hned zavřela.‘ — ‚Dobře, ve tři hodiny zastavime práci.‘“

16. října stávkovaly již všechny textilní továrny. Obchod se zastavil nejenom ve středu města. V dělnických čtvrtích se zavřely všechny obchody. Sovět, rozšiřuje stávku, rozšiřoval se o další zástupce a upevňoval se. Každý stávkující závod volil svého zástupce a pověřiv jej mandátem, posílal ho do Sovětu. Druhého zasedání se již účastnili zástupci čtyřiceti velkých závodů, dvou továren a tří odborových svazů: typografů, obchodních zaměstnanců a kancelářských zaměstnanců. Na tomto zasedání, které se konalo v Technologickém ústavu v posluchárně pro fysiku, byl autor těchto řádků přítomen po prvé.

Bylo to 14. října, kdy se jednak stavka, jednak rozpory ve vlade blížily jistě kritické chvíli. Ten den byl vydán proslulý ukaz Trepovův: „Naprázdno nestřílet a patronami nešetřit.“ A na zítřek 15. října pojednou týž Trepov uznal, že „v lidu uzrála potřeba schůzování“ a zakázav schůze v budovách vysokých škol, sliboval, že pro schůze vyhradí tři městské budovy. „Jaká to změna“, napsali jsme v Zprávách Sovětu dělnických zástupců, „za 24 hodin: včera ještě jsme byli zralí jenom pro patrony, kdežto dnes jsme již uzráli pro lidové schůze. Krvavý ničemník řekl pravdu: v tyto veliké dny boje zraje lid hodinami!“

Proti zákazu byly vysoké školy 14. října večer lidem přeplněny. Všude se konaly schuze. „My, účastníci schůze, prohlašujeme, takova byla odpověď vládě, „že nám, revolučnímu lidu Petrohradu, je těsno v těch pastech, do nichž nás zve generál Trepov. Prohlašujeme, že se budeme scházet tak jako dřív v universitách, v závodech, na ulicích a na všech jiných místech, kde toho bude potřeba:“ Ze slavnostní síně Technologického ústavu, kde jsme promluvili o nezbytnosti podati městské dumě požadavek, aby dělnická milice byla ozbrojena, přešli jsme do posluchárny pro fysiku. Tu jsme po prvé spatřili Sovět zástupců, vzniklý den předtím. Na lavicích amfiteatrálně seskupených sedělo 100 dělnických zástupců a členů revolučních stran. Za stolem demonstrátorovým usedl předseda a zapisovatelé. Schůze se více podobala vojenské radě než parlamentu. Po záplavě slov — po této nakažlivině zastupitelských sborů — nebylo tu ani stopy. Předmět jednání — rozšíření stávky a ohlášení požadavků dumě — měl čistě praktický ráz a hovořilo se o něm věcně, stručně, energicky. Pociťovalo se, že každý atom času má svou důležitost. Sebemenší odklon k řečnění setkával se s rozhodným odporem předsedovým za drsných sympatií celé schůze. Zvláštní deputace byla pověřena podat dumě tyto požadavky: 1. neprodleně se postarati o řádné zásobování dělnictva potravinami; 2. určiti budovy ke schůzím; 3. zrušit všechny příspěvky na policii, četnictvo, odejmout policii a četnictvu místnosti v městských budovách atd.; 4. poskytnouti peníze na ozbrojení petrohradského dělnictva, bojujícího za svobodu.

Vzhledem k složení městské dumy — duma se skládala z byrokratů a domácích pánů — mělo jen agitační účel jít na ni s požadavky tak radikálními. Sovět se ovšem po této stránce nikterak neklamal. Praktických výsledků neočekával a ani jich nebylo.

16. října, po mnoha dobrodružstvích, pokusu o zatčení a pod. — připomínáme, že toto všechno se stalo ještě před vydáním manifestu s ústavními sliby — deputace Sovětu byla přijata „soukromou schůzí“ petrohradské městské dumy. Duma se především na žádost deputace, energicky podporované skupinou radních, usnesla, že kdyby byli zatčeni dělničtí zástupci, vypraví duma k městskému veliteli starostu s prohlášením, že městská rada pokládá zatčení zástupců za urážku dumy. Teprve až bylo toto usnesení přijato, byly ohlášeny dumě požadavky.

„Převrat, který se v Rusku děje,“ takto zakončil svou řeč mluvčí deputace soudruh Radin (zemřelý soudruh Knunians), „jest převrat měšťácký, je na prospěch i majetných tříd. Ve váš vlastní prospěch, pánové, jest, aby se uskutečnil co nejrychleji. A máte-li jen poněkud schopnost předvídavosti, chápete-li opravdu do důsledků prospěch své třídy, musíte všemi silami pomáhati lidu, aby zvítězil co nejdříve nad absolutismem. Nám není třeba ani vašich resolucí s projevy sympatie, ani platonické podpory našich požadavků. Žádáme, abyste svou součinnost dokazali praktickými činy.“

„Volební soustava pánů je příčinou, že majetek města o půl druhém milionu obyvatel je v rukou několika tisíc majetníků. Sovět dělnických zástupců žádá — a má právo žádat a nikoli prosit, neboť zastupuje několik set tisíc dělníků — Sovět dělnických zástupců žádá, aby majetek města byl dán k disposici všem obyvatelům města pro jejich potřeby. A protože nyní je nejvážnějším veřejným úkolem boj s absolutismem, k tomuto boji je nám třeba místa pro naše schůze — otevřte nám naše městské budovy!“

„Potřebujeme peněz na další vedení stávky — poukažte městské peníze na to, a nikoli na podporu policie a četníků!“

„Potřebujeme zbraní na dobytí a udržení svobody.— poukažte peníze ria organisování proletářské milice!“

Pod ochranou skupiny radních vyšla deputace ze zasedací síně. Duma odmítla všechny hlavní požadavky Sovětu a projevila důvěru policii jakožto ochránkyni pořádku.

^*   _*   ^*

Tou měrou, jak se rozvíjela říjnová stávka, stával se ovšem i Sovět osou obecné politické pozornosti. Jeho význam rostl doslova nikoli dny, ale hodinami. Především se kolem něho seskupil průmyslový proletariát. Svaz železničních zaměstnanců vstoupil s ním v těsné spojení. „Svaz svazů“, jenž se přimkl k stávce 14. října, musil už od počátku uznat protektorát Sovětu. Četné stávkové výbory — inženýrů, advokátů, státních úředníků — přizpůsobovaly se svými usneseními usnesením jeho. Sovět, podrobuje si rozptýlené organisace, sjednocoval revoluci kolem sebe.

A zároveň vzrůstalo rozdvojení ve vládních řadách.

Trepov postupoval rázně a laskal své kulomety. 12. října přiměl cara Mikuláše, aby se dal v čelo všech vojsk petrohradské posádky. 14. října již vydával příkaz nešetřit patron. Rozdělil hlavní město ve čtyři vojenske obvody s čtyřmi generály v čele. Jako generání gubernátor hrozí všem obchodníkům s potravinami, že je vypoví do 24 hodin, zavřou-li své obchody. 16. října uzamkl všechny vysoké školy Petrohradu a obsadil je vojskem. Bez formálního vyhlášení výjimečného stavu jej ve skutečnosti zavedl. Jízdní hlídky terorisovaly ulice. Vojsko bylo rozestaveno všude — v státních a veřejných budovách, i ve dvorech soukromých domů. V době, kdy i členové carského baletu se přidávali k stávce, zaplňoval Trepov vytrvale prázdná divadla vojáky. Cenil zuby a mnul si ruce v předtuše horkého díla.

Zmýlil se ve výpočtu. Zvítězil proud byrokracie Trepovovi nepřátelský, jenž se snažil o taškářsky smírné narovnání s dějinami. Proto byl povolán Witte.

17. října hajduci Trepovovi rozehnali schůzi Sovětu dělnických zástupců. Ale Sovět se postaral o to, jak se sejít po druhé, usnesl se stávkovati dále s dvojnásobnou energií, doporučil dělníkům, aby až do obnovení práce neplatili ani činže, ani zboží vzatého na dluh, a vyzval majetníky domů a obchodníky, aby dluhů na dělnících nevymáhali. Ten den, 17. října, vyšlo první číslo Zpráv Sovětu dělnických zástupců.

A týž den podepsal car ústavní manifest.

5. 18. říjen

Osmnáctý říjen byl dnem velikých rozpaků. Ohromně davy lidu se valily, nevědouce kudy kam, ulicemi Petrohradu. Ústava byla dána. Co teď? Co lze a co nelze dělat?

V tyto nepokojné dny jsem nocoval u jednoho ze svých přátel, jenž byl v státní službě^[d]. Ráno 18. října přivítal mě s úsměvem radostného pohnutí, s nímž zápasil obvyklý skeptický výraz jeho chytrého líce. V ruce držel list Vládního Věstníku (Pravitelstvennyj Věstnik).

„Vydali ústavní manifest!“

„Není možné!“

„Čtěte!“

Četli jsme nahlas. Nejprve veliký zármutek oteckého srdce pro vzpouru, potom ujištění, že „hoře lidu je hořem naším“, konečně kategorický slib všech svobod, zákonodárného práva dumy a rozšíření volebního práva.

Pohlédli jsme na sebe mlčky. Bylo těžké vyjádřit různící se myšlenky a city, vzbuzené manifestem. Svoboda shromažďovací, nedotknutelnost osobní, dozor nad státní správou... Ovšem, jsou to jenom slova. Ale přece to nejsou slova liberální resoluce, nýbrž. slova carského manifestu. Mikuláš Romanov, nejsvětější ochránce organisátorů pogromů, Telemach Trepovův — toť autor těchto slov! A tento zázrak udělala obecná stávka. Když před jedenácti lety liberálové ohlásili skromnou žádost, aby se samoděržavný panovník sblížil s lidem, vykrákal jim tehdy korunovaný junker za uši jako chlapcům pro jejich „nesmyslné blouznění“. To by]a jeho vlastni slova! A pojednou položil palce ke švům před stávkujícím proletariátem.

„Co tomuu říkáte?“ otázal jsem se svého přítele.

„Polekali se, hlupáci !“ odpověděl.

To byla odpověď bezmála klasická. Potom jsme přečetli nejoddanější zprávu Witteho s carovou poznámkou: „Přijmout jako směrnici.“

„Máte pravdu,“ řekl jsem, „hlupáci se opravdu polekali.“

Za pět minut jsem byl na ulici. První, koho jsem potkal, byl udýchaný student s čepičkou v ruce. Byl to soudruh^[e]. Poznal mne.

„V noci střílelo vojsko na Technologický ústav... Ríká se, že prý byla odtud hozena na vojsko puma. .. zřejmě provokace. Stráž právě před chvílí rozehnala šavlemi nevelké shromáždění na Zabalkanském prospekte. Profesor Tarle, ktery tam mluvil, je tšžce raněn šavlí. Říkají, že už zemřel...“

„Tak-s... Pro začátek to není zlé.“

„Všude se procházejí davy lidu. Čekají řečníky. Běžím teď na schůzi agitátorů strany. Co myslíte? O čem mluvit? Hlavní téma je teď přece — amnestie ?“

„O amnestii budou mluvit všichni i bez nás. Žádejte odvolání vojsk z Petrohradu. Ani jednoho vojáka v okolí na pětadvacet verst.“

Student, mávaje čepicí, běžel dále. Mimo mne projela ulicí jízdní stráž. Trepov sedí ještě v sedle. Střelba na Technologický ústav je jeho komentář k manifestu. Tito chlapíci se pustili hned do práce, rozptylující iluse o ústavě.

Prošel jsem mimo Technologický ústav. Byl, tak jako dříve, zavřen a chráněn vojáky. Na stěně visel starý slib Trepovův „nešetřit patron“. Vedle něho vylepil kdosi carský manifest. Na chodnících se shlukovaly zástupy lidu.

„Jděte k universitě!“ rozlehl se čísi hlas, „tam se bude mluvit.“ Šel jsem s nimi. Šli mlčky, rychle. Dav rostl každou minutu. Radosti něm nebylo — spíše nejistota a neklid... Stráží už vidět nebylo. Jednotliví strážníci se bojácně klidili stranou. Ulice byly vyzdobeny trojbarevnými prapory.

„Aha, Herodes svěsil ohon. Nebojsa !“ řekl hlasitě nějaký dělník.

Odpověděli mu smíchem souhlasu. Nálada se zjevně zvedala. Nějaký mladík sundal s vrat trojbarevný prapor i s žerdí, odtrhl modrou a bílou část a vysoko vyzvedl červený zbytek „národního“ praporu nad davem. Desítky lidí jej napodobily. Za několik minut vlálo nad davem mnoho praporů. Bílé a modré cáry se válely všude, dav po nich šlapal... Přešli jsme most a vstoupili na Vasiljevský ostrov. Na nábřeží vznikl ohromný trychtýř z lidu a jím netrpělivě proudil nepřehledný dav. Všichni se snažili protlačit k balkonu, s něhož měli mluvit řečníci. Balkon, okna a průčelí university byly ozdobeny rudými prapory. Namáhavě jsem pronikl dovnitř budovy. Mluvil jsem jako třetí nebo čtvrtý. S balkonu bylo vidět podivuhodný obraz. Ulice byla docela zaplněna lidem. Modré studentské čepičky a rudé prapory oživovaly výrazně vzhled statisícového davu. Bylo úplné ticho, všichni chtěli slyšet řečníky.

„Občané! Poté, když jsme šlápli vládnoucí bandě na hruď, slibují nám svobodu. Slibují nám volební právo, slibují nám zákonodárnou moc. Kdo to slibuje? Mikuláš Druhý. Slibuje to z dobré vůle? Slibuje to s čistým srdcem? To o něm nikdo neřekne. Začal své carování tím, že žehnal chlapíkům fanagorejcům^[f] za zavraždění jaroslavských dělníků, a kráčeje stále přes mrtvoly, dospěl ke krvavé neděli 9. ledna. A tohoto neúnavného kata na trůně jsme přinutili k přislíbení svobody. Jaké to veliké vítězství! Ale nespěchejte oslavovat vítězství: není úplné. Váží snad slib, že se zaplatí, tolik, co čisté zlato? Váží snad slib svobody tolik, co svoboda sama? Kdo z vás věří carským slibům, ať to řekne nahlas: my všichni bychom rádi viděli takového podivína. Ohlédněte se kolem, občané: změnilo se snad něco od včerejška? Otevřela se snad vrata našich žalářů? Nevládne snad Petropavlovská pevnost nad městem? Neslyšíte snad, tak jako dříve, stenání a skřípění zubů z jejích prokletých stěn? Vrátili se snad do svých domovů naši bratři z pustin Sibiře?...“

„Amnestii! Amnestii! Amnestii!“ zvolali dole.

Kdyby se vláda rozhodla poctivě sblížiti se s lidem, dala by nejprve ze všeho amnestii. Avšak, občané, což je amnestie všechno? Což nevisí vedle manifestu o svobodách příkaz o patronách? Nestříleli snad této noci na Technologický ústav? Což nerubali dnes do lidu, poslouchajícího klidně řečníka? Což není kat Trepov pánem Petrohradu?“

„Pryč s Trepovem! volali dole.

„...Pryč s Trepovem!— Ale cožpak je sám? Což není v byrokracii dost ničemů, kteří by jej nahradili? Trepov panuje nad námi s pomocí vojska. Gvardějci, potřísnění krví 9. ledna, to je jeho opora a síla. Oni to jsou, jimž Trepov veli nešetřit patron pro naše hrudi a pro naše hlavy. Nemůžeme, nechceme a nesmíme žít pod hlavněmi zbraní Občané! Ano, naším požadavkem bude — odvolati vojsko z Petrohradu! Nechť na pětadvacet verst kolem hlavního města není jediného vojáka. Svobodní občané budou chránit sami pořádku. Nikdo nebude trpět zvůlí a násilím. Lid vezme všechny pod svou záštitu...“

„Pryč s vojskem z Petrohradu!“

„...Občané! Naše síla je v nás samých. S mečem v ruce musíme stát na stráži svobody. Ale carský manifest — hleďte — to je prostý list papíru. Tu je a tu jej vidíte zmačkaný v mé pěsti. Dnes jej dali a zítra jej vezmou roztrhají na kousky, tak jako já trhám teď tuto papírovou svobodu před vašima očima!...“

Po mně mluvili ještě dva nebo tři řečníci a všichni končili výzvou shromážditi se ve čtyři hodiny na Něvském prospektu, u Kazaňského chrámu a odtud se dát k žalářům s požadavkem amnestie.

6. Vláda Witteho

Sedmnáctého října kapitulovala carská vláda, potřísněná krví a prokletím století, před povstáním dělnických mas v stávce. Žádné úsilí restaurace nevyškrtne této skutečnosti z dějin. Na posvěcenou korunu carského absolutismu je nezahladitelně vtisknuta stopa proletářské boty.

Zvěstovatelem carské kapitulace jak ve válce vnitřní, tak i zahraniční byl hrabě Witte. Witte, plebejský parvenu mezi urozenou vysokou byrokracií, nedostupnou vlivu obecných ideí, politických a mravních zásad, měl před svými soupeři přednost vyšinulce, nespoutaného nižádnými dvorními, šlechtickými a štolbovskými tradicemi. Proto se mohl rozvinout v ideální typ byrokrata, prostého nejenom nacionalismu, náboženství, svědomí a cti, ale i stavovských předsudků. To jej činilo více vnímavým k základním potřebám kapitalistického vývoje. Mezi dědičně tupými vrchními lovčími zdál se být státnickým geniem.

Ústavní kariéra hraběte Witteho je založena úplně na revoluci. Deset let nekontrolovaný účetní a pokladník samoděržaví byl roku 1902 odstaven svým soupeřem Plevem na místo, nedávající mu moci, to jest na místo předsedy předrevoluční ministerské rady. Pak, když byl sám Pleve „odstaven“ pumou teroristy, Witte se začal nikoli bez úspěchu vyšvihovat s pomocí úslužných novinářů k úkolu spasitele Ruska. S významnou tváří se hovořilo o tom, že Witte podporuje všechny liberální počiny Svjatopolka-Mirského. K porážkám na východě pokyvoval důvtipně hlavou. V předvečer 9. ledna odpověděl přestrašeným liberálům: „Víte, že nemám moci.“ Takto teroristické rány, japonské vítězství a revoluční události čistily mu dráhu. Z Portsmouthu, kde se podepsal na smlouvu předepsanou světovou bursou a jejími politickými agenty, vracel se jako vítěz. Bylo se co zamyslit nad tím, že nikoli maršál Oyjama, nýbrž on, Witte, dosáhl všech vítězství na asijském východě. K muži Prozřetelností seslanému soustřeďovala se pozornost všeho měšťáckého světa. Pařížský list Matin vystavil ve své výloze kousek pijáku, který Witte přiložil na svůj portsmouthský podpis. U zevlounů veřejného mínění vzbuzoval se od této chvíle zájem o všechno: o jeho ohromnou postavu, ba o jeho neforemné kalhoty, ba i o nos zpola promáčknutý. Jeho slyšení u císaře Viléma upevnilo nad nim jeste vice svatozář státnika vyššího stupně. Naopak zase jeho tajné pobesedování s emigrantem Struvem svědčilo o tom, že se mu podaii ochocit buřičský liberalismus. Bankéři byli u vytržení: tento muž dovede jim zabezpečit správné placení úroků. Po návratu do Ruska zaujal Witte, tváře se sebevědomě, své místo bez moci, promlouval liberální řeči v Radě a spekuluje zřejmě s povstáním, nazval stávkující železniční zaměstnance „nejlepšími pracovniky země“. Ve svých počtech se nezmýlil: říjnová stávka vynesla jej na místo samoderžavného ministra ústavniho Ruska.

Podle nejvyšší liberálni noty zahudl Witte ve své „nejoddanejší zprávě“. Je to pokus s dvorně-lokajskeho a fiskalně-kancelářského hlediště se povznést k výšinám politickeho zobecnění. Zpráva uznává, že pobouření, které zachvátilo zemi, není výsledek prostého podněcování, nýbrž že jeho příčina je v porušené rovnováze mezi ideovým úsilím ruské myslící „společnosti“ a mezi vnějšími formami jejího života. Nehledíme-li však k myšlenkové úrovni prostředí, v němž a pro něž zpráva byla psána, pojímáme-li zprávu jako program „státníkův“‚ překvapuje jeho zpráva nicotností myšlenky, bojácnou vyhýbavostí formy a kancelářsky neohrabanou řečí. Veřejné svobody byly vyhlášeny takovým způsobem, že jeho neurčitost se jenom zdůrazňovala rázností vysvětlivek, jimiž se svobodám stanovily hranice Witte, odvažuje se podnětu k ústavním reformám, ani nevyslovuje slova ústava. Doufá, že nepozorovaně uskuteční ústavu v praksi, opíraje se o ty, kdož jejího jména nevyslovují. Ale na to potřebuje, klid. Prohlašuje, že od této chvíle se bude žalářovat, konfiskovat a střílet třeba podle starých zákonů, ale v „duchu“ manifestu ze 17. října. Ve své taškářské naivnosti doufal, že revoluce ihned skloní zbraně před jeho liberalismem, jako den predtímsamoderžaví sklonilo zbraně před revolucí. Zmýlil se hrubě.

Děkoval-li Witte vítězství, či lépe říci, polovičatému rázu vitězství říjnové stávky za to, že nabyl moci, způsobily tytéž okolnosti pro něho předem situaci, z níž nebylo východiska. Revoluce se ukázala nedostatečně silnou, aby zničila starý státní stroj a ze složek vlastní organisace budovala stroj nový. Armáda zůstala v týchž rukou, jako dřív. Všichni staří správní úřednici od gubernátora po urjadnika, vybraní k ochrane potřeb samoděržaví, udrželi svá místa. Rovněž zůstaly nedotčeny všechny staré zákony — až do vydání nových. Takto se absoltitismns udržel úplně jako makavá skutečnost. Udržel se dokonce i jako jméno, neboť slovo samoděržec nevymizelo z carského titulu. Pravda, úřadům se přikázalo užívati zákonů absolutismu „v duchu“ manifestu ze 17. října. Ale to bylo totéž, jako by se bylo Falstaffu přikázalo prostopášnit v „duchu“ cudnosti. Výsledek byl, že se místní samoděržci šedesáti ruských satrapií docela pomátli. Tam kráčeli s proudem revoluční demonstrace a přikládali ruku k štítku furažky před rudými prapory, onde zase napodobovali Gesslera, žádajíce, aby obyvatelstvo před nimi smekalo jako před zástupci posvěcené osoby Jeho Veličenstva; tamto dovolovali sociálním demokratům voditi vojska k přísaze, onde zase nepokrytě organisovali protirevoluční vraždění. Zavládla úplná anarchie. Zákonodárné moci nebylo. Do- konce se ani nevědělo, kdy a jak bude ustavena.

Stále více vzrůstaly pochyby o tom, bude-li ustavena vůbec. Nad tímto chaosem visel hrabě Witte, jenž se staral o to, jak oklamat Pítěrhof i revoluci a jenž snad ze všeho nejvíc klamal sám sebe. Přijímal nesčetné deputace, radikální i reakční, byl stejně úslužný k těm i oněm, rozvíjel bez spojitosti své záměry před evropskými dopisovateli, psal denně vládní zprávy, v nichž plačtivě napomínal gymnasisty, aby se neúčastnili protivládních demonstrací a doporucoval všem třídám gymnasia i všem trídám společnosti, aby se pamatovaly a chopily se zase řádné práce — zkrátka pomátl se docela.

Zato protirevoluční živly byrokracie pracovaly na všech místech. Naučily se oceňovat podporu „veřejných sil“, probudily všude pogromové organisace a nedbajíce oficiální byrokratické hierarchie, sjednocovaly se navzájem, majíce ve vládě samé svého člověka v Durnovu. Durnovo, nejpodlejší to zástupce podlých mravů ruské byrokracie, činovník, mající pověst zloděje z řemesla, jejž dokonce proslulý Alexander III. musil vyhodit se slovy: „Pryč s tou sviní“, byl pojednou vytažen z kbelíku na smetí, aby jako ministr vnitra vytvořil protiváhu „liberálnímu“ ministerskému předsedovi. Witte přijal návrh, této hanebné — dokonce i pro něho hanebné — společné práce, která brzy zúžila jeho vlastní úkol na stejnou fikci, na niž skutečná prakse byrokracie zúžila manifest ze 17. října. Witte, uveřejniv řadu liberálně-byrokratických předpisů, dospěl k závěru, že ruská společnost nemá nejprostšího politického smyslu, mravní síly a sociálních instinktů: Přesvědčil se o svém ztroskotání a seznal nezbytnost krvavé politiky odvety jakožto „přípravného opatření“, než se uvede vchod nový stroj. Ale sám se pro to nepokládal za povolaného pro nedostatek „potřebných schopností“ a sliboval ustoupiti se svého místa osobě jiné. Selhal i tu. Jako ministerský předseda bez moci, všemi přezíraný, setrvával na svém místě po celé období od prosince do ledna, kdy pán situace Burnovo, vykasav si rukávy, konal krvavé dílo řezníka protirevoluce.

7. První dny „svobod“

Svůj poměr k manifestu vyjádřil Sovět příkře a určitě v den, kdy byl manifest uveřejněn. Zástupci proletariátu žádali: amnestii, zrušiti veškeru policii, odvolati vojska z města a ustaviti lidovou milici. Vysvětlujíce, toto usnesení, napsali jsme v úvodním článku Izvěstijí: „Tak ústava tedy byla dána. Dána byla svoboda shromažďování, ale schůze se obkličovaly vojsky. Dána byla svoboda slova, ale censura zůstávala nedotknutelná. Dána svoboda vědy, ale university byly obsazeny vojsky. Dána nedotknutelnost osobní, ale žaláře byly přeplněny vězni. Dán byl Witte, ale zůstal Trepov. Dána ústava, ale zůstalo samoděržaví. Věechno bylo dáno — a nebylo dáno nic.“ Čekají, že nastane klid? Nebude ho. „Proletariát ví, co chce a ví, co nechce. Nechce policejního zbojníka Trepova, ani liberálního makliře Witteho, nechce ani vlčího chřtánu, ani liščího ocasu. Nechce nahajky, zabalené v pergamen ústavy.“ Sovět se usnesl: obecnou stávku vésti dále.

Dělnické masy vykonávají toto usnesení podivuhodně jednomyslně. Tovární komíny stojí bez kouře jako němí svědci toho, že v dělnická bvdliště nepronikla iluse ústavy. Avšak přece jenom: od 18. října pozbývá stávka svého přímého bojovného rázu. Mění se v ohromnou d e m o n s t r a c i   n e d ů v ě r y. Tu však provincie která se dala do boje dříve než hlavni mesto, začíná pracovat. 19. října se končí stávka v Moskvě. Petrohradský Sovět se usnáší skončiti stávku 21. října přesně o polednách. Opouštěje pole poslední chystá podivuhodnou manifestaci proletářské kázně, vyzývaje statisíce dělníků, aby přišli k strojům v tutéž hodinu.

Ještě než se říjnová stávka skončila, podařilo se Sovětu změřit svůj ohromný vliv vzniklý v jediném týdnu: bylo to tehdy, kdy se po volání nesčetných davů dal v jejich čelo a šel s nimi ulicemi Petrohradu.

18. října ke čtvrté hodině odpoledne se statisícový dav sešel u Kazaňského chrámu. Jeho heslem byla amnestie. Chtěli jíti k žalářům, žádali o vedení a dali se k místu, kde zasedali dělničtí zástupci. V šest hodin večer volí Sovět tři zmocněnce, aby demonstraci vedli. S bílými šátky na hlavách i v rukou ukázali se zmocněnci v okně prvního poschodí. Dole dýchá a vlní se lidský oceán. Rudé prapory vlají nad ním jako plachtoviny na křídlech revoluce. Zmocněnce vítají s velikým jásotem. Všichni členové Sovětu scházejí dolů a tonou v davu. „Rečníka!“ Desítky rukou se vzpřahují k řečníku — a v mžiku se nohy řečníkovy opírají o čísi ramena. „Amnestii! K žalářům !“ Revoluční hymny, křik.. . Na Kazaňském náměstí a na Náměstí Alexandrově se obnažují hlavy: tu se k demonstrantům připojují stíny obětí z 9. ledna. Zpívají jim „Věčnou paměť“ a „Padli jste jako oběti“. Rudé prapory u domu Pobědonoscevova. Hvízdání a proklínání. Slyší je starý luňák?.. Nechť vyhlédne z okna bez bázně: v tuto chvíli se ho nedotknou. Nechť se podívá starýma zločineckýma očima na revoluční lid vládnoucí na ulicích Petrohradu. — Vpřed!

Ještě dvě, tři ulice a dav je u budovy Vyšetřovací vazby. Přichází zpráva, že je tam ukryta silná vojenská stráž. Vůdci demonstrace se rozhodují, že to půjdou vypátrat. Tu chvíli se objevuje deputace Svazu inženýrů — jak se potom ukázalo, zpola samozvaná — a oznamuje, že ukaz o amnestii je už podepsán. Všechny věznice jsou obsazeny vojskem a podle hodnověrné zprávy, kterou Svaz dostal, má prý Trepov volnou ruku, kdyby se dav přiblížil k věznicím; bylo by tedy krveprolití na bíle dni. Po krátké poradě předáci davy rozpouštějí. Demonstranti se zapřisahají, že kdyby ukaz nebyl veřejně prohlášen, seberou se na výzvu Sovětu znovu a půjdou na žaláře...

Boj za amnestii se vedl všude. V Moskvě 18. října domohl se mnohotisícový dav u generálního gubernátora toho, že političtí vězni byli neprodleně propuštěni, jejich seznam byl dán deputaci stávkového výboru^[g] a osvobození z žalářů se dálo pod jejím dozorem. Týž den rozbily davy Simferopolu vrata žalářů a odvezly politické vězně v kočárech. V Oděse a Revelu byli vězni vypuštěni na naléhání demonstrantů. V Baku vedl pokus osvoboditi vězně k srážce s vojskem: tři zabití, osmnáct raněných. V Saratově, Vindavě, Taškentě, Poltavě, Kovnu...—všude, všude demonstrativní pochody k žalářům. „Amnestii!“— toto volání se odráží nejen od uliční dlažby, ale dokonce i petrohradská městská duma je opakuje.

„Nu, sláva Bohu! Blahopřeji vám, pánové!“ řekl Witte, vraceje se od telefonu, obrácen k třem dělníkům, zástupcům Sovětu. „Car podepsal amnestii.“

„Byla dána amnestie úplná anebo jen částečná, hrabě?“

„Byla dána amnestie, pri níž dbáno zdravého úsudku, ale přece jenom je dostatečně rozsáhlá.“

22. října vláda konečně uveřejnila carský ukaz „O úlevě v zlém osudu osobám, které se před vydáním manifestu dopustily zločinné protistátní činnosti“ — žalostný to, kramářsky nečistý akt s odstupňovaným „milosrdenstvím“, skutečné dítko ducha té moci, v níž Trepov ztotožňoval státní ideu a Witte — liberalismus.

Byla však třída „protistátních zločinců“, jichž se ukaz nedotkl vůbec, a ani se dotknouti nemohl. To byli oni umučení, zařezaní, zaškrcení, probodení a prostřelení lidé, všichni ti, kdož byli zabiti pro věc lidu. V ty hodiny říjnové demonstrace, kdy revoluční masy zbožně uctívaly na krvavých náměstích Petrohradu památku padlých z 9. ledna, v policejních umrlčích komorách už ležely kouřící mrtvoly prvních obětí ústavní éry. Revoluce nemohla vrátit život svým novým mučedníkům — rozhodla se obléci v smuteční šat a slavnostně odevzdat jejich těla zemi. Sovět ustanovuje na 23. října všelidový demonstrační pohřeb obětí. Navrhují, aby se to předem oznámilo vládě .a ukazují na předešlé případy: na žádost deputace Sovětu nařídil jednou hrabě Witte osvobodit dva zatčené vůdce táboru lidu, jindy nařídil otevřít státní Baltický závod, který byl předtím uzavřen pro říjnovou stávku. Za varovných námitek oficiálních zástupců sociální demokracie usnáší se schůze, že zvláštní deputace má hraběti Wittemu oznámit, že Sovět béře na sebe odpovědnost za pořádek v době demonstrace a žádá, aby policie a vojsko byly odvolány.

Hrabě Witte je velmi zaměstnán a právě odepřel přijmouti dva generály, avšak deputaci Sovětu přijímá bez odmluvy. Průvod? Sám nemá nic proti tomu: „takové průvody se na Západě dovolují“. Ale — není to v jeho ressortu. Třeba se obrátit k Dimitriji Fědoroviči Trepovovi, neboť město je pod jeho ochranou.

„Nemůžeme se obracet k Trepovovi: k tomu nejsme zmocněni.“

„Je mi líto. Přesvědčili byste se jinak sami, že to není takové zvíře, jak se o něm říká.“

„A což proslulý příkaz: ‚nešetřit patronami‘, hrabe?“

„Nu, to mu tak prostě proklouzla zlobná věta...“

Witte volá telefonicky k Trepovovi, uctivě dokládá své přání, „aby se to obešlo bez krve“ a čeká rozhodnutí. Trepov jej nadutě odkazuje na gradonačalnika. Hrabě spěšně píše gradonačalnikovi několik slov a dává dopis deputaci.

„Vezmeme váš dopis, hrabě, ale ponecháváme si volnost jednání. Nejsme přesvědčeni o tom, že budeme moci dopisu užíti.“

„Nu ovšem, ovšem. Nemám nic proti tomu^[h].“

Tu je před námi živý kus říjnové doby. Hrabě Witte blahopřeje revolučním dělníkům k amnestii. Hrabě Witte chce, aby vše bylo bez krve „jako v Evropě“. Nejsa si jist, že se podaří Trepova shodit, pokouší se mimochodem smířit s ním proletariát. Jako nejvyšší zástupce moci prosí prostřednictvím dělnické deputace gradonačalnika, aby vzal ústavu pod svou záštitu. Zbabělost, šejdířství, hloupost — to je devisa ústavní vlády.

Zato Trepov jde přímo. Vyhlašuje, že „v této neklidné době, kdy jedna část obyvatelstva je hotova se zbraněmi v rukou povstat proti části druhé, žádné politické demonstrace povoleny být nemohou v zájmu demonstrantů samých,“ a vyzývá pořadatele manifestace, aby „se zřekli svého úmyslu... vzhledem k možným, velmi těžkým následkům rozhodných opatření, k nimž by se možná musila utéci policejní moc“. To bylo jasné a zřetelné jako rána šavlí nebo výstřel z pušky. Ozbrojit městskou sebranku prostřednictvím policejních strážnic, poštvat ji na demonstraci, způsobit šarvátku, využít pranice k tomu, aby zasáhla policie a vojsko, přehnat se městem jako smršť a zanechat za sebou krev, zpustošení, dým požářišť a skřípění zubů — toť byl stálý program policejního ničemy, jemuž korunovaná slabomyslnost vydala osud země. Vládní vážky se tu chvíli nejistě kolébaly: Witte nebo Trepov? Rozšířit ústavní pokus nebo jej utopit v pogromu? Desítky měst se staly v době líbánek nového kursu jevištěm událostí, nad nimiž tuhla krev a jejichž nitky byly v rukou Trepovových. Ale Mendelsohn a Rotschild byli pro ústavu: zákony Mojžíšovy stejně jako zákony bursy jim zapovídají užíti čerstvé krve. V tom byla síla Witteho. Oficiální postavení Trepovovo se zakolébalo a Petrohrad byla poslední jeho sázka.

Chvíle byla velmi odpovědná a važná. Sovět dělnických zastupců neměl ani zájmu, ani vůle podporovat Witteho — za několik dnů to jasně ukázal. Ale ještě meně zamýšlel podporovat Trepova. Zatim však v vyjíti na ulice znamenalo jíti vstříc jeho záměrům. Rozumí se, politická situace se nevyčerpávala sporem bursy a policejní mučírny Bylo lze stát vysoko nad záměry jak Witteho, tak Trepovovými, a přece bylo lze jíti vědomě vstříc srážce, aby oba byli smeteni. Povšechným svým směrem byla politika Sovětu právě taková: s otevřenýma očima šel Sovět vstříc nezbytné srážce. Přece jenom se však nepokládal za povolaného, aby srážku uspíšil. Čím později, tím lépe. Připojiti rozhodnou srážku k smuteční manifestaci ve chvíli, kdy titánské napětí říjnové stávky už povolovalo, ustupovati dočasné psychologické reakci únavy i uspokojení, bylo by znamenalo dopustit se úžasné chyby.

Autor této knihy tehdy navrhl — pokládá za nutné na to ukázat, neboť později byl pro to zahrnut krutými výtkami — aby se smuteční demonstrace odvolala. 22. října byla na mimořádném zasedání Sovětu o jedné hodině s půlnoci po vášnivé rozpravě přijata velikou většinou hlasů naše resoluce:

„Sovět dělnických zástupců zamýšlel uspořádat slavnostní pohřeb obětí vládních zločinů. Ale pokojný úmysl petrohradských dělníků vyburcoval všechny krvavé zástupce skomírajícího režimu. Generál Trepov, který se vyšvihl k moci přes mrtvoly z 9. lednä a který už nemá co ztratit tváří v tvář revoluci, dal dnes petrohradskému proletariátu poslední výzvu. Trepov dává ve své vyhlášce drze na srozuměnou, že chce poštvat na klidný průvod ozbrojené policejní bandy černé sotni, a pak pod záminkou zjednat pokoj znovu zalíti ulice Petrohradu krví. Vzhledem k tomuto ďábelskému plánu Sovět zástupců prohlašuje: petrohradský proletariát utká se s carskou vládou nikoliv ten den, který zvolí Trepov, nýbrž tehdy, kdy to bude organisovanému a ozbrojenému proletariátu na prospěch. Proto se Sovět zástupců usnáší: místo obecného smutečního pochodu uspořádat důstojné schůze na počest obětí na všech místech a při tom pamatovat, že padlí bojovníci nám svou smrtí přikázali zdesateronásobiti naše úsilí: ozbrojiti se a přiblížiti ten den, kdy Trepov zároveň se svou policejní sebrankou bude hozen na společné smetiště s troskami monarchie.“

8. Caršti bojovníci při práci

Sovět skončil říjnovou stávku ve strašné, černé dny, kdy pláč bitých dětí, šílené kletby matek, předsmrtný chrapot starců a divý nářek zoufalství nesly se k nebesům se všech konců země. Sta měst a městeček Ruska se změnila v peklo. Dýmem požářišť se zatmívalo slunce, oheň pohlcoval celé ulice s domy i ]idmi. To se starý pořádek mstil za své ponížení.

Své bojové oddíly posbíral všude — ve všech koutech, brlozích a špinavých předměstích. Tu vidíte uličního prodavače a otrhance, majetníka kořalny i jeho stálého zákazníka, domovníka i policejního agenta, řemeslného zloděje i náhodného lupiče, malého řemeslníčka i podomka z nevěstince, hladového zaostalého mužíka i vesničana přišlého teprve včera do města a ohlušeného rachotem továrenského stroje. Roztrpčená chudoba, duševní temno, prostopášná prodejnost dávají se pod velení privilegované zištnosti a urozené anarchie.

Po prvé si trochu zručnosti v masových uličních akcích osvojili tito plenitelé při „vlasteneckých“ demonstracích na začátku rusko-japonské války. Již tehdy se ustálily tři hlavní odznaky: obraz imperátora, lahev vodky, trojbarevný prapor. Od té doby se organisace sociálních odpadků ohromně rozvinula: ač masa účastníků pogromu — pokud lze vůbec o „mase“ mluvit — zůstává i dále více méně nahodilou, je jádro její vždy ukáznšné a organisované vojenským způsobem. Dostává se mu shora pokynu a hesla, aby je našeptalo spodině, určuje dobu a rozměr krvavých činů. „Pogrom lze uspořádat jakýkoliv,“ prohlásil činovník policejního oddělení Komissarov, „přejete si pogrom na 10 lidí nebo na 10.000?“^[i]

O blížícím se pogromu vědí věichni předem: rozšiřují se výzvy k pogromu, objevují se krvežíznivé stati v oficiálních Gubernských Zprávách, mnohdy se začínají vydávat zvláštní noviny. Oděský gradonačalnik vydává svým jrnénem provokační proklamaci. Když je půda připravena, objevují se odborníci svého díla přicestovalí odjinud. Zároveň s nimi pronikají v temnou masu zlověstné pověsti: židé se chystají napadnout pravoslavné, socialisté poskvrnili svatou ikonu, studenti roztrhali carův obraz. Kde není university, tam pověst míří na liberální zemskou správu, ba i na gymnasium. Divoké zvěsti, mnohdy potvrzené uředním razítkem roznáší telegraf s místa na místo. A v tu dobu zároveň se koná přípravná technická práce: sestavují se proskripční seznamy osob a bytů, které mají být zničeny nejprve, pracuje se o povšechném strategickém plánu, vyzývají se z předměstí na určitý den hladové vrány. O určeném dni koná se bohoslužba v chrámě. Přeosvícený arcibiskup promlouvá slavnostní řeč. Pak se šikuje vlastenecký průvod — v čele s duchovenstvem, carovým obrazem, vypůjčeným u policejní správy, s přemnoha národními prapory. Vojenská kapela hraje neustále. Po stranách a na konci průvodu policie. Gubernátoři kladou před průvodem ruku k štítku, policejní náčelníci se jako o všenárodní slavnosti celují s proslulými černosotěnci. V kostelích vyzvánějí zvony průvodu. „Čepice dolů !“ V davu jsou rozeseti přibylí sem nabadači i místní policisté v občanském šatě, ale nezřídka i v komisních kalhotách, které nepostačili převléknout. Rozhlížejí se bystře kolem sebe, dráždí dav, poštívají jej, vnukají mu vědomí, že je mu dovoleno všechno a hledají záminky, jak začít. S počátku rozbíjejí okna, bijí jednotlivé chodce, derou se do hospod a pijí bez konce. Vojenská kapela neúnavně opakuje: „Bože, chraň cara,“ tuto bojovou píseň pogromů. Není-li pohnutky, najdou si ji: zalezou na půdu a odtud střílejí do davu, obyčejně naslepo. Družiny vyzbrojené policejními revolvery dbají o to, aby rozvášněný dav nebyl ochromen strachem. Odpovídají na provokační výstřel salvou do oken bytů předem označených. Drancují obchody před vlasteneckým průvodem rozprostírají uloupená sukna a hedvábí. Narazí-li na odpor sebeobrany, přichází na pomoc řádné vojsko. Dvěma, tremi salvami rozstřílí občanskou sebeobranu nebo ji učiní obrany neschopnou, držíc ji na dostřel pušky... Čeládka chráněná vpředu i vzadu vojenskými strážemi nese se městem v krvavém pijanském opojení spolu s kozáckou setninou určenou ohledávati okolí, s policisty a provokatéry jako vedoucími pochodu, s najatci k podřadným úkolům, s dobrovolníky čenichajícími kořist...^[j] Otrhanec vládne. Před hodinou ještě chvející se otrok, štvaný policií a hladem, cítí se teď neomezeným despotou. Jemu je dovoleno všechno, může všechno, vládne nad majetkem a ctí, nad životem a smrtí. Zachce se mu — a již vyhazuje stařenu s klavírem z okna druhého poschodí, rozbíjí židli o hlavu kojence, znásilňuje děvče před davem, zatlouká hřebík do živého lidského těla... Hubí hlava za hlavou celé rodiny; polévá dům petrolejem, obrací jej v hromadu prachu a každého, kdo se zachraňuje skokem z okna, dobíjí na dlažbě holí. V hejnu vpadá do armenského chudobince, vraždí starce, nemocné, ženy, děti... Není krutosti, vzniklé v rozpáleném mozku, zbaveném vínem a rozlíceností smyslů, před níž by se musil zastavit. Může všechno, smí všechno... „Bože, chraň cara !“ Hle, chasník, který pohlédl smrti v tvář — a ve chvíli zešedivěl. Hle, desetiletý chlapec, který se zbláznil nad mrtvolami svých rodičů na kusy roztrhanými. Hle, vojenský lékař, který zakusil všechny hrůzy portarturského obležení, nesnesl však několik hodin oděského pogromu a pohroužil se ve věčnou noc šílenství. „Bože, chraň cara ...“ Zkrvavené, popálené, smyslů zbavené oběti zmítají se sem tam v příšerné panice, hledajíce záchrany. Jedni svlékají zkrvavělý šat s ubitých, oblékají jej na sebe a kladou se v hromadu mrtvol — leží tu den, dva, tři... Jiní padají na kolena před důstojníky, pleniteli, policejními činovníky, rozpinaji ruce, plazi se v prachu, libaji vojenske boty, prosí upenlivě o pomoc. Odpovídá jim opilý smích. „Chtěli jste svobodu — sklízejte její plody.“ V těchto slovech je všechna ďábelská morálka politiky pogromů... Zalykaje se krví, řítí se otrhanec vpřed. Může všechno, smí všechno — panuje. „Bílý car“ mu všechno dovolil — ať žije bílý car!^[k] A nemýlí se. Nikdo jiný než samoděržec všeruský je nejvyšším ochráncem této polovládní pogromově lupičské tajné organisace, která se splétá s oficiální byrokracií, sdružujíc v různých místech více než sto vysokých správních úředníků a majíc v dvorní kamarile své hlavní velení. Tupý i přestrašený, nicotný i všemocný Mikuláš Romanov, jenž je úplně v moci předsudků hodných Eskymáka, s krví otrávenou všemi neřestmi mnoha carských pokolení, sdružuje v sobě, jako tak mnohé osoby jeho povolání, nečisté smyslné rozkošnictví s netečnou ukrutností. Revoluce počínajíc 9. lednem strhla s něho všechna posvátná roucha a tím ho také přivedla k úplné mravní zkáze. Tytam byly ony dny, kdy car, sám zůstávaje v pozadí, spokojoval se jednatelstvím Trepovovým v pogromových věcech^[l]. Teď se vyzývavě holedbá svým stykem s chátrou kořalen, jíž by]a sňata uzda, a s trestaneckými rotami. Šlapaje nohama po hloupé smyšlence „monarchy, stojícího nad stranami“, vyměňuje přátelské telegramy s pověstnými pleniteli, přijímá v slyšení „vlastence“, potřísněné blátem obecného pohrdání a na žádost Svazu ruského lidu uděluje milost všem vrahům a zlodějům bez výjimky, odsouzeným jeho vlastními soudy. Nesnadno si pomyslit nevázanějšího výsměchu slavnostní mystičnosti monarchismu, než je chování tohoto opravdového monarchy, jehož by musil kterýkoliv soud kterékoliv země odsoudit doživotně na nucené práce, jestliže by jej uznal jen odpovědným...!

Za černých říjnových bakchanálií, proti nimž se hrůzybartolomějské noci zdají nevinným divadelním efektem, bylo ve stu měst zavraždeno 3500 až 4000 osob a na 10 000 osob bylo zmrzačeno Hmotná škoda, která se číta na desítky, ne-li sta miliony rublů přesahuje nekolikanásobně ztráty statkářu za rolnických nepokojů... Tak se starý pořádek mstil za své ponížení!

Jaká byla úloha dělníku za těchto otřásajících události?

Koncem října poslal předseda federace severoamerických odborových organisací hraběti Wittemu telegram, v němž rázně vyzýval ruské dělniky, aby vystoupili proti pogromům, které ohrožují svobodu, jíž bylo nedávno dosaženo. „Netoliko za tři miliony dělníků organísovaných,“ končil se telegram, „nýbrž i za všechny dělníky Spojených statu Vás, hrabě, prosím, abyste oznámil tuto zprávu svým spoluobčanům — našim bratřím-dělníkům.“ Ale hrabě Witte, jenž si ještě nedávno hrál v Americe na opravdoveho demokrata, prohlasiv tam, že „pero je silnější než meč“‚ pojednou našel v sobě dost nestydatosti, aby mlčelivě ukryl dělnický telegram v tajné zásuvce svého psacího stolu. Až teprve v listopadu se o něm Sovět dověděl oklikou. Ale ruským dělníkům — je jim to ke cti — nebylo třeba čekat varovného napomenutí jejich zaoceánských druhů, aby činně zasáhli do krvavých událostí. V mnoha městech organisovali ozbrojeně družiny, které projevily činný, mnohdy i hrdinný odpor plenitelům — a drželo-li se vojsko jen poněkud v neutralitě, dělnická milice potlačovala bez námahy zvůli zbojnických živlů.

„A vedle této můry,“ psal v ty dni Němirovič-Dančenko, starý spisovatel, nesmírně daleký socialismu a proletariátu, „vedle této Valpurginy noci zmírajícího netvora, hleďte, jak podivuhodně vytrvale, spořádaně a ukázněně se rozvíjelo vznešené hnutí dělníků. Ti se neposkvrnili vraždami, ani loupežemi — naopak, všude spěchali na pomoc společnosti a ovšem daleko lépe než kozáci a četníci chránili jí od záhubného deliria Kainů, zalykajících se krví. Bojové družiny dělníků vrhaly se tam, kde začínali běsnit rváči. Nová síla, která vystoupila na dějinném jevišti, ukázala se klidnou ve vědomí svého práva, mírnou v oslavě ideálů svobody a dobra, organisovanou a odpovědnou jako opravdové vojsko, vědoucí, že jeho vítězství je vítězstvím všeho toho, pro co žije, myslí. z čeho se raduje, pro co se bije a trpí lidstvo.“

^*   _*   ^*

V Petrohradě pogromu nebylo. Ale přímá příprava k němu se dála ze všech sil. Židovské obyvatelstvo hlavního města chvělo se stále strachem. Počínajíc 18. říjnem zbíjejí v různých částech města studenty, dělnické agitátory, židy. Nejen v předměstích, ale i na Něvském prospekt útočí jednotlivé tlupy, vřískajíce a hvízdajíce, a užívají železných hřebovitých koulí na řemínkách, finských nožů a nahajek. Několik útoků bylo provedeno na zástupce Sovětu, kteří se proto opatřují revolvery. Policejní agenti nabádají obchodníky a jejich zaměstnance, aby napadli smuteční manifestaci, stanovenou na 23. října... Musila-li se černá sotňa přes to spokojiti partyzánskými činy, není to její vina.

Dělníci se činně chystali hájit města. Některé závody se zavázaly, že vyjdou do ulic se vším všudy, jakmile jenom je telefon zavolá tam, kde hrozí nebezpečí. Obchody se zbraněmi prodávají horlivě browningy, nedbajíce policejních předpisů. Ale revolvery jsou drahé a proto málo dostupné velkým davům; revoluční strany a Sovět jedva stačí ozbrojovat své bojové družiny. Zatím se pověsti o pogromu stávají stále hrozivějšími. 29. října zachvacuje proletářské masy Petrohradu ohromná touha: ozbrojiti se, čím kdo může. Všechny závody a dílny, které mají co dělat s železem nebo ocelí, zhotovují z vlastního popudu zbraně: z několika tisíc kladiv jsou skuty dýky, kopí, drátěné biče a železné prstence. Večer na zasedání Sovětu vystupují zástupci dělnictva jeden za druhým na tribunu, ukazují si čepele a hroty zbraní, které zvedají vysoko nad hlavu a oznamují, jak se dělníci, kteří je sem poslali, zapřisahali, že pogrom potlačí hned, jakmile jen vzplane. Již sama tato demonstrace musila u řadových pogromistů ochromit jakýkoliv počin. Ale dělníci se tím nespokojili. Za Něvskou zástavou, v továrních čtvrtích organisovali skutečnou milici pravidelným střídáním stráží v noci. Mimo to zřídili zvláštní obranu místností revolučního tisku A to bylo nezbytné v tu napiatou dobu, kdy novinář psal a sazeč sázel s revolverem v kapse...

Ozbrojuje se k sebeobrane proti černým sotnim, ozbrojoval se tím zároveň proletariát proti carské moci. Vláda nemohla tomu nerozumět a — zatroubila na poplach. 8. listopadu oznámil Vládní Věstník (Pravitelstvennyj Věstnik) veřejnosti, co i beztoho všichni věděli: že totiž dělníci „se poslední dobu začali ozbrojovati revolvery, loveckými puškami, dýkami, noži a kopími. Z takto ozbrojených dělníků,“ pravilo se dále ve vládním oznámení, „jichž je podle hodnověrných zpráv na 6000, ustavila se sebeobrana neboli milice asi o 300 lidech, kteří chodí v noci ulicemi ve skupinách po deseti pod záminkou ochrany; skutečným jejich cílem je ochrana revolucionářů od zatčení policií nebo vojskem“.

V Petrohradě se začal na členy milice řádný útok. Družiny se rozhánely, zbraně zabavovaly. Ale v tu dobu již nebezpečí pogromu pominulo, aby postoupilo místo druhému, daleko většímu nebezpečí. Vláda posílala na dočasnou dovolenou svá záložní vojska — a chystala se pustiti v chod své pravidelné bažibozuky, své kozácké a gvardějské pluky; připravovala se k válce v rozvinuté frontě.

9. Útok na tvrze censury

Skvělé tažení — dustojné, politicky dovršené a vítězné — provedl petrohradský Sovět na ochranu svobody tisku. Věrnou jeho družkou v tomto boji byla mladá, avšak ukázněná odborově politická organisace — Svaz dělníku tiskárenských.

„Svobody tisku,“ tak mluvil jeden dělník k přemnoha posluchačum na schůzi Svazu, jež se konala ještě před říjnovou stávkou, „potřebujeme ne-toliko jako statku politického. Je to především náš hospodářský požadavek. Pisemnictvim vyrvanym z drápů censury vznikne rozkvět tiskárenského oboru, i jiných průmyslů s ním spjatých.“ Od této chvíle tiskárenští dělníci začínají soustavné tažení proti nařízeni o censuře Již dřive, po celý rok 1905, tiskla se v různých tiskárnách nezákonná literatura Ale to se dělalo tajně, v nevelikém rozsahu a velmi, velmi opatrně. Od října zhotovují nezákonnou literaturu sazeči hromadně V tiskarnách téměř mizí tajná práce Zároveň se zesiluje tlak dělníků na vydavatele. Sazeči naléhaji, aby se noviny vvdávaly bez zření k nařízení o censuře, jinak že nebudou pracovat 13 řijna koná se porada zástupcu vydavatelstev periodického tisku. Podlezači z reakčního Nového Vremene zasedají bok po boku s krajními radikály. A tato Noemova archa petrohradského tisku se usnáší — „neobraceti se k vládě s požadavkem svobody tisku, nýbrž ji uskutečniti prostě vlastním vyhlášením“. Usnesení opravdu plné občanské odvahy! Na štěstí obecná stávka vydavatelům přeje, uchraňujíc je toho, aby svou zmužilost museli prokázat. A posléze jim přichází na pomoc „ústava“. Golgata politického mučednictví se na štěstí pro ně posunuje stranou lákavější vyhlídkou na dohodu s novou vládou.

Manifest ze dne 17. října mlčel o svobodě tisku. Avšak hrabě Witte vysvětloval liberálním deputacím, že toto mlčení je znamením souhlasu, že ohlášená svoboda slova se vztahuje i na tisk. Ale, dodával ministerský předseda, než bude vydán nový zákon o tisku, zůstává censura v platnosti. Běda — zmýlil se: jeho ústavní censura se ukazala prave tak slabou, jako on sám. Nikoli vydavatelé, nýbrž dělníci rozhodovali o jejím osudu.

„V Rusku byla carským manifestem prohlášena ‚svoboda‘ slova,“ prohlásil Sovět 19. října, „avšak Hlavní správa ve věcech tiskových byla zachována, censorova tužka zůstala v platnosti... Svobody tištěného slova musí teprve dělníci dobýt. Sovět dělnických zástupců se usnáší, že jenom ty noviny smějí vycházet, jejichž redaktoři nedbají censurního výboru, neposílají svých výtisků k censuře a vůbec jednají tak, jak jedná Sovět při vydávání svých novin. Proto sazeči i ostatní soudruzi děníci tiskárenští, kteří mají účast ve vydávání novin, začnou svou práci teprve, až vydavatelé prohlásí, že jsou hotovi uskutečnit svobodu tisku. Do té chvíle budou dělníci novinových tiskáren stávkovat, a Sovět zástupců učiní všechna opatření, aby se stávkujícím soudruhům vyplácela jejich mzda. Noviny, které se nepodřídí tomuto ustanovení, budou u prodavačů zabaveny a zničeny, stroje v tiskárnách budou poškozeny a dělníci, kteří se nepodřídí ustanovení Sovětu zástupců, budou bojkotováni.“

Toto ustanovení, které bylo za několik dní dodáno všem časopisům a vydavatelstvím, stalo se novým zákonem o tisku. Tiskárenská stávka spolu se stávkou obecnou trvala do 21. října. Svaz tiskárenských dělníků se usnesl: nepřerušiti stávku, ani když jde o vytištění ústavního manifestu — a tohoto usnesení se přísně dbalo. Manifest se objevil jenom ve Vládním Věstniku, k jehož sazbě se užívalo vojáků. A pak ještě reakční list Svět vydal tajně, totiž bez vědomí svých sazečů, podzemní carskou proklamaci ze dne 17. října. Svět za to krutě pykal: jeho tiskárnu rozbili dělníci v závodě zaměstnaní.

Minulo skutečně jenom devět měsíců od lednové pouti k Zimnímu paláci? Bylo to opravdu teprve minulou zimu, kdy titíž lidé úpěnlivě žádali cara, aby jim daroval svobodu tisku? Ne, nemluví pravdu náš starý kalendář! Revoluce má vlastní letopočet, měsíce jsou jí desetiletími, léta — staletími.

Carský manifest si nenašel mezi dvanácti tisíci tiskárenských dělníku ani jedineho páru věrně poddanských rukou. Zato sociálně demokratické proklamace, podávající o manifestě zprávu s vysvětlivkami, se hromadně šířily již 18. října. Zato druhé číslo Zpráv (Izvěstijí) Sovětu, které ten den vyšlo, se rozširuje na všech křižovatkách.

Všechny noviny po stávce prohlásily, že od této chvíle budou vycházet nezávisle na censuře. Většina však se ani slovem nezmínila o skutečném strůjci této věci. Jenom Novoje Vremja perem svého Stolypina, bratra příštího ministerského předsedy, plaše se pohoršovalo: my sami jsme byli hotovi přinésti tuto oběť na oltář svobodného tisku; ale prišli k nám, na nás vymáhali, přinutili nás — a otrávili nám radost z naší obětavosti. A pak ještě jakýsi Bašmakov, vydavatel reakčního Hlasu Lidu (Narodnoj Golos) a francouzského listu pro diplomaty Journal de St. Pétersbourg, neprojevil liberální ochoty dělat bonne mine à mauvais jeu, to jest vesele se usmívat se smutkem v duši. Vyprosil si v ministerstvu dovolení, že nebude k censuře dávat ani kartáčových otisků, ani hotových výtisků svých novin a otiskl v Hlasu Lidu rozhorlené prohlášení:

„Dopouštěje se porušení zákona z přinucení,“ napsal tento rytíř policejní zákonnosti, „a maje pevné přesvědčení, že zákon, i když je to špatný zákon, musí být zachován, pokud ho zákonná moc nezmění, vydávám toto číslo p r o t i  s v é  v ů l i bez předběžné shody s censurou, ač mi takové právo nenáleží. Z té duše protestuji proti mravnímu násilí, které se na mně páše a prohlašuji, že jsem hotov zachovávat zákon, jakmile to jen bude sebeméně fysicky možné, neboť připojiti své jméno k lidem stávkujícím pokládal bych v tuto bouřlivou dobu za svou hanbu. Alexander Bašmakov.“

Toto prohlášení charakterisuje nejlépe skutečný poměr sil, který v tomto období vznikl mezi oficiální zákonností a mezi právem revolučním. A pro spravedlnost pokládáme za nutné dodat, že obraz, který nám skýtá čin páně Bašmakovův, je daleko lepší, srovnáme-li jej s tím, jak se chovalo polookťabristské Slovo, jež oficiálně žádalo Sovět dělnických zástupců, aby mu dal písemný rozkaz nepředkládat výtisků k censuře. K svým opovážlivostem proti staré moci potřebovali tito lidé dovolení nové vrchnosti.

Svaz tiskárenských dělníků byl stále na stráži. Dnes maří pokus vydavatele obejíti nařízení Sovětu a navázat spojení se zarmoucenou nezaměstnanou censurou. Zítra učiní přítrž pokusu užíti volného tiskařského lisu na tisk výzvy k pogromům. Takové věci se stávají stále častěji. Boj proti pogromovým tiskovinám se začal zabavením objednávky, podle níž se mělo vytisknout sto tisíc výtisků proklamace, podepsané „skupinou dělníků“ s výzvou povstat proti „novým carům“ — sociálním demokratům. Na rukopise této pogromové výzvy se skvěly podpisy hraběte Orlova Davidova a hraběnky Musinové-Puškinově. Na dotaz sazečů se výkonný výbor Sovětu usnesl: zastavit lisy, sazbu zničit, hotové výtisky zabavit. Samu výzvu vysoce postavených zbůjníků uveřejnil výkonný výbor se svými vysvětlivkami v sociálně demokratickém listě.

„Není-li přímé výzvy k násilí a pogromům, nebránit tisku,“ — taková byla obecná zásada, ustanovená jak výkonným výborem, tak Svazem tiskárenských dělníků. Družnému úsilí sazečů se podařilo vymést všechny čistě pogromové tiskoviny ze soukromých tiskáren: jenom na policejním oddělení a ovšem na četnické správě tiskly se za zavřenými okenicemi a dveřmi krvežíznivé výzvy na ručních lisech, zabavených kdysi revolucionářům.

Reakční tisk vycházel celkem docela bez překážek. První dny, pravda, bylo několik malých výjimek. Tak na příklad víme o jednom pokuse v Petrohradě, že sazeči připojili k reakčnímu článku své poznámky a protesty proti hrubým protirevolučním dotěrnostem. V Moskvě sazeči odepřeli sázet program skupiny okťabristů, tehdy vzniklé.

„Tu máte tu svobodu tisku!“ — stěžoval si na sjezdě zemstev 17. října Gučkov, pozdější vůdce Svazu. „Vždyť to je ten starý režim, jenomže s druhého konce udržovaný. Nezbude než užíti receptů tohoto režimu: dávat tisknout za hranice anebo zříditi tajnou tiskárnu.“

Ovšem, rozhořčení fariseů kapitalistické svobody nemělo konce... Domnívali se, že mají pravdu v tom smysle, že sazeč není odpověden za text, který sází. Ale v tuto výjimečnou dobu dosáhly politické vášně takového vypětí, že dělník ani v oblasti svého odboru nebyl ani na chvilku prost vědomí své odpovědnosti revoluční. Sazeči některých reakčních tiskovin šli dokonce tak daleko, že opouštěli svá místa, odsuzujíce se takto k dobrovolné nouzi. Ani ti ovšem neporušovali ani dost málo „svobody tisku“, odpírajíce sázet reakční nebo liberální pomluvy proti své třídě. V nejhorším případě porušovali svou smlouvu.

Ale kapitál je tak hluboko prosycen násilnickou meafysikou „svobodneho nájmu“‚ který dělníky nutí konati nejodpornejší práce (stavěti žaláře a křižníky, kovat okovy, tisknout noviny měšťácké lži), že těm, kdož z mravních pohnutek odpírají tyto práce, neustává vypalovat znak fysického násilí, jehož prý se dopouštějí jednak proti svobodě práce, jednak proti svobodě tisku.

^*   _*   ^*

22. října vyšly ruské noviny osvobozeny od staletého jařma. Jasný a mužný hlas socialistického tisku se hned odlišil od roje starých a nových měšťáckých novin, jimž možnost vysloviti všechno byla nikoli požehnáním, nýbrž prokletím, neboť neměly, co by řekly v tu velikou dobu; neboť v jejich slovníku nebylo slov, jimiž bylo možné a nutné hovořit s novým čtenářem; neboť ztroskotání censurního četníka zanechalo nedotčeným jejich četníka vnitřního, jejich opatrnost, ohlížející se po vrchnosti. Od tohoto pobratimstva, které své politické koktání halilo hned v háv státnické rozšafnosti a hned zase je zdobilo frázemi radikalismu z tržiště, se odlišil mužně a jasně hlas socialistického tisku.

„Náš list je listem revolučního proletariátu,“ takto o sobě prohlásilo sociálně demokratické Načalo (Zásada). „Proletariát Ruska svým obětavým bojem odkryl nám pole svobodného slova — a my budeme svým svobodným slovem sloužiti proletariátu Ruska“ My, rušti socialističtí publicisté, žijící dlouhou dobu životem podzemních krtků revoluce, jsme poznali cenu nezakrytého nebe, volného vzduchu a svobodného slova. My, kteří jsme vkročili v pustou noc reakce, kdy větry duly a sovy houkaly; my, nečetní, slabí, rozptýlení, bez zkušenosti, téměř malincí proti apokalyptické zvěři; my, vyzbrojení jenom nespoutanou vírou v evangelium mezinárodního socialismu proti mocnému nepříteli, vyzbrojenému od hlavy k patě výzbrojí mezinárodního militarismu; choulíce a skrývajíce se v děrách „zákonné“ společnosti, vyhlásili jsme samoděržaví boj na život a na smrt. Co bylo naší zbraní? Slovo. Kdyby se spočítalo, kolika hodinami žaláře a dalekého vyhnanství zaplatila naše strana za každé revolnění slovo, vyšly by strašné číslice.. . Byla by to příšerná statistika vyssáté mízy nervů a krve srdce!

Na dlouhé cestě, poseté vlčími jamami a železnými pastmi, mezi nezákonným pisatelem a nezákonným čtenářem, je řada nezákonných prostredniku: sazeč, dopravní dělník, roznašeč... Jaký to řetěz usilí i nebezpečí! Jeden nesprávný krok —a ztroskotala se práce všech... Co jenom tiskáren bylo zabaveno dřív, než se daly do prace. Co jenom tiskovin, jichž čtenář ani neviděl, bylo spáleno ve dvorech četnických správ. Co zaniklé práce, ochromených sil, zničených existencí!

Svými ubohými tajnými hektografy, svými tajnými ručními lisy jsme soupeřili s rotačními stroji oficiální vládní lži a povoleného liberalismu. Ale neznamenalo to snad tolik, jako jíti s toporem kamenné doby proti dělu Kruppovu? Vysmívali se nám. A hle, v říjnové dny zvítězil kamenný topor. Revoluční slovo se prodralo do šíře, překvapeno samo svou silou a opojeno jí.

Úspěch revolučního tisku byl ohromný. V Petrohradě vycházely dva velké sociálně demokratické listy, z nichž každý už v první dny měl přes 50.000 odběratel, a jeden list laciný, jehož náklad ve dvou, třech nedělích dosáhl 100.000 výtisků. Velkého rozšíření rovněž došel velký list sociálních revolucionářů. A zároveň i v jiných městech, kde zakrátko vznikl vlastní socialistický tisk, jevila se ohromná a stále větší poptávka po revolučním tisku hlavního města.

Okolnosti, za nichž tisk vycházel podobně jako politické okolnosti vůbec, byly v různých částech země nestejné. Všechno záviselo na tom, kdo se v tom či onom místě cítil silnější: zda reakce či revoluce. V hlavním městě censura skončila ve skutečnosti své bytí. Jinde uhájila svého místa, ale pod vlivem psaní novin hlavního města velmi povolila otěže. Boj policie s revolučním tiskem byl zbaven jakekoliv jednotne myslenky. Vydávala se nařízení zabaviti to či ono vydání, ale nařízení nikdo vážně neprováděl. Zabavené výtisky sociálně demokratických listů se prodávaly nepokrytě nejen v dělnických čtvrtích, ale i na Něvském prospektu. Venkov hltal tisk hlavního města jako manu. Před příjezdem poštovních vlaků čekali již na nádražích lidé na noviny v dlouhých řadách. Prodavače novin div neroztrhali. Kdosi rozevřel čerstvý výtisk Ruských Novin (Russkaja Gazeta) a četl nahlas hlavní články. Nádražní čekárna byla jak když nabije a měnila se v hlučnou posluchárnu. To se opakovalo druhý den, i třetí den, a pak již to bylo pravidlem. Někdy však, a nikoli zřídka, změnila se úplná trpnost policie v zpupnou zvůli. Četničtí poddůstojníci zabavovali někdy „buřičský“ tisk hlavního města ještě v železničních vozech a ničili po celých balících. Zvláště zuřivě pronásledovala policie satirické časopisy. V čele tohoto tažení byl Durnovo, jenž posléze navrhl obnoviti předběžnou censuru kreseb. Sám pro to měl příčin s dostatek: karikatura, opirajic se o autoritativní charakteristiku, užitou kdysi na Durnova Alexandrem III., kreslila věrně tupou hlavu ministra vnitra k prasečímu trupu... Durnovo však nebyl sám. Všichni křídelní pobočníci, komoří, dvorní a lovčí mistři i štolbové byli spolu s ním naplněni pocitem mstivé zloby.

Této rotě se podařilo vtisknout znamení své ruky na zákon o tisku, jímž se vláda rozhodla „ihned, ještě do zákonného schválení Státní dumou, uskutečniti svobodu tisku“, to jest ve skutečnosti sešněrovat tu svobodu tisku, kterou již petrohradský proletariát po pravdě uskutečňoval. Dočasné směrnice z 24. listopadu, jež ponechávaly tak jako dřív rozhodování o tisku v rukou státní správy, stanoví trest nejen za výzvu k stávce nebo manifestaci, nýbrž i za urážku vojska, za šíření nepravdivých zpráv o činnosti vlady a konečně za šíření nepravdivých pověstí vůbec. V Rusku bývají jakékoliv „dočasné směrnice“ zpravidla dlouhověkou formou zákona. Tak se stalo i s dočasnými směrnicemi o tisku. Vydány ještě pred sejitím Státní dumy, byly obecně odmítány a visely ve vzduchu jako celá vláda Witteho. Ale vítězství protirevoluce v prosinci urovnalo půdu Witteho zákonu o tisku. Vešel ve skutek a doplněn jednak novelou, která stanovila trest za schvalování zločinů, jednak plnou mocí gubernátorů a velitelů měst, přetrval první dumu, přetrval i druhou a přetrvá šťastně i třetí.

^*   _*   ^*

V spojitosti s historií boje za svobodu tisku zbývá nám ještě říci, jak se vydávaly Izvěstija Sovětu dělnických zástupců. Neboť historie vydávání těchto zpráv revoluce přináší zajímavou stránku do kapitoly o boji ruského proletariátu za osvobození slova.

První číslo bylo vytištěno ještě před „konstitucí“ v nevelkém rozměru a nepatrným nákladem — v soukromé tiskárně, tajně, za peníze. Druhé číslo se tisklo 18. října^[m]. Dobrovolná skupina se vydala do tiskárny radikálního Syna Otečestva (Syn Otčiny), jenž o něco později přešel do rukou sociálních revolucionářů. Správa tiskárny váhá. Situace je ještě nejasná a neví se, jaké by mělo tištění revolučního časopisu následky.

„Řekněme, kdybyste nás tak prohlásili za zatčeny,“ poznamenává kdosi z tiskárenské správy.

„Jste zatčeni,“ odpovídají mu.

„Pod tlakem zbraní,“ dodává jiný, vytahuje z kapsy revolver.

„Jste zatčeni! Všichni jsou zatčeni,“ rozléhá se tiskárnou a redakcí.

„Kdo přijde, toho pustit, ale nevypouštět nikoho!“

„Kde máte telefon?.. Stůjte u telefonu !“ slyšet rozkazy.

Práce se začala a do tiskárny přicházejí stále nové a nové osoby. Přicházejí spolupracovníci listu, scházejí se sazeči k výplatě. Sazeče zvou do dílen, aby sázeli, spolupracovníky vyzývají, aby psali to a ono. Práce jde všem svižně od rukou.

Obsazena byla tiskárna časopisu Obščestvennaja Polza (Společenský Prospěch). Vchody uzavřeny. Postaveny stráže.

Do oddělení pro odlévání přichází mistr oddělení. Právě se vyklepávají matrice, pec se roztápí. Kolem — všechno neznámé tváře.

„Kdo to tady dělá? Kdo vám to dovolil ?“ rozčiluje se mistr a začíná hasit pec. Zakřikují ho a hrozí mu, že ho zavrou do komory.

„Co to je? Oč tu vlastně jde?“

Vysvětlují mu, že se tu tiskne třetí číslo Izvěstijí Sovětu dělnických zástupců.

„A to jste neřekli hned?... Copak já...? Já jsem vždy ochoten...“ — a práce šla bystře od rukou pod vedením hospodáře.

„A jak budete tisknout? Přece proud nejde,“ táže se dříve zatčený vedouci oddelení.

„Která elektrárna vám proud dodává? Za půl hodiny bude proud tu.“

Vedoucí jmenuje elektrárnu, ale nevěří, že by proud šel. Sám se už několik dnů domáhá proudu, třeba jenom na osvětlení bytů, ale marně, neboť elektrárna, v níž byli stávkující dělníci zaměněni námořníky, dodává proud jenom státním ústavům.

Přesně za půl hodiny zaplály žárovky a motory mohou pracovat. Na tvářích správců tiskárny úctyplný podiv. Za několik minut vrací se dělník, poslaný k důstojníku, který velí elektrárně, s lístkem: „Na žádost Sovětu dělnickych zástupců puštěn proud do domu číslo 39, Bolšaja Poljačeskaja ulice, pro tiskárnu Společenského Prospěchu.“ Podepsán...

Družně a vesele tisknou útočníci společně se „zatčenými“ třetí číslo v ohromnem nakladu.

Konec konců dovídá se i policie o místu, kde se Zprávy tisknou. Přichází do tiskárny, ale už pozdě: Zprávy jsou odvezeny, sazba rozebrána. Až teprve v noci na 4. listopad, za druhé stávky, podařilo se policii dopadnout létající družinu lzvěstijí při tisku. To se stalo v tiskárně časopisu Naša Zizň (Náš Život), kde se pracovalo již druhý den. Policie, když na jeji výzvu odepřeli otevřít dveře, je vylomila. „Pod ochranou roty střelců vyzbrojených puškami a s revolvery v pohotovosti“, vypravuje Simanovskij, „vtrhli strážníci i policejní komisaři do tiskárny, ale sami byli zmateni, vidouce pokojný obraz práce: sazeči pracovali klidně dále i když se objevily bodáky.“

„Jsme tu všichni z nařízení Sovětu dělnických zástupců,“ prohlásili pracující dělníci, „a žádáme, aby policie odešla, neboť jinak nebudeme moci ručit za majetek tiskárny.“

Pokud se jednalo s policií, pokud policie sbírala rukopisy a korektury a tiskla na ně, na stoly a police své pečeti, zatčení dělníci nemařili času a agitovali mezi vojáky i strážníky: čtli jim polohlasně provolání Sovětu k vojákům a rozdávali všem Izvěstija. Zatím byli sazeči sepsáni a propuštěni, dveře tiskárny zapečetěny a k východům postavena policejní stráž. Ale běda! Vyšetřující orgány, které přišly druhý den, nenašly nic. Dveře byly zavřené, pečeti celé, avšak sazba, korektury, rukopisy - nikde. Všechno se to přeneslo do tiskárny Bursovních Novin (Birževyje Vědomosti), kde se tu dobu bez překážky tisklo šesté číslo Izvěstijí.

6. listopadu večer se provedl největší podnik toho druhu — zabrání ohromné tiskárny Nové Doby (Novoje Vremja). Vlivný list ve službách vlády věnoval druhý den této události dva články, z nichž jeden byl nadepsán: „Jak se tisknou oficiální proletářské noviny.“

Hle, jak se tato věc jeví v líčení „postižených“:

Asi o šesté hodině večer přišly do tiskárny listu tři mladíci... Náhodou v tu dobu sem také přišel ředitel tiskárny. Řekli mu o mladících a ředitel je pozval do kanceláře tiskárny.

„Pošlete všechny ostatní pryč,“ obrátil se jeden z mladíků k řediteli, „musíme s vámi mluvit o samotě“.

„Vy jste tři a já jeden“, odpověděl ředitel, „a já budu raději s vámi mluvit v přítomnosti svědků.“

„Prosíme, aby všichni ostatní odešli do vedlejšího pokoje, máme vám říci celkem dve slova.“

Ředitel svolil. Tu mu mladící oznámili, že přišli z nařízeni výkonného výboru Sovětu a že mají příkaz zabrat tiskárnu Nové Doby a výtisknout v ní sedmé číslo Izvěstijí.

„O tom nemohu rozhodnout,“ prohlásil mladikum ředitel „Tiskárna není má; třeba, abych promluvil s majetníkem.“

„Z tiskárny odejít nesmíte, pozvěte majetníka sem, je-li vám ho třeba,“ odpověděli posli.

„Mohu mu oznámit váš návrh telefonicky.“

„Ne, můžete ho telefonicky jen zavolat do tiskárny.“

„Dobře...“

Ředitel doprovázen dvěma posly odešel k telefonu a pozval do tiskárny Suvorina (syna) Suvorin odmítl, vymlouvaje se na své chabé zdraví a poslal za sebe do tiskáiny člena redakce Goldsteina. Goldstein líčí další chod událostí dosti pravdivě, jenom s mírným zdůrazňováním, které má do příznivého světla postavit jeho vlastní občanskou zmužilost. „Když jsem se přiblížil k tiskárně,“ vypravuje, „plynové lampy nehořely. celá ulice byla téměř úplně pohroužena v tmu. U budovy tiskárny i kolem jem zpozoroval několik hrstek lidí a u samých vrat u pažení osm nebo deset osob. Ve dvoře u dvířek.byly tři nebo čtyři osoby. Čekal mě dozorce a doprovodil do kanceláře. Tam seděl ředitel tiskárny a tři neznámí mladíci, zřejmě dělníci. Když jsem vstoupil, vstali a šli mi vstříc.

„Co je libo, pánové ?“ otázal jsem se.

Místo odpovědi mi jeden z mladíků ukázal lístek s rozkazem od Sovětu dělnických zástupců tisknout příští číslo Zpráv v tiskárně Nové Doby. Rozkaz byl napsán na kousku papíru a pod ním bylo jakési razítko.

„Došlo i na vaši tiskárnu,“ prohlásil ke mně jeden z poslů.

„To jest. . . co to znamená: došlo?“ otázal jsem se.

„Tiskli jsme v Rusi, v Našem Životě, v Synu Otčiny, v Bursovních Novinách, a teď zase jednou u vás... Musíte dát čestné slovo za Suvorina a za sebe, že nás neudáte, pokud neskončíme práci.“

„Neodpovídám za Suvorina a nechci dát čestné slovo za sebe.“

„Pak vás tedy odtud nepustíme.“

„Odejdu násilím. Upozorňuji vás, že jsem ozbrojen...“

„Nejsme ozbrojeni hůř než vy,“ odpověděli posli, vytahujíce revolvery.

„Zavolejte hlídače a dozorce,“ obrátili se posli k řediteli.

Ředitel se na mne podíval tázavě. Pohodil jsem rukama. Zavolali hlídače. Žádali, aby svlékl svůj krátký kožíšek. Dozorce zavolali do kanceláře. Všechny nás zatkli. Za minutu bylo slyšet na schodech kroky mnoha lidí; za chvíli jich bylo plno ve dveřích kanceláře i v předpokoji.

Zabrání tiskárny bylo provedeno.

Tři poslové stále někam vycházeli a zase se vraceli a projevovali velmi ráznou činnost.

„Dovolte otázku,“ obrátil jsem se k jednomu z poslů, „na jakém stroji račte pracovat?“

„Na rotačce.“

„A polámete-li ji?“

„Máme znamenitého strojníka.“

A papír?“

„Vezmeme váš.“

„Ale vždyť to je zřejmý lup!“

„Jaká pomoc...“

Konec konců se pan Goldstein smířil, dal slib, že bude mlčet a byl propuštěn. „Sešel jsem dolů,“ — vypravuje. „V průchodě bylo tma jako v komíně. U samých vrat v krátkém kožíšku, svlečeném hlídači, hlídal ‚proletář‘ s revolverem. Druhý ‚proletář‘ škrtl sirkou, třetí zastrčil klíč. Zámek zaskřípěl, dvířka se otevřela a já jsem vyšel...

Noc minula klidně. Reditel tiskárny, jemuž navrhli, že jej propustí na čestné slovo, odmítl odejít. Proletáři ho nechali s pokojem... Sázelo se dosti pomalu, ba i rukopisy přicházely neobyčejně pomalu. Čekali, že přinesou pro list běžnou denní látku, ale pořád nic. Když ředitel radil, aby si s prací pospíšili, odpovídali mu: ‚Postačíme, nemáme kam spěchat.‘ Až k ránu, k páté hodině, se objevil metteur a korektor, oba zřejmě lidé velmi zkušení...

Sazba se skončila asi v šest hodin ráno. Začali vyklepávat matrice a odlévat plotny. Plynu, kterým se topilo v odlévacím stroji, nebylo (pro stávku). Poslali kamsi dva dělníky a plyn byl tu. Všechny obchody byly zavřeny, ale jídlo i za noci dělníkům přinášeli. Pro proletáře se obchody otíra1y. V sedm hodin ráno začali tisknout oficiální proletářské noviny. Pracovali na rotačce a pracovali úspěěně. Tisk trval do jedenácti hodin dopoledne. V tuto hodinu tiskárnu vyklizovali, odnášejíce s sebou balíky natištěných novin. Odváželi je izvozčíky, kterých sehnali s dostatek s různých stran... Policie zvěděla o tom všem druhého dne a vyvalovala oči...“

Již za hodinu poté, kdy se práce skončila, vtrhl silný policejní oddíi, provázen četou pěchoty, kozáků a domovníků, do místností Svazu tiskárenských dělníků, aby zabavil sedmé číslo Zpráv. Policie narazila na odpor neobyčejně rázný. Prohlásili jí, že výtisky, které tu jsou (dohromady 153 z 35.000, které byly natištěny), dobrovolně vydány nebudou. V mnohých tiskárnách sazeči, dověděvše se o vpádu policie do místností Svazu, zastavili ihned práci po listopadové stávce sotva obnovenou, vyčkávajíce dalšího vývoje událostí. Policie navrhla dohodu: přítomní dělníci mají přimhouřit oči, policie zabaví Zprávy a do protokolu napíše, že k zabavení se musilo užít moci. Ale návrh byl rozhodně odmítnut. Užíti moci se policie neodvážila — a ustoupila vojensky spořádaně, nesebravši ani jediného výtisku Zpráv.

Po zabrání tiskárny Nové Doby velitel města oznámil policii, že policejní úředníci, v jejichž obvodu bude proveden nový takovýto zábor, budou velmi přísně potrestáni. Výkonný výbor odvětil, že Zprávy, které vychazejí jenom za obecných stávek, budou se i nadále, bude-li toho třeba, vydávati po starém způsobu. A opravdu, v prosincové stávce vydal druhý Sovět dělnických zástupců (po uvěznění Sovětu prvniho složení) ješte čtyři čísla Zpráv.

Podrobná zpráva Nové Doby o útoku, provedeném na její tiskárnu, měla výsledek docela neočekávaný. Revolucionáři v jinych mistech užili hotového vzoru — a od té doby číří se zabírání tiskáren k tisku revoluční literatury po celém Rusku... Ostatně o zabírání v tomto případě lze mluvit jen s velkou výhradou. Nemluvíme už ani o tiskárnách časopisů levých směrů, kde správa tiskárny chtěla jen jediné: vyhnout se odpovědnosti a proto sama vyslovila úplnou ochotu, aby byla zatčena. Ale ani při nejpovážlivější příhodě s Novou Dobou nebylo by zabrání možné, kdyby nebylo buď trpných nebo činných sympatií všech zaměstnanců. Jakmile vůdce záboru vyhlásil „stav obležení“ a tím zbavoval zaměstnanectvo tiskárny odpovědnosti, hranice mezi oblehateli a obleženými mizely, „zatčený sazeč se chápal revolučního rukopisu, strojník se stavěl k svému stroji a ředitel bodře pobízel své i cizí pracovníky k rychlejší práci. Nikoli technika zabírání, přísně určená, a ovšem ani násilná moc nezabezpečovala úspěchu, nýbrž bylo to revoluční ovzduší obecných sympatií, bez něhož by nebylo lze si ani pomyslit všechnu činnost Sovětu.

Na první pohled mohlo by se však zdát nesrozumitelným, proč zrovna k tisku vlastních novin zvolil Sovět nebezpečnou cestu nočních útoků. Sociálně demokratický tisk vycházel tu dobu doce]a nepokrytě. Svým psaním se málo lišil od Zpráv. Nařízení Sovětu a zprávy o jeho zasedáních uveřejňoval úplně. Pravda, Zprávy vycházely téměř výhradně jen za obecných stávek, kdy všechen ostatní tisk mlčel. Ale vždyť záviselo na Sovětu samém, aby učinil výjimku pro sociálně demokratické listy, neskrývaně vycházející a tím se zbavil nutnosti podnikati noční útoky na tiskárny měšťáckého tisku. To však Sovět neučinil. Proč?

Dáme-li tuto otázku samu o sobě, nelze na ni odpověděti. Ale všechno se stává srozumitelnjěím, pojímáme-li Sovět v celku, jeho vznik, jeho taktiku, jako organisované naplnění svrchovaného práva revoluce ve chvíli jejího největšího vypětí, kdy se nemůže a kdy se nechce přizpůsobovati svému nepříteli, kdy proniká cesta necesta, hrdinně rozšiřuje své území a smetává překážky. Za obecných stávek, kdy odumíral všechen život, pokládala stará moc pro sebe za věc cti tisknout neustále svůj Vládní Věstník a dělala to pod ochranou vojáků. Sovět jí čelil svými dělnickými družinami a vydával list revoluce.

10. Oposice a revoluce

A tak tedy manifest nejenže nezavedl pořádku, naopak pomohl úplně odkrýt rozpory mezi sociálními točnami: mezi šlechticko-byrokratickou pogromovou reakcí a mezi dělnickou revolucí. První dny, ba lépe řečeno první hodiny se dokonce zdálo, že manifest nic nezměnil ani v náladě nejumírněnějších živlů oposice. Ale to se jenom zdálo. 18. října jedna z nejsilnějších organisací kapitálu, tak zvaná „poradní kancelář majetníků sleváren“, napsala hr. Wittemu: „Musíme prohlásiti přímo: Rusko věří jenom skutečnostem; jeho krev a jeho bída nedopouští, aby se ještě věřilo slovům.“ Poradní kancelář, kladouc požadavek úplné amnestie, „zjišťuje zvláště uspokojena“, že revoluční masy užily násilí jen ve]mi umírněně, a že ve všech svých počinech zachovávaly kázeň neslýchanou. Nejsouc „v teorii“, podle svého prohlášení, zbožňovatelkou volebního práva, kancelář se přesvědčila, že „dělnická třída, která s takovou silou projevila své politické uvědomení i svou stranickou kázeň, má se účastniti v lidové samosprávě“. Všechno to svědčilo o velikém a širokém duchu, ale — běda! — trvalo to velmi krátko. Bylo by nejapné tvrdit, že tu máme co dělat s politikou jenom dekorativní. Nade vší pochybu prvek iluse měl tu velkou důležitost: kapitál zčásti ještě doufal, že důkladná politická reforma snadno pohne koly průmyslu. Tím se vysvětluje, že značná část podnikatelů — ne-li většina — zaujala k říjnové stávce stanovisko poměrně přátelské nestrannosti. Majetníci kovodělných továren moskevské oblasti se usnesli odmítnouti služby kozáků. Ale nejobecnější formou projevu sympatií s politickými cíli boje bylo vyplatiti mzdy dělníkům za celou dobu říjnové stávky: očekávajíce rozkvět průmyslu za „právního režimu‚ zapisovali liberální podnikatelé bez reptáni tyto výdaje do položky pro mimořádné výrobní náklady. Ale kapitál, platě dělníkům za promeškané dny, řekl zřetelně a suše: naposled! Síla tlaku, projevená dělníky, vnukla mu, že musí být nezbytně na stráži. Jeho nejlepší naděje se nesplnily: hnutí mas od doby, kdy byl vydán manifest, nepolevovalo; naopak, každým dnem výrazněji ukazovalo svou sílu, svou samostatnost, svůj socialně revoluční ráz. V tu dobu, kdy plantážníkům cukrovarského průmyslu hrozilo zabavení půdy, musilo všechno kapitalistické měšťáctvo krok za krokem ustupovat dělníkům, zvyšujíc dělnickou mzdu a zkracujíc pracovní den.

Ale kromě strachu z revolučního proletariátu, strachu rostoucího zimničně v posledních třech měsících roku 1905, byly to užší, ale neméně palčivé zájmy, které hnaly kapitál k rychlému spojení s vládou. Především to byl prosaický, ale neodvratný nedostatek peněz a předmětem podnikatelských vroucích přání a útoků byla Státní banka. Tento ústav byl hydrantem té „hospodářské policie“ samoděržaví, jejímž velkým mistrem po desítiletí svého finančního hospodaření byl Witte. Na operacích banky a zároveň s tím i na mínění a sympatiích ministra záviselo b y t í  č i  n e b y t í největších podniků. Mimo jiné příčiny byly to i půjčky povolované proti předpisům, diskont fantastických směnek a vůbec protekcionářství v oblasti hospodářské politiky, které nemálo přispívaly k oposičnímu přerodu kapitálu. Když potom pod trojím účinkem války, revoluce a krise zúžila banka operace na nejmenší míru, mnozí kapitalisté se octli v úzkých. Nestarali se o obecné politické vyhlídky — bylo potřeba peněz buď jak buď. „Nevěříme slovům,“ řekli hraběti Witternu o druhé hodině v noci s 18. na 19. října, „dejte nám skutečnosti.“ Hrabě Witte spustil ruku do pokladny Státní banky a dal jim „skutečnosti“... Mnoho skutečností. Diskont se neobyčejně zvedl — na 138,5 milionů rublů v prosinci 1905 proti 83,1 milionů rublů v témž období 1904. Úvěry soukromým bankám se zvětšily ještě značněji: ria 148,2 milionů rublů 1. prosince 1905 proti 39 milionům rublů 1904. Vzrostly i všechny jiné operace. „Krev a bída Ruska“, na něž, jak jsme svrchu viděli, ukázal kapitalistický syndikát, byly vládou Witteho uváženy — a výsledek byl, že se ustavil „Svaz 17. října“. Takto tedy přímo u kolébky této strany leží ani ne tak politický dárek jako úplatek v penězích. V podnikatelích, organisovaných ve svých „odborových“ nebo politických svazech narazil Sovět dělnických zástupců od prvních svých kroků na rozhodného a vědomého nepřítele.

Ale jestliže alespoň okťabristé hned s počátku zaujali příkrou protirevoluční posici, politická úloha strany inteligentně měšťanského radikalismu, která se za půl léta blýskala pseudoklasickým pathosem ve zdech Tavrického paláce vyhrazeného zasedání dumy, jevila se proti tomu v tyto dny ve velmi žalostném světle. Máme na mysli kadety.

V největším žáru říjnové stávky zasedal ustavující sjezd strany ústavně demokratické (kadetů). Sjela se necelá polovice delegátů. Ostatním přestřihla cestu železniční stávka. 14. října nová strana určila svůj poměr k událostem: „Vzhledem k tomu, že úplně schvaluje požadavky stávkujících dělníků, pokládá za svou povinnost prohlásit se úplně zajedno se stávkovým hnutím. Rozhodně (rozhodně!) odmítá myšlenku domoci se svých cílů ‚vyjednáváním se zástupci vlády‘. Učiní všechno, aby zabránila srážce, ale jestliže se to nepodaří, prohlašuje předem, že její sympatie a její podpora jsou na straně lidu.“ Za tři dni byl podepsán ústavní manifest. Revoluční strany se prodraly z prokletého podzemí a nepostačivše setřít krvavý pot s čela, vrhly se střemhlav mezi lidové masy, vyzývajíce a sjednocujíce je k boji. Byla to veliká doba, kdy se srdce lidu překovávalo kladivem revoluce.

Cože tu měli dělat kadeti, politikové ve fracích, řečníci od soudu, tribunové zemských shromáždění? Vyčkávali trpně pohybu ústavních vod. Manifest byl tu, ale parlamentu nebylo. A oni nevěděli, kdy a jak bude a bude-li vůbec. Vládě nevěřili a jeětě méně věřili revoluci. Jejich tajným snem bylo — spasit revoluci od revoluce samé, ale nevěděli, jak na to. Do schůzí lidu přijít nesměli. Jejich tisk byl orgánem jejich bezkrevnosti a bojácnosti. Četl se málo. Takto kadeti v nejodpovědnějším období ruské revoluce ukázali, že netřeba s nimi počítat. Za rok Miljukov, úplně to uznávaje, snažil se ospravedlnit svou stranu - nikoli z toho, že nevrhla svých sil na vážky revoluce, nýbrž z toho, že se nepokusila přehradit revoluci cestu. „Dokonce i vystoupení takové strany jako je strana ústavně demokratická“, píše v době voleb do druhé dumy, „bylo poslední měsíce 1905 naprosto nemožně. Ti, kdož teď vytýkají straně, že neprotestovala hned tehdy proti revolučním ilusím trockismu pořádáním svých schůzí... prostě nechápou anebo si nepamatují tehdejší nálady demokratického posluchačstva shromažďujícího se k schůzím.“ Takové je ospravedlnění „lidové“ strany: neodvážila se jíti k lidu, aby ho svou tváří nepolekala!

Důstojnější úkol v tomto období vykonal Svaz svazů. Ríjnová stávka nabyla svého obecného rázu s činnou pomocí radikální inteligence. Inteligence, organisujíc stávkové výbory, vysílajíc za ně zástupce, zastavovala činnost takových ústavů, které jsou mimo přímý vliv dělníků. Tak byly zastaveny práce v zemských a městských správách, bankách, kancelářích, ředitelstvích, soudech, školách, dokonce i v senátě. Nemalý význam měla i peněžní pomoc, kterou poskytovala organisace levého křídla inteligence Sovětu dělnických zástupců. A přece jenom jsou představy o titánském úkolu Svazu svazů, jaké vzbudil měšťácký tisk Ruska i Západu pozorující činnost Svazu na kolbišti obecně přístupném, svrchovaně fantastické. Svaz svazů spravoval intendantské oddělení revoluce a v nejlepším případě jednal jako její pomocný bojový oddíl. Na vedoucí úkol si sám nečinil nikdy nároku.

A což mohl? Původní jeho složkou byl týž učený filistr, jemuž dějiny oškubaly křídla. Revoluce ho vyplašila a pozdvihla ho nad sebe sama. Nechala ho bez novin, zhasila mu v bytě elektrickou lampu a na temnou stěnu mu načrtla ohnivá písmena jakýchsi nových nejasných, ale velikých cílů. Chtěl věřit — a nesměl. Chtěl se vzpřímit — a nemohl. Snad pochopíme lépe drama jeho duše, nebudeme-li na něj patřit ve chvíli, kdy píše radikální resoluci, nýbrž podíváme-li se na něj doma, kdy sedí za stolem u čaje.

^*   _*   ^*

Druhého dne, po ukončení stávky, navštívil jsem známou jednu rodinu, žijící v obvyklém městském ovzduší měšťanského radikalismu. V jídelně na stěně visel program naší strany, prave vytištěný na velkých listech papíru: byla to příloha k prvnímu číslu sociálně demokratického listu, vyšlého po stávce. Cela rodina byla rozčilena.

„Nu, nu... neni to zlé.“

„A co?“

„Ještě se ptáte? Váš program: přečtěte si, co je tu napsáno.“

„Četl jsem jej už nejednou.“

„Ne, co říkáte tomu!... Vždyť tu je doslova napsáno: ‚strana má za svůj nejbližší úkol svrhnouti carské samoděržaví — chápete: s v r h n o u t i — a zaměniti je demokratickou republikou... re-pu-bli-kou‘! Chápete to?“

„Myslim, že ano.“

„Nu a to je přece legálně natištěno, to se přece nepokrytě prodává před policií, to přece u Zimního paláce za pěťák můžete koupit! Zničení carského samoděržaví — ‚v drobném prodeji za pět kopejek‘! No ne, něco takového!“

„Nu což, líbí se vám?“

„Ach, což to říkáte: ‚líbí se‘... Copak jde snad o mne? Ne ti tam, v Petěrhofě, ti si to teď musí všechno vypít. Já se ptám vás: líbí-li se to jim?“

„Pochybuji.“

Nejvíce byl rozčilen otec rodiny. Teprve dvě tři neděle tomu, co nenáviděl sociální demokracii hloupou nenávistí radikálního šosáka, nakaženého za mlada národnickými předsudky, a dnes se sociální demokracie těšila zcela novému jeho citu — směsi zbožnění se strachem.

„Ráno jsme tento program četli v ředitelství Císařské veřejné knihovny — i tam také poslali toto číslo... Kdybyste ty pány byl viděl! Ředitel pozval oba své náměstky i mne a četl nám program od začátku do konce. Přisahám vám, všem se tajil dech. ‚Co tomu říkáte, Nikolaji Nikolajeviči?‘ táže se mne ředitel.

‚Ne-hm, co vy říkáte, Semjone Petroviči?‘ odpovídám já jemu.

‚Víte,‘ povídá, ‚mně jazyk ztuhl. Jak je to dávno, co se nesměli v novinách pristava ani dotknout? A dnes říkají nepokrytě Jeho Veličenstvu Gosudaru Vladaři: hybaj ven! Tihle lidé se nestarají o etiketu, ne, ne... Co na srdci, to na jazyku‘... Jeden z náměstků povídá: ‚Jen je trošku těžko sepsán tento kousek, sloh by měl být lehčí‘... A Sernjon Petrovič podival se na neho přes bryle: ‚To neni nedělní feuilleton, ctihodný pane, ale program strany‘... A víte, jak to skončili, tito páni z Veřejné knihovny? ‚A jak‘, ptají se, ‚se přijímají členi do sociálně demokratické strany?‘ Jak se vám to líbí?“

„Velmi.“

„Hm... a jak se přijímají členové do vaší strany opravdu?“ táže se můj besedník zlehka se pohoupávaje.

„Nic není snazší. Hlavní podmínka je — uznati program. Pak třeba vstoupit do místní organisace a pravidelně platit příspěvky. Program se vám přece líbí ?“

„Ach ke všem čertům, věc to není špatná, to nelze popřít... Ale jak se díváte na nynější stav věcí? Jen se mnou, prosím, nemluvte jako redaktor sociálně demokratického listu, nýbrž docela upřímně... K demokratické republice je arci ještě daleko, ale ústava snad je přece už jen na dohled?“

„Ne, podle mého mínění je republika mnohem blíže a ústava mnohem dále, než se vám zdá.“

„A tak co to u nás teď máme ke všem čertům? Není to snad ústava?“

„Ne, to je jenom prolog k náhlému právu.“

„Cože? Nesmysl. To je váš novinářský žargon. Sami tomu nevěříte. Fantasti!“

„Ne, to je nejčistší realismus. Revoluce roste v síle a odvaze. Hleďte, co se děje v továrnách a závodech, na ulicích... Pohleďte přece na tento list papíru, který visí na vaší stěně. Dvě neděle tomu, co byste ho byl nepověsil. A jak se dívají na to oni v Petěrhofu? — táži se vás vašimi slovy. Vždyť oni přece ještě žijí a žít chtějí. A mají po ruce ještě armádu. Myslíte, že vzdají svých posic bez boje? Ne, dříve než opustí své místo, pustí v chod všechny své síly — do posledního bodáku.“

„A manifest? A amnestie? Vždyť to je přece skutečnost.“

„Manifest je jenom vyhlášení přechodného příměří, je to jen oddech. A amnestie?. . . Ze svých oken vidíte denně věže Petropavlovské pevnosti: ta stojí ještě pevně. A ‚Kresty‘ rovněž. A ochranné oddělení rovněž... Pochybujete o mé upřímnosti, Nikolaji Nikolajeviči, ale já vám řeknu, hleďte, co: co mne se týče, vztahuje se amnestie i na mne úplně, ale nespěchám se zbavit své anonymity. Žiji a budu žít S nepravými osobními doklady, až se vše rozuzlí. Manifest nezměnil ani mou právní situaci, ani mou taktiku.“

„Snad byste pak měli, pánové, dbát opatrnější politiky ?“

„Na příklad?“

„Nemluvit o svržení samodšržaví.“

„To jest, myslíte, že budeme-li se vyjadřovat zdvořileji, budou v Petěrhofě souhlasit s republikou a zabavením půdy?“

„Hm... myslím, že přece jenom zveličujete...“

„Uvidíme... Mějte se dobře: musím už na zasedání Sovětu. A co se vstupem do strany? Jenom řekněte — a my vás zapíšeme ve dvou minutkách.“ „Děkuji, děkuji... na to je ještě čas... situace je tak neurčitá . . . ještě si o tom pohovoříme... Šťastnou cestu!“

11. Listopadová stávka

Od nebezpečí k nebezpečí, mezi tisíci úskalími prodírala se říjnová vláda. Kam? Sama to nevěděla.

26. a 27. října vzplála v Kronštadtě, na trojí dělový dostřel od Petrohradu, vojenská vzpoura. Politicky uvědomělá část vojáků zdržovala masu od vzpoury, ale živelné rozvášnění propuklo. Nezastavivše hnutí, postavily se nejlepší živly armády v jeho čelo. Nepodařilo se jim však předejít zbojnické pogromy provokované policií, v nichž hlavní úkol vykonávaly tlupy proslulého divotvorce Joanna Krončtadtského, které s sebou strhly nejzatemnělejší část námořníků. 28. října bylo vyhlášeno nad Kronštadtem náhlé právo a nešťastná vzpoura byla potlačena. Nejlepčím vojákům a námořníkům hrozila smrt.

V den zabrání Kronštadtské pevnosti dala vláda zemi rozhodnou výstrahu vyhlásivši nad celým Polskem náhlé právo: to byla první velká kost, kterou vláda manifestu hodila petěrhofské kamarile v jedenáctý den svého trvání. Hrabě Witte vzal na sebe úplnou odpovědnost z tohoto počinu: ve vládní zprávě šířil lži o drzém pokusu (!) Poláků odtrhnouti se od říše a varoval je od vstupu na nebezpečnou cestu, „kterou zkusili nikoli po prvé“. Ale již druhý den, aby se neoctl v zajetí Trepovově, musil zatroubit k ústupu: uznal, že vláda měla na mysli ani ne tak skutečné události, jako možné následky jejich vývoje — pro „pčílišnoů vznětlivost Poláků“. Takto tedy bylo náhlé právo jakousi ústavní daní politickému temperamentu polského národa.

29. října bylo vyhlášeno náhlé právo nad mnoha újezdy černigovské, saratovské a tambovské gubernie, zachvácenými rolnickými nepokoji. „Přílišnou vznětlivost“ jevili i tambovští mužíci.

Liberální společnosti zacvakaly strachem zuby. Jakkoli se pohrdlivě škaredila na nebezpečné hračky Witteho — v duši pevně v něho doufala. A tu za zády Witteho jistě vystoupil Durnovo, který projevil dost umu, aby z aforismu Cavourova: „náhlé právo je způsob, jak vládnouti hlupákům“, udělal opačnou teorii pro vlastní vladařství.

Revoluční instinkt napověděl dělníkům, že nechat přímý útok protirevoluce bez trestu, znamená podnítiti její brutálnost. 29., 30. října a 1. listopadu konají se ve většině petrohradských závodů hromadné schůze, které žádají od Sovětu rozhodnou protestní akci.

1. listopadu po vášnivé rozpravě Sovět v neobyčejně četném a bouřlivém zasedání přijal ohromnou většinou hlasů toto rozhodnutí:

„Vlada nepřestává kráčet přes mrtvoly. Odevzdává polnímu soudu smělé kronštadtské vojáky armády a námořnictva, kteří povstali na obranu svých práv a lidově svobody. Koleni číje uhněteného Polska zadrhla smyčku náhlého práva.

Sovět dělnických zástupců vyzývá revoluční proletariát Petrohradu, aby obecnou politickou stávkou, která už dokázala svou strašnou sílu, a hromadnými protestními schůzemi projevil svou bratrskou solidaritu revolučním vojákům Kronštadtu a revolučním proletářům Polska.

Zítra, 2. listopadu, ve dvanáct hodin přeruší dělníci Petrohradu práce s hesly: Pryč s polními soudy! Pryč s trestem smrti! Pryč s náhlým právem v Polsku a v celém Rusku!“

Uspěch výzvy překonal všechno očekávání. Ač od skončení říjnové stávky, jež pohltila tolik sil, neminuly ani dvě neděle, petrohradští dělníci s překvapující jednomyslností zanechávali práce. Do dvanácti hodin 2. listopadu stávkovaly již všechny veliké továrny a závody, které měly své zástupce v Sovětě. Mnohé střední a malé průmyslové závody, které se dosud neúčastnily v politickém boji, přidávaly se pojednou k stávce, volily zástupce a vysílaly je do Sovětu. Oblastní výbor petrohradského železničního uzlu se připojil k usnesení Sovětu a všechny železnice kromě finské se zastavily. Úhrnným počtem dělníků v stávce zúčastněných překonala stávka listopadová nejenom stávku lednovou, ale i říjnovou. Nestávkovala pošta a telegraf, izvozčíci, koňská tramvaj a většina obchodních zaměstnanců. Z novin vycházel jen Vládní Věstník, Noviny petrohradského gradonačalstva a Zprávy Sovětu dělnických zástupců, ony dva listy — pod ochranou vojáků, tento pod ochranou bojových dělnických družin.

Hrabě Witte byl neobyčejně překvapen. Dvě neděle tomu, co myslil, že jakmile nabyl moci, zbývá mu jenom podněcovati, vésti, zdržovati, hroziti, říditi... Listopadová stávka, tento vzbouřený protest proletariátu proti vládnímu pokrytectví, úplně vyšinula tohoto velikého státníka. Jak nechápal smyslu revolučních událostí, jak chlapecky byl z nich zmaten a zároveň i nadutě domýšlivý, to nejvýrazněji dokazuje onen telegram, jímž se domníval, že uklidní proletariát. Hle, jeho znení ve včí neporušenosti:

„Bratří dělníci,. dejte se do práce, zanechte vzpoůry, mějte slitování se svými ženami a dětmi. Neposlouchejte špatných rad. Gosudar nám přikázal obrátit zvláštní pozornost na dělnickou otázku. Proto jeho Císařské Veličenstvo zřídilo ministerstvo obchodu a průmyslu, které má ustanoviti spravedlivý poměr mezi dělníky a podnikateli. Poskytněte času — vše, co je možné, se pro vás udělá. Poslechněte rady člověka vám nakloněného a přejícího vám dobra. Hrabě Witte.“

Tento nestydatý telegram, v němž zbabělá zloba s nožem v záňadří nutká se do vysokomyslného přátelství, dostali v Sovětě a ohlásili jej v zasedání 3. listopadu, kde vzbudil bouři odporu. Za bouřlivého, jednomyslného souhlasu byla ihned usnesena odpověď námi navržená, otištěná pak druhý den v Izvěstiích:

„Sovět dělnických zástupců vyslechnuv telegram hraběte Witteho ‚bratrům dělníkům‘‚ vyslovuje predevším svůj svrchovaný úžas nad nenuceností carského oblíbence, který si dovoluje nazývat petrohradské dělníky ‚bratřími‘. Proletáři nejsou s hrabětem Wittem v žádném příbuzenstvu.

Ve věci samé Sovět prohlašuje:

1. Hrabě Witte nás vyzývá, abychom měli slitování se svými ženami a dětmi. Sovět dělnických zástupců odpovídá na to výzvou, ke všem dělníkům, aby spočítali, kolik vdov a sirotků přibylo v dělnických řadách od toho dne, kdy se Witte chopil státní moci.

2. Hrabě Witte ukazuje na milostivou pozornost gosudarovu k dělnickému lidu. Sovět dělnických zástupců připomíná petrohradskému proletariátu krvavou neděli 9. ledna.

3. Hrabě Witte žádá, aby se mu poskytlo ‚času‘ a slibuje, že učiní pro dělníky ‚v š e c h n o, c o  j e  m o ž n é‘. Sovět dělnických zástupců ví, že Witte již měl č a s na to, aby vydal Polsko do rukou vojenských katů a Sovět dělnických zástupců nepochybuje, že hrabě Witte učiní v š e ch n o,  c o  j e  m o ž n é, aby potlačil revoluční proletariát.

4. Hrabě Witte nazývá sebe člověkem nakloněným nám a přejícím nám dobra. Sovět dělnických zástupců prohlašuje, že mu není třeba náklonnosti carských oblíbenců. Žádá lidovou vládu podle obecného, rovného, přímého a tajného práva hlasovacího.“

Lidé dobře zpravení vykládali, že hraběte přepadl dusivý záchvat, když dostal tuto odpověď od stávkujících „bratří“.

5. listopadu Petrohradská telegrafní agentura hlásila : „K pověstem rozšířeným na venkově o užití vojenského polního soudu a trestu smrti pro prosté vojáky, kteří se zúčastnili nepokojů v Kronštadtě, jsme zmocněni prohlásit, že všechny takovéto pověsti jsou předčasné (?) a jsou bez podstaty... Polním soudem účastníci kronštadtských událostí souzeni nebyli a nebudou.“ Toto kategorické prohlášení neznamenalo nic jiného, než sklonění vládních zbraní před stávkou a tuto skutečnost nemohla ovšem zastřít okolnost, že se chlapecky ukazovalo ria „pověsti na venkově“ tehdy, kdy protestující proletariát Petrohradu zastavil obchodně-průmyslový život hlavního města. Ve věci Polska ustoupila vláda ještě dříve, oznámivši svůj úmysl zrušit náhlé právo v guberniích říše polské, jakmile tam jen „rozhořčení opadne“^[n].

Večer 5. listopadu výkonný výbor, maje za to, že vrcholné psychologické chvíle bylo dosaženo, navrhl v zasedání Sovětu resoluci o skončení stávky. Pro charakteristiku politického stavu věcí té chvíle zaznamenáváme řeč zpravodaje výkonného výboru:

„Právě byl oznámen vládní telegram, v němž se praví, že kronštadtské námořníky bude soudit nikoli soud polní, nýbrž vojenský okrskový soud.

Uveřejněný telegram není ničím jiným, než důkazem slabosti carské vlády. Znovu pozdravujeme proletariát Petrohradu za jeho ohromné mravní vítězství. Ale říkáme přímo: i kdyby tohoto vládního prohlášení nebylo, museli bychom stejně vyzvat petrohradské dělníky, aby stávku ukončili. Podle telegramů z dnešního dne vidíme, že všude v Rusku opadává vlna politické manifestace. Tato naše stávka má ráz d e m o ns t r a č n í. Jenom s tohoto hlediště můžeme hodnotit její úspěch či neúspěch. Naším přímým cílem bylo ukázat probouzející se armádě, že dělnická třída je s ní, že ji mlčky nevydá křivdě. Nedosáhli jsme snad tohoto cile? Nepřipoutali jsme snad k sobě srdce každého čestného vojína? Kdo by to chtěl popírat? A je-li tomu tak, lze tvrdit, že jsme ničeho nedosáhli, lze patřit na skončení stávky jako na naši porážku? Neukázali jsmě snad celému Rusku, že za několik dní po skončení velkého říjnového boje, kdy dělníci ještě nepostačili smýt krev a zacelit rány, projevila se ukázněnost mas takovou měrou, že na jediné slovo Sovštu zastavili všichni práci znova jako jeden muž? Pohleďte! K stávce se připojily tentokráte nejzaostalejší závody, které dříve nikdy nestávkovaly, a zde v Sovětě zasedají teď jejich zástupci společně s námi. Pokrokové živly armády uspořádaly protestní schůze a takto se zúčastnily v naší manifestaci. Není to úspěch? Není to skvělý výsledek? Soudruzi, učinili jsme, co jsme učinit musili. Evropské bursy viděly znovu s respektem naši sílu. Jediná zpráva o usnesení Sovětu dělnických zástupců způsobila veliký pokles kursů ruských cenných papírů za hranicemi. Takto tedy každé naše usnesení — ať již to byla odpověď hraběti Wittemu nebo celé vládě — zasadilo absolutismu prudkou ránu.

Někteří soudruzi žádají, aby se stávka vedla dále, dokud nebudou krondštadtští námořníci postaveni před soud porotní a dokud nebude zrušeno náhlé právo v Polsku. Jinými slovy — dokud nepadne tato vláda, neboť, soudruzi — o této věci musíme mít jasno — proti naší stávce carismus pozdvihne v š e ch n y své síly. Budeme-li se dívat na věc tak, že cílem naší akce musí být svržení samoděržaví, pak jsme ovšem cíle nedosáhli. Posuzujeme-li věc takto, byli bychom musili svou riespokojenost v sobě zatajit a zříci se protestní demonstrace. Ale naše taktika, soudruzi, se naprosto nezakládá na tomto vzoru. Naše akce, toť bitva za bitvou. Jejich cíl je desorganisovati nepřítele a dobýti si sympatií nových přátel. A čí sympatie je pro nás důležitější než sympatie armády? Pochopte: posuzujíce otázku, zda stávku vésti dále čili nic, posuzujeme v podstatě otázku, zda máme stávce ponechati demonstrativní ráz, či zda ji máme proměnit v rozhodující boj, to jest přivésti ji buď k úplnému vítězství nebo k porážce. Nelekáme se ani srážek, ani porážek. Naše porážky, toť jenom stupínky k našemu vítězství. Dokazovali jsme to již nejednou svým nepřátelům. Ale my pro každý boj hledáme okolnosti pro nás co nejpříznivější. Události pracují pro nás a my nemáme proč poháněti jejich chod. Táži se vás, komu je na prospěch oddáliti rozhodující srážku — nám nebo vládě? Nám, soudruzi! Neboť zítra budeme silnější, než jsme dnes a pozítří silnější, než zítra. Nezapomínejte, soudruzi, že teprve nedávno pro nás vznikly ty okolnosti, za nichž můžeme pořádati tisícihlavé schůze, organisovat veliké masy proletariátu a kdy se s revolučním tištěným slovem můžeme obracet na všechno obyvatelstvo země. Je třeba co možná nejvíce využíti těch okolností k nejrozsáhlejší agitaci a organisaci v řadách proletariátu. Období přípravy mas k rozhodujícím akcím musíme prodloužit jak nejvíce jen lze, jak jen stačíme, snad o měsíc, snad o dva, abychom pak vystoupili jako armáda co možná nejsemknutější a nejorganisovanější. Vládě by ovšem bylo vítanější postřílet nás teď, kdy jsme méně připraveni na konečnou srážku. U některých soudruhů vzniká dnes, tak jako ten den, kdy jsme odvolávali pohřební manifestaci, takováto pochybnost: dáme-li se teď na ústup, budeme-li pak ještě kdy moci vzburcovat masy? Zda se neuklidní docela? Odpovídám: může snad nynější státní stroj dát vzniknouti okolnostem, za nichž by se masy uklidnily? Máme snad proč se znepokojovat, že v budoucnu nebude událostí, které masy přinutí, aby se zburcovaly? Věřte, bude těch událostí až příliš — o to se postará carismus. Nezapomínejte dále, že máme ještě před sebou volební kampaň, která musí zburcovat večkeren revoluční proletariát. A kdož ví, neskončí-li se volební kampaň tím, že proletariát vyhodí do povětří nynější moc? Musíme více důvěřovat v revoluční proletariát. Uklidnil se snad proletariát po 9. lednu? Po komisi Šidlovského? Po černomořských událostech? Nikoli, revoluční vlna se stále více zdvíhá; a není daleka chvíle, kdy se ničivě převalí přes veskeren samoděržavný řád.

Před námi je rozhodující a nemilosrdný boj. Této chvíle skončíme stávku, spokojíme se jejím ohromným mravním vítězstvím a pustíme se všemi svymi silami do prace o vytvoření a zpevnění toho, co potřebujeme ze všeho nejvíce — organisace, organisace a organisace. Třeba se jen rozhlednouti, abychom videli, že i v této příčině nám každý den přináší nové úspěchy.

Organisují se teď železniční zaměstnanci a poštovně-telegrafní úřednici. Ocelí kolejí a drátem telegrafu sepnou oni v jediný celek všechna revoluční ohniště země. Umožní nám pozdvihnouti v náležitou chvíli celé Rusko v čtyřiadvaceti hodinách. Třeba se připraviti na tuto chvíli a přivésti kázeň a organisovanost až na vrchol. Do práce, soudruzi!

Teď je třeba ihned začíti bojové organisování dělníků a jejich ozbrojení. Organisujte na každém závodě bojové desítky s voleným desátníkem, setniny se setníkem a nad těmito setninami určete velitele. Doveďte kázeň v těchto buňkách na takoý vrchol, aby závod mohl kdykoliv vystoupiti na první zavolání. Pomněte, že při rozhodující akci můžeme spoléhati jenom na sebe. Liberální měšťáctvo začíná se k nám chovat již nedůvěřivě a nepřátelsky. Demokratická inteligence kolísá. Svaz svazů, jenž se tak ochotně k nám přimkl za první stávky, přeje druhé stávce značně méně. Jeden jeho člen mi tyto dny řekl: ‚Svými stávkami popouzíte proti sobě veřejnost. Snad si nemyslíte, že se vypořádáte s nepřáteli pouze vlastními silami?‘ Připomněl jsem mu jednu chvíli z francouzské revoluce, kdy se Konvent usnesl: ‚Francouzský národ nesjedná nižádné smlouvy s nepřítelem na svém území.‘ Kterýsi člen Konventu vzkřikl: ‚Snad jste sjednali smlouvu s vítězstvím?‘ Odpověděli mu: ‚Nikoli, sjednali jsme smlouvu se smrtí.‘

Soudruzi, když se nás liberá!ní měšťáctvo, jako by se naparovalo pro svou zradu, táže: ‚Chcete se bít sami, bez nás? sjednali jste snad smlouvu s vítězstvím?‘, vrhneme mu v tvář tutéž odpověď: ‚Nikoli, sjednali jsme smlouvu se smrtí.‘“ —

Převážnou většinou hlasů Sovět rozhodl: skončit stávkovou manifestaci v pondělí 7. listopadu o polednách. Plakáty s usnesením Sovětu byly rozšířeny do továren a závodů a vylepeny po městě. V stanovený den a hodinu se stávka skončila stejně jednomyslně jako se začala. Trvala 120 hodin — dobu to třikráte kratší, než trvalo náhlé právo v Polsku.

Význam listopadové stávky není arci v tom, že smekla smyčku s šíje několika desítek námořníků — čím je to v revoluci, pohlcující desítky tisíc životů? Ani není v tom, že přinutila vládu spěšně odvolat náhlé právo v Polsku — čím je měsíc výjimečných zákonů této mučednické zemi? Stávka listopadová byla výkřikem k celé zemi, že hrozí nebezpečí. Kdož to ví, nezavladla-li by litá bakchanalie reakce v celé zemi hned po uspěšném pokusu v Polsku, kdyby byl proletariát neukázal, že „je tu, smělý a hotov odpovídat na ránu ranou“^[o]. V revoluci, která vzájemností obyvatelstva různých národů země je skvělým protikladem rakouských událostí z roku 1848, proletariát Petrohradu pro revoluci samu nemohl a nesměl mlčky vydat do rukou netrpělivě reakce své polské druhy. A byl-li starostliv o zítřek, nemohl a nesměl mlčky přejíti kronštadtské povstání. Stávka listopadová byla hlasitým provoláním vzájemnosti, vrženým proletariátem zajatcům kasáren přes hlavy vlády a přes hlavy měšťácké oposice. A volání bylo slyšáno.

Dopisovatel Times ve své zprávě o listopadové stávce zaznamenal slova gvardějského plukovníka: „Bohužel, ale nelze toho popírat, že zásah dělníků, kteří se postavili za kronštadtské spiklence, měl smutný mravní vliv na naše vojáky.“ V tomto „smutném mravním vlivu“ je hlavní význam listopadově stávky. Na jediný ráz otřásla velikými vrstvami armády a hned v příští dny zburcovala kasárny petrohradské posádky k mnoha schůzím. Ve výkonném výboru, ba i na zasedáních samého Sovětu se objevovali nejenom jednotliví vojáci, nýbrž i vojenští zástupci, promlouvali řeči, žádali podporu; revoluční spojení mezi vojáky se upevnilo, proklamace docházely velkého rozšíření.

Vznicení v armádě zasáhlo v ty dny až do aristokratických špiček armády. Autoru bylo se v listopadově stávce účastniti jakožto „řečníku dělníků“ vojenské schůze, jedinečné schůze, jaká tu dobu byla. Stojí za to zmíniti se tu o ní.

S pozvánkou baronesy X.^[p]) přišel jsem v 9 hodin večer do jednoho nejbohatších soukromých domů Petrohradu. Vrátný, tváře se jako člověk, který se v ty dny rozhodl nediviti se ničemu, svlékl mi zimník a pověsil jej do dlouhé řady důstojnických plášťů. Lokaj čekal navštívenky. Běda! — jaká navštívenká u člověka žijícího nelegálně? Abych ho utěšil, podal jsem mu pozvánku hostitelčinu. Do předpokoje přišel nejprve student, po něm radikální soukromý docent, redaktor solidního časopisu, a konečně sama baronesa. Zřejmě očekávali, že „od dělníků“ přijde postava hroznější. Řekl jsem své jméno. Laskavě mě zvali dále. Odsunuv závěs, spatřil jsem společnost asi 60—70 osob. Na židlích, sestavených do řad, sedělo na jedné straně asi 30-—40 důstojníků, mezi nimi i vyšňoření gvardějci; s druhé strany seděly dámy. V popředí byla skupina mužů v salonních dlouhých kabátech, zástupců publicistiky a advokátského radikalismu. U stolku, který tu byl místo katedry, předsedal jakýsi stařeček. Vedle něho jsem spatřil Rodičeva, příštího kadetského „tribuna“. Mluvil o zavedení náhlého práva v Polsku, o povinnostech liberální společnosti i myslící části armády ve věci polské, mluvil nudně a mdle, mvslenky byly kratičké a mdlé, a když svou řeč skončil, ozval se mdlý potlesk. Po něm mluvil včera ještě „stutgartský vyhnanec“ Petr Struve, kterému se milostí říjnové stávky dostalo možnosti vrátit se do Ruska, a který toho užil k tomu, aby hned zaujal místo na krajně pravém křídle zemského liberalismu a začal odtud nevázanou štvanici proti sociální demokracii. Rečník jsa beznadějně špatný, zajíkaje a zakuckávaje se, dokazoval, že armáda má státi na půdě manifestu ze 17. října a chrániti ho od útoků jak zprava, tak i zleva. Tato konservativní hadí moudrost zdála se velmi štiplavou v ústech bývalého sociálního demokrata. Poslouchal jsem jeho řeč a vzpomenul, že sedm let tomu, co tento člověk napsal: „Čín dále na východ Evropy, tím slabší, zbabělejší a podlejší stává se měšťáctvo po stránce politické,“ a zatím se sám o berlích německého revisionismu dobelhal do tábora liberálního měšťáctva, aby vlastní politickou zkušeností dokázal správnost své dějinné these... Po Struvovi mluvil o kronštadtském povstání radikální publicista Prokopovič, potom profesor, jsoucí v nemilosti úřadů a kolísající ve volbě mezi liberalismem a sociální demokracií, mluvil o všem i o ničeni; potom čelný advokát (Sokolov) nabádal důstojníky, aby nebránili agitaci v kasárnách. Reči se stávaly stále rozhodnějšími, ovzduší plamennějším, potlesk posluchačstva ráznějším. Když přišlo na mne, ukázal jsem na to, že dělníci jsou neozbrojeni, že zároveň s nimi je neozbrojena svoboda, že v rukou důstojnictva jsou klíče od zbrojnic národa, Že v rozhodující chvíli musí být tyto klíče odevzdány tomu, komu náleží — lidu. Po prvé a patrně naposled mi bylo mluvit před takovýmto posluchačstvem...

„Smutný morální vliv“ proletariátu na vojáky povzbudil vládu k mnoha odvetným opatřením. V jednom z gvardějských pluků se zatýkalo, část námořníků v průvodu eskorty byla převedena z Petrohradu do Kronštadtu. Vojáci se všech stran se obraceli k Sovětu, tázali se, co nyní? Na tyto dotazy jsme odpověděli výzvou, která se stala známá jako Manifest k vojákům. Její znění bylo:

„Sovět dělnických zástupců odpovídá vojákům:

Bratří vojáci armády a námořnictva!

Často se obracíte k nám, Sovětu dělnických zástupců, o radu a podporu. Když zatkli vojáky Preobraženského pluku, obrátili jste se k nám o pomoc. Když zatkli žáky vojenské elektrotechnické školy, obrátili jste se k nám o podporu. Když námořníci v průvodu stráží se dopravovali z Petrohradu do Kronštadtu, hledali u nás ochrany.

Velmi mnoho pluků posílá k nám své zástupce.

Bratří vojáci, máte pravdu. Nemáte jiné ochrany, kromě dělnického lidu. Nepostaví-li se za vás dělníci — není pro vás záchrany. Prokletá kasárna vás zadusí.

Dělníci jsou vždycky s čestnými vojáky. V Kronštadtě a Sevastopolu se delnici bili a umirali společně s námořníky. Vláda zřídila vojenský polní soud na odsouzení námořníků a vojáků v Kronštadtě a petrohradští dělníci ihned všude zastavili práce.

Dělníci jsou ochotni hladovět, ale nejsou ochotni mlčky přihlížet, jak vojáci jsou mučeni.

My, Sovět dělnických zástupců, vám, vojáci, pravíme za všechny petrohradské dělníky:

Vaše utrpení je utrpením naším, vaše potřeby jsou potřebami našimi, váš boj naším bojem. Naše vítězství bude vaším vítězstvím. Stejné okovy nás spínají. Jenom spojeně úsilí lidu a armády roztrhne tyto okovy.

Jak osvoboditi preobražence? Jak zachrániti Kronštadťanv a Sevastopoljany?

K tomu je potřeba očistit zemi od carských žalářů a vojenských soudů. Ojedinělou ranou neosvobodíme preobražence a nezachráníme Sevastopoljany a Kronštadťany. Třeba obecným mocným tlakem srazit s líce naší vlasti zvůli a samovládu.

Kdo může vykonat toto veliké dílo?

Jedině dělnický lid společně s bratrskými vojsky.

Bratří vojáci! Probuďte se! Pozdvihněte se! Pojďte k nám! Čestní a smělí vojáci, sjednocujte se ve svazech!

Probouzejte spáče! Burcujte netečníky! Smlouvejte se s dělníky! Spojujte se se Sovětem dělnických zástupců!

Vpřed, za pravdu, lid, svobodu, za ženy a děti naše!

Bratrskou ruku vám podává

Sovět dělnických zastupců.“

Tento manifest se vztahuje již k posledním dnům Sovětu.

12. „Osm hodin a zbraně“

Jediný stál proletariát v tomto boji. Nikdo ho nechtěl ani nemohl podporovat. Tentokráte šlo nikoli o svobodu tisku, ani o boj proti zvůli uniformovaných bašibozuků, ba ani o obecné právo volební. Dělník žádal záruky pro své svaly, pro své nervy a pro svuj mozek. Rozhodl se dobýti pro sebe část vlastního života. Nemohl už čekat a — ani nechtěl. Za událostí revoluce po prvé pocítil svou sílu a tu také po prvé poznal nový vyšší život. Jako by se byl znovu narodil k životu duševnímu. Všechny jeho city se napjaly jako struny. Nové nesmírné zářivé světy se odkryly před ním... Kdyže se zrodí veliký básník, který načrtá obraz revolučního vzkříšení dělnických mas?

Po říjnové stávce, jež proměnila začouzené továrny v chrámy revolučního slova, po vítězství, jež naplnilo hrdostí i nejznavenější srdce, dělník se octl v prokletých spárech stroje. V polosnu za jitřního svítání mizel v jícnu továrního pekla, a pozdě večer po hvizdu přesyceného parního stroje vlekl své malátné tělo v nevlídný, odporný brloh. A kolem jasně hořela světla — blízká a nedostupná — která sám zažehl. Socialistický tisk politické schůze, stranický boj — ohromný a skvělý hodokvas zájmu a vášní. Kdeže je východiště? V osmi hodinách práce denně! Toť program nad všechny programy, zákon nad všechny zákony. Jediné osm hodin práce denně mohlo ihned uvolniti třídní sílu proletariátu pro revoluční politiku dne. Do zbraně, proletáři Petrohradu! Začíná se nová kapitola v drsné knize boje.

Už za veliké stávky mluvili zástupci o tom nejednou, že jakmile se začne opět pracovat, masy nebudou za živý svět ochotny pracovat za dřívějších podmínek. 26. října zástupci jednoho z obvodu Petrohradu se bez Sovetu rozhoduji zavésti ve svých závodech osm hodin práce denne. 27. října v některých dělnických schůzích se jednomyslně přijímá návrh zástupců. V Alexandrovské strojírně se rozhoduje o věci tajným hlasováním, aby se dělnictvo vyhnulo cizímu vlivu. Výsledek: 1668 hlasu pro a 14 proti. Veliké kovodělné závody začínají od 28. října pracovat osm hodin. Zároveň vzniká podobné hnutí na druhém konci Petrohradu. 29. října podává podněcovatel tohoto tažení zprávu v Sovětě o tom, jak bylo v třech velikých závodech zavedeno osm hodin práce denně „násilím“. Bouře potlesku. Pro pochybnosti není místa. Nebyla to snad násilná akce, která nám přinesla svobodu shromažďovací a svobodu tisku? Což jsme také ústavní manifest neurvali revolučním tlakem? Což jsou nám výsady kapitálu světější než výsady monarchie? Plaché hlasy pochybovačů tonou ve vlnách obecného nadšení. Sovět chystá usnesení ohromné důležitosti: vyzývá všechny továrny a závody, aby zavedly osm hodin práce denně. Nařizuje tak téměř bez rozpravy, jako by vykonával věc samozřejmou. Poskytuje dělníkum Petrohradu čtyřiadvacet hodin na přípravu. A dělníkmn to stačí. „Návrh Sovětu přijali naši dělníci nadšeně,“ píše můj přítel Němcov, zástupce kovodělného závodu. „V říjnu jsme se bili za požadavky celé země, teď vytyčujeme zvláštní svuj proletářský požadavek, který jasně ukáže našim pánům buržoum, že ani na chvíli nezapomínáme svehoo trídního zájmu. Po rozprave rozhodl dílenský výbor jednomyslně (to jest schůze zástupců jednotlivých dílen; hlavní úkol v dílenských výborech měli zástupci Sovětu), že se od 1. listopadu zavede osm hodin práce denně. Týž den oznámili zástupci usnesení dílenského výboru všem dílnám... Navrhli dělníkům, aby si přinesli do továrny jídlo s sebou, aby nemusili jako obvykle dělat polední přestávku. 1. listopadu začali dělníci pracovat jako obvykle ráno čtvrt hodiny před sedmou. O polednách zahučely komíny k polední přestávce; dělníci, kteří si místo 1³/₄ hodinově přestávky stanovili polední přestávku půlhodinovou, smáli se troubení vesele. O půl čtvrté hodině odpoledne zastavil celý závod práci, vykonav přesně práci osmihodinovou.“

„V pondělí 31. října“, čteme v 5. čísle Zpráv Sovětu dělnických zástupců, „všichni dílenští dělníci našeho obvodu, vykonavše osm hodin práce, opustili dílny a s rudými prapory a za zpěvu marseillaisy vyšli do ulic.“ Manifestanti cestou „vyháněli“ z práce dělníky malých závodů, kde se pracovalo. Se stejnou revoluční rozhodností se vykonávalo usnesení Sovětu i v druhých obvodech. 1. listopadu zachvacuje hnutí téměř všechny kovodělné závody i veliké továrny textilní. Dělníci šlisselburských továren tázali se Sovětu telefonicky: „Kolik hodin třeba pracovat ode dneška?“ Tažení se rozvíjelo s nezdolnou jednomyslností. Avšak pětidenní listopadová stávka se jako klín zařezala do tohoto hnutí v samém jeho počátku. Situace se stávala stále svízelnější. Vládní reakce zoufale a nikoli bez úspěchu usilovala opříti se pevně. Kapitalisté se rázně sjednocovali k odporu za protektorátu Witteho. Měšťácká demokracie byla „unavena“ stávkami. Toužila po klidu a oddechu.

Do listopadové stávky odpovídali kapitalisté na svévolné zkrácení pracovní doby různě: jedni hrozili, že ihned závody zavčou, druzí se spokojovali náležitou srážkou se mzdy. V mnohých závodech a továrnáh svolila ředitelství k ústupkům: svolovala totiž, aby se doba práce zkrátila na devět a půl, někde dokonce i na devět hodin denně. Tak to na příklad učinil svaz tiskařů. Nálada podnikatelů byla celkem nejistá. Ke konci listopadové stávky se sjednocený kapitál zatím zotavil a zaujal nejnesmiřitelnější posici: osm hodin práce denně nebude; budou-li dělníci neústupní, vyhlásí se hromadná výluka. Vláda, upravujíc podnikatelům cestu, první zavřela státní závody. Dělnické schůze se rozháněly vojskem stále častěji; vláda se zřejmě bezpečila, že takto náladu dělnictva rozptýlí. Situace se zostřovala každým dnem. Hned po státních závodech se zavřelo mnoho závodů soukromých. Několik desetitisíc osob bylo vyhozeno na dlažbu. Proletariát se opřel o stěny domů. Ústup byl nezbytný. Ale dělnická masa stojí na svém. Nechce ani slyšet o tom, že by se měla vrátit do práce za dřívějších podmínek. 6. listopadu se utíká Sovět k smírnému rozhodnutí, ruší všepovinný ráz požadavku a vyzývá dělnictvo, aby boj vedlo dále jenom v těch podnicích, kde lze doufati v úspěch. Rozhodnutí zřejme neuspokojivé: nevyzývají jasně k ničemu, hrozilo rozbíti hnutí na mnoho šarvátek. Zatím se situace stále zhoršovala. Zatím co státní závody pod tlakem zástupců byly otevřeny k práci za dřívějších podmínek, byla soukromými podnikateli zavřena vrata 13 dalších továren a závodů. Na dlažbě přibylo ještě 19.000 osob. Starost, aby se závody zase otevřely, třebas za dřívějších podmínek, tlačila stále více do pozadí věc násilného zavedení osmihodinné doby pracovní. Bylo třeba učiniti rozhodné opatření a 12. listopadu se Sovět usnesl zatroubiti k ústupu. To bylo ze všech nejdramatičtější zasedání dělnického parlamentu. Hlasy se rozdělily. Dva přední kovodělné závody naléhaly, aby se boj vedl dále. Podporují je zástupci některých textilních, sklářských a tabákových továren. Putilovský závod je rozhodně proti. Povstává textilní dělnice středních let z továrny Maxwellovy. Překrásná, pravidelná tvář. Vybledlé kartounové šaty, ač je pozdní podzimek. Ruka se chvěje rozčilením a nervosně hledá límec. Zvonivý, pronikavý, nezapomenutelný hlas: „Přiučili jste své ženy“, vrhá výtku putilovským zástupcům, „sladko jíst a měkce spat a proto je vém hrozné zůstat bez výdělku. Ale my se toho nebojíme. Jsme hotovy zemřít, ale také dosáhnout osmi hodin práce. Budeme se bít do konce. Vítězství nebo smrt! Ať žije osm hodin práce denně !“

A ještě teď, třicet měsíců od toho dne, zvučí mi v uších tento hlas naděje, zoufalství a utrpení jako neodvratná výčitka i nezdolná výzva. Kde teď jsi, hrdinná soudružko, ve vybledlém kartounu? Ó, tebe nikdo nepřiučil sladko jíst a měkce spat...

Zvonivý hlas se trhá.. . Minuta mučivého ticha. Potom bouře vášnivého potlesku. Zástupci, kteří se byli sešli s tíživým pocitem násilí osudněho kapitalismu, zdvihli se tuto chvíli vysoko nad všední den. Tleskali svému příštímu vítezství nad krvežíznivyrn rozhodováním o dělnických osudech.

Po čtyřhodinové rozpravě Sovět ohromnou většinou přijal resoluci ústupu. Ukázavši na to, že koalice sjednoceného kapitálu s vládou proměnila naráz věc osmi hodin práce denně v Petrohradě ve věc celého státu, že proto petrohradští dělníci osamoceně od dělníkůé cele země nemohou dobýt úspěchu, praví resoluce: „Proto Sovět dělnických zástupců má za nezbytné zastaviti na tento čas akci, jíž se ihned a všude zavádí samovolně osm hodin práce denně.“ Vykonati spořádaný organisovaný ústup žádalo velké námahy. Mnoho bylo dělníků, kteří šli raději cestou ukázanou textilní dělnicí Maxwellovy továrny. „Soudruzi dělníci druhých továren a závodů,“ psali Sovětu dělníci jedné velké továrny, kteří se rozhodli bojovat dále aspoň za devět a půl hodin práce denně, odpusťte nám, že tak činíme, ale není více sil, abychom snesli dále toto postupné vyčerpávání člověka jak po stránce tělesné, tak i mravní. Budeme se bíti do poslední kapky krve...“

^*   _*   ^*

Když se začalo tažení za osm hodin práce denně, kapitalistický tisk ovšem křičel, že Sovět chce zahubit prumyal otčiny. Tisk liberálně demokraticky, jenz se v tomto obdobi chvěl před pánem na levici, mlčel, jako by vody do úst nabral. A teprve když mu prosincová porážka revoluce rozvázala pouta, jal se převádět na liberální žargon všechna reakční obvinění Sovětu. Boj Sovětu za osm hodin práce denně vzbudil dodatečně nejprudší odsouzení liberálně demokratického tisku. Třeba však míti na paměti, že myšlenka násilně zkrátiti pracovní dobu — to jest zkrátiti ji opravdu a bez dohody s podnikateli — nevznikla v říjnu a nevznikla ani v Sovětě. Za stávkové epopeje roku 1905 se takové pokusy dělaly nejednou. Vedly nejenom k porážkám. V státních závodech, kde politické motivy jsou silnější hospodářských, se dělníci takto domohli zavedení devíti hodin práce denně. A přece se jenom myšlenka revolučního zavedení normálního pracovního dne — v jediném Petrohradě ve čtyřiadvaceti hodinách — může zdát docela fantastickou. Lecjakému ctihodnému pokladníku odborového svazu se zazdá přímo nesmyslnou. A opravdu taková také je — s hlediska „moudrého“ času. Ovšem, normální pracovní den v jediném toliko Petrohradě je nesmysl. Ale petrohradský pokus, jak to Sovět zamýšlel, měl zburcovat proletariát celé země. Arci, osm hodin práce denně lze zavésti jen s pomocí státní moci. Ale vždyť také tehdy proletariát bojoval o státní moc. Kdyby byl dosahl politického vítězstvi, zavedení osmi hodin práce denně bylo by se jevilo jenom jako přirozené rozvití „fantastického pokusu“. Ale nezvítězil a v tom je ovšem jeho největší „vina“.

A přece jenom myslíme, že Sovět se činil, seč byl i jak se činit měl. Jině volby v podstatě neměl. Kdyby byl býval z důvodů „realistické“ politiky volal k masám z p ě t!, nebyly by se mu prostě podřídily. Boj by byl vzplanul, ale bez vedení. Bylo by se stávkovalo, ale rozptýleně. Za takovýchto okolností byla by porážka způsobila úplnou demoralisaci. Sovět pochopil své úkoly jinak. Jeho vedoucí živly nikterak nespoléhaly na přímý a úplný praktický úspěch tažení, ale uvážily mohutné živelné hnutí jako skutečnost a rozhodly se přetvořiti je v majestátní, dosud v socialistickém světě nevídanou demonstraci za osm hodin práce denně. Praktické plody její, to jest značné zkrácení pracovní doby v mnoha závodech, uloupili už brzo nato podnikatelé zpět. Ale politické výsledky pronikly nezahladitelně do vědomí mas. Myšlenka osmihodinneho pracovního dne nabyla od této chvíle takové populárnosti v nejzaostalejších dělnických vrstvách, jaké by nedala léta pracné propagandy. A zároveň tento požadavek organicky srostl se základními hesly politické demokracie. Narazivši na organisovaný odpor kapitálu, za jehož zády stála státní moc, dělnická masa se znova vrátila k myšlence revolučního převratu, nezbytnosti povstání, nutnosti ozbrojení.

Zpravodaj výkonného výboru, háje v Sovětě resoluce ústupu, shrnul výsledek tažení do těchto slov: „Jestliže jsme nedobyli osmihodinového pracovního dne masám, dobyli jsme mas pro osmihodinový pracovní den. Od této chvíle v srdci každého petrohradského dělníka žije jeho bojovná výzva: osm hodin a — zbraně!“

13. Mužíci se bouří

Rozhodující události revoluce se rozvíjely v městech. Ale ani vesnice nemlčela. Zača]a se hlučně hýbat — nemotorně, klopýtajíc, jakoby v rozespalosti, ale již z prvních jejích pohybů vstávaly panujícím třídám vlasy na hlavě.

Poslední dva, tři měsíce před revolucí se vztahy mezi rolníky a statkáři zostřily svrchovanou měrou. „Nedorozumění“ vzplálo hned tu a hned onde, a to se stále opakovalo. Od jara 1905 se kvašení ve vesnicích hrozivě vzmáhá, nabývajíc rozličných forem v rozličných oblastech země. Hrubými rysy lze vyznačiti tři revíry rolnicke „revoluce“: 1. sever, vyznačující se značným rozvojem strojního průmyslu; 2. jihovýchod, poměrně bohatý půdou a 3. střední oblast, kde se k nedostatku půdy tíživě pojí žalostný stav průmyslu. Proti tomu rolnické hnutí vypracovalo štyři hlavní typy boje: jednak zabírali rolníci statkářskou půdu, statkáře vyháněli a ničili panská sídla — aby přibylo půdy užívané rolníky; jednak zabírali obilí, dobytek, seno, káceli panské lesy, aby se hned ukojily potřeby hladovějící vesnice; jednak se pouštěli do stávek a bojkotu, ať již pro snížení poplatků za nájem půdy anebo zvýšení mezd; a konečně odmítali rukovat na vojnu, platit daně a dluhy. Různě pomíchány rozšířily se tyto formy boje po celé zemi, přizpůsobivše se hospodířským okolnostem toho či onoho okresu. Největší bouřlivosti nabylo rolnické hnutí v znuzačené střední oblasti. Tu se plenění přehnalo jako ničivá smršť. Na jihu se hlavně utíkali k stávkám a bojkotu statkářských hospodářství. Konečně na severu, kde hnutí bylo nejslabší, kácely se hlavně lesy. Uznati úřady a platiti daně odpírali rolníci všude tam, kde hospodářské pobouření nabyvalo radikalniho politickeho nátěru. V každém případě nabylo rolnické hnutí rozsáhlé davovosti až teprve po říjnové stávce.

Všimněme si lépe, jak mužík dělá svou revoluci.

V samarské gubernii zachvátily nepořádky čtyři újezdy. S počátku měla věc tento spád. Rolníci přicházeli do soukromých statků a odváželi odtud jenom krmivo pro dobytek; při tom přesně sčítávali, kolik to kusů dobytka na statku vlastně je, a na krm tohoto dobytka oddělovali statkáři náležité množství krmiva; ostatní odváželi na svých vozech. Dělali to pokojně, bez násilí, „podle svědomí“, snažíce se dohodnout po dobrém, aby nebylo „nijakeho skandálu“. Hospodáři vysvětlovali, teď že nastaly nové časy a žíti že třeba po novu, poctivě: kdo má mnoho, musí dát těm, kteří nemají nic... Pak přicházejí jednotlivé skupiny „zmocněnců“ na nádraží na stanice, kde je uloženo mnoho statkářského obilí. Vyptávají se, čí to obilí je a oznamují, že podle usnesení „miru“^[q] odvezou obilí s sebou. — „A jakže, bratci, si to vezmete?“ namítá jim přednosta stanice. „Vždyť já mám za to odpovědnost... mějte slitování se mnou...“ — „Nač ty řeči ?“ smiřují se strašní vyvlastňovatelé. „Vždyť my ti křivdu dělat nechceme . . . My jsme hlavně přišli, že je to po ruce: stanice je blízko... Na dvorec se nám jeti nechtělo: je moc daleko... A teď jak? Nezbývá, než jet ‚k němu samému‘ a brát přímo ze špýcharu...“ Obilí složené na stanici zůstává netknuté; ano, na statcích, tam to rozdělíme spravedlivě. Avšak důvod o „nových časech“ začíná ztrácet svůj účinek na statkáře: nabývá odvahy a staví se na odpor. Tu se dobrodušný mužík vzepře — a nenechává v usedlosti kámen na kameni...

V chersonske gubernii táhnou rolníci v ohromných tlupach statek od statku se silou svých vozu na vyvezení „rozděleného“ majetku. Násilí a vražd nebylo, neboť zmatení statkáři a správci utíkají, otvírajíce všechny zámky a závory na první požádání rolníků. V téže gubernii se rázně bojuje za snížení poplatků za nájem půdy. Ceny ustanovují rolnické obce samy, dbajíce při tom „spravedlnosti“. Jenom Bezjukovovu klášteru odňali patnáct tisíc desjatin půdy bez jakékoliv náhrady, ukázavše na to, že mniši se mají modlit k Bohu a ne s půdou lichvařit.

Ale nejbouřlivější události se rozvinuly koncem roku 1905 v saratovské gubernii. Ve vesnicích hnutím zachvácených nezůstalo jediného rolníka nečinného. Všichni se zdvihli. Statkáře s rodinami ženou ze statků, všechen majetek, jímž lze pohnout, se rozděluje, dobytek se odvádí, zemědělští dělníci a služky berou svou mzdu a na zakončení se pouští červený kohout. V čele rolnických útočících „kolon“ jsou ozbrojené družiny. Urjadnici a obecní strážníci se skrývají a v některých místech jsou zatýkáni družinami. Statkářské budovy se zapa]ují proto, aby se statkář nemohl za nějaký čas zase na svůj statek vrátit. Ale násilí žádného se rolníci nedopouštějí. Zničivše statkářské hospodářství na prach, usnášejí se na tom, že od jara bude statkářská půda náležet „miru“. Peníze zabrané v hospodářských správách, v státních lihových prodejnách nebo u výběrčích daně z nápojů, stávají se ihned společným vlastnictvím. Rozdělení vyvlastněného majetku řídí rolnické výbory nebo bratrstva. Pustošení majetků děje se téměř úplně nezávisle na individuálních vztazích rolníků k statkářům: plení se u reakcionářů, plení se i u liberálů. Politické odstíny se stírají vlnou stavovské nenávisti... Na prach jsou zpustošena sídla místních liberálních členů zemstev, do základů shořely starobylé statkářské paláce s cennými knihovnami a obrazárnami. V některých újezdech jsou nepoškozené dvorce výjimkou... Obraz tohoto mužíckého křížového tažení je všude stejný. „Obzor se barví“, píše jeden dopisovatel, „rudou září celou noc. Obraz úžasný — od rána vidíte uhánět v dlouhé řadě kočáry tažené trojspřežím i dvojspřežím, naplněné lidmi, utíkajícími z dvorců, a sotva se setmí celý obzor si nasazuje plamenný, zářivý náhrdelník. Byly noci, kdy se naráz napočítalo až šestnáct plamenných září... Statkáři prchají v panice, kterou šíří dále po celé své cestě.“

Zakrátko bylo v zemi spáleno a zničeno více než 2000 statkářských dvorců; jenom v samarské gubernii bylo jich vypleněno 272. Škody statkářů jen v deseti guberniích, které utrpěly nejvíce, odhadují se úředně na 29 milionů rublů, z nichž asi 10 milionů rublů připadá na jedinou saratovskou gubernii.

Je-li vůbec správné, že to není politická ideologie, která určuje chod třídního boje, má tato poučka trojnásobnou platnost vzhledem k rolnictvu. Musily to být závažné důvody v oblasti mužíckého hospodářství, humen a polí, které přiměly saratovského mužíka k tomu, aby hodil zapálený věchet slámy pod šlechtickou střechu. Ale přece by jen bylo chybné neuznávati vlivu politické agitace. Jakkoliv bylo povstání rolníků neuvědomělé a chaotické, byly v něm již přec nepochybné úkazy politického zobecňování. A to způsobila práce politické strany. V roce 1905 se dokonce i liberální členi zemstev pokoušeli, aby rolníky v oposičním smysle uvědomili. Při různých zemských správách se zaváděla polooficiální rolnická zastupitelstva, která se na svých zasedáních zabývala i věcmi obecné povahy. Mnohem činnější než majetkoví liberálové byli úředníci zemských správ: statistikové, učitelé, agronomové, ranhojiči a j. Značná část z této vrstvy náležela k sociálním demokratům a sociálním revolucionářům, většina byli nevykvašení radikálově, jimž se soukromé vlastnictví půdy nikterak nezdálo zřízením posvátným. Socialistické strany organisovaly několik let skrze úředníky zemstev revoluční kroužky mezi rolníky a šířily nezákonnou literaturu. Roku 1905 se stala agitace hromadnou a vyšla z podzemí na povrch. Velkou službu prokázal po té stránce nejapný ukaz z 18. února, jenž ustanovil cosi jako právo peticí. Opírajíce se o toto právo, či lépe o zmatenost místních úřadu zpusobenou ukazem, svolávali agitátoři schůze vesničanů a povzbuzovali je k přijetí resolucí o změně soukromého vlastnictví půdy a o svolání lidového zastupitelstva. Rolníci, kteří resoluci podepsali, pokládali se v mnoha místech za členy „rolnického svazu“ a volili výbory, které nezřídka úplně zatlačovaly do pozadí úřední moc na vsích. Tak tomu na příklad bylo mezi kozáckým obyvatelstvem donské oblasti. V kozáckých stanicích se scházelo ke schůzím po 600 až 700 osob. „Zvláštní posluchačstvo,“ píše jeden agitátor. „Za stolem ataman v plné zbroji. Před vámi stojí a sedí lidé s šavlemi i bez šavlí. Tyto lidi jsme uvykli vídat jako nikoli příjemné přívěsky všelikých schůzí a shromáždění. Jak je podivné patřiti do těchto očí, rozpalujících se postupně hněvem proti pánům a úředníkům. Jaký neuvěřitelný rozdíl mezi kozákem v zbroji a kozákem na lánu!“ Agitátory vítali a provázeli nadšeně, jezdili pro ne na desítky verst a bedlivě chránili od policie. Ale ponětí o jejich úkolu bylo v mnohých zapadlých koutech mlhave. „Diky dobrým lidem“, říkal mnohdy mužíček, podepsav resoluci, „vymohou nam pozemečky.“

V srpnu se sešel nedaleko Moskvy první sjezd rolníků. Přes sto zástupců z 22 gubernií zasedalo dva dny ve velké staré kůlně, stojící o samotě daleko od cesty. Na tomto sjezdě se po prvé dála tvářnost myšlence Všeruského rolnického svazu, která sjednotila mnohé organisované i neorganisované rolníky a inteligenty.

Manifest ze 17. října umožnil ještě více rozšířiti agitaci ve vesnicích. Dokonce velmi umírněný člen zemské správy pskovské, hrabě Gejden, teď už nebožtík, začal pořádat po okresích schůze, aby vysvětlil zásady „nového pořádku“. Rolníci se nejprve chovali k jeho agitaci bez zájmu, pak se rozhoupali a pocítili potřebu přejíti od slov k činu. Pro začátek se rozhodli „zastávkovat“ les^[r]. Liberální hrabě ovšem poulil oči. Ale jestliže si při svých pokusech, zřídit soulad mezi stavy na základě carského manifestu, majetkoví liberálové připálili prsty, revoluční inteligence měla zato úspěch ohromný. V guberniích se konaly rolnické sjezdy, agitovalo se zimničně, města vrhala do vesnic hory revoluční literatury, rolnický svaz sílil a vzmáhal se. V daleké a temné vjatské gubernii se konal sjezd rolníků, jehož se účastnilo 200 osob. Tři roty místního praporu vyslaly své zástupce s projevem sympatií sjezdu a příslibem pomoci. Stejné prohlášení učinili svými zástupci dělníci. Sjezd se domohl u zmatených úřadů dovolení pořádat nerušeně schůze v městech i vesnicích. Dvě neděle se v celé gubernii stále jenom schůzovalo. Usnesení sjezdu přestat platiti daně se rázně uvádělo ve skutek... Při vší různosti forem vedlo rolnické hnutí v celé zemi k hromadným akcím. Na okrajích nabylo ihned spádného revolučního rázu. V Litvě rolnictvo po usnesení vilenského sjezdu, jehož se účastnilo přes 2000 zmocněnců, sesadilo revolučním způsobem okresní písaře, starosty, učitele národních škol, vyhnalo četníky, představené zemských správ, a zavedlo volené soudy a okresní výkonné výbory... Ještě pronikavější svou rázností byly činy gruzínského rolnictva na Kavkaze...

6. listopadu se začal neskrývaně a hlučně v Moskvě druhý sjezd rolnického Svazu. Účastnilo se ho 187 delegátů ze 27 gubernií. Z nich 105 osob přivezlo s sebou zmocnění od okresních a vesnických shromáždění, ostatní od gubernských a újezdních výborů a od místních skupin Svazu. Ze zástupců bylo 145 rolníků, ostatek byla inteligence rolnictvu blízká: učitelé a učitelky národních škol, zaměstnanci zemských správ, lékaři a pod. Svým složením byl to jeden z nejzajímavějších sjezdů revoluce. Bylo tu lze spatřit nemálo malebných postav, venkovských svérázných lidí, nenadálých revolucionářů, kteří ke všemu dospěli „svým rozumem“‚ politiků veliké letory a ještě větších nadějí, ale bez náležitého jasna v hlavě. Tu je několik črt, načrtaných jedním z účastníků sjezdu : „Tu je sumský báťka Antonín Sčerbak, vysoký, šedivý, s krátkými kníry a pronikavým pohledem, jakoby jedna z kozáckých postav, přímo vystižená z Rěpinova obrazu ‚Záporožští‘. Ščerbak se však nazýval farmářem obou polokoulí, neboť ztrávil 20 let v Americe a měl v Kalifornii dobře zařízené hospodářství a ruskou rodinu... Kněz Mireckij, delegát z voroněžské gubernie, předložil patero újezdních usnesení. V jedné své řeči nazval svatý Otec Mireckij Krista prvním socialistou. ‚Kdyby byl Kristus tady, byl by společně s námi...‘ Dvě rolnice v kartounových živůtcích, vlněných šátcích a kozlích botách přišly jako delegátky od ženského shromáždění jedné z vesnic téže voroněžské gubernie... Kapitán Perelešin byl delegátem malých výrobcú, rovněž voroněžské gubernie. Přišel na sjezd v stejnokroji, s šavlí, a vzbudil nemalý poplach. Kdosi z obecenstva dokonce vzkřikl: ‚Pryč s policií!' Tu se důstojník zdvihl a za obecného potlesku řekl: ‚Jsem kapitán Perelešin, delegát z voroněžské gubernie; nikdy jsem neskrýval svého přesvědčení a jednal jsem docela nepokrytě, proto jsem přišel i sem v stejnokroji...'"

Osou rozpravy byly otázky taktiky. Jedni delegáti byli pro pokojnější boj: schůzovat, usnášet se, „pokojně“ bojkotovat úřady, zřizovat revoluční samosprávy, „pokojně" zorávat statkářskou půdu a "pokojně“ odpírat daně a nerukovat na vojnu. Druzí, zvláště ze saratovské gubernie, vyzývali k ozbrojenému boji, k neprodlené podpoře povstání, které se v jednotlivých místech začalo. Konec konců se přijalo rozhodnutí střední. „Ukončiti bídu lidu, plynoucí z nedostatku půdy," pravilo se v resoluci, „lze jenom odevzdáním půdy do společného vlastnictví všeho lidu s podmínkou, aby jí užívali jenom ti, kdož pracují na poli sami se svými rodinami nebo v družstvu. Úprava spravedlivého rozdělení půdy se dále přikazovala ústavodárnému shromáždění, které má být svoláno podle zásad co nejdemokratičtějších „nejdéle v únoru příštího roku“. Aby se toho dosáhlo, „rolnický svaz vejde v dohodu s bratry dělníky, městskými, továrenskými, dílenskými, železničními i jinými svazy a rovněž s organisacemi, hájícími zájmů pracujícího lidu... Kdyby požadavky lidu splněny nebyly, rolnický svaz sáhne k obecné pozemkové(!) stávce, totiž: odepře vlastníkům hospodářství, ať jsou to kteříkoliv, pracovní síly a tak práci hospodářství zastaví. A právě aby obecná stávka byla zorganisována, vejde v dohodu s dělnickou třídou.“ Nařídiv dále zastaviti odběr lihu, sjezd na konci resoluce prohlašuje „podle všech zpráv, jichž se dostalo se všech stran Ruska, že neuspokojené požadavky lidu přivedou zemi naši do velikých nepokojů nezbytně způsobí obecné lidové povstání, protože se míra rolnické trpělivosti přeplnila“. Jakkoliv je v některých svých částech tato resoluce prostoduchá, ukazuje dojista, že pokrokové dělnictvo se dalo na revoluční cestu. Ze zasedání tohoto mužíckého parlamentu se zjevil přízrak vyvlastnění statkářské půdy před zraky vlády a šlechty ve vší své kruté reálnosti. Reakce zesíleně a nikoli bez příčiny udeřila na poplach.

3. listopadu, to jest několik dní před sjezdem, uveřejnila vláda manifest o postupné změně výkupních poplatků za přidělenou půdu, a o zvětšení fondů rolnické banky. Manifest vyslovoval naději, že se vládě podaří ve spojení s Dumou uspokojiti vezdejší potřeby rolnictva „bez jakékoliv křivdy ostatním vlastníkům půdy“. Resoluce rolnického sjezdu byla v špatně shodě s těmito nadějemi. Ale ještě horší to bylo ve vesnicích s praksí „rolnického obyvatelstva milého srdci našemu“. Nejenom plenění a zapalování, nýbrž i „pokojné“ zorávání latifundií spolu se samovolným určováním mzdy a poplatků za nájem podnítily statkáře k prudkému a vzteklému útoku na vládu. Odevšad se sypaly žádosti o vyslání vojsk. Vláda se zatřásla, pochopivši, že doba sentimentálních výlevů srdce je tatam, že je čas chopiti se „věci“.

12. listopadu se skončil rolnický sjezd a 14. listopadu byl již zatčen moskevský užší výbor Svazu. To byl začátek. Za dvě, tři neděle na dotaz o rolnických nepokojích vydal ministr vnitra doslovně tento pokyn: „Neprodleně potříti povstalce zbraněmi a budou-li se protivit — zapalovat jejich obydlí. Nyní třeba jednou provždy vypleniti svévolnost. Zatýkání se teď míjí s cílem, souditi sta a tisíce lidí není možné. Teď je jediné třeba, aby vojska byla proniknuta příkazy svrchu vyloženými. P. Durnovo.“ Ale tímto kanibalským příkazem se již začíná nová éra ďábelských saturnálií protirevoluce. Rozpoutává se nejprve v městech a teprve odtud se valí do vesnic.

14. Rudé loďstvo

„Revoluce", napsal koncern listopadu starý Suvorin, zaslouži1 podlézač ruské byrokracie, „skýtá neobyčejné zanícení člověku a připoutává k sobě přemnoho nejoddanějších fanatiků, hotových obětovat svůj život. Boj proti ní je proto také svízelný, že na její straně je mnoho žáru, odvahy, upřímné výmluvnosti a vroucího nadšení. Čím silnější je nepřítel, tím je revoluce rozhodnější a mužnější, a každé její vítězství k ní přivádí přemnoho zbožňovatelů. Kdo to neví, kdo neví, že uchvacuje jako krásná a vášnivá žena, otvírající široce své náručí a líbající žádostivě svými zanícenými rty, ten nebyl mlád."

Duch vzpoury vznášel se nad ruskou zemí. Jaký to ohromný a tajemný děj se dál v nesčetných srdcích - trhala se pouta strachu, osobnost, sotva si sebe uvědomila, rozplynula se v davu, dav se rozplynul ve vlnobití sil. Zbaviv se zděděného strachu a pomyslných překážek, nechtěl a nemohl dav vidět překážek s k u t e č n ý c h. V tom byla jeho slabost a v tom byla jeho síla. Valil se vpřed jako mořské vlny hnané bouří. Každý den burcoval nové vrstvy a působil nové možnosti. Jako by kdosi ohromným pístem mísil sociální kvas v díži do samého dna. Zatím co liberální činovníci stříhali a přistřihovali župan Bulyginově dumě, dosud nenošený, nebylo v zemi ani na chvíli pokoje. Stávky dělníků, neustálé schůze, pouliční průvody, plenění majetků, stávky policistů a domovníků a na konec nepokoje a povstání námořníku a vojáků. Všechno se rozkládalo a obracelo v zmatek. A zároveň s v tomto zmatku probouzela potřeba novéhu pořádku a vytvářely se jeho prvky. Pravidelně se opakující schůze už samy o sobě vnášely do věci zásadu organisovanosti. Ve schůzích se volily deputace, deputace se rozrůstaly v zastupitelstva. Ale tak, jako živelné pobouření předstihovalo práci politického uvědomování, tak i potřeba činu nechávala daleko za sebou zimničnou organisační tvorbu.

V tom je slabost revoluce — k a ž d é revoluce ale v tom je i její síla. Kdo chce míti v revoluci vliv — musí ji pojímat jako celek. Ti předůvtipní taktikové, kteří chtějí s revolucí zacházet jako s chřestem, oddělujíce jedlou část od nepotřebné, jsou odsouzeni k neplodné úloze rozumbradů. Protože a n i   j e d i n á revoluční událost nezpůsobí „rozumných“ okolností, za nichž by bylo lze užíti jejich „rozumné“ taktiky, ocítají se oni taktikové nezbytně vně a za v š e m i událostmi. A konec konců nezbývá jím než opakovat slova Figarova: „Ach, nebudeme míti druhé myšlenky jíž bychom mohli zahladit neúspěchy myšlenky dřívější‘...

Nedáváme si úkolu ani vylíčiti, ba ani vypočítati všechny události roku 1905. Podáváme tu nejobecnější nástin postupu revoluce a při tom, lze-li tak říci, v petrohradském rozměru, třeba i s hlediska celé říše. Ale ani v těch mezích, v nichž věc podáváme, nemůžeme nechati stranou jednu z největších — mezi říjnovou stávkou a prosincovými barikádami — událostí velikého roku: vojenské povstání v Sevastopole. Začalo se 11. listopadu, a 17. listopadu admirál Čuchnin již podával carovi zprávu: „Vojenská bouře ztichla, bouře revoluční nikoli“.

V Sevastopole tradice „Potěmkina“ nevymíraly. Čuchnin se krutě vypořádal s námořníky rudého obrněnce: čtyři dal zastřelit, dva pověsit, několik desítek jich poslal na nucené práce a na konec „Potěmkina“ přejmenoval na „Pantelejmona“. Avšak nikoho tím nezaleknuv jenom podnítil vzbouřeneckou mysl loďstva. Ríjnovou stávkou se začala epopej ohromných uličních táborů, na nichž byli námořníci i pěší vojáci nejenom stálými účastníky, ale i řečníky. Námořnická hudba hrála marseillaisu v čele revoluční demonstrace. Zavládala zkrátka úplná demoralisace. Zákaz, že vojáci se nesmějí účastniti lidových schůzí, dal podnět k zváštním vojenským schůzím ve dvorech námořnických ubikací a kasáren. Důstojníci se neosmělovali protestovat a vrata kasáren byla dnem i nocí otevřena zástupcům sevastopolského výboru naší strany. Musel se stále bíti s netrpělivostí námořníků, žádajících „činy“. Nedaleko plující „Prut“, proměněný v žalářní galej, připomínal stále, že hned kousek odtud, na nekolik kroku, jsou mučeny oběti červnového povstáni za účast v potěmkinské věci. Nové lodní mužstvo „Potěmkina“ prohlásilo, že je hotovo vésti obrněnce k Batumu na pomoc kavkazskému povstání. Podél něho hotov k boji stál nedávno dobudovaný křižník „Očakov“. Ale sociálně demokratická organisace usilovala o taktiku vyčkávací: ustaviti sovět námořnických a vojenských zástupců, spojit jej s organisací dělníků a podepřít blížící se politickou stávku proletariátu povstáním loďstva. Revoluční organisace námořníků tento záměr přijala. Ale události jej předstihly.

Schůze byly častější a vetší. Byly přeneseny na náměstí oddělující lodní mužstva od kasáren pěšího brestského pluku. Protože vojáky nepouštěli na tábory dělníků, začali dělníci hromadně proudit na tábory vojáků. Shromažďovaly se desetitisíce. Myšlenka společných akcí se přijímala nadšeně. Pokrokové roty volily zástupce. Vojenské úřady se rozhodly zasáhnout. Pokusy důstojníků promlouvat na schůzích "vlastenecké" řeči měly výsledky docela žalostné. Námořníci v diskusích zběhlí přiměli svou vrchnost k hanebnému útěku. Tu bylo nařízeno schůze vůbec zakázat. 11. listopadu ráno byla k vratům námořnických kasáren postavena bojová rota. Místoadmirál Pisarevskij obrátil se k ní s hlasitým rozkazem: "Nikoho nepouštět z kasáren. Kdo neuposlechne - na toho střelit." Z roty, které byl dán tento rozkaz, vystoupil námořník Petrov, před zraky všech nabil pušku a jednou ranou zastřelil podplukovníka brestského pluku Steina, druhou zranil Pisarevského. Velící důstojník vzkřikl: "Zavřít ho!" Nikdo se ani nepohnul. Petrov odhodil pušku: "Co tu stojíte? Vezměte mě." Petrova odvedli. Námořníci sběhlí se všech stran žádali jeho osvobození, prohlásivše, že berou za něho odpovědnost. Rozčilení dosáhlo vrcholu.

"Petrove, tobě vyšla rána nenadále?" tázal se ho důstojník snaže se o východisko.

"Jak nenadále? Vystoupil jsem, nabij pušku, namířil. Copak to je nenadále?"

"Mužstvo žádá, abys byl osvobozen."

A Petrov byl osvobozen. Námořníci hořeli touhou po neprodleném činu. Všichni strážní důstojníci byli zatčeni, odzbrojeni a odvedeni do kanceláře. Konec konců se rozhodli pod vlivem sociálně demokratického řečníka, ze vyčkají zítřejší porady zástupců. Námořničtí zástupci, asi 40 osob, zasedali celou noc. Rozhodli se, že propustí důstojníky z vazby, ale nepustí je už do kasáren. Službu, kterou námořníci uznali za nezbytnou, usnesli se vykonávat i nadále. Bylo rozhodnuto, jíti slavnostním pochodem s hudbou ke kasárnám pěších pluků, aby získali pro hnutí vojáky. Ráno přišla deputace dělníků na poradu. Za několik hodin stál už celý přístav; železnice rovněž zastavily práce. Události se valily. "V námořnických kasárnách," hlásí oficiosní telegramy tuto chvíli, "je vzorný pořádek. Chování námořníků je zcela korektní. Opilých není.“ Všichni námořníci byli rozděleni podle rot, beze zbraně. Ozbrojena byla jen rota určena na ochranu námořnických kasáren od nenadálého útoku. Velitelem jejím byl zvolen Petrov.

Část námořníků pod vedením dvou sociálně děmokratických řečníků se odebrala do sousedních kasáren brestského pluku. Nálada mezi vojáky byla daleko méně rozhodná. Jenom pod silným vlivem nárnořníků bylo rozhodnuto odzbrojit důstojníky a vypudit je z kasáren. Důstojníci z mukdenské bitvy odevzdávali bez jakéhokoliv odporu své šavle a revolvery a se slovy: „Jsme beze zbraní, nechejte nás na pokoji,“ pokorně procházeli řadami kmánů. Ale vojáci hned od prvopočátku začali váhat. Na jejich žádost bylo v kasárnách ponecháno několik strážních důstojníků. Tato okolnost měla na další běh událostí ohromný účinek.

Vojáci se začali stavět do řad, aby se společně s námořníky odebrali přes celá město ke kasárnám bělostockého pluku. Při tom se vojáci horlivě starali, aby se „civilisté“ nevpletli mezi ně a aby kráčeli odděleně. Když byly tyto přípravy nejhorlivější, přijíždí ke kasárnám v svém kočáře velitel pevnosti Nepljujev s velitelem divise generálem Sedelnikovem. K veliteli se obracejí s požadavkem, aby dal odklidit s Historického bulváru kulomety ráno tam postavené. Nepljujev odpovída že to nezávisi na něm, nýbrž na Čuchninovi. Tu od něho žádají čestné slovo, že on jako velitel pevnosti neobrátí kulomety proti lidu. Generál měl dost mužnosti, aby to odepřel. Rozhodnuto odzbrojiti jej a zatknout. Odepřel vydat zbraň a vojáci se neodvažují užít násilí. Několik námořníků musilo vskočit do kočáru a odvést generály k sobě, do námořnických kasáren. Tam je hned odzbrojili bez dlouhých řečí a odvedli do kanceláře do vazby. Později je ostatně propustili.

Vojáci s hudbou vyrazili z kasáren. Námořníci v přísné kázni vyšli z kasáren svých. Na náměstí již čekaly davy dělníků. Jaká to chvíle! Nadšené setkání. Tisknou si druh druhu ruce, objímají se. Ovzduší plné ozvěn bratrských pozdravů. Přisahají podporovat druh druha do konce. Seřadili se a v plné kázni se odebrali na druhý konec města — ke kasárnám bělostockého pluku. Vojáci a námořníci nesli georgijevské prapory, dělníci — prapory sociálnědemokratické. „Demonstranti“, hlásí poloúřední zpravodajství, „uspořádali průvod městem ve vzorním pořádku, s hudbou v čele a rudými prapory.“ Průvodu bylo jíti podél Historického bulváru, kde stál kulomety. Námořníci se obracejí ke kulometní rotě s výzvou, aby kulomety odklidila. A stalo se podle jejich výzvy. Posléze se však kulomety objevily znovu. „Ozbrojené roty bělostockého pluku“, oznamuje zpravodajství, „které byly při důstojnících, daly ‚k poctě zbraň‘ a propustily tak demonstranty mimo.“ U kasáren bělostockého pluku uspořádali velkolepý tábor. Plného úspěchu však přece jen neměli; vojáci váhali: část se prohlašovala zajedno s námořníky, druhá část slibovala jenom nestřílet. Konec konců se důstojníkům dokonce podařilo vyvésti bělostocký pluk z kasáren. Průvod se vrátil k námořnickým kasárnám teprve až na večer.

Tu dobu byl na „Potěmkinu“ vztyčen sociálně demokratický prapor. Na „Rostislavu“ odpověděli znamením: „Vidím jasně.“ Druhé lodi mlčely. Reakční část námořníků protestovala proti tomu, že revoluční prapor visí výše než andrejevský. Rudý prapor musil být stažen. Situace se stále ještě nevyjasňovala. Avšak zpátky již cesty nebylo.

V kanceláři námořnických kasáren zasedala stále komise, skládající se z námořníků a vojáků, delegovaných sem různými oddíly; mezi nimi byli i delegáti sedmi lodí a několik pozvaných zástupců sociálně demokratické organisace. Za stálého předsedu byl zvolen sociální demokrat. Sem přicházely všechny zprávy a odtud vycházela všechna rozhodnutí. Tu také byly vypracovány zvláštní požadavky námořníků a vojáků a připojeny k požadavkům obecně politickým. Pro široké masy byly tyto čistě kasárenské požadavky na prvním místě. Komisi nejvíce znepokojoval nedostatek nábojů. Pušek bylo dost, ale patron k nim velmi málo. Od potěmkinské historie se zásoby střeliva pečlivě tajily. „Velmi se také pociťovalo“, píše činný účastník událostí, „že nebylo vůdce, který by byl dobře rozuměl vojenským věcem“.

Komise zástupců rázně naléhala, aby mužstva odzbrojila své důstojniky a vypudila je s lodí a kasáren. To bylo nezbytné opatření. Důstojníci brestského pluku, již zůstali v kasárnách, vnesli úplný rozklad mezi vojáky. Agitovali působivě proti námořníkům, proti „civilistům.“ „židům“ a dodávali alkoholem síly své agitaci. V noci pod jejich vedením vojáci hanebně utíkali do táborů — nikoli vraty, u nichž stála na stráži revoluční bojová rota, nýbrž průlomem ve zdi. Ráno se znova vrátili do kasáren, ale činně se již boje neúčastnili. Nerozhodnost brestského pluku nemohla se neodrazit v náladě lodních mužstev. Ale druhý den již zase zasvitlo slunce úspěchu k povstání se přidávali zákopníci. Přišli do námořnických kasáren v šiku a se zbraněmi v rukou. Privitali je nadšeně a ubytovali v kasárnách. Nálada se pozvedla a posílila. Odevšad přicházely deputace: pevnostní dělostřelectvo, bělostocký pluk i pohraniční stráž slibovaly „nestřílet“. Nespoléhajíc na místní pluky, velitelství začalo soustřeďovat vojska ze sousedních měst: Simferopolu, Oděsy Feodosie. Mezi přibylými vojáky se vedla činná a úspěšná revoluční agitace. Styk komise s loďmi se velmi ztížil. Velkou překážkou bylo, že námořnici neznali dobře lodních znamení. Ale i tak se doneslo prohlášeni úplné solidarity námořníků s křižníku „Očakova“, obrněnce „Potěmkina“, torpedovek „Volného“ a „Zavětného“, posléze se připojilo ještě několik torpedovek Ostatní lodi váhaly a slibovaly rovněž „nestřílet“. 13. listopadu přišel do námořníckých kasáren lodní důstojník s telegramem: car žádá, aby se složily zbraně do 24 hodin. Důstojníku se vysmáli a vyvedli ho za vrata. Aby se uchránilo město od možného pogromu, rozestaveny stráže z námořníků. Toto opatření ihned uspokojilo obyvatele a dobylo si jejich přízně. Sami námořníci chránili obchody s lihovinami, aby nebylo opilých. Po celé povstání byl v městě vzorný pořádek.

Večer 13. listopadu byl rozhodnou chvílí v rozvoji událostí: komise zástupců povolala k vojenskému vedení bývalého námořního poručíka Šmidta, jenž nabyl veliké popularity v říjnových schůzích. Šmidt mužně pozvání přijal a od toho dne byl v čele hnutí. Na večer druhého dne přeplul Šmidt na křižník „Očakov“, kde také zůstal do poslední chvíle. Vztyčiv na „Očakovu“ admirálský prapor a dav znamení: „Velím loďstvu, Šmidť‘, byl si jist, že naráz strhne k povstání celou eskadru, a nařídil svůj křižník k „Prutu“ aby osvobodil „potěmkince“. Odpor se žádný neprojevil. „Očakov“ přijal uvězněné námořníky na svou palubu a obejel s nimi celou eskadru. Se všech lodí hlaholilo pozdravné „Hurá“. Některé lodi, mezi nimi obrněnci „Potěmkin“ a „Rostislav“ vztyčily rudé prapory; na „Rostislavu“ vlál ostatně rudý prapor jen několik minut.

Šmidt, ujav se vedení vzpoury, ohlásil svuj čin tímto projevem:

„Panu starostovi města.

Poslal jsem dnes gosudaru Vladaři tento telegram:

‚Slavné černomořské loďstvo, zachovávajíc svatě věrnost svému národu, žádá od vás, gosudare, abyste neprodleně svolal ústavodérné shromáždění, a odpírá poslušnost vašim ministrům.

Velitel loďstva občan Šmidt.‘“

Z Petrohradu byl odeslán telegraficky rozkaz: Potlačit vzpouru. Čuchnin byl zaměněn katem Mellerem-Zakomelským, jenž se později tak proslavil. V městě a pevnosti ohlášeno náhlé právo, všechny ulice obsazeny vojskem. Rozhodná chvíle nastala. Vzbouřenci se bezpečili, že vojska odeprou střílet na své bratry a že se ostatní lodi eskadry k vzpouře připojí. Na několika lodích byli důstojníci opravdu zatčeni a dopraveni na „Očakova“ pod moc Šmidtovu. Tímto opatřením doufali chránit admirálského křižníku od nepřátelské palby. Davy lidu kupily se na břehu očekávajíce dělový pozdrav, jímž se mělo ohlásit, že se eskadra přidala. Ale očekávání se nesplnilo. Pokořovatelé vzpoury nedopustili, aby „Očakov“ obejel lodi po druhé a začali palbu. Lid pokládal první výstřel za delový pozdrav, ale brzy pochopil, co se děje a zděšen prchal z přístavu. Začala se palba se všech stran. Stříleli s lodí, stříleli z děl pevnostního i polního dělostřelectva, střílely kulomety s Historického bulváru. Jedním z prvních výstřelů byl na „Očakovu“ rozbit dynamoelektrický stroj. Sotva vypálil šest výstřelů, byl „Očakov“ nucen zmlknout a vyvěsit bílý prapor. Přes to pálili na křižník dál, pokud tam nevypukl požár. Ještě hůře bylo s „Potinkinem“. Tu ani nestačili nasadit nárazníky a přitáhnout zámky a byli bezmocni proti palbě, sotva se začala. Nedav jediné rány vyvěsil „Potěmkin“ bílý prapor. Pobřežní námořnická mužstva se držela ze všech nejdéle. Vzdala se až tehdy, když nezbylo jediné patrony. Rudý prapor vlál nad povstaleckými kasárnami do konce. Kasárny byly vládními vojsky zabrány asi v šest hodin ráno.

Když pominulo prvni zděšení způsobené střelbou, vrátila se část davů na břeh. „Obraz úžasný,“ praví účastník povstání, námi již citovaný. „V křížové dělové palbě naráz zničeno několik torpedovck a malých lodic. Brzy stál „Očakov“ v plamenech. Námořníci zachraňující se skokem do vody volali o pomoc. Ale stříleli je dál ve vodě. Loďky vypravené na jejich záchranu byly rozstříleny. Námořníci, kteří doplavali k břehu, kde stála vojska, končili své životy pod střelbou s břehu. Zachránili se jenom ti, kteří se dostali k davu přejícímu námořníkům.“ Šmidt, přestrojiv se za námořníka, pokusil se o útěk, ale byl chycen.

K třetí hodině v noci byla skončena krvavá práce katů, provádějících „uklidnění“. Poté bylo se jim proměnit v katy „soudu“.

Vítězové hlásíli: Zajatců a uvězněných je přes 2000... Propuštěno bylo: 19 důstojníků a občanů, kteří byli uvěznění revolucionáři; odebrány 4 prapory, bedničky s penězi a mnoho erárního majetku, patron, zbraní, nábojů a 12 kulometů.“ Admirál Čuchnin telegrafoval sám do Carského Sela: Vojenská bouře ztichla bouře revoluční nikoli.“

Jaký ohromný pokrok proti vzpouře v Kronštadtě! Tamto živelné vzplanutí, jež se skončilo divokým rozdrcením. Zde záměrně rozrůstající se povstání, uvědoměle se snažící o pořádek a jednotu činu. „V povstalém městě“, napsal sociálně demokratický list Načalo (Zásada) za sevastopolských událostí, „neslyšet o řádění zbůjníků a drancovníků a obyčejué krádeže se zmenšily už prostě proto, že defraudanti státních peněz, kteří byli v armádě a námořnictvu, byli vymeteni ze šťastného města. Chcete vědět, občané, co je to demokracie, opírající se o ozbrojené obyvatelstvo? Pohleďte na Sevastopol! Pohleďte na republikánský Sevastopol, v němž není jiné moci kromě volené a odpovědné!“...

A přece jenom se tento revoluční Sevastopol udržel jen čtyři, pět dní a vzdal se, daleko nevyčerpav všech zdrojů své vojenské síly. Strategické chyby? Nerozhodnost vůdců? Nelze popírat ani to, ani ono. Ale obecný výsledek boje byl určen závažnějšími příčinami.

V čele povstání kráčejí námořníci. Již sama povaha jejich vojenské činnosti žádá od nich větší samostatnost a obratnost, vychovává je k větší nezávislosti, než je tomu ve vojsku pozemním. Antagonismus mezi prostými námořníky a upjatou šlechtickou kastou námořního důstojnictva je ještě pronikavější než v pěchotě s jejím napolo plebejským řadovým důstojnictvem. Konečně hanba za minulou válku, hanba, jež hlavně dolehla na námořnictvo, ubila v námořníkovi jakoukoliv vážnost k sobeckým a zbabělým kapitánům a admirálům.

K námořníkům, jak jsme viděli, se nejrozhodněji přidávali zákopníci. Přicházejí se zbraněmi a usazují se v námořnických kasárnách. Ve všech revolučních hnutích naší pozemní armády pozorujeme tuto věc: v prvních řadách jdou zákopníci, vrhači min, dělostřelci, zkrátka nikoli šedí negramotní hoši, nýbrž zruční vojáci, dobře znalí písma a s technickou průpravou. S tímto rozdílem v duševní úrovni je ve shodě rozdíl v sociálním typu: pěší vojín, toť převážnou většinou mladý rolník, kdežto zákopnická a dělostřelecká vojska se rekrutují hlavně z průmyslových dělníků.

Vidíme, jakou nerozhodnost projevuje brestský a bělostocký pěší pluk po všechny dny povstání. Rozhodují se, že vypudí všechny důstojníky. Nejprve se přimykají k námořníkům, potom zase odpadají. Slibují nestřílet, ale konec konců se úplně podřizují vlivu velení a hanebně pálí na námořnické kasárny. Takovouto revoluční nestálost rolnické pěchoty jsme později pozorovali nejednou na sibiřské železniční trati, stejně jako v Sveaborské pevnosti.

Ale nejenom v pozemní armádě vykonávaly hlavní revoluční úkol technicky školené, to jest proletářské její živly. Týž zjev pozorujeme i v námořnictvu. Kdo vede „vzbouření“ námořníků? Kdo vztyčuje rudý prapor na obrněnci? Námořník od stroje, strojní mužstvo. Průmysloví dělníci v námořnických halenách, menšina to lodního mužstva, vládnouce stroji, srdci obrněnce, vládnou i námořníkům.

Třenice mezi proletářskou meněinou a rolnickou většinou jsou průvodním zjevem našich vojenských povstání, zjevem, jenž je zeslabuje a ochromuje. Dělníci přinášejí s sebou do kasáren své třídní přednosti: inteligenci, technické vzdělání, rozhodnost, schopnost spojených akcí. Rolnictvo přináší svou nesmírnou hromadnost. Armáda samočinně zdolává výrobní rozptýlenost mužíkovu obecnou vojenskou povinností a jeho hlavní politický nedostatek, trpnost, mění v svou přednost, která je jí nade všechno. I když jsou rolnické pluky strženy do revolučního hnutí na půdě svých přímých kasárenských potřeb, jsou přece jen nakloněny vyčkávací taktice, a hned při prvním rozhodném útoku nepřítele opouštějí „vzhouřence“ a dají se znova zapřáhnouti do jařma kázně. Z toho plyne, že metodou vojenského povstání musí být rozhodný útok — bez zastávek, působících váhání a rozptýlení, ale z toho je i vidět že taktika revolučního útoku naráží na hlavní překážku zaostalosti a neduvěřivé trpnosti mužíckého vojáka.

Tento protiklad se brzy vší svou silou ukázal v rozmetání prosincového povstání, kterým se skončila první kapitola ruské revoluce.

15. Na prahu protirevoluce

„Pro špatnou vládu“, praví bystrý konservativec Tooquevill „je nejnebezpečnější obyčejně ona chvíle, kdy se vláda začíná přetvořovat.“ Události přesvědčovaly o tom hraběte Witteho každým dnem rázněji. Proti němu byla revoluce rozhodně a nemilosrdně. S ním se neodvažovala jíti neskrývaně liberální oposice. Proti němu byla dvorní kamarila. Vládní aparát drobil se v jeho rukou. A konečně on sám byl proti sobě — nechápaje událostí, nemaje plánu, vyzbrojený intrikou místo pracovního programu. A zatím, co se bezmocně sháněl po marných prostředcích vlády, reakce a revoluce blížily se k hrozivé srážce.

„...Skutečnosti, dokonce i ty, jež byly přejaty ze spisů policejního oddělení,“ praví tajný pamětní spis, sepsaný v listopadu 1905 na rozkaz hr. Witteho k boji s trepovci, „docela zřejmě ukazují, že značná část těžkého obvinění, vzneseného na vládu společností a lidem brzy po manifestě, měla docela vážný základ: existovaly strany ‚organisovaného odporu proti radikálním živlům‘, zosnované vysokými úředníky vlády; organisovaly se vládou vlastenecké demonstrace a současně se rozháněly demonstrace jiné; střílelo se na pokojné demonstranty a dovolovalo se před zraky policie a vojska zbíjeti lidi a spáliti gubernskou zemskou správu; trpělo se řádění pogromštíků a salvy se pálily na ty, kdož se odvážiti hájit za pogromu; vědomě nebo nevědomě(?) nabádal se dav k násilí oficiálními vyhláškami, podepsanými nejvyšším zástupcem vládní moci ve velkém městě, a když pak nepořádky vznikly, neučinilo se žádné opatření, aby se potlačily. Všechno to se stalo v třech, čtyřech dnech na různých koncích Ruska a způsobilo mezi obyvatelstvem takovou bouři nespokojenosti, že naprosto setřela první radostný dojem z manifestu ze 17. října.“

„V obyvatelstvu vzniklo přitom docela pevné přesvědčení, že všechny tyto pogromy, které se tak neočekávaně a k tomu zároveň převalily celým Ruskem, byly provokovány a řízeny jednou a touž rukou, a to rukou úřadů. Obyvatelstvo mělo, bohužel, velmi vážné příčiny si to myslit.“

Když kurónský generální gubernátor podepřel svým telegramem žádost táboru, jehož se účastnilo 20.000 osob, aby bylo zrušeno náhlé právo, a v telegramu vyjádřil mínění, že „ náhlé právo se neshoduje s novým stavem věcí“, Trepov mu pevnou rukou dal tuto odpověď: „Na telegram z 20. října. S vaším vývodem, že se náhlé právo neshoduje s novým stavem věcí, nesouhlasím.“ Witte mlčky spolkl toto výtečné vysvětlení svého podřízeného ministra, že náhlé právo ani dost málo není v rozporu s manifestem ze 17. října, a snažil se dokonce přesvědčit deputaci dělníků, že „Trepov naprosto není takové zvíře, jak se o něm povídá“. Prada, pod tlakem obecného pobouření musil Trepov opustit své msto. Ale Durnovo, jenž jej jako ministr vnitra nahradil, nebyl ani o vlásek lepší. Ba i sám Trepov, jmenován velitelem carského paláce, zachoval si svůj vliv na postup věcí. Postup provinční byrokracie závisel na něm daleko větší měrou než na Witteovi.

„Radikální strany", praví se v listopadovém Witteho pamětním spise, námi již citovaném, „nabyly síly proto, že příkře kritisujíce každý čin vlády ukázaly se příliš často v právu. Tyto strany by ztratily značnou část svého prestiže, kdyby byly masy hned po uveřejnění manifestu viděly, že se vláda opravdu rozhodla jíti novou, manifestem naznačenou cestou a že jí také jde. Bohužel, stal se pravý opak a radikálním stranám se dostalo opět možnosti, jejíž povážlivosti nelze ani změřiti, vychloubat se tím, že ony a jediné ony správně hodnotily význam vládních slibů." V listopadu, jak ukazuje pamětní spis, začal to Witte chápat. Ale nemohl již svého poznání užíti v praksi. Pamětního spisu, sepsaného na jeho rozkaz pro cara užito nebylo^[s].

Bez pomoci, třepetaje rukama nohama, Witte od této chvíle se jenom vleče na nárazníku protirevoluce.

Ještě 6. listopadu sešel se v Moskvě sjezd zemstev, aby určil poměr liberální oposice k vládě. Nálada byla nerozhodná, ale s nepochybným sklonem doprava. Pravda, bylo slyšet radikální hlasy. Mluvilo se o tom, že „byrokracie je schopna nikoli tvůrčí práce, nýbrž jenom rozkladu"; že tvořivou sílu třeba hledat „v mohutném dělnickém hnutí, jež dalo manifest ze 17. října"; že „nechceme darované ústavy a že ji přijmeme jenom od ruského lidu“. Rodičcv, mající náruživou nákloirnost k pseudoklasickému stylu, volal: „Buď obecně přímé právo hlasovací — anebo dumy nebude!“ Ale proti tomu na témž sjezdě bylo prohlášeno: „Rolnické nepokoje, stávky — všechno to působí zděšení; poděsil se kapitál, poděsili se majetní lidé, unikají peníze z bank a plynou za hranice.“ „Vysmívají se zřízení satrapií jakožto prostředku hoje s rolnickými nepořádky,“ slyšet zvýšené a vystřízlivělé hlasy statkářů, „ale ať ukáží, kde je ústavní prostředek proti takovému zjevu?“. „Lépe přistoupiti na jakýkoliv kompromis, než zostřovat boj...“ „Je čas se zastavit,“ volal Gučkov, kerý se tu poprvé objevil na politickém kolbišti, „klademe svýma rukama chrastí na hořící hranici, která nás spálí všechny.“

První zprávy o povstání sevastopolskeho loďstva vydaly oposiční zmužilost zemských zástupců zkoušce, která byla nad její síly. „Nemáme co činit s revolucí,“ prohlásil nestor zemského liberalismu Petrunkěvič, „nýbrž s anarchií.“ Přímým účinkem sevastopolských událostí nabývá převahy úsilí o neprodlenou dohodu s vládou Witteho. Miljukov se pokouší zdržet sjezd od jakýchkoliv zjevných ostudných počinů. Uklidňuje zemské zástupce tím, že „pobouření v Sevastopole se chýlí ke konci, hlavní vzbouřenci jsou zavřeni a obavy jsou proto zřejmě předčasně". Všechno marně! Sjezd se usnáší poslat deputaci k Wittemu, a dává jí pro hraběte resoluci, v níž se vyslovuje podmíněná důvěra, obložená oposičně demokratickými frázemi. Zároveň ministerská rada za účasti několika "veřejných činitelů" z pravého liberálního křídla se zabývala volebním řádem pro státní dumu. Tak zvaní "veřejní činitelé" byli pro obecné volební právo jako pro smutnou nezbytnost. Hrabě dokazoval výhody postupného zdokonalování geniálního řádu Bulyginova. K výsledkům nedospěli žádným a od 21. listopadu se již ministerská rada obešla bez pomoci pánů "veřejných činitelů". 22. listopadu zemská deputace, složená z pánů Petrunkěviče, Muromceva a Kokoškina, doručila hraběti Wittemu zemskou notu a nedočkavši se po sedm dní odpovědi vrátila se s hanbou do Moskvy. V patách za ní přikvačila odpověď hraběte, napsaná tónem hodnostářsko-byrokratické vypínavosti. Úkol ministerské rady záležel právě především v tom, aby se splnila nejvyšší vůle; všechno, co jde za hranice manifestu ze 17. října, třeba odklidit; náhlého práva nelze se zříci pro vzpouru; co se týče skupin veřejnosti, které nechtějí vládu podporovat, zajímá se jen to, aby si tyto skupiny byly vědomy následků svého chování...

V opak k sjezdu zemstev, který se při vší své zbabělosti a ubohosti nade vši pochybu odkloňoval ještě daleko doleva od skutečné nálady zemstev a dum, přibyla 24. listopadu do Carského Sela deputace tulského gubernského zemstva. Hlava deputace hrabě Bobrinskij v své byzantsky otrocké řeči mimo jiné řekl: „Velkých práv nám není třeba, neboť moc carská musí být právě pro naše blaho silná a účinná... Gosudare, o potřebách lidu se dovíte nikoli z nahodilého křiku a volání, nýbrž tuto pravdu uslyšíte od zákonně Vámi svolané státní dumy. Prosíme Vás, abyste nemeškal ji svolat. V mysli lidu již utkvěla pravidla z 6. srpna o volbách do dumy"...

Události jako by se smluvily, že popoženou přeskupení majetných tříd do tábora pořádku. Ještě v polovici listopadu svévolně a neočekávaně vzplála poštovně telegrafní stávka. Byla odpovědí probudilých helotů poštovního oboru na oběžník Durnovův, zakazující úředníkům ustavovat svazy. Hraběti Wittemu ohlásil poštovně telegrafní svaz ultimátum: odvolat oběžník Durnovův a přijmouti zpět úředníky, propuštěné pro přísluěnost k organisaci. 15. listopadu usnesl se poštovně telegrafní sjezd v Moskvě. jehož se účastnilo 73 delegátů, jednomyslně na tom, aby se na všechny linky podal telegram: „Odpověď od Witteho nepřišla. Stávkujte.“ Napětí bylo tak veliké, že v Sibiři se začala stávka ještě dřív, než prošla lhůta stanovená ultimatem. Druhého dne za souhlasu velikých skupin pokrokového úřednictva zachvátila stávka celé Rusko. Witte hlubokomyslně vysvětloval rozličným deputacím, že vláda „neočekávala“ takového obratu událostí. Liberálové se znepokojili pro tuto škodu, kterou způsobí „kultuře“ zastavení poštovní dopravy a zachmuřivše se, začali pátrat po „mezích koaliční svobody v Německu a ve Francii“... Petrohradský Sovět dělnických zástupců neváhal ani chvilku. Třebas poštovně telegrafní stávka nevznikla naprosto z jeho podnětu, byla v Petrohradě provedena s jeho činnou pomocí. Z pokladny Sovětu bylo stávkujícím vydáno 2000 rublů. Výkonný výbor posílal na jejich schůze své řečníky, tiskl jejich výzvy a organisoval stráže proti stávkokazům. Nesnadno změřit, jak se tato taktika projevila na „kultuře‘; ale není pochyby že vzbudila vroucí sympatie ožebračeného úřednictva k proletariátu. Již na počátku stávky vyslal poštovně telegrafní sjezd do Sovětu pět zástupců...

Zastaveni poštovní dopravy postihlo krutou ztrátou ne-li kulturu, tedy alespoň obchod. Obchodnictvo a bursa zmítaly se mezi stávkovým výhorem a ministerstvem, hned přemlouvajíce úředníky, aby stávku skončili, hned žádajíce odvetná opatřeni proti stávkujícím. Účinkem stále nových a nových ran po kapse sílila reakce v kapitalistických třídách každým dnem. Zároveň vzrůstala každou hodinou reakční opovážlivost spiklenců Carského Sela. Jestliže ještě něco na čas zdržovalo útok reakce, byl to jenom strach z nezbytné odpovědi revoluce. To ukázala neobyčejně názorně příhoda, která se stala v spojitosti s rozsudkem vyneseným nad několika železničními zaměstnanci vojenským soudem v středoasijské pevnosti Kušce. Věc je sama o sobě tak pozoruhodná, že tu o ni několika slovy povíme.

23. listopadu, když byla poštovně telegrafní stávka v proudu, dostal výbor petrohradského železničního uzlu z Kušky telegrafickou zprávu o tom, že velitel pevnosti inženýr Sokolov a několik jiných zaměstnanců byli postaveni za revoluční propagandu před vojenský polní soud, který je odsoudil na smrt; rozsudek má býti vykonán 23. listopadu o 12 hodinách v noci. Stávkující telegrafní drát spojil v několika hodinách všechny železniční uzly navzájem. Zelezniční armáda žádala, aby se vládě rychle podalo ultimatum. A ultimatum bylo podáno. Po dohodě s výkonným výborem Sovětu prohlásil železniční sjezd vládě: nebude-li do 8. hodiny večer odvolán rozsudek smrti, zastaví všechny železniční trati dopravu.

V paměti autorově je jasný obraz onoho znamenitého zasedání výkonného výboru Sovětu, kde se pracovalo o plánu akce, zatím co se čekala odpověď vlády. Všichni napiatě patřili na ručičku hodin. Jeden po druhém přicházeli zástupci různých železničních tratí, podávajíce zprávu o tom, že nové a nové dráhy se připojity k ultimatu. Bylo jasné, že neustoupí-li vláda, rozvine se vášnivý hoj... Nuže? Pět minut po osmé — jenom tři sta vteřin se carská viáda odvážila omeškat na záchranu svého prestiže — ministr dopravy zváštním telegramem oznámil železničnímu výboru, že výkon trestu byl zastaven. Druhý den vláda sama oznámila svou kapitulaci úřední zprávou. Dostala prý „prosbu(!), aby odvolala rozsudek, se záměrem(!) zároveň vvsloveným, že by jinak byla vyhlášena stávka“. Od místních vojenských úřadů vláda žádných zpráv nedostala, což se „věrojatně vysvětluje stávkou úředního telegrafu“. V každém případě ministr vojenství „hned když dostal telegrafickou zprávu“, poslal příkaz, „aby se zastavil výkon rozsudku, byl-li takový rozsudek opravdu vynesen, až se vysvětlí okonosti věci“. Oficiální zpráva mlčí jenom o tom, že ministr vojenství musil svůj příkaz zaslat prostřednictvím železničního svazu, protože vládě samé byl stávkující telegraf nedostupný.

Toto krásné vítězství bylo však posledním vítězstvírn revoluce. Potom měla revoluce jenom porážky. Její organisace byly nejprve vydány střelbě prvních stráží. Stalo se zřejmým, že se na ně chystá nemilosrdný útok. Již 14. listopadu zatkli v Moskvě, podle příkazu o zesílené ochraně, užší výbor rolnického svazu. A asi v tutéž chvíli bylo v Carském Sele rozhodnuto zatknouti předsedu petrohradského Sovětu dělnických zástupců. Avšak správa ještě otálela vykonati toto své usnesení. Necítila ještě úplné jistoty, ohmatávala půdu a váhala. Odpůrcem carskoselského spiknutí se ukázal ministr spravedlnosti. Dokazoval, že Sovět zástupců nelze zařadit mezi tajné spolky, neboť jednal úplně neskrývaně, hlásil veřejně svázasednut, uveřejňoval v novinách své zprávy a dokonce vstupoval ve styk s úředními osobnostmi. "Okolnost" - takto zaznamenal stanovisko ministra spravedlnosti dobře zpravený tisk-- "že ani vláda, ani úřady neučinily žádného opatření, aby zastavily činnost, namířenou na svržení nynějšího řádu, ba že úřady dokonce vysílaly často k místu zasedání Sovětu stráže na ochranu pořádku, že dokonce petrohradský gradonačalník přijímal předsedu Sovětu Chrustaleva, věda, kdo je a za koho přichází - všechno to dává všem účastníkům Sovětu dělnických zástupců s dostatek důvodů, aby svou činnost pokládali za naprosto neodporující tomu kursu, který vládne ve vládních oblastech a tudíž za nikterak zločinnou."

Ale konec konců ministr spravedlnosti našel prostředek, jak překonat své právní pochybnosti a 26. listopadu byl Chrustalev zatčen v místnostech výkonného výboru.

Dvě slova ještě o významu tohoto zatčení. Na druhém zasedání Sovětu, 14. října, byl zvolen předsedou na návrh zástupce sociálně demokratické organisace mladý advokát Jiří Nosar, jenž brzo nabyl velké popularity pod jménem Chrustalev. Byl předsedou Sovětu až do dne svého zatčení, 26. listopadu, a v jeho rukou se soustřeďovaly všechny organisační nitky praktické činnosti Sovětu. Jednak radikální bulvární tisk, jednak tisk reakčně policejní vytvořily za několik neděl kolem této postavy historickou legendu. Tak jako se jím jeden čas zdál 9. leden plodem bystré mysli demagogického genia Jiřího Gapona, tak i Sovět dělnických zástupců jevil se jim jako pružná zbraň v titánských rukou Jiřího Nosara. Tu byl omyl ještě hrubší a absurdnější než u Gapona. Ačkoliv práce, rozvitá Chrustalevem jako předsedou, byla nesmírně bohatší a obsažnější, než dobrodružná činnost Gaponova, byl osobní vliv předsedy Sovětu na chod událostí nesrovnatelně menší než vliv, jehož nabyl buřičský pop z policejního oddělení. V tom není vina Chrustalevova, nýbrž zásluha revoluce. Od ledna do října přinutila revoluce proletariát projíti velkou politickou školou. Formulky „hrdina a dav“ nebyllo již možno v revoluční praxi dělnických mas užíti. Osobnost vůdcova se rozplývala v organisaci, kdežto sjednocená masa se stala sama politickou osobností.

Chrustalev, prakticky vynalézavý a věcný muž, rázný a zdatný předseda, třebas i řečník průměrný, impulsivní povaha bez politické minulosti a bez politické výraznosti, ukázal se, že nebylo možno lépe, schopen toho politického úkolu, který vykonal koncem roku 1905. Dělnické masy revolučně naladěné, bystrého třídního citu, byly však stranicky většinou nevyhraněny. To co jsme shora řekli o samém Sovětě, lze tu vztahovati k Chrustalevovi. Všichni socialisté s minulostí byli straníky, a kandidatura straníka by byla vnesla třenice do Sovětu hned při jeho vzniku. Proti tomu politická nevyhraněnost Chrustalevova usnadňovala Sovětu styk s neproletářským světem, zvláště s organisacemi inteligence, poskytujícími Sovětu značnou hmotnou pomoc. Svěřujíc předsednictvo osobě jsoucí mimo stranu, spoléhala sociální demokracie na svůj politický dozor. Nemýlila se. Již za tři, čtyři neděle projevil se ohromný růst jejího vlivu i síly mimo jiné v tom, že Chrustalev veřejně prohlásil, že vstupuje do sociální demokracie (k menševikům).

Co zamýšlela vláda dosáhnout zatčením Chrustaleva? Doufala snad, že, odstraní-li předsedu, rozleptá i organisaci? To by asi byla myšlenka příliš hloupá - i pro Durnova. Nesnadno však na otázku po pohnutkách odpověděti zcela určitě již proto, že pohnutky byly patrně nejasné i samým reakčním spiklencům, kteří se sešli v Carském Sele k poradě o osudech revoluce a rozřešili to jediným četnickým opatřením. Ať tak či onak, zatčení předsedy za těch okolností, za jakých se stalo, dodalo Sovětu ohromného a příznačného významu. Každému, kdo by byl ještě v předvečer o tom pochyboval, stalo se jasným jako den, že ani pro jednu ani pro druhou stranu ústupu není, že rozhodná srážka je nezbytná a že nás dělí od ní nikoli měsíce, ani neděle, nýbrž dni.

16. Poslední dni Sovětu

Opustit po zatčení Chrustalevově otevřené kolbiště Sovět nemohl: jako svobodně zvolený parlament dělnické třídy byl silný právě neskrývavostí své činnosti. Rozpustiti svou organisaci znamenalo dobrovolně otevříti vrata pevnosti nepříteli. Nezbývalo než jíti dosavadní cestou — vstříc srážce. Na zasedání výkonného výhoru 26. listopadu navrhl zástupce strany sociálních revolucionářů („sám“ Černov) vydati prohlášení, že na každé opatření vládní odvety bude Sovět odpovídat teroristickou ranou. Vy stoupili jsme proti tomu: v tu nedlouhou dobu, která zbývala, než se začne vojenská akce, měl Sovět získat co možná nejtěsnější styk s jinými městy, rolnickým, železničním, poštovně-telegrafním svazem, s armádou — proto byli již v polovici listopadu vysláni dva zástupci, jeden na jih, druhý na Volhu kdežto teroristická honička na jednotlivé ministry by byla nepochybně ztrávila veškeru pozornost a veškeru energii výkonného výboru. Navrhli jsme zasedání Sovětu tuto resoluci: „26. listopadu byl carskou vládou zatčen předseda Sovětu dělnických zástupců soudruh Chrustalev-Nosar. Sovět dělnických zástupců volí zatímní předsednictvo a připravuje se na ozbrojené povstání.“ Do předsednictva byly navrženy tři osoby: zpravodaj výkonného výboru Janovskij (pod jménem Janovského se skrýval autor této knihy), pokladník Vvedenskij (Sverčkov) a zástupce Obuchovského závodu Zlydněv.

Plenární schůze Sovětu se konala druhý den veřejně jako vždycky. Účastnilo se jí 302 zástupci. Nálada vládla podrážděná, mnozí členové Sovětu žádali neprodlenou a přímou odpověď na partyzánský útok vlády. Ale po krátké rozpravě přijímá schůze jednomyslně resoluci výkonného výboru a tajným hlasováním volí navržené kandidáty do předsednictva.

Zástupce hlavního výboru rolnického svazu, účastnící se zasedání, podává schůzi zprávu o usnesení listopadového sjezdu svazu: nerukovat na vojnu a neplatit daně a vybírat vklady ze státní banky a spořitelen. Protože výkonný výbor již 23. listopadu přijal resoluci, vyzývající dělníky, aby „vzhedem k blížícímu se státnímu bankrotu“ přijímali mzdu jen ve zlatě a vybírali své vklady ze spořitelen, navrhuje se a usnáší, aby se toto opatření finančního bojkotu zobecnilo a vyložilo manifestem k lidu — jménem Sovětu, rolnického svazu a socialistických stran.

Budou plenární schůze proletářského parlamentu nadále možné? Jistoty o tom není. Schůze se usnáší, že kdyby nebylo možné svolat Sovět, aby se jeho úkony postoupily rozšířenému výkonnému výboru. Po zatčení Sovětu 3. prosince přešla plná moc podle tohoto rozhodnutí na výkonný výbor druhého Sovětu.

Potom schůze vyslechla vroucí pozdravy, promluvené za uvědomělé vojáky finských praporů, za polskou socialistickou stranu, za všeruský rolnický svaz. Zástupce jeho slibuje bratrskou pomoc revolučního rolnictva v rozhodnou chvíli. Za nepopsatelného souhlasu zástupců a hostů, za nepřetržité bouře potlesku a volání podává si zástupce rolnického svazu s předsedou Sovětu ruce. Schůze se rozchází pozdě v noci. Poslední opouští své místo oddíl policie stojící jako vždy na stráži u vchodu z příkazu gradonačalnikova. Pro charakteristiku věcí je zajímavé zmíniti se o tom, že týž večer malý policejní úředníček z příkazu téhož gradonačatnika nepovolil legální a pokojnou schůzi měšťáckých voličů s Miljukovem v čele...

Většina petrohradských závodů se připojila k resoluci Sovětu, jež došla rovněž sympatického ohlasu v resoluci moskevského a samarského Sovětu, železničního a poštovně-telegrafního svazu a rovněž mnoha místních organisací. Dokonce i ústřední užší výbor Svazu svazů se připojil k usnesení Sovětu a vydal výzvu „k všem živým živlům země“, aby se činně připravovaly na blízkou politickou stávku a „na poslední ozbrojené utkání s nepřáteli lidové svobody“.

Avšak v liberálním a radikálním měšťáctvu zatím opadly říjnové sympatie k proletariátu. Stav věcí se stále přiostřoval a liberalismus, rozezlený vlatní nečinností, zle se mračil na Sovět. Prostý měšťan. málo zběhlý politice, choval se k Sovětu zpola blahovolně, zpola podlízavě. Bál-li se, že ho cestou zastihne železniční stávka, chodil se na věc vyptat do kanceláře Sovětu. Tam také přicházel podati svůj telegram za poštovně- telegrafní stávky a uznala-li kancelář telegram za dost důležitý, byl také odeslán. Tak na příklad vdova po senátoru B. marně poběhavěi kanceláře ministrů, se konec konců obrátila stran svého rodinného telegramu o pomoc k Sovětu. Jeho písemný příkaz zprošťoval měšťana plnění zákonů. Rytecká dílna byla ochotna udělat razítko pro nezákonný poštovně-telegrafní svaz, jen když dostane písemné „svolení“ Sovětu. Severní banka diskontovala Sovětu šek, jehož lhůta prošla. Tiskárna minislerstva námořnictví se tázala Sovětu, má-li či nemá-li stávkovat? Obraceli se k němu v nebezpečné chvíle i lidé, hledající ochrany od soukromých osob, úředníků, ba i od vlády. Když bylo v livónské gubernii vyhlášeno náhlé právo, lotyšská část petrohradského obyvatelstva žádala Sovět, aby řekl slovo" o tomto novém násilí carismu. 30. listopadu obrátil se k Sovětu svaz sanitních pracovníků, jež Červený křiž zatáhl na vojnu vábivými sliby a pak je propustil s prázdnou; zatčeni Sovětu přetrhlo jeho ráznou korespondenci s hlavním vedením Červeného kříže. V místnosti Sovětu se vždycky hromadili všemožní žadatelé, prosebníci, stěžovatelé, uražení; nejčastěji to byli dělníci, posluhové, obchodní pomocníci, rolníci, vojáci, námořníci... Mnozí měli docela fantastickou představu o moci Sovětu a jeho metodách. Tak jeden slepý invalida, který se účastnil ruskoturecké války, plný křížů a vyznamenání, stěžoval si na trpkou nouzi a prosil, aby Sovět došlápl na něho samého" (to jest na cara)... Byla tu prohlášení a žádosti z jednotlivých míst. Obyvatelé újezdu jedné polské gubernie poslali Sovětu po listopadové stávce děkovný telegram. Jakýsi starý kozák z poltavské gubernie si Sovětu stěžoval na nespravedlivost knížat Repninů, kteří jej 28 let vykořisťovali jako písaře a pak ho propustili, aniž řekli proč. Stařec prosil Sovět, aby došlápl na knížata Repninů. Adresována byla tato zajímavá žádost jen takto: Petrohrad, Dělnická správa" ale revoluční pošta dodala neomylně zásilku tam, kam náležela. Z minské gubernie přibyl do Sovětu za informací rychlý posel od zemědělského artělu, jemuž chtěl statkář splatit 3.000 rublů jakýmisi akciemi pokleslé hodnoty. "Co teď?", tázal se posel, vzít by se nám to chtělo, ale bojíme se: slyšeli jsme, že vaše vláda chce, aby dělníci svou mzdu dostávali hotovými: buď ve zlatě nebo v stříbře." Ukázalo se, že akcie statkářovy nemají téměř ceny... Zprávy o Sovětě začaly docházet do vesnic teprve ke konci jeho činnosti. Dotazy rolníků byly stále častější. Černigovští prosili aby je Sovět spojil s místní socialistickou organisací, mohylevští vyslali zástupce rolníků se slibem několika selských shromáždění, že rolníci budou jednat ve shodě s městskými dělníky a Sovětem...

Veliké pole činnosti se odkrývalo před Sovětem - kolem byla nesmírná prostranství politického úhoru, jejž bylo třeba teprve zorat hlubokým revolučním pluhem. Ale čas kvapil. Reakce zimničně kovala svá pouta a úder bylo lze čekat s hodiny na hodinu. Výkonný výbor mezi spoustou všední práce zimničně plnil usnesení Sovětu ze 27. listopadu. Vydal provolání k vojákům (viz „Listopadová stávka“) a na poradě se zástupci revolučních stran schválil text „finančního“ manifestu, navržený Parvusem. 2. prosince byl manifest uveřejněn v osmi pctrohradskch listech čtyřech socialistických a čtyřech liberálních. Text tohoto dějinného dokumentu byl:

M a n i f e s t

Vláda je na pokraji zkázy. Obrátila zemi v rozvaliny a posela ji mrtvolami. Zmučení a vyhladovělí rolníci nejsou s to platiti daně. Vláda z peněz lidu vydala úvěry statkářům. Teď neví kudy kam se zadluženými statkářskými usedlostmi. Továrny a závody stojí nečinně. Práce není. Obchod vůbec uvázl. Vláda za peníze ze zahraničních půjček stavěla železnice, loďstvo, pevnosti, opatřovala se zbraněmi. Vyschly zahraniční zdroje — zmizely státní objednávky. Kupec, dodavatel, podnikatel, továrník, kteří byli zvyklí obohacovati se na účet státu, jsou bez zisku a zavírají své kanceláře a závody. Jedna zkáza jde za druhou. Banky se ruší. Všechen obchodní obrat se ztenčil svrchovanou měrou.

Boj vlády s revolucí působí stálý nepokoj. Nikdo si není jist, co bude zítra.

Zahraniční kapitál utíká zpět za hranice. Plyne do zahraničních bank i kapitál „čistě ruský“. Boháči prodávají svá jmění a zachraňují se útěkem za hranice. Lichváři prchají ze země a odnášejí s sebou národní jmění.

Vláda odedávna všechny důchody státu vydávala na armádu a loďstvo. Škol není. Cesty jsou zanedbány. Nehledíc k tomu, nedostává se ani na výživu vojáků. Válku prohráli zčásti proto, že nebylo s dostatek vojenských zásob. V celé zemi vzniká povstání zbídačeně a hladové armády.

Železniční doprava je rozrušena, spousta železničních tratí je zpustošena vládou. Aby se železniční hospodářství obnovilo, je třeba rnnoha set milionů rublů.

Vláda vykradla spořitelny a rozdala vklady na podporu soukromých bank a průmyslových závodů, nezřídka úplně jalových. S kapitály malých střádalů hraje na burse, vydávajíc je každý den v nebezpečí.

Zlatá zásoba státní banky je nepatrná. srovnáme-li ji s platební povnností plynoucí ze státních půjček a s potřebami obchodního obratu. Rozletí se v prach, jakmile se bude žádat výplata zlatem.

Vláda využívajíc nekontrolovanosti státních financi, dávno již uzavírá půjčky daleko jsoucí nad platební schopnosti země. Z nových půjček uhrazuje úroky z půjček starých.

Vláda rok co rok sestavuje nesprávný státní rozpočet, v němž jak položka příjmů tak vydání se ukazuje menší, než je tomu ve skutečnosti, loupí zcela libovolně, vypočítává přebytek místo každoročního schodku. Nekontrolovaní činovníci vykrádají i beztoho vyčerpanou stální pokladnu.

Učiniti přítrž tomuto finančnímu pustošení může jenom ústavodárné shromáždění, jakmile bude svrženo samoděržaví. Ústavodárné shromáždění se ujme přísného vyšetření státních financí a sestaví podrobný, přesný a kontrolovaný státní rozpočet.

Strach z lidové kontroly, která ukáže celému světu finanční bankrot vlády, nutí vládu oddalovat svolání ústavodárného shromáždění.

Finanční zkáza státu byla způsobena samovládou právě tak jako jeho zkáza vojenská. Lidové zastupitelstvo má jediný úkol: co nejrychleji vyrovnat dluhy.

Držíc se své dravosti, nutí vláda lid, aby sní vedl boj na smrt. V tomto boji hynou a přivádějí se na mizinu statisíce občanů a výroba, obchod, doprava jsou pustošeny od základů.

Východiště je jediné — svrhnout vládu, odejmouti jí poslední síly. Třeba ji zbavit posledního zdroje jejího bytí: příjmů. Je to nezbytné nejenom pro politické a hospodářské osvobození země, ale také a to zvláště proto, aby se dalo do pořádku finanční hospodářství státu.

Proto ustanovujeme:

Neplatit výkupní ani jiné poplatky státu. Žádati při každém zúčtování, při výplatě mzdy a služného vyplacení zlatem a při sumách do pěti rublů mincemi v náležité váze.

Vybírat vklady ze spořitelen a ze státní banky a žádat výplatu peněz ve zlatě.

Samovláda se nikdy netěšila důvěře lidu a neměla od něho zmocnění.

Nyní jedná vláda ve vlastním státě jako v podmaněné zemi.

Proto ustanovujeme, aby se neplatily dluhy ze všech těch půjček, které carská vláda ujednala, když vedla zjevný a přímý boj proti všemu lidu.

Sovět dělnických zástupců. Hlavní výbor všeruského rolnického svazu. Ústřední výbor organisační komise ruské sociálně demokratické strany dělnické. Ústřední výbor strany sociálních revolucionářů. Ústřední výbor polské socialistické strany.

Ovšem, tento manifest sám o sobě nemohl povalit ani carismus, ani jeho finance. Takovéhoto zázraku čekala půl roku na to první Státní duma od své výzvy vydané ve Vyborgu, kterou vyzvala obyvatelstvo, aby pokojně odpíralo platit daně — „podle anglického vzoru“. Finanční manifest Sovětu nebyl ničímm jiným než úvodem k prosincovému povstání. Podepřen stávkou a boji na barikádách došel velikého ohlasu v celé zemi. Zatím co vklady ve spořitelnách za dřívějěí tři léta v prosinci převyšovaly výplaty o 4 miliony rublů, byla v prosinci 1905 převaha výplat nad vklady 90 milionů rublů: manifest vysoukal z vládních nádrží za jeden měsíc 94 milionů rublů! Když bylo povstání zardoušeno carskými hordami, rovnováha ve spořitelnách se znovu obnovila...

^*   _*   ^*

Po 20. listopadu vyhlášeno náhlé právo nad Kijevem a kijevským újezdem, gubernií livónskou, černigovskou, saratovskou, penzskou a simbirskou — hlavními to dějišti rolnických nepokojů.

24. listopadu, v den zavedení „dočasných“ směrnic o tisku, byla neobyčejně rozšířena práva gubernátorů a gradonačalniků.

28. listopadu zřízena hodnost „dočasného“ baltického generálního gubernátora, 29. listopadu byl dán pokyn místním velitelům, aby, dojde-li na železniční nebo poštovně telegrafní stávku, vyhlásili o své újmě nad svvými guberniemi náhlé právo.

1. prosince se představila Mikuláši v Carském Sele pestrá, nakvap sebraná deputace z přestrašených statkářů, mnichů a městských pogromštiků. Žádala nemilosrdně potrestati revoluční zlomyslníky a zároveň úřední nadržovatele, ať jsou hodnosti jakékoliv; nespokojujíc se s tímto ukázáním na Witteho, deputace vysvětlovala: „Samovládnýni rozkazem povolej jiné vvkonavatele své monarchické vůle.“ „Přijímám vás přesvědčen,“ odpověděl Mikuláš této nečisté rotě strážců nevolnictví a námezdních plenitelů, „že vidím před sebou skutečné syny Ruska, oddané od prvopočátku mně i vlasti.“ Na povel z ústředí posílají venkovské úřady do Petrohradu přemnoho děkovných adres Nejjasnější Výsosti jménem rolníků a měšťanů. „Svaz ruského lidu“, jemuž se té doby zřejmě dostalo první veliké peněžité pomoci, pořádá mnoho schůzí a rozšiřuje pogromově vlasteneckou literaturu.

2. prosince zabaveno a zastaveno osm novin, které otiskly finanční manifest Sovětu. Týž den byly vydány kázeňské směrnice o stávkách a svazech zaměstnanců železnic, pošty, telegrafů a telefonu, směrnice, jimiž stanoven až čtyřletý trest žaláře. Revoluční noviny uveřejnily 2. prosince zachycený příkaz voroněžského gubernátora, napsaný ve smyslu tajného oběžníku Durnovova; „Velmi tajné... Zjistit neprodleně všechny předáky protivládního a rolnického hnutí a uvěznit je v místním žaláři, kde vyčkají svého osudu, naznačeného p. ministrem vnitra.“ Vláda po prvé uveřejňuje hrozné oznámení: radikální strany si vytkly za cíl rozrušiti hospodářské, společenské a politické zřízení země; sociální demokraté a sociální revolucionáři jsou v podstatě anarchisty: vyhlašují vládě válku, hanobí své odpůrce, brání společnosti užívati blaha nového pořádku; podněcují stávky, aby obraceli dělníky v materiál revoluce. „Prolitá krev dělníků (vládou!) není s to vzbuditi v nich (revolucionářích!) výčitky svědomí.“ Nepomohou-li proti těmto zjevům obyčejné prostředky, „je tu nepochybně nezbytné užíti docela mimořádných opatření“.

Stavovské zájmy vrstev těšících se výsadám, strach vrstev majetných, mstivá zloba byrokracie, pohotovost lidí podplacených, temná nenávst ohloupených — všechno se to směšovalo v jediný krvavě nečistý chundel reakce. Z Carského Sela se posílalo zlato, ministerstvo Durnovovo pletlo smyčky podzemního spiknutí, námezdní vrazi brousili nože...

A revoluce nezadržitelně rostla. K její základní armádě, průmyslovému proletariátu, přidávaly se nové a nové oddíly. V městech se konaly schůze domovníků, vrátných, kuchařů, domácích posluhů, leštičů podlah, číšníků, zaměstnanců lázní, pradlen. Na schůzích i v redakcích novin se objevují podivuhodné postavy: „uvědomělí“ kozáci určení pro frontu, staniční četníci, strážníci, obvodní doziratelé, ba i kající se policejní agenti. Sociální zemětřesení vyhazuje z jakýchsi tajemných hlubin nové a nové vrstvy, jejchž existence nikdo nevzpomene v pokojné doby. Malí úředníčkové, vězenští dozorci, vojenští písaři střídají se po sobě v místnostech revolučních novin.

Listopadová stávka ukázala ohromný účinek na annádu. Vlna vojenských schůzí se převalila celou zemí. Kasárnami pronikal duch vzpoury. Tu vzniká nespokojenost obyčejně pro nějaké potřeby vojáků, rychle vzrůstá a nabývá politického nátěru. Počínajíc 20. listopadem začínají se vážné vojenské nepokoje v Petrohradě (mezi námořníky), v Kijevě, Jekatěrinodaru, Jelizavetpolu, Proskurově, Kursku, Lomži... Ve Varšavě žádají gvardějci osvobození zatčených důstojníků. Se všech stran přicházejí zprávy o tom, že celá mandžuská armáda je zachvácena plamenem povstání. 28. listopadu koná se v Irkutsku tábor, jehož se účastní všechno vojsko posádky, asi 4000 vojáků. Za předsednictví poddůstojníkova bylo usneseno připojiti se k požadavku ústavodárného shromáždění. V mnohých městech se vojáci na táborech sbratřuji s dělníky. 2. a 3. prosince začínají se nepokoje ve vojsku moskevské posádky. Tábory jichž se účastní dokonce i kozáci, průvody ulicemi za zvuki marseillaisy, vypuzení důstojníků z některých pluků ... A na konec jako revoluční pozadí města vroucího výhní — gubernie kouřící ohněm rolnického povstání. Koncem listopadu a začátkem prosince zachvacují rolnické nepokoje dlouhou řadu újezdů: ve. středu země kolem Moskvy, na Volze, na Donu, v říši polské planou stále rolnické stávky, rozbíjejí se státní obchody s lihem, planou ohněm statky, zabírají se majetky a půda. Celá kovenská gubernie je zachvácena litevským rolnickým povstáním. Z Livónska přicházejí zprávy jedna znepokojivější druhé. Statkáři prchají ze svých statků, venkovští správní úředníci opouštějí svá místa...

Třeba si jen jasně uvědomit obraz, v jakém se jevilo Rusko v tu dobu, abychom pochopili, jak neodvratná byla prosincová srážka. „Bylo třeba se boji vyhnout,“ říkají dodatečně někteří mudrci. (Plechanov.) Jako by šlo o hru v šachy a nikoli o živelné hnutí milionů!...

^*   _*   ^*

„Sovět dělnických zástupců“, napsalo Novoje Vremja. „neochabuje, jedná rázně dále a uveřejňuje své příkazy napsané spartánským jazykem, stručným, jasným a srozumitelným, což naprosto nelze říci o vládě hraběte Witteho, která si libuje v rozvláčném a nudném jazyku melancholické panny“. 3. prosince však vláda \Vitteho promluvila „stručně, jasně a srozumitelně“: obklíčila budovu Svobodné hospodářské společnosti vojskem všech zbraní a zatkta Sovět.

O 4. hodině se sešel výkonný výbor. Jednací pořádek byl stanoven předem zabavením novin, kázeňskými směrnicemi o stávkách a spikleneckým telegramem Durnovovýrn. Zástupce ústředního výboru sociálně demokratické strany (bolševiků) navrhuje za stranu: přijmouti vyzvání absolutismu, spojiti se hned se všemi revolučními organisacemi země, určiti den počátku obecné politické stávky, vyzvat k akci všechny síly, všechny zálohv, opřít se o rolnické hnutí a vojenské nepokoje a jíti tak vstříc rozhodnému rozuzlení...

Zástupce železničního svazu vyslovuje přesvědčení, že železniční sjezd, svolaný na 6. prosince, se nepochybne vysloví pro stávku.

Zástupce poštovně-telegrafního svazu mluví pro návrh strany a doufá, že obecná akce naplní novým životem utuchající poštovně-telegrafní stávku... Rozprava je přerušena zprávou, že dnes má být Sovět zatčen. Za půl hodiny přichází potvrzení zprávy. Tu dobu se již zatím veliká dvorana o dvou řadách oken naplnila delegáty, zástupci stran, novináři a hosty. Výkonný výbor, zasedající v prvním poschodí, se usnáší skrýti několik svých členů, aby, dojde-li na zatčení nebyl bez nástupců. Ale už je pozdě! Budova je obklíčena vojáky izmajlovského gvardějského pluku, kozáky na koních, strážníky, četníky... Budovou se rozleha dupot, zvonění ostruh, řinčení zhraní. Zespod slyšet bouřlivý odpor delegátů. Předseda otírá okno v prvním poschodí, vyklání se a volá: „Soudruzi, na odpor se nestavte! Prohlašujeme předem, že tady může zaznít jenom policejní nebo provokátorský výstřel“... Za několik minut vystupují vojáci do prvního poschodí a stavějí se ke vchodu místnosti výkonného výboru.

Předseda (obraceje se k důstojníku): Žádám, abyste zavřel dveře a neobtěžoval nás v práci.

Vojáci zůstávají na chodbě, ale dveře nezavírají.

Předseda: Obnovuji schůzi. Kdo si přeje slovo?

Zástupce svazu kancelářských zaměstnanců: Svým dnešnín aktem hrubého násilí podepřela vláda důvody pro obecnou stávku. Rozhodla věc stávky předem... Východiště nové rozhodné akce proletariátu závisí na vojsku. Nechť povstanou na ochranu vlasti! (Důstojník spěšně zavírá dvcře. Rečník zvyšuje hlas). I skrze zavřené dveře uslyší vojáci bratrský pozdrav dělníků, hlas zmučené země!..

Dveře se otvírají, do místnosti vklouzl bledý jako smrt četnický rotmistr (bál se koule), za ním dva tucty strážníků kteří se stavějí za židle zástupců.

Předseda: Zasedání výkonného výboru je skončeno.

Zespod je slyšet silný kovový ryk, zdá se, jako by tam pracovala desítka kovářů na kovadlinách: to zástupci ničí a rozbíjejí své browningy, aby se nedostaly policii.

Začíná se prohlídka. Všichni odpírají říci svá jména. Prohlídnutí, zapsaní a očíslovaní zástupci jsou odevzdáváni eskortě polozpilých gvardějců.

Petrohradský Sovět dělnických zástupců je v rukou spiklenců Carského Sela.

17. Prosinec

Čtvrtého prosince se moskevský Sovět zástupců připojuje k „finančnímu manifestu“ a 6. prosince, pod přímým tlakem velikých nepokojů v moskevské posádce, usnáší se zároveň s revolučními stranami Sovět, ovládající v tu dobu 100.000 dělníků, vyhlásiti v Moskvě na zítřek 7. prosince obecnou politickou stávku a snažiti se ji proměnit v ozbrojené povstání. Konference zástupců devětadvaceti železničních drah, jež se sešla v Moskvě 3. — 6. prosince, se usnesla přidati se k usnesení Sovětu. Totéž usnesení přijal poštovně-telegrafní sjezd.

V Petrohradě se stávka začala 8. prosince, druhého dne dosáhla vrcholu, od 12. prosince již opadávala. Byla daleko méně svorná, než stávka listopadová a zachvátila jen asi dvě třetiny dělníků. Nerozhodnost Petrohradu se vysvětluje tím, že právě zde dělníci chápali jasněji než kdekoliv jinde, že tentokráte jde nikoli o stávkovou manifestaci, nýbrž o boj na život a na smrt. 9. leden se nezahladitelně vryl do vědomí mas. Stojíce tváří v tvář strašné posádce, jejímž jádrem jsou gvardějské pluky, nemohou se petrohradští dělníci chopiti podnětu revolučního povstání; jejich poslání, jak to ukázala říjnová stávka, je zasaditi poslední ránu absolutismu otřesenému již povstáním v jiných krajích země. Jenom veliké vítězství v provincii mohlo způsobit v Petrohradě psychologickou možnost rozhodných akcí. Ale tohoto vítězství nebylo — a tak po kolísání přišel ústup.

Kromě trpnosti Petrohradu mělo osudný význam za dalšího vývoje událostí to, že se na Nikolajevské železniční dráze (Petrohrad — Moskva) pracovalo dál. Na petrohradský výbor železničního svazu působila obecná vyčkávací nálada, vládnoucí v hlavním městě. Zatím vláda, jejíž pozornost byla cele upjata k nikolajevské tepně, využila omeškání a obsadila dráhu vojskem. Část železničních dílen stála, ale u telegrafu pracovali představení, na trati železniční prapor. Pokusy zastaviti dopravu se dělaly nejednou, ale bez úspěchu. 16. prosince byla dělníky z Tveru zničena část trati, aby se zabránilo přepravě vojsk z Petrohradu do Moskvy. Ale bylo pozdě: semenovský gvardějský pluk již projel. Celkem se železniční stávka začala velmi ukázněně. Do 10. prosince zastavila práci většina tratí; ostatní se přidávaly v další dny. Konference železničního svazu, začínajíc stávku, prohlásila: „Béřeme na sebe, že návrat vojsk z Mandžuska do Ruska bude proveden daleko rychleji, než by to učinila vláda... Učiníme všechno, aby se přepravilo obilí hladovějícím rolníkům a potraviny pro soudruhy na trati.“ Ne po první se tu setkáváme s jedním z těch zjevů, v jejichž smysl by náležclo vmysliti se anarchistům, kteří si uchovali schopnost ůsudku: ochromujíc státní moc, obecná stávka ukládá své organisaci neobyčejně vážné úkony státní. A třeba uznat, že železniční svaz jednal celkem skvěle. Vlaky se záložními vojsky, členy družin a revolučních organisací jely skvěle, pravidelně a rychle, ač v mnohých místech byla vládní vojska na blízku. Mnohé stanice řídili zvolení velitelé. Nad železničními budovami vlály rudé prapory. Z měst nejprve zastavila práci Moskva. (7. prosince). Druhého dne se přidal: Petrohrad, Minsk a Taganrog, potom z větších středisk: 10.prosince Tiflis, 11. Vilna, 12. Charkov, Kijev, Nižnij Novgorod. 13. prosince Oděsa, Riga, 14. Lodž, 15. prosince Varšava. Úhrnem stávkovalo 35 měst proti 39 v říjnu.

Střediskem prosincových událostí je Moskva.

Již počátkem prosince to v některých plucích moskevské posádky silně kvasilo. Přes všechno úsilí socialní demokracie předejíti osamocené výbuchy, prodírala se nevole bouřlivě na povrch. Mezi dělníky bylo slyšet hlasy: „Třeba podporovati vojáky, nesmí se propásti vhodná chvíle.“ Vojáci, stojící na stráži u továren, se ocítali úplně pod vlivem dělníků. „Jakmile povstanete, povstaneme i my a otevřeme vam zbrojnici!“ říkali mnozí z nich. Na schůzích často mluvili vojáci i důstojníci. 4. prosince se ve vojsku ustavil Sovět vojenských zástupcu a do dělnického Sovětu byli vysláni zástupci. Z jiných měst přicházely neurčité, ale naléhavé pověsti, že se armády přidávají k dělníkům. V takovémto ovzduší se začala moskevská stávka.

První den zastavilo práci asi 100.000 osob. Na jednom nádraží byli zabiti dva strojvůdci, jedoucí s vlaky o svém umě. V různých částech města byly nepatrné potyčky. Skupina družiníků rozebírá obchod se zbraněmi. Od tohoto dne mizejí s moskevských ulic obvyklé policejní stráže. Strážníci se objevují téměř jenom ve skupinách. Druhého dne přibývá stávkujících dělníků o 50.000, stávka se stává obecnou a rozšiřuje se na továrny v okolí Moskvy. Všude ohromné schůze. Na stanici, kde se zastavovaly vlaky dalekého Východu, odzbrojil dav důstojníky, vracející se z Mandžuska. Z jednoho vozu vytáhli dělníci několik desítek pudů patron. Později rozebrali druhý vůz se zbraněmi.

8. prosince, druhý den stávky, usnáší se výkonný výbor: Když se objeví vojska, snažit se s nimi o rozhovor a působit na ně soudružským slovem... Přímé srážce se zatím vyhnout a postaviti se na odpor zbraní, jen když se vojsko chová zvlášť vyzývavě.“ Že rozhodné slovo řekne armáda, to chápali všichni. Sebemenší příznivá pověst o náladě posádky letí celým městem. A zároveň revoluční dav vede s moskevskou úřední mocí neustálý boj o armádu.

Tiskárenští dělníci, zvěděvše o průvodu pěších vojáků za zvuků marseillaisy, vypravují jim vstříc deputaci. Ale už je pozdě. Vojenské velitelství obklíčilo vzbouřené pěšáky, kozáky a dragouny, odvedlo je do kasáren a potom vyhovělo jejich požadavkům... Týž den dostalo 500 kozáků vedených policejním úředníkem rozkaz střílet na demonstranty. Kozáci neposlechli, dali se do rozhovoru s davem, potom na rozkaz poddůstojníkův obrátili koně a pomalu odklusali. Dav je provázel pozdravným voláním.

A tu naráží deset tisíc demonstrujících dělníků na kozáky. Obecné vzrušení. Z davu vybíhají dvě dělnice s rudými prapory a vrhají se vstříc kozákům. „Střilejte,“ volají, živy prapory nevydáme.“ Kozáci hledí zaraženě a znepokojeně. Chvíle rozhodná. Dav, vycítiv kolísání vojska, hned naléhá: „Kozáci, my k vám jdeme s holýma rukama, je-li možné, abyste na nás stříleli?“ „Nestřílejte vy na nás, pak ani my střílet nebudem,“ odpovídají kozáci. Rozvzteklený a zděšený důstojník dává se do zběsilého nadávání. Ale pozdě. Jeho hlas zaniká v rozhořčeném křiku davu. Kdosi promlouvá stručnou řeč. Dav ji vítá pozdravným voláním. Ještě chvilka — a kozáci obracejí koně a uhánějí rychle odtud s puškami zavěšenými na zádech.

Když obklíčili vojskem tábor lidu, což se skončilo ztýráním neozbrojeného davu, nastala v městě nálada podrážděnější. Obecenstvo se kupí v ulicích stále hromadněji. Na všech tvářích odlesk radostného vzrušení smíšeného s nepokojem. „Mnozí lidé se domnívají“, píše Gorkij, který byl tehdy v Moskvě, „že barikády začali stavět revolucionáři; to je ovšem velmi lichotivé, ale ne docela správné — barikády začal stavět právě měšťan, člověk mimo jakoukoliv stranu a v tom je vlastní smysl událostí. První barikády na Tverské třídě se stavěly vesele, s žerty a smíchem; této veselé práce se účastnili nejrozmanitější 1idi, od solidního pána v drahém kabátě až po kuchařku a domovníka, jenž přestal být záštitou „silné ruky“ vlády. Dragouni vypálili salvu na barikádu, několik lidí raněno, dva nebo tři zabití — křik pobouření a hněvné msty a naráz se všechno změnilo. Po salvě začal měšťan stavět barikády nikoli v žertu, ale vážně, chtěje ohradit svůj život od p. Dubasova a jeho dragounů.“

Družiníci, to jest vojensky organisovaní střelci revolučních organisací, stávají se hybnějšími. Odzbrojují soustavně policisty na potkání. Tu se po prvé začíná praktikovat heslo: „Ruce vzhůru“ pro bezpečnost útočníků. Kdo se nepodřídí, toho ubíjejí. Vojáky nechávají na pokoji, aby je nedráždili. Na jedné schůzi se dokonce usnášejí: kdo vystřelí bez dovolení vůdce družiny, bude potrestán. U továren a závodů agitují dělníci mezi vojáky. Ale už třetí den stávky začínají se krvavé srážky s armádou. Hle, dragouni tu rozhánějí večerní tábor lidu na náměstí, které stávka pohroužila v trnu. „Bratři, nechejte nás: jsme s vámi jedno.“ Vojáci projíždějí mimo. Ale po čtvrt hodině se vracejí zesíleni o vojáky další a útočí na dav. Tma, panika, křik, kletby, část davu hledá záchranu v čekárně pouliční dráhy. Dragouni žádají, aby se demonstranti vzdali.Odmítli. Rozlehlo se několik salv; po nich leží na místě zastřelen student a několik raněných. Hnáni výčitkami svědomí anebo strachem z odplaty ženou se dragouni pryč. „Vrazi!“ Dav, seskupiv se kolenm prvních obětí, rozlíceně zatíná pěsti. „Vrazi!“ Ještě chvilka — a čekárna, potřísněna krví, zachvácena je plamenem. „Vrazi!“ Dav hledá, jak dát průchod svým citům. Ve tmě a nebezpečí hýbe se v před, naráží na prekářky, doráří. Opět výstřely. „Vrazi!“ Dav staví barikády. Toto zaměstnání je mu nové a proto to dělá nemotorně a nesoustavně... A tam v temnu skupina 30—40 osob zpívá sborem : „Padli jste jako oběti...“ Opět salvy, ranění a zabití. Okolní dvory se mění v obvazovny raněných, u vrat stojí na stráži obyvatelé domů a konají sanitní službu.

Sociálně demokratická bojová organisace, začínajíc vojenskou akci, vylepila po městě výzvu, v níž dávala technické pokyny povstalcům:

„1. Hlavní pravidlo je: nejednejte v davu. Jednejte v nevelkých skupinkách, asi o třech, čtyřech osobách, ne více. Jenom ať je těchto skupinek co nejvíce a necht se z nich každá naučí rychle útočit a rychle zmizet. Policie chce jedinou stovkou kozáků postřílet tisíchlavý dav. Kdežto vy stavte proti jedné stovce kozáků jednoho, dva střelce. Zasáhnout stovku je snazší než jednoho, zvláště když tento jedinec střelí neočekávaně a zmizí neznámo kam.

2. Mimo to, soudruzi, nestavte se na opevněná místa. Vojsko jich vždy dovede dobýt anebo prostě zničit dělostřelectvem. Nechť jsou našimi pevnostmi průchodní dvory a všechna místa, odkud je snadné střílet snadné uniknout. I když takového místa dobudou, nenajdou tam nikoho a ztratí mnoho.“

Taktika revolucionářů se rychle určovala samým stavem věcí. Vládní vojska naopak celých pět dní ukazovala úplnou neschopnost přizpůsobiti se taktice protivníkově a svou zmatenost a nesmyslnost v jednání provázela krvežíznivým barbarstvím.

Tu je na příklad jeden obraz hoje. Ulicí kráčí gruzínská družina — jedna z nejodvážnějších — všeho všudy 24 střelců; jde přímo, dvojstupem. Dav upozorňuje, že proti nim jede 16 dragounů s důstojníkem. Družina se staví do pohotovosti a připravuje pušky k výstřelu. Sotva se objevil jízdní oddíl, družina pálí salvu. Důstojník raněn, přední koně raněni, se vzpřimují, v řadách dragounů zmatek, pro nějž nejsou s to střelit. Yakto vypálila družina sto ran a obrátila na divoký útěk dragouny, již tu zanechali několik mrtvých a raněných. „A teď pryč,“ pobádá dav, „hned tu hudou děla.“ A opravdu, brzy se na scéně objevuje dělostřelectvo. Hned po prvním výstřelu leží tu desítky zabitých a raněných z neozbrojeného davu, který nečekal, že vojsko bude střílet na něj. A v tu chvíli již Gruzínci na druhém místě pálí s vojskem po sobě... Družina téměř nezranitelná, neboť je obrněna pancířem přízně všeho obyvatelstva.

A ještě jeden příklad, jakých bylo mnoho. Skupina družiníků o 13 lidech, jež uvázla v jednom domě, vydržela čtyři hodiny střelbu 500 až 600 vojáků, majících tři děla a dva kulomety. Vystřílevše všechny náboje a způsobivše vojsku velké ztráty, družiníci se vzdálili, aniž je zasáhla jediná rána A vojáci zničili dělostřeleckou palbou několik řad domů, dřevěné domy zapálili, zahubili několik obyvatelů zděšených úžasem a to všechno proto, aby přinutili k ústupu tucet revolucionářů.

Barikády se nehájily. Byly tu jen jako překážka pohybu vojsk, zvláště dragounů. V zabarikádovaném obvodě byly domy mimo dostřel dělotrelectva. Teprve až když vojsko začalo střílet na celou ulic, „bralo“ barikády, aby se na konec přesvědčilo, že za nimi není nikoho. A hned jak se vojsko vzdálilo, stavěly se barikády znovu. Soustavná palba Dubasovova dělostřelectva se v městě začíná 10. prosince. Děla a kulomety pracují neustále, zasypávajíce střelami celé ulice. Oběti padají nikoli už jednotlivě, ale po desítkách. Zmatené a rozlícené davy přebíhají s místa na místo, nevěříce tomu, co se děje: ano, vojáci střílejí a to nikoli na jednotlivé revolucionáře, nýbrž na temného nepřítele, jenž se jmenuje Moskva: střílejí na její domy, kde žijí starci i děti, střílejí na neozbrojené davy na ulicích... „Vrazi a zbabělci! Hle, jak obnovují svou mandžuskon slávu!“

Po prvních dělových výstřelech stavějí se barikády zrovna zimničně. Teď je rozmach práce větší, počiny smělejší. Převracejí velký ovocný pavilon, novinářský kiosk, strhují štíty, lámou železné ploty, strhávají vrchní vedení elektrické dráhy.

„Přes policejní nařízení, aby vrata byla zamčena,“ píší reakční listy, jsou vrata vůbec vysazena — užilo se jich na stavbu barikád!“ 11. prosince je celé město ve všech hlavních místech pokryto sítí barikád. Celé ulice jsou omotány spletí drátěných překážek.

Dubasov vyhlašuje, že jakékoliv srocení „o více než třech lidech“ bude postříleno. Ale dragouni střílejí i na jedince. Nejprve je prohledávají, a když nenalézají zbraní, pouštějí je a za nimi pálí kouli. Střílejí i na zevlouny, čtoucí vyhlášky Dubasovovy. Stačí, aby se z okna ozval ojedinělý výstřel, často zřejmě provokátorský — a dům se ihned ocítá v palbě děl. Kalužiny krve a mozky s vlasy, připlesknuté na štíty, vyznačují cestu, kudy proletěl šrapnel. Na různých místech vidět domy se zejícími průlomy. U jedné rozbité budovy — strašná to reklama povstání — je talířek s kouskem lidského masa s nápisem; „Věnujte na oběti!“

Ve dvou, třech dnech se nálada moskevské posádky vyjasnila pro povstání nepříznivé. Od počátku nepokojů činily v kasárnách vojenské urady mnoha opatreni: propouštěli se záložníci, dobrovolnici, nespolehliví a začali se lépe krmit vojáci ostatní. Na potlačení povstání byly nejprve vyslány nejspolehlivější oddíly. Pochybné pluky, z nichž byly vymeteny nejuvědomělejší živly, seděly v kasárnách. Dubasov je vyslal do toho až jako druhé. Nejprve šly neochotně a nejistě. Ale účinkem nahodilé koule, agitací důstojníkovou, že pro povstání trpí hladem a únavou, dospěly k strašné ukrutnosti. Dubasov doplňoval účinek těchto okolností účinkem erární vodky. Dragouni byli celý čas napolo zpilí.

Partyzánské útoky však nejen rozhořčují, ale i unavují, obecné nepřátelství obyvatelstva vrhá vojáky v duševní skleslost. 13. a 14. prosinec byly dni kritické. Na smrt znavené vojsko reptalo a odpíralo jíti do boje s nepřítelem, jehož nevidělo a jehož síly strašně zveličovalo. V ty dny bylo několik sebevražd mezi důstojníky...

Duhasov podával do Petrohrarlu zprávu, že z 15.000 vojáků moskevské posádky lze „pro věc“ užíti jen 5000, neboť ostatní jsou nespolehliví a žádal, aby se mu poslala posila. Odpověděli mu, že část petrohradské posádky byla vyslána do Baltského kraje, část že je nespolehlivá a ostatních že potřebují sami. Toto vyjednávání se stalo v městě známým už druhého dne — jeho doklady byly totiž zachyceny ve vojenském štábu a odtud zmizely — a povzbudilo mysl a v srdcích naději. Ale Dubasov dosáhl svého. Zádal, aby jej spojili telefonicky přímo s Carským Selem a prohlásil, že neručí za „neporušenost samoděržaví“. Tu byl dán příkaz, vypravit do Moskvy semenovský gvardějský pluk.

15. prosince se stav věcí náhle změnil. Doufajíce v semenovský pluk, okřály reakční skupiny Moskvy na duchu. Na ulicích se objevuje ozbrojená „milice“, sehraná v brlozích a peleších z městské chátry Svazem ruského lidu. Činné vládní síly vzrostly tím, že z nejbližších měst byla do Moskvy povolána vojska. Družiníci ochabovali. Měšťan byl unaven strachem a nejistotou. Nálada dělnických mas klesala, naděje ve vítězství mizela. Otevřely se obchody, kanceláře, banky, bursa. Obvyklý ruch na ulicích se obnovil. Vyšly jedny noviny. Všichni pocítili, že s životem barikád je konec. Ve většině města palba ztichla. 16. prosince s příjezdem vojsk z Petrohradu a Varšavy stává se Dubasov úplným pánem situace. Přechází v rozhodný útok a očišťuje úplně střed města od barikád. Sovět a strana, vidouce marnost situace, se ten den usnášejí skončiti stávku 19. prosince.

Po celou dobu povstání žila Presňa, tento Montmartre Moskvy, svým zvláštním životem. 10. prosince, kdy se již v středu města rozléhala střelba děl, byl na Presně ještě klid. Konaly se schůze jako obvykle, ale schůze již masu neuspokojovaly. Dychtila po činu a obléhala zástupce. Konečně o 4. hodině odpoledne přišel z ústředí rozkaz Stavět barikády. Všechno na Presně ožilo. Tu nebylo nepořádku, jaký byl v městě. Dělníci se rozdělili po desítkách, zvolili vedoucí, ozbrojili se lopatami, sochory, sekerami — a spořádaně vyšli do ulic; jako by šli na obecní práce. Nikdo nebyl bez zaměstnání. Ženské vynášely na ulici saně, trámy, vrata. Dělníci řezali a káceli telegrafní tyče a dřevěné stojany lamp. Ryk sekyr rozléhal se celou Presňou — zdálo se, jako by káceli les.

Presňa, odříznutá od města vojsky, pokrytá celá barikádami, proměnila se v proletářský tábor. Všude byly postaveny stráže družiníků, za noci procházely ozbrojeně stráže mezi barikádami a kdo jimi procházel, od toho žádali hes]o. Nejčileji si vedla dělnická děvčata. Chodila ráda na výzvědy, zapřádala hovory s policisty a dopátrala se takto cenných zpráv. Kolik ozbrojených družiníků se potýkalo na Presně? Asi 200, ne více. Měli asi 80 pušek (tažených i mauserovek). Přes to, že činných sil bylo tak málo, potyčky s vojsky se vedly neustále. Vojáky odzbrojovali, ty, kteří se protivili, ubíjeli. Zničené barikády dělníci obnovovali. Družiníci přísně dbali partyzánské taktiky: rozdělovali se na skupiny po dvou, třech lidech, stříleli na kozáky i dělotře1ce z domů, skladišť ve dvorech, prázdných vozů železničních nebo tramvajových, rychle měnili místa a znovu zasypávali vojáky výstřely... 12. prosince družiníci vyrvali v boji dragoünům a dělostřelcům dělo. Čtvrt hodiny lozili kolem něho nevědouce, co s ním. Z nesnází je vyvedl velký oddíl dragounů a kozáků, jenž se děla zmocnil.

13. prosince večer přivedla preseňská družina do továrny šest zajatých dělostřelců. Nakrmili je u společného stolu. Při obědě se mluvily politické řeči. Vojáci poslouchali pozorně a se sympatií. Po večeři je propustili bez tělesné prohlídky i se zbraněmi: nechtěli je drážditi.

Večer 15. prosince zatkli družiníci na ulici náčelníka ochranného od dělení Vojlošnikova, vykonali prohlídku v jeho bytě, zabavili fotografie politicky podezřelých osob jsoucích pod policejním dohledem a 600 rublů erárních peněz. Vojlošnikov byl na místě odsouzen na smrt a zastřelen ve dvoře Prochorovské továrny. Vyslechl rozsudek klidně a smrt přijal mužně — ušlechtileji, než jak byl žil.

16. prosince začala se na zkoušku dělostřelecká střelba na Presňu. Družiníci odpověděli ráznou palbou a přinutili dělostřelectvo k ústupu. Ale týž den se rozneslo, že Dubasov dostal z Petrohradu a Varšavy velké posily a nálada začala klesat. Začal se hromadný útěk preseňských tkalců do vesnic. Po silnicích se valily davy chodců s bílými krosnami na zádech.

V noci na 17. prosince byla Presha obklíčena železným kruhem vládních vojsk. V sedm hodin ráno začalo se divoké bombardování. Dělostřelectvo pálilo až sedm dělových ran za minutu. To trvalo s hodinovou přestávkou do 4. hodiny odpolední. Rozmetali a zapálili mnoho továren a obytných domů. Pálili se dvou stran. Presňa zavalená dýmem a ohněm se podobala peklu. Domy a barikády jsou zachváceny plamenem, ženy a děti pobíhají ulicemi v kotoučích černého dýmu za dunění a třesku výstřelů. Záře požáru byla taková, že daleko kolem bylo lze v noci čísti jako ve dne. Družina se až do poledne bila úspěšně proti pěchotě, ale účinkem její neustálé palby musila pak bojové akce zastavit. Od této chvíle zůstávala v zbroji jen malá skupina družiníků o svém umě a na své nebezpečí.

K ránu 18. prosince byla Presňa očištěna od barikád. „Pokojnému“ obyvatelstvu byla otevřena cesta z Presňi, z nedbalosti je propouštěli dokonce bez tělesné prohlídky. Jako první vyšli družiníci, někteří dokonce se zbraní. Další střílení a násilí rozpoutané soldatesky se dálo, až když v Presně nebylo ani jediného družiníka.

Semenovci, potlačovatelé vzpoury, kteří konali své dílo na železniční trati, dostah příkaz: „Zatčené nepřechovávat, jednat nemilosrdně“ S odporem se nesetkali nikde. Na ně nebylo vystřeleno ani jedenkráte, ale sami přece jen povraždili na trati asi 150 osob. Stříleli bez vyšetřování a bez soudu. Vytahovali raněné ze sanitních vozů a dobíjeli je. Mrtvoly ležely nepovšimnuty. Mezi těmi, již padli kulemi petrohradských gvardějců byl strojvůdce Uchtomskij, jenž uháněl s lokomotivou, v níž skryl pronásledovanou bojovou družinu a za palby kulometů nasadil šílenou rych]ost. Před zastřelením vylíčil katům svůj čin: „Všichni se zachránili“, končil své líčení klidně a hrdě, „nedostanete je“.

Povstání v Moskvě trvalo devět dní: od 9. do 17. prosince. Jak byly vlastně veliké bojové kádry moskevského povstání? V podstatě byly nepatrné. 700 až 800 osob bylo v družinách revolučních stran: 500 sociálních demokratů, 250 až 300 sociálních revolucionářů, asi 500 železničářů ozbrojených rychlopalnou zbraní bojovalo na nádražích a tratích, asi 400 střeleckých dobrovolníků z dělníků tiskárenských a obchodních zaměstnancú bylo v pomocných oddílech. Byly i nevelké skupiny dobrovolných střelců. Když o nich mluvíme, nelze nevzpomenout čtyř dobrovolníků Černohorců. Skvělí to střelci, neohrožení a neúnavní, bojovali ve skupině, střílejíce jenom policisty a distojníky. Dva z nich byli zabiti, třetí raněn, čtvrtý pozbyl pušky. Dali mu jinou pušku a chodil od té chvíle sám na svůj strašný hon. Každého rána mu vydávali 50 patron — ale stýskal si, že je to málo. Byl jako omámen. Plakal pro své padlé soudruhy a mstil se za ně hrozně.

Jak se mohl neveliký oddíl družiníků bíti půl druhé neděle s mnohatisícovou posádkou? Vysvětlení této revoluční záhady je v náladě lidových mas. Celé město se svými ulicemi, domy, ploty, průchodními dvory dává se do služeb spiknutí proti vládním vojákům. Milionové obyvatelstvo se stává živou hradbou mezi partyzány a řádnými vojsky. Družiníku je sta. Ale stavění a obnovy barikád se již účastní masy. Ještě větší masy obkličují činné revolucionáře ovzduším činné sympatie a maří vládní záměry jak jen mohou. Z koho se skládají tyto statisíce příznivců? Z měšťanstva, inteligence a především z dělníků. Na straně vlády, kromě prodejné uliční holoty je jenom horní vrstva kapitalistická. Moskevská městská duma, blýskající se ještě dva měsíce do povstání radikalismem, se teď rozhodně staví do družiny Dubasovovy. Nejenom ok%tabrista Gučkov, ale i p. Golovin, příští kadetský předseda druhé Dumy, je v radě ustavené při generálním gubernátorovi.

Kolik bylo obětí moskevského povstání? Přesně se to neví a nikdy vědět nebude. Podle záznamů ze 47 nemocnic a léčeben bylo tam 885 raněných, 174 zabitých a zemřelých po zranění. Ale zabité brali do nemocnic jen zřídka kdy; obyčejně ležely mrtvoly v policejních strážnicích a odtud se vyvážely tajně. Na hřbitově pohřbeno v ty dny 454 osob zabitých v bojích nebo zemřelých po zranění. Ale mnoho mrtvol vyváželi po celých vozech za město. Sotva se mnoho zmýlíme, řekneme-li, že povstání vyrvalo z meskevského obyvatelstva asi 1000 osob a že asi stejně tolik bylo raněných. Mezi nimi bylo 86 dětí, počítajíc v to i kojence. Tyto číslice budou výraznější, vzpomeneme-li, že na ulicích berlínských za březnového povstání 1848, kdy byla pruskému absolutismu zasazena nevyléčitelná lána, bylo jen 183 mrtvých ... Počet obětí uklizených vojsky vláda zatajila, rovněž i počet obětí revoluce. Oficiální zpráva mluví jen o několika desítkách zabitých a raněných vojáků. Ve skutečnosti jich bylo několik set. Cena nikoli příliš veliká, neboť v sázce byla Moskva, „srdce Ruska“.

Ponecháme-li stranou okraje (Kavkaz, Baltský kraj) prosincová vlna se nikde nezdvihla tak vysoko jako v Moskvě. Barikády, přestřelka s vojsky, palba z děl byly však ještě v mnoha městech: v Charkově, Alexandrovsku, Nižním Novgorodě, Rostově, Tveru...

Když bylo povstání všude zlomeno, začala se éra trestních výprav. Jak ukazuje toto oficiální pojmenování, byl jejich cíl nikoli boj proti nepřátelům, nýbrž msta poraženým. V Baltském kraji, kde povstání vzplanulo dvě neděle před povstáním moskevským, rozdělily se trestní výpravy na malé oddíly, které vykonávaly krvavé příkazy podlé kasty baronů krajů Východního moře, odkud se rekrutovali nejzvěrštější zástupci ruské byrokracie. Lotyše, dělníky i rolníky, stříleli, věšeli, mrskali je pruty. bili holemi, proháněli ulicemi bičů, popravovali je za zvuků carské hymny. Za dva měsíce, podle velmi neúplných údajů, bylo v baltských guberniích popraveno 749 osob, spáleno na prach přes 160 hospodářství, zbito pruty spousta lidu.

Tak se bil absolutismus z boží milosti za své bytí. Od 9. ledna 1905 do svolání první Státní dumy 27. dubna 1906 bylo — podle přibližného zcela jistě nikoli zveličeného počtu — carskou vládou zabito 14.000 lidí, popraveno přes 1.000 lidí, raněno asi 20.000 lidí (z těch mnoho zemřelo), zatčeno, vypověděno do vyhnanství a uvězněno 70.000 lidí. Cena nikoli příliš veliká, neboť v sázce bylo bytí carismu.

18. Závěry

Historie petrohradského Sovětu dělnických zástupců je historie padesáti dní. 13. října se konala ustavující schůze Sovětu. 3. prosince bylo zasedání Sovětu přerváno vládním vojskem.

Prvního zasedání se zúčastnilo několik desítek osob, v druhé polovici listopadu přibylo zástupců až na 562 osob, mezi nimi bylo šest žen. Zastupovali 147 továren a závodů, 34 dílen a 16 odborových svazů. Hlavní masa zástupců — 351 osob — náležela k dělníkům kovodělných továren. Ti měli v Sovětě rozhodující význam. Textilní průmysl měl tu 57 zástupců, tiskárenský a papírnický průmysl 32 zástupců, za obchodní zaměstnance tu bylo 12 zástupců, za kanceňřské a lékárenské zaměsmance 7 zástupců. Ministerstvem Sovětu byl výkonný výhor. Ustavil se 17. října a bylo v něm 31 osob: 22 zástupců z továren a 9 zástupců stran, 6 za obě frakce sociální demokracie a 3 za sociální revolucionáře.

Co bylo podstatou tohoto sboru, jenž se zakrátko domohl tak ohromného postavení v revoluci a vtiskl svou pečeť období největšího rozmachu revolučních sil?

Sovět organisoval dělnické masy, vedl politické stávky a demonstrace, ozbrojoval dělníky, chránil obyvatelstva od pogromů. Ale totéž dělaly před ním, zároveň s ním i po něm i jiné revoluční organisace. Ale přece jim to nedávalo toho vlivu, jaký v sobě soustředil Sovět.

Tajemství jeho vlivu je v tom, že Sovět vyrostl jako přirozený orgán proletariátu z jeho přímého, veškerým chodem událostí podmíněného boje o moc. Jestliže jednak samí dělníci, jednak i reakční tisk nazýval Sovět „proletářskou vládou“, bylo s tím ve shodě to, že Sovět byl opravdu zárodečným orgánem revoluční vlády. Sovět uskutečňoval moc, pokud mu ji zabezpečovala síla dělnických čtvrtí; bojoval přímo o moct pokud ještě zůstávala v rukou vojensko-policejní monarchie.

Ještě než se Sovět ustavil, vidíme mezi průmyslovými dělníky četné revoluční organisace, vedené hlavně sociální demokracií. Ale to jsou organisace v proletariátě; jejich prímý cíl je boj o vliv na masy. Ze Sovětu naráz vznikla organisace proletariátu; její cíl byl boj o revoluční moc.

Sovět stávaje se ohniskem všech revolučních sil země, nerozředil se nikterak revolučně demokratickou živelností; byl a zůstal organisačním vyjádřením třídní vůle proletariátu. V boji o moc užíval metod, které se přirozeně určují povahou proletariátu jakožto třídy: jeho úkolem ve výrobě, jeho početností, jeho sociální stejnorodostí. A co víc: boj o moc v čele všech revolučních sil Sovět spojoval s všestranným vedením třídní dobrovolnosti dělnických mas: nejenom napomáhal organisaci odborových svazů, ale zasahoval i do sporů jednotlivých dělníků s jejich zaměstnavateli. A právě proto, že Sovět jakožto demokratické zastupitelství proletariátu v revolučním období stát v průseku všech jeho třídních zájmů, octl se naráz pod rozhodujícím vlivem sociální demokracie. Ta pojednou mohla naráz uplatňovati ohromné přednosti, jichž nabyla marxistickým vzděláním, a svou schopností vyznati se politicky ve velikém „chaosu“ proměnila téměř bez námahy formálně nestranický Sovět v organisační nástroj svého působení.

Hlavní metodou boje Sovětu byla obecná politická stávka. Revoluční síla takovéto stávky záleží v tom, že přes hlavu kapitálu rozrušuje státní moc. Čím větší a všestrannější je „anarchie“, kterou působí, tím je stávka blíž vítězství. Ale jenom tehdy, nevzniká-li anarchie anarchickými prostředky. Třída, jež zastavením práce na jeden ráz ochromuje výrobní aparát a zároveň s tím centralisovaný apurát moci, působíc osamocení jednotlivých částí země, sejíc obecnou nejistotu, musí být sama dostatečně organisována, aby nebyla první obětí anarchie, kterou způsobila. Čim více stávka ruší soudobou státní organisaci, tím více musí organisace stávky samé přejímat státní ůkony. Podmínky obecné stávky jakožto proletářské metody boje byly zároveň podmínkami ohromného významu Sovětu dělnických zástupců.

Tlakem stávky uskutečňuje Sovět svobodu tisku. Organisuje řádné uliční stráže pro bezpečnost občanů. Větší či menší měrou ujímá se pošty, telegrafu a železnic. Zasahuje sám do hospodářských sporů dělníků s kapitalisty. Pokouší se přímým revolučním nátlakem zavésti osm hodin práce denně. Ochromuje činnost samovládného státu stávkovým povstáním, zavádí svůj vlastní svobodný a demokratický pořádek v život pracujícího městského obyvatelstva.

Po 9. lednu revoluce ukázala, že vládne vědomím dělnických mas. 14. června povstáním „Potěmkina-Taurického“ revoluce ukázala, že se může stát materiální silou. Říjnovou stávkou ukázala, že může rozvrátit nepřítele, ochromiti jeho vůli a úplně jej ponížiti. Konečně organisací dělnických Sovětů, rozšířenou do všech míst, revoluce ukázala, že dovede vytvořiti moc. Revoluční moc se může opírati jenom o činnou revoluční sílu. Jakkoliv se díváme na další vývoj ruské revoluce, skutečností zůstává, že dosud žádná společenská třída kromě proletariátu se neukázala schopna a hotova státi se oporou revoluční moci. Prvním aktem revoluce bylo, že srazila na ulicích proletariát s monarchií; prvního vážného vítězství revoluce se dosáhlo jenom třídní zbraní proletariátu, politickou stávkou; konečně prvním počátečním orgánem revoluční moci je zastupite]stvo proletariátu. V podobě Sovětu po prvé v novodobé ruské historii vystupuje před vámi demokratická moc. Sovět je organisovaná moc samé masy nad jejími jednotlivými částmi. Je to skutečná nepadělaná demokracie, bez dvou komor, bez odborové byrokracie, s právem voličů kdykoliv zaměniti svého zástupce. Sovět přímo skrze své členy, skrze zástupce zvolené dělníky řídí všechny společenské tužby proletariátu jak v celku, tak i jednotlivých jeho skupin, organisuje jeho akce, dává jim heslo a prapor.

Podle výsledků sčítání obyvatelstva měl Petrohrad r. 1897 asi 820.000 obyvatel „majících povolání“; z toho bylo 433.000 dělníků a pomocníků; to znamená, že proletářského obyvatelstva hlavního města bylo na 53 procent. Přihlédneme-li i k části obyvatelstva bez povolání, dostane se nám — vzhledem k poměrně malé početnosti členů proletářských rodin — o něco menší číslice značící počet proletářské části obyvatelstva Petrohradu (50,8 procent). V každém případě proletářského obyvatelstva je v Petrohradě přes polovici.

Sovět dělnických zástupců nebyl oficiálním zastupitelstvem veškerého, téměř půl milionového dělnictva hlavního města; organisačně sjednocoval asi 200.000 osob, hlavně továrních a dílenských dělníků a třebas se jeho politický vliv, přímý i nepřímý, rozprostíral v širším okruhu, přece jenom ještě značná vrstva proletariátu (stavební dělníci, pomocníci, riádeníci, izvozčíci) byla jím zasažena velmi málo nebo vůbec nic. Není však pochybnosti, že Sovět vyjadřoval zájmy veškeré této proletářské masy. I když byly v závodech tak zvané černosotěnské živly, viděl každý, jak se tyto živly ztrácely, nikoli jen dny, ale hodinami. V proletářských masách mohlo míti politické panství Sovětu v Petrohradě jenom přátele, nikoli však odpůrce. Výjimkou by snad byla jen služka těšící se nějaké přízni, lokaj hodnostářských lokajů z vysoké byrokracie, kočí ministrů, bursiánů a kokot — to byli konservativci a monarchisté z povolání.

Mezi inteligencí v Petrohradě tak četnou měl Sovět daleko více přátel nez nepřátel. Tisíce studující mládeže uznávaly politicke vedení Sovětu a nadšeně podporovaly jeho počiny. Diplomovaná a úřednická inteligence, kromě živlů beznadějně ztučnělých, byla alespoň na čas na jeho straně. Rázná podpora poštovně telegrafní stávky upjala k Sovětu pozornou přízeň nižších úřednických vrstev. Všechno, co bylo v městě uhněteného, bez práv, čestného, životneho, všechno to se vědomě nebo podvědomě upínalo k Sovětu.

Co bylo proti němu? Zástupci kapitalistického lichvářství, bursiáni hrající à la hausse, podnikatelé, kupci a vývozci přivedení stávkami na mizinu, dodavatelé předrahé plenitelské sběře, rota petrohradské dumy, tohoto syndikátu domácích pánů, vysoká byrokracie, kokoty, na něž pamatováno v státním rozpo4tu, lidé blýskající se řády a dobře placení veřejní činitelé, ochranné oddělení — všechno, co bylo chtivo zisku, co bylo hrubého, prostopášného a odsouzeného na smrt.

Mezi armádou Sovětu a jeho nepřáteli stály živly politicky nevyhraněné, nerozhodné nebo nespolehlivé. Nejzaostalejší skupiny měšťanstva, nedotčené dosud politikou, nestačily pochopiti dostatečně úkol a smysl Sovětu a určiti svůj poměr k němu. Samostatní řemeslníci byli vzrušeni a postrašeni. Pobouření drobneho vlastníka proti stávkám, jež působily pohromu, zápasilo v nich s rozčileným očekáváním lepšího budoucna.

Vyšinulí politikové z povolání z kroužků inteligence, radikální novináři nevědoucí, co si přát, demokraté prosycení skepsí shovívavě bručeli na Sovět, vypočítávajíce na prstech jeho chyby a vůbec dávali na srozuměnou, že kdyby oni byli v čele tohoto tělesa, byl by proletariát obšťastněn navždy. Omluvou těmto pánům je jejich nemohoucnost.

V každém případě byl Sovět skutečně i potenciálně orgánem ohromné většiny obyvatelstva. Jeho nepřátelé mezi obyvatelstvem hlavního města by nebyli nebezpeční jeho politickému panství, kdyby neměli oporu v živoucím absolutismu, opírajícím se o nejzaostalejší živly mužické armády. Slabost Sovětu nebyla jeho vlastní slabostí, byla to slabost revoluce zcela městské.

Doba padesáti dnů byla obdobím její největší síly. Sovět byl jejím orgánem boje o moc. Třídní ráz Sovětu se určoval přísným třídním rozčleněním městského obyvatelstva a pronikavým politickým antagonismem mezi proletariátem a kapitalistickým měšťáctvem — dokonce i v historicky omezeném rozměru boje se samovládou. Kapitalistické měšťáctvo po říjnové stávce vědomě brzdilo revoluci, měšťanstvo bylo příliš nepatrné, aby mělo samostatný význam, proletariát byl nesporným hegemonem městské revoluce, j e h o třídní organisace byla jeho orgánem boje o moc.

Sovět byl tím silnější, čím demoralisovanější byla vláda. Sovět tím více soustřeďoval na sebe sympatie neproletářských vrstev, čím bezmocnější a zmatenější se jevila vedle něho stará státní moc.

Hromadná politická stávka byla hlavní zbraní Sovětu. Tím, že spojoval všechny skupiny proletariátu přímým revolučním svazkem a podporoval dělníky kteréhokoliv závodu autoritou a silou celé třídy, mohl zastaviti hospodářský život v zemi. Ačkoliv vlastnictví výrobních prostředků bylo tak jako dříve v moci kapitalistů a státu, ačkoliv státní moc byla v rukou byrokracie, rozhodoval o výrobních a dopravních prostředcích národa Sovět, alespoň pokud šlo o to, jak zastavit pravidelný hospodářský a státní život. A právě tato skutkem prokázaná schopnost Sovětu ochromit hospodářství a způsobit anarchii v životě státu, dělala jej tím, čím byl. Za takovýchto okolností hledati způsob pokojného společného soužití Sovětu i staré vlády bylo by utopií ze všech nejmarnější. A zatím všechny námitky proti taktice Sovětu vyplývají právě z této fantastické myšlenky: po říjnu měl Sovět na půdě vzaté absolutismu organisovati masy a zdržeti se jakýchkoliv útočných akcí.

Ale v čem záleželo řijnové vítězství?

Není pochybnosti, že se po říjnovém útoku absolutismus „v zásadě“ zřekl sám sebe. Ale v podstatě svou bitvu neprohrál; jenom se boji vyhnul. Nepokusil se vůbec vážně postavit svou rolnickou armádu proti městům zachváceným stávkovým povstáním. Ovšem neučinil tak z humanity, byl prostě docela zbaven odvahy a sebevlády. Liberální živly byrokracie, vyčkávající až dojde na ně, nabyly převahy a v tu chvíli, kdy stávka již utuchala, uveřejnily manifest ze 17. října, toto zásadní popření absolutismu. Avšak veškerá materiální organisace moci: úřednická hierarchie, policie, soudy, armáda zůstala jako dříve nedílným vlastnictvím monarchie. Jakou taktiku mohl a musil za takovýchto okolností rozvinout Sovět? Jeho síla byla v tom, že opíraje se o průmyslový proletariát, mohl (ovšem pokud jen mohl) znemožniti absolutismu, aby užíval materiálního aparátu své moci. S tohoto hlediště byla činnost Sovětu organisováním anarchie. Jeho další bytí a vývoj znamenal upevnění „anarchie“. Zádně dlouhé společné soužití možné nebylo. Budoucí srážka se zakládala v říjnovém polovičním vítězství jako jeho materiální jádro.

Co zbvvalo Sovětu? Tvářiti se, ře nevidí nezbytnost srážky? Pretvařovati se, že organisuje masy, protože má radost z ústavního zřízení? Kdo by mu věřil? Jistě ani absolutismus, ani dělnická třída.

Jak málo pomáhá vnější korektnost, holá forma loyálnosti v boji proti samovládě, viděli jsme později na příkladě dvou dum. Sovět by musil být z jiného těsta, aby razil cestu taktice „ústavního“ pokrytectví v zemi samovlády. Ale k čemu by dospěl i v takovémto případě? Právě k tomu, k čemu dospěla duma: k bankrotu.

Sovětu nezbylo nic než uznat, že srážka je nezbytná již v brzkém budoucnu a taktiku nemohl volit jinou, než se připravovat na povstání.

V čem jiném mohla záležet tato příprava, než v rozvoji a upevnění právě těch vlastností Sovětu, jimiž mohl ochromovati státní život a v nichž se zakládala jeho síla? Ale přirozené úsilí Sovětu upevnit a rozvinout tyto vlastnosti nezbytně urychlovalo srážku.

Sovět se staral čím dále tím více o to, aby rozšířil svůj vliv na vojsko a rolnictvo. V listopadu vyzval dělníky, aby činně vyjádřili své bratrství s probouzející se armádou, s kronštadtskými námořníky. Neučiniti to znamenalo nestarati se, jak zvětšiti své síly. Učiniti to znamenalo jíti vstříc srážce.

Anebo byla snad nějaká třetí cesta? Mohl se snad Sovět spolu s liberály dovolávat tak zvaného státotvorného smyslu vlády? Mohl a měl snad najíti ony hranice, které by oddělovaly práva lidu od výsad monarchie, a měl se zastaviti před těmito posvátnými hranicemi? Ale kdo by za to ručil, že se monarchie zastaví na druhé straně demarkační čáry? Kdo by se podjal úkolu organisovat mezi oběma stranami mír anebo jen dočasné příměří? Liberalismus? Jedna jeho deputace navrhla 18. října hraběti Wittemu, aby na znamení smíru s lidem odvolal z hlavního města vojska. „Lépe být bez osvětlení a bez vody než bez vojska“, odpověděl ministr. Vláda zřejmě naprosto nemyslila na odzbrojení. Co zbývalo Sovětu? Bud se ztratit a ponechat věci smírčí komore, příští státní dumě, jak to v podstatě žádal liberalismus, anebo se chystat k tomu, aby ozbrojenou rukou udržel všechno, co se uchvátilo v říjnu a bude-li možné, začíti další útok. Nyní již víme dosti dobře, že se smírčí komora proměnila v kolbiště nové revoluční srážky. Proto objektivní úkol, který vykonávaly první dvě dumy, jenom potvrdil správnost toho politického odhadu, na němž proletariát budoval svou taktiku. Ale netřeba ani zacházet tak daleko. Třeba se jen zeptat: cože to bylo, co mohlo a musilo zabezpečiti sám vznik této „smírčí komory“, které nebylo souzeno kohokoliv smiřovat? Byl to snad onen státotvorný smysl monarchie? Anebo její slavnostní sliby? Anebo čestné slovo hraběte Witteho? Nebo procesí zemských zástupců v Petěrhofě, vstupující do paláce zadním křídlem? Nebo varovný hlas pana Mendelsohna? Či nakonec onen „přirozený běh věcí“, na jehož záda liberalismus svaluje vsechny úkoly, jakmile jen dejiny je ukladaji jemu samému, jeho podnětu, jeho síle, jeho smyslu?

Ale jestliže prosincová srážka byla nezbytná, není snad příčina prosincove porážky ve složení Sovětu? Říkalo se, že v jeho třídním rázu se zakládal jeho hlavní hřích. Sovět, aby se stal orgánem „národní“ revoluce, měl rozšířiti své hranice; v nich měli nalézti místo zástupci všech vrstev obyvatelstva. To by bylo upevnilo autoritu Sovětu a posílilo jej. Je tomu tak?

Síla Sovětu se určova]a významem proletariátu v kapitalistickém hospodářství. Úkol Sovětu nebyl v tom, aby se stal parodií parlamentu, nebyl v tom, aby organisoval rovnoměrné zastoupení zájmů rozličných sociálních skupin, ale v tom, aby dodal jednoty revolučnímu boji proletariátu. Hlavním prostředkem boje Sovětu byla politická stávka, metoda to vlastní jenom proletariátu jakožto třídě námezdní práce. Stejnorodost třídního složení odklízela vnitřní třenice v Sovětě a činila jej schopným revolučního podnětu.

Jak mohlo být zastoupení v Sovětě rozšířeno? Mohli se pozvat zástupci liberálních svazů; to by bylo obohatilo Sovět o dvě desítky inteligentů. Jejich vliv v Sovětě byl by úměrný významu Svazu svazů v revoluci, to jest byl by nesmírně malou veličinou.

Ale jaké ještě skupiny společenské mohly být zastoupény v Sovětě? Zemský sjezd? Obchodně průmyslové organisace?

Zemský sjezd zasedal v Moskvě v listopadu, zabýval se poměrem k vládě Witteho, ale ani jej nenapadlo vytknout poměr k dělnickému Sovětu.

Tu dobu, když sjezd zasedal, vzplálo sevastopolské povstání. A to, jak jsme viděli, vrhlo zemské zástupce naráz doprava, takže pan Miljukov musil uklidňovat zemský konvent řečí, jejíž smysl byl, že povstání, sláva Bohu, je už zaškrceno. Jakým způsobem bylo lze uskutečniti společnou práci těchto protirevolučních pánů s dělnickými zástupci, kteří sevastopolské povstalce pozdravili? Na tuto otázku dosud ještě nikdo nedovedl odpověděti. Jedním zpola upřímným, zpola pokryteckým dogmatem liberalismu je požadavek, aby armáda nebyla dotčena politikou. Kdežto Sovět naopak vyvíjel ohromnou energii, aby připoutal armádu k revoluční politice. Anebo snad z důvěry v manifest měl Sovět ponechat armádu neobmezené moci Trepovově? A ne-li — na jakém programu bylo si lze myslit v této rozhodující oblasti společnou práci s liberály? Co by mohli vnésti tito páni v činnost Sovětu kromě soustavné oposice, nekonečných rozprav a vnitřní demoralisace? Co nám mohli dát kromě rad a pokynů, jichž bylo i tak dosti v liberálním tisku? I když také kadeti a okťabristé měli opravdu „státnický smysl“, přece jenom se Sovět nemohl proměnit v klub politické polemiky a vzájemného poučování. Musil být a musil zůstat orgánem boje.

Co mohli dodat zástupci měšťáckého liberalismu a měšťácké demokracie síle Sovětu? Čím mohli obohatit jeho metody boje? Stačí vzpomenout jejich úlohy v říjnu, stačí si vzpomenout na onen odpor, na jaký se zmohli proti rozpuštění své dumy, abychom pochopili, že Sovět mohl a také musil zustat třídní organisací, to jest organisací boje. Měšťáčtí zástupci mohli jej učinit p o č e t n ě j š í m, ale byli naprosto neschopni učinit jej s i l n ě j š í m.

Spolu s tím jsou vyvrácena zhola rozumářská, nehistorická obvinění proti nesmiřiteině třídní taktice Sovětu, která vehnala měšťáctvo do tábora pořádku. Stávka dělníků, jež se ukázala jako ohromná zbraň revoluce, vnesla přece „anarchii“ do průmyslu. Již to samo přimělo oposiční kapitál vytknout nad všechna hesla liberalismu heslo státního pořádku a plynulosti kapitalistického vykořisťování.

Podnikatelé se rozhodli, že „slovutná“ (tak ji nazývali) stávka říjnová má být stávkou poslední — a organisovali protirevoluční svaz 17. října. Měli pro to dostatek příčin. Každý z nich se mohl sám ve svém závodě presvedčit, že politické úspěchy revoluce jdou ruku v ruce s upevňováním posicí dělníku proti kapitálu. Jiní politikové spatřovali hlavní vinu boje za osm hodin práce denně v tom, že boj úplně rozštěpil oposici a semkl kapitál v protirevoluční sílu. Tito kritikové by rádi viděli, jak dějiny mají v rukou třídní energii proletariátu — jenomže bez následků třídního boje. Že samovolné zavádění osmi hodin práce denně musilo vzbudit a také vzbudilo rozhodný odpor podnikatelů, o tom netřeba mnoho hovořit. Ale je chlapectvím si myslit, že bylo třeba jen právě tohoto tažení, aby se kapitalisté semkli s kapitalisticky bursovní vládou Witteho. Sjednocení proletariátu v samostatnou revoluční sílu, jež se dávala v čelo lidových mas a jež byla stálým nebezpečím „pořádku“, bylo samo o sobě dostatečným důvodem ve prospěch koalice kapitálu s vládou.

Pravda, v prvním období revoluce, kdy se revoluce jevila jako živelné, osamocené výbuchy, liberálové ji snášeli. Viděli jasně, že revoluční hnutí rozviklává absolutismus a tlačí jej na cestu k ústavní dohodě s vládnoucími třídami. Smiřovali se se stávkami a demonstracemi, chovali se k revolucionářům přátelsky, kritisovali je mírně a opatrně. Po 17. říjnu, kdy již byly podmínky ústavní dohody napsány a kdy zdá se zbývalo již jenom je splnit, podkopávala zřejmě další práce revoluce už jenom moznost dohody liberálů s vládou. Proletářská masa semknutá říjnovou stávkou, organisovaná zevnitř, staví od této chvíle už jenom samým svým bytím liberalismus proti revoluci. Liberalismus si myslil, že mouřenín vykonal svou práci a že se má klidně vrátit k svým strojům. Sovět myslil naopak, že hlavní boj nastává. O jakékoliv společné revoluční práci kapitalistického měšťáctva s proletariátem nemohlo být za takovýchto okolností ani řeči.

Prosinec vyplývá z října jako vývod z předpokladu. Východiště prosincové srážky se vysvětluje nikoli jednotlivými taktickými omyly, nýbrž tou rozhodující skutečností, že reakce měla větší mechanickou sílu než revoluce. Proletariát si rozbil v prosincovém a lednovém povstání hlavu nikoli o své taktické chyby, nýbrž o reálnější veličinu: o bodáky rolnické armády.

Pravda, liberalismus se domnívá, že nedostatek síly třeba za všech okolností nahradit čilostí nohou. Vidí opravdu mužnou, zralou, promyšlenou a účelnou taktiku v ústupu v rozhodující chvíli. Tato liberální filosofie desertérství působila dojem na některé publicisty sociálně demokratické a ti pak dodatečně dávali otázku: byla-li příčinou porážky prosincového povstání proletariátu nedostatečnost jeho sil, nebyla potom chyba právě v tom, že proletariát nejsa dosti silný k vítězství, se srážce nevyhnul? Na to lze odpověděti: kdyby se boj začínal jen s jistotou vítězství, nebylo by na světě boje. Předběžná rozvaha o silách nemůže určiti předem výsledku revolučních srážek. Jinak by se slušelo již dávno zaměnit třídní boj třídním účetnictvím. O tom, není to tak dávno, snili pokladníci některých odborových svazů, že by taková taktika měla mít platnost i v stávkách. Ukázalo se však, že kapitalisty ani při nejdokonalejším účetnictví nelze přece jen přesvědčit výpisem z hlavní knihy a že důvody čísel třeba konec konců podepřít argumentem stávky. A i kdyby se jakkoliv všechno předem přesně spočítalo, způsobuje každá stávka mnoho nových hmotných i mravních skutečností, jichž nelze předvídat a které konec konců rozhodují o výsledku boje. A teď si pomyslete, že tu není odborového svazu s jeho přesnými výpočty; myslete si stávku rozšířenou v celé zemi, dejte jí velký politický cíl; postavte proti proletariátu státní moc jakožto přímého jeho nepřítele; obklopte obě spojenci, skutečnými, pomyslnými, domnělými, přidejte netečné vrstvy, o jejichž ovládnutí se krutě bojuje, armádu, z níž se teprve ve vichřici událostí krystalisuje revoluční křídlo; přemrštěně naděje na jedné straně, zveličený strach na straně druhé, při čemž zase obé je skutečným činitelem událostí; konečně záchvaty bursy a křižující se vlivy mezinárodních styků - a budete mít obraz revoluce. Za těchto okolností je subjektivní vůle strany, i když je to strana „vedoucí", jednou z mnoha sil a při tom silou daleko ne největší.

V revoluci ještě spíše než ve válce se může chvíle srážky určiti ani ne tak výpočtem jedné z obou stran, jako situací obou nepřátelských armád. Pravda, ve válce ještě lze, a to mechanickou kázní vojska, odvésti vojsko úplně s válečného pole bez bitvy; a tu se ještě musí vojenský velitel tázat sám sebe, nezpůsobí-li strategie ústupu demoralisaci mezi vojáky a nepřipravuje-li sám, vyhýbaje se dnešní porážce, jinou, horší porážku - na zítřek. Kuropatkin by mohl o tom mnoho povědět. Ale v rozvíjející se revoluci si především nelze mysliti, že je možný ústup podle plánu. Vede-li ve chvíli útoku strana masy za sebou, neznamená to ještě, že je může odvésti z bouře, jak se jí zlíbí. Netoliko strana vede masy, ale také ony nesou ji vpřed. A to se bude opakovat v každé revoluci, ať je její organisace silná jakkoliv. Za takovýchto okolností ustoupiti bez boje znamená za určitých podmínek, že strana vydala masy nepřátelské palbě. Ovšem sociální demokracie jakožto strana vedoucí mohla nepřijmouti prosincového vyzvání reakce a - podle přiléhavého vyjádření Kuropatkinova - mohla „ustoupiti na posice předem připravené", to jest ustoupiti do podzemí. Ale tím by jen vládě umožnila zničiti na padrť zákonné i napolo nezákonné dělnické organisace vytvořené velmi činnou pomocí strany a to aniž by vláda narazila na obecný odpor. Takto by si sociální demokracie vykoupila pochybnou výhodu, jak patřit naa revoluci šikmo, jak rozumovati o jejích chybách a jak pracovat o předokonalých plánech vyznačujících se jenom tím nedostatkem, že se objevují teprve tehdy, až už jich vůbec není potřeba. Snadno si pomyslit, jak by to napomáhalo zesíliti svazky mezi stranou a masou!

Nikdo neřekne, že by sociální demokracie byla hnala věci k srážce. Naopak, 22. října na její podnět petrohradský Sovět odvolal pohřební manifestaci, aby se srážka nevyprovokovala, nepokusiv se předčasně využíti „nového režimu“ zmatenosti a kolísání pro rozsáhlou agitaci a organisační práci v masách. Když se vláda příliš rychle pokusila zaútočit na zemi a na zkoušku vyhlásila nad Polskem náhlé právo, Sovět dbaje čistě obranné taktiky se dokonce ani nepokusil přivésti listopadovou stávku k přímému zápasu, ale proměnil ji v protestní manifestaci, spokojiv se jejím ohromným mravním účinkem na armádu a polské dělníky.

Ale jestliže se strana vyhýbala srážce v říjnu a listopadu, řídíc se poznáním, že se musí napřed organisovat základna, tu v prosinci byla tato úvaha úplně odsunuta. Nikoli proto arci, že příprava byla už vůčihledě vykonána, nýbrž proto, že vláda, která rovněž jiné volby neměla, začala boj právě ničením všech revolučních organisací ustavených v říjnu a listopadu. Kdyby se byla za těchto okolností strana rozhodla srážce se vyhnout, i kdyby dokonce byla mohla odvésti z otevřeně arény revoluční masy, byla by tím jenom šla povstání vstříc a to za okolností ještě méně příznivých: nebylo by tu vůbec tisku a rozsáhlých organisací, byla by tu nezbytná demoralisace způsobená ústupem.

„...V revoluci stejně jako ve válce“, praví Engels^[t], „jest bez výhrady nezbytno odvážiti se v rozhodující chvíli všeho, ať jsou vyhlídky boje jakékoliv. Není úspěšné revoluce v dějinách, v níž by se neprokazovala správnost této věty... Porážka po urputném boji je skutečnost právě takového revolučního významu jako vítězství, jehož se dosáhlo snadno... V každém boji je úplně zřejmé, že ten, kdo přijímá výzvu k němu, je vydán nebezpečí, že bude poražen; ale je to snad příčina pokládati se předem za poraženého a podrobiti se, aniž byl meč vytažen? Každý, kdo v revoluci ovládá rozhodující posici a vzdá se jí, místo aby nepřítele přinutil hnáti útokem, si zaslouží, aby se k němu chovali jako k zrádci.“

Ve svém proslulém úvodu k Marxovým „Třídním bojům ve Francii“ dal Engels záminku k velkému nedorozumění, když proti vojensko-technickým obtížím povstání (rychlé přeskupení vojsk železnicemi, ničivá moc soudobého dělostřelectva, široké ulice nynějších měst) postavil nové možnosti vítězství, plynoucí z vývoje třídního složení armády. Engels jednak velmi jednostranně hodnotil význam nynější techniky za revolučního povstání, jednak nepokládal za potřebné nebo vhodné vysvětlovat, že vývoj třídního složení armády lze politicky změřiti, jen když je lid s vojskem „konfrontován“.

Několik slov o obou stránkách věci^[u]. Decentralisovaný ráz revoluce nutí k stálému přeskupování vojenských sil. Engels praví, že železnice umožňuje, že posádky těch oněch míst mohou být do čtyřiadvaceti hodin více než zdvojnásobeny. Ale nemyslí na to, že opravdové povstání mas nezbytně předpokládá železniční stávku. Dříve než je vládě možné chopit se přepravy vojenských oddílů, musí a to v prudkém boji se stávkujícím zaměstnanectvem ovládnout železniční trati, musí se zmocniti jejich lokomotiv a vozů, organisovat dopravu, obnovit stržené mosty a trati, kde byly vytrhány koleje. Na to všechno nestačí ani nejlepší pušky, ani nejostřejší bodáky; a zkušenost ruské revoluce praví, že nejmenší úspěch v této příčině vyžaduje mnohem více času než čtyřiadvaceti hodin. Dále: dříve než se dá vláda do přeskupení vojenských oddílů, musí věděti, jak vypadá stav věcí v zemi. Telegraf umožňuje, aby vláda byla o tom zpravena ještě rychleji, než železnice urychlují dislokaci. Ale opet: povstání předpokládá právě poštovně-telegrafní stávku a podněcuje ji. Není-li povstání s to získat poštovně-telegrafní zaměstnanectvo — což by svědčilo o slabosti revolučního hnutí! — zbývá mu ještě to, aby převrátilo sloupy a strhalo telegrafní dráty. Ač jsou při tom postiženy obě strany, přece jenom revoluce, jejíž hlavní síla nikterak není v samočinně působící organisaci, ztráci daleko méně. Jak telegraf, tak i železnice jsou nesporně ohromnou zbraní soudobého centralisovaného státu. Ale tato zbraň je dvousečná. A jestliže bytí společnosti a státu vůbec závisí na nepřetržitosti proletářské práce, ve věci železnic, pošty a telegrafu nabývá tato závislost největší výraznosti. Sotva koleje a telegrafní dráty odepřely sloužit, už se vládní aparát drobí na částky, mezi nimiž není nižádných, dokonce ani nejprostších prostředků zpravodajství a dopravy. Za těchto okolností mohou věci dospěti velmi daleko ještě dřív, než se moci podaří „zdvojnásobiti“ místní posádku.

Spolu s přepravou vojsk staví povstání před vládu úkol přepravovati vojenské zásoby. Víme již o obtížích, které při tom vznikají za obecné stávky; ale k nim se ještě druží nebezpečí, že vojenské zásoby mohou uchvátiti povstalci. Toto nebezpečí je tím opravdovější, čím je revoluce decentralisovanější a čím větší masy strhuje do svého víru. Viděli jsme, jak na moskevských nádražích dělníci uchvacovali zbraně přepravované s válečného dějiště. Podobné věci se dály v mnohých místech. V kubaňské oblasti povstalí kozáci zabrali náklad pušek. Revoluční vojáci odevzdávali povstalcům náboje atd.

Při všem tom nemůže být arci ani řeči o čistě vojenském vítězství povstalců nad vládními vojsky. Co do fysické síly budou vládní vojska nepochybně silnější a věc se vždycky soustřeďuje na to, jaká je nálada a chování vojáků. Bez třídního příbuzenství armád, stojících na té i oné straně barikády, nebylo by za nynější vojenské techniky vítězství revoluce opravdu možně. Ale jinak zase by bylo velikou ilusí mysliti si, že „přechod armády k lidu“ může se státi po způsobu nějaké pokojné, odpolední manifestace. Vládnoucí třídy, před nimiž vyvstala otázka života a smrti, nevzdají se nikdy svých posic dobrovolně pod vlivem teoretických úvah o třídním složení armády. Její politická nálada, tato veliká neznámá veličina každé revoluce, může se určiti jenom v průběhu srážky vojska s lidem. Přechod armády do tábora revoluce je proces mravní; ale nemůže být vzbuzen toliko morálními prostředky. V armádě se křižují různé proudy a nálady: uvědoměle revoluční je menšina, většina váhá a čeká na popud zvenčí. Je schopna složiti zbraně nebo dokonce napřáhnuti bodáky proti reakci jenom tehdy, začíná-li věřit v možnost vítězství lidu. Takováto víra se nevnukne jedinou agitací. Jenom tehdy, když se vojáci přesvědčí, že lid vyšel do ulic k nemilosrdnému boji - nikoli za manifestaci proti úřadům, nýbrž za svržením vlády - stává se „přechod vojáků k lidu“ psychologicky možným. Takto je povstání v podstatě ne tak boj s armádou, jako b o j  o  a r m á d u. Čím úpornější, rozsáhlejší a úspěšnější je povstání, tím podobnější pravdě i nezbytnější je přelom v náladě vojáků. Partyzánský boj na základě revoluční stávky - to, co jsme viděli v Moskvě - nemůže sám o sobě vésti k vítězství. Ale přispívá k tomu, že lze prozkoumat náladu vojáků a po prvním velikém úspěchu, to jest poté, když se k povstání přidala část posádky, může se proměnit v boj mas, kde se část vojsk s pomocí ozbrojeného i neozbrojeného obyvatelstva bude bíti s druhou částí, sevřenou řetězem obecné nenávisti. Že přechod vojsk k lidu při třídní a mravně politické různorodosti armád znamená především boj dvou částí vojska navzájem, to jsme viděli v černomořském loďstvu, v Kronštadtě, v Sibiři, v kubaňské oblasti, konečně v Sveaborgu a v mnoha jiných místech. Ve všech těchto případech byly nejdokonalejší zbraně militarismu: pušky, kulomety, pevnostní dělostřelectvo, obrněnci nejenom v rukou vlády, nýbrž i v službě revoluce.

Na základě zkušenosti z krvavé petrohradské neděle 9. ledna 1905 učinil jeden anglický novinář, p. Arnold White, ten geniální závěr, že kdyby byl Ludvík XVI. měl baterie Maximových děl, francouzské revoluce by vůbec nebylo. Jaký to žalostný předsudek myslit si, že dějinně vyhlídky revoluce lze měřiti kalibrem pušek nebo průměrem dělových hlavní. Ruská revoluce znovu ukázala, že nikoli pušky, děla a obrněnci vládnou lidu, nýbrž konec konců že lidé vládnou puškám, dělům a obrněncům.

11. prosince vydala vláda Witteho-Durnovova, jež se tu dobu stala vládou Durnovovou-Witteho, volební zákon. V tu dobu, kdy pozemní admirál Dubasov obnovoval na Presně čest andrejevského praporu, vláda si pospíšila vyšlapat zákonnou cestu dohodě majetné společnosti s monarchií a byrokracií. Od této chvíle se boj o moc, v podstatě boj revoluční, rozvíjí pod obalem ústavnosti.

V první dumě se kadeti vydávali za vůdce lidu. Protože lidové masy kromě městského proletariátu byly ještě zachváceny zmateně oposiční náladou a protože se volby krajně levými stranami bojkotovaly, stali se kadeti v dumě pány situace. „Zastupovali“ celou zemi: liberální statkáře, liberální kupce, advokáty, lékaře, úředníky, kramáře, obchodníky, zčásti dokonce i rolníky. Ač vedení strany zůstávalo jako dříve v rukou statkářů, profesorů a advokátů, otočila se přec pod tlakem zájmů a potřeb vesnice, které zatlačily do pozadí všechny ostatní věci, kadetská skupina doleva; věci dospěly až na rozpuštění dumy a na Vyborský manifest, jenž později způsobil tolik bezesných nocí liberálním žvanilům.

Do druhé dumy se kadeti vrátili méně početni, ale podle slov Miljukovových měli tentokráte tu přednost, že za nimi stál nikoli už prostě nespokojený měšťan, nýbrž volič vyhraněný proti levici, to jest volič, jenž uvědoměleji hlasoval pro protirevoluční základnu. Zatím co hlavní masa statkářů a zástupců velikého kapitálu přešla do tábora činné reakce, měšťanstvo měst, obchodní proletariát a prostá inteligence hlasovala pro levé strany. Za kadety šla část statkářů a střední vrstvy městského obyvatelstva. Vlevo od nich byli zástupci rolníků a dělníků.

Kadeti hlasovali pro vládní návrh o odvodě rekrutů a slibovali hlasovat pro rozpočet. Právě tak byli by hlasovali pro nové půjčky na úhradu státního schodku a bez váhání byli by na sebe vzali odpovědnost za staré dluhy samovlády. Golovin, tato žalostná postava ztělesňující za předsednickým stolem všechnu nicotnost a nemohoucnost liberalismu, vyslovil po rozpuštění dumy myšlenku, že v chování kadeta měla vláda vlastně spatřovat své vítězství nad oposicí. To je úplně správné. Za takových okolností, zdá se, nebylo příčiny dumu rozpouštět. To je důkazem, že je tu síla mocnější, než jsou politické argumenty liberalismu. Tato síla je vnitřní logika revoluce.

V boji s dumou vedenou kadety se vláda stále více nasycovala vědomím své síly. Na lžiparlamentní tribuně uzřela před sebou nikoli dějinné úkoly, jež bylo třeba řešiti, nýbrž politické odpůrce, jež bylo třeba učiniti neškodnými. Jako soupeř vlády a pretendent moci figurovala tu hrstka advokátů, pro něž politika byla cosi jako soudní výrok nejvyšší stolice. Jejich politické krasořečnictví kolísalo mezi právním syllogismem a lžiklasickou frází. V rozpravě o vojenských polních soudech se obě strany střetly tváří v tvář. Moskevský advokát Maklakov, v němž liberálové viděli muže budoucnosti, podrobil vojenské polní soudnictví a spolu s tím veškerou politiku vlády zdrcující právnické kritice.

„Ale vždyť vojenské polní soudy nejsou právní stolicí,“ odpověděl mu Stolypin. „Jsou nástrojem boje. Dokazujete, že tento nástroj není zákonný? Zato je účelný. Právo není cílem samo o sobě. Když státu hrozí nebezpečí, vláda má netoliko právo, ale povinnost opříti se o materiální nástroje své moci!“

Tato odpověď, v níž je obsažena nejenom filosofie státního převratu, nýbrž i filosofie lidového povstání, pobouřila neobyčejně liberalismus. To je neslýchaně přiznání! - křičeli liberální publicisté a zaklínali se na tisíc a jeden způsob, že právo je nad sílu.

Ale všechna jejich politika přesvědčovala vládu o opaku. Ustupovali krok za krokem. Aby zachránili dumu od rozpuštění, zříkali se všech svých práv a tím nezvratně dokazovali, že síla je nad právo. Za takových okolností musilo nezbytně u vlády vzniknout pokušení využíti své síly do konce.

Druhá duma byla rozehnána a jako následovník revoluce jedná již konservativní nacionální liberalismus v podobě Svazu 17. října. Jestliže se kadetům jenom zdálo, že jsou následníky úkolů revoluce, okťabristé se opravdu ukázali následníky kompromisní kadetské taktiky. Nechť se kadeti za zády okťabristů tváří jakkoliv přezíravě, okťabristé dělají jenom závěry z kadetských předpokladů: nelze-li se opříti o revoluci, nezbývá než se opříti o ústavnost Stolypinovu.

Třetí duma dala carské vládě 456.535 novobranců, ačkoliv dosud celá reforma v ressortě Kuropatkinově a Stesselově přestávala na nových epauletách, prýmcích a čákách. Schválila rozpočet ministerstva vnitra, které vydalo 70 procent území země satrapům, vyzbrojeným škrticí smyčkou výjimečných zákonů, aby na prostoře ostatních 30 procent škrtilo a věšelo podle zákonů normálních dob. Přijala všechny základní zásady proslulého ukazu z 9. listopadu 1906, vydaného vládou podle §87, jehož úkolem bylo osvobodit z rolnictva vrstvu silných vlastníků a ostatní masu ponechat působnosti přirozeného výběru - v biologickém smyslu toho slova. Proti vyvlastnění statkářské půdy ve prospěch rolnictva reakce postavila vyvlastnění společné rolnické půdy ve prospěch kulaků. „Zákon z 9. listopadu“, řekl jeden z největších reakčníků třetí dumy, „obsahuje dostatek třaskavého plynu, aby vyhodil celé Rusko do povětří.“

Měšťácké strany zahnané do slepé uličky nesmiřitelností šlechty a byrokracie, které se znovu ukázaly neomezenými pány situace, hledají východisko z hospodářských a politických rozporů vlastní situace v imperialismu. Za porážky ve vnitřní politice hledají náhradu v politice zahraniční: na Dalekém Východě (Amurská železnice), v Persii nebo na Balkáně. Tak zvaná „anexe“ Bosny a Hercegoviny způsobila v Petrohradě a v Moskvě ohlušitelné zvonění všech činelů patriotismu. Při tom ta měšťácká strana, která rozvinula největší oposici proti starému pořádku—strana kadetů— kréčí nyní v čele bojovného „novoslovanství: v kapitalistickém imperlalismu hledají kadeti rozřešení úkolů, kterých nerozřešila revoluce. Kadeti přivedení jejím průběhem k tomu, že se opravdu zřekli myšlenky vyvlastniti statkářskou půdu a demokratisovat všechen sociální pořádek a tudíž i k tomu, že se zřekli naděje vytvořiti pro kapitalistický vývoj pevný vnitřní trh, opírající se o drobná rolnická hospodářství, přenášejí své naděje na trhy zahraniční. K úspěchu v této příčině je třeba silné státní moci a liberálové mají za to, že musí činně podporovat carismus jakožto jejího reálního nositele. Oposičně přibarvený imperialismus pánů Miljukovů jako by dával jakýsi ideologický přídech odpornému spojení samovládného byrokrata, hrubého statkáře a příživnického kapitalisty, spojení, které bylo základem třetí dumy.

Stav věcí vzniklý takovýmto způsobem skrývá v svém lůně nejnečekanější následky. Vláda, která vážnost své síly pohřbila ve vodách Cušimy a na polích mukdenských, vláda, na jejíž hlavu se sesypaly strašné následky její dobrodružné politiky, ocítá se teď neočekávaně v ohništi vlastenecké důvěry zástupců „národa“. Dostává se jí bez námitek nejen půl milionu nových vojáků a půl miliardy rublů na běná vojenská vydání, ale nalézá i podporu dumy v svých nových experimentech na Dálném Východě. A co víc! Zprava i zleva, od černosotněnců i od kadetů slyší vláda výtky do nedostatečné aktivnosti své zahraniční politiky. Takto je carská vláda veškerou logikou věcí postrkována na nebezpečnou cestu boje za obnovu svého světového postavení. A kdož ví? Může se stát, že dříve než se osud samovlády konečně a úplně rozhodne na ulicích Petrohradu a Varšavy, bude podroben opětné zkoušce na polích Amuru nebo na pobřežích Černého moře.

(konec 1. ÷ 8. sešitu)

__________________________________

Poznámky:

a Starý památný klášter u Kijeva.

b Tímto pojmenováním, jež se stalo velmi populárním, nazval vydavatel Nové Doby (Novoje Vremja) Suvorin sblížení vlády s lidem.

c Každých 500 dělníků vysílalo jednoho zástupce. Malé průmyslové závody se k volbám spojovaly. Zastoupení se dostalo rovněž nově vzniklým odborovým svazům. Třeba však říci, že číselná pravidla se příliš přísně nezachovávala: někteří zástupci zastupovali také jen sto, dvě stě dělníků, ba také méně.

d A.A. Litkens, vrchní lékař Konstantinovské dělostřelecké školy.

e A. A. Litkens, synek dra Litkense, mladý člen bolševické organisace; zemřel brzy potom po velkém utrpení.

f Jméno kozáckého pluku.

g Stávkový výbor se brzy vyvinul v moskevský Sovět dělnických zástupců.

h „U hraběte S. J. Witteho“, stať P. A. Zlydněva, člena deputace, v sborníku „Dějiny Sovětu dělnických zástupců Petrohradu“, 1906. Výkonný výbor Sovětu, vyslechnuv zprávu deputace, se usnesl: „přikázat předsedovi Sovětu dělnických zástupců, aby dopis ministerskému předsedovi vrátil.“

i Tuto skutečnost oznámil v první dumě bývalý zástupce ministra vnitra kníže Urusov.

j „Mnohdy sami policejní úředníci posílali tlupy rváčů loupit a plenit židovské domy, byty a obchody, vybavovali zbojníky klacky, sami se zároveň s nimi účastnili tohoto plenění, loupení a vraždění a vedli řádění tlupy.“ (Nejoddanějží zpráva senátora Kuzminského o pogromě oděském.) „Tlupy rváčů, plenící a loupící,“ jak uznává i velitel města Neidgart, „zdravily jej nadšeně voláním h u r á.‘ „Velitel vojsk baron Kaulbars ... obrátil se k policejním úředníkům s řečí, která se začínala slovy: ‚Budeme nazývati věci jejich jmény. Třeba uznat, že my všichni v duši přejeme tomuto pogromu.‘“

k „V jednom takovém procesí nesli vpředu tříbarevný prapor, za ním obraz gosudarův a hned za obrazem stříbrnou mísu a pytel naloupených předmětů.“ (Zpráva senátora Turaua.)

l „Podle mínění obecně rozšířeněho podává Trepov Jeho Veličenstvu gosudaru zprávy o stavu věcí... a vykonává vliv na směr politiky... Generál Trepov, byv jmenován velitelem carského paláce, trval na tom, aby mu byly povoleny zvláštní sumy na úhradu jednatelských vydání...“ (Dopis senátora Lopuchina.)

m Všechny další episody vykládáme tu podle zápisků hlavního organisátora „létajících tiskáren“ Sovětu, soudruha Simanovského: „Jak se tiskly Zprávy Sovětu dělnických zástupců.“

n Náhlé právo bylo zrušeno ukazem z 12. listopadu.

o Slova resoluce Sovětu.

p Nyní lze už říci její jméno: Uexküll z Hildebrandtů.

q Ruský mir, selske shromáždění, obec založena na zásadě úplné rovnosti členů miru v právech i povinnostech. Vlastnictví půdy bylo společné. Pozn. překl.

r Slovo „stávkař“, „stávkující“ nabylo mezi rolníky a vůbec v širokých masách lidových téhož významu jako revolucionář. Stávkovat znamená vykonat nějaký revoluční čin. „Zastávkovali ispravnika“ znamená zatknout nebo zabít ispravnika. Toto zvláštní užití slova svědčí však o ohromném revolučním vlivu dělníků a jejich metod boje.

s Tento zajímavý pamětní spis byl otištěn sborníku (ovšem zabaveném) „Materiály k dějinám ruskč protirevoluce“, Petrohrad 1908.

t „Revoluce a protirevoluce v Německu,“ články Bedř. Engelse, uveřejněné pod jménem Marxovým.

u Ostatně třeba se vší určitostí ukázat na to, že Engels má ve. svém úvodě na mysli jenom německé věci, kdežto naše úvahy se zakládají na zkušenosti revoluce ruské. (Tato pošetilá poznámka byla přidána k německému textu prvního vydání knihy jen se zřením k censuře. L. T.)

---

(K českému vydání) │ Obsah │ Druhá část