Lev Trockij: Ruská revoluce, 4. část

Lev Trockij
Ruská revoluce

Část IV.

Jednání o mír

V historické noční schůzi Druhého všeruského sjezdu sovětů přijat byl mírový dekret. V oné době upevňovala se teprve vláda sovětů v nejdůležitějších místech země; počet těch, kteří v cizině věřili v její moc, byl mizivě malý. Přijali jsme ve schůzi dekret jednomyslně, to však zdálo se mnohým toliko politickou demonstrací. Prostředníci vykřikovali na všech rozích ulic, že praktické rezultáty od naší revoluce očekávati nelze, neboť jednak neuznají nás němečtí imperialisté a nebudou chtít s námi vyjednávat, jednak vyhlásí nám dohoda válku, protože jsme zahájili separátní jednání o mír. Ve znamení těchto proroctví staly se naše první kroky ku sjednání všeobecného demokratického míru.

Dekret byl přijat 26. října, když Kerenský a Krasnov stáli těsně před branami Petrohradu. Již 7. listopadu obrátili jsme se radiotelegraficky na své spojence, jakož i na naše odpůrce s návrhem na uzavření všeobecného míru. V odpověď na to obrátily se vlády dohody svými vojenskými agenty na tehdejšího vrchního vojenského velitele generála Duchonina a učinily projev, že všechny další kroky ve směru separátního mírového vyjednávání budou míti nejtěžší následky.

Odpověděli jsme na tento protest z 11. listopadu svým "Provoláním ku všem dělníkům, vojákům a rolníkům". V tomto provolání prohlásili jsme, že nijakým způsobem nepřipustíme, aby pod bičem zahraniční buržoasie prolévala naše armáda svou krev. Odmítli jsme vyhrůžky imperialistů západní Evropy a převzali jsme zodpovědnost za politiku míru před tváří mezinárodní dělné třídy na sebe. Především však uveřejnili jsme, plníce své zásadní sliby, tajné smlouvy a prohlásili jsme, že odsoudíme vše, co by bylo v rozporu se zájmy lidových mas všech zemí. Kapitalistické vlády pokusily se odhalení naše obrátit proti nám, ale masy lidu nám porozuměly a nás uznaly. Ani jediný sociálně-patriotický časopis neodvážil se, pokud víme, protestovati proti skutečnosti, že vláda rolníků a dělníků všechny metody diplomacie důkladně vyměnila a že jsme se zřekli všech jejích ničemností a nepoctivých machinací. Naše diplomacie vytkla si cíl, masy lidu osvítit, otevřít jim oči o podstatě politiky jich vlád a spojiti je k boji a k nenávisti proti měšťácko-kapitalistickému řádu. Německý buržoasní tisk vytkl nám, že mírové jednání "protahujeme", ale všichni národové naslouchali s dychtivou pozorností našim rozpravám v Brestu Litevském - a tím byla věci míru během půldruhého měsíce jednání o mír prokázána služba, kterou i poctivější z našich odpůrců museli uznat. Poprvé byla tu otázka míru přivedena na plošinu, z které žádnými intrikami a žádnými úklady za kulisami nemohla již býti odstraněna. 22. listopadu podepsali jsme úmluvu o zastavení všech válečných operací na celé frontě od Baltického moře až k Černému moři.

Opět obrátili jsme se na dohodu s nabídkou, aby se k nám připojila, aby s námi společně přikročila k vyjednávání o mír. Tentokráte však dohoda nepokusila se již děsiti nás vyhrůžkami. Jednání o mír počalo 9. prosince. Půldruhého měsíce po schválení mírového dekretu. Čistě vymyšleno je všechno obviňování nás korupčním sociálně-patriotickým tiskem, že prý jsme opomenuli navázati styky s dohodou. Během půldruhého měsíce uvědomovali jsme dohodu o každém z našich kroků a zapřísahali ji ustavičně, aby se připojila k jednání o mír. Před národy Francie, Itálie, Anglie je naše svědomí čisté... My jsme učinili vše, co bylo v našich silách, abychom všechny válčící země přiměli k jednání o mír. Vina, že jsme byli nuceni zahájiti separátní jednání o mír, - tato vina nepadá tedy na nás, nýbrž na imperialisty západní Evropy, jakož i na všechny ony ruské strany, které během celé doby vládě dělníků a rolníků Ruska prorokovaly brzký zánik a u dohody žadonily, aby naši mírovou iniciativu nebrala vážně. Buď jak buď - 9. prosince započalo jednání o mír.

Naše delegace učinila zásadní prohlášení, které vyložilo základy všeobecného demokratického míru v přesném znění dekretu z 28. října (8. listopadu nového stylu). Protistrana žádala přerušení schůzí, při čemž znovuzahájení jednání k návrhu šl. Kühlmanna bylo stále více oddalováno. Bylo jasno, že formulace odpovědi na naše prohlášení působila delegaci čtyřspolku velké obtíže. 25. prosince byla tato odpověď podána. Diplomaté čtyřspolku přistoupili na demokratickou formulaci míru bez anexí a kontribucí na základě sebeurčení národů. Nám bylo úplně jasno, že to byla čirá přetvářka. Ale my jsme od nich nečekali ani tuto přetvářku, neboť jak jeden francouzský spisovatel podotkl, je přetvářka tributem, který neřest platí ctnosti. Jedině ta okolnost, že německý imperialismus považoval za nutno zaplatiti tento tribut principům demokracie, svědčila po našem mínění o tom, že situace uvnitř Německa je dosti vážná... Jestli jsme si však nečinili žádných iluzí o demokratismu pánů Kühlmanna a Czernina - byla nám příliš známa jakost německých a rakousko-uherských vládnoucích tříd - musili jsme přece jen přiznati, že jsme nepovažovali za možnou onu propast, jaká se několik dní později ukázala, a která dělila skutečné mírové podmínky německého imperialismu od oněch formulí, které pan z Kühlmannů vytyčil jako plagiát ruské revoluce 25. prosince. Na takovou nestydatost nebyli jsme ovšem připraveni.

Na prvý pohled mohlo se zdáti nepochopitelným, s čím vlastně německá diplomacie počítala, když vytýčila demokratické formule jenom za tím účelem, aby dva tři dny později zjevně dala najevo svůj vlčí hlad. Teoretické rozhovory, které se - hlavně na iniciativu pana Kühlmanna - točily kolem demokratických zásad, byly při nejmenším odvážlivé. Že na tomto poli nemohla diplomacie ústředních mocností sklízet vavříny, musilo jí samé býti předem zřejmé.

Tajemství celé diplomacie Kühlmannovy spočívalo v tom, že tento pán byl upřímně přesvědčen o tom, že my z naší strany jsme upřímně ochotni, hrát si s ním do rukou. Kalkuloval při tom asi takto: Rusko potřebuje bezpodmínečně mír. Bolševici dostali se dík svému boji o mír k moci. Jsou ovšem vázáni určitým demokratickým mírovým programem. Ale k čemu na světě byli by diplomaté, když ne k tomu, aby černé prohlásili za bílé. My Němci chceme bolševikům situaci ulehčit.

Tím, že svou loupež okrášlíme dekorativními formulemi. Bolševická diplomacie bude míti dosti příčin k tomu, aby po politické podstatě těchto věcí dále nepátrala, nebo správněji, aby obsah lákavých formulí před očima celého světa neodhalovala... Jinými slovy: Kühlmann doufal, že s námi mlčky uzavře úmluvu: nám že nechá krásné formule a my že mu bez protestu dáme možnost, aby přivtělil k Německu nové provincie a národy. V očích německých dělníků byla by tímto způsobem násilná anexe doznala sankce se strany ruské revoluce. Když jsme však průběhem debat ukazovali, že se nám nejedná o prázdná slova, nebo o dekorativní zastření nějakého čachru, nýbrž o demokratické zásady spolužití národů, tu pokládal to Kühlmann za zlomyslné porušení úmluvy, učiněné mlčky. Za nic na světě nechtěl ustoupiti od formulace z 25. prosince a pln důvěry ve svou břitkou byrokraticko-juristickou logiku, snažil se před tváří celého světa ukázat, že bílé neliší se ničím od černého, a že jenom naše zlá vůle nás nutí, abychom trvali na těchto rozdílech. Hrabě Czernin, zástupce Rakousko-Uherska, hrál při tomto vyjednávání roli, kterou žádný člověk nemohl by nazvati imponující nebo důstojnou. Dělal nešikovně sekundanta a k příkazu Kühlmanna vzal na sebe, aby v kritických momentech podával nejpříkřejší a nejcyničtější prohlášení. Generál Hoffmann vnesl do jednání osvěžující tón. Aniž by dával najevo velkou sympatii k diplomatickým instrukcím Kühlmanna, postavil generál několikráte svou vojenskou botu na stůl, u něhož vedeny byly komplikované juristické debaty. My, pokud jde o nás, nepochybovali jsme ani okamžik o tom, že právě tato vojenská bota generála Hoffmanna je jedině vážnou realitou při celém jednání.

Velikým trumfem v rukou pana Kühlmanna byla účast delegace kyjevské Rady na jednání. Maloměšťákům, kteří v Ukrajině dostali se k veslu, zdálo se jejich uznání kapitalistickými vládami Evropy věcí rozhodující důležitosti. Nejprve nabídla se rada imperialistům dohody a obdržela od nich spropitné; nato vyslala své zástupce do Brestu Litevského, aby za zády národů Ruska vyjednávala s rakouskou a německou vládou o uznání jich státní legality. Diplomacie kyjevská, která teprve nyní nastoupila cestu mezinárodní existence, projevila tentýž duševní obzor a tutéž morální úroveň, který charakterizovaly vždycky politiky balkánského poloostrova. Páni Kühlmann a Czernin nečinili si ovšem o životnosti tohoto nového účastníka na jednání žádných iluzí. Ale kalkulovali právem, že účastí kyjevské delegace hra se komplikuje, a to ne k jejich neprospěchu. Při svém prvém vystoupení v Brestu Litevském prohlásila kyjevská Rada Ukrajinu za součástku vznikající Ruské federativní republiky. To zřejmě ztěžovalo práci diplomatů ústředních mocností, kteří svůj úkol spatřovali hlavně v tom, proměniti ruskou republiku v nový Balkán. Při svém druhém vystoupení prohlásili delegáti Rady pod diktátem rakousko-německé diplomacie, že Ukrajina odmítá rozplynouti se v ruské federaci a považuje se za úplně neodvislou republiku.

Abych čtenářům dal možnost hodně jasně a názorně pochopiti situaci, která v posledním okamžiku jednání o mír byla vytvořena pro sovětskou vládu, považuji za účelné reprodukovati v hlavních rysech řeč, kterou pisatel těchto řádků ve své vlastnosti jako lidový komisař pro zahraniční záležitosti promluvil ve schůzi ústředního výkonného výboru 14. února 1918.

Řeč lidového komisaře zahraničních záležitostí

Soudruzi! Sovětská vláda Ruska musí nyní nejen znovu budovati, nýbrž také uzavříti staré účty a až do jisté - při tom velmi vysoké - míry, spláceti staré dluhy: především dluhy války, která trvala tři a půl roku. Válka byla zkouškou hospodářské síly válčících zemí. Osud Ruska jako země chudší a opozdilejší byl za vleklé války předem stanoven. Při mohutné srážce válečných strojů rozhodla konec konců schopnost každé země přizpůsobiti svůj průmysl potřebám války, v nejkratší době jej přetvořiti a měrou stále rostoucí nahrazovati ničící nástroje, které během těchto jatek národů s ohromnou rychlostí byly spotřebovány. Každá, nebo téměř každá země a to i nejzaostalejší mohla býti na počátku války v držení nejmohutnějších zničujících nástrojů, tj. mohla je dostávati ze zahraničí. Tak tomu bylo také u všech zaostalých zemí; také u Ruska. Válka spotřebuje však velmi rychle svůj mrtvý kapitál a vyžaduje stále jeho obnovy. Válečná schopnost každého z účastníků, kteří se dali strhnouti do víru světového vraždění, dala se oceniti ve skutečnosti dle jeho schopností vytvářeti samostatně za války děla, nástroje a jiné ničící stroje.

Kdyby byla válka rozřešila problém vzájemného poměru sil v nejkratší době, byla by tu teoreticky pro. Rusko možnost uhájiti v zákopech ono místo, které by mělo v zápětí vítězství. Ale válka protahovala se příliš dlouho. A to nestalo se náhodou. Jedině okolnost, že celá mezinárodní politika posledních 50 let byla zařízena na vytvoření tzv. evropské "rovnováhy" sil, tj. na to, aby nepřátelské síly si byly asi tak navzájem rovny, tato okolnost jediná musila - uvážíme-1i moc a sílu moderních měšťáckých národů - propůjčiti válce houževnatý vleklý charakter. A to znamenalo vyčerpání oněch zemí, které byly v hospodářském poměru méně vyvinuty.

Nejsilnějším v ohledu vojenském osvědčilo se Německo pro moc svého průmyslu a pro moderní, nové, racionelní ústrojí jeho průmyslu, které tu trvalo vedle zastaralé státní ústavy. Vyšlo najevo, že Francie se svým z největší části maloměšťáckým hospodářstvím zůstala daleko pozadu za Německem a sama tak mocná koloniální říše jako Anglie prokázala se následkem konzervativnějšího, rutinou ovládaného, charakteru svého průmyslu u srovnání s Německem jako slabší.

Když ruská revoluce postavena byla dějinami před otázku vyjednávání o mír, nepochybovali jsme o tom že při tomto vyjednávání budeme to my, kteří budeme muset zaplatit účet tří a půlleté války, - neučiní-li síla mezinárodního proletariátu mohutný škrt přes účet. Nepochybovali jsme, že v německém imperialismu máme odpůrce, který je skrz naskrz proniknut vědomím své kolosální síly, oné síly, která se tak zjevně projevila průběhem nynější války. Všechny ony úvahy buržoasních klik, že bychom byli nepoměrně silnější, kdybychom toto jednání byli vedli společně s našimi spojenci, jsou v základě vzato nedostatečné.

Abychom mohli v neurčité budoucnosti společně s našimi spojenci vésti vyjednávání, byli bychom musili především společně se spojenci válku dále vésti. Jelikož však země byla vyčerpána a oslabena musilo právě pokračování ve válce, a nikoliv konec války, zemi ještě více oslabovati a vyčerpati. Tak bychom musili pak válku likvidovat za podmínek, které by byly pro nás ještě nepříznivější. Kdyby bylo dokonce vyšlo najevo, že onen tábor, do něhož Rusko bylo vehnáno mezinárodními kombinacemi carismu a buržoasie, onen tábor, v jehož čele stojí Velká Britanie, - kdyby bylo vyšlo najevo, že tento tábor vyšel z války jako vítěz, - uvažujme na okamžik o tomto dnes málo pravděpodobném výsledku, pak by to ještě nikterak neznamenalo, že také naše země by byla vyšla vítěznou. Neboť při onom dalším pokračování války bylo by Rusko musilo také uvnitř vítězného tábora dohody, státi tu ještě vyčerpanější, ještě zpustošenější, než již nyní jest.

Pánové tohoto tábora, tj. Anglie a Amerika, byli by se zřetelem na naši zemi použili týchž metod, jaké během mírového jednání projevilo Německo. Při ocenění politiky imperialistických zemí bylo by nesmyslným a čirým dětinstvím, kdybychom se nechali vésti jinými úvahami, než úvahami holých zájmů hrubé moci. Jestliže tedy jako země, stojíme nyní před tváří světového imperialismu oslabeni, nejsme oslabeni proto, že jsme se vytrhli z ohnivého kruhu války, a k tomu ještě osvobodili z oběti mezinárodních válečných závazků - ne, my jsme oslabeni politikou carismu a měšťáckých tříd, onou politikou, proti níž jsme bojovali jako revoluční strana jak před válkou, tak za nynější války. Vzpomeňme si, soudruzi, za jakých okolností naše delegace odebrala se posledně přímo ze schůzí třetího Všeruského sjezdu sovětů do Brestu Litevského. Tehdá podávali jsme vám zprávu o stavu jednání a požadavcích našich odpůrců. Tyto požadavky směřovaly, jak se pamatujete, k maskovaným nebo lépe polomaskovaným choutkám anekčním k anexi Litvy, Kuronska, části Lotyšska a ostrovů Moonsundských a k poloskryté kontribuci, kterou jsme tehdy odhadovali na 6-8, ba dokonce l0 miliard rublů. Během přestávky ve vyjednávání, která trvala deset dní, došlo v Rakousko-Uhersku k ohromnému vření a propukaly dělnické stávky.

Tyto stávky znamenaly prvé uznání naší metody vedení mírového vyjednávání, prvé uznání, kde jsme čelili proletariátem ústředních mocností anekčním požadavkům německého militarismu. Jak ubohým zdálo se naproti tomu tvrzení měšťáckého tisku, že jsme potřebovali dva měsíce dlouhého jednání s Kühlmannem, abychom zvěděli, že německý imperialismus klade lupičské podmínky. Ne, to jsme věděli předem. Ale pokoušeli jsme se z jednání se zástupci německého imperialismu učiniti prostředek k posile oněch sil, které bojovaly proti německému imperialismu. Neslibovali jsme, že při tom provedeme zázraky, ale tvrdili jsme, že cesta, kterou jdeme, je jediná cesta, která zbývá revoluční demokracii, aby si zabezpečila možnost dalšího vývoje.

Dlužno stěžovati si na to, že proletariát jiných zemí, obzvláště ústředních mocností, nastupuje příliš pomalu cestu zjevného revolučního boje. - Zajisté. Tempo jeho vývoje musí námi býti považováno za příliš pomalé, - ale přes to došlo v Rakousko-Uhersku k hnutí, které se rozšířilo po celé zemi a které bylo bezprostředním a přímým ohlasem jednání v Brestu Litevském. Když jsem odtud odjížděl, mluvili jsme o tom, že nemáme žádné příčiny k domněnce, že tato stávková vlna smete v Rakousku a Německu militarismus. Kdybychom byli o tom přesvědčeni, pak bychom přirozeně velmi rádi dali slib, který jisté osoby z našich úst očekávaly, že totiž za žádných okolností separátní mír s Německem neuzavřeme. Pravil jsem již tehdy, že takový slib dáti nemůžeme - neboť to by znamenalo převzíti závazek, potříti německý militarismus. Záruku takového vítězství však my nemáme. A jelikož jsme se nemohli zavázati, že vzájemné vztahy mezinárodních sil v nejkratší době změníme, učinili jsme otevřené a poctivé prohlášení, že revoluční vláda za jistých okolností může se cítiti donucena přistoupiti na anekční mír. Úpadek této vlády musil by počíti v tom okamžiku, kdy by se pokusila před svým vlastním lidem skrývati loupežný charakter tohoto míru, - ne však tehdy, když v průběhu boje vidí se nucena takový mír přijmouti.

Současně však poukázali jsme na to, že se odebíráme do Brestu Litevského k pokračování v jednání o mír za podmínek, které se pro nás zřejmě lepšily, ale pro naše nepřátele zhoršovaly. Sledovali jsme toto hnutí v Rakousko-Uhersku a mnoho mluvilo se o tom - na ně se odvolávali také sociálnědemokratičtí poslanci v německém říšském sněmu, - že také Německo nalézá se v předvečer takových událostí. Naplněni takovou nadějí, odcestovali jsme a již v prvých dnech našeho pobytu v Brestu přineslo nám rádio přes Vilno prvé zprávy o tom, že v Berlíně propuklo ohromné stávkové hnutí, které právě tak jako v Rakousko-Uhersku mělo přímou a bezprostřední spojitost s průběhem jednání v Brestu. Jak tomu však velmi často je, dialektikou třídního boje musily právě ohromné dimense tohoto proletářského hnutí - jaké Německo ještě nikdy nevidělo - sraziti majetné třídy ještě v těsnější semknutost a k ještě větší nesmiřitelnosti. Německé vládnoucí třídy prosyceny jsou dostatečně silným pudem sebezachování, aby si byly jasny o tom, že v situaci, v jaké jsou, hnány svými vlastními masami lidu - že všechny, byť i jen částečné ústupky, znamenaly by kapitulaci před ideu revoluce. A z toho důvodu Kühlmann po prvém období bezhlavosti, kdy úmyslně jednání protahoval, žádné schůze nestanovil, nebo je promarňoval vedlejšími formálními otázkami, jakmile stávka byla likvidována a on se mohl přesvědčiti, že v dané chvíli nehrozí jeho pánu již žádné nebezpečí na životě, nabyl zase svého tónu úplné sebejistoty a zdvojnásobené útočnosti.

Naše jednání komplikováno bylo účastí kyjevské Rady na vyjednáváni. Podávali jsme o tom zprávu již posledně. Delegace kyjevské Rady vynořila se v okamžiku, kdy Rada v Ukrajině tvořila poměrně silnou organizaci a kdy nebylo lze ještě předvídati výsledek boje. Právě v tomto okamžiku učinili jsme Radě oficielně návrh, aby s námi uzavřela určitou smlouvu, přičemž jako podmínku takové smlouvy stanovili jsme jeden požadavek: aby rada označila Kaledina a Kornilova za kontrarevolucionáře a aby nám nebránila, je oba potírat. Delegace kyjevské Rady přibyla do Brestu právě v okamžiku, kdy jsme doufali docíliti s ní, jak zde, tak onde, dohody. Také tu jsme prohlásili, že dokud budou uznáváni lidem Ukrajiny, že bychom považovali za možno, připustiti je jako samostatné účastníky na jednání. Ale čím dále se rozvíjely události na půdě Ruska a Ukrajiny, čím hlubší byl rozpor mezi nižšími vrstvami Ukrajiny a Radou, tím větší byla povolnost Rady uzavříti s vládami ústředních mocností jakýkoliv mír a v případě nezbytí přivolati německý militarismus, aby se vmísil do vnitřních záležitostí ruské republiky, aby Radu podepřel proti ruské revoluci.

9. února nového letopočtu dověděli jsme se, že mírová jednání vedená za našimi zády mezi Radou a ústředními mocnostmi byla podepsána. 9. únor je den narozenin bavorského prince Leopolda, a jak je v monarchistických zemích obvyklo, byl pro tento slavný historický akt, nevím, zdali se svolením kyjevské Rady, vyhlédnut tento slavnostní den. Generál Hoffmann salutoval na počest Leopolda Bavorského, když se byl dotázal u kyjevské Rady na svolení k této oslavné střelbě - jelikož dle mírové smlouvy Brest Litevský připadl Ukrajině. Události vzaly pak takový průběh, že ve chvíli, kdy generál Hoffmann kyjevskou Radu žádal o svolení, aby směl vypáliti ony rány z děl, Radě po odjezdu z Brestu Litevského nezbylo již mnoho území. Na základě depeší, které jsme obdrželi z Petrohradu, uvědomili jsme delegaci ústředních mocností oficielně, že kyjevská Rada již neexistuje - okolnost, která pro průběh mírového jednání nemohla býti nijak podružná. Navrhli jsme hraběti Czerninovi, aby vyslal své zástupce do Ukrajiny v průvodu našich důstojníků, aby se mohli přesvědčiti, zdali jeho mírový partner, kyjevská Rada existuje nebo neexistuje. Zdálo se, jako by Czernin co nejochotněji na to vešel. Když jsme mu však předložili otázku, znamená-li to také, že smlouva s kyjevskou delegaci nebude podepsána, dokud jeho vyslanci se nevrátí, tu jat byl pochybnostmi a nabídl se, že se u Kühlmanna na to optá. Po dotazu dal nám však zápornou odpověď. To bylo 8. února - 9. musili míti podepsanou smlouvu; to nestrpělo žádného odkladu. Nejen pro den narozenin prince Leopolda Bavorského, nýbrž také z důležitějšího důvodu, který Kühlmann nepochybně jasně Czerninovi vyložil: "Kdybychom nyní měli vyslati své zástupce do Ukrajiny, mohli by se konec konců vskutku přesvědčiti, že Rada již neexistuje a pak bychom měli výhradně a jedině před sebou Všeruskou delegaci a to by naše vyhlídky jednání zhoršovalo... " Se strany rakousko-uherské delegace mluvilo se k nám takto: "Opusťte půdu zásad, postavte otázku na praktičtější základnu a pak německá delegace nechá s sebou mluvit."

Němcům není možno pokračovati ve válce jen pro Moonsundské ostrovy, kdybyste tento požadavek konkrétně postavili... " My jsme odpovídali: "Dobrá, jsme rádi ochotni přezkoušeti povolnost svých kolegů z německé delegace. Až dosud jsme vyjednávali o právu sebeurčení Litevců, Poláků, Livonců, Lotyšů, Estonců a jiných a při všech těchto otázkách jsme zjistili, že o právu sebeurčení nemůže býti řeči. Nyní tedy uvidíme, jak se stavíte k právu ještě jednoho národa, totiž ruského, jaké jsou vaše úmysly a plány vojenskostrategické povahy, které se skrývají za vaším obsazením ostrovů Moonsundských. Neboť ostrovy Moonsundské jako součástka neodvislé estonské republiky i jako vlastnictví federativní ruské republiky, mají význam obranný. V rukou Německa však nabývají ceny ofensivní a ohrožují vlastní životní středisko naší země, obzvláště Petrohrad." Ale Hoffmann nevešel přirozeně na nejmenší ústupky. Tu nadešla hodina rozhodnutí. Válku prohlásiti jsme nemohli. Byli jsme příliš slabí. Armáda ztratila svou vnitřní souvislost. K záchraně naší země, k překonání rozkladu musili jsme obnoviti zase vnitřní spojitost pracujících mas. Toto psychologické pouto může vytvořeno býti jen cestou produktivní práce na polích, v továrnách a v dílnách. Musíme pracujícím masám, které vydány byly ohromnému utrpení a katastrofálním zkouškám války, dáti možnost jíti zase na svá pole a do svých továren, kde se zase shledají a svou prací budou se moci upevniti a jen tak můžeme vytvořiti vnitřní kázeň. To jest jediné východisko pro zemi, která nyní odpykává hříchy carismu a buržoasie. My jsme nuceni vzdáti se této války, a my odvádíme armádu z jatek. Současně však prohlašujeme před tváří německého militarismu: Mír, který nám vnucujete, je mír násilnický a loupežný. Nehodláme připustiti, abyste Vy, páni diplomaté, mohli říkati německým dělníkům: Vy jste požadavky naše nazývali výbojem a anexemi, ale hleďte: my Vám přinášíme pod těmito požadavky podpis ruské revoluce! - Ano, my jsme slabí, my nemůžeme nyní vésti válku, ale my máme dosti revolučních sil, abychom ukázali, že my z dobré vůle nedáme svůj podpis na smlouvu, kterou píšete Vy svým mečem na těle živých národů. My odpíráme své podpisy! Myslím, že jsme jednali správně, soudruzi! Soudruzi! Nechci tvrdit, že je skončen útok Německa na nás - takové tvrzení bylo by příliš odvážné, když si uvědomíme sílu imperialistické strany v Německu.

Mám však za to, že stanovisko, které jsme zaujali v této otázce, značnou měrou německému militarismu útok ztěžuje. Co však, kdyby nás Německo přes to napadlo? Na to můžeme říci jen jedno: je-li možno v naší zemi, která je vyčerpána a v zoufalém stavu, podnítiti odvahu revolučních a života schopných živlů, je-li možný u nás boj za ochranu naší revoluce a jeviště této revoluce, pak je to možno jen následkem situace, která byla nyní vytvořena jako výsledek našeho vystoupení z války a našeho odepření podepsat mírovou smlouvu.

Druhá válka a podpis mírové smlouvy

V prvých dnech po přerušení mírového jednáni kolísala německá vláda a nevěděla, jakou cestou se dát. Politikové a diplomaté domnívali se, jak se zdá, že hlavní věci je dosaženo, a že není nějakého důvodu honiti se za našimi podpisy. Vojenská strana byla však na každý pád ochotna rozraziti rámec, v který německá vláda nakreslila smlouvu brestlitevskou. Profesor Kriege, účastník německé delegace, pravil k členu naší delegace, že o nějakém postupu německých vojsk do Ruska nemůže býti za daných okolností řeči. Hrabě Mirbach, který tehdy stál v čele německé mise v Petrohradě, odcestoval do Berlína s ujištěním, že dorozumění ohledně výměny válečných zajatců je úplně zajištěno.

Ale to nebránilo nikterak generálu Hoffmannovi pátý den po skončení vyjednávání v Brestu, aby prohlásil klid zbraní za ukončený. Při tom byla sedmidenní výpovědní lhůta počítána postnumerandu, tedy od poslední schůze v Brestu Litevském. Bylo by jistě zbytečné na tomto místě se rozplývati morálním rozhořčením nad touto ničemností. Celek hodí se výborně do všeobecného rámce diplomatické a vojenské morálky vládnoucích tříd.

Nový německý postup dál se za okolností, které pro Rusko byly zrovna smrtelné. Namísto vyjednané týdenní výpovědi dostali jsme výpověď dvoudenní. Tato okolnost zvětšila ještě paniku mezi armádou, která se beztak nalézala ve stavu chronického rozkladu. O nějakém odporu nemohlo býti téměř žádné řeči. Vojáci nemohli věřit, že Němci, když jsme prohlásili vojenský stav za skončený, budou dále útočit.

Panický ústup paralyzoval i vůli oněch jednotlivých oddílů, které byly ochotny zahájiti boj. V dělnických čtvrtích Petrohradu a Moskvy dosáhlo rozhořčení proti zrádnému a vpravdě loupežnému postupu Němců nejvyššího stupně. Dělníci byli v oněch vzrušených dnech ochotni po desetitisících vstupovati do armády. Organizační stránka byla však velmi zaostalá. Jednotlivé čety, které byly plny nadšení, byly by se musily při první vážné srážce s pravidelnými německými vojsky přesvědčiti o své nedostatečnosti. Z toho vyplýval stav pokleslosti mysle v dalším průběhu. Stará armáda byla dávno již smrtelně zasažena a rozkládala se v jednotlivé oddíly, tarasíc všechny cesty a všechny dopravní uzle. Při všeobecném vyčerpání země a strašně zpustošeném stavu průmyslu mohla nová armáda vznikati jen příliš pomalu. Jediná vážná překážka na cestě německého postupu byl prostor...

Pozornost rakousko-uherské vlády byla obrácena hlavně k Ukrajině. Rada obrátila se se svou delegací na vlády ústředních mocností s přímou prosbou o vojenskou pomoc proti sovětům, které zatím dobyly vítězství na celém území. Tímto způsobem maloměšťácká demokracie Ukrajiny ve svém boji proti třídě dělníků a chudých rolníků otevřela dobrovolně dveře cizáckému vpádu.

Současně žádala vláda Svinhufvudova pomoc německých bajonetů proti finskému proletariátu. Německý militarismus převzal zjevně před tváří celého světa úkol popravčího dělnické a rolnické revoluce Ruska.

V řadách naší strany vznikly ostré debaty o tom, zdali za daných okolností máme se podrobiti německému ultimatu a podepsati novou smlouvu, která - o tom nikdo z nás nepochyboval - stanoviti bude nesrovnatelně těžší podmínky než ony, které nám byly uloženy v Brestu Litevském. Zástupci jednoho směru byli mínění, že momentálně se zřetelem na ozbrojené vmíšení se Němců do vnitřních bojů na půdě republiky nemá smyslu vytvořiti pro jednu část Ruska mírový stav a setrvati v pasivitě, když na jihu a na severu německá vojska zřizují režim měšťácké diktatury. Druhý směr, v jehož čele stál Lenin, shledával, že každý odklad, i sebekratší oddech, bude míti svrchovaný význam pro vnitřní upevnění a stupňování schopnosti obrany Ruska. Když před celou zemí a před celým světem tak tragickým způsobem projevila se naše neschopnost, v daném okamžiku zabrániti vpádu nepřátel, musilo uzavření míru považováno býti za akt, který nám byl vnucen tvrdým zákonem poměru sil. Bylo by dětinskosti, dáti se tu vésti jedině abstraktní revoluční morálkou. Úkolem není ve vší cti padnout, úkolem je nakonec zvítězit. Ruská revoluce chce žíti, musí žíti, a je povinna, všemi jí po ruce jsoucími prostředky vyhnouti se boji, který je nad její síly a získati tak čas - v očekávání, že revoluční hnutí západní Evropy přispěje jí na pomoc.

Ještě se nalézá německý imperialismus v tuhém souboji s militarismem Anglie, Francie a Ameriky. Jen proto je uzavření míru mezi Ruskem a Německem možné. Tato situace musí býti využitkována. Blaho revoluce - toť nejvyšší příkaz. Musíme přijmouti mír, který, nejsme s to odmítnouti. Musíme si zabezpečiti přestávku k oddechu, abychom jí využíti mohli k usilovné práci uvnitř země, a obzvláště k vytvoření armády.

Na sjezdu komunistické strany zvítězili rovněž tak jako na 4. sjezdu sovětů přívrženci uzavření míru. K nim připojili se mnozí, kdož v lednu považovali ještě za nemožno podepsati smlouvu Brest-Litevskou. "Tehdy" - pravili - "byl by náš podpis anglickými a francouzskými dělníky považován za ubožáckou kapitulaci bez pokusu o boj. I nejničemnější insinuace anglických a francouzských šovinistů o tajných úmluvách sovětské vlády s Němci byly by - pro případ, že bychom byli mírovou smlouvu podepsali - v jistých kruzích západoevropských dělníků docházely víry. Když jsme se však vzepřeli podepsati mírovou smlouvu, po novém německém postupu, po našich pokusech, abychom ho zadrželi, a když naše vojenská slabost s děsivou nepochybností projevila se před celým světem, neodváží se nikdo již vytýkati nám kapitulaci bez boje."

Brest-Litevská smlouva byla podepsána a ratifikována ve svém druhém zostřeném znění. Zatím na Ukrajině a ve Finsku pokračovali pacholci katů ve svém díle, ohrožujíce čím dále tím více vlastní životní středisko Velké Rusi. Tímto způsobem otázka samé existence Ruska jako samostatné země spojena je ode dneška neodlučitelně s otázkou evropské revoluce.

Závěr

Když se naše strana zmocnila vlády, znali jsme předem všechny obtíže, jimž jdeme vstříc. V hospodářském ohledu byla země válkou vyčerpána do krajnosti. Revoluce rozbořila starý administrativní aparát, aniž by měla času, vybudovati pro jeho vystřídání nový. Miliony pracovních sil byly následkem války, trvající tři dlouhá léta, vytrženy ze svých hospodářských buněk a byly deklasovány a psychicky vykořeněny. Ohromný vojenský průmysl na nedostatečně přichystaném hospodářském základě pohlcoval životní šťávy lidu.

Demobilizace tohoto průmyslu byla spojena s největšími obtížemi. Zjevy hospodářské a politické anarchie šířily se daleko široko po zemi. Ruští sedláci byli během staletí elementárním způsobem přikováni k sobě barbarskou disciplinou země a se shora spěchováni železnou disciplinou carismu. Hospodářský vývoj podvrátil disciplinu první, revoluce zničila druhou. V psychologickém ohledu znamenala revoluce mezi masami sedláků procitnutí lidské osobnosti.

Anarchistické formy tohoto procitání jevily se po předcházející porobě jako nevyhnutelný následek. K ustavení nového řádu, který spočívá na kontrole výroby pracujícími, dospěti lze jedině cestou stalého a vnitřního vyřazování anarchistických jevů revoluce.

Na druhé straně však nechtějí majetné třídy, i když jsou od vlády zatlačeny, vzdáti se svých pozic bez boje. Revoluce nadhodila nejradikálnějším způsobem otázku soukromého vlastnictví půdy a výrobních prostředků, tj. života a smrti vykořisťující třídy. V politickém ohledu znamená to rozhořčený, nepřetržitý, brzy utajený, brzy zjevný občanský boj. Občanská válka živí však sama o sobě nevyhnutelně všechny anarchistické tendence ve hnutí dělnických mas. Za úpadku průmyslu, finančního hospodářství, dopravních prostředků a zásobování kladla delší dobu trvající občanská válka ohromné překážky v cestu každé produktivní organizační práci. Nehledíc k tomu, má sovětská vláda právo, s plnou důvěrou hleděti vstříc budoucnosti. Jen přesné spočítání všech důchodů země, jen racionelní, to jest všeobecným plánem diktovaná organizace výroby, jen rozumný a úsporný příděl všech výrobků může zemi zachrániti. A to znamená socialismus. Buď definitivní úpadek na stupeň kolonie, nebo socialistická obroda - to je alternativa, před kterou je země naše postavena.

Válka podminovala půdu celého kapitalistického světa. V tom je naše nepřemožitelná síla. Imperialistický kruh, který nás svírá, bude rozražen proletářskou revolucí.