Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Lev Trockij
Ruská revoluce
Část III.
Utvoření sovětů lidových komisařů
V Petrohradě vítězství bylo úplné. Vláda nalézala se načisto v rukou vojensko-revolučního výboru. Vydali jsme první dekrety o odstranění trestu smrti, o nových volbách armádních výborů atd. Tu se ukázalo, že jsme byli odříznuti od venkova. Vyšší vrstvy železničních, poštovních a telegrafních úředníků byly proti nám. Armádní výbory, městské rady a zemstva bombardovaly dále ústav Smolný hrozivými telegramy, v nichž vyhlašovaly nám přímo válku a slibovaly, že s námi, buřiči, budou v nejkratší době hotovy. Naše depeše, dekrety a prohlášení nedošly na venkov, jelikož petrohradská telegrafní agentura zdráhala se nás podporovati. V této atmosféře odloučenosti hlavního města od ostatní země vznikaly a šířily se znepokojivé a děsivé zprávy velmi snadno.
Když měšťácký a zprostředkující tisk mohl se přesvědčiti o tom, že sovět má skutečně moc, že stará vláda byla zatčena a v ulicích Petrohradu že vládli ozbrojení dělníci, počala proti nám kampaň v pravdě nedostižitelného zuření. Nebylo lži a pomluvy, kterou by tento tisk nebyl dal do oběhu proti vojensko-revolučnímu výboru, jeho ředitelům a komisařům.
26. října konala se přes den schůze petrohradského sovětu za účasti delegátů všeruského sjezdu, členů posádkové porady a četných straníků. Zde poprvé po čtyřměsíční přestávce vystoupili Lenin a Zinověv, uvítáni bouřlivými ovacemi. Radost nad dobytým vítězstvím kalena však byla obavou, jak země přijme tento převrat a zda-li sověty vládní moc skutečně udrží.
Večer konala se závěrečná schůze sovětského sjezdu. Lenin předložil dva dekrety: o míru a rozdělení země. Oba byly po krátké poradě jednomyslně přijaty. V téže schůzi byla utvořena nová ústřední vláda ve formě sovětu lidových komisařů. Ústřední výbor naší strany pokusil se docíliti dohody s levými sociálními revolucionáři. Bylo jim nabídnuto, aby se zúčastnili vytvoření vlády sovětů. Kolísali a odvolávali se na to, že podle jejich mínění vláda musí míti koaliční charakter v rámci sovětských stran. Ale menševici a praví sociální demokrati přerušili se sovětským sjezdem všechny styky, neboť považovali za nutnou koalici se stranami protisovětskými. Nám nezbývalo, než nechati levé sociální revolucionáře, aby přemlouvali svého souseda napravo k návratu do tábora revoluce; ale pokud se zabývali tímto beznadějným počínáním, považovali jsme se za povinna svaliti celou odpovědnost za vládu úplně na naši stranu. Listina lidových komisařů složena byla výhradně z bolševiků. V tom bylo rozhodně jisté politické nebezpečí: přechod byl příliš příkrý - pomysleme jen na to, že vůdcové této strany do posledního dne byli podle §108. v obžalobě pro zemězradu. Ale nebylo jiné volby. Ostatní sovětské strany kolísaly a vymykaly se odpovědnosti: daly přednost tomu, že zaujaly vyčkávací stanovisko. Naposled nepochybovali jsme již o tom, že naše strana jediná bude s to, aby vytvořila revoluční vládu.
První dny nové vlády
Dekrety o rozdělení země a o míru, potvrzené sjezdem, vytištěny byly v ohromném nákladu a rozšířeny byly po celé zemi delegáty, kteří přibyli z vesnic, jakož i agitátory, které jsme vyslali na venek a do zákopů. Současně postupovaly práce s organizací a ozbrojováním rudé gardy. Spolu se starou posádkou a námořníky nesla ona těžké břímě dozorčí služby. Sovět lidových komisařů dobyl jedné vládni instituce po druhé, narážel však všude na pasivní resistenci vyššího a středního úřednictva. Dřívější sovětové vlády vynaložily všechny své síly, jen aby v těchto vrstvách nalezly oporu a aby organizovaly sabotáž nové vlády. Naši nepřátelé byli přesvědčeni, že jedná se vskutku jen o episodu, že sovětská vláda zítra, pozítří nebo nejdéle v osmi dnech bude svržena ... V ústavu Smolném scházeli se zatím první zahraniční konsulové a členové vyslanectev, hnáni právě tak naléhavými denními záležitostmi jako zvědavostí. Dopisovatelé přispěchali se svými zápisníky a fotografickými aparáty. Všichni měli na pilno prohlédnouti si novou vládu, neboť všichni byli přesvědčeni, že o několik dnů později bude již pozdě.
V městě vládl úplný klid. Námořníci, vojáci a rudí gardisté chovali se v prvých dnech s vynikající kázní a opírali co nejlépe režim strohého revolučního řádu.
V táboře našich nepřátel vznikala obava, že "episoda" by mohla trvati příliš dlouho; současně ve všem spěchu byla chystána organizace prvého úkladu proti nové vládě. Iniciativa připadla sociálním revolucionářům a menševikům. V minulém období ani nechtěli ani se neodvážili převzíti celou moc do svých rukou. Spokojovali se tím, že podle provizorní politické situace funkcionovali v koaliční vládě jako pomocníci, kritikové, dobře smýšlející odhalovači a obhájci buržoasie. V době kdekterých voleb svolávali co nejsvědomitěji kletby na hlavu liberální buržoasie, aby potom právě tak svědomitě se s ní spojovali ve vládě. Během šesti měsíců revoluce dopracovali to s touto politikou tak daleko, že definitivně ztratili důvěru lidových mas a armády.
Říjnové povstání vzalo jim naráz státní aparát. Ještě včera považovali se za pány situace; vůdcové bolševiků, jimi pronásledovaní, žili ilegálně a skrývali se zcela tak, jako v době carismu. A dnes měli bolševici v rukou vládní moc, kdežto ministři včerejška - prostředníci a jejich spolupracovníci - byli odstrčeni stranou a naráz ztratili jakýkoli vliv na další vývoj událostí. Sociální revolucionáři a menševici nechtěli a nemohli věřiti, že tento náhlý převrat znamená začátek nové éry. Chtěli věřiti a nutili se věřiti, že prý jde o náhodu, o nedorozumění, které může býti odstraněno několika energickými řečmi a vysvětlujícími články. Ale každou hodinou naráželi na stále nepřekonatelnější překážky. Odtud pochází také jejich slepá, vpravdě šílená nenávist proti nám.
Měšťáčtí politikové neriskovali přirozeně odvážit se do ohně. Nastrčili za sebe sociální revolucionáře a menševiky, kteří v boji proti nám vynaložili všechnu energii, jíž se jim nedostávalo, když tvořili stranu polovlády. Jejich orgány rozšiřovaly stále nehorázné pověsti a pomluvy. Jménem jejich vycházely proklamace, které obsahovaly přímou výzvu, aby nová vláda byla svržena. Organizovaly také úředníky za účelem sabotáže a praporčíky za účelem vojenských útoků.
27. a 28. října dostávali jsme stále ještě od armádních výborů, od městských rad, zemstev a vedoucích institucí svazu železničářů ustavičné telegrafické vyhrůžky. Něvský prospekt, hlavní dopravní tepna buržoasie hlavního města, byl stále živější. Měšťácká mládež probouzela se ze zkoprnění a - podněcována tiskem - prováděla na Něvském prospektu stále větší agitaci proti sovětské vládě. Za pomoci měšťáckého publika odzbrojili praporčíci jednotlivé rudé gardisty. V odlehlých ulicích byli rudí gardisté a námořníci prostě odstřelováni. Skupina praporčíků zmocnila se telefonní centrály. Z téže strany podniknuty byly pokusy zmocniti se telegrafního úřadu a pošty. Konečně bylo nám hlášeno, že tři pancéřová auta padla do rukou nějaké nám nepřátelské vojenské organizace.
Měšťácké živly zvedaly zřejmě hlavu. Noviny oznamovaly, že uhodila naše poslední hodina. Našinci zadrželi několik tajných rozkazů, ze kterých vycházelo najevo, že proti petrokradskému sovětu byla vytvořena bojovná organizace, v jejímž středu stál tzv. "Výbor na ochranu revoluce" - výbor, který stvořen byl městskou radou a ústředním výborem starého složení. Tu i tam dominovali praví sociální revolucionáři a menševici. Tomuto výboru dali se do služeb praporčíci, studenti a mnoho kontrarevolučních důstojníků, kteří za zády prostředníků chtěli sovětům zasaditi smrtelnou ránu.
Povstání praporčíků z 29. října
Opěrným bodem protirevoluční organizace byly školy praporčíků a "inženýrský zámeček", v nichž shromážděn byl dosti značný počet zbraní a válečných potřeb, a odkud vycházely úklady proti revoluční vládě.
Vojska rudých gardistů a námořníků obklopila školy praporčíků, vyslala tam vyjednavače a žádala vydání zbraní. Odpovědí byla střelba. Obléhající stáli nerozhodni kolem; kolem nich shromažďovalo se obecenstvo a tu a tam byli pasanti zasaženi zbloudilými kulemi z oken. Srážky nabývaly nerozhodného rázu, protahovaly se, což hrozilo revolučnímu vojsku demoralisací. Musila býti učiněna nejrozhodnější opatření. Úkol odzbrojiti praporčíky svěřen byl veliteli petropavelské pevnosti důstojníku B. Obklíčil školy praporčíků, dal vyjeti pancéřovým autům a dělostřelectvu a praporčíkům dal ultimátum, aby se vzdali, majíce na rozmyšlenou deset minut. Z oken bylo odpověděno novou střelbou. Po desíti minutách dal B. rozkaz, aby zahájena byla palba z děl. Hned první rány vyrazily zející průlom, Praporčíci se vzdali, ačkoliv mnozí z nich snažili se zachrániti také útěkem a ještě na útěku stříleli kolem sebe. Tak vyvoláno bylo rozhořčení, které provází každou občanskou válku. Jistě, že námořníci, spáchali na některých praporčících ukrutnosti. Měšťácký tisk vytýkal potom námořníkům a sovětské vládě nelidskost a brutální zvířeckost.
Zamlčel však, že státní převrat z 25. až 26. října proveden byl bez jediného výstřelu a bez jediné oběti, a že jen kontrarevoluční komplot, organisovaný buržoasií a její mladou generací proti dělníkům, vojákům a námořníkům, vnesl žár do občanské války. Musil vésti k nevyhnutelným krutostem a obětem. 29. říjen způsobil v náladě petrohradského obyvatelstva náhlý obrat. Události nabyly tragičtějšího rázu a současně naši nepřátelé pochopili, že věc je mnohem vážnější než měli za to, a že sovět naprosto nepomýšlí na to, aby se vzdal dobyté vládní moci na rozkaz kapitalistického tisku a praporčíků.
Vyčišťování Petrohradu od kontrarevolučních hnízd dálo se s velikou intensitou. Praporčíci byli téměř veskrze odzbrojeni, účastníci komplotu zatčeni, převezeni do petropavlovské pevnosti nebo odvezeni do Kronštadtu. Časopisy, které veřejně vyzývaly k povstání proti sovětské vládě, byly potlačeny. Proti několika vůdcům bývalých sovětských stran, jejichž jména figurovala na zachycených kontrarevolučních provoláních, byly vydány zatýkací rozkazy. Vojenský odpor hlavního města byl definitivně zlomen.
Nyní nadešel vleklý a vyčerpávající boj proti stávkujícím úředníkům, technikům, zřízencům atd. Tyto živly, které dle odměny práce patřily z největší části k utlačeným třídám lidu, tvořily následkem svých existenčních podmínek a své psychologie přívěsek měšťácké společnosti. S plnou důvěrou sloužily státu, když v čele státu stál carismus. Sloužily tomuto státu i nadále, když vládní moc přešla do rukou imperialistické buržoasie. Se svými vědomostmi a technickými schopnostmi přešly v následujícím období revoluce jako dědictví na koaliční vládu. Když však vzbouření dělníci, vojáci a rolníci zatlačili vykořisťující vrstvy od státního vesla a učinili pokus, převzíti řízení státu do vlastních rukou, tu postavili se úředníci a zřízenci na zadní nohy a odpírali nové vládě jakoukoliv podporu. Čím dále, tím více rozmáhala se tato sabotáž, jejímiž organizátory byli hlavně sociální revolucionáři a menševici, kteří živeni byli z finančních prostředků bank a dohodových vyslanectev.
Kerenského pochod na Petrohrad
Čím solidněji trvala sovětská vláda v Petrohradě, tím více skládaly měšťácké skupiny své naděje ve vojenskou pomoc z venčí. Petrohradská telegrafní agentura, železniční telegraf a radiotelegrafická stanice Carského Sěla přinášely ze všech stran zprávy o ohromných vojenských silách, které postupují na Petrohrad, aby zdolaly tam povstalce a nastolily řád. Kerenský uprchl na frontu a měšťácké noviny psaly, že vede z fronty nesčetná vojska proti bolševikům. My jsme byli od země odříznuti, telegraf odpíral nám své služby. Ale vojáci, kteří po celých stech z rozkazů svých pluků, divizí a sborů, denně k nám přicházeli, mluvili ustavičně: "Nebojte se fronty, ta je úplně na vaší straně, učiňte jen opatření a my vám pošleme, musí-li to být, ještě dnes divizi nebo sbor na pomoc." V armádě dálo se totéž, co všude: Spodní vrstvy byly s námi, vrchní proti nám. Tyto měly však celý vojensko-technický aparát v rukou. Jednotlivé části armády, čítající miliony, byly od sebe odděleny. Byli jsme odříznuti od armády a celé země. Nehledě na to, šířila se zvěst o sovětské vládě v Petrohradě a jejích dekretech nezadržitelně po celé zemi a budila místní sověty k povstání proti staré vládě. Zprávy, podle nichž Kerenský postupoval v čele nějakých vojsk proti Petrohradu, zhustily se brzy a nabývaly přesných obrysů. Z Carskoje Sěla dostali jsme zprávu, že přes Lugu postupují oddíly kozáků. V Petrohradě šířeno bylo provolání podepsané Kerenským a generálem Krasnovem, jímž vyzývala se posádka, aby se připojila k vládním vojskům, jež v nejbližších hodinách vtáhnou do Petrohradu. Povstání praporčíků z 29. října bylo v zřejmé souvislosti s podnikem Kerenského, bylo však následkem energické akce z naší strany záhy potlačeno.
Posádce v Carskoje Sěle vydán byl rozkaz: vyzvati blížící se kontingenty kozáků, aby uznaly sovětskou vládu a v případě, že by odepřely, je odzbrojiti. Ale posádka Carskoje Sěla ukázala se pro válečné operace úplně nezpůsobilou. Neměla ani dělostřelectva, ani vůdce; důstojníci stáli nepřátelsky proti sovětské vládě. Kozáci zmocnili se radiostanice Carského Sěla, nejvýznamnější v zemi a dali se na postup. Posádky v Petěrhofu, Carskoje Sělu a Gačině neprojevily ani iniciativy, ani rozhodnosti. Po nekrvavém téměř vítězství v Petrohradě ukolébali se vojíni jistotou, že věc bude se odehrávati nadále právě tak. Že třeba vyslati jen ke kozákům nějakého agitátora, který jim vyloží smysl dělnické revoluce a oni že složí zbraně! Řečmi a sbratřováním překonána byla kontrarevoluční vzpoura Kornilova.
Agitací a plánovitým obsazováním vládních institucí povalena byla - bez jakéhokoliv boje - vláda Kerenského. Těchže metod použili nyní ředitelé Sovětů v Carskoje Sělu a Krasnoje Sělu a Gačině také vůči kozákům generála Krasnova. Ale zde úspěch se nedostavil. Byť i bez odhodlání a nadšení - kozáci přece jen stále postupovali. Jednotlivé kolony blížily se Gačině a Krásnoje Sělu, provokovaly srážky s nečetnými vojsky tamní posádky a odzbrojovaly je. O síle vojsk Kerenského neměli jsme z počátku ani potuchy. Jedni pravili, že generál Krasnov postupuje v čele 10.000 mužů; druzí tvrdili, že jich není více, nežli 1000; listy nám nepřátelské ohlašovaly konečně palcovým písmem, že před Carskoje Sělo stojí dva armádní sbory.
V petrohradské posádce byla rovněž atmosféra nejistoty: právě dobyto bylo nekrvavého vítězství a již mělo se vytáhnouti proti nepříteli, kdoví jak silnému do nových bojů s bůhví jakým výsledkem. V konferencích posádky mluvilo se hlavně o nutností vysílati nové a nové agitátory ke kozákům a vydávati provolání. Vojínům zdálo se takřka nemožným, aby kozáci mohli se dále zdráhati zaujmout totéž stanovisko, které ve svém boji zaujala posádka petrohradská. Přední vojska kozáků dorazila zatím již zcela blízko před Petrohrad a my jsme se chystali na to, že hlavní boj odehraje se v ulicích hlavního města.
Největší rozhodnost projevovali rudí gardisté. Žádali jen zbraně, válečný materiál a vedení. Vojenský aparát byl úplně zanedbán a zkažen, částečně následkem nedbalosti, částečně ze zlého úmyslu. Důstojníci ustoupili do pozadí, mnozí uprchli; pušky byly na jednom místě, náboje na druhém. Ještě hůře bylo postaráno o dělostřelectvo. Děla, lafety, střely - vše to bylo na různých místech, vše musilo se hledáním teprve sháněti. Pluky neměly ani nástrojů zákopnických, ani polních telefonů. Revoluční generální štáb, který snažil se vše to opatřeními se shora uvésti do proudu, narazil na nepřekonatelné překážky, především na sabotáž vojensko-technického personálu.
Usnesli jsme se, obrátit se bezprostředně na pracující třídy. Vyložili jsme jim, že vymoženosti revoluce jsou ve svrchovaném nebezpečí, a že na nich, na jejich energii, iniciativě a obětavosti jedině záleží, zachrání-li se a upevní vláda dělníků a rolníků. Tato výzva korunována byla téměř ihned ohromným praktickým úspěchem. Tisíce dělníků vytáhlo proti armádě Kerenského a počalo vykopávati zákopy. Dělníci muničních továren seřizovali sami děla, opatřili si sami ze skladišť náboje, rekvírovali koně, vyjeli s děly, postavili je, organizovali intendanturu, sháněli benzín, motory a automobily, rekvírovali zásobovací materiál a píci, postavili sanitní train, zkrátka vytvořili celý onen bojovný aparát, který my z revolučního generálního štábu marně jsme se snažili vytvořiti vydanými opatřeními.
Když se v zákrytech objevily tucty děl, byla nálada našich vojáků ihned jiná. Pod ochranou dělostřelby byli ochotni odraziti útok kozáků. V předních liniích stáli námořníci a rudí gardisté. Někteří důstojníci, kteří nám politicky byli cizí, kteří však cítili se připoutáni ke svým plukům, provázeli své vojáky na pozice a řídili jejich akce proti kozákům Krasnova.
Zhroucení dobrodružství Kerenského
Zatím rozšířil telegram v celé zemi a v cizině zprávu, že dobrodružství bolševiků je zlikvidováno, Kerenský že vtáhl do Petrohradu a železnou pěstí obnovil opět pořádek. Současně psal měšťácký tisk v Petrohradě - povzbuzen blízkostí vojsk Kerenského - o úplné demoralizaci v řadách petrohradské posádky a nezadržitelném postupu kozáků, kteří jsou prý opatřeni těžkým dělostřelectvem a prorokoval ústavu Smolnému brzký konec. Hlavní překážkou byl, jak řečeno, nedostatek nacvičeného technického aparátu a nedostatek lidí, kteří by byli s to vésti vojenské akce. Dokonce oni důstojníci, kteří svědomitě doprovázeli své vojáky do zákrytů, odepřeli úřad nejvyššího velitele.
Po dlouhém pátrání a hledání rozhodli jsme se pro tuto kombinaci. Konference posádky zvolila komisi z pěti osob a jí byla svěřena nejvyšší kontrola všech operací proti kontrarevolučním vojskům, která postupovala na Petrohrad. Tato komise dohodla se potom s plukovníkem generálního štábu Muravěvem, který v době Kerenského vlády byl v oposici a nyní z vlastního podnětu nabídl své služby sovětské vládě.
V chladné noci 30. října vyjeli jsme s Muravěvem v automobilu na pozice. Po silnici táhly řady povozů s proviantem, pící a válečným materiálem a dělostřelba. Vše obstarávali dělníci z různých továren. Několikráte zastavily cestou hlídky rudých gard náš automobil a zkoumaly pasírku. Od prvých dnů říjnové revoluce všechny automobily ve městě byly zrekvírovány a bez poukázky Smolného nesměl v ulicích města nebo v okolí projížděti ani jediný automobil. Bdělost rudé gardy je povznesena nad jakoukoliv chválu. Stáli kolem drobných ohňů hodiny s puškou v ruce a pohled na tyto mladé ozbrojené dělníky u hořících dřev ve sněhu byl nejlepším symbolickým obrazem proletářské revoluce.
V pozicích postaveno bylo mnoho děl, nechybělo také střeliva. Rozhodující srážka odehrála se ještě téhož dne mezi Krasnoje Sělo a Carskoje Sělo. Po tuhém dělostřeleckém boji ustoupili kozáci, kteří, dokud nenarazili na žádnou překážku, postupovali vpřed - rychle zpět. Po celou tu dobu byli obelháváni tím, že se jim líčily krutosti a brutality bolševiků, kteří, jak se pravilo, chtějí prý vydati Rusko německému císaři. Namlouvalo se jim, že téměř celá petrohradská posádka čeká na ně s netrpělivostí jako na své osvoboditele. Prvý vážný odpor uvedl jejich řady v úplný zmatek a odsoudil celý podnik Kerenského k ztroskotání.
Ústup vojáků Krasnova umožnil nám zmocniti se radiotelegrafické stanice v Carskoje Sělu. Podali jsme ihned radiolelegram o svém vítězství nad vojsky Kerenského. Naši zahraniční přátelé později s námi sdělili, že německá radiotelegrafická stanice na vyšší rozkaz tento radiotelegram nepřijala. Prvý ohlas říjnových událostí projevil se tímto způsobem ve strachu německé vlády, že by události tyto mohly v Německu samém vyvolati vření. V Rakousko-Uhersku přijata byla část našeho telegramu, a pokud je nám známo, byla tato část pro celou Evropu pramenem informace, že nešťastný pokus Kerenského, strhnouti zase na sebe moc, vzal bídný konec. Mezi kozáky Krasnova počínalo to kvasit. Počali vysílati hlídky do Petrohradu a dokonce oficielní delegáty do Smolného. Tam měli možnost přesvědčiti se o tom, že v hlavním městě panuje úplný pořádek, a že tento pořádek podporován je posádkou, která do posledního muže zasazuje se o sovětskou vládu. Demoralizace mezi kozáky nabývala ostřejších forem, když jim vysvitla celá nesmyslnost jejich počínání, dobýt Petrohradu za pomoci něco více než 1000 mužů jízdy. Posily z fronty, na něž si činili naděje, vůbec se nedostavily. Vojska Krasnova stáhla se do Gačiny. Když jsme se tam druhého dne vydali, byl štáb Krasnova vlastně již zajat jeho kozáky. Naše posádka v Gačině obsadila všechny důležité posice. Kozáci naproti tomu, ačkoli nebyli odzbrojeni, byli pro svůj duševní stav jakéhokoli dalšího odporu neschopni. Přáli si jen ještě jediného: aby byli co možná rychle dopraveni domů, do území Donu, nebo aby směli aspoň odebrati se na frontu.
Palác v Gačině skýtal kuriosní pohled. U všech vchodů stály zesílené hlídky. U vjezdu při bráně bylo dělostřelectvo a pancéřová auta. V komnatách paláce, zdobených drahocennými malbami, usadili se námořníci, vojáci a rudí gardisté. Po stolech z drahého materiálu ležely kusy oděvů vojska, dýmky, prázdné krabičky od sardinek. V jedné z komnat nalézal se štáb generála Krasnova. Po zemi ležely slamníky, čepice, pláště. Zástupce vojensko-revolučního výboru, který nás provázel, vstoupil do štábního pokoje, kolbu pušky nechal s rachotem dopadnout na zem, opřel se o ní a hlásil: "Generále Krasnove, vy a váš štáb jste sovětskou vládou zatčen." U obou dveří postavili se ihned ozbrojení rudí gardisté. Kerenský byl pryč. Byl opět na útěku, jako již jednou ze Zimního paláce. O okolnostech tohoto útěku podal Krasnov písemnou zprávu, která datována jest 1. listopadu. Uvádíme zde tento zajímavý dokument, aniž bychom co vypouštěli:
První listopad 1917, 7 hodin večer.
O třetí hodině odpoledne povolal mne dnes k sobě nejvyšší velitel (Kerenský). Byl velmi vzrušen a nervózní.
"Generále," pravil mi, "zradil jste mne... Vaši kozáci zde praví s určitostí, že mne zatknete a vydáte námořníkům."
"Ano," odvětil jsem, "mluví se o tom, a vím, že nikde nepřijmou vás s účastí."
"Ale důstojníci, mluví ti rovněž tak?"
"Ano, důstojníci jsou s vámi obzvlášť nespokojeni." "Co mám počít? Musím tedy učinit životu svému konec."
"Jste-li čestný muž, pojedete ihned s bílou vlajkou do Petrohradu a budete se hlásit v revolučním výboru, s nímž byste jako hlava vlády měl mluvit."
"Ano, " učiním tak, generále." Dám vám s sebou hlídku a požádám, aby vás doprovázel námořník."
"Ne, jen žádný námořník. Víte, že je tu Dybenko?" "Nevím, kdo je Dybenko."
"Je to můj nepřítel."
"Nuže, co dělat? Jde-li vám o velkou výhru, jste v sázce."
"Ano, ale chci odjeti v noci."
"K čemu? To by byl útěk. Jeďte klidně veřejně, aby všichni viděli, že nejste na útěku."
"Dobrá! Ale dejte mi s sebou bezpečnou stráž!"
"Ano."Šel jsem ihned, zavolal kozáka Ruskova od desátého pluku donských kozáků a nařídil mu, aby jmenoval osm kozáků jako stráž nejvyššího velitele.
Půldruhé hodiny poté přišli kozáci a hlásili, že Kerenský zde není, že uprchl. Dal jsem bíti na poplach a rozkaz, aby byl hledán; mám za to, že Gačinu neopustil a že se zde někde skrývá.
Velitel třetího sboru generálmajor Krasnov.
Tím byl tento podnik u konce. Naši odpůrci přesto nepovolili a zdráhali se uznati, že otázka vlády je rozřešena. Odjeli, kladouce své naděje ve frontu. Celá řada vůdců bývalých sovětských stran - Černov, Ceretelli, Avxentěv, Gotz a jiní - odebrali se na frontu, vyjednávali se starými armádními výbory, shromáždili se v hlavním stanu u Duchonina, domlouvali mu, aby kladl odpor a pokoušeli se dokonce, podle zpráv časopisů, vytvořiti v hlavním stanu nové ministerstvo. Ze všeho toho nebylo nic. Staré armádní výbory pozbyly všeho významu a na frontě se pracovalo o svolání konferenci a sjezdů, jejichž úkolem by bylo provésti nové volby do všech organizací na frontě. Při těchto nových volbách dobyla sovětská vláda všude vítězství.
Z Gačiny naše vojska jela železnicí dále směrem na Lugu a Pskov. Tam se proti nim postavilo několik železničních vlaků s úderovými vojsky a kozáky, kteří přivoláni byli Kerenským, nebo sem byli vysláni jednotlivými generály. S jedním z těchto oddílů došlo dokonce k ozbrojené srážce. Většina vojáků však, kteří byli vysláni z fronty do Petrohradu, prohlásila při prvém setkání se zástupci vojsk sovětových, že byla oklamána, a že proti vládě dělníků a vojáků nezvednou ruky.
Vnitřní třenice
Zatím rozšířil se boj o moc sovětů po celé zemi. V Moskvě nabyl tento boj rázu krajně houževnatého a krvavého. Ne naposled byla skutečnost ta zaviněna okolností, že vůdcové povstání neprojevili ihned celou nutnou rozhodnost v útoku. V občanské válce ještě více nežli v kterékoli jiné válce lze vítězství zabezpečiti jen rozhodnou a ustavičnou ofensivou. Kolísat se nesmí; vyjednávat - je nebezpečno; zaujímat vyčkávací stanovisko - zkázonosno. Vždyť jedná se o masy lidu, které ještě nikdy neměly moc ve svých rukou, které cítily se stále pod jhem jiné třídy, a jimž následkem toho nedostává se politického sebevědomí. Každé kolísání ve vedoucím středisku revoluce způsobuje ihned rozklad mezi masami. Jen v tom případě, když revoluční strana sama je pevná a když jde bezpečně svému cíli vstříc, může pomoci dělným třídám, aby překonaly své od sta let vštěpované otroctví a může vésti dělné masy k vítězství. A jen na této cestě rozhodné ofensivy může býti dobyto vítězství minimem vynaložené síly a obětí.
Ale celá obtíž spočívá právě v tom, osvojiti si rozhodnou a bezpečnou taktiku. Nedůvěra mas vůči vlastním silám a jejich nedostatek vládní zkušenosti projevuje se také ve vůdcích, kteří kromě toho ze své strany nalézají se pod mocným dojmem měšťáckého veřejného mínění. I pouhou myšlenku eventuelní diktatury dělnických mas přijímala liberální buržoasie s nenávistí a se záštím. Dávala těmto svým citům výraz ve všech nesčetných orgánech, které jí byly k disposici. Liberální buržoasii sledovala věrně inteligence, která při všem svém radikalismu ve slovech a socialistickém zabarvení svého světového názoru proniknuta byla v nejhlubším nitru svého vědomí skrz naskrz otrockým uctíváním moci buržoasie a její vládního umění. Tato celá "socialistická" inteligence klonila se napravo a považovala sovětskou vládu, která se stabilizovala, za začátek konce.
Za zástupci "svobodných umění" brali se úředníci a administrativně technický personál, všechny ony živly, které se duševně a materielně živily drobty se stolu buržoasie. Oposice těchto vrstev měla ponejvíce pasivní charakter hned už po zhroucení vzpoury praporčíků, ale tím nepřekonatelnější mohla se jeviti tato oposice. Nám byla krok za krokem odpírána součinnost. Buď vystupovali úředníci z ministerstva nebo setrvávali v něm a zdráhali se dále pracovat. Také nepředávali druhým ani akta, ani peníze. Na telefonní stanici nedostávali jsme připojení. Na telegrafním úřadě naše telegramy byly buďto komoleny nebo zdržovány. Nemohli jsme sehnati žádných překladatelů, stenografů, ba ani kopistů. Vše to musilo přirozeně vytvořiti onu atmosféru, v niž jednotlivé živly v čele vlastní naší strany počaly pochybovati, podaří-li se při takové oposici měšťácké společnosti pracujícím masám uvésti vládní aparát v chod a udržeti moc. Tu a tam ozývaly se hlasy, že nutno je docíliti dohody. Dohody s kým? S liberální buržoasií? Ale zkušenost koalice s ní zavedla revoluci do strašného bahna. Povstání z 25. října jevilo se jako akt sebezáchrany lidových mas po epoše nemohoucnosti a zrady v koaliční vládě. Byla však možná ještě koalice v řadách bývalé revoluční demokracie, to jest všech sovětských stran. Takovou koalici jsme vlastně od počátku navrhovali, již ve schůzi druhého všeruského sjezdu sovětů z 25. října. Vláda Kerenského byla svržena - a tak jsme navrhli sjezdu sovětů, aby vzal vládní moc do svých rukou. Ale strany, stojící napravo, odešly a zabouchly dveře za sebou. A to bylo také to nejlepší, co mohly udělat. Představovaly mizivě malou část sjezdu. Za nimi nestály již žádné masy a ty vrstvy, které z lenivosti je ještě podporovaly, přecházely stále více a více na naši stranu. Koalice se sociálními revolucionáři, stojícími napravo, a s menševiky nebyla by bývala s to, rozšířiti sociální basi sovětské vlády; současně by však tato koalice byla přivedla do složení vlády živly, které skrz na skrz jsou rozežrány politickou skepsí a modloslužebnictvím vůči liberální buržoasii. Celá síla nové vlády spočívala však v radikalismu jejího programu a v rozhodnosti jejích akcí. Spojovati se se skupinami Černova a Ceretelliho znamenalo tolik, jako novou vládu svázati na nohou a na rukou, vzíti jí všechnu svobodu pohybu a tím podkopati v nejkratší době důvěru pracujících mas k ní.
Naši nejbližší sousedé napravo byli tak zvaní "leví sociální revolucionáři". Ti byli celkem ochotni nás podporovat. Současně však snažili se vytvořiti socialistickou koaliční vládu. Vedení svazu železničářů (tzv. Vikžel), ústřední výbor zřízenců poštovních a telegrafních, svaz státních úředníků - všechny tyto organizace byly proti nám. Dokonce v hlavách naší strany ozývaly se hlasy, které mluvily o nutnosti tou neb onou cestou dospěti k dorozumění. Ale na jakém podkladě? Všechny shora jmenované vedoucí instituce předchozího období se přežily. Byly asi v témž poměru ke všemu nižšímu personálu jako staré armádní výbory k masám vojáků v zákopech. Dějiny vedly tlustou čáru mezi těmi, kdo byli "nahoře" a "dole". Všechny bezzásadní kombinace ze včerejších vůdců spotřebovaných revolucí byly odsouzeny k nevyhnutelnému fiasku. Šlo tedy o to, pevně a odhodlaně opříti se o spodní vrstvy a s nimi zlomiti sabotáž a aristokratické pretence vrchních vrstev. Všechny bezvýhledné pokusy o sjednocení přenechali jsme sociálním revolucionářům. Naše politika spočívala naopak na protikladu pracujících spodních vrstev proti všem oněm zastupitelským organizacím, které podporovaly režim Kerenského. Tato nesmiřitelná politika vyvolala i v hlavách naší vlastní strany třenice a přivodila dokonce jistý rozkol. V ústředním výkonném výboru protestovali leví sociální revolucionáři proti ostrým opatřením nové vlády a setrvali na nutnosti kompromisu. V jistých kruzích bolševiků docházeli opory. Tři lidoví komisaři složili svou plnou moc a vystoupili z vlády. Několik jiných členů vlády prohlásilo se s nimi zásadně solidárními. To učinilo v kruzích intelektuálů a měšťáků ohromný dojem: nebyli-li bolševici poraženi praporčíky a kozáky Krasnova, vychází nyní jasně najevo, že sovětská vláda následkem svého vnitřního rozkladu musí se rozpadnouti. Masy nezpozorovaly však ničeho z celého tohoto rozkolu. Podporovaly sovět lidových komisařů jednomyslně nejen proti spiklencům a sabotérům, nýbrž i proti všem prostředníkům a skeptikům.
Osud konstituanty
Po kornilovském dobrodružství vládnoucí sovětské strany pokusily se napraviti svou ledabylost vůči kontrarevoluční buržoasii, žádajíce rychlé sestoupení konstitučního shromáždění. Kerenský, jejž právě sověty zachránily před příliš těsným objetím jeho spojence Kornilova, byl tak donucen, učiniti jisté ústupky. Svolání konstitučního shromáždění bylo stanoveno na konec listopadu. Ale poměry utvářily se v této době tak, že nebylo žádných záruk, že konstituanta vskutku bude svolána. Na frontě postupoval hluboký rozkladný proces. Deserce množily se den ze dne, masy vojáků hrozily, že opustí zákopy po celých plucích a sborech, že vrátí se, vše cestou ničíce, do zázemí. Na venkově pokračovalo živelní silou vyvlastňování půdy a majetku velkostatkářů. Nad několika okresy vyhlášen byl stav obležení. Němci pokračovali ve své ofensivě. Dobyli již Rigu a ohrožovali nyní Petrohrad. Pravé křídlo buržoasie netajilo se svou škodolibostí, že hlavní město revoluce ocitlo se v nebezpečí. Z Petrohradu evakuovány byly vládní úřady a vláda Kerenského činila přípravy k přesídlení do Moskvy. Vše to činilo svolání konstituanty nejen pochybným, nýbrž také málo pravděpodobným. S tohoto hlediska znamenal říjnový převrat jak záchranu konstituanty, tak záchranu revoluce vůbec. A když jsme pravili, že vstup do konstitučního shromáždění nevede předparlamentem Ceretelliho, nýbrž uchvácením moci sověty, byli jsme zcela upřímní.
Ale nekonečné odročování konstitučního shromáždění nezůstalo beze stopy. Stvořeno jsouc v prvých dnech revoluce, přišlo na svět teprve po 8 nebo 9 měsících dlouhého rozhořčeného boje tříd a stran. Přišlo příliš pozdě, než aby mělo ještě možnost hráti produktivní roli. Jeho vnitřní nemohoucnost předurčena byla okolností, která zdáti se mohla zprvu nevýznamnou, která však v dalším průběhu nabyla ohromného významu pro osud konstituanty. Početně nejdůležitější strana v prvém období revoluce byla strana sociálních revolucionářů. Ale lenost organizace strany a stranických tradicí bránila nevyhnutelnému rozkolu: Proporční volební systém spočívá, jak známo, úplně na volebních seznamech a listinách stran. Ježto však tyto listiny byly sestaveny dva nebo tři měsíce před říjnovým převratem, figurovali jak leví, tak praví sociální revolucionáři, střídavě na jedné a téže listině. Tímto způsobem v době říjnového převratu, to jest v době, kdy praví sociální revolucionáři dávali zatýkat levé, a kdy leví připojili se k svržení sociálního revolucionáře Kerenského bolševiky, v této době měly staré listiny ještě úplně svou platnost a masy sedláků byly nuceny při volbách do konstituanty hlasovati na základě kandidátky, v jejíž prvých řadách stálo jméno Kerenský, dále pak následovala jména levých sociálních revolucionářů, kteří zúčastnili se spiknuti proti Kerenskému.
Byly-li měsíce, které předcházely říjnovému převratu, dobou přechodu mas nalevo a elementárního přílivu dělníků, vojáků a rolníků k bolševikům, pak jevil se uvnitř strany sociálních revolucionářů tento otřes v zesílení levého křídla na útraty pravého. Ale stále ještě dominovala v kandidátkách strany sociálních revolucionářů ze tří čtvrtin stará jména pravého křídla, samá jména, která zatím, v období koalice s liberální buržoasií úplně ztratila svou revoluční prestiž.
K tomu přistupuje ještě ta okolnost, že volby konaly se během prvních týdnů ihned po říjnovém převratu. Zpráva o změně, která nastala, šířila se poměrně zvolna v koncentrických kruzích z hlavního města na venkov, a z měst do vesnic. Masy dělníků byly si na mnoha místech velmi málo jasny o tom, co se v Petrohradě a Moskvě děje. Hlasovaly pro půdu a svobodu, a hlasovaly pro své zástupce v zemských výborech, kteří z největší části stáli pod praporem Národníků, tím však hlasovaly pro Kerenského, Avxentěva, kteří tyto zemské výbory rozpouštěli a jejich členy dávali zatýkati. Konečný výsledek toho byl onen neuvěřitelně podivný politický paradox, že jedna z obou stran, které konstituantu rozpustily, hlavně leví sociální revolucionáři - následkem společných listin volebních - stála na stejném místě se stranou, která konstituantě dodala většinu. Tato okolnost skýtá skutečně jasnou představu, v jakém měřítku zůstala konstituanta ve vývoji politického boje za seskupením stran. Zbývá zkoumati ještě principielní stránku otázky.
Zásady demokracie a diktatury proletariátu
Jako marxisté nikdy jsme nebyli uctívači modly formální demokracie. V třídní společnosti nejen že demokratické instituce neodstraňují třídní boj, nýbrž propůjčují třídním zájmům svrchovaně nedokonalý výraz. Majetným třídám zbývá stále ještě nesčetně prostředků, aby vůli pracujících lidových mas zfalšovaly, znásilnily a svedly na scestí. Ještě nedostatečnějším nástrojem třídního boje jeví se instituce demokracie za podmínek revoluce. Marx označil revoluci za "lokomotivu dějin". Dík zjevnému a bezprostřednímu boji o vládní moc, hromadí pracující masy v nejkratší době množství politických zkušeností a stoupají ve svém vývoji rychle se stupně na stupeň.
Těžkopádný mechanismus demokratických institucí dohání tento vývoj tím nesnadněji, čím větší je země a čím nedostatečnější je její technický aparát. Většinu v konstitučním shromáždění získali praví sociální revolucionáři. Podle parlamentární mechaniky byla by jim musila připadnouti vládní moc. Strana pravých sociálních revolucionářů měla však již během celé doby od říjnového převratu možnost tuto vládní moc si osvojiti. Ale strana tato vyhýbala se vládní moci a postupovala lví podíl na ní liberální buržoasii a také následkem toho - právě v tom okamžiku, kdy číselné složení konstituanty ji formálně zavazovalo vytvořiti vládu - ztratila poslední zbytek svého úvěru v nejrevolučnějších částech lidu. Dělná třída a stejně s ní rudá armáda stavěla se proti straně pravých sociálních revolucionářů velmi nepřátelsky. Zdrcující většina armády podporovala bolševiky. Revoluční živly v zemi rozdělily své sympatie mezi levé sociální revolucionáře a bolševiky.
Námořníci, kteří v událostech revoluce hráli tak významnou roli, šli téměř výlučně s naší stranou. Z oněch sovětů, které již v říjnu, tj. před svoláním konstituanty chopily se moci, byli sociální revolucionáři, stojící napravo, nuceni vystoupit. O koho mohlo se tedy ministerstvo opírat, ministerstvo, které vytvořeno bylo většinou konstitučního shromáždění? Za ním byly by stály špičky venkovského obyvatelstva, intelektuálové a úředníci; napravo bylo by prozatím došlo opory buržoasie. Takové vládě byl by však naprosto chyběl materielní vládní aparát. V koncentračních bodech politického života jako je Petrohrad, byla by tato vláda při prvém kroku narazila na nepřekonatelné překážky. Kdyby za těchto okolností sověty - podrobujíce se formální logice demokratických institucí - přenechaly vládu straně Kerenského a Černova, byla by vláda, jež byla kompromitována a nemožna, zanesla do politického života toliko dočasný zmatek, aby pak o několik týdnů později byla svržena novým povstáním. Sověty usnesly se zredukovat tento opožděný historický experiment na minimum a rozpustily konstituční shromáždění ještě téhož dne, kdy se sestoupilo.To zavdalo podnět k nejprudšímu obviňování naší strany. Rozehnání konstitučního shromáždění učinilo bezesporně nepříznivý dojem na vedoucí kruhy socialistických stran západní Evropy. Tam spatřována byla v tomto politicky nevyhnutelném a nutném aktu zvůle strany, jistý druh tyranie. V řadě článků vykládal Kautský s vlastní jemu pedanterií vzájemný vztah mezi sociálně revolučními úkoly proletariátu a režimem politické demokracie. Dokazoval, že pro pracující třídu je vždy s prospěchem zachováni základů demokratické výstavby. Zhruba je to ovšem zcela správné. Ale Kautský degradoval tuto historickou pravdu na profesorskou banalitu. Je-li konec konců pro proletariát výhodné, aby svůj třídní boj a dokonce svou diktaturu prováděl v rámci demokratických institucí, neznamená to ještě nikterak, že dějiny umožní proletariátu vždy takovou kombinaci.
Z marxistické theorie nevyplývá ještě nikterak, že dějiny stvoří vždycky takové podmínky, které jsou pro proletariát "nejpříznivější". V této chvíli sotva lze říci, jaký průběh byla by měla revoluce, kdyby konstituční shromáždění bylo svoláno v jejím druhém nebo třetím měsíci. Je velmi pravděpodobné, že dominující tehdy strany sociálních revolucionářů a menševiků byly by se spolu kompromitovaly při ústavě: jak v očích aktivnějších vrstev, které kontrolovaly sověty, tak také v očích zaostalejších demokratických mas, o nichž by bylo vyšlo najevo, že jejich naděje nepřipojují se k sovětům, ale ke konstituantě. Za těchto okolností bylo by rozpuštění konstituanty mohlo vésti k novým volbám, při nichž strana levého křídla byla by se osvědčila jako většina. Vývoj však dal se jinou cestou. Volby do konstitučního shromáždění konaly se v devátém měsíci revoluce. V oné době nabyl třídní boj takového napětí, že náporem zevnitř rozbil formální rámec demokracie.
Proletariát měl za sebou armádu a vrstvy chudých rolníků. Tyto třídy nalézaly se ve stavu přímého a rozhořčeného boje se sociálními revolucionáři, stojícími napravo. Ale následkem těžkopádné mechaniky demokratických voleb obdržela tato strana - jako věrný odlitek doby před říjnovou revolucí - v konstituantě většinu. Tak vznikl rozpor, který v rámci formalní demokracie byl absolutně nerozřešitelný. A jen političtí pedanti, kteří si neskládají účtů o revoluční logice třídních rozporů, mohou se zřetelem na tuto situaci, jak vznikla po říjnu, činiti proletariátu banální výklady o výhodnosti a prospěšnosti demokracie pro věc třídního boje.
Otázka byla dějinami postavena mnohem konkrétněji a určitěji. Konstituční shromáždění musilo tedy podle složení své většiny přenést vládu na skupinu Černova, Kerenského a Ceretelli. Byla však tato skupina s to, revoluci vésti? Ne. Mohla v oné třídě, která platí za páteř revoluce, nalézti opory? Ne. Skutečný třídní obsah revoluce namířen byl nesmiřitelně proti její demokratické skořepině. A tím jedině byl osud konstituanty zpečetěn. Její rozpuštění jevilo se jako jedině možné, jako jediné východisko z rozporu, který nebyl vytvořen námi, nýbrž celým předchozím průběhem událostí.