Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
{539} Z rukopisné pozůstalosti Karla Marxe
(17. díl Spisů)
{622} *Druhý náčrt k "Občanské válce ve Francii"
1. Vláda obrany. Trochu, Favre, Picard, Ferry jako poslanci za Paříž
Republika vyhlášená 4. září pařížskými dělníky byla uvítána po celé Francii bez jediného hlasu odporu. Vybojovala si své právo na život pětiměsíční obrannou válkou, jejímž (centrem) základem byl odpor kladený Paříží. Kdyby nebylo této obranné války vedené jménem republiky, byl by Vilém Dobyvatel obnovil císařství svého "drahého bratra" Ludvíka Bonaparta. Klika advokátů, jejímž státníkem byl Thiers a generálem Trochu, využila momentu překvapení, kdy skuteční vůdcové pařížské dělnické třídy seděli ještě v bonapartistických žalářích a kdy pruská armáda už postupovala na Paříž, a usadili se v Radnici (Hôtel de Ville). Thiersové, Jules Favrové a Picardové byli tehdy tak prodchnuti důvěrou v historickou vůdčí úlohu Paříže, že svůj nárok na uznání za vládu národní obrany založili výlučně na tom, že byli zvoleni do Corps législatif[a] ve volbách roku 1869.
Ve své Druhé adrese o nedávné válce, pět dní potom, kdy se tito lidé vynořili, jsme vám řekli, kdo to vlastně je.[b] Jestliže však uchvátili vládu, aniž se poradili s Paříží, Paříž zase vyhlásila republiku přes jejich odpor. A první, co tito lidé učinili, bylo, že poslali Thierse žebronit po všech evropských dvorech, aby tam pokud {623} možno dohodl cizí zprostředkování a zaplatil za ně tím, že začachruje republiku za krále. Paříž snášela jejich režim (uchopení moci), protože slavnostně slíbili a odpřisáhli, že této moci budou užívat jedině k účelu národní obrany. Paříž však nebylo možno (se nedala) vážně hájit, dokud nebyla vyzbrojena dělnická třída, zorganizována v národní gardu a vycvičena přímo ve válce. Ale ozbrojit Paříž znamenalo ozbrojit sociální revoluci. Vítězství Paříže nad jejím pruským oblehatelem by bylo bývalo vítězstvím republiky nad třídním panstvím ve Francii. Přinucena volit mezi národní povinností a třídními zájmy neváhala vláda národní obrany ani na okamžik - proměnila se ve vládu národní zrady. V dopise Gambettovi Jules Favre doznal, že Trochu se nebránil proti pruskému vojákovi, nýbrž proti pařížskému dělníkovi. Čtyři měsíce po začátku obležení, když se jim zdálo, že nastal vhodný okamžik, aby se už začalo mluvit o kapitulaci, oslovuje Trochu v přítomnosti Jules Favra a jiných svých kolegů shromáždění pařížských mairů takto:
"První otázka, kterou mi položili moji kolegové hned večer 4. září, zněla: má Paříž nějaké vyhlídky, že úspěšně vydrží obležení pruskou armádou? Neváhal jsem odpovědět na to záporně. Někteří z přítomných zde kolegů mohou potvrdit pravdivost těchto mých slov, jakož i to, že jsem setrval na svém mínění. Řekl jsem jim totéž, co říkám nyní vám; za dané situace by byl pokus udržet Paříž proti pruskému obležení šílenstvím. Ovšem - dodal jsem - snad hrdinným šílenstvím, ale ničím víc ... Události" (které sám řídil) "potvrdily mou předpověď.[209]
(Tento malý Trochuho proslov uveřejnil po uzavření příměří jeden z přítomných mairů, pan Corbon.) Tedy téhož večera, kdy byla vyhlášena republika, věděli Trochuho kolegové, že jeho "plán" neznamená nic víc a nic méně než kapitulaci Paříže a Francie. Aby se Paříž vyléčila ze svého "hrdinného šílenství", bylo potřeba pouštět jí žilou a trápit ji hladem tak dlouho, aby byli uzurpátoři ze 4. září chráněni před mstou prosincových hrdinů. Kdyby "národní obrana" nebyla bývala pro "vládu" jen falešnou záminkou, byli by se její samozvaní členové 5. září poděkovali, veřejně odhalili Trochuho "plán" a vyzvali pařížský lid, aby se buď okamžitě vzdal dobyvateli, nebo aby vzal věc obrany do vlastních rukou. Místo toho vydávali tito podvodníci velkohubé manifesty, kde se tvrdilo, že Trochu, "vojenský velitel, nebude nikdy kapitulovat",[211] nebo {624} že Jules Favre, ministr zahraničních věcí, "neodstoupí ani kámen z našich pevností, ani píď našeho území".[210] Trochuho plán se systematicky prováděl po celou dobu obležení. Ve skutečnosti sprostí bonapartističtí hrdlořezi, do jejichž péče vláda svěřila vrchní velení Paříže, ve své důvěrné korespondenci hrubě vtipkovali o frašce obrany, jejíž tajemství dobře znali. (Viz např. dopisy, jež uveřejnila Komuna v "Journal Officiel", které psal Alphonse Simon Guiod, vrchní velitel dělostřelectva v armádě obrany Paříže, rytíř velkokříže čestné legie, Susanovi, diviznímu generálu dělostřelectva.[211]) Při kapitulaci Paříže byla podvodná maska stržena. "Vláda národní obrany" se odhalila {ožila) jako "vláda Francie sestavená z Bismarckových zajatců" - role, kterou sám Ludvík Bonaparte u Sedanu považoval za příliš nízkou i pro člověka svého. ražení. Když kapitulardi po událostech z 18. března prchali v divokém zmatku do Versailles, zanechali Paříži v rukou písemné důkazy své zrady; a aby tyto doklady zničili -jak praví Komuna ve svém Manifestu k provinciím - "neváhali by rozbít Paříž na hromadu trosek zatopených mořem krve".[214]
Někteří z nejvlivnějších členů vlády obrany měli mimoto své pádné soukromé důvody, aby vášnivě usilovali o toto řešení. Podívejme se jen na Jules Favra, Ernesta Picarda a Jules Ferryho!
Krátce po uzavření příměří uveřejnil pan Millière, jeden z pařížských poslanců Národního shromáždění, řadu autentických soudních dokumentů, které dokazovaly, že Jules Favre, žijící v divokém manželství s ženou jistého opilce, který žil v Alžíru, velmi odvážnými padělky, jež si chystal řadu let, podvodně získal jménem svých nemanželských dětí ohromné dědictví a stal se tak boháčem, a že v procesu, jejž proti němu zahájili zákonní dědici, unikl odhalení jen díky zvláštní shovívavosti bonapartistických soudů. Protože proti těmto suchým soudním dokumentům nebylo nic platné vynakládat sebevíc koňských sil v rétorice, Jules Favre se stejným heroismem sebeponížení tentokrát ani necekl až do té doby, kdy mu bouře občanské války umožnila pranýřovat ve versailleském shromáždění pařížský lid jako bandu "uprchlých trestanců", kteří se opovážili vzbouřit proti rodině, náboženství, pořádku a vlastnictví!
{625} (Picova aféra.) A týž podvodník, jakmile se dostal k moci, osvobodil rychle ze solidarity párek jiných podvodníků, Pica a Taillefera, kteří byli odsouzeni dokonce za císařství na galeje pro krádež a podvody. Jeden z těchto pánů, Taillefer, měl tolik drzosti, že se vrátil do Paříže po ustavení Komuny, ale byl ihned zase posazen tam, kam patřil; a to Jules Favre vykládal celé Evropě, že Paříž propouští všechny zločinecké obyvatele svých vězení!
Ernest Picard, který se sám 4. září jmenoval ministrem vnitra Francouzské republiky, když se předtím marně snažil stát se ministrem vnitra za Ludvíka Bonaparta, je bratrem jistého Arthura Picarda, který byl pro podvody vyhozen z pařížské burzy (viz výnos policejní prefektury z 13. července 1867) a na základě vlastního doznání byl uznán vinným z krádeže 300 000 franků, kterou spáchal jako vedoucí jedné z filiálek Société générale[216] (výnos policejní prefektury z 11. prosince 1868). Oba tyto výnosy byly uveřejněny ještě za císařství. Tohoto Arthura Picarda jmenoval Ernest Picard rédacteur en chef[c] svého "Électeur libre", aby mohl po celou dobu obléhání působit jako jeho finanční prostředník, proměňovat na burze v čistý zisk státní tajemství svěřená Ernestovi a najisto spekulovat s porážkou francouzských armád, zatímco obyčejné burziány mýlily falešné zprávy a oficiální lži publikované v "Électeur libre", který byl orgánem ministra vnitra.[d] Celá finanční korespondence tohoto podařeného bratrského párku padla do rukou Komuny. Není proto divu, že se Ernest Picard, tento Joe Miller versailleské vlády, "procházel s rukama v kapsách od jedné skupiny ke druhé a vtipkoval", když byla do Versailles přivedena první kolona zajatých příslušníků pařížské národní gardy a byla vystavena zuřivým násilnostem Piétriho "oveček".
Jules Ferry, do 4. září advokát bez groše, dokázal jako pařížský maire za obležení podvodně vytlouci celé jmění z hladu a bídy, které byly do značné míry zaviněny jeho tureckým hospodařením. Dokumentární důkazy o tom jsou v rukou Komuny. Den, kdy by byl {626} pohnán k odpovědnosti za své hospodaření, by byl i dnem jeho ortelu.
Tito lidé jsou proto úhlavními nepřáteli dělnické Paříže nejen jako příživníci vládnoucích tříd, nejen jako zrádci Paříže za oble-žení, ale především jako sprostí zločinci, jimž jedinou nadějí na získáníjejich tickets-of-leave[e] skýtají trosky Paříže, této tvrze francouzské revoluce. Právě tito desperáti se výborně hodili za Thiersovy ministry.
2. Thiers. Dufaure. Pouyer-Quertier
V "parlamentním smyslu" jsou věci jen záminkou pro slova, která slouží jako past na protivníka, jako léčka na lid nebo jako příležitost pro řečníka blýsknout se svým uměním.
Mistr v tomto oboru, poťouchlý trpaslík pan Thiers, téměř půl století okouzluje francouzskou buržoazii, protože je nejdokonalejším duchovním výrazem její vlastní třídní zkaženosti. Ještě než se stal státníkem, prokázal už svůj lhářský talent jako dějepisec. Touží se vytáhnout jako všechny trpasličí postavy, baží po postavení a plném měšci, má neplodného ducha, ale zato živou obrazotvornost, je to požitkář a skeptik, ovládá (osvojuje si) s encyklopedickou lehkostí povrch věcí a převrací věci v pouhou záminku k řečnění, je debatér se vzácným konverzačním nadáním, spisovatel, z jehož díla přímo vyzařuje plytkost, mistr v drobném státním šejdířství, virtuos křivé přísahy, vyučený ve všech podlých úskocích, potměšilých lstech a sprosté věrolomnosti parlamentního stranického boje, plný národních a třídních předsudků místo idejí a ješitnosti místo svědomí, vždy připravený vyhodit ze sedla soupeře a střílet do lidu, aby zardousil revoluci, poťouchlý, když je v opozici, hnusný, když je u moci, ochotný kdykoli bezohledně vyprovokovat revoluce - historie jeho veřejné činnosti je kronikou utrpení jeho země. Zatímco jeho trpasličí paže s oblibou mávaly před tváří Evropy mečem prvního Napoleona, jemuž jako historik pilně dodával lesku, jeho zahraniční politika pokaždé vyvrcholila {627} nejhlubším ponížením Francie, počínaje londýnskou konvencí z roku 1841[420] a konče pařížskou kapitulací z roku 1871 a nynější občanskou válkou, vedenou pod ochrannými křídly pruského vpádu. Netřeba říkat, že pro takového člověka zůstaly hlubší spodní proudy moderní společnosti zavřenou knihou; jeho mozek, jehož všechna životnost se přelila do jazyka, se však nemohl smířit ani s nejzřejmějšími změnami na povrchu společnosti. Tak například ho nikdy neunavilo každou odchylku od starého francouzského systému ochranných cel odsuzovat jako svatokrádež; když byl ministrem Ludvíka Filipa, uštěpačně se posmíval železnicím jako fantastické chiméře a za Ludvíka Bonaparta pranýřoval každou reformu prohnilého francouzského vojenského systému jako profanaci. Při vší přizpůsobivosti svého nadání a proměnlivosti svých cílů vězel pevně v tradicích nejzkostnatělejší rutiny a za celou dobu své dlouholeté úřední kariéry neučinil ani jediné sebenepatrnější opatření, které by mělo praktický význam. Jen budova starého světa se může chlubit tím, že ji dovršili dva takoví lidé jako Napoleon Malý a maličký Thiers. Takzvaná kulturní vytříbenost se u takového člověka projevuje jen v rafinované nemravnosti a v...[f] sobectví.
Za restaurace byl Thiers spojencem republikánů, Ludvíku Filipovi se vlichotil tím, že hrál úlohu špicla a vězeňského porodníka u vévodkyně de Berry,[218] ale hlavním momentem jeho činnosti, když se poprvé vetřel na ministerské křeslo (1834-1835), byl masakr povstavších republikánů v ulici Transnonain a zplození hnusných zářijových zákonů proti tisku[219].
V březnu 1840, kdy se znovu objevil jako ministerský předseda, přišel se lstivým plánem na opevnění Paříže.Na protest republikánské strany proti tomuto potměšilému útoku na svobodu Paříže odpověděl:
"Jakže? Vy se domníváte, že by jakékoli opevnění mohlo ohrozit svobodu? Především pomlouváte kteroukoli vládu, předpokládáte-li, že by někdy mohla zkusit udržet si moc bombardováním hlavního města... Vždyť by byla po svém vítězství stokrát nemožnější než před ním.[221]
{628} Vskutku, žádná francouzská vláda kromě vlády právě pana Thierse, s jeho ticket-of-leave ministry a jeho shromážděním "statkářských"[g] přežvýkavců se nikdy nemohla něčeho takového odvážit! A ke všemu tak klasickým způsobem - kdy jedna část jeho opevnění byla v rukou jeho pruských přemožitelů a ochránců.
Když v lednu 1848 král Bomba[h] v Palermu vyzkoušel, co umí,[222] povstal Thiers v poslanecké sněmovně a řekl:
"Pánové, vy víte, co se děje v Palermu: chvěli jste se všichni hrůzou (v "parlamentním" smyslu), "když jste slyšeli, že bylo po 48 hodin bombardováno velké město. A kým? Cizím nepřítelem, který využil práv války? Nikoli, pánové, svou vlastní vládou."
(Kdyby to byla spáchala jeho vlastní vláda před očima a s laskavým svolením cizího nepřítele, pak by ovšem bylo všechno v nejlepším pořádku.)
"A proč? Protože se nešťastné město (velkoměsto) dol.adovalo svjch práv. Ano. Protože se dožadovalo svých práv, bylo 48 hodin bombardováno."
(Kdyby bylo bombardování trvalo čtyři týdny a víc, bylo všechno v nejlepším pořádku.)
..."Dovolte mi, abych apeloval na mínění Evropy. Dáme-li z největší snad tribuny Evropy zaznít několika slovům" (ano! slovům!) "rozhořčení nad takovými skutky, prokážeme tím službu lidstvu... Když regent Espartero, který své zemi prokázal služby" (to, co Thiers nikdy neudělal), "chtěl bombardovat Barcelonu, aby potlačil povstání, tu se ze všech konců světa ozval všeobecný výkřik rozhořčení."[223]
A hle, zhruba o rok později se z tohoto jemnocitného člověka stal zarytý podněcovatel a nejohnivější obhájce (apologeta) bombardování Říma vojskem Francouzské republiky,[224] kterému velel legitimista Oudinot.
Několik dní před únorovou revolucí Thiers, rozmrzelý, že ho Guizot zbavil nadlouho moci, a větřící ve vzduchu bouři, volal opět v poslanecké sněmovně:
"Patřím ke straně revoluce nejen ve Francii, nýbrž i v celé Evropě. Přál bych si, aby vláda revoluce zůstala v rukou umírněných mužů... Kdyby však měla přejít do rukou horkokrevných lidí nebo dokonce do rukou radikálů, neopustil (nezanechal) bych přece proto svou věc. Budu vždy patřit ke straně revoluce."[225]
{629} Přišla únorová revoluce. Místo aby Guizotův kabinet zaměnila kabinetem Thiersovým, jak o tom tento mužíček snil, zaměnila Ludvíka Filipa republikou. Od vyhlášení republiky až do státního převratu měl pan Thiers jediný zájem - potlačit tuto revoluci. V první den vítězství lidu se bázlivě skryl, zapomínaje, že opovržení lidu ho chrání před jeho nenávistí. Přesto se držel se svou pověstnou statečností stranou veřejné scény, dokud buržoazní republikán Cavaignac neutopil v krvi materiální síly pařížského proletariátu.[226] Tehdy byla scéna vyčištěna pro působení, které mu vyhovovalo. Znovu přišel jeho čas. Stal se ideovým vůdcem "strany pořádku"[227] s její "parlamentní republikou", onou anonymní vládou, za níž všechny soupeřící kliky vládnoucích tříd konspirovaly společně, aby zdeptaly dělnickou třídu, a konspirovaly jedna proti druhé, protože každá z nich chtěla znovu nastolit svou vlastní monarchii.
(Restaurace byla panstvím aristokratických pozemkových vlastníků, červencová monarchie panstvím kapitalistů, Cavaignacova republika panstvím "republikánské" frakce buržoazie, ale banda hladových dobrodruhů, z nichž se skládala strana bonapartistů, za všech těchto panství marně dychtila po drancování Francie, které ji mělo kvalifikovat jako zachránce "pořádku a vlastnictví, rodiny a náboženství".
Tato republika byla anonymní panství koalice legitimistů,[229] orleanistů[227] a bonapartistů s buržoazními republikány jako přívěskem.)
3. "Statkářské" shromáždění
Tak jako "statkářské" shromáždění, které se sešlo v Bordeaux, vytvořilo tuto vládu, tak se "vláda mužů obrany" předem dobře postarala o to, aby si vytvořila toto shromáždění. Proto poslali Thierse na okružní cestu do provincií, aby tam předem naznačil nadcházející události a připravil půdu pro úskoky se všeobecnými volbami. Thiers musel překonat jednu nesnáz. Kdyby byli ve velkém počtu zvoleni bonapartisté - nehledě na to, že se francouzskému lidu zhnusili - byli by ihned obnovili císařství {630} a odeslali pana Thierse a spol. na cestu do Cayenne[237]. Orleanistů bylo pořídku, aby kromě svých míst zaplnili ještě i volná místa po bonapartistech. Proto bylo nevyhnutelné vzkřísit legitimistickou stranu.[229] Tohoto úkolu se Thiers nebál. Jako vláda moderní Francie byli legitimisté nemožní, a proto jako soupeři o místa a prebendy nebyli nebezpeční - kdo se tedy mohl lépe hodit za slepý nástroj kontrarevoluce než strana, která se podle Thiersových slov vždycky opírala o tři sloupy, "zahraniční invazi, občanskou válku a anarchii" (Thiersova řeč v poslanecké sněmovně 5. ledna 1833). Vybraná garnitura legitimistů, vyvlastněných revolucí z roku 1789, získala své statky zpátky tím, že se dala naverbovat do služeb prvního Napoleona, ale většinou za miliardové odškodné a soukromými dary za restaurace. Dokonce i to, že za obou po sobě jdoucích vlád Ludvíka Filipa a Napoleona Malého byli legitimisté vyloučeni z účasti na aktivní politice, jim posloužilo jako páka k obnovení jejich bohatství jako pozemkových vlastníků. Neměli výdaje u dvora a na reprezentaci v Paříži, mohli jen sklízet v zapadlých koutech francouzských provincií zlatá jablka, padající do jejich chateaux[i] ze stromu moderního průmyslu, neboť železnice vyháněly nahoru cenu jejich půdy, agronomie uplatňovaná na jejich půdě kapitalistickými pachtýři zvyšovala její výnosy a nevyčerpatelná poptávka městského obyvatelstva, kterého rychle přibývalo, jim pro tyto výnosy zajišťovala stále rostoucí trh. Tytéž sociální faktory, které obnovily jejich materiální bohatství a vrátily jim vážnost partnerů v akciové společnosti moderních otrokářů, je také uchránily před nákazou moderních idejí a umožnily jim, aby ve své venkovské nevinnosti nic nezapomněli a ničemu se nenaučili. Takoví lidé poskytovali pouhý pasívní materiál, který mohl člověk Thiersova druhu zpracovat. Při plnění svého poslání, jímž ho pověřila vláda obrany, tento zlovolný skrček přelstil své příkazce a zajistil si takové množství hlasů, které mělo muže obrany přeměnit z jeho pánů a odpůrců v jeho ochotné sluhy.
Když byly takto nastraženy volební pasti, vyzvali pařížští kapitulardi[213] náhle francouzský lid, aby si do osmi dnů zvolil Národní {631} shromáždění, které mělo mít podle podmínek dohody z 28. ledna[140], nadiktovaných Bismarckem, jediný úkol - rozhodnout o válce nebo míru. Nehledě na to, že tyto volby probíhaly za mimořádných okolností, kdy nebyl čas na rozmýšlení, kdy půlka Francie byla v moci pruských bodáků, druhá půlka tajně zpracována vládními intrikami a Paříž odříznuta od provincií, francouzský lid instinktivně cítil, že samy podmínky příměří, na něž kapitulardi přistoupili, neponechávají Francii jinou volbu (alternativu) než mír à outrance[j] a že ke schválení takového míru budou nejhorší lidé ve Francii právě ti nejlepší. Tady je počátek "statkářského" shromáždění, které se vynořilo v Bordeaux.
Přesto však musíme rozlišovat mezi orgiemi starého režimu a skutečnou historickou činností "statkářů". Tito lidé strnuli údivem, když zjistili, že jsou nejsilnější frakcí z obrovské většiny, která se kromě nich skládala z orleanistů, z jistého počtu buržoazních republikánů a z pouhé hrstky bonapartistů, a vážně uvěřili, že nadchází doba jejich někdejší blažené vlády, po které tak dlouho touží. A vskutku, cizí vetřelci opět podupávali Francii, opět bylo svrženo jedno císařství, opět jeden Bonaparte upadl do zajetí, a opět tu byli oni. Kolo dějin se očividně obrátilo nazpět až k "chambre introuvable" z roku 1816[231] s jejím rozhořčeným a vášnivým proklínáním revoluční potopy a jejích hrůz, s jejím heslem "srazit Paříži hlavu a odejmout jí funkci hlavního města", s její "decentralizací", která měla narušit síť státní moci lokálními vlivy châteaux[k], s jejím nábožným kázáním a předpotopními politickými dogmaty, s její šlechtickou pózou, lehkomyslností, vrozenou nenávistí vůči lopotícím se masám a s jejím názorem na svět přes oeil-de-boeuf[l]. Ve skutečnosti však měli legitimisté jen sehrát svou roli akcionářů "strany pořádku", monopolních vlastníků výrobních prostředků. V letech 1848 až 1851 mohli tvořit jen frakci za mezivládí "parlamentní republiky", s tím rozdílem, že tehdy byli zastoupeni svými vzdělanými a vyškolenými parlamentními borci, jako byli Berryerové, {632} Fallouxové a La Rochejaqueleinové, zatímco nyní se museli obrátit na své řadové venkovské příslušníky, čímž Shromáždění nabylo jiného tónu a zabarvení a jeho buržoazní realita se skryla pod maškarádou feudálních barev. Jejich groteskní přehánění (kázání) slouží jen k tomu, aby vynikl liberalismus jejich banditské vlády. Chytili se na vějičku uzurpace moci přesahující jejich volební mandáty a existují teď už jen z milosti svých samozvaných vládců. Ačkoli buržoazní parvenuové použili cizího vpádu z let 1814 a 1815[470] jako smrtonosné zbraně proti nim, zavázali se ve slepé neuváženosti k odpovědnosti za tuto neslýchanou kapitulaci Francie, kterou jejich buržoazní nepřátelé vydali do rukou cizáka. A francouzský lid, omráčený a potupený zmrtvýchvstáním všech těch urozených Pourceaugnaců, které měl dávno za pohřbené, si musí nejen uskutečnit revoluci 19. století, ale také dovršit revoluci z roku 1789 tím, že zažene tyhle přežvýkavce tam, kam konec konců patří všechen dobytek - na porážku.
5. Začátek občanské války. Revoluce z 18. března. Clément Thomas. Lecomte. Událost na náměstí Vendôme
Kdyby bylo odzbrojení Paříže prostě jen nutností pro kontrarevoluční komplot, bylo by se s ním mohlo ještě vyčkat a provést je obezřeleji; protože však bylo podmínkou naléhavé a neodolatelně lákavé finanční smlouvy[236], nestrpělo odkladu. Thiers se tedy musel pokusit o státní převrat. Zahájil občanskou válku tím, že vyslal prosincového výtečníka[235] Vinoye v čele mnoha policistů a několika řadových pluků na noční výpravu na pahorky Montmartru. Když jeho zločinný pokus ztroskotal pro odpor národní gardy, která se sbratřila s vojskem, oznámil Thiers příštího dne v manifestu, vylepeném na pařížských zdech, národní gardě své velkodušné rozhodnutí ponechat jí její zbraně; nepochybuje prý, že se s nimi národní garda horlivě semkne kolem vlády proti "rebelům". Z 300 000 národních gardistů se přihlásilo na jeho výzvu pouze 300. Slavná dělnická revoluce z 18. března nesporně uchopila moc v Paříži (ovládla Paříž).
{633} Ústřední výbor, který řídil obranu Montmartru a vystoupil 18. března časně ráno jako vůdce revoluce, nebyl ani okamžitým východiskem z nouze, ani výtvorem tajného spiknutí. Ode dne kapitulace, při níž vláda národní obrany odzbrojila Francii, ale vymínila si 40 000 vojáků jako svou tělesnou stráž určenou k zastrašování Paříže - od toho dne byla Paříž ve střehu. Národní garda zlepšila svou organizaci a svěřila vrchní velení ústřednímu výboru, který se skládal z delegátů jednotlivých rot, většinou z dělníků, a opíral se hlavně o dělnická předměstí; až na staré bonapartistické jednotky uznala tento ústřední výbor brzy celá národní garda. V předvečer vstupu Prusů do Paříže ústřední výbor zajistil, aby děla a mitrailleusy, které kapitulardi zrádně zanechali právě ve čtvrtích, do nichž měli vtáhnout Prusové, byly přesunuty na Montmartre, do Belleville a do La Villette. Tak si zabezpečil děla, pořízená ze sbírek národní gardy, oficiálně uznaná za její soukromé vlastnictví dohodou z 28. ledna[140] a jako taková nezahrnutá do celkového stavu zbraní, které měly být vydány nepříteli. Po celé mezidobí od svolání Národního shromáždění v Bordeaux až do 18. března byl ústřední výbor lidovou vládou hlavního města a měl dost síly k tomu, aby setrvával ve svém pevném obranném postoji přes provokace Shromáždění, přes násilná opatření výkonné moci a přes hrozivé soustřeďování vojsk.
Revoluce ze 4. září znovunastolila republiku. Vytrvalý odpor Paříže za obléhání, který byl základem obranné války v provinciích, si vynutil na cizím útočníkovi uznání republiky; ale její smysl a cíl odhalila až revoluce z 18. března - a samo toto odhalení bylo revolucí. Měla odstranit sociální a politické podmínky třídního panství, na nichž spočívá systém starého světa - podmínky, které zplodily druhé císařství a samy postupně pod jeho ochranou vyzrály až k úplné hnilobě. Evropa se otřásla jako při elektrickém šoku. Zdálo se, že na okamžik zapochybovala o tom, jsou-li nedávné vzrušující evropské politické a válečné události vůbec skutečností a nejsou-li snad jen přeludy z dávné minulosti.
Porážka, kterou připravila Vinoyovi národní garda, byla jen úderem proti kontrarevoluci zosnované vládnoucími třídami, ale pařížský lid ihned přeměnil tento případ své sebeobrany v první {634} akt sociální revoluce. Revoluce ze 4. září nastolila znovu republiku, když se uprázdnil uzurpátorův trůn. Vytrvalý odpor Paříže za obléhání, který byl základnou obranné války v provinciích, si vynutil na cizím útočníkovi uznání této republiky, jejíž pravý smysl a cíl se však projevil až 18. března. Měla odstranit sociální a politické podmínky třídního panství, na nichž spočívá systém starého světa - podmínky, které zplodily druhé císařství a pod jeho ochranou vyzrály až k úplné hnilobě. Evropa se otřásla jako při elektrickém šoku. Zdálo se, že na okamžik zapochybovala o tom,jsou-li poslední vzrušující evropské politické a válečné události vůbec skutečností, nejsou-li to snad jen krvavé sny o dávné minulosti. Pařížská dělnická třída, nesoucí na sobě dosud stopy dlouhého hladovění a tváří v tvář pruským bodákům se jedním rázem chopila vedení v boji za pokrok atd.
V ušlechtilém nadšeném vědomí historické iniciativy považovala pařížská dělnická revoluce za věc cti, aby si proletáři neposkvrnili ruce zločiny, jimiž oplývá revoluce a ještě víc kontrarevoluce jejich přirozených představených (lepších lidí).
Clément Thomas, Lecomte atd. Co však hrozné "ukrutnosti", které poskvrnily tuto revoluci? Pokud tyto ukrutnosti, jež jí připisují její nepřátelé, nejsou vědomé versailleské pomluvy nebo hnusné výplody fantazie nějakých škrabáků, týkají se jen dvou faktů - popravy generálů Lecomta a Clémenta Thomase a události na náměstí Vendôme - o nichž se několika slovy zmíníme.
Jeden z placených hrdlořezů vybraných k (zločinné práci) provedení nočního přepadu Montmartru, generál Lecomte, dal na náměstí Pigalle svým vojákům z 81. řadového pluku čtyřikrát rozkaz, aby pálili do bezbranného zástupu; když vojsko odmítlo splnit jeho rozkaz, zuřivě mu spílal. Někteří z jeho vlastních lidí, místo aby stříleli do žen a dětí, zastřelili jeho, když byl 18. března odpoledne zajat v parku Chateau-Rouge. Zakořeněné návyky, které jsou francouzské soldatesce vštěpovány drezúrou nepřátel dělnické {635} třídy, nemizí samozřejmě, sotva vojáci přejdou na stranu dělníků. Titíž vojáci popravili i Clémenta Thomase.
"Generál" Clément Thomas, bývalý četař ubytovatel nespokojený se svou kariérou, se dal naverbovat v posledních letech panství Ludvíka Filipa do "republikánského" listu "National"[238], kde konal jednak službu odpovědné nastrčené figury (odpovědného géranta[m]) a jednak duelanta. Když páni z "Nationalu" zneužili únorové revoluce, aby se podvodně dostali k moci, udělali ze svého starého četaře ubytovatele "generála"; bylo to v předvečer červnového masakru, mezi jehož podlé osnovatele patřil podobně jako Jules Favre a v němž hrál úlohu nejnelítostnějšího katana. Potom byl s jeho generálstvím náhle konec. Zmizel a vynořil se opět až 1. listopadu 1870. Den předtím se vláda obrany, lapená v Radnici, slavnostně svým čestným slovem zavázala Blanquimu, Flourensovi a ostatním zástupcům dělnické třídy, že složí uzurpovanou moc do rukou Komuny, kterou si Paříž svobodně zvolí.[239] Ovšemže své čestné slovo porušila a poštvala na lid, jenž se provinil důvěrou v její čest, Trochuho Bretonce, kteří nyní zaujali místo Korsičanů Ludvíka Bonaparta.[240] Jediný pan Tamisier odmítl poskvrnit své jméno takovou věrolomností a okamžitě rezignoval jako vrchní velitel národní gardy; na jeho místo byl tedy podstrčen "generál" Clément Thomas. Po celou dobu, co zastával svou funkci, vedl válku ne proti Prusům, nýbrž proti pařížské národní gardě; prokázal, že má nevyčerpatelnou zásobu záminek, proč zabránit, aby byla celá národní garda ozbrojena, a obdivuhodnou vynalézavost v tom, jak ji dezorganizovat - štval její buržoazní živly proti dělnickým živlům, odstranil důstojníky nesouhlasící s Trochuho "plánem", pošpinil obviněním ze zbabělosti a rozpustil ony proletářské prapory, jejichž hrdinství nyní udivuje i jejich nejzavilejší nepřátele. Clément Thomas byl pyšný na to, že mohl znovu dokázat své staré červnové zásluhy osobního nepřítele pařížské dělnické třídy. Ještě několik dní před 18. březnem předložil ministru války Le Flôovi svůj nový plán na skoncování s "la fine fleur (výkvětem) {636} pařížské canaille[n]". Jako by byl pronásledován červnovými přízraky, nemohl si odpustit, aby se neobjevil po Vinoyově porážce na bojišti jako detektiv dobrovolník!
Ústřední výbor se marně pokoušel zachránit tyto dva zločince - Lecomta a Clémenta Thomase - aby je nepostihl živelný soud vojáků, lynč; sám ústřední výbor a pařížští dělníci měli na jejich smrti asi takovou vinu jako princezna Alexandra na smrti lidí umačkaných při jejím příjezdu do Londýna. Jules Favre se svým falešným patosem zahrnul Paříž kletbami a prohlásil ji za doupě vrahů. "Statkářské" shromáždění předvádělo hysterické scény "jemnocitu". Tito lidé prolévali své krokodýlí slzy vždycky jen proto, aby měli záminku prolévat krev lidu. Používat ctihodných mrtvol jako zbraní v občanské válce - to byl vždycky oblíbený trik strany pořádku. Jaký rozhořčený pokřik se rozlehl roku 1848 po celé Evropě nad zavražděním pařížského arcibiskupa[o], kterého prý zabili červnoví povstalci, a přitom tito pánové dobře věděli ze svědectví očitého svědka, arcibiskupova vikáře pana Jacquemeta, že arcibiskupa zastřelili Cavaignacovi vlastní vojáci! Dopisy, které poslal Thiersovi nynější pařížský arcibiskup[p] - člověk, jenž v sobě nemá nic mučednického - jsou plny bystrozrakého podezření, že jeho versailleští přátelé najdou v případě jeho popravy útěchu v tom, že se splní jejich vášnivá touha přišít tento roztomilý čin Komuně! Když ovšem křik o "vrazích" vykonal své dílo, Thiers se s ním z tribuny Národního shromáždění chladnokrevně vyrovnal prohlášením, že "vražda" byla soukromým činem "několika málo" podezřelých individuí.
"Muži pořádku", pařížští reakcionáři, se zachvěli nad vítězstvím lidu jako při signálu k odplatě a byli úplně ohromeni jednáním, které se tolik lišilo od jejich vlastních tradičních způsobů, jak oslavit porážku lidu. Dokonce i policisté nejenže nebyli odzbrojeni a zavřeni, nýbrž nalezli pařížské brány dokořán otevřeny, takže mohli bezpečně prchnout do Versailles; "mužům pořádku" nejen nikdo neublížil, ale bylo jim dokonce dovoleno, aby se opět {637} shromáždili a zmocnili se významných pozic přímo ve středu Paříže. Tuto shovívavost ústředního výboru a velkomyslnost ozbrojených dělníků si samozřejmě vyložili jen jako známku vědomé slabosti. Odtud jejich plán pokusit se pod zástěrkou "neozbrojené" demonstrace o to, co se čtyři dny předtím nepodařilo Vinoyovým dělům a mitrailleusám. Hlučný dav "lepších pánů", mezi nimi všichni "petits crevés"[q] a v jejich čele známé firmy císařství, jako Heeckeren, Coëtlogon, Henri de Pène atd., vyšel z přepychových městských čtvrtí a pochodoval s výkřiky "Pryč s vrahy! Pryč s ústředním výborem! Vive l'Assemblée Nationale![r]", týraje a odzbrojuje přední stráže národní gardy, na něž cestou narazil. Nakonec se vyhrnuli na náměstí Vendôme, a pokřikujíce sprosté nadávky, pokoušeli se vytlačit národní gardu z jejího hlavního stanu a násilím prolomit její řady. Odpovědí na jejich výstřely z pistolí byly patřičné sommations (francouzský ekvivalent anglického čtení zákonů o vzbouřeních)[242], zůstaly však bez výsledku a útočníky nezastavily. Nato dal generál národní gardy[s] povel k palbě a vzbouřenci se rozprchli v divokém zmatku. Dva zabití a osm těžce raněných národních gardistů a ulice, jimiž se vzbouřenci rozprchli (prchající utíkali), zůstaly poseté revolvery, dýkami a kordy skrytými v holích - to byly neomylné doklady "neozbrojeného" charakteru jejich "pokojné" demonstrace. Když 13. června 1849[149} pařížská národní garda uspořádala skutečně "neozbrojenou" demonstraci na protest proti zločinnému útoku francouzských vojsk na Řím, dal Changarnier, generál "strany pořádku", národní gardisty pošavlovat, podupat jezdectvem a postřílet; ihned byl vyhlášen stav obležení, začalo se znovu zatýkat, znovu deportovat, nastala nová hrůzovláda. "Nižší vrstvy" si však v takových případech počínají jinak. Pány, kteří 22. března prchali, nikdo ani nepronásledoval, ani je při jejich útěku neznepokojoval, ba ani dodatečně je vyšetřující soudce (juge ďinstruction) nepovolal k odpovědnosti, takže mohli za dva dny uspořádat novou "ozbrojenou" demonstraci pod velením admirála Saisseta. A ještě i po groteskním {638} krachu této jejich druhé výtržnosti jim byla stejně jako všem ostatním pařížským občanům dána možnost u volebních uren při volbách do Komuny zkusit, co dokáží; teprve když podlehli i v této nekrvavé bitvě, očistili konečně Paříž od své přítomnosti a bez překážek odtáhli, a v jejich patách kokoty, povaleči a ostatní nebezpečné živly z řad obyvatelstva hlavního města. Vraždění "neozbrojených občanů" z 22. března je báchorka, na niž se nikdy neodvážil udělat nějakou narážku ani Thiers se svými "statkáři"[232]; to svěřili výhradně lokajům evropské žurnalistiky.
Jestliže se ústřední výbor a pařížští dělníci dopustili ve svém jednání vůči "mužům pořádku" v době od 18. března do jejich odchodu z Paříže nějaké chyby, pak to byla přílišná umírněnost hraničící se slabostí.
————————— A nyní pohleďte na druhou stranu mince!
Když se straně pořádku nezdařilo noční přepadení Montmartru, zahájila počátkem dubna pravidelné tažení proti Paříži. Za to, že zahájil občanskou válku prosincovými metodami, za to, že chladnokrevně povraždil zajaté řadové vojáky a že hanebně zavraždil našeho statečného přítele Duvala, dostává utečenec Vinoy od Thierse velkokříž čestné legie! Galliffet, vydržovaný milenec ženštiny tak proslulé svými nestydatými maškarními kostýmy při orgiích druhého císařství, se v oficiálním manifestu vychloubá, že dal zbaběle zavraždit zrádně zaskočené pařížské národní gardisty i s jejich poručíkem a kapitánem. Žandarm Desmaret byl vyznamenán za to, že jako řezník rozsekal velkodušného a rytířského Flourense; "potěšující" podrobnosti o jeho smrti sdělil Thiers s uspokojením Shromáždění. S hrůzně groteskním potěšením Palečka, který hraje úlohu Tímúra Tamerlána, odpírá Thiers těm, kdo "povstali" proti jeho nicotě, všechna práva a zvyklosti civilizovaného vedení války, dokonce i právo na "ambulance".
Když Komuna 7. dubna uveřejnila dekret o odvetných opatřeních a prohlásila za svou povinnost chránit se proti kanibalským činům versailleských banditů a žádat oko za oko, zub za zub,[245] nepřestali sice versailleští krutě zacházet se svými zajatci - o nichž {639} Thiers v jedné ze svých zpráv říká, že "nikdy ještě nespočinuly smutné pohledy čestných lidí na tak bezectných tvářích bezectné demokracie"[246] - nicméně střílení zajatců ustalo. Sotvaže však Thiers a jeho prosincoví generálové shledali, že dekret Komuny byl jen planou hrozbou, že dokonce i jejich žandarmové, špiclové přestrojení za národní gardisty a chycení v Paříži, ba i jejich policisté přistižení s výbušnými bombami zůstali ušetřeni, začali v masovém měřítku znovu se starými metodami a dělají to dodnes. Národní gardisté, kteří se v Belle-Épine vzdali přesile myslivců, byli potom jeden po druhém postříleni kapitánem velícím četě jízdních myslivců. Domy, v nichž se skryli pařížští vojáci a národní gardisté, obklíčili četníci, polili je petrolejem a zapálili je - zuhelnatělé mrtvoly pak odvezla pařížská ambulance; národní gardisté, zaskočení zradou v redutě Moulin-Saquet, byli probodáni na lůžkách (federovaní překvapeni ve spánku na lůžkách); masakr (střílení) v Clamartu, kde byli zajatci v uniformě řadového vojska na místě zastřeleni - všechny tyto velkolepé činy, o nichž tak nenuceně referují Thiersovy zprávy, jsou jen hrstkou epizod této vzpoury otrokářů! Bylo by však směšné vyjmenovávat jednotlivé kruté činy tváří v tvář této občanské válce, kterou rozpoutali versailleští spiklenci uprostřed trosek Francie z nejnižších pohnutek třídních zájmů, tváří v tvář bombardování Paříže, které se děje pod Bismarckovou patronací, před zraky jeho vojáků! Nenucený způsob, jímž Thiers o těchto věcech referuje ve svých zprávách, pohoršil i list "Times", který není nijak přecitlivělý. To všechno je ovšem "v pořádku", jak říkají Španělé. Všechny boje, které vedou vládnoucí třídy proti vyrábějícím třídám, ohrožujícím jejich privilegia, jsou plny takových hrůz, ale při žádném z nich se dosud neobjevila taková přemíra lidskosti na straně utlačovaných a jen málokdy se projevilo tolik nízkosti... Thiers vždycky trval na staré zásadě potulných rytířů, že každá zbraň je dobrá, když se jí užije proti plebejci.
"L'Assemblée siège paisiblement"[t] - píše Thiers prefektům.
{640} Událost v Belle-Épine Událost v Belle-Épine, nedaleko Villejuifu: Dne 25. dubna byli čtyři národní gardisté obklíčeni oddílem jízdních myslivců, kteří je vyzvali, aby se vzdali a složili zbraně. Protože gardisté nebyli s to klást odpor, uposlechli, a myslivci jim nijak neublížili. O něco později přicválá jejich kapitán, důstojný to oficír Galliffetův, a postřílí zajatce jednoho po druhém z revolveru; pak se svým oddílem odklusá. Tři gardisté byli mrtvi, jeden, jménem Scheffer, těžce zraněný to přežije a je pak dopraven do nemocnice v Bicetru. Komuna tam posílá komisi, aby vyslechla svědectví umírajícího, a toto svědectví komise uveřejňuje ve své zprávě. Když jeden pařížský poslanec Shromáždění interpeloval ministra války o této zprávě, "statkáři" onoho poslance ukřičeli a zakázali ministrovi, aby odpověděl. Bylo by urážkou jejich "slavné" armády - ne snad spáchat vraždu, ale mluvit o ní.
Klidnou mysl, s níž toto Shromáždění snáší hrůzy občanské války, vyjadřuje jedna z Thiersových zpráv prefektům: "L'Assemblée siège paisiblement"[u] (s "coeur léger" jako Ollivier[v]); a vláda složená z ticket-of-leave men dokazuje svými labužnickými hostinami, pořádanými u Thierse a u tabule německých princů, že její trávení neruší ani duchové Lecomta a Clémenta Thomase.
6. Komuna
Komunu vyhlásili po Sedanu dělníci v Lyonu, Marseille a Toulousu. Gambetta dělal co mohl, aby ji zničil.[449] Za obléhání Paříže byla neustále znovu propukající dělnická povstání - znovu a znovu potlačovaná pod falešnými záminkami Trochuho Bretonci, těmito důstojnými nástupci Korsičanů[240] Ludvíka Bonaparta - novými pokusy dosáhnout toho, aby vládu podvodníků nahradila Komuna. Komuna, která už tehdy tiše dozrávala v myslích proletářů, byla pravým tajemstvím revoluce ze 4. září. Proto hned ráno {641} 18. března, po porážce kontrarevoluce, náhle probudilo rozespalou Evropu z jejích snů o pruském císařství hromové volání Paříže: ,,Vive la Commune!"[w]
Co je to Komuna, tato sfinga, která tak trápí buržoazii?
Ve své nejprostší koncepci je to forma, jíž se dělnická třída ve svých sociálních tvrzích, v Paříži a ostatních průmyslových centrech, chápe politické moci.
"Proletáři hlavního města," pravil ústřední výbor ve svém provolání z 20. března, ,,po selhání a zradě vládnoucích tříd pochopili, že udeřila jejich hodina, aby zachránili situaci převzetím řízení veřejných záležitostí do vlastních rukou ... Pochopili, že jejich nejvyšší povinností a absolutním právem je vzít svůj vlastní osud do vlastních rukou tím, že se chopí politické moci (státní moci)."[247]
Ale proletariát nemůže prostě převzít existující státní těleso a uvést tento hotový mechanismus do chodu pro svůj vlastní účel, jako to jedna po druhé dělaly vládnoucí třídy a jejich různé soupeřící frakce v hodině svého triumfu. První podmínkou udržení politické moci je přeměnit tradiční pracovní mechanismus státu a zničit jej jakožto nástroj třídního panství. Tato ohromná vládní mašinérie, která jako hroznýš ovíjí skutečný společenský organismus všudypřítomnými smyčkami stálé armády, hierarchické byrokracie, poslušné policie, duchovenstva a servilního soudcovského stavu, byla zprvu ukuta v dobách absolutní monarchie jako zbraň vznikající buržoazní společnosti v jejích bojích za osvobození od feudalismu. První francouzská revoluce, která si dala za úkol dát plnou volnost svobodnému rozvoji moderní buržoazní společnosti, musela smést všechny lokální, územní, městské a provinční tvrze feudalismu a připravila tak zároveň společenskou půdu pro nadstavbu centralizované státní moci s jejími všudypřítomnými orgány rozvětvenými podle plánu systematické a hierarchické dělby práce.
Ale dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro svůj vlastní účel. Politický nástroj jejího zotročení nemůže sloužit jako politický nástroj jejího osvobození.
Moderní buržoazní stát je ztělesněn ve dvou velkých orgánech, {642} v parlamentu a vládě. Všemocnost parlamentu zrodila během období republiky strany pořádku v letech 1848 až 1851 svou vlastní negaci - druhé císařství -, a císařství se svou pouhou parodií na parlament je režim, který nyní kvete ve většině velkých mili- taristických států na kontinentě. Uzurpátorská diktatura vládního tělesa, která na první pohled budí dojem, že stojí nad samou společností a stejně se nad všemi třídami povyšuje, jako je ponižuje, se ve skutečnosti stala - alespoň na evropském kontinentě - jedinou možnou státní formou, při níž může třída přivlastňovatelů nadále panovat nad třídou vyrábějící. Shromáždění duchů ze všech odumřelých francouzských parlamentů, které ještě teď straší ve Versailles, nemá žádnou jinou reálnou sílu než vládní mašinérii v té podobě, jak ji vytvořilo druhé císařství.
Ohromný vládní parazit, ovíjející jako hroznýš organismus společnosti všudypřítomnými smyčkami své byrokracie, policie, stálé armády, duchovenstva a soudcovského stavu, se zrodil v dobách absolutní monarchie. Centralizovaná státní moc měla tehdy sloužit vznikající buržoazní společnosti jako mocná zbraň v jejích bojích za osvobození od feudalismu. Francouzská revoluce 18. století, která si dala za úkol vymést středověké haraburdí vrchnostenských, lokálních, městských a provinčních výsad, tím zároveň nutně vyčistila společenskou půdu od posledních překážek, jež stály v cestě plnému rozvoji centralizované státní moci s jejími všudypřítomnými orgány vytvořenými podle plánu systematické a hierarchické dělby práce. Jako taková spatřila státní moc světlo světa za prvního císařství, které samo bylo výplodem koaličních válek staré polofeudální Evropy proti moderní Francii. Tak jak přicházely za sebou parlamentní režimy restaurace, červencové monarchie a republiky strany pořádku, stávalo se nejvyšší řízení této státní mašinérie nejen důvodem k šarvátkám mezi konkurujícími si frakcemi vládnoucí třídy, které na ní neodolatelně vábila úřední moc, příjmy a sinekury, ale zároveň tou měrou, jak ekonomický pokrok moderní společnosti rozmnožoval řady dělnické třídy, kupil její bídu, organizoval její odpor a rozvíjel její snahy po osvobození - zkrátka a dobře, tak jak moderní boj tříd, boj mezi prací a kapitálem, nabýval tvaru a formy - prodělávala fyziognomie {643} a charakter státní moci výraznou změnu. Byla to vždycky moc, jejímž úkolem bylo udržovat pořádek, tj. existující společenský řád, a tedy moc k porobování a vykořisťování třídy vyrábějící třídou přivlastňovatelů. Dokud se však tento řád přijímal jako nezvratná a nepopíratelná nutnost, mohla mít státní moc zdání nestrannosti. Udržovala existující porobenost mas jako neměnný řád věcí a jako společenský fakt, který masy snášely bez boje a jejich "přirození představení" bezstarostně uskutečňovali. Jakmile společnost sama vstoupila do nové fáze, do fáze třídního boje, musel se nutně změnit (musel prodělat výraznou změnu také) i charakter její organizované veřejné síly, státní moci, a tato moc začala stále víc dostávat charakter nástroje třídního despotismu, politického stroje, který násilně zvěčňuje sociální zotročení výrobců bohatství jeho přivlastňovateli, ekonomickou nadvládu kapitálu nad prací. Po každé nové lidové revoluci, která vedla k tomu, že řízení státní mašinérie přešlo z jedné skupiny vládnoucích tříd na druhou, se potlačovatelský charakter státní moci ještě úplněji rozvinul a byl ještě nemilosrdněji uplatňován, protože to, co revoluce slíbila a zdánlivě zajistila, bylo možno zlomit jedině použitím násilí. Mimoto změny vyvolávané po sobě jdoucími revolucemi jen politicky sankcionovaly sociální fakt, rostoucí moc kapitálu, a předávaly tudíž samu státní moc stále bezprostředněji do rukou přímých protivníků dělnické třídy. Tak červencová revoluce přenesla moc z rukou pozemkových vlastníků do rukou velkých továrníků (velkých kapitalistů) a únorová revoluce do rukou sjednocených frakcí vládnoucí třídy, sjednocených ve svém antagonismu k dělnické třídě, sjednocených jako "strana pořádku", totiž pořádku jejich vlastního třídního panství. V období parlamentní republiky se státní moc nakonec stala zjevným nástrojem války, využívaným třídou přivlastňovatelů proti produkující mase lidu. Ale jako zjevný nástroj občanské války bylo tuto moc možno využívat jen po dobu občanské války, a proto životní podmínkou parlamentní republiky bylo pokračovat v otevřeně vyhlášené občanské válce, negaci právě onoho "pořádku", jehož jménem byla občanská válka rozpoutána. To ovšem mohl být jen křečovitý, výjimečný stav. Byl nemožný jako normální politická forma společnosti a nesnesitelný dokonce {643} i pro masu buržoazie. Když byly tedy všechny elementy lidového odporu zlomeny, musela parlamentní republika zmizet (ustoupit) před druhým císařstvím.
Císařství, které předstíralo, že se opírá o vyrábějící většinu národa - o rolníky, stojící zdánlivě mimo dosah třídního boje mezi kapitálem a prací (indiferentní a nepřátelské vůči oběma těmto bojujícím společenským silám), -využilo státní moci jako síly nadřazené vládnoucí i ovládané třídě a vnutilo oběma příměří (umlčelo politickou, a tedy revoluční formu třídního boje), zbavilo státní moc její přímé formy třídního despotismu tím, že zlomilo parlamentní a tedy přímou politickou moc tříd přivlastňovatelů - toto císařství bylo jedinou možnou státní formou schopnou zabez-pečit starému společenskému řádu ještě nějakou životní lhůtu. Proto je celý svět vítal jako "zachránce pořádku" a rádobyotrokáři celého světa se mu dvacet let obdivovali. Pod jeho vládou, spadající do doby, kdy Kalifornie, Austrálie[471] a úžasný rozvoj Spojených států způsobily změnu na světovém trhu, nadešlo období nevídané průmyslové aktivity, orgie burzovních machinací, finančních spekulací a dobrodružných akciových společností - a to všechno vedlo k rychlé centralizaci kapitálu, dosahované vyvlastňováním střední třídy, a k rozšíření propasti mezi třídou kapitalistů a dělnickou třídou. Celá zkaženost kapitalistického režimu, jehož vrozená tendence dostala volný průchod, propukla s naprostou nespoutaností. Zároveň se rozpoutaly orgie rozkošnického hýření, prostopášné nádhery, jakési pandemonium všech nízkých vášní "vyšších tříd". Tato konečná forma vládní moci byla zároveň její nejprostituovanější formou, bylo to nestydaté drancování státních zdrojů bandou dobrodruhů, semeniště obrovských státních dluhů, oslava prostituce, vyumělkovaný život plný falešného předstírání. Vládní moc se vším svým pozlátkem, pokrývajícím ji od hlavy až k patě, se topila v bahně. Úplnou prohnilost samotné státní mašinérie a zpuchřelost celého společenského organismu bujícího pod její ochranou obnažily bodáky Pruska, které samo jen toužilo přenést evropské těžiště tohoto režimu zlata, krve a špíny z Paříže do Berlína.
Tak vypadala ona státní moc ve své konečné a nejprostituovanější {645} podobě, ve své nejvyšší a nejsprostší skutečnosti, kterou musela pařížská dělnická třída překonat a od níž mohla jedině tato třída společnost osvobodit. Pokud jde o parlamentarismus, zabil ho vlastní triumf a císařství. A dělnická třída nepotřebovala dělat nic jiného než ho už nekřísit.
Před dělníky nestál jen úkol zlomit více či méně nedokonalou formu vládní moci staré společnosti, oni museli zlomit tuto moc samu v její konečné a vyčerpávající podobě - císařství. Přímým opakem císařství byla Komuna.
Ve své nejprostší koncepci znamenala Komuna nejprve zničení staré vládní mašinérie v jejích centrálních sídlech, v Paříži a ostatních velkých francouzských městech, a nahrazení této mašinérie skutečnou samosprávou, která v Paříži a velkých městech, v sociálních tvrzích dělnické třídy, byla vládou dělnické třídy. Obležením se Paříž zbavila armády, která byla nahrazena národní gardou, utvořenou hlavně z pařížských dělníků. Jedině díky této situaci bylo umožněno povstání z 18. března. Nyní šlo o to, aby se tato skutečnost změnila v trvalé zřízení a aby národní garda velkých měst, to jest lid ozbrojený proti vládní uzurpaci, nahradila stálou armádu, bránící vládu proti lidu. Komuna se měla skládat z členů městských rad z jednotlivých městských obvodů (protože Paříž byla iniciátorkou Komuny a vzorem, musíme se odvolávat na ni), zvolených ve volbách všemi občany, odpovědných a kdykoli sesaditelných. Většinu tohoto orgánu by samozřejmě tvořili dělníci anebo uznávaní zástupci dělnické třídy. Komuna neměla být parlamentním, nýbrž pracovním sborem, výkonným a zákonodárným zároveň. Policejní úředníci neměli být nástrojem ústřední vlády, ale měli sloužit Komuně, a stejně jako funkcionáři ve všech ostatních správních oborech měli být jmenováni Komunou, která je také mohla kdykoli sesadit; všichni funkcionáři, stejně jako sami členové Komuny, měli konat svou práci za dělnické mzdy. Rovněž soudci měli být volení, sesaditelní a odpovědní. Iniciativa ve všech záležitostech společenského života měla být vyhrazena Komuně. Zkrátka všechny veřejné funkce, dokonce i těch několik funkcí, které by příslušely ústřední vládě, měli vykonávat úředníci Komuny a tudíž pod kontrolou Komuny. Je absurdní tvrdit, že ústředn {646} ********funkce, nikoli funkce vládní moci nad lidem, ale funkce, jejichž nutnost je podmíněna celkovými a společnými potřebami země, by byly nemožné. Tyto funkce by existovaly, ale sami funkcionáři by se nemohli jako za staré vládní mašinérie vyvyšovat nad skutečnou společnost, protože tyto funkce měly být vykonávány úředníky Komuny a tedy stále pod skutečnou kontrolou. Veřejné funkce by přestaly být soukromým majetkem, který ústřední vláda propůjčuje svým přisluhovačům. Odstraněním stálé armády a vládní policie měla být zlomena fyzická represívní moc. Tím, že by všechny církve byly odloučeny od státu a zrušeny jako korporace vlastnící majetek, církevní výchova vyloučena ze všech veřejných škol (spolu se zavedením bezplatného vyučování) a odkázána do ústraní soukromého života, aby tu existovala z milodarů věřících, tím, že by všechny výchovné instituce byly oproštěny od vládního poručníkování a služebnické závislosti na vládě, tím vším měla být zlomena duchovní represívní moc a vědění se mělo stát dostupným každému, ale mělo také být zbaveno okovů vládního nátlaku a třídních předsudků. Obecní daně měla stanovit a vybírat Komuna, daně pro celostátní účely měli vybírat funkcionáři Komuny a jejich výtěžek měla na celostátní účely vydávat Komuna sama (Komuna měla sama dohlížet na to, jak se rozdělují prostředky pro tyto celo-státní účely).
Vládní represívní moc a nadvláda nad společností měla tak být zlomena likvidací jejich ryze potlačovatelských orgánů a tam, kde jsou funkce vládní moci oprávněné, neměly být vykonávány tělesem nadřazeným společnosti, ale odpovědnými služebníky spoečnosti samé.
7. Závěr[x]
Proti bojující, pracující, myslící Paříži, elektrizované nadšeným vědomím historické iniciativy a naplněné hrdinskou skutečností, proti této nové společnosti rodící se v krutých bolestech stojí stará společnost ve Versailles, svět tradičního klamu a nakupených lží. Jeho pravým reprezentantem je "statkářské" shromáždění[232], {647} plné tlachajících gúlů[y] ze všech odumřelých režimů, do nichž se ve Francii postupně vtělovalo třídní panství, shromáždění, v jehož čele stojí senilní šarlatán parlamentarismu a jež vložilo svůj meč do rukou císařských kapitulardů[213], kteří před očima svých pruských přemožitelů bombardují Paříž.
Hory trosek, jimiž druhé císařství při svém pádu zavalilo celou Francii, jsou pro ně jen příležitostí, aby vyhrabali a vyvrhli na povrch veteš dřívějších trosek - legitimismu či orleanismu.
Chtějí, aby plamen života hořel v záhrobní atmosféře výparů kdejaké dávno zašlé emigrace. (Sám vzduch, který dýchají, jsou záhrobní výpary kdejaké dávno zašlé emigrace.)
Není na nich nic skutečného kromě jejich společného spiknutí proti životu, jejich sobectví v třídních zájmech, jejich touhy týt z mrtvoly francouzské společnosti, jejich společného zájmu otrokářů, jejich nenávisti k dnešku a jejich války proti Paříži.
Všechno na nich je karikatura, počínaje prastarou vykopávkou z doby režimu Ludvíka Filipa, hrabětem Jaubertem, který v Národním shromáždění v paláci Ludvíka XIV. pokřikuje: "My jsme stát" ("Stát jsme my")[472] (ve skutečnosti jsou přízrakem státu v jeho odtrženosti od společnosti), a konče republikánskými vrtichvosty lísajícími se k Thiersovi, kteří konají svá shromáždění v Jeu de Paume (Míčovně), aby ukázali, jak hluboko klesli proti svým předchůdcům z roku 1789[454].
V jejich čele je Thiers, naprostá většina je rozdělena na dvě skupiny, legitimisty a orleanisty, jako chvost jsou tu republikáni "starého stylu". Každá z těchto frakcí intrikuje pro svou vlastní restauraci, republikáni pro restauraci parlamentní republiky - stavějí své naděje na Thiersově senilní ješitnosti, a zatím fakticky tvoří jen republikánskou dekoraci jeho vlády a sankcionují svou přítomností válku bonapartistických generálů proti Paříži, když se předtím pokoušeli vlákat ji do Thiersova náručí a odzbrojit ji pod Saissetovým vedením! Rytíři smutné postavy! Ponížení, která dobrovolně snášejí, ukazují, jak hluboko klesl republikanismus jako zvláštní forma třídního panství. Právě je měl Thiers na mysli, když {648} položil shromážděným mairům z departementu Seine-et-Oise otázku, co by si ještě víc přáli: ,,Což není v čele státu on, prostý občan?" Pokrok dosažený od roku 1830 do roku 1870 spočívá v tom, že tehdy byl nejlepší republikou Ludvík Filip, a teď je nejlepší republikou ministr Ludvíka Filipa, sám malý Thiers.
Protože jsou nuceni konat své skutečné dílo - válku proti Paříži - s císařskými vojáky, četníky a policií, které vedou vysloužilí bonapartističtí generálové, třesou se jim kolena podezřením, že tak jako za svého režimu v letech 1848-1851 kují jen nástroj pro druhou restauraci císařství. Papežští zuávové,[125] Cathelineauovi lidé z Vendée a Charettovi Bretonci[240] - to je ve skutečnosti jejich "parlamentní" armáda, pouhé přeludy armády ve srovnání se skutečností, jaká byla za císařství. Samo slovo republika je přivádí k zuřivosti, nicméně jejím jménem přijímají Bismarckova nařízení, jejím jménem vyhazují zbytky francouzského bohatství na občanskou válku, jejím jménem obžalovávají Paříž, jejím jménem smolí zákony o budoucím vypovídání povstalců do vyhnanství a jejím jménem uzurpují diktátorskou moc nad Francií.
Jejich titul spočívá na všeobecném volebním právu, proti němuž vždy za svých režimů od roku 1815 do roku 1848 bojovali, které v květnu 1850 zrušili, když je předtím zavedla republika proti jejich vůli, a které nyní přijímají jako děvku císařství, zapomínajíce, že s ním přijímají i císařství plebiscitů! Oni sami jsou nemožní i s všeobecným volebním právem.
Vyčítají Paříži, že revoltuje proti národní jednotě, a jejich prvním slovem bylo srazit této jednotě hlavu tím, že se Paříž zbaví funkce hlavního města. Paříž udělala to, co oni předstírali, že chtějí, ale neudělala to tak, jak to chtěli oni, jako reakční sen minulosti, ale jako revoluční potvrzení budoucnosti. Šovinista Thiers vyhrožuje od 18. března Paříži "pruskou intervencí", v Bordeaux volal po "pruské intervenci" a proti Paříži působí fakticky jen prostředky, které mu povolilo Prusko. Ve srovnání s tímto šarlatánem šovinismu byli Bourboni důstojnost sama.
Ať by se jejich restaurace - v případě že zvítězí - nazývala jakkoli, ať by v jejím čele stál jakýkoli úspěšný pretendent, ve skutečnosti to může být jedině císářství, konečná a nezbytná politická {648} forma panství jejich prohnilých tříd. Podaří-li se jim toto císařství obnovit - a oni je musí obnovit, jestliže bude kterýkoli z jejich plánů na restauraci úspěšný - dokáží jen urychlit zahnívání staré společnosti, kterou reprezentují, a dozrávání nové, kterou potírají. Vidí svým zakaleným zrakem jen politickou fasádu odumřelých režimů a sní o jejich vzkříšení tím, že si postaví do čela nějakého Jindřicha V. nebo hraběte Pařížského. Nevidí, že společenské organismy, na nichž spočívaly tyto politické nadstavby, už dávno zanikly, že tyto režimy byly možné jen za podmínek, které se už přežily, a v minulých etapách vývoje francouzské společnosti, a ta že dnes může připustit jedině císařství jako stav svého zahnívání a republiku práce jako stav své obrody. Nechápou, že cykly politických forem byly jen politickým výrazem skutečných změn, jimiž společnost procházela.
Prusové, kteří se dívají na smrtelný zápas francouzské společnosti v hrubém opojení ze svého válečného triumfu a kteří ho využívají se špinavou vypočítavostí Shylocka a s neotesanou sprostotou krautjunkerů[z], se už potrestali sami tím, že přesadili císařství na německou půdu. Sami jsou odsouzeni k tomu, aby uvolnili ve Francii podzemní síly, které je jednou pohltí i se starým pořádkem. Pařížská Komuna může padnout, ale sociální revoluce, kterou zahájila, zvítězí. Její kolébka je všude.
————————— * Fragmenty
Lži v Thiersových zprávách Nesmírná faleš Versailles a jejich prolhanost nemohly být lépe ztělesněny a shrnuty než v Thiersovi, v tomto profesionálním lháři, pro něhož "reálnost věcí" existuje jen v jejich "parlamentním smyslu", to jest jako lež.
Ve své odpovědi na arcibiskupův dopis chladnokrevně popírá "údajné popravy a represálie (!), z nichž jsou obviňovány versailleské {650} jednotky", a dává si tuto nestydatou lež potvrdit komisí[415], kterou jen k tomu účelu jmenovali jeho "statkáři". Samozřejmě ví, že o tom vydávají vítězoslavná prohlášení sami bonapartističtí generálové. Ale v "parlamentním smyslu" slova tyto popravy neexistují.
Ve svém oběžníku ze 16. dubna o bombardování Paříže píše:
"Bylo-li vypáleno několik dělových ran, neudělala to versailleská armáda, nýbrž několik povstalců, kteří se snaží vzbudit dojem, že se bijí, ale ve skutečnosti se bojí ukázat se."[263]
Samozřejmě, Paříž bombarduje sama sebe, aby vzbudila ve světě dojem, že se bije!
O něco později: <"Naše dělostřelectvo nebombarduje; ovšem, ostřeluje z děl.>"
Thiersova zpráva o Moulin-Saquet (4. května):
<"Osvobození Paříže od hanebných tyranů, kteří ji utiskují,">"[264] (vyvražděním pařížských národních gardistů ve spánku).
Ze všech konců sehnanou bandu ozbrojenců - odpadky bonapartistické soldatesky z Bismarckovy milosti propuštěné ze zajetí, jejímž jádrem jsou Valentinovi četníci a Piétriho policisté a ozdobou papežští zuávové[125], Charettovi chouani"[267] a Cathelineauovi lidé z Vendée, to všechno pod komandem přeběhlických prosincových generálů kapitulace, pasuje na "nejkrásnější armádu, jakou kdy Francie měla". Ovšem, jestliže jsou Prusové ještě usazeni v Saint-Denis, je to jen proto, že je Thiers chce poděsit pohledem na tuto ,,nejkrásnější z krásných armád".
Je-li taková "nejkrásnější armáda", pak versailleský anachronismus je "nejliberálnější a nejsvobodněji zvolenou sněmovnou, jaká kdy ve Francii existovala". Své přemrštěnosti nasazuje Thiers korunu, když říká mairům atd., že "je člověk, který nikdy nezrušil své slovo"; samozřejmě že vždycky držel své slovo - v parlamentním smyslu.
Je nejopravdovější z republikánů a (<zasedání> z 27. dubna[aa]): <"Shromáždění je liberálnější než on sám.">
K mairům: <"Můžete se spolehnout na mé slovo, které jsem {651} nikdy nezrušil"> - v neparlamentním smyslu: které jsem nikdy nedodržel. <"Toto shromáždění je jedno z nejliberálnějších, jaké kdy Francie zvolila.">
Přirovnává se k Lincolnovi a Pařížany přirovnáná ke vzbouřeným otrokářům Jihu. Jižané chtěli územní odloučení od Spojených států, aby mohli zotročovat práci. Paříž chce odloučení samého pana Thierse a jím představovaných zájmů od moci, aby osvobodila práci.
Msta, kterou bonapartističtí generálové, četníci a chouani stíhají Paříž, je v třídní válce proti práci nevyhnutelná, ale Thiers ji v ubohé komedii svých zpráv proměňuje v záminku k tomu, aby karikoval svůj idol - prvního Napoleona - a vystavuje se posměchu celé Evropy, když drze tvrdí, že francouzská armáda svou válkou proti Pařížanům znovu získala dobrou pověst, kterou ztratila ve válce proti Prusům. Celá válka tak vypadá jako pouhá dětská hra, která má dát průchod dětinské ješitnosti skrčka, hrdého, že má popisovat své vlastní bitvy, vybojované jeho vlastní armádou, pod jeho vlastním tajným vrchním velením.
A jeho lži dosahují vrcholu, když jde o Paříž a provincie.
Paříž, která ve skutečnosti už dva měsíce drží v šachu "nejkrásnější armádu, jakou kdy Francie měla", přestože této armádě tajně pomáhají Prusové, vskutku touží jen po tom, aby ji Thiers osvobodil od jejích "<hnusných> tyranů", a proto tedy bojuje proti Thiersovi, ačkoli je sama vlastně jen hrstkou zločinců.
Znovu a znovu prohlašuje Komunu za hrstku trestanců, ticket-of-leave men (viz zde), spodinu. Paříž bojuje proti němu proto, že chce, aby ji osvobodil od "hnusných tyranů, kteří ji utlačují". A tato "hrstka" desperátů drží už dva měsíce v šachu "nejkrásnější armádu, jakou kdy Francie měla", vedenou neporazitelným Mac-Mahonem a inspirovanou napoleonským géniem samotného Thierse!
Odpor Paříže tedy není skutečností, zato Thiersovy lži o Paříži ano.
Jako by nebylo dost na tom, že ho usvědčují svými činy, všechny životné elementy Paříže k němu promlouvaly, aby ho vymanily z jeho světa lží, ale marně.
{652} "Pařížské hnutí rozhodně nelze směšovat s přepadením Montmartru, které pro ně bylo jen pohnutkou a výchozím bodem; toto hnutí je všeobecné a tkví hluboko ve vědomí Paříže; dokonce i naprostá většina těch, kdo se z toho či onoho důvodu drží zpátky (stojí stranou), nijak nepopírá jeho společenskou oprávněnost."[431]
Kdo to Thiersovi řekl? Delegáti syndikátních komor, kteří mluví za 7000 až 8000 obchodníků a průmyslníků. Šli mu to osobně říci do Versailles. Totéž mu řekla Liga republikánské unie[432] i zednáčské lóže[433] prostřednictvím svých delegátů a svými demonstracemi. Ale on trvá na svém.
Ve zprávě o Moulin-Saquet (4. května) říká:
"300 mužů zajato... zbytek povstalců se rozprchl na <všechny strany; na bojišti zanechali 150 mrtvých a raněných... To je vítězství, které může Komuna oslavit ve svých zprávách. Paříž bude brzy osvobozena od hrozných tyranů, kteří ji utiskují>."[264]
Avšak bojující Paříž, skutečná Paříž - to není jeho Paříž. Jeho Paříž je sama o sobě parlamentní lež. ,,Paříž bohatá, lenošivá, kapitalistická", kosmopolitní bordel - to je jeho Paříž. To je ta Paříž, která mu chce být navrácena, kdežto skutečná Paříž je Paříž "vile multitude"[bb]. Ta Paříž, která ukázala svou odvahu "pokojnou demonstrací" a Saissetovým úprkem, ta Paříž, která se teď tísní ve Versailles, v Rueil, v Saint-Denis a v Saint-Germain-en-Laye, následována kokotami, které se věší na paty "mužům rodiny, náboženství, pořádku" a především "vlastnictví", Paříž zahálčivých tříd, Paříž franc-fileurů[265], která se baví tím, že se dívá na průběh bitev dalekohledy a považuje občanskou válku jen za příjemné rozptýlení - to je Paříž páně Thiersova, právě tak jako byla koblencká emigrace Francií pana de Calonne[266] a jako emigrace ve Versailles je Francií pana Thierse.
Tak jako je lží Paříž, která chce, aby ji Thiers, jeho "statkáři"[232], prosincoví výtečníci[235] a četníci osvobodili od Komuny, jsou stejnou lží i jeho "provincie", které chtějí, aby je on a jeho "statkáři" osvobodili od Paříže.
Ještě předtím, než byla ve Frankfurtu definitivně uzavřena mírová smlouva,[473] obrátil se na provincie s výzvou, aby poslaly {653} do Versailles své prapory národní gardy a dobrovolníků, které by bojovaly proti Paříži. Provincie to rovnou odmítly. Jen Bretaň dodala hrstku chouanů[267], "kteří bojovali pod bílým praporem, každý z nich s Ježíšovým srdcem z bílého plátna na prsou, a s válečným heslem: ,Vive le roi!'[cc]" Thiers dopadl se svými požadavky v provinční Francii tak, že byl nucen vypůjčit si od Bismarcka zajaté francouzské jednotky, zajistit si papežské zuávy (kteří jsou pravými ozbrojenými představitelijeho provinční Francie) a udělat z 20 000 četníků a 12 000 policistů jádro své armády.
Přestože se pokoušel ohradit (odloučit) Paříž od provincií zdí lží a duchovní a policejní blokádou, neposlaly mu tyto provincie prapory pro vedení války proti Paříži, ale zaplavily ho místo toho tolika delegacemi, které naléhaly, aby byl s Paříží uzavřen mír, že je odmítl nadále osobně přijímat. Tón přípisů posílaných z provincií, které většinou navrhovaly okamžité uzavření příměří s Paříží, rozpuštění Shromáždění, "protože jeho mandát už prošel", a poskytnutí municipálních práv požadovaných Paříží, byl tak útočný, že si na ně Dufaure stěžuje ve svém "oběžníku proti smíru" rozeslaném prefektům. Na druhé straně nedostalo "statkářské" shromáždění a Thiers z provincií ani jediný souhlasný přípis.
Ale grand défi[dd], jímž provincie odpověděly na Thiersovu "lež" o provinciích - to byly volby do obecních rad z 30. dubna provedené za jeho vlády a na základě zákona přijatého jeho Shromážděním. Ze 700 000 (přibližně) obecních radních zvolených v 35 000 obcích, které ještě zůstaly okleštěné Francii, nedokázali spojení legitimisté[229], orleanisté a bonapartisté prosadit ani 8000 svých zástupců! A užší volby dopadly ještě nepříznivěji! To jasně ukázalo, jak dalece toto Národní shromáždění, zvolené úskokem a pod falešnými záminkami, reprezentuje Francii, provinční Francii, Francii bez Paříže!
Avšak plán svolat do Bordeaux shromáždění delegátů obecních rad z velkých provinčních měst[442], které Thiers zakázal na základě svého zákona z roku 1834 a císařského zákona z roku 1855[474], ho donutil otevřeně přiznat, že "jeho provincie" jsou stejná lež jako {654} "jeho" Paříž. Obviňuje provincie, že se podobají "falešné" Paříži a že všemožně usilují o to, aby "položily základy ke komunismu a rebelii". Na to dostal opět odpověď v nedávných rezolucích obecních rad z Nantes, Vienne, Chambéry, Limouxu, Carcassonne, Angers, Carpentrasu, Montpellieru, Privasu, Grenoblu atd., které důtklivě požadují mír s Paříží a trvají na
"absolutním potvrzení republiky a uznání komunálního práva, což," jak říká obecní rada z Vienne, <"lidé zvolení 8. února slíbili ve svých oběžnících, ještě když byli kandidáty. Aby ukončilo válku se zahraničím," (Národní shromáždění) "odstoupilo dvě provincie a slíbilo Prusku pět miliard. Co by teprve muselo udělat, aby skoncovalo s občanskou válkou?">
(Právě naopak. Ty dvě provincie nejsou jejich "soukromým" majetkem, a co se týče slíbených pěti miliard, jde právě o to, že je má zaplatit francouzský lid, a ne oni.)
Jestliže si tedy Paříž může právem stěžovat na provincie, že se omezují na pokojné demonstrace a nechávají ji bez pomoci v jejím boji proti všem vládním silám... pak provincie naprosto nekompromisně odpověděly Thiersovi a Shromáždění na jejich lživé tvrzení, že je zastupují, a daly jim jasně najevo, že "jejich provincie" jsou právě taková lež, jako je celá jejich existence jen pustý klam a přetvářka.
————————— Generální rada je hrdá na to, že pařížské odbočky Internacionály sehrály ve slavné pařížské revoluci význačnou roli. Ne tak, jak si to představují všelijací hlupáci, jako by totiž některá pařížská nebo kterákoli jiná odbočka Internacionály dostávala své mots ďordre[ee] z nějakého centra. Protože však výkvět dělnické třídy ve všech civilizovaných zemích patří k Internacionále a je prodchnut jejími idejemi, převezme nepochybně všude v hnutích dělnické třídy vedení.
————————— {655} Ode dne kapitulace, kdy vláda Bismarckových zajatců vydala Francii Bismarckovi, ale dostala za to svolení ponechat si tělesnou stráž, určenou výslovně k zastrašování Paříže - od toho dne byla Paříž ve střehu. Národní garda se reorganizovala a svěřila vrchní velení ústřednímu výboru, který zvolily všechny roty, prapory a baterie z hlavního města, až na nějaké zlomky starých bonapartistických jednotek. V předvečer vstupu Prusů do Paříže ústřední výbor zajistil, aby děla a mitrailleusy, které kapitulardi zrádně zanechali právě ve čtvrtích, do nichž měli vtáhnout Prusové, byly přesunuty na Montmartre, do Belleville a do La Villette.[ff]
————————— Ozbrojená Paříž byla jedinou vážnou překážkou na cestě kontrarevolučního spiknutí. Proto měla být Paříž odzbrojena. Pokud šlo o tuto otázku, bylo bordeauxské shromáždění vtělená upřímnost. A kdyby snad zuřivý pokřik jeho "statkářů" nebyl býval dost zřetelný, pak to, že Thiers vydal Paříž na milost a nemilost triumvirátu, který tvořili prosincový výtečník Vinoy, bonapartistický žandarm Valentin a jezuitský generál Aurelle de Paladines, by bylo rozptýlilo poslední stín pochybností o tom, jaký je konečný cíl odzbrojení Paříže. I když tito hnusní zločinci otevřeně přiznávali svůj úmysl, záminka, pod níž zahájili občanskou válku, byla tou nejnestydatější, nejdrzejší (nejzřejmější) lží. Děla pařížské národní gardy, pravil Thiers, patří státu a musí být státu vrácena. Skutečnost však byla jiná: Ode dne kapitulace, kdy Bismarckovi zajatci vydali Francii Bismarckovi, ale sobě vymínili početnou tělesnou stráž, určenou výslovně k zastrašení Paříže - od toho dne byla Paříž ve střehu. Národní garda se reorganizovala a svěřila vrchní velení ústřednímu výboru, který byl zvolen celou její masou, až na nějaké zlomky starých bonapartistických jednotek. V předvečer vstupu Prusů do Paříže její ústřední výbor zajistil, aby děla a mitrailleusy, které kapitulardi zrádně zanechali právě {656} ve čtvrtích, do nichž měli vtáhnout Prusové, byly přesunuty na Montmartre, do Belleville a do La Villette. Tato děla byla pořízena ze sbírek národní gardy. V dohodě z 28. ledna[140] byla oficiálně uznána za její soukromé vlastnictví a jako taková nebyla zahrnuta do celkového stavu zbraní patřících vládě, které měly být vydány vítězi. A Thiers si dovolil zahájit občanskou válku pod vylhanou záminkou, že děla národní gardy jsou vlastnictvím státu!
Konfiskace těchto děl měla očividně posloužit jen jako přípravné opatření ke všeobecnému odzbrojení pařížské národní gardy, a tím odzbrojení revoluce ze 4. září. Ale tato revoluce se stala zákonným stavem Francie. Její republiku uznal vítěz přímo v podmínkách kapitulace, po kapitulaci ji uznaly cizí mocnosti, jménem republiky bylo svoláno Národní shromáždění. Revoluce pařížských dělníků ze 4. září byla jediným právním titulem Národního shromáždění v Bordeaux a jeho výkonné moci. Nebýt této revoluce, muselo by Národní shromáždění ihned udělat místo Corps législatif[gg], který byl zvolen podle všeobecného hlasovacího práva a který byl rozehnán revolucí. Thiers a jeho ticket-of-leave men (viz zde) by byli museli vyjednávat o ochranné průvodní listy a záruky, aby unikli cestě do Cayenne[237] Národní shromáždění se svou plnou mocí k sjednání mírových podmínek s Pruskem bylo jen jednou z epizod revoluce. Jejím pravým ztělesněním byla ozbrojená Paříž, která revoluci zahájila, která pro ni podstoupila pětiměsíční obležení se všemi hrůzami hladu a která svým vytrvalým odporem, přes Trochuho "plán", vytvořila základnu mohutné obranné války v provinciích. A nyní měla Paříž na hrubě urážlivou výzvu vzbouřených otrokářů v Bordeaux buď složit zbraně a uznat, že lidová revoluce ze 4. září neměla jiný smysl než pouze přenést moc z rukou Ludvíka Bonaparta a jeho milců do rukou jeho monarchických soupeřů, anebo vystoupit jako sebeobětavý bojovník za Francii, již mohl zachránit před záhubou a obrodit jedině revoluční převrat politických a společenských poměrů, které zplodily císařství a které pod jeho bdělou péčí vyzrály až k úplné hnilobě. Paříž, zmořená pětiměsíčním hladověním, neváhala ani okamžik. Rozhodla {657} se hrdinsky podstoupit veškeré nebezpečí odporu proti francouzským spiklencům přímo před očima pruské armády, utábořené před jejími branami. Avšak pařížská lidová vláda, ústřední výbor národní gardy, pro hluboký odpor k občanské válce setrvával jen v obranném postoji, nedbaje provokací Shromáždění, nedbaje zásahů výkonné moci a hrozivého soustřeďování vojsk v Paříži a okolo ní.
18. března ráno probudilo Paříž hromové volání: "Vive la Commune!"[hh] Co je to Komuna, tato sfinga, která tak trápí mysl buržoazie?
"Proletáři hlavního města," pravil ústřední výbor ve svém manifestu z 18. března, ,,po selhání a zradě vládnoucích tříd pochopili, že udeřila jejich hodina, aby zachránili situaci převzetím řízení veřejných záležitostí do vlastních rukou... Pochopili, že jejich nejvyšší povinností, jejich absolutním právem je vzít svůj vlastní osud do vlastních rukou tím, že se chopí politické moci."[247]
Ale dělnická třída nemůže prostě převzít hotovou státní mašinérii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely, jako to dělaly soupeřící frakce třídy přivlastňovatelů v hodině svého triumfu.
Centralizovaná státní moc se svými všudypřítomnými orgány - stálou armádou, policií, byrokracií, duchovenstvem a soudnictvím, založenými podle plánu systematické a hierarchické dělby práce, existuje od doby absolutní monarchie, kdy sloužila vznikající buržoazní společnosti jako mocná zbraň v jejích bojích za osvobození od feudalismu. Francouzská revoluce 18. století smetla haraburdí vrchnostenských, lokálních, městských a provinčních výsad, a vyčistila tak zároveň společenskou půdu od posledních středověkých zábran, které stály v cestě státní nadstavbě. Svou konečnou podobu dostala za prvního císařství, které bylo výplodem koaličních válek staré polofeudální Evropy proti nové Francii. Za následujících parlamentních režimů se vládní moc stala nejen jablkem sváru mezi konkurujícími si frakcemi vládnoucích tříd, které na ní neodolatelně vábila úřední moc, příjmy a sinekury. Zároveň s ekonomickými změnami společnosti se měnil i její politický charakter. Tou měrou, jak pokrok průmyslu vytvářel, rozšiřoval a prohluboval {658} třídní antagonismus mezi kapitálem a prací, dostávala vládní moc stále víc charakter národní moci kapitálu nad prací, charakter politické síly organizované k násilnému sociálnímu zotročování; charakter pouhého nástroje třídního despotismu. Vzápětí za každou lidovou revolucí, která znamená novou pokrokovou fázi v postupu (ve vývoji) (v průběhu) boje tříd (třídního boje), se projevuje potla-, čovatelský charakter státní moci nelítostněji a nezastřeněji. Červencová revoluce přenesla řízení státní mašinérie z velkostatkáře na kapitalistu a tím je přenesla z odlehlého na přímého protivníka dělníků. Tím zaujímá státní moc jasněji vyjádřený nepřátelský a potlačovatelský postoj vůči dělnické třídě. Únorová revolucé vztyčuje prapor "sociální republiky" a tak hned na začátku dokazuje, že pravý význam státní moci je odhalen, že se už nemůže vydávat za ozbrojenou sílu veřejného blaha, za ztělesnění všeobecných zájmů společnosti, jako by byla povznesena nad svár soukromých zájmů a odkazovala je do příslušných mezí, že její tajemství jako nástroje třídního despotismu je prozrazeno, že dělníci chtějí republiku, ne však už jako politickou obměnu starého systému třídního panství, ale jako revoluční prostředek ke zničení třídního panství samého. Tváří v tvář hrozbě "sociální republiky" cítí vládnoucí třída instinktivně, že anonymní panství parlamentui republiky může přeměnit v akciovou společnost svých navzájem se svářících frakcí, kdežto minulé monarchie už samým svým názvem vyjadřují vítězství jedné frakce a porážku druhé, převahu zájmů jedné složky této třídy nad zájmy složky druhé, převahu pozemkového vlastnictví nad kapitálem nebo kapitálu nad pozemkovým vlastnictvím. V protikladu k dělnické třídě má dosavadní vládnoucí třída, ať už si přivlastňuje práci mas jakýmikoli specifickými formami, jeden a týž ekonomický zájem: zachovat zotročení práce a sklízet její plody, buď přímo jako velkostatkář a kapitalista, nebo nepřímo jako státní příživníci velkostatkáře a kapitalisty, a násilím prosadit takový "pořádek", při kterém dav výrobců, ,,vile multitude"[ii] , slouží jako pouhý zdroj bohatství a panství "lepších lidí". Proto se tedy legitimisté, orleanisté, buržoazní republikánj {659} a bonapartističtí dobrodruzi, kteří dychtí vysloužit si jméno ochránců majetku tím, že jej napřed ukradnou, sdružují a slučují ve "stranu pořádku", praktický výsledek oné revoluce, kterou uskutečnil proletariát za nadšeného provolávání "sociální republiky". Parlamentní republika strany pořádku není jen panstvím teroru vládnoucí třídy. Státní moc se v jejích rukou stává zjevným nástrojem občanské války v rukou kapitalisty, velkostatkáře, jejich státních příživníků, proti revolučním tužbám výrobce.
Za monarchických režimů jsou represívní opatření a principy vyznávané tou vládou, která je právě u moci, odsuzovány před lidem těmi frakcemi vládnoucích tříd, které nejsou u moci; opoziční kruhy vládnoucí třídy vtahují lid do svých stranických nesvárů tím, že se dovolávají jeho zájmů, že se vydávají za tribuny lidu, kteří požadují, aby lidu byly navráceny jeho svobody. Avšak za anonymního panství republiky, které v sobě slučuje způsoby útlaku všech minulých režimů (které vytahuje zbraně útlaku z arzenálů všech minulých režimů) a nemilosrdně je uplatňuje, slaví různé frakce vládnoucí třídy orgie renegátství. S cynickou drzostí zapírají své minulé sliby, podupávají své "takzvané" zásady, zatracují revoluce, které samy ve jménu těchto zásad vyprovokovaly, a zatracují i samo jméno republiky, ačkoli jen její anonymní panství je dost široké, aby je mohlo pojmout do společného křižáckého tažení proti lidu.
Tak tato nejkrutější forma třídního panství je zároveň nejodpornější forma, vzbuzuje největší pobouření. Protože používá státní moci jen jako nástroje občanské války, může si ji udržet jen tím, že zvěčňuje občanskou válku. V čele s parlamentní anarchií, korunovanou nepřetržitými intrikami všech jednotlivých frakcí strany "pořádku", z nichž každá usiluje o restauraci svého oblíbeného režimu, v otevřené válce proti celému organismu společnosti vně svého úzkého kruhu, stává se vláda strany pořádku nejnesnesitelnější vládou nepořádku. Když strana pořádku ve své válce proti mase lidu zlomila všechny prostředky jeho odporu a vydala bezmocný lid napospas meči výkonné moci, zažene meč výkonné moci ji samu ze scény i s jejím parlamentním režimem. Tato parlamentní republika strany pořádku může tedy být jen mezivládím. {660} Jejím přirozeným výsledkem je režim císařství, bez ohledu na to, kolikáté císařství to je. Za režimu císařství třímá státní moc meč místo žezla a předstírá, že se opírá o rolnictvo, onu velikou masu výrobců stojících zdánlivě stranou třídního boje mezi prací a kapitálem, předstírá, že zachraňuje dělnickou třídu tím, že likviduje parlamentarismus a tedy přímou podřízenost státní moci vládnoucím třídám, předstírá, že zachraňuje i samy vládnoucí třídy, protože drží v područí pracující třídy, aniž je přitom uráží, předstírá alespoň národní slávu, když už ne veřejné blaho. Právě proto je císařství prohlašováno za "zachránce pořádku". Jakkoli zraňuje politickou hrdost vládnoucí třídy a jejích státních příživníků, je nesporně skutečně adekvátním režimem buržoazního "pořádku", protože dává volný průchod všem orgiím jejího průmyslu, všem hanebnostem jejích spekulací, všem prostopášným nádherám jejího života. Stát, který se takto zdánlivě pozvedl nad občanskou společnost, se zároveň sám stává semeništěm veškeré zkaženosti této společnosti. Pruské bodáky obnažily jeho vlastní úplnou prohnilost a prohnilost společnosti, kterou má zachraňovat; tento režim císařství je však do té míry nezbytnou politickou formou "pořádku", to jest "pořádku" buržoazní společnosti, že samo Prusko, jak se zdá, vyvrátilo jeho pařížské centrum jen proto, aby je přeneslo do Berlína.
Císařství není, jako byly jeho předchůdkyně - legitimní monarchie, konstituční monarchie a parlamentní republika - jen jednou z politických forem buržoazní společnosti, je zároveň její nejprostituovanější, nejúplnější a konečnou politickou formou. Je to státní moc moderního třídního panství v ryzí podobě, alespoň na evropském kontinentě.
———————————————————————
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách. Čísla ve svorkách v textu -"{číslo}"- jsou čísla stránek v tištěné verzi Spisu).a - Zákonodárného sboru. (Pozn. red.)
b Viz tento svazek, str. {310} (Pozn. red.)
c - šéfredaktorem. (Pozn. red.)
d V definitivním textu "Občanské války ve Francii" Marx opravil dvě nepřesnosti, které se dostaly do tohoto odstavce: Ernest Picard byl ve vládě národní obrany ministrem financí; rovněž list "Électeur libre" byl orgánem ministra financí (viz tento svazek, str. {356}).(Pozn. red.)
e Viz Engelsovu poznámku pod čarou v tomto svazku zde. (Pozn. red.)
f Zde je v rukopise mezera. (Pozn. red.)
g Viz tento svazek, str. {356}. (Pozn. red.)
h - tj. Ferdinand II. (Pozn. red.)
i - zámků. (Pozn. red.)
j - za každou cenu. (Pozn. red.)
k - zámků, tj. zámeckých pánů. (Pozn. red.)
l Doslova volské oko; též oválné okno; podle takového okna se tak říkalo přijímací síni ve versailleském paláci, kde se shromažďovali dvořané a očekávali krále a kde se kuly nejrůznější intriky. (Pozn. red.)
m - tj. nastrčeného odpovědného redaktora, který musel odsedět ve vězení tresty, k nimž byl list odsouzen za své články. (Pozn. red.)
n - lůzy. (Pozn. red.)
o - tj. Affra. (Pozn. red.)
p - tj. Darboy. (Pozn. red.)
q - floutkové. (Pozn. red.)
r Ať žije Národní shromáždění! (Pozn. red.)
s - tj. Bergeret. (Pozn. red.)
t "Shromáždění klidně zasedá". (Pozn. red.)
u "Shromáždění klidně zasedá". (Pozn. red.)
v - s "lehkým srdcem" (narážka na výrok ministerského předsedy Olliviera - viz poznámku pod čarou na str. {555} tohoto svazku). (Pozn. red.)
w "Ať žije Komuna!" (Pozn. red.)
x Slovo "závěr" je v anglickém rukopise napsáno německy. (Pozn. red.)
y "Gúl" - podle mohamedánské pověry démon, který slaví hodokvasy na mrtvolách. (Pozn. red.)
z - křupanů. Slovo "Krautjunker" je v rukopise napsáno německy. (Pozn. red.)
aa Slova "z 27. dubna" jsou v anglickém rukopise napsána německy. (Pozn. red.)
bb - "sprostého davu". (Pozn. red.)
cc - "Ať žije král!" (Pozn. red.)
dd - hlavni opovědný list. (Pozn. red.)
ee - pokyny. (Pozn red.)
ff Tento odstavec a celý další text je v rukopisu na třech samostatných nečíslovaných stranách. Před následující odstavec připsal Marx německy: Strana 9. (Pozn. red.)
gg - Zákonodárnému sboru. (Pozn. red.)
hh "Ať žije Komuna!" (Pozn. red.)
ii - "sprostý dav". (Pozn. red.)
470 V letech 1814 a 1815 vtrhla do Francie vojska šesté a sedmé protifrancouzské koalice, jejímiž nejdůležitějšími účastníky byly Anglie, Rakousko, Prusko a Rusko. Jejich cílem bylo svrhnout Napoleona I. a nastolit znovu vládu "legitimní" bourbonské dynastie.
471 V polovině 19. století byla v Kalifornii a v Austrálii objevena bohatá ložiska zlata. Tyto objevy značně ovlivnily hospodářský rozvoj evropských a amerických zemí.
472 Ironická narážka na známý výrok, který se připisuje francouzskému králi Ludvíku XIV. a který se stal heslem absolutismu: ,,Stát jsem já."
473 Frankfurtská mírová smlouva z 10. května 1871 definitivně stanovila mírové podmínky mezi Francií a Německem; potvrdila, že Francie musí Německu odstoupit Alsasko a východní část Lotrinska, jak to stanovil předběžný mír z 26. února 1871 (viz poznámku [233]). Podle mírové smlouvy byly podmínky ztíženy válečnou náhradou, kterou měla Francie zaplatit, a byla prodloužena okupace francouzského území německými vojsky. Ve skutečnosti to byla odměna za pomoc, kterou Bismarck poskytl versailleské vládě při potlačení Komuny. Frankfurtský mír vydrancoval Francii a vedl v budoucnu nevyhnutelně k novému válečnému konfliktu mezi Francií a Německem.
474 Míní se zřejmě zákon o obecní organizaci z roku 1831, který přísně omezoval práva obecních rad, a zákon o obecní organizaci z roku 1855, který obecním radám zakazoval vzájemný styk. (Pozn. red.)