Ekonomické rukopisy: Kapitál I. díl, 7. kap., Míra nadhodnoty

Karel Marx
Kapitál, I. díl
Třetí oddíl

Kapitola sedmá

MÍRA NADHODNOTY

1. STUPEŇ VYKOŘISŤOVÁNÍ PRACOVNÍ SILY

Nadhodnota, kterou vytvořil zálohovaný kapitál K ve výrobním procesu, čili zhodnocení zálohované kapitálové hodnoty se nám jeví především jako přebytek hodnoty výrobku nad sumou hodnot jeho výrobních prvků.

Kapitál K se rozpadá na dvě části: peněžní částku c, vynakládanou na výrobní prostředky, a na jinou peněžní částku v, vynakládanou na pracovní sílu; c představuje část hodnoty přeměněnou v konstantní kapitál, v část hodnoty přeměněnou ve variabilní kapitál. Původně je tedy K = c + v, na př. zálohovaný kapitál 500 liber št. = 410^(c) liber št. + 90^(v) liber št. ^[***]. Na konci výrobního procesu vychází zboží, jehož hodnota = c + v + m, kde m je nadhodnota, na př. 410^(c) liber št. + 90^(v) liber št.+ 90^(m) liber št.. Původní kapitál K se přeměnil v K', z 500 £ v 590 £. Rozdíl mezi nimi = m, nadhodnotě 90. Protože hodnota výrobních prvků se rovná hodnotě zálohovaného kapitálu, je ve skutečnosti pouhou tautologií tvrzení, že přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou jeho výrobních prvků se rovná zhodnocení zálohovaného kapitálu čili vyrobené nadhodnotě.

Avšak tato tautologie vyžaduje bližšího určení. S hodnotou výrobku se porovnává hodnota výrobních prvků, spotřebovaných při jeho tvoření. Viděli jsme však již, že část použitého konstantního kapitálu, která se skládá z pracovních prostředků, odevzdává výrobku jen část své hodnoty, kdežto ostatní část trvá dál v dosavadní formě své existence. Protože tato část nehraje žádnou úlohu při tvoření hodnoty, můžeme tu od ní abstrahovat. Její započtení by na věci nic nezměnilo. Dejme tomu, že c = 410 liber št. se skládá ze suroviny za 312 liber št., z pomocných látek za 44 liber št. a ze strojů, opotřebovaných během procesu, za 54 liber št.; hodnota skutečně použitých strojů však činí 1054 liber št.. Jako hodnotu zálohovanou na výrobu hodnoty výrobku počítáme jen tuto hodnotu 54 liber št., kterou stroje ztrácejí svým fungováním a tudíž odevzdávají výrobku. Kdybychom započítali i oněch 1000 liber št., které existují dál ve své dřívější formě — jako parní stroj atd. — museli bychom je započíst na obou stranách, na straně zálohované hodnoty i na straně hodnoty výrobku,^[26a] a vyšlo by nám 1500 liber št. na jedné straně a 1590 liber št. na druhé straně. Rozdíl čili nadhodnota by činila nadále 90 liber št.. Konstantním kapitálem, zálohovaným na výrobu hodnoty, rozumíme proto tam, kde z celkové souvislosti nevysvítá opak, vždy jen hodnotu výrobních prostředků spotřebovaných ve výrobě.

S tímto předpokladem se vracíme ke vzorci K = c + v, který se mění v K‘ = c + v + m, čímž se K mění v K‘. Víme, že hodnota konstantního kapitálu se jen znovu objevuje ve výrobku. V procesu skutečně nově vytvořená hodnota je tedy odlišná od celé hodnoty výrobku, kterou dostáváme z procesu, protože se nerovná c + v + m čili 410 £(c) + 90 £(v) + 90 £(m), jak se zdá na první pohled, nýbrž v + m čili 90 £(v) + 90 £(m), tj. není 590 £, nýbrž 180 £. Kdyby c, konstantní kapitál, byl 0, jinými slovy, kdyby existovala průmyslová odvětví, kde by kapitalista nemusel používat žádných vyrobených výrobních prostředků, ani surovin, ani pomocných látek, ani pracovních nástrojů, nýbrž jen látek daných přírodou a pracovní síly, nepřenášela by se na výrobek žádná část konstantní hodnoty. Tento prvek hodnoty výrobku, v našem příkladě 410 £, by odpadl, ale nově vyrobená hodnota 180 £, zahrnující 90 £ nadhodnoty, by zůstala úplně stejně veliká, jako kdyby c představovalo největší sumu hodnoty. Měli bychom K = 0 + v = v, a K‘, zhodnocený kapitál, = v + m, K‘ — K i nadále = m. Kdyby bylo naopak m = 0, jinými slovy kdyby pracovní síla, jejíž hodnota se zálohuje ve variabilním kapitálu, vyrobila jen ekvivalent, pak by bylo K = c + v a K‘ (hodnota výrobku) =c+ v + 0, tedy K = K‘. Zálohovaný kapitál by se nezhodnotil.

Ve skutečnosti již víme, že nadhodnota je pouze následek té změny v hodnotě, která se děje s v, s částí kapitálu, přeměněnou v pracovní sílu, že tedy v + m = v + ∆v (v plus přírůstek v). Ale skutečná změna hodnoty a poměr, v němž se hodnota mění, jsou zatemňovány tím, že celý zálohovaný kapitál vzrůstá, protože roste jeho proměnná součást. Dříve byl 500 a nyní je 590. Rozbor procesu v jeho čisté podobě tedy vyžaduje, abychom úplně abstrahovali od té části hodnoty výrobku, v níž se jen znovu objevuje konstantní kapitálová hodnota, tj. abychom konstantní kapitál c považovali za rovný nule, a aby tak byl aplikován zákon matematiky, tam kde operuje s proměnnými a stálými veličinami a kde stálá veličina je s proměnnou veličinou spojena jen přičítáním nebo odčítáním.

Jiná obtíž vzniká z původní formy variabilního kapitálu. Tak v hořejším příkladu je K‘ = 410 £ konstantního kapitálu + 90 £ variabilního kapitálu + 90 £ nadhodnoty. Devadesát £ je však veličina daná, tedy stálá, a proto se zdá nesmyslným pokládat ji za proměnnou veličinu. Ale 90 £(v) čili 90 £ variabilního kapitálu je tu ve skutečnosti jen symbolem procesu, kterým tato hodnota prochází. Část kapitálu, zálohovaná na koupi pracovní síly, je určité množství zpředmětněné práce, tedy stejně stálá veličina hodnoty jako hodnota koupené pracovní síly. Ve výrobním procesu samém vystupuje však místo zálohovaných 90 £ působící pracovní síla, místo mrtvé práce živá práce, místo nehybné veličiny plynulá veličina, místo stálé veličiny proměnná veličina. Výsledkem je reprodukce v plus přírůstek v. S hlediska kapitalistické výroby je celý tento proces samopohybem hodnoty, která byla původně stálá a přeměnila se v pracovní sílu. Této hodnotě se připisuje celý proces i jeho výsledek. Proto zdá-li se vzorec 90 £ variabilního kapitálu, neboli hodnota, která se zhodnocuje, něčím rozporuplným, vyjadřuje tento vzorec jen rozpor, imanentní kapitalistické výrobě.

Považujeme-li konstantní kapitál za rovný 0, zdá se to na první pohled podivné. Ale ve všedním životě se to stále děje. Chceme-li na př. vypočítat zisk Anglie z bavlnářského průmyslu, odečteme především cenu bavlny zaplacenou Spojeným státům, Indii, Egyptu atd., tj. kapitálovou hodnotu, která se jen znovu objevuje v hodnotě výrobku, považujeme za rovnou nule.

Poměr nadhodnoty nejen k té části kapitálu, z níž bezprostředně vzniká a jejíž změnu hodnoty představuje, nýbrž i k celému zálohovanému kapitálu, má ovšem velký ekonomický význam. Pojednáme proto o tomto poměru zevrubně v třetí knize. Má-li se jedna část kapitálu zhodnotit svou přeměnou v pracovní sílu, musí se druhá část kapitálu přeměnit ve výrobní prostředky. Má-li variabilní kapitál fungovat, musí se konstantní kapitál zálohovat v jistých proporcích, odpovídajících určitému technickému charakteru pracovního procesu. Avšak ta okolnost, že k nějakému chemickému procesu je zapotřebí křivulí a jiných nádob, nijak nebrání tomu, aby se při analyse od křivule abstrahovalo. Pokud se zkoumají tvoření hodnoty a změna hodnoty samy o sobě, tj. v čisté podobě, skýtají výrobní prostředky, tito hmotní představitelé konstantního kapitálu, jen látku, v níž se má usadit plynulá síla tvořící hodnotu. Proto také je lhostejná povaha této látky, ať je to bavlna nebo železo. Také hodnota této látky nemá význam. Je jen nutné, aby její masa stačila vstřebat množství práce, které se má během výrobního procesu vynaložit. Jakmile je tato masa dána, ať už její hodnota stoupá nebo klesá, nebo ať nemá hodnotu, jako země a moře, na proces tvoření hodnoty a změny hodnoty to nemá vliv.^[27]

Nejprve tedy předpokládáme, že konstantní část kapitálu se rovná nule. Zálohovaný kapitál c + v se tedy redukuje na v, a hodnota výrobku c + v + m na nově vyrobenou hodnotu v + m. Dejme tomu, že tato nově vyrobená hodnota = 180 £, v níž se zračí práce, která trvá po celou dobu výrobního procesu, pak musíme odečíst hodnotu variabilního kapitálu = 90 £, abychom dostali nadhodnotu = 90 £. Číslo 90 £ = m vyjadřuje zde absolutní velikost vyrobené nadhodnoty. Její relativní velikost, tj. proporce, v níž se zhodnotil variabilní kapitál, je zřejmě určena poměrem nadhodnoty k variabilnímu kapitálu, čili je vyjádřena zlomkem m/v. V uvedeném příkladě tedy zlomkem 90/90 = 100%. Toto relativní zhodnocení variabilního kapitálu, čili relativní velikost nadhodnoty nazývám mírou nadhodnoty.^[28]

Viděli jsme již, že během jedné části pracovního procesu vyrábí dělník jen hodnotu své pracovní síly, tj. hodnotu svých nutných životních prostředků. Protože vyrábí za vztahů založených na společenské dělbě práce, nevyrábí své životní prostředky přímo, nýbrž ve formě zvláštního zboží, na př. příze, vyrábí hodnotu, která se rovná hodnotě jeho životních prostředků čili penězům, za něž je kupuje. Část jeho pracovního dne, kterou na to upotřebí, je větší nebo menší podle hodnoty jeho průměrných denních životních prostředků, tj. podle průměrné pracovní doby, které je denně zapotřebí k jejich výrobě. Je-li v hodnotě denních životních prostředků dělníka ztělesněno průměrně 6 zpředmětněných pracovních hodin, musí dělník pracovat průměrně 6 hodin denně, aby tuto hodnotu vyrobil. Kdyby nepracoval pro kapitalistu, nýbrž sám pro sebe, samostatně, musel by, za jinak stejných podmínek, nadále pracovat průměrně tutéž část dne, aby vyrobil hodnotu své pracovní síly a získal tím životní prostředky nutné k udržení sebe samého čili k ustavičné reprodukci. Protože však v oné části pracovního dne, v níž vyrábí denní hodnotu pracovní síly, řekněme 3 šilinky, vyrábí jen ekvivalent té hodnoty, kterou mu kapitalista již zaplatil,^[28a] tedy nově vytvořenou hodnotou jen nahrazuje zálohovanou variabilní kapitálovou hodnotu, jeví se tato výroba hodnoty jako pouhá reprodukce. Tedy, onu část pracovního dne, v níž dochází k této reprodukci, nazývám nutnou pracovní dobou, a práci, vynakládanou během této doby, nazývám nutnou prací.^[29] Je nutná pro dělníky, protože nezávisí na společenské formě jejich práce. Je nutná pro kapitál a kapitalistický svět, protože neustálá existence dělníka je jejich základnou.

Druhé období pracovního procesu — během něhož dělník již pracuje za hranicí nutné práce — ho sice stojí práci, vynaložení pracovní síly, ale netvoří pro něj žádnou hodnotu. Vytváří nadhodnotu, která kapitalistu láká všemi půvaby tvoření z ničeho. Tuto část pracovního dne nazývám nadbytečnou pracovní dobou, a práci v ní vynaloženou — nadprací (surplus labour). Jako bylo pro poznání hodnoty vůbec důležité brát ji pouze jako ztuhlou ssedlinu pracovní doby, jako pouhou zpředmětněnou práci, právě tak je důležité pro poznání nadhodnoty brát ji pouze jako ztuhlou nadbytečnou pracovní dobu, jako pouhou zpředmětněnou nadprácí. Jenom forma, v níž se tato nadpráce vymačkává z bezprostředního výrobce, z dělníka, odlišuje ekonomické formace společnosti, na př. společnost založenou na otroctví od společnosti založené na námezdní práci.^[30]

Protože hodnota variabilního kapitálu se rovná hodnotě pracovní síly, která byla za něj koupena, protože hodnota této pracovní síly určuje nutnou část pracovního dne, zatím co nadhodnota je určena nadbytečnou částí pracovního dne, vyplývá z toho: nadhodnota se má k variabilnímu kapitálu, jako se má nadpráce k nutné práci; čili míra nadhodnoty m / v = nadpráce / nutná práce. Obě části úměry vyjadřují týž poměr v různé formě: jednou ve formě zpředmětněné práce, po druhé ve formě plynulé práce.

Míra nadhodnoty je proto přesným výrazem stupně vykořisťování pracovní síly kapitálem čili dělníka kapitalistou.^[30a]

Podle našeho předpokladu byla hodnota výrobku = 410 £c + 90 £v + 90 £m, zálohovaný kapitál = 500 £. Protože nadhodnota = 90 a zálohovaný kapitál = 500, vyšlo by nám při obvyklém způsobu počítání, že míra nadhodnoty (kterou si pletou s mírou zisku) = 18% — poměr, jehož nízkost by dojala pana Careye a ostatní harmonisty. Ve skutečnosti však míra nadhodnoty není = m / K čili m / (c + v), nýbrž = m / v, není tedy 90 / 500‚ nýbrž 90 / 90 = 100%, více než pětinásobek zdánlivého stupně vykořisťování. Ačkoli v daném případě neznáme absolutní velikost pracovního dne, ani období, po které trvá pracovní proces (den, týden atd.), konečně ani počet dělníků, které uvádí současně do pohybu variabilní kapitál 90 £, ukazuje nám míra nadhodnoty m / v tím, že může byt převedena na nadpráce/nutná práce‚ přesně vzájemný poměr obou součástí pracovního dne. Rovná se 100%. Dělník by tedy pracoval jednu polovinu dne pro sebe a druhou polovinu pro kapitalistu.

Metoda výpočtu míry nadhodnoty je tedy stručně tato: vezmeme celou hodnotu výrobku, a konstantní kapitálovou hodnotu, která se v hodnotě výrobku jen znovu objevuje, položíme rovnu nule. Zbývající suma hodnoty je jediná hodnota skutečně nově vyrobená v procesu tvoření zboží. Je-li nadhodnota dána, odečteme ji od této nově vyrobené hodnoty, aby nám vyšel variabilní kapitál. Je-li dán variabilní kapitál a hledáme-li nadhodnotu, postupujeme opačně. Jsou-li dány nadhodnota i variabilní kapitál, je třeba již jen provést závěrečnou operaci, vypočítat poměr nadhodnoty k variabilnímu kapitálu m / v.

Třebaže je tato metoda jednoduchá, myslím, že přece jen bude dohře, osvojí-li si čtenáři na několika příkladech způsob pojetí, který tvoří základ této metody a je čtenářům nezvyklý.

Především příklad přádelny s 10.000 selfaktorovými vřeteny, kde se přede příze čís. 32 z americké bavlny a vyrábí se 1 libra příze týdně na vřeteno. Odpad činí 6%. Zpracuje se tedy týdně 10.600 liber bavlny na 10.000 liber příze a 600 liber odpadu. V dubnu 1871 stála tato bavlna 7¾ pence libra, tedy 10.600 liber stojí přibližně 342 £. Těchto 10.000 vřeten, včetně předpřádacího zařízení a parního stroje, stojí 1 £ na vřeteno, tedy 10.000 £. Jejich roční opotřebování činí 10% = 1000 £ čili 20 £ týdně. Nájemné z tovární budovy činí 300 £ čili 6 £ týdně. Uhlí (4 libry na hodinu a koňskou sílu, při 100 koňských (indikovaných) silách a 60 hodinách týdně včetně vytápění budovy) 11 tun týdně, tuna po 8 šilincích 6 pencích, stojí přibližně 4½ £ týdně; plyn 1 £ týdně, olej 4½ £ týdně, tedy všechny pomocné látky 10 £ týdně. Tedy konstantní část hodnoty činí 378 £ týdně. Mzda činí 52 £ týdně. Cena příze je 12¼ pence za libru, čili 10.000 liber stojí 510 £; nadhodnota tedy je 510 - 430 = 80 £. Položíme konstantní část hodnoty 378 £ = 0, protože se neúčastní při týdenním tvoření hodnoty. Zbude týdenní nově vyrobená hodnota 132 = 52(v)+ 80(m) £. Míra nadhodnoty tedy = 80 / 52 = 153 ¹¹/₁₃%. Při deseti hodinovém průměrném pracovním dnu vyjde: nutná práce = 3 ³¹/₃₃ hodiny a nadpráce = 6 ²/₃₃ hodiny.^[31]

Jacob, předpokládaje cenu pšenice 80 šilinků za kvarter a průměrný výnos 22 bušlů na akr, takže akr vynáší 11 £, uvádí pro rok 1815 takovýto výpočet, který sice má vážné nedostatky — protože se v něm různé položky předem navzájem ruší — ale pro náš účel stačí.

Výroba hodnoty na 1 akr
osivo	1£ 9s.	desátky, dávky a daně	1£ 1s.
hnojivo	2£ 10s.	renta	1£ 8s.
mzda	3£ 10s.	pachtýřův zisk a úroky	1£ 2s.
____________		____________
úhrn	7£ 9s.	úhrn	3£ 11s.

Nadhodnota, stále za předpokladu, že cena výrobku = jeho hodnotě, je zde rozdělena do různých rubrik: zisk, úrok, desátky atd. Tyto rubriky nás tu nezajímají. Sečteme je a vyjde nám nadhodnota 3 £ 11 šilinků. Částku 3 £ 19 šilinků za osivo a hnojivo jakožto konstantní část kapitálu položme rovnu nule. Zbývá zálohovaný variabilní kapitál 3 £ 10 šilinků, místo něhož byla vyrobena nová hodnota 3 £ 10 šilinků + 3 £ 11 šilinků. Činí tedy m / v = 3 £ 11 šilinků / 3 £ 10 šilinků více než 100%. Dělník tedy upotřebí více než polovinu svého pracovního dne na výrobu nadhodnoty, kterou si mezi sebou rozdělí různé osoby pod různými záminkami.^[31a]

2. VYJÁDŘENÍ HODNOTY VÝROBKU V POMĚRNÝCH ČÁSTECH VÝROBKU

Vraťme se nyní k příkladu, který nám ukázal, jak kapitalista dělá z peněz kapitál. Nutná práce jeho přadláka činí 6 hodin, nadpráce rovněž 6 hodin a stupeň vykořisťování dělníka činí tedy 100%.

Výrobek dvanáctihodinového pracovního dne je 20 liber příze v hodnotě 30 šilinků. Neméně než ⁸/₁₀ hodnoty této příze (24 šilinků) tvoří jen znovu se objevující hodnota spotřebovaných výrobních prostředků (20 liber bavlny za 20 šilinků, vřetena atd. za 4 šilinky) čili skládá se z konstantního kapitálu. Zbývající ²/₁₀ jsou novou hodnotou 6 šilinků, která vznikla během procesu předení a z níž polovina nahrazuje zálohovanou denní hodnotu pracovní síly čili variabilní kapitál, kdežto druhá polovina tvoří nadhodnotu 3 šilinky. Celková hodnota těchto 20 liber příze je tedy složena takto: hodnota příze 30 šilinků = 24 šil. + 3 šil. + 3 šil.

Protože celá tato hodnota se ztělesňuje v celém výrobku = 20 liber příze, musí být možno vyjádřit i různé prvky hodnoty v poměrných částech výrobku.

Existuje-li hodnota 30 šilinků ve 20 librách příze, existuje ⁸/₁₀ této hodnoty, čili její konstantní část 24 šilinků, v ⁸/₁₀ výrobku, t. j. v 16 librách příze. Z toho 13⅓ libry představuje hodnotu suroviny, spředené bavlny za 20 šilinků, a 2⅔ libry představují hodnotu spotřebovaných pomocných látek a pracovních prostředků, vřeten atd. za 4 šilinky.

13⅓ libry příze představují tedy všechnu bavlnu, která byla spotřebována na celý výrobek, na 20 liber příze, představují surovinu celého výrobku a nic víc. Vězí v nich sice jen 13⅓ libry bavlny v hodnotě 13⅓ šilinku, ale hodnota 6⅔ šilinku, která k nim přibyla, tvoří ekvivalent bavlny spotřebované na ostatních 6⅔ libry příze. Je tomu tedy tak, jako by z těchto 6⅔ libry byla všechna bavlna vyškubána a jako by všechna bavlna, spotřebovaná na celý výrobek, byla napěchována do 13⅓ libry příze. Ale zato těchto 13⅓ libry příze neobsahuje nyní ani atom hodnoty spotřebovaných pomocných látek a pracovních prostředků, ani novou hodnotu, vytvořenou v procesu předení.

Rovněž další 2⅔ libry příze, v nichž vězí zbytek konstantního kapitálu (= 4 šilinky), nepředstavují nic než hodnotu pomocných látek a pracovních prostředků, spotřebovaných na celý výrobek, na 20 liber příze.

Ačkoli osm desetin výrobku, čili 16 liber příze, vzaty ve své tělesné formě, jako užitná hodnota, jako příze, jsou právě tak výtvorem přádací práce jako ostatní části výrobku, neobsahují přesto v této souvislosti žádnou přádací práci, žádnou práci, vstřebanou během procesu předení. Je tomu tak, jako by se byly přeměnily v přízi bez předení a jako by jejich forma příze byla pouhý přelud. Ve skutečnosti, prodá-li je kapitalista za 24 šilinků a koupí-li za tuto částku znovu své výrobní prostředky, ukáže se, že 16 liber příze — je jen přestrojená bavlna, vřetena, uhlí atd.

Naopak, zbývající ²/₁₀ výrobku čili 4 libry příze nepředstavují nyní nic než novou hodnotu 6 šilinků, která byla vyrobena během dvanáctihodinového procesu předení. Hodnota spotřebovaných surovin a pracovních prostředků, která v nich vězela, byla z nich již vykuchána a vtělena do prvních 16 liber příze. Přádací práce, ztělesněná ve 20 librách příze, je soustředěna ve ²/₁₀ výrobku. Je to tak, jako by byl přadlák upředl 4 libry příze ze vzduchu nebo z bavlny a s vřeteny, které jsou tu od přírody, bez přičinění lidské práce, a nepřidávají k výrobku žádnou hodnotu.

Z těchto 4 liber příze, v nichž je takto obsažena celá hodnota, nově vyrobená za denního procesu předení, představuje jedna polovina jen hodnotu nahrazující hodnotu spotřebované pracovní síly, tj. jen variabilní kapitál 3 šilinky, ostatní dvě libry příze představují jen nadhodnotu 3 šilinky.

Protože 12 pracovních hodin přadláka se zpředmětňuje v 6 šilincích, je v hodnotě příze 30 šilinků zpředmětněno 60 pracovních hodin. Existují ve 20 librách příze, z nichž ⁸/₁₀ čili 16 liber je materialisací 48 pracovních hodin, které uplynuly před počátkem předení, tj. práce, která je zpředmětněna ve výrobních prostředcích příze, kdežto ²/₁₀ čili 4 libry jsou materialisací 12 pracovních hodin, vynaložených v samém procesu předení.

Viděli jsme dříve, že hodnota příze se rovná součtu nové hodnoty, vytvořené při její výrobě, plus hodnot, které existovaly již dříve v jejích výrobních prostředcích. Nyní vidíme, jak lze vyjádřit funkčně nebo pojmově různé součásti hodnoty výrobku v poměrných částech výrobku samého.

Rozdělení výrobku — výsledku výrobního procesu — na množství výrobku, představující pouze práci obsaženou ve výrobních prostředcích čili konstantní část kapitálu, na druhé množství, představující pouze nutnou práci přidanou ve výrobním procesu čili variabilní část kapitálu, a na třetí, poslední množství výrobku, představující jen nadpráci přidanou v témže procesu čili nadhodnotu, je stejně jednoduché jako důležité, jak ukáže jeho pozdější aplikace na spletité a dosud nevyřešené problémy.

Zkoumali jsme právě celý výrobek jako hotový výsledek dvanáctihodinového pracovního dne. Mohli bychom jej však sledovat i v procesu jeho vzniku, a přesto vyjádřit dílčí výrobky jako funkčně odlišné části výrobku.

Přadlák vyrobí za 12 hodin 20 liber příze, tedy za jednu hodinu 1⅔ libry a za 8 hodin 13⅓ libry, t. j. dílčí výrobek, představující celou hodnotu bavlny spředené během celého pracovního dne. Právě tak se dílčí výrobek následující 1 hodiny a 36 minut = 2⅔ libry příze a představuje proto hodnotu pracovních prostředků, spotřebovaných během 12 pracovních hodin. Stejně vyrobí přadlák za následující 1 hodinu a 12 minut 2 libry příze = 3 šilinky, což je hodnota výrobku, rovnající se celé nové hodnotě, kterou vyrobí za 6 hodin nutné práce. Konečně vyrobí v posledních ⁶/₅ hodiny rovněž 2 libry příze, jejichž hodnota se rovná nadhodnotě vyrobené jeho nadprací, tvořící polovinu dne. Tento způsob výpočtů slouží anglickému továrníku pro domácí potřebu a řekne na př., že v prvních 8 hodinách čili ⅔ pracovního dne prostě vytlouká svou bavlnu atd. Vidíme, že tento vzorec je správný, že je to fakticky jen první vzorec, převedený z prostoru, kde hotové části výrobku leží vedle sebe, do času, kde následují po sobě. Ale tento vzorec může být provázen i nejbarbarštějšími představami, zejména v hlavách, které se prakticky zajímají o zhodnocovací proces stejně, jako mají zájem na tom, aby jej theoreticky překrucovaly. Tak si lze představit, že náš přadlák na př. v prvních 8 hodinách svého pracovního dne vyrábí čili nahrazuje hodnotu bavlny, v další 1 hodině a 36 minutách hodnotu spotřebovaných pracovních prostředků, v další 1 hodině a 12 minutách hodnotu mzdy a jen proslulou „poslední hodinu“ věnuje továrníkovi, výrobě nadhodnoty. Přadlákovi se tak připisuje dvojí zázrak: předně prý vyrábí bavlnu, vřetena, parní stroj, uhlí, olej atd. v téže chvíli, kdy s nimi přede, a za druhé prý dělá z jednoho pracovního dne daného stupně intensity pět takových dnů. V našem případě vyžaduje na př. výroba suroviny a pracovních prostředků ²⁴/₆, tj. 4 dvanáctihodinové pracovní dny a jejich přeměna v přízi další dvanáctihodinový pracovní den. Že chamtivost věří v takové zázraky a že jí nikdy nechybějí doktrinářští sykofanti [patolízalové], kteří jsou ochotni je dokazovat, o tom svědčí následující příklad, který se stal historicky proslulým.

3. SENIOROVA „POSLEDNÍ HODINA“

Jednoho krásného rána roku 1836 byl Nassau W. Senior, proslulý svými ekonomickými znalostmi a svým krásným slohem, jakýsi Clauren mezi anglickými ekonomy, povolán z Oxfordu do Manchestru, aby se tam přiučil politické ekonomii, místo aby jí v Oxfordu vyučoval. Továrníci si ho vybrali jako borce proti nedávno vydanému Factory Act [továrnímu zákonu] a proti agitaci za desetihodinový pracovní den, která šla ještě dál. S obvyklou praktickou prozíravostí poznali, že pan profesor „wanted a good deal of finishing“ [potřebuje ještě hodně obrousit]. Objednali si ho proto do Manchestru. Pan profesor vyšperkoval svým slohem lekci, kterou dostal v Manchestru od továrníků, a vydal brožuru „Letters on the Factory Act, as it affects the cotton manufacture. London 1837“. Zde najdeme mimo jiné tato poučná místa:

„Za nynějšího zákona nemůže žádná továrna, kde pracují osoby mladší 18 let, pracovat déle než 11½ hodiny denně, tj. 12 hodin po prvních 5 dnů v týdnu a 9 hodin v sobotu. Následující rozbor(!) ukazuje, že v takové továrně celý čistý zisk pochází z poslední hodiny. Továrník vynakládá 100.000 liber št.: 80.000 liber št. na tovární budovy a stroje, 20.000 na suroviny a mzdu. Předpokládáme-li, že kapitál se obrací jednou za rok a že hrubý zisk činí 15%, musí roční obrat zboží této továrny činit hodnotu 115.000 liber št. …Z těchto 115.000 liber št. vyrobí každá z 23 pracovních půlhodin, tvořících pracovní den, ⁵/₁₁₅ čili ¹/₂₃. Z těchto ²³/₂₃, tvořících úhrn těchto 115.000 liber št. (constitutíng the whole £ 115.000), nahrazuje ²⁰/₂₃, t. j. 100.000 ze 115.000, jen kapitál; ¹/₂₃, čili 5000 liber št. z 15.000 liber št. hrubého zisku (!), nahrazuje opotřebování továrny a strojů. Zbývající ²/₂₃, tj. dvě poslední půlhodiny každého dne, vyrábějí 10%ní čistý zisk. Kdyby proto při nezměněných cenách mohla továrna pracovat 13 hodin místo 11½, při zvýšení oběžného kapitálu asi o 2600 liber št., čistý zisk by se více než zdvojnásobil. Na druhé straně, kdyby byl pracovní den zkrácen o 1 hodinu, zmizel by čistý zisk, a kdyby byl zkrácen o 1½ hodiny, zmizel by i hrubý zisk.“^[32]

A tomu říká pan profesor „rozbor“! Jestliže skutečně uvěřil nářkům továrníků, že dělníci promarňují větší část dne výrobou, tedy reprodukcí čili nahrazováním hodnoty budov, strojů, bavlny, uhlí atd., pak byl jakýkoli rozbor zbytečný. Měl prostě odpovědět: Milí pánové! Necháváte-li pracovat 10 hodin místo 11½, pak se denní spotřeba bavlny, strojů atd. za jinak stejných podmínek zmenši o 1½ hodiny. Získáte tedy právě tolik, kolik jste ztratili. Vaši dělníci vynaloží napříště na reprodukci čili náhradu zálohované kapitálové hodnoty o 1½ hodiny méně. A kdyby jim Senior nevěřil na slovo, nýbrž kdyby považoval jako znalec za nutné provést zvláštní rozbor, byl by musel především požádat pány továrníky, aby v otázce, týkající se výhradně poměru čistého zisku k velikosti pracovního dne, neházeli do jednoho pytle stroje a tovární budovy, suroviny a práci, nýbrž aby laskavě postavili konstantní kapitál, obsažený v továrních budovách, strojích, surovině atd., na jednu stranu, a kapitál, zálohovaný na mzdu, na druhou stranu. Kdyby se pak ukázalo na př., že podle výpočtu továrníků dělník reprodukuje čili nahrazuje mzdu za ²/₂ pracovní hodiny čili za 1 hodinu, pak měl náš analytik pokračovat:

Podle vašich údajů vyrábí dělník v předposlední hodině svou mzdu a v poslední hodině vaši nadhodnotu čili čistý zisk. Protože vyrábí ve stejných časových úsecích stejné hodnoty, má výrobek předposlední hodiny tutéž hodnotu jako výrobek poslední hodiny. Dále, dělník vyrábí hodnotu jen tehdy, jestliže vynakládá práci, a množství jeho práce se měří jeho pracovní dobou. Ta činí podle vašich údajů 11½ hodiny denně. Jednu část těchto 11½ hodiny upotřebí dělník na výrobu čili na náhradu své mzdy, druhou část na výrobu vašeho čistého zisku. Nic víc během pracovního dne nedělá. Protože však podle vašeho tvrzení jeho mzda a nadhodnota, kterou dodává, jsou stejně veliké hodnoty, vyrábí zřejmě svou mzdu za 5¾ hodiny a váš čistý zisk za dalších 5¾ hodiny. Protože dále hodnota výrobku vyrobeného za dvě hodiny předení se rovná sumě hodnoty jeho mzdy plus váš čistý zisk, musí se tato hodnota příze měřit 11½ pracovními hodinami: výrobek předposlední hodiny 5¾ pracovními hodinami, výrobek poslední hodiny ditto [rovněž]. Nyní se blížíme k ožehavému bodu. Tedy pozor! Předposlední pracovní hodina je stejná obyčejná pracovní hodina jako první. Ni plus, ni moins [nic víc a nic miň]. Jak by tedy mohl přadlák vyrobit za jednu pracovní hodinu hodnotu příze, představující 5¾ pracovní hodiny? Ve skutečnosti takový zázrak nedělá. Užitná hodnota, kterou vyrobí za jednu pracovní hodinu, představuje určité množství příze. Hodnota této příze se měří 5¾ pracovními hodinami, z nichž 4¾ vězí bez jeho přičiněni ve výrobních prostředcích, v bavlně, strojích atd., spotřebovaných za hodinu, ⁴/₄ čili jedna hodina je přidána jím samým. Protože tedy jeho mzda se vyrobí za 5¾ hodiny a výrobek vyrobený za jednu hodinu předení obsahuje rovněž 5¾ pracovní hodiny, nejsou v tom rozhodně žádná kouzla, rovná-li se nová hodnota, vyrobená jím během 5¾ hodiny předeni hodnotě výrobku jedné hodiny předení. Jste však úplně na omylu, domníváte-li se, že snad vynakládá jediný atom svého pracovního dne na reprodukci čili „náhradu“ hodnot bavlny, strojů atd. Tím, že jeho práce dělá z bavlny a vřeten přízi, tím, že přede, přechází hodnota bavlny a vřeten sama od sebe na přízi. To je důsledek kvality jeho práce, a ne její kvantity. Za jednu hodinu přenese ovšem na přízi větší hodnotu bavlny atd. než za ½ hodiny, ale jen proto, že za jednu hodinu upřede více bavlny než za ½ hodiny. Pochopte tedy, že vaše tvrzení, že dělník vyrábí v předposlední hodině hodnotu své mzdy a v poslední hodině čistý zisk, znamená jen to, že v přízi, která představuje výrobek dvou hodin jeho pracovního dne, ať už jsou to první hodiny nebo poslední je ztělesněno 11½ pracovní hodiny, právě tolik hodin, kolik jich má celý jeho pracovní den. A tvrzení, že dělník v prvních 5¾ hodiny vyrábí svou mzdu a v posledních 5¾ hodiny vyrábí váš čistý zisk, znamená jen, že prvních 5¾ hodiny platíte a posledních 5¾ hodiny neplatíte. Mluvím o placení práce, a ne o placení pracovní síly, abych se vyjadřoval vaší hantýrkou. Porovnáte-li pak, pánové, poměr pracovní doby, kterou platíte, k pracovní době, kterou neplatíte shledáte, že je to polovina dne k polovině dne, tj. 100%, což je zajisté velmi slušné procento. Není také nejmenší pochyby o tom, že nutíte-li své „ruce“ pracovat 13 hodin místo 11½ hodiny a přidáváte-li tuto nadbytečnou 1½ hodinu jednoduše k nadpráci, což je vám podobné, vzroste nadpráce z 5¾ hodiny na 7¼ hodiny, míra nadhodnoty se tedy zvýší ze 100% na 126²/₂₃%. Jste však příliš ztřeštění sanguinici, jestliže doufáte, že přidáním 1½ hodiny se míra nadhodnoty zvýší ze 100 na 200% a dokonce na více ne 200%, tj. že se „více než zdvojnásobí“. Na druhé straně — lidské srdce je podivuhodná věc, zejména má-li člověk srdce v měšci — jste příliš pochmurní pesimisté, jestliže se obáváte, že zkrácením pracovního dne z 11½ na 10½ hodiny se celý váš čistý zisk rozplyne vniveč. Naprosto ne. Za jinak stejných podmínek klesne nadpráce s 5¾ na 4¾ hodiny, což stále ještě dává velmi slušnou míru nadhodnoty, totiž 82¹⁴/₂₃%. Ale vaše osudná „poslední hodina“, o které bájíte víc než chiliasté o konci světa, je „all bosh“ [pouhý žvást]. Její ztráta nepřipraví ani vás o „čistý zisk“, ani děti obojího pohlaví, které zpracováváte, o „čistotu duše“.^[32a]

Až skutečně uhodí vaše „poslední hodinka“, vzpomeňte si na profesora z Oxfordu. Zatím se budu těšit na příjemnou shledanou s vámi na lepším světě. Addio!..^[33] Signál „poslední hodiny“, objevené Seniorem roku 1836, znovu vytruboval dne 15. dubna 1848 v londýnském listu „Economist“ James Wilson, jeden z hlavních ekonomických mandarinů, ve své polemice proti zákonu o desetihodinovém pracovním dni.

4. NADVÝROBEK

Část výrobku (¹/₁₀ z 20 liber příze čili 2 libry příze v příkladě § 2), v níž se zračí nadhodnota, nazýváme nadvýrobkem (surplus produce, produít net). Jako je míra nadhodnoty určena poměrem nadhodnoty nikoli k celé sumě kapitálu, nýbrž jen k jeho variabilní součásti, tak je i výše nadvýrobku určena jeho poměrem nikoli k celému ostatnímu výrobku, nýbrž jen k té části výrobku, v níž se zračí nutná práce. Jako je výroba nadhodnoty určujícím účelem kapitalistické výroby, tak se stupeň bohatství neměří absolutní velikostí výrobku, nýbrž relativní velikostí nadvýrobku.^[34]

Součet nutné práce a nadpráce, časových období, v nichž dělník vyrábí hodnotu nahrazující jeho pracovní sílu a nadhodnotu, tvoří absolutní velikost jeho pracovní doby — pracovní den (working day).

__________________________________

Poznámky:

[***] Zde i dále je indexem (c) označována část hodnoty přeměna v konstantní kapitál, indexem (v) je označována část hodnoty přeměna ve variabilní kapitál a indexem (m) je označována nadhodnota. (Pozn. MIA)

[26a] „Počítáme-li s hodnotou fixního kapitálu, používaného jako část zálohovaného kapitálu, musíme na konci roku počítat se zbytkem hodnoty takového kapitálu jako s části roční tržby.“ (Malthus: „Principles of Political Economy“, 2. vyd., Londýn 1836, str. 269.)

[27] Poznámka ke 2. vyd. Samo sebou se rozumí, co praví Lucretius: „nil posse creari de nihilo“. Z ničeho se nedá nic vytvořit. „Tvoření hodnoty“ je přeměna pracovní síly v práci. Pracovní síla sama je především přírodní látka, přetvářená v lidský organismus.

[28] Úplně stejně, jako Angličané říkají „rate of profits“ [míra zisku], „rate of interest“ [úroková míra] atd. V knize III čtenář uvidí, že míru zisku lze snadno pochopit, známe-Ii zákony nadhodnoty. Obráceným postupem nelze pochopit ni l'un, ni l'autre [ani tuto, ani onu].

[28a] {Poznámka k 3. vyd. Autor tu používá běžného ekonomického jazyka. Vzpomeneme si, že, jak bylo na str. 137 [v tomto vydání zde - Pozn. MIA] dokázáno, ve skutečnosti „nezakládá“ kapitalista dělníka, nýbrž dělník kapitalistu. B. E.)

[29] Dosud jsme v tomto spise používali výrazu „nutná pracovní doba“ o pracovní době společensky nutné k výrobě nějakého zboží. Nyní ho budeme užívat i o pracovní době nutné k výrobě specifického zboží pracovní síly. Užívání týchž termini technici [technických termínů] v různém smyslu je sice nevhodné, ale v žádné vědě se mu nelze zcela vyhnout. Srovnej na př. vyšší a nižší matematiku.

[30] S opravdu gottschedovskou genialitou objevuje pan Wilhelm Thukydides Roscher, že je-li nadhodnota nebo nadvýrobek a s nimi spojená akumulace v dnešní době výtvorem „šetrnosti“ kapitalisty, který za to „žádá na př. úroky“, naproti tomu „na nízkých kulturních stupních… silnější nutí slabší šetřit“. (Die Grundlagen etc.“, str. 82, 78.) Šetřit práci? nebo neexistující přebytek výrobků? Vedle skutečné ignorance je to apologetická hrůza před svědomitým rozborem hodnoty a nadhodnoty a před tím, aby najednou nevyšel pohoršlivý a policejně nespolehlivý výsledek, a to vše takového Roschera a spol. nutí, aby méně přijatelné důvody, kterými kapitalista ospravedlňuje přivlastňování si existující nadhodnoty, překroutili na důvody jejího vzniku.

[30a] Poznámka ke 2. vyd. Ačkoli míra nadhodnoty je přesným výrazem stupně vykořisťování pracovní síly, nemůže být rozhodně výrazem absolutní velikosti vykořisťování. Na př. je-li nutná práce = 5 hodinám a nadpráce = 5 hodinám, je stupeň vykořisťování = 100%. Velikost vykořisťování se tu měří 5 hodinami. Je-li naproti tomu nutná práce = 6 hodinám a nadpráce = 6 hodinám, zůstává stupeň vykořisťování 100% nezměněn, kdežto velikost vykořisťování vzrůstá o20% — z 5 hodin na 6.

[31] Poznámka ke 2. vyd. Příklad přádelny, uvedený v prvním vydání a týkající se roku 1860, obsahoval několik faktických omylů. Úplně přesná data, uvedená v textu, jsem dostal od jednoho manchesterského továrníka. — Je třeba poznamenat, že v Anglii počítali starou koňskou sílu podle průměru válce a že novou počítají podle skutečné síly, kterou ukazuje indikátor.

[31a] Uvedené výpočty slouží jen jako ilustrace. Vycházíme přitom z předpokladu, že ceny = hodnotám. V III. knize uvidíme, že tato rovnost se nestanoví tak jednoduše ani pro průměrné ceny.

[32] Senior: „Letters on the Factory Act etc.“, str. 12, 13. Nebudeme se zabývat kuriositami, které jsou pro náš účel lhostejné, na př. tvrzením, že prý továrníci započítávají do zisku, brutto nebo netto, hrubého nebo čistého, náhradu opotřebovaných strojů atd., tj. jedné součásti kapitálu. Také se nebudeme zabývat správností nebo nesprávností číselných údajů. Že nemají větší cenu než tak zvaný „rozbor“, dokázal Leonhard Horner v „A Letter to Mr. Senior etc.“, Londýn 1837. Leonhard Horner, jeden z členů komise z roku 1833 pro vyšetření poměrů v továrnách a tovární inspektor, v podstatě censor továren až do roku 1859, si získal nesmrtelné zásluhy o anglickou dělnickou třídu. Po celý život vedl boj nejen s rozhořčenými továrníky, nýbrž i s ministry, kteří považovali za daleko důležitější počítat „hlasy“ továrníků v dolní sněmovně než hodiny ‚dělnických rukou“ v továrně.

Dodatek k poznámce 32. Seniorův výklad je zmatený, nehledě vůbec na nesprávnost jeho obsahu. Chtěl vlastně říci jen toto: Továrník nutí dělníky pracovat denně 11½ čili ²³/₂ hodiny. Jako jednotlivý pracovní den, tak i celá roční práce se skládá z 11½ čilí ²³/₂ hodiny (násobených počtem pracovních dnů v roce). Za tohoto předpokladu vyrábí ²³/₂ pracovní hodiny roční výrobek 115.000 liber št.; ½ pracovní hodiny vyrábí ¹/₂₃ x 115.000 liber št.; ²⁰/₂₃ pracovní hodiny vyrábí ²⁰/₂₃ x 115.000 liber št. = 100.000 liber št., tj. nahrazují jen zálohovaný kapitál. Zbývají ³/₂ pracovní hodiny, které vyrábějí ³/₂₃ x 115.000 liber št. = 15.000, tj. hrubý zisk. Z těchto ³/₂ pracovní hodiny vyrábí ½ pracovní hodiny ¹/₂₃ x 115.000 liber št. = 5000 liber št., tj. vyrábí jen náhradu za opotřebování továrny a strojů. Poslední dvě pracovní půlhodiny, t. j. poslední pracovní hodina, vyrábí ¹/₂₃ x 115.000 liber št., tj. čistý zisk. V textu přeměňuje Senior poslední ²/₂₃ výrobku v části pracovního dne samého.

[32a] Dokazoval-li Senior, že na „poslední pracovní hodině“ závisí čistý zisk továrníků, existence anglického bavlnářského průmyslu a postavení Anglie na světovém trhu, dokazoval dr. Andrew Ure navíc i to, že nebudou-li tovární děti a mladiství pod 18 let zavíráni na plných 12 hodin do teplého a čistého mravního ovzduší továrních místností, nýbrž budou-li o jednu „hodinu“ dříve vyhnáni do nevlídného a nevázaného vnějšího světa, připraví je zahálka a nepravosti o všechno duševní blaho. Od roku 1848 si tovární inspektoři ve svých pololetních „Reports“ [zprávách] neúnavně dobírají továrníky „poslední“, „osudnou hodinou“. Tak praví pan Howell ve své tovární zprávě z 31. května 1855: „Kdyby byl následující důvtipný výpočet (cituje Seniora) správný, byla by každá bavlnářská továrna ve Spojeném království od roku 1850 pracovala se ztrátou.“ („Reports of the Inspection of Factories for the half year ending 30th April 1855“, str. 19, 20.) Když v roce 1848 procházel parlamentem zákon o desetihodinové pracovní době, přinutili továrníci ve venkovských přádelnách lnu, roztroušených mezi hrabstvími Dorset a Somerset, několik dělníků, kterých se týkalo normování pracovního dne, aby podali petici proti návrhu zákona, v níž se mimo jiné praví: „Rodiče, podepsaní na petici, jsou toho mínění, že další hodina nečinnosti nemůže mít jiný účinek než demoralisaci jejich dětí, neboť zahálka je matkou všech nepravostí.“ K tomu poznamenává tovární zpráva z 31. října 1848: „Atmosféra přádelen lnu, kde pracují děti těchto ctnostných a něžných rodičů, je tak prosycena prachem a vlákny suroviny, že je neobyčejně nepříjemné prodlévat třeba jen 10 minut v přádelně; neboť nemůžete tak učinit bez nejbolestnějších pocitů: oči, uši, nos a ústa jsou hned plny oblaků lněného prachu, jemuž nelze utéci. Práce sama vyžaduje, následkem horečné rychlosti strojů, bez oddechu uplatňovat zručnost a ustavičně provádět pohyb kontrolovaný neochabující pozorností, a zdá se poněkud tvrdé nutit rodiče, aby používali výrazu „lenošení“ o vlastních dětech, které kromě přestávky na jídlo jsou po plných 10 hodin přikovány k takové práci, v takové atmosféře... Tyto děti pracují déle než zemědělští čeledíni v sousedních vesnicích. Takové necitelné žvásty o „zahálce a nepravosti“ musí být pranýřovány jako nejčistší farizejství a nejnestoudnější pokrytectví... Ta část veřejnosti, která se asi před dvanácti lety rozhořčovala nad sebejistotou, s níž se veřejně a zcela vážně pod pečetí vysoké autority hlásalo, že celý „čistý zisk“ továrníka pochází z „poslední hodiny“ práce, a že proto zkrácení pracovního dne o hodinu zničí celý čistý zisk — tato část veřejnosti, řekněme, sotva uvěří svým očím, shledá-li, že onen originální objev o ctnostech „poslední hodiny“ byl od té doby natolik zlepšen, že nyní v sobě zahrnuje stejnou měrou „mravnost“ i „zisk“, takže zkrátí-li se doba dětské práce na plných 10 hodin, je veta nejen po čistém zisku zaměstnavatelů, nýbrž i po mravnosti dětí, neboť mravnost i zisk závisí na této poslední, této „osudné hodině“. („Reports of Insp. of Fact, for 31st October 1848“, str. 101.) Táž tovární zpráva uvádí pak příklady „mravnosti“ a „ctnosti“ těchto pánů továrníků, jejich úskoků, pletich, vnadidel, vyhrůžek, padělků atd., jichž použili, aby na několika úplně zpustlých dělnících vynutili podpisy na takové petice, a potom je před parlamentem vydávali za petice celého průmyslového odvětví, celých hrabství. — Je nanejvýš charakteristické pro dnešní stav tak zvané ekonomické „vědy“, že ani Senior sám — který později ke své cti energicky vystupoval pro tovární zákonodárství — ani jeho původní a pozdější odpůrci nedovedli rozuzlit klamné závěry „originálního objevu“. Dovolávali se prostě faktů a zkušenosti. Why and wherefore [proč a jak] zůstávalo pro ně záhadou.

[33] Ale za svého výletu do Manchestru pan profesor přece jen něco získal. V „Letters on the Factory Act“ závisí celý čistý zisk, „zisk“ a „úrok“ a dokonce ještě „something more“ [něco více] na jedné dělníkově neplacené pracovní hodině! O rok dříve, ve svých „Outlines of Political Economy“, které sepsal k prospěchu oxfordských studentů a vzdělaných šosáků, „objevil“ Senior v polemice proti Ricardovu určování hodnoty pracovní dobou, že zisk pochází z kapitalistovy práce a úrok z jeho asketismu, z jeho „abstinence“. Výmysl sám byl starý, ale slovo „abstinence“ nové. Pan Roscher je přeložil do němčiny správně výrazem „Enthaltung“ [zdrženlivost]. Jeho soukmenovci méně zběhlí v latině, Wirtové, Schulzové a jiní Michlové, mu dali mnišský nádech výrazem „Entsagung“, odříkáni.

[34] „Člověku, který má kapitál 20.000 liber št., vynášející mu ročně 2000 liber št. zisku, je úplně lhostejné, zaměstnává-li jeho kapitál 100 nebo 1000 lidi, prodává-li se vyrobené zboží za 10.000 nebo za 20.000 liber št., ovšem za předpokladu, že v žádném případě jeho zisk neklesne pod 2000 liber št. Není reálný zájem celého národa týž? Za předpokladu, že jeho čistý reálný příjem, jeho renta a zisk zůstanou nezměněny, nemá nejmenší význam, skládá-li se tento národ z 10 nebo 12 milionů obyvatel.“ (Ricardo: „Principles etc.“, str. 416.) Dlouho před Ricardem řekl fanatik nadvýrobku, Arthur Young, ostatně užvaněný a nekritický spisovatel, jehož pověst je nepřímo úměrná jeho zásluhám, mimo jiné: „Jaký užitek by měl moderní stát z celé provincie, jejíž půda by byla třeba sebelépe obdělávána podle starořímského způsobu malými, nezávislými rolníky? Jaký účel kromě jediného, aby se plodili lidé („the mere purpose of breeding men“), což samo o sobě nemá účel“ („is a most useless purpose“). (Arthur Young: „Political Arithmetic etc.“, Londýn 1774, str. 47.)

Dodatek k poznámce 34: „Podivný je silný sklon …líčit čistý důchod (net wealth) jako výhodný pro dělnickou třídu… zatím co je jasné, že jeho výhoda není v tom, že je to čistý zisk.“ (Th. Hopkins: „On Rent of Land etc.“, Londýn 1828, str. 126.)