Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Kapitál, I. díl
Třetí oddíl
Kapitola šestá
KONSTANTNÍ KAPITÁL A VARIABILNÍ KAPITÁL
Různí činitelé pracovního procesu mají různý podíl na tvoření hodnoty výrobku.
Dělník přidává k pracovnímu předmětu novou hodnotu tím, že k němu přidává určité množství práce, ať už je konkretní obsah, účel a technický charakter této práce jakýkoli. Na druhé straně nacházíme hodnoty spotřebovaných výrobních prostředků znovu jako součásti hodnoty výrobku, na př. hodnotu bavlny a vřeten v hodnotě příze. Hodnota výrobních prostředků se tedy uchovává tím, že se přenáší na výrobek. Toto přenášení se děje během přeměny výrobních prostředků ve výrobek, v pracovním procesu. Je zprostředkováno prací. Ale jak?
Dělník nepracuje dvojmo v téže době; jednak proto, aby svou prací přidal k bavlně hodnotu, jednak proto, aby uchoval její starou hodnotu, čili, což je totéž, aby hodnotu bavlny, kterou zpracovává, a vřeten, s nimiž pracuje, přenesl na výrobek, na přízi. Uchovává starou hodnotu pouhým přidáváním nové hodnoty. Protože však přidávání nové hodnoty k pracovnímu předmětu a uchovávání starých hodnot ve výrobku jsou dva zcela různé výsledky, jichž dosahuje dělník v téže době, ačkoli nepracuje v téže době dvojmo, dá se tato dvojakost výsledku vysvětlit zřejmě jen z dvojakého charakteru jeho práce samé. Práce musí v téže době vzhledem k jedné své vlastnosti tvořit hodnotu a vzhledem k druhé své vlastnosti uchovávat čili přenášet hodnotu.
Jak přidává každý dělník pracovní dobu a tudíž hodnotu? Vždy jen ve formě své zvláštní produktivní práce. Přadlák přidává pracovní dobu jen tím, že přede, tkadlec jen tím, že tká, kovář jen tím, že kuje. A jedině určitou účelnou formou, v níž vůbec přidávají práci, a tudíž novou hodnotu, předením, tkaním, kováním, se výrobní prostředky — bavlna a vřetena, příze a tkalcovský stav, železo a kovadlina — stávají prvky k tvoření výrobku, nové užitné hodnoty.[20] Stará forma jejich užitné hodnoty mizí, ale jen proto, aby se objevila v nové formě užitné hodnoty. Ale již při zkoumání hodnototvorného procesu jsme viděli, že pokud se užitná hodnota spotřebovává účelně na výrobu nové užitné hodnoty, pracovní doba nutná k vytvoření spotřebované užitné hodnoty tvoří část pracovní doby nutné k vytvoření nové užitné hodnoty, tj. je to pracovní doba, která se přenáší ze spotřebovaných výrobních prostředků na nový výrobek. Dělník tedy uchovává hodnoty spotřebovaných výrobních prostředků čili přenáší je jako součásti hodnoty na výrobek nikoli tím, že přidává svou práci vůbec, nýbrž zvláštním užitečným charakterem, specificky produktivní formou této přidané práce. Jako taková účelná produktivní činnost — předení, tkaní, kování — křísí práce pouhým svým dotekem výrobní prostředky z mrtvých, oduševňuje je, mění je v činitele pracovního procesu a spojuje se s nimi ve výrobky.
Kdyby specifická produktivní práce dělníka nebyla předením, nepřeměnil by bavlnu v přízi, tedy nepřenesl by hodnotu bavlny a vřeten na přízi. Změní-li naproti tomu týž dělník povolání a stane se truhlářem, bude i nadále svým pracovním dnem přidávat hodnotu k příslušnému materiálu. Přidává ji tedy svou prací, ne pokud jeho práce je předení nebo truhlaření, nýbrž právě pokud je abstraktní, společenskou prací vůbec, a přidává určitou velikost hodnoty ne proto, že jeho práce má zvláštní užitečný obsah, nýbrž proto, že trvá určitou dobu. Tedy ve své abstraktní obecné vlastnosti, jako vynaložení lidské pracovní síly, přidává práce přadláka k hodnotě bavlny a vřeten novou hodnotu a ve své konkretní, zvláštní, užitečné vlastnosti jako proces předení přenáší na výrobek hodnotu těchto výrobních prostředků, a tak uchovává jejich hodnotu ve výrobku. Odtud dvojakost výsledku práce, prováděné v téže době.
Pouhým kvantitativním přidáváním práce se přidává nová hodnota, kdežto zvláštní kvalitou přidávané práce se ve výrobku uchovávají staré hodnoty výrobních prostředků. Tento dvojstranný účinek téže práce jako následek jejího dvojakého charakteru se názorně projevuje v různých jevech.
Předpokládejme, že nějaký vynález umožní přadlákovi upříst za hodin tolik bavlny, kolik se dříve spřádalo za 36 hodin. Jeho práce jako účelně užitečná, produktivní činnost zešesteronásobila svou sílu. Její výrobek je šestinásobný: 36 liber příze místo 6 liber. Ale těchto 36 liber bavlny vstřebává nyní jen tolik pracovní doby, kolik dříve vstřebávalo 6 liber. Přidává se k nim šestkrát méně nové práce než při dřívějších metodách, tedy již jen šestina hodnoty, která se přidávala dříve. Na druhé straně vězí nyní ve výrobku, v 36 librách příze, šestinásobná hodnota bavlny. V 6 hodinách předení se uchovává a přenáší na výrobek šestkrát větší hodnota suroviny, ačkoli k témuž množství surovin se nyní přidává šestkrát menší nová hodnota. To ukazuje, jak podstatně se liší ta vlastnost práce, v níž uchovává hodnoty během téhož nedílného procesu, od té její vlastnosti, v níž tvoří hodnotu. Čím více nutné pracovní doby vchází během operace předení do určitého množství bavlny, tím větší je nová hodnota, která se k bavlně přidává, ale čím větší množství liber bavlny se spřádá během určitého množství pracovní doby, tím větší je stará hodnota, uchovávaná ve výrobku.
Předpokládejme naopak, že produktivita spřádací práce zůstala nezměněna, že tedy přadlák potřebuje k přeměně jedné libry bavlny v přízi stejnou dobu jako dříve. Ale nechť se změní směnná hodnota bavlny samé, nechť se její cena šestinásobně zmenší nebo zvětší. V obou případech přidává přadlák i nadále k danému množství bavlny tutéž pracovní dobu, tedy stále tutéž hodnotu, a v obou případech vyrábí ve stejné době stejné množství příze. Avšak hodnota, kterou přenáší s bavlny na přízi, na výrobek, je jednou šestkrát menší, po druhé šestkrát větší, než byla dříve. Stejně je tomu, zdraží-li se nebo zlevnějí-li pracovní prostředky, ale konají-li v pracovním procesu i nadále tutéž službu.
Zůstanou-li technické podmínky procesu předení nezměněny a nedojde-li zároveň k žádným změnám v hodnotě příslušných výrobních prostředků, spotřebovává přadlák i nadále za stejnou pracovní dobu stejná množství suroviny a strojů nezměněné hodnoty. Hodnota, kterou uchovává ve výrobku, je pak přímo úměrná nové hodnotě, kterou přidává. Za dva týdny přidává dvakrát více práce než za týden, tedy dvakrát větší hodnotu a zároveň spotřebovává dvakrát více materiálu, představujícího dvakrát větší hodnotu, a opotřebovává dvakrát více strojů, představujících dvakrát větší hodnotu; uchovává tedy ve výrobku dvou týdnů dvakrát větší hodnotu než ve výrobku jednoho týdne. Za daných nezměněných výrobních podmínek uchovává dělník tím větší hodnotu, čím větší hodnotu přidává; ale neuchovává větší hodnotu proto, že přidává větší hodnotu, nýbrž proto, že ji přidává za nezměněných a na jeho vlastní práci nezávislých podmínek.
V jistém relativním smyslu lze ovšem říci, že dělník uchovává staré hodnoty vždy téže proporci, v jaké přidává novou hodnotu. Ať už se bavlna zdraží z 1 šilinku na 2 šilinky, nebo zlevní na 6 pencí, uchovává dělník ve výrobku jedné hodiny vždy jen dvakrát menší hodnotu bavlny než ve výrobku dvou hodin, ať už se tato hodnota jakkoli mění. Mění-li se dále produktivita jeho vlastní práce, jestliže stoupá nebo klesá, upřede na př. za jednu pracovní hodinu více nebo méně bavlny než dříve, a v souhlase s tím uchová ve výrobku jedné pracovní hodiny větší nebo menší hodnotu bavlny. Ale při tom všem uchová za dvě pracovní hodiny dvakrát větší hodnotu než za jednu pracovní hodinu.
Hodnota, nehledě na její čistě symbolický výraz ve známce hodnoty, existuje jen v té či oné užitné hodnotě, v té či oné věci. (Člověk sám, jako pouhá jsoucnost pracovní síly, je přírodní předmět, věc, i když živá, věc nadaná vědomím, a práce sama je materiální projev teto síly.) Proto ztrácí-li se užitná hodnota, ztrácí se i hodnota. Výrobní prostředky však neztrácejí se svou užitnou hodnotou zároveň svou hodnotu, protože pracovním procesem ztrácejí původní formu své užitné hodnoty ve skutečnosti jen proto, aby ve výrobku nabyly formy jiné užitné hodnoty. Ale jako je pro hodnotu důležité, aby existovala v nějaké užitné hodnotě, tak je lhostejné, ve které užitné hodnotě existuje, jak ukazuje metamorfosa zboží. Z toho vyplývá, že v pracovním procesu přechází hodnota z výrobních prostředků na výrobek jen potud, pokud výrobní prostředky ztrácejí se svou samostatnou užitnou hodnotou i svou směnnou hodnotu. Odevzdávají výrobku jen tu hodnotu, kterou ztrácejí jako výrobní prostředky. Avšak po této stránce je tomu u materiálních činitelů pracovního procesu různě.
Uhlí, jímž se vytápí stroj, mizí beze stopy, rovněž olej, jímž se maže osa kola atd. Barvy a jiné pomocné látky mizejí, objevují se však ve vlastnostech výrobku. Surovina tvoří substanci výrobku, ale mění svou formu. Surovina a pomocné látky ztrácejí tedy samostatnou formu, v níž vstoupily do pracovního procesu jako užitné hodnoty. Jinak je tomu s vlastními pracovními prostředky. Nástroj, stroj, tovární budova, nádoba atd. slouží v pracovním procesu jen do té doby, dokud si uchovávají svou původní formu, dokud mohou zítra vstoupit do pracovního procesu v téže formě jako včera. Jako si za svého života, během pracovního procesu, uchovávají vůči výrobku svou samostatnou formu, tak si ji uchovávají i po své smrti. Mrtvoly strojů, nástrojů, pracovních budov atd. existují dál odděleně od výrobků, které pomáhaly vytvořit. Pozorujeme-li nyní celé období, po které takový pracovní prostředek slouží ode dne svého vstupu do dílny až do dne, kdy je vyhozen mezi harampádí, tu vidíme, že během tohoto období byla jeho užitná hodnota prací úplně spotřebována, a jeho směnná hodnota tedy přešla úplně na výrobek. Dožil-li na př. spřádací stroj za 10 let, přešla během desetiletého pracovního procesu celá jeho hodnota na výrobek deseti let. Období života pracovního prostředku zabírá tedy větší nebo menší počet pracovních procesů stále znovu s ním opakovaných. A s pracovním prostředkem je to tak jako s člověkem. Každý člověk odumře denně o 24 hodiny. Ale člověk nemá na sobě napsáno, o kolik dní již odumřel. To však nebrání pojišťovacím společnostem činit z průměrného trvání lidského života velmi bezpečné a — což je ještě důležitější — i velmi výnosné závěry. Stejně je tomu s pracovními prostředky. Ze zkušenosti víme, jak dlouho průměrně vydrží určitý pracovní prostředek, na př. stroj určitého druhu. Dejme tomu, že si uchovává užitnou hodnotu v pracovním procesu jen 6 dnů. Pak ztrácí průměrně za každý pracovní den 1/6 své užitné hodnoty a odevzdává tedy dennímu výrobku 1/6 své hodnoty. Tímto způsobem se vypočítává opotřebování všech pracovních prostředků, na př. denní ztráta jejich užitné hodnoty a příslušné denní přenesení jejich hodnoty na výrobek.
Z toho je naprosto jasně vidět, že výrobní prostředek nikdy neodevzdává výrobku více hodnoty, než ztrácí v pracovním procesu ničením své vlastní užitné hodnoty. Kdyby neměl hodnotu, a proto by neměl co ztratit, tj. kdyby nebyl sám výrobkem lidské práce, neodevzdával by výrobku žádnou hodnotu. Sloužil by k vytváření užitné hodnoty, aniž by se účastnil při vytváření směnné hodnoty. Tak je tomu u všech výrobních prostředků, které jsou dány přírodou, bez přičinění člověka: u země, větru, vody, železa v rudné žíle, dříví v pralese atd.
Zde se nám ukazuje jiný zajímavý jev. Nechť je hodnota stroje na př. 1000 liber št. a nechť se opotřebuje za 1000 dnů. V tomto případě přechází denně 1/1000 hodnoty stroje se stroje na jeho denní výrobek. Zároveň celý stroj, třebaže s ubývající životní silou, funguje dál v pracovním procesu. Ukazuje se tedy, že jeden činitel pracovního procesu, jeden výrobní prostředek, vchází do pracovního procesu celý, ale do zhodnocovacího procesu jen zčásti. Rozdíl mezi pracovním procesem a zhodnocovacím procesem se tu obráží na jejich materiálních činitelích, protože týž výrobní prostředek vstupuje do daného výrobního procesu celý jako prvek pracovního procesu a jen zčásti jako prvek tvoření hodnoty.[21]
S druhé struny může naopak výrobní prostředek vcházet celý do zhodnocovacího procesu, ačkoli vchází jen zčásti do pracovního procesu. Dejme tomu, že při předení bavlny odpadá denně ze 115 liber 15 liber, které nevytvoří přízi, nýbrž jen devil‘s dust [ďáblův prach, tj. bavlněný prach]. Ale je-li tento 15%ní odpad normální je-li za průměrných podmínek zpracování bavlny nevyhnutelný hodnota těchto 15 liber bavlny, které netvoří prvek příze, vchází do hodnoty příze úplně stejně jako hodnota oněch 100 liber, které tvoří substanci příze. Aby se vyrobilo 100 liber příze, musí se užitná hodnota 15 liber bavlny přeměnit v prach. Zánik této bavlny je tedy podmínkou výroby příze. Právě proto odevzdává svou hodnotu přízi. To platí o všech odpadech pracovního procesu, alespoň v tom stupni, pokud tyto odpady netvoří opět nové výrobní prostředky, a tedy netvoří znovu samostatné užitné hodnoty. Tak vidíme ve velkých strojírnách v Manchestru hromady železných odpadů, sestrouhaných kyklopskými stroji jako hoblovačky; večer se na obrovských vozech dopravují z továrny do slévárny, odkud se druhého dne opět vracejí do továrny jako masivní železo.
Jen potud, pokud výrobní prostředky ztrácejí za pracovního procesu hodnotu, která dosud existovala ve formě starých užitných hodnot těchto výrobních prostředků, přenášejí hodnotu na novou formu výrobku. Maximum ztráty, kterou může jejich hodnota utrpět v pracovním procesu, je zřejmě omezeno původní velikostí hodnoty, s níž vstupují do pracovního procesu, čili pracovní dobou nutnou k jejich vlastní výrobě. Výrobní prostředky nemohou proto nikdy přidat k výrobku větší hodnotu, než kolik mají nezávisle na pracovním procesu, jemuž slouží. Ať je pracovní materiál, stroj, výrobní prostředek sebeužitečnější, ať stojí dohromady 150 liber št., dejme tomu 500 pracovních dnů, nikdy nepřidávají výrobku, k jehož vytvoření slouží, více než 150 liber št. Jejich hodnota není určena pracovním procesem, do něhož vcházejí jako výrobní prostředek, nýbrž pracovním procesem, z něhož vycházejí jako výrobek. V pracovním procesu slouží jen jako užitná hodnota, jako věc s užitečnými vlastnostmi, a proto by neodevzdávaly výrobku žádnou hodnotu, kdyby nebyly měly hodnotu před svým vstupem do procesu.[22]
Zatím co produktivní práce mění výrobní prostředky v prvky tvořeni nového výrobku, prodělává jejich hodnota jakési stěhování. Hodnota přechází ze spotřebovaného těla do nově zformovaného těla. Ale toto stěhování duší se děje jaksi za zády skutečné práce. Dělník nemůže přidávat novou práci, tedy nemůže vytvářet novou hodnotu, neuchovává-li staré hodnoty, neboť musí přidávat práci vždy v určité užitečné formě a nemůže ji přidávat v užitečné formě, aniž přeměňuje výrobky ve výrobní prostředky nového výrobku a aniž tím přenáší jejich hodnoty na nový výrobek. Uchovávat hodnotu přidáváním hodnoty je tedy přirozená vlastnost pracovní síly projevující se v činnosti — živé práce, je to dar přírody, který dělníka nic nestojí, ale kapitalistovi hodně vynáší — uchovávání stávající kapitálové hodnoty.[22a] Pokud jde všechno hladce, je kapitalista příliš zabrán do vytloukání zisku, než aby si všímal tohoto bezplatného daru práce. Násilná přerušení pracovního procesu, krise, způsobují, že jej hmatatelně pociťuje.[23]
Ve výrobních prostředcích vůbec se spotřebovává jejich užitná hodnota, jejíž spotřebou práce tvoří výrobky. Jejich hodnota se ve skutečnosti nespotřebovává,[24] a proto nemůže být ani reprodukována. Uchovává se, ale ne proto, že se v pracovním procesu děje nějaká operace s ní samou, nýbrž proto, že užitná hodnota, v níž původně existovala, sice mizí, ale mizí jen v jinou užitnou hodnotu. Hodnota výrobních prostředků se proto objevuje znovu v hodnotě výrobku, ale, přesně řečeno, nereprodukuje se. Vyrábí se nová užitná hodnota, v níž se znovu objevuje stará směnná hodnota.[25]
Jinak je tomu se subjektivním činitelem pracovního procesu, s pracovní silou projevující se v činnosti. Zatím co práce svou účelnou formou přenáší hodnotu výrobních prostředků na výrobky a tak ji uchovává, tvoří každý moment jejího pohybu dodatečnou hodnotu, novou hodnotu. Dejme tomu, že výrobní proces se přeruší v bodu, kdy dělník již vyrobil ekvivalent hodnoty své vlastní pracovní síly, kdy na př. přidal šestihodinovou prací hodnotu 3 šilinků. Tato hodnota tvoří přebytek hodnoty výrobku nad jejími prvky, které pocházejí z hodnoty výrobních prostředků. Je to jediná nová hodnota, vzniklá v tomto procesu, jediná část hodnoty výrobku, vyrobená tímto procesem samým. Nahrazuje ovšem jen peníze, které kapitalista zálohoval při koupi pracovní síly a které dělník sám vydal na životní prostředky. Vzhledem k těmto vydaným 3 šilinkům se nová hodnota 3 šilinků jeví jen jako reprodukce oněch 3 šilinků. Ale je reprodukována skutečně, nejen zdánlivě jako hodnota výrobních prostředků. K nahrazení jedné hodnoty druhou hodnotou tu dochází prostřednictvím tvoření nové hodnoty.
My však již víme, že pracovní proces trvá dále za hranice, v nichž reprodukuje a přidává k pracovnímu předmětu jen ekvivalent hodnoty pracovní síly. Místo 6 hodin, které by k tomu stačily, trvá proces na př. 12 hodin. Působením pracovní síly se tedy nejen reprodukuje její vlastní hodnota, nýbrž vyrábí se kromě toho přebytek hodnoty. Tato nadhodnota tvoří přebytek hodnoty výrobku nad hodnotou prvků spotřebovaných na vytvoření výrobku, tj. nad hodnotou výrobních prostředků a pracovní síly.
Tím, že jsme vylíčili různé úlohy, které hrají různí činitelé pracovního procesu při tvoření hodnoty výrobku, charakterisovali jsme funkce různých součástí kapitálu v jeho vlastním zhodnocovacím procesu. Přebytek celkové hodnoty výrobku nad sumou hodnot prvků zúčastněných při jeho tvoření je přebytek zhodnoceného kapitálu nad původně zálohovanou kapitálovou hodnotou. Výrobní prostředky na jedné straně, pracovní síla na druhé straně jsou jen různé formy existence původní kapitálové hodnoty, která odložila svou peněžní formu a přeměnila se v jednotlivé činitele pracovního procesu.
Tedy ta část kapitálu, která se přeměňuje ve výrobní prostředky, tj. v suroviny, pomocné látky a pracovní prostředky, nemění ve výrobním procesu velikost své hodnoty. Proto ji nazývám stálou (konstantní), neměnící se částí kapitálu, čili stručněji konstantním (stálým) kapitálem.
Naproti tomu ta část kapitálu, která byla přeměněna v pracovní sílu, mění ve výrobním procesu svou hodnotu. Reprodukuje svůj vlastní ekvivalent a nadto přebytek, nadhodnotu, která se zase může měnit, může být větší nebo menší. Ze stálé (konstantní) veličiny se tato část kapitálu ustavičně mění v proměnnou (variabilní) veličinu. Proto ji nazývám proměnnou (variabilní) částí kapitálu, čili stručněji variabilním (proměnným) kapitálem. Tytéž součásti kapitálu, které se s hlediska pracovního procesu liší jako objektivní a subjektivní činitelé, jako výrobní prostředky a pracovní síla, liší se s hlediska zhodnocovacího procesu jako konstantní kapitál a variabilní kapitál.
Pojem konstantního kapitálu nikterak nevylučuje revoluci v hodnotě jeho součástí. Dejme tomu, že libra bavlny stojí dnes 6 pencí a zítra stoupne, následkem neúrody bavlny, na 1 šilink. Stará bavlna, která se dále zpracovává, byla koupena v hodnotě 6 pencí, ale přidává nyní k hodnotě výrobku část ve výši 1 šilinku. A bavlna, která je již upředena, která možná již obíhá na trhu jako příze, přidává výrobku rovněž dvojnásobek své původní hodnoty. Vidíme však, že tyto změny hodnoty nikterak nesouvisí se vzrůstem hodnoty bavlny v procesu předení samém. Kdyby byla stará bavlna ještě vůbec nevstoupila do pracovního procesu, mohla by se nyní prodat za 1 šilink místo za 6 pencí. A naopak: čím menším počtem pracovních procesů prošla, tím jistější je tento výsledek. Proto je pravidlem spekulace: za takových revolucí v hodnotě spekulovat se surovinou v její nejméně zpracované formě, tj. raději s přízí než s tkaninou a raději s bavlnou než s přízí. Změna hodnoty tu vzniká v tom procesu, v němž se vyrábí bavlna, a ne v onom procesu, v němž bavlna funguje jako výrobní prostředek a tedy jako konstantní kapitál. Hodnota zboží je sice určena množstvím práce, která je v něm obsažena, ale toto množství samo je určeno společensky. Jestliže se mění pracovní doba společensky nutná k výrobě zboží — a totéž množství bavlny představuje na př. za nepříznivých podmínek větší množství práce než za příznivých — působí to zpětně na staré zboží, které vždy vystupuje jen jako jednotlivý exemplář svého druhu,[26] jehož hodnota se vždy měří společensky nutnou prací, tedy vždy se měří prací nutnou za současných společenských podmínek.
Hodnota pracovních prostředků, strojů atd., které již slouží ve výrobním procesu, tedy i ona část hodnoty, kterou odevzdávají výrobku, se může měnit právě tak, jako se může měnit hodnota suroviny. Jestliže lze na př. na základě nového vynálezu reprodukovat stroje určitého druhu s menším vynaložením práce, pak se staré stroje více či méně znehodnocují, a proto přenášejí poměrně menší hodnotu na výrobek. Ale i v tomto případě vzniká změna hodnoty mimo výrobní proces, v němž stroj funguje jako výrobní prostředek. V tomto procesu neodevzdává stroj nikdy větší hodnotu, než jakou má nezávisle na tomto procesu.
Tak jako změna v hodnotě výrobních prostředků třebaže působí zpětně již po jejich vstupu do výrobního procesu, přesto nemění jejich charakter jakožto konstantního kapitálu, právě tak se změna poměru mezi konstantním a variabilním kapitálem nedotýká jejich funkčního rozdílu. Na př. technické podmínky pracovního procesu se mohou změnit tak, že tam, kde dříve 10 dělníků s 10 nástroji malé hodnoty zpracovávalo poměrně malé množství suroviny, zpracovává nyní 1 dělník s drahým strojem stokrát větší množství suroviny. V tomto případě konstantní kapitál, tj. masa hodnot používaných výrobních prostředků, velmi vzrůstá, kdežto variabilní část kapitálu zálohovaná na pracovní sílu, velmi klesá. Avšak tato změna se týká jen poměru mezi velikostí konstantního a variabilního kapitálu čili poměru, v němž se celý kapitál rozpadá na konstantní a variabilní součást, nedotýká se však rozdílu mezi konstantním a variabilním kapitálem.
__________________________________
Poznámky:
[20] „Práce vytváří nový výtvor místo výtvoru jí zničeného.“ („An Essay on the Political Economy of Nations“. Londýn 1821, str. 13.)
[21] Nejde tu o opravy pracovních prostředků, strojů, budov atd. Stroj, který je v opravě, nefunguje jako pracovní prostředek, nýbrž jako pracovní materiál. Nepracuje se jím, nýbrž je zpracováván, aby se odstranily defekty na jeho užitné hodnotě. Pro svůj účel můžeme mít vždycky za to, že takové opravné práce spadají do práce potřebné k výrobě pracovních prostředků. V textu jde o takové opotřebování, které nevyléčí žádný doktor a které pozvolna přivodí smrt, o „takový druh opotřebováni, které nelze čas od času napravit a které na příklad přivede nůž nakonec do takového stavu, že nožíř řekne, že nestojí za opravu“. Viděli jsme v textu, že stroj na příklad vchází celý do každého jednotlivého pracovního procesu, ale jen zčásti do současného zhodnocovacího procesu. Podle toho můžeme posuzovat tuto záměnu pojmů: „Pan Ricardo říká o části strojírenské práce, vynaložené na výrobu stroje na pletení punčoch“, že je obsažena na př. v hodnotě páru punčoch… „Ale celá práce, která vyrábí každý pár punčoch...obsahuje celou strojníkovu práci, a ne její část; neboť jeden stroj vyrábí sice mnoho párů, ale ani jediný pár nemůže být zhotoven bez všech částí stroje.“ („Observations on certain verbal disputes in Political Economy, particularly relativ to Value, and to Demand and Supply“. Londýn 1821, str. 54.) Autor, neobyčejně samolibý ‚‚wiseacre“ [mudrlant], má ve svém zmatku a tedy i ve své polemice pravdu jen v tom smyslu, že ani Ricardo, ani žádný jiný ekonom před ním nebo po něm nerozlišoval přesně obě stránky práce, tedy ani neprovedl rozbor jejich různé úlohy při tvoření hodnoty.
[22] Pochopíme proto snadno nejapnost nudného J. B. Saye, který chce vyvodit nadhodnotu (úrok, zisk, rentu) ze „services productifs“ [produktivních služeb], které konají výrobní prostředky: půda, nástroje, kůže atd. svými užitnými hodnotami v pracovním procesu. Pan Wilhelm Roscher, který nikdy neopomene registrovat černé na bílém obratné apologetické výmysly, volá: „Velmi správně poznamenává J. B. Say („Traité“, sv. I, kap. 4), že: hodnota vytvářená olejárnou po odečtení všech nákladů je přece něco nového, podstatně odlišného od práce, kterou byla vytvořena sama olejárna.“ (,‚Die Grundlagen der Nationalökonomie“, 3. vyd., 1858, str. 82, pozn.) Velmi správně! „Olej“ vytvářený olejárnou je něco velmi odlišného od práce, kterou stála stavba olejárny. A „hodnotou“ rozumí pan Roscher takovou věc, jako je „olej“, protože „olej“ má hodnotu, ale protože „v přírodě“ nachází petrolej, třebaže ho není relativně „velmi mnoho“, k čemuž patrně směřuje jeho druhá poznámka: „Směnné hodnoty (příroda!) skoro vůbec neprodukuje!“ (str. 79.) U Roscherovy přírody to dopadá se směnnou hodnotou jako u pošetilé panny s dítětem, které „bylo přece docela malininké“. Tentýž učenec“ („savant sérieux“) poznamenává ještě při zmíněné příležitosti: „Ricardova škola zahrnuje obyčejně pod pojem práce i kapitál jako ‚uspořenou práci‘. To je neobratné (!)‚ protože (!) majitel kapitálu (!) zajisté (!) přece (!) vykonal více(!) než pouhé (?!) vytváření (?) a (??) uchování téhož (koho čeho?): právě (?!?) zdržení se vlastního požitku, za což žádá na př. (!!!) úroky.“ (Tamtéž.) Jak je „obratná“ tato „anatomicko-fysiologická metoda“ politické ekonomie, která z pouhého „žádání“ zajisté přece právě vyvozuje „hodnotu“!
[22a] „Ze všech nástrojů farmářské výroby je lidská práce… to, na co je farmář nejvíce odkázán, aby mu byl nahrazen jeho kapitál. Ostatní dva — kapitál v tažném dobytku a... vozy, pluhy, rýče a tak dále — neznamenají nic bez spojení s určitým množstvím lidské práce.“ (Edmund Burke: „Thoughts and Details on Scarcity, originally presented to the Right Hon. W. Pitt in the Month of November 1795“, vyd. Londýn 1800, str. 10.)
[23] V „Times“ ze dne 26. listopadu 1862 si jeden továrník, v jehož přádelně je zaměstnáno 800 dělníků a kde se týdně spotřebovává průměrně 150 balíků východoindické bavlny nebo asi 130 balíků americké bavlny, stěžuje veřejnosti na náklady způsobené každoročním zastavením práce v továrně. Odhaduje je na 6000 liber št. Mezi těmito neproduktivními náklady je mnoho položek, které nás tu nezajímají, jako pozemková renta, daně, pojistné prémie, platy dělníkům najímaným na rok, řediteli, účetnímu, inženýrovi atd. Ale pak sem počítá za 150 liber št. uhlí, aby továrnu občas vytopil a občas uvedl do chodu parní stroj, mimo to mzdu dělníkům, kteří občasnou prací udržují všechno strojní zařízení „v pohotovosti“. Konečně 1200 liber št. za pokažení strojů, neboť „počasí a přírodní ničivé vlivy nepřestávají působit, protože se stroj přestal točit“. Poznamenává výslovně, že tato suma 1200 liber št. je tak nízká proto, že stroje jsou již ve velmi opotřebovaném stavu.
[24] „Produktivní spotřeba: kde spotřeba zboží tvoří část výrobního procesu... V těchto případech není spotřeba hodnoty.“ (S. P. Newman: „Elements of Political Economy“, str. 296.)
[25] V jedné severoamerické příručce, která dosáhla snad 20 vydání, čteme „Je úplně lhostejné, v jaké formě se kapitál znovu objevuje.“ Po rozvláčném výpočtu všech možných prvků výroby, jejichž hodnota se znovu objevuje ve výrobku, se nakonec praví: „Různé druhy potravy, oděvu a obydlí, nutné k existenci a pohodlí člověka, se také mění. Jsou čas od času spotřebovány a jejich hodnota se znovu objevuje v nové tělesné a duševní síle člověka, tvořící nový kapitál, kterého je možno znovu použít k vyrábění.“ (F. Wayland: „The Elements of Political Economy“, str. 31, 32.) Ponecháme stranou všechny ostatní podivnosti a poznamenáme jen, že to není na př. cena chleba, která se znovu objevuje v obnovené síle, nýbrž jeho krvotvorné prvky. A jako hodnota síly se naproti tomu neobjevují znovu životní prostředky, nýbrž jejich hodnota. Tytéž životní prostředky, stojí-li jen polovinu, vytvářejí stejně tolik svalů, kostí atd., zkrátka tutéž sílu, nikoli však sílu téže, dřívější hodnoty. Tato přeměna „hodnoty“ v „sílu“ a celá farizejská neurčitost skrývají v sobě hokus pokus — ovšem marný — vyvodit nadhodnotu z pouhého faktu návratu zálohovaných hodnot.
[26] „Všechny výrobky téhož druhu tvoří vlastně jednu masu, jejíž cena je určována společně, nezávisle na zvláštních podmínkách jednotlivého případu.“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 893.)