Marxistický internetový archiv - Česká sekce

Karel Marx
Kapitál, I. díl
První oddíl

---

Kapitola třetí

PENÍZE ČILI OBĚH ZBOŽÍ

1. MÍRA HODNOT

Pro zjednodušení předpokládám všude v tomto spise, že peněžní zboží je jen zlato.

První funkce zlata záleží v tom, že poskytuje světu zboží materiál pro vyjádření hodnoty, tj. že představuje hodnoty zboží jako stejnojmenné veličiny, kvalitativně stejné a kvantitativně porovnatelné. Funguje tak jako všeobecná míra hodnot a především jen touto funkcí se zlato, toto specifické ekvivalentní zboží — stává penězi.

Nejsou to peníze, které činí zboží souměřitelnými. Naopak. Protože všechna zboží jakožto hodnoty jsou zpředmětněnou lidskou prací, tedy jsou sama o sobě souměřitelná, mohou všechna měřit své hodnoty týmž specifickým zbožím, a tak toto zboží přeměňovat ve svou společnou míru hodnot, tj. v peníze. Peníze jako míra hodnoty jsou nutnou jevovou formou míry hodnot, která je zbožím imanentní — pracovní doby.^[50]

Vyjádření hodnoty zboží ve zlatě: x zboží A = y peněžního zboží, je peněžní forma zboží čili jeho cena. Jednotlivá rovnice: 1 tuna železa = 2 uncím zlata, stačí nyní k tomu, aby se vyjádřila hodnota železa ve společensky platné formě. Tato rovnice už nemusí pochodovat bok po boku v šiku hodnotových rovnic ostatních zboží, protože ekvivalentní zboží, zlato, má již charakter peněz. Všeobecná relativní forma hodnoty zboží se proto nyní opět vrací ke své původní podobě — k prosté čili jednotlivé relativní formě hodnoty. Na druhé straně se rozvinutý relativní výraz hodnoty čili nekonečná řada relativních výrazů hodnoty stává specificky relativní formou hodnoty peněžního zboží. Tato řada je však nyní již společensky dána v cenách zboží. Čteme-li položky nějakého ceníku odprava doleva, shledáme, že velikost hodnoty peněz je vyjadřována ve všech možných zbožích. Ale zato peníze nemají cenu. Účastnily by se této jednotné relativní formy hodnoty ostatních zboží jen tehdy, kdyby se mohly k sobě samým chovat jako ke svému vlastnímu ekvivalentu.

Cena čili peněžní forma zboží je, stejně jako každá forma jejich hodnoty, něco odlišného od jejich smysly postřehnutelné reálné tělesné formy, je to tedy jen ideální forma, existující jen v představě. Hodnota železa, plátna, pšenice atd. existuje, třebaže neviditelně, ve věcech samých; projevuje se v jejich rovnosti se zlatem, v jejich vztahu ke zlatu, který, abych tak řekl, ony samy jen nejasně tuší. Proto jim strážce zboží musí půjčit svůj jazyk nebo na ně navěsit cedulky, aby vnějšímu světu sdělil jejich ceny.^[51] Protože vyjádření hodnot zboží ve zlatě má ideální charakter, lze k této operaci použít také jen pomyslného čili ideálního zlata. Každý majitel zboží ví, že ještě zdaleka nepřeměnil svá zboží v opravdové zlato, jestliže jejich hodnotě dal formu ceny čili pomyslného zlata, a že nepotřebuje ani špetku reálného zlata k tomu, aby vyjádřil miliony zbožních hodnot ve zlatě. Svou funkci míry hodnot plní tedy peníze jen jako pomyslné čili ideální peníze. Tato okolnost vyvolala nejztřeštěnější theorie peněz.^[52] Ačkoli funkci míry hodnot plní jen pomyslné peníze, závisí cena úplně na reálném peněžním materiálu. Hodnota, tj. ono množství lidské práce, které je obsaženo na př. v jedné tuně železa, se vyjadřuje v pomyslném množství peněžního zboží, které obsahuje stejné množství práce. Podle toho tedy, zda za míru hodnoty slouží zlato, stříbro nebo měď, je hodnota tuny železa vyjadřována ve zcela různých cenách čili — ve zcela různých množstvích zlata, stříbra nebo mědi.

Slouží-li tedy za míru hodnoty současně dvě různá zboží, na př. zlato a stříbro, mají ceny všech zboží dva různé výrazy: ceny ve zlatě a ceny ve stříbře, které se klidně snášejí, pokud poměr mezi hodnotami zlata a stříbra zůstává nezměněn, na př. = 1:15. Každá změna tohoto poměru hodnot ruší však existující poměr mezi cenami zboží ve zlatě a ve stříbře, a tak fakticky dokazuje, že rozdvojení míry hodnot odporuje její funkci.^[53].

Zboží, jejichž ceny jsou určeny, berou na sebe všechna tuto formu: a zboží A = x zlata; b zboží B = z zlata; c zboží C = y zlata atd., kde a, b, c představují určité masy druhů zboží A, B, C a x, z, y určité masy zlata. Zbožní hodnoty se takto přeměnily v pomyslná různě velká množství zlata, tj. — přes pestrou rozmanitost svých zbožních těles — ve stejnojmenné veličiny, ve velikosti ve zlatě. Jako taková různá množství zlata se mezi sebou vzájemně porovnávají a měří, a tu vzniká technická nutnost převádět je na nějaké pevně stanovené množství zlata jako na jednotku míry. Tato jednotka míry sama se pak dalším dělením na alikvotní díly vyvíjí v měřítko. Dříve než zlato, stříbro, měď se stanou penězi, mají už takové měřítko v dílcích své váhy: takže je-li na př. jednotkou míry libra, dělí se jedním směrem dále na unce atd., druhým směrem tvoří sčítáním liber centy atd.^[54] Proto u kovového oběhu tvoří už zavedené názvy váhového měřítka také původní názvy peněžního měřítka čili měřítka cen.

Jako míra hodnot a jako měřítko cen plní peníze dvě zcela různé funkce. Mírou hodnot jsou jako společenské ztělesnění lidské práce, měřítkem cen jako stanovená váha kovu. Jako míra hodnoty slouží k tomu, aby přeměňovaly hodnoty nekonečně rozmanitých zboží v ceny, v pomyslná množství zlata; jako měřítko cen měří tato množství zlata. Mírou hodnot se měří zboží jako hodnoty; naproti tomu měřítko cen měří různá množství zlata jeho daným množstvím, a ne hodnotu daného množství zlata vahou jeho jiných množství. Pro měřítko cen musí být ustálena určitá váha zlata jako jednotka míry. Zde, jako při každém jiném určování stejnojmenných veličin, rozhoduje stálost měrových poměrů. Měřítko cen plní tedy svou funkci tím lépe, čím neměnněji slouží totéž množství zlata jako jednotka míry. Jako míra hodnot může zlato sloužit jen proto, že je samo produktem práce, tedy potencionálně proměnnou hodnotou.^[55]

Je především jasné, že změna hodnoty zlata nemůže být nikterak na újmu jeho funkci jako měřítka cen. Ať se hodnota zlata jakkoli mění, hodnoty jeho určitých množství udržují mezi sebou týž vzájemný poměr. Kdyby hodnota zlata klesla třebas i 1000krát, mělo by 12 uncí zlata stále 12krát větší hodnotu než jedna unce zlata, a při určování cen jde jen o vzájemný poměr různých množství zlata. Protože s druhé strany při poklesu nebo vzestupu hodnoty zlata zůstává váha jedné unce zlata nezměněna, zůstávají nezměněny i jednotlivé části unce; a tak zlato jako ustálené měřítko cen koná stále tytéž služby, ať se jeho hodnota jakkoli mění.

Změna hodnoty zlata nevadí ani jeho funkci jako míry hodnoty. Zasahuje všechna zboží zároveň, a proto caeteris paribus [za jinak stejných podmínek] nemění jejich vzájemné relativní hodnoty, ačkoli tyto hodnoty jsou vyjadřovány jednou ve vyšších, jednou v nižších cenách ve zlatě, než byly vyjadřovány dříve.

Jako při vyjádření hodnoty nějakého zboží v užitné hodnotě jiného zboží, tak i při oceňování zboží ve zlatě se předpokládá jen jedno: že v dané době výroba určitého množství zlata stojí dané množství práce. Pokud jde o pohyb cen zboží, platí o něm všeobecně zákony prostého relativního výrazu hodnoty, které jsme vyvodili dříve.

Při nezměněné hodnotě peněz může nastat všeobecný vzestup cen zboží jen tehdy, stoupají-li hodnoty zboží; při nezměněné hodnotě zboží mohou ceny stoupat jen tehdy, klesá-li hodnota peněz. A naopak. Při nezměněné hodnotě peněz mohou ceny zboží všeobecně klesat jen tehdy, klesají-li hodnoty zboží; při nezměněných hodnotách zboží mohou ceny klesat jen tehdy, stoupá-li hodnota peněz. Z toho nikterak nevyplývá, že stoupání hodnoty peněz vyvolává vždy úměrný pokles cen zboží a klesání hodnoty peněz úměrné stoupání cen zboží. To platí jen o zbožích, jejichž hodnota se nezměnila. Taková zboží na př., jejichž hodnota stoupá úměrně a současně s hodnotou peněz, podržují své ceny nezměněny. Stoupá-li jejich hodnota pomaleji nebo rychleji než hodnota peněz, je pokles nebo vzestup jejich cen určován rozdílem mezi pohybem jejich hodnoty a pohybem hodnoty peněz atd.

Vraťme se nyní opět ke zkoumání formy ceny.

Peněžní názvy, vytvořené podle váhy kovu, se z různých příčin postupně oddělují od svých původních názvů pro váhu. Z těchto různých příčin jsou historicky rozhodující tyto: 1) Zavádění cizích peněz u národů, které jsou na poměrně nízkém stupni vývoje. Tak na př. ve starém Římě obíhaly zlaté a stříbrné mince zprvu jako cizozemské zboží. Názvy těchto cizích peněz se ovšem liší od názvů domácích jednotek váhy. 2) S rozvojem bohatství je méně drahý kov vytlačován ze své funkce míry hodnoty dražším kovem: měď stříbrem, stříbro zlatem, třebaže toto pořadí odporuje poetické chronologii zlatého a stříbrného věku.^[56] Libra šterlinků byla na př. peněžním názvem pro skutečnou libru stříbra. Jakmile však zlato vytlačilo stříbro jako míru hodnoty, začalo se téhož názvu používat o množství zlata, tvořícím třeba jen 1/15 libry atd., podle toho, jaký byl poměr mezi hodnotou zlata a stříbra. Libra jako peněžní název a jako obyčejný název váhy určitého množství zlata se nyní od sebe odloučily.^[57] 3) Padělání mincí panovníky, prováděné po staletí, které zanechalo z původní váhy mincí ve skutečnosti jen název.^[58]

Tyto historické procesy vedly k tomu, že oddělování peněžního názvu pro váhu kovů od jejich obvyklých váhových názvů se stalo všeobecným zvykem. Poněvadž peněžní měřítko je s jedné strany čistě věcí dohody a s druhé strany musí být všeobecně uznáváno, je nakonec upravováno zákonem. Určitý váhový dílek drahého kovu, na př. unce zlata, se oficiálně dělí na určité části, které dostávají při tomto svém legálním křtu určitá jména, na př. libra, tolar atd. Vlastní jednotku peněžní míry tvoří každá taková část, kterou lze dělit na další části, jimž zákon dává jména: šilink, penny atd.^[59] Určité váhy kovu zůstávají však nadále měřítkem kovových peněz. Mění se jen dělení a pojmenování.

Ceny, čili množství zlata, ve která jsou ideálně přeměňovány hodnoty zboží, se tedy nyní vyjadřují v peněžních názvech čili v početních názvech zlatého měřítka uznávaných zákonem. Tedy místo aby se říkalo, že jeden kvarter pšenice se rovná jedné unci zlata, řeklo by se v Anglii, že se rovná 3 librám šterlinků 17 šilinkům a 10½ pencím. Zboží si tak ve svých peněžních názvech ukazují, kolik stojí, a peníze slouží jako počítací peníze po každé, kdykoli je třeba pevně stanovit nějakou věc jako hodnotu, tj. v peněžní formě.^[60]

Název nějaké věci nemá nic společného s její povahou. Nevím ještě nic o člověku, vím-li, že mu říkají Jakub. Právě tak i v peněžních názvech libra, tolar, frank, dukát atd. mizí jakákoli stopa poměru hodnot. Zmatek nad tajemným smyslem těchto kabalistických značek se stupňuje tím, že peněžní názvy vyjadřují hodnotu zboží a zároveň určitou část dané váhy kovu, peněžního měřítka.^[61] Naproti tomu je nutné, aby se hodnota na rozdíl od pestré směsice těles světa zboží vyvinula v tuto irracionálně věcnou a zároveň čistě společenskou formu.^[62]

Cena je peněžní název práce zpředmětněné ve zboží. Ekvivalentnost zboží a onoho množství peněz, jehož název je cena zboží, je tedy tautologií, jako vůbec relativní výraz hodnoty zboží je zároveň vyjádřením ekvivalentnosti dvou zboží.^[63] Je-li však cena jakožto ukazatel velikosti hodnoty zboží zároveň ukazatelem jeho směnného poměru k penězům, pak z toho obráceně nevyplývá, že ukazatel směnného poměru zboží k penězům musí být ukazatelem velikosti hodnoty. Dejme tomu, že společensky nutná práce stejné velikosti se zračí v jednom kvarteru pšenice a ve 2 librách šterlinků (asi ½ unce zlata). 2 libry št. jsou peněžním výrazem velikosti hodnoty kvarteru pšenice čili jeho cenou. Dovolí-li však okolnosti, aby jeho cena byla vyznačena jako 3 libry št., nebo vynutí-li si, aby byla vyznačena jako 1 libra št., pak je zřejmě 1 libra št. příliš malý a 3 libry št. příliš veliký výraz velikosti hodnoty pšenice — ale přesto jsou v tomto případě 1 libra št. i 3 libry št. cenami pšenice, neboť předně jsou její formou hodnoty, penězi, a za druhé jsou ukazateli jejího směnného poměru k penězům. Při nezměněných výrobních podmínkách nebo při nezměněné produktivní síle práce musí se na reprodukci jednoho kvarteru pšenice vynaložit stejné množství společenské pracovní doby jako dříve. Tato okolnost nezávisí na vůli výrobce pšenice, ani ostatních majitelů zboží. Velikost hodnoty zboží vyjadřuje tedy nutný, procesu jeho tvoření imanentní poměr ke společenské pracovní době. S přeměnou velikosti hodnoty v cenu se projevuje tento nutný poměr jako směnný poměr daného zboží k peněžnímu zboží, které existuje mimo ně. V tomto poměru se však může vyjádřit jak velikost hodnoty zboží, tak i ono plus nebo minus oproti ní, které provází zcizení zboží za daných podmínek. Možnost kvantitativní inkongruence [neshodnosti] mezi cenou a velikostí hodnoty, čili odchylnosti ceny od velikosti hodnoty tkví tedy již v samé formě ceny. A to není nedostatkem této formy — naopak, právě tento rys ji činí adekvátní formou takového výrobního způsobu, v němž si pravidlo může razit cestu zmateným chaosem jen jako slepě působící zákon průměru.

Ale forma ceny připouští nejen kvantitativní inkongruenci mezi velikostí hodnoty a cenou, tj. mezi velikostí hodnoty a jejím vlastním peněžním výrazem, nýbrž může v sobě skrývat kvalitativní rozpor, takže cena vůbec přestává být výrazem hodnoty, ačkoli peníze jsou jen formou hodnoty zboží. Věci, které samy o sobě nejsou zbožím, na př. svědomí, čest atd., se mohou stát pro své majitele předmětem prodeje, a tak mohou díky své ceně nabýt zbožní formy. Věc tedy může mít formálně cenu, aniž má hodnotu. Cenový výraz je tu imaginární, jako určité veličiny v matematice. Naproti tomu může i imaginární forma ceny — na př. cena neobdělané půdy, která nemá hodnotu, protože v ní není zpředmětněna lidská práce — skrývat v sobě skutečný hodnotový poměr nebo vztah od něho odvozený.

Cena, stejně jako relativní forma hodnoty vůbec, vyjadřuje hodnotu zboží, na př. tuny železa, tak, že určité množství ekvivalentu, na př. jedna unce zlata, je bezprostředně směnitelné za železo, z čehož však naprosto nevyplývá opak, že železo je bezprostředně směnitelné za zlato. Aby tedy zboží fakticky vystoupilo jako směnná hodnota, musí odložit své naturální tělo, přeměnit se z pomyslného zlata ve skutečné zlato, třeba by tato transsubstanciace [přepodstatnění] byla pro ně „trpčí“ než pro Hegelův „pojem“ přechod od nutnosti k svobodě nebo pro humra rozbití jeho krunýře nebo pro sv. Jeronyma překonání starých zvyků a hříchů.^[64] Vedle své reálné podoby, na př. podoby železa, může mít zboží v ceně ideální podobu hodnoty čili pomyslnou podobu zlata, ale nemůže být zároveň skutečným železem a skutečným zlatem. Aby mu byla dána cena, stačí je porovnat s pomyslným zlatem. Musí být nahrazeno skutečným zlatem, aby sehrálo pro svého majitele úlohu všeobecného ekvivalentu. Kdyby majitel železa přistoupil na př. k majiteli nějakého světáckého zboží a odkázal by ho na cenu železa, která prý je peněžní formou, odpověděl by mu světák, jako odpověděl v nebi svatý Petr Dantovi, který mu odříkával vyznání víry:

„Assai bene è trascorsa
D'esta moneta già la lega e'l peso,
Ma dimmi se tu l'hai nella tua borsa.“^[*]

Forma ceny předpokládá zcizitelnost zboží za peníze a nutnost tohoto zcizení. S druhé strany funguje zlato jako ideální míra hodnoty jen proto, že již obíhá ve směnném procesu jako peněžní zboží. V ideální míře hodnot se tedy skrývají ražené peníze.

2. OBĚŽIVO

a) METAMORFOSA ZBOŽÍ

Viděli jsme, že proces směny zboží zahrnuje odporující si a navzájem se vylučující vztahy. Vývoj zboží neodstraňuje tyto rozpory, vytváří však formu, v níž se mohou pohybovat. To je vůbec metoda, kterou se řeší skutečné rozpory. Tak je na př. rozpor v tom, že jedno těleso neustále padá na druhé těleso a rovněž se neustále od něho vzdaluje. Elipsa je jednou z forem pohybu, v níž se tento rozpor současně uskutečňuje i řeší.

Pokud směnný proces přenáší zboží z rukou, kde nejsou užitnými hodnotami, do rukou, kde jsou užitnými hodnotami, je společenskou výměnou látek. Produkt jednoho druhu užitečné práce se staví na místo produktu jiného druhu užitečné práce. Jakmile zboží dosáhne bodu, kde slouží jako užitná hodnota, vypadává ze sféry zbožní směny a přechází do sféry spotřeby. Nás však zde zajímá jen první sféra. Budeme proto zkoumat celý proces po stránce formy, tedy jen změnu forem čili metamorfosu zboží, která zprostředkovává společenskou výměnu látek.

Naprosto nedostatečné chápání této změny forem — nehledě k neujasněnosti samého pojmu hodnoty — je podmíněno tou okolností, že každá změna formy zboží se uskutečňuje směnou dvou zboží: prostého zboží a peněžního zboží. Všímá-li si však někdo jedině tohoto hmotného momentu, směny zboží za zlato, přehlíží právě to, co by měl vidět především, totiž to, co se děje s formou zboží. Přehlíží, že zlato vzaté pouze jako zboží ještě nejsou peníze a že se ostatní zboží svými cenami sama uvádějí ve vztah ke zlatu jako ke své vlastní peněžní podobě.

Zboží vstupují do směnného procesu nepozlacena, nepocukrována, tak, jak přišla na svět. Směnný proces vytváří rozdvojení zboží na zboží a peníze — vnější protiklad, v němž zboží vyjadřují sobě imanentní protiklad mezi užitnou hodnotou a hodnotou. V tomto protikladu vystupují zboží jako užitná hodnota proti penězům jako směnné hodnotě. Zároveň jsou však obě strany tohoto protikladu zbožím, tj. jednotou užitné hodnoty a hodnoty. Ale tato jednota rozdílů se na každém z obou pólů jeví obráceně, a proto zároveň vyjadřuje jejich vzájemný vztah. Reálně je zboží užitná hodnota: jeho hodnotnost se projevuje jen ideálně v ceně, jež vyjadřuje jeho vztah ke zlatu, které proti němu vystupuje jako reálná podoba jeho hodnoty. Naopak hmota zlata vystupuje jen jako materialisace hodnoty, tj. peníze. Proto je zlato reálně směnnou hodnotou. Jeho užitná hodnota se projevuje zatím jen ideálně v řadě relativních výrazů hodnoty, jimiž se zlato uvádí ve vztah ke zbožím stojícím proti němu jako k úhrnu svých reálných užitných forem. Tyto protikladné formy zboží jsou skutečné formy jejich pohybu ve směnném procesu.

Sledujme nyní některého majitele zboží, třeba našeho starého známého, tkalce plátna, na scénu směnného procesu, na trh zboží. Cena jeho zboží, 20 loket plátna, je určitá veličina. Tato cena se rovná 2 librám št. Smění plátno za 2 libry št. a jako člověk starého ražení smění tyto 2 libry št. zase za rodinnou bibli téže ceny. Plátno je pro něho jen zboží, jen nositel hodnoty; zcizuje se výměnou za zlato, za ztělesnění své hodnoty, a v této podobě se znovu mění v jiné zboží, v bibli, která však má jako užitný předmět putovat do tkalcova domku a uspokojovat tam potřeby duchovní posily. Směnný proces zboží se tedy uskutečňuje ve dvou protikladných a navzájem se doplňujících metamorfosách — v přeměně zboží v peníze a v jeho zpětné přeměně z peněz ve zboží.^[65] Momenty metamorfosy zboží jsou zároveň obchodními akty majitele zboží — prodej, směna zboží za peníze; koupě, směna peněz za zboží, a jednota obou těchto aktů: prodej za účelem koupě.

Podívá-li se tkadlec pouze na konečný výsledek obchodní transakce, ukáže se, že má bibli místo plátna, místo svého původního zboží má jiné zboží téže hodnoty, ale jiné užitečnosti. Analogicky si přivlastňuje i všechny ostatní nezbytné životní a výrobní prostředky. S jeho stanoviska zprostředkovává celý proces výměnu produktu jeho práce za produkt cizí práce, výměnu výrobků.

Proces směny zboží se tedy uskutečňuje ve střídání těchto forem:

Zboží — Peníze — Zboží
Z    —    P    —    Z

Co do svého hmotného obsahu je tento pohyb Z — Z, směnou zboží za zboží, výměnou látek společenské práce, výměnou látek, v jejímž konečném výsledku uhasíná i sám proces.

Z—P. První metamorfosa zboží čili prodej. Přeskok zbožní hodnoty z těla zboží do těla peněz je, jak jsem to nazval na jiném místě, salto mortale zboží. Nepodaří-li se, není sice ve svých nadějích podvedeno zboží, ale je podveden jeho majitel. Společenská dělba práce činí jeho práci stejně jednostrannou, jako jsou jeho potřeby mnohostranné. Právě proto je pro něho jeho výrobek jen směnnou hodnotou. Výrobek však dostává všeobecnou, společensky platnou formu ekvivalentu jen v penězích, ale peníze jsou v cizí kapse. Aby je odtamtud vylákalo, musí zboží být především užitnou hodnotou pro majitele peněz, tj. práce vynaložená na zboží musí být vynaložena ve společensky užitečné formě, čili musí být skutečným článkem společenské dělby práce. Ale dělba práce je samorostlý výrobní organismus, jehož vlákna byla upředena a spřádají se dál za zády výrobců zboží. Zboží je možná výrobkem nového druhu práce, který má uspokojovat nově vzniklou potřebu nebo který chce dokonce na vlastní pěst potřebu teprve vyvolat. Nějaká pracovní operace, která včera ještě byla jednou z mnoha funkcí jednoho a téhož výrobce zboží, přerve možná dnes tuto souvislost, osamostatní se a právě proto posílá na trh svůj dílčí výrobek jako samostatné zboží. Společenské podmínky mohou být zralé nebo nezralé pro tento proces odluky. Nějaký výrobek uspokojuje dnes určitou společenskou potřebu. Zítra bude možná úplně nebo částečně vytlačen ze svého místa jiným podobným výrobkem. I když je práce nějakého výrobce, na př. našeho tkalce, patentovaným článkem společenské dělby práce, není tím ještě nikterak zaručeno, že právě jeho 20 loket plátna bude mít užitnou hodnotu. Je-li společenská potřeba plátna, která má jako všechno ostatní své meze — již uspokojena soupeřícími konkurenty tohoto tkalce, stane se výrobek našeho přítele nadbytečným, zbytečným a tím neužitečným. Darovanému koni se na zuby nedívej, ale vždyť náš tkadlec nepřišel na trh proto, aby tam něco rozdával. Ale dejme tomu, že jeho výrobek fakticky má užitnou hodnotu a že proto toto zboží přitahuje peníze. Ale nyní je otázka, kolik peněz? Odpověď je ovšem již předem dána v ceně zboží, v ukazateli velikosti jeho hodnoty. Nepřihlížíme k čistě subjektivním početním chybám majitele zboží, které jsou na trhu ihned objektivně korigovány. Nechť vynaložil na svůj výrobek jen průměrnou společensky nutnou pracovní dobu. Cena zboží je tedy jen peněžní název množství společenské práce, zpředmětněného ve zboží Ale bez dovolení našeho tkalce a za jeho zády začaly tradiční výrobní podmínky plátenictví kvasit. Co včera bylo nesporně pracovní dobou společensky nutnou k výrobě jednoho lokte plátna, dnes jí přestalo být, a majitel peněz velmi horlivě demonstruje našemu příteli tuto okolnost tím, že mu ukazuje ceny, vyznačené různými jeho konkurenty. Na neštěstí je na světě mnoho tkalců. Dejme tomu konečně, že každý kus plátna, který je na trhu, obsahuje jen společensky nutnou pracovní dobu. Přesto může celý souhrn těchto kusů obsahovat nadbytečně vynaloženou pracovní dobu. Nemůže-li břicho trhu pozřít celé množství plátna za normální cenu 2 šilinky za loket, dokazuje to, že příliš velká část celkové pracovní doby společnosti byla vynaložena ve formě plátenictví. Výsledek je týž, jako kdyby byl každý jednotlivý tkadlec vynaložil na svůj individuální výrobek více pracovní doby, než je společensky nutné. Zde platí přísloví: „Kdo je s kým dopaden, je s ním i pověšen.“ Všechno plátno na trhu funguje jako jedno zboží, každý jeho kus jen jako příslušná část tohoto jednoho zboží. A skutečně: hodnota každého individuálního lokte je jen materialisací téhož společensky určitého množství stejnorodé lidské práce.^[**]

Jak vidíme, miluje zboží peníze, ale „the course of true love never does run smooth“ [„pravá láska nikdy neplyne hladce“]. Stejnou živelnou nahodilostí, jakou se vyznačuje kvalitativní struktura společenského výrobního organismu, vyznačuje se i jeho kvantitativní struktura, která ukazuje svoje membra disjecta [nesouvislé články] v soustavě práce. Naši majitelé zboží takto objevují, že táž dělba práce, která z nich dělá nezávislé soukromé výrobce, činí zároveň nezávislými na nich samých společenský výrobní proces a jejich vlastní vztahy v tomto procesu, že vzájemná nezávislost osob se doplňuje soustavou všestranné věcné závislosti.

Dělba práce mění produkt práce ve zboží a činí tím nutnou jeho přeměnu v peníze. Činí zároveň věcí náhody, zda se tato transsubstanciace podaří. Zde však musíme prozkoumat jev v jeho čisté podobě, musíme tedy předpokládat jeho normální průběh. Ostatně dojde-li vůbec k tomuto procesu, tj. je-li zboží prodáno, dochází vždy ke změně formy, ačkoli v nenormálních případech při této změně formy se může velikost hodnoty, substance, která prochází změnou, zmenšit nebo zvětšit.

Jednomu majiteli zboží nahrazuje zlato jeho zboží a druhému nahrazuje zboží jeho zlato. Jevem smysly vnímatelným je to, že zboží a zlato, 20 loket plátna a 2 libry št., přecházejí z ruky do ruky nebo z místa na místo, tj. směňují se navzájem. Ale za co se směňuje zboží? Za všeobecné ztělesnění své vlastní hodnoty. A zač zlato? Za zvláštní podobu své užitné hodnoty. Proč vystupuje zlato proti plátnu jakožto peníze? Protože cena plátna, 2 libry št., tj. jeho peněžní název, již vyjadřuje jeho vztah ke zlatu jakožto k penězům. K odvržení (odcizení) původní zbožní formy dochází tím, že se zcizuje zboží, tedy v té chvíli, kdy užitná hodnota zboží skutečně přivábí zlato, které cena zboží jen pomyslně představuje. Realisace ceny čili jen ideální formy hodnoty zboží je tedy s druhé strany realisací jen ideální užitné hodnoty peněz — přeměna zboží v peníze je zároveň přeměnou peněz ve zboží Tento jediný proces je tedy dvojstranným procesem: jeden jeho pól, na straně majitele zboží, je prodej, opačný pól, na straně majitele peněz, je koupě. „Prodej je koupě“, Z — P je zároveň P — Z.^[66]

Dosud známe jen jeden ekonomický vztah mezi lidmi — vztah majitelů zboží, vztah, v němž si majitelé zboží přivlastňují cizí produkt práce jen tím, že zcizují svůj vlastní. Jeden majitel zboží může tedy vystupovat proti druhému jako majitel peněz jen proto, že buď produkt jeho práce má od přírody peněžní formu, tj. je peněžním materiálem, zlatem atd., nebo protože jeho vlastní zboží již svléklo kůži, shodilo se sebe svou původní užitnou formu. Aby zlato fungovalo jako peníze, musí ovšem vstoupit v některém bodě na trh zboží. Tento bod leží u zdroje jeho výroby — tam, kde se vyměňuje jako bezprostřední výrobek práce za jiný výrobek práce téže hodnoty. Ale od této chvíle neustále vyjadřuje v sobě realisované ceny zboží.^[67] Ponecháme-li stranou směnu zlata za zboží u zdroje výroby zlata, je zlato v rukou každého majitele zboží odcizenou podobou jeho zcizeného zboží, produktem prodeje čili první metamorfosy zboží Z — P.^[68] Zlato se stává ideálními penězi čili mírou hodnot proto, že všechna zboží jím měřila své hodnoty, a tak je činila pomyslným protikladem své užitné formy, podobou své hodnoty. Reálnými penězi se stává proto, že je zboží při svém všestranném zcizování činí skutečně odcizenou čili přeměněnou formou své užitné hodnoty, a tedy skutečnou podobou své hodnoty. Jako podoba hodnoty stírá zboží jakoukoli stopu své samorostlé užitné hodnoty a kvalitativně zvláštní užitečné práce, která je vytvořila, a zakukluje se ve stejnorodou společenskou materialisaci bezrozdílné lidské práce. Na penězích není proto vidět, jakého druhu zboží se v ně přeměnilo. Ve své peněžní formě vypadá jedno zboží úplně jako druhé. Peníze mohou tedy být lejno, ačkoli lejno nejsou peníze. Dejme tomu, že dva zlaťáky, za které náš tkadlec dal své zboží, jsou přeměněnou formou kvarteru pšenice. Prodej plátna, Z — P, je zároveň jeho koupí, P — Z. Ale jakožto prodej plátna zahajuje tento proces pohyb, který končí protikladem tohoto aktu, koupí bible; jakožto koupě plátna končí týž proces pohyb, který začal protikladem tohoto aktu, prodejem pšenice. Z — P (plátno — peníze), první fáze procesu Z — P — Z (plátno — peníze — bible), je zároveň P — Z (peníze — plátno), tj. poslední fází jiného procesu Z — P — Z (pšenice — peníze — plátno). První metamorfosa zboží, jeho přeměna ze zbožní formy v peníze, je vždy zároveň druhou protikladnou metamorfosou nějakého jiného zboží, jeho zpětnou přeměnou z peněžní formy ve zboží.^[69]

P — Z. Druhá čili závěrečná metamorfosa zboží — koupě. Protože peníze jsou odcizenou podobou všech ostatních zboží čili produktem jejich všeobecného zcizování, jsou absolutně zcizitelným zbožím. Čtou všechny ceny odprava doleva a obrážejí se tak ve všech zbožních tělesech jako v poddajném materiálu pro svou vlastní přeměnu ve zboží. Zároveň ceny, tyto zamilované pohledy, které zboží vrhají na peníze, ukazují penězům hranici jejich schopnosti převtělovat se, totiž jejich vlastní kvantitu. Protože zboží, jakmile se přemění v peníze, zmizí jako takové, není na penězích vidět, jak se dostaly do rukou majitele a co se v ně přeměnilo. „Non olet“— „peníze nesmrdí“, ať jsou jakéhokoli původu. Jestliže na jedné straně představují prodané zboží, představují na druhé straně zboží, které lze koupit.^[70]

P — Z, tj. koupě, je zároveň prodej čili Z — P; poslední metamorfosa jednoho zboží je tedy zároveň první metamorfosou jiného zboží. Pro našeho tkalce končí životní pouť jeho zboží biblí, ve kterou přeměnil 2 libry št., které dostal. Ale prodavač bible přemění 2 libry št., které dostal od tkalce, v kořalku. P — Z, závěrečná fáze procesu Z — P — Z (plátno — peníze — bible), je zároveň Z — P, první fází Z — P — Z (bible — peníze — kořalka). Protože výrobce zboží dodává na trh jen jednostranný výrobek, prodává jej obvykle ve značných masách; ale jeho mnohostranné potřeby ho nutí ustavičně drobit realisovanou cenu čili strženou peněžní částku na četné koupě. Jeden prodej tedy vede k mnoha koupím různých zboží. Závěrečná metamorfosa jednoho zboží tvoří tak souhrn prvních metamorfos jiných zboží.

Vezmeme-li nyní metamorfosu nějakého zboží, na př. plátna jako celek, vidíme především, že se skládá ze dvou protikladných a vzájemně se doplňujících pohybů: Z — P a P — Z. Tyto dvě protikladné přeměny zboží se uskutečňují ve dvou protikladných společenských aktech majitele zboží a obrážejí se v jeho dvou protikladných ekonomických úlohách. Jako agent prodeje je prodavačem, jako agent koupě kupcem. Jako však při každé své přeměně existuje zboží zároveň v obou svých formách — zbožní i peněžní — které jen leží na protikladných pólech, stojí proti témuž majiteli zboží, pokud je prodavačem, jiný jako kupec, a pokud je kupcem, stojí proti němu jiný jako prodavač. Jako totéž zboží prodělává postupně dvě protikladné přeměny — ze zboží v peníze a z peněz ve zboží — tak střídá týž majitel zboží úlohu prodavače a kupce. Koupě a prodej nejsou tedy stálé úlohy, nýbrž úlohy, které v procesu zbožního oběhu ustavičně přecházejí s osoby na osobu.

Úplná metamorfosa zboží, ve své nejprostší formě, předpokládá čtyři krajní body a tři dramatis personae [jednající osoby]. Nejprve vystupuje zboží proti penězům jako proti podobě své hodnoty, která „na druhé straně“, v cizí kapse, má svou věcně hmatatelnou reálnost. Tak vystupuje proti majiteli zboží majitel peněz. Jakmile se zboží přeměnilo v peníze, stávají se peníze jeho pomíjivou ekvivalentní formou, jejíž užitná hodnota čili obsah existuje „na této straně“, v jiných zbožních tělesech. Peníze, konečný bod první přeměny zboží, jsou zároveň výchozím bodem druhé přeměny. Prodavač v prvním aktu procesu je kupcem v druhém aktu, kde proti němu vystupuje třetí majitel zboží jako prodavač.^[71]

Obě protikladné pohybové fáze metamorfosy zboží tvoří koloběh: zbožní forma, odvržení zbožní formy, návrat ke zbožní formě. Ovšem zboží samo je tu určeno protikladně. Na výchozím bodu není užitnou hodnotou, na konečném bodu je užitnou hodnotou pro svého majitele. Právě tak se jeví peníze zprvu jako pevný krystal hodnoty, ve který se přeměňuje zboží, pak se rozplývají v pomíjivou ekvivalentní formu zboží.

Dvě metamorfosy, které tvoří úplný koloběh jednoho zboží, jsou zároveň protikladnými dílčími metamorfosami dvou jiných zboží. Totéž zboží (plátno) zahajuje řadu svých vlastních metamorfos a zároveň dokončuje úplnou metamorfosu jiného zboží (pšenice). Za své první přeměny, při prodeji, vystupuje v obou těchto úlohách ve své vlastní osobě. Ale přeměněno ve zlatou kuklu, v kteréžto podobě koná samo svou poslední pouť, dokončuje zároveň první metamorfosu nějakého třetího zboží. Koloběh, který opisuje řada metamorfos každého zboží, se tedy nerozlučně proplétá s koloběhy jiných zboží. Celkový proces představuje oběh zboží.

Zbožní oběh je nejen formálně, nýbrž i v podstatě odlišný od bezprostřední výměny výrobků. Podívejme se nyní na právě vylíčený proces. Tkadlec nesporně vyměnil plátno za bibli, vlastní zboží za cizí. Ale tento jev existuje jako takový jen pro něho. Prodavač bible, který má raději něco pro zahřátí než posvátný chlad, ani nepomyslil, že vyměňuje svou bibli za plátno; rovněž tkadlec nemá ani tušení, že za jeho plátno byla vyměněna pšenice atd. Zboží osoby B nahrazuje zboží osoby A, ale A a B nesměňují vzájemně svá zboží. Ve skutečnosti se může přihodit, že A a B kupují od sebe navzájem, ale taková náhodná shoda nikterak nevyplývá ze všeobecných podmínek oběhu zboží. Na jedné straně tu vidíme, jak směna zboží prolamuje individuální a lokální hranice bezprostřední výměny výrobků a rozvíjí výměnu látek lidské práce vůbec. Na druhé straně se tu vyvíjí složitý komplex společenských souvislostí, nekontrolovatelných jednajícími osobami a majících charakter vztahů daných od přírody. Tkadlec může prodat plátno jen proto, že sedlák již prodal pšenici; chlapík, který si rád přihne, může prodat bibli jen proto, že tkadlec již prodal plátno; kořalečník může prodat svůj životodárný nápoj jen proto, že druhý již prodal nápoj života věčného atd.

Proto proces oběhu nekončí, na rozdíl od bezprostřední výměny výrobků, jakmile si užitné hodnoty vymění místa a majitele. Peníze nemizejí proto, že nakonec vypadnou z řady metamorfos jednoho zboží. Usazují se znovu a znovu v těch bodech procesu oběhu, které to či ono zboží vyklidilo. Na př. v celkové metamorfose plátna: plátno — peníze — bible vypadne z oběhu nejprve plátno, peníze vstoupí na jeho místo, pak vypadne bible z oběhu, peníze opět vstoupí na její místo. Jakmile je jedno zboží nahrazeno druhým, peněžní zboží uvázne v rukou třetí osoby.^[72] Oběh ze sebe ustavičně vyměšuje peněžní pot.

Nic nemůže být nejapnějšího než dogma, že zbožní oběh musí vytvořit rovnováhu mezi koupěmi a prodeji, protože každý prodej je zároveň koupí a vice versa [naopak]. Chce-li se tím říci, že počet opravdu provedených prodejů se rovná počtu koupí, je to prázdná tautologie. Ale toto dogma chce říci něco víc: chce dokázat, že prodavač přivádí na trh svého kupce. Koupě a prodej jsou týž akt jakožto vzájemný vztah dvou polárně protikladných osob — majitele peněz a majitele zboží. Ale jako činy téže osoby jsou dvěma polárně protikladnými akty. Totožnost prodeje a koupě předpokládá tedy, že zboží se stává neužitečným, jestliže vhozeno do alchymistické křivule oběhu nevychází z ní jako peníze, není-li majitelem zboží prodáno, tedy není-li koupeno majitelem peněz. Tato totožnost předpokládá dále, že proces směny, jestliže se podaří, je jakousi pausou, jistým obdobím v životě zboží, která může být delší nebo kratší. Protože první metamorfosa zboží je současně prodej i koupě, je tento dílčí proces zároveň samostatným procesem. Kupec má zboží, prodavač má peníze, tj. zboží, které si uchovává formu schopnou oběhu, ať fakticky znovu vstoupí na trh dříve nebo později. Nikdo nemůže prodat, jestliže druhý nekoupí. Ale nikdo nemusí hned kupovat, protože prodal. Oběh zboží prolamuje časové, místní a individuální hranice výměny výrobků právě tím, že bezprostřední totožnost mezi zcizením svého výrobku práce a přijetím cizího výrobku práce výměnou se štěpí na dva protikladné akty — prodej a koupi. Jestliže procesy, které vystupují proti sobě navzájem jako úplně samostatné, tvoří jistou vnitřní jednotu, znamená to zároveň, že jejich vnitřní jednota se uskutečňuje v pohybu vnějších protikladů. Když vnější osamostatňování vnitřně nesamostatných, tj. vzájemně se doplňujících procesů dosáhne určitého bodu, prosazuje se jednota násilně — ve formě krise. Protiklad, který je zboží imanentní, protiklad užitné hodnoty a hodnoty, protiklad soukromé práce, která se musí zároveň jevit jako bezprostředně společenská práce, protiklad zvláštní a konkretní práce, která zároveň má platnost jen abstraktně všeobecné práce, protiklad zosobnění věcí a zvěcnění osob — tento imanentní rozpor nabývá v protikladech metamorfosy zboží vyvinutých forem svého pohybu. Již tyto formy zahrnují tedy v sobě možnost — ale jen možnost — krisí. K přeměně této možnosti ve skutečnost je zapotřebí celého souhrnu vztahů, které v rámci prostého zbožního oběhu ještě vůbec neexistují.^[73]

Jako zprostředkovatel v procesu oběhu zboží dostávají peníze funkci oběživa.

b) OBĚH PENĚZ

Střídání forem, v němž se uskutečňuje výměna látek výrobků práce, Z — P — Z, předpokládá, že táž hodnota tvoří výchozí bod procesu jako zboží a vrací se k tomuto bodu opět jako zboží. Tento pohyb zboží je tedy koloběh. Na druhé straně vylučuje táž forma koloběh peněz. Jejím výsledkem je, že se peníze neustále vzdalují od svého výchozího bodu, že se k němu nevracejí. Dokud prodavač podržuje zboží v jeho přeměněné podobě, v podobě peněz, je toto zboží ve stadiu své první metamorfosy, tj. urazilo jen první polovinu svého oběhu. Je-li proces — prodej za účelem koupě — dokončen, vzdálily se také peníze zase z rukou svého původního majitele. Ovšem, jestliže tkadlec, koupiv bibli, znovu prodá plátno, vrátí se i peníze do jeho rukou. Ale nevrátí se v důsledku oběhu prvních 20 loket plátna, který je naopak vzdálil z rukou tkalcových do rukou prodavače bible. Peníze se mohou vrátit jen proto, že nové zboží obnovuje nebo opakuje týž proces oběhu, který končí týmž výsledkem jako první. Formou pohybu, kterou dává penězům bezprostředně oběh zboží, je tedy jejich ustavičné vzdalování se od výchozího bodu, jejich přecházení z rukou jednoho majitele zboží do rukou druhého, čili jejich oběh (currency, cours de la monnaie).

Oběh peněz je ustavičné monotonní opakování téhož procesu. Zboží je vždy na straně prodavače, peníze jsou vždy na straně kupce jako kupní prostředek. Fungují jako kupní prostředek tím, že realisují cenu zboží. Tím, že ji realisují, přenášejí zboží z rukou prodavače do rukou kupce a zároveň se samy vzdalují z rukou kupce do rukou prodavače, aby opakovaly týž proces s jiným zbožím. Fakt, že tato jednostranná forma pohybu peněz vzniká z dvojstranné formy pohybu zboží, zůstává zastřen. Sama povaha zbožního oběhu vyvolává právě opačné zdání. První metamorfosa zboží je už svým vnějším vzhledem nejen pohyb peněz, nýbrž i vlastní pohyb zboží samého; naproti tomu druhá metamorfosa zboží se jeví jen jako pohyb peněz. V první polovině svého oběhu si zboží vyměňuje místo s penězi. Tím zároveň zboží jako užitná hodnota vypadává ze sféry oběhu a přechází do sféry spotřeby.^[74] Na jeho místo nastupuje ztělesnění hodnoty zboží čili jeho peněžní maska. Druhou polovinu oběhu neprobíhá už ve své naturální podobě, nýbrž ve svém zlatém přestrojení. Tak je kontinuita pohybu vlastní jen penězům: týž pohyb, který se pro zboží rozpadá na dva protikladné procesy, je jako vlastní pohyb peněz stále týž proces, v němž si peníze vyměňují místo s dalšími a dalšími zbožími. Zdá se proto, jako by výsledek zbožního oběhu — nahrazení jednoho zboží druhým, nebyl vyvolán přeměnou jeho vlastních forem, nýbrž funkcí peněz jako oběživa; jako by právě oběživo uvádělo do pohybu zboží, sama o sobě nehybná, přenášelo je z rukou, kde nejsou užitnými hodnotami, do rukou, kde mají užitnou hodnotu a přitom vždy ve směru opačném k vlastnímu pohybu peněz. Peníze ustavičně vytlačují zboží ze sféry oběhu, neustále se stavějí na jejich místo v oběhu a tak se vzdalují od svého vlastního výchozího bodu. Proto ačkoli se v pohybu peněz jen projevuje oběh zboží, zdá se oběh zboží zvenčí jen výsledkem pohybu peněz.^[75]

Na druhé straně připadá penězům funkce oběživa jen proto, že jsou osamostatněnou hodnotou zboží. Jejich pohyb jako oběživa je proto ve skutečnosti jen pohybem vlastní formy zboží. Pohyb formy zboží se tedy musí obrážet v oběhu peněz i viditelně. Tak na př. plátno přeměňuje zprvu svou zbožní formu ve svou peněžní formu. Druhý pól jeho první metamorfosy Z — P, t.j. peněžní forma, se pak stává prvním pólem jeho poslední metamorfosy P — Z, jeho zpětné přeměny v bibli. Ale každá z těchto dvou změn formy se uskutečňuje výměnou zboží a peněz, vzájemnou výměnou jejich míst. Tentýž peníz přichází k prodavači jako odcizená podoba zboží a opouští ho jako absolutně zcizitelná podoba zboží. Mění dvakrát místo. První metamorfosa plátna přináší tento peníz do kapsy tkalcovy, druhá jej z ní opět vytahuje. Obě protikladné změny formy daného zboží se tedy obrážejí ve dvojím přemístění peněz opačným směrem.

Dochází-li naproti tomu jen k jednostranným metamorfosám zboží — ať už k pouhým koupím nebo prodejům — mění tytéž peníze místo jen jednou. Jejich druhé přemístění vyjadřuje vždy druhou metamorfosu zboží, jeho zpětnou přeměnu z peněz. V častém přemisťování téhož peníze se obráží nejen řada metamorfos jednotlivého zboží, nýbrž i proplétání nesčetných metamorfos celého světa zboží vůbec. Je ovšem samozřejmé, že všechno toto platí jen o formě prostého zbožního oběhu, kterou tu zkoumáme.

Každé zboží při svém prvním kroku v procesu oběhu, při první změně své formy, vypadává ze sféry oběhu, do níž na jeho místo ustavičně vstupuje nové zboží. Naproti tomu peníze jako oběživo ustavičně prodlévají ve sféře oběhu a ustavičně se v ní potulují. Vzniká tedy otázka, kolik peněz může tato sféra ustavičně pohlcovat.

V každé zemi probíhají denně četné, současné, a tudíž v prostoru vedle sebe se odehrávající jednostranné metamorfosy zboží, čili jinými slovy, jen prodeje s jedné strany, jen koupě s druhé strany. Ve svých cenách jsou zboží již srovnána s určitými pomyslnými množstvími peněz. A protože bezprostřední forma oběhu, kterou tu zkoumáme, vždy staví zboží a peníze tělesně proti sobě — zboží na pólu prodeje, peníze na protikladném pólu koupě — je masa oběživa, nutného k procesu oběhu zboží, již určena sumou cen zboží. Ve skutečnosti představují peníze reálně sumu zlata, vyjádřenou již ideálně v sumě cen zboží. Je tedy samozřejmé, že tyto sumy se sobě rovnají. Víme však, že při nezměněné hodnotě zboží se jejich ceny mění podle toho, jak se mění hodnota zlata (peněžního materiálu): stoupají úměrně jejímu poklesu a klesají při jejím vzestupu. Zároveň s takovým vzestupem nebo poklesem sumy cen zboží musí úměrně stoupat nebo klesat masa obíhajících peněz. Příčinou změny masy oběživa jsou tu vždy samy peníze, ale ne ve své funkci oběživa, nýbrž ve své funkci míry hodnoty. Cena zboží se mění zprvu nepřímo úměrně změně hodnoty peněz, a pak se mění masa oběživa přímo úměrně změně ceny zboží. Úplně týž jev by nastal, kdyby na př. hodnota zlata neklesla, nýbrž kdyby místo něho nastoupilo jako míra hodnoty stříbro, nebo naopak kdyby hodnota stříbra nestoupla, nýbrž kdyby je z funkce míry hodnoty vytlačilo zlato. V prvním případě by musilo obíhat více stříbra než dříve zlata, v druhém případě méně zlata než dříve stříbra. V obou případech by se byla změnila hodnota peněžního materiálu, tj. zboží, fungujícího jako míra hodnot, a proto by se změnil i výraz zbožních hodnot v cenách, tedy masa obíhajících peněz, které slouží k realisaci těchto cen. Viděli jsme již, že sféra oběhu zboží má otvor, kudy do ní proniká zlato (stříbro a peněžní materiál vůbec) jako zboží dané hodnoty. Tato hodnota se předpokládá již při funkci peněz jako míry hodnoty, tj. při určování cen. Klesne-li pak na př. hodnota míry hodnoty samé, projevuje se to především ve změně ceny těch zboží, která se směňují za drahé kovy jako za zboží přímo u zdroje výroby tohoto zboží. Avšak značná část jiných zboží, zejména na nižších stupních vývoje buržoasní společnosti, se ještě dlouho oceňuje v dosavadní, nyní již zastaralé a ilusorní míře hodnoty. Ale tou měrou, jak zboží vstupují navzájem v hodnotové poměry, nakazí jedno zboží druhé, ceny zboží ve zlatě nebo ve stříbře se pozvolna vyrovnávají v souhlasu s proporcemi určovanými přímo hodnotami zboží, až se konečně všechny zbožní hodnoty oceňují podle nové hodnoty peněžního kovu. Tento proces vyrovnávání je provázen ustavičným růstem množství drahých kovů, které připlývají náhradou za zboží, jež se za ně přímo směňují. Proto ve stejné míře, jak se mezi zbožími šíří tyto nové, opravené ceny čili jak se hodnoty zboží oceňují v nové, pokleslé a až k jistému stupni stále klesající hodnotě kovu, v té míře je tu také již dodatečná masa drahého kovu, nutná k realisaci těchto nových cen. Jednostranné pozorování skutečností, které následovaly po objevu nových ložisek zlata a stříbra, vedlo v XVII. a zejména v XVIII. století k nesprávnému závěru, že snad ceny zboží stouply proto, že jako oběživo začalo fungovat více zlata a stříbra. V dalším výkladu předpokládáme hodnotu zlata jako veličinu danou, jíž také fakticky je v okamžiku stanovení cen.

Za tohoto předpokladu je tedy masa oběživa určena sumou cen zboží, které mají být realisovány. Předpokládáme-li dále, že cena každého druhu zboží je dána, závisí suma cen zboží zřejmě na množství zboží, která jsou v oběhu. Není ani třeba příliš si lámat hlavu, abychom pochopili, že stojí-li 1 kvarter pšenice 2 libry št., stojí 100 kvarterů 200 liber št., 200 kvarterů 400 liber št. atd., že tedy s masou pšenice musí vzrůstat i masa peněz, které si s pšenicí při jejím prodeji vyměňují místo.

Předpokládáme-li, že masa zboží je dána, bude se masa peněz, které jsou v oběhu, zvětšovat a zmenšovat s výkyvy cen zboží tím či oním směrem. Roste a klesá podle toho, zda stoupá nebo klesá suma cen zboží v důsledku změny velikosti cen. Při tom není nikterak nutné, aby zároveň stoupaly nebo klesaly ceny všech zboží. Vzestup cen určitého počtu hlavních zboží v jednom případě, pokles jejich cen v jiném případě, stačí k tomu, aby citelně zvýšil nebo snížil sumu cen všech obíhajících zboží, která má být realisována, tedy aby přilákal do sféry oběhu větší nebo menší množství peněz. Ať změna cen zboží obráží skutečnou změnu hodnoty nebo pouhé kolísání tržních cen, účinek na masu oběživa je v obou případech stejný.

Budiž dán jistý počet nesouvisících, současných, a tedy v prostoru vedle sebe probíhajících prodejů čili dílčích metamorfos, na př. 1 kvarteru pšenice, 20 loket plátna, 1 bible, 4 galonů kořalky. Je-li cena každého tohoto zboží 2 libry št., tedy suma cen, která má být realisována, 8 liber št., musí do oběhu vstoupit masa peněz v částce 8 liber št. Tvoří-li však táž zboží články řady metamorfos, kterou jsme zkoumali: 1 kvarter pšenice — 2 libry št. — 20 loket plátna — 2 libry št. — 1 bible — 2 libry št. — 4 galony kořalky — 2 libry št., přivádějí tytéž 2 libry št. všechna tato zboží do oběhu jedno po druhém, tím že postupně realisují jejich ceny — tedy tyto 2 libry realisují sumu cen 8 liber št., aby si konečně odpočinuly v rukou krčmáře. Vykonají čtyři obraty. Toto opakované přemístění týchž penízů představuje dvojí změnu formy zboží, jeho pohyb dvěma protikladnými stadii oběhu a zároveň propletení metamorfos různých zboží.^[76] Protikladné a vzájemně se doplňující fáze tohoto procesu nemohou se fakticky odehrávat vedle sebe v prostoru, nýbrž musí jen následovat po sobě v čase. Určité časové úseky tvoří tedy míru jejich trvání, tj. počtem obratů týchž penízů v dané době se měří rychlost oběhu peněz. Dejme tomu, že proces oběhu uvedených čtyř zboží trvá jeden den. Pak suma cen, která má být realisována, je 8 liber št., počet obratů týchž penízů za den — 4 a masa obíhajících peněz — 2 libry št. Tedy pro proces oběhu za daný časový úsek:

suma cen zboží
—————————————————— =
počet obratů stejnojmenných penízů

mase peněz, fungujících jako oběživo. Tento zákon má všeobecnou platnost. Za daný časový úsek zahrnuje v sobě sice proces oběhu každé země na jedné straně mnoho roztříštěných, současných a paralelně probíhajících prodejů (resp. koupí) čili dílčích metamorfos, v nichž tentýž peníz jen jednou mění místo čili provede jen jeden obrat; na druhé straně zahrnuje týž proces souhrn mnoha jednak paralelních, jednak vzájemně se proplétajících více či méně početných řad metamorfos, v nichž tentýž peníz vykoná větší či menší počet obratů. Celkový počet obratů všech stejnojmenných penízů, které jsou v oběhu, dává však průměrný počet obratů jednotlivého peníze čili průměrnou rychlost oběhu peněz. Masa peněz, která na počátku na př. denního procesu oběhu do něho vstupuje, je ovšem určena sumou cen zboží, která obíhají současně a vedle sebe. Ale uvnitř procesu je každý peníz takřka odpovědný za druhý. Zvýší-li jeden z nich rychlost svého oběhu, zpomalí tím rychlost oběhu druhého a přitom druhý může dokonce vůbec vyletět ze sféry oběhu, neboť tato sféra je s to pohltit jen takovou masu zlata, která, jsouc násobena průměrným počtem obratů svých jednotlivých prvků, se rovná sumě cen, které mají být realisovány. Roste-li tudíž počet obratů penízů, zmenšuje se jejich masa, která je v oběhu. Zmenšuje-li se počet jejich obratů, roste jejich masa. Protože při dané průměrné rychlosti oběhu masa peněz, která může fungovat jako oběživo, je dána, stačí vrhnout do oběhu určité množství na př. jednolibrových bankovek, aby z něho bylo získáno stejné množství zlatých sovereignů, kouzelnický kousek, který je dobře znám všem bankám.

Jako se v oběhu peněz vůbec projevuje jen proces oběhu zboží, tj. jejich koloběh protikladnými metamorfosami, tak se v rychlosti oběhu peněz projevuje rychlost změny forem zboží, nepřetržité proplétání jedné řady metamorfos s jinými, překotnost této výměny látek, rychlé mizení zboží ze sféry oběhu a stejně rychlé nahrazování jich novými zbožími. V rychlosti peněžního oběhu se tedy projevuje plynulá jednota protikladných a vzájemně se doplňujících fází — přeměna užitného těla zboží v tělo hodnoty a zpětná přeměna těla hodnoty v užitné tělo, tj. jednota obou procesů: prodeje a koupě. Naopak ve zpomalování peněžního oběhu se projevuje odlučování a osamostatňování těchto procesů jako dvou protikladných pólů, tj. váznutí změny forem a tedy i výměny látek. Jak toto váznutí vzniká, není ovšem na oběhu samém vidět. Oběh jen odhaluje existenci tohoto jevu. Běžná představa pozoruje, že se zpomalením peněžního oběhu se peníze stále řidčeji objevují a mizejí ve všech bodech na obvodu oběhu, a proto přirozeně dochází k závěru, že tento fakt sám lze vysvětlit nedostatečným množstvím oběživa.^[77]

Celkové množství peněz, které v každém časovém úseku fungují jako oběživo, je tedy určeno jednak sumou cen všech obíhajících zboží, jednak menší nebo větší rychlostí jejich protikladných procesů oběhu, na čemž závisí, jaká část celkové sumy cen může být realisovana týmiž penízi. Ale sama tato suma cen zboží závisí jak na mase, tak i na ceně každého jednotlivého druhu zboží. Tito tři činitelé: pohyb cen, masa obíhajících zboží a rychlost oběhu peněz mohou se však měnit v různých směrech a v různých proporcích; proto suma cen, která má být realisována, tedy i masa oběživa, která je jí podmíněna, mohou prodělávat velmi četné kombinace. Vypočteme tu jen kombinace, které hrají nejdůležitější úlohu v dějinách cen zboží.

Při nezměněných cenách zboží muže masa oběživa vzrůstat, jestliže se zvětšuje masa obíhajícího zboží nebo zmenšuje rychlost oběhu peněz, nebo jestliže obě tyto okolnosti působí zároveň. Masa oběživa se muže naopak zmenšovat, zmenšuje-li se masa zboží nebo vzrůstá-li rychlost jejich oběhu.

Při všeobecném stoupání cen zboží může masa oběživa zůstat nezměněna, jestliže se masa obíhajících zboží zmenšuje úměrně tomu, jak roste jejich cena, nebo jestliže rychlost oběhu peněz se zvětšuje úměrně vzrůstu cen, při čemž masa obíhajícího zboží zůstává stálá. Masa oběživa se může zmenšovat, jestliže se masa zboží zmenšuje nebo rychlost oběhu zvětšuje rychleji, než stoupají ceny.

Při všeobecném klesání cen zboží může masa oběživa zůstávat nezměněna, jestliže se masa zboží zvětšuje úměrně tomu, jak klesá její cena, nebo jestliže se rychlost oběhu peněz zmenšuje úměrně tomu, jak klesají ceny. Masa oběživa může vzrůstat, jestliže masa zboží vzrůstá rychleji nebo jestliže se rychlost oběhu zmenšuje rychleji, než klesají ceny zboží.

Variace různých činitelů se mohou navzájem vyrovnávat, takže přes jejich ustavičnou proměnlivost celková suma cen zboží, které mají být realisovány, zůstává stálá a proto zůstává stálá i obíhající masa peněz. Proto zejména při zkoumání poněkud delších období vykazuje masa peněz obíhajících v každé dané zemi mnohem stálejší průměrnou hladinu a mnohem nepatrnější odchylky od této hladiny, než by se dalo na první pohled čekat; výjimku tvoří období silných otřesů, vyvolávaných průmyslovými a obchodními krisemi, řidčeji změnami v hodnotě peněz samých.

Zákon, podle něhož je množství oběživa určeno sumou cen obíhajících zboží a průměrnou rychlostí oběhu peněz^[78], lze vyjádřit také takto: při dané sumě hodnot zboží a při dané průměrné rychlosti jejich metamorfos závisí množství obíhajících peněz nebo peněžního materiálu na jejich vlastní hodnotě. Iluse, že je tomu snad naopak, že ceny zboží jsou určovány masou oběživa a tato masa že je opět určována masou peněžního materiálu, který je v dané zemi,^[79] pramení u svých prvních představitelů z nejapné hypothesy, že zboží vstupují do procesu oběhu bez ceny a peníze bez hodnoty, a že se pak v tomto procesu jistá část zbožní kaše směňuje za příslušnou část hory kovu.^[80]

c) MINCE. ZNÁMKA HODNOTY

Z funkce peněz jako oběživa vzniká jejich mincová podoba. Váhová část zlata, ideálně existující v ceně čili v peněžním názvu jednotlivých zboží, musí proti nim v procesu oběhu vystupovat jako stejnojmenný zlatý peníz čili mince. Jak stanovení měřítka cen, tak i ražení mincí přísluší státu. V různých národních stejnokrojích, které nosí zlato a stříbro jako mince a které na světovém trhu opět odkládají, projevuje se odluka mezi vnitřní čili národní sférou zbožního oběhu a všeobecnou sférou světového trhu.

Zlatá mince a prutové zlato se tedy liší jen svým zevnějškem a zlato lze ustavičně přeměňovat z jedné formy v druhou.^[81]

Cesta zlata z mincovny vede vždy nakonec zpět do tavicího kelímku. V oběhu se totiž zlaté mince opotřebovávají, jedna více, druhá méně. Zlatý titul mince a množství její zlaté substance, její nominální obsah a její reálný obsah se začínají rozcházet. Stejnojmenné zlaté mince začínají mít různou hodnotu, protože mají rozdílnou váhu. Zlato jako oběživo se odchyluje od zlata jako měřítka cen, a tím také přestává být skutečným ekvivalentem zboží, jejichž ceny realisuje. Dějiny třenic, které z toho vznikají, tvoří hlavní obsah dějin mincovnictví ve středověku a v novověku až do XVIII. století. Přirozená tendence procesu oběhu, snažící se přeměnit zlaté bytí mince ve zdání zlata, tj. udělat z mince jen symbol jejího oficiálního kovového obsahu, je uznána dokonce nejmodernějším zákonodárstvím: to určuje stupeň ztráty kovu, který činí zlatou minci neschopnou oběhu, t. j. demonetisuje ji.

Jestliže oběh peněz sám odděluje reálný obsah mince od nominálního obsahu, odděluje její existenci jako kovu od její funkční existence, je v něm již skryta možnost nahradit kovové peníze v jejich funkci mince známkami z jiného materiálu čili pouhými symboly. Úloha stříbrných a měděných známek jako zástupců zlaté mince se vysvětluje historicky jednak technickými obtížemi ražby docela nepatrných váhových množství zlata nebo stříbra, jednak tou okolností, že nižší kovy dříve než vyšší — stříbro dříve než zlato, měď dříve než stříbro, sloužily jako míra hodnoty a že tedy již obíhaly jako peníze ve chvíli, kdy je dražší kov svrhl s trůnu. Nahrazují zlato v těch oblastech zbožního oběhu, kde mince obíhá nejrychleji a kde se tedy nejrychleji opotřebovává, tj. tam, kde se akty koupě a prodeje neustále obnovují v nejmenším měřítku.

Aby se zabránilo těmto trabantům zlata usadit se na místě zlata samého, stanoví zákon velmi nízkou hranici plateb, do které se musí přijímat místo zlata. Zvláštní sféry, v nichž obíhají různé druhy mincí, se ovšem vzájemně proplétají. Drobná mince se objevuje vedle zlata při placení zlomků nejmenší zlaté mince; zlato ustavičně vstupuje do tohoto drobného oběhu a stejně ustavičně je z něho vyhazováno rozměňováním za drobnou minci.^[82]

Kovový obsah stříbrných a měděných známek je libovolně určován zákonem. V oběhu se opotřebovávají ještě rychleji než zlatá mince. Jejich funkce jako mincí se tedy fakticky stává naprosto nezávislou na jejich váze, tj. na jakékoli hodnotě. Mincová existence zlata se definitivně odděluje od jeho hodnotové substance. Věci, které relativně nemají žádnou hodnotu — papírky, mohou tedy fungovat místo zlata jako mince. U kovových peněžních známek je jejich čistě symbolický charakter ještě do jisté míry skryt. U papírových peněz vystupuje úplně zřetelně. Vidíme tedy: ce nʼest que le premier pas qui coûte [jen první krok je těžký].

Máme tu na mysli jen státní papírové peníze s nuceným kursem. Vyrůstají bezprostředně z kovového oběhu. Naproti tomu úvěrové peníze předpokládají podmínky, které jsou nám, pokud zůstáváme v mezích prostého zbožního oběhu, ještě naprosto neznámé. Poznamenáváme však mimochodem, že jako vlastní papírové peníze vznikají z funkce peněz jako oběživa, tak úvěrové peníze vyrůstají přirozeně z funkce peněz jako platidla.^[83]

Papírové známky, na kterých jsou vytištěny jejich peněžní názvy, jako 1 libra št., 5 liber št. atd., vrhá do procesu oběhu zvenčí stát. Pokud obíhají skutečně místo stejnojmenných částek zlata, obrážejí ve svém pohybu jen zákony peněžního oběhu samého. Specifický zákon oběhu papírových peněz může vzniknout jen z jejich vztahu ke zlatu, jen z toho, že jsou zástupci zlata. A tento zákon prostě zní, že vydání papírových peněz je nutno omezit na ono množství, v němž by skutečně obíhalo zlato (nebo stříbro) jimi symbolicky představované. Množství zlata, které může sféra oběhu pohltit, sice neustále kolísá nad jistou průměrnou hladinu nebo pod ni. Ale masa oběživa dané země neklesá nikdy pod jisté minimum, které lze empiricky stanovit. Ta okolnost, že tato minimální masa ustavičně mění své součásti, tj. skládá se po každé z jiných zlatých penízů, nemění ovšem nic na jejím rozsahu a jejím ustavičném obíhání ve sféře oběhu. Lze ji tedy snadno nahradit papírovými symboly. Naplníme-li však dnes papírovými penězi všechny kanály oběhu, takže jsou úplně nasyceny penězi, mohou být zítra v důsledku nějakých výkyvů ve zbožním oběhu přeplněny. Ztrácí se jakákoli míra. Překročí-li však papír svou míru, tj. ono množství stejnojmenných zlatých mincí, které by skutečně mohlo obíhat, zastupuje nyní, nehledě k nebezpečí všeobecného zdiskreditování, ve světě zboží jen ono množství zlata, které může papír vůbec zastupovat, tj. množství určené imanentními zákony světa zboží. Představuje-li na př. daná masa papírových peněz podle svého názvu 2 unce zlata, ale reálně nahrazuje 1 unci, stává se fakticky 1 libra št. peněžním názvem, řekněme, ⅛ unce místo dřívější ¼ unce zlata. Výsledek je týž, jako kdyby bylo zlato prošlo nějakou změnou ve své funkci míry cen. Tytéž hodnoty, které se dříve vyjadřovaly v ceně rovnající se 1 libře št., vyjadřují se nyní v ceně, rovnající se 2 librám št.

Papírové peníze jsou známky zlata čili peněžní známky. Jejich poměr k hodnotám zboží spočívá v tom, že se tyto hodnoty ideálně vyjadřují v týchž množstvích zlata, která papír vyjadřuje symbolicky názorně. Papírové peníze jsou známkou hodnoty jen potud, pokud zastupují určitá množství zlata, a množství zlata, stejně jako jakákoli množství jiných zboží, je zároveň množstvím hodnoty.^[84]

Je konečně otázkou, proč zlato může být nahrazeno známkami sebe samého, které nemají žádnou vlastní hodnotu. Ovšem, jak jsme viděli, lze je tak nahradit jen potud, pokud je ve své funkci mince čili oběživa isolováno čili osamostatněno. A k osamostatnění této funkce nedochází sice u jednotlivých zlatých mincí, ačkoli se projevuje v tom, že opotřebované mince obíhají dál. Kousky zlata jsou pouhými mincemi čili pouhým oběživem jen dotud, dokud jsou skutečně v oběhu. Co však neplatí pro jednotlivé zlaté mince, platí pro minimální masu zlata, nahraditelnou papírovými penězi. Tato masa je ustavičně ve sféře oběhu, neustále funguje jako oběživo a existuje tedy výhradně jako nositel této funkce. V jejím pohybu se tedy jen zračí ustavičný vzájemný zvrat protikladných procesů metamorfosy zboží Z — P — Z, v níž proti zboží vystupuje jeho hodnotová podoba jen proto, aby zase ihned zmizela. Samostatné vyjádření směnné hodnoty zboží je tu jen přechodným momentem. Je ihned zase nahrazováno jiným zbožím. Proto také v procesu, v němž peníze ustavičně přecházejí z ruky do ruky, stačí pouze symbolická existence peněz. Funkční existence peněz pohlcuje, abych tak řekl, jejich materiální existenci. Jako pomíjivě objektivisovaný odraz cen zboží slouží jen jako známky sebe samých, a proto také mohou být nahrazeny pouhými známkami.^[85] Je jen nutné, aby peněžní známka nabyla vlastní objektivně společenské platnosti, a té nabývá tento papírový symbol nuceným kursem. Toto státní donucení platí jen v hranicích dané společnosti čili ve sféře vnitřního oběhu, ale také jen zde se peníze plně rozplývají ve své funkci oběživa čili mince, a mohou tedy jako papírové peníze existovat navenek isolovaně od své kovové substance a čistě funkčně.

3. PENÍZE

Zboží, které funguje jako míra hodnoty a tedy funguje, přímo nebo prostřednictvím svých zástupců, jako oběživo, jsou peníze. Zlato (nebo stříbro) jsou tudíž peníze. Zlato funguje jako peníze jednak tam, kde musí vystupovat ve své zlaté (nebo stříbrné) tělesnosti, jako peněžní zboží, tj. tam, kde nevystupuje ani čistě ideálně — jako ve funkci míry hodnoty — ani jako něco, co může být zastoupeno — jako ve funkci oběživa; jednak tam, kde mu jeho funkce — ať už ji vykonává samo osobně nebo prostřednictvím svých zástupců — trvale zajišťuje úlohu jediné podoby hodnoty čili úlohu jedině adekvátního bytí směnné hodnoty oproti všem ostatním zbožím, která vystupují jako pouhé užitné hodnoty.

a) HROMADĚNÍ POKLADŮ

Nepřetržitý koloběh dvou protikladných metamorfos zboží čili neustálé střídání aktů prodeje a koupě se projevuje v neúnavném obíhání peněz čili v jejich funkci jako perpetuum mobile oběhu. Peníze se imobilisují čili, jak praví Boisguillebert, přeměňují z meuble v immeuble [movitého statku v nemovitý], z mince v peníze, jakmile je přerušena řada metamorfos, jakmile prodej není již doplňován následující koupí.

Zbožní oběh již od prvních počátků svého vývoje vyvolává nutnost a vášnivou snahu zadržet u sebe produkt první metamorfosy — přeměněnou formu zboží čili jeho zlaté zakuklení.^[86] Zboží se neprodává proto, aby se koupila jiná zboží, nýbrž proto, aby se zbožní forma nahradila peněžní formou. Z pouhého prostředkujícího článku při výměně látek stává se tato změna formy samoúčelem. Odcizená forma zboží naráží na překážky, které jí brání, aby fungovala jako absolutně zcizitelná forma zboží čili jako jen pomíjivá peněžní forma. Zároveň peníze kaměnějí v poklad, a z prodavače zboží se stává shromažďovatel pokladu.

Právě v počátečním období zbožního oběhu se přeměňuje v peníze jen přebytek užitných hodnot. Zlato a stříbro se tak stávají samy od sebe společenským výrazem přebytku čili bohatství. Tato naivní forma hromadění pokladů se zvěčňuje u těch národů, kde tradičnímu způsobu výroby, zaměřenému na vlastní spotřebu, odpovídá pevně ustálený okruh potřeb. Vidíme to na př. u Asijců, zejména u Indů. Vanderlint, který se mylně domnívá, že ceny zboží jsou určovány masou zlata a stříbra, které je v určité zemi, se ptá, proč je indické zboží tak levné? Odpověď: Protože Indové zakopávají peníze. Od roku 1602 do roku 1734, poznamenává, zakopali za 150 milionů liber št. stříbra, které původně bylo přivezeno z Ameriky do Evropy.^[87] Od roku 1856 do roku 1866, tj. za jedno desetiletí, vyvezla Anglie do Indie a Číny (kov vyvezený do Číny plyne do značné míry také do Indie) za 120 milionů liber št. stříbra, které bylo předtím vyměněno za australské zlato.

Při dalším rozvoji zbožní výroby si musí každý výrobce zboží zajistit nexus rerum, jistou „společensky uznanou zástavu“.^[88] Jeho potřeby se neustále znovu hlásí a neustále ho ponoukají kupovat cizí zboží, zatím co výroba a prodej jeho vlastního zboží stojí čas a závisí na náhodách. Aby mohl kupovat, aniž prodává, musel nejprve prodat, aniž kupoval. Tato operace, kdyby byla prováděna všeobecně, by si zdánlivě sama odporovala. Ale u zdrojů své výroby se drahé kovy směňují přímo za jiná zboží. Dochází tu tedy k prodeji (na straně majitelů zboží) bez koupě (na straně majitelů zlata a stříbra).^[89] A pozdější prodeje bez následujících koupí jen zprostředkovávají další rozdělování drahých kovů mezi všechny majitele zboží. Tak se ve všech bodech oběhu hromadí zlaté a stříbrné poklady nejrůznějšího rozsahu. S možností podržovat zboží jako směnnou hodnotu nebo směnnou hodnotu jako zboží se probouzí touha po zlatě. S rozšiřováním zbožního oběhu roste moc peněz, této absolutně společenské formy bohatství, která je vždy v bojové pohotovosti: „Zlato je báječná věc! Kdo je má, je pánem všeho, čeho se mu zachce. Zlato dokonce otvírá duším brány ráje.“ (Kolumbus, v dopise z Jamajky, 1503.) Protože na penězích není vidět, co se v ně přeměnilo, mění se v peníze všechno, ať je to zboží nebo ne. Všechno se stává předmětem koupě-prodeje. Oběh se stává obrovskou společenskou křivulí, do níž je všechno vtahováno, aby vyšlo ven jako peněžní krystal. Této alchymii neodolají ani ostatky svatých, o méně hrubých res sacrosanctae, extra commercium hominum [posvátných věcech, které nejsou předmětem lidského obchodu], ani nemluvě.^[90] Jako se v penězích stírají všechny kvalitativní rozdíly zboží, tak peníze samy jako radikální leveller stírají všechny rozdíly.^[91] Ale peníze jsou samy zbožím, vnější věcí, která se může stát soukromým vlastnictvím kohokoli. Společenská moc se tak stává soukromou mocí soukromé osoby. Proto antická společnost odsuzuje peníze jako drobné mince, ve které se rozměňuje její hospodářský a mravní řád.^[92] Moderní společnost, která již ve svém dětství „vytáhla Pluta za vlasy z útrob země“,^[93] vítá ve zlatém Grálu zářivé vtělení svého nejniternějšího životního principu.

Zboží jako užitná hodnota uspokojuje zvláštní potřebu a tvoří určití prvek hmotného bohatství. Ale hodnota zboží měří stupeň jeho přitažlivosti pro všechny prvky hmotného bohatství, tedy měří společenské bohatství svého majitele. Barbarsky primitivnímu majiteli zboží i západoevropskému rolníkovi je hodnota neoddělitelná od formy hodnoty, a proto je pro něho hromadění pokladů ve formě zlata a stříbra hromaděním hodnoty. Hodnota peněz se ovšem mění, ať už následkem změny hodnoty peněžního kovu samého, nebo následkem změny hodnoty jiných zboží. To však nebrání tomu, že za prvé 200 uncí zlata obsahuje v každém případě více hodnoty než 100, 300 více než 200 atd.; že za druhé, kovová naturální forma dané věci zůstává všeobecnou ekvivalentní formou všech zboží, bezprostředně společenským ztělesněním veškeré lidské práce. Dychtění po hromadění pokladů je svou povahou bezmezné. Kvalitativně nebo svou formou nemají peníze hranice, tj. jsou všeobecným představitelem hmotného bohatství, protože se dají bezprostředně přeměnit v kterékoli zboží. Ale zároveň je každá reálná částka peněz kvantitativně omezena, a proto je kupním prostředkem omezené síly. Tento rozpor mezi kvantitativní mezí a kvalitativní neomezeností peněz žene shromažďovatele pokladů stále znovu a znovu k sisyfovské práci akumulace. Vede se mu jako dobyvateli světa, který s každou novou zemí dobývá jen nových hranic.

Aby se zlato uchovalo jako peníze, tj. jako prvek hromadění pokladů, musí se zabránit jeho oběhu, jeho rozplynutí jako kupního prostředku ve spotřebních prostředcích. Shromažďovatel pokladů obětuje tedy zlatému fetiši své tělesné choutky. Bere vážně evangelium odříkání. Naproti tomu z oběhu může dostat v podobě peněz jen to, co do něho dává v podobě zboží. Čím více vyrábí, tím více může prodat. Pracovitost, spořivost a lakota tvoří tedy jeho hlavní ctnosti; mnoho prodávat, málo kupovat — v tom je celá jeho politická ekonomie.^[94]

Vedle bezprostřední formy pokladu se rozvíjí jeho estetická forma, vlastnění zlatého a stříbrného zboží jako přepychových předmětů. Vzrůstá s bohatstvím buržoasní společnosti. „Soyons riches ou paraissons riches“ [„Buďme bohatí nebo ať se alespoň zdá, že jsme bohatí“] (Diderot). Tak se vytváří jednak stále se rozšiřující trh pro zlato a stříbro, nezávislý na jejich peněžní funkci, jednak skrytý pramen přísunu peněz, fungující zejména v bouřlivých dobách společnosti.

Hromadění pokladů plní různé funkce v ekonomii kovového oběhu. Další jeho funkce vzniká z podmínek oběhu zlaté a stříbrné mince. Viděli jsme již, že ustavičné kolísání rozsahu zbožního oběhu, kolísání cen a rychlosti oběhu jsou spojeny s neustálými odlivy a přílivy obíhající masy zlata. Musí tedy být s to se smršťovat a rozpínat. Hned musí být peníze přitahovány jako mince, hned mince odpuzovány jako peníze. Aby skutečně obíhající peněžní masa vždy naplňovala sféru oběhu až do stupně nasycení, musí množství zlata a stříbra, které je v každé zemi, být větší než to, kterého je fakticky zapotřebí k plnění funkce mince. Tato podmínka se plní přeměňováním peněz v poklad. Reservoáry pokladů slouží zároveň jako odvodní a přívodní kanály obíhajících peněz, které proto nikdy nepřeplňují kanály oběhu samého.^[95]

b) PLATIDLO

V bezprostřední formě zbožního oběhu, kterou jsme dosud zkoumali, byla tu táž velikost hodnoty vždy dvojitě: v podobě zboží na jednom pólu, v podobě peněz na protikladném pólu. Majitelé zboží vstupovali proto do vzájemného styku jen jako představitelé vzájemných ekvivalentů existujících na obou pólech. S vývojem zbožního oběhu se však vyvíjejí vztahy, jimiž se zcizování zboží časově odděluje od realisace jejich ceny. Stačí tu připomenout jen nejelementárnější z těchto vztahů. Jeden druh zboží potřebuje delší dobu ke své výrobě, jiný druh kratší dobu. Výroba různých zboží je vázána na různá roční období. Jedno zboží se rodí přímo u svého trhu, jiné musí putovat na vzdálený trh. Proto jeden majitel zboží může vystoupit jako prodavač dříve, než druhý může vystoupit jako kupec. Při častém opakování týchž transakcí mezi týmiž osobami se podmínky prodeje zboží řídí podle podmínek jeho výroby. Na druhé straně užívání jistých druhů zboží, na př. domu, se prodává na určitou dobu. V takových případech teprve po uplynutí oné doby dostává kupec skutečně užitnou hodnotu zboží. Kupuje tedy zboží dříve, než je platí. Jeden majitel zboží prodává zboží, které tu je, druhý kupuje jako pouhý představitel peněz nebo jako představitel budoucích peněz. Prodavač se stává věřitelem, kupec dlužníkem. Protože se tu metamorfosa zboží čili vývoj jeho formy hodnoty změnil, dostávají i peníze jinou funkci. Stávají se platidlem.^[96]

Úlohy věřitele a dlužníka tu vznikají z prostého zbožního oběhu. Změna jeho formy tu vtiskuje prodavači a kupci tyto nové znaky.

Původně jsou to stejně pomíjivé, střídavě týmiž agenty oběhu hrané úlohy, jako úlohy prodavače a kupce. Ale jejich protiklad tu nevypadá už od počátku tak nevinně a je schopen pevnější krystalisace.^[97] Tytéž úlohy mohou však vzniknout i nezávisle na zbožním oběhu. Tak na př. v antickém světě probíhá třídní boj převážně ve formě boje mezi dlužníkem a věřitelem a v Římě končí zánikem plebejského dlužníka, který je nahrazen otrokem. Ve středověku končí tento boj zánikem dlužníka-feudála, který ztrácí svou politickou moc s její ekonomickou základnou. Ale v peněžní formě — a vztah dlužníka k věřiteli má formu peněžního vztahu — se tu jen obráží antagonismus hlouběji ležících ekonomických životních podmínek.

Vraťme se však ke sféře zbožního oběhu. Současné objevování se ekvivalentů, zboží a peněz, na protikladných pólech procesu prodeje přestalo. Peníze nyní fungují předně jako míra hodnoty při určování ceny prodávaného zboží. Jeho smluvně stanovená cena měří závazek kupce, tj. peněžní částku, kterou má zaplatit k určité lhůtě. Za druhé peníze fungují jako ideální kupní prostředek. Ačkoli existují pouze v podobě kupcova peněžního závazku, uskutečňují přechod zboží z jedněch rukou do druhých. Teprve v den splatnosti vstupuje platidlo skutečně do oběhu, tj. přechází z rukou kupce do rukou prodavače. Oběživo se přeměnilo v poklad, protože proces oběhu byl po první fázi přerušen, tj. peníze, tato přeměněná forma zboží, byly vyňaty z oběhu. Platidlo vstupuje do oběhu, ale teprve poté, když zboží již z něho vystoupilo. Peníze už nezprostředkovávají proces. Dokončují jej samostatně jako absolutní jsoucnost směnné hodnoty čili jako všeobecné zboží. Prodavač přeměnil zboží v peníze, aby uspokojil penězi nějakou potřebu, shromažďovatel pokladu, aby konservoval zboží v peněžní formě, dlužník-kupec, aby mohl zaplatit. Nezaplatí-li, dojde k nucenému prodeji jeho jmění. Vlivem společenské nutnosti, která vzniká ze vztahů samého procesu oběhu, se ztělesnění hodnoty zboží — peníze — stávají samoúčelem prodeje.

Kupec přeměňuje peníze zpět ve zboží, dříve než přeměnil zboží v peníze, tj. uskutečňuje druhou metamorfosu zboží dříve než první. Prodavačovo zboží obíhá, ale přitom realisuje svou cenu jen v soukromoprávním nároku na peníze. Mění se v užitnou hodnotu, dříve než se může přeměnit v peníze. Jeho první metamorfosa se uskutečňuje až dodatečně.^[98]

V každém daném období procesu oběhu představují splatné závazky sumu cen těch zboží, jejichž prodejem vznikly. Masa peněz, nutná k realisaci takové sumy cen, závisí především na rychlosti oběhu platidel. Je podmíněna dvěma okolnostmi: sřetězením vztahů věřitelů a dlužníků, takže A, který dostane peníze od svého dlužníka B, platí jimi svému věřiteli C atd. — a délkou doby mezi různými platebními lhůtami. Řetěz po sobě následujících plateb čili dodatečně uskutečňovaných prvních metamorfos se podstatně liší od proplétání řad metamorfos, které jsme zkoumali dříve. V pohybu oběživa se nejen vyjadřuje souvislost mezi prodavači a kupci. Tato souvislost sama v peněžním oběhu a s ním teprve vzniká. Naproti tomu vyjadřuje oběh platidla jistou společenskou souvislost, která existovala již dříve v hotové podobě.

Současnost a souběžnost prodejů omezují možnost kompensace masy mincí zvýšením rychlosti oběhu. Naopak, tytéž okolnosti tvoří novou páku pro úsporu platidel. S tím, jak se platby soustřeďují na témže místě, vyvíjejí se přirozeně zvláštní instituce a způsoby jejich vzájemného vyrovnávání. Takovou úlohu hrály na př. virements [převody dluhů] ve středověkém Lyonu. Stačí pouze konfrontovat pohledávky A proti B, B proti C, C proti A atd., aby se do určité výše navzájem zrušily jako kladné a záporné veličiny. Zbývá pak vyrovnat jen pasivní bilanci. Čím větší je koncentrace plateb, tím relativně menší je bilance, tím menší je tedy masa obíhajících platidel.

Funkce peněz jako platidla obsahuje v sobě bezprostřední rozpor. Pokud se platby vyrovnávají, fungují peníze jen ideálně jako počítací peníze čili míra hodnoty. Pokud je nutno provádět skutečné platby, nevystupují peníze jako oběživo, jako pouze přechodná a zprostředkující forma výměny látek, nýbrž jako individuální ztělesnění společenské práce, jako samostatná jsoucnost směnné hodnoty čili absolutní zboží. Tento rozpor propuká v té chvíli průmyslových a obchodních krisí, která se nazývá peněžní krisí.^[99] Krise je možná jen tam, kde řetěz po sobě následujících plateb a umělá soustava jejich vyrovnávání jsou plně vyvinuty. Při všeobecných poruchách chodu tohoto mechanismu, ať už vznikají z čehokoli, mění se peníze náhle a bezprostředně z pouze ideální podoby počítacích peněz v ražené peníze. Už je nelze nahradit všedním zbožím. Užitná hodnota zboží ztrácí svůj význam a hodnota zboží mizí před jeho vlastní formou hodnoty. Ještě včera měšťák, zpit rozkvětem průmyslu, pohlížel na peníze oparem osvícenské filosofle a prohlašoval je za pouhé zdání: „Jen zboží jsou peníze.“ „Jen peníze jsou zboží!“ zní dnes pokřik měšťáků ze všech konců světového trhu. Jakož jelen řve, dychtě po tekutých vodách, tak dychtí měšťákova duše po penězích, tomto jediném bohatství.^[100] Za krise se stupňuje protiklad mezi zbožím a jeho hodnotovou podobou, penězi, v absolutní rozpor. Proto je tu lhostejná i jevová forma peněz. Hlad po penězích se nijak nezmirňuje tím, je-li třeba platit zlatem nebo úvěrovými penězi, na př. bankovkami.^[101]

Zkoumáme-li nyní celkovou sumu peněz, které jsou v oběhu v daném časovém úseku, ukáže se, že tato částka — při dané rychlosti oběhu oběživa a platidel — se rovná sumě cen zboží, které mají být realisovány, plus suma splatných plateb, minus platby, které se vzájemně vyrovnávají, a konečně minus počet obratů, v nichž tytéž peníze fungují střídavě hned jako oběživo, hned jako platidlo. Na př. rolník prodá své obilí za 2 libry št., které tak slouží jako oběživo. V den splatnosti zaplatí týmiž 2 librami št. plátno, které mu předtím dodal tkadlec. Přitom tytéž 2 libry št. fungují nyní jako platidlo. Tkadlec pak koupí bibli za hotové peníze a tytéž 2 libry št. fungují znovu jako oběživo atd. Proto i když jsou dány ceny, rychlost peněžního oběhu a ekonomie plateb, nekryje se už masa peněz, která obíhá po určité období, na př. během dne, s masou obíhajících zboží. Obíhají peníze, představující taková zboží, která byla už dávno vyňata z procesu oběhu. Obíhají zboží, jejichž peněžní ekvivalent se objeví teprve v budoucnu. Naproti tomu každodenně uzavírané a každodenně splácené platební závazky představují naprosto nesouměřitelné veličiny.^[102]

Úvěrové peníze vznikají bezprostředně z funkce peněz jako platidla, přičemž dlužní úpisy za prodané zboží začínají samy obíhat, a tak přenášejí pohledávky s jedné banky na druhou. Na druhé straně s rozšiřováním úvěrnictví se rozšiřuje funkce i peněz jako platidla. Jako platidlo nabývají peníze vlastních forem existence, v nichž obsazují sféru velkých obchodních transakcí, zatím co zlatá a stříbrná mince je vytlačována hlavně do sféry maloobchodu.^[103]

Při určité úrovni vývoje a dostatečně širokém rozsahu zbožní výroby přerůstá funkce peněz jako platidla meze sféry zbožního oběhu. Peníze se stávají všeobecným zbožím smluvních závazků.^[104] Renty, daně apod. se mění z naturálních dávek v peněžní platby. Do jaké míry závisí možnost této přeměny na celkovém charakteru výrobního procesu, ukazuje na př. pokus římské říše vybírat všechny dávky v penězích, který po dvakrát ztroskotal. Hrozná bída francouzských rolníků za Ludvíka XIV., kterou tak výmluvně pranýřují Boisguillebert, maršál Vauban aj., byla způsobena nejen vysokými daněmi, nýbrž i jejich přeměnou z naturálních daní v peněžní daně.^[105] V Asii — kde se naturální forma pozemkové renty, která je zároveň hlavním prvkem státních daní, opírá o výrobní vztahy, které se reprodukují s neměnností přírodních vztahů — tato forma placení upevňuje svým zpětným vlivem opět staré výrobní formy. Tvoří jedno z tajemství sebezáchovy turecké říše. Povede-li v Japonsku zahraniční obchod, vnucený mu Evropou, k přeměně naturální renty v peněžní rentu, bude veta po jeho vzorném zemědělství. Úzké ekonomické existenční podmínky tohoto zemědělství se rozloží.

V každé zemi se ustalují jisté všeobecné platební lhůty. Spočívají zčásti na přirozených výrobních podmínkách, souvisících se střídáním ročních období — ostatní činitele cykličnosti reprodukce ponecháváme stranou. Těmito lhůtami se regulují i platby, které nevznikají přímo ze zbožního oběhu, jako daně, renty atd. Masa peněz, které je zapotřebí v určité dny roku na tyto platby, rozptýleně po celé zemi, vyvolává periodické, ale zcela povrchní perturbace v ekonomii platidel.^[106] Ze zákona rychlosti oběhu platidel vyplývá, že masa platidel, potřebná na všechny periodické platby, ať vznikají jakkoli, je nepřímo úměrná délce platebních období.^[107]

Vývoj peněz jako platidla vyvolává nutnost hromadit peníze před dny splatnosti. Zatím co hromadění pokladů jako samostatná forma obohacování mizí s rozvojem buržoasní společnosti, roste s ním naopak ve formě hromadění reservního fondu platidel.

c) SVĚTOVÉ PENÍZE

Jakmile peníze vystoupí z vnitřní sféry oběhu, shazují se sebe lokální formy měřítka cen, kterých tam nabyly — formy mince, drobné mince, známky hodnoty — a vystupují opět ve své původní formě prutů drahých kovů. Ve světovém obchodu rozvíjejí zboží svou hodnotu universálně. Proto tu i jejich samostatná hodnotová podoba vystupuje proti nim jako světové peníze. Teprve na světovém trhu fungují peníze v plném rozsahu jako zboží, jehož naturální forma je zároveň bezprostředně společenská forma uskutečnění lidské práce in abstracto. Způsob jejich existence se stává adekvátním jejich pojmu.

Ve sféře vnitřního oběhu může jen jedno zboží sloužit jako míra hodnoty a tedy jako peníze. Na světovém trhu panuje dvojí míra hodnoty — zlato a stříbro.^[108]

Světové peníze fungují jako všeobecné platidlo, všeobecný kupní prostředek a absolutně společenská materialisace bohatství vůbec (universal wealth). Funkce platidla, prostředku k vyrovnávání mezinárodních bilancí, převládá. Odtud heslo merkantilní soustavy — obchodní bilance.^[109] Jako mezinárodní kupní prostředek slouží zlato a stříbro v podstatě tehdy, kdykoli se náhle porušuje obvyklá rovnováha výměny látek mezi různými národy. Konečně jako absolutně společenská materialisace bohatství fungují tam, kde nejde ani o koupi nebo platbu, nýbrž o přenesení bohatství z jedné země do druhé a kde je toto přenesení ve zbožní formě nemožné buď pro nepříznivé konjunktury zbožního trhu, nebo proto, že sám účel přenesení bohatství vyžaduje v daném případě peněžní formu.^[110]

Jak pro svůj vnitřní oběh, tak i pro oběh na světovém trh potřebuje každá země jistý reservní fond. Funkce pokladu vzniká tedy jednak z funkce peněz jako oběživa a platidla na vnitřním trhu, jednak z jejich funkce jako světových peněz.^[110a] K této úloze je vždy zapotřebí skutečného peněžního zboží, zlata a stříbra v celé jejich tělesnosti, a proto James Steuart charakterisuje zlato a stříbro na rozdíl od jejich pouze lokálních zástupců jako money of the world [světové peníze].

Zlatý a stříbrný proud se pohybuje dvojím směrem. S jedné strany se valí od svých zdrojů, rozlévá se po celém světovém trhu, je v různém stupni pohlcován různými sférami národního oběhu, vlévá se do kanálů jejich vnitřního oběhu, nahrazuje opotřebované zlaté a stříbrné mince, dodává materiál pro přepychové předměty a tuhne v poklady.^[111] Teto první pohyb se uskutečňuje přímou směnou národní práce, realisované ve zboží, za práci zemí produkujících zlato a stříbro, realisovanou v drahých kovech. Ale na druhé straně komíhá zlato a stříbro ustavičně sem a tam mezi sférami oběhu různých národů a v tomto svém pohybu sleduje ustavičné oscilace směnečného kursu.^[112]

Země s pokročilou buržoasní výrobou omezují poklady, soustředěné v obrovském množství v bankovních reservoárech, na minimum nutné k jejich specifickým funkcím.^[113] Až na jisté výjimky svědčí nadprůměrné nahromadění pokladů v jejich reservoáre o váznutí zbožního oběhu čili o zastavení proudu metamorfos zboží.^[114]

__________________________________

Poznámky:

[50] Otázka, proč peníze nepředstavují bezprostředně pracovní dobu samu, proč na př. papírová peněžní známka nepředstavuje x pracovních hodin, se prostě redukuje na otázku, proč se na základně zbožní výroby musí produkty práce stávat zbožím, protože forma vlastní zbožím předpokládá nutnost jejich rozdvojení na zboží a peněžní zboží; anebo na otázku, proč soukromou práci nelze pokládat za bezprostředně společenskou práci, tj. za její vlastní protiklad. Na jiném místě jsem podrobně probral mělký utopismus takových návrhů, jako „pracovní peníze“ na základě zbožní výroby. (Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 61 a násl. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, Theorie o měrné jednotce peněz]) Zde ještě jen poznamenávám, že na př. Owenovy „pracovní peníze“ mají s „penězi“ tak málo společného, jako na př. lístek do divadla. Owen předpokládá bezprostředně zespolečenštěnou práci, tj. formu výroby diametrálně protikladnou zbožni výrobě. Pracovní stvrzenka jen zjišťuje individuální podíl výrobcův na společné práci a jeho individuální nárok na část společného výrobku, určenou ke spotřebě. Ale Owena ani nenapadlo, aby předpokládal zbožní výrobu a zároveň aby se snažil odstranit její nezbytné podmínky nějakými kejklemi s penězi.

[51] Divoch nebo polodivoch užívá přitom jazyka poněkud jinak. Kapitán Parry vypravuje o obyvatelích západního pobřeží Baffinovy zátoky: „V tomto případě (při výměně výrobků)… nabídnutou věc dvakrát olíznou, čímž zřejmě pokládají obchod za formálně uzavřený ke své spokojenosti.“ Stejně u východních Eskymáků kupující po každé olízl věc, když ji dostal. Jestliže je tedy na severu jazyk orgánem přivlastňování, není divu, že na jihu je břicho orgánem hromadění majetku; tak na př. Kafr oceňuje bohatství člověka podle jeho panděra. Vidíme tedy, že Kafrové jsou velmi chytří: v téže době, kdy si zdravotní zpráva anglické vlády za rok 1864 stěžuje, že velké části dělnické třídy se nedostává tukotvorných látek — téhož roku jakýsi dr., jménem Harvey, třebaže neobjevil krevní oběh, udělal kariéru šarlatánskými recepty, které slibovaly buržoasii a aristokracii, že je zbaví nadbytečného tuku.

[52] Viz Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, „Theorie o peněžní jednotce míry“, str. 53 a násl. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, Theorie o měrné jednotce peněz a dále.]

[53] Poznámka ke 2. vyd. „Tam, kde zlato a stříbro fungují vedle sebe legálně jako peníze, tj. jako míra hodnoty, tam se vždy dělaly marné pokusy považovat je za tutéž látku. Předpokládáme-li, že táž pracovní doba se musí vždy zpředmětňovat v téže proporci stříbra a zlata, pak fakticky předpokládáme, že stříbro a zlato jsou táž látka a že určitá masa méně hodnotného kovu, stříbra, tvoří neměnný zlomek určité masy zlata. Od dob vlády Eduarda III. až do doby Jiřího II. zabředají dějiny anglického peněžnictví v řadu neustálých poruch, způsobovaných kolisí mezi zákonným stanovením hodnotového poměru zlata a stříbra a skutečným kolísáním jejich hodnoty. Hned bylo příliš vysoko oceňováno zlato, hned zase stříbro. Příliš nízko oceněný kov byl stahován z oběhu, přetavován a vyvážen. Hodnotový poměr obou kovů byl pak opět zákonem změněn, ale nová nominální hodnota se brzy octla v témž konfliktu se skutečným hodnotovým poměrem jako stará nominální hodnota. — V naší době vyvolal velmi slabý a přechodný pokles hodnoty zlata oproti stříbru v důsledku indo-čínské poptávky po stříbře týž jev v největším rozsahu ve Francii: vývoz stříbra a jeho vytlačení z oběhu zlatem. Během let 1855, 1856, 1857 činil přebytek dovozu zlata do Francie nad vývozem zlatu z Francie 41,580.000 liber št., kdežto přebytek vývozu stříbra nad jeho dovozem činil 14,704.000 liber št. A opravdu v zemích, kde jsou oba tyto kovy podle zákona mírou hodnoty, kde se tedy oba musí přijímat při placení, kde však každý může platit podle libosti ve stříbře nebo ve zlatě, má kov, jehož hodnota stoupá, ažio a měří jako každé jiné zboží svou cenu v nadhodnoceném kovu, při čemž jedině tento kov slouží za míru hodnoty. Všechna dějinná zkušenost v tomto oboru nám prostě ukazuje, že všude, kde podle zákona konají funkci míry hodnoty dvě zboží, podržuje si tuto úlohu fakticky vždy jen jedno z nich.“ (Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 52, 53. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, Míra hodnot])

[54] Poznámka ke 2. vyd. Zvláštnost, že v Anglii nemůže být unce zlata vyjádřena beze zbytku v určitém počtu jednotek peněžního měřítka, se vysvětluje takto: Naše mincovnictví bylo původně upraveno jen pro používání stříbra, proto unce stříbra může být vždy beze zbytku rozdělena na určitý příslušný počet celých mincí; poněvadž však zlato bylo zavedeno do mincovní soustavy zařízené pouze na stříbro teprve později, nelze z unce zlata razit takový počet mincí, který by vytvořil celé číslo.“ (Maclaren: „History of the Currency“. Londýn 1858, str. 16.)

[55] Poznámka ke 2. vyd. Ve spisech anglických autorů panuje nepopsatelný zmatek v pojmech: „míra hodnot“ (measure of value) a „měřítko cen“ (standard of value). Tyto funkce, a tedy i jejich názvy, se neustále zaměňují.

[56] Ani tato chronologie se ostatně nevyskytuje u všech národů.

[57] Poznámka ke 2. vyd. „Mince, jejichž názvy jsou dnes již jen ideální, jsou u všech národů nejstarší; ale všechny bývaly kdysi reálné, a právě proto, že bývaly reálné, sloužily jako počítací peníze.“ (Galiani: „Della Moneta“, str. 153.)

[58] Poznámka ke 2. vyd. Tak znamená anglická libra nyní méně než třetinu původní váhy, skotská libra před sjednocením pouhou 1/30, francouzský livre 1/74, španělský maravedi méně než 1/1000, portugalský rei ještě menší zlomek.

[59] Poznámka ke 2. vyd. Pan David Urquhart nazývá ve svých „Familiar Words“ nestvůrným(!) ten fakt, že dnes libra (šterlinků), jednotka anglického peněžního měřítka, se rovná asi ¼ unce zlata: „To je falšování míry,“ praví, „a ne stanovení měřítka.“ V tomto „falešném pojmenování“ váhy zlata, jako všude, vidí falšující ruku civilisace.

[60] Poznámka ke 2. vyd. „Když se ptali Anacharsise, k čemu Hellenové potřebují peníze, odpověděl: k počítání. (Athenaeus: „Deipnosophistarum [libri quindecim]“, kniha IV, 49. sv., 2. vyd. Schweighäuser, 1802 [str. 120].)

[61] Poznámka ke 2. vyd. „Protože peníze jako měřítko cen vystupují s týmiž početními názvy jako ceny zboží, tedy na př. unce zlata se vyjadřuje právě tak, jako hodnota tuny železa ve 3 librách št. 17 šilincích 10½ pencích, byly tyto jejich početní názvy nazvány jejich mincovní cenou. Odtud vznikla podivná představa, jako by se zlato (po příp. stříbro) oceňovalo ve svém vlastním materiálu, a jako by na rozdíl od všech ostatních zboží dostávalo pevnou cenu z moci státu. Pevné stanovení početních názvů pro určité váhy zlata se považovalo za pevné stanovení hodnoty těchto vah.“ (Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 52. [K. Marx: Míra hodnot])

[62] Srovnej „Theorie o jednotce míry peněz“ v díle „Ke kritice politické ekonomie“ [něm.], str. 53 a násl. [čes., zde]. Fantasie o zvyšování nebo snižování „ceny mince“ záležejí celkem v tom, že se zákonem stanovené peněžní názvy zákonem stanovených váhových dílků zlata nebo stříbra přenášejí z moci státu na větší nebo menší váhové dílky a že podle toho se také napříště razí ze ¼ unce zlata místo 20 šilinků 40 šilinků. Všechny tyto fantasie, pokud jejich účelem nejsou docela hrubé finanční machinace proti soukromým a státním věřitelům, nýbrž hospodářské „zázračné léčby“, výstižně charakterisoval již Petty ve svém „Quantulumcunque concerning Money. To the Lord Marquis of Halifax“, 1862. Pettyho rozbor je tak důkladný, že již jeho bezprostřední nástupci, sir Dudley North a John Locke, o pozdějších ani nemluvě, ho mohli jen vulgarisovat. „Kdyby se bohatství národa,“ praví mimo jiné, „dalo nějakým dekretem zdesateronásobit, bylo by podivné, že naše vlády takové dekrety již dávno nevydaly.“ (Tamtéž, str. 36.)

[63] „Anebo se musí připustit, že milion v penězích stojí víc než stejná hodnota ve zboží“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 919), tedy že „daná hodnota stojí víc než stejná hodnota“.

[64] Musel-li Jeronym v mládí těžce přemáhat pokušení těla, jak ukazuje jeho boj na poušti s obrazy krásných žen, musel ve zralém věku stejně těžce přemáhat pokušení ducha. „Představoval jsem si v duchu,“ praví na př., „že jsem na posledním soudu.“ „Kdo jsi ?“ ptal se hlas. „Jsem křesťan.“ „Lžeš,“ zahřměl soudce světa. „Jsi jen ciceronovec!“

[*] Ve zkoušce té tíha
      i kovu směs té mince dobře blýská,
      leč zdali též se ve tvém měšci míhá ?“
[Dante: „Božská komedie“, Ráj, 24. zpěv, verš 83 a násl. (Překlad Vrchlického.)]

[65] „Ἔc δἐ... puros t’antameeibesqai panta, jhsin d’Hracleitos, cai pur apantwn, woper crusou crhmata cai crhmatwn crusos. [„Z ohně vzniká vše,“ praví Herakleitos, „a oheň ze všeho, podobně jako zboží ze zlata a ze zboží zlato«.] (F. Lassalle: „Die Philosophie Herakleitos des Dunkeln“. Berlín 1858, sv. I, str. 222.) Lassallova poznámka k tomuto místu, str. 224, pozn. 3, vykládá peníze nesprávně jako pouhou známku hodnoty.

[**] V dopise ze dne 28. listopadu 1878 N. F. Danielsonovi (N.-onovi) navrhl Marx opravit tuto větu takto: „A skutečně: hodnota každého individuálního lokte je jen materialisací určité části té společenské práce, která byla vynaložena na celé množství loket.“ Analogická oprava byla provedena ve výtisku 2. německého vydání I. dílu Kapitálu, patřícím Marxovi, ovšem ne Marxovou rukou.(Pozn. red. čes. originálu)

[66] „Každý prodej je zároveň koupě“. (Dr Quesnay: „Dialogues sur le Commerce et les Travaux des Artisans“. „Physiocrates“, vyd. Daire, I. díl, Paříž 1846, str. 170), čili jak praví Quesnay ve svých „Maximes“, „prodávat znamená kupovat“. [Viz „Maximes du docteur Quesnay“, publiées par Dupont de Nemours, „Physiocrates“, I. díl, Paříž 1846, str. 392.]

[67] „Cena zboží může být zaplacena jen cenou jiného zboží.“ (Mercier de la Rivière: „L'Ordre Naturel et Essentiel des Sociétés Politiques“, „Physiocrates“, vyd. Daire, II. díl, str. 554.)

[68] „Aby měl někdo peníze, bylo třeba nejprve prodat.“ (Tamtéž, str. 543.)

[69] Výjimku činí, jak již bylo poznamenáno, výrobce zlata nebo stříbra, který směňuje svůj výrobek, aniž jej dříve prodal.

[70] „Peníze v našich rukou představují věci, které si za ně můžeme koupit, a zároveň věci, které jsme za tyto peníze prodali.“ (Mercier de la Rivière: „L'Ordre Naturel etc.“, str. 586.)

[71] Jsou tu tedy… čtyři krajní body (termes) a tři kontrahenti, z nichž jeden vystupuje dvakrát.“ (Le Trosne: „De l'`Intérêt Social“, str. 909.)

[72] Poznámka ke 2. vyd. Třeba je tento jev tak nápadný, přesto nejsou ekonomové většinou s to si ho všimnout, zejména freetrader vulgaris.

[73] Srovnej moje poznámky o Jamesu Millovi: „Zur Kritik etc.“, str. 74 —76 [K. Marx: „Ke kritice atd.“‚ Metamorfosa zboží.] Dva body jsou tu charakteristické pro metodu ekonomické apologetiky. Za prvé ztotožňování oběhu zboží a bezprostřední výměny výrobků prostou abstrakcí od jejich rozdílů. Za druhé pokus popřít rozpory kapitalistického výrobního procesu tím, že se všechny vztahy mezi kapitalistickými agenty výroby redukují na jednoduché vztahy, vyplývající ze zbožního oběhu. Výroba zboží a oběh zboží jsou však jevy, které náleží nejrůznějším výrobním způsobům, byť i v různém rozsahu a dosahu. Nevíme tedy ještě nic o differentia specifica [charakteristických zvláštnostech] těchto výrobních způsobů a nemůžeme je tedy posoudit, známe-li jen abstraktní kategorie zbožního oběhu, které jsou jim všem společné. V žádné vědě kromě politické ekonomie se tak naparovačně nevytrubují nejelementárnější samozřejmosti. Tak na př. J. B. Say si osobuje pronášet soudy o krisích, ačkoli ví jen to, že zboží je výrobek.

[74] I když se zboží znovu a znovu prodává — jev, který tu pro nás prozatím ještě neexistuje — přesto od chvíle svého definitivního prodeje přechází ze sféry oběhu do sféry spotřeby, aby tu sloužilo jako životní nebo výrobní prostředek.

[75] „Nemají (peníze) jiný pohyb než ten, který jim sdělují výrobky.“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 885.)

[76] Jen výrobky je (peníze) uvádějí do pohybu a nutí obíhat… Rychlost jejich (peněz) pohybu nahrazuje jejich kvantitu. Je-li jich třeba, přecházejí z ruky do ruky, aniž se minutu zdrží.“ (Le Trosne: „De lʼIntérêt Social“, str. 915, 916.)

[77] „Protože peníze jsou… obvyklou mírou koupí a prodejů, je každý, kdo má něco na prodej a nenachází kupce, nakloněn se domnívat, že nedostatek peněz ve státě nebo v kraji je příčinou toho, že nemůže odbýt svá zboží; a tak se všeobecně naříká na ‚nedostatek peněz‘; ale to je velký omyl… A opravdu, co chtějí ti, kdo křičí, že potřebují rozmnožení peněz?… Farmář si stěžuje… myslí, kdyby bylo v zemi více peněz, že by mohl prodat své výrobky za dobrou cenu… Zdá se tedy, že nepotřebuje peníze, nýbrž dobrou cenu za své obilí a dobytek, které by rád prodal, ale nemůže… Proč nemůže dostat tuto cenu?… 1) Buď proto, že je v zemi vůbec příliš mnoho obili a dobytka, takže většina těch, kdo přicházejí na trh, potřebuje prodat, tak jako on, Zatím co málo lidí chce kupovat; nebo 2) proto, že se snížil obvyklý odbyt na trhu vývozem…, nebo 3) proto, že klesá spotřeba, když na př. obyvatelstvo, které zchudlo, nemůže už vydávat na spotřební předměty tolik jako dříve. Takže to naprosto není rozmnožení hotových peněz, které by pomohlo farmáři prodat jeho výrobky, nýbrž odstranění některé z oněch tří příčin, které skutečně působí tlak na trh... Obchodník i kramář potřebují peníze v témže smyslu, tj. nemohou pro stagnaci na trhu odbýt zboží, s nímž obchodují. Národ prospívá nejlépe tehdy, když bohatství přecházejí rychle z ruky do ruky.“ (Sir Dudley North: „Discourses upon Trade“. Londýn 1691, str. 11 —15 porůznu.) Všechny Herrenschwandovy šarlatánské objevy spočívají v názoru, že rozpory, které vyvěrají ze samé povahy zboží, a proto se projevují v oběhu zboží, mohou být odstraněny rozmnožením oběživa. Ale jestliže vysvětlování váznutí výrobního procesu a procesu oběhu z nedostatku oběživa je jen populární iluse, pak z toho ještě nikterak nevyplývá, že naproti tomu skutečný nedostatek oběživa, na př. v důsledku oficiálních machinací při „regulation of currency“ („regulování oběživa“), nemůže vyvolat váznutí.

[78] „Pro obchod národa je zapotřebí peněz v určitém množství nebo poměru: více nebo méně peněz, než činí toto množství a tento poměr, by škodilo obchodu. Je tomu právě tak, jako je maloobchodu nutné určité množství farthingů, aby se mohly rozměňovat stříbrné mince a provádět platby, které nelze provést nejmenšími stříbrnými mincemi... Jako počet farthingů, potřebných pro obchod, závisí na počtu kupujících a na tom, jak často kupují, a především na hodnotě nejmenší stříbrné mince, tak také podobným způsobem závisí množství peněz (zlatých a stříbrných), potřebných pro obchod, na tom, jak časté jsou směnné akty a jaká je výše jednotlivých plateb.“ (William Petty: „A Treatise on Taxes and Contributions“. Londýn 1667, str. 17.) Humovu theorii hájil proti J. Steuartovi a jiným A. Young ve svém díle „Political Arithmetic“, Londýn 1774, kde je jí věnována zvláštní kapitola: „Prices depend on quantity of money“ [„Ceny závisí na množství peněz“], str. 122 a násl. V díle „Ke kritice atd.“, str. 149 ( Theorie o oběživu a penězích), k tomu poznamenávám: „Otázku množství obíhajících mincí odstraňuje (A. Smith) mlčky tím, že zcela nesprávně pojednává o penězích jako o pouhém zboží.“ To platí jen potud, pokud se A. Smith zabývá penězi ex officio [z úřední povinnosti]. Ale v jednotlivých případech, na př. při kritice dřívějších soustav politické ekonomie, praví správně: „Množství ražených peněz v každé zemi je dáno hodnotou zboží, která v ní obíhají… Hodnota zboží kupovaných a prodávaných během roku v dané zemi vyžaduje určité množství peněz, aby je uváděly do oběhu a rozdělovaly mezi příslušné spotřebitele, a nemůže opatřit použití pro další množství peněz. Kanály oběhu nutně pojímají sumu, která je stačí naplnit, a nikdy nepojmou víc.“ („Wealth of Nations“, kn. IV, kap. I.) Podobně zahajuje A. Smith své dílo ex officio apotheosou dělby práce, ale v poslední knize o zdrojích státního důchodu, kde se zabývá otázkou dělby práce jen mimochodem, reprodukuje odsouzení dělby práce, které pochází od jeho učitele A. Fergusona.

[79] „Ceny zboží každého národa budou ovšem vzrůstat tou měrou, jak se zvětšuje množství zlata a stříbra, obíhajícího mezi lidem; takže jestliže se množství, jímž disponuje daný národ, zmenšuje, musí ceny klesat úměrně tomuto úbytku peněz.“ (Jacob Vanderlint: „Money answers all Things“. Londýn 1734, str. 5.) Po podrobnějším srovnání Vanderlintova spisu a Humových „Essays“ nejsem již v nejmenším na pochybách o tom, že Hume znal a použil tohoto — ostatně dosti významného — Vanderlintova spisu. Názor, že masa oběživa určuje ceny, se vyskytuje i u Barbona a ještě daleko starších spisovatelů. „Žádná nesnáz,“ praví Vanderlint, „nemůže vzniknout z obchodu, který není ničím brzděn, nýbrž jen velké výhody, neboť jestliže se peněžní hotovost nějakého národa pod vlivem svobody obchodu zmenšuje, čemuž se má bránit ochrannými celními opatřeními, zjistí zajisté ony národy, k nimž při tom peníze připlynou, že musí stoupat všechny ceny… A předměty naší manufakturní výroby a všechna ostatní zboží brzy tak poklesnou v ceně, že se obchodní bilance obrátí v náš prospěch a že ony peníze opět připlynou zpět k nám.“ (Tamtéž, str. 43, 44.)

[80] Je samozřejmé, že cena každého jednotlivého druhu zboží tvoří prvek sumy cen všech obíhajících zboží. Ale je naprosto nepochopitelné, jak se mají navzájem nesouměřitelné užitné hodnoty en masse [hromadně] směňovat za masu zlata a stříbra, které je v dané zemi. Jestliže se ve smělém rozletu fantasie pojímá svět zboží jako jediné souhrnné zboží, v němž každé jednotlivé zboží tvoří jen jeho příslušnou část, vyjde nám krásný početní příklad: souhrnné zboží = x centů zlata, zboží A = jisté části souhrnného zboží = téže části x centů zlata. To praví doslovně Montesquieu: „Postavíme-li masu zlata a stříbra, které je na světě, proti sumě všech zboží, která tu jsou, uvidíme jasně, že lze každou z těchto věcí nebo zboží srovnat s určitým množstvím celé masy zlata a stříbra… Dejme tomu, že na světě je jen jediný druh potravin nebo zboží, nebo že je prodáváno jen jediné zboží a že je dělitelné jako peníze. Část tohoto zboží bude pak odpovídat příslušné části masy peněz: polovina všeho zboží bude odpovídat polovině všech peněz atd.; …stanovení cen věcí bude vždy v základě záviset na poměru mezi úhrnem věcí a úhrnem známek.“ (Montesquieu: „Esprit des Lois“, „Oeuvres“, Londýn 1767, sv. III, str. 12, 13.) O tom, jak tuto theorii rozvíjeli dále Ricardo a jeho žáci James Mill, lord Overstone a jiní, srov. „Zur Kritik etc.“, str. 140—146 a str. 150 a násl. „[Ke kritice atd.“, Theorie o oběživu a penězích a násl.] — Pan John Stuart Mill dovede se sobě vlastní eklektickou logikou zastávat názor svého otce Jamese Milla a zároveň opačný názor. Srovnáváme-li na př. text jeho příručky: „Principles of Political Economy“ s předmluvou (k prvnímu vydání), v níž se sám prohlašuje za Adama Smitha přítomnosti, nevíme, čemu se máme víc divit — zda naivitě tohoto pána, nebo naivitě obecenstva, které ho důvěřivě přijímalo jako Adama Smitha, k němuž on má asi tak daleko jako generál Williams Kars of Kars k vévodovi z Wellingtonu. Originální ekonomické výzkumy pana J. St. Milla, které se nevyznačují ani obšírností, ani obsažností, vešly se všechny do jeho brožurky: „Some Unsettled Questions of Political Economy“, vyšlé roku 1844. Locke mluví přímo o souvislosti mezi tím, že zlato a stříbro nemá hodnotu a že jejich hodnota je určována jejich množstvím. „Lidé se shodli na tom, aby zlatu a stříbru byla propůjčována pomyslná hodnota…, vnitřní hodnota těchto kovů není nic jiného než jejich množství,“ („Some Considerations etc.“, 1691, Works, vyd. 1777, sv, II, str. 15.)

[81] Je samozřejmé, že není vůbec mým úkolem zabývat se takovými podrobnostmi, jako je mincovné a pod. Co se týká romantického sykofanta Adama Müllera, který se obdivuje „velkolepé štědrosti“, s níž „anglická vláda zdarma razí peníze“, stačí proti němu postavit tato slova sira Dudleye Northe: „Stříbro zlato, podobně jako jiná zboží, mají své přílivy a odlivy. Dojde-li jisté množství stříbra ze Španělska… dopraví se do Toweru a tam se razí. Brzy nato se může vyskytnout nová poptávka po zlatu nebo stříbru v prutech pro vývoz. Není-li po ruce kov v prutech, protože byl všechen použit na ražení mincí, co pak? Musí být znovu roztaveny; není to obtížné, vždyť ražení majitele kovu nic nestojí. Ale škodu utrpěl národ, neboť musí platit za pletení slámy, kterou se krmí oslové. Kdyby obchodník (North sám byl jedním z největších obchodníků za doby Karla II.) musel platit mincovné, neposílal by jen tak bez rozmýšlení své stříbro do Toveru, a ražené peníze by měly vždy nesporně vyšší hodnotu než stříbro prutech.“ (North: „Discourses etc.“, str. 18.)

[82] „Není-li stříbrných mincí nikdy víc, než je zapotřebí k menším platbám, nemohou být nikdy nashromážděny v množství dostačujícím pro větší platby… Užívání zlata při velkých platbách vede nezbytně také k jeho užívání v maloobchodu: ti, kdo mají zlaté mince, platí jimi i při malých nákupech a dostávají s koupeným zbožím nazpět zbytek ve stříbře; a tak přebytečné stříbro, které by se jinak nahromadilo u maloobchodníka, se mu odebírá a rozptyluje se v celkovém oběhu. Ale kdyby bylo vždy dostatek stříbra, aby bylo možno realisovat malé koupě bez použití zlata, dostával by maloobchodník při malých nákupech stříbro, které by se pak nezbytně začalo hromadit v jeho rukou.“ (David Buchanan:„Inquiry into the Taxation and Commercial Policy of Great Britain“, Edinburgh 1844, str. 248, 249.)

[83] Finanční mandarin Van-mao-in dovolil si předložit synu nebes návrh, který směřoval zahaleně k přeměně čínských státních asignátů v rozměnitelné bankovky. Ve zprávě asignačního výboru z dubna 1854 mu za to důkladně umyli hlavu. Dostal-li také příslušnou výplatu bambusovou holí, není známo. „Výbor,“ praví se v závěru zprávy, „uvážil pozorně jeho návrh a shledává, že všechno v něm směřuje k prospěchu obchodníků a nic neslibuje výhody panovníkovi.“ („Arbeiten der Kaiserlich Russischen Gesandtschaft zu Peking über China“. Z ruštiny přeložili dr. K. Abel a F. A. Meklenburg, 1. díl, Berlín 1858, str. 47 a násl.) O tom, jak zlaté mince ustavičně ztrácejí svůj kovový obsah v důsledku oběhu, vypovídá jako svědek jeden z „governors“ [ředitelů] Anglické banky před komisí sněmovny lordů (o otázce „bankovních zákonů“): „Každého roku se stává další skupina suverénů (nikoli ve smyslu politickém, nýbrž sovereign jako název libry šterlinků) příliš lehkou. Ta část, která již rok obíhala v plné váze, stačila za tuto dobu opotřebováním ztratit tolik, že v příštím roce skloní misku vah proti sobě.“ (House of Lordsʼ Committee 1848, čís. 429.)

[84] Poznámka ke 2. vyd. Jak nejasně chápou různé funkce peněz i nejlepší spisovatelé o penězích, ukazuje na př. toto místo z Fullartona: „Pokud se týká našeho vnitřního obchodu, může všechny peněžní funkce, které obvykle plní zlatá a stříbrná mince, stejně úspěšně plnit oběh nesměnitelných papírových peněz, které mají jen fiktivní a smluvenou hodnotu, stanovenou zákonem. To je fakt, který, myslím, nebude nikdo popírat. Hodnota tohoto druhu by mohla uspokojovat potřeby, které dnes uspokojují plnocenné mince, a mohla by dokonce plnit funkci měřítka hodnot a cen, kdyby množství papírových peněz, které se dává do oběhu, nepřekračovalo patřičné meze.“ (Fullarton: „Regulation of Currencies“, 2. vyd., Londýn 1845, str. 21.) Tedy jen protože peněžní zboží může být v oběhu nahrazeno pouhou známkou hodnoty, je jako míra hodnot a jako měřítko cen zbytečné!

[85] Z toho, že zlato a stříbro, pokud fungují jako mince, tj. výhradně jako oběživo, se stávají známkami sebe samých, vyvozuje Nicholas Barbon právo vlád „to raise money“ [zvyšovat hodnotu mince], to jest na př. nazývat množství stříbra, kterému se dosud říkalo groš, jménem většího množství stříbra, na př. tolaru, a tak splácet věřitelům groše místo tolarů. „Mince se opotřebovává a stává se lehčí, přecházejíc často z ruky do ruky. Při obchodování se lidé dívají na název a ražbu, a ne na množství stříbra“... „Autorita vlády dělá z kousků kovu peníze.“ (N. Barbon: „A Discourse concerning Coining etc.“, str. 29, 30, 25.)

[86] „Bohatství v penězích není nic jiného než… bohatství ve výrobcích, které byly přeměněny v peníze.“ (Mercier de la Rivière: „LʼOrdre naturel etc.“, str. 573.) „Hodnota vyjádřena ve výrobcích jen změnila svou formu.“ (Tamtéž, str. 486.)

[87] „Právě díky tomuto zvyku udržují všechna svá zboží a manufakturní výrobky na tak nízkých cenách.“ (Vanderlint: „Money answers etc.“, str. 95, 96.)

[88] „Peníze jsou zástava.“ (John Bellers: „Essays about the Poor, Manufactures, Trade, Plantations and Immorality“. Londýn 1699, str. 13.)

[89] Koupě v přísném slova smyslu předpokládá, že zlato a stříbro jsou již přeměněnou formou zboží, tj. produktem prodeje.

[90] Jindřich III., nejkřesťanštější král Francie, olupuje kláštery atd. o jejich ostatky svatých, aby je přeměnil ve stříbro. Je známo, jakou úlohu měla v dějinách Řecka loupež delfských chrámových pokladů, provedená Fóky. V Athénách přebýval bůh zboží, jak známo, v chrámech. Byly to „svaté banky“. Féničané, obchodní národ par excellence [po výtce], pokládali peníze za odcizenou formu všech věcí. Bylo proto úplně přirozené, že panny, které se o slavnostech bohyně lásky oddávaly cizincům, obětovaly bohyni peníz, který dostaly odměnou.

[91]

„Zlato! žluté, blýskavé a drahocenné zlato!
Hle, hrstka toho zde, co černo bílým
a krásným učiní, co šeredno;
zlo dobrem, podlost čackou, stáři mladým
a chabost rekovností. — Bohové,
to vaše kněží, sluhy odláká
vám od oltářů, polštář vytrhne
i zdravým lidem zpod hlav; žlutavý
ten otrok spoutá a zas rozpoutá
posvátné svazky, kletým požehná,
šeď malomoci milou učiní,
dá místa zlodějům a propůjčí
jim titule a váhu, úctu všech
se senátory v řadě na stejno;
to zvadlé vdově dá zas ženicha.
…Ty kleta země,
lidstva nevěstko.“

(Shakespeare: „Timon Athénský“ [jednání
IV, scéna III, český překlad Sládkův.])

[92]

„Neb nedostalo věru lidem zřízení
se nade stříbro horšího; to vyvrací
i města, to i z domu muže vyhání.
To řádných mysl smrtelníků navádí
a učí dopouštět se činů hanebných.
I zločinů se chápat lidi navyklo

a znáti všelikého díla bezbožnost.“

(Sofokles: „Antigona“ [čes. překlad
Králův].)

[93] „Protože hamižnost doufá, že vytáhne za vlasy z útrob země samého Plutona (Athenaeus: „Deipnosophistae“.)

[94] „Počet prodavačů všech zboží co nejvíce zvýšit, počet kupců co nejvíce snížit, to je hlavní otázka, ve kterou vyúsťují všechna opatření politické ekonomie.“ (Verri: „Meditazioni etc.“, str. 52.)

[95] „Aby národ mohl provozovat svůj obchod, k tomu je nutná určitá suma hotových peněz, která se mění a někdy je vyšší, někdy menší, jak to vyžaduji okolnosti... Tyto výkyvy, tyto přílivy a odlivy peněz se samy přizpůsobují měnícím se okolnostem bez jakéhokoli zásahu vlády. Kádě pracují střídavě: je-li málo peněz, razí se z prutů mince, je-li málo peněžního kovu, mince se přetavují v pruty.“ (Sir D. North: „Discourses upon Trade“, str. 3.) John Stuart Mill, který byl dlouho zaměstnán u Východoindické společnosti, potvrzuje, že v Indii dosud fungují stříbrné skvosty bezprostředně jako poklady. „Stříbrné ozdoby se odnášejí do mincovny, je-li úroková míra vysoká, a znovu nabývají své dřívější podoby, jakmile úroková míra klesá.“ (Svědectví J. St. Milla v „Reports on Bankacts 1857“, čís. 2084.) Podle jednoho parlamentního dokumentu z roku 1864 o dovozu zlata a stříbra do Indie a o jejich vývozu z Indie převyšoval roku 1863 dovoz zlata a stříbra vývoz o 19,367.764 liber št. V posledních 8 letech před rokem 1864 činil přebytek dovozu drahých kovů nad vývozem 109,652.917 liber št. Během tohoto století se v Indii razilo daleko více mincí než za 200,000.000 liber št.

[96] Luther rozlišuje mezi penězi jako kupním prostředkem a penězi jako platidlem. „Děláš mi dvojí škodu: zde nemohu platit, tam nemohu koupit.“ (Martin Luther: „An die Pfarrherrn, wider den Wucher zu predigen“. Wittenberg 1540.)

[97] O vztazích mezi dlužníky a věřiteli z řad anglických obchodníků na počátku XVIII. století: „Mezi obchodníky zde v Anglii panuje takový duch krutosti, jaký se nevyskytuje v žádné jiné společenské vrstvě nebo v jiné zemi na světě.“ („An Essay on Credit and the Bankrupt Act“. Londýn 1707, str. 2.)

[98] Poznámka ke 2. vyd. Z následujícího citátu, který je vzat z mého spisu vyšlého roku 1859, je vidět, proč v textu nepřihlížím k protikladné formě: „Naopak v procesu P — Z mohou být peníze zcizeny jako skutečný kupní prostředek, a tak může být realisována cena zboží dříve, než je realisována užitná hodnota peněz čili než je zcizeno zboží. To se stává na př. v obvyklé formě předplatného. Nebo ve formě, v níž anglická vláda kupuje opium u Ryotů v Indii... Takto však působí peníze jen ve známé již formě kupního prostředku… Kapitál se ovšem zálohuje také ve formě peněz… Ale toto hledisko nespadá do rámce prostého oběhu.“ (Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 119, 120. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, Platidlo.])

[99] Tuto peněžní krisi, která je v textu definována jako zvláštní fáze každé všeobecné výrobní a obchodní krise, je třeba odlišovat od zvláštního druhu krise, která se nazývá peněžní krisí, která však může vzniknout samostatně, takže na průmysl a obchod působí jen zpětným odrazem. Jsou to krise, jejichž hybným centrem je peněžní kapitál, a jejich bezprostřední sférou banky, bursy, finance. [Marxova poznámka ke 3. vydání.]

[100] „Tento náhlý přechod od úvěrové soustavy k monetární soustavě přidává k praktické panice theoretickou hrůzu a agenti oběhu se děsí neproniknutelného tajemství svých vlastních vztahů.“ (Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str. 126. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, Platidlo.]) „Chudí jsou bez práce, protože bohatí nemají peníze, aby jim dali práci, ačkoli mají tutéž půdu a tytéž pracovní síly, aby mohli dát vyrábět životní prostředky a šaty, jako měli dříve; a právě to tvoři skutečné bohatství národů, a nikoli peníze.“ (John Bellers: „Proposals for Raising a College of Industry.“ Londýn 1696, str. 3.)

[101] O tom, jak takových momentů využívají „amis du commerce“ [„přátelé obchodu“]: „Při jedné takové příležitosti (1839) starý lakomý bankéř (ze City) zdvihl ve své pracovně desku psacího stolu, u něhož seděl, a ukazoval příteli balíky bankovek; s neskrývanou radostí prohlásil, že je to 600.000 liber št., které zadržel, aby zhoršil nedostatek peněz, a že je všechny dá na trh týž den odpoledne po třetí hodině.“ („The Theory of the Exchanges. The Bank Charter Act of 1844“. Londýn 1864, str. 81.) Polooficiální orgán „The Observer“ poznamenává dne 24. dubna 1864: „Koluje několik prapodivných pověstí o prostředcích, kterých bylo použito k tomu cíli, aby byl vyvolán nedostatek bankovek... Ačkoli se zdá nepravděpodobným předpoklad, že bylo opravdu použito takových triků, zprávy o tom se tak rozšířily, že skutečně zasluhují zmínky.“

[102] „Úhrn prodejů nebo závazků, uzavřených během daného dne, nemá vliv na množství peněz, které právě v tento den obíhá, nýbrž v obrovské většině případů se projeví v celé řadě nejrůznějších směnek na peněžní částky, jež vstoupí do oběhu pravděpodobně teprve později, ve více méně vzdálených dnech… Směnky dnes vydané nebo úvěry dnes uzavřené nemusí mít nějakou podobnost se směnkami vydanými a úvěry uzavřenými zítra nebo pozítří ani co do množství, ani co do celkové sumy, ani co do lhůt; ba mnohé z dnešních směnek a úvěrů, až budou splatné, se sejdou s mnoha závazky, které byly ujednány v celé řadě předcházejících, naprosto neurčitých dat; směnky na 12 měsíců, 6 měsíců, 3 měsíce nebo 1 měsíc se často sbíhají, a tak zvětšují masu závazků splatných téhož dne...“ („The Currency Theory Reviewed; in a Letter to the Scottish people. By a Banker in England“. Edinburgh 1845, str. 29, 30 porůznu.)

[103] Jako příklad, jak nepatrnou úlohu hrají při vlastních obchodních operacích skutečné peníze, uvádím tu údaje jedné z největších londýnských firem (Morrison, Dillon a spol.) o jejích ročních peněžních příjmech a platbách. Její transakce v roce 1856, které činí mnoho milionů liber šterlinků, jsou úměrně zmenšeny a převedeny na měřítko milion liber št.

Příjmy:	liber. št.		Vydání:	liber. št.
terminované směnky ban- kéřů a obchodníků	533.596		terminované směnky	302.674
šeky bankéřů atd. splatné na předložení	357.715		šeky na londýnské bankéře	663.672
bankovky venkovských bank	9.627		bankovky Anglické banky	22.743
bankovky Anglické banky	68.554
zlato	28.089		zlato	9.427
stříbro a měď	1.486		stříbro a měď	1.484
poštovní převody	933
—————————			—————————
úhrnem	1,000.000		úhrnem	1,000.000

(„Report from the Select Committee on the Bankacts“. July 1858, str. LXXI.)

[104] „Charakter obchodního obratu se změnil tak, že místo směny zboží za zboží, místo dodávky a odběru nastupuje nyní koupě a placení. Všechny obchody se nyní jeví jako čistě peněžní operace.“ (,‚An Essay upon Public Credit“. 3. vyd. Londýn 1710, str. 8.)

[105] „Peníze se staly všeobecným katanem.“ Finanční umění je „křivule, v níž se ohromné množství statků a existenčních prostředků destiluje, aby se získal tento osudný extrakt“. „Peníze vypovídají válku celému lidskému pokolení.“ (Boisguillebert: „Dissertation sur la Nature des Richesses, de l'Argent et des Tributs“, vyd. Daire, „Economistes financiers“. Paříž 1843, sv. I, str. 413, 417, 419.)

[106] „Na svatodušní pondělí roku 1824,“ vypravuje pan Craig parlamentní komisi z roku 1826, „nastala v Edinburghu taková obrovská poptávka po bankovkách, že o 11. hodině jsme neměli v pokladnách ani jedinou bankovku. Poslali jsme postupně do různých bank, aby nám nějaké půjčily, ale nesehnali nic žádné, a mnoho transakcí mohlo být provedeno jen s pomocí „slips of paper“ [kousků papíru]. Ale již ve 3 hodiny odpoledne se všechny bankovky vrátily do bank, z nichž vyšly. Prošly jen z ruky do ruky.“ Ačkoli průměrný počet bankovek, skutečně obíhajících ve Skotsku, činí méně než 3 miliony liber št., je o různých platebních termínech v roce mobilisována každá bankovka, kterou bankéři mají, tj. celkem asi 7 milionů liber št. Při tom plní bankovky jedinou specifickou funkci, a jakmile ji splní, vracejí se zpět do bank, z nichž vyšly. (John Fullarton: „Regulation of Currencies“, 2. vyd., Londýn 1845, str. 86, pozn.) Na vysvětlenou je třeba dodat, že v době, z níž pochází Fullartonův spis, nevydávaly se ve Skotsku na vklady šeky, nýbrž jen bankovky.

[107] Na otázku „kdyby bylo nutné vykonat během roku platby za 40 milionů, zda by stačilo těchto 6 milionů (ve zlatě) ke všem obratům, kterých by v tom případě vyžadoval obchod,“ odpovídá Petty mistrně, jako obvykle: „Odpovídám: ano. Kdyby se všechny obraty uskutečňovaly v tak krátkých cyklech, jako je na př. týden, jak tomu skutečně je u chudých řemeslníků a dělníků, kteří dostávají plat každou sobotu, pak by k provedení plateb ve výši 40 milionů bylo třeba 40/52 milionu. Kdyby tyto cykly zabíraly čtvrt roku, jak tomu bývá při placení renty a daní, bylo by zapotřebí 10 milionů. Předpokládáme-li tedy, že platební lhůty činí 1 až 13 týdnů, musíme sečíst 10 milionů a 40/52 milionu, vzít průměr, což činí 5½, takže kdybychom měli 5½ milionu, měli bychom dost peněz.“ (William Petty: „Political Anatomy of Ireland 1672“, vyd. Londýn 1691, str. 13, 14.)

[108] Je tedy zřejmá nesmyslnost jakýchkoli zákonodárných opatření, která předpisují národním bankám, aby shromažďovaly jen ten drahý kov, který funguje jako peníze uvnitř země. Všeobecně jsou známy na př. „milé překážky“ které si takto vytvořila pro svou vlastní činnost Anglická banka. O velkých historických epochách změn relativní hodnoty zlata a stříbra, viz Karl Marx: „Zur Kritik etc.“, str.136 a násl. [K. Marx: „Ke kritice atd.“, Theorie o oběživu a penězích.] — Dodatek ke 2. vydání. Sir Robert Peel se ve svém bankovním zákonu z roku 1844 snažil odpomoci tomuto zlořádu tím, že dovolil Anglické bance vydávat bankovky se stříbrným krytím (v prutech), při čemž ovšem zásoba stříbra nesměla nikdy převyšovat čtvrtinu zásoby zlata. Hodnota stříbra se přitom určuje podle jeho tržní ceny (ve zlatě) na londýnském trhu. {Ke 4. vydání. Prožíváme opět epochu intensivní relativní změny hodnoty zlata a stříbra. Asi před 25 lety byl poměr hodnot zlata a stříbra 15½ : 1, nyní činí asi 22 : 1, a hodnota stříbra oproti zlatu ještě stále klesá. To je v podstatě způsobeno převratem ve způsobu těžby obou kovů. Dříve se zlato dobývalo skoro výhradně rýžováním ze zlatonosných naplavenin, jež vznikly zvětráním zlatonosných hornin. Ale tato metoda nyní již nestačí a je zatlačována do pozadí přímým zpracováváním žil zlatonosného křemene — metoda, která byla sice známa již ve starověku (Diodor, III, 12—14), ale praktikovala se dosud jen jako vedlejší. Na druhé straně byla nejen objevena nová ohromná ložiska stříbra ve Skalistých horách v západní Americe, ale vybudováním železnic byl usnadněn přístup k těmto ložiskům a k mexickým stříbrným dolům, což umožnilo neustálý přísun moderních strojů a paliva, a tím značné zvýšení těžby stříbra a snížení nákladů. Avšak tyto dva kovy se vyskytují v rudných žilách ve velmi rozdílné formě. Zlato je obyčejně ryzí, ale zato v nepatrně malých množstvích rozptýleno v křemeni; celá žilná hornina se musí proto rozmělnit a zlato se musí vypírat nebo dobývat použitím rtuti. Z 1,000.000 gramů křemene se přitom těží 1 až 3 gramy zlata, velmi zřídka 30 až 60 gramů. Stříbro se zřídka vyskytuje ryzí, ale obyčejně ve zvláštních rudách, poměrně snadno oddělitelných od ostatní žilné horniny a obsahujících značné množství, 40 až 90 procent stříbra; anebo je stříbro obsaženo v menším množství v rudách mědných, olovných atd., jejichž zpracování je samo o sobě výnosné. Již z toho je vidět, že zatím co práce vynakládaná na dobývání zlata spíše vzrostla, práce spojená s dobýváním stříbra se podstatně zmenšila, takže pokles hodnoty stříbra je docela přirozeně vysvětlitelný. Tento pokles hodnoty by se projevil v ještě větším klesání ceny, kdyby cena stříbra nebyla dnes uměle udržována na určité výši. Americká ložiska stříbra jsou dosud zpracována a přístupná ve velmi nepatrné míře, takže lze očekávat, že hodnota stříbra bude ještě dlouho klesat. K tomu ještě vice přispívá relativní pokles poptávky po stříbře na spotřební a přepychové předměty, kde je masivní stříbro nahrazováno plátovaným, hliníkem atd. Z toho je vidět utopismus bimetalistických představ, že lze nuceným mezinárodním kursem zvýšit hodnotu stříbra na dřívější poměr k hodnotě zlata 1: 15½. Spíše bude stříbro stále více ztrácet svou peněžní kvalitu na světovém trhu. — B. E. }

[109] Odpůrci merkantilní soustavy, která považuje za cíl světového obchodu vyrovnávání zůstatku obchodních bilancí zlatem a stříbrem, nepochopili vůbec, v čem je funkce světových peněz. Že ve falešném chápání mezinárodního pohybu drahých kovů se jen obráží falešné chápání zákonů, regulujících masu oběživa — tuto okolnost jsem ukázal na příklad u Ricarda. („Zur Kritik etc.“, str. 150 a násl. [„Ke kritice atd.“, Theorie o oběživu a penězích.]) Ricardovo nesprávné dogma: „Nepříznivá obchodní bilance vzniká výhradně v důsledku nadbytku oběživa… Vývoz ražených peněz je podmíněn jejich lácí a není následkem, nýbrž příčinou nepříznivé bilance,“ nacházíme tedy již u Barbona: „Vyrovnání obchodní bilance, dochází-li k němu, není příčinou vývozu peněz u daného národa, k vývozu však dochází v důsledku rozdílu v hodnotě drahých kovů u různých národů.“ (N. Barbon: „A Discourse concerning Coining etc.“, str. 59.) MacCulloch v „The Literature of Political Econorny, a classified Catalogue“, Londýn 1845, chválí Barbona za tuto anticipaci Ricarda, ale vyhýbá se obezřetně sebemenší zmínce o absurdních předpokladech „currency principle“, které se ještě projevují u Barbona v nejnaivnější formě. Nekritičnost, dokonce přímo nepoctivost tohoto katalogu vrcholí ve statích věnovaných dějinám theorie peněz; zde MacCulloch patolízalsky vrtí chvostem před lordem Overstonem (exbankéřem Lloydem), kterého nazývá „facile princeps argentariorum“ [nesporným knížetem bankéřů].

[110] Na příklad při podporách, peněžních půjčkách na vedení válek nebo na pomoc bankám obnovit platby v hotovosti atd. je zapotřebí hodnoty právě v peněžní formě.

[110a] Poznámka ke 2. vydání. „Opravdu, sotva by si bylo možno přát přesvědčivějšího důkazu o tom, že mechanismus reservních fondů v zemích s kovovým oběhem umožňuje hradit všechny nutné mezinárodní závazky bez významnější podpory ze všeobecného fondu oběhu, než jakou je lehkost, s níž Francie, sotva se zotavila z ran, zasazených jí pustošivým nepřátelským vpádem, byla s to vyplatit během 27 měsíců válečnou náhradu ve výši skoro 20 milionů [liber št.], uloženou spojenými mocnostmi, a k tomu ještě značnou část této sumy vyplatila v ražených penězích, bez jakéhokoli znatelného omezení nebo porušení vnitřního peněžního oběhu a bez sebemenších povážlivých výkyvů směnečného kursu.“ (Fullarton: „Regulation of Currencies“, str. 141.) {Ke 4. vydání. — Ještě pádnější příklad máme v lehkosti, s jakou táž Francie byla s to v letech 1871—1873 ve 30 měsících vyplatit skoro desetkrát větší válečnou náhradu, opět ze značné části v ražených penězích. — B. E.}

[111] „Peníze se rozdělují mezi různé národy podle toho, jak je potřebují… Jsou vždy přitahovány zbožími.“ (Le Trosne: „De l’Intérêt Social“, str. 916.) „Doly, které neustále dodávají zlato a stříbro, skýtají tolik, že stačí dodat takové nutné množství každému národu.“ (J. Vanderlint: „Money answers etc.“, str. 40.)

[112] „Směnečné kursy stoupají a klesají každý týden a jsou každého roku v jisté chvíli zvlášť příznivé pro jeden národ, v jiné chvíli stejně příznivé pro jeho soupeře.“ (N. Barbon: „A Discourse concerning Coining etc.“, str. 39.)

[113] Tyto rozličné funkce se mohou dostat do nebezpečného konfliktu, jakmile k nim přibude funkce fondu zajišťujícího směnitelnost bankovek za zlato.

[114] „Množství peněz převyšující to, co je absolutně nutné pro vnitřní obchod, je mrtvý kapitál… a nepřináší žádný zisk zemi, která je má; prostě se vyváží a opět dováží prostřednictvím zahraničního obchodu.“ (John Bellers: „Essays etc.“, str. 13.) „Co se stane, budeme-li mít příliš mnoho mincí? Pak musíme nejtěžší opět roztavit a zpracovat v nádherné mísy, nádoby a příbory ze zlata a stříbra; nebo je poslat jako zboží tam, kde je jich zapotřebí; nebo je zapůjčit na úrok, jsou-li úroky vysoké.“ (W. Petty: „Quantulumcunque etc.“, str. 39.) „Peníze jsou jen tuk politického těla, pročež jejich přebytek je činí nemotorným a nedostatek nemocným… podobně jako tuk je jakýmsi mazadlem při pohybu svalstva, živí při nedostatku potravy, vyplňuje prohlubně a krášlí tělo, právě tak působí i peníze ve státním těle; zrychlují jeho činnost, živi je cizozemskými produkty v době neúrody doma; vyrovnávají dlužné pohledávky… a krášli celek; ovšem — uzavírá autor ironicky — to platí hlavně o těch, kdo jich mají hojnost.“ (W. Petty: „Political Anatomy of Ireland“, str. 14.)

---

‹—Kapitál I. díl – kapitola druhá | Kapitál I. díl – Podrobný obsah | Kapitál I. díl – kapitola čtvrtá—›