Karel Marx
Ke kritice politické ekonomie
b) Platidlo
Obě formy, v nichž se dosud peníze odlišovaly od oběživa, byly forma odložené mince a forma pokladu. První forma obrážela v přechodné přeměně mince v peníze to, že se druhý článek Z — P — Z, koupě P — Z, musí uvnitř určité sféry oběhu roztříštit v řadu po sobě jdoucích koupí. Ale tvorba pokladu spočívala jednoduše v isolování aktu Z — P, který nepostupoval k P — Z; byla jen samostatným rozvinutím první metamorfosy zboží, penězi rozvinutými jakožto odcizené bytí všech zboží v protikladu k oběživu jakožto bytí zboží v jeho stále se odcizující formě. Reserva mincí a poklad byly penězi jen jako neoběživo, neoběživo byly však jen proto, že neobíhaly. V tom určení, v němž nyní zkoumáme peníze, obíhají či vstupují do oběhu, ale nikoli ve funkci oběživa. Jakožto oběživo byly peníze stále kupním prostředkem, teď však působí jako nekupní prostředek.
Jakmile se peníze pomocí tvorby pokladu rozvinou jakožto bytí abstraktního společenského bohatství a jakožto materiální představitel hmotného bohatství, dostávají v této své určitosti jako peníze zvláštní funkce uvnitř procesu oběhu. Obíhají-li peníze jako pouhé oběživo, a tím jako kupní prostředek, předpokládá se, že zboží a peníze stojí současně proti sobě, že tedy je tu táž velikost hodnoty dvojitě, na jednom pólu jako zboží v rukou prodávajícího, na druhém pólu jako peníze v rukou kupujícího. Tato současná existence obou ekvivalentů na protilehlých pólech a jejich současná výměna místa čili jejich vzájemné zcizení předpokládá zase, že mezi prodávajícím a kupujícím je vzájemný vztah jen jako mezi majiteli existujících ekvivalentů. Avšak proces metamorfosy zboží, který vytváří různé určitosti formy peněz, metamorfosuje také majitele zboží čili mění společenské charaktery, v nichž se jeví sobě navzájem. V procesu metamorfosy zboží střídá strážce zboží kůži právě tak často, jako zboží putuje nebo jako peníze nabývají nových forem. Tak proti sobě stáli majitelé zboží původně jen jako majitelé zboží, pak se stali jeden prodávajícím a druhý kupujícím, pak každý střídavě kupujícím a prodávajícím, potom se stali tvůrci pokladů a konečně bohatými lidmi. Takto nevycházejí majitelé zboží z procesu oběhu tak, jak do něho vstoupili. Ve skutečnosti jsou rozličné určitosti forem, které peníze dostávají v procesu oběhu, jen krystalizovanou změnou forem zboží samých, která sama je jen předmětným výrazem měnících se společenských vztahů, v nichž majitelé zboží uskutečňují svou výměnu látek. V procesu oběhu vznikají nové směnné vztahy a majitelé zboží jakožto nositelé těchto změněných vztahů dostávají nové ekonomické charaktery. Jako se ve sféře vnitřního oběhu peníze idealisují a funkci peněz zastává pouhý papír jakožto představitel zlata, tak týž proces dává kupujícímu nebo prodávajícímu, který do něho vstupuje jako pouhý představitel peněz nebo zboží, to jest představuje budoucí peníze nebo budoucí zboží, působnost skutečného prodávajícího nebo kupujícího.
Všechny určitosti forem, ve které se vyvíjí zlato jako peníze, jsou jen rozvinutím určení, která jsou zahrnuta v metamorfose zboží, která však v jednoduchém oběhu peněz, při projevu peněz jakožto mince čili v pohybu Z — P — Z jakožto jednotě procesu, bud se nevyloučila v samostatné podobě, nebo, jako na příklad přerušení metamorfosy zboží, se jevila jako pouhé možnosti. Viděli jsme, že v procesu Z — P bylo zboží jako skutečná užitná hodnota a ideální směnná hodnota ve vztahu k penězům jako ke skutečné směnné hodnotě a jen ideální užitné hodnotě. Tím, že prodávající zcizil zboží jakožto užitnou hodnotu, realisoval jeho vlastní směnnou hodnotu a užitnou hodnotu peněz. Naopak tím, že kupující zcizil peníze jako směnnou hodnotu, realisoval jejich užitnou hodnotu a cenu zboží. Podle toho nastala výměna míst zboží a peněz. Živý proces tohoto dvojstranně polárního protikladu je nyní ve svém provedení rozštěpen. Prodávající zcizuje zboží skutečně a realisuje jeho cenu zprvu jen ideálně. Prodal je za jeho cenu, která však bude realisována teprve v později stanovené době. Kupující kupuje jako představitel budoucích peněz, kdežto prodávající prodává jako majitel přítomného zboží. Na straně prodávajícího je zboží jakožto užitná hodnota skutečně zcizováno, aniž je jeho cena skutečně realisována; na straně kupujícího jsou peníze skutečně realisovány v užitné hodnotě zboží, aniž jsou skutečně zcizeny jakožto směnná hodnota Není tomu jako dříve, kdy peníze symbolicky zastupovala známka hodnoty, zde je zastupuje sám kupující. Avšak jako dříve všeobecná symbolika známky hodnoty vyvolala záruku a nucený kurs se strany státu, vyvolává nyní osobní symbolika kupujícího soukromé smlouvy mezi majiteli zboží, jejichž splnění lze vynutit zákonem.
Naopak v procesu P — Z mohou být peníze zcizeny jako skutečný kupní prostředek a cena zboží tak realisována dříve, než je realisována užitná hodnota peněz čili zcizeno zboží. To se na př. stává v obvyklé formě předplatného. Nebo ve formě, v níž anglická vláda kupuje opium u Ryotů v Indii nebo cizí obchodníci, usazení v Rusku, velkou část ruských zemědělských výrobků. Takto však působí peníze jen ve známé již formě kupního prostředku, a nedostávají proto žádnou novou určitost formy.[a] Nebudeme se proto u tohoto případu zdržovat, avšak v souvislosti se změněnou podobou, v níž zde vystupují oba procesy P — Z a Z — P podotýkáme, že pouze myšlený rozdíl mezi koupí a prodejem, tak jak se bezprostředně jeví v oběhu, se nyní stává skutečným rozdílem tím, že v jedné formě je tu pouze zboží, v druhé jen peníze, v obou však jen ten krajní člen, od něhož vychází iniciativa. Zároveň je oběma formám společné to, že v obou jeden z ekvivalentů existuje jen ve společné vůli kupujícího a prodávajícího, ve vůli, která oba spojuje a dostává určité zákonné formy.
Prodávající a kupující se stávají věřitelem a dlužníkem. Jestliže byl majitel zboží jakožto strážce pokladu spíše komickou postavou, stává se nyní hrozivým, protože už ne sebe, nýbrž svého bližního pokládá za bytí určité sumy peněz a ne sebe, nýbrž jeho činí mučedníkem směnné hodnoty. Z věřícího se stává věřitel, od náboženství přechází k právnictví.
„I stay here on my bond!“ [b] Tedy ve směněné formě Z — P, v níž je zboží přítomno a peníze jen zastupovány, fungují peníze předně jako míra hodnot. Směnná hodnota zboží je oceňována v penězích jakožto své míře, ale jako smluvně měřená směnná hodnota existuje cena nejen v hlavě prodávajícího, nýbrž zároveň i jakožto míra závazku kupujícího. Za druhé zde peníze fungují jako kupní prostředek, ačkoli před sebe vrhají jen stín své budoucí existence. Vytahují totiž zboží z jeho místa, z rukou prodávajícího do rukou kupujícího. Když se přiblíží termín splnění smlouvy, peníze vstupují do oběhu, neboť mění své místo a přecházejí z rukou někdejšího kupujícího do rukou někdejšího prodávajícího. Ale nevstupují do oběhu jako oběživo nebo jako kupní prostředek. Jako takový fungovaly peníze dříve, než tu byly, a objevují se teprve tehdy, když přestaly jako takový fungovat. Naopak, vstupují do oběhu jakožto jedině adekvátní ekvivalent zboží, jakožto absolutní bytí směnné hodnoty, jako poslední slovo směnného procesu, zkrátka jako peníze, a to peníze v určité funkci všeobecného platidla. V této funkci platidla se peníze jeví jako absolutní zboží, avšak uvnitř oběhu samého, a nikoli jako poklad mimo něj. Rozdíl mezi kupním prostředkem a platidlem se velmi nepříjemně projevuje v epochách obchodních krisí.[c]
Původně se přeměna výrobku v peníze jeví v oběhu jen jako individuální nezbytnost pro majitele zboží, pokud jeho výrobek není užitnou hodnotou pro něho, nýbrž má se jí teprve stát svým zcizením. Aby však mohl ve smluveném termínu zaplatit, musel předtím prodat zboží. Zcela nezávisle na jeho individuálních potřebách se tudíž pro něho prodej pohybem procesu oběhu přeměnil ve společenskou nutnost. Jakožto někdejší kupec zboží, stává se nuceně prodavačem nějakého jiného zboží, aby obdržel peníze ne jako kupní prostředek, nýbrž jako platidlo, jako absolutní formu směnné hodnoty. Přeměna zboží v peníze jako závěrečný akt, čili první metamorfosa zboží jako samoúčel — to, co při tvorbě pokladu vypadalo jako rozmar majitele zboží se nyní stala ekonomickou funkcí. Motiv a obsah prodeje za účelem placení je obsah procesu oběhu, vyplývající z formy tohoto procesu.
V této formě prodeje mění zboží své místo, obíhá, zatím co odsunuje svou první metamorfosu, svou přeměnu v peníze. Naproti tornu na straně kupujícího se uskutečňuje druhá metamorfosa, to jest peníze se přeměňují zpět ve zboží dříve, než je provedena první metamorfosa, to jest než bylo zboží přeměněno v peníze. První metamorfosa se tu tedy objevuje časově po druhé. A tím dostávají peníze, tato podoba zboží v jeho první metamorfose, novou určitost formy. Peníze, čili samostatné rozvinutí směnné hodnoty už nejsou zprostředkující formou oběhu zboží, nýbrž jeho závěrečným výsledkem.
To, že takovéto termínované prodeje, v nichž oba póly prodeje existují časově odděleně, vznikají přirozeně z jednoduchého oběhu zboží, není třeba podrobně dokazovat. Především vývoj oběhu nese s sebou, že se opakuje střídavé vystupování těchže majitelů zboží vůči sobě jako prodávajícího a kupujícího. Opakovaný jev nezůstává jen náhodným, nýbrž zboží je na př. objednáno k nějakému budoucímu termínu, kdy má být dodáno a zaplaceno. V tomto případě je prodej proveden ideálně, to zde znamená právně, aniž se zboží a peníze objeví tělesně. Obě formy peněz, jako oběživa a platidla, se tu ještě kryjí, protože jednak si zde zboží a peníze současně vyměňují místa, jednak peníze nekupují zboží, nýbrž realisují cenu dříve prodaného zboží. Dále nese povaha celé řady užitných hodnot s sebou, že nejsou skutečně zcizovány faktickým odevzdáním zboží, nýbrž postoupením zboží na určitou dobu. Když je na příklad prodáno užívání domu na jeden měsíc, je užitná hodnota domu odevzdána teprve po uplynutí měsíce, třebaže dům přešel z jedněch rukou do druhých na počátku měsíce. Protože se zde faktické postoupení užitné hodnoty a její skutečné zcizení časově rozpadají, dochází k realisaci její ceny rovněž později než k výměně míst. Konečně však způsobuje rozdíl v trvání a době výroby rozličných zboží, že jeden vystupuje jako prodávající, zatím co jiný ještě nemůže vystupovat jako kupující; tak se při častějším opakování koupě a prodeje mezi týmiž majiteli zboží oba momenty prodeje rozpadají podle toho, jaké jsou podmínky výroby jejich zboží. Tak vzniká poměr věřitele a dlužníka mezi majiteli zboží, který sice tvoří přirozenou základnu úvěrové soustavy, ale může být úplně vyvinut, dříve než existuje tato soustava. Je však jasné, že s vytvořením úvěrnictví a tedy buržoasní výroby vůbec, se funkce peněz jako platidla rozšíří na úkor jejich funkce jako kupního prostředku a ještě více jako prvku tvorby pokladu. V Anglii na příklad jsou peníze jako mince vytlačeny téměř výhradně do sféry drobného obchodu a maloobchodu mezi výrobci a spotřebiteli, kdežto jako platidlo ovládají sféru velkých obchodních transakcí.[d]
Jako všeobecné platidlo se peníze stávají všeobecným zbožím smluv — nejprve jen uvnitř sféry oběhu zboží.[e] Avšak s jejich rozvojem v této funkci přeměňují se pozvolna všechny ostatní formy plateb v peněžní platby. Stupeň, nakolik jsou peníze vyvinuty jako výhradní platidlo, udává stupeň, nakolik se směnná hodnota zmocnila výroby v celé její hloubce a šíři.[f]
Masa peněz obíhajících jako platidlo je určena především úhrnem plateb, to jest sumou cen zcizených zboží, nikoli těch, která teprve mají být zcizena, jako při jednoduchém oběhu peněz. Avšak takto určená suma je dvojitě modifikována, předně rychlostí, s níž týž peníz opakuje tutéž funkci čili s níž se masa plateb jeví jako postupující řetěz plateb. A platí B, načež B platí C a tak dále. Rychlost, s níž týž peníz opakuje svou funkci platidla, závisí jednak na sřetězení vztahů věřitele a dlužníka mezi majiteli zboží, takže týž majitel zboží je věřitelem vůči jednomu a dlužníkem vůči druhému atd., jednak na délce doby, jež od sebe dělí různé platební termíny. Tento řetěz plateb čili dodatečných prvních metamorfos zboží je kvalitativně rozdílný od řetězu metamorfos, který se projevuje v oběhu peněz jakožto oběživa. Tento řetěz se nejen objevuje v časové následnosti, nýbrž teprve v ní vzniká. Zboží se stává penězi a pak opět zbožím a umožňuje tak jinému zboží, aby se stalo penězi atd., čili prodávající se stává kupujícím, čímž se stane nějaký jiný majitel zboží prodávajícím. Tato souvislost vzniká náhodně v samém procesu směny zboží. Ale v tom, že penězi, jimiž A zaplatil B, platí B dále C a C opět D atd., a to v časových obdobích, která následují rychle po sobě — v této vnější souvislosti vychází najevo již hotově existující společenská souvislost. Tytéž peníze neprobíhají rozličnýma rukama proto, že vystupují jako platidlo, nýbrž obíhají jako platidlo, protože si rozličné ruce již připlácly. Rychlost, s níž obíhají peníze jako platidlo, ukazuje tedy daleko hlubší vtažení individuí do procesu oběhu než rychlost, s níž obíhají peníze jako mince nebo jako kupní prostředek.
Suma cen koupí a prodejů, které probíhají současně a tedy v prostoru vedle sebe, tvoří hranici pro nahrazení masy mincí rychlostí jejich oběhu. Tato mez odpadá pro peníze, které fungují jako platidlo. Jestliže se platby, které mají být současně zapraveny, soustřeďují na jednom místě, což se zprvu ovšem děje jen ve velkých uzlových bodech oběhu zboží, pak se platby navzájem vyrovnávají jako záporné a kladné veličiny, neboť A má zaplatit B a zároveň dostat zaplaceno od C atd. Suma peněz, jíž je zapotřebí jako platidla, nebude proto určena sumou cen plateb, které mají být současně realisovány, nýbrž jejich větším nebo menším soustředěním a velikostí bilance, která zbývá po jejich vzájemném vyrovnání jako záporných a kladných veličin. Zvláštní zařízení k tomuto vyrovnávání vznikají bez jakéhokoli rozvoje úvěrnictví, jako na př. ve starém Římě. Ale jejich zkoumání sem nepatří, právě tak jako zkoumání všeobecných platebních termínů, které se ustalují všude v určitých společenských kruzích. Zde jen poznamenáváme, že specifický vliv, který mají tyto termíny na periodické kolísání v množství obíhajících peněz, byl vědecky prozkoumán teprve v poslední době.
Pokud se platby vyrovnávají jako kladné a záporné veličiny, nevstupují mezi ně vůbec skutečné peníze. Peníze se zde vyvíjejí jen ve své formě míry hodnot, jednak v ceně zboží, jednak ve velikosti vzájemných závazků. Směnná hodnota zde tedy nedostává kromě svého ideálního bytí žádné samostatné bytí, ani bytí známky hodnoty; peníze se stávají jen ideálními početními penězi. Funkce peněz jakožto platidla obsahuje tedy rozpor, že totiž peníze na jedné straně, pokud se platby vyrovnávají, působí jen jako ideální míra, na druhé straně pak, pokud platby musí být skutečně zapraveny, nevstupují do oběhu jako pomíjivé oběživo, nýbrž jako nehybné bytí všeobecného ekvivalentu, jako absolutní zboží, zkrátka jako peníze. Kde se proto vyvinul řetěz plateb a umělý systém jejich vyrovnávání, tam se při otřesech, které násilně přerušují tok plateb a porušují mechanismus jejich vyrovnávání, peníze náhle přeměňují ze své mlhavé, přízračné podoby míry hodnot ve zvonivé peníze čili platidlo. Tedy v poměrech rozvinuté buržoasní výroby, v nichž se majitel zboží již dávno stal kapitalistou, zná svého Adama Smitha a povzneseně se usmívá pověře, že by zlato a stříbro jedině byly penězi nebo že by vůbec peníze byly absolutním zbožím na rozdíl od ostatních zboží, objevují se peníze náhle znovu, nikoli jako prostředník oběhu, nýbrž jako jedině adekvátní forma směnné hodnoty, jako jediné bohatství zcela tak, jak to chápe tvůrce pokladů. Jako takovéto výlučné bytí bohatství se peníze neprojevují, tak jako v monetární soustavě, v pouze pomyslném, nýbrž ve skutečném částečném nebo úplném znehodnocení veškerého hmotného bohatství. Je to zvláštní moment krisí na světovém trhu, který se nazývá peněžní krise. Summum bonum [nejvyšší dobro, statek (Pozn. red.)], po němž se v takových chvílích volá jako po jediném bohatství, jsou peníze, hotové peníze, a vedle nich se zdají všechna ostatní zboží, právě proto, že jsou užitnými hodnotami, neužitečnými jako cetky a tretky, nebo jak říká náš Dr Martin Luther, jako pouhá fintivost a obžerství. Tento náhlý zvrat úvěrové soustavy v monetární soustavu přidává k praktické panice [zhroucení] theoretickou hrůzu a činitelé oběhu se děsí neproniknutelného tajemství svých vlastních vztahů.[g]
Platby si se své strany vynucují reservní fond, akumulaci peněz jako platidla. Tvorba těchto reservních fondů se už nejeví, tak jako při tvorbě pokladů, činností cizí oběhu samému, ani jako při reservě mincí pouhým technickým váznutím mince; peníze musejí být pozvolna nashromážděny, aby byly po ruce o určitých příštích platebních termínech. Kdežto tedy tvorba pokladů v té abstraktní formě, ve které se jeví jako obohacování, se zmenšuje s rozvojem buržoasní výroby, vzrůstá tato tvorba pokladů, bezprostředně vyžadovaná směnným procesem, nebo naopak, část pokladů, které se vůbec tvoří ve sféře oběhu zboží je absorbována jako reservní fond platidel. Čím vyvinutější je buržoasní výroba, tím více jsou tyto reservní fondy omezovány na nezbytné minimum. Locke podává ve svém spise o snížení úrokové míry[h] zajímavé údaje o velikosti těchto reservních fondů v jeho době. Poznáváme z nich, jak značnou část vůbec obíhajících peněz absorbovaly v Anglii reservoáry platidel právě v epoše, kdy se začínalo vyvíjet bankovnictví.
Zákon o množství obíhajících peněz, jak vyplynul ze zkoumání jednoduchého peněžního oběhu, se podstatně modifikuje oběhem platidel. Při dané rychlosti oběhu peněz, ať už jako oběživa nebo jako platidla, bude úhrnná suma peněz, obíhajících v daném časovém úseku, určena úhrnnou sumou cen zboží, které mají být realisovány, [plus] úhrnnou sumou plateb, splatných v tomtéž období, minus platby, které se vzájemným vyrovnáváním ruší. Obecný zákon, že masa obíhajících peněz závisí na cenách zboží, není tím ani v nejmenším dotčen, protože úhrn plateb sám je určen smluvně stanovenými cenami. Jasně se však ukazuje, že i když předpokládáme, že jak rychlost oběhu, tak ekonomie plateb zůstávají stejné, suma cen mas zboží obíhajících v určitém období, na př. za jeden den, a masa peněz obíhajících v tomtéž dnu se nikterak nekryjí, neboť obíhá masa zboží, jejichž cena bude teprve v budoucnu realisována v penězích, a obíhá masa peněz, jimž odpovídající zboží už dávno vypadla z oběhu. Tato masa peněz bude sama závislá na tom, jak velká je suma hodnot plateb, jež jsou splatné v tento den, ačkoli byly smluvně stanoveny ve zcela různých obdobích.
Viděli jsme, že změna v hodnotě zlata a stříbra se nijak nedotýká jejich funkce míry hodnot nebo početních peněz. Avšak tato změna bude rozhodně důležitá pro peníze jakožto poklad, neboť se stoupáním nebo klesáním hodnoty zlata a stříbra stoupá nebo klesá velikost hodnoty zlatého nebo stříbrného pokladu. Ještě důležitější je tato změna pro peníze jako platidlo. K platbě dojde teprve později než k prodeji zboží, čili peníze působí ve dvou různých časových údobích ve dvou různých funkcích, nejprve jako míra hodnot, potom jako platidlo odpovídající tomuto měření. Změní-li se v tomto mezidobí hodnota vzácných kovů čili pracovní doba nutná k jejich výrobě, pak totéž množství zlata nebo stříbra, vystupuje-li jako platidlo, bude více nebo méně hodnotné než v době, kdy sloužilo jako míra hodnot čili kdy byla uzavřena smlouva. Funkce zvláštního zboží, jako je zlato a stříbro, jakožto peněz čili osamostatnělé směnné hodnoty, se zde ocítá v kolisi s jeho povahou jakožto zvláštního zboží, jehož velikost hodnoty závisí na změně jeho výrobních nákladů. Velká sociální revoluce, vyvolaná poklesem v hodnotě vzácných kovů v Evropě, je právě tak známou skutečností jako revoluce opačná, vyvolaná v rané epoše starořímské republiky vzestupem hodnoty mědi, v níž byly upsány dluhy plebejů. Aniž je třeba dále sledovat vliv kolísání hodnoty vzácných kovů na soustavu buržoasní ekonomie stává se zřejmým už zde, že pokles v hodnotě vzácných kovů přináší výhody dlužníkům ke škodě věřitelů a naopak vzestup jejich hodnoty přináší výhody věřitelům ke škodě dlužníků.
c) Světové peníze
Zlato se stává penězi na rozdíl od mince teprve tím, že se stahuje z oběhu jako poklad, pak do něho vstupuje jako neoběživo, nakonec však prolamuje hranice vnitřního oběhu, aby fungovalo jako všeobecný ekvivalent ve světě zboží. Tak se zlato stává světovými penězi.
Tak jako všeobecné váhové míry vzácných kovů sloužily jako původní míry hodnoty, přeměňují se ve sféře světového trhu početní názvy peněz opět v příslušné váhové názvy. Jako byl surový kov bez formy (aes rude) původní formou oběživa a mincovní forma sama původně jen oficiální známkou váhy obsažené v kouscích kovu, tak vzácný kov jako světová mince opět odkládá svou podobu a ráz a vrací se do lhostejné formy prutů; čili jakmile národní mince, jako ruské imperiály, mexické tolary a anglické sovereigny, obíhají v cizině, stává se jejich titul lhostejným a platí jen jejich obsah. Posléze jako mezinárodní peníze plní vzácné kovy opět svou původní funkci směnného prostředku, která vznikla, jako směna zboží sama, nikoli uvnitř prvobytné občiny, nýbrž na styčných bodech různých občin. Jako světové peníze dostávají tedy peníze zpět svou samorostlou prvotní formu. Jakmile opouštějí sféru vnitřního oběhu, opět odkládají zvláštní formy, které vyrostly z rozvoje směnného procesu uvnitř oné zvláštní sféry: své místní formy jakožto měřítko cen, mince, drobná mince a známka hodnoty.
Viděli jsme, že ve vnitřním oběhu nějaké země slouží jen jedno zboží jako míra hodnot. Protože však tuto funkci plní v jedné zemi zlato a v druhé stříbro, objevuje se na světovém trhu dvojí míra hodnot a peníze zdvojují svou existenci též ve všech ostatních funkcích. Převedení hodnot zboží z cen ve zlatě do cen ve stříbře a naopak je po každé určeno relativní hodnotou obou kovů, která se neustále mění a jejíž stanovení se proto jeví jako ustavičný proces. Majitelé zboží každé vnitřní sféry oběhu jsou nuceni střídavě používat pro zahraniční oběh zlata a stříbra a vyměňovat tak kov, který je penězi v tuzemsku, za kov, který právě potřebují jako peníze v cizině. Každý národ tedy používá obou kovů, zlata i stříbra, jako světových peněz.
V mezinárodním oběhu zboží se zlato a stříbro nejeví jako oběživo, nýbrž jako všeobecný směnný prostředek. Ale všeobecný směnný prostředek funguje jen v obou rozvinutých formách kupního prostředku a platidla, jejichž poměr se však na světovém trhu obrací. Ve sféře vnitřního oběhu peníze, pokud byly mincí, pokud představovaly prostředníka jednoty procesu Z — P — Z, čili jen pomíjivou formu směnné hodnoty při nepřetržité výměně míst zboží, působily výhradně jako kupní prostředek. Na světovém trhu je tomu naopak. Zlato a stříbro jsou zde kupním prostředkem tehdy, je-li výměna látek jen jednostranná a koupě a prodej se tudíž rozpadají. Pohraniční obchod v Kjachtě na př. je fakticky a podle smlouvy[34] výměnným obchodem, v němž je stříbro jen mírou hodnoty. Válka z let 1857—1858[35] přinutila Číňany, aby prodávali a nekupovali. Tu se stříbro okamžitě objevilo jako kupní prostředek. Řídíce se podle textu smlouvy, zpracovávali Rusové francouzské pětifrankové mince na surové stříbrné zboží, jež sloužilo jako směnný prostředek. Stříbro funguje ustavičně jako kupní prostředek mezi Evropou a Amerikou na jedné straně a Asií na druhé straně, kde se usazuje jako poklad. Dále fungují vzácné kovy jako mezinárodní kupní prostředek, jakmile je náhle porušena obvyklá rovnováha výměny látek mezi dvěma národy, jakmile na př. neúroda přinutí jeden z nich v neobvyklé míře nakupovat. Konečně jsou vzácné kovy mezinárodním kupním prostředkem v rukou zemí vyrábějících zlato a stříbro, kde jsou bezprostředním výrobkem a zbožím, a ne přeměněnou formou zboží. Čím více se rozvíjí směna zboží mezi různými národními sférami oběhu, rozvíjí se i funkce světových peněz jakožto platidla k vyrovnávání mezinárodních bilancí.
Jako vnitřní oběh, tak vyžaduje i mezinárodní oběh stále se měnící množství zlata a stříbra. Část nahromaděných pokladů slouží proto u každého národa jako reservní fond světových peněz, který se hned vyprazdňuje, hned zase naplňuje podle výkyvů směny zboží.[i] Kromě zvláštních pohybů, v nichž putují mezi národními sférami oběhu sem a tam, vykonávají světové peníze všeobecný pohyb, jehož východiska leží u zdrojů výroby zlata a stříbra, odkud se zlaté a stříbrné proudy valí různým směrem po světovém trhu. Zde vstupují zlato a stříbro do světového oběhu jako zboží a jsou směňovány jako ekvivalenty úměrně k pracovní době v nich obsažené za ekvivalenty zboží, dříve než se dostanou do sfér vnitřního oběhu. Tam se proto objevují s určitou velikostí hodnoty. Každý pokles nebo vzestup při změně jejich výrobních nákladů má proto na světovém trhu v téže míře vliv na jejich relativní hodnotu, která je naproti tomu naprosto nezávislá na tom, do jaké míry různé národní sféry oběhu pohlcují zlato nebo stříbro. Část kovového proudu, který je zachycován každou zvláštní sférou světa zboží, vplývá zčásti bezprostředně do vnitřního oběhu peněz jako náhrada za opotřebované kovové mince, zčásti je zadržována v rozličných pokladech — reservoárech mince, platidla a světových peněz — zčásti přeměňována v přepychové zboží, zatím co zbytek se konečně stává pokladem vůbec. Na vyvinutém stupni buržoasní výroby je tvorba pokladů omezena na minimum, které vyžadují různé procesy oběhu k volné hře svého mechanismu. Zde se poklad jako takový stává jen bohatstvím, jež leží ladem — jestliže se nestává pomíjivou formou přebytku v platební bilanci, výsledkem přerušené výměny látek a tudíž ustrnutím zboží v jeho první metamorfose.
Jako jsou zlato a stříbro jakožto peníze podle svého pojmu všeobecným zbožím, tak dostávají ve světových penězích příslušnou existenční formu universálního zboží. V poměru, v němž se za ně zcizují všechny výrobky, stávají se přeměněnou podobou všech zboží a tudíž všestranně zcizitelným zbožím. Jako materialisace všeobecné pracovní doby se uskutečňují v té míře, jak výměna látek reálných prací obepíná celou zeměkouli. Stávají se všeobecným ekvivalentem v tom stupni, v němž se rozvíjí řada zvláštních ekvivalentů, jež tvoří sféru jejich směny. Protože zboží ve světovém oběhu universálně rozvíjejí svou vlastní směnnou hodnotu, objevuje se jejich podoba, přeměněná ve zlato a stříbro, jako světové peníze. Takže tím, že národy majitelů zboží přetvářejí svou všestrannou výrobou a všeobecnou směnou zlato v adekvátní peníze, jeví se jim výroba a směna jen prostředkem, jak stáhnout peníze ve formě zlata a stříbra se světového trhu. Zlato a stříbro jakožto světové peníze jsou proto právě tak produktem všeobecného oběhu zboží, jako prostředkem dalšího rozšíření jeho okruhů. Jako za zády alchymistů tím, že chtěli dělat zlato, vyrostla chemie, tak tryskají za zády majitelů zboží tím, že se ženou za zbožím v jeho zakleté podobě, zdroje světového průmyslu a světového obchodu. Zlato a stříbro pomáhají vytvářet světový trh, neboť ve svém peněžním pojmu předjímají jeho existenci. Že tento kouzelný účinek zlata a stříbra není nijak omezen na dětská léta buržoasní společnosti, nýbrž nutně vyrůstá z převrácení (Verkehrung), v němž se nositelům světa zboží jeví jejich vlastní společenská práce, to dokazuje mimořádný vliv, jejž má na světovou směnu objevení nových zlatonosných území v polovině XIX. století.
Jako se peníze vyvíjejí ve světové peníze, tak se majitel zboží vyvíjí v kosmopolitu. Kosmopolitický vztah mezi lidmi je původně jen jejich vztahem jakožto majitelů zboží. Zboží samo o sobě je povzneseno nad jakékoli náboženské, politické, národnostní a jazykové hranice. Jeho všeobecnou řečí je cena a jeho společenstvím jsou peníze. Ale s rozvojem světových peněz v protikladu k národní minci rozvíjí se kosmopolitismus majitele zboží jako víra praktického rozumu v protikladu k tradičním náboženským, národním a jiným předsudkům, které brzdí výměnu látek mezi lidstvem. Právě tak, jako totéž zlato, které přistane v Anglii ve formě amerických eagles [„orlů“, zlatých desítidolarů (Pozn. red.)], se tu stává sovereignem, po třech dnech obíhá v Paříži jako napoleon, po několika týdnech je najdeme v Benátkách jako dukát, ale vždy podržuje tutéž hodnotu, tak se stává majiteli zboží jasným, že národnost „is but the guinea‘s stamp“ [je jen znak vyražený na guinei (Pozn. red.)]. Vznešená idea, v niž se mu rozplývá celý svět, je idea trhu — světového trhu.[j]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Kapitál je ovšem také zálohován ve formě peněz a peníze dané zálohou mohou být zálohovaným kapitálem; ale toto hledisko nespadá do obzoru jednoduchého oběhu.
b „Trvám na svém úpisu!“. Výraz Shylockův v Shakespearově hře „Kupec benátský“, 4. jednáni 1. scéna. (Pozn. red.)
c Marxova poznámka v jeho exempláři této knihy: „Rozdíl mezi kupním prostředkem a platidlem je zdůrazněn u Luthera.“ (Pozn. red.)
d Pan Macleod přes doktrinární domýšlivost na své definice natolik nechápe nejelementárnější ekonomické vztahy, že vyvozuje vznik peněz vůbec z jejich nejrozvinutější formy, formy platidla. Říká mimo jiné: Ježto lidé nepotřebují své vzájemné služby vždy současně a v tomtéž objemu hodnoty, „zůstal by tu určitý rozdíl nebo částka služby, kterou je jeden povinen druhému — dluh.“ Majitel tohoto dluhu potřebuje služeb někoho jiného, který jeho služeb bezprostředně nepotřebuje, a „přenáší na třetího dluh, kterým je mu povinen první. Dlužní úpis tak přechází z ruky do ruky — je to oběživo... Když někdo obdržel dluhopis vyjádřený v kovových penězích, pak může disponovat nejen službami původního dlužníka, nýbrž i službami celého pracujícího společenství.“ (Macleod: „Theory and Practice of Banking etc.“, Londýn 1855, sv. 1, kap. 1.)
e Bailey: „Money and its Vicissitudes“, Londýn 1837, str. 3: „Peníze jsou všeobecným zbožím smluv, či zbožím, ve kterém je uzavírána většina smluv o majetku, jež mají být splněny v budoucnosti.“
f Senior: „Principes fondamentaux etc.“ str. 221 praví: „Protože se hodnota všech věcí v určitém časovém úseku mění, vybíráme si jako platidlo věc, jejíž hodnota se mění nejméně, která si co nejdéle uchovává určitou danou průměrnou schopnost kupovat věci. Tak se peníze stávají výrazem či představitelem hodnot.“ Naopak. Poněvadž se zlato, stříbro atd. staly penězi, to jest bytím osamostatnělé směnné hodnoty, stávají se všeobecným platidlem. Kde nastupuje panem Seniorem zmíněný ohled na trvalost velikosti hodnoty peněz, to jest v obdobích, kdy se peníze mocí okolností prosazují jako všeobecné platidlo, je právě také objeveno kolísání ve velikosti hodnoty peněz. Takovým obdobím byla v Anglii doba Alžbětina a bylo to v její době, kdy lord Burleigh a sir Thomas Smith prosadili vzhledem ke zřejmému znehodnocení vzácných kovů parlamentní akt, který zavazoval oxfordskou a cambridgeskou universitu, aby si třetinu svých pozemkových rent vyhradily v pšenici a sladu.
g Boisguillebert, který by chtěl buržoasním výrobním vztahům zabránit, aby se stavěly na zadní proti samým měšťákům, zkoumá raději ty formy peněz, v nichž se jeví jen ideálně nebo jen pomíjivě. Tak předtím oběživo. Tak i platidlo. Co opět nevidí, je nezprostředkovaný zvrat z ideální formy peněz v jejich zevní skutečnost, že zvonivé peníze jsou už latentně obsaženy v pouze myšlené míře hodnot. Že peníze, praví, jsou pouhou formou zboží samých, ukazuje se ve velkoobchodu, kde se směna vyvíjí bez zásahu peněz, jakmile „les marchandises sont appréciées“ [„zboží jsou oceněna“]. („Le détail de la France“,tamtéž, str. 210.)
h Locke: „Some Considerations on the lowering of Interest etc.“, tamtéž, str. 17, 18.
i „Nahromaděné peníze se přičítají k té sumě, která se vzdaluje a opouští sféru oběhu samého za tím účelem, aby mohla být skutečně v oběhu a vyhovovat možnostem obchodu.“ (G. R. Carli, poznámka k Verriho „Meditazioni sulla Economia Politica“, str. 192, sv. XV u Custodiho, tamtéž.)
j Montanari: „Della Moneta“ (1683), tamtéž str. 40. „Vzájemný styk národů je tak rozprostřen po celém světě, že lze takřka říci, že se celý svět stal jediným městem, v němž se koná ustavičný trh všeho zboží a kde si každý člověk může prostřednictvím peněz, aniž opustil svůj domov, opatřit a užívat všeho, cokoli země, zvířata a lidská píle jinde vytvořily. Podivuhodný vynález.“
34 Jde o kjachtskou smlouvu o obchodu a hranicích, kterou uzavřely Rusko a Čína 21. října 1727. Po této smlouvě se značně rozšířil rusko-čínský obchod, zejména výměnný.
35 Jde o dobyvačnou, tzv. druhou „opiovou“ válku, kterou vedly proti Číně Anglie a Francie, aby tam získaly nová privilegia a přeměnily ji v závislý polokoloniální stát. Válka skončila porážkou Číny a uzavřením loupežné tiencinské smlouvy.