Rakousko. - Postup revoluce

Bedřich Engels

Rakousko. — Postup revoluce

Londýn 24. prosince 1860

Revoluce v Rakousku postupuje mílovými kroky. Před pouhými dvěma měsíci přiznal František Josef ve svém diplomu z 20. října^[126], že jeho říše je ve stavu revoluce, a aby tomu odpomohl, pokusil se podplatit Uhry slibem, že bude obnovena jejich stará ústava v tak či onak okleštěné podobě. I když tento diplom je ústupkem revolučnímu hnutí, měl to být jeden z oněch mistrovských tahů proradné politiky, tak charakteristických pro rakouskou diplomacii. Uhry měly být koupeny zdánlivě značně velkými ústupky, které se měly zdát ještě větší, srovnaly-li se s bezvýznamnými ústupečky poskytnutými německým a slovanským zemím nebo s karikaturou říšského parlamentu, který měl být podle tohoto diplomu zřízen. Avšak z podrobností tohoto dokumentu čouhalo čertovo kopýtko zrady tak jasně, že se ze zamýšleného mistrovského tahu stává vyložený nesmysl a důkaz bezmocné slabosti, který podala vláda revolučnímu hnutí. Nejen to, že právo povolovat peněžní prostředky a vojsko mělo být odňato uherskému sněmu a přeneseno na ústřední parlament a zčásti dokonce přímo na císaře — jako by vláda, která byla právě donucena vyjíst všechnu politickou kaši, již si za posledních deset let navařila, byla ještě dosti silná, aby odpírala taková práva právě těm, kdo si je vydobyli — ale i skrovnost a mlhavost práv poskytnutých ostatním částem říše a ústřednímu zastupitelskému orgánu při srovnání ihned ukázala, jak neupřímná byla celá tato záležitost. A když byly uveřejněny zemské ústavy pro Štýrsko, Korutany, Salcbursko a Tyroly — ústavy, které dávaly lví podíl na zastoupení šlechtě a duchovenstvu a zachovávaly staré stavovské rozdíly — když stará vláda zůstala u moci, nikdo už nepochyboval o tom, co se tím sleduje. Bylo třeba ukonejšit Uhry a pak z nich udělat povolný nástroj, který by absolutistickému Rakousku pomohl z nesnází; a jaký by byl jejich osud, až by absolutistické Rakousko opět zesílilo, znaly Uhry velmi dobře ze zkušeností. A to, že maďarština byla v Uhrách neomezeně a bezpodmínečně uznána za jediný úřední jazyk, nemělo jiný cíl než poštvat Slovany, Rumuny a Němce v Uhrách proti Maďarům. Staří uherští konzervativci (vulgo^[a] šlechtici), kteří s císařem uzavřeli tento obchod, ztratili tím doma veškerou oporu; pokusili se zašantročit dvě nejpodstatnější práva sněmu. Císařský diplom ve skutečnosti nikoho neoklamal. Zatímco v německých zemích veřejné mínění ihned donutilo staré obecní rady (jmenované císařem po revoluci), aby udělaly místo novým lidem, které nyní volí lid, začali v Uhrách znovu uvádět do funkcí staré komitátní úředníky a komitátní shromáždění^[133], která před rokem 1849 tvořila v zemi všechnu místní moc. V každém případě je to dobré znamení, že si opoziční strana okamžitě zajistila místní a obecní moc, místo aby se dožadovala jen efemérní změny vlády a zanedbávala přitom zajištění důležitých pozic, které pro ni byly přístupné ve skromnějších sférách činnosti. Orgány staré místní správy v Uhrách, reorganizované roku 1848, odevzdaly ihned všechnu civilní moc do rukou lidu a vídeňské vládě ponechaly na vybranou, aby buď ustoupila, anebo okamžitě použila vojenské síly. Hnutí zde tedy přirozeně postupovalo velmi rychle kupředu. Po celé zemi se ozýval požadavek úplného obnovení ústavy s doplňky a změnami z roku 1848, i všech zákonů, o nichž se toho roku dohodl sněm s králem. To však ještě nestačilo, žádalo se, aby byl okamžitě zrušen tabákový monopol (zavedený nezákonně po roce 1848) a všechny ostatní zákony vydané bez souhlasu sněmu. Vybírání daní bylo otevřeně prohlášeno za nezákonné, dokud je neodhlasuje sněm. Nebyla odvedena ani třetina splatných daní; mladí muži, povolaní do služby v armádě, byli vyzýváni, aby se bránili odvodům nebo aby se ukryli: strhávali se císařští orli, a co je nejhorší, vláda v tomto přechodném období nebyla s to tomuto hnutí čelit. Všude, kde byla svolána komitátní shromáždění, vyjadřovala se jednomyslně v tomto smyslu a konference uherských notáblů, která se sešla v Ostřihomu za předsednictví uherského primase, aby vládě navrhla hlavní zásady voleb do sněmu, prohlásila takřka bez rozmýšlení a jednomyslně, že demokratický volební zákon z roku 1848 stále platí.

To bylo víc, než očekávali staří konzervativci, když uzavírali kompromis s císařem. Byli úplně "débordés"^[b]. Revoluční vlny hrozily, že je pohltí. Sama vláda cítila, že se něco musí stát. Co však mohl vídeňský kabinet dělat?

Pokus podplatit Uhry hrozil úplně ztroskotat. Co kdyby se nyní kabinet pokusil podplatit Němce? Ti nikdy neměli taková práva jako Maďaři, třeba se spokojí s něčím menším. Aby mohla rakouská monarchie existovat, musí postupně štvát proti sobě jednotlivé národnosti, jimž vládne. Slovanů by se dalo použít jen v krajním případě: jsou panslavistickým hnutím příliš spjati s Ruskem; je tedy třeba zkusit to s Němci. Hrabě Goluchowski, nenáviděný polský šlechtic (renegát, který zradil věc Polska a přešel do služeb Rakouska), byl obětován a ministrem vnitra se stal rytíř von Schmerling. Roku 1848 byl ministrem efemérní německé říše a potom Rakouska; z tohoto místa odešel, když byla definitivně zrušena ústava z roku 1849. Byl považován za konstitucionalistu. Znovu však se před jeho definitivním jmenováním tak dlouho váhalo a pochybovalo, že to opět nemělo žádný účinek. Lidé se ptali, k čemu bude dobrý Schmerling, jestliže všichni ostatní ministři zůstávají na svých místech? Všechny naděje ochladly ještě dříve, než byl definitivně jmenován, a tak jeho jmenování nevyznělo jako upřímně míněný ústupek, nýbrž jen jako další důkaz slabosti. Zatímco však v německých zemích se opozice spokojila s tím, že si zajistila místní moc a každý krok vlády přijímala s netajenou nedůvěrou a nespokojeností, v Uhrách se hnutí dále rozvíjelo. Dokonce ještě předtím, než byl jmenován Schmerling, uznali staří konzervativci, povolaní do funkcí v čele se Szécsenem a Vayem, že nemohou udržet své pozice; a císařská vláda se musela natolik ponížit, že povolala do vlády vedené mužem, který rozdrtil Uhry za pomoci Ruska, dva maďarské ministry z roku 1848, kteří byli až do podzimu onoho roku kolegy zastřeleného Batthyánye i Kossutha a Szemera, totiž pány Deáka a Eötvöse. Ještě nejsou jmenováni; politika nerozhodnosti a váhání, handrkování a smlouvání o maličkosti ještě plně bují; jestliže však budou souhlasit, mohou být jisti, že nakonec budou jmenováni.

Tak je František Josef nucen dělat jeden ústupek za druhým, a kdyby mělo dojít k tomu, že by se v lednu sešly oba sněmy, jak sněm v Pešti pro Uhry a k nim připojená území, tak Říšský sněm ve Vídni pro ostatní země monarchie, budou se na císaři vymáhat další ústupky. Jenže každý další ústupek, místo aby uspokojoval jeho poddané, bude je ještě víc pobuřovat zjevnou neupřímností, s níž je poskytován. A přidáme-li k tomu ještě vzpomínky z minulosti — manévry maďarských emigrantů ve službách Ludvíka Napoleona i to, že Rakousko nemůže být nikdy liberální, protože rakouská zahraniční politika bude vždycky reakční a musí tedy neustále vytvářet konflikty mezi korunou a parlamentem, a konečně i to, že Ludvík Napoleon s tímto faktem spekuluje — je dost pravděpodobné, že v roce 1861 budeme svědky toho, jak se rakouská monarchie rozpadá na své jednotlivé součásti.

Napsal B. Engels 24. prosince 1860
Otištěno v "New-York Daily Tribune",
čís. 6152 z 12. ledna 1861

Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — čili. (Pozn. red.)

b — vyvedeni z míry. (Pozn. red.)

133 Komitátní shromáždění ve velkých správních obvodech (komitátech) v Uhrách byly národní orgány samosprávy v zemi na základě stavovském. Jednou z revolučních vymožeností roku 1848 v Uhrách bylo, že v nich zasedali zástupci všeho obyvatelstva bez rozdílu stavu. Po potlačení revoluce z let 1848-1849 byla komitátní shromáždění rozpuštěna a rozdělení země na komitáty zrušeno.