Karel Marx
Východní otázka
Londýn 11. srpna 1857
Východní otázka, o níž se asi před čtrnácti měsíci tvrdilo, že je vyřešena pařížským mírem, se nyní znovu dostala v plném rozsahu na pořad diplomatickou stávkou v Cařihradu. Francouzské, ruské, pruské a sardinské vyslanectví tam stáhly vlajky a přerušily styky s Portou. Vyslanci britský a rakouský vyslovili svou podporu dívánu, který odmítá požadavky těchto čtyř mocností, a současně prohlásili, že se nebudou vyhýbat odpovědnosti za následky, jež mohou z tohoto konfliktu vzniknout.
K těmto událostem došlo 6. t. m. Námět dramatu je starý, avšak dramatis personae[a] si vyměnily role a novou inscenací se podařilo dodat zápletce jakési zdání novoty. Předvojem dnes není Rusko, nýbrž Francie. Pan Thouvenel, francouzský velvyslanec v Cařihradu, poněkud afektovaným, menšikovským tónem pánovitě požadoval na Portě, aby zrušila platnost moldavských voleb, protože Bogorides, moldavský kajmakam[b], porušil pařížskou smlouvu nepřípustnými zásahy a dosáhl toho, že odpůrci spojení získali většinu mandátů.[229] Porta se tomuto diktátu nepodřídila, vyslovita však ochotu povolat kajmakama do Cařihradu, aby tu odpověděl na obvinění vznesená proti jeho činnosti. Pan Thouvenel tento návrh povýšeně odmítl a trval na tom, aby vyšetřováním volebních machinací byla pověřena Evropská reorganizační komise se sídlem v Bukurešti.
Protože většinu v této komisi tvořili pověřenci Francie, Ruska, Pruska a Sardinie, právě těch států, které usilovaly o spojení podunajských knížectví a obviňovaly Bogorida z protiprávního zasahování, Porta ponoukaná britským a rakouským vyslancem samozřejmě odmítla uznat své zapřisáhlé nepřátele za soudce ve své vlastní při. Pak nastala katastrofa.
Pravý předmět sporu je zřejmě totožný s tím, který dal podnět k ruské válce — jde v podstatě o odtržení podunajských knížectví od Turecka, jehož se má tentokrát dosáhnout nikoli formou „materiální záruky“, nýbrž formou spojení knížectví pod žezlem nějakého evropského loutkového vládce. Rusko klidně, obezřetně, trpělivě jako vždy bez ustání sleduje svůj vytyčený záměr. Už se mu podařilo seskupit jedny své nepřátele proti druhým v záležitosti, na níž má zájem jen ono samo, a tak může doufat, že si s pomocí jedněch podřídí druhé. Pokud jde o Bonaparta, ten jedná z rozličných pohnutek. Doufá, že komplikacemi v cizině získá pojistný ventil proti nespokojenosti doma. Je nesmírně polichocen tím, že se Rusko uvolilo vystupovat ve francouzské masce a že mu přenechává úlohu předtanečníka. Jeho říše fikcí se musí spokojit teatrálními triumfy a on se možná v hloubi duše opájí myšlenkou, že s pomocí Ruska dosadí některého z Bonapartů na loutkový trůn Rumunska, zimprovizovaný pomocí diplomatických protokolů. Od slavné varšavské konference z roku 1850[230] a od pochodu rakouské armády k severním hranicím Německa dychtí Prusko po tom, aby Rakousku uštědřilo sebemenší odvetu, jen kdyby přitom samo mohlo zůstat mimo nebezpečí. Sardinie vkládá všechny své naděje do konfliktu s Rakouskem, do kterého by se však tentokrát nepustila v nebezpečném spojenectví s italskou revolucí, nýbrž kryjíc se za zády despotických kontinentálních mocností.
Rakousko se staví proti spojení podunajských knížectví právě tak rozhodně, jako je Rusko podporuje. Uvědomuje si, jaký je základní smysl tohoto plánu, který je zaměřen daleko víc přímo proti jeho vlastní moci než proti moci Porty. A konečně Palmerston, který buduje svou popularitu zejména na předstíraném nepřátelství k Rusku, se musí samozřejmě stavět, jako by sdílel opravdové zděšení Františka Josefa. Musí stůj co stůj vzbuzovat dojem, že stojí na straně Rakouska a Porty a že neustoupí ruskému nátlaku, ledaže by k tomu byl donucen Francií. Takový je postoj jednotlivých stran. Rumunský lid je pouhou záminkou, o něj tu vůbec nejde. I ten nejzaslepenější entuziasta by sotva sebral dostatečnou dávku důvěřivosti, aby připustil, že Ludvíku Napoleonovi leží na srdci opravdové lidové volby, nebo že Rusko si toužebně přeje upevnit rumunskou národnost, jejíž zničení bylo už od dob Petra Velikého neustálým cílem jeho intrik a jeho válek.
List, který pod názvem „LʼEtoile du Danube“[231] založili v Bruselu jistí lidé vydávající se za rumunské vlastence, uveřejnil právě řadu dokumentů týkajících se moldavských voleb; podstatnou část z nich bych zde chtěl pro „Tribune“ přeložit. Jsou tu dopisy adresované Mikuláši Bogoridovi, moldavskému kajmakamovi, od jeho otce Štěpána Bogorida, jeho švagra, tureckého velvyslance v Londýně Musura, jeho bratra, tajemníka tureckého velvyslanectví v Londýně A. Bogorida, od jeho dalšího švagra, chargé dʼaffaires moldavské vlády v Cařihradě M. Fotiada, a konečně od rakouského internuncia u Vysoké porty barona Prokesche. Tato korespondence byla před časem ukradena z kajmakamova paláce v Jasech a „Etoile du Danube“ se nyní chvástá, že má v rukou originály dopisů. „Etoile du Danube“ považuje zřejmě loupež za zcela bezúhonný způsob získávání dipiomatických informací a zdá se, že tento její názor podporuje všechen oficiální evropský tisk.
Tajná korespondence o volbách v Moldavsku uveřejněná v „Etoile du Danube“
Výňatek z dopisu M. C. Musura, tureckého velvyslance v Londýně kajmakamu Bogoridovi
Londýn 23. dubna 1857
„Důvěrně Vám oznamuji, že lord Clarendon souhlasí s Vaši odpovědí francouzskému a ruskému konzulovi ve věci tísku. Považuje ji za čestnou, spravedlivou a zákonnou. Upozornil jsem Jeho Excelenci na Vaše moudré počínání za nynějších okolností. Píši Portě a snažím se Vám zajistit ůspěch ve skvělé kariéře, jíž jste se ukázal tolik hoden. Zachráníte tuto skvělou zemi před nebezpečím, do něhož se ji snaží zavléci zrádci, kteří nejsou hodni nazývat se Moldavany. Dali se zlákat hmotnými zájmy a odměnami a ve své zvrácenosti zacházejí tak daleko, že pomáhají přeměnit svou vlast, Moldavsko, v pouhý přívěsek Valašska a vymazat je z mapy národů, které si samy vládnou, Pod záminkou, že vytvářejí jakési vybájené Rumunsko, chtějí. aby Moldavsko a Moldavané klesli na ůroveň Irska a Irů, a málo je trápí, že je budou proklínat nynější i příští pokolení. Plníte povinnost poctivého a čestného vlastence, když pohrdáte takovou chamradí, která se nestydí nazývat se národní stranou. Stoupenci spojení se mohou nazývat národni stranou ve Valašsku, protože tam usilují o zvětšení své vlasti, ale v Moldavsku nemohou být právě z tohoto důvodu označeni jinak než jako strana protinárodní. Tam je jedinou národní stranou ta, která se staví proti spojeni... Britská vláda zaujímá ke spojeni nepřátelské stanovisko, o tom nepochybujte. Důvěrně Vám oznamuji, že v tomto smyslu byly nedávno zaslány instrukce britskému pověřenci v Bukurešti (který je mým přítelem), a Vaše Excelence brzy uvidí výsledky těchto instrukci. Vaše odpověď francouzskému a ruskému konzulovi ve věci tisku byla správná... Bylo Vaší povinnosti jako hlavy knížectví, které má svou vládu, odrazit ostudné a protiprávní zasahováni cizinců do našich vnitřních záležitosti. Není to Vaše vina, jestliže se tito dva konzulové dostali do povážlivé situace, z níž jím mohou jejich vlády pomoci jen tím, že je odvolají... Obávám se rovněž, že zásahy ze zahraničí se Porta dostane do nepříjemné situace, a ač nerada, nevyjádři ve své korespondenci s Vámi plně svou chválu a své uspokojeni nad Vaším umírněným a rozšafným počínáním. Jako kajmakam Moldavska se ovšem musíte podřizovat svrchovaně vládě; ale zároveň jako hlava tohoto samostatného knížectví a jako moldavský bojar musíte též splnit svou povinnost vůči své zemi, a bude-li zapotřebí, vysvětlit Portě, že první výsadou, kterou knižectví ab antiquo[c] mají, je existence Moldavska jako zvláštního knížectví s vlastní vládou.“
A. Bogorides, tajemník tureckého velvyslanectví v Londýně, kajmakamu Bogoridovi „Spěchám Vám oznámit, že Váš švagr právě navštívil lorda Palrnerstona. Přinesl důležité zprávy o stanovisku Jeho lordstva ke spojení knížectví. Lord Palmerston je důsledným odpůrcem spojeni; domnívá se, že by porušilo práva našeho panovníka, a proto budou v tomto smyslu zaslány instrukce pověřenci Velké Británie v podunajských knižectvích siru Henry Bulwerovi. Musíte proto, jak jsem Vám psal už dříve, rozhodně napnout všechny síly a nedopustit, aby Moldavané tím či oním způsobem dali najevo, že jsou pro spojeni, musíte ukázat, že jste hoden přízně Porty a podpory Anglie a Rakouska. Protože tyto tři mocnosti jsou odhodlány spojení zabránit, nemusíte se starat o to, co hodlají podniknout nebo čím vyhrožují Francouzi, jejichž noviny o Vás píši jako o Řekovi.“
Týž témuž Londýn 15. dubna 1857
„Doporučuji Vám, abyste se ve všem bez rozmýšlení řídil podle rakouského konzula, i kdyby si počínal ještě nadutěji a měl sebevíc chyb. Musíte uvážit, že tento muž jedná jen podle instrukcí své vlády. Rakousko se ztotožňuje se záměry Vysoké porty a Velké Británie, a proto, bude-li spokojeno Rakousko, budou spokojeny i Turecko a Anglie. Proto opakuji, že se musíte řídit radami a požadavky rakouského konzula a bez sebemenších námitek používat všech osob, které Vám doporučí, aniž byste se informoval, zda doporučené osoby nejsou nemorální, nebo zda nemají špatnou pověst. Stačí, budou-li tito muži upřímně proti spojení. To stačí; bude-li totiž spojeni vyhlášeno moldavským dívánem, obviní Vás Rakousko, že jste za to odpovědný, protože jste neuposlechl rad jeho konzula, tak aktivního odpůrce spojení. Pokud jde o Anglii, ta nikdy nepřipustí, aby se spojení uskutečnilo, i kdyby se pro ně vyslovily všechny dívány. Nicméně je žádoucí, abyste zabránil moldavskému dívánu vyslovit se pro spojení, neboť pak budou mít tři mocnosti méně nesnází s Francii a Ruskem, a Vy si tím vysloužíte jejich vděčnost... Měl jste zcela pravdu, že jste nepovolil svobodu tisku, neboť moldavští ztřeštěnci, přátelé Ruska ve francouzském převlečení, by jí zneužili k rozdmýchávání lidového hnutí za spojení... Zabraňte stůj co stůj podobným machinacím. Jsem přesvědčen, že kdyby „Etoile du Danube“ nebo podobné škodlivě publikace vyšly ve Francii, vláda by bez váhání ihned poslala jejich autory do Cayenne. Francie, která touží po klubech svobody a politických schůzích v Moldavsku-Valašsku, by je měla napřed povolit doma, a nepronásledovnt a neposílat do vyhnanství novináře, kteří se odváží mluvit trochu svobodně. Jak praví francouzské pořekadlo, „charité bien ordonnée commence par soi-même“[d]. Pařížská smlouva nemluví o spojení knížectví; říká jen, že se dívány mají vyslovit o vnitřní reorganizaci země; ale horké hlavy, které si ze spojení udělaly heslo, úplně zapomněly na doložku smlouvy, a místo aby uvažovaly o vnitřních reformách, zajímají se jen o novou mezinárodní organizaci a rozjímají o nezávislosti pod cizími panovníky... Anglie, která jedná v plné shodě s Rakouskem, se rozhodně staví proti spojení a souhlasně s Vysokou portou nikdy nedovolí, aby se uskutečnilo. Řekne-li Vám francouzský konzul opak, nevěřte mu, protože lže.“
Napsal K. Marx 11. srpna 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5102 z 27. srpna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — osoby dramatu. (Pozn. red.)
b — zástupce osmanské správy v Moldavsku. (Pozn. čes. red.)
c — odedávna. (Pozn. red.)
d Smysl: Každý ať zametá před svým prahem. Doslova: Pravá dobročinnost začíná ve vlastním domě. (Pozn. red.)
229 Viz poznámku [73].
230 Všeobecné snahy širokých vrstev německé společnosti o sjednocení Německa přiměly i reakční pruskou vládu k tomu, že podnikla v letech 1849—1850 určité kroky k reorganizaci bezmocného Německého spolku a ve prospěch vítězství Pruska nad Rakouskem v boji o hegemonii nad německými státy. Mikuláš I., který si nepřál, aby Prusko bylo posíleno na úkor Rakouska, pozval v říjnu 1850 do Varšavy rakouského kancléře knížete Schwarzenberga a pruského ministerského předsedu hraběte Brandenburga. Schůzky se zúčastnil i princ Pruský Vilém a rakouský císař František Josef I. Při tomto jednání, které dostalo název varšavská konference, dal Mikuláš I. otevřeně najevo, že bude co nejrozhodněji podporovat Rakousko proti Prusku.
231 „LʼEtoile du Danube“ [„Dunajská hvězda“] — rumunské liberální noviny; vycházely v letech 1856—1857 v Bruselu.