Karel Marx
Zprávy z Indie[222]
Londýn 31. července 1857
Poslední indická pošta, která přinesla zprávy o tom, co se událo v Dillí do 17. června a v Bombaji do 1. července, potvrzuje ty nejchmurnější předzvěsti. Když pan Vernon Smith, předseda Kontrolního úřadu[223], poprvé informoval Dolní sněmovnu o vzpouře v Indii, prohlásil s naprostým přesvědčením, že příští pošta přinese zprávy o tom, že Dillí bylo srovnáno se zemí. Pošta přišla, ale Dillí ještě nebylo „vymazáno ze stránek historie“. Tehdy se řeklo, že obléhací trén nemůže být dopraven k Dillí dříve než 9. června, a že útok na město odsouzené k záhubě musí proto být odložen k tomuto datu. Devátý červen však minul, a nic pozoruhodného se nepřihodilo. Ve dnech 12. a 15. června došlo k některým událostem, ale spíš v opačném směru: Angličané nepodnikli zteč Dillí, ale sami byli napadeni povstalci, jejichž opakované výpady ovšem odrazili. Pád Dillí byl tedy opět odložen, a jako důvod se už neuvádí jen nedostatek obléhacího dělostřelectva, nýbrž také rozhodnutí generála Barnarda, že počká na posily, neboť jeho vojsko — asi 3000 mužů — naprosto nestačí k dobytí starobylého hlavního města, hájeného 30 000 sipáhíů a vybaveného veškerými vojenskými zásobami. Vzbouřenci dokonce vybudovali tábor za Adžmérskou branou. Všichni vojenští publicisté dosud jednomyslně zastávali názor, že anglické vojsko v počtu 3000 mužů plně stačí k rozdrcení sipáhíjské armády o 30 000 nebo 40 000 mužů; kdyby tomu tak nebylo, jak by mohla Anglie, podle slov londýnských „Times“, někdy „znovu dobýt“ Indii?
Britská armáda v Indii má dnes 30 000 mužů. V příštím půlroce se nemůže z Anglie poslat víc než maximálně 20 000 až 25 000 mužů, z nichž 6000 by muselo zaplnit mezery v řadách evropské armády v Indii a dalších 18 000 či 19 000 by se scvrklo ztrátami za plavby, ztrátami způsobenými podnebím a z jiných příčin asi na 14 000 mužů, kteří by se mohli vskutku objevit na válčišti. Britská armáda se musí rozhodnout — buď se utká se vzbouřenci přes jejich velkou početní přesilu, nebo se s nimi nebude moci utkat vůbec. Přesto si těžko můžeme vysvětlit, proč soustřeďuje své sily kolem Dillí tak pomalu. Jestliže se v tomto ročním období ukázalo nepřekonatelnou překážkou vedro, ačkoli za sira Charlese Napiera tomu tak nebylo, pak za několik měsíců, až dorazí evropské jednotky, poskytnou ještě podstatnější záminku pro nečinnost deště. Nemělo by se zapomínat, že nynější povstání ve skutečnosti začalo už v lednu, a že tedy britská vláda byla dostatečně varována,aby udržovala prach v suchu a měla své síly připraveny.
Ta skutečnost, že sipáhíové tak dlouho drží Dillí proti anglické obléhací armádě, vydala ovšem své přirozené důsledky. Vzpoura se rozšířila až k samým branám Kalkaty padesát bengálských pluků přestalo existovat, sama bengálská armáda se stala přeludem minulosti a Evropané, rozptýlení na obrovském území a blokovaní na izolovaných místech, byli buď od vzbouřenců pobiti, nebo se pokusili o beznadějný odpor. Přímo v Kalkatě, kde bylo odhaleno spiknutí, které prý mělo do nejmenších podrobností vypracovaný plán přepadení a obsazení vládních budov, vytvořili křesťanští obyvatelé dobrovolnickou gardu a tamní domorodé jednotky byly rozpuštěny. Pokus o odzbrojení domorodého pluku v Banárasu narazil na odpor oddílu sikhů[224] a třináctého pluku nepravidelného jezdectva. Tento fakt je velmi důležitý, neboť ukazuje, že sikhové stejně jako muslimové byli zajedno s bráhmany a že se tak rychle vytvářela všeobecná jednota různých skupin obyvatelstva proti britskému panství. Angličané pevně věřili, že sipáhíjská armáda tvoří základ jejich síly v Indii. A nyní najednou jsou dokonale přesvědčeni, že právě tato armáda je pro ně jediným nebezpečím. Ještě v poslední rozpravě o Indii prohlašoval pan Vernon Smith, předseda Kontrolního úřadu, že „nelze dost zdůrazňovat skutečnost, že domorodá knížata nemají s povstáním nic společného“. Dva dny nato byl týž Vernon Smith nucen uveřejnit zprávu obsahující tento zlověstný odstavec:
„Dne 14. června byl exkrál Avadhu vsazen do pevnosti Fort William, neboť byl podle zachycených dokumentů zapleten do spiknutí. Jeho stoupenci byli odzbrojeni.“
Postupně budou vycházet na světlo další fakta, která přesvědčí i samého Johna Bulla, že to, co považuje za vojenskou vzpouru, je ve skutečnosti národní povstání.
Anglický tisk se tváří, jako by jej velice upokojovalo přesvědčení, že se povstání ještě nerozšířilo za hranice bengálského presidentství a že nelze ani dost málo pochybovat o věrnosti bombajské a madráské armády. Ale tento optimistický pohled na situaci si nějak podivně odporuje s faktem, který přinesla poslední pošta, že se vzbouřilo nizámovo[a] jezdectvo v Aurangábádu. Protože Aurangábád je hlavním městem okresu stejného jména, který patří k bombajskému presidentství, plyne z toho, že poslední pošta přinesla vlastně zprávu o začínajícím povstání v bombajské armádě. Tvrdí se ovšem, že generál Woodburn aurangábádskou vzpouru okamžitě potlačil. Neříkalo se však i o mératské vzpouře, že byla okamžitě potlačena? A cožpak vzpoura v Lakhnaú, když ji sir H. Lawrence zlomil, nepropukla za čtrnáct dní znovu v hrozivém rozsahu? Neměli bychom si připomenout, že hned první zprávu o vzpouře v indické armádě doprovázelo oznámení, že byl obnoven pořádek? Třebaže se jádro bombajské a madráské armády skládá z příslušníků nižších kast, přece jen je v každém pluku i několik set rádžpútů, což plně postačuje, aby se vytvořil spojovací článek s povstalci v bengálské armádě, kteří patří k vyšší kastě. O Paňdžábu se prohlašuje, že je tam klid, ale současně se dovídáme, že „13. června se konaly ve Firózpuru popravy podle stanného práva“ a Vaughanův oddíl — pátý paňdžábský pěší pluk — byl pochválen, že „si skvěle počínal při pronásledování 55. domorodého pěšího pluku“. Je třeba doznat, že to je velmi podivný druh „klidu“.
Napsal K. Marx 31. července 1857
Otištěno v „New-York Daily Tribune“,
čis. 5091 ze 14. srpna 1857Podle textu novin
Přeloženo z angličtiny
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — panovník knížectví Haidarábád. (Pozn. red.)
222 Název článkuje uveden podle Marxova zápisníku z roku 1857.
223 Kontrolní úřad pro Indii byl zřízen zákonem „O nejlepší správě Východoindické společnosti a britských držav v Indii“ z roku 1784. Kontrolní úřad tvořilo šest osob, které jmenoval král z členů tajné rady. Předseda Kontrolního úřadu byl členem kabinetu a ve skutečnosti byl ministrem pro Indii a jejím nejvyšším vládcem. Rozhodnutí Kontrolního úřadu, který byl v Londýně, sděloval do Indie tajný výbor, skládající se ze tří ředitelů Východoindické společnosti. Zákonem z roku 1784 byl tak vytvořen systém dvojí správy Indie — na jedné straně Kontrolní úřad (anglická vláda), na druhé straně ředitelská rada (společnost). Kontrolní úřad byl zrušen roku 1858.
224 Sikhově — viz poznámku [117].