Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Rytíř šlechetného vědomí[365]
Hrdina malé války (viz Decker, „Teorie malé války“[366]) nemusí být muž šlechetný, musí však mít alespoň šlechetné vědomí. Podle Hegela šlechetné vědomí nevyhnutelně přechází v podlé.[367] Tuto přeměnu znázorním na výrocích pana Willicha — Petra Poustevníka a Valtra z Nemanic v jedné osobě. Omezím se na cavaliere della ventura[a], a cavalieri del dente[b], kteří stojí za ním, ponechám jejich osudu.
Aby od samého začátku zdůraznil, že šlechetné vědomí vyjadřuje pravdu „Ve vyšším smyslu“ prostřednictvím lží „v obyčejném smyslu“, zahajuje pan Willich svou odpověď na má „Odhalení“[368] těmito slovy:
„Dr. Karel Marx uveřejnil v ‚Neu-England-Zeitung‘[369] a v ‚Criminal-Zeitung‘ zprávu o kolínském procesu proti komunistům.“
V „Criminal-Zeitung“ jsem zprávu o kolínském procesu proti komunistům nikdy neuveřejnil. Je známo, že jsem v „Neu-England-Zeitung“ uveřejnil „Odhalení“ a že pan Willich dal redakci „Criminal-Zeitung“ k dispozici Hirschova přiznání.[c]
Na str. 11 „Odhalení“ se praví: „Z výčtu dokumentů odcizených Willichově a Schapperově straně a z dat těchto dokumentů vyplývá, že si to tato strana, ač byla Reuterovým vloupáním varována, dovedla i potom zařídit tak, aby se jí kradly dokumenty a posílaly se pruské policii.“ Na straně 64 se tato poznámka stručně opakuje.[370]
„Pan Marx,“ odpovídá pan Willich, „ví velmi dobře, že tyto dokumenty byly většinou podvrženy a zčásti vymyšleny.“
Většinou podvrženy, to znamená, že ne všechny byly podvrženy. Zčásti vymyšleny — to znamená, že ne všechny byly vymyšleny. Pan Willich tedy doznává, že po Reuterově vloupání, stejně jako před ním, se dokumenty náležející jeho frakci nějak dostávaly do rukou policie. A to já právě tvrdím.
Šlechetnost pana Willicha spočívá tedy v tom, že za správnými fakty hledá chybné vědomí. „Pan Marx ví.“ Odkud ví pan Willich, co ví pan Marx? O některých ze zmíněných dokumentů vím, že jsou pravé. Ale ani o jednom z nich nevím, že by se za soudního procesu prokázalo, že je podvržený nebo vymyšlený. Měl bych však vědět „víc“, neboť „jakýsi Blum z nejbližšího Willichova okolí“‘byl prý „Marxovým informátorem“. Blum tedy rozkvétal[d] v nejbližším okolí Willichově. Tím víc se vyhýbal mně. O Blumovi, s nímž jsem nikdy nemluvil ani „durch die Blume“[e], vím jen tolik, že prý je rodem Rus a povoláním vyučený švec, že také figuruje jako Morrison, že i on přísahá na Willichovy morrisonovské pilulky a že nyní je pravděpodobně v Austrálii.[371] O činnosti willichovských a kinkelovských misionářů jsem byl informován v Magdeburku, nikoli v Londýně. Šlechetné vědomí si tedy rozhodně mohlo ušetřit tak bolestnou operaci, jako je veřejné ostouzení jednoho z vlastních duchovních synů, a to na základě pouhého podezření.
Nejprve mi lživost šlechetného vědomí přičarovala vymyšleného informátora; pak mi odčarovala skutečný dopis. Cituje však: Strana 69 „Odhalení“, poznámka A „z údajného Beckerova dopisu“[372].
Pan Willich je příliš šlechetný, než aby připustil, že „člověk tak oduševnělý a charakterní“, jako je Becker, by mohl zneuznat oduševnělost a charakternost takového člověka, jako je Willich. Proměňuje proto Beckerův dopis ve falzifikát a mne ve falzifikátora. Samozřejmě ze šlechetnosti. Ale vymyšlený dopis je stále ještě v držení advokáta Schneidera II. Zaslal jsem jej obhajobě do Kolína v době procesu, protože vyvrací jakoukoli Beckerovu účast na Willichových bláznivých kouscích. Nejenže tento dopis psal Becker, ale kolínská i londýnská poštovní razítka potvrzují datum odeslání a příjmu.
„Předtím mi“ (Willichovi) „však paní Kinkelová napsala podrobný dopis vysvětlující všechny okolnosti; Becker v Kolíně se nabídl, že jej odešle. Oznámil jí, že dopis byl odeslán — ale já jsem ho nikdy nespatřil. Skryl jej pan Marx, Becker anebo pošta?“
Pošta nikoli, dokazuje Willich. Snad Becker? Dokud byl na svobodě, Willicha ani nenapadlo, aby se ho na to zeptal. Tedy „pan Marx“. Pan Willich se svou obvyklou potměšilostí tedy dokazuje, že uveřejňuji dopisy, které Becker nenapsal, a skrývám dopisy, které mi svěřil k odeslání. Na neštěstí byl ale pan Becker tak laskav, že mě nikdy neobtěžoval úkolem doručovat listy, ať už paní Johance či panu Johanu Gottfriedovi[f]. Ani správa vězení, ani černý kabinet[373] by byly nic nenamítaly, kdyby se byli Beckera zeptali na tak nevinnou záležitost. Pan Willich se zaplétá do sítě špinavých nařčení jen v nejčistším úmyslu rozněcovat ctnost a ukázat, že spřízněnost duší mezi dobrými, mezi Kinkely a Willichy, zvítězí nad pokusy zlých rozsévat nesváry.
„...vztahy mezi stranami uvnitř proletariátu, mezi stranou Marxovou a stranou Willichovou a Schapperovou podle označení pana Marxe a nikoli mého.“
Šlechetné vědomí musí dokazovat vlastní skromnost cizím vychloubačstvím. Proto zaměňuje „označení kolínského obžalovacího spisu“ (viz strana 6 „Odhalení“[374]) za „označení pana Marxe“. Z téže skromnosti zaměňuje vztahy mezi stranami uvnitř jisté tajné německé společnosti[375], o níž mluví (viz 1. c.[g]), za „vztah mezi stranami uvnitř proletariátu“.
„Když Techow na podzim roku 1850 přijel do Londýna, dal si Marx od Dronka napsat, že prý se Techow o mně vyjádřil krajně opovržlivě; dopis byl přečten. Techow přijel, pohovořili jsme si otevřeně jako muž s mužem a ukázalo se, že tvrzení v dopise byla vylhaná!!“
Když přijel Techow do Londýna, dal jsem si od Dronka napsat, dopis jsem dostal, přečetl jsem jej a potom přijel Techow. Chybná consecutio temporum[h] svědčí o rozpacích šlechetného vědomí, které se pokouší vytvořit příčinnou souvislost mezi mnou, Dronkovým dopisem a Techowovým příjezdem. Inkriminované místo v Dronkově dopise, který byl ostatně adresován Engelsovi, a ne mně, zní doslova takto:
„Dnes se mi podařilo poněkud zviklat Techowův názor, třebaže jsem se přitom dostal s ním a se Schilym“ — Schily je nyní v Londýně — „do prudkého sporu a Techow neustále prohlašoval, že útoky na Sigela jsou osobním vrtochem Willichovým, o němž ostatně tvrdí, že nemá ani za mák vojenského talentu.“
Dronke tedy nemluví o krajně opovržlivých Techowových výrocích vůbec, nýbrž o jeho krajně opovržlivých výrocích o vojenském talentu pana Willicha. Jestliže tedy Techow označuje něco za vymyšlené, pak to nebyla Dronkova sdělení v dopise, nýbrž sdělení šlechetného vědomí o Dronkových sděleních. Techow nezměnil v Londýně svůj názor vyjádřený ve Švýcarsku o Willichově vojenském talentu, i když snad změnil jiné názory na tohoto falešného asketu. Měl jsem tedy s Dronkovým dopisem a Techowovým příjezdem společného jen tolik, že jsem Dronkův dopis přečetl, neboť jsem jako předseda ústředního výboru musel číst všechny dopisy. Tak jsem mezi jiným přečetl dopis od Karla Bruhna, v němž si z Willichova vojenského talentu tropil šašky i on. Pan Willich byl tehdy přesvědčen, že jsem dal napsat i Bruhnův dopis. Protože však Bruhn, na rozdíl od Techowa, neodcestoval do Austrálie, nevychází pan Willich z opatrnosti na veřejnost s „touto ukázkou mé taktiky“. Tak jsem musel přečísti Rothackerův dopis; napsal vněm mj.:
„Jsem ochoten se připojit ke každé jiné obci — ale k této“ (to jest k Willichově) „se nehodlám připojit nikdy.“
Dále popisuje, jak se prostou opozicí proti Willichovým názorům o „nápadném vyzbrojování Pruska“ dostal do situace, že jeden z Willichových trabantů
„žádal jeho okamžité vyloučeni ze Svazu a jiný požadoval vytvoření komise, která by vyšetřila, jak se tenhle Rothacker dostal do Svazu, to že je podezřelé.“
Pan Willich byl přesvědčen, že jsem dal napsat i tento Rothackerův dopis. Protože ale Rothacker nekope zlato u Melbournu, nýbrž vydává noviny v Cincinnati, považoval pan Willich za vhodné připravit svět také o tuto další „ukázku mé taktiky“.
Odpovídá povaze šlechetného vědomí, že musí všude prožívat radost ze sebe a docházet všeobecného uznání. Jestliže tedy narazí na nesouhlas s příznivým názorem o vlastní osobě, jestliže mu Techow upírá vojenský talent nebo Rothacker politické schopnosti nebo jestliže jej Becker přímo označí za „hlupáka“, pak je třeba tyto nepřirozené skutečnosti pragmaticky objasnit taktickými rozpory mezi Ahrimanem-Marxem a Engelsem a Ormuzdem-Willichem, a šlechetnost se proto zabývá podlým počínáním vymýšlet, vynalézat, vylhávat taje této údajné taktiky. Vidíme, říká Hegel, jak se toto vědomí, místo aby se zabývalo tím nejvyšším, zabývá tím nejnižším, to jest samo sebou.
„Toto,“ volá pan Willich vítězoslavně, „je několik ukázek taktiky pana Marxe.“
„První rozpor mezi Marxem, Engelsem a mnou se projevil, když nás muži revoluce přítomní v Londýně, kteří dříve působili ve větším či menším měřítku, pozvali na shromáždění. Chtěl jsem pozvání přijmout; požadoval jsem však, aby bylo zachováno postavení naší strany i její organizace, aby však éclat[i] vnitřních rozepří mezi emigrací se zbytečně nerozšiřoval navenek. Byl jsem přehlasován, pozvání bylo odmítnuto a od toho dne se v londýnské emigraci datují nechutné rozpory, jejichž následky trvají dodnes, třebaže nyní ztratily pro veřejné mínění jakýkoli význam.“
Willich, jehož talent pro válečné umění má „mnoho stránek“, považuje i v míru za své poslání procházet mnoha stranami a odpovídá zcela pravdě, že se svými šlechetnými koaličními sklony zůstal v menšině. Toto doznání je tím naivnější, že později se pan Willich snažil rozšiřovat názor, že nás emigrace vyloučila ze své cechovní organizace. Zde však doznává, že jsme tento emigrantský cech vyloučili my. Potud skutečnosti. A nyní jejich překrucování. Šlechetné vědomí potřebuje dokázat, že jen Ahriman mu zabránil v ušlechtilém díle ostříhat emigraci přede všemi pohromami, které ji stihly. Proto se musí znovu uchýlit ke lžím, k evangelickému překrucování světských skutečností. (Viz Bruno Bauer, „Synoptikové“[376].) Ahriman-Marx a Engels prohlásili, že vystupují z Dělnického spolku na Great-Windmill Street a že se rozcházejí s Willichem, na zasedání ústředního výboru 15. září 1850[377]. Od toho dne se stranili všech veřejných organizací, demonstrací a manifestací. Tedy od 15. září 1850. Dne 14. července 1851 byli „význační činitelé všech frakcí“ pozváni k občanu Ficklerovi, 20. července 1851 byl založen „Agitační spolek“ a 27. července 1851 „Německý emigrantský klub“. Od tohoto dne, kdy se splnila tajná přání šlechetného vědomí, pokračují nechutné rozpory a v „londýnské emigraci“ nastala velká žabomyší vojna[378], vedená na obou stranách oceánu mezi „emigrací“ a „agitací“.
Kdo propůjčí mi hlas, kdo slova dá mi,
bych slavně ty a věrně líčil děje!
Čin pyšnější se nestal dosud pod hvězdami,
dnů větších nezná svět, ni slunce nezřelo je.
Z těch bitev minulých se každá růží zdá mi,
či fialkou, však tato — hlas se strachem chvěje.
Snad země nikdy nenesla kol hlavy
tak skvělý vlnek chrabrosti a slávy.
(Podle Boiarda, Orlando inamorato, canto 27[j]).„Význam těchto nechutných rozporů“ se neprojevoval nikdy ve „veřejném mínění“, nýbrž pouze ve vlastním mínění žabomyšařů. Ale „následky trvají dodnes“. I páně Willichova přítomnost v Americe je jedním z následků. Peníze, které putovaly z Ameriky do Evropy ve formě půjčky,[379] se vrátily ve formě pana Willicha z Evropy do Ameriky. Jedním z jeho tamních prvních úkolů bylo zřídit tajný výbor v ...‚ aby svatý grál[380] — demokratické zlato — byl uchován pro Gottfrieda Bouillonského a Petra Poustevníka, aby se ho nezmocnili Arnold Winkelried Ruge[381] a Melanchthon Ronge.
Třebaže „šlechetní“ byli ponecháni sami sobě a podle výroku Eduarda Meyena se sjednotili všichni „až po Buchera“, pokračoval rozkladný proces nejen v hlavním voji, nýbrž i uvnitř jednotlivých táborů tak rychle, že z Agitačního spolku brzy zůstalo jen neúplné sedmihvězdí a Emigrantský klub, přestože ho pojilo šlechetné vědomí, se scvrkl na trojici Willich, Kinkel a hostinský Schärttner. I trojjediné regentství nad půjčkou — tak přitažlivé bylo šlechetné vědomí — se rozpadlo na něco, co nelze ani nazvat dvojvládím, totiž Kinkel—Willich. Pan Reichenbach si příliš zakládal na své pověsti, než aby v takovémto spolku zůstával dlouho třetím. Měl příležitost prakticky poznat „osobní charakter“ šlechetného vědomí.
K ukázkám „Marxovy taktiky“, které uvádí šlechetné vědomí, patří též jeho zážitky ze styků s Engelsem. Ocituji tu přímo jeden Engelsův dopis:
„Manchester 23. listopadu 1853. V románu, který pan August Willich uveřejnil v ‚New-Yorker Criminal-Zeitung‘ (v číslech z 28. října a 4. listopadu), aby se ospravedlnil, mám tu čest figurovat i já. Považuji za nutné vyslovit se několika slovy o záležitostech, které se mne týkají.
Že přítel Willich, který si plete čirou nečinnost s čistou činností, a zabývá se proto výhradně přítelem Willichem, má výtečnou paměť na všechno, co se týká jeho osoby, že si vede jakýsi rejstřík o všem, co bylo o něm řečeno třeba jen u sklenice piva, to už dávno není žádné tajemství pro ty, s nimiž se ráčil stýkat. Přítel Willich dovedl však vždy své paměti a svého rejstříku velmi dobře užívat. Každé sebemenší zkreslení, každý bezděčný výrok mu poskytovaly příležitost, aby se pokaždé, když na tyto nicotnosti znovu přišla řeč, stal hrdinou dramatické události, ústřední postavou živého obrazu. Ve všech podrobnostech i v celé koncepci Willichova románu je předmětem bojů vždy bezúhonný, a proto napadaný Willich. V každé jednotlivé epizodě nacházíme nakonec udatného Willicha pronášejícího projev a jeho nekalé protivníky zdrceny, zlomeny, podupány, ochromeny vědomím vlastní nicotnosti. Et cependant on vous connaît, o chevaliers sans peur et sans reproche![k]
Ve Willichově románu je tedy období útrap, za něhož náš šlechetný muž tolik vytrpěl od Marxe, Engelse a jiných neznabohů, zároveň obdobím vítězství; vždy zvítězí nad svými protivníky, a každé nové vítězství je skvělejší než všechna dřívější. Přítel Willich se jednak líčí jako trpící Kristus, jenž na sebe vzal hříchy Marxovy, Engelsovy a ostatních, jednak ale i jako Kristus, který přišel soudit živé i mrtvé. Bylo vyhrazeno příteli Willichovi, aby v jedné osobě současně spojoval dvě tak protikladné role. Kdo dokáže zároveň představovat obě tato období, tomu je opravdu třeba věřit.
Nás, kteří známe nazpaměť samolibé fantazie, jimiž si starý mládenec vyplňuje bezesné noci, nás překvapuje jen to, že všechny ty idiosynkrazie se stále ještě vynořují v téže nezměněné formě jako v roce 1850. A nyní k některým podrobnostem.
Přítel Willich, který z pana Stiebera a spol. udělal agenty jakési německé ‚ústřední svazové policie‘, jež neexistuje už od dávných dob pronásledování ‚demagogů‘[382], a který vypráví spoustu dalších, právě tak podivuhodných ‚fakt‘, tvrdí také se svou obvyklou přesností, že jsem napsal ‚brožuru‘ o bádenské kampani z roku 1849. Přítel Willich, který s příkladnou důkladností prostudoval tu část mé práce, kde je řeč o něm, ví velmi dobře, že jsem žádnou takovou ‚brožuru‘ nikdy nevydal. Napsal jsem jen řadu článků o kampani za říšskou ústavu do časopisu ‚Neue Rheinische Zeitung, Hamburg und New York 1850‘, a tam jsem vylíčil své zkušenosti z falcko-bádenské kampaně.[383] V tomto článku figuruje přirozeně i přítel Willich, a jak říká, mluví se tam o něm ‚s velkým uznáním‘, přitom jej však článek dostává do konfliktu s jeho obvyklou skromností, neboť prý z něho dělá současně ‚soupeře tak četných jiných velkých státníků, diktátorů a vojevůdců‘.
V čem spočívalo moje velké ‚uznání‘, které nyní tak blaží šlechetné srdce Willichovo? V tom, že jsem ‚uznal‘, že se pan Willich podle okolností docela dobře hodí za velitele praporu; za dvacet let, kdy sloužil jako pruský poručík, získal totiž potřebné vědomosti, nebyl rovněž docela bez talentu pro malou a zejména partyzánskou válku, a měl konečně tu výhodu, že jako velitel dobrovolnického sboru o 600 až 700 mužích[384] byl zcela namístě, zatímco většina vyšších důstojníků v tehdejším tažení byla vybírána z osob, které neměly buď vůbec žádné vojenské vzdělání nebo zcela nedostatečné pro svou funkci. Jestliže jsem řekl, že pan Willich uměl vést 700 mužů lépe než leckterý student, důstojník, učitel nebo švec, je to nepochybně ‚velké uznání‘ pro pruského poručíka, který měl dvacet let času na přípravu! Dans le royaume des aveugles le borgene est roi.[l] A že měl ve své podřadné funkci méně odpovědnosti a mohl se tedy dopustit méně chyb než ‚jeho konkurenti‘, velitelé divizí a vrchní velitelé, to se rozumí samo sebou. Kdo ví, zda Sigel, který nebyl namístě jako ‚vrchní velitel‘, by nebyl něco dokázal jako velitel praporu?
A nyní k oné trpké obžalobě skromného Willicha — který byl mezitím, pravděpodobně za odsloužená léta, některými americkými časopisy povýšen na ‚generála‘, patrně mou vinou — že moje uznání jej vydalo nebezpečí, že se stane generálem in partibus[m] a nejen generálem, nýbrž vojevůdcem, státníkem, ba — diktátorem! Přítel Willich měl nepochybně prapodivné představy o skvělých odměnách, jež má komunistická strana in petto[n] pro obstojné velitele praporu a dobrovolnických jednotek, kteří se k ní přidají.
V uvedeném článku jsem psal o Willichovi jen jako o vojákovi, protože jen to mohlo veřejnost na něm zajímat; ‚státníkem‘ se totiž stal až později. Kdybych byl jednal se zlomyslností, o níž se domnívá, že posedla mne i mé přátele, kdybych byl měl zájem na tom, líčit jeho osobní charakter, byl bych mohl vyprávět docela jiné historky! Kdybych se byl omezil jen na veselé příhody, což bych byl mohl vynechat vyprávění o jabloni, pod níž se svými Besanonskými slavnostně přísahal, že tu raději zemrou s písní na rtech, než by znovu opustili německou půdu. Jak bych mohl pomlčet o komedii na hranicích, kdy přítel Willich předstíral, že teď přísahu splní, kdy ke mně přišlo několik naivků a docela vážně mě žádali, abych statečného Willicha od jeho záměrů odradil; kdy konečně Willich shromáždil svůj sbor a zeptal se ho, zda nechce raději zemřít na německé půdě než odejít do vyhnanství, kdy po dlouhém všeobecném mlčení jeden z Besanonských, jemuž smrt nebyla ničím, zvolal: ‚Zůstat!‘, načež celá společnost k všeobecné spokojenosti přešla se svými zbraněmi i zavazadly do Švýcarska. Jak zajímavá by byla i pozdější příhoda se zavazadly, kterou by nebylo naškodu si připomenout dnes, kdy Willich sám vyzývá půl světa, aby se vyslovil o jeho ‚charakteru‘. Kdo ostatně chce poznat další podrobnosti o tomto dobrodružství a o všech jiných, může se klidně obrátit na kteréhokoli z jeho tří set Sparťanů, kteří tehdy marně hledali své Thermopyly[385]. Byli vždy ochotni vyprávět za zády tohoto charakteru ty největší skandály. Svědků mám spoustu.
O historii s mou ‚odvahou‘ neřeknu ani slovo. Tehdy v Bádensku jsem ke svému překvapení shledal, že odvaha je jedna z nejběžnějších vlastností, která nestojí ani za řeč; že ale pouhá odvaha nemá o nic větší cenu než pouhá dobrá vůle, a proto se velmi často stává, že každý jednotlivec je pravý hrdina, a přesto vezme celý prapor jako jeden muž do zaječích. Příkladem toho by mohla být výprava Willichova sboru do Karlsdorfu, která je zevrubně popsána v mém vyprávění o kampani za říšskou ústavu.[386]
Při této příležitosti, to jest na Silvestra v roce 1850, mi prý Wilhch, jak tvrdí, udělil drtivé morální ponaučení. Protože nemám ve zvyku pořizovat si záznamy o tom, jak přecházím z jednoho roku do druhého, nemohu za toto datum ručit. Nikdy mi však neudělal kázání v takové formě, v jaké je nyní otiskuje.
Willich tvrdí, že prý jsem se v emigrantském výboru[387] spolu s několika dalšími choval ‚nedůstojně‘ vůči slavnému člověku. Shocking![o] Kde však tehdy zůstaly jeho drtivé mravní argumenty, když Willich, postrach neznabohů, byl najednou bezmocný před pouhým ‚nedůstojným chováním‘? Nikdo snad nebude žádat, abych se vážně zabýval takovými hloupostmi.
Na schůzi ústředního výboru, kde se Schramm a Willich vyzvali na souboj[388], jsem se prý dopustil toho zločinu, že jsem krátce před touto příhodou ‚opustil‘ se Schrammem ‚místnost‘, a celou věc jsem tedy připravil.
Dříve to byl Marx, který prý Schramma ‚poštval‘, teď jsem to pro změnu zase já. Souboj mezi starým pruským poručíkem, vycvičeným ve střelbě z pistole, a obchodníkem, který snad v životě neměl pistoli v ruce, to by bylo jistě skvělé opatření, jak ‚odstranit‘ poručíka. Přesto vypravuje přítel Willich všude, ústně i písemně, že jsme jej chtěli dát zastřelit.
Je ovšem možné — nedělám si záznamy o tom, kdy mě jisté potřeby nutí opustit místnost —‚ že jsem odešel z místnosti se Schrammem, není to však pravděpodobné, neboť jak jsem zjistil ze zápisu z tehdejší schůze ústředního výboru, který je u mne uschován, zapisoval jsem toho večera střídavě právě já se Schrammem. Schramm byl prostě rozzloben Willichovým vystupováním a k největšímu překvapení nás všech jej vyzval na souboj. Několik minut předtím neměl ani sám Schramm tušení, že se něco takového stane. Nikdy nebylo spontánnějšího činu. Willich ovšem tvrdí, že prý řekl: ‚Schramme, odejdi z místnosti!‘ Ve skutečnosti vyzýval však Willich ústřední výbor, aby Schramma z místnosti vykázal. Ústřední výbor jeho požadavku nevyhověl, a Schramm odešel teprve na osobní domluvu Marxovu, který chtěl zabránit dalšímu skandálu. Na mé straně je zápis, na straně pana Willicha jeho osobní charakter.
Bedřich Engels.“
Pan Willich dále vypráví, jak referoval o „nedůstojném chování“ emigrantského výboru v Dělnickém spolku a jak podal na základě toho návrh.
Když rozhořčení proti Marxovi a jeho klice dosáhlo vrcholu,“ prohlašuje šlechetné vědomí, „hlasoval jsem pro to, aby věc byla projednána v ústředním výboru. To se stalo.“
Co se stalo? Willich hlasoval, nebo ústřední výbor věc projednával? Jaká velkomyslnost! Velitelským hlasem zachraňuje své nepřátele před vrcholným rozhořčením lidu. Pan Willich zapomíná, že ústřední výbor je tajným orgánem tajné společnosti, kdežto Dělnický spolek byl veřejnou, obecně přístupnou společností. Zapomíná, že proto se nemohlo v Dělnickém spolku hlasovat, zda má být záležitost projednána v ústředním výboru, a že tedy samaritánská scéna, kde figuruje jako hrdina, se nemohla odehrát. Přítel Schapper mu snad pomůže osvěžit paměť.
Z veřejného Dělnického spolku nás pan Willich vede do tajného ústředního výboru a z ústředního výboru do Antverp k souboji, ke svému souboji se Schrammem:
„Schramm přijel do Ostende v doprovodu bývalého ruského důstojníka, který za maďarské revoluce, jak tvrdil, přešel k Maďarům; po souboji důstojník zmizel beze stopy.“
Tento „bývalý ruský důstojník“ nebyl nikdo jiný než Heinrich Ludwig Miskowsky.
„This is,“ praví se v osvědčení bývalého ruského důstojníka, „this is to testify, that the bearer Henri Lewis Miskowsky, a Polish gentleman, has served during the late Hungarin war 1848—1849 as officer in the 46th. bataillon of the Hungarian Honveds, and that he behaved as such praiseworthy and gallantly.
London, Nov. 12. 1853 L. Kossuth, late governor of Hungary.“[p]
Prolhané šlechetné vědomí! Avšak účel je šlechetný. Protiklad mezi dobrým a zlým musí být předveden ve výrazném kontrastu jako živý obraz. Jak malebná skupina! Na jedné straně náš šlechetný muž, obklopen
„Techowem (nyní v Austrálii), Vidilem, francouzským husarským rytmistrem, který byl tehdy v exilu a dnes je v zajetí v Alžírsku, a Barthélemym, který je z francouzských novin znám jako rozhodný revolucionář.“
Zkrátka, Willich osobně, obklopen výkvětem dvou revolucí na straně jedné. Na druhé straně Schramm, tento výlupek neřesti, odkázaný pouze na „bývalého ruského důstojníka“, který se zúčastnil maďarské revoluce nikoli skutečně, nýbrž pouze „jak tvrdí“, a který dokonce po souboji „beze stopy zmizel“; byl to asi sám ďábel. Následuje umělecké líčení, jak se ctnost ubytovala v „prvním hotelu“ v Ostende, kde se ubytoval i „jistý pruský princ“, kdežto výlupek neřesti s ruským důstojníkem „bydlel v soukromém bytě“. Jestliže ostatně ruský důstojník „po souboji zmizel“, nezmizel asi docela, neboť podle dalšího vyprávění pana Willicha, „zůstal Schramm s ruským důstojníkem u potoka“. Ruský důstojník ani potom nezmizel z povrchu zemského, jak snad doufal náš šlechetný rytíř. Vyplývá to z následujícího prohlášení:
„Londýn 24. listopadu 1853.
V ‚Criminal-Zeitung‘ z 28. října byl otištěn článek pana Willicha, v němž mezi jiným popisuje souboj, který měl se Schrammem v Antverpách v roce 1850. S politováním konstatuji, že souboj není ve všech bodech vylíčen pravdivě. Píše se tam: Souboj byl dohodnut atd.; Schramm přišel v doprovodu bývalého ruského důstojníka atd. atd., ten... zmizel. To je nepravda. Nikdy jsem v Rusku nesloužil a stejně tak jako já mohli by všichni ostatní polští důstojníci v maďarském osvobozeneckém boji být označováni za ruské. Sloužil jsem v Uhrách od začátku války v roce 1848 až do úplného skončení u Világoše v roce 1849. Rovněž jsem nezmizel beze stopy. Když Schramm vykročil asi o půl kroku ze svého stanoviště, vystřelil na Willicha a chybil; pak vystřelil Willich ze svého stanoviště a nepatrně zranil Schramma na hlavě; zůstal jsem u Schramma, neboť jsme neměli lékaře (souboj připravoval pan Willich), ránu jsem mu vymyl a obvázal, neohlížeje se na to, že v naší blízkosti sedm lidí sváželo seno, přihlíželo souboji a mohli mi být nebezpeční. Willich se se svými společníky co nejrychleji vzdálil, my jsme však se Schrammem zůstali klidně na místě a dívali se, jak odcházejí. Brzy zmizeli z dohledu. Musím ještě poznamenat, že Willich se svými sekundanty byli již na místě souboje, když jsme my přišli, a vyměřili vzdálenost stanoviště tak, že si Willich vybral postavení ve stínu. Upozornil jsem na to Schramma, ale on řekl: ‚Nech to být.‘ Schramm se choval odvážně, neohroženě a zcela chladnokrevně. Že jsem byl nucen se zdržovat v Belgii, to bylo příslušným osobám známo. Do dalších podrobností tohoto souboje, provedeného velmi podivným způsobem, bych se nechtěl pouštět.
Heinrich Ludwig Miskowsky.“
Konstrukce šlechetného vědomí se zhroutila. Sotva přičarovalo ruského důstojníka, nechalo ho beze stopy zmizet. Místo něho se musím nutně jako Samiel objevit na bojišti já, i když v nehmotné podobě.
„Příštího dne ráno“ (po příjezdu pana Willicha do Ostende) „ukázal nám tento muž“ (jeden francouzský známý) „bruselský list ‚Précurseur‘, v němž byl uveřejněn dopis od soukromníka s tímto oznámením: ‚Do Brightonu přibylo mnoho německých emigrantů. Dostali jsme odtamtud tuto písemnou zprávu: Ledru-Rollin a francouzští uprchlíci z Londýna uspořádají v těchto dnech v Ostende kongres s belgickými demokraty.‘ Kdo si může osobovat čest, že na tuto myšlenku přišel? Od Francouze nebyla, k tomu byla příliš à propos[q]. Tato čest náleží panu Marxovi, nebo i když to snad zařídil některý z jeho přátel — myšlenky se rodí v hlavě, a ne v ruce.“
„Francouzský známý“ ukázal panu Willichovi a spol. bruselský list „Précurseur“. Ukazuje jim něco, co neexistuje. Existuje ovšem antverpský „Précurseur“[389]. Jednou z hlavních funkcí šlechetného vědomí je soustavné falšování a překrucování v oblasti topografie a chronologie. Jeho ideální výplody mohou existovat jen v ideálním čase a ideálním prostoru.
Aby dokázal, že tato myšlenka — totiž článek v bruselském „Précurseuru“ — „byla od“ Marxe, ujišťuje pan Willich, že „od Francouze nebyla“. Tato idea tedy nebyla! „Zato byla příliš à propos.“ Mondieu[r], myšlenka, kterou i pan Willich dovede charakterizovat jen francouzsky, prý nebyla od Francouze? Ale jak se sem vůbec dostal nějaký Francouz, milé šlechetné vědomí? Co má Francouz co dělat s Willichem a Schrammem, s bývalým ruským důstojníkem a s bruselským „Précurseurem“?
Tlampač myšlenek šlechetného vědomí se předčasně rozezvučel a prozradil, že považuje za à propos odstranit jeden z potřebných spojovacích článků. Zařaďme tedy tento článek opět na své místo.
Dříve než vyzval Schramm na souboj pana Willicha, dohodl se Francouz Barthélemy na souboji s Francouzem Songeonem a určili, že se bude konat v Belgii. Barthélemy požádal Willicha a Vidila, aby byli jeho sekundanty. Songeon odcestoval do Belgie. Mezitím došlo k incidentu se Schrammem. Oba souboje se tedy měly konat téhož dne. Songeon se nedostavil. Barthélemy po návratu do Londýna veřejně prohlásil: „K článku v antverpském ‚Précurseuru‘ dal podnět Songeon.“
Šlechetné vědomí dlouho kolísalo, než přeneslo Barthélemyho myšlenku na sebe a Songeonovu na mne. Původně, jak vyprávěl po návratu do Londýna mně a Engelsovi sám Techow, bylo šlechetné vědomí pevně přesvědčeno, že je chci Schrammovým prostřednictvím sprovodit ze světa, a tuto myšlenku rozhlásilo písemně do všech světadílů. Avšak po zralejší úvaze přišlo na to, že by tak ďábelskému taktikovi nemohlo přijít na mysl odstranit pana Willicha soubojem se Schrammem. Proto se chopilo myšlenky, „která nebyla od Francouze“.
Teze: „Tato čest patří plně panu Marxovi.“ Důkaz: „Neboť i když to (myšlenka není přirozeně pro morálního člověka rodu ženského, nýbrž je bezpohlavní) snad zařídil některý z jeho přátel (zařídit myšlenku) — myšlenky se rodí v hlavě, a ne v ruce. I když! Velké i když! Aby dokázal, že Marx „to“ vymyslel, předpokládá pan Willich, že jeden Marxův přítel „to“ zařídil či spíše snad zařídil. Quod erat demonstrandum.[s]
„Jestliže,“ praví šlechetné vědomí, „jestliže bylo dokázáno, že Szemere, Marxův přítel, zradil uherskou korunu rakouské vládě, bylo by to pádným důkazem atd.“
Pravda je však právě opačná. Ale to nepatří k věci. Kdyby se byl Szemere dopustil zrady, bylo by to pro pana Willicha „pádným“ důkazem, že článek pro bruselský „Précurseur“ zařídil Marx. I když však chybí premisa, je závěr přesto nepochybný, že totiž zradil-li Szemere korunu svatého Štěpána, zradil Marx svatého Štěpána samého.
Když ruský důstojník beze stopy zmizel, vynořil se znovu pan Willich, a to „v Dělnickém spolku v Londýně“, kde
„dělníci pana Marxe jednomyslně odsoudili“ a „příštího dne, po odchodu ze Spolku na plenárním zasedání londýnského kraje jej jednomyslně vyloučili ze Svazu“.
Avšak ještě předtím</p>
„Marx s většinou ústředního výboru se rozhodl přeložit jeho sídlo z Londýna“
a přes Schapperovy dobře míněné námitky vytvořit svůj vlastní kraj. Podle stanov tajné společnosti měla většina právo přeložit ústřední výbor do Kolína a prozatímně vyloučit celý Willichův kraj, který se naproti tomu nemohl usnášet o ústředním výboru. Je pozoruhodné, že šlechetné vědomí se svou zálibou pro malé dramatické scény, v nichž pan Willich hrává velkou rétorickou úlohu, nechává tentokrát katastrofu samu, scénu rozchodu, nevyužitou. Pokušení bylo veliké, existuje však bohužel suchý zápis a dokazuje, že vítězný Kristus po celé hodiny mlčky a rozpačitě naslouchal obžalobám zlosynů, pak najednou zmizel, přítele Schappera ponechal jeho osudu a znovu nalezl řeč teprve v „kruhu“ věřících. En passant,[t] zatímco pan W. se v Americe rozplývá chválou na nádherné vlastnosti „Dělnického spolku, který je s ním spjat úctou a důvěrou“, považoval i pan Schapper za nutné prozatím ze Spolku pana Willicha vystoupit.
Šlechetné vědomí se na chvíli povznáší ze sféry své oblíbené „taktiky“ k teorii. Prozatím jen naoko. Ve skutečnosti nadále poskytuje „ukázky taktiky pana Marxe“. Na stránce 8 „Odhalení“ čteme: „Schapperova a Willichova strana (pan Willich cituje: Willichova a Schapperova) si nikdy nedělala nároky na čest mít vlastní myšlenky. Přiznat je jí možno jen to, že si po svém vyložila cizí myšlenky.“[390] Aby veřejnosti dokázal, že má i své vlastní myšlenky, zveřejňuje pan W. jako svůj nový objev, a to jako vyvrácení Engelsových a mých názorů, „jaké instituce“ by „vytvořila“ maloburžoazie, kdyby se dostala k moci. V jednom z oběžníků redigovaných Engelsem a mnou,[391] který saská policie zabavila u Bürgerse, který byl však uveřejněn v nejčtenějších německých listech a tvořil základ kolínského obžalovacího spisu, je obsažena další úvaha o zbožných přáních německé maloburžoazie. Odtud byl vzat text Willichova kázání. Nechť čtenář porovná originál s kopií. Jak je humánní, jestliže ctnost opisuje od neřesti, i když „po svém“. Šlechetnější záměr je náhradou za pokažený styl.
Na straně 64 „Odhalení“ se praví, že Svaz komunistů si podle mého názoru „vytkl za cíl vytvořit nikoli vládní, nýbrž opoziční stranu budoucnosti“.[392] Pan Willich ve své šlechetnosti zašantročil jednu část výroku: „nikoli vládní“ a chytil se druhé části o opoziční straně budoucnosti. Když takto důmyslně roztrhl větu vejpůl, dokazuje na základě toho, že skutečná strana revoluce je vlastně stranou kariéristů.
Další „vlastní“ myšlenka, kterou pan Willich zplodil, záleží v tom, že praktický rozpor mezi šlechetným vědomím a jeho protivníky lze vyjádřit i teoreticky jako „rozdělení lidstva na dva druhy“, willichovce a antiwillichovce, druh šlechetný a druh nešlechetný. O druhu šlechetných se dovídáme, že jeho příslušníky lze poznat podle toho, „že si jeden druhého váží“. Výsadou šlechetného vědomí je způsobovat dlouhou chvíli, jakmile přestane vzbuzovat kratochvíli ukázkami taktiky.
Viděli jsme, jak šlechetné vědomí dokáže překrucovat nebo zkreslovat fakta, jak dovede směšné hypotézy vydávat za vážné teze. A tak chce ukázat na faktech, že všechno, co je v protikladu k němu, je nešlechetné, podlé. Viděli jsme, jak se proto celá jeho činnost omezuje na vyhledávání podlosti. Rubem této činnosti je, že faktická nedorozumění, která vznikají mezi ním a ostatním světem, i když je sebevíc kompromitují, přeměňuje v důkazy vlastní šlechetnosti. Čistémuje všechno čisté. A protivník, který si neuvědomuje ušlechtilost jeho činů, dokazuje tím, že je nečistý. Šlechetné vědomí se tedy nepotřebuje ospravedlňovat, stačí, když vyjadřuje morální pohoršení a údiv nad protivníky, kteří je k ospravedlňování nutí. Proto by mohla epizoda, v níž se pan Willich začal ospravedlňovat, zcela dobře odpadnout, jak se může přesvědčit každý, kdo porovná moje odhalení, Hirschova dobrovolná přiznání a odpověď pana Willicha. Ukáži proto jen na něko]ika příkladech, jak vypadají muži šlechetného vědomí.
Více než mými „Odhaleními“ byl pan Willich kompromitován Hirschovými dobrovolnými přiznáními, ačkoli ta byla zprvu určena k tomu, aby ho vychvalovala jako vykupitele vlastních nepřátel. Pan Willich se proto pečlivě vyhýbá jakémukoli rozboru Hirschových dobrovolných přiznání. Vyhýbá se i jakékoli zmínce o nich. Hirsch je notorickým nástrojem pruské policie proti straně, k níž náležím. Proti tomuto faktu staví pan Willich domněnku, že já jsem vlastně vedl Hirsche k tomu, aby rozbil Willichovu stranu.
„Velmi brzy zahájil“ (Hirsch) „s některými Marxovými stoupenci, zejména s jistým Lochnerem, intriky, aby Spolek rozbili. Proto byl sledován. Byl přistižen atd. Na můj návrh byl vyloučen; Lochner se ho zastal a byl rovněž vyloučen... Nyní začal Hirsch kout pikle proti O. Dietzovi... Intriky byly okamžitě znovu odhaleny.“
Že byl Hirsch na návrh pana Willicha jako špión vyloučen z Dělnického spolku v Great Windmill Street, o tom jsem sám referoval v „Odhaleních“, str. 67.[393] Toto vyloučení jsem nepovažoval za příliš závažné, protože jsem se dověděl, což nyní potvrzuje sám pan Willich, že k němu nedaly podnět dokázané skutečnosti, nýbrž podezření, že se Hirsch účastní spolu se mnou jakýchsi intrik. Že se Hirsch tohoto zločinu nedopustil, to jsem věděl. Pokud jde o Lochnera, ten požadoval důkazy Hirschovy viny. Pan Willich odpověděl, že není známo, čím se Hirsch živí. A čím se živí pan Willich? otázal se Lochner. Pro tento „nedůstojný“ výrok byl Lochner předvolán před „čestný soud“, a protože se nechtěl ze svého hříchu přes všechny duchovní domluvy kát, byl „vyloučen“. Když byl vyloučen Hirsch a po něm Lochner, začal Hirsch osnovat intriky
„nyní zejména proti O. Dietzovi s jakýmsi velmi podezřelým bývalým saským policejním agentem, který Dietze udal“.
Stechan, který uprchl z hannoverského vězení, přijel do Londýna, vstoupil do Willichova Dělnického spolku a udal O. Dietze. Stechan nebyl ani „podezřelý“, ani „bývalý saský policejní agent“. K udání Dietze jej přimělo to, že mu vyšetřující soudce ukázal v Hannoveru několik dopisů adresovaných Dietzovi, tajemníku Willichova výboru.[394] Přibližně ve stejnou dobu jako Stechan přijeli do Londýna Lochner a Eccarius II., který byl právě propuštěn z vězení v Hannoveru a vypovězen, dále Gimpel, na něhož byl vydán zatykač pro účast na šlesvicko-holštýnských událostech, a Hirsch, který byl v roce 1848 vězněn v Hamburku pro revoluční báseň a tvrdil, že je znovu pronásledován policií. Ti vytvořili spolu se Stechanem jakousi opozici a dopustili se hříchu proti Svatému duchu tím, že ve Spolku mluvili při veřejných diskusích proti věrouce pana Willicha. Všichni se podivili tomu, že Willich vyloučil Hirsche za to, že Stechan udal Dietze. Brzy všichni z Dělnického spolku vystoupili a vytvořili se Stechanem vlastní sdružení, které existovalo ještě nějakou dobu. Se mnou se dostali do styku teprve po vystoupení ze Spolku pana Willicha. Šlechetné vědomí se usvědčuje ze lži tím, že převrací časový sled a vynechává Stechana, který je velmi nutným, ale nepohodlným článkem.
Na stránce 66 „Odhalení“ říkám: „Krátce předtím, než začal proces před kolínskou porotou, poslali Willich s Kinkelem do Německa jako emisara jakéhosi krejčovského tovaryše[u] atd.“[395]
„Proč,“ volá rozhořčeně šlechetné vědomí, „proč pan Marx zdůrazňuje, že to byl krejčovský tovaryš?“
Já jsem naprosto „nezdůrazňoval“, že to byl krejčovský tovaryš, jako například šlechetný muž zdůrazňoval, že Pieper byl „domácím učitelem u Rothschilda“, třebaže Pieper kvůli kolínskému procesu proti komunistům své místo u Rothschilda ztratil a místo toho se stal členem redakce časopisu anglických chartistů[v]. Nazývám krejčovského tovaryše krejčovským tovaryšem. Proč? Protože jsem byl nucen zamlčet jeho jméno, a přece dokázat pánům Kinkelovi aWillichovi, že jsem přesně věděl, kdo byl jejich emisarem. Šlechetné vědomí mě proto obviňuje z velezrady na všech krejčovských tovaryších a snaží se získat jejich hlasy pindarskou ódou na jejich počest. Z ohledu na dobrou pověst krejčovských tovaryšů zamlčuje velkodušně, že Eccarius, jehož označuje za jednoho z vyloučených umíněnců, je krejčovským tovaryšem, což mu dosud naprosto nevadilo, aby se stal jedním z největších myslitelů německého proletariátu a aby si svými anglickými články v „Red Republican“, „Notes to the People“[396] a v „Peopleʼs Paper“ získal autoritu i mezi chartisty. Takto vyvrací pan Willich má odhalení o činnosti krejčovského tovaryše, kterého poslali on a Kinkel do Německa.
A nyní k Hentzovu případu. Šlechetné vědomí se snaží útokem proti mně krýt svou vlastní pozici.
„Mimo jiné půjčil“ (Hentze) „Marxovi 300 tolarů.“
V květnu 1849 jsem mluvil s panem Rempelem o finančních obtížích listu „Neue Rheinische Zeitung“, které vzrůstají, jak se zvyšuje počet odběratelů, protože výdaje se musely platit hotově, kdežto příjmy se inkasovaly teprve dodatečně. A kromě toho vznikl značný schodek dezercí všech akcionářů pro články vyjadřující sympatie pařížskému červnovému povstání, odsuzující frankfurtské parlamentáře, berlínské dohadovače a březnové spolkaře.[397] Pan Rempel mě odkázal na Hentze a Hentze půjčil listu „Neue Rheinische Zeitung“ na mou písemnou záruku 300 tolarů. Hentze byl tehdy sám stíhán policií, byl nucen opustit Hamm a odcestoval se mnou do Kolína, kde jsem dostal zprávu o svém vypovězení z Pruska. Tři sta tolarů vypůjčených od Hentze, 1500 tolarů předplatného, které jsem dostal od pruské pošty, tiskařský rychlolis, který patřil mně atd., toho všeho jsem použil k likvidaci dluhů „Neue Rheinische Zeitung“ u sazečů, tiskařů, papírníků, úředníků, dopisovatelů, redakčního personálu atd. Nikomu to není známo lépe než panu Hentzovi, neboť sám půjčoval mé ženě cestovní tašku na stříbro, které odvezla do zastavárny ve Frankfurtu, aby tak opatřila peníze pro naše soukromé potřeby. Účetní knihy „Neue Rheinische Zeitung“ jsou uschovány v Kolíně u kupce Stephana Nauta a zmocňuji tímto šlechetné vědomí, aby si tam dalo vyhotovit úředně ověřený výtah. A nyní po té odbočce zase k věci.
V „Odhaleních“ jsem se vůbec nedivil tomu, že pan Willich byl Hentzovým přítelem a dostával od něho podporu. Vyjadřuje se v nich podiv (Strana 65)[398], že Hentze, ačkoli u něho byla provedena domovní prohlídka a byly mu zabaveny dokumenty, ačkoli byl usvědčen, že poskytl útulek Schimmelpfennigovi za jeho tajného poslání v Berlíně, ačkoli „doznal“, že se účastnil činnosti Svazu — že tento Hentze v době, kdy se kolínský proces chýlil ke konci, kdy bdělost pruské policie byla vystupňována do krajnosti a kdy každý jen trochu podezřelý Němec byl v Německu i v Anglii co nejpřísněji pozorován, dostal úřední povolení k odjezdu do Londýna, tam se bez překážek stýkal s Willichem a pak se vrátil do Kolína, aby podal „křivé svědectví“ proti Beckerovi. Právě toto určité časové období dodává vztahům mezi panem Hentzem a panem Willichem určitý ráz a vzpomenuté okolnosti se musely zdát podivné i panu Willichovi, ačkoli nevěděl, že si Hentze z Londýna telegrafoval s pruskou policií. Důležité je právě toto časové období. Pan Willích to správně vyciťuje, a proto svým ušlechtilým způsobem prohlašuje:
„Jel“ (Hentze) „do Londýna před procesem“ (to tvrdím já) „nikoli ke mně, nýbrž na průmyslovou výstavu.“
Šlechetné vědomí má svou vlastní průmyslovou výstavu, právě tak jako má svůj vlastní bruselský „Précurseur“. Skutečná londýnská průmyslová výstava skončila v říjnu 1851; podle pana Willicha „na ni“ Hentze přijel v srpnu 1852. Tuto okolnost mohou potvrdit Schily, Heise a ostatní ručitelé kinkelovsko-willichovské půjčky, protože pan Hentze složil každému z nich osobně kompliment a zajišťoval si jejich souhlas k převedení amerických peněz z Londýna do Berlína.
Dlouho předtím, než dlel u pana Willicha, byl pan Hentze předvolán na kolínský proces jako svědek nejen obhajoby, nýbrž i obžaloby. Jakmile jsme se dověděli, že pan Willich dal Hentzovi pokyn, aby před kolínskou porotou vypovídal proti Beckerovi (str. 68 „Odhalení“[399]), „člověku tak oduševnělému a charakternímu“, zaslali jsme okamžitě příslušnou informaci advokátu Schneiderovi II, Beckerovu obhájci; dopis došel právě v den, kdy Hentze vypovídal jako svědek, a obsah této výpovědi souhlasil s naší předpovědí. Proto se ho Becker a Schneider veřejně dotázali na jeho poměr k panu Willichovi. Dopis je mezi dokumenty obhajoby v Kolíně, zpráva o Hentzově svědecké výpovědi byla uveřejněna v listu „Kölnische Zeitung“.
Já neuvažuji takto: Kdyby bylo dokázáno, že pan Hentze učinil to či ono, pak by byl podán pádný důkaz o 4innosti pana Willicha; neboť i kdyby to byl zařídil přítel Hentze, rodí se myšlenky v hlavě, a ne v ruce. Tuto dialektiku přenechávám šlechetnému vědomí.
Vraťme se však do nejvlastnější oblasti pana Willicha:
„Abychom plně zhodnotili tuto“ (Marxovu) „taktiku, ještě několik ukázek.“
V době pasívního odporu v Hesensku, odvodů k zeměbraně v Prusku a předstíraného konfliktu mezi Pruskem a Rakouskem[400] se šlechetné vědomí právě chystalo podnítit v Německu vojenskou vzpouru, a to tím, že posílalo „některým osobám v Prusku stručný návrh na vytvoření výboru zeměbrany“, a tím, že pan Willich byl ochoten odjet o s o b n ě do Pruska.“
„Právě pan Marx, který se o tom dověděťod jednoho ze svých lidí, vyrozuměl další osoby o mém chystaném odjezdu a později se chlubil, že mě mystifikoval podvrženjmi dopisy z Německa.“
Indeed![w] Becker mi zaslal s žertovnými poznámkami bláznivé Willichovy dopisy, které dával v Kolíně veřejně k lepšímu. Nebyl jsem tak krutý, abych svým přátelům odpíral požitek z této četby. Schramm a Pieper se bavili tím, že pana Willicha mystifikovali odpověďmi nikoli „z Německa“, nýbrž prostřednictvím londýnské městské pošty. Náš šlechetný se bude střežit ukázat poštovní razítka těchto dopisů. Tvrdí, že „dostal jeden dopis s napodobeným rukopisem a poznal, že je padělaný“. Není možné. Tyto dopisy byly všechny psány stejným rukopisem. Jestliže se tedy pan Willich „holedbá“, že odhalil neexistující napodobený rukopis a mezi množstvím dopisů, z nichž každý byl stejně pravý jako všechny ostatní, uznal jeden za padělaný, pak byl příliš šlechetný, než aby rozeznal mystifikaci v těch přímo asijských hyperbolách při vychvalování jeho vlastní osoby, v tom až šaškovském přitakávání jeho fixním idejím a v romantických nadsázkách lichotících jeho sebevědomí. I kdyby se bylo zvlášť neuvažovalo o odjezdu pana Willicha, byl by býval zmařen nikoli tím, že jsem o něm „vyrozuměl třetí osoby“, nýbrž tím, že o něm byl vyrozuměn sám pan Willich. Posledním dopisem, který dostal, byla totiž z celé hry stržena beztak velmi průhledná rouška. Jeho ješitnost jej stále ještě nutí, aby označoval dopis, který jej zklamal, za padělaný a dopisy, které si z něho dělaly blázny, za pravé. Domnívá se šlechetné vědomí, protože je ctnostné, že by na tomto světě mělo sice být sect and cakes[x], ale nikoli humor? Od šlechetného bylo nešlechetné, že nedopřál veřejnosti požitku přečíst si ty dopisy.
„Pokud jde o korespondenci s Beckerem, o níž se Marx zmiňuje, je všechno, co o ní řekl, lež.“
Pokud jde o tuto vylhanou korespondenci, o záměr pana Willicha cestovat osobně do Pruska a o mém prozrazení tohoto záměru třetím osobám, považoval jsem za vhodné zaslat bývalému poručíku Steffenovi jeden výtisk listu „Criminal-Zeitung“. Steffen byl svědkem Beckerovy obhajoby a Becker mu svěřil do úschovy všechny své dokumenty. Policie donutila Steffena, aby opustil Kolín, a nyní žije v Chesteru jako učitel, protože patří k nešlechetnému druhu lidí, kteří si musejí na své živobytí vydělávat dokonce i v emigraci. Šlechetné vědomí jakožto bytost éterická nežije z kapitálu, neboť jej nemá, nežije z práce, neboť ji nevykonává, žije — z many veřejného mínění, z úcty ostatních. A proto za ni také bojuje jako za svůj jediný kapitál.
Steffen mi píše:
„Chester 22. listopadu 1853
Willich se moc zlobí, že jste uvedl výňatky z jednoho Beckerova dopisu. Označuje dopis, a tedy i citovaná místa za vymyšlená. Proti tomuto nejapnému tvrzení bych chtěl postavit fakta, abych ukázal, co si Becker o Willichovi myslel. Jednou večer mi Becker dal dva dopisy; srdečně se smál a doporučil mí, abych si ty dopisy přečetl, mám-li špatnou náladu; rozveselí mě tím spíše, že je mohu díky svému dřívějšímu postavení posoudit i z vojenského hlediska. A vskutku, v dopisech, které psal August Willich Beckerovi, jsem nalezl velmi komické a pozoruhodné Parolebefehle[y] (abych použil příhodného královsko-pruského výrazu), v nichž dával veliký polní maršál a sociální mesiáš z Anglie dispozice, jak obsadit Kolín, konfiskovat soukromé vlastnictví, nastolit důmyslně organizovanou vojenskou diktaturu, zavést vojenskosociální zákoník, zakázat všechny listy až na jeden, v němž by byly denně uveřejňovány rozkazy o předepsaném způsobu myšlení a jednání, a mnoho dalších podrobností. Willich byl tak laskav, že slíbil, že až bude v Kolíně a v Porýnském Prusku tento kus práce vykonán, pak přijede osobně, aby oddělil koukol od pšenice a soudil živé i mrtvé. Willich tvrdí, že jeho ‚stručný návrh by byl snadno uskutečněn, kdyby některé osoby projevily iniciativu,‘ a že ‚by měl závažné důsledky‘ (pro koho?). Pro vlastní poučení bych velmi rád věděl, kteří hlubokomyslní ‚důstojníci zeměbrany‘ to panu Willichovi ‚později prohlásili‘ a zda tito páni, kteří prý věřili ve ‚velmi závažné důsledky stručného návrhu‘, se v době shromažďování pruské zeměbrany zdržovali v Anglii nebo Prusku, kde mělo být dítě přivedeno na svět. Od Willicha bylo velmi hezké, že oznámení o narození a popis dítěte zaslal ‚několika‘ osobám. Žádná z těchto osob neměla však, jak se zdá, víc chuti jít ke křtu za kmotra než Becker, ‚muž tak oduševnělý a charakterní‘. Willich sem jednou poslal adjutanta jménem...“[z] Ten mi prokázal tu čest, že si mě dal zavolat, a byl pevně přesvědčen, že dokáže všechny okolnosti posoudit předem lépe než někdo, kdo byl každý den ve styku s fakty. Získal tedy o mně velmi špatné mínění, když jsem mu řekl, že důstojníci pruské armády by nepovažovali za štěstí bojovat pod jeho a pod Willichovým praporem a že by vůbec neměli chuť vyhlásit citissime[aa] willichovskou republiku. Ještě víc ho rozzlobilo, že nikdo nebyl tak bláhový, aby rozmnožoval dokument, který s sebou přivezl hotový — výzvu k důstojníkům, aby se okamžitě vyslovili pro ‚to‘, co nazýval demokracií. Dopálen odjel z ‚Kolína zotročeného Marxem‘ (jak mi napsal), nesmyslnou výzvu si dal rozmnožit někde jinde, rozeslal ji spoustě důstojníků, a tak se stalo, že ‚pozorovatel‘ z ‚Kreuz-Zeitung‘ mohl zprostituovat toto cudné tajemství mazané metody, jak udělat z pruských důstojníků republikány.
Willich prohlašuje, že naprosto nevěří tomu, že by se osoby ‚Beckerova charakteru a ducha‘ mohly jeho návrhu vysmívat. Jestliže to někdo tvrdí, je to prý hrubá lež. Kdyby byl četl záznamy z kolínského procesu, a měl k tomu věru dost důvodů, pak by shledal, že se Becker stejně jako já veřejně vyslovil o jeho plánech z dopisu, který jste uveřejnil. Kdyby si Willich přál skutečné vojenské vylíčení tehdejší situace, kterou si utvářel podle vlastní fantazie, mohu mu posloužit. Musím s politováním konstatovat, že z dřívějších Willichových soudruhů odmítají skládat vyžadované poklony jeho vojenské genialitě a praktickému chápání situace nejen Weydemeyer a Techow.
W. Steffen.“
A nyní na závěr „ukázka Marxovy taktiky“.
Pan Willich popisuje fantastický banket, který v únoru 1851 uspořádal Louis Blanc jako protidemonstraci proti banketu Ledru-Rollina a proti vlivu Blanquiho.
„Pan Marx nebyl ovšem pozván.“
Ovšemže nebyl. Za dva šilinky se mohl dát pozvat každý, a Louis Blanc se několik dní nato otázal Marxe velmi důrazně, proč nepřišel.
„Po tom“ (po čem, po banketu?) „byl v Německu mezi dělníky rozšiřován leták, v němž byla nepronesená zdravice Blanquiho; k letáku byl připojen úvod s posměšnými poznámkami o banketu; říkalo se v nich, že Schapper a Willich klamou lid.“
„Nepronesená zdravice Blanquiho“[401] patří v podstatě k povídačkám šlechetného vědomí, které u víře ve vyšší smysl svých slov důsledně a rozhodně prohlašuje: „já nikdy nelžu!“
Několik dní po banketu uveřejnil pařížský list „Patrie“ text zdravice, kterou zaslal Blanqui na žádost pořadatelů z vězení v Belle Ile; Blanqui tu svým obvyklým pregnantním způsobem pranýřoval celou prozatímní vládu z roku 1848 a zejména otce banketu pana Louis Blanca. „Patrie“ se táže s předstíraným údivem, proč nebyla tato zdravice na banketu přečtena. Louis Blanc prohlásil ihned v londýnských „Times“, že Blanqui je ohavný intrikán a že slavnostnímu výboru takovou zdravici neposlal. Pánové Louis Blanc, Landolphe, Barthélemy, Vidu, Schapper i sám Willich prohlásili jménem slavnostního výboru v listu „Patrie“, že tuto zdravici nikdy nedostali. List se však, dřív než prohlášení otiskl, informoval u pana Antoina, Blanquiho švagra, který odevzdal zdravici k uveřejnění. Za prohlášením výše uvedených pánů otiskl list Antoinovu odpověď, že text zdravice byl zaslán Barthélemymu a ten jeho příjem potvrdil. Pan Barthélemy „nato“ prohlásil, že sice text zdravice dostal, že však jej odložil jako nevhodný, aniž o tom výboru co řekl. Ale bohužel napsal už předtím jeden z podepsaných, bývalý kapitán Vidil, listu „Patrie“, že ho vojenská čest a pravdomluvnost nutí k doznání, že on sám, Louis Blanc, Willich a všichni ostatní v prvním svém prohlášení lhali. Výbor se neskládal z jmenovaných šesti členů, nýbrž ze třinácti členů. Těm všem byl text Blanquiho zdravice předložen, všichni o něm diskutovali a po delší diskusi bylo většinou sedmi hlasů proti šesti rozhodnuto, že nebude přečten. On sám byl mezi těmi šesti, kteří hlasovali pro jeho přečtení.
Snadno si lze představit, jak list „Patrie“ „jásal“, když po Vidilově dopisu dostal prohlášení pana Barthélemyho. Otiskl jej s tímto úvodem:
„Často jsme přemítali o tom, a těžko lze dospět k nějakému závěru, čeho má demagog víc, zda ctižádosti nebo hlouposti. Čtvrtý dopis z Londýna ještě zvyšuje naše rozpaky. Kolik je tam nešťastných tvorů, tak trýzněných nutkáním psát a vidět své jméno otištěno v reakčních listech, že neustoupí ani před bezmezným zneuctěním a ponížením sebe samého. Co jim záleží na posměchu a rozhořčeni veřejnosti — vždyť ‚Journal des Débats‘, ‚Assemblée nationale‘, ‚Patrie‘ budou otiskovat jejich slohové úkoly; aby tohoto štěstí dosáhli, není pro tyto kosmopolitické demokraty žádná cena příliš vysoká.. Ve jménu literátského soucitu uveřejňujeme proto dopis občana Barthélemyho; je to další a doufáme že poslední důkaz pravosti zatím již proslulé Blanquiho zdravice, jejíž existenci nejprve všichni popírali, kdežto nyní jsou ochotni poprat se o to, kdo její pravost potvrdí.“
Taková je historie Blanquiho zdravice. Société des proscrits démocrates et socialistes[ab] zrušila kvůli „Blanquiho nepronesené zdravici“ dohodu se spolkem pana Willicha.
V Société des proscrits démocrates et socialistes probíhalo současně s rozkolem v německém Dělnickém spolku a německém Svazu komunistů rovněž štěpení. Část jejich členů s podezřelou náklonností k buržoazní demokracii, k ledru-rollinismu, oznámila, že vystupuje, a byla dodatečně vyloučena. Možná, že šlechetné vědomí oznámilo této společnosti totéž, co nyní oznamuje buržoazním demokratům, že totiž Engels a Marx zabránili tomu, aby padli do náruče buržoazní demokracii a aby zůstali pospolu „se všemi účastníky revoluce, spojenými pouty sympatie“? Možná, že jim však řeklo, že „rozdílnost názorů na vývoj revoluce nehrála při rozkolu žádnou úlohu“? Nikoli, šlechetné vědomí prohlásilo naopak, že k rozkolu v obou sdruženích došlo na základě týchž zásadních rozporů, že Engels, Marx a ostatní představovali buržoazní element v německém sdružení stejně jako Madier a spol. ve francouzském. Šlechetné vědomí se dokonce obává, že pouhý styk s těmito buržoazními živly může ohrozit „pravou víru“, a proto předneslo ve své mlčenlivé velikosti návrh, aby buržoazní živly nebyly pouštěny do společnosti proscrits „ani jako hosté“.
Klam! Lež! — provolává šlechetné vědomí svá jednoslabičná zvolání plná mravní velikosti. To všechno jsou moje „ukázky taktiky“. Voyons![ac]
„Présidence du citoyen Adam. Séance du 30 Sept. 1850
Trois délégués de la société démocratique allemande de Windmill Street sont introduits. Ils donnent connaissance de leur mission qui consiste dans la communication dʼune lettre dont il est fajt lecture“[ad] (v tomto dopise byly zřejmě vysvětleny příčiny rozkolu). „Le citoyen Adam fait remarquer lʼanalogie qui existe entre les événements qui viennent de sʼaccomplir dans les deux sociétés: de chaque côté lʼélément bourgeois et le parti prolétaire ont fait scission dans les circonstances identiques etc. etc. Le citoyen Willich demande que les membres démissionaires[ae] (později se opraví, jak je uvedeno v zápisu, a říká expulsés[af]) de la société allemande ne puissent ětre reus měme comme visiteurs, dans la société française. (Extraits conformes au texte original des procěs verbaux.)
L‘archiviste de la société des proscrits démocrates et socialistes
J. Clédat.“[ag]
Tím končí libozvučná, podivuhodná, vzletná, neslýchaná, pravdivá a dobrodružná historie světoznámého rytíře šlechetného vědomí.
An honest mind and plain; he must speak truth.
And they will take it, so; if not, heʼs plain.
These kind of knaves I know.[ah]Londýn 28. listopadu 1853
Karel Marx
Napsal K. Marx asi 21.—28. listopadu 1853
Vyšlo jako zvláštní brožura
v lednu 1854 v New Yorku
Podpis: K a r e l M a r xPodle textu brožury
Přeloženo z němčiny
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — dobrodružného rytíře. (Pozn. red.)
b — rytíře silných zubů, příživníky. (Pozn. red.)
d — slovní hříčka: Blum příjmení, Blume — německy květ. (Pozn. red.)
e — v náznacích. (Pozn. red.)
f — ironická narážka na Gottfrieda Kinkela a jeho ženu Johanu Kinkelovou. (Pozn. red.)
g — loco citato — citované místo. (Pozn. red.)
h — časový sled. (Pozn. red.)
i — vypuknutí. (Pozn. red.)
j Zamilovaný Roland, 27. zpěv. (Pozn. red.)
k Ale už vás známe, vy rytíři bez bázně a hany! (Pozn. red.)
l Mezi slepými jednooký králem. (Pozn. red.)
m — in partibus infidelium — doslova „v zemi nevěřících“ (dodatek k titulu katolických biskupů, jmenovaných na čistě nominální funkce v zemích, kde nežijí křesťané). (Pozn. red.)
n — uschovány, připraveny. (Pozn. red.)
o Jak nechutné! (Pozn. red.)
p Tímto se potvrzuje, že držitel tohoto osvědčení, Heinrich Ludwig Miskowsky, polský šlechtic, sloužil za poslední války v Uhrách v letech 1848-1849 jako důstojník u 46. praporu maďarských honvédů a že se choval bezůhonně a statečně.
Londýn 12. listopadu 1853. L. Kossuth, bývalý vládce Uher. (Pozn. red.)
q — vhodná. (Pozn. red.)
r Ach, bože. (Pozn. red.)
s Což bylo třeba dokázat. (Pozn. red.)
t Mimochodem. (Pozn. red.)
u — Augusta Geberta. (Pozn. red.)
v — „Peopleʼs Paper“. (Pozn. red.)
w Opravdu! (Pozn. red.)
x — milování a hodování. (Pozn. red.)
y — slavnostní rozkazy. (Pozn. red.)
z V brožuře „Pan Vogt“ je v citátu z daného dopisu přímo jmenován Schimmelpfennig. (Pozn. red.)
aa — co nejrychleji. (Pozn. red.)
ab Společnost demokratických a socialistických vyhnanců. (Pozn. red.)
ac Uvidíme. (Pozn. red.)
ad Předsedá občan Adam. Schůze z 30. září 1850
Na schůzi byli uvedeni tři delegáti německého demokratického sdružení z Windmill Street. Oznamují, že jejich úkolem je odevzdat dopis; dopis se pak předčítá. (Pozn. red.)
ae Občan Adam upozorňuje na analogii mezi událostmi, k nimž právě došlo v obou sdruženích: v každém z nich se rozštěpily buržoazní živly a strana proletariátu za týchž okolností atd. Občan Willich žádá, aby členové, kteří vystoupili...(Pozn. red.)
af — byli vyloučeni. (Pozn. red.)
ag z německého sdružení nesměli navštěvovat francouzské sdružení ani jako hosté. (Výpis shodný s původním textem zápisu.) Archivář Společnosti demokratických a socialistických vyhnanců J. Clédat. (Pozn. red.)
ah Duch poctivý a přímý a mluví pravdu jen;
věříte, dobrá, a ne-li, on přesto přímý je.
Takových šibalů já znám.
(Shakespeare, „Král Lear“, 2. jednání, 2. scéna.) (Pozn. red.)
365 Marxův pamflet „Rytíř šlechetného vědomí“, napsaný v listopadu 1853 a vydaný za účasti Adolpha Clusse a Josepha Weydemeyera jako brožura v lednu 1854 v New Yorku, byl odpovědí na pomlouvačný článek Augusta Willicha „Doktor Karel Marx a jeho ‚Odhalení‘“, uveřejněný v „Belletristisches Journal und New-Yorker Criminal-Zeitung“ z 28. října a 4. listopadu 1853. Z Marxova pamfletu je patrný boj, který vedli proletářští revolucionáři proti nestálým maloburžoazním živlům, jež se vetřely do dělnického hnutí. Marx vyvrací v tomto pamfletu výmysly, jimiž se Willich snažil uvést v pochybnost správnost kritiky, které podrobil Marx ve svém díle „Odhaleni o kolínském procesu proti komunistům“ sektářskou činnost Willichovy a Schapperovy frakce. Marx se zmiňuje o pravých důvodech rozkolu ve Svazu komunistů a odhaluje dobrodružnou a sektářskou taktiku této frakce. Jednotlivá místa svého pamfletu převzal Marx z díla „Velikáni emigrace“, které napsali společně s Engelsem v květnu a červnu 1852 a které za Marxova a Engelsova života nevyšlo (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde).
366 Carl von Decker, „Der kleine Krieg, im Geiste der neueren Kriegführung. Oder: Abhandlung über die Verwendung und den Gebrauch aller drei Waffen im kleinen Kriege“ [„Malá válka, ve světle nejnovějšího vedení války. Aneb: Pojednání o použití a využití všech tří druhů zbraní v malé válce“], Berlín a Poznaň 1822.
367 G. W. Hegel, „Phänomenologie des Geistes“ [„Fenomenologie ducha“], Bamberg a Würzburg 1807. Viz oddíl „Die Bildung und ihr Reich der Wirklichkeit“ [„Vzdělání a jeho říše skutečnosti“], str. 435—474.
368 Práci „Odhalení o kolínském procesu proti komunistům“ (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde) napsal Marx koncem října až počátkem prosince 1852. Je to bojovný pamflet, v němž Marx pranýřoval podlé metody, kterých používal pruský policejní stát v boji proti komunistickému hnutí. Pamflet vyšel v lednu 1853 jako brožura v Basileji ve Švýcarsku. V USA dílo nejprve vycházelo po částech v bostonských „Neu-England-Zeitung“ [„Novoanglické noviny“], a koncem dubna 1853 vyšlo v nakladatelství těchto novin jako samostatná brožura. V pamfletu „Rytíř šlechetného vědomi“ Marx všude cituje „Odhalení“ podle bostonského vydání.
369 „Neu-England-Zeitung“ [„Novoanglické noviny“] — demokratický list, který vydávali německy v Bostonu (v USA) němečtí emigranti; byl založen roku 1852. Spolupracovníkem listu byl Joseph Weydemeyer.
370 Viz Marx—Engels, Spisy 8, zde a zde.
371 V newyorském vydání z roku 1854 byla k tomuto místu připojena pod čarou vydavatelská poznámka: „Pan Blum není v Austrálii, nýbrž ve Philadelphii, a při zakládání Amerického dělnického spolku působil v jeho vedení jako Willichův agent.“
372 Viz Marx-Engels, Spisy 8, poznámka [be].
373 Černý kabinet — tajný úřad při poštovních správách ve Francii, v Prusku, v Rakousku a v jiných státech, který otvíral a četl dopisy. Existoval od vytvoření evropských absolutistických monarchií.
374 Viz Marx—Engels, Spisy 8, zde.
375 Míní se tu Svaz komunistů, první mezinárodní komunistická organizace proletariátu. Než došlo k vytvoření Svazu komunistů, vynaložili Marx a Engels mnoho úsilí, aby ideově a organizačně sjednotili socialisty a pokrokové dělníky různých zemí. Počátkem roku 1846 zorganizovali Marx a Engels v Bruselu Komunistický korespondenční výbor. Hájili ideje vědeckého komunismu v úporném boji proti Weitlingovu hrubému rovnostářskému komunismu, proti „pravému“ socialismu a proti Proudhonovým maloměšťáckým utopiím; těmto ideovým vlivům podléhali hlavně členové Svazu spravedlivých, spiklenecké organizace dělníků a řemeslníků, která měla své obce v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v Anglii. Když se londýnské vedení Svazu spravedlivých přesvědčilo o správnosti Marxových a Engelsových názorů, vyzvalo je koncem ledna 1847, aby vstoupili do Svazu, aby ho pomohli reorganizovat a aby na základě zásad, jež hlásali, vypracovali program Svazu. Marx a Engels s tím souhlasili.
Začátkem června 1847 se sešel v Londýně sjezd Svazu spravedlivých, který vešel do dějin jako první sjezd Svazu komunistů. Sjezdového jednání se zúčastnili Engels a Wilhelm Wolff. Sjezd přejmenoval organizaci na Svaz komunistů a dřívější mlhavé heslo: „Všichni lidé jsou bratři!“ bylo nahrazeno bojovým internacionálním heslem proletářské strany: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Sjezd také projednal „Stanovy Svazu komunistů“, na jejichž vypracování se aktivně podílel Engels. V nových stanovách byly jasně vytyčeny konečné cíle komunistického hnutí a vyškrtnuty body, jež dodávaly organizaci spiklenecký charakter; organizace byla postavena na demokratický základ. Definitivně byly stanovy schváleny na druhém sjezdu Svazu komunistů (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde). Jednání druhého sjezdu, který se konal od 29. listopadu do 8. prosince 1847 v Londýně, se zúčastnili Marx i Engels. V několikadenní polemice obhájili zásady vědeckého komunismu, které sjezd jednomyslně přijal. Sjezd pověřil Marxe a Engelse, aby vypracovali program Svazu — „Manifest Komunistické strany“ (viz Marx-Engels, Spisy 4, zde), který byl uveřejněn v únoru 1848.
Když ve Francii vypukla revoluce, ústřední výbor Svazu v Londýně pověřil koncem února 1848 vedením Svazu bruselský krajský výbor v čele s Marxem. Když byl Marx z Bruselu vypovězen, byla za sídlo nového ústředního výboru určena počátkem března Paříž, kam Marx odjel. Do ústředního výboru byl zvolen i Engels. V druhé polovině března a počátkem dubna 1848 organizoval ústřední výbor návrat několika set německých dělníků do vlasti, aby se zúčastnili nadcházející německé revoluce. Většinou to byli členové Svazu komunistů. Politickou platformou Svazu komunistů v revoluci byly „Požadavky Komunistické strany v Německu“, zformulované koncem března Marxem a Engelsem (viz Marx-Engels, Spisy 5, zde).
Po příjezdu do Německa, začátkem dubna 1848, se Marx, Engels a jejich stoupenci přesvědčili, že vzhledem k zaostalosti Německa, izolovanosti a nedostatečné politické uvědomělosti německých dělníků nemohou mít dvě či tři sta členů Svazu komunistů, roztroušených po celé zemi, rozhodující vliv na široké lidové masy. Proto se Marx a Engels postavili na krajní levé, fakticky proletářské křídlo demokratického hnutí. Vstoupili do kolínské Demokratické společnosti a doporučili svým stoupencům, aby se zapojili do demokratických organizací a hájili tam stanovisko revolučního proletariátu, kritizovali nedůslednost a kolísání maloburžoazních demokratů a nutili je k rozhodným akcím. Zároveň orientovali své stoupence na organizování dělnických spolků, na politickou výchovu proletariátu, na vytváření předpokladů pro založení masové proletářské strany. Centrem, které řídilo práci členů Svazu komunistů a určovalo její linii, se stala „Neue Rheinische Zeitung“ (viz poznámku [96]), kterou tehdy redigoval Marx. Koncem roku 1848 se londýnský ústřední výbor Svazu pokusil navázat zpřetrhaná spojení a vyslal do Německa jako svého emisara Josefa Molla, aby Svaz reorganizoval. Londýnský ústřední výbor provedl ve stanovách z roku 1847 změny, které oslabily zásadní význam tohoto dokumentu. Tak se místo svržení buržoazie, nastolení panství proletariátu a vybudování beztřídní komunistické společnosti za cíl Svazu prohlašovalo zřízení sociální republiky. Mollovo poslání v Německu v zimě 1848— 1849 nemělo úspěch.
V dubnu 1849 vystoupili Marx a Engels i jejich stoupenci z Demokratické společnosti. Masy dělníků získaly už politické zkušenosti a byly rozčarovány maloburžoazní demokracií, a to nyní dovolovalo dát prakticky na pořad dne vytvoření samostatné proletářské strany. Avšak zakladatelům marxismu se nepodařilo tento plán uskutečnit. Brzy nato totiž vypuklo v jihozápadnírn Německu povstání a jeho porážka znamenala konec německé revoluce.
V revoluci se názory Svazu komunistů, vyložené v „Manifestu Komunistické strany“, osvědčily jako jedině správné. Ukázalo se také, že Svaz je výbornou školou revoluční činnosti: členové Svazu se všude odhodlaně účastnili hnutí, hájili v tisku, na barikádách i na bitevním poli stanovisko nejrevolučnější třídy — proletariátu.
Porážka revoluce byla pro Svaz komunistů těžkou ranou. Mnoho členů Svazu bylo uvězněno nebo muselo emigrovat, byla přerušena spojení, ztraceny adresy, obce přestaly vesměs fungovat. Značně byly oslabeny i organizace Svazu za hranicemi Německa.
Na podzim 1849 se sešla většina vedoucích pracovníků Svazu v Londýně. Novému, reorganizovanému ústřednímu výboru, vedenému Marxem a Engelsem, se na jaře 1850 po velkém úsilí podařilo obnovit dřívější organizaci a oživit činnost Svazu komunistů. V „Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů“ z března 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde) shrnuli Marx a Engels zkušenosti z revoluce 1848—1849 a vytyčili úkol vytvořit samostatnou stranu proletariátu, nezávislou na maloburžoazii. V „Provolání“ byla poprvé formulována myšlenka permanentní revoluce. V březnu 1850 začal vycházet nový orgán komunistické propagandy, „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“.
V létě 1850 se v ústředním výboru Svazu komunistů vyhrotily zásadní neshody v otázce taktiky. Většina ústředního výboru v čele s Marxem a Engelsem rozhodně vystoupila proti sektářské a dobrodružné taktice, kterou prosazovala Willichova a Schapperova frakce. Tato frakce navrhovala rozpoutat ihned bez ohledu na objektivní zákonitosti a reálné politické poměry v Evropě revoluci. Naproti tornu Marx a Engels zdůrazňovali, že nejdůležitějším úkolem Svazu komunistů v době, kdy vládne reakce, je propaganda vědeckého komunismu a příprava kádrů proletářských revolucionářů pro budoucí revoluční boje. Rozbíječská činnost Willichovy a Schapperovy frakce vedla v polovině září 1850 k rozkolu s touto skupinou. Na schůzi 15. září 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 8, zde) byla na Marxův návrh pravomoc ústředního výboru přenesena na kolínský krajský výbor. Obce Svazu komunistů v Německu toto rozhodnutí většiny londýnského ústředního výboru vesměs schválily. Nový ústřední výbor v Kolíně nad Rýnem vypracoval podle Marxových a Engelsových pokynů v prosinci 1850 nové stanovy Svazu (jejich text s Marxovými poznámkami viz Marx- Engels, Spisy 7, zde). Politická perzekuce a zatýkáni členů Svazu způsobily, že Svaz komunistů v Německu v květnu 1851 fakticky přestal pracovat. 17. listopadu 1852, brzy po kolínském procesu proti komunistům, Svaz na Marxův návrh oznámil, že se rozpouští.
Svaz komunistů sehrál důležitou historickou úlohu jako škola proletářských revolucionářů, jako zárodek proletářské strany a předchůdce Mezinárodního dělnického sdružení (První internacionály).
376 Bruno Bauer, „Kritik der evangelischen Geschichte der Synoptiker“ [„Kritika evangelické historie synoptiků“], sv. 1—2, Lipsko 1841; sv. 3, Brunšvik 1842. V literatuře o dějinách náboženství se synoptiky nazývají tvůrci prvních tří evangelií. Marx zde má na mysli kritiku hrubých rozporů mezi verzemi v evangeliích a skutečnými historickými událostmi, kterou tato Bauerova kniha obsahuje.
377 Text zápisu ze schůze ústředního výboru Svazu komunistů z 15. září 1850, na níž došlo k rozkolu ve Svazu, viz Marx-Engels, Spisy 8, zde. Text prohlášení Marxe, Engelse a jejich stoupenců ze 17. září 1850, že vystupují z londýnského Německého dělnického vzdělávacího spolku na Great-Windmill Street, viz Marx-Engels, Spisy 7, zde.
Londýnský Německý dělnický vzdělávací spolek založili v únoru 1840 Karl Schapper, Josef Moll a další členové Svazu spravedlivých. Po založení Svazu komunistů připadla vedoucí úloha v tomto spolku místním obcím Svazu komunistů. V letech 1847 a 1849—1850 pracovali ve spolku aktivně i Marx a Engels. 17. září 1850 Marx, Engels a několik jejich spolubojovníků ze spolku vystoupili, protože v boji mezi většinou ústředního výboru Svazu komunistů, vedenou Marxem a Engelsem, a sektářskou a dobrodružnou menšinou (Willichovou a Schapperovou frakcí), se spolek postavil na stranu menšiny. Koncem padesátých let se Marx a Engels znovu zúčastnili práce vzdělávacího spolku. Spolek existoval až do roku 1918, kdy jej anglická vláda zakázala. Ve 20. století navštěvovalo spolek mnoho ruských politických emigrantů.
378 Narážka na starořeckou komickou báseň neznámého autora „Válka žab a myší“ („Batrachomyomachia“), která je parodií na Homérův epos.
379 Jde o pokusy Kinkela a jiných vůdců Emigrantského klubu (Emigrationsklub) zorganizovat takzvanou „německo-americkou revoluční půjčku“; Kinkel odjel v září 1851 do USA, aby tam půjčku propagoval mezi Američany německého původu. Výtěžku půjčky se mělo použít k okamžitému vyvolání revoluce v Německu. Konkurent Emigrantského klubu — Agitační spolek, v jehož čele stál Ruge, také vypravil svého zástupce do USA, aby tam uspořádal sbírku na revoluční fond. Uskutečnit „revoluční půjčku“ se však nepodařilo. Marx a Engels se v mnoha svých dílech vysmívají dobrodružnosti tohoto Kinkelova nápadu a upozorňují, že je to jen jeden ze škodlivých a marných pokusů vyvolat uměle revoluci v době odlivu revolučního hnutí.
380 Svatý grál — podle středověké pověsti divotvorná drahocenná miska.
381 Marx ironicky srovnává Arnolda Ruga s Arnoldem Winkelriedem — pololegendárním švýcarským bojovníkem, účastníkem národně osvobozenecké války proti rakouské nadvládě; pověst vypráví, že v bitvě mezi Švýcary a vojskem rakouského vévody Leopolda III. u Sempachu (v kantonu Luzern) 9. července 1386 zajistil vítězství Švýcarů tím, že obětoval vlastní život.
382 Tím se myslí pronásledování účastníků opozičního hnutí německé inteligence po válkách s napoleonskou Francií. Mnoho členů studentských tělocvičných spolků, které vznilly už za napoleonských válek, brojilo po vídeňském kongresu proti reakčnímu zřízení v německých státech; organizovali politické demonstrace, při nichž vytyčovali požadavek sjednocení Německa. Když roku 1819 student Sand spáchal atentát na přívržence Svaté aliance a carského agenta Kotzebua, stalo se to záminkou k represáliím proti „demagogům“, jak byli nazýváni příslušníci tohoto opozičního hnutí v usneseních karlovarské konference ministrů německých států v srpnu 1819.
383 Engelsovo dílo „Německá kampaň za říšskou ústavu“, věnované historii povstání v porýnském Prusku, Falci a Bádensku roku 1849, vyšlo jako série článků v číslech 1—3 časopisu „Neue Rheinische Zeitung. Politisch-ökonomische Revue“. Engels má na mysli čtvrtý článek, nazvaný „Zemřít za republiku!“ (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).
384 Tím se myslí oddíl, který zorganizoval Willich z německých emigrantů — vesměs dělníků a řemeslníků — v Besanonu (ve Francii) v listopadu 1848. Členové oddílu dostávali podporu od francouzské vlády, ale začátkem roku 1849 byla výplata podpor zastavena. Později se tento oddíl stal součástí dobrovolnického sboru, který se za Willichova velení v květnu až červnu roku 1849 zúčastnil operací bádensko-falcké povstalecké armády.
385 Engels tu připomíná hrdinnou obranu průsmyku Thermopyl spartským oddílem 300 mužů, jimž velel král Leonidas, proti celé perské armádě za řecko-perských válek roku 480 před n. l. V bitvě u Thermopyl král Leonidas i celý jeho oddíl padli.
386 Viz Marx-Engels, Spisy 7, zde.
387 V září roku 1849 byl Marx zvolen do londýnského výboru pro pomoc německým emigrantům, založeného při tamějším Německém dělnickém vzdělávacím spolku. Aby byly zmařeny pokusy maloburžoazních demokratů-emigrantů, kteří chtěli dostat pod svůj vliv proletářské živly v londýnské emigraci, byl tento výbor na návrh Marxe a Engelse a jiných vedoucích činitelů Svazu komunistů přeměněn v Sociálně demokratický emigrantský výbor, v jehož vedení byli Marx a Engels. V polovině září 1850 oznámili Marx a Engels, že z emigrantského výboru vystupují, protože většina jeho členů podlehla vlivu Willichovy a Schapperovy frakce.
388 Zmíněná schůze ústředního výboru Svazu komunistů se konala v posledních srpnových dnech roku 1850.
389 „Le Précurseur“ [„Předchůdce“] — belgický buržoazní deník; vycházel v Antverpách od roku 1836.
390 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
391 Tím se myslí „Provolání ústředního výboru ke Svazu komunistů“, které Marx a Engels napsali v březnu 1850 (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde).
392 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
393 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
394 Marx tím míní ústřední výbor sektářské a dobrodružné Willichovy a Schapperovy frakce, která se po 15. září 1850 odštěpila od Svazu komunistů a ustavila jako samostatná organizace. Obdobně podle separátního spolku švýcarských reakčních katolických kantonů ve čtyřicátých letech 19. století nazývali Marx a Engels tuto organizaci ironicky Sonderbund (odštěpený svaz).
395 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
396 „The Red Republican“ [„Rudý republikán“] — chartistický týdeník, který vydával Julian Harney od července do listopadu 1850. V tomto týdeníku vyšel první anglický překlad „Manifestu Komunistické strany“.
„Notes to the People“ [„Zprávy pro lid“] — anglický týdeník, orgán chartistů; vycházel v Londýně v letech 1851—1852 za redakce Ernesta Jonese. Marx a Engels časopis podporovali, pomáhali při jeho redigování a vydávání a uveřejnili v něm od června 1851 do dubna 1852 řadu článků.
397 Tím se myslí Marxovy a Engelsovy články věnované hrdinnému povstání pařížských dělníků v červnu roku 1848, i články proti zbabělé politice celoněmeckého Národního shromáždění svolaného do Frankfurtu nad Mohanem, proti kompromisnickému stanovisku pruského Národního shromáždění a proti členům březnových spolků (viz Marx-Engels, Spisy, Sv. 5 a 6).
Březnové spolky v různých německých městech byly pobočkami „Ústředního březnového spolku“, který koncem listopadu 1848 založili ve Frankfurtu nad Mohanem příslušníci levice frankfurtského Národního shromáždění. Spolky prohlásily za svůj cíl obranu vymožeností německé březnové revoluce z roku 1848. Vůdci „Březnových spolků“ byli maloburžoazní demokraté Fröbel, Simon, Ruge, Vogt aj. Marx a Engels podrobovali už od prosince roku 1848 v „Neue Rheinische Zeitung“ polovičatou a nerozhodnou politiku jejich maloburžoazně demokratických vůdců nemilosrdné kritice a dokazovali, že jejich politika nahrává nepřátelům revoluce.
398 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
399 Viz Marx-Engels, Spisy 8, zde.
400 Konflikt mezi Pruskem a Rakouskem vznikl na podzim roku 1850 z jejich boje o nadvládu v Německu. Konflikt začal revolučními událostmi v Hesensku. Prusko a Rakousko si navzájem upíraly právo zasahovat do hesenských vnitřních záležitostí a potlačit nepokoje. Když rakouské vojsko vtáhlo do Hesenska, vyhlásila pruská vláda mobilizaci a poslala do Hesenska také své vojsko. Ale na nátlak cara Mikuláše I. Prusko Rakousku ustoupilo a nepostavilo se mu vážně na odpor.
401 Tím se míní zdravice, kterou poslal Auguste Blanqui, tehdy právě vězněný, „banketu rovných“, mezinárodnímu setkání konanému v Londýně 24. února 1851 k výročí únorové revoluce z roku 1848. Banket uspořádala část francouzské maloburžoazní emigrace, vedená Louisem Blancem a vůdci blanquistického emigrantského sdružení — Barthélemym, Adamem aj. — splu s Willichovou a Schapperovou frakcí. Aby získali o banketu informace, poslali na něj Marx a Engels své stoupence Konrada Schramma a Wilhelma Piepera, které však Willichovi a Schapperovi stoupenci vyhnali ze sálu a ztloukli. Text zdravice Augusta Blanquiho, kterou pořadatelé banketu účastníkům zatajili, byl uveřejněn v několika francouzských listech. Marx a Engels přeložili zdravici do němčiny a do angličtiny a napsali k ní předmluvu (viz Marx-Engels, Spisy 7, zde). Německý překlad byl vydán ve velkém nákladu a rozšířen v Německu a v Anglii.