Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá kampaň za říšskou ústavu
3. Falc
Z Karlsruhe jsme odjeli do Falce, a to nejdříve do Špýru, kde měli být dʼEster a prozatímní vláda. Ti už zatím odcestovali do Kaiserslauternu, kde sc vláda konečně usídlila ve „strategicky nejvýhodnějším bodu Falce“. Místo ní jsme našli ve Špýru Willicha a jeho dobrovolníky. Se sborem několika set mužů držel v šachu posádky v Landau a v Germersheinu, celkem přes 4000 mužů, odřízl jim přísun a vším možným způsobem je znepokojoval. Téhož dne napadl asi s osmdesáti střelci dvě setniny germersheimské posádky a bez jediného výstřelu je zahnal zpátky do pevnosti. Druhý den ráno jsme odjeli s Willichem do Kaiserslauternu, kde jsme se sešli s dʼEsterem, s prozatímní vládou a vůbec s výkvětem německé demokracie. Ani zde ovšem nemohlo být ani řeči o oficiální účasti na hnutí, které bylo naší straně úplně cizí. Odjeli jsme tedy po několika dnech zpátky do Bingen; po cestě nás a skupinu přátel zatkli hesenští vojáci jako podezřelé z účasti na povstání, odvezli nás do Darmstadtu a odtamtud do Frankfurtu, a teprve tam nás konečně zase pustili.
Brzy nato jsme Bingen opustili. Marx odjel z pověření ústředního výboru demokratů[89] do Paříže, kde se chystaly rozhodující události; měl zastupovat u francouzských sociálních demokratů[90] německou revoluční stranu. Já jsem se vrátil do Kaiserslauternu, abych tam dočasně žil jako prostý politický uprchlík a později snad, naskytne-li se vhodná příležitost, abych se po vypuknutí boje postavil na jediné místo, jež v tomto boji mohla zaujmout „Neue Rheinische Zeitung“: na místo vojáka.
Kdo aspoň jednou zavítal do Falce, pochopí, že v tomto požehnaném vinorodém kraji muselo mít hnutí náramně veselý ráz. Konečně se tu zbavili těžkopádných, pedantických, starobavorských milovníků piva a místo nich najmenovali za úředníky bezstarostné ctitele falckého vína. Konečně se zbavili toho bavoráckého policejního šikanování, které se tvářilo hlubokomyslně a jemuž se jinak dost kožené „Fliegende Blätter“[91] celkem podařeně vysmívaly a které lehkovážné obyvatele Falce tížilo víc než co jiného. Prvním revolučním činem falckého lidu bylo obnovení výčepní svobody: celá Falc se proměnila v jednu obrovskou hospodu, a co ušlechtilého moku se za těch šest týdnů vypilo „ve jménu falckého lidu“, to si nikdo nedovede představit. Aktivní účast na hnutí nebyla sice ve Falci zdaleka tak velká jako v Bádensku, bylo tu hodně reakčních okresů, zato bylo všechno obyvatelstvo zajedno v tomto všeobecném holdování truňku a dokonce i reakční šosáci a sedláci byli strženi do víru všeobecného veselí.
Nebylo třeba zvláštního důvtipu, aby se poznalo, jak nepříjemné rozčarování připraví těmhle rozveseleným falckým občanům za pár týdnů pruská armáda. A přesto bylo ve Falci málo lidí, kteří se neoddávali úplné bezstarostnosti. Jen málokdo věřil, že by mohli přijít Prušáci, všichni však byli pevně přesvědčeni, že i když přijdou, budou zase velmi snadno vyhnáni. Neexistovala tu sice ona zásadová zasmušilost, jejíž motto „Muži přísluší vážnost“ měli napsáno na čele všichni bádenští důstojníci lidobrany, zasmušilost, která stejně neodvrátila nic z těch udivujících věcí, o nichž budu ještě vyprávět později; neexistovala tu ona bodrá slavnostnost, kterou vštípil maloměšťácký charakter hnutí většině jeho bádenských účastníků. Ve Falci byl muž „vážný“ jen mimochodem. „Nadšení“ a „vážnost“ tu sloužily jen ke zkrášlení všeobecného veselí. Ale všichni byli dostatečně „vážní“ a „nadšení“, aby si mysleli, že je nemohou přemoci všechny mocnosti světa a zejména ne pruská armáda; a jestliže v tichých chvílích soustředění vyvstala někdy v někom lehká pochybnost, odstranil ji nezvratným argumentem: i kdyby tomu tak bylo, nesmí se to přece říkat. Čím déle se hnutí rozvíjelo, čím zřejmější bylo, že od Saarbrückenu až po Kreuznach se soustřeďuje stále víc pruských praporů, tím častěji se ovšem vynořovaly tyto pochybnosti, ale tím smělejší bylo také, právě u pochybovačů a bázlivců, chvástání o nepřemožitelnosti „lidu nadšeného pro svou svobodu“, jak se říkalo o obyvatelích Falce. Toto chvástání se brzy rozrostlo v úplný uspávací systém, který vláda až příliš podporovala a který ochromoval veškerou činnost při obranných opatřeních; každý, kdo se proti němu stavěl, vydával se v nebezpečí, že bude zatčen jako reakcionář.
Tato jistota, toto chvástání „nadšením“ a jeho všemohoucností, ve spojení s nepatrnými materiálními prostředky a malinkým územím, na němž se povstání odehrávalo, to všechno tvořilo komickou stránku „falckého povstání“ a skýtalo dost látky k obveselení těm několika málo lidem, jimž prozíravost a nezávislé postavení dovolovaly svobodný úsudek.
Celý vnější ráz falckého hnutí byl veselý, bezstarostný a nenucený. Zatímco v Bádensku se každý novopečený podporučík řadového vojska i lidobrany upjal do těžké uniformy a honosil se stříbrnými epoletami, které později, jakmile došlo k boji, honem putovaly do kapsy, byli ve Falci mnohem rozumnější. Jakmile se ohlásila velká vedra prvních červnových dnů, zmizely všechny soukenné pláště, vesty a kravaty a vystřídaly je lehké blůzy. Zdálo sc, že se starou byrokracií se zbavili i veškeré staré nedružné upjatosti. Oblékali se docela nenuceně a pohodlně, podle roční doby; a s rozdíly v odívání zmizely na čas i ostatní rozdíly ve společenském styku. Všechny společenské třídy se scházely v týchž veřejných místnostech a socialistický snílek by v tomto nenuceném styku mohl vidět červánky všeobecného sbratření.
Jaká byla Falc, taková byla i její prozatímní vláda. Byli v ní skoro samí bodří kamarádi z mokré čtvrti, kteří se ničemu tak nedivili jako tomu, že mají najednou tvořit prozatímní vládu ve své Bakchem milované vlasti. A přesto nelze popřít, že si tito usměvaví vládci počínali lépe a vykonali poměrně víc než jejich bádenští sousedé pod vedením „muže pevných zásad“ Brentana. Měli aspoň dobrou vůli a přes svou zálibu v popíjení střízlivější rozum než šosácky vážní pánové z Karlsruhe, a jen výjimečně se někteří z nich rozhořčovali, když si někdo dělal legraci z jejich pohodlného způsobu dělání revoluce a z jejich bezmocných a malicherných opatřeníček.
Prozatímní falcká vláda nemohla nic pořídit, dokud ji bádenská vláda nechávala na holičkách. A vůči Bádensku plnila svou povinnost dokonale. Posílala vyslance za vyslancem, dělala ústupek za ústupkem, jen aby dosáhla dohody: marně, pan Brentano jednou provždy nechtěl.
Zatímco bádenská vláda přišla ve všem k hotovému, falcká vláda neměla nic. Neměla peníze, neměla zbraně, měla hromadu reakčních okresů a dvě nepřátelské pevnosti v zemi. Francie okamžitě zakázala vývoz zbraní do Bádenska a do Falce, Prusko a Hesensko zabavily všechny zbraně, které tam byly dopravovány. Falcká vláda poslala okamžitě agenty do Francie a do Belgie, aby nakoupili zbraně a zajistili jejich dopravu; zbraně byly nakoupeny, ale nedošly. Vládě je možno vytýkat, že při tom nepostupovala dost energicky, hlavně že neorganizovala s větším počtem podloudníků na hranicích pašování pušek; větší vina však padá na její agenty, kteří postupovali velmi liknavě a dali se často odbýt prázdnými sliby, místo aby francouzské zbraně dopravili aspoň do Saargemündu a Lauterburgu.
Pokud jde o peněžní prostředky, nedalo se v malé Falci s papírovými penězi celkem nic dělat. Když se vláda octla v peněžní tísni, měla aspoň odvahu sáhnout k nucené půjčce s progresívními, i když mírně stoupajícími sazbami.
Falcké vládě je možno vyčítat jen to, že se v pocitu své bezmocnosti příliš nakazila všeobecnou bezstarostností a vyplývajícími z ní iluzemi o vlastní bezpečnosti; místo aby energicky použila všech prostředků k obraně země, i když omezených, spoléhala se raději na vítězství Hory v Paříži, na dobytí Vídně Maďary nebo dokonce na skutečné zázraky, k nimž někde mělo dojít a které měly Falc zachránit — např. na povstání v pruské armádě atd. Proto ta liknavost při obstarávání zbraní v zemi, kde by jen tisíc použitelných mušket mělo ohromný význam a kam konečně v den, kdy tam vtrhli Prušáci, došlo prvních a posledních čtyřicet pušek z ciziny, a to ze Švýcarska. Proto byli tak lehkomyslně vybíráni občanští i vojenští komisaři, většinou z nejneschopnějších a nejpopletenějších snílků, proto zůstalo na svých místech i tolik starých úředníků a všichni soudci. Proto konečně byly opomenuty všechny prostředky, dokonce i ty nejdostupnější, které mohly přispět k obležení a snad i k dobytí Landau; k tomu se ještě vrátím.
Za prozatímní vládou stál dʼEster jako jakýsi tajný generální tajemník nebo, jak to nazýval pan Brentano, jako „rudá kamarila, která obklopila umírněnou vládu v Kaiserslauternu“. K této „rudé kamarile“ patřili ostatně i jiní němečtí demokraté, zejména drážďanští uprchlíci. U dʼEstera objevili falčtí vládcové onen smysl pro administrativu, kterého se jim nedostávalo, a současně revoluční rozum, který jim imponoval proto, že se vždy omezoval na nejbližší, nesporně splnitelné věci, a proto nikdy neupadal do rozpaků při detailních opatřeních. Tak si dʼEster získal značný vliv a neomezenou důvěru vlády. Někdy bral sice hnutí příliš vážně a domníval se například, že by mohlo mít velký význam zavedení obecního zřízení, ač to v dané situaci bylo naprosto nevhodné. Přesto je jisté, že dʼEster nutil prozatímní vládu ke všem poněkud energičtějším krokům a zvláště v drobných konfliktech dovedl vždy nalézt vhodné řešení.
Jestliže v porýnském Prusku stály reakční a revoluční třídy už od samého začátku proti sobě, jestliže v Bádensku maloburžoazie, třída, která zpočátku pro hnutí horovala, vůči němu při prvním nebezpečí ponenáhlu ochladla a později se postavila úplně proti němu, třebaže je sama vyvolala, ve Falci se spíš než jednotlivé třídy obyvatelstva proti hnutí vyslovovaly — pro své lokální zájmy — jednotlivé okresy, a to buď už od začátku, nebo postupem doby. Ve Špýru byli samozřejmě měšťané od samého začátku reakční a časem se stávali reakční i v Kaiserslauternu, v Neustadtu, Zweibrückenu atd.; ale hlavní síla reakční strany byla v zemědělských okresech rozložených po celé Falci. Tyto spletité poměry mezi stranami mohlo odstranit jen jediné opatření: přímý útok na soukromé vlastnictví uložené v hypotékách a hypotekární lichvě — a to ve prospěch zadlužených rolníků vysávaných lichváři. Toto jediné opatření, které by na povstání okamžitě zainteresovalo všechno venkovské obyvatelstvo, předpokládá však mnohem větší území a mnohem rozvinutější společenské vztahy ve městech, než je tomu ve Falci. Mohlo se k němu sáhnout jen na začátku povstání, které by se muselo současně přenést i na Moselu a Eifel, kde jsou na venkově stejné poměry, ale navíc doplněné průmyslovým rozvojcm v porýnských městech. Ovšem ve Falci stejně jako v Bádensku se o rozšíření povstání nikdo nestaral.
Za těchto okolností měla vláda k boji proti reakčním okresům jen málo prostředků: vojenské výpravy do vzpurných míst, zatýkání, zejména katolických farářů, kteří byli v čele odboje atd., jmenování průbojných občanských i vojenských komisařů a konečně propagandu. Výpravy, většinou velmi komické, měly jen dočasné výsledky; propaganda nepůsobila vůbec a komisaři ve své důležité neobratnosti dělali většinou jednu botu za druhou nebo se omezovali na velkolepou spotřebu falckého vína a neodpustili si při tom hospodské chvástání.
Mezi propagandisty, komisaři a úředníky ústřední správy zaujímali velmi významné místo demokraté, kterých se do Falce sjelo ještě víc než do Bádenska. Sešli se tu nejen uprchlíci z Drážďan a z porýnského Pruska, ale i mnoho víceméně nadšených „lidových politiků“, kteří tu chtěli zasvětit život službě vlasti. Falcká vládaj na rozdíl od vlády v Karlsruhe správně vycítila, že falcké místní kapacity samy na toto hnutí nestačí, a přijímala je s radostí. Člověk mohl být ve Falci ani ne dvě hodiny, a už mu tu nabízeli tucet nejrozmanitějších a celkem velmi čestných úřadi. Páni demokraté nepozorovali, že falcko—bádenské hnutí se stává denně omezenějšímu a bezvýznamnějším místním povstáním, ale viděli v něm slavné červánky slavného povstání veškeré německé demnokracie, a vůbec v něm viděli převládat své, víceméně maloburžoazní tendence; proto tyto nabídky rádi přijímali. Současně si však každý myslel, že smí přijmout jen takové postavení, v němž by nezadal svým nárokům, většinou ovšem velmi vysokým, kdyby došlo k celoněmeckému hnutí. Zpočátku to ještě šlo. Kdo se přihlásil, stal se hned přednostou kanceláře, vládním komisařem, majorem nebo podplukovníkem. Ale pozvolna uchazečů přibývalo a míst ubývalo, a tak se rozpoutala malicherná, šosácká honba za místy, která skýtala nezúčastněnému diváku nanejvýš zábavnou podívanou. Že ona podivná směsice snaživosti a zmatenosti názorů, dotěrnosti a neschopnosti, které měla „Neuc Rheinische Zeitung“ tolikrát příležitost obdivovat se u německých demokratů, že tato nepříjemná směs se tu přesně opakovala u falckých úředníků a propagandistů, nemusím snad ani zvlášť zdůrazňovat.
I mně samozřejmě nabízeli spoustu občanských i vojenských funkcí, které bych bez váhání přijal, kdyby šlo o proletářské hnutí. Za těchto okolností jsem je však odmítl. Svolil jsem jen k tomu, že napíši několik povzbudivých článků pro malý list[92], který prozatímní vláda vydávala ve Falci ve velkém nákladu. Věděl jsem, že ani z toho nic nebude, ale na naléhání dʼEsterovo a některých členů prozatímní vlády jsem jejich žádosti nakonec vyhověl, abych ukázal aspoň dobrou vůli. Protože jsem si ovšem nebral žádný ubrousek, měli už proti druhému článku námitky, byl jim příliš „povzbudivý“; neřekl jsem ani slovo, vzal jsem článek, před dʼEsterovýma očima jsem jej roztrhal a tím to skončilo.
Z cizích demokratů byli ve Falci ostatně nejlepší ti, kteří přišli právě z boje ve své vlasti: Sasové a porýnští Prusové. Sasové, jichž bylo celkem málo, byli většinou zaměstnáni v ústředních úřadech, všichni pilně pracovali a vyznali se v administrativě, klidně a jasně mysleli, byli nenároční a nedělali si nijaké iluze. Porýňané, většinou dělníci, vstoupili hromadně do armády; někteří z nich, kteří pracovali zpočátku v kancelářích, chopili se později také mušket.
V kancelářích ústřední správy v kaiserslauternské Tržnici (Fruchthalle)[93] se postupovalo úplně po sousedsku. Při všem platilo laisser aller[a], nikdo neměl nejmenší zájem aktivně zasahovat do hnutí, úředníků bylo zbytečně mnoho, a tak bylo celkem málo práce. Vyřizovaly se skoro jen běžné záležitosti správy a to ještě tant bien que mal[b]. Nedošla-li nějaká zpráva po rychlém poslů, neměl-li některý vlastenecký občan nějaký hlubokomyslný návrh na záchranu vlasti, nestěžoval-li si nějaký rolník nebo nevyslala-li nějaká obec deputaci, většina úřadů neměla co dělat. Zívalo se, klábosilo, vyprávěly se anekdoty, dělaly se špatné vtipy nebo strategické plány, chodilo se od kanceláře ke kanceláři a zabíjel se čas, jak se jen dalo. Hlavním námětem rozhovorů byly ovšem denní politické události, o nichž kolovaly nejprotichůdnější zprávy. O zpravodajství se vůbec nikdo nestaral. Staří poštovní úředníci zůstali skoro všichni na svých místech a byli ovšem velmi nespolehliví. Kromě toho byla zřízena „polní pošta“, kterou obstarávali přeběhlí falčtí švališéři[94]. Velitelé a komisaři pohraničních okresů se ani za mák nestarali o to, co se děje na druhé straně hranic. Vláda brala jen „Frankfurter Journal“[95] a „Karlsruher Zeitung“, a ještě dnes si s potěšením vzpomínám, jaký údiv vzbudilo, když jsem v kasinu objevil v jednom čísle „Kölnische Zeitung“[96], starém už několik dnů, zprávu o soustředění 27 pruských praporů, devíti baterií a devíti jezdeckých pluků i o jejich přesném rozmístění mezi Saarbrückenem a Kreuznachem.
Dostávám se konečně k tomu hlavnímu, k vojenské organizaci. Z bavorské armády přeběhlo i s výstrojí a výzbrojí asi 3000 vojáků falckého původu. Současně se přihlásil do zbraně značný počet dobrovolníků, a to z Falce i odjinud. Kromě toho vyhlásila prozatímní vláda povolání první výzvy, především všech svobodných mužů od osmnácti do třiceti let. K tomuto povolání došlo však jen na papíře, protože vojenští komisaři byli neschopní lajdáci, za druhé protože byl nedostatek zbraní, a konečně i pro netečnost vlády. Ve Falci, kde byl nedostatek zbraní hlavní překážkou veškeré obrany, se mělo dělat všechno možné, aby se zbraně sehnaly. Jestliže se zbraně nedaly opatřit z ciziny, měly se vytáhnout všechny muškety, všechny ručnice a všechny lovecké pušky, které ve Falci byly, a rozdat aktivním bojovníkům. Vždyť tu bylo nejen velké množství soukromých zbraní, ale také ještě nejméně 1500—2000 pušek, o karabinách ani nemluvě, které patřily různým občanským gardám. Vláda mohla aspoň požadovat odevzdání soukromých zbraní a pušek těch občanských gardistů, kteří nebyli povinni nastoupit v první výzvě nebo nechtěli nastoupit jako dobrovolníci. Ale nic takového se nestalo. Po dlouhém naléhání bylo konečně takové nařízení o zbraních občanské gardy vydáno, ale nikdy nebylo provedeno: občanská garda v Kaiserslauternu, k níž patřilo přes 300 šosáků, si denně vykračovala ve stejnokrojích a ve zbraních jako stráž před budovou Tržnice, a když sem vtrhli Prušáci, měli ještě to potěšení, že mohli tyto pány odzbrojit. A tak to vypadalo všude.
V oficiálním listu vyšla výzva ke všem zaměstnancům lesníchspráv a hajným, aby se dostavili do Kaiserslauternu a utvořili střelecký sbor; nepřišel však ani jediný.
V celé zemi se měly kovat kosy — nebo aspoň se k tomu vyzývalo; několik kos se skutečně vyrobilo. U porýnskohesenského sboru v Kirchheimbolandenu jsem viděl, jak nakládají několik sudů s čepelemi kos a posílají je do Kaiserslauternu. — Je to sotva 7—8 hodin cesty; za čtyři dny nato musela vláda vydat Kaiserslautern Prusům a kosy ještě nedošly. Kdyby tyto kosy dostala nemobilizovaná občanská garda, takzvaná druhá výzva, místo pušek, které měla odevzdat, bylo by to v pořádku; místo toho si líní šosáci ponechali své kapslovky a mladí odvedenci se měli postavit pruským dělům a jehlovkám s kosami.
Byl-li všeobecný nedostatek pušek, vládl naproti tomu stejně pozoruhodný nadbytek šavlí. Kdo nemohl dostat pušku, opásal se o to nadšeněji řinčícím válečným mečem, jako by se domníval, že už tím se povýší na důstojníka. Zvláště v Kaiserslauternu bylo těchto samozvaných důstojníků bezpočet a ulice zaznívala ve dne v noci řinčením jejich strašlivých zbraní. Hlavně studenti si získali neobyčejné zásluhy o záchranu vlasti tímto novým způsobem, jak nahnat nepříteli hrůzu, i svou snahou vytvořit akademickou legii, složenou jen z opěšalého jezdectva.
Kromě toho tu byla ještě poloviční eskadrona přeběhlých švališérů, ta však byla rozptýlena službou u polní pošty atd. a nemohla proto vytvořit samostatně bojující jednotku. Dělostřelectvo pod velením „podplukovníka“ Anneka se skládalo z několika tříliberních děl — nevzpomínám si, že bych kdy viděl jejich přípřež — a z několika lehkých moždířů. Před Tržnicí v Kaiserslauternu ležela pak velkolepá sbírka starých železných moždířových hlavní, jaká se sotvakde uvidí. Většina jich ovšem nebyla použita. Dvě největší položili na ohromné, speciálně zhotovené lafety a odvezli. Bádenská vláda prodala konečně Falci baterii opotřebovaných šestiliberních děl a trochu nábojů; ale přípřež, obsluha a dostatečná zásoba střeliva chyběly. Střelivo si ve Falci vyrobili, jak se dalo; přípřeže jakž takž obstarávali mobilizovaní rolníci a rekvírované koně; k obsluze sehnali několik starých bavorských dělostřelců, kteří cvičili lidi těžkopádnou a složitou bavorskou execírkou.
Vrchní řízení vojenských záležitostí bylo v nejhorších rukou. Vojenský odbor převzal v prozatímní vládě pan Reichhardt; byl agilní, ale nebyl energický a neměl odborné znalosti. První vrchní velitel falckých ozbrojených sil, podnikavý dobrodruh Fenner von Fenneberg, byl pro své obojaké chování brzy sesazen; na jeho místo nastoupil nakrátko polský důstojník Raquilliet. Nakonec přišla zpráva, že vrchním velitelem bádenských a falckých sil má být Mieroslawski, a velení nad falckými oddíly bylo svěřeno „generálovi“ Sznaydovi, také Polákovi.
Přijel generál Sznayde. Byl to malý tlouštík a vypadal spíš jako obstarožní bonviván než jako „do boje zvoucí Menelaos“[97]. Generál Sznayde převzal velení s velkou důstojností, dal si předložit zprávu o situaci a vydal ihned plno denních rozkazů. Většina těchto rozkazů se týkala stejnokrojů — tj. blůzy — a označení důstojníků — byly to trojbarevné pásky na rukávech nebo šerpy — i výzev k vysloužilým kavaleristům nebo střelcům, aby se dobrovolně přihlásili do armády, výzev, které byly předtím už desetkrát marné, apod. Sám šel dobrým příkladem vstříc a okamžitě si pořídil husarskou attilu s trojbarevnými šňůrami, aby armádě vnukal úctu. To, co bylo v jeho denních rozkazech opravdu praktické a důležité, bylo vlastně jen opakování dávno vydaných rozkazů a toho, co už dřív navrhovalo několik málo dobrých důstojníků, ale co nebylo nikdy provedeno; teprve teď bylo možné prosazovat to autoritou velícího generála. V ostatním se „generál“ Sznayde spolehl na Boha a na Mieroslawského a žil radostem stolování, jediné rozumné činnosti, kterou individuum tak naprosto neschopné mohlo provozovat.
Z ostatních důstojníků v Kaiserslauternu byl schopný jedině Techow. Byl to týž člověk, který se jako pruský nadporučík zúčastnil s Natzmerem útoku na berlínskou zbrojnici[98] a odevzdal ji lidu; byl odsouzen k patnácti letům vězení na pevnosti a utekl z Magdeburku. Techow, náčelník falckého generálního štábu, jednal vždy jako zkušený, prozíravý a klidný muž, snad až příliš klidný, než aby se na něm mohlo žádat rychlé rozhodování, jež na bitevním poli často rozhoduje všechno. „Podplukovník“ Anneke byl, jak se ukázalo, neschopný a netečný při organizování dělostřelectva, ačkoli se osvědčil při vedení dílen, kde se vyráběly náboje. U Ubstadtu jako vojevůdce žádné vavříny nesklidil, a z Rastattu, kde mu Mieroslawski na dobu obležení svěřil velení nad materiálním zásobováním, nějak podivně utekl přes Rýn ještě před obklíčením města a nechal tam koně.
S důstojníky v jednotlivých okresech to nebylo o nic lepší. Část Poláků přišla už před Sznaydem, někteří až s ním. Nejlepší příslušníci polské emigrace byli už v Uhrách, a tak si lze představit, že tito polští důstojníci byli lidé velmi různého druhu. Většinou si honem obstarávali potřebné jezdecké koně, vydali několik rozkazů a nestarali se příliš, zda je někdo plní. Vystupovali náramně velkopansky, chtěli s falckými rolníky zacházet jako s porobenými polskými nevolníky, neznali ani zem, ani řeč, ani velení a jako vojenští komisaři, tj. jako organizátoři praporů, pořídili málo nebo vůbec nic. Za polního tažení se brzy ulili do Sznaydova štábu a krátce potom, když Sznayda napadli a ztloukli vlastní vojáci, zmizeli vůbec. Ti lepší z nich přišli příliš pozdě, než aby mohli ještě něco organizovat.
Mezi německými důstojníky nebylo také mnoho schopných lidí. V porýnskohesenském sboru bylo sice několik vojensky schopných elementů, ale sboru velel jakýsi Häusner, člověk úplně neschopný, a kromě toho sbor podléhal ještě daleko žalostnějšímu morálnímu a politickému vlivu dvou hrdinů, Zitze a Bambergera, kteří později v Karlsruhe tak slavně od všeho utekli. V západní Falci zorganizoval další sbor bývalý pruský důstojník Schimmelpfennig.
Jediní dva důstojníci, kteří se už před vpádem Prusů vyznamenali při bojových akcích, byli Willich a Blenker.
Willich se s malým dobrovolnickým sborem ujal pozorování a později obléhání Landau a Germersheimu. Pod jeho velením se postupně vytvořila setnina studentů, setnina dělníků, kteří s ním byli v Besançonu, tři nevelké setniny turnerů z Landau, Neustadtu a Kaiserslauternu, dvě setniny utvořené z dobrovolníků z okolních obcí a konečně jedna setnina z Porýňanů, ozbrojená kosami, jejíž příslušníci většinou uprchli po povstání v Prümu a v Elberfeldu. Nakonec jich bylo 700 až 800 a byli to určitě nejspolehlivější vojáci celé Falce; poddůstojníci většinou už prošli vojenskou službou, někteří z nich měli zkušenosti z malé války v Alžírsku. Tyto nepatrné bojové síly rozmístil Willich mezi Landau a Germersheimem, zorganizoval občanskou gardu ve vesnicích, používal jí k střežení silnic a jako předních hlídek, odrazil všechny výpady z obou pevností, třebaže nepřítel zvláště v gcrmersheimské posádce měl převahu, obklíčil Landau tak úspěšně, že jí vlastně odřízl všechny přísuny, přerušil jí vodovod, zahradil řeku Queich, takže voda zaplavila všechny pevnostní sklepy a přitom nastal nedostatek pitné vody, a znepokojoval posádku každou noc hlídkami; hlídky nejenže očišťovaly opuštěné vnější části pevnosti a kamna ze strážnic, která tam našly, vydražovaly po pěti zlatých za kus, ale pronikaly také až do pevnostních příkopů a často donutily posádku, aby na jednoho svobodníka a dva muže mohutně, ale bezúspěšně pálila ze čtyřiadvacetiliberních děl. Toto období bylo za celé trvání Willichova dobrovolnického sboru nejskvělejší. Kdyby byl tenkrát měl k dispozici jen několik houfnic — a stačila by i polní děla — byl by podle zpráv zvědů, vysílaných denně do Landau i z Landau, dobyl pevnost za pár dnů, protože její posádka byla demoralizována a slabá a obyvatelstvo se bouřilo. Vždyť i bez dělostřelectva by pevnost po týdenním obléhání byla kapitulovala. V Kaiserslauternu byly dvě sedmiliberní houfnice a ty by byly úplně stačily k tomu, aby v noci zapálily několik domů v Landau. Kdyby byly stály na patřičném místě, mohlo by se snadno stát něco neuvěřitelného, totiž, že by taková pevnost jako Landau byla dobyta jen s několika polními děly. Denně jsem přesvědčoval generální štáb v Kaiserslauternu, že je třeba se o to aspoň pokusit. Marně. Jedna houfnice zůstala v Kaiserslauternu, druhá cestovala do Homburgu, kde málem padla do rukou Prusům. Obě se dostaly přes Rýn a nevypálily ani jedinou ránu.
Avšak daleko víc než Willich se vyznamenal „plukovník“ Blenker. „Plukovník“ Blenker byl bývalý cestující s vínem; jako helénofil pobýval v Řecku a později se zařídil jako obchodník s vínem ve Wormsu. Patří jistě k nejvýznamnějším vojenským osobnostem celého tohoto slavného tažení. Stále na koni, obklopen početným štábem, vysoký, statný, se vzdorným výrazem a s impozantní heckerovskou bradkou, obdařen mohutným hlasem a všemi ostatními vlastnostmi, které utvářejí jihoněmeckého „lidového vůdce“ a k nimž, jak známo, rozum právě nepatří, působil „plukovník“ Blenker dojmem muže, před jehož pouhým pohledem by jistě zalezl sám Napoleon; byl zajisté hoden vystupovat v onom popěvku, jímž jsme začali toto líčení. „Plukovník“ Blenker cítil v sobě sílu vyhnat německá knížata i bez „Heckera, Struva, Zitze a Bluma“, a dal se hned do díla. Byl toho názoru, že válku povede ne jako voják, ale jako cesťák s vínem, a proto si předsevzal, že dobude Landau. Willich tam tenkrát ještě nebyl. Blenker sebral všechno, co bylo ve Falci po ruce, řadové vojsko i lidobranu, zorganizované i bezúčelně se potloukající jednotky, jezdectvo i dělostřelectvo, a vytrhl na Landau. Před pevností konal válečnou poradu, zformoval útočné kolony, určil postavení dělostřelectva. Dělostřelectvo se však skládalo z několika moždířů, jejichž ráže kolísala mezi 1/2 až l3/8 libry a jež vezli vzadu na žebřiňáku, který sloužil současně za muniční vůz. Střelivo těchto různých moždířů se totiž skládalo z jediné, opakuji: jediné čtyřiadvacetiliberní koule; po prachu nebylo ani památky. Když bylo všechno uspořádáno, postupovali všichni vpřed pohrdajíce smrtí. Došli až k pevnostnímu předpolí, aniž narazili na odpor; pochodovali dál, až došli k bráně. Vpředu šli vojáci přeběhlí z Landau. Na valech se objevilo několik vojáků jako parlamentáři. Volali na ně, aby otevřeli bránu. Rozpředl se docela přátelský rozhovor a zdálo se, že všechno půjde jako na drátkách. Náhle zaduní z valu rána z děla, nad hlavami útočníků zahvízdají kartáče a naráz se celá hrdinská armáda i se svým falckým princem Evženem[99] dá na zběsilý útěk. Všechno prchá, prchá a prchá tak prudce a nezadržitelně, že pár dělových koulí, vystřelených hned nato z valů, nesviští už nad hlavami prchajících, ale jen nad jejich odhozenými ručnicemi, sumkami a tornami. Několik hodin za Landau se bojovníci konečně zastavili, armáda se znovu zformovala a pan „plukovník“ Blenker ji odvedl zas domů bez klíčů od Landau, ale přesto neméně hrdě. Takové bylo neslýchané dobytí Landau třemi moždíři a jednou čtyřiadvacetiliberní koulí.
Kartáčovou palbu zahájilo narychlo několik bavorských důstojníků, když viděli, že jejich vojáci chtějí otevřít bránu. Vojáci vychýlili dělo ze směru, a tím se stalo, že nikdo nebyl zasažen. Když však posádka Landau viděla, jaký účinek měl tento výstřel nazdařbůh, na vydání pevnosti už ovšem ani nepomyslela.
Hrdina Blenker však nebyl mužem, který by takový neúspěch nechal jen tak, bez odplaty. Rozhodl se tentokrát dobýt Wormsu. Vytrhl z Frankenthalu, kde velel praporu. Těch několik hesenských vojáků, kteří byli ve Wormsu, se rozuteklo na všechny strany a hrdina Blenker vtáhl za víření bubnů do svého rodného města. Když bylo osvobození Wormsu oslaveno slavnostní snídaní, přistoupilo se k hlavnímu obřadu, totiž k přísaze 20 hesenských vojáků, kteří pro nemoc zůstali ve městě, na říšskou ústavu. Ale v noci po těchto ohromných úspěších připravilo Peuckerovo říšské vojsko na pravém břehu Rýna děla a probudilo vítězné dobyvatele velmi nešetrně ranní dělostřelbou. Nebyl to omyl: říšské vojsko střílelo opravdovými dělovými koulemi a granáty. Hrdina Blenker beze slova shromáždil své chrabré bojovníky a odtáhl ve vší tichosti z Wormsu zase do Frankenthalu. O jeho pozdějších hrdinských činech bude múza zpívat dál na příslušném místě.
Zatímco si ve venkovských obvodech lidé nejrozmanitějších povah krátili čas po svém, zatímco vojáci a příslušníci lidobrany místo cvičení vysedávali po hospodách a zpívali, zabývali se páni důstojníci v Kaiserslauternu vymýšlením nejhlubokomyslnějších strategických plánů. Šlo o pouhou maličkost: jak udržet malou, z několika stran otevřenou provincii, jako je Falc, takřka úplně imaginárními bojovými silami proti nanejvýš reálné armádě, mající přes 30 000 mužů a 60 děl. Všechny projekty tu byly jednak bezcenné, jednak nesmyslné, neboť tu chyběly veškeré podmínky pro sestavení jakéhokoli strategického plánu; právě proto se ti velcí válečníci a přemýšlivé mozky falcké armády vážně snažili vykouzlit nějaký strategický zázrak, který by zahradil Prusům cestu do Falce. Každý novopečený poručík, každý ošavlovaný příslušník akademické legie, která se konečně vylíhla pod záštitou pana Sznayda a jejíž všichni členové dostali hodnost poručíka, každý kancelářský škrabák civěl hlubokomyslně na mapu Falce v naději, že najde strategický kámen mudrců. Snadno si představíme, jak rozkošné věci se z toho rodily. Velice oblíbená byla zejména maďarská metoda vedení války. Od „generála“ Sznayda až po nejposlednějšího dosud neuznaného Napoleona falcké armády mohli jste co chvíli slyšet větu: „Musíme to udělat jako Kossuth, musíme vydat část našeho území a stáhnout se podle okolností buď semhle nebo tamhle — buď do hor nebo na rovinu.“ „Musíme to udělat jako Kossuth,“ ozývalo se ve všech hospodách. „Musíme to udělat jako Kossuth,“ opakoval každý kaprál, každý voják, každý kluk na ulici. „Musíme to udělat jako Kossuth,“ opakovala dobromyslně prozatímní vláda, která nejlíp věděla, že se do těchto věcí nemá míchat, a které bylo konec konců jedno, jak se to udělá. „Musíme to udělat jako Kossuth, jinak jsme ztraceni.“ — Falc a Kossuth!
Než přejdu k vylíčení samotného tažení, musím se ještě krátce zmínit o události, o níž psaly některé noviny: o svém krátkém uvěznění v Kirchheimu. Několik dní před vpádem Prusů jsem doprovázel svého přítele Molla při jednom jeho poslání až na hranice do Kirchheimbolandenu. Byla tu umístěna část porýnskohesenského sboru, v němž jsme měli známé. Večer jsme seděli s nimi a s jinými dobrovolníky ze sboru v hostinci. Mezi dobrovolníky bylo několik oněch vážných, nadšených „mužů činu“, o nichž byla úž mnohokrát řeč a pro něž nebylo nic těžkého porazit málo zbraněmi a velkým nadšením jakoukoli armádu na světě. Tito lidé znají z vojny nejvýš slavnostní rozdílení stráží a nikdy se nestarají o materiální prostředky k dosažení nějakého cíle; jak jsem měl později mnohokrát příležitost pozorovat, zažijí většinou v prvním boji tak drtivé zklamání, že co nejrychleji berou do zaječích. Ptal jsem se jednoho z těch hrdinů, zda se skutečně domnívá, že porazí Prusy s třiceti tisíci šavlemi a čtyřmi a půl tisíci pušek, mezi nimiž je plno zrezivělých karabin. Právě jsem se začal bavit svatým rozhořčením muže činu, poraněného ve svém nejušlechtilejším nadšení, když vstoupila stráž a prohlásila, že jsem zatčen. Současně se na mne zezadu vrhli dva lidé soptící vztekem. Jeden se představil jako občanský komisař Müller, druhý byl pan Greiner, jediný člen vlády, s nímž jsem nepřišel do bližšího styku, protože byl velmi často mimo Kaiserslautern — ten chlap pěkně potichoučku zpeněžoval svůj majetek — a protože měl tak podezřele vzdychalovský[c] vzhled. Současně vstal jeden můj starý známý, hejtman porýnskohesenského sboru, a prohlásil, že budu-li zatčen, on a nemálo nejlepších lidí ihned ze sboru odejdou. Moll i jiní mě chtěli na místě bránit násilím. Přítomní se rozdělili na dvě strany; bylo nebezpečí, že dojde k zajímavému výstupu, a já jsem prohlásil, že se dám samozřejmě s potěšením zatknout: konečně se pozná, jakou barvu má falcké povstání. Odešel jsem v doprovodu stráže.
Druhý den ráno mě pan Zitz podrobil komickému výslechu, pak mě předali občanskému komisaři a ten mě odevzdal četníkovi. Důrazně mu přikázal, že má se mnou zacházet jako se špiónem; četník mi spoutal obě ruce a vedl mě pěšky do Kaiserslauternu. Obžalovali mě ze zlehčování povstání falckého lidu a z pobuřování proti vládě, o níž jsem mimochodem neřekl ani slovo. Cestou jsem prosadil, že jsem dostal vůz. V Kaiserslauternu, kam už Moll dorazil přede mnou, byla vláda ovšem omylem čackého Greinera nesmírně zděšena a ještě zděšenější tím, jak se mnou zacházeli. Je pochopitelné, že jsem pánům sehrál před četníkem půvabnou scénu. Protože od pana Greinera nedošla ještě zpráva, nabídli mi, že mě na čestné slovo pustí na svobodu. Odmítl jsem dát čestné slovo a šel jsem do kantonálního vězení — bez doprovodu, což bylo přijato na návrh dʼEsterův. DʼEster prohlásil, že nemůže zůstat déle ve vládě, když se takhle jedná s příslušníkem jeho strany. Tzschirner, který právě přijel, mluvil také velmi rozhodně. Věc se ještě týž večer roznesla po městě a všichni přívrženci rozhodného směru se ihned postavili na mou stranu. K tomu ještě došla zpráva, že v porýnskohesenském sboru kvůli této záležitosti vypukly nepokoje a že značná část sboru chce odejít. To bylo pro členy prozatímní vlády, s nimiž jsem byl dosud denně ve styku, víc než dostatečným důkazem, že mi musí dát satisfakci. Po čtyřiadvaceti hodinách, které jsem docela zábavně strávil ve vězení, přišli za mnou dʼEster a Schmitt. Schmitt prohlásil, že jsem bez jakýchkoli podmínek propuštěn; vláda doufá, že mě to neodradí od další účasti na hnutí. Kromě toho prý byl vydán rozkaz, že od nynějška nesmí být žádný politický vězeň dopravován v poutech, a probíhá prý vyšetřování proti viníku hanebného jednání i o zatčení a jeho příčině. Když mi tím vláda dala úplné zadostiučinění, které v tu chvíli mohla dát — pan Greiner ještě stále zprávu neposlal — odložily obě strany slavnostní tváře a vypili jsme v „Donnersbergu“ společně pár skleniček vína. Druhého dne ráno odjel Tzschirner uklidnit porýnskohesenský sbor; dal jsem mu s sebou pár řádků. Když se pan Greiner vrátil do Kaiserslauternu, tvářil se tak vyděšeně a sklesle, že mu jeho kolegové dvojnásob umyli hlavu.
Od Homburgu začali tehdy pronikat Prusové; protože tím celá věc dostala zajímavý obrat, protože jsem nechtěl zmeškat příležitost trochu se pocvičit ve válečnictví, a protože konečně „Neue Rheinische Zeitung“ musela být honoris causa[d] zastoupena i ve falckobádenské armádě, opásal jsem se také válečným mečem a vydal se za Willichem.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a — nechat věci běžet, jít svou cestou. (Pozn. red.)
b — jakžtakž. (Pozn. red.)
c Vzdychalové — přezdívka pro buržoazní konstitucionalisty v Německu v letech l848—l849. (Pozn. čes. red.)
d — z důvodů cti. (Pozn. red.)
89 Ústřední výbor německých demokratů byl zvolen na druhém demokratickém kongresu, který se konal v Berlíně ve dnech 26. až 30. října 1848. Pověření ústředního výboru doručil Marxovi koncem května 1849 člen výboru dʼEster.
90 Jde o stranu maloburžoazních demokratů a socialistů, sdružených kolem časopisu „Réforme“. V čele této strany stáli Ledru-Rollin a Louis Blanc. Představitelé strany žádali provedení demokratických a sociálních reforem. Sociální demokraté ovlivňovali i část francouzských dělníků.
91 „Fliegende Blätter“ [„Poletující listy“] — německý satirický týdeník, založený v Mnichově roku 1845.
92 Jde o list „Bote für Stadt und Land“ [„Posel města i venkova“], oficiální orgán falcké prozatímní revoluční vlády. Jediný Engelsův článek, uveřejněný ve 110. čísle tohoto listu z 3. června 1849, má název „Revoluční povstání ve Falci a v Bádensku“ (viz M-E Spisy , 6. svazek Spisů, zde).
93 Tržnice (Fruchthalle) — krytá tržnice na ovoce a zeleninu v Kaiserslauternu, v níž byly umístčny kanceláře ústřední správy falcké prozatímní revoluční vlády.
94 Švališéři (chevaux-légers — doslova: lehká kavalerie) — název pluků lehkého jezdectva v některých západoevropských zemích; jezdci byli ozbrojeni šavlemi, pistolemi a karabinami.
95 „Frankfurter Journal“ [„Frankfurtské noviny“] — německý deník, který vycházel od roku 1616. V polovině 19. stol. to byl liberální list.
96 „Kölnische Zeitung“ [„Kolínské noviny“] — německý deník, který pod tímto názvem vycházel v Kolíně od roku 1802; v letech 1848—l849 byl mluvčím zbabělé a zrádcovské politiky pruské liberální buržoazie; vedl neustále úporný boj proti „Neue Rheinische Zeitung“.
97 Engels cituje Homérovu „Iliadu“ podle překladu J. G. Vosse z roku 1819 (zpěv II, verš 408 a n.).
98 Po marných pokusech donutit Camphausenovu a Hansemannovu vládu, aby vydala lidu zbraně, vzali 14. června 1848 berlínští dělníci a řemeslníci útokem zbrojnici. Vystoupení berlínských dělníků bylo však živelné a neorganizované. Povolaným vojenským posilám spolu s oddíly občanské gardy se podařilo lid rychle zatlačit a odzbrojit.
99 Engels tu ironicky srovnává Blenkera se známým vojevůdcem z konce 17. a začátku 18. století, Evženem Savojským.