Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Bedřich Engels
Německá kampaň za říšskou ústavu
2. Karlsruhe
Povstání v Bádensku začalo za nejpříznivějších okolností, za jakých vůbec může povstání vzniknout. Všechen lid svorně nenáviděl věrolomnou, obojetnou a při politickém pronásledování krutou vládu. Reakční třídy, šlechta, byrokracie a velká buržoazie, nebyly početné. Velká buržoazie existuje v Bádensku ostatně jen v zárodečném stavu. Mimo několik šlechticů, úředníků a buržoů, mimo obchodníky z Karlsruhe a Baden-Badenu, kteří žijí ze dvora a z bohatých cizinců, mimo několik heidelberských profesorů a kromě půl tuctu vesnic kolem Karlsruhe byla celá země bez výjimky pro hnutí. Armáda, kterou bylo v jiných povstáních nutné nejprve porazit, armáda, šikanovaná šlechtickými důstojníky víc než kde jinde, rok už zpracovávaná demokratickou stranou a odnedávna, po zavedení jakési všeobecné branné povinnosti, ještě víc prostoupená odbojnými živly, tato armáda se tu postavila do čela hnutí a hnala je dokonce dál, než chtěli buržoazní vůdcové offenburského shromáždění.[81] A právě armáda změnila v Rastattu a v Karlsruhe „hnutí“ v povstání.
Když se tedy povstalecká vláda ujímala svého úřadu, měla už připravenou armádu, bohatě zásobené arzenály, dokonale organizovaný státní aparát, plnou státní pokladnu a takřka jednotně smýšlející obyvatelstvo. Dále, na levém břehu Rýna, ve Falci, bylo povstání už v plném proudu a krylo ji z levého boku; v porýnském Prusku bylo povstání sice vážně ohroženo, ale ještě nebylo poraženo; ve Württembersku, ve Francích, v obou částech Hesenska a v Nasavsku vládlo všeobecné pobouření, dokonce i v armádě, a stačila jen jiskra, aby se bádenské povstání rozšířilo po celém jižním a středním Německu a aby se nejméně 50 000—60 000 mužů pravidelných jednotek dalo do služeb povstalcům.
Co se za těchto okolností mělo dělat, je tak prosté a zřejmé, že teď, po potlačení povstání, to každý ví a každý tvrdí, že to říkal už od začátku. Povstání se mělo rychle, bez meškání rozšířit dál, do Hesenska, do Darmstadtu a Frankfurtu, do Nasavska a Württemberska. Z pravidelných jednotek, které byly k dispozici, měla vláda ihned shromáždit 8000-l0 000 mužů — železnicí se to dalo dokázat za dva dny — a poslat je do Frankfurtu — „na ochranu Národního shromáždění“. Postrašená hesenská vláda byla úspěchy povstání, které následovaly ráz na ráz, jako ochromena. Vědělo se, že její vojsko sympatizuje s Bádenskými; ona sama, stejně jako frankfurtský senát[82], nemohla klást nejmenší odpor. Hesensko-kaselské, württemberské a darmstadtské oddíly umístěné ve Frankfurtu byly pro hnutí; tamější Prusové — většinou Porýňané — kolísali; Rakušanů bylo málo. Příchod Bádenských, ať už by došlo k pokusům mu zabránit nebo ne, by povstání určitě přenesl až do srdce obou částí Hesenska a do Nasavska, vynutil by ústup Prušáků a Rakušanů do Mohuče a postavil by poděšené německé takzvané Národní shromáždění pod terorizující vliv vzbouřeného obyvatelstva a vzbouřené armády. I kdyby pak povstání na Mosele, v Eifelu, ve Württembersku a ve Francích nevypuklo hned, bylo by dost prostředků, jak je přenést i do těchto provincií.
Dále bylo třeba centralizovat síly povstání, poskytnout mu potřebné peněžní prostředky a okamžitým zrušením všech feudálních břemen zainteresovat na povstání rolníky, tvořící velkou většinu obyvatelstva. Zřízení společné ústřední správy pro válku a finance, která by měla plnou moc vydávat papírové peníze[a], především pro Bádensko a Falc, a odstranění všech feudálních břemen v Bádensku a v každém kraji obsazeném povstaleckou armádou, by prozatím stačilo k tomu, aby povstání dostalo mnohem energičtější charakter.
Ale bylo třeba provést to všechno hned v první chvíli a opravdu rychle, protože jedině rychlost mohla zajistit úspěch. Týden po utvoření zemského výboru bylo už pozdě. Porýnské povstání bylo potlačeno, ve Württembersku a v Hesensku byl klid, oddíly vojska, které zpočátku sympatizovaly s povstáním začaly kolísat a nakonec se zase úplně podrobily svým reakčním důstojníkům. Povstání ztratilo svůj celoněmecký charakter a stalo se čistě bádenským nebo bádensko-falckým místním povstáním.
Po skončení boje jsem se dověděl, že bývalý bádenský podporučík F. Sigel, který si za povstání jako „plukovník“ a později jako „vrchní velitel“ vydobyl víceméně pochybné trpasličí vavříny, předložil hned na začátku zemskému výboru plán na provedení ofenzívy. Předností tohoto plánu je správná myšlenka, že je třeba za všech okolností zaútočit; jinak to byl nejdobrodružnější plán, jaký mohl být předložen. Sigel chtěl s jedním bádenským sborem táhnout nejprve do Hohenzollernu a vyhlásit hohenzollernskou republiku, potom dobýt Stuttgart a odtud, až povstane Württembersko, táhnout na Norimberk a zřídit velký tábor v srdci Frank, které by také povstaly. Jak je vidět, tento plán vůbec nepřihlížel k morální důležitosti Frankfurtu — vždyť teprve jeho ovládnutí by dodalo povstání celoněmecký charakter — a k strategické důležitosti linie Mohanu. Jak je vidět, počítal s docela jinými bojovými silami, než jaké byly skutečně k dispozici, a nakonec, po zcela donkichotovském či schillovském[b] tažení, se úplně míjel svého cíle, protože by proti povstání poštval nejsilnější armádu, bavorskou, jedinou vysloveně nepřátelskou ze všech jihoněmeckých armád, a to by se stalo ještě dříve, než by povstání mohly posílit přeběhlé hesenské a nasavské oddíly.
Nová vláda vůbec nezahájila ofenzívu pod záminkou, že prý se skoro všichni vojáci rozutekli a odešli domů. Nehledě na to, že se to stalo jen u několika jednotlivých oddílů, hlavně u tělesného pluku, vrátili se i tito rozprchlí vojáci do tří dnů skoro všichni zase ke svým praporům.
Vláda měla ostatně k tomu, aby byla proti jakékoli ofenzívě, docela jiné důvody.
V čele celé bádenské agitace pro říšskou ústavu stál pan Brentano. U tohoto advokáta se pojila vždy trochu malicherná ctižádost politického činitele malého německého státečku a na odiv stavěná pevnost zásad, která je v jižním Německu první podmínkou veškeré popularity, s určitou diplomatickou prohnaností, jíž stačil ovládat celé své okolí snad až na několik jednotlivců. Pan Brentano — teď je to už všeobecně známo, ale je tomu tak — pan Brentano a jeho strana, nejsilnější v Bádensku, nepožádali offenburské shromáždění o nic jiného než o změny velkovévodské politiky, a to změny, které mohla provést jen Brentanova vláda. Velkovévodova odpověď a všeobecná agitace vyvolaly — proti vůli a záměrům Brentanovým — rastattskou vojenskou vzpouru. Ve chvíli, kdy byl pan Brentano postaven do čela zemského výboru, už ho hnutí předstihlo, už je musel brzdit. Tehdy také došlo k výtržnostem v Karlsruhe; velkovévoda uprchl, a táž okolnost, která povolala pana Brentana do čela správy a dala mu takřka diktátorskou moc, zmařila všechny jeho plány a přiměla ho až k tomu, že této moci použil proti témuž hnutí, které mu tuto moc dalo. Zatímco lid jásal, že se zbavil velkovévody, seděli pan Brentano a jeho věrný zemský výbor jako na žhavém uhlí.
Tento zemský výbor, složený skoro výhradně z bádenských „poctivců“ naprosto spořádaných názorů a s úplně popletenými hlavami, z „ryzích republikánů“, kteří se třásli, že budou muset vyhlásit republiku, a křižovali se, když měli provést sebemenší energičtější opatření — tento arcišosácký výbor byl ovšem úplně závislý na Brentanovi. Úlohu, kterou v Elberfeldu převzal advokát Höchster, tuto úlohu zde na trochu větším území převzal advokát Brentano. Ze tří cizorodých elementů, Blinda, Ficklera a Struva, kteří se dostali do zemského výboru z vězení, byl Blind tak opředen Brentanovými intrikami, že zůstal úplně osamocen a nezbývalo mu než odejít jako zástupce Bádenska do vyhnanství do Paříže; Fickler musel převzít nebezpečné poslání do Stuttgartu; Struve se panu Brentanovi zdál tak málo nebezpečný, že ho v zemském výboru klidně trpěl, dohlížel na něj a snažil se ho učinit nepopulárním, což se mu také dokonale podařilo. Struve, jak známo, založil s několika jinými „Klub rozhodného (nebo spíše rozvážného) pokroku“, který byl po jedné nezdařené demonstraci rozpuštěn.[83] Za několik dní nato se Struve objevil ve Falci, víceméně jako „uprchlík“, a pokoušel se tam znovu vydávat svůj list „Deutscher Zuschauer“. Sotva vyšlo první, ukázkové číslo, vtrhli do země Prušáci.
Zemský výbor, od počátku pouhý nástroj Brentanův, zvolil výkonný výbor, v jehož čele stál zase Brentano. Tento výkonný výbor nahradil velmi brzy a skoro úplně zemský výbor, nanejvýš si od něho dával potvrzovat úvěry a už učiněná opatření, a zbavoval se více či méně nespolehlivých členů širšího výboru tím, že je posílal s různými podřadnými posláními do okresů nebo k armádě. Nakonec odstranil zemský výbor úplně a nahradil jej „ústavodárným shromážděním“, zvoleným zcela pod vlivem Brentanovým, a sám se přeměnil v „prozatímní vládu“, jejíž hlavou se ovšem stal zase pan Brentano. A Brentano jmenoval ministry. A jaké ministry — Floriana Mördese a Mayerhofera!
Pan Brentano byl nejdokonalejším představitelem bádenské maloburžoazie. Lišil se od masy maloměšťáků a jejich ostatních představitelů jen tím, že byl příliš chytrý, než aby sdílel všechny jejich iluze. Pan Brentano zrazoval bádenské povstání od prvního okamžiku, a to právě proto, že od prvního okamžiku rozpoznal situaci správněji než kterákoli jiná oficiální osobnost v Bádensku a protože prováděl taková opatření, která zajišťovala moc maloburžoazie, ale právě proto musela celé povstání zmařit. V tom je tajemství tehdejší nesmírné Brentanovy popularity a současně tajemství všeho hanobení, jímž ho po červenci zahrnovali jeho dřívější ctitelé. Převážná většina bádenských maloburžoů byli stejní zrádci jako Brentano; ale byli při tom napáleni, kdežto on ne. Zrazovali ze zbabělosti, dali se napálit z hlouposti.
V Bádensku, stejně jako v celém jižním Německu, není skoro žádná velká buržoazie. Bádenský průmysl a obchod jsou bezvýznamné. Proto je málo početný i proletariát, je velmi roztříštěný a málo vyspělý. Hlavní masa obyvatelstva se dělí na rolníky (těch je většina), na maloměšťáky a řemeslnické tovaryše. Tito tovaryši, městští dělníci, rozptýlení v malých městech, bez většího centra, v němž by se mohla vytvořit samostatná dělnická strana, jsou nebo aspoň dosud byli pod převážným společenským a politickým vlivem maloburžoazie. Rolníci, ještě víc rozptýlení po celé zemi a bez možností nabýt vzdělání, mají s maloburžoazií tak jako tak zájmy zčásti společné, zčásti vlastně souběžné, a byli proto také pod jejím politickým poručnictvím. A tak maloburžoazie, zastoupená advokáty, lékaři, učiteli, několika obchodníky a knihkupci, ovládala od března 1848 jednak přímo, jednak prostřednictvím svých zástupců celé politické hnutí v Bádensku.
Protože tu tedy neexistoval protiklad mezi buržoazií a proletariátem a protože tak měla politickou převahu maloburžoazie, neprobíhala v Bádensku vlastně nikdy socialistická agitace. Nikdy si nedovedly prorazit cestu ani zárodky socialistických idejí, jež přicházely zvenčí, ať už je přinášeli dělníci, kteří žili ve vyspělejších zemích, nebo vliv francouzské či německé socialistické a komunistické literatury. Rudá stužka nebo rudá vlajka neznamenaly v Bádensku nic jiného než buržoazní republiku, v nejlepším případě s malou příměsí terorismu, a „šestero metel lidstva“[84] objevených panem Struvem bylo při své měšťácké nevinnosti to nejzazší, co mohlo u masy ještě najít ohlas. Nejvyšším ideálem bádenského maloměšťáka a rolníka zůstává stále malá měšťácko-rolnická republika, jaká od roku 1830 existuje ve Švýcarsku. Malé pole působnosti pro malé, skromné lidi, stát jako trochu zvětšená obec, „kanton“; malý, stabilní průmysl opírající se o ruční práci, který podmiňuje právě tak stabilní a ospalé společenské poměry; nevelká bohatství a nevelká chudoba, jen střední stav a prostřednost; ani kníže, ani civilní lista, ani stálé vojsko, skoro žádné daně; ani aktivní účast na dějinách, ani zahraniční politika, jen domácí malé místní drby a malé hašteření en famille[c]; ani velký průmysl, ani železnice, ani světový obchod, ani sociální rozbroje mezi milionáři a proletáři, jen poklidný a pohodlný život ve vší bohabojnosti a počestnosti, v mírňoučké skromnosti spokojených duší bez nároků na historickou velikost — to je ta pokojná Arkádie, která existuje v největší části Švýcarska a o jejímž zavedení snil po řadu let bádenský maloměšťák a rolník. A rozmáchne-li se ve chvílích odvážnějšího zanícení myšlenka bádenského a dejme tomu jihoněmeckého maloměšťáka vůbec k představě celého Německa, vznáší se před ním ideál německé budoucnosti v podobě zvětšeného Švýcarska, v podobě federativní republiky. Tak už i pan Struve v jedné brožuře[85] rozdělil Německo do 24 kantonů se stejným počtem kantonálních hejtmanů a velkých i malých rad a připojil k brožuře dokonce mapu s hotovým rozdělením. Kdyby se někdy mohlo Německo proměnit v tuto Arkádu, kleslo by tím na takový stupeň ponížení, o němž dosud nemělo tušení ani v dobách největšího pokoření.
Jihoněmečtí maloměšťáci zatím už nejednou udělali tu zkušenost, že revoluce, i když třímá svou vlastní buržoazně republikánskou vlajku, může jejich milovanou, tichou Arkádii velmi snadno odplavit ve víru daleko mocnějších konfliktů, ve víru opravdových třídních bojů. Odtud strach maloměšťáků nejen před všemi revolučními otřesy, nýbrž i před vlastním ideálem federované fajfkové a pivní republiky. Odtud jejich nadšení pro říšskou ústavu, která uspokojovala aspoň jejich nejbližší zájmy, a ponechávajíc císaři pouhé odkladné veto, dávala jim naději, že v příhodné době bude možno zřídit republiku zákonnou cestou. Odtud jejich překvapení, když jim bádenská armáda bez ptaní servírovala hotové povstání, odtud jejich strach, že se povstání rozšíří přes hranice budoucího bádenského kantonu. Vždyť požár by mohl zachvátit i oblasti, v nichž existuje velká buržoazie a početný proletariát, oblasti, v nichž by pak moc mohla přejít do rukou proletariátu, a potom běda majetku!
Co udělal za této situace pan Brentano?
Udělal v Bádensku pro maloburžoazii to, co učinila maloburžoazie v porýnském Prusku úmyslně: zradil povstání, ale zachránil maloburžoazii.
Brentano nezradil povstání svými posledními činy a svým útěkem po porážce na Murgu, jak si to představoval nakonec rozčarovaný bádenský maloměšťák, ale zrazoval je už od prvního okamžiku. Právě ta opatření, nad nimiž bádenští šosáci a s nimi část rolníků a dokonce řemeslníci nejvíc jásali, právě ta zrazovala hnutí Prušákům. A právě proto, že zrazoval, stal se Brentano tak oblíbeným a získal si fanatický obdiv šosáků. Maloměšťák přehlédl, že hnutí bylo zrazeno, viděl jen, že byl rychle obnoven pořádek a jistota, že hnutí samo bylo na chvíli zabrzděno; a když už bylo pozdě, když se sám v hnutí už kompromitoval a pak shledal, že hnutí a s ním i on jsou ztraceni, křičel o zradě a vrhl se s celým vztekem napáleného prosťáčka na svého nejvěrnějšího sluhu.
Pan Brentano byl ovšem také napálen. Doufal, že vyjde z hnutí jako veliký muž „umírněné“ strany, tj. právě maloburžoazie, a zatím musel pod pláštěm noci s hanbou utéci před vlastní stranou a před svými nejbližšími přáteli, kterým náhle vysvitla zdrcující pravda. Doufal dokonce, že neztratí naději na křeslo velkovévodova ministra, a zatím jako dík za svou chytrost sklidil kopance od všech stran a poznal, že už nikdy nebude moci hrát nějakou úlohu. Nu ovšem, někdo může být mazanější než všichni maloměšťáci kteréhokoli německého státečku dohromady, a přesto se mu mohou zhroutit nejkrásnější naděje, jeho nejušlechtilejší úmysly mohou být pošpiněny.
Od prvního dne své vlády dělal pan Brentano všechno, aby hnutí svedl do šosáckého koryta, z něhož se snad nikdy nesnažilo dostat. Pod ochranou občanské gardy v Karlsruhe, oddané velkovévodovi, téže gardy, která se ještě den předtím bila proti hnutí, vtáhl do Stavovského domu[86], aby odtud krotil hnutí. Návrat zběhlých vojáků k útvarům se děl co možná nejpomaleji; reorganizace praporů neprobíhala o nic rychleji. Zato byli okamžitě vyzbrojeni mannheimští odzbrojení šosáci, o nichž každý věděl, že nikdy nebudou bojovat, a kteří se po bitvě u Waghäuselu dokonce většinou přidali k dragounskému pluku, který zradil Mannheim. O pochodu na Frankfurt nebo na Stuttgart, o rozšíření povstání na Nasavsko nebo Hesensko nebylo ani řeči. Byl-li takový návrh podán, byl okamžitě zamítnut, jako např. návrh Sigelův. Návrh na emisi papírových peněz by se byl pokládal za zločin proti státu, za komunistický návrh. Falc posílala jednoho vyslance za druhým: že nemá zbraně, že nemá pušky, o dělostřelectvu ani nemluvě, že nemá střelivo, že potřebuje všechno, coje nutné k povstání a hlavně k dobytí pevností Landau a Germersheimu; ale pan Brentano nedal nic. Navrhovala také okamžité zřízení společného vojenského velení, ba i sloučení obou zemi pod společnou vládou. Ale všechna jednání se protahovala a oddalovala. Pokud vím, jediné, čeho Falc snad dosáhla, byl malý peněžní příspěvek; později, když už bylo příliš pozdě, přišlo osm děl s trochou střeliva, bez obsluhy a bez potahů, a konečně na přímý rozkaz Mieroslawského jeden bádenský prapor a dva moždíře, z nichž jeden, pokud se pamatuji, vystřelil jen jednou.
Už těmito průtahy a odmítáním nejnutnějších opatření, jež by byla mohla povstání rozšířit, bylo celé hnutí zrazováno. Ve vnitřních otázkách se postupovalo stejně nedbale. O zrušení feudálních břemen se vůbec nemluvilo; pan Brentano dobře věděl, že mezi rolníky je víc revolučních živlů — zvláště v jižním Bádensku — než je mu milé, a že je proto musí spíš zadržovat než zatahovat dál do povstání. Noví úředníci byli většinou Brentanovy kreatury nebo naprosto neschopní; staří úředníci, až na ty, kteří se za reakce v posledním roce příliš kompromitovali, a proto sami zběhli, zůstali všichni na svých místech k velkému nadšení všech pokojných občanů. Dokonce i pan Struvc ještě v posledních květnových dnech chválil „revoluci“ za to, že prý všechno proběhlo tak hezky v klidu a že skoro všichni úředníci mohli zůstat na svých místech. — I jinak se pan Brentano a jeho agenti snažili, aby se všechno vrátilo pokud možná do starých kolejí, aby neklidu a vzrušení bylo co nejméně a aby země co nejrychleji ztratila revoluční vzhled.
Ve vojenské organizaci vládl stejný šlendrián. Dělalo se jen to, co se už nedalo odložit. Jednotky byly bez velitelů, bez zaměstnání, bez disciplíny; neschopný „ministr války“ Eichfeld a jeho nástupce, zrádce Mayerhofer, je ani nedokázali slušně rozmístit. Vojenské vlaky jezdily sem a tam po železnicích, bez cíle a bezúčelně. Prapory byly odveleny dnes sem, zítra zase zpátky, a nikdo nemohl zjistit proč. V posádkách chodili vojáci od hospody k hospodě, protože neměli nic jiného na práci. Vypadalo to, jako by demoralizace byla záměrná, jako by vláda chtěla z vojáků doslova vyhnat poslední zbytek disciplíny. Organizace první výzvy takzvané lidobrany, tj. všech zbraněschopných mužů do 30 let, byla svěřena známému Joh. Ph. Beckerovi, naturalizovanému Švýcarovi a důstojníku švýcarské spolkové armády. Není mi známo, jak dalece ztěžoval Brentano Beckerovi jeho poslání. Je mi však známo, že Brentano po ústupu falcké armády na bádenské území, když se už naléhavé požadavky špatně vyzbrojených a vystrojených falckých jednotek nedaly odkládat — že Brentano si tehdy umyl ruce těmito slovy:
„Pro mne za mne jim dejte co chcete; ale až se vrátí velkovévoda ať se aspoň doví, kdo mu rozházel zásoby!“ Za to, že bádenská lidobrana byla zčásti špatně organizována, zčásti vůbec neorganizována, padá hlavní vina nepochybně i tady na hlavu Brentanovu a na zlou vůli nebo neschopnost jeho komisařů v jednotlivých krajích.
Když jsme Marx a já po zákazu „Neue Rheinische Zeitung“ poprvé přijeli na bádenské území — bylo to asi 20. nebo 21. května, tedy víc než za týden po velkovévodově útěku — užasli jsme, jak neuvěřitelně bezstarostně byly střeženy nebo spíše nestřeženy hranice. Od Frankfurtu až po Heppenheim byla celá železnice obsazena jednotkami württemberské a hesenské armády; ve Frankfurtü a Darmstadtu bylo plno vojska; všechna nádraží a všechny obce byly obsazeny silnými oddíly; pravidelné přední hlídky byly předsunuty až na hranice. Zato od hranic až do Weinheimu nebylo vidět ani človíčka; ve Weinheimu také ne. Jediným bezpečnostním opatřením bylo zničení krátkého železničního úseku mezi Heppenheimem a Weinheimem. Teprve když jsme tam přijeli, dorazil do Weinheimu nevelký oddíl tělesného pluku, nanejvýš 25 mužů. Od Weinheimu po Mannheim vládl zase nejhlubší mír; v nejlepším případě se tu a tam objevil nějaký rozveselený příslušník lidobrany, a vypadalo to, že se tam spíš zatoulal nebo dezertoval, než že je ve službě. O pohraniční kontrole se ovšem teprve nedalo mluvit. Každý mohl přecházet sem a tam, jak chtěl.
V Mannheimu to vypadalo už spíš jako za války. Houfy vojáků postávaly na ulicích nebo vysedávaly v hospodách. V sadech cvičila lidobrana a občanská garda, většinou si ovšem ještě počínala velmi neobratně a měla špatné instruktory. Na radnici zasedala spousta výborů, staří a noví důstojníci, stejnokroje i blůzy. Lid se družil s vojáky a dobrovolníky, bylo hodně pití, hodně smíchu, hodně miliskování. Ale hned bylo vidět, že první nadšení už pominulo, že mnozí jsou nepříjemně rozčarováni. Vojáci reptali; udělali jsme povstání, říkali, a teď, když je řada na civilistech, když mají převzít velení, všechno vázne a jde to od desíti k pěti! Vojáci ani nebyli zvlášť spokojeni se svými novými důstojníky; noví důstojníci byli na kordy s bývalými velkovévodskými — těch bylo tehdy ještě hodně, ačkoli denně někteří dezertovali; staří důstojníci zase viděli, že se proti své vůli dostali do neblahé situace, z níž nevěděli kudy kam. A konečně se všude naříkalo na nedostatek rázného a schopného vedení.
Na druhé straně Rýna, v Ludwigshafenu, to vypadalo s hnutím mnohem radostněji. Zatímco v Mannheimu většina mladých lidí, kteří zřejmě patřili k první výzvě, chodila ještě klidně za svými záležitostmi, jako by se nic nedělo, bylo tady všechno ve zbrani. Ovšem, jak se později ukázalo, nebylo tomu tak ve Falci všude. Mezi dobrovolníky a vojáky vládla v Ludwigshafenu největší shoda. V hostincích, které byly ovšem i tady přeplněny, zněla Marseillaisa a jiné podobné písně. Nikdo si nestěžoval, nikdo nereptal, všichni se smáli, všichni byli tělem i duší pro hnutí a všichni, zvláště střelci a dobrovolníci, si dělali tehdy ještě velmi pochopitelné a nevinné iluze o své nepřemožitelnosti.
V Karlsruhe bylo všechno už slavnostnější. V hotelu Pařížský dvůr byl na jednu hodinu ohlášen banket, ale nezačalo se, dokud nepřišli „pánové ze zemského výboru“. Takovéto drobné pozornosti dávaly už hnutí příjemně byrokratický ráz.
Sdělovali jsme různým pánům ze zemského výboru názor, který jsme tu už vyložili, že se mělo hned zpočátku táhnout na Frankfurt a tak rozšířit povstání dál, že teď už je s největší pravděpodobností příliš pozdě, a jestliže nedojde k rozhodujícím úderům v Uhrách nebo k nové revoluci v Paříži, celé hnutí je teď už nenávratně ztraceno. Nikdo si nedovede představit, jaké rozhořčení vzbuzovaly takové kacířské řeči mezi těmito měšťanosty ze zemského výboru. Na naší straně byli jen Blind a Goegg. Teď, když nám události daly za pravdu, tíž pánové ovšem tvrdí, že byli odjakživa pro ofenzívu.
V Karlsruhe jsme tehdy už pozorovali první začátky oné velkolepé honby za místy, která se pod stejně velkolepým názvem „soustřeďování všech demokratických sil Německa“ slavnostně vydávala za záchranu vlasti. Kdo si jen někdy v nějakém klubu více méně zmateně zařečnil, kdo v nejpokoutnějším demokratickém plátku vyzýval jednou k nenávisti proti tyranům, spěchal do Karlsruhe nebo Kaiserslauternu, aby se tam hned stal velikým mužem. Nemusím nijak zvlášť ujišťovat, že činy zcela odpovídaly silám, které se tu soustředily. — Tak se v Karlsruhe octl známý takzvaný filosofický Atta Troll, bývalý poslanec frankfurtského shromáždění a bývalý redaktor takzvaného demokratického plátku, který dal Mannteuffel zastavit, přestože mu náš Atta Troll podlézal.[87] Atta Troll se náramně horlivě ucházel o místečko bádenského vyslance v Paříži, k němuž se cítil zvlášť povolán, protože byl svého času dva roky v Paříži a nenaučil se tam ani slovo francouzsky. Skutečně se mu také poštěstilo vylákat z pana Brcntana pověřovací listinu a právě si balil kufry, když si ho dal Brentano najednou zavolat a pověřovací listinu mu zase vytáhl z kapsy. Samozřejmě, že Atta Troll — na zlost panu Brentanovi — teď schválně do Paříže odcestoval. — V Karlsruhe byl i další občan pevných zásad, který už několik let hrozil Německu revolucionováním a republikanizováním — pan Heinzen. Tento šlechetník je znám tím, že před únorovou revolucí všude a vždy vyzýval, aby se „do toho šlo“, ale po vypuknutí revoluce pokládal za moudřejší shlížet na rozmanitá německá povstání z neutrálních švýcarských velehor. Zdálo se, že se teď konečně také jednou rozhodl „dát se“ do „utlačovatelů“. Podle jeho dřívějšího výroku: „Kossuth je velký muž, ale Kossuth zapomněl na třaskavou rtuť“, se dalo čekat, že okamžitě začne organizovat strašlivé, dosud netušené zkázonosné síly proti Prusům. Ale kdepak! Protože to vypadalo, že dalekosáhlejší plány už asi nevyjdou, spokojil se prý náš nepřítel tyranů organizováním republikánského elitního sboru, mezitím psal do „Karlsruher Zeitung“[88] články vychvalující pana Brentana a navštěvoval Klub rozhodného pokroku. Klub byl rozpuštěn, republikánská elita se nedostavila a pan Heinzen konečně zjistil, že ani on už nemůže obhajovat Brentanovu politiku. Zneuznaný, vyčerpaný a nevrlý odejel nejdříve do jižního Bádenska a potom do Švýcarska, aniž zabil jediného „utlačovatele“. Teď se jim mstí tím, že jim z Londýna in effigie[d] stíná hlavy po miliónech.
Druhý den ráno jsme opustili Karlsruhe a odjeli jsme do Falce.
O dalším průběhu bádenského povstání, to jest o jeho celkovém politickém vedení a civilní správě, nezbývá už mnoho co říci. Když se Brentano cítil dost silný, zničil jediným úderem krátkou opozici, kterou mu dělal Klub rozhodného pokroku. „Ústavodárné shromáždění“, zvolené pod vlivem Brentanovy nesmírné popularity a vševládné maloburžoazie, dávalo souhlas a požehnání všem Brentanovým krokům. „Prozatímní vládu s diktátorskou mocí“ (diktatura za zdánlivého konventu!) měl docela ve svých rukou. Tak vládl dál, brzdil revoluční a vojenský rozvoj povstání, vyřizoval tant bien que mal[e] běžné záležitosti a žárlivě střežil velkovévodovy sklady a soukromý majetek, protože velkovévodu stále pokládal za svého legitimního panovníka z boží milosti. V „Karlsruher Zeitung“ prohlásil, že velkovévoda se může každou chvíli vrátit, a zámek skutečně zůstal po celou dobu uzavřen, jako by jeho majitel jen odcestoval. Falcké vyslance odkazoval ze dne na den neurčitými odpověďmi; největší úspěch, kterého dosáhli, bylo společné vojenské velení pod Mieroslawskim a — smlouva o zrušení mostného mezi Mannheimem a Ludwigshafenem, která nicméně panu Brentanovi nevadila, aby tento poplatek na mannheimské straně nevybíral dál.
Když konečně musel Mieroslawski po bitvě u Waghäuselu a Ubstadtu převést trosky své armády přes hory až za řeku Murg, když se Karlsruhe s ohromným množstvím zásob muselo vzdát, když porážka na Murgu rozhodla o osudu hnutí, rozplynuly se iluze bádenských měšťanů, rolníků a vojáků a strhl se všeobecný pokřik, že Brentano zradil. Naráz se rozpadla celá stavba Brentanovy popularity, vybudovaná na zbabělosti maloměšťáků, na nesamostatnosti rolníků a na nedostatečné koncentraci dělnictva. Brentano uprchl pod ochranou noci do Švýcarska, pronásledován obviněním ze zrady národa, obviněním, které mu vpálilo jako potupné znamení jeho vlastní „ústavodárné shromáždění“, a skryl se ve Feuerthalenu v curyšském kantonu.
Mohli bychom se spokojit tím, že pan Brentano je za svou zradu dostatečně potrestán úplným zruinováním svého politického postavení a všeobecným opovržením všech stran. Potlačení bádenského povstání není příliš rozhodující. 13. červen v Paříži a to, že Görgey odepřel táhnout na Vídeň, zmařily všechny naděje, které Bádensko a Falc ještě měly, dokonce i tehdy, kdyby se bylo podařilo rozšířit povstání do Hesenska, Württemberska a do Frank. Porážka by byla čestnější, byla však nevyhnutelná. Co ale revoluční strana panu Brentanovi nikdy nezapomene, co nikdy nezapomene zbabělým bádenským maloměšťákům, kteří drželi Brentana v sedle: že mají přímou vinu na smrti bojovníků postřílených v Karlsruhe, ve Freiburgu a v Rastattu i nesčetných bezejmenných obětí, které Prušáci za pomoci tyfu v tichosti odpravili v rastattských kasematech.
V druhém čísle tohoto časopisu vylíčím poměry ve Falci a nakonec bádensko-falcké tažení.
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Bádenské sněmovny povolily už dříve emisi dvou miliónů v papírových penězích, ale dosud nebyl vydán ani krejcar.
b Schill, Ferdinand von (1776 - 1809) pruský důstojník, velitel partyzánského oddílu bojujícího proti napoleonské armádě; roku 1809 se pokusil roznítit ozbrojené povstání, padl v boji. (Pozn. red.)
c — v rodinném kruhu. (Pozn. red.)
d — doslova; na obraze, tj. na papíře. (Pozn. red.)
e — jakžtakž. (Pozn. red.)
81 12. května 1849 se konal v Offenburgu (Bádensko) sjezd delegátů bádenských národních spolků; vůdcové sjezdu požadovali jen změnu ministerského kabinetu a svolání ústavodárného shromáždění. Teprve když na stranu lidu přešlo bádenské vojsko, byly na velkém shromáždění 13. května 1849 vyhlášeny revolučnější požadavky a vytvořen zemský výbor, který převzal veškerou moc.
82 Senát — jeden ze správních orgánů svobodného města Frankfurtu; vykonával funkce zákonodárné i správní.
83 „Klub rozhodného pokroku“, založený 5. června 1849 v Karlsruhe, sdružoval radikálnější křídlo maloburžoazních demokratů-republikánů (Struve, Tzschirner, Heinzen aj.), nespokojených s kapitulantskou politikou Brentanovy vlády a s růstem pravicových elementů v ní. Klub navrhl Brentanovi, aby rozšířil revoluci za hranice Bádenska a Falce a aby doplnil vládu radikálními elementy. Když dostali zamítavou odpověď, pokusili se členové klubu 6. června působit na vládu hrozbou ozbrojené demonstrace. Ale vláda povolala na pomoc občanskou gardu a jiné ozbrojené oddíly a donutila klub ke kapitulaci. „Klub rozhodného pokroku“ byl zakázán.
84 Šestero metel lidstva, proti nimž Gustav Struve vyzýval do boje, byly: královská moc, rodová šlechta, úřednictvo, stálá armáda, duchovenstvo, panství finančních magnátů. (Srov. dopis Gustava Struva v „Deutsche Londoner Zeitung“ z 26. října 1849.)
85 Tím se míní brožura Gustava Struva „Die Grundrechte des deutschen Volkes“, [„Základní práva německého lidu“], Birsfelden u Basileje 1848.
86 Ve Stavovském domě (Ständehaus) v Karlsruhe zasedala Brentanova vláda.
87 Atta Troll — postava medvěda ze stejnojmenné Heinovy básně, která byla satirou na některé německé maloburžoazní demokraty. Vzorem pro Attu Trolla, stoupence teorie všeobecné rovnosti, byl — jak dokazují Marx a Engels v práci „Velikáni emigrace“ — Arnold Ruge.
V letech 1848—1849 vydával Ruge v Berlíně časopis maloburžoazně demokratického zaměření „Die Reform“ [„Reforma“].
88 „Karlsruher Zeitung“ [„Karlsružské noviny“] — německý deník, oficiální orgán bádenské vlády, zejména pak Brentanovy vlády v roce 1849.