„Mému lidu“

Kolín 18. května. „Mému lidu!“ A ne „Mé skvělé armádě!“ Cožpak byli Rusové poraženi? Nebo se obrátil vítr a znovu, tak jako v březnu loňského roku, strhl „neoslabenému“ služebníkovi Ruska s hlavy vojenskou čapku? Nebo snad „věrní poddaní“, držení na uzdě stavem obležení, znovu zahájili všeobecné povstání?

Když roku 1813 dodal starému „nebožtíkovi“^{^[a]} odvahu k tomu, aby se zhostil své žalostné úlohy zbabělce, aby skoncoval s krvavým řáděním revolučního císařství, také postup kozáků, pak — přestože tu byli kozáci, Baškirové a „skvělá armáda“, proslavená bitvami u Jeny a Magdeburku a vydáním Kostřína stopadesáti Francouzům^{^[353]} — křižácké tažení Svaté aliance proti dědicům francouzské revoluce umožnily teprve lživé sliby dané v „Provolání k mému lidu“. A nyní! Což nedodal vpád kozáků na německé území znovuposílenému Hohenzollernovi odvahu k tomu, aby se vzdal úlohy zbabělce, kterou hrál po březnových dnech, aby odhodil „kus papíru“, který revoluce „postavila mezi něj a jeho lid“? Což se „Má skvělá armáda“ důstojně nepomstila na revoluci tím, že v Drážďanech, ve Vratislavi, v Poznani, v Berlíně a v Porýní statečně decimovala bezbranné, ženy a děti, s pomocí šrapnelů a pekelného kamínku?

Což nedávno naoktrojovaná charta stanného práva neruší opět, „i bez vyhlášení stavu obležení“, poslední zbabělé ústupky z března — zrušení censury, spolčovací právo a ozbrojení lidu?

Ne, syn hrdiny od Jeny a Magdeburku se stále ještě necítí dost bezpečný i přes spolek s kozáky, přes výsady vraždění a stannéhopráva, které byly uděleny „skvělé“ soldatesce puštěné ze řetězu. Neoslabená koruna má strach, obrací se k „Mému lidu“, „cítí se nucena“ volat o pomoc k zdeptanému „lidu“, rdoušenému stavem obležení a ostřelovanému kartáči, a vyzývat jej, aby ji podporoval proti „vnitřním i vnějším nepřátelům“.

„V této tak těžké době je Prusko povoláno, aby chránilo Německo před vnějšími i vnitřními nepřáteli. Proto volám již nyní Můj lid do zbraně. Je třeba obnovit pořádek a zákon ve vlastní zemi a v ostatních německých zemích, kde se dožadují naší pomoci; je třeba založit jednotu Německa, chránit jeho svobodu před hrůzovládou jedné strany, která chce svým vášním obětovat mravnost, čest a věrnost, strany, které se podařilo polapit část lidu do sítí šalby a klamu.“

„To je jádro královského provolání,“ volá Dumont, tato policejní stoka, a Dumontova prodejná policejní klaka vskutku vyloupla to pravé „jádro“.

„Vnější nepřátelé!“ To „strana teroru“, strana hrůzy^{^[b]} pro statečného Hohenzollerna se dožaduje našeho zákroku v „ostatních německých zemích“. Lid v Porýní, ve Slezsku a v Sasku se vyzývá, aby „v zájmu německé jednoty“ skoncoval s revolučním hnutím v ostatních německých zemích, v Bádensku, v Bavorsku a v Sasku! A za tím účelem se znovu přichází s návnadou hohenzollernského obšťastnění lidu z roku 1813, znovu se nabízí jako záruka osvědčené „královské slovo“, „lidu“ se slibuje okleštěné uznání frankfurtské ústavy a „ochrana práva a svobody“ proti „bezbožnosti“. „Já a Moje dynastie chceme sloužit Pánu.“ Nestojí snad „hohenzollernské královské slovo“, tato osvědčená záruka, za křižácké tažení proti „straně teroru za korunu, která tolik slibuje“?

Silný knížecí vasal ruského cara odvolal pruské poslance z Frankfurtu jen proto, aby se nyní podle svého březnového příslibu postavil „do čela Německa“. Dohodovací shromáždění a naoktrojovaná sněmovna byly rozehnány a „kus papíru“ byl nahrazen ústavou stanného práva a katanskými vojenskými soudy jen proto, aby byla lidu zajištěna „ochrana práva a svobody“!

A svoboda tisku je potlačována, v Erfurtu je tisk censurován, v celém Poznaňsku, ve Vratislavi, ve slezských provinčních městech jsou noviny přímo zakázány, i v Berlíně je zakázána „Nationalzeitung“, v Düsseldorfu je de iure znovu zavedena censura, de facto je tisk úplně odstraněn (düsseldorfské listy, „Neue Rheinische Zeitung“ atd.). „Svobodným“ poddaným jsou nakonec naoktrojovány jen špinavé policejní stoky, jako „Kölnische Zeitung“ a berlínský šibeniční plátek^{^[c]}. A to všechno proto, aby nemohlo být sebemenší pochybnosti o ceně „královského slova“!

A vskutku, Hohenzollernovo slovo stojí za to, aby si lid v zájmu posílení královské odvahy navlékl vojenské uniformy a aby podle zákona o zeměbraně zaopatřil svým opuštěným ženám „na ochranu před žebrotou“ jeden tolar královské almužny měsíčně.

Napsáno 18. května 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 301 z 19. května 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — Bedřichu Vilémovi III. (Pozn. red.)

b V originále slovní hříčka: „Schreckenspartei“ („Strana teroru“) a Partei des Schreckens (strana hrůzy). (Pozn. red.)

c — tj. „Neue Preussische Zeitung“ („Kreuz-Zeitung“). (Pozn. red.)

353 O bitvě u Jeny viz poznámku ^[283] zde.

Pruské pevnosti Magdeburk a Kostřín se v listopadu 1806 vzdaly bez boje Napoleonově armádě.