Bedřich Engels
*Uhry
Kolín 18. května. Ve chvíli, kdy se válka v Uhrách tím, že tam skutečně vtrhli Rusové, stává válkou evropskou, jsme nuceni zastavit své zpravodajství o jejím dalším průběhu. Můžeme už udělat jen to, že podáme svým čtenářům stručný přehled této velkolepé revoluční války na evropském východě.
Vzpomeňme si, že už před únorovou revolucí, na podzim roku 1847, přijal prešpurský sněm vedený Kossuthem řadu revolučních usnesení: o prodejnosti pozemkového majetku, o volnosti stěhování rolníků, o zrušení feudálních břemen, o emancipaci židů, o rovném zdanění všech tříd; dovolil Chorvatům a Slavoncům, aby ve vnitřních záležitostech oficiálně používali své vlastní řeči; a konečně tím, že požadoval pro Uhry zvláštní odpovědnou vládu, učinil první krok k odtržení Uher, a to právě v den, kdy v Paříži začala únorová revoluce (22. února).
Únorová revoluce vypukla. V důsledku toho zeslábl odpor vídeňské vlády proti požadavkům Maďarů. 16. března, první den po vídeňské revoluci, bylo povoleno vytvoření samostatné maďarské vlády, a tím se spojení Uher s Rakouskem zredukovalo na pouhou personální unii.
Když se maďarská revoluce takto osamostatnila, rozběhla se rychle kupředu. Byly zrušeny všechny politické výsady, bylo zavedeno všeobecné volební právo, byla bezplatně, za náhradu poskytovanou státem, zrušena všechna feudální břemena, roboty a desátky, byla uskutečněna unie se Sedmihradskem, bylo dosaženo jmenování Kossutha ministrem financí a sesazení odbojného bána Jelačiče.
Mezitím se rakouská vláda zase vzpamatovala. Zatímco domněle odpovědná vláda ve Vídni projevovala nadále nemohoucnost, počínala si kamarila innsbruckého dvora stále troufaleji, opírajíc se o císařskou armádu v Itálii, o národnostní nároky Čechů, Chorvatů a Srbů, o zarytou omezenost rusínských rolníků.
17. června vypuklo v Banátu a v Báčce srbské povstání, které dvůr pomáhal rozněcovat svými penězi i emisary. 20. června přijal císař v Innsbrucku Jelačiče a znovu jej jmenoval bánem. Po návratu do Chorvatska vypověděl Jelačič maďarské vládě poslušnost a 25. srpna jí vypověděl válku.
Zrada habsburské kamarily byla očividná. Maďaři se ještě jednou pokusili přivést císaře zpět na konstituční cestu. Poslali do Vídně delegaci, složenou ze 200 členů sněmu; císař odpověděl vyhýbavě. Pobouření rostlo. Lid žádal záruky a naléhal na provedení změn ve vládě. Zrádci, kteří seděli i v pešťské vládě, byli odstraněni a Kossuth byl 20. září jmenován ministerským předsedou. Ale už čtyři dny nato uprchl císařův místodržící, palatin arcivévoda Štěpán do Vídně a 26. vydal císař známý manifest k Maďarům, kterým sesazoval maďarskou vládu jako odbojnou, jmenoval úhlavního nepřítele Maďarů Jelačiče guvernérem v Uhrách a napadal nejdůležitější revoluční vymoženosti Maďarů.
Kossuth prohlásil manifest, který nebyl kontrasignován ani jedním z maďarských ministrů, za neplatný.
Mezitím Jelačič, podporován desorganisací a zradou v maďarském důstojnickém sboru a generálním štábu, maďarském ovšem jen podle jména, ale ve skutečnosti stále věrném císaři, postoupil až k Székesfehérváru (Stoličnému Bělehradu). Tam ho však maďarská armáda, přestože měla zrádcovské velení, porazila a zahnala na rakouské území, až k vídeňským hradbám. Císař a starý zrádce Latour se rozhodli poslat Jelačičovi posily a s pomocí německých a slovanských vojsk Uhry znovu dobýt. Tu však 6. října vypukla vídeňská revoluce a učinila prozatím konec císařsko-královským plánům.
Kossuth se ihned vydal s jedním maďarským armádním sborem na pomoc Vídeňákům. Na Litavě se však zdržel a nevtáhl ihned do Vídně jednak pro nerozhodnost vídeňského říšského sněmu, pro zradu svých vlastních důstojníků a dále pro špatnou organisaci vlastní armády, skládající se většinou z domobrany. Nakonec byl nucen zatknout asi sto nebo dvě stě důstojníků, poslat je do Pešti a některé dát zastřelit; teprve pak se odvážil útoku. Ale bylo už pozdě — Vídeň už padla a maďarská neukázněná domobrana byla pravidelným rakouským vojskem donucena u Schwechatu k ústupu.
Příměří mezi císařskými a Maďary trvalo ještě šest týdnů. Zatímco se obě armády všemožně snažily se posílit, provedla olomoucká kamarila svůj dávno připravovaný kousek: přiměla slabomyslného Ferdinanda, který se zkompromitoval svými ústupky revoluci a nebyl už k ničemu dobrý, aby se poděkoval, a dosadila na trůn jako svůj nástroj mladíčka Františka Josefa, Žofiina syna. Pešťský sněm, odvolávaje se na uherskou ústavu, tuto změnu na trůně neuznal.
Konečně v polovině prosince začala válka znovu. Císařská armáda mezitím už téměř úplně obklíčila Uhry. Zahájila útok ze všech stran.
Z Rakouska postupovaly jižně od Dunaje tři armádní sbory pod osobním vrchním velením polního maršála Windischgrätze v síle přinejmenším 90 000 mužů. Ze Štýrska, po levém břehu Drávy, táhl Nugent s asi 20 000 muži; z Chorvatska, po pravém břehu Drávy, postupoval Dahlen s 10 000 muži na Banát. Přímo v Banátě bojovalo několik pohraničních pluků, posádka Temešváru, srbská domobrana a srbský pomocný sbor Kničaninův, celkem 30 000 až 40 000 mužů pod velením Teodorovičovým a Rukavinovým. V Sedmihradsku stáli Puchner s 20 000 až 25 000 mužů a Malkowsky, který sem vtrhl z Bukoviny, s 10 000 až 15 000 mužů. Konečně z Haliče sem táhl Schlick se sborem v počtu 20 000 až 25 000 mužů k hornímu toku Tisy..
Císařská armáda měla tedy přinejmenším 200 000 mužů pravidelného vojska, kteří většinou už měli nějaké boje za sebou, kromě slovanských, rumunských a sedmihradských domobranců a příslušníků národní gardy, kteří se účastnili bojů na jihu a v Sedmihradsku.
Proti těmto obrovským vojenským silám měly Uhry armádu jen asi o 80 000 až 90 000 vycvičených vojáků, z čehož bylo 24 000 bývalých vojáků císařské armády, a kromě toho 50 000 až 60 000 ještě naprosto nezorganisovaných honvédů a domobranců; velitelé této armády byli většinou právě takoví zrádci jako důstojníci, které dal Kossuth pozatýkat na Litavě.
Ale zatímco z rakouských území, jen násilím udržovaných v klidu, nebylo prozatím možné získat už ani jediného odvedence, zatímco Rakousko bylo finančně zruinováno a téměř bez peněz, měli Maďaři k disposici ještě obrovské zdroje. Nadšení Maďarů pro svobodu, stupňované ještě národní hrdostí, den ze dne rostlo a skýtalo Kossuthovi počet bojovníků nevídaný u malého pětimilionového národa; maďarské tiskárny bankovek poskytovaly Kossuthovi nevyčerpatelný zdroj penčz, a každý Maďar přijímal tyto národní asignáty jako solidní stříbrné mince. Továrny na pušky a děla pracovaly na plné obrátky. Armádě chyběly jen zbraně, výcvik a dobří velitelé, ale to všechno by se bylo za několik měsíců zvládlo. Šlo tedy jen o to získat čas, vlákat císařské do země, tam je vyčerpat ustavičnou guerillovou válkou a oslabovat je tím, že museli zanechávat v týlu silné posádky a jiné detašované oddíly.
Odtud plán Maďarů: pozvolna ustupovat do vnitrozemí, v neustálých potyčkách vycvičit nováčky, a v krajním případě ponechat mezi sebou a nepřítelem linii Tisy s jejími neprostupnými močály, tento přirozený příkop, vinoucí se kolem jádra uherské země.
Podle všech výpočtů byli by se Maďaři museli na území mezi Prešpurkem[a] a Peští udržet i proti přesile rakouských vojsk dva až tři měsíce. Ale tu nastaly silné mrazy, které pokryly řeky a močály na několik měsíců silnou vrstvou ledu, přes niž se mohla přepravovat dokonce i těžká děla. Tím byly ztraceny všechny terénní podmínky výhodné pro obranu a všechna opevnění, která Maďaři vybudovali, byla nyní zbytečná, neboť je bylo možno obejít. A tak byla za necelých dvacet dnů maďarská armáda nucena odstoupit od Šoproně a Prešpurku k Rábu, od Rábu k Móru, od Móru k Pešti, musela dokonce vyklidit Pešť a ve skutečnosti už na začátku tažení ustoupit za Tisu.
Stejně jako hlavní armádě vedlo se i ostatním sborům. Na jihu postupovali Nugent a Dahlen proti Osijeku obsazenému Maďary a Srbové se stále více přibližovali k řece Maruši; v Sedmihradsku se Puchner spojil u Máro-Vásárhely[b] s Malkowským; na severu přitáhl Schlick z Karpat až k Tise a spojil se přes Miškovec s Windischgrätzem.
Zdálo se, že Rakušané už maďarskou revoluci zdolali. Dvě třetiny Uher a tři čtvrtiny Sedmihradska měli v týlu a Maďaři sklízeli porážky na čele fronty, z obou boků i z týlu zároveň. Už jen několik mil dalšího postupu a všechny císařské armádní sbory by se byly spojily, aby stále víc zužovaly kruh, v němž už byly Uhry zardoušeny jako v objetí nějakého hroznýše.
Nyní šlo o to, dokud ještě tvořila Tisa v čele fronty nepřekročitelný příkop proti nepříteli, získat si volnost pohybu některým jiným směrem.
To se podařilo ze dvou stran: v Sedmihradsku prorazil Bem, na Slovensku Görgey. Oba provedli tažení, v nichž se osvědčili jako nejnadanější vojevůdci současné doby.
Bem dorazil 29. prosince do Kluže, jediného bodu v Sedmihradsku, který byl ještě v rukou Maďarů. Rychle soustředil přivedené posily a zbytky poražených maďarských a sékelských[352] oddílů, táhl s nimi na Máros-Vásárhely, porazil Rakušany a pronásledoval nejprve Malkowského přes Karpaty do Bukoviny a odtud do Haliče, kde pronikl až ke Stanislavu. Pak se rychle vrátil do Sedmihradska a hnal Puchnera až do bezprostřední blízkosti Sibině. Několik bitek, několik rychlých tažení křížem krážem, a už měl v rukou celé Sedmihradsko, až na dvě města, Sibiň a Brašov, která by byla také padla, kdyby nebyli do země povoláni Rusové. Převaha 10 000 ruských pomocných oddílů, položená na misku vah, donutila Bema ustoupit do sékelské oblasti. Tam zorganisoval povstání Sékelů a když se mu to podařilo, zaměstnal Puchnera, který pronikl až k Segesváru[c], sékelskou domobranou, obešel jeho postavení a táhl přímo na Sibiň, vybil odtud Rusy, porazil Puchnera, který postupoval za ním, a táhl na Brašov, kam vstoupil bez jediného výstřelu.
Tím bylo Sedmihradsko dobyto a týl maďarské armády uvolněn. Přirozená obranná linie, kterou tvořila Tisa, byla nyní prodloužena a doplněna horským řetězem Karpat a Transylvánských Alp, takže se táhla od Spiše až k hranicím Banátu.
Zároveň provedl podobné triumfální tažení v severozápadních Uhrách i Görgey. Od Pešti vyrazil s jedním sborem na Slovensko, udržoval po dva měsíce v šachu sbory generálů Götze, Čoriče a Simuniče, kteří proti němu operovali ze tří stran, a nakonec, když už nemohl své postavení proti přesile udržet, probil se přes Karpaty do Prešova a Košic. Zde se dostal do týlu Schlickovi, kterého donutil, aby rychle opustil své postavení a celou svou operační základnu a ustoupil k Windischgrätzově hlavní armádě; sám pak pochodoval podél Hornádu dolů k Tise a spojil se s hlavním vojem maďarské armády.
Tento hlavní voj, kterému nyní velel Dembiński, rovněž překročil Tisu a porazil nepřítele na celé frontě. Pronikl až k Hatvanu, šest mil od Pešti, ale tu ho silnější soustředění nepřátelských sil donutilo znovu ustoupit. Po prudkých obranných bojích u Kapolny, Makláru a Poroszla ustoupil zase zpět za Tisu, právě ve chvíli, kdy Görgcy dorazil k Tise u Tokaje. Spojení obou sborů bylo signálem k novému skvělému nástupu Maďarů. Z vnitrozemí přicházeli nově vycvičení odvedenci a posilovali maďarskou operující armádu. Byly vytvořeny polské a německé legie, vyrostli nebo byli získáni zdatní velitelé a místo neorganisované masy bez velitelů, která stála proti císařským v prosinci, stála teď najednou proti nim soustředěná, statečná, početná, dobře organisovaná a skvěle vedená armáda.
Maďaři pronikli třemi sbory přes Tisu. Pravé křídlo (Görgey) táhlo na sever, u Prešova obešlo Rambergovu divisi, která je dříve pronásledovala, a hnalo ji rychle přes Rimavskou Sobotu zpět k císařské hlavní armádě. Tu už porazil Dembiński u Jageru, u Gyöngyöse, u Gödöllö a u Hatvanu a teď táhla rychle zpět k Pešti. A konečně levé křídlo (Vetter) vyhnalo Jelačiče z Kecskemétu, Szolnoku a Ceglédu, porazilo ho u Jászberény a rovněž ho donutilo, aby ustoupil k pešťským hradbám. Zde teď stáli císařští podél Dunaje od Pešti až po Vác a Maďaři je širokým půlkruhem obklíčili.
Aby uchránili Pešť před bombardováním od Budína, uchýlili se Maďaři k osvědčenému prostředku: vyhnat Rakušany z tohoto postavení raději manévrováním než otevřeným čelním útokem. Görgey obsadil Vác a zahnal Rakušany za Hron a Dunaj, porazil Wohlgemutha mezi Hronem a Nitrou, a tak uvolnil Komárno obležené císařskými. Císařští, jejichž ústupové cesty byly ohroženy, se museli rozhodnout pro rychlý ústup; Weiden, nový vrchní velitel, ustoupil směrem na Ráb a Prešpurk, a Jelačič, aby uklidnil své nanejvýš vzpurné Chorvaty, táhl s nimi co nejrychleji podél Dunaje do Slavonie.
Za svého ústupu, který se spíš podobal zběsilému úprku, utrpěli Welden (zejména jeho zadní voj pod Schlickovým velením) a Jelačič ještě řadu citelných ztrát. Zatímco Jelačičův sbor se pomalu a s námahou probíjel stolicemi Tolna a Baranya, podařilo se Weldenovi soustředit trosky své armády v Prešpurku — trosky, které už nebyly s to klást vážný odpor.
V době, kdy docházelo k těmto překvapujícím vítězstvím Maďarů nad rakouskou hlavní armádou, postupoval Moritz Perczel od Segedinu a Tolny proti Petrovaradinu, vysvobodil jej z obležení, obsadil Báčku, vtrhl do Banátu a spojil se tu s Bemem, který sem táhl ze Sedmihradska. Bern už obsadil Arad a obléhal Temešvár; Perczel stál ve Vršci přímo u tureckých hranic, takže za několik dní mohl být Banát dobyt. Zároveň kryli Sékelové opevněné horské průsmyky v Sedmihradsku, domobrana chránila hornouherská horská sedla a Görgey stál se značnými silami v Jablunkovském průsmyku u moravsko-haličských hranic.
Zkrátka, ještě pár dní, a vítězná maďarská armáda by byla triumfálně vtáhla do Vídně, ženouc před sebou trosky mohutné rakouské armády, a zničila by navždy rakouskou monarchii.
Odtržení Uher od Rakouska bylo usneseno už 14. dubna v Debrecíně; spolek s Poláky byl veřejně vyhlášen od poloviny ledna a stal se skutečností, když do maďarské armády vstoupilo 20 000 až 30 000 Poláků. Spolek s rakouskými Němci, který trval už od vídeňské revoluce z 6. října a od bitvy u Schwechatu, se dál stmeloval a udržoval německými legiemi v maďarském vojsku a také tím, že pro Maďary bylo strategickou a politickou nutností dobýt Vídeň, revolucionovat Rakousko, a takto si zajistit, aby prohlášení jejich nezávislosti bylo uznáno.
Tak maďarská válka velmi brzy ztratila národní charakter, který zpočátku měla, a právě oním zdánlivě nejnárodnějším krokem, prohlášením nezávislosti, dostala jasně evropský charakter. Spolek s Poláky k osvobození obou zemí, spolek s Němci k revolucionování východního Německa dostaly určitý charakter, solidní základnu teprve tehdy, když se Uhry odtrhly od Rakouska, a tím vyhlásily rozpad rakouské monarchie. Nezávislé Uhry, obnovené Polsko, německé Rakousko jako revoluční ohnisko Německa, Lombardie i sama Itálie nezávislé — provedením těchto plánů by byl porušen celý systém východoevropských států, Rakousko by zmizelo, Prusko by se rozpadlo, Rusko by bylo zatlačeno k hranicím. Asie.
Svatá aliance musela proto vynaložit všechny síly, aby postavila hráz proti hrozící východoevropské revoluci: ruské armády se valily k sedmihradským a haličským hranicím. Prusko obsadilo česko-slezské hranice a dovolilo Rusům průchod svým územím do Přerova, a za několik dní stál první ruský armádní sbor na moravské půdě.
Maďaři, kteří dobře věděli, že je za několik týdnů očekává boj s početnými čerstvými silami nepřítele, nepostupovali na Vídeň tak rychle, jak se zpočátku očekávalo. Nemohli dobýt Vídeň stejně jako Pešť čelním útokem bez ostřelování, a ostřelování si nemohli dovolit. Byli opět nuceni, tak jako u Pešti, dobýt Vídeň obchvatem, a k tomu potřebovali čas, k tomu museli mít jistotu, že nebudou ohroženi z boků a z týlu. Ale právě zde jim ohrožovali týl Rusové, zatímco z druhé strany, kdyby byla Vídeň v přímém nebezpečí, bylo možno očekávat silné a náhlé údery armády Radeckého.
Maďaři tedy jednali velmi moudře, když místo aby rychle postupovali na Vídeň, spokojili se tím, že vyháněli císařské stále dál z Uher, že je obklíčili velkým obloukem od Malých Karpat až k výběžkům štýrských Alp, že vyslali silný sbor k Jablunkovskému průsmyku, že opevnili a chránili haličské horské soutěsky, že zaútočili na Budín a rychle vyhlásili nové odvody 250 000 mužů, zejména ve znovu dobytých západních stolicích. Tímto způsobem se zajišťují z boku i z týlu a sestavují armádu, která se nemusí obávat ruských posil, stejně jako se předtím nemusela obávat obrovské císařské armády. Z této slavné černo-žluté armády vtáhlo do Uher 200 000 mužů, ale vrátilo se zpět sotva 50 000; ostatní buď padli, nebo jsou zraněni, nemocní či zajatí, nebo přeběhli k Maďarům.
Rusové sice hrozí ještě mnohem většími armádami. Má sem přitáhnout 120 000, podle jiných údajů 170 000 ruských vojáků. Podle „Triester Freihafen“ má prý mobilní operační armáda daleko víc než 500 000 mužů. Víme však, jak Rusové nadsazují, víme, že z udávaného počtu je ve vojenských soupisech uvedena obvykle pouze polovina a z tohoto počtu existuje zase ani ne polovina ve skutečnosti. Bude-li mít ruská pomoc po odečtení oddílů nutných k obsazení Polska 60 000 až 70 000 mužů skutečného stavu, může být Rakousko rádo. A s tímto počtem si Maďaři budou vědět rady.
Maďarská válka z roku 1849 se v mnohém podobá polské válce z let 1830 až 1831. Ale liší se od ní právě tím, že má všechny příznivé vyhlídky, které Polsko tehdy nemělo. Je známo, že Lelewel tehdy marně naléhal na to, aby předně osvobozením rolníků a Židů byly k revoluci připoutány masy obyvatelstva, a za druhé, aby rozpoutáním povstání v celém starém Polsku byly zataženy do války všechny tři mocnosti, které se zúčastnily dělení Polska, aby se válka stala evropskou. S tím, co se podařilo v Polsku teprve tehdy, když už bylo příliš pozdě, s tím Maďaři začínají. Revoluce ve společenských vztazích uvnitř, likvidace feudalismu, to bylo první opatření v Uhrách; zatažení Polska a Německa do války bylo druhé, a tím se válka stala evropskou. Vstupem prvního ruského sboru na německou půdu válka začala a vstupem prvního francouzského praporu na německou půdu v ní nastane rozhodný obrat.
Tím, že se válka v Uhrách stala válkou evropskou, dostává se do vzájemného působení se všemi ostatními momenty evropského hnutí. Její průběh působí nejen na Německo, ale také na Francii a na Anglii. Nedá se očekávat, že anglická buržoasie strpí, aby se Rakousko stalo ruskou provincií; je jisté, že francouzský lid nebude klidně přihlížet, jak se kontrarevoluce stále víc blíží k francouzským hranicím. Ať už volby ve Francii dopadnou jakkoli, armáda se vyslovila rozhodně pro revoluci, a armáda v této chvíli rozhoduje. Chce-li armáda válku — a ona ji chce — pak válka bude.
A válka přijde. Revoluce v Paříži je přede dveřmi, ať už bude vyvolána volbami, anebo sbratřováním armády s revoluční stranou, k němuž už došlo u volebních uren. A zatímco se v jižním Německu vytváří jádro německé revoluční armády a zabraňuje Prusku, aby se aktivně účastnilo uherského tažení — chystá se Francie aktivně zasáhnout do boje. Několik týdnů, snad několik dnů rozhodne, a revoluční armády francouzská, maďarsko-polská a německá budou slavit svátek sbratření na bitevním poli pod berlínskými hradbami.
| Napsal B. Engels 18. května 1849 Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“, čís. 301 z 19. května 1849 |
Podle textu novin Přeloženo z němčiny |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a — starý název Bratis1avy. (Pozn. red.)
b — dnešní rumunský název: Targu Mures. (Pozn. red.)
c — dnešní rumunský název: Sighisoara. (Pozn. red.)
352 Sékelové — Maďaři žijící v Sedmihradsku.