Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx
Hrdinské činy Hohenzollernů
Kolín 9. května. Zdá se, že vláda pana von Hohenzollerna chce v posledních dnech svého života a života pruského státu ještě jednou dokázat, že je opravdu hodna staré reputace pruského a hohenzollernského jména.
Kdo by neznal Heinovu charakteristiku:
Děcko s hlavou jak tykvice,
plavý knĺr a cop šedivce,
pažičky silné, leč pavoučí délky,
střívečka krátká, leč žaludek velký —
podvrženec... [325]Kdo by neznal proradnost, úskoky a podvody s dědictvím, jimiž se povznesla tato rodina kaprálů, která nosí jméno Hohenzollernů?
Je známo, jak se takzvaný „veliký kurífřt“[a] (jako by nějaký „kurfiřt“ mohl být „veliký“!) dopustil první zrady na Polsku tím, že jako spojenec Polska proti Švédům náhle přešel k nepříteli, aby mohl lépe drancovat Polsko při oliwském míru.[326]
Známe nechutnou postavu Bedřicha I. a surovou hrubost Bedřicha Viléma II.
Je známo, že Bedřich II., vynálezce patriarchálního despotismu a přítel osvěty šířené lískovkou, prodal v dražbě svou zem francouzským spekulantům; je známo, že se spojil s Ruskem a Rakouskem k drancování Polska[327] ještě ani nyní, po revoluci z roku 1848, není tato skvrna z německých dějin smyta.
Je známo, jak Bedřich Vilém II. pomáhal dokonat vyloupení Polska, je známo, jak rozdával naloupené polské národní a církevní statky svým dvořanům.
Je známo, jak roku 1792 uzavřel s Rakouskem a Anglií spojenectví k potlačení slavné francouzské revoluce a vtrhl do Francie; ale je také známo, jak byla jeho „skvělá armáda“ s hanbou a potupou z Francie vyhnána.
Je známo, jak potom nechal své spojence na holičkách a pospíšil si uzavřít s francouzskou republikou mír[328].
Je známo, že on, jenž se vydával za nadšeného přívržence legitimního francouzského a navarrského krále, koupil za babku od francouzské republiky korunní šperky právě tohoto krále, a tak kořistil z neštěstí svého „milovaného pana bratra“.
Je známo, jak on, jehož celý život byl ryze hohenzollernskou směsicí bujnosti a mysticismu, stařecké chlípnosti a dětinské pověrčivosti, zdeptal svobodu projevu Bischoffswerderovými edikty[329].
Je známo, jak jeho nástupce, Bedřich Vilém III. „Spravedlivý“, zradil Napoleonovi své staré spojence za Hannover, který mu byl hozen jako návnada.
Je známo, jak hned nato zradil Napoleona týmž bývalým spojencům, když ve službách Anglie a Ruska napadl francouzskou revoluci, ztělesněnou v Napoleonově osobě.
Je známo, jaký úspěch měl tento útok: „skvělá armáda“ utrpěla neslýchanou porážku u Jeny, celý pruský státní organismus byl náhle stižen morálním svrabem a pak se vršily zrady, podlosti a patolízalství pruských úředníků, jež v Napoleonovi a jeho generálech vzbuzovaly odpor.
Je známo, jak Bedřich Vilém III. krásnými slovy a velkolepými sliby přiměl roku 1813 pruský lid, aby věřil, že jde do „osvobozovací války“ proti Francouzům, ačkoli ve skutečnosti šlo o to potlačit francouzskou revoluci a obnovit starý pořádek z „boží milosti“.
Je známo, jak se na všechny krásné sliby zapomnělo, sotvaže Svatá aliance vtáhla 30. března 1814 do Paříže.
Je známo, jak při Napoleonově návratu z Elby nadšení lidu zase natolik ochladlo, že Hohenzollern musel oživit jeho vyhaslý plamen slibem konstituce (edikt z 22. května 1815, čtyři týdny před bitvou u Waterloo).
Pamatujeme se, co se slibovalo v německé Spolkové listině a závěrečných aktech vídeňského kongresu: svoboda tisku, ústava atd.[330]
Je známo, jak „spravedlivý“ Hohenzollern dostál svému slovu: Svatá aliance a kongresy k potlačení národů, karlovarské výnosy[331], censura, policejní despotismus, panství šlechty, zvůle byrokracie, zásahy královského kabinetu do soudnictví, pronásledování demagogů, masové rozsudky, mrhání penězi a — žádná konstituce.
Je známo, jak bylo roku 1820 lidu zaručeno, že se nebudou zvyšovat daně a státní dluhy, a jak Hohenzollern dostál svému slovu: udělal ze Seehandlung[332] tajný úvěrový ústav státu.
Je známo, jak Hohenzollern odpověděl na volání francouzského lidu za červencové revoluce: soustředil vojska na hranicích, držel na uzdě vlastní lid, potlačil hnutí v menších německých státech a definitivně podrobil tyto státy knutě svaté aliance.
Je známo, jak týž Hohenzollern porušil neutralitu v rusko-polské válce, když dovolil Rusům průchod svým územím, aby mohli vpadnout Polákům do zad, když jim dal k disposici pruské arsenály a sklady a každému poraženému ruskému vojenskému sboru poskytl v Prusku bezpečné útočiště.
Je známo, že všemu úsilí tohoto hohenzollernského vasa1ského knížete šlo o to, v souladu s cíli svaté aliance posílit panství šlechty, byrokracie a vojska a surově potlačit každou svobodu projevu, jakýkoli vliv „omezeného poddanského rozumu“[333] na vládu, a to nejen v Prusku, ale také v ostatním Německu.
Je známo, že sotva lze najít v dějinách období vlády, v němž by se byly takovéto chvalitebné úmysly prosazovaly surovějšími násilnějšími prostředky než za Bedřicha Viléma III., zejména v letech 1815 až 1840. Nikdy a nikde se tolik nezatýkalo a neodsuzovalo, nikdy nebyly pevnosti tak přeplněny politickými vězni jako za tohoto „spravedlivého“ panovníka; a k tomu, pomyslíme-li, jací nevinní ťulpasové byli tito demagogové.
Máme ještě mluvit o Hohenzollernovi[b], který podle slov lehninského mnicha[334] bude „posledním svého rodu“? Máme mluvit o obrození křesťansko-germánské velikosti, o znovu vzniklé krajní finanční tísni, o řádu Labutě[335] a vrchním censurním soudu, o Spojeném zemském sněmu a generální synodě, o „kusu papíru“[336] a marných pokusech vypůjčit si peníze a o všech těch ostatních vymoženostech slavné epochy let 1840 až 1848? Máme se dovolávat Hegela a dokazovat, proč musí galerii Hohenzollernů uzavírat právě komická postava?
Nebude to třeba. To, co jsme uvedli, stačí k úplné charakteristice hohenzollernsko-pruského jména. Je pravda, že lesk tohoto jména na chvíli pobledl; ale od té doby, co korunu obklopuje sedmihvězdí Manteuffel a spol., zavítala k nám opět bývalá velikost. Prusko spravuje zas jako kdysi místokrál pod ruskou svrchovaností. Hohenzollern je zase vasalským knížetem samovládce veškeré Rusi a nejvyšším pánem nad všemi malými bojary v Sasku, v Bavorsku, v Hesensku-Hombursku, Waldecku atd.; a „omezený poddanský rozum“ je opět dosazen do svého starého práva poslouchat na rozkaz. „Moje skvělá armáda“ může zatím, dokud ji pravoslavný car sám nepotřebuje, obnovovat v Sasku, Hesensku, Bádensku a ve Falci pořádek, který už 18 let vládne ve Varšavě, může ve vlastní zemi i v Rakousku krví poddaných slepovat prasklé koruny. Slovo dané kdysi ve chvíli strachu a úzkosti nás znepokojuje tak málo jako naši v pánu zesnulí předkové; jen co to vyřídíme doma, potáhneme za víření bubnů a s vlajícími prapory proti Francii, dobudeme zemi, kde se daří šampaňské, a rozmetáme ten veliký Babylon, tu kolébku všeho hříchu!
Takové jsou plány našich vznešených vládců; to je ten bezpečný přístav, do něhož míří náš šlechetný Hohenzollern. Proto se tak horlivě oktrojuje, proto je tolik násilných převratů, proto se zbabělé frankfurtské shromáždění častuje dalšími kopanci; proto je všude stav obležení, zatýká se a pronásleduje; proto vtáhla pruská soldateska do Drážďan a do jižního Německa.
Ale ještě je tu síla, které pánové ze Sanssouci[337] sice málo dbají, která však přesto řekne své hřímavé slovo. Lid — lid, který v Paříži jako na Rýně, ve Slezsku jako v Rakousku se sotva zadržovaným hněvem čeká, až udeří hodina povstání, a který možná už brzo dá všem Hohenzollernům, všem velkým i malým knížatům po zásluze.
Napsal K. Marx 9. května 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“,
čís. 294 z 10. května 1849Podle textu novin
Přeloženo z němčiny__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a tj. Bedřich Vilém, kurfiřt braniborský. (Pozn. red.)
b — o Bedřichu Vilémovi IV. (Pozn. red.)
325 Z Heinovy básně „Der Wechselbalg“ [„Podvržené dítě“].
326 Podle oliwského míru roku 1660 přešlo východní Prusko, které bylo do té doby lénem polského krále, ke kurfiřství braniborskému.
327 Tím se míní první dělení Polska mezi Pruskem, Rakouskem a Ruskem roku 1772.
328 Míní se tu basilejský mír roku 1795, který uzavřelo Prusko separátně s Francií.
329 Roku 1788 byly v Prusku z popudu Bischoffswerdera, rádce Bedřicha Viléma II., vydány královské edikty, jimiž se omezovala svoboda tisku a svoboda náboženského vyznání.
330 Takzvaná německá Spolková listina, schválená na vídeňském kongresu 8. června a potvrzená 9. června 1815 vídeňskými závěrečnými akty, obsahovala mlhavé sliby konstitučních reforem, které zůstaly pouze na papíře.
331 Karlovarské výnosy — řada reakčních výnosů vypracovaných v srpnu 1819 na konferenci zástupců států Německého spolku v Karlových Varech. Tyto výnosy stanovily předběžnou censuru ve všech německých státech, co nejpřísnější dozor nad universitami, zákaz studentských spolků a zřízení ústřední vyšetřující komise pro stíhání osob podezřelých z oposice (tzv. „demagogů“). Iniciátorem těchto policejních opatření byl rakouský kancléř Metternich.
332 Seehandlung — viz poznámku [122] zde.
333 „Omezený poddanský rozum“ — výrok pruského ministra vnitra von Rochowa, v Německu velmi známý.
334 Jde o tzv. „Lehninské proroctví“ („Vaticinium Lehninense“), latinskou báseň, která vznikla konccm 17. stol., připisovala se však mnichu lehninského kláštera, který žil ve 13. stol. Toto svérázné literární dílo líčilo zločiny braniborské dynastie a předpovídalo jí záhubu.
335 Bedřich Vilém IV., který usiloval o vzkříšení reakční feudální romantiky, vydal roku 1843 výnos o obnovení řádu Labutě — středověkého náboženského rytířského řádu, založeného roku 1443, který zanikl v době reformace. Avšak tento záměr pruského krále se neuskutečnil.
337 Sanssouci — palác v Postupimi, sídlo pruských králů.