„Kölnische Zeitung“ o boji Maďarů

Bedřich Engels

„Kölnische Zeitung“ o boji Maďarů

Kolín 17. února.

„Našel jsem bezpečné dno,
v němž kotva má navěky tkví“ —

zpívá chrabrý Schwanbeck podle protestantského zpěvníku. Rozhorlený bojovník za ctnost vystupuje nakonec, nehledě na „rakouskou nótu“ a „pocit nejhlubšího rozhořčení“, na první stránce „Kölnische Zeitung“ ve prospěch Windischgrätze.

Poslechněte si:

„Takzvaný demokratický tisk v Německu se postavil v rakousko-maďarském konfliktu na stranu Maďarů... To je ovšem dost podivné! Němečtí demokraté na straně té aristokratické kasty, pro niž, třebaže žijeme v devatenáctém století, její vlastní lid nikdy nepřestal být misera contribuens plebs^{^[a]}; němečtí demokraté na straně nejtroufalejších utlačovatelů lidu!“

Nevzpomínáme si přesně, zda jsme již veřejnost upozornili na jednu charakteristickou vlastnost chrabrého Schwanbecka, na to, že je zvyklý dělat vesměs závěry bez premis. Uvedená věta je právě takovým závěrem, jehož premisa nespatřila ještě světlo světa.

Ale i kdyby byli Maďaři „aristokratickou kastou“ „nejtroufalejších utlačovatelů lidu“, co z toho vyplývá? Byl by snad proto Windischgrätz, vrah Roberta Bluma, o chlup lepší? Chtějí snad rytíři „jednotné monarchie“, zapřisáhlí nepřátelé Německa a přátelé Schwanbeckovi, Windischgrätz, Jelačič, Schlick atd. potlačit „aristokratickou kastu“ a zavést svobodné rolnické vlastnictví půdy? Cožpak Češi a Chorvati bojují za parcelaci v Porýní a za Code Napoléon^{^[b]}?

Když roku 1830 povstali Poláci proti Rusku, mluvilo se také o tom, že v čele povstání stojí jen „aristokratická kasta“? Tchdy šlo především o to, aby byli vyhnáni cizozemci. Celá Evropa sympatisovala s „aristokratickou kastou“, která nepochybně zahájila hnutí; neboť polská šlechtická republika znamenala přece jen obrovský pokrok proti ruské despocii. A neznamenal snad francouzský volební census z roku 1830, jímž se monopolisovalo volební právo v rukou 250 000 lidí, v podstatě stejnou politickou porobu misera contribuens plebs jako panství polské šlechty?

Dejme tomu, že březnová revoluce v Uhrách byla revolucí čistě šlechtickou. Má snad proto rakouská „jednotná“ monarchie právo utiskovat uherskou šlechtu a tím i uherské rolníky tak, jako utiskovala haličskou šlechtu a jejím prostřednictvím (viz zasedání lvovského sněmu z roku 1818) i haličské rolníky? Ovšem, veliký Schwanbeck nemusí přece vědět, že většina uherské šlechty stejně jako většina polské šlechty jsou úplní proletáři a jejich šlechtické výsady se omezují na to, že nesmějí být tělesně trestáni.

Veliký Schwanbeck tím spíš nemusí vědět, že Uhry jsou jedinou zemí, kde od březnové revoluce podle zákona ani fakticky už vůbec neexistují feudální břemena rolníků. Veliký Schwanbeck prohlašuje Maďary za „aristokratickou kastu“, za „nejtroufalejší utlačovatele lidu“, za „aristokraty“ — a týž veliký Schwanbeck neví nebo nechce vědět, že maďarští magnáti, Esterházyové atd., desertovali hned na počátku války, že přišli skládat hold do Olomouce a že právě „aristokratičtí“ důstojníci maďarské armády od počátku bojů až dodnes bez přestání zrazují věc svého národa! Proč by jinak většina poslanecké sněmovny byla ještě dnes u Kossutha v Debrecíně, přičemž je tam jen jedenáct magnátů?

Takový je Schwanbeck z první stránky, Schwanbeck úvodníkář a dithyrambik. Ale Schwanbeck z třetí stránky, muž, který šestkrát bral útokem Leopoldstadt^{^[c]}, který čtyřikrát dobyl Osijek a několikrát překročil Tisu, stratég Schwanbeck si přece také musel přijít na své.

„Ale pak došlo ve válce k žalostnému, skutečně hroznému obratu. Nezadržitelně, téměř bez boje opouštěli Maďaři všechny své posice; bez odporu vyklidili dokonce své opevněné královské město a ustoupili před Jelačičovými Chorvaty až za Tisu.“

„Téměř bez boje“, tj. když plné dva měsíce zadržovali Rakušany mezi Litavou a Tisou, ustoupili „téměř bez boje“. Čacký Schwanbeck nesoudí o velikosti vojevůdce podle materiálních výsledků boje, nýbrž podle toho, jak velké měl ztráty na lidech!

„Bez odporu vyklidili své opevněné královské město!“ Je však třeba vědět, že Budín je sice opevněn na západní straně, ale na východní ne. Dunaj byl zamrzlý, takže Rakušani se mohli přepravit s koňmi i vozy, obsadit Pešť a odtud nechráněný Budín rozstřílet.

Kdyby Deutz nebyl opevněn a Rýn byl zamrzlý, kdyby toho francouzská armáda využila, přepravila se u Wesselingu a Worringenu přes Rýn a postavila u Deutzu sto děl proti Kolínu, smělý Schwanbeck by zřejmě poradil plukovníku Engelsovi, aby hájil Kolín do posledního muže. Chrabrý Schwanbeck!

Maďaři „ustoupili před Jelačičovými Chorvaty až za Tisu“. Bude snad veliký Schwanbeck popírat, že těchto „Chorvatů“ je 250 000 až 300 000 mužů, počítaje v to sbory Windischgrätzovy, Jelačičovy, Goetzovy, Čoričovy, Simuničovy, Nugentovy, Teodorovičovy, Puchnerovy atd. atd., jakož i nepravidelné jednotky ležící u Drávy a v Banátu? A ti všichni jsou „Jelačičovi Chorvati“? Ostatně je snadno pochopitelné, že Schwanbeck, který sám je rodem spřízněn s Chorvaty a nevyzná se moc v dějepisu a zeměpisu, tolik pro Chorvaty horuje.

Ale ovšem: „i my jsme vzdáleni toho, abychom oficiální zprávy rakouského hlavního stanu považovali za nějaké evangelium“. Naopak, Schwanbeck nachází čas od času ve zprávách např. Schlickových

„mezery, které si čtenář musí doplňovat všelijakými domněnkami, a nakonec není divu(!!)‚ že v těchto domněnkách se situace jeví povážlivější, než ve skutečnosti je!!!“ „Také Puchnera podezříváme, že jeho bulletiny líčí věci příliš růžově. Podle nich se jeho tažení proti ‚povstaleckému generálovi‘ již blíží k vítěznému konci. Zatím však najednou čteme ke svému velkému údivu(!) Puchnerovo provolání, kde pro všechno na světě zapřísahá Sasy a Valachy, aby neklesali na duchu, zatím najednou vidíme poraženého Bema před Sibiní uprostřed kraje osídleného Sasy, a ubozí Němci (!!) si nakonec neumějí jinak pomoci než tím, že hledají ochranu u Rusů. Je tu malý rozpor mezi oficiálními zprávami a událostmi, který zavinila jedině nepřesnost (!!) oficiálních zpráv.“

Občan Schwanbeck přiznává, že rakouské bulletiny a podle nich i „Kölnische Zeitung“ nestoudně lhaly o domnělých úspěších Rakušanů; když se pak lež už nedá popřít, nazve ji pravdymilovný Schwanbeck „malým rozporem mezi oficiálními zprávami a událostmi“!

„I když pro nás nejsou rakouské zprávy z bojiště orákulem, nezískávají tím maďarské vítězné bulletiny ani za mák v našich očích“ (upřených na uvedený „malý rozpor“). „Jsou diktovány fantasií a četly by se docela příjemně, kdyby jen nebyly tak hrozně směšné.“

Tyto „bulletiny“ jsou tak „hrozně směšné“, protože dosud netvrdily nic jiného než to, co v podstatě musí připustit i veliký Schwanbeck. Nebo je snad Tokaj v Schlickových rukou? Překročil snad jediný Rakušan Tisu u Szolnoku? Postoupili snad císařští za posledních 14 dní třeba jen o jediný krok?

Rakouský bulletin čís. 22, který jsme právě dostali (viz dole^{^[221]}), ušetří občanu Schwanbeckovi odpověď. Dovídáme se z něho, že Rakušani ještě nedošli ani tak daleko, jak tvrdil bulletin čís. 20. a 21.

„Už je tomu tak: válka v Uhrách spěje mílovými kroky ke konci.“ To je jasné. Schwanbeck to řekl již jednou před 14 dny:

„Válka v Uhrách se chýlí ke konci. Parturiunt montes, nascetur ridiculus mus.^{^[d]}“ Bylo to téhož dne, kdy poprvé oznámil, že Rakušané vtáhli vítězně do Debrecína. Od té doby uplynulo 14 dní, a přestože se Maďaři „strašlivě chvástají“, nedostali se Rakušani stále ještě přes Tisu, tím méně do Debrecína.

„Nikoho nemůže překvapit, že z Bemova sboru, k němuž se nyní ze všech stran sbíhají prchající houfy Maďarů, vyrostla najednou armáda, na kterou nemohou stačit sporé síly císařských vojsk v Sedmihradsku.“

Vůbec ne. Ale překvapuje nás, jak lze mluvit o tom, že se „ze všech stran sbíhají prchající houfy Maďarů“, dokud mají Maďaři obsazenu linii na Tise a Maruši a občan Schwanbeck přes všecky své úpěnlivé modlitby nemůže propašovat ani jediného císařského vojáka na druhý břeh; a dále, jak to, že „prchající houfy“ najednou tvoří armádu a že tu hned nejsou vojska, která je pronásledují, a nevyženou je z každé nové posice? Ale ovšem, veliký Schwanbeck si myslí, že Maďaři, které už ve své mlhavé fantasii porazil, poběží od Dunaje až k Oltu a ani se neohlédnou, zdaje někdo pronásleduje či ne.

Občan Schwanbeck se proměnil v Carnota 19. století tím, že objevil nový manévr, jak prchající houfy, které se sbíhají ze všech stran, mohou najednou utvořit vítěznou armádu.

Tato nová vítězná armáda by ovšem mohla způsobit vážné komplikace. Avšak, praví Schwanbeck:

„Uvidíme, jakým způsobem zde Rusko pronese své veto.“

Chrabrý Schwanbeck, který zde volá Rusko na pomoc proti Maďarům, je týž Schwanbeck, který 22. března minulého roku napsal proti ruskému carovi článek plný mravního rozhořčení a který tehdy prohlásil, že bude-li se Rusko vměšovat do našich záležitostí (a maďarská záležitost je přece bezesporu naší záležitostí), pak on, Schwanbeck, pozvedne svůj hlas, že se až zatřese carský trůn! Je to týž Schwanbeck, který odjakživa měl v „Kölnische Zeitung“ za úkol zachraňovat ve východoevropských zemích, odkud nehrozí nebezpečí, liberální reputaci listu v pravý čas uplatněnou nenávistí proti Rusům a obligátní obezřetnou svobodomyslností. Avšak východoevropské komplikace jsou mu zřejmě protivné, a aby se mohl plně oddat svému „pocitu hlubokého rozhořčení“ nad rakouskou nótou, volá Rusy do Sedmihradska, aby skoncovali boj.

Nejlepší odpovědí na celý tento mravoučně windischgrätzovsky rámusící článek je armádní bulletin čís. 22., který naši čtenáři najdou níže. Aby se pan Schwanbeck, který v celém svém článku projevuje jednak nehorázné nevědomosti v zeměpisu a ve strategii, jednak závislost na „Neue Rheinische Zeitung“, v tomto bulletinu orientoval, otiskujeme k němu i náš komentář.

Napsal B. Engels 17. února 1849
Otištěno v „Neue Rheinische Zeitung“
čís. 225 z 18. února 1849

Podle textu novin
Přeloženo z němčiny

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a — ubohým poplatným lidem. (Pozn. red.)

b — Napoleonův zákoník. (Pozn. red.)

c — městský okres ve Vídni. (Pozn. red.)

d — K porodu pracují hory a zrodí se směšná myš. (Horatius, „O umění básnickém“.) Odpovídá našemu „hora porodila myš“. (Pozn. red.)

221 V příloze k čís. 225 „Neue Rheinische Zeitung“ je podrobný rozbor a kritika tohoto rakouského bulletinu. Engels se na ni odvolává na konci článku.