Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Úkoly proletariátu v naší revoluci
Specifika dvojvládí a jeho třídní význam
5. Nejdůležitější zvláštností naší revoluce, zvláštností, která co nejnaléhavěji vyžaduje důkladné zamyšlení, je dvojvládí, jež vzniklo hned v prvních dnech po vítězství revoluce.
Toto dvojvládí se projevuje v existenci dvou vlád: hlavní, opravdové, skutečné vlády buržoazie, „prozatímní vlády“ Lvova a spol., která má v rukou všechny mocenské orgány, a další, paralelní, „kontrolující“ vlády, ztělesněné petrohradským sovětem dělnických a vojenských zástupců, která sice nemá v rukou orgány státní moci, ale bezprostředně se opírá o nesporně absolutní většinu lidu, o ozbrojené dělníky a vojáky.
Třídní zdroj tohoto dvojvládí a jeho třídní význam spočívá v tom, že revoluce v Rusku v březnu 1917 nejen smetla celou carskou monarchii, nejen odevzdala všechnu moc buržoazii, ale také dospěla až k revolučně demokratické diktatuře proletariátu a rolnictva. A právě touto diktaturou (tj. mocí, která se neopírá o zákon, nýbrž o bezprostřední sílu ozbrojených mas obyvatelstva) právě těchto tříd je petrohradský sovět a ostatní, místní sověty dělnických a vojenských zástupců.
6. Další velice důležitou zvláštností revoluce v Rusku je to, že petrohradský sovět vojenských a dělnických zástupců, který má podle všeho důvěru většiny místních sovětů, dobrovolně předává státní moc buržoazii a její prozatímní vládě, dobrovolně jí přenechává prvenství, neboť s ní uzavřel dohodu, že ji bude podporovat, a spokojuje se s úlohou pozorovatele, kontrolora nad svoláním Ústavodárného shromáždění (termín jeho svolání prozatímní vláda dodnes ani neuveřejnila).
Tato neobyčejně specifická, v takové formě v dějinách dosud nevídaná okolnost způsobila, že se navzájem propletly dvě diktatury: diktatura buržoazie (neboť vláda Lvova a spol. je diktatura, tj. moc, která se neopírá o zákon ani o předem vyjádřenou vůli lidu, nýbrž o násilné uchopení moci, přičemž tuto moc uchopila určitá třída, a to buržoazie) a diktatura proletariátu a rolnictva (sovět dělnických a vojenských zástupců).
Není nejmenších pochyb, že se takové „propletení“ nemůlže dlouho udržet. Ve státě nemohou být dvě vlády. Jedna z nich musí zaniknout, takže veškerá buržoazie Ruska se už ze všech sil a všemi způsoby všude snaží, aby sověty vojenských a dělnických zástupců byly odstraněny a ochromeny, aby zanikly a aby se vytvořilo jedinovládí buržoazie.
Dvojvládí znamená ve vývoji revoluce pouze přechodný moment, v němž revoluce došla dál než obvyklá buržoazně demokratická revoluce, ale ještě nedospěla k „čisté“ diktatuře proletariátu a rolnictva.
Třídní význam (a třídní vysvětlení) této přechodné neustálené situace spočívá v následujícím: stejně jako každá revoluce si i naše revoluce vyžádala obrovské hrdinství, obětavost mas v boji proti carismu, a zároveň hned zapojila do hnutí neobyčejně velký počet maloměšťáků.
Jeden z hlavních, vědeckých a praktickopolitických znaků každé skutečné revoluce spočívá v tom, že neobyčejně rychle, prudce a pronikavě vzrůstá počet „maloměšťáků“, kteří se začínají aktivně, samostatně a účinně podílet na politickém životě, na výstavbě státu.
Tak je tomu i v Rusku. V Rusku to teď vře. Milióny a desetimilióny lidí, kteří deset let politicky spali, protože byli politicky otupělí strašným útlakem carismu a otrockou prací pro statkáře a továrníky, procitli a projevili zájem o politiku. Kdo však jsou tyto milióny a desetimilióny? Většinou to jsou drobní vlastníci, příslušníci maloburžoazie, lidé, kteří stojí uprostřed mezi kapitalisty a námezdními dělníky. Rusko je ze všech evropských zemí nejmaloburžoaznější.
Obrovská maloburžoazní vlna všechno zaplavila, podřídila si uvědomělý proletariát nejen svou početností, ale i ideově, tj. nakazila, strhla maloburžoazními názory na politiku velmi široký okruh dělníků.
Maloburžoazie je životně závislá na buržoazii, neboť sama žije jako vlastník, a ne jako proletář (ve smyslu postavení ve společenské výrobě), přičemž způsobem myšlení napodobuje buržoazii.
To, co je příznačné pro současnou politiku mas v Rusku, co revoluční rychlostí vyrostlo na sociálně ekonomické základně nejmaloburžoaznější evropské země, je slepá důvěřivost ke kapitalistům, těmto úhlavním nepřátelům míru a socialismu. Je to třídní základ „dohody“ (zdůrazňuji, že nemám na mysli formální dohodu, ale spíš faktickou podporu, tichou dohodu, slepě důvěřivé postoupení moci) mezi prozatímní vládou a sovětem dělnických a vojenských zástupců, dohody, která dala Gučkovům tučné sousto, opravdovou moc, kdežto sovětu sliby, úctu (na určitou dobu), pochlebování, fráze, ujišťování a poklonkování Kerenských.
Rubem téže mince je skutečnost, že proletariát v Rusku je početně slabý, nedostatečně uvědomělý a organizovaný.
Všechny narodnické strany včetně eserů, jakož i strana organizačního výboru (Čcheidzeho, Cereteliho aj.) byly vždycky maloburžoazní; revolucionáři neorganizovaní ve straně (Stěklov aj.) vlně stejně tak podlehli nebo ji nezdolali, nedokázali ji zdolat.
>