Vladimír Iljič Lenin
"Imperialistický ekonomismus"
jako nově vznikající směr[35]
Staří "ekonomisté" z let 1894-1902 uvažovali následujícím způsobem. Názory narodniků jsou vyvráceny. V Rusku zvítězil kapitalismus. Politické revoluce tedy nepřicházejí v úvahu. Z toho plyne tento praktický závěr: buď ponechat "dělníkům hospodářský boj a liberálům boj politický", což je přemet doprava, anebo místo politické revoluce vyhlásit generální stávku k uskutečnění socialistického převratu. A to je přemet doleva, který byl předveden v jedné, dnes už zapomenuté brožuře ruského "ekonomisty" z konce devadesátých let.[36]
Nyní vzniká nový "ekonomismus", který dělá ve svých úvahách dva obdobné přemety: "doprava" — jsme proti "právu na sebeurčení" (tj. proti osvobození utlačovaných národů a boji proti anexím — to ještě není domyšleno nebo dopovězeno); "doleva" — jsme proti minimálnímu programu (tj. proti boji za reformy a za demokracii), neboť to "odporuje" socialistické revoluci.
Je tomu už víc než rok, kdy tento vznikající směr zaregistrovalo několik soudruhů, a to na bernské poradě na jaře l915[37]. Tehdy naštěstí zastával ideje "imperialistického ekonomismu" až do konce porady jen jeden soudruh, jenž je také písemně zformuloval jako zvláštní "teze", ale setkal se přitom se všeobecným nesouhlasem. Nikdo se k těmto tezím nepřipojil.
K tezím téhož soudruha proti sebeurčení se později připojili ještě dva (aniž si uvědomovali, že tato otázka je nerozlučně spjata se všeobecným stanoviskem právě zmíněných "tezí").[38] Pak se objevil "holandský program"[39] z února 1916, uveřejněný v 3. čísle bulletinu mezinárodní socialistické komise, který rázem odhalil toto "nedorozumění" a znovu přiměl autora původních "tezí", aby vzkřísil celý svůj "imperialistický ekonomismus" opět jako celek, a nikoli jen v aplikaci na jediný, údajně "dílčí" bod.
Je bezpodmínečně nutné znovu a znovu upozorňovat příslušné soudruhy, že zabředli do bahna, že jejich "ideje" nemají nic společného ani s marxismem, ani s revoluční sociální demokracií. Nesmíme dál držet tuto záležitost "pod pokličkou": znamenalo by to podporovat ideový zmatek a vyvolávat tím ty nejhorší nejasnosti, "dílčí" konflikty, neodvratné "třenice" atd. Naší povinností je naopak naprosto nesmlouvavě a zcela kategoricky trvat na tom, že předložené otázky musí být promyšleny a definitivně vyřešeny.
Redakce listu Social-demokrat v tezích o sebeurčení (německy vyšly jako přetisk z 2. čísla časopisu Vorbote) záměrně dala věc do tisku v nevýrazné, ale nanejvýš solidní formě, a zvlášť zdůraznila, že otázka sebeurčení souvisí s obecnou otázkou boje za reformy a za demokracii a že je nepřípustné ignorovat politickou stránku atd.[a] Ve svých poznámkách k redakčním tezím o sebeurčení se autor původních tezí ("imperialistického ekonomismu") ztotožňuje s holandským programem a sám tím názorně dokazuje, že otázka sebeurčení v pojetí autorů vznikajícího směru není vůbec "dílčí", ale že to je otázka obecná a základní.
Program Holanďanů obdrželi zástupci zimmerwaldské levice ve dnech 5. - 8. února 1916 na poradě mezinárodní socialistické komise v Bernu[40]. Nikdo z příslušníků této levice, ba ani Radek, se pro tento program nevyslovil, neboť spojuje bez ladu a skladu takové body, jako "vyvlastnění bank", s body, jako je "zrušení obchodních cel", "zrušení Horní sněmovny" apod. Všichni zástupci zimmerwaldské levice jednomyslně, bez dlouhých řečí — dokonce téměř beze slova, jen s pokrčením ramen — přešli holandský program jako zjevně a zcela nevhodný.
Autorovi původních tezí napsaných na jaře 1915 se však tento program natolik zalíbil, že prohlásil: "V podstatě jsem ani víc neřekl" (na jaře 1915), "Holanďané věc domysleli": "pro ně hospodářská stránka — to je vyvlastnění bank a velkých závodů" (podniků), "politická stránka — to je republika atd. To je naprosto správné!"
Ve skutečnosti Holanďané věc "nedomysleli" a předložili program naprosto nepromyšlený. Je smutným údělem Ruska, že se u nás někteří lidé chytají právě té nejméně promyšlené poslední novoty…
Autorovi tezí z roku 1915 se zdá, že si redakce listu Social-demokrat odporuje, když "sama" v osmém bodu (Konkrétní úkoly) požaduje "vyvlastnění bank", dokonce s dodatkem "neprodleně" (plus "opatření spjatá s diktaturou"). "A jak mně v Bernu za to spílali!" rozhorleně vykřikuje autor tezí z roku 1915, když vzpomíná na bernské spory na jaře 1915.
Tento autor zapomněl a přehlédl "maličkost": Redakce listu Social-demokrat jasně rozebírá v 8. bodu dva případy: I. Socialistická revoluce vypukla. Pak je třeba, praví se tam, "neodkladně vyvlastnit banky" aj. II. Socialistická revoluce nevypukla, a pak je třeba s řečmi o těchto prospěšných věcech počkat.
Protože dnes, jak je zřejmé, socialistická revoluce v uvedeném smyslu ještě nevypukla, je i program Holanďanů absurdní. Autor tezí však věc "dovádí dále" a vrací se ("stále dokola…") ke své staré chybě: učinit z politických požadavků (jako je "zrušení Horní sněmovny"?) "politickou formulaci sociální revoluce".
Po celý rok přešlapoval autor na místě, až dospěl ke své staré chybě. Zde je "podstata" jeho strastí: nemůže přijít na to, jak spojit dnešní imperialismus s bojem za reformy a s bojem za demokracii — docela stejně, jako "ekonomismus" blahé paměti nedovedl spojit nastupující kapitalismus s bojem za demokracii.
Odtud pramení naprostý chaos v otázce "neuskutečnitelnosti" demokratických požadavků za imperialismu.
Odtud pramení ignorování politického boje, které je nyní, dnes, právě teď stejně jako vždycky pro marxistu nepřípustné (a je možné jedině z úst "ekonomisty" z listu Rabočaja mysl).
Odtud pramení houževnatá tendence "sklouzávat" od uznání imperialismu k apologii imperialismu (stejně jako "ekonomisté" blahé paměti sklouzávali od uznání kapitalismu k jeho apologii).
Atd. atd.
Rozebírat do všech podrobností chyby autora tezí z roku 1915 v jeho poznámkách k tezím redakce listu Social-demokrat o sebeurčení není vůbec možné, neboť každá věta je nesprávná! Není přece možné psát brožury nebo knihy jako odpověď na "poznámky", když iniciátoři "imperialistického ekonomismu" přešlapují rok na místě a tvrdošíjně se zdráhají vykonat to, co je přímo jejich stranickou povinností, chtějí-li zaujmout seriózní stanovisko k politickým otázkám, totiž promyšleně a uceleně vysvětlit to, čemu říkají "naše neshody".
Jsem nucen jen ve stručnosti ukázat, jak autor dále rozvíjí svou základní chybu, nebo jak ji "prohlubuje".
Autorovi se zdá, že si odporuji: v roce 1914 (v časopisu Prosvěščenije[41]) jsem psal, že je naivní hledat sebeurčení "v programech západoevropských socialistů"[b], kdežto v roce 1916 prohlašuji sebeurčení za mimořádně naléhavé.
Autora nenapadlo (!!)‚ že tyto "programy" byly napsány v letech 1875, 1880 a 1891![42]
Dále budeme postupovat podle jednotlivých bodů (tezí redakce listu Social-demokrat o sebeurčení):
Bod 1. Stále táž nechuť "ekonomistů" vidět a formulovat politické otázky. Poněvadž socialismus vytvoří ekonomickou základnu pro odstranění národnostního útlaku v politice, proto náš autor nechce formulovat naše politické úkoly v této sféře! To je prostě kuriózní!
Poněvadž vítězný proletariát neodmítá války proti buržoazii jiných zemí, proto autor nechce formulovat naše politické úkoly ve sféře národnostního útlaku!! To všechno jsou příklady soustavného porušování marxismu a logiky; nebo, chcete-li, projev logiky hlavních chyb "imperialistického ekonomismu".
Bod 2. Odpůrci sebeurčení se beznadějně zapletli, když poukazovali na jeho "neuskutečnitelnost".
Redakce listu Social-demokrat jim vysvětluje, že neuskutečnitelnost může být chápána dvojím způsobem a že v obou případech se dopouštějí chyby.
Avšak autor tezí z roku 1915, který se ani nepokouší vysvětlit své pojetí "neuskutečnitelnosti", tj. který akceptuje naše vysvětlení, že jsou zde směšovány dvě různé věci, v této motanici pokračuje!!
Krize dává do souvislosti s "imperialistickou" "politikou": náš politický ekonom zapomněl, že krize existovaly i před imperialismem!
Tvrdit, že sebeurčení je ekonomicky neuskutečnitelné, znamená věc zamotávat, vysvětluje redakce. Autor nedává odpověď ani neprohlašuje, že pokládá sebeurčení za ekonomicky neuskutečnitelné; vyklízí nejistou pozici a přeskakuje na politiku ("přesto" je neuskutečnitelné), ačkoli mu bylo nad slunce jasněji řečeno, že politicky je za imperialismu stejně jako sebeurčení "neuskutečnitelná" i republika.
Přitlačen ke zdi, "přeskakuje" tu autor ještě jednou: jak republiku, tak i celý minimální program označuje za pouhou "politickou formulaci sociální revoluce"!!!
Autor tedy nemíní obhajovat "ekonomickou" neuskutečnitelnost sebeurčení, a tak přeskakuje na politiku. Za politicky neuskutečnitelný pokládá celý minimální program. Opět v tom není ani špetka marxismu, ani špetka logiky, kromě logiky "imperialistického ekonomismu".
Autor by chtěl nepozorovaně (aniž by se sám zamyslel a předložil něco uceleného, aniž by se namáhal vypracovat svůj program) udělat s minimálním programem sociálně demokratické strany krátký proces! Není divu, že rok přešlapuje na místě!!
Boj proti kautskismu navíc není dílčí, nýbrž obecná a základní otázka dneška: autor tento boj nepochopil. Tak jako "ekonomisté" dělali z boje proti narodnikům apologii kapitalismu, tak i autor dělá z boje proti kautskismu apologii imperialismu (to se týká i 3. bodu).
Kautskismus chybuje v tom, že reformisticky vytyčuje — navíc za současné situace — takové požadavky, které nelze vytyčovat jinak než revolučně (zatímco autor mylně soudí, že prý kautskismus chybuje v tom, že vůbec vytyčuje tyto požadavky, stejně jako "ekonomisté" boj proti narodnictví "chápali" v tom smyslu, že heslo Pryč se samoděržavím! je narodnictví).
Kautskismus chybuje v tom, že správné demokratické požadavky zaměřuje zpět, na pokojný vývoj kapitalismu, a nikoli na budoucnost, na sociální revoluci (autor však mylně soudí, že tyto požadavky jsou nesprávné).
Bod 3. Viz výše. Otázku "federace" autor rovněž obchází. Táž základní chyba téhož "ekonomismu": neschopnost vytyčovat politické otázky.[c]
Bod 4. "Ze sebeurčení vyplývá obrana vlasti," trvá neoblomně na svém autor. Chybuje zde v tom, že chce z odmítání obrany vlasti udělat šablonu, odvodit toto odmítání nikoli z konkrétně historické specifičnosti nynější války, nýbrž chápat je "všeobecně". To odporuje marxismu.
Autorovi bylo již dávno řečeno, co on nevyvrátil: Zkuste vymyslet takovou formulaci boje proti národnostnímu útlaku nebo nerovnoprávnosti, která by (ta formulace) neospravedlňovala "obranu vlasti". To nedokážete.
Znamená to snad, že nechceme bojovat proti národnostnímu útlaku, jestliže je možné z tohoto boje vyvodit obranu vlasti?
Ne. Nejsme totiž "zásadně" proti "obraně vlasti" (viz rezoluci naší strany[d])‚ ale jsme proti přikrášlování nynější imperialistické války tímto podvodným heslem.
Otázku "obrany vlasti" autor má v úmyslu (leč nemůže; po celý rok se i zde jen marně snažil…) položit od základu nesprávně, nehistoricky.
Řeči o "dualismu" svědčí o tom, že autor nechápe, co je monismus a co dualismus.
Jestliže "dám dohromady" kartáč na boty a savce, bude to snad "monismus"?
Řeknu-li, že k cíli a je zapotřebí
jít od bodu 
nalevo, kdežto od bodu 
napravo, bude to snad "dualismus"?
Je snad postavení proletariátu utlačujících a utlačovaných národů stejné, pokud jde o národnostní útlak? Ne, není stejné, není stejné ani ekonomicky, ani politicky, ani ideově, duchovně apod.
Co to znamená?
Znamená to, že k témuž cíli (splynutí národů) z různých výchozích bodů jedni půjdou tak, druzí jinak. Popírat to je "monismus", který dává dohromady kartáč na boty se savcem.
"Proletářům utlačovaného národa ‚by se to nemělo říkat' " (že jsme pro sebeurčení) — tak autor "pochopil" teze redakce.
To je kuriózní!! Nic takového se v tezích netvrdí. Autor je buď nepřečetl celé, anebo je vůbec nepromyslel.
Bod 5. Viz, co bylo výše řečeno o kautskismu.
Bod 6. Autorovi bylo vysvětleno, že na celém světě jsou tři typy zemí. Autor "má námitky", pídí se po "kasusech". To je kasuistika, a ne politika.
Chtěl byste "kázus": "A co Belgie?"
Viz Leninovu a Zinovjevovu brožuru: tam se praví, že bychom byli pro obranu Belgie (dokonce i válkou), kdyby konkrétní válka byla jiná.[e]
Nesouhlasíte s tím?
Tak to řekněte!!
Nepromyslel jste, proč je sociální demokracie proti "obraně vlasti".
Nejsme proti ní z důvodů, které vy předpokládáte, neboť vaše formulace otázky (jen pokusy, a ne formulace) je nehistorická. To je moje odpověď autorovi.
Označit za "sofistiku" skutečnost, že když ospravedlňujeme válku za odstranění národnostního útlaku, neospravedlňujeme tím nynější imperialistickou válku, kterou vedou obě strany proto, aby vystupňovaly národnostní útlak, to znamená použít "silné" slovo a ani trochu o tom nepřemýšlet. Autor by rád formuloval otázku "obrany vlasti" "poněkud levěji", ale vychází (již celý rok) úplný galimatyáš!
Bod 7. Autor kritizuje: "Nikde není zmínka o ‚podmínkách míru' jako takového."
To je ale kritika: Nikde není zmínka o otázce, kterou jsme tu vůbec nevytyčili!!
Ale je tu přece "zmínka" a je tu vytyčena otázka anexí, do níž se "imperialističtí ekonomisté" zapletli, tentokrát spolu s Holanďany a s Radkem.
Buď odmítáte naléhavé heslo proti starým a novým anexím — (za imperialismu stejně "neuskutečnitelné" jako sebeurčení; v Evropě stejně jako v koloniích) — a pak se vaše apologie imperialismu mění ze zastřené v nepokrytou.
Anebo uznáváte toto heslo (jako to učinil Radek v tisku) — a pak jste uznal sebeurčení národů pod jiným názvem!!
Bod 8. Autor proklamuje "bolševismus v západoevropském měřítku" ("to není vaše stanovisko", dodává).
Nepřikládám význam tomu, zda někdo lpí na slově "bolševismus", neboť znám takové "staré bolševiky", před nimiž ať nás chrání bůh. Mohu jedině říci, že "bolševismus v západoevropském měřítku", proklamovaný autorem, není podle mého hlubokého přesvědčení ani bolševismem, ani marxismem, nýbrž malou obměnou téhož stařičkého "ekonomismu".
Proklamovat po celý rok nový bolševismus a zůstat pouze u proklamací, to je podle mého názoru nanejvýš nepřípustné a neseriózní, nestranické jednání. Není již na čase promyslet a předložit soudruhům něco takového, co by podalo souvislý a ucelený výklad tohoto "bolševismu v západoevropském měřítku"?
V souvislosti s diskutovanou otázkou autor nedokázal a nedokáže, že existuje rozdíl mezi koloniemi a utlačovanými národy v Evropě.
Odmítají-li Holanďané a polská sociální demokracie sebeurčení, není to u nich jenom zmatek, ale spíše než zmatek je to důsledek zvláštního postavení jejich národů (malé národy s prastarými tradicemi a velmocenskými ambicemi), neboť Gorter sebeurčení fakticky uznal stejně jako Poláci ve svém zimmerwaldském prohlášení.
Převzít a mechanicky, nekriticky opakovat to, co se vyvinulo jinde za celá desetiletí boje proti nacionalistické buržoazii podvádějící lid, je vrcholem nepromyšlenosti a naivity. Tito lidé převzali právě to, co převzato být nesmí.
| Napsáno v srpnu - září 1916 Poprvé otištěno roku 1929 v časopisu Bolševik, č. 15 Podepsán N. Lenin |
Podle rukopisu |
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)
a Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 272-286. (Red.)
b Viz Sebrané spisy 25, Praha 1985, s. 286. (Red.)
c "Nebojíme se rozpadnutí," píše autor, "nehájíme státní hranice." Pokuste se to přesně politicky fomulovat!! V tom je právě háček, že to nemúžete udělat; brání vám v tom "ekonomistická" slepota k otázkám politické demokracie.
d Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 185-186. Red.
e Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 337-338. Red.
35 Článek "Imperialistický ekonomisrnus" jako nově vznikající směr a vzápětí po něm uveřejněné články Odpověď P. Kijevskému (J. Pjatakovovi) a O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu" byly zaměřeny proti nemarxistickému, protibolševickému stanovisku skupiny Bucharina, Pjatakova a Bošové. Tato skupina se začala utvářet v době, kdy se připravoval do tisku časopis Kommunist, jehož vydávání organizovala na jaře 1915 redakce listu Social-demokrat společně s G. L. Pjatakovem a J. B. Bošovou, kteří se ujali financování časopisu, a s N. I. Bucharinem, který se stal členem jeho redakce. Jak napsal Lenin, Pjatakov a Bošová už v létě 1915 "dělali scény' kvůli Čcheidzemu!!" (Spisy 35, Praha 1962, s. 185) a žádali dohodu s menševickou frakcí v dumě (s "Čcheidzeho frakcí", jak ji nazýval Lenin) a s dalšími centristy. Pjatakov a Bošová za pomoci člena redakce listu Social-demokrat G. J. Zinovjeva dosáhli přes Leninovy protesty toho, že do prvního dvojčísla časopisu Kommunist byla zařazena první část článku K. Radka Čtvrtstoletí rozvoje imperialismu, v němž byly prosazovány ideje "imperialistického ekonomismu". Když v září 1915 toto první dvojčíslo vyšlo, neshody mezi Leninem na jedné straně a Pjatakovem, Bošovou a Bucharinem na druhé straně se zostřily. Bucharin, Pjatakov a Bošová, kteří v létě 1915 přesídlili z Bogisu ve Švýcarsku do Stockholmu, se sjednotili na základě tezí O hesle práva národů na sebeurčení, které podepsali a na podzim 1915 poslali do redakce listu Social-demokrat; stavěli se v nich proti Leninově teorii socialistické revoluce, odmítali nutnost boje za demokracii v období imperialismu a žádali, aby strana upustila od hesla práva národů na sebeurčení.
Když redakce uvedeného listu uzavírala s "vydavateli" - Pjatakovem a Bošovou - dočasnou dohodu o společném vydávání časopisu Kommunist, "vyslovovali se vydavatelé," jak napsal Lenin, "proti Bucharinovu kolísání (na konferenci v Bernu v březnu 1915), a nebyl tu ani jediný fakt, který by nasvědčoval tomu, že trojice (vydavatelé + Bucharin) utvořila zvláštní pevně semknutou skupinu. Hned po vyjití prvního čísla časopisu došlo u nich k tomuto pevnému semknutí…" (Spisy 35, Praha 1962, s. 191).
Skupina Pjatakova, Bošové a Bucharina nezastávala jen odlišná teoretická stanoviska, ale vystupovala přímo proti linii a heslům strany, chtěla Kommunist využít pro své frakční cíle a snažila se diktovat redakci listu své podmínky. Pjatakov a Bošová se obrátili na zahraniční byro ústředního výboru s žádostí, aby jejich skupinu uznalo za zvláštní skupinu, nepodřízenou zahraničnímu byru ÚV, a aby jí poskytlo právo samostatně udržovat spojení s ruskou částí ÚV a vydávat letáky i jinou literaturu. Zahraniční byro ÚV jejich žádost zamítlo, ale přesto se pokusili bez jeho souhlasu navázat spojení s byrem ÚV SDDSR v Rusku.
Lenin s tezemi skupiny Pjatakova, Bošové a Bucharina zásadně nesouhlasil. V dopisech N. I. Bucharinovi, G. L. Pjatakovovi, G. J. Zinovjevovi a A. G. Šljapnikovovi ostře kritizoval názory a protistranické, frakcionářské akce této skupiny a odsuzoval Zinovjevův a Šljapnikovův smířlivecký postoj k ní. Na Leninův návrh bylo společné vydávání časopisu Kommunist redakcí listu Social-demokrat se skupinou Pjatakova, Bošové a Bucharina zastaveno (viz též poznámku [71]). V dopisu A. G. Šljapnikovovi v březnu 1916 Lenin napsal, že bude-li skupina Bucharina, Pjatakova a Bošové na svých názorech trvat a prosazovat je, "doženou celou věc až k polemice v tisku a já je pak budu muset nazvat ‚imperialistickými ekonomisty', ukázat jejich naprostou povrchnost, naprostou nesolidnost a neuvážlivost" (Spisy 35, Praha 1962, s. 187).
Článek "Imperialistický ekonomismus" jako nově vznikající směr napsal Lenin poté, kdy redakce listu Social-demokrat dostala Bucharinovy připomínky k tezím Socialistická revoluce a právo národů na sebeurčení. Článek tehdy nebyl uveřejněn.
36 Jde o článek Kdo provede politickou revoluci?, otištěný v 1. čísle sborníku Proletarskaja borba, který vydala uralská sociálně demokratická skupina v roce 1899; později článek znovu vydal jako brožuru kyjevský výbor. Autor brožury ekonomista A. A. Sanin se stavěl proti vytvoření samostatné politické strany dělnické třídy a popíral nutnost politické revoluce, neboť se domníval, že v Rusku je bezprostředním úkolem socialistická přeměna a že ji lze provést pomocí generální stávky.
37 Jde o konferenci zahraničních sekci SDDSR, která se konala 14. - 19. února (27. února — 4. března) 1915 v Bernu. Byla svolána z Leninovy iniciativy a měla význam celostranické konference, neboť za války nebylo možné svolat sjezd strany nebo celoruskou konferenci SDDSR.
Na konferenci byli zástupci ÚV SDDSR, ústředního orgánu SDDSR listu Social-demokrat, sociálně demokratické organizace žen, dále zástupci zahraničních sekcí SDDSR — pařížské, curyšské, bernské, lausannské, ženevské a londýnské, a bogiské skupiny. Konference se zúčastnili V. I. Lenin, N. K. Krupská, I. F. Armandová, V. M. Kasparov, G. L. Šklovskij, F. Iljin, N. V. Krylenko, I. Kornbljum, M. M. Charitonov, G. J. Běleňkij, G. J. Zinovjev, N. I. Bucharin a další. Jako hosté byli přítomni všichni členové bernské sekce a někteří členové lausannské sekce a bogiské skupiny. Lenin byl delegován ústředním výborem a ústředním orgánem SDDSR. Řídil veškerou práci konference.
Konference měla tento program: 1. zprávy z organizací, 2. válka a úkoly strany (postoj k jiným politickým skupinám), 3. úkoly zahraničních organizací (postoj ke společným akcím a podnikům různých skupin), 4. ústřední orgán a nový list, 5. stanovisko ke "koloniálním" záležitostem (otázky emigrantských "kolonií"), 6. volby výboru zahraničních organizací, 7. různé.
Hlavním bodem programu konference byla otázka války a úkoly strany. Referát k této otázce přednesl Lenin. Rozvinul teze manifestu ÚV SDDSR Válka a sociální demokracie v Rusku. Jak ukázaly rezoluce montpellierské sekce a zejména bogiské skupiny, schválené před konferencí, někteří členové bolševických sekcí nepochopili Leninovo pojetí občanské války: měli námitky proti heslu porážky "vlastní" vlády, razili heslo míru a neuvědomovali si nutnost a důležitost boje proti centrismu. V průběhu diskuse na konferenci byly tyto otázky objasněny a Leninovy teze získaly jednomyslnou podporu. Pouze Bucharin trval na mylných zásadách rezoluce bogiské skupiny a měl námitky proti heslům strany a mezinárodní sociální demokracie, jak je vytyčil Lenin. Bucharin ve svých tezích, které Lenin později označil za "vrchol nesmyslu; ostudu; poloanarchismus" (Spisy 35, Praha 1962, s. 187), vystupoval proti požadavku práva národů na sebeurčení a vůbec proti požadavkům minimálního programu, a prohlásil, že "jsou v rozporu" se socialistickou revolucí. Na konferenci však nikdo Bucharinovy teze nepodporoval.
V rezolucích schválených k Leninovu referátu stanovila bernská konference úkoly a taktiku bolševické strany v podmínkách imperialistické války.
Konference schválila rovněž tyto rezoluce: Ukoly zahraničních organizací SDDSR, Stanovisko ke "koloniálním záležitostem" a O sbírkách ve prospěch ústředního orgánu. V souvislosti s pokusem bogiské skupiny organizovat vlastní list, nezávislý na ústředním orgánu SDDSR, byla na konferenci projednávána otázka ústředního orgánu a nového listu. V rezoluci k této otázce vyjádřila konference naprostou solidaritu s linií ústředního orgánu a s jeho stanoviskem k válce a konstatovala, že je nutné, aby ústřední orgán vycházel častěji; ve 3. bodu, který napsal Lenin (viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 393), se pravilo, že konference vyzývá členy zahraničních sekcí, aby soustavně podporovali ústřední orgán. V dodatku k této rezoluci, který nebyl uveřejněn, konference upozorňovala, že není žádoucí, aby bogiská skupina vydávala vlastní list, a vyzývala všechny stranické síly, aby se semkly kolem celostranických institucí, uvedených v rezoluci konference.
38 Jsou míněny teze O hesle práva národů na sebeurčení, které napsal N. I. Bucharin v listopadu 1915; podepsali je N. I. Bucharin, G. L. Pjatakov a J. B. Bošová a poslali redakci listu Social-demokrat.
39 Jde o návrh programu holandské levice, který napsala H. Rolandová-Holstová; byl uveřejněn 29. února 1916 ve 3. čísle bulletinu mezinárodní socialistické komise a podepsán H. Rolandovou-Holstovou, I. Fischerem, D. Wijnkoopem a I. Setonem.
40 Lenin má na mysli poradu rozšířené mezinárodní socialistické komise, která se konala v Bernu ve dnech 5.—9. února 1916. Zúčastnilo se jí 22 internacionalistů, zastupujících socialisty z Německa, Ruska, Itálie, Norska, Rakouska, Polska, Švýcarska, Bulharska, Rumunska a z dalších zemí. Složení porady svědčilo o změněném poměru sil ve prospěch levice, přesto však většina delegátů zastávala stejně jako na zimmerwaldské konferenci centristické stanovisko.
Lenin se porady aktivně zúčastnil; napsal Návrh usnesení o svolání druhé socialistické konference a návrh na složení delegace pod názvem Ke konferenci konané 24. dubna 1916 (viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 247 a 248-249). Sám na poradě kritizoval falešný internacionalismus menševiků, přednesl svůj názor na projednávání návrhu provolání komise Všem sympatizujícím stranám a skupinám a pozměňovací návrhy k návrhu tohoto provolání, Mimoto se jménem bolševiků a zemského vedení Sociální demokracie Království polského a Litvy vyslovil proti tomu, aby na druhou mezinárodní socialistickou konferenci byli pozváni Kautsky, Haase a Bernstein. V textu prohlášení se pravilo: "Vzhledem k jejich činnosti v posledních předválečných letech, k jejich boji proti revolučním akcím lidových mas, jejich sociálpatriotickým a sociálpacifistickým názorům není žádný důvod předpokládat, že jsou schopni nejen slovy, ale i skutky podporovat stanovisko zimmerwaldského hnutí."
Porada schválila provolání Všem sympatizujícím stranám a skupinám (Rundschreiben an alle angeschlossenen Parteien und Gruppen), do něhož byly pod tlakem bolševiků a levicových sociálních demokratů zahrnuty pozměňovací návrhy v duchu zimmerwaldské levice. Provolání odsuzovalo účast socialistů v buržoazních vládách, heslo "obrany vlasti" v imperialistické válce a hlasování pro válečné úvěry, poukazovalo na nezbytnost podporovat dělnické hnutí a připravovat masové revoluční akce proti imperialistické válce. Toto provolání však bylo nedůsledné, protože v něm chyběl požadavek rozchodu se sociálšovinismcm a oportunismem. Porada nepřijala všechny Leninovy pozměňovací návrhy. Představitelé zimmerwaldské levice sice při hlasování prohlásili, že provolání nepovažují za zcela uspokojivé, přesto pro ně hlasují, neboť v něm vidí krok kupředu ve srovnání s usneseními první mezinárodní socialistické konference v Zimmerwaldu.
Návrh usnesení o svolání druhé socialistické konference, předložený Leninem, byl projednán na poradě rozšířené mezinárodní socialistické komise a řada jeho bodů byla schválena. Byla také stanovena lhůta pro její svolání. Lenin hned po poradě rozeslal zahraničním sekcím bolševiků informační zprávu s výzvou, aby okamžitě zahájili přípravy k nadcházející druhé mezinárodní socialistické konferenci.
4l Prosvěščenije — legální společenskopolitický a literární měsíčník; vycházel v Petrohradě od prosince 1911 do června 1914. Jeho náklad dosahoval 5000 výtisků. Lenin řídil časopis z Paříže, později z Krakova a Poronina; redigoval články a udržoval pravidelnou korespondenci s členy redakce. V časopisu byly uveřejněny Leninovy práce Zásadní otázky volební kampaně, Tři zdroje a tři součásti marxismu, Kritické poznámky k národnostní otázce, O právu národů na sebeurčení, O porušování jednoty zastíraném pokřikem o jednotě, Metody boje buržoazní inteligence proti dělníkům a řada dalších.
Časopis odhaloval oportunisty, likvidátory, otzovisty, trockisty a rovněž buržoazní nacionalisty, objasňoval boj dělnické třídy za nového revolučního rozmachu, propagoval bolševická hesla ve volební kampani do IV. státní dumy a vystupoval proti revizionismu a centrismu ve stranách II. internacionály. Sehrál významnou úlohu v marxistické internacionální výchově uvědomělých dělníků v Rusku.
Těsně před první světovou válkou carská vláda časopis zastavila. Na podzim 1917 bylo jeho vydávání obnoveno, ale vyšlo pouze jedno dvojčíslo s Leninovými články Udrží bolševici státní moc? a K revizi programu strany (viz Spisy 26, Praha 1956, s. 75-125, 139-169).
42 Lenin má na mysli program Francouzské dělnické strany z roku 1880 a dva programy Sociálně demokratické strany Německa - gothajský z roku 1875 a erfurtský z roku 1891.