Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Vladimír Iljič Lenin
Výsledky diskuse o sebeurčení
1. Socialismus a sebeurčení národů
2. Je demokracie za imperialismu „uskutečnitelná“?
3. Co je anexe?
4. Pro anexe, nebo proti anexím?
5. Proč je sociální demokracie proti anexím?
6. Lze v této otázce stavět kolonie do protikladu k „Evropě“?
7. Marxismus, nebo proudhonismus?
8. Zvláštní a obecný aspekt v postoji holandských a polských sociálních demokratů-internacionalistů
9. Engelsův dopis Kautskému
10. Irské povstání v roce 1916
11. Závěr
V druhém čísle marxistického časopisu zimmerwaldské levice[11] Vorbote (z dubna 1916) jsou uveřejněny teze pro a proti sebeurčení národů, podepsané redakci našeho ústředního orgánu Social-demokrat[12] a redakcí orgánu polské sociálně demokratické opozice Gazeta robotnicza[13]. Znovu uveřejněné teze pro sebeurčení a překlad tezí proti sebeurčení najde čtenář výše.[a] Na mezinárodním fóru je tato otázka takto zevrubně projednávána snad vůbec poprvé: v diskusi, kterou v německém marxistickém časopisu Neue Zeit vedli před dvaceti lety, v letech 1895-1896, před mezinárodním socialistickým kongresem v Londýně roku 1896, Rosa Luxemburgová, K. Kautsky a polští "niepodleglośćovci" (stoupenci nezávislosti Polska, PSS), kteří reprezentovali tři různé názory, šlo jedině o Polsko[14]. Pokud je nám známo, otázkou sebeurčení se dosud trochu soustavněji zabývali jedině Holanďané a Poláci. Doufejme, že se časopisu Vorbote podaří přimět k diskusi o této dnes tak naléhavé otázce Angličany, Američany, Francouze, Němce a Italy. Oficiální socialismus reprezentovaný jednak přímými stoupenci "vlastní" vlády, Plechanovy, Davidy a spol., jednak zamaskovanými obhájci oportunismu, kautskisty (k nimž patří Axelrod, Martov, Čcheidze aj.), nalhal toho o této otázce tolik, že se ještě velmi dlouho budou nutně objevovat jednak pochybné snahy celou věc ututlat a obejít ji, jednak požadavky dělníků, aby se jim "přímo odpovědělo" na "zpropadené otázky". O průběhu názorového boje mezi zahraničními socialisty se vynasnažíme čtenáře včas informovat.
Pro nás, ruské sociální demokraty, má tato otázka ještě zvláštní důležitost; tato diskuse je pokračováním diskuse z let 1903 a 1913[15]; uvedená otázka vyvolala za války mezi členy naší strany určité ideové kolísání; úskočnými záměry obejít podstatu věci ji vyhrotili takoví čelní vůdcové gvozděvovské neboli šovinistické dělnické strany, jako jsou Martov a Čcheidze. Proto je nezbytné, abychom shrnuli alespoň první výsledky diskuse, která byla zahájena na mezinárodním fóru.
Jak je zřejmé z tezí, odpovídají naši polští soudruzi přímo jen na některé naše argumenty, například o marxismu a proudhonismu. Většinou nám však neodpovídají přímo, ale nepřímo, a to tak, že proti našim názorům stavějí své názory. Proberme si jejich nepřímé i přímé odpovědi.
1. Socialismus a sebeurčeni národů
Tvrdili jsme, že kdo by za socialismu odmítl uskutečnit sebeurčení národů, zradil by socialismus. Na to nám odpovídají: "Právo na sebeurčení nelze uplatnit v socialistické společnosti." V tom se zásadně rozcházíme. Proč ale?
"Víme," namítají naši oponenti, "že socialismus odstraní jakýkoli národnostní útlak, neboť odstraňuje třídní zájmy, které jej vyvolávají…" K čemu je tato úvaha o ekonomických předpokladech odstranění národnostního útlaku, které jsou již dávno známy a jsou nesporné, týká-li se spor jedné z forem politického útlaku, totiž násilného udržování jednoho národa v hranicích státu druhého národa? Je to prostě pokus vyhnout se politickým otázkám! A další úvahy nás utvrzují v tomto hodnocení ještě více:
"Nemáme žádné důvody předpokládat, že národ v socialistické společnosti bude mít povahu hospodářskopolitické jednotky. Nejpravděpodobnější je, že bude mít pouze charakter kulturní a jazykové jednotky, neboť teritoriální rozdělení socialistické kulturní sféry, bude-li toto rozdělení existovat, může být uskutečněno jen na základě potřeb výroby; přitom o tomto rozdělení nebudou samozřejmě smět rozhodovat jednotlivé národy, každý sám za sebe, zcela svrchovaně (jak to požaduje "právo na sebeurčení"), nýbrž budou je společně určovat všichni zainteresovaní občané…"
Tento poslední argument o společném určování místo sebeurčení se polským soudruhům tak zamlouvá, že jej ve svých tezích opakují třikrát! Avšak častým opakováním se tento okťabristický a reakční argument nezmění v argument sociálně demokratický. Vždyť všichni reakcionáři a buržoové poskytují národům, které jsou násilně drženy v hranicích určitého státu, právo "společně určovat" jeho osudy, a to ve společném parlamentě. Vilém II. rovněž poskytuje Belgičanům právo "společně určovat" ve společném německém parlamentě osudy německé říše.
Právě to, co je sporné — totiž to, co je výlučně předmětem diskuse, právo na oddělení —‚ se naši oponenti snaží obejít. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak smutné!
My už v první tezi konstatujeme, že v politické oblasti předpokládá osvobození utlačovaných národů dvojí přeměnu: 1. úplnou rovnoprávnost národů. O tom není sporu a týká se to jedině toho, co se děje uvnitř státu; 2. svobodu politicky se oddělit.[b] Týká se to vymezení hranic státu. Jediné to je sporné. A právě o tom naši oponenti mlčí. Nechtějí uvažovat o hranicích státu, a dokonce vůbec ne o státě. Je to jakýsi "imperialistický ekonomismus" podobající se starému "ekonomismu"[16] z let 1894-1902, který uvažoval takto: Kapitalismus zvítězil, takže politické otázky nemají žádný smysl. Imperialismus zvítězil, takže politické otázky nemají žádný smysl! Taková apolitická teorie je marxismu od základu nepřátelská.
Marx v Kritice gothajského programu napsal: "Mezi kapitalistickou a komunistickou společností existuje období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu."[17] Socialisté doposud považovali tuto pravdu za nezvratnou: vyplývá z ní, že stát bude existovat až do té doby, kdy vítězný socialismus začne přerůstat v úplný komunismus. Je znám Engelsův výrok o odumírání státu. Záměrně jsme hned v první tezi zdůraznili, že demokracie je forma státu, která rovněž odumře, odumře-li stát. A dokud naši oponenti nenahradili marxismus nějakým novým, "nestátním" stanoviskem, jsou jejich úvahy veskrze chybné.
Místo o státu (a tedy o vymezení jeho hranic!) mluví o "socialistické kulturní sféře", tj. záměrně volí v tomto směru neurčitý výraz, takže všechny otázky týkající se státu se vytrácejí! Vzniká směšná tautologie: neexistuje-li stát, pak ovšem neexistuje ani otázka jeho hranic. Potom je ale zbytečný i ceý demokratický politický program. Až stát "odumře", nebude existovat ani republika.
Německý šovinista Lensch uvedl v článcích, o nichž jsme se zmínili v 5. tezi (poznámka)[c], jeden zajímavý citát z Engelsova díla Pád a Rýn. Engels tam mimo jiné říká, že hranice "velkých a životaschopných evropských národů" byly v procesu dějinného vývoje, který pohltil řadu malých národů, jež nebyly schopny života, určovány stále více "jazykem a sympatiemi" obyvatelstva. Tyto hranice nazývá Engels "přirozenými"[18]. Tak tomu bylo v Evropě v období pokrokového kapitalismu, přibližně v letech 1848—1871. Reakční, imperialistický kapitalismus dnes tyto demokraticky vymezené hranice stále častěji rozbíjí. Všechny symptomy nasvědčují tomu, že imperialismus odkáže socialismu, který jej vystřídá, hranice méně demokratické a řadu anexí v Evropě i v jiných světadílech. Odmítne snad potom vítězný socialismus, který bude obnovovat a všestranně uskutečňovat úplnou demokracii, demokraticky vymezit hranice státu? Nebude snad chtít respektovat "sympatie" obyvatelstva? Stačí položit si tyto otázky, abychom názorně viděli, jak naši polští kolegové sklouzávají od marxismu k "imperialistickému ekonomismu".
Staří "ekonomisté", kteří karikovali marxismus, učili dělníky, že pro marxisty je důležité "jedině" "ekonomické" hledisko. Noví "ekonomisté" soudí, že buď bude demokratický stát vítězného socialismu existovat bez hranic (jako třeba "komplex počitků" bez hmoty), nebo že hranice budou vymezovány "jedině" na základě potřeb výroby. Ve skutečnosti budou tyto hranice vymezovány demokraticky, tj. ve shodě s vůlí a "sympatiemi" obyvatelstva. Kapitalismus nakládá s těmito sympatiemi násilně, čímž staví sbližování národů nové překážky. Socialismus, který organizuje výrobu bez třídního útlaku a hmotně zabezpečuje všechny příslušníky státu, dává "sympatiím" obyvatelstva zcela volný průchod, a právě tím usnadňuje a nesmírně urychluje sbližování a splývání národů.
Aby si čtenář trochu odpočinul od nesrozumitelného a těžkopádného "ekonomismu", ocitujeme úvahu jistého nezúčastněného socialistického publicisty. Je jím Otto Bauer, jenž má rovněž svého "koníčka", "kulturně národnostní autonomii"[19], ale přitom má velmi správný názor na celou řadu nadmíru důležitých problémů. Například v 29. kapitole své knihy Národnostní otázka a sociální demokracie nanejvýš přesně vystihl, jak je imperialistická politika zastírána nacionální ideologií. V 30. kapitole nazvané Socialismus a národnostní princip píše:
"Socialistická pospolitost nikdy nebude s to začleňovat do svého rámce celé národy násilím. Představte si lidové masy, které užívají všechny statky národní kukury, které se plně a aktivně podílejí na zákonodárství a správě státu a jsou navíc ozbrojeny. Bylo by možné takové národy podřídit nadvládě cizího společenského organismu násilím? Každá státní moc stojí na sile zbraní. Nynější lidová armáda je díky důmyslnému mechanismu stále ještě nástrojem v rukou určité osoby, rodiny, třídy, stejně jako tomu bylo s rytířským a žoldnéřským vojskem v dobách minulých. Armáda demokratické pospolitosti v socialistické společnosti nereprezentuje nic jiného než ozbrojený lid, neboť ji tvoří kulturně vyspělí lidé, kteří bez donucení pracuji pro společnost a plně se podílejí na správě státu ve všech jejich úsecích, Za těchto okolnosti mizí jakákoli možnost nadvlády cizího národa."
To je správně řečeno. Za kapitalismu není možné odstranit národnostní (a už vůbec ne politický) útlak. K tomu je nezbytné odstranit třídy, tj. nastolit socialismus. I když je však základem socialismu ekonomika, rozhodně jej nelze redukovat jen na ni. Má-li být národnostní útlak odstraněn, musí tu být nezbytný základ — socialistická výroba, ovšem k tomuto základu je nezbytná navíc demokratická organizace státu, demokratická armáda aj. Jakmile proletariát přebuduje kapitalismus v socialismus, vytvoří tím možnost úplně odstranit národnostní útlak; tato možnost se ovšem stane skutečností "jedině" — "jedině"! — tehdy, uskuteční-li se demokracie ve všech oblastech včetně vymezení hranic státu v souladu se "sympatiemi" obyvatelstva včetně úplné svobody oddělení. A na tomto základě se prakticky, až přijde čas, absolutně odstraní sebemenší národnostní třenice, sebemenší nedůvěra mezi národy, dojde k rychlejšímu sbližování a splývání národů, které bude dovršeno odumíráním státu. Taková je marxistická teorie, od níž se naši polští kolegové chybně odklonili.
2. Je demokracie za imperialismu "uskutečnitelná"?
Celá dřívější polemika polských sociálních demokratů proti sebeurčení národů je založena na argumentu, že za kapitalismu je sebeurčení národů "neuskutečnitelné". Již v roce 1903, v programové komisi II. sjezdu SDDSR, jsme se my jiskrovci tomuto argumentu vysmívali a tvrdili jsme, že je to opakování karikatury marxismu, s níž jsme se setkali u "ekonomistů" (neblahé paměti). V našich tezích jsme se touto chybou zabývali zvlášť důkladně, a právě v této věci, jež tvoří teoretický základ celého sporu, nechtěli (či nedovedli?) polští soudruzi odpovědět ani na jeden náš argument.
Že je sebeurčení ekonomicky nereálné, to by bylo nutné dokázat ekonomickým rozborem, jakým dokazujeme, že nelze zakázat stroje nebo zavést pracovní peníze apod. Avšak o takový rozbor se nikdo ani nepokouší. Nikdo přece nebude tvrdit, že by se za kapitalismu podařilo zavést "pracovní peníze" třeba jen v jedné zemi představující "výjimku", jako se jedné malé zemi představující výjimku podařilo v období nejbezuzdnějšího imperialismu uskutečnit neuskutečnitelné sebeurčení, a to dokonce bez války a bez revoluce (Norsko v roce 1905).
Politická demokracie je vůbec jen jedna z možných forem (i když teoreticky pro "ryzí" kapitalismus normální forma) nadstavby nad kapitalismem. Jak dosvědčují fakta, kapitalismus i imperialismus se rozvíjejí za nejrůznějších politických forem a všechny si je podřizují. Proto je teoreticky od základu nesprávné mluvit o "neuskutečnitelnosti" jedné z forem a jednoho z požadavků demokracie.
Polští kolegové na tyto argumenty neodpověděli, a proto jsme nuceni pokládat diskusi o tomto bodě za ukončenou. Takříkajíc pro názornost jsme uvedli zcela konkrétní tvrzení, že by bylo "směšné" dnes popírat "uskutečnitelnost" obnovení Polska se zřetelem na strategické a jiné momenty nynější války. Odpověď nám zůstali dlužni!
Polští soudruzi prostě zopakovali zjevně nesprávné tvrzení (bod II, 1), když řekli: "Pokud jde o připojení cizích oblastí,jsou formy politické demokracie vyloučeny; rozhoduje otevřené násilí... Kapitál nikdy neponechá lidu možnost rozhodovat o svých státních hranicích…" Jako by "kapitál" mohl "ponechat lidu možnost", aby volil vlastní úředníky, když ti slouží imperialismu! Anebo jako by bylo vůbec myslitelné jakékoli důležité rozhodování o závažných demokratických otázkách, např. o nahrazení monarchie republikou, pravidelné armády milicí bez "otevřeného násilí"! Subjektivně chtějí polští soudruzi "prohloubit" marxismus, ale dělají to naprosto špatně. Objektivně jsou jejich fráze o neuskutečnitelnosti sebeurčení oportunismem, neboť se mlčky předpokládá: je to "neuskutečnitelné" bez řady revolucí, stejně jako je za imperialismu neuskutečnitelná veškerá demokracie a všechny její požadavky vůbec.
Pouze jednou, zcela na konci bodu II, 1, v úvaze o Alsasku, opustili polští kolegové stanovisko "imperialistického ekonomismu", když reagovali na otázky jedné z forem demokracie konkrétní odpovědí, aniž se odvolávali povšechně na "ekonomické hledisko". A právě to se ukázalo jako nesprávné! Bylo by "partikularistické, nedemokratické," píšou, "kdyby sami Alsasané "vnutili" Francouzům, aniž se jich dotázali, připojení Alsaska k Francii, třebaže by část Alsaska tíhla k Němcům a hrozila z toho válka!!! Věru komický zmatek: sebeurčení předpokládá (to je samozřejmé a ve svých tezích jsme to zvlášť zdůraznili) svobodu oddělení od utlačujícího státu; v politice "není zvykem" mluvit o tom, že připojení k jistému státu předpokládá jeho souhlas, stejně jako se v ekonomice nemluví o "souhlasu" kapitalisty s tím, že mu poplynou zisky, nebo o "souhlasu" dělníka, že bude dostávat mzdu! Mluvit o tom by bylo směšné.
Chce-li někdo být marxistickým politikem, musí se, mluví-li o Alsasku, pustit jednak do ničemných politiků německého socialismu za to, že nebojují za svobodu oddělení Alsaska, jednak do ničemných politiků francouzského socialismu za to, že se smiřují s francouzskou buržoazií, která chce násilím připojit celé Alsasko, a na všechny tyto ničemy, že ze strachu ze samostatného, třeba jen malého státu slouží imperialismu "své" země; je třeba ukázat, jak by socialisté, protože uznávají právo na sebeurčení, v několika týdnech vyřešili tuto otázku, aniž by se dostali do rozporu s vůlí Alsasanů. Rozvádět místo toho úvahy o strašlivém nebezpečí, že se francouzští Alsasané "vnutí" Francii, je prostě perla!
3. Co je anexe?
Tuto otázku jsme ve svých tezích položili zcela jasně (bod 7)[d]. Polští soudruzi na ni neodpověděli: obešli ji a horlivě prohlašovali, že 1. jsou proti anexím a 2. vysvětlovali, proč jsou proti nim. Jsou to otázky velmi závažné, o tom není sporu. Ale jsou to jiné otázky. Jestliže se jen trochu snažíme své zásady teoreticky zdůvodnit, jasně a přesně je formulovat, nemůžeme se vyhnout otázce, co je anexe, neboť tento pojem figuruje v naší politické propagandě a agitaci. Jestliže se někdo v soudružské diskusi této otázce vyhýbá, nelze to klasifikovat jinak, než že nechce zaujmout stanovisko.
Proč jsme položili tuto otázku? To jsme vysvětlili, když jsme ji kladli. Proto, že "protest proti anexím není nic jiného než uznání práva na sebeurčení". Pojem anexe obvykle zahrnuje: 1. pojem násilí (násilné připojení); 2. pojem útlaku cizím národem (připojení "cizího" území apod.) a — někdy — 3. pojem porušení statu quo. To jsme konstatovali v tezích a tento náš názor se nesetkal s kritikou.
Někdo se může zeptat, mohou -li být sociální demokraté proti násilí vůbec. Je jasné, že nemohou. To znamená, že nejsme proti anexím proto, že anexe znamenají násilí, ale nějakého jiného důvodu. Stejně tak nemohou být sociální demokraté ani pro status quo. Ať se sebevíc ošíváte, nevyhnete se závěru: Anexe je porušením sebeurčení národa, je to vymezení hranic státu proti vůli obyvatelstva.
Být proti anexím znamená být pro právo na sebeurčení. Být "proti tomu, aby byl kterýkoli národ násilím držen v příslušném státě" (úmyslně jsme použili právě této, poněkud pozměněné formulace téže myšlenky ve 4. bodu našich tezí[e], a polští soudruzi nám zde naprosto jasně odpověděli, když ve svém bodu I, 4 prohlásili hned na začátku, že jsou "proti tomu, aby byly utlačované národy násilím drženy v hranicích anektujícího státu"), je totéž jako být pro sebeurčení národů.
Nechceme se přít o slova. Je-li tu strana, která ve svém programu (nebo v rezoluci závazné pro všechny, na formě nezáleží) prohlásí, že je proti anexím[f], proti tomu, aby byly utlačované národy násilím drženy v hranicích jejího státu, pak prohlašujeme, že s takovou stranou plně a zásadně souhlasíme. Bylo by absurdní lpět na slově "sebeurčení". A vyskytnou -li se v naší straně lidé, kteří si usmyslí pozměnit v tomto duchu slova, tj. znění 9. článku programu naší strany, budeme považovat to, v čem se s takovými soudruhy neshodujeme, za zcela nepodstatné!
Jde jedině o to, aby naše hesla byla politicky jasná a teoreticky promyšlená.
V diskusích o této otázce — jejíž závažnost zejména dnes, v souvislosti s válkou, nikdo nepopírá — jsme se setkávali s tímto argumentem (v tisku jsme jej nenašli): protest proti určitému zlu nemusí nutně znamenat uznání pozitivního pojmu, který zlo vylučuje. Tento argument je zjevně neudržitelný, proto se pochopitelně ani nikde v tisku neuvádí, Prohlašuje-li socialistická strana, že je "proti tomu, aby byl utlačovaný národ násilím držen v hranicích anektujícího státu", zavazuje se tím, je jej nebude násilně držet, až bude u moci.
Ani na chvíli nepochybujeme, že dosáhne-li zítra Hindenburg polovičního vítězství nad Ruskem a vzejde-li z tohoto polovičního vítězství (v souvislosti se snahou Anglie a Francie poněkud oslabit carismus) nový polský stát, který je z hlediska ekonomických zákonů kapitalismu a imperialismu zcela "uskutečnitelný", a zvítězí-li poté pozítří socialistická revoluce v Petrohradě, v Berlíně a ve Varšavě, nebude polská socialistická vláda, a stejně tak ani ruská a německá, "násilím držet" třeba Ukrajince "v hranicích polského státu". Budou-li v této vládě členové redakce listu Gazeta robotnicza, obětují jistě své "teze", čímž vyvrátí onu "teorii", že "v socialistické společnosti nelze uplatnit právo na sebeurčení". Kdybychom si mysleli něco jiného, nezahájili bychom soudružskou diskusi s polskými sociálními demokraty, nýbrž vedli bychom proti nim neúprosný boj jako proti šovinistům.
Dejme tomu, že vyjdu na ulici některého evropského města a budu veřejně protestovat a pak v novinách opakovat "protest" proti tomu, že mi není dovoleno, abych si koupil člověka, který by mi otročil. Budu jistě právem pokládán za otrokáře, za stoupence zásady otrokářství nebo chcete-li otrokářského systému. Nikoho neoklame, že moje sympatie k otrokářství jsou vyjádřeny zápornou formou protestu, a nikoli formou kladnou ("jsem pro otrokářství"). Politický "protest" je zcela identický s politickým programem — to je tak samozřejmé, že je jaksi trapné muset to dokonce vysvětlovat. V každém případě jsme pevně přesvědčeni, že alespoň levicoví zimmerwaldovci — nemluvíme o všech zimmerwaldovcích, neboť k nim patří i Martov a jiní kautskisté — nebudou "protestovat", řekneme-li, že v III. internacionále nebude místo pro lidi, kteří jsou s to oddělovat politický protest od politického programu, klást je navzájem do protikladu apod.
Nehodláme se přít o slova, a proto si dovolíme vyjádřit pevnou naději, že se polští sociální demokraté vynasnaží brzy oficiálně zformulovat jak svůj návrh, aby byl z programu naší (a také jejich) strany a rovněž z programu internacionály (rezoluce londýnského kongresu z roku l896) vypuštěn 9. článek, tak i svou definici příslušných politických idejí o "starých a nových anexích" a o "násilném držení utlačovaného národa v hranicích anektujícího státu". - Přejděme k další otázce.
4. Pro anexe, nebo proti anexím?
Polští soudruzi ve 3. bodu prvního oddílu svých tezí zcela jasně prohlašují, že jsou proti všem anexím. Avšak ve 4. bodu téhož oddílu se bohužel setkáváme s tvrzeními, která musíme považovat za anexionistická. Tento bod začíná touto mírně řečeno — prapodivnou větou:
"Východiskem boje sociální demokracie proti anexím, proti tomu, aby utlačované národy byly násilím drženy v hranicích anektujícího státu, je odmítnutí jakékoli obrany vlasti (podtrženo autory), která v období imperialismu znamená obranu práv vlastní buržoazie na utlačování a olupování cizích národů..."
Co to má znamenat? Jak tomu rozumět?
"Východiskem boje proti anexím je odmítnutí jakékoli obrany vlasti…" Ale vždyť za "obranu vlasti" lze považovat a dosud bylo všeobecně vžito považovat každou národní válku a každé národní povstání! Jsme proti anexím, avšak…, chápeme to tak, že jsme proti válce anektovaných za jejich osvobození od těch, kdo je anektovali, že jsme proti povstání anektovaných, kteří se chtějí osvobodit od těch, kteří je anektovali! Cožpak to není anexionistické tvrzení?
Autoři tezí zdůvodňují své…, prapodivné tvrzení tím, že "v období imperialismu" je obrana vlasti obranou práv vlastní buržoazie na utlačování cizích národů. To však platí jedině tehdy, jde-li o imperialistickou válku, tj. o válku mezi imperialistickými mocnostmi nebo skupinami mocností, kdy obě válčící strany nejen utlačují "cizí národy", ale také vedou válku o to, kdo má utlačovat víc cizích národů!
Autoři zřejmě pojímají "obranu vlasti" zcela jinak než naše strana. My odmítáme "obranu vlasti" v imperialistické válce. To je řečeno nad slunce jasněji jak v manifestu ústředního výboru naší strany, tak i v bernských rezolucích[g] přetištěných v brožuře Socialismus a válka[21] , která vyšla v německém a francouzském jazyce. Zdůraznili jsme to dvakrát i v našich tezích (poznámky k 4. a 6. bodu)[h]. Autoři polských tezí zřejmě odmítají obranu vlasti vůbec, tj. také tehdy, jde-li o národní válku, snad proto, že považují národní války "v období imperialismu" za nemožné. Říkáme "snad", protože polští soudruzi tento názor ve svých tezích nevysvětlili.
Tento názor je jasně formulován v tezích německé skupiny Internacionála a v Juniově brožuře, jíž věnujeme zvláštní stať[i]. Abychom doplnili, co je tam řečeno, podotýkáme, že národní povstání anektované oblasti nebo země proti zemi, která anexi uskutečnila, je možné označovat výlučně jako povstání, a nikoli jako válku (zaslechli jsme takovou námitku, a proto ji uvádíme, třebaže nemůžeme tento terminologický spor brát vážně). V každém případě bude stěží někdo protestovat proti tomu, jestliže Belgie, Srbsko, Halič a Arménie, které byly anektovány, označí — a označí správně — své "povstání" proti tomu, kdo anexi uskutečnil, za "obranu vlasti". Polští soudruzi jsou tedy proti takovému povstání proto, že v těchto anektovaných zemích rovněž existuje buržoazie, která rovněž utlačuje nebo, přesněji řečeno, může utlačovat cizí národy, neboť se mluví jen o "jejím právu utlačovat". Při hodnocení určité války či určitého povstání se tedy nevychází z jeho skutečného společenského obsahu (boj utlačovaného národa proti národu utlačujícímu za své osvobození), nýbrž z toho, že buržoazie, která je nyní utlačována, by mohla realizovat své "právo na utlačování". Bude-li třeba Belgie v roce 1917 anektována Německem a v roce 1918 uskuteční povstání, aby se osvobodila, polští soudruzi budou proti povstání, protože belgická buržoazie má "právo utlačovat cizí národy"!
Tato úvaha není ani za mák marxistická, ani za mák revoluční. Jestliže nechceme zradit socialismus, musíme podporovat každé povstání proti našemu úhlavnímu nepříteli, proti buržoazii velkých států, pokud to není povstání reakční třídy. Jestliže odmítneme podporovat povstání anektovaných oblastí, staneme se — objektivně vzato — anexionisty. Právě "v období imperialismu", které je obdobím začínající sociální revoluce, podpoří dnes proletariát zvlášť důrazně povstání anektovaných oblastí, aby hned zítra nebo ještě dnes zaútočil proti buržoazii "velmoci" oslabené tímto povstáním.
Polští soudruzi však jdou ve svém anexionismu ještě dál. Nejenže jsou proti povstání anektovaných oblastí, ale jsou dokonce proti jakémukoli, třeba i pokojnému obnovení jejich nezávislosti! Poslechněte si to!
"Sociální demokracie, která odmítá nést jakoukoli odpovědnost za důsledky utlačovatelské politiky imperialismu, která proti nim bojuje co nejdůrazněji, neprosazuje ani v nejmenším, aby byly v Evropě vztyčeny nové hranilní sloupy, aby byly obnoveny sloupy, které strhl imperialismus." (Podtrženo autory.)
Dnes "strhl imperialismus hraniční sloupy" mezi Německem a Belgií, mezi Ruskem a Haličí. Mezinárodní sociální demokracie má být tedy proti jejich obnovení vůbec, ať se to stane jakkoli. V roce 1905, "v období imperialismu", kdy autonomní norský parlament deklaroval oddělení od Švédska a válku Švédska proti Norsku, propagovanou švédskými reakcionáři, se nepodařilo zahájit jednak pro odpor švédských dělníků, jednak také pod vlivem mezinárodní situace imperialismu, měla být sociální demokracie proti oddělení Norska, neboť to nesporně znamenalo "vztyčit nové hraniční sloupy v Evropě"!!
To je už přímý, otevřený anexionismus. Není zapotřebí jej vyvracet, vyvrací se sám. Žádná socialistická strana nemůže akceptovat toto stanovisko: "Jsme proti anexím vůbec, avšak pro Evropu anexe sankcionujeme nebo se s nimi smiřujeme, jestliže už byly uskutečněny…"
Je třeba věnovat ještě pozornost teoretickým zdrojům chyby, která přivedla naše polské soudruhy k takové očividné… "nehoráznosti". Že není důvod takto vyčleňovat "Evropu", o tom budeme ještě mluvit. Jiné zdroje chyby jsou zřejmé z těchto dvou vět tezí:
"Tam, kde imperialismus svou drtivou silou zasáhl už vytvořený kapitalistický stát, tam v brutální formě imperialistického útlaku dochází k politické a ekonomické koncentraci kapitalistického světa, která připravuje socialismus…"
Toto ospravedlňování anexí je struvismus[22], a ne marxismus. Ruští sociální demokraté, kteří pamatují devadesátá léta 19. století v Rusku, dobře znají tuto manýru překrucování marxismu, která je společným znakem pánů Struvů, Cunowů, Legienů a spol. Právě německých struvovců, takzvaných "sociálimperialistů", se týká jiná teze (II, 3) polských soudruhů:
(Heslo sebeurčení) "umožňuje sociálimperialistům, dokazujícím iluzornost tohoto hesla, vydávat náš boj proti národnostníniu útlaku za historicky neudržitelnou sentimentalitu, a tím podlamovat důvěru proletariátu ve vědeckou zdůvodněnost sociálně demokratického programu…"
Autoři tedy pokládají stanovisko německých struvovců za "vědecké"! Gratulujeme!
Jenom jedna "maličkost" otřásá tímto prapodivným argumentem, který má být hrozbou, že Lenschové, Cunowové a Parvusové mají na rozdíl od nás pravdu: tito Lenschové jsou totiž vlastně důslední lidé a v 8. a 9. čísle německého šovinistického časopisu Die Glocke[23] — úmyslně jsme ve svých tezích citovali právě tato čísla — Lensch dokazuje zároveň jak "vědeckou nezdůvodněnost" hesla sebeurčení (polští sociální demokraté zřejmě došli k názoru, že tato Lenschova argumentace je nevyvratitelná, jak vysvítá z již citovaně úvahy v jejich tezích...), tak i "vědeckou nezdůvodněnost" hesla Proti anexím!!
Lensch totiž velmi dobře pochopil onu prostou pravdu, na kterou jsme upozorňovali polské kolegy, když nechtěli reagovat na naše konstatování, že neexistuje rozdíl — "ani ekonomický, ani politický", ani vůbec logický — mezi "uznáním" sebeurčení a "protestem" proti anexím. Jestliže polští soudruzi pokládají argumenty Lenschů proti sebeurčení za nevyvratitelné, pak musí uznat také fakt, že všechny tyto argumenty Lenschů jsou namířeny i proti boji proti anexím.
Teoretická chyba, která je základem všech úvah našich polských kolegů, je zavedla tak daleko, že se stali nedůsledujmi anexionisty.
5. Proč je sociální demokracie proti anexím?
Z našeho hlediska je odpověď jasná: proto, že anexe je porušením práva národů na sebeurčení, nebo, řekneme-li to jinak, je jednou z forem národnostního útlaku.
Z hlediska polských sociálních demokratů je třeba zvlášť vysvětlovat, proč jsme proti anexím, a tímto vysvětlováním (I, 3 v tezích) se autoři nutně zaplétají do mnoha nových rozporů.
Uvádějí dva argumenty, jimiž chtějí "ospravedlnit", proč jsme (přes "vědecky fundované" argumenty Lenschů) proti anexím. První argument:
"Proti tvrzení, že anexe v Evropě jsou nutné, aby byl vojensky zabezpečen vítězný imperialistický stát, staví sociální demokracie fakt, že anexe jenom stupňují antagonismy, a tím zvyšují nebezpečí války…
Tato odpověď Lenschům je nedostatečná, neboť jejich hlavním argumentem není, že je to nutné z vojenského hlediska, nýbrž to, že anexe jsou z ekonomického hlediska progresívní, neboť za imperialismu znamenají koncentraci. Kde je tu logika, jestliže polští sociální demokraté uznávají progresivitu takové koncentrace, zatímco odmítají obnovovat v Evropě hraniční sloupy stržené imperialismem a přitom zároveň protestují proti anexím?
Dál. Nebezpečí jakých válek anexe stupňují? Nikoli válek imperialistických, neboť ty mají jiné příčiny; hlavními antagonismy v této imperialistické válce jsou bezesporu antagonismy mezi Anglií a Německem a mezi Ruskem a Německem. Zde anexe nebyly a nejsou. Jde o zvýšené nebezpečí národních válek a národních povstání. Jak je však možné na jedné straně prohlašovat národní války "v období imperialismu" za nemožné a na druhé straně zdůrazňovat "nebezpečí" národních válek? To je nelogické.
Druhý argument:
Anexe "vytvářejí propast mezi proletariátem vládnoucího národa a národa utlačovaného… Proletariát utlačovaného národa by se spojil se svou buržoazií a spatřoval by nepřítele v proletariátu vládnoucího národa. Místo internacionálního třídního boje proletariátu proti mezinárodní buržoazii by se proletariát rozštěpil a ideově demoralizoval…
S těmito argumenty se plně ztotožňujeme. je však logické, aby se v jedné a téže otázce současně formulovaly navzájem se vylučující argumenty? Ve 3. bodu I. oddílu tezí čteme uvedené argumenty, které v anexích spatřují rozbití jednoty proletariátu, avšak hned vedle, ve 4. bodu, se nám tvrdí, že v Evropě bychom měli být proti zrušení již uskutečněných anexí, být pro "výchovu dělnických mas utlačovaných i utlačujících národů k solidárnímu boji". Jestliže je zrušení anexí reakční "sentimentalita", pak nelze argumentovat tím, že anexe prohlubují "propast" mezi "proletariátem" a vedou k "rozbití jeho jednoty", potom je naopak třeba vidět v anexích předpoklad pro sbližování proletariátu různých národů.
My říkáme: Abychom byli s to uskutečnit socialistickou revoluci a svrhnout buržoazii, musejí se dělníci pevněji semknout a k tomuto pevnému semknutí napomáhá boj za sebeurčení, tj. proti anexím. Zůstáváme důslední. Protože však polští soudruzi zastávají názor, že anexe v Evropě jsou "nezrušitelné" a že národní války "nejsou možné", potírají sami sebe, když bojují "proti" anexím argumenty, které vycházejí z národních válek! Totiž právě argumenty toho druhu, že anexe ztěžují sblížení a splynutí dělníků různých národů!
Jinak řečeno: Aby se polští sociální demokraté mohli postavit proti anexím, jsou nuceni používat argumenty z onoho teoretického arzenálu, který sami zásadně odmítají.
Mnohem názorněji je to vidět na otázce kolonií.
6. Lze v této otázce stavět kolonie do protikladu k "Evropě"?
V našich tezích se praví, že za kapitalismu je požadavek okamžitého osvobození kolonií stejně "neuskutečnitelný" (tj. bez řady revolucí neuskutečnitelný a bez socialismu labilní) jako sebeurčení národů, volení úředníků lidem, demokratická republika aj. — a naproti tomu, že požadavek osvobození kolonií není nic jiného než "uznání práva národů na sebeurčení".
Polští soudruzi na žádný z těchto argumentů nereagovali. Pokusili se rozlišovat mezi "Evropou" a koloniemi. Jde-li pouze o Evropu, zaujímají postoj nedůsledných anexionistů, neboť odmítají zrušit anexe, byly-li již uskutečněny. Jde-li však o kolonie, bezpodmínečně požadují: "Pryč z kolonií!"
Ruští socialisté musí požadovat: "Pryč z Turkestánu, z Chivy, z Buchary atd.", ale propadnou prý "utopismu", "nevědecké" "sentimentalitě" apod., budou-li požadovat stejnou svobodu oddělení pro Polsko, Finsko, Ukrajinu a ostatní. Angličtí socialisté musí požadovat: "Pryč z Afriky, z Indie, z Austrálie", nikoli však z Irska. Jak lze teoreticky zdůvodnit toto rozlišování, jehož nesprávnost přímo bije do očí? Této otázce se nelze vyhnout.
Hlavním "důkazem" odpůrců sebeurčení je "neuskutečnitelnost". Stejnou myšlenku poněkud v jiné podobě vyjadřuje poukazování na "ekonomickou a politickou koncentraci".
Je jasné, že koncentrace se realizuje také připojováním kolonií. Ekonomický rozdíl mezi koloniemi a evropskými národy přinejmenším většinou evropských národů — spočíval především v tom, že kolonie sice byly vtahovány do směny zboží, nikoli však ještě do kapitalistické výroby. Imperialismus to změnil. Imperialismus znamená mimo jiné vývoz kapitálu. Kapitalistická výroba stále rychleji proniká do kolonií. Kolonie nelze vytrhnout ze závislosti na evropském finančním kapitálu. Z vojenského hlediska a stejně tak i z hlediska expanzívnosti (rozpínavosti) se kolonie mohou zpravidla oddělit jedině zároveň s přechodem k socialismu, kdežto za kapitalismu buď jako výjimka, anebo v důsledku řady revolucí a povstání jak v koloniích, tak i v metropolích.
V Evropě jsou závislé národy většinou kapitalisticky vyspělejší (i když ne všechny: Albánci, mnozí jinorodci[j] v Rusku) než v koloniích. Avšak právě to vyvolává proti národnostnímu útlaku a anexím mnohem větší odpor! Právě proto je vývoj kapitalismu v Evropě zabezpečen za jakýchkoli politických podmínek včetně oddělení lépe než v koloniích... "Tam," říkají polští soudruzi o koloniích (I, 4), "kapitalismus čeká ještě úkol samostatně rozvinout produktivní síly..." V Evropě je to ještě patrnější: kapitalismus v Polsku, ve Finsku, na Ukrajině, v Alsasku rozvíjí produktivní síly bezesporu ve větším rozsahu, rychleji a samostatněji než v Indii, v Turkestánu, v Egyptě a v jiných typických koloniích. Bez kapitálu není ve společnosti se zbožní výrobou možný ani samostatný, ani vůbec žádný jiný rozvoj. V Evropě mají závislé národy jak svůj vlastní kapitál, tak i možnost snadno jej za nejrůznějších podmínek získat. Kolonie svůj vlastní kapitál nemají nebo téměř nemají a v podmínkách finančního kapitálu jej kolonie nemůže získat jinak, než že se podřídí politicky. Co potom vzhledem k tomu všemu znamená požadavek okamžitého a bezpodmínečného osvobození kolonií? Není snad jasné, že je takový požadavek mnohem "utopičtější" v onom vulgárním, deformovaně "marxistickém" smyslu slova "utopie", užívaném pány Struvy, Lenschi, Cunowy a po nich bohužel i polskými soudruhy? "Utopismem" se zde rozumí vlastně všechno, co je maloměšťácky všední, včetně všeho, co je revoluční. Avšak revoluční hnutí všeho druhu — tedy i hnutí národní — jsou v evropských poměrech reálnější, uskutečnitelnější, houževnatější, uvědomělejší a nesnadněji zdolatelná než v koloniích.
Socialismus, říkají polští soudruzi (I, 3), "bude s to poskytnout nevyspělým národům v koloniích nezištnou pomoc na poli kultury, aniž jim bude vládnout". Zcela správně! Avšak proč se domnívat, že velký národ, velký stát, který přejde k socialismu, nedokáže "nezištnou kulturní pomocí" získat malý utlačovaný národ v Evropě? Vždyť právě svoboda oddělení, kterou polští sociální demokraté "poskytují" koloniím, získá malé, avšak kulturní a politicky náročné utlačované národy v Evropě pro spojenectví s velkými socialistickými státy, neboť velký stát za socialismu bude znamenat: o tolik a tolik hodin práce denně méně a o tolik a tolik denního výdělku více. Masy pracujících zbavující se buržoazního jařma budou všemožně usilovat o spojenectví splynutí s velkými a vyspělými socialistickými národy, aby získaly tuto "kulturní pomoc", jen když včerejší utlačovatelé nebudou uvědomělou demokratickou sebeúctu dlouho utlačovaného národa urážet, jen když ho zrovnoprávní ve všem, i ve výstavbě státu, i v pokusu vybudovat si "vlastní" stát. Za kapitalismu podobný "pokus" znamená války, izolovanost, uzavřenost, úzkoprsý egoismus privilegovaných malých národů (Holandsko, Švýcarsko). Za socialismu nebudou nikde masy pracujících samy z ryze ekonomických, výše uvedených pohnutek souhlasit s uzavřeností, kdežto rozmanitost politických forem, svoboda vystoupit ze státního celku a zkušenosti z výstavby vlastního státu — to všechno bude, dokud neodumře jakýkoli stát vůbec, základem bohatého kulturního života, zárukou, že se proces dobrovolného sbližování a splývání národů urychlí.
Polští soudruzi se tím, že vyčleňují kolonie a stavějí je do protikladu k Evropě, dostávají do takového rozporu, který okamžitě boří celou jejich chybnou argumentaci.
7. Marxismus, nebo proudhonismus?
Odvoláváme se na Marxovo stanovisko k oddělení Irska a polští soudruzi na to odpovídají výjimečně nikoli nepřímo, ale přímo. Co vlastně namítají? Odvolávat se na Marxovo stanovisko v letech 1848-1871 prý nemá "vůbec smysl". Toto neobyčejně břitké a rozhodné prohlášení je odůvodňováno tím, že Marx "současně" odmítal snahy "Čechů, jižních Slovanů a jiných"[24] po nezávislosti.
Odůvodnění je právě proto tak neobyčejně břitké, že je neobyčejně neprůkazné. Podle polských marxistů byl Marx prostě popleta, který říkal "jedním dechem" věci, jež si odporují. To je naprosto nesprávné a vůbec to není marxismus. Právě požadavek "konkrétního" rozboru, který polští soudruzi zdůrazňují, ale neuplatňují, nás nutí prozkoumat, zda odlišné Marxovo stanovisko k různým konkrétním "národním" hnutím nevyplývalo z jednoho a téhož socialistického světového názoru.
Víme, že Marx byl pro nezávislost Polska z hlediska zájmů evropské demokracie v jejím boji proti moci a vlivu — dalo by se říci proti nadvládě a dominujícímu reakčnímu vlivu — carismu. Že bylo toto stanovisko správné, potvrdil velmi názorně a fakticky rok 1849, kdy ruská nevolnická armáda zardousila národně osvobozenecké a revolučně demokratické povstání v Uhrách. A od té doby až do Marxovy smrti, a dokonce ještě déle, až do roku 1890, kdy carismus ve spojenectví s Francií hrozil reakční válkou neimperialistickému, ale národně nezávislému Německu, byl Engels především a zejména pro boj proti carismu. Proto a jedině proto se Marx a Engels stavěli proti národnímu hnutí Čechů a jižních Slovanů. Stačí se podívat, co Marx a Engels psali v letech 1848-1849, aby si každý, kdo se zajímá o marxismus nikoli proto, aby jej odmítal, uvědomil, že Marx a Engels tehdy přímo a jednoznačně stavěli proti sobě "celé reakční národy", které byly "ruskými předsunutými hlídkami" v Evropě, a "revoluční národy": Němce, Poláky a Maďary. To je fakt. A tento fakt byl tehdy nesporně správně odůvodněn: v roce 1848 se revoluční národy bily za svobodu, jejímž hlavním nepřítelem byl carismus, kdežto Češi a jiní byli skutečně reakčními národy, předsunutými hlídkami carismu.
Co nám tedy říká tento konkrétní příklad, který je třeba zkoumat konkrétně, nechceme-li se zpronevěřit marxismu? Výhradně to, že 1. zájmy osvobození několika velkých a největších evropských národů jsou nadřazeny zájmům osvobozeneckého hnutí malých národů; 2. požadavek demokracie musí být chápán v celoevropském — dnes je třeba říci v celosvětovém — měřítku, a nikoli izolovaně.
Nic víc. Ani v nejmenším nebyla vyvrácena elementární socialistická zásada, na kterou Poláci zapomínají a které byl Marx vždy věrný, totiž že nemůže být svobodný národ, který utlačuje jiné národy[25]. Jestliže se konkrétní situace, před níž stál Marx v období dominujícího vlivu carismu v mezinárodní politice, bude opakovat například v takové formě, že několik národů zahájí socialistickou revoluci (jako v roce 1848 zahájily národy v Evropě buržoazně demokratickou revoluci), kdežto ostatní národy budou tvořit hlavní pilíře buržoazní reakce — musíme se i my vyslovit pro revoluční válku proti nim, pro to, aby byly tyto národy "potřeny", aby byly zničeny všechny jejich předsunuté hlídky, i kdyby tu existovala jakákoli hnutí malých národů. Rozhodně tedy nesmíme odmítat příklady Marxovy taktiky — to by znamenalo vyznávat marxismus slovy, ale rozcházet se s ním skutky —‚ nýbrž vyvodit z jejich konkrétního rozboru nedocenitelná poučení pro budoucnost. Jednotlivé požadavky demokracie včetně sebeurčení nejsou ničím absolutním, nýbrž jsou částečkou všeobecně demokratického (dnes všeobecně socialistického) světového hnutí. Může se stát, že v jednotlivých konkrétních případech se částečka dostane do rozporu s celkem, a pak je třeba ji odvrhnout. Může se stát, že republikánské hnutí v některé zemi bude jen nástrojem klerikálních nebo finančně monarchistických intrik jiných zemí — pak toto určité, konkrétní hnutí nesmíme podporovat, bylo by však směšné vylučovat proto z programu mezinárodní sociální demokracie požadavek republiky.
Jak se vlastně změnila konkrétní situace od let 1848 až 1871 do let 1898-1916 (uvádím hlavní mezníky imperialismu jakožto období od španělsko-americké imperialistické války do evropské imperialistické války)? Carismus jasně a nesporně přestal být hlavní oporou reakce za prvé proto, že je podporován mezinárodním finančním kapitálem, zvláště francouzským, a za druhé v důsledku roku 1905. Předtím systém velkých národních států — evropských demokracií — přinášel světu demokracii a socialismus navzdory carismu.[k] Marx a Engels se imperialismu nedožili. Nyní se vytvořil systém hrstky (pěti až šesti) "velkých" imperialistických mocností, z nichž každá utlačuje jiné národy; přitom je tento útlak jedním ze zdrojů umělého zpomalování pádu kapitalismu a umělého udržování oportunismu a sociálšovinismu světovládných imperialistických národů. Tehdy byla západoevropská demokracie, osvobozující největší národy, proti carismu, který využíval jednotlivá malá národní hnutí k reakčním cílům. Nyní spojenectví carského imperialismu s vyspělým kapitalistickým, evropským imperialismem, založené na společném útlaku řady národů, stojí proti socialistickému proletariátu, který je rozštěpen na proletariát šovinistický, "sociálimperialistický" a na proletariát revoluční.
V tom se situace konkrétně změnila a právě tuto změnu polští sociální demokraté ignorují, ačkoli slibují, že budou konkrétní. Z toho vyplývá konkrétní změna při aplikaci týchž socialistických zásad: tehdy především "proti carismu" (a proti některým hnutím malých národů, která carismus využíval proti demokracii) za velké, revoluční národy Západu. Dnes proti jednotné, už vyrovnané frontě imperialistických mocností, imperialistické buržoazie, sociálimperialistů, za to, aby byla všechna národní hnutí proti imperialismu využita ve prospěch socialistické reroluce. Čím vyhraněnější je dnes boj proletariátu proti společné imperialistické frontě, tím aktuálnější je zřejmě internacionalistická zásada, že "nemůže být svobodný národ, který utlačuje jiné národy".
Ve jménu doktrinářsky chápané sociální revoluce ignorovali proudhonovci mezinárodní úlohu Polska a nevěnovali pozornost národním hnutím. Naprosto stejně doktrinářsky si počínají polští sociální demokraté, kteří rozbíjejí internacionální frontu boje proti sociálimperialistům tím, že jim (objektivně) pomáhají svým kolísáním v otázce anexí. Je to totiž právě internacionální fronta proletářského boje, která se ve vztahu ke konkrétnímu postavení malých národů změnila: tehdy (v letech 1848-1871) měly malé národy význam jako potenciální spojenec buď "západní demokracie" a revolučních národů, anebo carismu; nyní (v letech 1898-1914) malé národy tento význam pozbyly; jejich význam spočívá nyní v tom, že jsou živnou půdou parazitismu, a tedy sociálimperialismu "velmocenských národů". Není důležité, zda se ještě před socialistickou revolucí osvobodí jedna padesátina nebo jedna setina malých národů, ale důležité je, že se proletariát v období imperialismu pod vlivem objektivních příčin rozdělil na dva mezinárodní tábory, z nichž jeden je demoralizován drobty padajícími ze stolu velmocenské buržoazie — mimo jiné i z dvojího nebo trojího vykořisťování malých národů — a druhý se nemůže osvobodit, pokud neosvobodí malé národy, pokud nebude vychovávat masy v protišovinistickém duchu, tj. tak, aby odmítaly anexe, tj. v duchu "sebeurčení".
Tento nejdůležitější aspekt polští soudruzi ignorují, neposuzují jej z hlediska, které je v období imperialismu rozhodující, neposuzují jej z hlediska dvou táborů mezinárodnílio proletariátu.
A zde jsou další názorné příklady jejich proudhonismu: 1. stanovisko k irskému povstání v roce 1916, o němž budeme ještě mluvit; 2. výrok v tezích (II, 3, na konci 3. bodu), že heslo socialistické revoluce "nesmí být ničím zastíráno". Avšak právě to je myšlenka hluboce protimarxistická: copak by bylo možné "zastřít" heslo socialistické revoluce tím, že je budeme spojovat s důsledně revolučním stanoviskem v každé, tedy i v národnostní otázce?
Polští sociální demokraté označují náš program za "nacionálreformistický". Porovnejte dva praktické návrhy: 1. pro autonomii (polské teze III, 4) a 2. pro svobodu oddělení. Vždyť tím a jedině tím se naše programy liší! Není snad jasné, že reformistický je právě první program na rozdíl od druhého? Reformistická změna je taková změna, která nepodkopává základy moci vládnoucí třídy, vládnoucí třída si zachovává svou moc a činí jen ústupek. Revoluční změna podkopává základ moci. Reformistická změna v národnostním programu neanuluje všechny výsady vládnoucího národa, nevytváří úplnou rovnoprávnost, neodstraňuje veškerý národnostní útlak. "Autonomní" národ není rovnoprávný s "vládnoucím" národem; polští soudruzi by to museli postřehnout, kdyby zatvrzele neignorovali (přesně jako naši staří "ekonomisté") analýzu politických pojmů a kategorií. Autonomní Norsko jakožto součást Švédska mělo až do roku 1905 velmi širokou autonomii, ale rovnoprávné se Švédskem nebylo. Jedině svobodné oddělení Norska bylo reálným faktem a důkazem jeho rovnoprávnosti (přitom — dodejme v závorce — právě jeho svobodné oddělení vytvořilo základnu pro těsnější, demokratičtější sblížení, založené na rovnosti práv). Dokud bylo Norsko pouze autonomní, měla švédská aristokracie jednu výsadu navíc, ale tato výsada nebyla jen "oslabena" (podstata reformismu je v oslabení zla, nikoli v jeho likvidaci), nýbrž oddělením byla plně odstraněna (základní znak revolučnosti programu).
Mimochodem, autonomie jakožto reforma se principiálně liší od svobody oddělení jakožto revolučního opatřeni. O tom nelze pochybovat. Avšak reforma — jak je všeobecně známo — je v praxi často jen krokem k revoluci. Právě autonomie umožňuje národu, který je násilně držen v hranicích určitého státu, aby se definitivně konstituoval jako národ, shromáždil, rozpoznal a zorganizoval své síly a zvolil nejpříhodnější chvíli, kdy by… v "norském" duchu deklaroval: My, autonomní sněm toho a toho národa nebo toho a toho území, prohlašujeme, že imperátor celého Ruska přestal být králem polským atd. Obvykle se vyskytují "námitky", že takové otázky se řeší válkami, a ne deklaracemi. To je pravda, ve velké většině případů se tak děje válkami (stejně jako otázky formy vlády velkých států se ve velké většině případů řeší pouze válkami nebo revolucemi). Nebude však na škodu zamyslet se nad tím, zda je podobná "námitka" proti politickému programu revoluční strany logická. Jsme snad proti válkám a revolucím, ke kterým dochází především v zájmu spravedlnosti a ve prospěch proletariátu, za demokracii a za socialismus?
"Nemůžeme však být pro válku mezi velkými národy, pro to, aby kvůli problematickému osvobození malého národa s deseti či dvaceti milióny obyvatel bylo vyvražděno dvacet miliónů lidí!" Ovšemže nemůžeme. Nikoli však proto, že vyškrtneme ze svého programu naprostou národnostní rovnost, ale proto, že zájmy demokracie jedné země je třeba podřizovat zájmům demokracie několika nebo všech zemí. Představme si, že mezi dvěma velkými monarchiemi leží jedna malá monarchie, jejíž bezvýznamný král je příbuzenskými a jinými svazky "poután" k monarchům obou sousedních zemí. Představme si dále, že vyhlásit republiku v malé zemi a vyhnat jejího monarchu by prakticky znamenalo válku mezi dvěma sousedními velkými zeměmi o znovunastolení toho či onoho monarchy malé země. Nelze pochybovat, že celá mezinárodní sociální demokracie a stejně tak i opravdu internacionalistická část sociální demokracie malé země by byla v tomto případě proti tomu, aby monarchii nahradila republika. Nahrazení monarchie republikou není absolutní požadavek, nýbrž jeden z demokratických požadavků, který je podřízen zájmům demokracie (a ovšem ještě více zájmům socialistického proletariátu) jakožto celku. Takový případ by asi nevyvolal mezi sociálními demokraty kterékoli země ani ty nejmenší neshody. Kdyby však z tohoto důvodu některý sociální demokrat navrhl, aby byl požadavek republiky z programu mezinárodní sociální demokracie vůbec vyškrtnut, určitě by byl považován za pomatence. Bylo by mu řečeno: Nelze přece zapomínat na elementární logický rozdíl mezi zvláštním a obecným.
Tento příklad nás z poněkud jiné strany přivádí k otázce intemacionalistické výchovy dělnické třídy. Může být tato výchova — na jejíž nezbytnost a zcela akutní důležitost jsou rozdílné názory mezi zimmerwaldskou levicí vyloučeny — v konkrétních otázkách stejná u národů velkých a utlačujících jako u národů malých, utlačovaných? U národů anektujících a u národů anektovaných?
Evidentně tomu tak být nemůže. Cesta k jednomu cíli, k úplné rovnoprávnosti, k nejtěsnějšímu sblížení a k pozdějšímu splynutí všech národů vede zde zřejmě různými konkrétními cestami — stejně jako třeba cesta k bodu nalézajícímu se uprostřed této stránky vede zleva od jednoho jejího okraje a zprava od protějšího okraje. Zapomene-li sociální demokrat velkého, utlačujícího, anektujícího národa, který je stoupencem jakéhokoli splynutí národů, třeba jen na chvíli, že "jeho" Mikuláš II., "jeho" Vilém, Jiří, Poincaré aj. jsou rovněž pro splynutí s malými národy (anexemi) — Mikuláš II. pro "splynutí" s Haličí, Vilém II. pro "splynutí" s Belgií apod. — pak bude takový sociální demokrat směšným doktrinářem v teorii a přisluhovačem imperialismu v praxi.
Pokud jde o internacionalistickou výchovu dělníků v utlačujících zemích, musí její těžiště spočívat především v tom, aby dělníci propagovali a hájili svobodu oddělení utlačovaných zemí. Bez toho internacionalismus neexistuje. Jsme oprávněni a povinni pranýřovat každého sociálního demokrata utlačujícího národa, který neprovádí takovou propagandu, jako imperialistu a jako ničemu. To je bezpodmínečný požadavek, i kdyby bylo oddělení možné a "uskutečnitelné" ještě před nastolením socialismu pouze v jednom z tisíce případů.
Jsme povinni vychovávat dělníky tak, aby byli k národnostním rozdílům "neteční". To je nesporné. Nesmíme je však vychovávat v duchu netečnosti anexionistů. Příslušník utlačujícího národa musí být "netečný" k otázce, zda malé národy podle svých sympatií patří jeho nebo sousednímu státu či samy sobě; bez takové "netečnosti" není sociálním demokratem. Aby byl někdo sociálním demokratem-internacionalistou, nesmí myslet pouze na svůj národ, ale musí nad zájmy svého národa stavět zájmy všech národů, jejich všeobecnou svobodu a rovnoprávnost. "Teoreticky" se s tím všichni ztotožňují, ale v praxi projevují netečnost právě anexionistickou. V tom je kořen zla.
A naopak — sociální demokrat malého národa musí vidět těžiště své agitace v druhém slově naší obecné formulace: "dobrovolné spojování" národů. Může být, aniž se zpronevěří svým povinnostem internacionalisty, jak pro politickou nezávislost svého národa, tak i pro jeho připojení k sousednímu státu X, Y, Z apod. Ve všech případech však musí bojovat proti omezenosti, uzavřenosti a izolovanosti malého národa, za respektování celkového a obecného, za podřizování dílčích zájmů zájmům celku.
Lidé, kteří nepochopili podstatu této otázky, vidí "rozpor" v tom, že sociální demokraté utlačujících národů mají důsledně požadovat "svobodu oddělení", kdežto sociální demokraté utlačovaných národů "svobodu spojování". Jestliže se však nad tím trochu zamyslíme, ukáže se, že jiná cesta k internacionalismu a ke splynutí národů, jiná cesta k tomuto cíli, vycházíme-li z dané situace, neexistuje a existovat nemůže.
A tím jsme se dostali ke zvláštní situaci holandské a polské sociální demokracie.
8. Zvláštní a obecný aspekt v postoji holandských a polských sociálních demokratů — internaclonalistů
Je zcela nesporné, že holandští a polští marxisté, kteří jsou proti sebeurčení, patří k nejlepším revolučním a internacionalistickým silám v mezinárodní sociální demokracii. Jak je tedy možné, že jejich teoretické úvahy jsou, jak jsme viděli, chybou na chybě? Že ani jediná všeobecná úvaha není správná, že to není nic než "imperialistický ekonomismus"?
To vše se vůbec nedá vysvětlit zvlášť špatnými subjektivními vlastnostmi holandských a polských soudruhů, nýbrž specifickými objektivními podmínkami jejich zemí. Obě země jsou 1. malé a bezmocné v nynějším "systému" velmocí; 2. zeměpisně obě leží mezi nejurputněji soupeřícími a nesmírně silnými imperialistickými dravci (Anglie a Německo; Německo a Rusko); 3. v obou se zachovaly nadmíru živé vzpomínky a tradice z dob, kdy obě samy byly "velmocemi": Holandsko bylo silnější koloniální velmocí než Anglie; Polsko bylo vyspělejší a silnější velmocí než Rusko a Prusko; 4. obě si dodnes podržely výsady utlačovat cizí národy: holandský buržoa vládne nesmírně bohaté holandské Indii[l], polský statkář utlačuje ukrajinského a běloruského "chlopa", polský buržoa Žida apod.
Něco tak osobitého, plynoucího ze spojení těchto čtyř specifických podmínek v postavení Irska, Portugalska (které bylo jistou dobu anektováno Španělskem), Alsaska, Norska, Finska, Ukrajiny, lotyšské či běloruské oblasti a mnoha jiných, nenajdete. A právě v této specifičnosti je celá podstata věci! Když se holandští a polští sociální demokraté vyslovují proti sebeurčení na základě obecných argumentů, tj. argumentů týkajících se jak imperialismu, tak socialismu, jak demokracie, tak národnostního útlaku vůbec, pak lze skutečně říci, že hromadí chybu na chybu. Postačí však jenom odstranit tuto zjevně chybnou slupku obecných argumentů a podívat se na podstatu věci z hlediska specifických podmínek Holandska a Polska a jejich zvláštní postavení se hned stane pochopitelným a zcela logickým. Bez obavy, že to bude paradoxní, lze říci, že když holandští a polští marxisté tak zaníceně protestují proti sebeurčení, neříkají vůbec to, co chtějí říci, neboli nechtějí vůbec říci to, co říkají[m].
Jeden příklad jsme již uvedli v našich tezích[n]. Gorter je proti sebeurčení své země, ale pro sebeurčení holandské Indie utlačované "jeho" národem! Překvapuje pak, že v něm vidíme upřímnějšího internacionalistu, jehož názory jsou nám bližší, než v lidech, kteří takto uznávají sebeurčení — tak deklarativně a tak pokrytecky jako Kautsky v Německu a Trockij a Martov v Rusku? Z obecných a stěžejních zásad marxismu bezpodmínečně vyplývá povinnost bojovat za svobodu oddělení oněch národů, které "můj vlastní" národ utlačuje, avšak rozhodně z nich nevyplývá nutnost klást hlavní důraz právě na nezávislost Holandska, které trpí především omezenou, zkostnatělou, zištnou a otupující uzavřenosti: Ať se děje co se děje, nás to nezajímá, "my" se spokojíme se svou starou kořistí a s jejím nejbohatším "zbytečkem", s Indií; na ostatním už "nám" nezáleží!
Jiný příklad. Polský sociální demokrat Karl Radek, který si získal zvlášť velké zásluhy svým rozhodným bojem za internacionalismus, jejž prosazoval v německé sociální demokracii po vypuknutí války, v článku Právo národů na sebeurčení (Lichtstrahlen[28] - pruskou cenzurou zakázaný levicově radikální měsíčník redigovaný J. Borchardtem - 5. prosince 1915, III. ročník, č. 3) prudce napadá sebeurčení, když mimochodem ve svůj prospěch uvádí pouze holandské a polské autority a argumentuje mimo jiné takto: Sebeurčení živí myšlenku, "jako by povinností sociální demokracie bylo podporovat každý boj za nezávislost".
Z hlediska obecné teorie je tento argument přímo pobuřující, neboť je zjevně nelogický: za prvé, žádný jednotlivý požadavek demokracie nemůže být zneužit, jestliže je zvláštní podřizováno obecnému; nejsme povinni podporovat ani "každý" boj za nezávislost, ani "každé" republikánské nebo protiklerikální hnutí. Za druhé, neexistuje a nemůže existovat žádná formulace týkající se boje proti národnostnímu útlaku, která by netrpěla týmž "nedostatkem". Sám Radek v Berner Tagwacht (1915, č. 253) použil formulaci: "proti starým i novým anexím". Každý polský nacionalista z této formulace logicky "vyvodí": "Polsko je anektováno, ale já jsem proti anexi, tj. jsem pro nezávislost Polska." Nebo Rosa Luxemburgová, tuším v článku z roku l908[29], vyslovila názor, že stačí formulace: "proti národnostnímu útlaku". Avšak každý polský nacionalista řekne — a plným právem —‚ že anexe je jednou z forem národnostního útlaku, a tedy — atd.
Vezměme si však místo těchto obecných argumentů specifické podmínky Polska: jeho nezávislost je nyní "neuskutečnitelná" bez válek nebo revolucí. Být pro celoevropskou válku jenom a pouze kvůli obnovení nezávislosti Polska znamená být nacionalistou toho nejhoršího ražení a stavět zájmy nevelkého počtu Poláků nad zájmy stamiliónů lidí strádajících válkou. A přece jsou právě takoví, např. "fraci" (pravice PSS)[30], kteří jsou socialisty pouze slovy a v porovnání s nimiž mají polští sociální demokraté tisíckrát pravdu. Vytyčovat heslo nezávislosti Polska dnes, za daného vzájemného vztahu sousedních imperialistických mocností, znamená skutečně hnát se za utopií, propadat omezenému nacionalismu a zapomínat na předpokládanou celoevropskou nebo alespoň ruskou a německou revoluci. Stejně tak razit heslo svobody spolčování v Rusku v letech 1908-1914 jako heslo samostatné znamenalo hnát se za utopií, a tím objektivně podporovat stolypinovskou dělnickou stranu (nyní potresovovsko-gvozděvovskou, což je ostatně jedno a totéž). Bylo by však absurdní, kdybychom požadavek svobody spolčování z programu sociální demokracie vyškrtávali.
Třetí — a snad nejzávažnější příklad. V polských tezích (III, konec bodu 2) čteme v neprospěch myšlenky polského nezávislého nárazníkového státu, že to je "čirá utopie malých, bezmocných skupin. Kdyby byla tato myšlenka realizována, znamenalo by to ustavit malý polský okleštěný stát, který by byl vojenskou kolonií té či oné skupiny velmocí, hříčkou jejich vojenských a hospodářských zájmů, sférou vykořisťování cizím kapitálem, bojištěm v budoucích válkách." To všechno je velmi správné, pokud jde o odmítnutí hesla nezávislosti Polska dnes, neboť ani revoluce uskutečněná pouze v Polsku by nemohla nic změnit a odvedla by pozornost polských mas od hlavního úkolu: od úkolu spojit jejich boj s bojem ruského a německého proletariátu. To není paradox, nýbrž fakt, že polský proletariát jako takový může dnes pomoci věci socialismu a svobody, a to i polské, jedině společným bojem s proletáři sousedních zemí proti nacionalistům, kteří vidí pouze Polsko. Nelze popirat, že si polští sociální demokraté získali v boji proti těmto nacionalistům obrovské dějinné zásluhy.
Avšak tytéž argumenty, které jsou správné z hlediska specifických polských podmínek v daném období, jsou zjevně nesprávné v oné obecné formě, jež jim byla vtisknuta. Dokud budou války, bude Polsko vždy bojištěm ve válkách mezi Německem a Ruskem, což není argument proti větší politické svobodě (a tedy politické nezávislosti) v obdobích mezi válkami. Totéž platí i o argumentu, který se týká vykořisťování cizím kapitálem a úlohy hříčky cizích zájmů. Polští sociální demokraté nemohou nyní razit heslo nezávislosti Polska, neboť Poláci jako proletářští internacionalisté nemohou pro to udělat nic, aniž začnou podobně jako "fraci" poníženě přisluhovat jedné z imperialistických monarchií. Avšak ruským a německým dělníkům není lhostejné, zda se budou podílet na anexi Polska (což znamená vychovávat německé a ruské dělníky a rolníky v duchu nejhanebnějšího chámství a smiřování se s úlohou katana cizích národů), anebo zda bude Polsko nezávislé.
Jde bezesporu o velmi spletitou situaci, z níž ovšem existuje východisko, umožňující, aby všichni účastníci zůstali internacionalisty: postačí, když ruští a němečtí sociální demokraté budou pro Polsko požadovat bezpodmínečnou "svobodu oddělení"; když polští sociální demokraté budou usilovat o jednotu proletářského boje v malé zemi i ve velkých zemích a nebudou přitom razit pro dané období nebo pro daný časový úsek heslo nezávislosti Polska.
9. Engelsův dopis Kautskému
Kautsky, tehdy ještě marxista, uveřejnil ve své brožuře Socialismus a koloniální politika (Berlín, 1907) dopis, který mu napsal Engels 12. září 1882 a který je pro otázku, jež nás zajímá, neobyčejně důležitý; cituji hlavní část tohoto dopisu:
"Podle mého názoru se vlastní kolonie, tj. země osídlené evropským obyvatelstvem, jako Kanada, Kapsko, Austrálie, vesměs osamostatní; naproti tomu pouze porobené země obydlené domorodci, Indie, Alžírsko, holandské, portugalské a španělské državy, bude muset dočasně převzít proletariát a vést je co nejrychleji k samostatnosti. Jak se bude tento proces vyvíjet, těžko říci, Indie možná provede revoluci, dokonce je to velmi pravděpodobné, a poněvadž osvobozující se proletariát nemůže vést koloniální války, bude se tomu muset nechat volný průběh, přičemž se to samozřejmě neobejde bez všelijakého ničení, ale něco takového je už nerozlučně spojeno s každou revolucí. Totéž by se mohlo odehrát i někde jinde, například v Alžírsku a v Egyptě, a bylo by to pro nás určitě to nejlepší. Budeme mít dost práce doma. Jakmile bude reorganizována Evropa a Severní Amerika, vznikne tím taková mohutná síla a takový příklad, že se polocivilizované země samy připojí; o to se už postarají ekonomické potřeby. Ale jakými sociálními a politickými fázemi budou pak ještě tyto země muset projít, než rovněž dospějí k socialistické organizaci, o tom myslím můžeme dnes pronášet jen dost jalové hypotézy. Pouze jedno je jisté: vítězný proletariát by nemohl žádný cizí národ nějak obšťastňovat proti jeho vůli, aniž by tím podkopal své vlastní vítězství. Tím se přirozeně nikterak nevylučují obranné války nejrůznějšího druhu."[31]
Engels se vůbec nedomnívá, že by "ekonomický moment" sám od sebe a bezprostředně vyřešil všechny obtíže. Ekonomický převrat dá podnět všem národům, aby usilovaly o socialismus; zároveň jsou však možné jak revoluce — proti socialistickému státu —‚ tak i války. Politika se nevyhnutelně přizpůsobí ekonomice, nepřizpůsobí se jí však hned a nepřizpůsobí se jí hladce, ani jednoduše, ani bezprostředně. Engels vytyčuje jako "nepochybnou" jen jedinou, jednoznačně internacionalistickou zásadu, kterou aplikuje na všechny "cizí národy", tj. nejen na koloniální: obšťastňovat cizí národy proti jejich vůli by znamenalo podkopávat vítězství proletariátu.
Proletariát se nestane svatým a nebude pojištěn proti chybám a slabinám jen proto, že uskuteční sociální revoluci. Avšak možné chyby (i zištné zájmy — pokusy žít na cizí účet) jej nevyhnutelně přimějí uvědomit si tuto pravdu.
My všichni, levicoví zimmerwaldovci, jsme přesvědčeni o tom, o čem byl přesvědčen například i Kautsky až do roku 1914, kdy přešel od marxismu k obraně šovinismu, že totiž socialistickou revoluci je zcela možné uskutečnit v nejbližší budoucnosti, "z dneška na zítřek", jak se kdysi vyjádřil právě Kautsky. Národnostní antipatie tak rychle nezmizí; nenávist národa utlačovaného k utlačujícímu — a plně oprávněná — po nějakou dobu potrvá; zmizí teprve po vítězství socialismu a po definitivním konstituování zcela demokratického vztahu mezi národy. Chceme-li být věrni socialismu, musíme již nyní uskutečňovat internacionalistickou výchovu mas, kterou nelze v utlačujících národech realizovat bez propagování svobody utlačovaných národů oddělit se.
10. Irské povstáni v roce 1916
Naše teze byly napsány před tímto povstáním, které by nám mělo poskytnout materiál k ověření teoretických názorů.
Z názorů odpůrců sebeurčení vyplývá závěr, že vitalita malých národů utlačovaných imperialismem se již vyčerpala, že tyto národy nemohou už v odporu proti imperialismu sehrát žádnou úlohu, že podpora jejich ryze národních snah nepovede k ničemu apod. Zkušenosti z imperialistické války v letech 1914-1916 takové závěry vyvracejí na faktech.
Válka byla pro západoevropské národy, pro celý imperialismus obdobím krize. Každá krize odstraňuje to, co je konvenční, strhává vnější slupku, účtuje s tím, co se přežilo, a odhaluje hlubší hybné páky a síly. Co však odhalila, pokud jde o hnutí utlačovaných národů? V koloniích to byla řada pokusů o povstání, která se ovšem utlačující národy ze všech sil snažily za pomoci válečné cenzury utajit. Nicméně je známo, že Angličané brutálně potlačili vzpouru svých indických vojsk v Singapuru; že se vyskytly pokusy o povstání ve francouzském Annamu[o] (viz Naše slovo[32]) a v německém Kamerunu (viz Juniovu brožuru[p]); že v Evropě se jednak vzbouřilo Irsko, jež "svobodymilovní" Angličané pacifikovali popravami, ale neopovážili se zavést všeobecnou vojenskou povinnost Irů; jednak že rakouská vláda odsuzovala k smrti poslance českého sněmu "pro velezradu" a pro týž "zločin" střílela celé české pluky.
Tento výčet není ovšem ani zdaleka úplný. A přesto dokazuje, že plaménky národních povstání v souvislosti s krizí imperialismu vyšlehávaly jak v koloniích, tak v Evropě, že se národní sympatie a antipatie projevily i přes drakonické hrozby a represálie. A přece krize imperialismu ještě ani zdaleka nevyvrcholila: moc imperialistické buržoazie nebyla ještě podlomena (válka "do vyčerpání" může k tomu nakonec vést, ale ještě nepřivedla); proletářská hnutí v imperialistických zemích jsou ještě velmi slabá, Co se však stane, až válka způsobí úplné vyčerpání nebo až se moc buržoazie třeba jen v jedné zemi zakymácí pod údery proletářského boje tak, jako se zakymácela moc carismu v roce 1905?
V listu Berner Tagwacht, který je orgánem zimmerwaldovců včetně některých levicových sil, vyšel 9. května 1916 článek o irském povstání, podepsaný iniciálami K. R. a nazvaný Už jim dohráli. Irské povstání bylo zkrátka prohlášeno za "puč", neboť prý "irská otázka byla otázkou agrární", rolnici byli uspokojeni reformami a nacionální hnutí bylo nyní "ryze městským, maloburžoazním hnutím, jež přes velký povyk, který vyvolalo, nemělo přílišnou sociální podporu".
Není divu, že toto hodnocení, nehorázné svým doktrinářstvím a pedantstvím, se shodlo s hodnocením z pera ruského nacionálliberála, kadeta pana A. Kulišera (Reč[33], č. 102 z 15. dubna 1916), který povstání rovněž pohrdlivě označil jako "dublinský puč".
Doufejme, že podle přísloví Každé zlo je k něčemu dobré nyní mnozí soudruzi, kteří si neuvědomovali, do jakého bahna zabředávají, odmítají-li "sebeurčení" a přezírají-li národní hnutí malých národů, pod vlivem této "náhodné" shody mezi stanoviskem představitele imperialistické buržoazie a stanoviskem sociálního demokrata prohlédnou!!
O "puči" lze ve vědeckém slova smyslu mluvit jedině tehdy, když se pokus o povstání omezil na pouhý kroužek spiklenců nebo naivních maniaků, ale v masách nevzbudil žádné sympatie. Irské národní hnutí, které se vyvíjelo celá staletí a zažilo různé etapy a kombinace třídních zájmů se mimo jiné projevilo v masovém irském národním kongresu v Americe (Vorwärts, 20. 3. 1916), který se vyslovil pro nezávislost Irska, projevilo se v pouličních bojích části městské maloburžoazie a části dělníků, po dlouhodobé agitaci v masách, po demonstracích, po zákazu novin apod. Kdo takové povstání označuje za puč, ten je buď nejhorší reakcionář, anebo doktrinář, který vůbec není schopen představit si sociální revoluci jako živý jev.
Domnívat se totiž, že sociální revoluce je myslitelná bez povstání malých národů v koloniích a v Evropě, bez bouřlivých revolučních projevů části maloburžoazie i se všemi jejími předsudky, bez hnutí neuvědomělých proletářských a poloproletářských mas proti statkářskému, církevnímu, monarchistickému, národnostnímu a jinému útlaku, domnívat se něco takového znamená zříkat se sociální revoluce. Asi by se mělo na jednom místě seřadit jedno vojsko a zvolat "My jsme pro socialismus!" a na jiném místě by se mělo seřadit jiné vojsko a zvolat "My jsme pro imperialismus!" To potom bude sociální revoluce! Hanobit irské povstání jako "puč" bylo možné jedině z takového pedantsky směšného hlediska.
Kdo očekává "čistou" sociální revoluci, ten se jí nikdy nedočká. Takový člověk je revolucionář jen slovy, avšak skutečnou revoluci nechápe.
Revoluce v Rusku v roce 1905 byla revoluce buržoazně demokratická, Tvořila ji řada bitev všech nespokojených tříd, skupin a vrstev obyvatelstva. Byly mezi nimi masy s nejprimitivnějšími předsudky, s nejmlhavějšími a nejfantastičtějšími cíli boje, byly mezi nimi skupinky, které braly peníze od Japonců, byli mezi nimi spekulanti a dobrodruzi atd. Objektivně hnutí mas rozkládalo carismus a klestilo cestu demokracii, a proto je vedli třídně uvědomělí dělníci.
Socialistická revoluce v Evropě nemůže být ničím jiným než výbuchem masového boje všech utlačovaných a nespokojených. Nutně se jí zúčastní část maloburžoazie a zaostalých dělníků — kdyby se jí nezúčastnili, nebyl by masový boj možný, nebyla by možná žádná revoluce — a stejně nezbytně budou do hnutí vnášet své předsudky, své reakční představy, své slabiny a chyby. Avšak objektivně budou útočit na kapitál a třídně uvědomělý předvoj revoluce, vyspělý proletariát, který vyjádří tuto objektivní pravdu různorodého a nejednotného, pestrého a navenek roztříštěného masového boje, dokáže tento boj sjednotit a usměrnit, vybojovat moc, zmocnit se bank, vyvlastnit všemi nenáviděné (třebaže z různých příčin!) trasty a uskutečnit jiná diktátorská opatření, jež ve svém komplexu povedou ke svržení buržoazie a k vítězství socialismu, které se ani zdaleka hned "neočistí" od maloburžoazního balastu.
Sociální demokracie, jak čteme v polských tezích (I, 4), "musí využít boj mladé koloniální buržoazie proti evropskému imperialismu k zostření revolumní krize v Evropě". (Podtrženo autory.)
Není snad jasné, že v tomto smyslu stavět Evropu do protikladu ke koloniím je už vůbec nepřípustné? Boj utlačovaných národů v Evropě, který může vyústit až v povstání a pouliční boje, až v porušení železné kázně v armádě a nastolení stanného práva, tento boj "vyhrotí revoluční krizi v Evropě" nepoměrně silněji než mnohem rozsáhlejší povstání v odlehlé kolonii. Uder stejné síly zasazený moci anglické imperialistické buržoazie povstáním v Irsku má stokrát větší politický význam než úder zasazený v Asii nebo v Africe.
Francouzský šovinistický tisk nedávno oznámil, že v Belgii vyšlo 80. číslo ilegálního časopisu Libre Belgique. Francouzský šovinistický tisk sice velmi často lže, tato zpráva se však zdá pravdivá. Zatímco si šovinistická a kautskistická německá sociální demokracie za dvě léta války nevybudovala svobodný tisk a lokajsky snáší jařmo válečné cenzury (jedině levicové radikální síly vydávaly brožury a proklamace bez cenzury, což je ctí), ujařmený kulturně vyspělý národ reaguje na neslýchanou brutalitu vojenského útlaku založením orgánu revolučního protestu! Dialektika dějin je taková, že malé národy, které jsou jako samostatný činitel v boji proti imperialismu bezmocné, jsou jedním z rozkladných prvků, jedním z bacilů napomáhajících tomu, aby na scénu vstoupila opravdová síla proti imperialismu, totiž socialistický proletariát.
Generální štáby se za nynější války usilovně snaží využít každé národní a revoluční hnutí v táboře svých protivníků — Němci irské povstání, Francouzi české hnutí apod. A ze svého hlediska si počínají zcela správně. Opravdový postoj k opravdové válce vyžaduje využít sebemenší slabosti protivníka a chopit se každé příležitosti, a to tím spíše, že nelze předem uhodnout, v které chvíli a s jakou silou "vybuchne" tu či onde ten či onen sud prachu. Byli bychom velmi špatní revolucionáři, kdybychom ve velké osvobozenecké válce proletariátu za socialismus nedovedli využít k vyhrocení a prohloubení krize každé hnutí lidu proti jednotlivým útrapám, které imperialismus přináší. Kdybychom začali na jedné straně prohlašovat a do omrzení omílat, žejsme "proti" jakémukoli národnostnímu útlaku, a na druhé straně označovali jako "puč" hrdinné povstání nejaktivnější a nejinteligentnější části některých tříd utlačovaného národa proti utlačovatelům, klesli bychom stejně hluboko jako kautskisté.
Neštěstím Irů je, že povstali v nevhodnou dobu, kdy evropské povstání proletariátu dosud nedozrálo. Kapitalismus není tak harmonicky uspořádán, aby se různá ohniska povstání hned spojovala v jediné povstání, bez nezdarů a porážek. Naproti tomu právě okolnost, že povstání nevznikají současně, že jsou různého druhu a že propukají na různých místech, je zárukou šířky a hloubky všeobecného hnutí; jedině z praxe revolučních hnutí, která vznikla v nevhodnou dobu a jsou ojedinělá, roztříštěná, a proto neúspěšná, získají masy zkušeností, poučí se, zkoncentrují síly, poznají své opravdové vůdce — socialistické proletáře, a tím připraví všeobecný nápor, stejně jako jednotlivé stávky, demonstrace městské i celonárodní, vzpoury v armádě, rolnické bouře atd. připravily všeobecný nápor v roce 1905.
11. Závěr
Požadavek sebeurčení národů sehrál v naší stranické agitaci, přes nesprávné tvrzení polských sociálních demokratů, nemenší úlohu než například požadavek ozbrojení lidu, odluka církve od státu, volení úředníků lidem a jiné požadavky označované šosáky za "utopické". A naopak, oživení národních hnutí po roce 1905 vyvolalo přirozeně i oživení naší agitace: přineslo řadu článků v letech 1912—1913 i rezoluci naší strany z roku 1913, která přesně a "protikautskisticky" (tj. nesmiřitelně vůči ryze deklarativnímu "uznání") vymezila podstatu věci.[q]
Již tehdy vyšel najevo fakt, který nelze obcházet: oportunisté různých národů, Ukrajinec Jurkevyč, bundovec Libman, ruský přisluhovač Potresova a spol. — Semkovskij, podpořili argumenty Rosy Luxemburgové proti sebeurčení! To, co bylo u polské sociální demokratky jen nesprávným teoretickým zobecněním specických podmínek hnutí v Polsku, se v praxi, v širších souvislostech, v podmínkách ne malého, ale velkého státu, v mezinárodním, a ne v úzce polském měřítku, ihned objektivně projevilo jako oportunistická podpora velkoruského imperialismu. Dějiny směrů politického myšlení (na rozdíl od názorů jednotlivců) potvrdily správnost našeho programu.
A nyní zjevní sociálimperialisté typu Lensche přímo vystupují proti sebeurčení i proti odmítání anexe. Kautskisté ovšem sebeurčení pokrytecky uznávají — a u nás v Rusku jdou touto cestou Trockij a Martov. Slovy jsou oba pro sebeurčení, stejně jako Kautsky. Ale ve skutečnosti? U Trockého — vezměme si jeho články Národ a hospodářství v listu Naše slovo — vidíme jeho obvyklý eklekticismus: na jedné straně hospodářství národy spojuje, na druhé straně je národnostní útlak rozděluje. A k čemu to vede? K tomu, že toto pokrytectví zůstává neodhaleno, agitace je stále těžkopádná, neboť se nedotýká toho, co je hlavní, základní, podstatné a praxi blízké: vztahu k národu, utlačovanému "mým" národem. Martov a jiní zahraniční sektáři raději prostě zapomněli — zapomínat se vyplácí! —‚ jak jejich kolega a spolupracovník Semkovskij bojoval proti sebeurčení. V legálním tisku gvozděvovců (Naš golos[34]) Martov podporoval sebeurčení a dokazoval nespornou pravdu, že v imperialistické válce sebeurčení zatím nezavazuje k účasti apod., ale vyhnul se tomu hlavnímu — a vyhýbá se tomu i v ilegálním, svobodném tisku! —‚ že totiž Rusko i v době míru překonalo světový rekord v utlačování národů imperialismem, a to imperialismem daleko surovějším, hluboce středověkým, ekonomicky zaostalým a vojenskobyrokratickým. Ruský sociální demokrat, který "uznává" sebeurčení národů přibližně stejně, jako je uznávají pánové Plechanov, Potresov a spol., tj. který nebojuje za svobodu oddělení národů utlačovaných carismem, je ve skutečnosti imperialista a přisluhovač carismu.
Ať jsou subjektivní "dobré" úmysly Trockého a Martova jakékoli, objektivně svým opatrnictvím podporují ruský sociálimperialismus. Období imperialismu udělalo ze všech "velmocí" utlačovatele řady národů a vývoj imperialismu nevyhnutelně povede k jasnějšímu vymezení směrů v této otázce i v mezinárodní sociální demokracii.
Napsáno v červenci 1916
Otištěno v říjnu 1916
v časopisu Sbornik Social-demokrata, č. 1
Podepsán N. LeninPodle textu časopisu
__________________________________
Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 272-286. (Čes. red.)
b Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 272-273. (Red.)
c Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 279-280. Red.
d Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 281-282. Red.
e Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 277. Red.
f "Proti starým a novým anexím" — tak to formuloval K. Radek v jednom svém článku v listu Berner Tagwacht[20].
g Viz Sebrané spisy 26, Praha 1986, s. 39-48, 184-190. Red.
h Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 278, 280. Red.
i Viz O Juniově brožuře v tomto svazku. Red.
j přístušníci neruských národů. Čes. red.
k Rjazanov uveřejnil v Grünbergově Archívu dějin socialismu (1916, I) velmi zajímavou Engelsovu stať z roku 1866 o polské otázce. Engels zdůrazňuje, že proletariát musí uznat politickou nezávislost a "právo na sebeurčení" (right to dispose of itself) silných, velkých evropských národů, a poukazuje na nesmyslnost "národnostního principu" (zejména při jeho bonapartistickém uplatnění), tj. přirovnáváni kteréhokoli malého národa k těmto velkým národům. "Pokud jde o Rusko," říká Engels, "můžeme se o něm zmínit jen jako o držiteli spousty nakradeného majetku" (tj. utlačovaných národů), "který bude muset v den účtování vrátit."[26] Bonapartisrnus i carismus využívají hnutí malých národů ve svůj prospěch, proti evropské demokracii.
l — oficiální název Nizozemská východní Indie, dnešní Indonésie. Čes. red.
m Připomeňme, že všichni polští sociální demokraté ve své zimmerwaldské deklaraci uznali sebeurčení jako takové, jenom v poněkud jiné formulaci.[27]
n Viz Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 280. Red.
o Annam, dnešní Trung Bo, střední část Vietnamu. Čes. red.
p Viz O Juniově brožuře v tomto svazku. Red.
q Viz Sebrané spisy 24, Praha 1985, s. 85-87. Red.
11 Zimmerwaldská levice byla založena z Leninova podnětu na mezinárodní socialistické konferenci v Zimmerwaldu v září 1915. Sdružilo se v ní 8 delegátů; byli to zástupci ÚV SDDSR, levicových sociálních demokratů Švédska, Norska, Švýcarska, Německa, polské sociálně demokratické opozice a Sociální demokracie Lotyšského kraje. Zimmerwaldská levice bojovala za Leninova vedení, proti centristické většině konference a předložila návrhy rezolucí a manifestu, v nichž se odsuzovala válka, odhalovala zrada sociálšovinistů a zdůrazňovala nutnost aktivního boje proti válce. Centristická většina tyto návrhy zamítla. Přesto se však zimmerwaldské levici podařilo dosáhnout toho, že do manifestu schváleněho konferencí byly zařazeny důležité články z jejího návrhu rezoluce. Hlasovala tedy pro tento manifest, neboť ho považovala za první krok v boji proti imperialistické válce; ve zvláštním prohlášení však konstatovala, že je neúplný a nedůsledný, a uvedla důvody, proč pro něj hlasovala. Zároveň prohlásila, že zůstává ve společném zimmerwaldském sdružení, ale že bude samostatně pracovat v mezinárodním měřítku a šířit své názory. Zvolila si vedoucí orgán — byro, jehož členy se stali V. I. Lenin, G. J. Zinovjev a K. Radek. Zimmerwaldská levice vydávala v němčině svůj orgán, časopis Vorbote, v němž byla otištěna řada Leninových článků.
Vedoucí silou zimmerwaldské levice byli bolševici, kteří jediní zaujímali důsledně interriacionalistické stanovisko. Radek a mnozí další kolísali. Lenin proti tomuto oportunistickému kolísání usilovně bojoval. Kolem zimmerwaldské levice se začaly seskupovat internacionalistické síly mezinárodní sociální demokracie. Na druhé mezinárodní socialistické konferenci, která se konala v dubnu 1916 ve vesnici Kienthalu nedaleko Bernu, měla zimmerwaldská levice 12 delegátů ze 43 delegátů konference; v řadě otázek hlasovala pro její návrhy přibližně polovina delegátů. Levicoví sociální demokraté z mnoha zemí, kteří patřili k zimmerwaldské levici, vyvíjeli rozsáhlou revoluční činnost a sehráli ve svých zemích významnou úlohu při zakládání komunistických stran.
O zimmerwaldské levici viz Leninovy články První krok a Revoluční marxisté na mezinárodní socialistické konferenci 5.-8. září 1915 (Sebrané spisy 27, Praha 1986,s. 56-61 a 62-66).
12 Social-demokrat — ilegální list, ústřední orgán SDDSR; vycházel od února 1908 do ledna 1917. První číslo, které připravili bolševici a které už bylo částečně vytištěno v soukromé tiskárně ve Vilně [Vilnius], carská policie zkonfiskovala. Zanedlouho se bolševici pokusili znovu vydat list v Petrohradě, ale velká část už vytištěného nákladu opět padla do rukou policie. Poté bylo vydávání listu přeneseno do zahraničí. Čísla 2-32 (únor 1909 — prosinec 1913) vyšla v Paříži, čísla 33-38 (listopad 1914 — leden 1917) v Ženevě. Celkem vyšlo 58 čisel, z toho pět s přílohami.
Redakci listu podle usnesení ÚV SDDSR zvoleného na V. (londýnském) sjezdu tvořili zástupci bolševiků, menševiků a polských sociálních demokratů. List fakticky řídil Lenin a jeho články v něm zaujímaly stěžejní místo (list uveřejnil přes 80 Leninových článků a noticek).
V redakci Lenin prosazoval důslednou bolševickou linii namířenou proti menševikům-likvidátorům. Kameněv a Zinovjev byli vůči likvidátorům tolerantní a stavěli se proti leninské linii. Menševici Martov a Dan jako členové redakce ústředního orgánu sabotovali její práci, otevřeně hájili likvidátorství v listu Golos social-demokrata a menševikům, kteří byli pro zachování ilegální strany, znemožňovali podílet se na práci ústředního orgánu. Díky Leninovu nesmiřitelnému boji proti likvidátorům Martov a Dan v červnu 1911 z redakce listu odešli. Od prosince 1911 jej redigoval Lenin.
V těžkých letech reakce a za nového revolučního rozmachu sehrál Social-demokrat významnou úlohu v boji bolševiků proti likvidátorům, trockistům a otzovistům za zachování ilegální marxistické strany, za upevnění její jednoty a posílení jejího spojení s masami.
Za první světové války se list mimořádně zasloužil o propagování bolševických hesel týkajících se války, míru a revoluce a ukazoval proletariátu, jak má bojovat proti imperialistické válce, aby se změnila ve válku občanskou, v revoluci proti vládnoucím třídám. V listu byl uveřejněn Leninův článek O hesle Spojené státy evropské, v němž poprvé formuloval tezi o možnosti vítězství socialismu nejprve v několika málo zemích, nebo dokonce v jedné, jednotlivé kapitalistické zemi. Šíření listu Social-demokrat v Rusku a přetiskování jeho nejzávažnějších článků v místních bolševických novinách pomáhalo politicky vychovávat ruský proletariát, vštěpovat mu zásady internacionalismu a připravovat masy na revoluci.
Lenin vysoce hodnotil zásluhy listu za první světové války. Později napsal, že bez znalosti článků, které v něm byly otištěny, "se neobejde žádný uvědomělý dělník, který chce pochopit vývoj idejí mezinárodní socialistické revoluce a jejího prvního vítězství 25. října 1917" (Spisy 27, Praha 1954, s. 216).
13 Gazeta robotnicza — ilegální týdeník, orgán varšavského výboru Sociální demokracie Království polského a Litvy; vycházel v květnu až říjnu 1906 za redakce G. Kamenského. Vyšlo čtrnáct éísel, poté bylo vydávání přerušeno. Po rozkolu v SDKPaL v roce 1912 vznikly dva varšavské výbory a vycházely dva tiskové orgány pod týmž názvem; jeden vydávali stoupenci hlavního vedení SDKPaL ve Varšavě (červencc 1911 — červenec 1913), druhý — opoziční varšavský výbor v Krakově (červenec 1911 — únor 1916). Lenin má na mysli tento list.
Gazeta robotnicza se přikláněla k zimmerwaldské levici. Zaujímala internacionalistické stanovisko k válce, avšak v řadě důležitých otázek (organizační rozchod s centristy, stanovisko k požadavkům minimálního programu za války) kolísala a přikláněla se k centrismu. V národnostní otázce se redakce tohoto listu stavěla proti právu národů na sebeurčení. O stanovisku redakce listu Gazeta robotnicza viz Dopis výboru zahraniční organizace sekcím SDDSR, který napsal Lenin (Sebrané spisy 27, Praha 1986, s. 295-298).
Zde se mluví o tezích Socialistická revoluce a právo národů na sebeurčení, které napsal Lenin, a o tezích O imperialismu a národnostním útlaku, které vypracovala redakce listu Gazeta robotnicza. Oboje teze byly uveřejněny v časopisu Vorbote a přetištěny v 1. čísle časopisu Sborník Social-demokrata (říjen 1916), kde byl rovněž uveřejněn Leninův článek Výsledky diskuse o sebeurčení.
14 Diskuse o národnostní otázce v časopisu Die Neue Zeit probíhala před londýnským kongresem II. internacionály; zahájil ji článek R. Luxemburgové Nové proudy polského socialistického hnutí v Německu a Rakousku, uveřejněný v tomto časopisu. Článek byl namířen proti nacionalistickému stanovisku vůdců Polské socialistické strany (PSS), kteří vystupovali ve jménu boje za nezávislé Polsko a šířili mezi polskými dělníky separatistickou nacionalistickou propagandu a snažili se je odvrátit od společného boje s ruským proletariátem proti carismu a kapitalismu. R. Luxemburgová poukazovala na to, že jednotlivé části Polska, které byly pod nadvládou Rakouska, Německa a carského Ruska, jsou s těmito zeměmi úzce hospodářsky spjaty, a domnívala se tedy, že polští socialisté nemají požadovat nezávislost Polska. Proto také zaujímala odmítavé stanovisko k požadavku práva národů na sebeurčení.
Proti stanovisku R. Luxemburgové vystoupil v diskusi za niepodleglośćovce (pravé křídlo PSS) S. Häcker, který uveřejnil v 37. čísle časopisu Die Neue Zeit článek Socialismus v Polsku. S. Häcker obhajoval nacionalistické stanovisko vůdců PSS a trval na tom, aby internacionála uznala ve svém programu požadavek nezávislosti Polska. R. Luxemburgová mu odpověděla článkem Sociálpatriotismus v Polsku, uveřejněným v 41. čísle uvedeného časopisu.
Třetí stanovisko vyslovil K. Kautsky v článku Konec Polska, uveřejněném v 42. a 43. čísle téhož časopisu. Kautsky souhlasil s myšlenkou R. Luxemburgové, že k národnímu osvobození Polska může vést jen vítězství demokracie v Rusku, zároveň však rázně protestoval proti její tezi, že polští sociální demokraté nemají vznášet požadavek nezávislosti Polska, a poukazoval na to, že z hlediska socialistů je naprosto chybné ignorovat úkoly národního osvobození v době národnostního útlaku.
Mezinárodní socialistický kongres v Londýně v roce 1896 schválil rezoluci Politické akce dělnické třídy, v níž bylo obsaženo, jak napsal Lenin, "jednak naprosto nekompromisní uznání plného práva na sebeurčení pro všechny národy, nepřipouštějící žádný nesprávný výklad, a jednak naprosto jednoznačnou výzvu dělníkům, aby usilovali o internacionální jednotu třídního boje" (Sebrané spisy 25. Praha 1985, s. 314).
15 V roce 1903 se při přípravě II. sjezdu SDDSR i na sjezdu rozvinula diskuse o požadavku práva národů na sebeurčení v souvislosti projednáváním návrhu programu SDDSR, který vypracovala redakce Jiskry. Lenin vysvětlil stanovisko jiskrovců k této otázce v článcích Manifest Svazu arménských sociálních demokratů a Národnostní otázka v našem programu, uveřejněných v Jiskře (viz Sebrané spisy 7, Praha 1981, s. 122-125 a 252-261). V programové komisi se o požadavku práva národů na sebeurčení, zformulovaném v 9. článku návrhu programu, ostře diskutovalo. Polští sociální demokraté se domnívali, že tento požadavek bude výhodný pro polské nacionalisty, a navrhli, aby byl nahrazen požadavkem kulturně národnostní autonomie. Stejné stanovisko zastávali i bundovci, kteří sice tehdy proti sebeurčení národů přímo neprotestovali, ale navrhovali, aby byl 9. článek doplněn tezí o kulturně národnostní autonomii. Zároveň se postavili proti internacionálnímu principu ve výstavbě strany a vytyčili federativní princip. Sjezd stanovisko polských sociálních demokratů a nacionalistické nároky bundovců zamítl a schválil bod o sebeurčení národů a internacionální princip výstavby strany.
V letech 1913-1914 znovu došlo k diskusi o národnostní otázce jednak v souvislosti s rozmachem národně osvobozeneckého hnutí, jednak se zesílením velmocenského šovinismu a místního nacionalismu. Menševici-likvidátoři, bundovci a ukrajinští oportunisté vystoupili proti marxistickému programu v národnostní otázce, proti požadavku práva národů na sebeurčení až do oddělení, a místo něho kladli nacionalistický požadavek kulturně národnostní autonomie. Nesprávné stanovisko k této otázce zaujala také R. Luxemburgová, která se ve svém článku Národnostní otázka a autonomie i v jiných pracích snažila zdůvodnit, že bod o právu národů na sebeurčení je nutné z programu SDDSR vypustit. Nacionalistické stanovisko oportunistů i mylné názory R. Luxemburgové kritizoval Lenin v pracích Kritické poznámky k národnostní otázce a O právu národů na sebeurčení. Rozvinul v nich marxistické učení o národnostní otázce a zdůvodnil národnostní program a politiku bolševické strany (viz Sebrané spisy 24, Praha 1985, s. 143-178 a Sebrané spisy 25, Praha 1985, s. 273-337).
Když Lenin mluví o "ideovém kolísání členů naší strany" v národnostní otázce za války, má na mysli projev N. I. Bucharina na bernské konferenci zahraničních sekcí SDDSR na jaře 1915 a společné teze N. I. Bucharina, G. L. Pjatakova a J. B. Bošové O hesle práva národů na sebeurčeni (podzim 1915), v nichž se odmítal požadavek práva národů na sebeurčení, vytyčený v programu strany. Kritikou stanoviska skupiny Bucharina, Pjatakova a Bošové se Lenin zabývá v článcích "Imperialistický ekonomismus" jako nově vznikající směr, Odpověď P. Kijevskému (J. Pjatakovovi) a O karikatuře marxismu a "imperialistickém ekonomismu" (viz tento svazek "Imperialistický ekonomismus" jako nově vznikajĺcí směr).
16 Ekonomismus - oportunistický směr v sociální demokracii Ruska na konci 19. a na počátku 20. století; ruská odnož mezinárodního oportunismu. Ekonomisté redukovali úkoly dělnické třídy na hospodářský boj za zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek apod. Politický boj považovali za záležitost liberální buržoazie. Odmítali vedoucí úlohu dělnické třídy. Poddávali se živelnosti dělnického hnutí a podceňovali význam revoluční teorie, neuznávali, že je nutné, aby marxistická strana vnášela do dělnického hnutí socialistické uvědomění zvenčí, a tím uvolňovali cestu buržoazní ideologii. Obhajovali roztříštěnost a příštipkaření v sociálně demokratickém hnuti a stavěli se proti vytvoření centralizované strany dělnické třídy.
Lenin všestranně kritizoval názory ekonomistů v pracích Protest ruských sociálních demokratů, Zpětný směr v ruské sociální demokracii, K Profession de foi ((viz Sebrané spisy 4) a Diskuse s obhájci ekonomismu (Sebrané spisy 5, Praha 1981, s. 367-374). S konečnou platností Lenin ideově potřel ekonomísmus v knize Co dělat? (viz Sebrané spisy 6, Praha 1981, s. 17-203). Významnou úlohu v boji proti ekonomismu sehrála leninská Jiskra.
17 Srov. K. Marx-B. Engels, Spisy 19, Praha 1966, s. 57.
18 Viz K. Marx-B. Engels, Spisy 13, zde.
19 Kulturně národnostní autonomie — protimarxistický, buržoazně nacionalistický program řešení národnostní otázky; vypracovali jej rakouští sociální demokraté O. Bauer a K. Renner. Schválila ho Rakouská sociálně demokratická strana i další strany II. internacionály. Tento program popíral právo národů na sebeurčení až do oddělení, diferencoval dělníky podle národnosti a rozbíjel internacionální jednotu proletariátu; napomáhal tomu, aby proletáři a pracující rolníci podlehli vlivu idejí buržoazního nacionalismu, odváděl je od boje proti vykořistovatelským třídám svého národa a od ůkolu důsledně demokratické přeměny státu jako celku. Lenin kritizoval požadavek kulturně národnostní autonomie v pracích Kritické poznámky k národnostní otázce, O právu národů na sebeurčení (viz Sebrané spisy 24, Praha l985,s. 143 až 178, a Sebrané spisy 25, Praha l985,s. 273-337) i v jiných dílech.
20 Berner Tagwacht — list, orgán Švýcarské sociálně demokratické strany; vychází od roku 1893 v Bernu. V letech 1909-1918 byl redaktorem tohoto listu R. Grimm. Na počátku první světové války uveřejňoval list články K. Liebknechta, F. Mehringa a dalších levicových sociálních demokratů, od roku 1917 otevřeně podporoval sociálšovinisty. Dnes je stanovisko listu k hlavním otázkám vnitřní i zahraniční politiky shodné se stanoviskem buržoazních listů.
21 Brožuru Socialismus a válka (Stanovisko SDDSR k válce) se Lenin rozhodl napsat v souvislosti s přípravou první mezinárodní socialistické konference. Na brožuře pracoval také G. J. Zinovjev, ale v podstatě ji napsal Lenin, který rovněž celou brožuru redigoval.
Práci Socialismus a válka nazýval Lenin komentářem k rezolucím naší strany, tj. "jejich populárním výkladem". Lenin vynaložil veškeré úsilí, aby brožura byla vytištěna do svolání konference, poněvadž pokládal za velmi důležité, aby svolání první mezinárodní socialistické konference do Zimmerwaldu bylo využito k semknutí levicových sil mezinárodní sociální demokracie na revolučních základech.
Práce Socialismus a válka vyšla krátce před zimmerwaldskou konferencí jako nevelká brožura v ruštině a němčině a byla rozdána účastníkům konference. Na konci brožury byly otištěny tyto přílohy: Manifest ÚV SDDSR Válka a sociální demokracie v Rusku, Leninova stať Konference zahraničních sekcí SDDSR společně s rezolucemi konference o národnostní otázce a rezoluce schválená na poroninské poradě ÚV SDDSR se stranickými pracovníky v říjnu 1913. Po zimmerwaldské konferenci byla práce Socialismus a válka vydána ve francouzském překladu jako brožura ve Francii. Celý text uveřejnil ve své mateřštině orgán norských levicových sociálních demokratů. Lenin se také několikrát pokoušel vydat brožuru anglicky v Americe, ale tehdy se to nepodařilo.
Lenin přikládal této své práci velký význam a po únorové revoluci roku 1917 v Rusku usiloval o to, aby byla znovu vydána v Petrohradě (viz Spisy 35, Praha 1962, s. 273). Práce Socialismus a válka (Stanovisko SDDSR k válce) vyšla jako samostatná brožura v Petrohradě v roce 1918 nákladem petrohradského sovětu dělnických a rudoarrnějských zástupců. Byla značně rozšířena a vyšla také samostatně v mnoha jazycích.
22 Struvismus — společenskopolitický směr liberální buržoazie v Rusku, nazvaný podle hlavního představitele legálního marxismu P. B. Struveho. Legální marxismus vznikl v 90. letech 19. století mezi liberálně buržoazní inteligencí v Rusku. Legální marxisté v čele se Struvem se snažili využít marxismus v zájmu buržoazie. Lenin upozorňoval, že struvismus bere z marxismu vše, co je přijatelné pro liberální buržoazii, a zavrhuje živou duši marxismu — jeho revolučnost, učení o nevyhnutelném zániku kapitalismu, o proletářské revoluci a diktatuře proletariátu. Stoupenci tohoto směru se stali významnými kadety a později bělogvardějci.
Leninův rozhodný boj proti legálnímu marxismu v Rusku byl zároveň bojem proti mezinárodnímu revizionismu a stal se příkladem ideové nesmiřitelnosti vůči komolení marxistické teorie.
23 Die Glocke — čtrnáctideník; v letech 1915-1925 jej vydával v Mnichově a potom v Berlíně člen Sociálně demokratické strany Německa sociálšovinista Parvus (A. L. Helphand).
24 Viz B. Engels, Demokratický panslavismus (Marx-Engels-Lenin, K dějinám Československa a československého dělnického hnutí II, Praha 1963. s. 153-174).
25 Viz B. Engels. Emigrantská literatura (K. Marx-B. Engels, Spisy 18, Praha 1966, s. 546).
26 B. Engels, Proč se dělnická třída zajímá o Polsko? (viz K. Marx-B. Engels, Spisy 16, Praha 1965, s. 191).
27 Je míněna Deklarace polských sociálních demokratů na mezinárodní socialistické konferenci v Zimmerwaldu (1915). V této deklaraci byl vyjádřen protest proti utlačovatelské politice carského absolutismu a německé a rakouské vlády, které "připravují polský národ o možnost, aby sám rozhodl o svěm osudu, a považují polské oblasti za zástavu v nastávající hře o vyrovnání…" V deklaraci se pravilo: "V tom se zvlášť hrubě projevuje podstata politiky kapitalistických vlád, které posílají lidové masy na jatky a zároveň svémocně rozhodují o osudu národů na celá pokolení." Polská sociální demokracie vyslovila přesvědčení, že pouze účast v blížícím se boji revolučního mezinárodního proletariátu za socialismus, "v boji, který zlomí okovy národnostního útlaku a zničí všechny formy cizí nadvlády, zajistí i polskému národu možnost, aby se všestranně rozvíjel jako rovnoprávný člen společenství národů". O této deklaraci viz též tento svazek.
28 Lichtstrahlen — měsíčník, orgán skupiny německých levicových sociálních demokratů. Vycházel nepravidelně v letech 1913-1921 v Berlíně za redakce J. Borchardta. Přispívali do něho A. Pannekoek, A. Balabanovová a další.
29 Lenin má na mysli článek R. Luxemburgové Národnostní otázka a autonomie, otištěný v časopisu Przegląd Socialdemokratyczny v čísle 6,7, 8/9 a 10 za rok 1908 a v čísle 12 a 14/15 za rok 1909
30 Fraci (revoluční frakce) — pravé křídlo Polské socialistické strany (PSS) — reformistické nacionalistické strany, která byla založena v roce 1892. Tato strana, vedená Piłsudským a jeho stoupenci, šířila pod heslem boje za nezávislost Polska mezi polskými dělníky separatistickou nacionalistickou propagandu a snažila se je odvést od společného boje s ruskými dělníky proti samoděržaví a kapitalismu.
V roce 1906, po rozštěpení PSS, vznikla PSS-levice a PSS-pravice (revoluční frakce — fraci), která pokračovala v nacionalistické politice PSS. Za první světové války a po ni prováděli fraci nacionálně šovinistickou politiku.
31 Srov. K. Marx-B. Engels, Vybrané dopisy 2, Praha 1981, s. 158 až 159.
32 Naše slovo — menševický trockistický list; vycházel v Paříži od ledna 1915 do září 1916 místo listu Golos.
33 Reč — deník, ústřední orgán kadetské strany. Vycházel v Petrohradě od 23. února (8. března) 1906. Jeho faktickými redaktory byli P. N. Miljukov a I. V. Gessen a jejich nejbližšími spolupracovníky M. M. Vinaver, P. D. Dolgorukov, P. B. Struve aj. Vydávání listu bylo zastaveno 26. října (8. listopadu) 1917 vojenským revolučním výborem při petrohradském sovětu. Do srpna 1918 vycházel ještě pod názvy Naša reč, Svobodnaja reč, Věk, Novaja reč a Naš věk.
34 Naš golos — legální menševický list; vycházel v Samaře v letech 1915—1916. Zaujímal sociálšovinistické stanovisko.