Vladimír Iljič Lenin
K charakteristice ekonomického romantismu


KAPITOLA II

Charakter kritiky kapitalismu u romantiků

Sismondiho „rozumem“ jsme se už zabývali dost. Podívejme se teď blíže na jeho „srdce“. Pokusíme se shrnout všechny poukazy na jeho stanovisko (které jsme dosud zkoumali jen jako prvek dotýkající se teoretických otázek), na jeho postoj ke kapitalismu, na jeho sociální sympatie a chápání „sociálně politických“ úkolů epochy, v níž žil.

I
Sentimentální kritika kapitalismu

Charakteristickým rysem epochy, v níž Sismondi psal, byl rychlý rozvoj směny (peněžního hospodářství podle současné terminologie), projevující se zvlášť výrazně po odstranění pozůstatků feudalismu Francouzskou revolucí. Sismondi otevřeně tento rozvoj a zintenzívnění směny odsuzoval, útočil na „osudnou konkurenci“, vyzýval „vládu, aby chránila obyvatelstvo před následky konkurence“ (ch. VIII, 1. VII) atd. „Rychlá směna kazí dobré mravy lidu. Ustavičné starosti o výhodný prodej se neobejdou bez pokusů předražovat zboží a podvádět, a čím hůře se bude žít lidem, jejichž život je závislý na neustálé směně, tím budou vystaveni většímu pokušení dopouštět se podvodů“ (I, 169). Jen nesmírně naivní člověk může útočit na peněžní hospodářství takovým způsobem jako naši narodnici! „... Pokud jde o význam v hospodářské soustavě, je obchodní bohatství teprve na druhém místě; především má vzrůstat pozemkové bohatství (territoriale), zajišťující existenční prostředky. Celá tato početná třída živící se obchodem má dostávat část zemědělských výrobků jen potud, pokud tyto výrobky existují; má (tato třída) růst jen potud, pokud se zvyšuje i tato výroba“ (I, 322 až 323). Dostal se snad ve srovnání s tímto romantikem jen o krůček dále pan N. -on, naříkající na několika stránkách nad tím, že růst obchodu a průmyslu předhání rozvoj zemědělství? Tyto romantikovy a narodnikovy nářky svědčí jen o tom, že vůbec nepochopil kapitalistické hospodářství. Cožpak může existovat takový kapitalismus, v němž by rozvoj obchodu a průmyslu nepředháněl zemědělství? Vždyť růst kapitalismu je růstem zbožního hospodářství, to jest růstem společenské dělby práce, která postupně odděluje od zemědělství jednotlivé způsoby zpracování surovin tvořící původně spolu s jejich těžbou, zpracováním a spotřebou jedno naturální hospodářství. Proto vždy a všude znamená kapitalismus mnohem rychlejší rozvoj obchodu a průmyslu ve srovnání se zemědělstvím, mnohem rychlejší růst obyvatelstva zabývajícího se průmysle a obchodem, větší váhu a význam obchodu a průmyslu v celkové struktuře společenského hospodářství[a]. Jinak to nemůže ani být. Pan N. -on svým neustálým opakováním podobných nářků jen znovu dokazuje, že se ve svých ekonomických názorech nedostal dál než povrchní sentimentální romantismus. „Tento nerozumný podnikatelský duch (esprit d‘entreprise), toto přebujení obchodu nejrůznějšího druhu, mající za následek tolik úpadků v Americe, je nepochybně závislé na zvýšení počtu bank a na tom, jak lehce dojde k nahrazení reálného majetku“ (fortune réelle) nejistým úvěrem (II, 111) atd. až do nekonečna. Ve jménu čeho však útočil Sismondi na peněžní hospodářství (a kapitalismus)? Co staví proti němu? Samostatnou malovýrobu, naturální rolnické hospodářství na vesnici a řemeslo ve městě. Podívejme se, jak o tom mluví v kapitole O patriarchálním zemědělství (ch. III, 1. III, De l‘exploitation patriarcale — o patriarchální exploataci půdy. Kniha třetí pojednává o „teritoriálním“ neboli pozemkovém bohatství):

„První vlastníci půdy byli sami oráči, vykonávali všechny polní práce za pomoci svých dětí a čeledínů. Ani jedna sociální organizace[b] nezaručuje větší štěstí a větší ctnosti nejpočetnější třídě národa, větší blahobyt (opulence) všem, větší pevnost společenskému zřízení... V zemích, kde je zemědělec vlastníkem (où le fermier est propriétaire) a kde produkce náleží cele (sans partage) týmž lidem, kteří vykonali všechny práce, tj. v zemích, jejichž zemědělství nazýváme patriarchálním, pozorujeme na každém kroku stopy lásky zemědělce k domu, v němž žije, k půdě, o kterou pečuje... Sama práce ho uspokojuje... V šťastných zemích s patriarchálním zemědělstvím se zjišťují zvláštnosti každého pole a tyto poznatky přecházejí z otce na syna... Velké farmy pod vedením zámožnějších lidí se možná pozvednou nad předsudky a rutinu. Ale poznatky (ľintelligence, tj. poznatky o zemědělství) se nedostanou k těm, kteří sami pracují, budou tedy hůře využity... Patriarchální hospodářství zlepšuje mravy a charakter této tak početné složky národa, která vykonává veškeré zemědělské práce. Vlastnictví vede člověka k pořádku a šetrnosti, trvalý dostatek odstraňuje sklon k obžerství (gourmandise) a k opilství... Protože (zemědělec) vstupuje do směnného vztahu téměř výhradně s přírodou, má méně příčin než kterýkoli průmyslový dělník nedůvěřovat lidem a být vůči nim nepoctivý“ (I, 165—170). „První farmáři byli prostí oráči: svýma rukama vykonávali větší část zemědělských prací; přizpůsobovali své podniky možnostem svých rodin... Zůstávají rolníky: sami chodí za pluhem (tiennent eux-mêmes les cornes de leur charrue); sami pečují o dobytek na poli i ve chlévě; žijí na čistém vzduchu, zvykají si na stálou práci a na skromnou stravu, takže z nich jsou řádní občané a udatní vojáci.[c] Téměř nikdy nepotřebují pro společné práce nádeníky, ale jen čeleď (des domestiques), kterou si vždy vybírají mezi sobě rovnými a jako s takovou s ní zacházejí, jedí u jednoho stolu, pijí stejné víno, oblékají se do stejných šatů. Tak vytvářejí zemědělci se svou čeledí jednu třídu rolníků, která je prodchnuta stejnými pocity, prožívá stejné radosti, podléhá stejným vlivům a je s vlastí spjata stejnými pouty“ (I, 221).

Tu ji máte, tu proslulou „lidovou výrobu“! A ať nikdo neříká, že Sismondi nechápe nutnost sjednotit výrobce: říká přímo (viz níže), že „stejně tak (jako Fourier, Owen, Thompson, Muiron) si přeje sdružování“ (II, 365). Ať nikdo neříká, že žádá především vlastnictví; naopak, hlavní váhu má u něho drobné hospodářství (srov. II, 355), a ne drobné vlastnictví. Tato idealizace drobného rolnického hospodářství má pochopitelně za jiných historických a životních podmínek jinou formu. Je však nesporné, že jak romantismus, tak narodnictví glorifikují právě drobné rolnické hospodářství.

Stejným způsobem idealizuje Sismondi i primitivní řemeslo a cechy.

„Venkovský obuvník, který je současně obchodníkem, továrníkem i dělníkem, nevyrobí ani jeden pár bot bez objednávky“ (II, 262), zatímco kapitalistická manufaktura nezná objednávku a může proto zkrachovat. „Teoreticky i prakticky je nesporné, že cechovní zřízení (corps de métier) bránilo a muselo bránit vzniku přelidnění. Stejně tak je nesporné, že přebytečné obyvatelstvo dnes existuje a že je nezbytným důsledkem současného řádu“ (I, 431). Podobných citátů by bylo možno uvést velmi mnoho, ale rozbor Sismondiho praktických receptů ještě odložíme. Omezíme se teď jen na to, co jsme uvedli, abychom poznali Sismondiho stanovisko. Své úvahy můžeme shrnout takto: 1. peněžní hospodářství je odsuzováno proto, že narušuje zajištěné postavení malovýrobců a jejich vzájemné sbližování (buď ve formě sblížení řemeslníka se spotřebitelem, nebo zemědělce se sobě rovným zemědělccm); 2. malovýroba je vychvalována proto, že zaručuje samostatnost výrobce a odstraňuje rozpory kapitalismu.

Připomeňme, že obě tyto myšlenky znamenají důležitý přínos narodnictví[d], a pokusme se pochopit jejich jádro.

Romantická i narodnická kritika peněžního hospodářství se omezuje jednak na konstatování jím vytvořeného individualismu[e] a antagonismu (konkurence), jednak na konstatování existenční nejistoty výrobce a lability[f] spolcčenského hospodářství.

Nejprve o „individualismu“. Obvykle se staví svazek rolníků určité občiny či řemeslníků (nebo domáckých výrobců) určitého řemesla do protikladu vůči kapitalismu, který tyto svazky narušuje a nahrazuje konkurencí. Tato úvaha opakuje typickou chybu romantismu, protože dospívá od závěrů o rozporech kapitalismu k tomu, že v kapitalismu popírá vyšší formu společenského uspořádání. Cožpak kapitalismus nenahrazuje rozpadlé středověké občinové, cechovní, družstevní a podobné svazky jinými? Cožpak zbožní hospodářství není již svazkem mezi výrobci, svazkem, který vytváří trh?[g] Antagonistický, značně kolísavý a rozporuplný charakter tohoto svazku neopravňuje k popírání jeho existence. Víme, že právě vývoj rozporů odhaluje ve stále větší míře sílu tohoto svazku, nutí všechny jednotlivé elementy a třídy společnosti usilovat o sjednocení, a přitom ne o sjednocení pouze v rámci jedné občiny, jednoho okruhu, nýbrž o sjednocení všech příslušníků určité třídy v celém národu a dokonce i v různých státech. Jen romantik může ze svého reakčního hlediska popírat existenci těchto svazků a jejich hlubší význam, založený na společných úkolech národního hospodářství, a nikoli na územních, profesionálních, náboženských a jiných zájmech. Jestliže podobné úvahy měly za následek, že si Sismondi v době, kdy existence těchto nových, kapitalismem vytvářených svazků byla ještě v zárodku, vysloužil přízvisko romantika, zasluhují si naši narodnici toto ohodnocení ještě více, protože v současné době mohou ohromný význam takových svazků popírat jen lidé zcela slepí.

Pokud jde o existenční nejistotu, labilitu atd. — je to stále stejná písnička, o níž jsme mluvili už při posuzování otázky zahraničního trhu. Podobné útoky jsou příznačné pro romantika, který bázlivě odsuzuje především to, co si na kapitalismu nejvíce cení vědecká teorie: jemu vlastni úsilí o rozvoj, nezadržitelné úsilí o postup vpřed, nemožnost zastavit se nebo reprodukovat hospodářské procesy v dřívějším, neměnném rozsahu. Jenom utopista, který spřádá fantastické plány o rozšíření středověkých svazků (jako je občina) na celou společnost, může ignorovat fakt, že právě „labilita“ kapitalismu je faktor obrovského pokroku, který urychluje společenský vývoj a vtahuje stále větší množství obyvatelstva do víru společenského života, nutí je zamýšlet se nad jeho soustavou a „vytvářet své štěstí“.

Fráze pana N. -ona o „labilitě“ kapitalislického hospodářství, o neproporcionálním rozvoji směny, o porušeni rovnováhy mezi průmyslem a zemědělstvím, mezi výrobou a spotřebou, o nenormálnosti krizí atp., svědčí zcela nesporně o tom, že stojí ještě plně na stanovisku romantismu. Proto se kritika evropského romantismu vztahuje doslovně i na jeho teorii. Zde je důkaz:

„Dejme slovo starému Boisguillebertovi:

‚Cena všech druhů zboží,‘ praví, ‚musí být vždy proporcionální, neboť jedině tento vzájený soulad umožňuje, aby se mohly znovu a znovu reprodukovat... Protože tedy bohatství není nic jiného než tato stálá výměna mezi člověkem a člověkem, podnikem a podnikem, bylo by velkou chybou, kdybychom hledali příčiny bídy jinde než v narušení takovéto transakce způsobené porušením úměrnosti cen.‘

Poslechněme si též moderního[h] ekonoma:

‚Velký zákon, který se musí aplikovat na výrobu, je zákon proporcionality (the law of proportion), který jediný může zachovat stálost hodnoty... Ekvivalent musí být zaručen... Všechny národy se snažily v různých dobách tento zákon proporcionality do určité míry uskutečnit různými obchodními předpisy a omezeními; a egoismus vlastní lidské povaze dokázal celý tento zavedený pořádek rozmetat. Proporcionální výroba (proportionale production) je uskutečněním pravé sociálně ekonomické vědy‘ (W. Atkinson, Principles of Political Economy [Základy politické ekonomie], London 1840, p. 170, l95).

Fuit Troja![i] Tato správná proporce mezi nabídkou a poptávkou, po níž se nyní začíná znovu tolik toužit, přestala už dávno existovat. Přežila se. Byla možná jen v dobách, kdy výrobní prostředky byly omezeny, kdy směna probíhala ve velmi úzkých mezích. Se vznikem velkoprůmyslu musela (musste) tato správná proporce vzít zasvé a výroba musela s nevyhnutelností zákonů přírody procházet nepřetržitým střídáním prosperity a deprese, krize, stagnace, nové prosperity a tak stále dokola.

Ti, kdo by se chtěli jako Sismondi vrátit ke správné proporcionalitě výroby a přitom zachovat současné základy společnosti, jsou reakční, protože musí, chtějí-li být důslední, usilovat o návrat i všech ostatních podmínek výroby minulých dob.

Co udržovalo výrobu ve správných nebo téměř správných proporcích? Poptávka, která ovládala nabídku, jí předcházela. Výroba sledovala krok za krokem spotřebu. Velký průmysl, který je už charakterem používaných strojů nucen stále zvětšovat výrobu, nemůže čekat na poptávku. Výroba předchází spotřebu, nabídka si vynucuje poptávku.

V soudobé společnosti, v průmyslu založeném na individuální směně je anarchie výroby zdroj velké bídy — zároveň zdrojem veškerého pokroku.

Tedy buď — anebo:

Buď si přejete správnou proporcionalitu minulých staletí s výrobními prostředky naší doby, a pak jste zároveň reakcionáři i utopisté.

Nebo chcete pokrok bez anarchie, a pak se vzdejte individuální směny, abyste zachovali výrobní síly“ (Das Elend der Philosophie, S. 46—48).[73]

Poslední slova se týkají Proudhona, s kterým autor polemizuje a distancuje se tak od názorů Sismondiho i Proudhona. Pan N. -on by samozřejmě nedospěl při všech svých názorech ani k jednomu, ani k druhému.[j] Ale pronikněte do obsahu tohoto úryvku. V čem spočívá základní teze citovaného autora, jeho základní myšlenka, která je příčinou nesmiřitelného rozporu s jeho předchůdci? Nesporně v tom, že zkoumá otázku lability kapitalismu (kterou konstatují všichni tito tři autoři) z historického hlediska a považuje tuto labilitu za pokrokového činitele. Jinými slovy: za prvé uznává kapitalistický vývoj probíhající cestou disproporcí, krizí atp. za vývoj nezbytný a říká, že už sám charakter výrobních prostředků (stroje) je příčinou neustálé snahy rozšiřovat výrobu a udržovat předstih nabídky před poptávkou. Za druhé uznává v tomto daném vývoji pokrokové prvky spočívající v rozvoji výrobních sil, v zespolečenštění práce v rámci celé společnosti, ve zvýšeném pohybu obyvatelstva a jeho uvědomění apod. Kromě těchto dvou bodů se ničím neliší od Sismondiho a Proudhona. Shodují se s ním v tom, že poukazují na „labilitu“ a z ní vznikající rozpory a upřímně se snaží tyto rozpory odstranit. Protože nechápou, že tato „labilita“ je nezbytným rysem každého stadia kapitalismu a zbožního hospodářství vůbec, dostávají se k utopii. Protože si neuvědomují pokrokové prvky vlastní této labilitě, jsou jejich teorie reakční.[k]

Páni narodnici by teď měli zodpovědět otázku, zda pan N. -on schvaluje názory vědecké teorie ve dvou uvedených bodech? Uznává, že labilita je vlastností daného řádu a daného vývoje? Uznává prvky pokroku v této labilitě? Každý ví, že ne, že pan N. -on naopak považuje tuto „labilitu“ kapitalismu za pouhou abnormalitu, odchylku atd. a hodnotí ji jako úpadek, jako krok zpět (viz výše: „podkopává stabilitu“), protože idealizuje tutéž hospodářskou stagnaci (vzpomeňte si na „odvěké pilíře“, „zásady posvěcené věky“ apod.), jejíž rozbití je právě historickou zásluhou „labilního“ kapitalismu. Proto jsme ho také plným právem počítali k romantikům a tento charakter jeho vlastních soudů nemohou žádné jeho „citáty“ a „odkazy“ změnit.

U této „lability“ se zastavíme ještě později (v souvislosti s nepřátelským postojem romantismu i narodnictví ke klesání počtu zemědělského obyvatelstva ve prospěch průmyslového), teď ocitujeme jedno místo z Kritiky některých tezí politické ekonomie, rozebírající sentimentální útoky proti peněžnímu hospodářství.

„Tyto určité sociální charaktery (totiž úloha prodávajícího a kupujícího) tedy naprosto nevyplývají z lidské individuality vůbec, nýbrž ze směnných vztahů mezi lidmi, kteří své výrobky vyrábějí v určité formě zboží. Vztahy, které jsou vyjádřeny ve vztahu mezi kupujícím a prodávajícím, jsou tak málo čistě individuální, že oba, kupující i prodávající, vstupují do tohoto vztahu jen potud, pokud je negována jejich individuální práce, totiž pokud sestává penězi jakožto práce žádného individua. Jako je proto pošetilé chápat tyto ekonomicky buržoazní charaktery kupce a prodavače jako věčné společenské formy lidské individuality, právě tak je nesmyslné oplakávat je jako zrušení individuality.

Jak hluboce zraňuje krásné duše dokonce i zcela povrchní forma antagonismu, který se projevuje v koupi a prodeji, ukazuje tento výňatek z knihy Isaaca Péreira Leçons sur l‘industrie et les finances, Paris l832. To, že týž Isaac jako zakladatel a diktátor Crédit mobilier[l] je pověstným pařížským burzovním vlkem, zároveň ukazuje, jak se to vlastně má s tou sentimentální kritikou ekonomie. Pan Péreire, tehdy apoštol Saint-Simonův, praví: ‚Protože jsou individua izolována, navzájem od sebe odloučena, ať ve svých pracích či pro spotřebu, proto mezi nimi existuje směna výrobků jejich příslušných výrobních odvětví. Z nutnosti směny pramení nutnost určovat relativní hodnotu předmětů. Ideje hodnoty a směny jsou tedy těsně spolu spjaty a obě vyjadřují ve své skutečné formě individualismus a antagonismus... Hodnotu výrobků lze stanovit jen proto, že existuje prodej a koupě, jinými slovy antagonismus mezi různými členy společnosti. Cenou a hodnotou je možno se zabývat jen tam, kde existoval prodej a koupě, to jest, kde každé individuum bylo nuceno bojovat za to, aby si opatřilo předměty nezbytné k udržení vlastní existence‘“ (cit. dílo, s. 68)[74].

Ptáte se, v čem spočívá Péreirova sentimentalita? Mluví jen o individualismu, antagonismu a boji, které jsou vlastní kapitalismu, říká totéž, o čem v různých obměnách hovoří naši narodnici. A přitom se zdá, že mají pravdu, neboť „individualismus, antagonismus a boj“ skutečně tvoří nezbytnou součást směny, zbožního hospodářství. Sentimentalita se u tohoto saint-simonovce projevuje v tom, že při svém horlivém odsuzování rozporů kapitalismu přehlédl za těmito rozpory fakt, že směna také vyjadřuje zvláštní formu společenského hospodářství, že tudíž nejen rozděluje (to je správné jen pokud jde o středověké svazky, které kapitalismus odstraňuje), ale i sjednocuje lidi tím, že je nutí vstupovat do vzájemného styku prostřednictvím trhu.[m] Právě pro toto povrchní chápání otázky vyvolané snahou po „zničení“ kapitalismu (z utopického hlediska) nazval citovaný autor Péreirovu kritiku sentimentální.

Ale co je nám do Péreira, dávno zapomenutého apoštola dávno zapomenutého saint-simonismu? Nebylo by lépe vzít „moderního“ „apoštola“ narodnictví?

„Výroba... ztratila lidový charakter a má individuální, kapitalistický ráz“ (pan N. -on, Studie, s. 321—322).

Vidíte, jak uvažuje tento romantik: „Lidová výroba se stala individuální“. Protože však autor chce, aby se pod „lidovou výrobou“ rozuměla občina[75], poukazuje na úpadek společenského charakteru výroby a na zúžení společenské formy výroby.

Je to tak? „Občina“ organizovala (pokud organizovala; vždyť jsme ochotni autorovi v mnohém ustoupit) výrobu jen v jedné jednotlivé občině, izolované od všech ostatních občin. Společenský charakter výroby zahrnoval jen členy jedné občiny.[n] Kapitalismus však vytváří společenský charakter výroby v celém státě. „Individualismus“ spočívá v rozkládání společenských svazků, ale ty rozkládá trh tím, že na jejich místo staví svazky mezi nesčíslným množstvím jednotlivců, které nespojuje nejen občina, ale ani stav, ani zaměstnání, ani úzký rámec domácké výroby atd. Protože svazek vytvářený kapitalismem se projevuje ve formě rozporů a antagonismů, nechce náš romantik tento svazek brát v úvahu (třebaže ani občina jako organizace výroby nikdy neexistovala bez jiných forem rozporů a antagonismů, vlastních starým způsobům výroby). Utopické hledisko mění i jeho kritiku kapitalismu v kritiku sentimentální.

II
Maloburžoazní charakter romantizmu

V idealizaci malovýroby se projevuje další typický rys romantické i narodnické kritiky: její maloburžoazní charakter. Viděli jsme, jak francouzský i ruský romantik shodně přeměňují malovýrobu v „sociální organizaci“, ve „formu výroby“ a staví ji proti kapitalismu. Viděli jsme také, že tento postup neznamená nic než krajně povrchní chápání věci, že je to umělé a nesprávné izolování jedné formy zbožního hospodářství (průmyslový velkokapitál) a její odsouzení a na druhé straně utopické idealizování jiné formy téhož zbožního hospodářství (malovýroba). V tom je tedy kámen úrazu jak evropských romantiků počátku 19. století, tak i ruských romantiků konce 19. století, že si vymýšlejí jakési abstraktní drobné hospodářství, stojící mimo společenské výrobní vztahy, a přehlížejí jenom tu okolnost, že toto drobné hospodářství ve skutečnosti existuje v podmínkách zbožní výroby — jednak jako drobné hospodářství evropského kontinentu z 20. let 19. století, jednak jako ruské rolnické hospodářství 90. let. Ve skutečnosti je malovýrobce, tak oslavovaný romantiky a narodniky, maloburžoa, který žije ve stejných rozporných vztazích jako každý jiný člen kapitalistické společnosti a obhajuje svou existenci právě tak bojem, v jehož průběhu se na jedné straně neustále vyčleňuje malé procento velkoburžoazie a na druhé straně se většina dostává do řad proletariátu. Každý tedy vidí, že neexistují takoví malovýrobci, kteří by nestáli mezi těmito dvěma proti sobě stojícími třídami. Toto postavení mezi dvěma třídami nezbytně podmiňuje specifický charakter maloburžoazie, její obojakost, dvojí tvář, její tíhnutí k menšině, která šťastně vychází z boje, a její nepřátelský postoj k „smolařům“, tj. k většině, čím více se rozvíjí zbožní hospodářství, tím výrazněji a ostřeji vystupují tyto vlastnosti a je zřejmější, že idealizování malovýroby vyjadřuje jen reakční, maloburžoazní hledisko.

Nesmí nás mýlit význam termínů, které autor Kritiky některých tezí politické ekonomie aplikoval právě na Sismondiho. Tyto termíny vůbec neříkají, že Sismondi hají zaostalou maloburžoazii. Sismondi ji nikde nehájí: chce stát na stanovisku pracujících tříd vůbec, projevuje své sympatie všem představitelům těchto tříd, raduje se např. z továrního zákonodárství, útočí na kapitalismus a poukazuje na jeho rozpory. Jeho postoj se zkrátka nijak neliší od postoje dnešních narodniků.

Ptáte se, za co získal přívlastek maloburžoazní? Právě za to, že nechápe souvislosti mezi malovýrobou (kterou idealizuje) a velkokapitálem (na nějž útočí). Právě za to, že nevidí, jak jeho oblíbený malovýrobce, rolník, se ve skutečnosti stává maloburžoou. Musíme mít vždy na zřeteli následující vysvětlení, proč teorie různých publicistů odpovídají zájmům a hlediskům různých tříd:

„Nesmíme si však myslet, že maloburžoazie chce prosadit zásadně nějaké egoistické třídní zájmy. Naopak, maloburžoazie věří, že zvláštní podmínky jejího osvobození jsou obecnými podmínkami, za nichž jedině může být zachráněna moderní společnost a odstraněn třídní boj. Právě tak si nesmíme myslet, že všichni představitelé demokracie jsou kramáři nebo že pro ně horují. Svým vzděláním a svým individuálním postavením mohou být od nich na hony vzdáleni. Co z nich dělá představitele maloměšťáka je to, že jejich myšlení nemůže překročit hranice, které maloměšťák nemůže překročit v životě, že jsou proto teoreticky hnáni k týmž úkolům a řešením, k nimž maloměšťáka prakticky ženou materiální zájmy a společenské postavení. Takový je vůbec poměr mezi politickými a literárními představiteli určité třídy a třídou, kterou představují“ (K. Marx, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, Bazarovův a Stěpanovův ruský překlad, s. 179 — 180).[76]

Proto působí velmi komicky narodnici, kteří se domnívají, že to musí dotyčný považovat za nadávku, za způsob polemiky, řekne-li někdo o něm, že je maloburžoa. Tímto postojem ukazují, že nechápou obecné názory svých protivníků a — což je hlavní — že nechápou samy základy kritiky kapitalismu, s níž všichni „souhlasí“, a to, čím se liší od sentimentální a maloburžoazní kritiky. Již jen fakt, že se usilovně snaží nemluvit o těchto posledních způsobech kritiky, které se objevují v západní Evropě, a o jejich vztahu k vědecké kritice, názorně ukazuje, proč narodnici nechtějí tento rozdíl pochopit.[o]

Objasněme si to na příkladu. V bibliografickém oddílu časopisu Russkaja mysl[77] z roku 1896, č. 5 (s. 229n.) se mluví o tom, že mezi inteligencí „se v poslední době vytvořila a překvapivě rychle roste skupina“, která vystupuje zásadně a nekompromisně proti narodnictví. Pan recenzent stručně poukazuje na příčiny a charakter tohoto nepřátelství, a musíme s uznáním konstatovat, že při tom zcela přesně vykládá podstatu hlediska nepřátelského narodnictví.[p] Pan recenzent s tímto hlediskem nesouhlasí. Nechápe, že jsme povinni ve jménu třídních zájmů atd. odmítat „ideály lidu“ („prostě lidu, a ne narodniků“; ibid., s. 229), které prý spočívají v blahobytu, svobodě a uvědomění rolnictva, tj. většiny obyvatelstva.

„Setkáme se ovšem s námitkou,“ říká pan recenzent, „tak jako se s ní setkali i jiní, že ideály rolnického autora (šlo o přání jednoho rolníka) jsou maloburžoazní a že tedy naše literatura až do této doby reprezentovala a ochraňovala zajmy maloburžoazie Ale to je prece pouhy strašák, a tím je možno strašit jen ty, kteří mají světový názor a duševní obzor zamoskvorečské hokynářky...“

Toje trochu silné! Ale poslouchejme dále:

„... Základním kritériem jak podmínek lidského soužití, tak i cílevědomých sociálních opatření nejsou přece ekonomické kategorie, navíc ještě převzaté z podmínek naší zemi cizích, které se vytvořily za jiných okolností, ale štěstí a blahobyt většiny obyvatelstva, jak materiální, tak i duchovní. A jestliže určitý způsob života a určitá opatření určená k udržení a rozvinutí takového způsobu k tomuto štěstí vedou, pak je nazývejte maloburžoazními nebo jakkoli jinak — na věci se tím nic nemění: tento způsob života a tato opatření budou přesto podstatně pokroková a právě proto budou představovat i nejvyšší ideál, dostupný společnosti za daných podmínek a v daném stavu“ (ib., s. 229—230, podtrženo autorem).

Cožpak pan recenzent nezpozoroval, že v zápalu polemiky přeskočil otázku?

Když bylo narodnictví obviněno z maloburžoaznosti, nazval to dosti neomaleně „obyčejným strašákem“, ale svůj soud ničím jiným nedoložil kromě tohoto neuvěřitelně překvapujícího tvrzení: „Kritérium... není v ekonomických kategoriích, nýbrž ve štěstí většiny.“ Vždyť je to úplně totéž, jako kdybych řekl: kritérium počasí se nezakládá na meteorologických pozorováních, ale na pocitech většiny! Co to pak ale jsou tyto „ekonomické kategorie“, ne-li vědecká formulace hospodářských podmínek a života obyvatelstva, navíc ještě ne „veškerého obyvatelstva“, ale jeho určitých skupin, které zaujímají určité místo v dané společenské hospodářské soustavě? Pan recenzent staví proti „ekonomickým kategoriím“ naprosto abstraktní definici o „štěstí většiny“ a anuluje tak veškerý vývoj společenské vědy od konce minulého století a vrací se k naivní racionalistické spekulaci, která ignoruje určité společenské vztahy a jejich vývoj. Jedním tahem pera škrtá všechno, čeho dosáhla za staletí hledání lidská mysl, snažící se pochopit společenské jevy! A když se tak pan recenzent zbavil veškerého vědeckého balastu, považuje otázku za vyřešenou. Na závěr říká doslova: „Jestliže určitý způsob života... vede k tomuto štěstí, pak se na věci nic nemění, ať jej pojmenujete jakkoli.“ A jsme u toho! Vždyť otázka spočívala právě v tom, jaký je to způsob života. Vždyť autor sám právě ukázal, že proti lidem, kteří vidí v rolnickém hospodářství zvláštní systém uspořádání života rolnictva („lidovou výrobu“ — nebo jak chcete), vystoupili jiní s tvrzením, že to není vůbec žádný zvláštní systém uspořádání, ale nejobyčejnější maloburžoazní způsob života, totožný se soustavou každé jiné malovýroby v kapitalistické zemi se zbožním hospodářstvím. Vždyť jestliže z prvního názoru samo sebou vyplývá, že „tento systém“ („lidová výroba“) vede ke štěstí, pak z druhého názoru také samo sebou plyne, že „tento systém“ (maloburžoazní systém) vede jedině ke kapitalismu a má za následek vytlačování „většiny obyvatelstva“ do řad proletariátu a přeměnu menšiny ve vesnickou (nebo průmyslovou) buržoazii. Nevyplývá z toho, že pan recenzent přestřelil a v hluku výstřelu považuje za dokázané právě to, co popírá druhý názor, prohlášený bez milosti za „obyčejného strašáka“?

Kdyby chtěl opravdu rozebrat druhé hledisko, musel by nepochybně dokázat jedno nebo druhé: buď to, že „maloburžoazie“ není vědeckou kategorií a že si lze představit kapitalismus a zbožní hospodářství bez maloburžoazie (jak si to představují i páni narodnici, kteří se beze zbytku zcela ztotožňují se stanoviskem Sismondiho); nebo že se tato kategorie pro Rusko nehodí, tj. že u nás není ani kapitalismus, ani u nás nepřevládá zbožní hospodářství, malovýrobci se nemění ve výrobce zboží a nevzniká mezi nimi popisovaný proces vytlačování většiny a posilování „samostatnosti“ menšiny. Teď však, když jsme poznali, že v našem poukazování na maloburžoaznost narodnictví vidí pouhé přání „urážet“ pány narodniky, a když vzápětí čteme výše uvedenou frázi o „strašáku“, vzpomínáme si mimoděk na známé úsloví: „Co vás nemá, Kite Kityči! Kdo vás uráží? — Vy sám každého urážíte!“[79]

III
Růst průmyslového obyvatelstva na úkor zemědělského

Vraťme se k Sismondimu. Kromě toho, že Sismondi idealizuje maloburžoazii a jako romantik nechápe, že daná společenská hospodářská soustava mění „rolnictvo“ v maloburžoazii, má neobyčejně charakteristický názor na zmenšování počtu zemědělského obyvatelstva ve prospěch průmyslového. Víme, že tento jev — jeden z nejnázornějších projevů, kapitalistického vývoje země — můžeme pozorovat ve všech civilizovaných zemích a také v Rusku.[q]

Sismondi jako vynikající ekonom své doby musel samozřejmě tento fakt vidět. Otevřeně o něm mluví, ale vůbec nechápe jeho nutnou souvislost s vývojem kapitalismu (dokonce obecněji: s dělbou společenské práce a jí podmíněným růstem zbožního hospodářství). Prostě tento jev odsuzuje jako nějaký nedostatek „systému“.

O obrovském pokroku anglického zemědělství se Sismondi vyjadřuje takto:

„Jsme nadšeni jejich velmi pečlivě obdělanými poli, ale musíme se podívat i na obyvatelstvo, které je obdělává; je ho o polovinu méně, než by ho bylo na stejném území ve Francii. V očích některých ekonomů je to výhoda; podle mne je to nevýhoda“ (I, 239).

Je jasné, proč buržoazní ideologové považovali tento jev za výhodný (hned uvidíme, že stejný názor má i vědecká kritika kapitalismu): na jeho základě formulovali růst buržoazního bohatství, obchodu a průmyslu. Sismondi ukvapeně tento jev odsuzuje, aniž přemýšlí o jeho příčinách.

Prohlašuje: „Ve Francii a v Itálii, kde podle údajů náleží čtyři pětiny obyvatelstva k zemědělské třídě, budou se čtyři pětiny národa živit národním obilím, ať je cena zahraničního obilí jakákoli“ (I, 264). Fuit Troja! Co bylo, bylo. Teď už neexistují takové země (i kdyby byly sebevíc zemědělské), aby nebyly úplně závislé na cenách obilí, tj. na světové kapitalistické produkci obilí.

„Jestliže národ nemůže zvýšit počet obyvatel zaměstnaných v obchodě jinak než tím, že od každého žádá větší množství práce za stejný plat, musí se obávat růstu svého průmyslového obyvatelstva“ (I, 322). Jsou to samozřejmě jen dobře myšlené rady bez jakéhokoli smyslu a významu, neboť pojem „národa“ je zde vykonstruován na umělém abstrahování rozporů mezi třídami, které tento „národ“ vytvářejí. Sismondi prostě jako vždy zamlouvá tyto rozpory zbožnými přáními..., aby rozpory přestaly existovat.

„V Anglii se zemědělstvím zabývá jen 770 199 rodin, v obchodu a průmyslu pracuje 959 632, k ostatním vrstvám společnosti patří 413 316 rodin. Je to opravdu strašné (effrayante), že tak velká část obyvatelstva (celkem 2 143 147 rodin neboli 10 150 615 osob) žije z obchodního bohatství. Naštěstí nebude ve Francii ještě dlouho tak obrovský počet pracujících závislý na příznivém vývoji vzdáleného trhu“ (II, 434). Zde Sismondi jakoby dokonce zapomínal, že toto „štěstí“ závisí jen na zaostalosti kapitalistického vývoje ve Francii.

Když Sismondi navrhuje tyto změny současné soustavy, které jsou z jeho hlediska „žádoucí“ (budeme o nich ještě mluvit), poukazuje současně na to, že „výsledkem (reforem v romantickém duchu) by bylo bezpochyby to, že nejedna země žijící jen z průmyslu by byla nucena postupně zavírat mnoho dílen a že počet městského obyvatelstva, který nadmíru vzrostl, by rychle klesl, zatímco počet vesnického obyvatelstva by začal růst“ (II, 367).

Tento příklad zvlášť názorně odhaluje nemohoucnost sentimentální kritiky kapitalismu a bezmocné rozhořčení maloburžoy! Sismondi si jenom stěžuje,[r] že je to tak a ne jinak. Pro samý zármutek nad zhrouceným rájem patriarchální tuposti a zakřiknutosti vesnického obyvatelstva už náš ekonom ani nerozbírá příčiny jevu. Přehlédl proto, že růst počtu průmyslového obyvatelstva nezbytně a nerozlučně souvisí se zbožním hospodářstvím a s kapitalismem. Zbožní hospodářství se rozvíjí úměrně spo1ečenské dělbě práce. Tato dělba práce tkví právě v tom, že jedno průmyslové odvětví za druhým, jeden způsob zpracování surovin za druhým se odděluje od zemědělství, osamostatňuje se a vytváří tak průmyslové obyvatelstvo. Uvažujeme-li tedy o zbožním hospodářství a kapitalismu a nevšímáme-li si zákona relativního vzrůstu průmyslového obyvatelstva, znamená to, že nemáme žádnou představu o základních vlastnostech daného společenskcekonomického zřízení.

„Je v povaze kapitalistického způsobu výroby, že ustavičně zmenšuje počet zemědělského obyvatelstva v poměru k nezemědělskému, protože v průmyslu (v užším smyslu) je růst konstantního kapitálu proti variabilnímu spojen s absolutním růstem variabilního kapitálu, i když ho relativně ubývá;[s] kdežto v zemědělství se variabilní kapitál potřebný k exploataci určitého pozemku zmenšuje absolutně; variabilní kapitál tu tedy může vzrůstat jen tehdy, obdělává-li se nová půda,[t] ale to zase předpokládá ještě větší vzrůst nezemědělského obyvatelstva“ (III, 2, 177)[81].

Hledisko nové teorie je i v tomto bodě diametrálně odlišné od romantismu a jeho sentimentálních stesků. Chápeme-li nutnost jevu, máme k němu pochopitelně zcela jiný poměr, jsme schopni ocenit všechny jeho stránky. Jev, který nás zajímá, je také jedním z nejhlubších a nejobecnějších rozporů kapitalistického řádu. Oddělení města od vesnice, protiklad mezi nimi a vykořisťování vesnice městem neustále doprovázejí rozvíjející se kapitalismus a stávají se nutně důsledkem převahy „obchodního bohatství“ (abychom užili termínu Sismondiho) nad „bohatstvím pozemkovým“ (zemědělským). Proto je převaha města nad vesnicí (jak v ekonomickém, politickém a intelektuálním, tak i ve všech ostatních směrech) obecným a nevyhnutelným jevem ve všech zemích se zbožní výrobou a s kapitalismem včetně Ruska: oplakávat tento jev mohou jen sentimentální romantikové. Vědecká teorie naopak odhaluje pokrokovou stránku, kterou do tohoto protikladu vnáší průmyslový velkokapitál. „Se stále rostoucí převahou městského obyvatelstva, které kapitalistická výroba hromadí ve velkých centrech, soustřeďuje i historickou sílu pohybu společnosti kupředu“[82] (die geschichtliche Bewegungskraft der Gesellschaft)[u]. Jestliže je převaha města nezbytná, pak jenom přesun obyvatelstva do měst může paralyzovat (a z historie vidíme, že skutečně paralyzuje) jednostranný charakter této převahy. Jestliže se město nevyhnutelně dostává do privilegovaného postavení a nechává vesnici porobenou, nevyvinutou, bezmocnou a zakřiknutou, pak jenom příliv vesnického obyvatelstva do měst, jenom toto míšení a splývání zemědělského a nezemědělského obyvatelstva může zbavit vesnické obyvatelstvo jeho bezmocnosti. Proto na reakční nářky a stesky romantiků odpovídá nová teorie tím, že právě toto sblížení životních podmínek zemědělského a nezemědělského obyvatelstva vytváří podmínky pro odstranění protikladu mezi městem a vesnicí.

Jistě vás zajímá, jaké stanovisko zaujímají k této otázce naši narodničtí ekonomové? Samozřejmě sentimentálně romantické. Nejenže nechápou nutnost růstu průmyslového obyvatelstva v dané společenské hospodářské soustavě, ale dokonce se snaží nevidět samotný jev a podobají se jakémusi ptákovi, který strká hlavu do písku. A jak se dalo očekávat, poukazování pana Struveho, že úvahy pana N. -ona o absolutním zmenšování variabilního kapitálu za kapitalismu jsou hrubou chybou (Kritické poznámky, s. 255), že je nesmyslné srovnávat Rusko se Západem, pokud jde o nižší procento průmyslového obyvatelstva, a nevšímat si růstu tohoto procenta vlivem vývoje kapitalismu[v] (Sozialpolitisches Centralblatt[85], r. 1893, č. 11231]), zůstaly bez odpovědi. Narodničtí ekonomové sice něco blábolí o zvláštnostech Ruska, ale přitom nejsou ani schopni uvědomit si skutečné zvláštnosti při vytváření průmyslového obyvatelstva v Rusku[w], na které jsme již v krátkosti upozornili. Takový je teoretický postoj narodniků k problému. Když však uvažují o postavení rolníků v poreformní vesnici bez teoretických pochybností, fakticky přiznávají, že se rolníci — vyhnaní ze zemědělství — stěhují do měst a do továrních center, ale jenom si na tento jev stěžují, navlas stejně, jako si na něj stěžuje Sismondi.[x] Vůbec nezpozorovali tento hluboký proces přetváření životních podmínek mas obyvatelstva, který probíhal v Rusku po reformě, proces, který poprvé narušil jednotvárný život rolníků a jejich připoutanost k půdě, dal jim větší volnost a sblížil zemědělské dělníky s nezemědělskými, vesnické s městskými,[y] unikl jim jak jeho ekonomický, tak (ještě důležitější) morální i výchovný význam a zůstal jen důvod k sentimentálně romantickému vzdychání.

IV
Praktická přání romantismu

Pokusme se shrnout celkový názor Sismondiho na kapitalismus (úkol, který si, jak víme, vytyčil i Efrusi) a prozkoumat praktický program romantismu.

Sismondiho zásluha spočívala v tom, že jako jeden z prvních upozornil na rozpory kapitalismu. Upozornil na ně, ale už se nejen nepokusil je analyzovat a vysvětlit jejich původ, vývoj i tendenci, ale dokonce je považoval za nepřirozené či nesprávné odchylky od normy. Proti těmto „odchylkám“ se naivně bouřil pronášením sentencí, argumentů a rad, jak tyto rozpory odstranit atp., jakoby nevyjadřovaly reálné zájmy reálných skupin obyvatelstva, které zaujímají určité místo v celkovém uspořádání tehdejšího společenského hospodářství. To je nejvýraznější rys romantismu: považovat rozpor v zájmech (který spočívá v samotném společenskoekonomickém zřízení) za rozpor či chybu doktríny, systému nebo opatření atp. Úzký obzor Kleinbürgera, který sám stojí mimo tyto vyvinuté rozpory a zaujímá středové, přechodné postavení mezi dvěma antipóly, ztotožňuje se zde s naivním idealismem — málem bychom řekli byrokratismem — který vysvětluje společenský řád prostřednictvím názorů lidí (zvláště lidí, kteří mají moc), a ne naopak. Uvedeme příklady všech podobných Sismondiho úvah.

„Cožpak Anglie, která pro věci zapomíná na lidi, neobětovala prostředkům cíl?

Příklad Anglie je tím překvapivější, že je to národ svobodný, vzdělaný, s dobrou vládou a že všechny jeho potíže vznikají jedině proto, že se dal nesprávným ekonomickým směrem“ (I, p. IX). Podle Sismondiho je Anglie vůbec odstrašujícím příkladem pro kontinent — stejně jako podle našich romantiků, kteří si myslí, že přinášejí něco nového, a ne staré krámy.

„Obracím pozornost svých čtenářů na Anglii, abych ukázal... historii naší vlastní budoucnosti, jestliže budeme pokračovat podle zásad, kterými se dosud řídila“ (I, p.XVI).

„...Kontinentální státy považují za nutné následovat Anglii v její manufakturní kariéře“ (II, 330). „Není překvapivější a úděsnější pohled než ten, který nabízí Anglie“ (II. 332)[z]. „Nesmíme zapomínat, že bohatství je jen to, co představuje (nʼest que la représentation) zpříjemnění života a pohodlí“ (místo buržoazního bohatství se zde už mluví o bohatství vůbec!), „a vytvářet umělé bohatství a odsoudit zároveň národ k tomu, co ve skutečnosti představuje bídu a strádání, znamená považovat název věci za její podstatu“ (prendre le mot pour la chose) (I, 379).

„...Pokud se národy řídily jen pokyny (příkazy, indications) přírody a využívaly jejích výhod vytvářených klimatem, půdou, polohou a nerostným bohatstvím, nedostávaly se do nepřirozeného postavení (une position forcée), nehledaly zdánlivé bohatství (une opulence apparente), které pro masy lidu znamená skutečnou bídu“ (I, 411). Buržoazní bohatství je jenom zdánlivé!! „Pro národ je nebezpečné zavírat dveře před zahraničním obchodem: nutí jej to jaksi (en quelque sorte) k nesprávně zaměřené činnosti, která povede k jeho záhubě“ (I, 448).[aa]

„...Mzda obsahuje nezbytnou část, která musí udržovat při životě, síle a zdraví ty, kdo ji dostávají... Běda vládě, která se této části dotkne obětuje vše — (il sacrife tout ensemble) — i lidi, i naději na budoucí bohatství... Toto rozlišení nám umožňuje pochopit, jak falešná je politika vlád, které proto, aby zvětšily čisté příjmy továrníků, obchodníků a soukromých vlastníků, snížily pracujícím třídám mzdy natolik, že s nimi tak tak vyjdou“ (II, 169)[bb].

„Konečně přišel čas zeptat se: kam jdeme?“ (où lʼon veut aller) (II, 328).

„Jejich rozdělení (totiž třídy vlastníků a třídy pracujících), protikladnost jejich zájmů je následkem současné umělé organizace, kterou jsme dali lidské společnosti... Přirozený řád společenského pokroku se vůbec nesnažil oddělit lidi od věcí nebo bohatství od práce; na vesnici mohl soukromý vlastník zůstat zemědělcem; ve městě by mohl kapitalista zůstat řemeslníkem (artisan); oddělení pracující třídy od třídy nepracující vůbec nebylo nezbytně nutné ani pro existenci společnosti, ani pro výrobu; zavedli jsme je pro největší všeobecný blahobyt; na nás záleží (il nous appartient) jeho regulování, aby se jím tohoto blahobytu skutečně dosáhlo“ (II, 348).

„Když se výrobci dostali navzájem do opozice (tj. zaměstnavatelé proti dělníkům), byli přinuceni jít cestou, která se diametrálně liší od zájmů společnosti... V tomto neustálém boji za snižování mezd všichni zapomínají na zájem sociální, který však uplatňuje každý“ (II, 359—360). A předtím ještě zmínka o možnostech, jež nám odkázala historie: „Na začátku společenského života každý člověk vlastní kapitál, pomocí něhož pracuje, a téměř všichni řemeslníci žijí z důchodu, který se skládá jak ze zisku, tak ze mzdy“ (II, 359).[cc]

Zdá se, že to stačí... Můžeme si být jisti, že čtenář, který nezná ani Sismondiho, ani pana N. -ona, bude stěží schopen říci, který z těchto dvou romantiků, ten pod čarou nebo ten nad čarou, je primitivnější a naivnější.

Zcela tomu odpovídají i praktická Sismondiho přání, kterým věnoval tak mnoho místa ve svých Nouveaux principes.

Lišíme se od A. Smitha, praví Sismondi v první knize svého díla, v tom, že „téměř vždy požadujeme ten zákrok vlády, který A. Smith odmítal“ (I, 52). „Stát nenapravuje rozdělování“ (I, 80)... „Zákonodárce by mohl chudákovi poskytnout některé záruky proti všeobecné konkurenci“ (I, 81). „Výroba musí být uvedena do souladu se společenským důchodem a ti, kdo volají po neomezené výrobě a nesnaží se, aby tento důchod poznali, ženou národ do záhuby, ačkoli se domnívají, že mu otvírají cestu k bohatství“ (le chemin des richesses) (I, 82). „Když je pokrok bohatství postupný (gradué), když je v souladu sám se sebou, když ani jedna z jeho částí se nerozvíjí neúměrně rychle, pak šíří všeobecný blahobyt... Možná že je povinností vlád tento pohyb zpomalovat (ralentir!!)‚ aby ho mohly regulovat“ (I, 409—410).

O nesmírném historickém významu rozvoje výrobních sil společnosti probíhajícího právě touto cestou rozporů a nerovnoměrností nemá Sismondi ani ponětí!

„Jestliže vláda reguluje a krotí snahu po zbohatnutí, může být nekonečně prospěšná“ (I, 413). „Některá omezení obchodu, nyní všeobecně odsuzovaná, mohou být oprávněná jako uzda, i když by měla být odsouzena za to, že podporují rozvoj průmyslu“ (I, 415).

Už tyto Sismondiho úvahy dokazují jeho úžasnou historickou netaktnost: nemá ani nejmenší ponětí o tom, že v osvobození se od středověkých zábran spočíval veškerý historický smysl období, jehož byl současníkem. Necítí, že jeho úvahy jsou vodou na mlýn tehdejším obráncům ancien régime[dd], kteří byli ještě velmi silní i ve Francii, nemluvě o jiných státech západoevropského kontinentu, kde vládli[ee].

Výchozím bodem praktických přání Sismondiho je tedy poručníkování, odklady a reglementace.

Takový názor naprosto přirozeně a nutně vyplývá z celého okruhu Sismondiho myšlenek. Žil v době, kdy se strojový velkoprůmysl dostal na evropský kontinent, kdy začalo to radikální a pronikavé přetváření všech společenských vztahů vlivem strojů (všimněte si, že právě vlivem strojového průmyslu, a ne „kapitalismu“ vůbec)[ff], přetváření, které ekonomická věda běžně nazývá industrial revolution (průmyslová revoluce). Tak ji charakterizuje jeden z prvních ekonomů, jež uměli ocenit celou hloubku převratu, který místo patriarchálních, zpola středověkých společností vytvořil novodobé evropské společnosti:

„...Historie anglického průmyslu za posledních šedesát let (psáno v roce 1844) nemá obdoby v letopisech lidstva. Před šedesáti, osmdesáti lety byla Anglie země jako všechny ostatní, s malými městy, s bezvýznamným a primitivním průmyslem a s málo početným, ale poměrně významným zemědělským obyvatelstvem; nyní je to země úplně jiná než všechny ostatní, s hlavním městem o dvouapůl miliónech obyvatel, s ohromnými továrními městy, s průmyslem, který zásobuje celý svět a vyrábí téměř všechno velmi složitými stroji, země hustě osídlená podnikavým inteligentním obyvatelstvem, z něhož dvě třetiny jsou zaměstnány v průmyslu a v obchodu a jež se skládá z docela jiných tříd, ba tvoří docela jiný národ s jinými mravy a jinými potřebami než kdysi. Průmyslová revoluce má pro Anglii týž význam jako politická revoluce pro Francii a filozofická revoluce pro Německo, a rozdíl mezi Anglií roku 1760 a Anglií roku 1844 je přinejmenším právě tak veliký jako rozdíl mezi Francií za ancien régime a Francií červencové revoluce.“[gg]

To byl naprostý „převrat“ ve starých, zakořeněných poměrech, jejichž ekonomickou základnou byla malovýroba. Sismondi nemohl samozřejmě se svými reakčními, maloburžoazními názory pochopit význam tohoto „převratu“. Především a nejvíce ze všeho si pochopitelně přál, hlásal, propagoval a požadoval „zastavení tohoto převratu‘[hh].

Ale jak „zastavit převrat“? Především samozřejmě za podpory lidové... tedy právě „patriarchální výroby“ rolnictva a drobné zemědělské výroby vůbec. Sismondi věnuje celou kapitolu (II. VII, ch. VIII) tomu, „jak má vláda chránit obyvatelstvo před následky konkurence“.

„Pokud jde o poměr k zemědělskému obyvatelstvu, je hlavním úkolem vlády zaručit pracujícím (à ceux qui travaillent) část vlastnictví, neboli podporovat (favoriser) přednostně, před vším ostatním to, co jsme nazvali patriarchálním zemědělstvím“ (II, 340).

„Alžbětin statut, který nebyl dodržen, povoluje v Anglii stavět vesnický domek (cottage) jen za předpokladu, že k němu bude přidělena půda o výměře čtyř akrů. Kdyby se tento zákon dodržoval, nemohli by nádeníci uzavřít ani jedno manželství, pokud by nedostali svou cottage, a ani jeden cottager by nepřišel úplně na mizinu. To by už byl krok vpřed (cʼest quelque chose), ale ještě to nestačí; v anglickém podnebí by žilo rolnické obyvatelstvo při 4 akrech na rodinu v bídě. Teď mají cottagers v Anglii většinou jen 1 1/2—2 akry půdy, za niž platí značně vysoké pachtovné... zákon by měl stanovit... aby statkář při rozdělování svých polí mezi mnoho cottagers dal každému tolik půdy, kolik potřebuje k obživě“ (II, 342 až 343)[ii]

Vidíme, že tužby romantismu mají stejný charakter jako tužby a programy narodniků; také ignorují skutečný ekonomický vývoj a nesmyslně aplikují podmínky restaurující patriarchální poměry dob dávno minulých v epoše strojového velkoprůmyslu, nemilosrdné konkurence a boje zájmů.

V
Reakční charakter romantismu

Sismondi samozřejmě nemohl nechápat tendenci skutečného vývoje. Když proto požaduje „podporování drobné zemědělské výroby“ (II, 355), přímo říká, že „zemědělství by se mělo rozvíjet zcela protichůdně ve srovnání s anglickým trendem“ (II, 354_355)[jj].

„Anglie může naštěstí hodně udělat pro svou vesnickou chudinu, když mezi ni rozdělí své obrovské obecní pozemky (ses immenses communaux)... Kdyby její obecní pozemky byly rozděleny na svobodné dílce (en propriétés franches) od 20 do 30 akrů, pak by uviděli (Angličané), jak se znovu vytvoří nezávislá a hrdá třída svobodných sedláků, yeomanry, jejíž téměř úplné zničení je dnes mrzí“ (II, 357—358).

„Plány“ romantismu vypadají jako velmi lehce uskutečnitelné právě díky ignorování reálných zájmů, které tvoří podstatu romantismu. „Podobný návrh (rozdávat malá políčka zemědělským dělníkům a uložit vlastníkům půdy, aby o ně pečovali), pobouří pravděpodobně velkostatkáře, kteří jediní mají dnes v Anglii zákonodárnou moc; nicméně je to spravedlivé... Jenom velkostatkáři potřebují zemědělské dělníky; zasloužili se o jejich vznik, ať je tedy také živí“ (II, 357).

Takové naivnosti napsané na začátku století nás už ani nepřekvapí: „teorie“ romantismu je zřejmě v souladu s tím primitivním stadiem kapitalismu, který byl příčinou takového primitivního stanoviska. Skutečný vývoj kapitalismu, jeho teoretické chápání a názor na kapitalismus — to všechno bylo v té době v souladu a Sismondi tu v každém případě vystupuje jako autor, který sleduje určitý cíl a je věrný sám sobě.

„Už jsme ukázali,“ říká Sismondi, „jak kdysi tuto třídu (tj. třídu řemeslníků) ochraňovala instituce cechů a sdružení (des jurandes et des maîtrises)... Nejde o to, aby byla obnovena jejich zvláštní, restrinktivní organizace... Ale zákonodárce musí mít za cíl zvýšit odměnu za práci v průmyslu, zbavit námezdní dělníky nejistého (précaire) postavení, ve kterém žijí, a také jim pomoci získat to, co nazývají postavením[kk] (un état)... Teď se dělníci rodí a umírají jako dělníci, kdežto dříve bylo postavení dělníka jen přípravou, prvním stupněm k vyššímu postavení. A tato možnost povýšení (cette faculté progressive) by měla být obnovena. Musí se to udělat tak, aby zaměstnavatelé měli zájem zajistit svým dělníkům vyšší postavení; aby člověk, který se dá najmout do manufaktury, začínal skutečně pracovat za základní mzdu, ale aby měl vždy před sebou naději, že při dobrém chování dostane podíl ze zisku podniku“ (II, 344—345).

Těžko lze vyjádřit názor maloburžoy výstižněji! Cechy jsou Sismondiho ideál a jeho výhrada, že není žádoucí je obnovit, má zřejmě jen ten smysl, že je třeba převzít pouze princip, ideu cechu (přesně tak jako chtějí narodnici převzít princip, ideu občiny, ale ne skutečný fiskální svazek, nazývaný občinou) a odmítnout jeho středověkou zrůdnou podobu. Chyba Sismondiho plánu nespočívá v tom, že by bezvýhradně obhajoval cechy, že by je chtěl bez výhrad obnovit. Tento úkol si nekladl. Chyba je, že si bere za vzor svazek, který vznikl z úzce pojatého, primitivního požadavku sjednotit místní řemeslníky, a chce aplikovat toto kritérium, tento vzor na kapitalistickou společnost, v níž je jednotícím, zespolečenšťujícím prvkem strojový velkoprůmysl, který překonává středověké přehrady, stírá místní, regionální i profesionální rozdíly. Když si romantik uvědomí, že svazek, sjednocení v jakékoli formě je nutné, vezme si za vzor svazek, který vyhovoval omezeným potřebám sjednocení v patriarchální, stagnující společnosti, a bude ho chtít aplikovat na společnost úplně přetvořenou — s mobilním obyvatelstvem, se zespolečenštěním práce nikoli v mezích nějaké občiny nebo nějaké korporace, nýbrž v hranicích celého státu a dokonce mimo ně.[ll]

A právě pro tuto chybu je romantik zcela zaslouženě kvalifikován jako reakcionář, přičemž se pod tímto označením rozumí nikoli přání obnovit středověké zřízení, nýbrž právě pokus měřit novou společnost starým patriarchálním metrem, přání hledat vzor ve starých poměrech a tradicích, které vůbec neodpovídají změněným ekonomickým podmínkám.

Tuto okolnost absolutně nepochopil Efrusi. Charakteristiku Sismondiho teorie jako reakční teorie chápe totiž v hrubém, vulgárním smyslu. Efrusi přišel do rozpaků... To snad není možné, uvažoval, aby byl Sismondi reakcionář, když přece jasně říká, že nechce obnovit cechy? A Efrusi došel k závěru, že „obvinění“ Sismondiho ze „zpátečnictví“ je nespravedlivé; že Sismondi se naopak díval na „cechovní organizaci správně“ a „dostatečně ocenil její historický význam“ (č. 7 s. 147), jak to prý vysvětlilo historické bádání těch a těch profesorů o kladných stránkách cechovní organizace.

Pseudovědečtí autoři mají často překvapující schopnost nevidět pro stromy les! Sismondiho názor na cechy je charakteristický a důležitý právě proto, že s nimi spojuje svá konkrétní přání.[mm] Právě proto je nutné charakterizovat jeho učení jako reakční. Efrusiho výklady o moderních historických spisech týkajících se cechů tu působí jako pěst na oko.

Výsledkem těchto nemístných a pseudovědeckých úvah bylo, že se Efrusi vyhnul samé podstatě otázky: zda je správné charakterizovat Sismondiho doktrínu jako reakční? Přehlédl to nejdůležitější — Sismondiho postoj. Sismondi prohlásil: „V politické ekonomii mne považují za nepřítele společenského pokroku, za přívržence barbarských a donucovacích institucí. Ne, já nechci, co už tu bylo, já chci něco lepšího, než je teď. Mohu posuzovat přítomnost jen srovnáním s minulostí. V žádném případě si nepřeji obnovit staré trosky, s jejichž pomocí dokazuji odvěké potřeby společnosti“ (II, 433). Přání romantiků jsou velmi krásná (stejně jako přání narodniků). Tím, že si uvědomují rozpory kapitalismu, stojí výše než zaslepení optimisté popírající tyto rozpory. Reakcionářem není Sismondi rozhodně nazýván proto, že se chtěl vrátit do středověku, nýbrž právě proto, že ve svých konkrétních přáních „srovnával přítomnost s minulostí“, a nikoli s budoucností, právě proto, že „dokazoval odvěké potřeby společnosti“[nn] pomocí „trosek“, a nikoli pomocí tendencí nového vývoje. Tento Sismondiho maloburžoazní názor, jímž se podstatně lišil od jiných autori, jeho současníků i následníků, kteří rovněž dokazovali „odvěké potřeby společnosti“, neuměl Efrusi pochopit.

Efrusiho chyba je důkazem téhož úzkého chápání termínů „maloburžoazní“, „reakční“ doktrína, o němž jsme už mluvili ve spojitosti s prvním termínem. Tyto termíny nejsou výrazem egoistických choutek drobného obchodníka nebo přání zastavit společenský vývoj, zvrátit jej zpět: vyjadřují jen chybný postoj autora, jeho omezené chápání a omezený obzor mající za následek, že volí takové prostředky (pro dosažení zcela správného cíle), které prakticky nemohou být účinné a uspokojily by jen malovýrobce nebo posloužily obhájcům starých časů. Sismondi například vůbec není fanatickým zastáncem drobného vlastnictví. Nechápe nutnost sjednocení, svazku o nic méně než naši současní narodnici. Přeje si „rozdělit polovinu zisku“ průmyslových podniků „mezi sdružené dělníky“ (II, 346). Vyslovuje se přímo pro „systém sdružování“, v němž by všechny „úspěchy výroby přinášely užitek tomu, kdo se jí zabývá“ (II, 438). Sismondi mluví o vztahu svého učení k tehdy věhlasnému učení Owenovu, Fourierovu, Thompsonovu a Muironovu a prohlašuje: „Přál bych si stejně jako oni, aby se sdružovali ti, kdo společně vyrábějí určitý výrobek, a nestáli proti sobě v opozici. Nemyslím si však, že navrhované prostředky by někdy mohly k tomuto cíli dovést“ (II, 365).

Rozdíl mezi Sismondim a těmito autory je především v postoji. Proto je zcela přirozené, že Efrusi, který tento postoj nepochopil, vyložil také naprosto nesprávně Sismondiho vztah k jmenovaným autorům.

„Jestliže měl Sismondi na své současníky příliš slabý vliv“, čteme v časopise Russkoje bogatstvo, č. 8, s. 57, „jestliže se jeho návrhy sociálních reforem neuskutečnily, lze to vysvětlit především tím, že značně předběhl svou dobu. Psal v době, kdy buržoazie slavila své líbánky... Za takových podmínek musel být přirozeně hlas člověka žádajícího sociální reformy hlasem volajícího na poušti. Vždyť víme, že ani potomci se k němu nezachovali lépe. Lze to vysvětlit tím, že Sismondi, jak jsme už řekli, píše svá díla v přechodné epoše; i když si přeje velké změny, nemůže se oprostit od starých názorů. Umírněným lidem se proto zdál příliš radikální, ale představitelé extrémnějších směrů ho považovali za příliš umírněného.“

Za prvé, tvrdit, že Sismondi navrhovanými rcíormami „předběhl dobu“, znamená nepochopit samu podstatu jeho doktríny, protože sám o sobě říká, že srovnával přítomné s minulým. Autor musel být nesmírně krátkozraký (nebo být úplně v zajetí romantismu), když přehlédl celkový duch a celkový význam Sismondiho teorie jen proto, že Sismondi sympatizoval s továrním zákonodárstvím[oo] atd.

Za druhé tedy Efrusi soudí, že rozdíl mezi Sismondim a jinými autory je jen v rozhodnosti prosazování navrhovaných reforem: na rozdíl od Sismondiho, který se zcela nezbavil starých názorů, šli tito autoři dále.

Jde o něco jiného. Rozdíl mezi Sismondim a těmito autory je mnohem hlubší. Netkví v tom, že jedni šli dále a druzí byli nesmělí,[pp] ale v tom, že měli diametrálně odlišný názor na samotný charakter reforem. Sismondi dokazoval existenci „odvěkých potřeb společnosti“. Uvedení autoři rovněž dokazovali jejich existenci. Sismondi byl utopista, stavěl svá přání na abstraktní ideji, a nikoli na reálných zájmech. Uvedení autoři byli také utopisté a stavěli své plány též na abstraktní ideji. Ale právě charakter jejich plánů je zcela odlišný, protože na nový ekonomický vývoj, který vytyčil otázku „odvěkých potřeb“, měli diametrálně odlišný názor. Předjímali budoucnost, geniálně odhalovali tendenci „převratu“, který před jejich očima prodělával dřívější strojový průmysl. Dívali se tím směrem, kterým šel skutečný vývoj; fakticky tento vývoj předbíhali. Ale Sismondi se k tomuto vývoji obrátil zády; jeho utopie nepředjímala budoucnost, nýbrž restaurovala minulost; nedíval se vpřed, nýbrž vzad, snil o „zastavení převratu“, téhož „převratu“, z něhož vyvozovali své utopie uvedení autoři.[qq] A to je důvod, proč je Sismondiho utopie plným právem hodnocena jako reakční. Opakujeme znovu: základ této charakteristiky tkví jedině v tom, že Sismondi nechápal pokrokový význam toho „převratu“ starých, polostředověkých, patriarchálních společenských vztahů v západoevropských státech, který od konce minulého století začal prodělávat strojový velkoprůmysl.

Toto specifické Sismondiho hledisko je patrné i z jeho úvah o „sdružování“ jako takovém. Říká: „Přeji si, aby bylo vlastnictví manufaktur (la propriété des manufactures) rozděleno mezi velký počet středních kapitalistů, a ne aby se soustředilo v rukou jednoho člověka vlastnícího milióny...“ (II, 365). Ještě markantněji se projevilo stanovisko drobného buržoy v této tirádě: „Není třeba odstranit třídu chudáků, nýbrž třídu nádeníků; ty je třeba vrátit do třídy vlastníků“ (II, 308). „Vrátit“ do třídy vlastníků — v těchto slovech je celá podstata Sismondiho doktríny!

Sismondi musel ovšem sám cítit neuskutečnitelnost svých přání, cítit pronikavou disonanci mezi nimi a současným nesouladem zájmů. „Úkol sjednotit znovu zájmy těch, kteří pracují společně na jedné a téže výrobě (qui concourrent à la même production), ... je rozhodně těžký, ale nemyslím, že by to bylo tak nesnadné, jak se předpokládá“ (II, 450).[rr] Vědomí toho, že tato přání a tužby neodpovídají skutečným podmínkám a jejich vývoji, vyvolává přirozeně úsilí dokázat, že „ještě není pozdě“ „vrátit se“ atd. Romantik se pokouší opřít se o nerozvinuté rozpory současného řádu, o zaostalost země. „Národy si vybojovaly systém svobody, do kterého jsme vstoupili (šlo o pád feudalismu); ale v době, kdy svrhly jařmo, které musely tak dlouho snášet, nebyly pracující třídy (les hommes de peine — představitelé práce) zbaveny veškerého vlastnictví. Na venkově jako podílní pachtýři, dědiční pachtýři (censitaires) a nájemci půdy byli jejími držiteli (ils se trouvèrent associés à la propriété du sol). Ve městech byli jako členové korporací, řemeslnických spolků (métiers)‚ které si vytvořili pro vzájemnou ochranu, samostatnými soukromými výrobci (ils se trouvèrent associés à la propriété de leur industrie). Teprve dnes, v poslední době (cʼest dans ce moment même) rozbíjí rostoucí bohatství a konkurence všechna tato sdružení. Ale tento převrat (révolution) je dokončen jen z poloviny“ (II, 437).

„Pravda, jen jeden národ je nyní v takové nepřirozené situaci; jen v jednom národě pozorujeme tento neustálý kontrast zdánlivého bohatství (richesse apparente) a strašlivé bídy desetiny obyvatelstva, které je nuceno žít z milodarů společnosti. Ale tento národ, tak hodný následování v jiných směrech, tak oslňující i ve svých chybách, zlákal svým příkladem všechny státníky na kontinentě. A jestliže tyto úvahy už nemohou přinést užitek jemu, pak myslím, že přinejmenším prokáži lidstvu a svým krajanům službu, když ukáži na nebezpečí cesty, kterou si tento národ zvolil, když mu dokáži na jeho vlastních zkušenostech, že zakládat politickou ekonomii na principu neomezené konkurence — znamená obětovat zájem lidstva současnému působení všech osobních vášní“ (II, 368)[ss]. Tak končí Sismondi své Nouveaux principes.

Celkový význam Sismondiho a jeho teorie výstižně formuloval Marx v pojednání, ve kterém nejdříve charakterizuje podmínky hospodářského života v západní Evropě, jež vytvořily tuto teorii (a přitom ji vytvořily právě v té době, kdy tam kapitalismus teprve začínal budovat strojový velkoprůmysl), a pak ji také hodnotí.[tt]

„Středověké měšťanstvo a drobné rolnictvo bylo předchůdcem dnešní buržoazie. V zemích průmyslově a obchodně méně vyvinutých tato třída dosud živoří vedle vzmáhající se buržoazie.

V zemích, v nichž se vyvinula moderní civilizace, se vytvořila — a jako doplňující část buržoazní společnosti se stále znovu tvoří — nová maloburžoazie (jež kolísá mezi proletariátem a buržoazií). Příslušníky této třídy však konkurence neustále sráží do řad proletariátu a oni už začínají vidět, že s vývojem velkoprůmyslu se přibližuje okamžik, kdy úplně zmizí jako samostatná část moderní společnosti a budou nahrazeni v obchodě a v manufakturní i zemědělské výrobě dozorci a námezdními zaměstnanci.

V zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří mnohem víc než polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, že se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu, a že při své kritice kapitalistů používali maloburžoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburžoazie. Tak vznikl maloburžoazní socialismus. Hlavním představitelem této literatury nejen ve Francii, nýbrž i v Anglii je Sismondi.

Toto učení neobyčejně důvtipně rozpitvalo rozpory v současných výrobních vztazích. Odhalilo, jak je ekonomově licoměrně zkrášlují. Nezvratně dokázalo zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkové vlastnictví, nadvýrobu, krize, nutný zánik maloburžoů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavou nespravedlnost v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.[uu]

Ale co do svého pozitivního obsahu chce tento směr buď obnovit staré výrobní a směnné prostředky a s nimi staré vlastnické vztahy a starou společnost, anebo chce moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů, které jimi byly rozbity a musely být rozbity. V obou případech je reakční a utopický zároveň.

Cechovní organizace průmyslu a patriarchální hospodářství na venkově taková je jeho poslední moudrost.“[88][vv]

Správnost této charakteristiky jsme se snažili ukázat při rozboru každé jednotlivé části Sismondiho doktríny. Teď si už všimněme jen kuriózního způsobu, kterého zde Efrusi užil k dovršení všech omylů ve svém výkladu, kritice a hodnocení romantismu. Čtenář si pamatuje, že na samém začátku svého článku (v 7. čísle časopisu Russkoje bogatstvo) Efrusi prohlásil, že počítat Sismondiho k reakcionářům a utopistům je „nespravedlivé“ a „nesprávné“ (1. c., s 138). Aby tuto tezi dokázal, rozhodl se Efrusi za prvé chytře zamlčet to nejdůležitější, totiž souvislost Sismondiha názoru s postavením a zájmy zvláštní třídy kapitalistické společnosti — malovýrobců; za druhé při rozboru jednotlivých tezí Sismondiho teorie líčil Efrusi jeho vztah k nové teorii zčásti v úplně nesprávném světle, jak už jsme na to poukázali, a zčásti prostě novou teorii ignoroval a hájil Sismondiho odkazy na německé vědce, kteří „nedošli dále“ než Sismondi; za třetí se Efrusi snažil shrnout hodnocení Sismondiho takto: „Svůj (!) názor na význam Simonda de Sismondi,“ říká, „můžeme (!!) shrnout do těchto slov“ jednoho německého ekonoma (Russkoje bogatstvo, č. 8, s. 57), a dále je citován výše zmíněný úryvek, tj. pouze zlomek charakteristiky tohoto ekonoma. Vynechána je právě část vysvětlující souvislost Sismondiho teorie se zvláštní třídou novodobé společnosti a ta část, kde se na závěr hovoří o Sismondiho reakčnosti a utopismu! Ale to není všechno. Efrusi se neomezil na to, že vytrhl ze souvislosti zlomek kritiky, který nemůže dát žádnou představu o celé kritice, a tak ukázal ve zcela nesprávném světle vztah tohoto ekonoma k Sismondimu. Protože chtěl Sismondiho ještě přikrášlit, vyvolal zdání, že názory tohoto ekonoma pouze reprodukuje.

„Dodejme k tomu,“ říká Efrusi, „že Sismondi je podle některých teoretických názorů předchůdcem nejvýznačnějších moderních ekonomů[ww]: připomeňme jeho názory na důchod z kapitálu, na krizi, na jeho klasifikaci národního důchodu atd.“ (ibid.). A tak Efrusi nejenže neuvádí, že německý ekonom při hodnocení Sismondiho zásluh poukazuje také na Sismondiho maloburžoazní názory a reakční charakter jeho utopie, nýbrž naopak zahrnuje mezi Sismondiho zásluhy právě ty části jeho učení (jako „klasifikace národního důchodu“), ve kterých podle úsudku téhož ekonoma není absolutně nic vědeckého.

Někdo může namítat: Efrusi si nemusí myslet, že objasnění ekonomických doktrín je třeba hledat v ekonomické skutečnosti; může být hluboce přesvědčen o tom, že Wagnerova teorie o „klasifikaci národního důchodu“ je „ta nejlepší“. Rádi uvěříme. Pak ale neměl právo koketovat s onou teorií, o které páni narodnici tak rádi říkají, že s ní „souhlasí“, když ve skutečnosti vůbec neporozuměl vztahu této teorie k Sismondimu a dělal všechno možné (dokonce i všechno nemožné), aby ukázal tento vztah ve zcela nesprávném světle.

Nevěnovali bychom tolik místa této otázce, kdyby šlo jenom o Efrusiho — autora, jehož jméno se v narodnické literatuře vyskytuje zřejmě poprvé. Pro nás vůbec není důležitá Efrusiho osobnost, dokonce ani jeho názory, ale celkový poměr narodniků k teorii význačného německého ekonoma, kterou zdánlivě uznávají. Efrusi není žádnou výjimkou. Naopak, je to zcela typický příklad, a abychom to dokázali, srovnávali jsme neustále názory a teorii Sismondiho s názory a teorií pana N. ona.[xx] Vyšla nám z toho dokonalá analogie: jak teoretické názory, tak i postoj ke kapitalismu a charakter praktických závěrů a přání se u obou autorů shodují. A protože by názory pana N. -ona mohly být považovány za poslední slovo narodnictví, docházíme právem k závěru, že ekonomické učení narodniků je pouze ruská odrůda celoevropského romantismu.

Rozumí se samo sebou, že historické a ekonomické zvláštnosti Ruska na jedné straně a jeho nesrovnatelně větší zaostalost na straně druhé jsou příčinou zvlášť velkých názorových rozdílů mezi narodniky. Tyto rozdíly však nevybočují z rámce rozdílů druhových, a proto nic nemění na tom, že narodnictví a maloburžoazní romantismus mají shodné rysy.

Snad nejvýznamnější odlišností, která vzbuzuje největší pozornost, je úsilí narodnických ekonomů maskovat svůj romantismus tvrzením, že s novou teorií „souhlasí“ a že se na ni velmi často odvolávají, přestože se tato teorie staví k romantismu důrazně odmítavě a vykrystalizovala v nelítostném boji proti všem odrůdám maloburžoazních učení.

Analýza Sismondiho teorie je zvlášť zajímavá právě proto, že umožňuje proniknout do společných metod takového maskování.

Viděli jsme, že jak romantismus, tak nová teorie poukazují na jedny a tytéž rozpory moderního společenského hospodářství. Toho využívají narodnici, kteří se odvolávají na fakt, že nová teorie uznává rozpory, které se projevují v krizích, v hledání zahraničního trhu, v růstu výroby při snižování spotřeby, v celní ochraně, v škodlivém účinku strojového průmyslu atd. atd. Narodnici mají úplnou pravdu: nová teorie skutečně uznává všechny tyto rozpory, které uznával i romantismus. Uvažoval však někdy alespoň jeden narodnik o tom, čím se liší vědecká analýza těchto rozporů, vysvětlující je různými zájmy, které vyrůstají na půdě dané hospodářské soustavy, od zbožných přání vyvozených z těchto rozporů? — Ne, ani jeden narodnik se nezabýval otázkou, čím se právě odlišuje nová teorie od romantismu. Narodnici poukazují na rozpory právě tak jen pro zbožná přání.

Zeptejme se dále, zda alespoň jediný narodnik si někdy položil otázku, čím se liší sentimentální kritika kapitalismu od jeho vědecké, dialektické kritiky? Ani jeden necharakterizoval druhý nejdůležitější rozdíl mezi novou teorií a romantismem. Ani jeden nepovažoval za nutné použít své teorie jako kritéria právě daného vývoje společenských a hospodářských vztahů (a právě použití tohoto kritéria je charakteristické pro vědeckou kritiku).

Nakonec vzniká otázka, zda se alespoň jediný narodnik někdy zeptal, čím se liší postoj romantismu idealizující malovýrobu a oplakávající „zboření“ jejích pilířů „kapitalismem“ od postoje nové teorie, která považuje za východisko svých spekulací strojovou kapitalistickou velkovýrobu a toto „zboření pilířů“ považuje za pokrokový jev? (Používáme tohoto všeobecně přijatého narodnického výrazu, který názorně charakterizuje přetváření společenských vztahů pod vlivem strojového velkoprůmyslu, který probíhal nemilosrdně a krutě a otřásal společenským myšlením všude, a ne jen v Rusku.) Také žádný. Ani jeden narodnik se tím nezabýval, ani jeden se nepokoušel aplikovat na ruský „převrat“ měřítka, která vedla k uznání západoevropského „převratu“ za pokrokový. Všichni oplakávají staré pilíře, doporučují skoncovat s radikálními přeměnami a ujišťují se slzami v očích, že právě toto je „nová teorie“...

Konfrontace jejich „teorie“, kterou vydávali za nové a samostatné řešení otázky kapitalismu na základě posledních poznatků západoevropské vědy a života, s teorií Sismondiho názorně ukazuje, k jak primitivnímu období rozvoje kapitalismu a rozvoje společenského myšlení se vztahuje vznik této teorie. Není však podstatné, že tato teorie je stará. Cožpak je málo velmi starých evropských teorií, které by mohly být pro Rusko úplně nové? Podstatné je, že i tehdy, když se tato teorie objevila, byla teorií maloburžoazní a reakční.

VI
Obilní cla v Anglii
a jak je hodnotí romantismus a vědecká teorie

Srovnání romantické teorie o hlavních bodech současné ekonomie s novou teorií doplníme srovnáním jejich soudů o jedné praktické otázce. Takové srovnání je tím důležitější, že tato praktická otázka je na jedné straně jednou z hlavních a zásadních otázek kapitalismu a na druhé straně tím, že se k této otázce vyslovili oba nejvýznačnější představitelé těchto nepřátelských teorií.

Mluvíme o obilních zákonech v Anglii a o jejich zrušení[89]. Ve druhém čtvrtletí našeho století tato otázka nesmírně zajímala nejen anglické, ale i kontinentální ekonomy: všichni chápali, že to není speciální otázka celní politiky, ale obecná otázka svobody obchodu, volné konkurence, „osudu kapitalismu“. Šlo totiž o to, korunovat dílo kapitalismu co nejširším uplatněním volné konkurence, upravit cestu pro dovršení onoho „převratu“, který začal v Anglii prodělávat strojový velkoprůmysl od konce minulého století, odstranit překážku, jež brzdí tento „převrat“ v zemědělství. A právě tak se na tuto otázku dívali oba ekonomové z kontinentu, o nichž chceme mluvit.

Sismondi vložil do druhého vydání svých Nouveaux principes zvláštní kapitolu „o zákonech týkajících se obchodu s obilím“ (1. III, ch. X).

Konstatuje především ožehavost otázky: „V dnešní době požaduje polovina anglického národa zrušení obilních zákonů a je přitom hluboce rozhořčena na ty, kteří je podporují; ale druhá polovina požaduje, aby byly zachovány a rozhořčuje se nad těmi, kdo je chtějí zrušit“ (I, 251).

Při rozboru otázky Sismondi ukazuje, že angličtí farmáři vyžadují clo na obilí ve vlastním zájmu, aby si zajistili remunerating price (výhodnou či neztrátovou cenu). Továrníci však mají zájem na zrušení obilních zákonů, protože manufaktury nemohou existovat bez zahraničních trhů. Další vývoj anglického vývozu je brzděn zákony omezujícími dovoz: „Majitelé manufaktur tvrdili, že nasycení trhu, s nímž se setkávají na odbytištích, je výsledkem těchto obilních zákonů a že bohatí lidé na kontinentě nemohou kupovat jejich zboží, protože nemají pro své obilí odbyt“ (I, 254)[yy].

„Otevření trhů zahraničnímu obilí přivede pravděpodobně na mizinu anglické pozemkové vlastníky a značně sníží pachtovné. Je to rozhodně velká pohroma, ale nelze to nazvat nespravedlností“ (I, 254). A Sismondi zcela naivně dokazuje, že důchod pozemkových vlastníků musí odpovídat službě (sic!!)‚ kterou prokazují „společnosti“ (kapitalistické?) atd. „Farmáři,“ pokračuje Sismondi, „získají svůj kapitál — alespoň jeho část — ze zemědělství.“

V této Sismondiho úvaze (a touto úvahou se také spokojuje) se projevuje základní omyl romantismu — nevšímá si dostatečně reálného ekonomického vývoje. Na postupný vývoj a růst farmářství v Anglii Sismondi sám poukázal. Vzápětí však tento proces odsuzuje, aniž zkoumá jeho příčiny. Jenom tímto spěchem a snahou vnutit dějinám svá z božná přání lze vysvětlit, že Sismondi přehlíží obecnou tendenci vývoje kapitalismu v zemědělství a nevyhnutelné urychlení tohoto procesu zrušením obilních zákonů, tj. pokrok zemědělství za kapitalismu místo jím prorokova- něho úpadku.

Ale Sismondi si zůstává věrný. Jakmile dospěl k rozporu tohoto kapitalistického procesu, snaží se ho hned naivně „vyvrátit“ a stůj co stůj dokázat nesprávnost cesty, kterou si zvolila „anglická otčina“.

„Co si ale počne nádeník?... Práce nebude, pole se přemění v pastviny... Co udělá 540 000 rodin, které zůstanou bez práce?[zz] I když předpokládáme, že budou schopny vykonávat jakoukoli práci v průmyslu, existuje v dnešní době takový průmysl, který by je byl s to zaměstnat?... Najde se vláda, která by se dobrovolně rozhodla uvrhnout polovinu národa, který má pod svou pravomocí, do podobné krize?... Přinese to nějaký užitek těm, kvůli nimž budou zemědělci obětováni? Vždyť tito zemědělci jsou prvořadými a stálými spotřebiteli anglických manufaktur. Sníží-li se jejich spotřeba, bude to pro průmysl těžší rána než uzavření jednoho z největších zahraničních trhů“ (255—256). Přichází s pověstným „zužovanim vnitřního trhu“ „Co ztratí manufaktury, sniži-li se spotřeba celé třídy anglických zemědělců tvořící téměř polovinu národa? Co ztratí manufaktury, sníží-li se spotřeba boháčů, kteří z velké části přijdou o důchody z pozemkového vlastnictví?“ (267). Romantik se může ztrhat, aby dokázal továrníkům, že příčina rozporů — ve skutečnosti naprosto zakonitá pro rozvoj jejich vyroby a jejich bohatství — je jen výsledkem jejich omylů a neprozíravosti. Aby továrníky „přesvědčil“ o „nebezpečí“ kapitalismu, líčí Sismondi podrobně hrozící konkurenci polského a ruského obilí (s. 257—261). Vyhrabal všemožné argumenty, chce dokonce zapůsobit na samolibost Angličanů. „Co se stane se ctí Anglie, bude-li moci ruský car v případě, že z ní bude chtít vymámit nějaký ústupek, uzavřít přístavy Baltského moře a umořit ji hladem?“ (268). Vzpomeň si, čtenáři, jak Sismondi odůvodňoval nesprávnost „apologie vlády peněz“ tím, že při prodeji snadno dochází k podvodům... Sismondi chce „vyvrátit“ teorie profarmářských mluvčích tvrzením, že bohatí farmáři nemohou obstát v konkurenci s ubohými rolníky (cit. výše). Nakonec stejně dospívá ke svému oblíbenému závěru a je zřejmě přesvědčen, že dokázal „nesprávnost“ cesty, kterou si zvolila „anglická otčina“. „Příklad Anglie dokazuje, že tato praxe (rozvoj peněžního hospodářství, proti němuž Sismondi staví lʼhabitude de se fournir soi-même, „život z práce vlastních rukou“) není bez nebezpečí“ (263). „Sám systém hospodářství (totiž farmářství) je nepromyšlený, stojí na nebezpečných základech, a je nutné se postarat o jeho změnu“ (266).

Konkrétní otázka vyvolaná střetnutím určitých zájmů v určitém systému hospodářství se úplně ztrácí mezi zbožnými přáními! Ale samy zainteresované strany formulovaly otázku tak ostře, že omezit se na podobné „řešení“ (jak se na ně omezuje romantismus, pokud jde o všechny ostatní otázky) už nebylo vůbec možné.

„Co by se tedy mělo dělat?,“ ptá se zoufale Sismondi, „otevřít anglické přístavy, nebo je uzavřít? Odsoudit k smrti hladem anglické dělníky z manufaktur, nebo zemědělské dělníky? Je to skutečně prekérní otázka; postavení anglické vlády je tak choulostivé, že už ani choulostivější být nemůže“ (260). A Sismondi se stále znovu vrací k „obecnému závěru“ o „nebezpečnosti“ farmářského systému, o „nebezpečí podřizovat veškeré zemědělství systému spekulace“. Nechápu, „jak je možné v Anglii učinit taková opatření — seriózní, ale současně pozvolná, která by znovu vrátila předešlý význam (remettraient en honneur) drobných farem, když polovina národa hladoví v manufakturách a požadovaná opatření by odsoudila k hladovění i druhou polovinu národa, zaměstnanou v zemědělství. Považuji za nezbytně nutné zákony o obchodu s obilím důkladně zrevidovat; ale radím všem, kteří požadují jejich úplné zrušení, aby pečlivě prozkoumali tyto otázky“ (267). Následují staré nářky a obavy před úpadkem zemědělství, zúžením vnitřního trhu atd. atd.

A tak už při prvním střetnutí se skutečností utrpěl romantismus úplné fiasko. Byl nucen sám sobě vydat testimonium paupertatis[aaa] a vlastnoručně podepsat jeho příjem. Vzpomeňte si, jak snadno a jednoduše „vyřešil“ romantismus všechny otázky „teoreticky“! Protekcionismus je nesmysl, kapitalismus tragický omyl, cesta Anglie je chybná a nebezpečná, výroba musí držet krok se spotřebou, průmysl a obchod se zemědělstvím, stroje jsou výhodné jen tehdy, vedou-li ke zvýšení mezd nebo ke zkrácení pracovního dne, výrobní prostředky se nesmějí oddělovat od výrobců, směna by neměla předbíhat výrobu, ani vést k spekulaci atd. atd. Romantismus zamaskoval každý rozpor vhodnou sentimentální frází, na každou otázku odpověděl vhodným zbožným přáním a nalepování těchto vinětek na všechna fakta praktického života nazýval „řešením“ otázek. Není divu, že tato řešení bylá tak dojímavě snadná a jednoduchá: ignorovala pouze nepatrnou okolnost — reálné zájmy, v jejichž konfliktu rozpor spočíval. Když stupňování tohoto rozporu donutilo našeho romantika postavit se tváří v tvář jednomu z nejprudších konfliktů, jakým byl rozhodně boj stran v Anglii, který předcházel zrušení obilních zákonů, ztratil úplně hlavu. Výborně se mu dařilo v něžném oparu snů a zbožných přání, kde tak mistrovsky vymýšlel sentence vhodné pro „společnost“ jako takovou (ale nevhodné pro jakýkoli konkrétní historický společenský řád). Když se však dostal ze svého světa fantazií do víru skutečného života a boje zájmů, ukázalo se, že mu chybí kritérium pro rozřešení konkrétních otázek. Navyklý na abstraktní konstrukce a abstraktní řešení, redukoval otázku na prostou formuli: Koho uvrhnout do bídy, zemědělce nebo tovární dělníky? Romantik nemohl samozřejmě dojít k jinému závěru než k tomu, že není třeba nikoho zbídačovat, že je nutné „hledat jinou cestu“... ale reálné rozpory na něho dolehly tak silně, že mu nedovolují povznést se opět do mlžného oparu zbožných přání, a romantik je nucen odpovědět. Sismondi se zmohl dokonce na dvě odpovědi: první — „já nevím“; druhá — „na jedné straně nelze neuznat, na druhé straně je nutné přiznat“[90].

Dne 9. ledna 1848 pronesl Karel Marx na veřejném shromáždění v Bruselu „řeč o svobodě obchodu“[bbb]. Na rozdíl od romantismu, prohlašujícího „politickou ekonomii za vědu morálky, a ne vědu výpočtů“, podal na počátku svého výkladu především strohý a střízlivý výčet zájmů. Místo chápání otázky obilních zákonů jako otázky „systému“, který si zvolí národ, nebo jako otázky zákonodárství (takový názor měl Sismondi), začal řečník tím, že formuloval tento problém jako konflikt mezi zájmy továrníků a statkářů a ukázal, jak se angličtí továrníci snažili povýšit tuto otázku na záležitost všeho lidu a pokoušeli se přesvědčit dělníky, že jednají v zájmu lidu. Na rozdíl od romantika, který vykládá otázku formou úvah, jež má zákonodárce respektovat při uskutečňování reformy, redukoval řečník otázku na střetnutí reálných zájmů různých tříd anglické společnosti. Podstatu problému viděl v tom, že se továrníkům mají zlevnit suroviny. Objasnil nedůvěřivý vztah anglických dělníků vůči takovým „obětavým lidem, jako je jakýsi Bowring, Bright a spol., v nichž dělníci vidí své největší nepřátele“.

„Továrníci si stavějí nákladné paláce, v nichž Anti-Corn-Law-League (Liga proti obilním zákonům)[92] takříkajíc rozbíjí svůj oficiální stan, vysílají do všech koutů, Anglie celou armádu misionářů aby tam hlásali náboženství svobodného obchodu, dávají tisknout a rozdávají zdarma tisíce brožur, v nichž dělníkům vysvětlují, co je jejich vlastní zájem, vydávají ohromné částky, aby získali na svou stranu tisk, budují rozsáhlý administrativní aparát, který by řídil freetraderské hnutí, a na veřejných shromážděních vynakládají všechnu svou výmluvnost. Právě na jednom takovém shromáždění zvolal jakýsi dělník: ‚Kdyby pozemkoví vlastníci prodávali naše kosti, vy, fabrikanti, byste je skoupili první, naházeli byste je do parního mlýna a nadělali z nich mouku!‘ Angličtí dělníci velmi dobře pochopili pravý význam boje mezi pozemkovými vlastníky a průmyslovými kapitalisty. Vědí velmi dobře, že cena chleba měla být snížena proto, aby klesly mzdy a aby průmyslový zisk vzrostl o to, oč se zmenší renta.“[93]

Už sama formulace otázky je úplně jiná než u Sismondiho. Za prvé je nutné vysvětlit postoj různých tříd anglické společnosti k této otázce z hlediska svých zájmů; za druhé objasnit význam reformy v celkovém vývoji anglického společenského hospodářství.

Pokud jde o poslední bod, shodují se řečníkovy názory s názory Sismondiho v tom, že řečník také nepovažuje otázku vývoje kapitalismu a „svobodného obchodu“ jako systému za problém dílčí, nýbrž za obecný. „Zrušení obilních zákonů v Anglii je největší vítězství, jakého svobodný obchod v 19. století dosáhl“.[94] „Zrušením obilních zákonů se totiž volná konkurence, nynější společenské hospodářství vůbec vystupňuje do krajnosti.“[ccc] Proto chápou tito autoři danou otázku jako problém, zda by si měli přát další rozvoj kapitalismu nebo jeho zpomalení, či hledat „jinou cestu“ atp. Víme, že jejich kladná odpověď na tuto otázku řešila všeobecnou zásadní otázku „osudu kapitalismu“, a nikoli dílčí otázky obilních zákonů v Anglii, protože tento názor aplikovali mnohem později i na jiné státy. V 40. letech 19. století zastávali autoři tyto názory i pokud jde o Německo a Ameriku[ddd] a prohlašovali, že volná konkurence je pro tyto země pokrokem; Německo, psal jeden z nich ještě v 60. letech, prý trpí nejen kapitalistickou výrobou, nýbrž i jejím nedostatečným rozvojem.[98]

Vraťme se k přednesené řeči. Poukázali jsme na zásadně odlišné hledisko řečníka, který celý problém zredukoval na otázku zájmu různých tříd anglické společnosti. Stejně hluboký rozdíl vidíme v tom, že otázku významu zrušení obilních zákonů v společenském hospodářství postavil čistě teoreticky. Pro něj to není abstraktní otázka, jakého systému se má Anglie přidržet, jakou cestu si má vybrat (jak staví otázku Sismondi, který zapomíná, že Anglie má minulost a přítomnost, které už tuto cestu určují). Ne, zasazuje ji od počátku do rámce daného společenskoekonomického zřízení; ptá se sám sebe, jaký další krok ve vývoji tohoto zřízení by se měl podniknout po zrušení obilních zákonů.

Obtížnost této otázky spočívala v tom, že nebylo zřejmé, jaký vliv bude mít zrušení obilních zákonů na zemědělství; pokud jde o průmysl, byl tento vliv všem jasný.

Aby dokázala výhodnost takového zrušení i pro zemědělstvf, vypsala Anti-Corn-Law-League odměnu za tři nejlepší spisy o blahodárném vlivu zrušení obilních zákonů na anglické zemědělství. Řečník se v krátkosti zmiňuje o názorech všech tří laureátů, Hopea, Morsea a Grega. Vyzdvihuje přitom posledního z nich, jehož spis je nejvědečtější, protože nejdůsledněji uplatňuje zásady stanovené klasickou politickou ekonomií.

Greg, sám velkotovárník, psal hlavně pro velké farmáře. Dokazuje, že zrušení obilních zákonů vypudí ze zemědělství malé farmáře, kteří odejdou do průmyslu, ale bude výhodné pro velké farmáře, kterým umožní najímat si půdu na mnohem delší dobu, investovat do půdy větší část kapitálu, používat více strojů, obejít se s menším množstvím práce, jejíž cena musí se zlevněním obilí klesat. Vlastníci pozemků se však musí spokojit s nižší rentou, protože se nebudou obdělávat pozemky horší bonity, neschopné konkurovat levnějšímu obilí z dovozu.

Rečník měl rozhodně pravdu, když uznal za nejvědečtější tuto předpověď a otevřenou obhajobu kapitalistické zemědělské výroby. Dějiny tuto předpověď potvrdily. „Zrušení obilních zákonů dalo anglickému zemědělství obrovský impuls... Absolutní úbytek venkovského dělnického obyvatelstva byl provázen rozšiřováním obdělávané plochy, intenzívnějším pěstováním zemědělských plodin, neslýchanou akumulací kapitálu vkládaného do půdy a věnovaného na její obdělávání, vzrůstem produktu půdy, jaký nemá obdoby v dějinách anglické agronomie, zvýšením renty pozemkových vlastníků a růstem bohatství kapitalistických pachtýřů... Základní podmínkou nových metod bylo větší vynaložení kapitálu na akr půdy, a tedy také urychlené soustřeďování farem.“[eee]

Ale řečník se samozřejmě neomezil na to, že za nejsprávnější soudy prohlásil Gregovy. Tyto soudy, pronesené Gregem, vyzněly jako argument freetradera, který mluví o anglickém zemědělství obecně a snaží se dokázat, že výhodu ze zrušení obilních zákonů bude mít celý národ. Po tom, co jsme už řekli, je jasné, že řečník takový názor neměl.

Vysvětlil, že snížení cen obilí, které tak vychvalovali freetradeři, povede nevyhnutelně ke snížení mezd, zlevnění zboží „práce“ (přesněji: pracovních sil); že levnější chléb nikdy nevyrovná dělníkovi toto snížení mzdy, za prvé proto, že při snížených cenách obilí neušetří určitě pracující na spotřebě chleba tolik, aby si mohl koupit jiné předměty; za druhé proto, že pokrok průmyslu zlevňuje spotřební předměty, nahrazuje pivo pálenkou, chléb bramborami, vlnu a len bavlnou, a tím vším snižuje i potřeby a životní úroveň pracujících.

Z toho na první pohled vyplývá, že řečník analyzuje daný problém stejně jako Sismondi: také uznává, že ruinování drobných farmářů a bída průmyslových i zemědělských dělníků je nevyhnutelným následkem svobodného obchodu. Naši narodnici, kteří jsou také nenapodobitelní mistři v „citování“, tu odkládají najednou své obvyklé „výpisky“ a s naprostým uspokojením prohlašují, že s tím absolutně „souhlasí“. Tyto metody jsou však jen důkazem, že za prvé nechápou markantní rozdíly ve formulaci otázky, na které jsme upozorňovali; za druhé přehlížejí, že právě zde je počátek základního rozdílu mezi novou teorií a romantismem: romantik místo analýzy skutečného vývoje spřádá sny, realista však považuje zjištěná fakta za kritérium pro určité řešení konkrétní otázky.

Řečník poukázal na to, že postavení dělníků se bude zlepšovat, a pokračoval:

„Na to vám ekonomové odpovědí:

Nu, dobrá, připouštíme, že konkurence mezi dělníky, která se samozřejmě za vlády svobodného obchodu nezmenší, zase co nejdřív uvede mzdu v soulad s nižší cenou zboží. Ale na druhé straně nízké ceny zboží zvýší spotřebu; větší spotřeba si vyžádá větší výrobu a ta bude mít za následek větší poptávku po pracovní síle a tato zvýšená poptávka způsobí zvýšení mezd.

Celá tato argumentace znamená v podstatě toto: Svobodný obchod rozmnožuje výrobní síly. Jestliže průmysl vzrůstá, jestliže bohatství, výrobní síly, zkrátka jestliže produktivní kapitál zvyšuje poptávku po práci, stoupá rovněž cena práce a následkem toho i mzda. Nejpříznivější okolností pro dělníka je, když kapitál roste. S tím je nutno souhlasit.[ff]

Zůstává-li kapitál stejný, průmysl nejen nezůstává stejný, ale upadá, a pak se dělník stává první obětí. Zahyne dřív než kapitalista. A jaký bude jeho osud v případě růstu kapitálu, čili za situace, která je, jak jsme již řekli, pro dělníka nejpříznivější, jaký bude jeho osud? Zahyne rovněž... “[101] Na materiálech anglických ekonomů řečník podrobně vysvětlil, jak koncentrace kapitálu zintenzívňuje dělbu práce zlevňující pracovní sílu tím, že nahrazuje kvalifikovanou práci prací nekvalifikovanou. Vylíčil, jak stroje vytlačují dělníky, jak velký kapitál ruinuje drobné řemeslníky a malé rentiéry a prohlubuje krize, které dále zvyšují počet nezaměstnaných. Z jeho analýzy vyplynulo, že svoboda obchodu neznamená nic jiného než svobodný vývoj kapitálu.

Řečník byl tedy schopen najít kritérium pro vyřešení otázky, která vedla na první pohled k témuž bezvýchodnému dilematu, před nímž se zastavil Sismondi: jak svobodný obchod, tak i jeho omezování má za následek zbídačení dělníků. Tímto kritériem je rozvoj výrobních sil. Zasazení problému do historického rámce se okamžitě projevilo: místo srovnání kapitalismu s nějakou abstraktní společností, jaká by se měla realizovat (tj. v podstatě s utopií), jej autor srovnal s předchozími stadii společenského hospodářství, srovnal různá stadia kapitalismu v jejich posloupnosti a konstatoval, že výrobní síly společnosti se rozvíjejí díky rozvoji kapitalismu. Argumentaci freetraderů podrobil vědecké kritice. Dovedl se vyhnout obvyklé chybě romantiků, kteří „vylevají z vaničky vodu i s ditětem“, když jí upirají jakýkoli význam, a dokázal vyloupnout její zdravé jádro, tj. nepochybný fakt nesmírného technického pokroku. Naši narodnici by jistě s důvtipem jim vlastním usoudili, že tento autor, který se staví tak otevřeně na stranu velkokapitálu proti drobnému výrobci, je „vášnivým obhájcem vlády peněz“, tím spíše, že to tvrdil před tváří kontinentální Evropy a aplikoval závěry z anglické skutečnosti i na svou vlast, v níž strojový velkoprůmysl dělal v té době své první dětské krůčky. Avšak právě na tomto příkladě (stejně jako na spoustě podobných z historie západní Evropy) by mohli prozkoumat jev, který vůbec nemohou (možná, že nechtějí?) pochopit. Jde o to, že přiznávat pokrokovost velkokapitálu oproti malovýrobě znamená mít ještě velmi a velmi daleko k jeho „apologii“.

Stačí si vzpomenout na probranou kapitolu ze Sismondiho a uvedenou řeč, abychom se přesvědčili, že tato řeč ji převyšuje jak teoreticky, tak pokud jde o negativní postoj k jakékoli „apologii“. Řečník charakterizoval rozpory provázející vývoj velkokapitálu mnohem přesněji, úplněji, příměji a otevřeněji než kterýkoli romantik. Ale nikdy se nesnížil ani k jediné sentimentální frázi o tomto vývoji. Nikde neutrousil ani slůvko o nějaké možnosti „najít jiný způsob“. Chápal, že podobnou frází lidé jen zastírají to, že sami „hledají jiný způsob“ a neřeší otázku, kterou před ně staví život, tj. daná ekonomická skutečnost, daný ekonomický vývoj a zájmy vyrůstající na jeho půdě.

Uvedené, zcela vědecké kritérium mu umožnilo vyřešit tuto otázku a zůstat důsledným realistou.

„Ale nemyslete si, pánové,“ prohlásil řečník, „že když kritizujeme svobodu obchodu, máme snad v úmyslu hájit systém ochranných cel.“[102] Řečník upozornil na společný základ svobodného obchodu a protekcionismu v současném společenskoekonomickém zřízení, v krátkosti poukázal na „převratný“ proces ve starém hospodářském životě a starých polopatriarchálních poměrech v západoevropských státech, který dovršil kapitalismus v Anglii i na kontinentě, a upozornil na ten společenský fakt, že za určitých podmínek svobodný obchod tento „převrat“ urychluje.[ggg] Svůj proslov zakončil slovy: „A jedině v tomto smyslu, pánové, dávám svůj hlas svobodě obchodu.“[104]

__________________________________

Poznámky:
(Čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)

a Za kapitalistického vývoje zaostává zemědělství vždy a všude za obchodem a průmyslem, vždy je jim podřízeno a jimi vykořisťováno, vždy je teprve ex post přivádějí na cestu kapitalistické výroby.

b Všimněte si, že Sismondi — úplně stejně jako naši narodnici — mění najednou samostatné rolnické hospodářství v „společenskou organizaci“. To je přitažené za vlasy. Co tedy spojuje tyto rolníky různých krajů? Právě společenská dělba práce a zbožní hospodářství, které nahradilo feudální svazky. Najednou se ukazuje, že jedna stránka v soustavě zbožního hospodářství přechází až v utopii a ostatní zůstávají nepochopeny. Srovnejte se stranou 322 u pana N. -ona: „Forma výroby založená na tom, že rolníci vlastní výrobní prostředky.“ o tom, že toto rolníkovo vlastnictví výrobních prostředků je — i historicky i logicky — výchozím bodem právě kapitalistické výroby, nemá pan N. -on ani potuchy!

c Čtenář může srovnat s těmito idylickými babiččinými pohádkami „pokrokového“ publicistu z konce 19. století, kterého cituje pan Struve ve svých Kritických poznámkách, s. 17.[71]

d Pan N. -on vyslovil i v dané otázce takové množství odporujících si myšlenek, že lze vybrat jakákoli navzájem nijak nesouvisející tvrzení. V každém případě idealizuje rolnické hospodářství mlhavým termínem: „lidová výroba“. A mlha je pro převlékání mimořádně vhodné ovzduší.

e Srov. N. -on, s. 321 in f. a další.

f Ibid., s. 335. S. 184: Kapitalismus „podkopává stabilitu“. Atd.

g „Ve skutečnosti jsou slova společnost, asociace názvy, které lze dát kterékoli společnosti, jak feudální, tak buržoazní, která je asociací založenou na konkurenci. Jak tedy mohou existovat autoři, kteří se domnívají, že mohou pouhým slovem asociace vyvrátit konkurenci?“ (Marx, Das Elend der Philosophie) (Marx, Bída filozofie[72]. Red.) Autor velmi ostře kritizuje sentimentální odsuzování konkurence, ale současně vyzdvihuje přímo její pokrokovou stránku, její hybnou sílu pohánějící kupředu „technický i sociální pokrok“.

h Napsáno roku 1847.

i Už není Trója! Red.

j Ačkoli ještě zůstává velkou otázkou, proč by nemohl dospět? Snad jen proto, že tito autoři stavěli otázku do širších souvislostí, protože měli na mysli současný hospodářský řád jako takový, jeho místo a význam ve vývoji všeho lidstva a neomezovali svůj obzor na jednu zemi, jako by bylo možné vytvořit pro ni zvláštní teorii.

k Tohoto termínu používáme v historicko-filozofickém smyslu, charakterizujeme jím pouze omyl teoretiků, kteří hledají vzory pro své konstrukce v přežitých řádech. Rozhodně se nevztahuje ani na osobní vlastnosti těchto teoretiků, ani na jejich programy. Každý ví, že ani Sismondi, ani Proudhon nebyli reakcionáři ve vlastním smyslu toho slova. Tyto základní pravdy vysvětlujeme proto, že páni narodnici, jak ještě uvidíme, si je dosud neosvojili.

l — akciové banky. Red.

m Zaměňuje tak místní, stavovské svazky jednotou sociálního postavení a sociálních zájmů nejen v celostátním, ale dokonce v celosvětovém měřítku.

n Podle údajů statistiky zemstev (Statistický sborník Blagověščenského) má občina průměrně podle výpočtu ze 123 újezdů v 22 guberniích 53 hospodářství s 323 osobami obojího pohlaví.

o Efrusi např. napsal dva články o tom, „jak se díval Sismondi na růst kapitalismu“ (Russkoje bogatstvo, č. 7, s. 139), a přesto absolutně nepochopil právě to, jaký názor Sismondi zastával. Spolupracovník časopisu Russkoje bogatstvo nepozoroval Sismondiho maloburžoazní postoj. Protože však Efrusi nepochybně Sismondiho zná, protože (jak ještě uvidíme) dobře zná právě toho představitele nové teorie, který tak charakterizoval Sismondiho, protože chce také „souhlasit“ s tímto představitelem nové teorie, má toto nepochopení nanejvýš jasný význam. Narodnik ani nemohl zpozorovat u romantika to, co nepozoruje sám u sebe.

p To zní ovšem velmi podivně: chválit člověka za to, že přesně tlumočí cizí myšlenky! Ale co se dá dělat? Pro normální polemiky časopisu Russkoje bogatstvo a starého časopisu Novoje slovo[78] pánů Krivenka a Voroncova je taková polemika opravdu nezvyklou výjimkou.

q Procento městského obyvatelstva v evropském Rusku po reformě vzrůstá. Můžeme zde poukázat jen na tento všeobecně známý symptom, i když charakterizuje daný jev dosti neúplně, protože nezachycuje důležité zvláštnosti Ruska ve srovnání se západní Evropou. Nemůžeme se zde zabývat rozborem těchto zvláštností (rolníci se nemohou svobodně stěhovat, existují průmyslové a tovární obce, vnitřní kolonizace země atd.).

r „Ve svém dalším vývoji se tento směr (totiž směr maloburžoazní kritiky, jehož hlavou byl Sismondi) přeměnil ve zbabělé nářky nad současným stavem věcí.[80]

s Z toho můžeme posoudit duchaplnost pana N. -ona, který ve svých Studiích bez okolků zaměňuje relativní zmenšování variabilního kapitálu a počtu dělníků za absolutní a dělá spoustu zcela nesmyslných závěrů o „zužování“ vnitřního trhu atp.

t Právě tuto podmínku jsme měli na mysli i my, když jsme říkali, že vnitřní kolonizace Ruska komplikuje důsledky zákona rychlejšího růstu průmyslového obyvatelstva. Vzpomeňme si na rozdíl mezi dávno osídleným středním Ruskem, kde růst průmyslového obyvatelstva neprobíhal ani tak ve prospěch měst, jako ve prospěch průmyslových obcí a městeček, a např. mezi Novoruskem, které bylo osídleno po reformě a které bývá co do rychlosti růstu měst srovnáváno s americkými městy. Doufáme, že se touto otázkou budeme ještě zabývat podrobněji.

u Srovnej také zvlášť výraznou charakteristiku pokrokové úlohy průmyslových center v duševním rozvoji obyvatelstva: Die Lage der arbeit. Klasse in England, 1845[83]. Že uznání této úlohy nebránilo autorovi knihy Postavení dělnické třídy v Anglii v celé šíři pochopit rozpory, které se projevují v oddělování města od vesnice, dokazuje jeho polemický spis proti Dühringovi[84].

v Vzpomeňte si, že stejnou chybu dělal Sismondi, když považoval 80 % zemědělského obyvatelstva pro Francii za štěstí, jakoby šlo o zvláštnost nějaké „lidové výroby“ atd., a ne o projev pomalého vývoje kapitalismu.

w Srov. Volgin, Zdůvodnění narodnictví v pracích pana Voroncova, Petrohrad 1896, s. 215—216.

x Chceme-li být spravedliví, musíme říci toto: Sismondi sleduje růst průmyslového obyvatelstva v několika zemích a uznává obecný charakter tohoto jevu a tu a tam prohlašuje, že chápe, že to není jen nějaká „anomálie“ atp., nýbrž hluboká změna životních podmínek obyvatelstva — změna, která má i svou kladnou stránku. Jeho názory na škodlivost dělby práce jsou přinejmenším důkazem mnohem promyšlenějších názorů, než je např. názor pana Michajlovského, který místo analýzy jednotlivých forem, jimiž prochází dělba práce v různých formacích společenského hospodářství a v různých vývojových obdobích, zformuloval „definici pokroku“.

„I když jednotvárnost operací, z nichž se skládá veškerá činnost dělníků v továrně, musí zřejmě škodit jejich duševnímu vývoji (intelligence), musíme přesto spravedlivě přiznat, že podle zkoumání nejlepších soudců (juges, znalců) jsou tovární dělníci v Anglii na vyšším stupni vývoje, vzdělání i mravnosti než dělníci zemědělští (ouvriers des champs)“ (I, 397). Sismondi rozebírá příčiny tohoto jevu: Vivant sans cesse ensemble, moins épuisés par la fatigue, et pouvant se livrer davantage à la conversation, les idées ont circulé plus rapidement entre eux (Díky tomu, že byli trvale pohromadě, nebyli tak vyčerpáni prací a měli větší možnost spolu mluvit, myšlenky se mezi nimi šířily rychleji. Red.). Ale — poznamenává melancholicky — aucun attachement à l‘ordre établi (žádná připoutanost k zavedenému pořádku. Red.).

y Forma tohoto procesu je také jiná v centrálních oblastech evropského Ruska a v okrajových územích. Do okrajových území přicházejí především zemědělští dělníci ze středních černozemních gubernií a zčásti nezemědělští z průmyslových gubernií, předávají svou znalost „řemesla“ a „budují“ průmysl v čistě zemědělských krajích. Z průmyslových krajů odcházejí nezemědělští dělníci snad do všech končin Ruska, nejvíce však do sídelních měst a velkých průmyslových center, přičemž toto průmyslové, můžeme-li to tak nazvat, proudění je tak intenzívní, že začíná být nedostatek zemědělských dělníků, kteří také proudí ze středních černozemních do průmyslových gubernií (Moskevské, Jaroslavské a dalších). Viz S. A. Korolenko, Svobodná námezdní práce atd.

z Abychom názorně ukázali vztah evropského romantismu k ruskému, budeme pod čarou uvádět citáty z pana N. -ona. „Nechtěli jsme si vzít ponaučení z hospodářského vývoje západní Evropy. Přímo žasneme nad oslňujícím vývojem kapitalismu v Anglii a velmi nás překvapuje nesrovnatelně rychleji probíhající vývoj kapitalismu ve Spojených státech“ atp. (323). — Jak vidíte, ani výrazy pana N. -ona nesvítí novotou! „Žasne“ nad tím, nad čím „žasnul“ na začátku století Sismondi.

aa „...Naše hospodářství se posledních 30 let ubíralo po nesprávné cestě“ (281) ... „Příliš dlouho jsme ztotožňovali zájmy kapitalismu se zájmy národohospodářskými — omyl krajně tragický... Viditelné výsledky podporování průmyslu... nás do té míry omráčily, že jsme úplně pustili ze zřetele aspekt lidu i společnosti... pustili jsme ze zřetele, komu tento vývoj prospívá, zapomněli jsme na cíl jakékoli výroby“ (298) kromě kapitalistické!

„Pohrdavý poměr k vlastní minulosti... zavádění kapitalismu...“ (283). „Použili jsme všech prostředků pro zavádění kapitalismu...“ (323). „Přehlédli jsme...“ (ibid.).

bb „...Nekladli jsme překážky rozvoji kapitalistických forem výroby, i když jsou založeny na vyvlastňování rolnictva“ (323).

cc „Místo abychom se pevně drželi svých staletých tradic, místo abychom rozvíjeli zásadu těsného svazku výrobních prostředků s přímým výrobcem... místo abychom zvyšovali jejich (rolníků) produktivitu práce tím, že soustředíme výrobní prostředky v jejich rukou... místo toho jsme se dali úplně opačnou cestou“ (322—323). „Začali jsme považovat rozvoj kapitalismu za rozvoj veškeré lidové výroby ... nepostřehli jsme, že rozvoj jednoho... se může dít výlučně na úkor druhého“ (323). Podtrženo námi.

dd — starého režimu. Red.

ee Efrusi viděl v Sismondiho nářcích a touhách „občanskou statečnost“ (č. 7, s. 139). Vyjadřování sentimentálních přání vyžaduje občanskou statečnost!! Jen se podívejte do kterékoli gymnazijní učebnice dějepisu a dočtete se tam, že západoevropské státy byly v první čtvrtině 19. století organizovány podle typu, který státní právo označuje termínem Polizeistaat. Dočtete se tam, že historický úkol nejen tohoto, ale i následujícího čtvrtstoletí spočíval právě v boji proti němu. Pak pochopíte, že ze Sismondiho názorů vyzařuje těžkopádnost drobného francouzského rolníka z období restaurace; že Sismondi je příkladem spojení maloburžoazního sentimentálního romantismu s fenomenální občanskou nezralostí.

ff Kapitalismus se v Anglii nedatuje od konce 18. století, nýbrž od doby mnohem dřívější.

gg Engels, Die Lage der arbeitenden Klasse in England.[86]

hh Pan N. -on si snad na nás nebude stěžovat, že jsme si od něho (s. 345) vypůjčili tento výraz, který považujeme za velmi výstižný a přiléhavý.

ii „Držet se našich starých tradic; (cožpak to není patriotismus?) rozvíjet zděděnou zásadu těsného svazku výrobních prostředků s bezprostředním výrobcem...“ (pan N. -on, 322). „Sešli jsme z cesty, po níž jsme kráčeli celá staletí; začali jsme odstraňovat výrobu založenou na těsném spojení bezprostředního výrobce s výrobními prostředky, na těsném spojení zemědělství se zpracovatelským průmyslem a vzali jsme za základ své hospodářské politiky princip rozvoje kapitalistické výroby založené na vyvlastňování výrobních prostředků z rukou přímých výrobců se všemi průvodními pohromami, které teď dolehly na západní Evropu“ (281). Čtenář si to může porovnat s již uvedeným názorem samotných „Západoevropanů“ na tyto „pohromy, kterým jsou vystaveni“ atd. „Princip... přidělování půdy rolníkům, nebo... dodávání pracovních nástrojů samotným výrobcům“ (s. 2)... „jsou odvěké opory lidu“ (75)... „Tyto cifry (totiž cifry určující minimální množství půdy, nezbytné v daných hospodářských podmínkách pro materiální zabezpečení vesnického obyvatelstva) tedy obsahují jeden z momentů řešení hospodářské otázky, ale právě jen jeden z momentů“ (65). Jak vidíte, západoevropští romantikové stejně rádi jako ruští hledali ve „starých tradicích“ „posvěcení“ lidové výroby.

jj Srovnejte narodnický program „dát dějinám jiný směr“ pana V. V. Srov. Volgin, 1. c., s. 181.

kk Podtrženo autorem.

ll Zcela analogická je chyba narodniků ve vztahu k jinému svazku (občině), který vyhovoval omezeným potřebám sjednocení místních rolníků, spojených společnou držbou půdy, pastvin atd. (ale hlavně spojení statkářské a úřednické moci), ale neodpovídá však potřebám zbožního hospodářství a kapitalismu, který překonává všechny místní, stavovské, hodnostní a rodové přehrady a vede k hlubokému hospodářskému nesouladu zájmů uvnitř občiny. Potřeba svazku, sjednocení v kapitalistické společnosti se nezmenšila, naopak nesmírně vzrostla. Ale uspokojovat tuto potřebu nové společnosti starým způsobem je holý nesmysl. Tato nová společnost už za prvé vyžaduje, aby to nebyl svazek místní, stavovský, hodnostní a rodový, za druhé, aby jeho výchozím bodem bylo takové rozlišení v postavení a zájmech, jaké vytvořil kapitalismus a rozklad rolnictva. Avšak místní či stavovský svazek spojující rolníky, kteří se od sebe nápadně liší svým hospodářským postavením a svými zájmy, poškozuje teď svou závazností jak rolníky samé, tak veškerý vývoj společnosti.

mm Viz výše, např. název kapitoly, z níž jsem uvedl úvahy týkající se cechů (uvedl je i Efrusi na s. 147).

nn Opakujeme: tím, že dokazoval existenci těchto potřeb, stojí nepoměrně výše než omezení buržoazní ekonomové.

oo Ani v této otázce však Sismondi,,nepředběhl“ dobu, neboť schvaloval jen to, co se již uskutečňovalo v Anglii, a nebyl s to pochopit souvislost tamějších reforem se strojovým velkoprůmyslem a jeho progresívním historickým vlivem.

pp Nechceme říci, že v tomto smyslu není mezi uvedenými autory rozdíl, ale tento rozdíl věc nevysvětluje a nesprávně líčí Sismondiho vztal k jiným autorům. Vypadá to, jako by zaujímali stejný postoj a lišili se od sebe jen stupněm rozhodnosti a důslednosti svých závěrů. Nezáleží na tom, že Sismondi „nešel“ tak daleko, ale na tom, že „šel“ zpět, kdežto uvedení autoři „šli“ vpřed.

qq Robert Owen,“ říká Marx, „je otec družstevních továren a obchodů, který však, jak již bylo připomenuto, naprosto nesdílel iluze svých pokračovatelů o dosahu (Tragweite) těchto izolovaných prvků přeměny a nejen fakticky vycházel při svých pokusech z továrního systému, nýbrž prohlásil jej i teoreticky za východisko „sociální revoluce“[87].

rr „Úkol, který má řešit ruská společnost, je každým dnem složitější. Každým dnem se kapitalismus rozpíná...“ (ibid.).

ss „Ruská společnost má před sebou velký a nesmírně těžký, ale ne nesplnitelný úkol — rozvinout výrobní síly obyvatelstva v takové formě, aby je mohla využívat ne bezvýznamná menšina, nýbrž celý národ“ (N. -on, 343).

tt Srov. citáty v časopise Russkoje bogatstvo, č. 8, s. 57 a také Russkoje bogatstvo, č. 6, s. 94, článek pana N. -ona.

uu Tento úryvek uvádí Efrusi v 8. č. časopisu Russkoje bogatstvo na s. 57 (počínaje posledním odstavcem).

vv Srov. cit. stať časopisu Russkoje bogatstvo z r. 1894, č. 6, s. 88. Pan N. -on se dopustil v překladu tohoto úryvku dvou nepřesností a jedno místo vynechal. „Maloburžoazní“ a „malorolnický“ překládá slovy „úzce měšťácký“ a „úzce rolnický“. „Věc dělníků“ překládá jako „věc lidu“, ačkoli v originále je der Arbeiter. Slova „nevyhnutelně musely rozbít“ (gesprengt werden mussten) nepřeložil vůbec.

ww Jako je Adolf Wagner? K. T.

xx Jiný narodnický ekonom, pan V. V., je ve výše uvedených velmi důležitých otázkách s panem N. -onem naprosto solidární a liší se od něho pouze ještě primitivnějším postojem.

yy Ať je toto vysvětlení anglických továrníků, kteří ignorují hlubší příčiny krizí a jejich nevyhnutelnost při nedostatečném rozšíření trhu, jakkoli jednostranné, rozhodně obsahuje zcela správnou myšlenku, že realizace produktu jeho odbytem v zahraničí vyžaduje všeobecně vzato odpovídající dovoz ze zahraničí. S tímto poučením anglických továrníků by se měli seznámit ekonomové, kteří otázku realizace produktu v kapitalistické společnosti odbývají hlubokomyslnou poznámkou: „odbyt v zahraničí“.

zz Aby „dokázal“ neúnosnost kapitalismu, vymýšlí si Sismondi hned přibližnou cifru (takové důkazy se např. líbí ruskému romantikovi panu V. V.). Říká: 600 000 rodin je zaměstnáno v zemědělství. Změní-li se pole v pastviny, nebude „zapotřebí“ více než jedna desetina lidí... Čím méně chápe autor celou složitost procesu, tím ochotněji operuje s dětinskými výpočty „od oka“.

aaa — vysvědčení chudoby. Red.

bbb Discours sur le libre échange (Řeč o svobodě obchodu. Red.) Používáme německého překladu: Rede über die Frage des Freihandels[91].

ccc Die Lage der arbeitenden Klasse in Eugland (l845)[95]. Tento spis je napsán z naprosto stejného hlediska před zrušením obilních zákonů (1846), zatímco řeč uvedená v textu se vztahuje k období po jejich zrušení. Avšak časový rozdíl pro nás nemá význam: stačí srovnat citované Sismondiho úvahy vztahující se k roku 1827 s touto řečí z roku 1848, abychom se přesvědčili, že jednotlivé aspekty otázky jsou u obou autorů úplně totožné. Samu myšlenku srovnat Sismondiho s pozdějším německým ekonomem jsme si vypůjčili z příručky Handwörterbuch der Staatswissenschaften, B. V. Art. „Sismondi“ von Lippert, Seite 679. Tato paralela je tak aktuální a zajímavá, že výklad pana Lipperta ztratil okamžitě veškerou topornost... totiž „objektivnost“ a stal se zajímavým, živým a nepostrádal ani zaujetí pro věc.

ddd Srov. v Die Neue Zeit[96] nedávno objevené Marxovy články z Westphälisches Dampfboot[97].

eee Napsáno v roce 1867[99]. Chceme-li vysvětlit zvýšení renty, musíme si povšimnout zákona, objeveného na základě nejnovější analýzy diferenční renty, který říká, že zvýšení renty je možné za současného snížení ceny obilí. „Když byla v roce 1846 odstraněna anglická obilní cla, mysleli si angličtí továrníci, že tím nadělali z velkostatkářské aristokracie chudáky. Místo toho zbohatla jako nikdy předtím. Jak se to stalo? Velmi prostě. Za prvé se od té doby na farmářích smluvně žádalo, aby vynakládali na akr 12 liber šterlinků místo 8 liber šterlinků ročně, a za druhé si statkáři, kteří měli mnoho zástupců i v Dolní sněmovně, povolili značnou státní subvenci k odvodňování a jiným trvalým melioracím svých pozemků. Protože nebyla úplně vytlačena nejhorší půda, nýbrž jí bylo ponejvíce, většinou také jen dočasně, použito k jiným účelům, stoupaly renty úměrně zvětšeným vkladům kapitálu a pozemková aristokracie na tom byla lépe než kdy předtím.“ (Das Kapital, III, 2, 259.[100]Red.)

fff Podtrženo námi.

ggg Pokrokový charakter zrušení obilních zákonů vyzdvihl autor Die Lage ještě před tímto zrušením (1. c., p. 179) a podtrhl zvláště jeho vliv na sebeuvědomování výrobců.[103]


71Pokrokovým“ publicistou konce 19. století nazývá V. I. Lenin ironicky liberálního narodnika S. N. Južakova. Úryvek z jeho článku Otázky hegemonie koncem 19. století, otištěného v 3. a 4. č. časopisu Russkaja mysl roku 1885, citoval P. B. Struve.

72 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 177.

V. I. Lenin zde nahradil kvůli cenzuře slovo „socialisté“ (v německém originále „Sozialisten“) slovem „autoři“.

73 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Praha 1958, s. 116 - 117.

74 K. Marx, Ke kritice politické ekonomie (Spisy 13, Praha 1963 s. 106. V české sekci MIA zde).

75 Občina (pozemková) v Rusku — forma společného rolnického užívání půdy; pro občinu bylo typické povinné dodržování osevního postupu a společné užívání lesů a pastvin. Nejdůležitějšími rysy ruské rolnické občiny bylo vzájemné ručení, pravidelné rozdělování půdy a zákaz vzdát se půdy, kupovat ji a prodávat.

Občina byla v Rusku známa už od pradávna. Postupně se z ní stával jeden z pilířů feudalismu v Rusku. Statkáři a carská vláda využívali občiny k nevolnickému útlaku a k vymáhání výkupních plateb a daní.

Diskuse kolem občiny se odrazily v rozsáhlé ekonomické literatuře. Občině věnovali zvlášť velkou pozornost narodnici, kteří v ní viděli záruku osobitého vývoje Ruska k socialismu. Pomocí tendenčně vybraných a zfalšovaných fakt a tzv. „průměrných čísel“ se narodnici snažili dokázat, že ruské rolnictvo žijící v občině má mimořádnou „stabilitu“, že občina brání pronikání kapitalistických vztahů do života rolníků, že je „chrání“ před ožebračením a třídní diferenciací. Už v 80. letech 19. století G. V. Plechanov ukázal, že iluze narodniků o „občinovém socialismu“ jsou neudržitelné, a v 90. letech V. I. Lenin narodnickou teorii definitivně vyvrátil. Na rozsáhlém faktografickém a statistickém materiálu Lenin demonstroval, jak se na ruské vesnici kapitalistické vztahy vyvíjely, jak do patriarchální občiny pronikal kapitál a rozkládal rolníky na antagonistické třídy, kulaky a vesnickou chudinu.

Roku 1906 vydala carská vláda v zájmu statkářů a kulaků zákon, který rolníkům dovoloval z občiny vystoupit a svůj příděl půdy prodat. Tento zákon znamenal počátek oficiální likvidace občinového zřízení na vesnici a podpořil diferenciaci rolnictva. Během devíti let vystoupily z občin přes 2 milióny hospodářů.

76 K. Marx-B. Engels, Spisy 8, Praha 1960, s. 169—170 (V české sekci MIA zde). Ve vydáních z let 1897 a 1898 V. I. Lenin z cenzurních důvodů neuvádí jméno K. Marxe a úryvek z Marxova spisu Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta cituje z knihy N. Beltova (G. V. Plechanova) O vývoji monistického názoru na dějiny. Ve vydání z roku 1908 se Lenin odvolává přímo na Marxe a jeho knihu. Cituje ze sborníku K. Marx, Sborník historických prací, Petrohrad 1906.

77 Russkaja mysl — liberálně narodnický měsíčník, vycházející v Moskvě od roku 1880. V 90. letech, kdy marxisté polemizovali s liberálními narodniky, občas otiskoval články marxistů, ačkoli redakce setrvávala na pozicích narodnictví. Do literární rubriky přispívali pokrokoví spisovatelé A. M. Gorkij, V. G. Korolenko, D. N. Mamin-Sibirjak, G. I. Uspenskij, A. P. Čechov a další.

Po revoluci roku 1905 se tento časopis stal orgánem pravého křídla kadetské strany. Redigoval jej P. B. Struve. V polovině roku 1918 byl zastaven.

78 Novoje slovo — vědecko-literární a politický měsíčník. Od roku 1894 jej vydávali v Petrohradě liberální narodnici, na jaře 1897 přešel do rukou legálních marxistů (P. B. Struve, M. I. Tugan-Baranovskij aj.). V době sibiřského vyhnanství uveřejnil V. 1. Lenin v časopise Novoje slovo dvě stati: K charakteristice ekonomického romantismu a K jednomu novinovému článku. V časopise publikovali také G. V. Plechanov, V. I. Zasuličová, L. Martov, A. M. Gorkij aj. V prosinci 1897 carská vláda časopis zastavila.

79 V. I. Lenin cituje slova ze hry A. N. Ostrovského V čužom piru pochmelje (1856; Z cizí viny kocovina (A. N. Ostrovskij, Spisy, Praha 1950).

80 K. Marx-B. Engels, Manifest Komunistické strany (Spisy 4, Praha 1958, s. 453. V české sekci MIA zde).

81 K. Marx, Kapitál III-2, Praha 1956, s. 184. (V české sekci MIA zde).

82 K. Marx-B. Engels, Kapitál I, Praha 1958, s. 534—535. (V české sekci MIA zde).

83 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 475—477. (V české sekci MIA zde).

84 K. Marx-B. Engels, Pana Eugena Dühringa převrat vědy (Spisy 20, Praha 1966, s. 287—293).

85 Sozialpolitisches Centralblatt — orgán pravého křídla německé sociální demokracie. Začal vycházet roku 1892.

86 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 257—258. (V české sekci MIA zde).

87 K. Marx-B. Engels, Kapitál I, Praha 1954, s. 533.

Ve vydáních z roku 1897 a 1898 nahradil V. I. Lenin slova „sociální revoluce“ („der sozialen Revolution“) z cenzurních důvodů slovy „společenské přestavby“. Ve vydání z roku 1908 použil Lenin v překladu výrazu „sociálního převratu“. Tato Leninova oprava byla přejata do 4. a 5. vydání. (V české sekci MIA zde).

88 K. Marx, Manifest Komunistické strany (Spisy 4, Praha 1958, s. 452—453. V české sekci MIA zde).

89 Obilní zákony byly v Anglii zavedeny v roce 1815. Stanovily vysoká cla na dovážené obilí a čas od času dovoz obilí ze zahraničí úplně zakazovaly. Obilní zákony umožňovaly velkým vlastníkům půdy zvyšovat ceny obilí na domácím trhu a získávat vysokou rentu. Upevňovaly také politickou pozici pozemkové šlechty. Zákony byly příčinou urputných a dlouhých bojů mezi velkými vlastníky půdy a buržoazií. V roce 1846 byly nakonec zrušeny.

90 Na jedné straně nelze neuznat, na druhé straně je nutné přiznat — ironické výrazy z děl M. J. Saltykova-Ščedrina Deník provinciála v Petrohradu a Pohřeb (viz M. J. Saltykov-Ščedrin, Polnoje sobranije sočiněnij, t.. X, 1936, s. 477; t. XIII, 1936, s. 410).

91 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, Řeč o svobodě obchodu zde.

92 Anti-Corn-Law-League (Ligu proti obilním zákonů) založili roku 1838 v Manchesteru textilní továrníci Cobden a Bright. Manchesterští průmyslníci byli oporou freetradismu v Anglii.

Liga bojovala za zrušení obilních zákonů. Hájila nutnost svobodného obchodu. Demagogicky hlásala, že svobodný obchod povede ke zvýšení životní úrovně dělnické třídy. Ve skutečnosti mělo snížení cen obilí za následek pokles dělnických výdělků a zvýšení zisků kapitalistů. Boj mezi průmyslovoü buržoazií a pozemkovou šlechtou skončil roku 1846 schválením návrhu zákona o zrušení obilních zákonů. Toto hnutí za zrušení obilních zákonů zhodnotil K. Marx v Řeči o svobodě obchodu (Spisy 4, zde).

93 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, zde

94 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, zde

95 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 482. V české sekci MIA zde.

96 Die Neue Zeit — teoretický časopis Sociálně demokratické strany Německa, který vycházel ve Stuttgartu v letech 1883—1923. Do října 1917 jej redigoval K. Kautsky, později H. Cunow. V letech 1885—1895 v něm byly uveřejňovány některé články K. Marxe a B. Engelse. Engels soustavně pomáhal redakci časopisu svými radami a často ji kritizoval za to, že se odchyluje od marxismu. V časopise vycházely články F. Mehringa, P. Lafargua, G. V. Plechanova a dalších činitelů mezinárodního dělnického hnutí. Od druhé poloviny 90. let časopis soustavně otiskoval články revizionistů. Za první světové války zaujímal centristické, kautskistické stanovisko a podporoval sociálšovinisty.

97 V. I. Lenin připomíná práci K. Marxe a B. Engelse Oběžník proti Kriegemu a 4. kapitolu II. dílu Německé ideologie, které vyšly v časopise Das Westphälische Dampfboot v červenci 1846 a v srpnu-září 1847. Byly přetištěny v 27. a 28. č. časopisu Die Neue Zeit za rok 1895/1896 (K. Marx-B. Engels, Spisy 4, zde a Spisy 3, zde).

Das Westphälische Dampfboot — měsíčník, tiskový orgán jednoho křídla německých maloburžoazních neboli „pravých“ socialistů. Vycházel od ledna 1845 do března 1848 v Bielefeldu a Paderbornu pod redakcí O. Lüninga.

98 K. Marx, Předmluva k 1. vydání I. dílu Kapitálu (Kapitál I, Praha 1954, s. 16. V české sekci MIA zde).

99 K. Marx, Kapitál I, Praha 1954, s. 713—714. V české sekci MIA zde.

100 K. Marx, Kapitál 111-2, Praha 1956, s. 272—273. V české sekci MIA zde.

101 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, zde.

102 K. Marx-B. Engels, Spisy 4, zde.

103 K. Marx-B. Engels, Spisy 2, Praha 1957, s. 481—482. V české sekci MIA zde.

104 K. Marx — B. Engels, Spisy 4, zde.

V. I. Lenin z cenzurních důvodů změnil (nebo vynechal) jednotlivá slova z citovaného úryvku Marxovy Řeči o svobodě obchodu. „Urychluje sociální revoluci“ nahradil slovy „urychluje tento převrat“ a spojení „jen v tomto revolučním smyslu“ přeložil „jen v tomto smyslu“.