Marxistický internetový archiv - Česká sekce
Karel Marx a Bedřich Engels
Manifest Komunistické Strany
III.
Socialistická a komunistická literatura
1. Reakční socialismus
a) Feudální socialismus
Francouzská a anglická aristokracie byla celým svým dějinným postavením povolána k tomu, aby psala pamflety proti moderní buroa.zní společnosti. Ve francouzské červencové revoluci z roku 1830 a v anglickém hnutí za parlamentní reformu podlehla jetě jednou nenáviděnému povýenci. O váném politickém boji u nemohlo být řeči. Zbýval jí jen literární boj. Ale také v oblasti literatury se staly staré fráze z dob restaurace[a] nemonými. Aby vzbudila sympatie, musila aristokracie předstírat, e nesleduje vlastní zájmy, nýbr sestavuje svůj obalovací spis proti buroazii jen v zájmu vykořisované dělnické třídy. Chystala si zadostiučinění tím, e zpívala na nového vládce hanlivé písničky a eptala mu do ucha víceméně zlověstná proroctví.
Tak vznikl feudální socialismus - zpola alozpěv, zpola paskvil, zpola ohlas minulosti, zpola hrozba budoucnosti - který občas zasahoval buroazii přímo do srdce břitkým, duchaplným drásavým úsudkem a vdy působil směně naprostou neschopností porozumět chodu novodobých dějin.
Aristokraté mávali proletářskou ebráckou monou jako praporem, aby za sebou shromádili lid. Kdykoli je vak následoval, spatřil na jejich zadku staré feudální erby a rozutekl se s hlasitým a neuctivým chechtotem.
Tuto komedii provozovala část francouzských legitimistů a Mladá Anglie.[220]
Dokazují-li feudálové, e jejich způsob vykořisování byl jiný ne vykořisování buroazní, pak jen zapomínají, e vykořisovali za okolností a podmínek zcela jiných a nyní přeitých. Dokazují-li, e za jejich panství moderní proletariát neexistoval, zapomínají, e právě moderní buroazie byla nutným plodem jejich společenského řádu.
Ostatně skrývají reakční charakter své kritiky tak málo, e jejich hlavní obaloba proti buroazii tkví právě v tvrzení, e se za její vlády rozvíjí třída, která vyhodí do povětří celý starý společenský řád.
Vyčítají buroazii mnohem víc to, e plodí revoluční proletariát, ne e vůbec plodí proletariát.
V politické praxi se proto účastní vech násilných opatření proti dělnické třídě a ve vedním ivotě přes vechny své nabubřelé fráze nezapomínají sklízet zlatá jablka[b] a čachrování s ovčí vlnou, cukrovkou a kořalkou je pro ně víc ne věrnost, láska a čest.[c]
Jako el páter vdy ruku v ruce s feudálem, jde i páterský socialismus ruku v ruce s feudálním.
Není nic lehčího ne dát křesanskému asketismu socialistický nátěr. Co nehorlilo křesanství také proti soukromému vlastnictví, proti manelství, proti státu? Co nehlásalo místo toho dobročinnost a ebrotu, celibát a umrtvování těla, kláterní ivot a církev? Křesanský socialismus je jen svěcená voda, kterou páter kropí aristokratův vztek.
b) Maloburžoasní socialismus
Feudální aristokracie není jediná třída, kterou buroazie svrhla a její ivotní podmínky v moderní buroazní společnosti zakrňovaly a odumíraly. Středověký měanský stav a drobný malorolnický stav byly předchůdci moderní buroazie. V zemích průmyslově a obchodně méně vyvinutých tato třída dosud ivoří vedle vzmáhající se buroazie.
V zemích, v nich se vyvinula moderní civilizace, se vytvořila - a jako doplňující část buroazní společnosti se stále znovu tvoří - nová maloburoazie, je kolísá mezi proletariátem a buroazií. Její přísluníky vak konkurence neustále sráí do řad proletariátu, a oni u pozorují, jak se s vývojem velkého průmyslu přibliuje okamik, kdy úplně zmizí jako samostatná část moderní společnosti a budou nahrazeni v obchodu, průmyslu i v zemědělství dozorci a námezdními zaměstnanci.
V zemích, jako je Francie, kde rolnictvo tvoří značně přes polovinu obyvatelstva, bylo přirozené, e se objevili spisovatelé, kteří se zastávali proletariátu proti buroazii, pouívali při své kritice buroazního reimu maloburoazního a malorolnického měřítka a hájili dělníky ze stanoviska maloburoazie. Tak vznikl maloburoazní socialismus. Představitelem této literatury nejen ve Francii, nýbr i v Anglii je Sismondi.
Tento socialismus neobyčejně důvtipně rozpitval rozpory v moderních výrobních vztazích. Odhalil, jak je ekonomové licoměrně zkrálují. Nezvratně dokázal zhoubné účinky strojové výroby a dělby práce, koncentraci kapitálu a pozemkového majetku, nadvýrobu, krize, nutný zánik drobných buroů a malých rolníků, bídu proletariátu, anarchii výroby, křiklavý nepoměr v rozdělování bohatství, vzájemnou vyhlazovací průmyslovou válku mezi národy, rozklad starých mravů, starých rodinných vztahů a starých národností.
Ale co do svého pozitivního obsahu chce tento socialismus buď obnovit staré výrobní a směnné prostředky a s nimi staré vlastnické vztahy a starou společnost, anebo chce moderní výrobní a směnné prostředky znovu násilně vtěsnat do rámce starých vlastnických vztahů, které jimi byly rozbity a musely být rozbity. V obou případech je reakční a utopický zároveň.
Cechovní organizace průmyslu a patriarchální hospodářství na venkově, taková je jeho poslední moudrost.
Ve svém dalím vývoji upadl tento směr do zbabělé kocoviny.[d]
c) Německý aneb „pravý“ socialismus
Francouzská socialistická a komunistická literatura, která vznikla pod jařmem panující buroazie a je literárním výrazem boje proti tomuto panství, byla přenesena do Německa v době, kdy tam buroazie právě zahájila boj proti feudálnímu absolutismu.
Němečtí filosofové, polofilosofové a estéti sáhli chtivě po této literatuře a zapomněli jen, e s těmito spisy se z Francie do Německa nepřestěhovaly také francouzské ivotní poměry. V německých poměrech ztratila francouzská literatura jakýkoli bezprostřední praktický význam a nabyla ryze literární tvářnosti. Ukázala se nutně neplodným přemítáním o uskutečnění lidské podstaty. Tak poadavky první francouzské revoluce měly pro německé filosofy 18. století smysl jen jako poadavky "praktického rozumu" vůbec a projevy vůle revoluční francouzské buroazie měly v jejich očích význam zákonů čisté vůle, vůle, jaká má být, pravé lidské vůle.
Celá práce německých literátů záleela výhradně v tom, e. se snaili uvést nové francouzské ideje v soulad se svým starým filosofickým svědomím, anebo spíe osvojit si francouzské ideje ze svého filosofického stanoviska.
Toto osvojení se dělo stejným způsobem, jakým si vůbec osvojujeme cizí řeč, toti překladem.
Je známo, e v rukopisech, na nich byla zaznamenána klasická díla starých pohanských dob, nadepisovali mnii nad text své nejapné ivotopisy katolických svatých. Němečtí literáti naloili s bohaprázdnou francouzskou literaturou právě opačně. Vepsali pod francouzský originál své filosofické nesmysly. Například pod francouzskou kritiku peněních vztahů vepsali "odcizení lidské podstaty", pod francouzskou kritiku buroazního státu "zruení vlády abstraktně obecného" atd.
Podsunování těchto filosofických slovních obratů pod francouzské úvahy překřtili na "filosofii činu", "pravý socialismus", "německou vědu socialismu", "filosofické zdůvodnění socialismu" atd.
Francouzská socialisticko-komunistická literatura byla takto doslova vykletěna. A protoe v rukou Němců přestala vyjadřovat boj jedné třídy proti druhé, byl Němec přesvědčen, e překonal "francouzskou jednostrannost", e místo skutečných potřeb hájí potřebu pravdy a místo zájmů proletáře zájmy lidské bytosti, člověka vůbec, člověka, který nepatří k ádné třídě, který vůbec neexistuje ve skutečnosti, nýbr jen v oblačných výinách filosofické fantazie.
Tento německý socialismus, který svá nemotorná kolácká cvičení bral tak váně a slavnostně a tak jarmarečně je vytruboval, ztrácel vak postupně svou pedantskou nevinnost.
Boj německé, zejména pruské buroazie proti feudálům a absolutnímu království, slovem liberální hnutí, se stával stále vánějím.
"Pravému" socialismu se tak naskytla vítaná příleitost postavit proti politickému hnutí socialistické poadavky, stíhat tradičními kletbami liberalismus, zastupitelský stát, buroazní konkurenci, buroazní tiskovou svobodu, buroazní právo, buroazní svobodu a rovnost a kázat lidovým masám, e v tomto buroazním hnutí nemohou nic získat, nýbr naopak vechno ztratit. Německý socialismus v pravý čas zapomněl, e francouzská kritika, její byl bezduchou ozvěnou, předpokládala moderní buroazní společnost s příslunými materiálními ivotními podmínkami a s přiměřenou politickou ústavou, tedy vesměs předpoklady, o jejich vybojování v Německu teprve lo.
Slouil německým absolutistickým vládám s jejich suitou páterů, kantorů, krautjunkerů a byrokratů za vítaného hastroe proti buroazii deroucí se hrozivě nahoru.
Byl pocukrovaným doplňkem k hořkým ranám karabáčem a kulkám z karabiny, jimi tyto vlády krotily povstání německých dělníků.
Jestlie se "pravý" socialismus takto stal v rukou vlád zbraní proti německé buroazii, pak také bezprostředně zastupoval reakční zájmy, zájmy německých osáků. Skutečnou společenskou základnu existujícího pořádku v Německu tvoří maloměáctvo, je se dochovalo ze 16. století a od těch dob se stále znovu vynořuje v různých formách.
Jeho zachování znamená zachování dosavadních poměrů v Německu. Od průmyslového a politického panství buroazie očekává se strachem svůj jistý zánik, na jedné straně v důsledku koncentrace kapitálu, na druhé straně v důsledku růstu revolučního proletariátu. Zdálo se mu, e "pravý" socialismus zabíjí dvě mouchy jednou ranou. Šířil se jako epidemie.
Háv, setkaný ze spekulativních pavučin, vyívaný estétskými květy krasořečnictví, prosáklý vláhou nyvého rozkochání, tento mystický háv, do něho němečtí socialisté halili svých několik koených "věčných pravd", zvyoval jen odbyt jejich zboí u tohoto obecenstva.
Německý socialismus sám stále jasněji spatřoval své poslání v tom, být nadutým představitelem těchto šosáků.
Prohlásil německý národ za vzorný národ a německého osáka za vzor člověka. Dával kadé jeho ničemnosti skrytý, vyí, socialistický smysl, v něm znamenala svůj opak. Byl důsledný a do konce tím, e vystupoval přímo proti "hrubě destruktivnímu" směru komunismu a vyhlásil svou nestrannou povznesenost nad jakýkoli třídní boj. A na velmi malé výjimky patří vechno, co v Německu obíhá jako takzvané socialistické a komunistické spisy, k této pinavé, otravné literatuře.[e]
2. Konservativní aneb buržoasní socialismus
Jistá část buroazie by ráda odpomohla sociálním neduhům, aby zajistila trvání buroazní společnosti.
Sem patří ekonomové, filantropové, humanitáři, oprávci pečující o blaho pracujících tříd, organizátoři dobročinnosti, členové spolků proti týrání zvířat, zakladatelé abstinentních spolků, pokoutní reformátoři nejrozmanitějího druhu. Tento buroazní socialismus byl vypracován dokonce v celé systémy.
Jako příklad uvádíme Proudhonovu "Filosofii bídy".
Socialističtí buroové chtějí podmínky existence moderní společnosti, ale bez bojů a nebezpečí, které z nich nezbytně vyplývají. Přejí si existující společnost, ale bez ivlů, které ji revolucionují a rozkládají. Chtějí mít buroazii bez proletariátu. Buroazii se zdá svět, v něm panuje, pochopitelně nejlepím ze vech světů. Buroazní socialismus zpracovává tuto útěnou představu ve víceméně ucelený systém. Kdy se obrací k proletariátu s výzvou, aby uskutečnil její systém a vtáhl do nového Jeruzaléma, pak v podstat jen ádá, aby proletariát v nynějí společnosti zůstal, ale odloil své nenávistné představy o ní.
Druhá, méně systematická, ale praktičtějí forma tohoto socialismu se snaila dělnické tříd zoklivit kadé revoluční hnutí, dokazujíc, e jí nemůe prospět ta neb ona politická změna, nýbr jen změna materiálních ivotních poměrů, ekonomických poměrů. Ale změnou materiálních ivotních poměrů nemíní tento socialismus nikterak odstranění buroazních výrobních vztahů, které je uskutečnitelné jen revoluční cestou, nýbr administrativní reformy, které by byly provedeny na podkladě těchto výrobních vztahů, a tudí by nic neměnily na vztahu mezi kapitálem a námezdní prací, nýbr by v nejlepím případě zmenovaly náklady buroazie na její panování a zjednoduovaly by její státní hospodářství.
Pravého svého výrazu nabývá buroazní socialismus teprve tehdy, kdy se stává pouhou řečnickou ozdobou.
Svobodný obchod! v zájmu dělnické třídy! ochranná cla! v zájmu dělnické třídy! věznice se samovazbou! v zájmu dělnické třídy - to je poslední, jediné váně míněné slovo buroazního socialismu.
Socialismus buroazie tkví právě v tvrzení, e buroové jsou buroy - v zájmu dělnické třídy.
3. Kriticko-utopický socialismus a komunismus
Nemluvíme tu o literatuře, která ve vech velkých novodobých revolucích tlumočila poadavky proletariátu (spisy Babeufovy atd.).
První pokusy proletariátu přímo prosadit v dobách veobecného rozjitření, v období svrení feudální společnosti své vlastní třídní zájmy nezbytně ztroskotaly jak pro nevyspělost samotného proletariátu samého, tak pro nedostatek materiálních podmínek jeho osvobození, které jsou teprve výtvorem buroazní epochy. Revoluční literatura, která provázela tato první hnutí proletariátu, je svým obsahem nutně reakční. Hlásá veobecný asketismus a hrubé rovnostářství.
Skutečně socialistické a komunistické systémy, systém Saint-Simonův, Fourierův, Owenův atd., se objevují v prvním, nevyvinutém období boje mezi proletariátem a buroazií, které jsme vylíčili výe (viz "Buroové a proletáři").
Vynálezci těchto systémů vidí sice protikladnost tříd i působení rozkladných ivlů uvnitř panující společnosti samé. Nevidí vak u proletariátu samostatnou dějinnou iniciativu, nevidí ádné jemu vlastní politické hnutí.
Protoe vývoj třídního protikladu jde ruku v ruce s vývojem průmyslu, nemohou tito lidé ani najít materiální podmínky osvobození proletariátu a hledají sociální vědu a sociální zákony, které by tyto podmínky vytvořily.
Místo společenské činnosti má nastoupit jejich osobní vynalézání, místo historických podmínek osvobození podmínky vysněné, místo ponenáhlého organizování proletariátu ve třídu organizace společnosti podle jejich receptu. Budoucí dějiny celého světa se pro ně redukují na propagaci a praktické uskutečňování jejich společenských plánů.
Jsou si ovem vědomi, e v těchto svých plánech hájí hlavně zájmy pracující třídy jako třídy nejvíc trpící. Proletariát pro ně existuje jen jako třída nejvíc trpící.
Ale nevyvinutá forma třídního boje, jako i jejich vlastní ivotní postavení způsobují, e se domnívají být vysoko povznesení nad tento třídní protiklad. Chtějí zlepit ivotní postavení vech členů společnosti, i těch, kteří ijí v nejlepích podmínkách. Apelují proto ustavičně na celou společnost bez rozdílu, a předevím na panující třídu. Podle jejich mínění stačí jen pochopit jejich systém, aby byl uznán za nejlepí moný plán nejlepí moné společnosti.
Zavrhují proto jakoukoli politickou, a zejména jakoukoli revoluční akci, chtějí svého cíle dosáhnout pokojnou cestou a pokouejí se drobnými, samozřejmě selhávajícími pokusy a silou příkladu proklestit cestu novému společenskému evangeliu.
Fantastické líčení budoucí společnosti vzniká v době, kdy je proletariát jetě velmi nevyspělý a sám si tedy jetě představuje svoje postavení velmi fantasticky, vzniká z jeho první mocné touhy - plné předtuch - po veobecném přetvoření společnosti.
Ale socialistické a komunistické spisy obsahují i kritické prvky. Útočí na vechny základy existující společnosti. Dodaly proto velice cenný materiál k uvědomování dělníků. Jejich pozitivní požadavky týkající se budoucí společnosti, například zruení protikladu mezi městem a venkovem[f], zruení rodiny, soukromého nabývání statků a námezdní práce, hlásáni společenské harmonie, přeměna státu v pouhou správu výroby - vechny tyto požadavky vyjadřují jen nutnost odstranění třídního protikladu, který se teprve počíná vyvíjet a je jim znám jen ve své počáteční beztvárné neurčitosti. Tyto pozitivní požadavky mají proto jetě čistě utopický ráz.
Význam kriticko-utopického socialismu a komunismu je v obráceném poměru k dějinnému vývoji. Tou měrou, jak se rozvíjí a utváří třídní boj, pozbývá toto blouznivé povznáení se nad něj, toto blouznivé potírání třídního boje jakékoli praktické ceny a jakékoli teoretické oprávněnosti. A proto jak byli původci těchto systémů v mnoha směrech revoluční, tak tvoří jejich áci vdy reakční sekty. Bez ohledu na dalí historický vývoj proletariátu tvrdoíjně lpí na starých názorech mistrů. Snaí se proto důsledně znovu otupit třídní boj a smířit protiklady. Stále jetě sní o uskutečnění svých společenských utopií na zkouku, o zakládání jednotlivých falanster, o zřizování kolonií ve vlastní zemi (home-colonies), o zřízení malé Ikarie[g] - kapesního vydání nového Jeruzaléma - a aby mohli vybudovat vechny ty vzduné zámky, jsou nuceni dovolávat se lidumilnosti buroazních srdcí a měců. Ponenáhlu sestupují do kategorie svrchu vylíčených reakčních a konzervativních socialistů a lií se od nich jen systematičtějím pedantstvím, fanatickou pověrčivou vírou v zázračné účinky své sociální vědy.
Proto vystupují rozhořčeně proti jakémukoli politickému hnutí dělníků, které podle jejich mínění můe vyvěrat jedině ze slepé nevíry v nové evangelium.
Owenovci v Anglii vystupují proti chartistům, fourierovci ve Francii proti reformistům.[221]
__________________________________
Poznámky:
(čísla označují poznámky uváděné v souhrnu na konci knižního vydání, písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách.)a Nejde o anglickou restauraci z let 1660—1689, nýbrž o francouzskou restauraci z let 1814—1830. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)
b V anglickém vydání z roku 1888 je za slovy „zlatá jablka“ vloženo: „padající se stromu průmyslu“. (Pozn. red.)
c To se týká hlavně Německa, kde pozemková aristokracie a junkeři obdělávají velkou část svých pozemků na vlastní účet s pomocí správců a kromě toho jsou majiteli velkých cukrovarů a lihovarů. Bohatší angličtí aristokraté ještě tak hluboko neklesli, ale i oni vědí, že pokles renty je si možno vynahradit tím, že propůjčí své jméno zakladatelům více méně pochybných akciových společností. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)
d V anglickém vydání z roku 1888 je místo této věty: „Nakonec však, když tváří v tvář nezvratným historickým faktům vyprchalo všechno opojení sebeklamu, zvrhla se tato forma socialismu v ubohou kocovinu.“ (Pozn. red.)
e Revoluční bouře roku 1848 smetla celý tento prašivý směr a vzala jeho nositelům chuť ještě dále se plést do socialismu. Hlavním představitelem a klasickým typem tohoto směru je pan Karl Grün. (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1890.)
f V anglickém vydání z roku 1888 je toto místo formulováno takto: „Praktická opatření, která navrhují, například odstranění rozdílu mezi městem a venkovem". (Pozn. red.)
g Falansterami se nazývaly socialistické kolonie, které plánoval Fourier; Ikarií nazýval Cabet svou utopickou zemi a později svou komunistickou kolonii v Americe. (Engelsova poznámka k anglickému vydání z roku 1888.)
Home-colonies (koloniemi ve vlastní zemi) nazývá Owen své vzorné komunistické společnosti. Falanstery byl název společenských paláců, plánovaných Fourierem. Ikarie bylo jméno utopické fantastické země, jejíž komunistická zařízení vylíčil Cabet. (Engelsova poznámka k německému vydání z roku 1890.)
220 Francouzští legitimisté a Mladá Anglie — viz poznámku [32] zde.
221 Reformisté — viz poznámku [31] zde.