Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-19171. Legendy byrokracie
Pojetí říjnového převratu v této knize rozvinuté vyložil autor, arci jen v obecných rysech, nejednou již v prvních letech sovětského řádu. Aby svou myšlenku vyjádřil výrazněji, dával jí často výraz početní: úkol převratu, psal autor, byl "ze tří čtvrtin, ne-li z devíti desetin rozřešen již před 25. říjnem, a to povstáním "klidným" anebo "hladkým". Nepřisuzujeme-li číslicím důležitosti větší, než se jí mohou samy dožadovat v tomto případě, je sama myšlenka docela nesporná. Avšak od toho času, co se začaly hodnoty přehodnocovat, bylo naše pojetí i v této své části vydáno roztrpčené kritice.
Kdyby bylo bývalo ‚vítězné' povstání už 9. října z devíti desetin hotová věc," napsal Kameněv, "jak potom oceniti rozumovou schopnost těch, kdož byli v ústředním bolševickém výboru, a ještě 10. října ve vášnivé rozepři soudili, má-li se jíti do povstání čili nic, a když jít, kdy to má být? Co říci o lidech, kteří se sešli 16. října… a znovu a znovu posuzovali vyhlídky povstání? Vždyť, jak se ukazuje, se prý povstání stalo již 9. Října ‚tiše' a ‚legálně', a ještě k tomu tak tiše, že ani strana, ani výkonný výbor to ani nepostřehli." Tento argument, který je navenek tak působivý, v literatuře epigonstva kanonisovaný a politicky přežil svého autora, není ve skutečnosti nic než přímo okatá hromada omylů.
9. října zcela jistě nemohlo být ještě povstání "z devíti desetin" hotová věc, neboť v ten den se teprve věc odvedení posádky z Petrohradu přinesla do Sovětu a nebylo ještě možné předvídat, jak se dále rozvine. Právě proto Trockij druhého dne, 10. října, když zdůrazňoval důležitost této věci, neměl ještě dostatečné příčiny žádat, aby spor s velením se stal základnou pro celý záměr. Teprve ve dvou dalších nedělích za úporné denní práce byl hlavní úkol - jisté získání vládních vojsk pro lid - "ze tří čtvrtin, ne-li z devíti desetin" rozřešen. Ale toho ještě nebylo nejen 10., ale ani 16. října, kdy ústřední výbor jednal už po druhé o povstání a kdy Krylenko už s plnou jistotou vytkl věc posádky za věc hlavní.
I kdybychom však řekli - jak nesprávně vykládá naši myšlenku Kameněv - že převrat zvítězil z devíti desetin už 9. října, bylo by stejně kriteriem správnosti tohoto tvrzení nikoli nějaké dohadování, nýbrž jenom čin, to jest povstání samo; "rozumové schopnosti členů ústředního výboru nejsou tedy ani v tomto čistě hypotetickém případě nijak kompromitovány, že se "ještě" 10. a 16. října vášnivě přeli. A kdyby i dokonce byli mohli už 10. října apriorním odhadem pevně zjistit, že se vítezství už z devíti desetin dosáhlo, přece jenom by byl ještě zbyl úkol dodělat tu poslední desetinu; a to by vyžadovalo pozornosti zrovna takové, jako kdyby šlo o deset desetin. Co jen v dějinách bylo srážek a povstání "téměř už vyhraných, které se skončily porážkou právě proto, že se včas nepřivedly až tam, aby protivník byl úplně rozbit! Nakonec pak je ještě jedna věc, na niž Kameněv lišácky také zapomíná: činnost Vojenského revolučního výboru přestávala na území petrohradském. Ačkoliv má samo hlavní město důležitost neobyčejnou, zbývá tu přece ještě jenom kromě něho i ostatní země. A po této stránce měl ústřední výbor ještě důvodů dost, aby pečlivě odvažoval vyhlídky povstání, a to nejen 10. a 16. října, ale ještě i 26. října, to jest ještě i po povstání v Petrohradě.
Kameněv v své úvaze bere v ochranu Lenina (epigoni všichni, hájíce sebe, se kryjí tímto důstojným pseudonymem): jakpak se mohl Lenin tak vášnivě bít za povstání, bylo-li povstání již z devíti desetin vykonáno! Ale Lenin sám napsal počátkem října: "Podoba se dosti pravdě, ne-li velmi, že právě teď se lze chopit vlády bez povstání…" Jinými slovy, Lenin připouštěl, že "tichý" převrat se stal již před 9. říjnem, a přitom ne z devíti, ale z deseti desetin. Věděl však, že tuto optimistickou hypotesu nelze vyzkoušet jinak než činem. Proto také napsal v témž dopise: "A nelze-li se chopit vlády bez povstání, třeba se dát do povstání hned." Právě o této věci se jednalo 10., 16. října a také jindy.
Nové sovětské dějepisectví úplně škrtlo v Říjnové revoluci neobyčejně i důležitou a poučnou kapitolu rozporech Leninových s ústředním výborem, a to jak pokud jde o základní a zásadní věci, kde měl pravdu Lenin, tak i pokud jde o otázky zvláštní, ale velmi důležité, kde pravda byla při ústředním výhoru: podle nové doktriny se nemohl mýlit ani ústřední výbor, ani Lenin, a proto také nemohlo být mezi nimi rozporů. Tam, kde rozpory nelze popírat, přisoudí se jednoduše podle obecného pravidla Trockému.
Skutečnosti však říkají něco jiného. Lenin usiloval, aby se povstání začalo v den Demokratické porady: ani jediný člen ústředního výboru ho nepodporoval. Týden na to navrhl Lenin Smilgovi, aby organisoval štáb povstání ve Finsku a aby odtud zasadil ránu vládě skrze námořníky. A potom za dalších deset dnů naléhal na to, aby se severní sjezd stal východištěm povstání. Na sjezdu nikdo tento návrh nepodepřel. Lenin koncem srpna pokládal oddalování povstání o tři neděle, do sjezdu sovětů, za záhubné. Zatím však povstání, odložené na předvečer sjezdu, se skončilo, až když sjezd zasedal. Lenin navrhoval, aby se boj začal z Moskvy, předpokládaje, že tam se věc rozřeší bez boje. Ve skutečnosti však povstání v Moskvě, ač v Petrohradě už povstání zvítězilo, trvalo osm dní a vyžádalo si mnohých obětí.
Lenin nebyl automat na neomylná rozhodnutí. Byl "jen" geniální muž, a žádná lidská stránka mu nebyla cizí, mezi jiným ani vlastnost mýlit se. Lenin říkával, když mluvil o poměru epigonů k velikým revolucionářům: "Po jejich smrti se lidé pokoušejí proměnit je v neškodné ikony, aby se tak řeklo chtějí je kanonisovat, jejich jménům ponechat jakousi slávu… ‚" aby tím bezpečněji mohli zradit jejich zásady. Epigoni žádají, aby se uznala neomylnost Leninova, aby tím snadněji mohli toto dogma vztáhnout také k sobě.[a]
To, čím se Lenin vyznačoval v politice, bylo spětí odvážných vyhlídek s bedlivým zhodnocením drobných skutečností a příznaků. Osamělost Leninovi nebránila určovat neobyčejně pronikavě jednotlivá období a obraty hnutí, avšak znemožňovala mu včas zhodnotit podružné činitele a konjunkturální změny. Politický stav věcí byl celkem tak příznivý povstání, že připouštěl možnost vítězství i za různých obměn. Kdyby byl Lenin býval v Petrohradě a začátkem října provedl usnesení, že se má povstat hned bez zření k sjezdu sovětů, byl by nepochybně politicky zařídil provedení svého plánu tak, aby jeho nevýhody okleštil na nejmenší míru. Anebo by byl, což se stejně podobá pravdě, sám zvolil takový záměr, jenž také ve skutečnosti byl proveden.
Úlohu Leninovu v obecné strategii převratu jsme zhodnotili v kapitole zvláštní. Abychom ještě přesněji vyjádřili svou myšlenku, týkající se taktických návrhů Leninových, dodáváme: bez Leninova nátlaku, bez jeho naléhání, návrhů a variant by se byl přechod na cestu k povstání stal s obtížemi mnohem většími; kdyby byl Lenin v kritické týdny v Smolném, bylo by obecné vedení povstání, a to nejen v Petrohradě, ale i v Moskvě, na značně vyšší úrovni; avšak Lenin "v emigraci" nemohl nahradit Lenina v Smolném.
Nedostatky své taktické orientace cítil nejpronikavěji sám Lenin. 24. září píše v listě "Rabočij Puť" (Dělnická cesta): "Zřejmě se tu děje hromadění prvků k nové revoluci - my však, žel, víme toho velmi málo o tom, jak je toto hromadění rozsáhlé a rychlé." Tato slova jsou právě tak výtkou stranickému vedení, jako steskem na vlastní neinformovanost. Lenin, připomínaje v svých dopisech nejdůležitější pravidla povstání, neopomíjí dodat: "To všechno ovšem jen jako příklad, jako ilustrace věci." 8. října píše Lenin severnímu oblastnímu sjezdu sovětů: "Pokusím se jako osoba jsoucí stranou dát své rady pro ten případ, že pravděpodobná akce dělníků a vojáků petrohradských… se brzy začne, je to však zároveň ve chvíli, kdy se ještě nezačala." Svou polemiku proti Zinověvovi a Kameněvovi začíná takto: "Publicista, vůlí osudu odstrčený poněkud stranou od hlavního řečiště dějin, se vydává v sázku, že přijde po každé pozdě a že se ukáže neinformován, zvláště dostávají-li se jeho projevy do veřejnosti se zpožděním." Tu je opět stesk na osamocenost spolu s výtkou redakci, jež zdržuje tisk příkrých článků Leninových, anebo z nich vyhazuje místa nejpichlavější. Týden před převratem píše Lenin v tajném dopise členům strany: "Co se týče dané otázky povstat hned, když již je tak blízko k 20. říjnu, nemohu zdáli posoudit, jak mnoho byla věc zkažena stávkokazeckými projevy (Zinověvovými a Kameněvovými) v tisku strany." Slovo z d á l i podtrhl Lenin sám.
Jak vysvětluje epigonská škola nesoulad mezi taktickými návrhy Leninovými a skutečným postupem povstání v Petrohradě? Bud dává sporům ráz anonymní a beztvárný; anebo míjí nepovšimnutě rozpory, prohlašujíc, že nejsou hodny pozornosti; anebo podstrkuje jméno Trockého tam, kde Lenin mluví o ústředním výboru celém anebo o odpůrcích povstání v něm; anebo konečně všechny tyto způsoby splétá, nestarajíc se, co k čemu náleží.
"Za vzor (bolševické) strategie", píše Stalin, "lze pokládat říjnové povstání. Porušení této podmínky (správný výběr chvíle) vede k nebezpečnému omylu, který se nazývá ‚ztráta tempa', když se totiž strana opozdí za chodem hnutí anebo je předběhne, působíc tím nebezpečí zhroucení. Za příklad takovéto ‚ztráty tempa', za příklad toho, jak se nemá volit chvíle pro povstání, třeba pokládat pokus jedné části soudruhů, začít povstání od zatčení Demokratické porady v srpnu 1917." "Jednou částí soudruhů" se rozumí v těchto řádcích Lenin. Nikdo než on nenavrhoval začít povstání od zatčení Demokratické porady a nikdo tento návrh nepodporoval. Taktický záměr Leninův doporučuje Stalin za "příklad toho, jak se nemá volit chvíle pro povstání". Anonymní způsob výkladu činí Stalinovi možným zároveň úplně popírat rozpory mezi Leninem a ústředním výborem.
Ještě jednodušeji se dostává z obtíží Jaroslavskij. "Věc arci nezáleží v drobnostech," píše Jaroslavskij, "věc není v tom, začalo-li se povstání v Moskvě nebo v Petrohradě," - věc záleží v tom, že veškerý postup událostí ukázal "správnost leninské linie, správnost linie naší strany." Vynalézavý dějepisec si svůj úkol činí neobyčejně snadným. Že Říjen byl zkouškou strategie Leninovy a že ukázal, jak důležité bylo jeho dubnové vítězství nad vedoucí vrstvou "starých bolševiků" - je nesporné. Avšak jestliže věc vůbec nezáleží v tom, kde začít, kdy začít a jak začít, tu už pak nejen nezbude nic z episodických rozporů s Leninem, ale nezbude pak nic ani z taktiky vůbec.
V knize Johna Reeda se vypravuje o tom, že prý 21. října konali bolševi čtí vůdcové "druhé dějinné zasedání", na němž, jak se doneslo Reedovi, Lenin řekl: "24. října by byla akce předčasná: k povstání je třeba všeruské základny, 24. října však nebudou ještě na Sjezdě delegáti všichni. Kdežto 26. října je už na akci příliš pozdě… Musíme začít 25. října - v den, kdy se začne Sjezd…" Reed byl neobyčejně vnímavý pozorovatel, jenž uměl přenésti na stránky své knihy city a vášně rozhodných revolučních dnů. Právě proto vyslovil jednou Lenin přání, aby se nedostižná kronika Reedova rozšířila v milionech výtisků ve všech zemích světových. Avšak práce v ohni událostí, zápisky na chodbách, ulicích, u ohňů, rozhovory zachycené v letu a útržky vět, a mnohé z toho s pomocí překladatelů, všechno to nezbytně způsobilo jednotlivé omyly. Zmínka o zasedání 21. října je jeden z nejzřejmějších omylů v knize Reedově. Úvaha, že je k povstání třeba "všeruské sovětské základny", jistě nemohla býti od Lenina, neboť Lenin nejednou říkával, že pachtit se za takovouto základnou je "čiré idiotství a dokonalá zrada". Lenin nemohl říci, že povstat 24. října je ještě předčasné, protože už od sklonku září káral jako hřích otálet s povstáním třebas jen o jediný den: povstání se může zpozdit, avšak mluvit o "předčasnosti není vůbec na místě". Avšak i bez tohoto politického soudu, jenž už sám o sobě věc rozhoduje, se zápis Reedův vyvrací už jen tím, že 21. října vůbec žádné "druhé dějinné zasedání nebylo": takovéto zasedání nebylo by přešlo beze stopy dokumenty a pamětí účastníků. Byly jen dvě porady, jichž se Lenin zúčastnil: dne 10. a 16. října. Reed to nemohl vědět. Doklady později uveřejněné nesvědčí vůbec pro nějaké "dějinné zasedání" 21. října. Epigonské dějepisectví se však nerozpakovalo svědectví Reedovo, zřejmě mylné, zařadit do všech oficiálních projevů: takto se dosahuje zevního, kalendářového souladu směrnic Leninových se skutečným postupem událostí. Pravda, oficiální dějepisectví přivádí při tom do nepochopitelných a nevysvětlitelných rozporů Lenina s Leninem. Avšak v podstatě vůbec ani o Lenina nejde: epigoni prostě udělali z Lenina dějinný pseudonym pro sebe a zneužívají ho bez okolků jako dodatečného potvrzení vlastní neomylnosti.
Oficiální dějepisci jdou v přibarvování skutečností ještě dále. Tak píše Jaroslavskij ve svých Dějinách strany: "Zasedání ústředního výboru 24. října, to jest posledního zasedání před povstáním, se účastnil Lenin." Protokoly oficiálně vydané, v nichž je podrobný seznam účastníků zasedání, svědčí o tom, ze Lenin přítomen nebyl. "Leninovi a Kameněvovi se uložilo, aby vyjednávali s levými esery," píše Jaroslavskij. Protokoly praví, že tento úkol byl dán Kameněvovi a Berzinovi. Avšak i bez protokolů by mělo být jasné, že by ústřední výbor nebyl Leninovi uložil takový podřadný "diplomatický" úkol. Rozhodující zasedání ústředního výboru se konalo ráno. Lenin přibyl do Smolného teprve v noci. Člen petrohradského výboru Svešnikov vypravuje, jak Lenin "večer (24. října) kamsi odešel, zanechav v pokoji lístek, že odešel tehdy a tehdy. Když jsme se to dověděli, bylo nám v duši úzko o Iljiče…" "Pozdě večer" se již v obvodu vědělo, že Lenin odešel do Vojenského revolučního výboru.
Nejpodivuhodnější ze všeho je však to, že Jaroslavskij minul bez povšimnutí nejdůležitější politický i osobní doklad: to jest dopis k předákům obvodů, napsaný Leninem ve chvíli, kdy se už v podstatě nepokryté povstání začalo. "Soudruzi! Píši tyto řádky večer 24…. Pravím co nejdůrazněji soudruhům, že teď visí všecko na vlásku, že teď jde o věc, která se nerozhoduje na poradách, na sjezdech (třebas to byl sjezd sovětů), nýbrž jen a jen lidem, masou, bojem ozbrojených mas… Je potřeba stůj co stůj ještě dnes večer, dnes v noci zatknout vládu, odzbrojit junkery (a zdolat je, budou-li se protivit) atd... ." Lenin se obává, že ústřední výbor bude nerozhodný a jeho obava je tak silná, že ještě v poslední chvíli se snaží organisovat nátlak na něj zespod. "Je potřeba", píše Lenin, "aby se všechny obvody, všechny pluky, všechny síly zburcovaly hned a vyslaly se hned delegace do Vojenského revolučního výboru a do ústředního bolševického výboru a aby tam naléhavě žádaly: v žádném případě neponechat moc Kerenskému a spol. do 25. října, buď jak buď - a rozhodnout věc zcela jistě dnes večer anebo v noci." Když Lenin psal tyto řádky, byly už pluky a obvody, jež Lenin vyzýval, aby se zburcovaly k nátlaku na Vojenský revoluční výbor, zburcovány Vojenským revolučním výborem k uchvácení hlavního města a svržení vlády. Z dopisu, jehož každý řádek se chví neklidem a vášní, je tak či onak vidět, že Lenin ani nemohl 21. října navrhovat, aby se povstání odložilo na 25. říjen, ani se nemohl účastnit ranního zasedání 24. října, kde se rozhodlo, že nástup se začne hned.
V dopisu je však přece jenom něco záhadného: jak to, že Lenin, skrývající se ve Vyborském obvodu, nevěděl do samého večera o tak nesmírně důležitém rozhodnutí? Z vypravování Svešnikovova stejně jako z jiných pramenů je vidět, že spojení s Leninem se ten den udržovalo skrze Stalina. Nezbývá závěr jiný, než že Stalin, jenž nepřišel na ranní zasedání ústředního výboru, nevěděl rovněž až do večera o přijatém usnesení.
Přímý popud k obavám Leninovým mohly dat pověsti ten den vědomě a vytrvale šířené ze Smolného, že do Sjezdu sovětů se nic rozhodného nestane. Večer ten den na mimořádném zasedání petrohradského Sovětu pravil Trockij ve své zprávě o činnosti Vojenského revolučního výboru: "Ozbrojený spor dnes anebo zítra to není náš záměr - v předvečer Všeruského sjezdu sovětů. Máme za to, že Sjezd uskuteční naše heslo s velikou silou a autoritou. Avšak kdyby vláda chtěla té chvíle, která jí zbývá k životu těch 24, 48 nebo 72 hodin - využít a začít proti nám akci, odpovíme protinástupem, odpovíme na ránu ranou, na železo ocelí." To byl vůdčí motiv celého dne. Obranným prohlášením se měla v poslední chvíli před úderem uspat ostražitost odpůrcova, beztoho již nijak valně živá. Podobá se úplně pravdě, že právě tento manévr dal asi Danovi podklad k tomu, že ještě v noci na 25. října ujišťoval Kerenského, že bolševici se naprosto nechystají k povstání hned. Avšak také Lenin, dostalo-li se k němu jedno takové uklidňující prohlášení Smolného, mohl v své napiaté nedůvěře přijmout válečnou lest za bernou minci.
Lest náleží k vojenskému umění jako nezbytná jeho složka. Špatná však je lest, která mimoděk může uvést v omyl i vlastní tábor. Kdyby bylo tehdy šlo o to, vyzvat masy k hromadnému pochodu na ulice, byla by mohla slova o "nejbližších 72 hodinách" míti účinek zhoubný. Avšak 24. října už k převratu nebylo potřeba hromadných revolučních výzev. Ozbrojené oddíly, určené k uchvácení nejdůležitějších míst hlavního města, byly i připraveny a čekaly od svých velitelů, spojených telefonicky s nejbližším revolučním štábem, na povel k akci. Za těchto okolností byla dvojsečná válečná lest revolučního štábu zcela na místě.
Vždycky, když se o6ciální badatelé střetnou s nepříjemným dokladem, mění hned jeho adresu. Tak píše Jakovlev: "bolševici se nepoddali ‚ústavním ilusím' a odmítli návrh Trockého připnout povstání jen k 2. Sjezdu sovětů; chopili se moci dřív, než se Sjezd sovětů začal. O jakém to návrhu Trockého se tu mluví, kde a kdy se o něm jednalo, kteří to bolševici jej odmítli, autor neříká nic a není to náhoda: marně bychom hledali v protokolech anebo v něčí paměti nějakou zmínku o návrhu Trockého "připnout povstání jen k 2. Sjezdu sovětů". Tvrzení Jakovlevovo se opírá o nedorozumění v řádcích lehce stylisovaných, které však již sám Lenin dávno vysvětlil.
Trockij totiž, jak vidět ze vzpomínek dávno již uveřejněných, nejednou od konce září ukazoval odpůrcům povstání na to, že den, na nějž bude ustanoveno zahájení Sjezdu, je pro bolševiky dnem povstání. Ovšem, to neznamenalo, že by se převrat musil stát jen po usnesení sovětského sjezdu - o takovémto dětinském formalismu nemohla byt ani řeč. Šlo o krajní mez: oddalovat povstání na neurčito po Sjezdu nebylo možné. Skrze koho a jak se tyto rozpory v ústředním výboru donesly Leninovi, není z dokladů vidět. Aby se Lenin sešel s Trockým, jenž byl příliš mnoho na očích nepřátelům, to bylo pro Lenina nebezpečím příliš velkým. Lenin v tehdejším svém napětí se mohl obávat, že Trockij s úderem spoléhá na Sjezd, a ne na povstání, a buď jak buď nevyvíjí náležitý odpor proti ‚ústavním ilusím' Zinověvovým a Kameněvovým. Lenin mohl být také znepokojen novými členy ústředního výboru, málo mu známými, dřívějšími meziobvodníky (neboli sjednocenými), Joffem a Urickým. O tom se jednou Lenin zmínil přímo už po vítězství v své řeči na zasedání petrohradského výboru 1. listopadu. "Věc akce se na zasedání (10. října) zdůraznila. Obával jsem se oportunismu od sjednocených internacionalistů, ale obava se rozplynula; zato však v naší straně (někteří staří) členové (ústředního výboru) s věcí nesouhlasili. To mne neobyčejně roztrpčilo." 10. října se Lenin, jak sám praví, přesvědčil, že nejen Trockij, ale i Joffe a Urickij, kteří byli pod přímým jeho vlivem, jsou rozhodně pro povstání. Otázka "kdy?" byla vytčena na tomto zasedání vůbec po prvé. Kdy a kdo však odmítl "návrh Trockého", nezačínat povstání bez předcházejícího usnesení Sjezdu sovětů? Oficiální příručky, jak už víme - snad aby zmatek zvětšily ještě více - přišívají právě takový návrh také Leninovi, ukazujíce na podvržené usnesení z 21. října.
A tu ještě přichází Stalin s versí ještě jinou, která zase vyvrací nejen tvrzení Jakovlevovo, ale zároveň i něco víc. Podle Stalina se ukazuje, že odklad povstání do dne Sjezdu, to jest do 25. října, nevzbudilo samo o sobě námitek Leninových; věc se však zkazila tím, že se den povstání oznámil veřejně předem. Ať mluví sám Stalin: "Chyba petrohradského Sovětu, jenž nepokrytě stanovil a veřejně oznámil den povstání (25. října), se nemohla napravit jinak než povstáním uskutečněným ještě před tímto legálně stanoveným dnem povstání." Toto tvrzení vyráží odpůrci zbraň ruky svou nedochůdností. Jako by bylo v sporech s Leninem šlo o výběr mezi 24. říjnem a 25. říjnem! Zatím však Lenin téměř měsíc před povstáním napsal: "Čekat na Sjezd sovětů je čiré bláznovství, neboť to znamená nechat uniknout týdny, kdy týden, ba dokonce jen den rozhoduje teď všechno." A pak: kde a kdy zveřejnil Sovět den povstání? Sám důvod je těžko si vymyslit, pro který by se Sovět mohl dopustit takového nesmyslu. Ve skutečnosti se na 25. říjen stanovilo předem a nepokrytě ne povstání, nýbrž začátek Sjezdu sovětů; neudělal to petrohradský Sovět, nýbrž kompromisnický Ústřední výkonný výbor. Z toho a ne z domnělé neopatrnosti Sovětu, vyplynuly pro odpůrce známé závěry: bolševici, nechtějí-li odejít se scény, budou se musit pokusit uchvátit za Sjezdu moc. "Logika věcí způsobila," napsali jsme později, "že jsme povstání stanovili na 25. říjen. A tak to také pochopil všechen měšťácký tisk." Zamlžená vzpomínka na "logiku věcí" se u Stalina proměnila v "neopatrné" zveřejnění dne povstání. Tak se píší dějiny!
Když už byla tato kniha napsaná a když již vyšla v různých jazycích, setkal jsem se s novým svědectvím, které se týká sporných otázek, jež jsou podstatnou částí této kapitoly. Svědectví je tím cennější, že vyšlo tiskem a že jeho autorem je právě Stalin[b].
23. dubna 1920 slavila organisace bolševické strany v Moskvě Leninovy padesátiny. Mimo jiné řečníky mluvil tu i Stalin, jenž si v kratičké řeči dal za úkol, "ukázat na jeden rys (Leninův), o němž ještě nikdo nemluvil - na jeho skromnost, na u z n á n í v l a s t n í ch ch y b". Zaznamenáme tu doslova Stalinovu řeč o jedné "chybě" Leninově:
"Roku 1917 v červenci za Kerenského, ve chvíli, kdy byla svolána Demokratická porada… měli jsme v ústředním výboru usnesení, jíti vpřed tak, že budeme upevňovat sověty, pak začneme povstání a prohlásíme Sjezd sovětů za orgán státní moci. Iljič, jenž se v ten čas skrýval, se s tím neshodoval a napsal, že tuto spřež (Demokratickou poradu) třeba rozehnat a zatknout. My jsme věděli, že věc není tak jednoduchá, uvědomujíce si, že porada se skládá z polovice, nebo aspoň z třetiny, z delegátů z fronty, že bychom zatčením a rozehnáním mohli celou věc jen zkazit a poměr k frontě zhoršit… A tak přes všecko naléhání Iljičovo jsme šli dále vpřed, upevňujíce posice, a až 25. října jsme stanuli před obrazem povstání. Iljič, usmívaje se a chytře se na nás dívaje řekl: ‚Ano, měli jste pravdu.' To nás překvapilo. Soudruh Lenin často, když šlo o věci ohromně vážné, uznával své nedostatky…" (Padesátiny V. I. Uljanova-Lenina, Moskva 1920, Strana 27--28).
Stalinova řeč rozbíjí kámen po kamenu pozdější legendu, podle níž ústřední výbor pod vedením Leninovým rozmetal "ústavní iluse Trockého, týkající se stanovení chvíle a způsobů povstání. Z tvrzení Stalinova (to jest z tvrzení Stalinova z roku 1920) naopak plyne, že v této věci ústřední výbor podporoval Trockého proti Leninovi.
Trockij vypravuje v svých vzpomínkách, jak mu Lenin řekl, když přišel v noci na 25. říjen do Smolného: "Nu což, lze i tak, jen se moci chopit." Jaroslavskij roku 1930 popřel hodnověrnost tohoto vyprávění: byl-li už jednou převrat vykonán ústředním výborem podle záměru Leninova proti záměru Trockého, neměl Lenin zřejmě příčinu, aby po vítězství řekl: "lze i tak". Avšak z jubilejní řeči Stalinovy se dovídáme, že Lenin, když přišel do Smolného, prohlásil: "Ano, měli Jste pravdu." Lze si představit přesvědčivější potvrzení našeho výkladu a drtivější vyvrácení všech pozdějších výmyslů?
Avšak záměr sám, který měl tehdy ústřední výbor, vylíčil Stalin už i roku 1920 nesprávně: "Svolat Sjezd sovětů, začít povstání a prohlásit sjezd sovětů za orgán státní moci." Vždyť to je právě to mechanické schéma, které Lenin ne nadarmo nařkl, ze čpí "ústavní ilusí"! Záměr Vojenského revolučního výboru záležel ve skutečnosti v tom, aby se za legálního burcování mas pod heslem sovětského sjezdu a pod rouškou této mobilisace připravilo povstání a aby se udeřilo ve vhodnou chvíli, blízko sovětskému sjezdu, nikterak však, až by byl sjezd zahájen. Tento právě záměr byl také vykonán. Bezděčně se tu naskytuje otázka: nebyly obavy Leninovy výsledkem jeho schůzky se Stalinem?
O druhém výročí převratu, když autor této knihy ukázal v smyslu svrchu vyloženém na to, že "Říjnové povstání bylo tak říkajíc stanoveno předem na určitý den, na 25. říjen ‚ a že také právě v ten den skončilo, dodal k tomu ještě: marně bychom v dějinách hledali jiný příklad povstání, jež by se bylo postupem věcí připialo k určitému dni. Toto tvrzení nebylo správné: také povstání 10. srpna 1792 bylo stanoveno na určitý den, asi týden předem, a také to se nestalo neopatrností, nýbrž logikou věcí.
3. srpna se francouzské Ústavodárné shromáždění usneslo, že se o peticích pařížských sekcí, žádajících svrhnout krále, bude jednat 9. srpna. "Když takto Ústavodárné shromáždění stanovilo den jednání," píše Jaurés, jenž si všiml mnohé věci, která unikla dřívějším dějepiscům, "stanovilo tím zároveň i den povstání." Vůdce sekcí Danton zaujímal stanovisko obranné: "Vzplane-li nová revoluce," prohlásil pevně, "bude… to jen odpověď na věrolomnost vlády." Ze sekce daly věc posoudit Ústavodárnému shromáždění, nemělo nic společného s "ústavní ilusí": byla to jen forma přípravy k povstání a zároveň zákonná rouška jeho. Aby své petice podepřely, zdvihly se pak sekce, jak víme, na zazvonění zvonu se zbraní v rukou.
Rys podobnosti dvou převratů, oddělených od sebe dobou 125 let, nikterak není náhodný. Obě povstání se rozvíjí ne na začátku revoluce, nýbrž až v druhém jejím období, čímž se stává politicky mnohem vědomějším a záměrnějším. Tam i onde dosahuje revoluční krise velké zralosti. Masy si předem uvědomují neodvratnost a blízkost převratu. Potřeba jednotné akce je nutí soustředit svou pozornost k určitému "zákonnému" dni jako k ohnisku blížících se událostí. Této logice pohybu mas se podřizuje vedení. Jsouc už vládcem nad politickým stavem věcí, ruku už skoro vztáhnuvši k vítězství, zaujímá vnějškem posici obrannou. Provokujíc zeslabeného odpůrce, hází na něj předem odpovědnost za blížící se srážku. Takový je postup povstání, "stanoveného na den předem".
Tvrzení Stalinova, která omračují svými nesrovnalostmi - něco z nich jsme již zaznamenali v předcházejících kapitolách - ukazují, jak málo Stalin promyslil události z roku 1917 v jejich vnitřních vztazích a jakou sumární stopu zanechaly v jeho paměti. Jak to vysvětlit? Víme, že lidé dělají dějiny, neznajíce jejich zákonů, asi tak jako zažívají potravu, nemajíce ponětí o fysiologii trávení. Ale zdálo by se, že to se nemůže týkat vedoucích politiků, ba vůdců strany, opírajících se o program vědecky zdůvodněný. Zatím však je pravda, že mnozí revolucionáři, kteří se zúčastnili revoluce na čelných místech, už za velmi krátký čas ukáží neschopnost vyznat se ve vnitřním smyslu toho, co se stalo za přímé jejich účasti. Neobyčejně bohatá literatura epigonská budí dojem, jako by se ohromné události byly převalily přes lidské mozky a zmáčkly je tak, jako železný vál drtí ruce a nohy. Nějak tak to také je: příliš veliké duševní napětí rychle lidi vyčerpává. Mnohem více tu však působí okolnost jiná: vítězná revoluce mění radikálně situaci včerejších revolucionářů, uspává jejich vědeckou píli, smiřuje je se šablonami a podněcuje k tomu, že se včerejšek hodnotí vlivem nových zájmů. Tak se stává, že tkáň byrokratické legendy pokrývá stále hustěji skutečné rysy událostí.
Roku 1924 se pokusil autor této knihy ve své práci "Naučení z Října" vysvětlit, proč Lenin, veda stranu k povstání, musil tak rázně bojovat proti pravému křídlu Zinověvovu a Kameněvovu. Stalin na to odpověděl: "Byly tenkráte rozpory v naší straně? Ano, byly. Avšak měly ráz jen a jen pracovní, přes všecko tvrzení Trockého, jenž se pokouší o objev ‚pravého' a ‚levého' křídla naší strany"… "Trockij tvrdí, že v Kameněvovi a Zinověvovi jsme měli v Říjnu pravé křídlo strany… Jakpak by se bylo stalo, že rozpory s Kameněvem a Zinověvem trvaly dohromady jen několik dnů?… Rozkolu nebylo a rozpory trvaly dohromady jen několik dnů, neboť v Kameněvovi a Zinověvovi jsme měli lenince, bolševiky." Není to řeč stejná jako sedm let předtím, pět dní před povstáním, když Stalin obviňoval Lenina, že je přemrštěně příkrý a kdy ujišťoval, že Zinověv a Kameněv jsou na společné půdě "bolševictví"? Všemi klikatinami Stalinovými se táhne jakási posloupnost, která nevyplývá z nějakého promyšleného světového názoru, nýbrž z obecně skladby charakteru. Sedm let po převratě jako v jeho předvečer viděl důsažnost rozporů ve straně vždy stejně mlhavě.
Zkušební kámen pro revolučního politika je otázka o státě. Zinověv a Kameněv v dopise z 11. října, namířeném proti povstání, napsali: "Při správné taktice můžeme do Ústavodárného shromáždění dostat třetinu, ba i více mandátů… Ústavodárné shromáždění plus sověty, toť onen kombinovaný typ státní správy, k němuž spějeme." "Správná taktika" znamenala zříci se dobytí moci proletariátem. "Kombinovaný typ" státní znamenal spojit Ústavodárné shromáždění, v němž měšťácké strany budou mít dvě třetiny, se sověty, v nichž vládne strana proletariátu. Tento typ kombinovaného státu se později stal základní myšlenkou Hilferdingovou: vklínit sověty do výmarské ústavy. Generál von Linsingen, vrchní velitel v Brandenburku, jenž 7. listopadu 1918 zakázal zakládat sověty s odůvodněním, že "takovéto organisace odporují státnímu zřízení", byl buď jak buď mnohem prozíravější než austromarxisté a německá nezávislá strana.
Že se Ústavodárné shromáždění stává věcí podřadnou, na to ukazoval Lenin již od dubna; avšak ani on sám, ani strana v svém celku se roku 1917 formálně nezřekla myšlenky demokratického zastupitelstva: s jistotou nebylo lze tvrdit předem, jak daleko revoluce pokročí. Myslilo se, že sověty, chopivše se moci, dobudou dosti rychle armády a rolníků, takže Ústavodárné shromáždění, zvlášť při rozsáhlejším právu volebním (Lenin myslil zvláště na to, snížit věkovou hranici voličů na 18 let), dá většinu bolševikům a že to bude jen formální korunování sovětského režimu. V tomto smysle mluvil mnohdy Lenin o "kombinovaném typu" státním, to jest, jak přizpůsobit Ústavodárně shromáždění sovětské diktatuře. Ve skutečnosti šel vývoj jinak. Ačkoliv Lenin na to naléhal, neodvážil se ústřední výbor po dobytí moci odložit o několik neděl první schůzi Ústavodárného shromáždění, bez něhož by ani nebylo možné volební právo rozšířit, ani, což je nejdůležitější, dát rolníkům možnost, aby dali novy výraz svému poměru k eserům a bolševikům. Ústavodárné shromáždění se dostalo do sporu se sověty a bylo rozpuštěno. Nepřátelské tábory v shromáždění zastoupené vstoupily ve stav občanské války, jež trvala léta. V soustavě sovětské diktatury se pro demokratické zastupitelstvo nenašlo místa ani druhořadého. Otázka o "kombinovaném typu" byla prakticky vyřízena. Teoreticky si však přece jen uchovala všechnu svou důležitost, jak později ukázala zkušenost nezávislé strany v Německu.
Když se roku 1924 Stalin po prvé pokusil samostatně zhodnotit zkušenosti z minula, jsa práv potřebám boje uvnitř strany, ujal se "kombinovaného státu" Zinověvova, dovolávaje se při tom - Lenina. "Trockij nechápe… zvláštnosti bolševické taktiky, prská-li na teorii spětí Ústavodárného shromáždění se sověty, jako by to byla hilferdingština," napsal Stalin ve stylu, jenž je jeho osobitostí. "Zinověv, z něhož Trockij je hotov udělat hilferdingovce, se sdílel s Leninem o jeho stanovisko skrz naskrz." To znamená, že Stalin sedm let po teoretických a politických bojích roku 1917 naprosto nepochopil, že u Zinověva stejně jako u Hilferdinga šlo o zharmonisování a smíření moci dvou tříd, měšťáctva - skrze Ústavodárné shromáždění, a proletariátu - skrze sověty; kdežto Lenin mluvil o kombinaci organisací, vyjadřujících moc třídy jediné, proletariátu. Myšlenka Zinověvova, jak to tehdy líčil Lenin, byla pravý opak nejzákladnějšího marxistického učení o státu. "Jde-li o vládu, která bude v moci sovětů…", napsal Lenin 17. října proti Zinověvovi a Kameněvovi, "nebude o ‚kombinovaném typu' sporu; avšak pod slůvkem ‚kombinovaného typu' sem vloudit resignaci proti postoupení moci sovětům… je pro tohle ještě parlamentní výraz?" Podívejme se: Leninovi bylo těžké najít parlamentní výraz - třebas tady nikdy nebyl v nesnázích - měl-li se vyslovit o myšlence Zinověvově, kterou Stalin líčí jako "zvláštnost bolševické taktiky", které prý Trockij nechápe! Asi za rok potom napsal Lenin se zřením k Německu: "… Pokus spojiti diktaturu měšťáckou s diktaturou proletářskou je úplné zřeknutí marxismu a socialismu vůbec... A co jiného mohl o tom napsat?
‚Kombinovaný typ' Zinověvův v podstatě znamenal pokus zvěčniti dvojvládí, to jest znovu se zas pouštět do zkušenosti, kterou menševici vyčerpali do dna. A když Stalin roku 1924, stejně jako předtím, se v této věci shodoval se Zinověvem, co je to jiného, než že pořád ještě setrvával - aspoň zpolovice (třebas se vyslovil pro Leninovy these) - na té filosofii dvojvládí, kterou sám vyložil ve své zprávě dne 29. března 1917: "Úlohy se rozdělily, Sovět se opravdu chopil podnětu k revolučním ziskům… Zatímní vláda pak se opravdu ujala úkolu upevňovatelky zisků revolučního lidu." Vzájemný poměr mezi měšťáctvem a proletariátem se tu stanovoval prostě jako politická dělba práce.
Poslední neděli před povstáním manévroval Stalin zřejmě jednak mezi Leninem, Trockým a Sverdlovem, jednak mezi Kameněvem a Zinověvem. Redakční prohlášení 20. října, jež se ujímalo odpůrců povstání proti útoku Leninovu, právě u Stalina nemohlo vyplynout z náhody: v manévrování vnitř strany je jeho mistrovství nesporné. Tak jako nastrčil dubnu po příjezdu Leninovu opatrně do popředí Kameněva a mlčky vyčkával v ústraní, než sám začne zasahovat, tak i teď, v předvečer převratu, si zřejmě připravuje ústup pro případ neúspěchu po linii Zinověvově-Kameněvově. Stalin tu dospívá k mezi, za níž už je jen rozkol s většinou ústředního výboru. Tato vyhlídka ho leká. Na zasedání 21. října obnovuje Stalin zpola zbořený most k levému křídlu ústředního výboru návrhem, aby Lenin připravil these o hlavních otázkách Sjezdu sovětů a Trockij aby měl politickou zprávu. To i ono přijato jednomyslně. Stalin, pojistiv se nalevo, ustupuje v poslední chvilku do ústraní: vyčkává. Všichni novější dějepisci, Jaroslavským počínajíc, ‚se pozorně vyhýbají faktu, že se Stalin nezúčastnil v Smolném zasedání ústředního výboru 24. října a nepřijal nižádného úkonu v organisaci povstání! Zatím však tento fakt, doklady nesporně zjištěný, vyznačuje co nejdokonaleji politickou tvářnost Stalinovu a jeho způsoby.
Od roku 1924 se vynaložilo nesmírné úsilí na to, jak vyplnit prázdné místo, které nechává Říjen v politické biografii Stalinově. To se dělalo pod dvojím pseudonymem: "ústřední výbor" a "praktické ústředí". Nepochopili bychom ani mechaniku říjnového převratu, ani mechaniku pozdější epigonské legendy, kdybychom si poněkud lépe nevšimli osobního složení tehdejšího ústředního výboru.
Lenin, uznaný vůdce, muž, který je autoritou všem, jak o tom svědčí skutečnosti, naprosto ne "diktátor" ve straně, se čtyři měsíce neúčastnil přímo prací ústředního výboru a v mnohých taktických věcech byl v příkré oposici proti němu. Za čelné vůdce v starém bolševickém jádru - sice velmi daleko za Leninem, ale i daleko před těmi, kteří následovali po nich - se obecně pokládal Zinověv s Kameněvem. Zinověv se skrýval stejně jak Lenin. Před Říjnem byl Zinověv a Kameněv v rozhodné oposici proti Leninovi a proti většině ústředního výboru: to je oba vyvedlo z míry. Ze starých bolševiků se rychle vyšvihoval do popředí Sverdlov. Ale byl tehdy v ústředním výboru ještě nováčkem. Jeho organisační nadání vyniklo teprve později v letech budování sovětského státu. Dzeržinský, jenž se nedávno přidal ke straně, vynikal revolučním temperamentem, avšak na to, aby byl samostatnou politickou osobností, nemyslil. Bucharin, Rykov a Nogin byli v Moskvě. Bucharin byl pokládán za teoretika nadaného, ale nespolehlivého. Rykov a Nogin byli proti povstání. Na Lomova, Bubnova a Miljutina sotva kdo pomyslil, šlo-li o rozhodování velkých věcí; k tomu pak Lomov ještě pracoval v Moskvě a Miljutin jezdíval ven. Joffe a Urickij byli svou emigrantskou minulostí těsně spjati s Trockým a jednali ve shodě s ním. Mladičký Smilga pracoval ve Finsku. Toto složení a vnitřní stav ústředního výboru nám říká dost, proč stranický štáb neměl a nemohl mít do té chvíle, než se k přímému vedení vrátil Lenin, ani zdaleka ten úkol, jaký měl pak později. Protokoly svědčí o tom, že o nejdůležitějších věcech: o Sjezdu sovětů, o posádce, o Vojenském revolučním výboru se v ústředním výboru předem ani nejednalo, že se tyto otázky nedávaly z jeho podnětu, nýbrž že vznikaly v Smolném, z praxe Sovětu že se o nich podrobně jednalo mezi předáky Sovětu a velmi často za účasti Sverdlovovy.
Stalin v Smolném vůbec ani nebyl. Čím je nátlak revolučních mas ráznější, čím většího rozmachu události nabývají, tím víc se Stalin klidí stranou, tím mátožnější je jeho politické myšlení, tím slabší je jeho podnětnost. Tak to bylo roku 1905. Tak bylo na podzim 1917. Totéž se opakovalo vždy i potom, když se veliké dějinné věci podnímaly na světovou arénu. Když se ukázalo, že uveřejnění protokolů ústředního výboru z roku 1917 odhalilo prázdné místo v biografii Stalinově, vytvořilo byrokratické dějepisectví legendu o "praktickém ústředí". Objasnit tuto versi, která se teď rozsáhle popularisuje, je nezbytná povinnost kritických dějin Říjnového převratu.
Na poradě ústředního výboru v Lesném 16. října se namítlo jako důvod proti naléhání na povstání, že prý "nemáme ještě ani ústředí". Na návrh Leninův se ústřední výbor hned usnesl, jen tak letmo v koutku, že mezera se vyplní. V protokole se praví: "Ústřední výbor organisuje vojenské revoluční ústředí, složené takto: Sverdlov, Stalin, Bubnov, Urickij a Dzeržinský. Členové tohoto ústředí se stávají členy revolučního sovětského výboru." Usnesení, na něž si nikdo ani nevzpomněl, se po prvé objevilo v archivech roku 1924. Tu se o něm začalo psát jako o nejdůležitějším dějinném dokladu. Tak napsal Jaroslavskij: "Tento orgán (a nikdo jiný) řídil všechny organisace, jež se účastnily v povstání (revoluční vojenské oddíly, Rudou gardu)." Slova "a nikdo jiný" ukazují dosti zpříma cíle celé této dodatečné konstrukce. Ještě příměji napsal Stalin: "Mezi členy praktického ústředí, povolaného řídit povstání, se nějakým podivným způsobem nedostal… Trockij". Stalin, aby mohl rozvinout toto téma, musil pominout mlčením další část usnesení: "Členové tohoto ústředí se stávají členy revolučního sovětského výboru. Uvážíme-li, že hlavou Vojenského revolučního výboru byl Trockij, není těžké pochopit, proč se ústřední výbor spokojil jmenováním nových pracovníků na pomoc těm, kteří i beztoho již byli v pracovním ústředí. A pak ani Stalin ani Jaroslavskij nevysvětlil, proč si vzpomněli na "praktické ústředí" prvně až roku 1924.
Mezi 16. a 20. říjnem, jak jsme to viděli, vjíždí povstání definitivně na sovětské koleje. Vojenský revoluční výbor soustřeďuje u sebe od prvních počátků přímé vedení nejen posádky, ale i Rudé gardy, která již od 13. října byla podřízena výkonnému výboru petrohradského Sovětu. Pro nějaké jiné vedoucí ústředí tu nebylo místa. Buď jak buď, ani v protokolech, ani v jakýchkoliv jiných dokladech z druhé polovice října se nenajde nejmenší stopy po činnosti organisace, která prý byla tak důležitá. Nikdo nikde nic neříká o její práci, úkoly žádné se jí neukládají, ani jejího jména nikdo nevyslovuje, ačkoliv její členové se účastní zasedání ústředního výboru a jednají tu o věcech, které by měly přímo spadat do kompetence tohoto "praktického ústředí".
Svešnikov, člen petrohradského výboru strany, jenž byl v druhé polovici října skoro pořád v pohotovosti, aby dbal o spojení se Smolným, musil tak či onak vědět, kde se ve věcech povstání dobrat praktických pokynů. Hleďme, co píše Svešnikov: "Vzniká Vojenský revoluční výbor. S jeho vznikem se dostává živelné revoluční aktivitě proletariátu vedoucího ústředí." Kajurov, dobře nám známý z dnů únorových, vypravuje, jak Vyborský obvod v napětí čekal na povel ze Smolného: "k večeru (24. října) přišla odpověď Vojenského revolučního výboru - připravit Rudou gardu k boji". Kajurov ve chvíli přechodu k přímému povstání neví nic o nějakém jiném ústředí. Lze se stejným právem ukázat na vzpomínky Sadovského, Podvojského, Antonova, Mechonošina, Blagonravova a jiných přímých účastníků převratu: ani jediný se nezmiňuje o "praktickém ústředí", které podle tvrzení Jaroslavského prý řídilo všechny organisace. Konečně sám Jaroslavskij se v svých Dějinách spokojuje jen prostou zmínkou, že ústředí se ustavilo: o jeho činnosti se nezmiňuje ani slovem. Závěr je jasný sám sebou: vedoucí ústředí, o němž z předáků nikdo nic neví, pro dějiny neexistuje.
Lze však zaznamenat i přímější svědectví o fiktivním bytí praktického ústředí. Na zasedání ústředního výboru 20. října ohlašuje Sverdlov prohlášení Vojenské organisace, v němž, jak je vidět z diskuse, se žádá, aby se předáci Vojenské organisace přizvali k rozhodování o věcech povstání. Joffe dal návrh, aby se tento požadavek zamítl: "všichni, kdož chtějí pracovat, mohou vstoupiti do revolučního ústředí při Sovětě". Trockij zmírňuje návrh Joffeho touto formulací: "všechny naše organisace mohou vstoupiti do revolučního ústředí a tam v naší frakci mohou jednat o všech otázkách, jež je zajímají". Usnesení v tomto způsobu přijaté ukazuje, že revoluční ústředí bylo jediné, při Sovětě, a to byl Vojenský revoluční výbor. Kdyby bývalo bylo ještě nějaké jiné ústředí na vedení povstání, byl by si alespoň někdo musil vzpomenout na jeho existenci. Ale nevzpomněl si nikdo, dokonce ani Sverdlov, jehož jméno je první mezi členy "praktického ústředí".
Ještě poučněji, je-li to vůbec ještě možné, mluví o tom protokol ze zasedání 24. října: v hodinách těsně před uchvácením města nejen se nikde nemluví o praktickém ústředí povstání, nýbrž dokonce i na samo usnesení, aby se toto ústředí ustavilo, se ve vichřici minulých osmi dnů zapomnělo tak, že na návrh Trockého se ustanovují k "disposici Vojenskému revolučnímu výboru" : Sverdlov, Dzeržinský a Bubnov, to jest právě ti členové ústředního výboru, kteří ve smyslu usnesení z 16. října měli i beztoho být členy Vojenského revolučního výboru. Jak se toto nedorozumění mohlo stát, vysvětluje se tím, že ústřední výbor, sotva vyšlý z podzemí, se ještě velmi málo svou organisací a pracovními způsoby podobal mohutné, vše obepínající kanceláři pozdějších let. Hlavní část ústrojí ústředního výboru nosil Sverdlov v náprsní kapse.
Takových pomíjivých orgánů, ustavených vždy na konci zasedání hned zas upadlých v zapomenutí, bylo v ten rozohněný čas nemálo. Na zasedání ústředního výboru 7. října byla na příklad ustavena "kancelář pro informaci o boji s protirevolucí": pod tímto názvem se kryl první orgán, jenž měl pracovat o věcech povstání. O jeho složení praví protokol: "Za ústřední výbor je do kanceláře zvolena trojice: Trockij, Sverdlov a Bubnov, jimž se také dává za úkol, aby sestavili kancelář." A což tady toto první "praktické ústředí" povstání? Existovalo? Zřejmě nikoli, neboť po sobě nezanechalo stop. A právě tak politická kancelář ("byró"), ustavená na zasedání 10. října, byla rovněž neschopná života a rozhodně nijak se neprojevila: zasedala sotva jedinkrát. Nebo jiné takové usnesení: aby petrohradská organisace strany, jež přímo řídila práci v obvodech, byla spjata s Vojenským revolučním výborem, byl Trockij na podnět Leninův, jenž měl rád soustavu dvojnásobného i trojnásobného pojištění, dán na kritické neděle do petrohradského výboru. Avšak také toto usnesení zůstalo jen na papíře: nebylo jediné schůze s účastí Trockého. Stejný osud stihli tak zvané "praktické ústředí". Podle proposic nebyla tomuto orgánu vůbec souzena samostatná existence; ale neexistoval ani jako orgán pomocný.
Z pětky, určené do "ústředí", začal pracovat ve Vojenském revolučním výboru Dzeržinský a Urickij teprve docela po převratu. Sverdlov měl vynikající úlohu v spojení Vojenského revolučního výboru se stranou. Stalin se práce Vojenského revolučního výboru vůbec neúčastnil a nikdy na jeho zasedání nepřišel. V přemnohých dokladech a záznamech svědků a účastníků, stejně jako i ve vzpomínkách pozdějších, se jméno Stalinovo neobjevuje ani jednou.
V příručce pro dějiny revoluce, oficiálně vydané, je měsíci říjnu určen samostatný svazek, v němž den za dnem jsou sestavena všechna svědectví novin, protokolů, archivů, vzpomínek účastníků atd. Ačkoliv byl tento sborník vydán roku 1925, když se již minulost plným proudem revidovala, najdeme na konci knihy v rejstříku u jména Stalinova jenom jedinou číslici; najdeme-li si označené místo v sborníku, spatříme tu jen text onoho usnesení ústředního výboru o "praktickém ústředí", kde je Stalinovo jméno jako jednoho z pěti členů ústředí. Marně bychom v tomto sborníku, tak bohatém dokonce i doklady třetího řádu, hledali zmínku o tom, co vlastně dělal Stalin v říjnu, ať už jako člen "ústředí" anebo nečlen.
Jde-li o to, aby se vystihla politická fysiognomie Stalinova jediným slovem, lze říci, že Stalin byl v bolševictví vždy "centrista", to jest snažil se organicky zaujímat posici střední mezi marxismem a oportunismem. Ale centrista to byl takový, který se bál Lenina. Kterýkoliv úsek Stalinova vývoje do roku 1924 lze vždy dělit na dvě síly: na vlastní přirozenost centristickou a na revoluční nátlak Leninův. Neschopnost centrismu se nejdokonaleji musí odhaliti ve zkoušce za velkých dějinných událostí. "Naše situace je protimluvná," pravil Stalin 20. října na obhajobu Zinověvovu a Kameněvovu. Pravda byla ta, že Stalin pro protimluvnou přirozenost centrismu sám nemohl zaujmout v revoluci místo jen trochu samostatné. Zato však právě ty rysy, které mu ubíraly sil na velkých křižovatkách dějin - jeho vyčkávání a empirické lavírování - musily mu přinést velké výhody, když masové hnutí opadlo a když se do popředí drali činovníci, snažící se upevnit to, čeho se dosáhlo, to jest, především zajistit svou situaci proti novým otřesům. Úředník, který vládne ve jménu revoluce, potřebuje autority revoluční. Stalin jako "dávný bolševik" byl neobyčejně vhodné ztělesnění takovéto autority. Když takový činovník odstrčil masy do ústraní, říká jim pak: "To my jsme pro vás všechno udělali." Začíná vládnout nejen přítomnosti, ale i minulosti. Jako dějepisec předělává dějiny, napravuje biografie a pomáhá reputaci, které je potřeba. Bylo třeba revoluci napřed zbyrokratisovat, než ji Stalin mohl nasadit svou korunu.
V Stalinově osobní sudbě, která dává pro marxistický rozbor látku neobyčejně zajímavou, vidíme nový lom zákona všech revolucí: řád, který vznikl převratem, má nezbytné své přílivy i odlivy, které trvají léta a v období myšlenkové reakce se vynášejí do popředí lidé, kteří v době rozmachu neměli a nemohli mít pro své základní vlastnosti úlohu vedoucí.
Byrokratické revidování dějin strany a revoluce řídí přímo Stalin. Mezníky, které tato práce má, označují výrazně jednotlivá období ve vývoji sovětského ústrojí. 6. listopadu (podle nového letopočtu) roku 1918 napsal Stalin v jubilejním článku Pravdy: "Oduševňovatelem převratu od začátku do konce byl ústřední výbor v čele se soudruhem Leninem. Vladimír Iljič byl tehdy v Petrohradě, ve Vyborském obvodu, v tajném bytě. 24. října večer byl zavolán do Smolného, aby hnutí vedl. Veškeré praktické organisování povstání se dělalo za přímého vedení předsedy petrohradského Sovětu soudruha Trockého. Lze říci jistojistě, že prvotní zásluhu za to, že se posádka rychle přidala k sovětům a že práce Vojenského revolučního výboru byla zdatně vytčena, má před stranou především a hlavně soudruh Trockij. Soudruzi Antonov a Podvojskij byli hlavními pomocníky soudruha Trockého."
Ani autor této knihy, a ovšem ani Lenin, jenž se tehdy zotavoval ze zranění eserských kulek, si tehdy nevšiml tohoto retrospektivního rozdělení úloh a zásluh. Článek se zablýskl v novém světle teprve za několik let, když se skrze něj ukazovalo, že Stalin už v svízelných měsících na podzim roku 1918 připravoval - zatím ještě neobyčejně opatrně - nové vylíčení stranického vedení v říjnu. "Oduševňovatelem převratu od začátku do konce byl ústřední výbor v čele s Leninem." To je polemická věta proti těm, kdož zcela správně měli za to, že skutečným oduševňovatelem povstání byl Lenin, jsa nucen při tom značnou měrou bojovat proti ústřednímu výboru. Tehdy ještě Stalin nemohl své říjnové kolísání krýt jinak než neosobním pseudonymem ústředního výboru. Další dvě věty - že Lenin byl v Petrohradě v tajném bytě a byl zavolán večer 24. října do Smolného - mají zeslabit myšlenku, která se ve straně velmi ujala, že vůdcem převratu byl Trockij. A další pak věty, věnované Trockému, vypadají dnes při nynější politické akustice jako panegyrik[c]; podle pravdy to však byla nejmenší míra toho, co Stalin říci musil, aby tím skryl své tehdejší polemické narážky. Složitá konstrukce a pečlivě volené příznivecké podbarvení tohoto "jubilejního" článku už samy o sobě nedávají špatnou představu o tom, jaké bylo tehda obecné mínění ve straně.
V článku, mimochodem, není ani slova o "praktickém ústředí". Stalin naopak prohlašuje kategoricky: "Veškeré praktické organisování povstání se dělalo za přímého vedení… Trockého." Avšak Trockij členem praktického ústředí nebyl; od Jaroslavského jsme však slyšeli, že prý právě "tento orgán (a nikdo jiný) řídit všechny organisace, které se účastnily povstání". Tento rozpor rozluštit lze snadno: roku 1918 měli všichni ještě v příliš svěží paměti události a pokus, vytáhnout z protokolů usnesení o "ústředí", které nikdy neexistovalo, nemohl si být jist úspěchem.
Roku 1924, kdy už se na leccos zapomnělo, vysvětloval Stalin okolnost, proč Trockij nebyl členem ‚praktického ústředí', takto: "Musím říci, že nějaké zvláštní úlohy v říjnovém povstání Trockij neměl a míti nemohl." Stalin ten rok přímo prohlásil za úkol dějepisců, že musí rozmetat "legendu o zvláštní úloze Trockého v říjnovém povstání." Jak však Stalin srovná tuto novou versi se svým článkem z roku 1918? Docela jednoduše: jakoukoli zmínku o svém dřívějším článku prostě zakázal. Dějepisci, kteří se pokusili najít střední linii mezi Stalinem z roku 1918 a Stalinem z roku 1924, letí hned ze strany.
Ale je tu svědectví ještě autoritativnější, než je první jubilejní článek Stalinův. V poznámkách k oficiálnímu vydání spisů Leninových je u jména T r o c k i j napsáno: "Když se petrohradský Sovět dostal bolševikům, byl Trockij zvolen za jeho předsedu, a jako předseda Sovětu organisoval a vedl povstání 25. října." Tak se stalo, že "legenda o zvláštní úloze" se pevně ujala i v sebraných spisech Leninových ještě za jeho života.
Z oficiálních příruček je rok od roku vidět, jak se vyvíjelo předělávání dějinného materiálu. Tak ještě roku 1925, kdy už tažení proti Trockému bylo plně rozpoutáno, čtlo se v oficiální ročence ‚Komunistickém kalendáři': "V Říjnové revoluci byl Trockij účasten způsobem nejčinnějším a vůdcovským. V říjnu 1917 byl zvolen předsedou petrohradského Revolučního výboru, jenž zorganisoval ozbrojené povstání." Ve vydání z roku 1926 je tu už jen stručná neutrální věta: "V říjnu 1917 - předseda Leningradského revkoma[d]." Roku 1927 vydala stalinská škola novou versi, která musila do všech sovětských učebnic: Trockij jako odpůrce "socialismu v jediné zemi" nemohl v podstatě nebýt také odpůrcem říjnového převratu. Na štěstí tu však bylo "praktické ústředí", které přivedlo dílo k šťastnému konci! Vynalézaví dějepisci zapomínají jen vysvětit, proč bolševický Sovět zvolil Trockého předsedou a proč týž Sovět, vedený stranou, dal Trockého do čela Vojenského revolučního výboru.
Lenin nebyl člověk důvěřivý, zvlášť šlo-li o takovou věc, kdy se rozhodovalo o osudu revoluce. Slovním ujišťováním se nespokojil. Jsa věci nuceně vzdálen, byl náchylen vyložit si hned každý příznak v horším smyslu. Že se věc dělá správně, uvěřil zcela teprve tehdy, až když to uviděl sám, to jest až když přišel do Smolného. Trockij praví o tom v svých vzpomínkách z roku 1924: "Vzpomínám si, jaký ohromný dojem učinila na Lenina zpráva, že jsem písemným rozkazem vyzval rotu litevského pluku, aby zajistila vydání našeho stranického a sovětského listu… Lenin byl nadšen, mluvil živě, výskal, smál se a mnul si ruce. Pak se stal zamlklejším, zamyslil se a řekl: Nu což, lze i tak. Jen se moci chopit." Pochopil jsem, že teprve v tuto chvíli se úplně smířil s tím, že jsme upustili od myšlenky uchvátit moc tajným spiknutím. Do poslední chvíle se obával, že nepřítel nám věc zkříží a že nás neočekávaně překvapí. Teprve tu… se uklidnil a konečně schválil tu cestu, kterou šly události."
Toto vyprávění se později rovněž popíralo. Zatím však má oporu pevnou v objektivním stavu věcí. 24. října večer zakoušel Lenin poslední neklidné vzrušení, jež se ho zmocnilo tak silně, že se znovu ještě dodatečně pokusil zburcovat dělníky vojáky k nátlaku na Smolný. Jak prudce se musila změnit jeho nálada, když za několik hodin v Smolném poznal skutečný stav věcí! Není jasné, že nemohl - třebas jen několika větami, několika slovy - nevyslovit nějaký závěr po svém neklidu a po svých přímých a nepřímých výtkách, které předtím dělal Smolnému? Složitě něco vysvětlovat nebylo potřeba. Oběma besedníkům, již se v tuto chvíli zcela neobyčejnou setkali tváří v tvář, byl pramen nedorozumění úplně zřejmý. To se již skončilo. Vracet se k tomu nestálo za to. Jedna věta stačila: "Lze i tak!" To znamenalo: "Snad jsem také někdy v svárlivé podezřívavosti přebral, ale chápete přece…" Jak ne! Lenin nebyl náchylný sentimentalitě. Jediná věta jeho: "Lze i tak," se zvláštním úsměškem, stačila úplně, aby episodické nedorozumění včerejška bylo odbyto a důvěra pevně spiata.
Nálada Leninova v den 25. října se projevila velmi výrazně v resoluci, již Lenin navrhl skrze Volodarského a v níž povstání charakterisoval jako "vzácně nekrvavé a vzácně úspěšné". To, že Lenin věc zhodnotil takto - způsobem jako vždy v slovu skoupém, avšak v podstatě velmi pronikavém-není náhodné. Právě on, jako autor "pokynu člověka z ústraní ‚ se pokládal za člověka zřeteli nejméně spoutaného, takže mohl svobodně vzdát zaslouženou chválu nejen hrdinství mas, ale i zásluhám vedení. Sotva lze pochybovat o tom, že Lenin pro to měl i dodatečné psychologické pohnutky: celý čas se obával, že Smolný je ve věci příliš liknavý a tu jako první spěchal uznat výhody věci, které se opravdu ukázaly.
Od chvíle, kdy Lenin přichází do Smolného, stává se přirozeným způsobem vůdcem veškeré práce: politické, organisační, technické. 29. října je v Petrohradě povstání junkerů. Kerenskij nastupuje proti Petrohradu v čele několika kozáckých setnin. Vojenský revoluční výbor je před úkolem obrany. Tuto práci řídí Lenin. V svých vzpomínkách Trockij píše: "Rychlý úspěch může vyrazit z ruky zbraň zrovna tak jako porážka. Nepustit se zřetele hlavní nitku událostí; po každém úspěchu si říci: ještě jsme ničeho nedosáhli, nic ještě není zajištěno; pět minut před rozhodným vítězstvím konat dílo stejně ostražitě, se stejnou energií a se stejným náporem, jako pět minut před začátkem ozbrojené akce; pět minut po vítězství, to jest ještě dřív, než doznělo první pozdravné volání, si říci: zisky, jichž se dosáhlo, nejsou ještě zajištěny, nelze ztrácet ani minutku - takový je poměr Leninův k věcem, takový je obraz akce, taková je jeho metoda, taková je organická podstata jeho politického charakteru, jeho revolučního ducha."
Schůze petrohradského výboru dne 1. listopadu, o níž byla svrchu zmínka a kde Lenin mluvil o svých nesplněných obavách, které měl pro meziobvodníky, se zabývala otázkou koaliční vlády s menševiky a esery. Na koalici naléhali po vítězství praví: Zinověv, Kameněv, Rykov, Lunačarskij, Rjazanov, Miljutin a jiní. Lenin a Trockij rázně mluví proti jakékoliv koalici, jež by přesahovala meze 2. Sjezdu sovětů. "Rozpory", prohlašuje Trockij, "byly v ústředním výboru a velkých vrstvách naší strany velmi pronikavé… Říkalo se právě totéž, co se říká dnes po vítězném povstání: nebudeme mít technického ústrojí. Barvy se pro strach zhušťovaly, právě jako teď se zhušťují, abychom se neodvážili vítězství využíti." Trockij ruku v ruce s Leninem bojuje proti přivržencům koalice týž boj, který bojoval před převratem proti odpůrcům povstání. Lenin na tomto zasedání praví: "Dohodu? - Ani mluvit vážně o tom nemohu. Trockij už dávno řekl, že sjednocení je nemožné. Trockij to pochopil a od této chvíle není lepšího bolševika."
Eseři a menševici mimo jiné nejdůležitější podmínky dohody vytkli požadavek, vyřadit z vlády dvě jimi nenáviděnější osoby: "osobní vinníky říjnového převratu Lenina a Trockého". Ústřední výbor měl k tomuto požadavku takový poměr, že Kameněv, krajní stoupenec dohody, osobně hotový i k tomuto ústupku, pokládal za nutné prohlásit na zasedání Výkonného výboru (sovětů) 2. listopadu: "Bylo navrženo vyloučit Lenina a Trockého: tento návrh by naši stranu zbavil hlav; nepřijímáme jej."
Revolučnímu stanovisku - pro povstání, proti koalici s kompromisníky - se v obvodech říkalo "stanovisko Leninovo a Trockého". Tohoto výrazu, jak o tom svědčí doklady a protokoly, se užívalo zcela běžně. Za krise v ústředním výboru se velká konference ženských pracovnic v Petrohradě jednomyslně usnesla na resoluci: "Vítáme politiku ústředního výboru naší strany, vedeného Leninem a Trockým." Baron Budberg píše už v listopadu 1917 ve svém deníku o "nových duumvirech, Leninovi a Trockém". Když se skupina eserů v prosinci usnesla "utnout hlavu bolševikům", bylo jim "jasné", jak vypravuje Boris Sokolov, jeden ze spiklenců, "že nejškodlivějšími a nejdůležitějšími bolševiky jsou Lenin a Trockij. Třeba začít právě od nich." V letech občanské války se tato dvě jména vyslovovala vždy společně, jako by šlo o osobu jedinou. Parvus, kdysi revoluční marxista a později zlobný nepřítel Říjnové revoluce, napsal: "Lenin a Trockij - toť společné jméno pro všechny ty, kteří z idealismu šli bolševickou cestou..." Růžena Luxernburgová, která drsně kritisovala Říjnovou revoluci, mířila svou kritikou stejně na Lenina jako na Trockého. Napsala: "Lenin a Trockij se svými přáteli byli p r v n í, kteří dali příklad světovému proletariátu. I dnes ještě jsou j e d i n í, kteří mohou zvolat společně s Huttenem: o d v á ž i l j s e m s e t o h o!" V říjnu 1918 přečetl Lenin na slavnostním zasedání Výkonného výboru úryvek ze zahraničního měšťáckého tisku: "Italští dělníci se chovají už tak, že, jak to tak vypadá, by dovolili jezdit v Italii jenom Leninovi a Trockému." Takového svědectví je bezpočtu. Táhne se jako vůdčí motiv prvními lety sovětského řádu a Komunistické internacionály. Účastníci i pozorovatelé, přátelé i nepřátelé, lidé blízcí i dalecí spiali činnost Leninovu a Trockého takovým pevným uzlem, že ani rozvázat, ani rozetnout jej se epigonskému dějepisectví už nepodaří.
__________________________________
Poznámky:
(Písmeny jsou značeny poznámky uvedené na jednotlivých stránkách Spisu).a Když se konal třetí kongres Komunistické internacionály, ukazoval Lenin na to - aby zmírnil své rány proti některým "ultralevým" - že také on dělal "ultralevé" chyby, zvláště v emigraci, a také v poslední své "emigraci" ve Finsku 1917, kdy se vyslovoval pro méně příznivý záměr povstání, než byl ten, který se opravdu uskutečnil. O tomto svém omylu, neklame-li nás paměť, se zmínil i v písemném prohlášení kongresové komisi, určené pro německé věci. Žel, archiv kongresu není nám přístupný a tiskem toto prohlášení Leninovo nevyšlo.
b Tento autorův dodatek a následujících pět odstavců není ovšem v jiných vydáních Dějin revoluce, vyšlých před vydáním českým. Autor jej zaslal zvláště pro české vydání. Pozn. překl.
c Chvalořečnictví, jímž se v starověku povzbuzovalo vlastenectví a národu připamatovávaly slavné jeho činy v minulosti. Pozn. př.
d To jest revolučního výboru; p. př.