Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
8. Kdo vedl únorové povstání?
Advokáti a žurnalisté tříd postižených revolucí vyplýtvali později nemálo inkoustu na to, aby dokázali, že se v únoru udála v podstatě ženská revolta, po níž se pak přehnala vojenská vzpoura a že právě to pak bylo vyhlášeno za revoluci. Ludvík XVI. své doby se také domníval, že dobytí Bastily je revolta, ale vysvětlili mu uctivě, že je to revoluce. Ti, kdož jsou revolucí postiženi, zřídka bývají nakloněni přiznat jí pravé jméno, neboť toto jméno je v historické paměti lidstva přes všechno úsilí rozlícených reakcionářů opředeno svatozáří osvobození od starých pout a předsudků. Privilegované vrstvy všech věků i jejich lokaji se vždycky snažili prohlásit revoluci, která je svrhla, v opak k revolucím minulým za vzpouru, vzbouření či revoltu spodiny. Přežilé třídy se nevyznačují vynalézavostí.
Brzy po 27. únoru dělaly se pokusy srovnávati Únorovou revoluci s mladotureckým vojenským převratem, o němž, jak již víme, nemálo se snilo v horních vrstvách ruského měšťáctva. Toto srovnání však bylo tak nevhodné, že bylo i jedním měšťáckým listem rozhodně odmítnuto. Tugan-Baranovskij, národohospodář prošlý v svém mládí školou Marxovou, ruský to odstín Sombartův, napsal 10. března v Birževych Vědomostech:
"Turecká revoluce záležela ve vítězném povstání armády, připraveném a vykonaném vůdci této armády. Vojáci byli jen poslušnými vykonavateli záměrů svých důstojníků. Avšak ony gardové pluky, jež 27. února svrhly ruský trůn, přišly bez svých důstojníků… Nikoli armáda, nýbrž dělníci začali povstání. Nikoli generálové, nýbrž vojáci se vydali k státní dumě. Vojáci podporovali dělníky nikoli proto, že by poslušně vykonávali příkazy svých důstojníků, nýbrž proto, že… cítili své pokrevní příbuzenství s dělníky jako s třídou týchž lidí práce, jako byli sami. Rolníci a dělníci - toť dvě sociální třídy, které dělaly ruskou revoluci."
Na těchto slovech není co měnit, ani jim co přidávat. Další rozvití revoluce dostatečně potvrdilo i utvrdilo jejich smysl.
Poslední den únorový byl v Petrohradě prvním dnem po vítězství: dnem nadšení, objímání, radostných slzí, mnohomluvného rozplývání, ale zároveň i dnem posledních ran pálených po nepříteli. Na ulicích třeskaly ještě výstřely. Říkalo se, že se střech stále ještě střílejí Protopopovovi "faraoni ‚ kteří ještě nevědí, že lid zvítězil. Zespod se střílelo na střechy, do vikýřů a do kostelních zvonic, kde byly, jak se lidé domnívali, ukryty ozbrojené stíny carismu. Kolem 4. hodiny byla obsazena admiralita, kam se skryly poslední zbytky toho, co dříve bylo státní mocí. Revoluční organisace a nahodilé skupiny zatýkaly po městě. Schlüsselburská kárná věznice padla bez jediné rány. K revoluci se přidávaly nové a nové pIuky; v hlavním městě i v okolí.
Převrat v Moskvě byl jen ohlasem povstání v Petrohradě. Tytéž nálady mezi dělníky á vojáky, jen méně výrazné. Ještě větší slabost revolučních organisací než v Petrohradě. Když se začaly události na Něvě, moskevská radikální inteligence se scházela k poradám o tom, co teď, ale k výsledku vůbec nedospěla. Až 27. února začaly se v továrnách a závodech Moskvy stávky, po nich demonstrace. Důstojníci v kasárnách říkali vojákům, že na ulicích revoltuje luza, kterou bude třeba potřít. "Ale tentokráte už", vypravuje voják Šišilin, "vojáci-rozuměli slovu luza právě naopak." Ke druhé hodině se objevilo u budovy městské dumy mnoho vojáků, koukajících, jak se přidat k revoluci. Druhého dne stávky vzrostly. Davy s prapory se valily k dumě. Voják automobilového oddílu Muralov, starý bolševik, agronom, velkomyslný a mužný obr, přivedl k dumě první celistvý a ukázněný vojenský oddí,l jenž obsadil radiovou stanici a jiná místa. Za osm měsíců bude Muralov velet vojsku moskevského vojenského okruhu.
Žaláře se otevřely. Týž Muralov přivezl nákladní auto přeplněné osvobozenými vězni. Vězeňský dozorce, dlaň u štítku čepice, tázal se revolucionáře, mají-li býti vypuštěni také Židé. Dzeržinský, jedva vysvobozen z kárné věznice a nestačiv se ještě převléci z vězeňského šatu, vstoupil do budovy dumy, kde se již formoval sovět zástupců. Dělostřelec Dorofějev bude vyprávět, jak dělníci z továrny na cukrovinky Siou přišli 1. března s prapory do kasáren dělostřelecké brigády sbratřiti se s vojáky a jak se mnozí nemohli zdržet radostným pohnutím a jak plakali. V městě se tu a tam vystřelilo z úkrytu, ale celkem nebylo ani ozbrojených srážek ani obětí: za Moskvu zkoušel Petrohrad.
V mnoha provinčních městech začalo se hnutí teprve 1. března, teprve, když byl převrat proveden už i v Moskvě. V Tveru dělníci opustili práci, demonstračním průvodem šli do kasáren a smísivše se s vojáky, procházeli ulicemi města. Tehdy ještě zpívali marseillaisu a nikoli internacionálu. V Nižním Novgorodě se tisíce lidu shromáždily před budovou městské dumy, která tu, jako ve většině měst, měla význam Taurického paláce. Po řeči starosty města dali se dělníci s rudými prapory na pochod, aby osvobodili politické vězně ze žalářů. Z 21 vojenských oddílů posádky přešlo už navečer 18 oddílů dobrovolně na stranu revoluce. V Samaře a Saratově konaly se schůze, organisovaly se sověty dělnických zástupců. V Charkově policejní náčelník, sotva zvěděl na nádraží o převratu, vstal ve svém kočáře před vzrušeným davem a zvolal, zvednuv svou furažku: "Ať žije revoluce, hurá!" Do Jekatěrinoslavě přišla zpráva z Charkova. V čele demonstrace kráčel zástupce policejního náčelníka, přidržuje si dlouhou šavli po boku jako ve dnech úřední parády. Když se úplně vyjasnilo, že se monarchie už nevzpamatuje, v úřadech opatrně sundávali carské obrazy a schovávali je na půdu. Takových anekdot, pravdivých i vymyšlených, vyprávělo se nemálo v liberálních vrstvách, které ještě neztratily zálibu mluviti žertovným tónem o revoluci. Dělníci a vojenské posádky prožívali události docela jinak.
O mnoha jiných provinčních městech (Pskov, Orel, Rybinsk, Penza, Kazaň, Caricyn a j.) zaznamenává kronika 2. března: "Zvědělo se, že se udál převrat a obyvatelstvo se připojilo k revoluci." Přes svou souhrnnost podává tato karakteristika správně to, co se přihodilo.
Do vesnic proudily zprávy o revoluci z nejbližších měst, ale hlavně tržištěm, dělníky a vojáky, přijíždějícími na dovolenou. Vesnice přijímaly převrat pomaleji a méně nadšeně než města, ale neméně opravdově: spojovaly jej s válkou a půdou.
Nezveličíme, řekneme-li, že Únorovou revoluci provedl Petrohrad. Země se k němu přidala. Nikde kromě Petrohradu nebylo boje. Nenašlo se v celé zemi takových skupin obyvatelstva, stran, ústavů či vojenských oddílů, jež by se rozhodly vystoupit na ochranu starého zřízení. Je to doklad toho, jak neodůvodněné jsou opožděné úvahy reakcionářů o tom, že by osud monarchie byl jiný, kdyby byla v pítěrské posádce gardová jízda, či kdyby byl Ivanov z fronty přivedl spolehlivou brigádu. Ani v týlu, ani na frontě se nenašlo brigády, ani pluku, který by byl hotov bíti se za Mikuláše II.
Převrat byl vykonán podnětem a silou jediného města, jehož obyvatelstvo byla asi jedna pětasedmdesátina obyvatelstva země. Kdo by si toho přál, může říci, že největší demokratický čin byl vykonán nejnedemokratičtějším způsobem. Celá země byla postavena před hotovou skutečnost. To, že se pro budoucnost mělo na mysli Ústavodárné shromáždění, nic na věci nemění, neboť doba i způsoby svolání lidového zastupitelstva byly určovány orgány, které vzešly z vítězného petrohradského povstání. Vrhá to ostré světlo na otázku, jaký úkon mají demokratické útvary vůbec a v revolučních dobách zvláště. Právnímu fetišismu o vůli lidu zasazovaly revoluce vždy veliké rány a rány tím nemilosrdnější, čím důkladnější, smělejší, demokratičtější tyto revoluce byly.
Dosti často se říkalo, zvláště o Velké revoluci francouzské, že neobyčejná centralisace monarchie učinila pak revolučnímu hlavnímu městu možným myslit a jednati za celou zemi. Je to vysvětlení povrchní. Jeví-li revoluce centralistické sklony, tu nikoli proto, že by napodobovala svrženou monarchii, nýbrž pro neodvratné potřeby nové společnosti, nesnášející se s partikularismem. Má-li hlavni město v revoluci tak převládající význam, jako by soustřeďovalo v sobě určitou chvíli vůli národa, je to právě proto, že hlavní město nejvýrazněji vyjadřuje a dovršuje základní tendence nové společnosti. Provincie přijímá počiny hlavního města jako záměry vlastní, ale již přetvořené v čin. V podnětné úloze středisk není porušení demokratismu, nýbrž jeho dynamické uskutečnění. Avšak rytmus této dynamiky se nikdy ve velkých revolucích neztotožňoval s rytmem formální, representační demokracie. Ve všech skutečných revolucích se národní zastupitelstvo nezbytně ztroskotalo o dynamiku revoluce, jejímž hlavním ohništěm bylo hlavní město. Tak tomu bylo v XVII. století v Anglii, v XVIII. století ve Francii, v XX. století v Rusku. Význam hlavního města se neurčuje tradicemi byrokratického centralismu, nýbrž postavením vůdčí revoluční třídy, jejíž předvoj přirozeně je soustředěn v hlavním městě: to se týká stejně proletariátu jako měšťáctva.
Když bylo únorové vítězství nade vši pochybnost, spočítány byly oběti. V Petrohradě se napočítalo: 1443 mrtvých a raněných, mezi nimi 869 vojáků, z nichž bylo 60 důstojníků. Proti obětem kteréhokoliv boje světových lidských jatek je toto povážlivé číslo pranepatrné. Liberální tisk prohlásil Únorovou revoluci za nekrvavou. Za dnů obecného plesání a vzájemného odpouštění ve vlasteneckých stranách se nikdo nestaral o to, aby zjistil pravdu. Albert Thomas, přítel všech věcí vítězných, ba i vítězných povstání, psal tehda o "nejslunnější, nejslavnostnější, nejnekrvavější ruské revoluci". Doufal, pravda, že ta revoluce bude sloužit francouzské burse. Ale konec konců Thomas prachu nevymyslil. 27. června 1789 zvolal Mirabeau: "Jaké štěstí, že tato velká revoluce se obejde bez zločinů a bez slz… Dějiny příliš dlouho vyprávěly jen o činech dravých zvířat... Doufejme, že počínáme dějiny lidí." Když se všechny tři stavy sjednotily v Národním shromáždění, napsali předkové Alberta Thomase: "Revoluce je skončena, nestála ani kapku krve." Třeba však uznat, že v tomto období krve skutečně ještě nebylo. Ale jinak tomu bylo v únorových dnech. Legenda o nekrvavé revoluci držela se však úporně, jsouc ve shodě potřebou liberálního měšťáka líčit věc tak, jako by se mu moci dostalo samo sebou.
Třebas tedy Únorová revoluce docela nekrvavou nebyla, nelze se nepodiviti nepatrnosti obětí jak při převratu, tak také v prvním období po něm. Vždyť to byla odveta za uhnětení, pronásledování, výsměch, hnusné trýznění, jež po staletí doléhaly na lidské masy Ruska. Námořníci a vojáci, pravda, tu a tam účtovali s nejpodlejšími tryzniteli-důstojníky. Ale tyto odplaty byly s počátku nepatrné proti dřívějším krvavým mukám. Masy setřásly se sebe dobrodušnost až značně později, až se přesvědčily, že vládnoucí třídy chtějí vše strhnouti nazad a přisvojiti si revoluci jimi neprovedenou, jako si vždycky přisvojovaly blaha života jimi nevytvořená.
* * *
Tugan-Baranovskij má pravdu, říká-li, že Únorovou revoluci udělali dělníci a rolníci - rolníci ve vojenských stejnokrojích. Ale zůstává ještě velká otázka, kdo převrat vedl? Kdo zburcoval dělníky? Kdo vyvedl na ulice vojáky? Po vítězství se tyto otázky staly otázkami stranického boje. Nejprostěji se řešily universální formulkou: nikdo revoluci nevedl, stala se sama sebou. Teorie "živelnosti" byla jako máloco jiného po chuti nejen všem těm pánům, kteří ještě včera pokojně úřadovali, soudili, obviňovali, hájili, obchodovali nebo veleli a dnes pospíchali, aby se s revolucí sešvagřili; ale byla po chuti i mnohým politikům z povolání a bývalým revolucionářům, kteří, zaspavše revoluci, se domnívali, že se v té příčině neliší od všech revolucí ostatních.
Ve svých kuriosních "Dějinách ruského zmatku" praví o 27. únoru generál Denikin, někdejší hlavní velitel bílé armády: "V tento rozhodný den nebylo vůdců, byla jen živelnost. V jejím hrozném proudu nebylo tehdy vidět ani cíle, ani plánu, ani hesel." Učený historik Miljukov nezabírá do větší hloubky než generál, který se oddal spisovatelské vášni. Až do převratu prohlašoval liberální vůdce každou myšlenku na revoluci za vnuknutí německého štábu. Ale situace se zamotala po převratu, jenž přivedl liberály k moci. Tu Miljukovova úloha nezáležela již v tom, aby revoluci vtiskl pečeť nečestnosti, pečeť hohenzollerského podnětu, nýbrž naopak v tom, aby neponechal čest podnětu revolucionářům. Liberalismus si teorii živelnosti a neosobnosti převratu úplně adoptoval. Miljukov se zálibně dovolává pololiberála-polosocialisty Stankěviče, soukromého docenta, jenž se stal vládním komisařem při hlavním stanu vrchního velení. "Masa se dala do pohybu sama nutkána jakýmsi neodpovědným vnitřním hlasem…", píše Stankěvič o únorových dnech. "S jakým heslem vyšli vojáci? Kdo je vedl, když dobývali Petrohradu, když pálili okresní soud? Ne politická myšlenka, ne revoluční heslo, ne spiknutí, ne revolta, nýbrž živelné hnutí, které naráz obrátilo všechnu starou moc v popel, nezanechavši po ní stopy." Živelnost nabývá tu téměř mystického rázu.
Týž Stankěvič podává svrchovaně cennou svědeckou výpověď: "Koncem ledna se stalo, že jsem se setkal ve velmi důvěrném kroužku s Kerenským… Možnost lidového povstání posuzovali všichni zcela záporně, bojíce se, že jakmile se podníti lidové masové hnutí, může se dostat do krajně levého řečiště a to by mohlo způsobit neobyčejné potíže ve vedení války." Názory Kerenského kroužku se v podstatě nelišily ničím od názorů kadetských. Odtud tedy nemohl vzejít podnět.
"Revoluce udeřila jako blesk s nebe," praví zástupce eserské strany Zenzinov. "Buďme upřímní: byla velkou a radostnou neočekávanou událostí i nám, revolucionářům, pracujícím pro ni dlouhá léta a čekajícím na ni vždy."
Ne o mnoho lépe bylo s menševiky. Jeden z novinářů buržoasní emigrace vypravuje o svém setkání 24. února v tramvaji se Skobelevem, pozdějším ministrem revoluční vlády: "Tento sociální demokrat, jeden z vůdců hnutí, říkal, že nepořádky mají ráz loupeže, kterou nezbytně třeba potlačit. Skobelevovi to nevadilo, aby za měsíc neprohlašoval, že on a jeho přátelé udělali revoluci." Barvy jsou tu snad naneseny silně. Ale v podstatě posice legálních sociálních demokratů-menševiků podána je tak, jaká přibližně ve skutečnosti byla.
Konečně jeden z pozdějších vůdců levého křídla socialistů-revolucionářů Mstislavskij, jenž pak přešel k bolševikům, praví o únorovém převratu: "Revoluce zastihla nás, tehdejší straníky, jako nerozumné panny evangelia - spící." Nezáleží na tom, čím a pokud se oni podobali pannám; avšak spali opravdu všichni.
Jak bylo s bolševiky? Zčásti to již víme. Hlavními předáky podzemní bolševické organisace v Petrohradě byli tehdy tři muži: bývalí dělníci Šljapnikov a Zaluckij a někdejší student Molotov. Šljapnikov, jenž dosti dlouho žil v cizině a často se stýkal s Leninem, byl z trojky, z níž se skládala kancelář ústředního výboru, politicky mužem zralejším a činnějším. Avšak vzpomínky samého Šljapnikova potvrzují nejlépe, že události byly nad síly trojky. Do poslední hodiny měli předáci za to, že jde o revoluční manifestaci, o jednu z mnohých, ale nikterak o ozbrojené povstání. Známý nám už Kajurov, jeden z předáků Vyborského obvodu, tvrdí kategoricky: "Vůdčích počinů stranických ústředí naprosto nebylo znát… Petrohradský výbor byl uvězněn a zástupce ústředního výboru soudruh Šljapnikov byl bezmocný, aby dal pokyny pro zítřek."
Slabost podzemních organisací byla přímým výsledkem policejního tažení, přinášejícího vládě na počátku války v ovzduší vlasteneckých nálad zcela neobyčejné výsledky. Každá organisace, i revoluční, má sklon pokulhávat za svou sociální základnou. Podzemní organisace bolševiků počátkem roku 1917 se stále ještě nevzpamatovaly z přirdoušení a rozervanosti, zatím co v masách vlasteneckou přeháňku prudce vystřídalo revoluční rozhořčení.
Abychom si jasněji představili situaci v revolučním vedení, třeba pamatovat, že nejautoritativnější revolucionáři, vůdci levých stran, byli v emigraci, zčásti v žalářích a vyhnanství. Čím nebezpečnější starému řádu strana byla, tím hrůzněji se objevila zbavena vůdců ve chvíli revoluce. Národnici měli dumskou skupinu, v jejímž čele byl neorganisovaný radikál Kerenskij. Oficiální vůdce socialistů-revolucionářů Černov byl v emigraci. Menševici měli v dumě svou skupinu, kterou vedli Čchejdze a Skobelev. Martov byl v emigraci, Dan a Cereteli ve vyhnanství. Kolem levých skupin, národnické a menševické, seskupovalo se značně mnoho socialistické inteligence s revoluční minulostí. Takto vznikalo zdání revolučního štábu, ale takového, který byl schopen objeviti se až po vítězství. Bolševici neměli dumské skupiny: pět dělnických poslanců, v nichž vláda spatřovala organisační středisko revoluce, bylo uvězněno první měsíce války. Lenin byl v emigraci, Zinověv s nim, Kameněv ve vyhnanství, stejně tak i předáci-praktikové málo tehdy známí: Sverdlov, Rykov, Stalin. Polský sociální demokrat Dzeržinsky, nenáležící ještě k bolševikům, byl na nucených pracích. Nahodilí předáci, kteří byli po ruce, nepokládali se sami a ani jiní je nepokládali za schopné, aby v revolučních událostech mohli býti vůdci a to právě proto, že si uvykli jednat pod autoritativním vedením, od něhož není odvolání.
Ale jestliže bolševická strana nemohla povstalému lidu zajistit autoritativní vedení, pak o druhých organisacích lépe nehovořit. Touto okolností se posilovalo rozšířené mínění o živelnosti Únorové revoluce. Přes to přese všecko je však toto mínění velice mylně, v lepším pak případě bez obsahu.
Boj v hlavním městě netrval hodinu, ani dvě, nýbrž pět dní. Masy odpovídaly zesíleným náporem a šly vpřed. Měly proti sobě starý stát, za jehož tradičním průčelím, jak se domnívali, byla ještě mohutná síla; měly proti sobě liberální měšťáctvo se státní dumou, se zemskými a městskými svazy, s vojensko-průmyslovými organisacemi, akademiemi, universitami, rozšířeným tiskem; konečně měly proti sobě dvě silné socialistické strany, jež tlaku zespodu čelily vlasteneckým odporem. Ve straně bolševiků mělo povstání organisaci sobě nejbližší, ale vůdců zbavenou, s rozptýlenými kádry, se slabými nelegálními buňkami. Ale přes to se revoluce, které těch dnů nikdo nečekal, rozvinula a - když se už ve špičkách zdálo, že hnutí už uhasíná - nejmohutnější křečí si zajistila své vítězství.
Odkud tedy tato síla vytrvalosti a náporu, nemající příkladu? Nestačí ukazovat na roztrpčení. Samo roztrpčení nestačí. Petrohradští dělníci, jakkoli byli v letech války zředěni lidskou surovinou, měli v sobě velkou revoluční zkušenost. V jejich vytrvalosti a útoku, ačkoliv neměli vedení, ačkoli shora byl vykonáván protitlak, bylo vlastní, byť i ne vždy vyřčené, ale na životní zkušenosti se zakládající oceňování sil a vlastni strategicky výpočet.
V předvečer války revoluční vrstva dělníků šla za bolševiky a vedla za sebou masy. Od počátku války se situace prudce změnila: zdvihly hlavu konservativní vrstvičky, strhly s sebou značnou část třídy, revoluční živly se octly v osamocenosti a ztichly. Za války se situace počala měnit, nejprve pomalu, po porážkách stále rychleji a radikálněji. Činná nespokojenost zachvacovala celou dělnickou třídu. Pravda, v značných svých vrstvách byla ona ještě vlastenecky zabarvena; ale to nemělo nic společného s vypočítavým a zbabělým vlastenectvím majetných tříd, které odkládaly všechny hlavní věci až na dobu po vítězství. Právě válka, její oběti, její hrůzy a její hanba nutkaly k střetnutí nejen starých, ale i nových vrstev dělníků s carským řádem, nutkaly je k střetnutí prudkému a vedly k závěru: déle trpět nelze! Závěr byl obecný, spojoval masy v jednotu a skýtal jim mocné síly k náporu.
Armáda naduřela, vtáhnuvši v sebe miliony dělníků a rolníků. Každý měl na vojně někoho: syna, muže, bratra, příbuzného. Armáda nebyla ohrazena od lidu jako před válkou. S vojáky se lid setkával nesrovnatelně častěji, provázel je při odjezdu na frontu, s nimi žil, když vojáci přijížděli na dovolenou, s nimi zapřádal na ulicích a v tramvajích hovory o frontě, je navštěvoval v lazaretech. Dělnické čtvrti, kasárna, fronta a značně i vesnice stávaly se spojenými nádobami. Dělníci věděli, co myslí a cítí voják. Vedli nesčetné hovory o válce, o lidech, kteří válkou bohatnou, o generálech, o vládě, o caru a carevně. Voják říkal o válce: Prokletá válka! A dělník odpovídal slovy o vládě: Prokletí chlapi! Voják říkal: A co vy tu v středisku mlčíte? Dělník odpovídal: Holýma rukama se to nespraví, už roku 1905 jsme se pořezali o armádu… Voják se zamyslil: Takhle všichni naráz se zdvihnout! Dělník: Právě to, všichni naráz! Takovéto hovory se vedly před válkou mezi čtyřma očima a byly tajné. Nyní se vedou všude, kde jen lze, a téměř nepokrytě, alespoň v dělnických čtvrtích.
Carská Ochranka mnohdy s velkým zdarem prozkoumala povětří. Dvě neděle před revolucí podal petrohradský agent, podepisující se přezdívkou Kresťjaninov, zprávu o rozhovoru v tramvaji, jezdící předměstím. Voják vypravuje, že z jeho pluku je osm lidí na nucených pracích za to, že na podzim odepřeli střílet do dělníků Nobelova závodu a stříleli do policie. Rozhovor se vede úplně bez ostychu, neboť v dělnických čtvrtích policisté a agenti raději zůstávají nepovšimnuti. "My se s nimi vypořádáme," končí voják. Dále hlásí zpráva: "Jeden dělník mu řekl: ‚K tomu je potřeba se zorganisovat, aby všichni byli jako jeden.' Voják odpověděl: ‚Ať se o to nestarají, u nás se už dávno organisují...Dost se napili krve, lidé strádají na frontě a oni si tady mastí pupky…' Zvláštního nic se nestalo. 10. února 1917. Kresťjaninov." Biřický epos, jakému není rovně. "Zvláštního nic se nestalo." Stane se, a k tomu brzo: rozhovor v tramvaji věstí nezbytný toho příchod.
Živelnost povstání dokládá Mstislavskij zajímavým příkladem. Když se "Svaz důstojníků 27. února", vzniklý hned po převratě, pokusil dotazníkem zjistit, kdo první vyvedl volyňský pluk z kasáren, dostalo se mu sedmi prohlášení, týkajících se sedmi podnětníků tohoto rozhodujícího činu. Dodejme, že se úplně podobá pravdě, že část podnětu skutečně náležela několika vojákům; není také nemožné, že hlavní podnětník padl v pouličních bojích, vzav své jméno s sebou do neznáma. Ale to nezmenšuje dějinnou váhu jeho bezejmenného podnětu. Ještě vážnější je druha stránka věci, vyvádějící nás za hranice kasáren. Povstání gardových praporů, vzplanulé na překvapení liberálních a legálně socialistických vrstev, nebylo pro dělníky naprosto neočekávané. Nebýt povstání dělníků, nevyšel by na ulici ani volyňský pluk. Uliční srážka dělníků s kozáky, kterou pozoroval advokát oknem a o níž telefonicky zpravil poslance, zdála se oběma příhodou neosobního procesu: továrenský hmyz se srazil s hmyzem kasárenským. Jinak však se jevila věc kozáku, který se osmělil mrknout na dělníka, i dělníkovi, který ihned poznal, že kozák "dobře mrkl". Molekulární vzájemné pronikání armády a lidu dálo se nepřetržitě. Dělníci pozorovali temperaturu armády a cítili hned, když se přiblížila kritická chvíle. To právě skýtalo nástupu mas, věřících ve vítězství, takovou nepoddajnou sílu.
Třeba tu zaznamenati bystrou poznámku liberálního hodnostáře, jenž se pokusil shrnouti výsledky svých únorových postřehů. "Uvyklo se říkat: hnutí se počalo živelně, vojáci sami vyšli na ulici. S tím nikterak nemohu souhlasit. Co znamená slovo ‚živelně'?… Pojem ‚prvotního plození' je v sociologii ještě méně na místě než v přírodovědě. Proto, že žádný ze známých revolučních vůdců nemohl k hnutí přivěsit svou navštívenku, nestává se ono neosobním, nýbrž jen bezejmenným." Toto vytčení otázky, mnohem vážnější než Miljukovovy narážky na německé agenty a ruskou živelnost, náleží bývalému prokurátoru, jenž se setkal s revolucí v hodnosti carského senátora. Snad právě dlouhou svou soudní praxí si Zavadskij osvojil poznatek, že revoluční povstání nemohlo vzniknout ani na povel cizích agentů, ani jako neosobní proces přírodní.
Týž autor uvádí dvě příhody, které mu umožnily nahlédnouti jakoby klíčovou dírkou do laboratoře revolučního procesu. V pátek 24. února, kdy nahoře nikdo ještě nečekal převratu v nejbližší dny, tramvajový vůz, v němž jel senátor, zaskřípěl, až okna zařinčela a jedno se rozbilo, zahnul z Litějného prospektu do poboční ulice a zastavil se. Řidič vozu vyzval všechny, aby vystoupili: "Dále vůz nejede." Cestující protestovali, bránili se, ale vystupovali. "Dosud vidím tvář zmlklého řidiče: zlobně rozhodná, jakýsi vlčí rys tváře." Tramvaje stály všude, kam zrak dohlédl. Tento rozhodný řidič, na němž liberální hodnostář už viděl "vlčí rys tváře", musil míti veliké vědomí povinnosti, aby o svém umě zastavil úředníky na ulici císařského Petrohradu za války. Právě takoví řidiči zastavili vůz monarchie s týmiž asi slovy: "Dále vůz nejede a vysadili byrokracii, nerozlišujíce v spěchu četnické generály od liberálních senátorů. Řidič z Litějného byl vědomým činitelem historie. Napřed musil být vychován.
Při požáru okresního soudu jal se liberální právník z vrstev téhož senátora vyslovovat na ulici politování nad tím, že se zničí laboratoř soudního znalectví a notářský archiv. Starší člověk mračného vzhledu, podle zevnějšku dělník, namítl rozzlobeně: "Domy a půdu dovedeme sami rozdělit i bez tvého archivu!" Pravděpodobně je příhoda literárně přičesaná. Ale takovýchto starších dělníků, kteří dovedli dat náležitou odpověď, bylo v davu nemálo. Sami k zapálení okresního soudu vztahu neměli. Proč také? Ale takovéto "výstřelky" je už naprosto nemohly postrašit. Tito dělníci vyzbrojovali masy nutnou ideologií nejen proti carské policii, nýbrž i proti liberálním právníkům, bojícím se ze všeho nejvíce, aby v ohni revoluce neshořely notářské archivy majetkové. Tito bezejmenní, nekovaní politikové dílny a ulice nespadli s nebe: bylo je třeba vychovat.
Také Ochranka, zaznamenávajíc události posledních únorových dnů, označuje hnutí za "živelné", totiž za hnutí, které nemá promyšleného vedení shora, ale hned přidává: "při čemž je proletariát obecně zachvácen propagandou". Toto hodnocení bije do pravého místa: profesionálové boje proti revoluci, dříve než zaujali místa v kobkách po osvobozených revolucionářích, zachytili tvářnost dějícího se procesu daleko správněji než vůdci liberalismu.
Mystickou živelností se nic nevysvětluje. Aby byla situace správně oceněna a moment úderu na nepřítele určen, bylo třeba, aby masy a jejich vůdčí vrstva měly k historickým událostem vlastní stanovisko a na jejich ocenění svá měřítka. Jinými slovy, bylo třeba nikoli masy vůbec, nýbrž masy petrohradských dělníků a vůbec ruských dělníků, kteří prošli revolucí roku 1905, moskevským prosincovým povstáním roku 1905, které se ztroskotalo o gardový semenovský pluk; bylo třeba, aby v této mase byli rozseti dělníci, kteří promyslili zkušenost z roku 1905, kteří kritisovali ústavní iluse liberálů a menševiků, kteří si osvojili perspektivu revoluce, zamyslili se častokráte nad otázkou armády, pozorovali správně, co se dělo v jejím středu, kteří byli schopni činiti ze svých pozorování závěry a sděliti se o ne s jinými. Konečně bylo třeba v oddílech samé posádky avantgardních vojáků, kteří byli v minulosti podchyceni nebo alespoň dotčeni revoluční propagandou.
V každém závodě, v každé rotě, v každé čajovně, ve vojenském lazaretě, v shromáždišti v zápolí, ba i ve vesnicích zbavených mužů dála se molekulární práce revoluční myšlenky. Všude měli vlastní vykladače událostí; hlavně to byli dělníci, jichž se ostatní dotazovali, co se hovoří a od nichž čekali žádoucího slova Tito předáci byli často odkázáni sami na sebe, inspirovali se třískami revolučních všedností, jež zvídali nejrůznějším způsobem, a z liberálních novin sami mezi řádky vyčtli, čeho jim bylo třeba. Jejich třídní pud byl vytříben politickým měřítkem a třebas ne všechny své ideje domýšleli do konce, pracovala zato jejich mysl týmž směrem. Prvky zkušenosti, kritiky, podnětnosti a sebeobětování pronikaly masou a tvořily vnitřní, povrchnímu zraku neviditelnou, přesto však rozhodnou mechaniku revolučního hnutí jakožto vědomého procesu.
Chlubivým politikům liberalismu a ochočeného socialismu zdá se obyčejně všechno, co se děje v masách, pudovým procesem, jako by šlo o mraveniště nebo úl. Ve skutečnosti myšlenka, která hlodala v davu dělníků, byla mnohem smělejší, pronikavější a uvědomělejší oněch myšleneček, jimiž se bavily vzdělané třídy. A co víc, tato myšlenka byla také vědečtější: nejen proto, ze byla značnou měrou oplodněna metodami marxismu, nýbrž především proto, že se neustále inspirovala živou zkušeností mas, jimž bylo souzeno vstoupit brzy do revoluční arény. Vědeckost myšlenky záleží v její shodě s objektivním procesem a v její schopnosti na tento proces působit a dát mu směr. Či měly snad tuto vlastnost, třeba jen nepatrnou měrou, ideje vládních vrstev, kde se inspirovali apokalypsou a kde věřili v sny Rasputinovy? Či snad byly vědecky zdůvodněnými ideje liberalismu, který doufal, že zaostalé Rusko, účastnící se potyčky kapitalistických obrů, může dosíci vítězství i parlamentarismu zároveň? Či snad byl vědeckým ideový život inteligentských kroužků, které se od dětství otrocky přizpůsobovaly zchátralému liberalismu, chráníce zároveň domnělé své samostatnosti dávno vyčichlými řečnickými obraty? Zajisté, tu byla říše duševní nehybnosti, přízraků, pověr, smyšlenek a chcete-li - říše "živelnosti". Nemáme tedy právo obrátit venkoncem liberální filosofii únorového převratu? Ano, máme právo říci: zatím co oficiální společnost-všechna tato mnohoposchoďová nadstavba vládnoucích tříd, skupin, stran a chásek - žila den ode dne setrvačností a automatismem, zaměstnávajíc se zbytky obnošených ideí a nic nepředvídajíc, dál se v dělnických masách samostatný a důkladný proces růstu nejen nenávisti k vládnoucím vrstvám, ale také kritického hodnoceni jejich bezmocnosti, hromadění zkušenosti a tvůrčí uvědomělosti, vyvcholené v revolučním povstání a jeho vítězství.
Na otázku svrchu vytčenou: kdo vedl únorové povstání, můžeme proto odpověděti dosti určitě: uvědomělí a zocelení dělníci, vychovaní hlavně stranou Leninovou. Ale musíme hned dodat: toto vedení stačilo zajistiti vítězství povstání, ale nestačilo, aby se naráz zajistila proletářskému předvoji vůdčí úloha v revoluci.