Marxistický internetový archiv - Česká sekceLev Trockij
Dějiny ruské revoluce
1905-1917
6. Agonie monarchie
Jako shnilý plod pod otřesem padla monarchie ještě dřív, než revoluce mohla přijíti k rozřešení nejbližších svých úkolů. Obraz staré vládnoucí třídy by zůstal nedokončen, kdybychom se nepokusili ukázat, jak monarchie dospěla k hodině svého pádu.
Car byl v hlavním stanu v Mohylevě, kam ujel, ne že by ho tam bylo třeba, nýbrž aby se ukryl před nepokoji v Petrohradě. Dvorní letopisec generál Dubenskij, jenž byl s carem ve stanu, zapsal do svého deníku: "Tichý život se tu začal. Všechno bude po starém. Od něho (od cara) nic nepřijde. Mohou to být jen náhodné vnější příčiny, které způsobí, aby se to či ono změnilo…" 24. února carevna psala Mikuláši do hlavního stanu, jako vždy anglicky: "Doufám, že dumský Kedrinskij (míněn Kerenskij) bude za své úžasné řeči pověšen - je to nezbytné (válečný zákon) a to bude výstrahou. Všichni prahnou a prosí, abys ukázal svou tvrdost." 25. února byl ve stanu přijat telegram ministra vojenství, že v hlavním městě vznikly stávky, mezi dělníky propukají nepořádky, ale opatření jsou učiněna, o nic vážného nejde. Slovem: ne ponejprv a ne naposledy.
Carevna, jež vždycky učila cara neustupovat, drží se i teď tvrdě. 26. února, se zřejmým úmyslem upevnit kolísající se Mikulášovu mužnost, telegrafuje, že "v městě je klid". Ale ve večerním telegramu je už nucena přiznat, že "v městě to vypadá docela špatně" V dopise píše "Dělníkům třeba přímo říci, aby nezačínali stávek a budou-li stávkovat, že budou za trest posláni na frontu Naprosto není potřeba střílet, třeba jen pořádku a nedopustit, aby přecházeli mosty." Ano, není třeba mnoho: j e n pořádku! A hlavně nepouštět dělníky do středu města, ať se zalknou v zlostné bezmocnosti na periferii města!
Ráno 27. února generál Ivanov s georgijevským praporem a s diktátorskou plnou mocí, již však má vyhlásit až po obsazení Carského Sela, nastupuje z fronty k hlavnímu městu "Těžko si pomyslit nevhodnější osobu - vzpomíná později generál Denikin, jenž se po Ivanovovi sám zacvičoval ve vojenské diktatuře - "křehký stařík, špatně znalý politické situace, nevládnoucí už ani silami, ani energii, ani vůlí, ani tvrdostí." Ivanov byl vybrán, protože zůstal v paměti od první revoluce: před jedenácti lety pokořil Kronštadt. Ale tato léta neprošla beze stop: pokořitelé zestarali, pokoření zmužněli. Severní a západní frontě bylo přikázáno připravit vojska k odjezdu na Petrohrad. Zřejmě se mělo za to, že času je dost. Sám Ivanov se domníval, že se všechno skončí rychle a dobře a dokonce nezapomněl svému pobočníku přikázat, aby v Mohylevě koupil živobytí pro známé v Petrohradě.
27. února ráno Rodzjanko poslal caru nový telegram, který se končil slovy: "Nastala poslední hodina, kdy se rozhoduje osud vlasti a dynastie." Car řekl dvornímu ministru Frederiksu: "Zas mně ten tlouštík Rodzjanko napsal všeliké nesmysly, na něž mu ani neodpovím." Ale ne, nebyly to nesmysly! A odpovídat bude třeba.
Asi o polednách 27. února přijata ve stanu zpráva Chabalovova o vzpouře pavlovského, volyňského, litevského a preobraženského pluku a o nezbytnosti poslat z fronty spolehlivé oddíly. Za hodinu přichází od ministra vojenství docela uspokojivý telegram ‚Nepokoje ráno v některých vojenských oddílech nastalé jsou věrnými setninami a prapory krutě a energicky potlačovány… Jsem pevně přesvědčen, že brzo nastane klid " Avšak po 7 hodině večer týž ministr Bělajev podává zprávu, že "vojenskou vzpouru několika oddíly, které zůstaly věrné, se nepodaří potlačit" a žádá, aby rychle "k současné akci v různých částech města" byly poslány opravdu spolehlivé oddíly a aby jich bylo dostatek.
Ministerská rada týž den pokládala za včasné vypudit vlastní silou ze svého středu domnělou příčinu všech běd: polobláznivého ministra vnitra Protopopova. Zároveň generál Chabalov uplatnil akt, který byl připraven tajně a bez vědomí vlády a jímž se podle nejvyššího rozkazu vyhlašuje v Petrohradě náhlé právo. Tak tedy došlo i zde na pokus smíchat horkou kaši se studenou, na pokus sotva předem připravený, a ať tak či onak marný. Ba ani vyhlášku o náhlém právu nepodařilo se ve městě vylepit: ukázalo se, že městský hejtman Balk nemá ani klihu ani štětek. Tyto úřady už vůbec nic nemohly slepit, neboť už náležely do říše stínů.
Hlavním stínem posledního carského ministerstva byl sedmdesátiletý kníže Golicyn, spravující dříve jakési dobročinné instituce carevniny a carevnou v období války a revoluce povýšený na místo předsedy ministerstva. Když se přátelé tohoto "dobromyslného ruského bárina, starého slabocha" - jak jej nazval liberální baron Nolde - ptali, proč přijal tak namáhavé místo, Golicyn odpovídal: "by bylo o jednu příjemnou vzpomínku víc." Tohoto cíle však v žádném případě nedosáhl. O tom, jaké té doby měla poslední carská vláda city, svědčí toto Rodzjankovo vypraveni: Při první zprávě, ze se masy vydaly k Marijinskemu paláci, kde se konala zasedání vlády, byla v budově ihned zhasnuta všechna světla. Vládci chtěli jen jediné: aby je revoluce nezpozorovala. Zpráva však byla nesprávná, na přepadení nedošlo a když znovu rozsvítili, tu "na podiv" mnohý z členů vlády se našel pod stolem. Jaké tam nashromáždil vzpomínky, zjištěno nebylo.
Ale také sám Rodzjanko se zřejmě necítil nejlépe. Po mnoha, avšak marných pokusech předseda dumy se znovu pokouší o telefonické spojení s knížetem Golicynem. Golicyn mu odpovídá: "Prosím, s ničím se už na mě neobracet, podal jsem demisi." Rodzjanko, uslyšev tuto zvěst, těžce klesl, jak vypravuje jeho věrný sekretář, v křeslo, a oběma rukama zakryl tvář… "Bože můj, jaký úžas!… Bez moci… Anarchie… Krev…", a tiše zaplakal. Za uhasínání stařeckého přízraku carské moci se Rodzjanko cítil nešťasten, zavržen, osiřelý. Jak dalek byl té chvíle myšlenky, že se zítra bude musit "dát v čelo" revoluce!
Telefonická odpověď Golicynova se vysvětluje tím, že 27. února večer ministerská rada konečně uznala, že není schopna zvládnout nastalou situaci a navrhla carovi, aby v čelo vlády dal osobu, těšící se obecné důvěře. Car odpověděl Golicynovi "Pokládám změny v osobách za nynějších okolnosti za nepřípustné. Mikuláš. Na jaké ještě okolnosti cekal? Zároveň žádal, aby se učinila "nejrozhodnější opatření" na potlačení vzpoury. To se snáze řeklo, než dělalo.
Druhého dne, 28. února, padá konečně i mysl nezkrotné carevny. "Ústupky jsou nezbytné" - telegrafuje Mikuláši. - "Stávky pokračují. Mnoho vojska přešlo na stranu revoluce. Alice." Bylo třeba povstání veškeré gardy, celé posádky, aby žárlivá hesenská ochránkyně samovlády byla donucena souhlasit s tím, že "ústupky jsou nezbytné". Tu i car se začíná dohadovat, že mu "ten tlouštík Rodzjanko" neoznamoval nesmysly. Mikuláš se rozhoduje pro odjezd k rodině: Snad jej také trochu postrkuji generálové hlavního stanu, jimž není nejlépe.
Carský vlak jel nejprve, aniž se co přihodilo; jako vždy, úředníci a gubernátoři přicházeli jej vítat. Car, vzdálen revoluční vichřice, v obvyklém voze a obvyklém prostředí své družiny, zřejmě opět pozbyl pocitu, ze rozuzlení je velice nablízku. Ve tři hodiny odpoledne 28. února, kdy jeho osud byl už postupem událostí rozhodnut, posílá carevně z Vjazmy telegram: "Velkolepé počasí. Doufám, že je Vám dobře a klidně. Mnoho vojsk je posláno z fronty. Něžně milující Niki." Místo ústupků, na něž naléhá i carevna, posílá něžně milující car z fronty vojska. Ale ačkoliv je "velkolepé počasí", musí se car již za několik hodin srazit tváří v tvář s revoluční bouří. Vlak přibyl do stanice Višery - dál jej železničáři nepustili. "Most je polámaný. Ze všeho nejvíc se podobá pravdě, ze si tuto výmluvu vymyslila sama carova družina, aby situaci příznivěji přibarvila. Mikuláš se pokusil, či pokusili se s nim projet nikolajevskou tratí Bogolojem; ale vlak nepropustili ani tam. Říkalo to víc, než všechny telegramy z Petrohradu. Car se odřízl od stanu a nenalezl cesty do svého sídla. Revoluce prostými železničářskými ‚ "pěšci" ohlásila králi šach.
Dvorní letopisec Dubenskij, provázející cara ve vlaku, zaznamenává v deníku: "Všichni uznávají, že toto noční obrácení ve Višeře je historické… Mně je úplně jasné, že věc ústavy je rozhodnuta; ústava bude jistě vyhlášena… Všichni říkají, že třeba se s nimi, členy zatímní vlády, jen dohodnout." Teď, před spuštěným železničním semaforem, za nímž vyvstalo smrtelné nebezpečí, je hrabě Frederiks, kníže Dolgorukij, vévoda Leuchtenberský, všichni, všichni velicí páni pro ústavu. Třeba se jen dosmlouvat, totiž znovu se pokusit podvést jako roku 1905.
Dokud vlak bloudil, nenalézaje cesty, carevna posílala caru telegram za telegramem, vyzývajíc ho, aby se vrátil co nejdříve. Ale telegramy se jí z telegrafního úřadu vracely s nápisem modrou tužkou "Místo adresátova pobytu neznámo." Telegrafní úředníci nemohli najít ruského cara.
Pluky s hudbou a prapory pochodovaly k Taurickému paláci. Gardová posádka přišla pod velením velkoknížete Cyrila Vladimíroviče, jenž hned, jak svědčí hraběnka Kleinmichelová, nabral revoluční postoj. Stráže byly staženy. Dvorní družina opustila palác. "Zachraňovali se všichni, kdož mohli," vzpomíná Vyrubová. Palácem bloumaly skupiny revolučních dělníku a prohlížely si všechno lačně a zvědavě ještě dřív, než nahoře rozhodli, co bude, proměňoval dav palác carismu v museum.
Car, jehož pobyt je neznám, obrací se k Pskovu, ‚do štábu severní fronty, jemuž velí starý generál Ruzskij. V carské družině se střída návrh za návrhem. Car odkládá. Všemu na vzdory počítá na dny a na týdny, kdy revoluce počítá už jen na minuty.
Básník Blok vyličuje cara posledních měsíců monarchie takto: "Umíněný, ale bez vůle, nervosní, ale otupělý ke všemu, zklamaný v lidech, rozervaný a na slovo opatrný, nebyl si už sám pánem. Přestává chápat situaci, nedělá jediného závažného kroku, spoléhaje úplně na ty, jež sám postavil k moci." A jak se teprve rysy nedostatku vůle a rozervanosti, opatrnosti a nedůvěry musily zesílit v poslední dny únorové a v první dny březnové!
Mikuláš se konečně vzchopil, aby nenáviděnému Rodzjankovi poslal - a nakonec přece jen, jak patrno, neposlal - telegram, v němž pro spásu vlasti nařizuje sestavit novou vládu, ale vyhrazuje si jmenovat ministra zahraničí, vojenství a námořnictva. Car chce "s nimi" ještě smlouvat: vždyť na Petrohrad táhne "mnoho vojsk".
Generál Ivanov skutečně přibyl do Carského Sela bez překážek: železničáři se zřejmě nerozhodli k srážce s georgijevským praporem. Generál později se přiznal, že cestou musil třikrát nebo čtyřikrát užít "otcovského napomenutí" vůči vzpírajícím se vojákům: poručil jim kleknout na kolena. Hned po příjezdu "diktátora" do Carského Sela mu místní úřady oznámily, že by srážka georgijevského praporu s vojsky vydala carskou rodinu v nebezpečí. Bály se prostě o sebe a pokořovateli radily, aby vojsku ani nedával vystupovat z vagonů a vrátil se zpět.
Generál Ivanov dal druhému "diktátoru", generálu Chabalovovi, deset otázek, na něž dostal určitou odpověď. Zaznamenáme je plně, neboť toho zasluhují.
Otázky Ivanovovi Odpovědi Chabalovovi
1. Které oddíly poslouchají a které se vzpouzejí? 1. Pod mým velením v budově hlavní admirality jsou čtyři gardově čety, pět eskadron a setnin, dvě baterie;ostatní vojska přešla k revolucionářům anebo zůstávají ve shodě s nimi neutrální.Jednotliví vojáci a tlupy se potloukají městem odzbrojujíce důstojníky. 2. Která nádraží jsou střežena? 2. Všechna nádraží jsou v moci revolucionářů a jsou jimi přísne střežena. 3. V kterých městských čtvrtech se udržuje pořádek? 3. Celé město je v moci revolucionářů, telefon není v činnosti, spojení s městskými čtvrtmi nemáme. 4. Jaká moc je v těchto městských čtvrtech? 4. Odpovědět nemohu. 5. Pracují pravidelně všechna ministerstva? 5. Ministři byli revolucionáři zatčeni. 6. Jakou policejní moc máte v tuto chvíli po ruce? 6. Není jí vůbec. 7. Které technické a hospodářské instituce máte nyní po ruce? 7. Nemám. 8. Jak mnoho potravin máte po ruce? 8. Potravinami nedisponuji. V městě bylo 25. února 5,600.000 pudů moučných zásob. 9. Jak mnoho zbraní, dělostřelectva a vojenských zásob se dostalo do rukou rebelů? 9. Všechny dělostřelecké dílny jsou v moci revolucionářů. 10. Jakou vojenskou mocí a štáby disponujete? 10. Disponuji osobně náčelníkem obvodního štábu; s ostatními obvodními velitelstvími nemám spojení. Generál Ivanov, dostav tak jednoznačné osvětlení situace, "souhlasil" s návratem své výpravy, která z vlaku ani nevystoupila, do stanice Dno. "Tak tedy nebylo" - končí své vyprávění jedna z hlavních osobností hlavního stanu, generál Lukomskij - "z velení generála Ivanova s diktátorskou plnou mocí nic, než skandál."
Ostatně skandál byl tich a utonul nepozorovaně ve vlnách událostí. Diktátor, jak se lze domnívat, poslal živobytí známým do Petrohradu a besedoval dlouho s carevnou: dovolávala se své obětavé práce v lazaretech a stěžovala si na nevděk armády a lidu.
Mezitím přicházejí přes Mohylev do Pskova zprávy jedna chmurnější druhé. V Petrohradě zůstala stráž Jeho Veličenstva, z níž každého vojáka carská rodina osobně znala a hýčkala, objevila se v státní dumě a žádala o svolení, aby mohla zatknout důstojníky, kteří se vzpírali účastnit se povstání. Viceadmirál Kuroš oznamuje, že nepokládá za možné, aby byla učiněna opatření na potlačení povstání v Kronštadtě, neboť nemůže ručit ani za jediný oddíl. Admirál Nepěnin telegrafuje, že baltské loďstvo uznalo Zatímní výbor státní dumy. Moskevský vrchní velitel Mrozovskij oznamuje: "Většina vojska s dělostřelectvem se vzdala revolucionářům, v jejichž moci je tudíž celé město; městský hejtman se svým zástupcem vystoupili z městského hejtmanství." Vystoupili - znamenalo utekli.
Carovi všechno to oznámili večer 1. března. Do pozdní noci se smlouvalo a přemlouvalo, aby připustil odpovědné ministerstvo. Car konec konců kolem druhé hodiny s půlnoci souhlasil, a jeho okolí si s úlevou oddychlo. Poněvadž se mělo za samozřejmé, že se tím problém revoluce rozřeší, bylo zároveň přikázáno, aby se oddíly, které byly poslány do Petrohradu na potlačení povstání, vrátily na frontu. Ruzskij spěchal s úsvitem dne oznámiti blahou zvěst Rodzjankovi. Ale hodinky carovy se velmi zpožďovaly. Rodzjanko, na něhož se už v Taurickérn paláci natlačili demokraté, socialisté, vojáci, dělničtí zástupci, odpovídal Ruzskemu: "To, co předpokládáte, nestačí, i věc dynastie je v sázce… Všude se staví vojsko na stranu dumy a lidu s požadavkem: zřeknouti se trůnu ve prospěch syna za regentství Michajla Alexandroviče. Pravda, vojska ani nenapadlo chtít syna nebo Michajla Alexandroviče. Rodzjanko prostě vojskům a lidu přisoudil ono heslo, kterým duma přese vše doufala ještě zadržet revoluci. Ale ať tak či onak, ústupek carův přišel pozdě: "Anarchie nabývá takových rozměrů, že dnes v noci jsem musil (Rodzjanko) jmenovat Zatímní vládu. Je mi líto, ale manifest se opozdil…" Tato majestátní slova svědčí o tom, že předseda dumy už stačil osušit své slzy pro Golicyna. Car četl Ruzského rozhovor s Rodzjankem a váhal, znovu jej pročetl a vyčkával. Ale tu již vojevůdci uhodili na poplach: věc se poněkud týkala i jich!
Generál Alexějev uspořádal v nočních hodinách mezi hlavními veliteli front jakýsi plebiscit. Dobře ještě, že se nynější revoluce dějí za působení telegrafu, takže se první záchvěvy a reakce těch, kteří vládnou, zachycují pro dějiny na telegrafní pásce. Jednání carských polních maršálků v noci z 1. na 2. března jsou lidským dokumentem bez příkladu. Má se car zříci čili nic? Hlavní velitel západní fronty generál Evert oznámil, že své rozhodnutí podá jen poté, až se vysloví generálové Ruzskij a Brusilov. Hlavní velitel rumunské fronty generál Sacharov žádal, aby se mu napřed oznámila rozhodnutí všech jiných hlavních velitelů. Po dlouhém otálení tento udatný válečník prohlásil, že se pro svou vroucí lásku k monarchovi nesmíří s přijetím "hnusného návrhu"; přes to "vzlykaje" doporučoval carovi, aby se zřekl, aby se předešly "ještě hnusnější náběhy". Generál-adjutant Evert znale objasňoval nezbytnost kapitulace: "Činím všechna opatření, aby zprávy o nynější situaci v hlavních městech nepronikaly do armády, aby byla uchráněna nepokojů jinak nepochybných. Prostředků, jimiž by bylo lze revoluci zmařit v hlavních městech není." Velkokníže Nikolaj Nikolajevič z kavkazské fronty vzýval cara na kolenou, aby "přílišnou věc" podstoupil a trůnu se zřekl; totéž vzývání přišlo od generálů Alexějeva a Brusilova a admirála Nepěnina. Ruzskij sám za sebe prosil ústně o totéž. Generálové se vší ctí přiložili sedm revolverových hlavní k spánkům zbožňovaného monarchy. Bojíce se, aby nepropásli chvíli smíření s novou mocí a bojíce se neméně vlastních vojsk, vojevůdci, zvyklí vzdávat posice, dali carovi a vrchnímu hlavnímu veliteli jednomyslnou radu: bez boje odejít se scény. To už nebyl vzdálený Petrohrad, proti němuž, jak se zdálo, bylo možné poslat vojska, nýbrž fronta, z níž se vojska měla vzít.
Car, vyslechnuv referát takto nutkavě uzpůsobený, rozhodl, že se zřekne trůnu, jímž už nevládl. Uchystán byl telegram Rodzjankovi, zdobící situaci: "Není oběti, kterou bych nepřinesl pro skutečné blaho a spásu rodné máťušky Rusi. Proto jsem hotov zříci se trůnu ve prospěch svého syna, jenž zůstane u mne do zletilosti za regentství bratra mého, velkoknížete Michajla Alexandroviče. Mikuláš." Telegram však ani tentokráte nebyl odeslán, nebo přišla zpráva, že z hlavního města vyjeli do Pskova poslanci Gučkov a Šulgin. To skýtalo nový podnět odložiti rozhodnutí. Car přikázal, aby mu telegram vrátili. Zřejmě se obával, aby nic nedal laciněji než třeba, a stále ještě čekal utěšující zvěsti, lépe říci, doufal v zázrak. Přibylé poslance Mikuláš přijal ve 12. hodině v noci z 2. na 3. března. Zázrak se nestal a uhýbat už nebylo lze. Car neočekávaně prohlásil, že se nemůže odloučit od syna - jaké zmatené naděje probíhaly při tom jeho hlavou? - a podepsal manifest, že se zříká ve prospěch bratra. Zároveň byly podepsány dekrety senátu o jmenování knížete Lvova předsedou ministerské rady a Nikolaje Nikolajeviče nejvyšším hlavním velitelem. Rodinné obavy carevniny se potvrdily: nenáviděný "Nikoláša" se vrátil k moci zároveň se spiklenci. Gučkov, jak vidět, vážně doufal, že se revoluce smíří s nejjasnějším vojenským náčelníkem. A Nikolaj rovněž pokládal své jmenování za bernou minci. Několik dnů se dokonce pokoušel vydávat jakési rozkazy a vyzývat, aby se konaly vlastenecké povinnosti. Avšak revoluce jej svrhla bez bolesti.
Aby se zachovalo zdání svobodného rozhodnutí, byl Manifest, jímž se car zříká trůnu, datován 3. hodinou odpoledne a to na základě toho, že původní carovo rozhodnutí, jímž se zříká, bylo učiněno v tu hodinu. Ale vždyť odpolední "rozhodnutí', jímž postupoval trůn synovi a nikoli bratru, bylo ve skutečnosti odvoláno pro výpočet na příznivější obrat osudu. To však nikdo nepřipomněl. Car se ještě naposledy pokusil před nenáviděnými poslanci o pevný postoj, ti zase připustili padělání dějinného aktu, to jest podvedení lidu. Monarchie odcházela se scény zachovávajíc svůj styl. Ale i její následníci si zůstali věrni. Pravděpodobně své přimhouření oka dokonce pokládali za velkomyslnost vítěze k poraženému.
Uchyluje se poněkud od neosobního stylu svého deníku, Mikuláš zaznamenává 2. března: "Ráno přišel Ruzskij a přečetl mi dlouhý telefonický rozhovor s Rodzjankem. Podle jeho slov je situace v Petrohradě taková, že vláda z členů státní dumy bude bezmocná, aby cokoliv učinila, neboť proti ní bojuje sociálně demokratická strana svým dělnickým výborem. Třeba mého odřeknutí. Ruzskij oznámil tento rozhovor do stanu Alexějevu a všem hlavním velitelům. O půl 1. hodině odpoledne přišly odpovědi. Pro spásu Ruska a udržení armády rozhodl jsem se pro tento krok. Souhlasil jsem a z hlavního stanu poslali návrh Manifestu. Večer přijeli z Petrohradu Gučkov a Šulgin, s nimiž jsem jednal a odevzdal jim podepsaný, pozměněný Manifest. O 1. hodině v noci odjížděl jsem ze Pskova s tíživým pocitem: ‚zrada kolem, zbabělost, podvod'."
Třeba uznat, že trpkost Mikulášova nebyla neodůvodněná. Ještě 28. února generál Alexějev telegrafoval všem hlavním velitelům na frontách: "Máme všichni svatou povinnost před vladařem a vlastí, abychom ve vojštích činné armády zachovali věrnost povinnosti a přísaze." A za dva dny poté Alexějev tytéŽ hlavní velitele vyzval, aby porušili věrnost "povinnosti a přísaze". Ve velitelském sboru se nenašel nikdo, kdo by se postavil za svého cara. Všichni pospíchali přestoupit na koráb revoluce, pevně se bezpečíce, že tam najdou pohodlné kabiny. Generálové a admirálové snímali carské odznaky a připevňovali si rudé stuhy. Mluvilo se později jen o jediném spravedlivém muži, jakémsi sborovém veliteli, jenž při nové přísaze zemřel raněn srdeční mrtvicí. Ale neprokázalo se, puklo-li mu srdce z uraženého monarchismu či pro něco jiného. Hodnostáři civilní - už svou situací - nebyli povinni projevit vice mužnosti, než vojenští. Každý se zachraňoval, jak mohl.
Ale hodinky monarchie se docela rozcházely s hodinkami revoluce. 3. března na úsvitě dne Ruzskij byl znovu volán z hlavního města k telefonu. Rodzjanko a kníže Lvov žádali, aby carský manifest, který se zas ukázal opožděný, byl zadržen. Nástupnictví Alexěje - oznamovali vyhýbavě noví držitelé moci - by snad bylo přijato smířlivě - kým? -‚ ale nástupnictví Michajlova naprosto nelze přijmouti. Ruzskij, ne bez jízlivosti, vyslovil své politování, že přibylí včera poslanci dumy nebyli s dostatek zpraveni o cíli a úkolu své cesty. Ale také poslanci našli omluvu. "Zcela neočekávaně vypukla taková vojenská vzpoura, jakou jsem ještě neviděl, vysvětloval Ruzskemu komoří, jako by po cely život nic jiného nedělal, než pozoroval vojenské vzpoury. "Prohlášení Michajla za vladaře naleje olej do ohně a začne se nemilosrdně ničiti vše, co zničit lze." Jak to všemi hárá, jak je to hněte, jak to jimi lomcuje, jak se svíjejí v křečích!
Generalita mlčky polyká i tento "hnusný útok" revoluce. Jenom Alexějev v telegrafickém oznámení hlavním velitelům ulevil trochu duši: "Na předsedu dumy naléhají mocně levé strany a dělničtí poslanci, a ve zprávách Rodzjankových není přímosti ani upřímnosti." Jenom upřímnost pohřešovali generálové v tyto hodiny!
Ale tu se car znovu začal rozmýšlet. Přibyv ze Pskova do Mohyleva, odevzdal svému bývalému veliteli štábu Alexějevu lístek s oznámením pro Petrohrad, v němž souhlasí s odevzdáním trůnu synovi. Tato kombinace se mu zdála konec konců slibnější. Podle vyprávění Denikinova Alexějev s telegramem odešel a telegram… neodeslal. Měl za to, že stačí už dřívější dva manifesty, které už byly ohlášeny armádě a zemi. Nesoulad plynul z toho, že nejen car a jeho rádci, ale i liberálové z dumy se rozmýšleli pomaleji než revoluce.
Před svým konečným odjezdem z Mohyleva car, formálně již zatčený, napsal 8. března provolání k vojskům, zakončené, slovy: "Kdo myslí teď na mír, kdo si ho přeje - ten zrazuje vlast, toť velezrádce!" To byl kýmsi našeptaný pokus, aby se z rukou liberalismu vyrazilo obvinění z germanofilství. Pokus nemel následků: provolání se již neodvážili uveřejnit.
Tak se skončilo carování, jež bylo nepřetržitým řetězem neúspěchů, neštěstí, běd a zločinů, pohromou na Chodyňce v den korunovace počínajíc, přes střílení stávkujících dělníků a povstalých rolníků, přes rusko-japonskou válku, přes hrůzné rozdrcení revoluce 1905, přes nesčetné popravy, trestné výpravy a nacionální pogromy, a končíc šíleným a podlým účastenstvím Ruska v šílené a podlé světové válce.
Po příjezdě do Carského Sela, kde car i s rodinou byli uvězněni v paláci, car podle slov Vyrubové řekl tichým hlasem: "Není spravedlnosti mezi lidmi!" Ale zatím právě tato slova svědčila nezvratně o tom, že dějinná spravedlnost, byť se i opozdila, přece jenom je.
* * *
Podobnost poslední dvojice Romanovových s francouzskou královskou dvojici veliké revoluce je okatá. Byla již v literatuře zaznamenána, ale zběžně a bez závěrů Zatím však docela není náhodná, jak by se na první pohled zdálo a skýtá cenné látky k závěru.
Vzdáleni druh druha pěti čtvrtinami století, car a král se jeví v jedné chvíli jako dva herci, hrající stejnou úlohu. Trpná, vyčkávací, ale mstivá věrolomnost byla příznačným rysem obou, až na to, že u Ludvíka byla zakryta pochybnou dobromyslností, kdežto u Mikuláše - přívětivostí. Oba činili dojem lidi, jimž je jejich řemeslo přítěži, ale zároveň by neustoupili ani částečku svých práv, jichž nijak nedovedou užít. Deníky obou, i svým stylem či nedostatkem stylu stejnorodé, odhalují stejně ubohou duševní prázdeň.
Na druhé straně Rakušanka a hesenská Němka souměrný obraz doplňují. Královny převyšují své krále nejen vzrůstem fysickým, ale i mravním. Marie Antoinetta je méně zbožná než Alexandra Fedorovna a mimo to je vroucně oddána zábavám. Ale obě stejně opovrhovaly národem, nesnesly myšlenky na ústupky, stejně nedůvěřovaly mužnosti svých mužů, patřily na ně svrchu, Antoinetta - s nádechem opovržení, Alexandra - se soucitem.
Ujišťují-li nás autoři pamětí, kteří své doby byli blízcí petrohradskému dvoru, že Mikuláš II., byl-li by soukromou osobou, zanechal by dobrou památku, tu reprodukují prostě dávný stereotyp dobrotivých ohlasů o Ludvíku XVI., skýtajíce nám jak po stránce dějinné, tak po stránce lidské povahy velmi málo.
Slyšeli jsme již, jak se kníže Lvov rozhorloval, když za tragických událostí první revoluce místo panovníka hořem skoseného spatřil "veselého malého čiperu v malinové rubašce". Nevěda o tom, opakoval kníže jenom hlas gubernátora Morrise, který napsal roku 1790 do Washingtonu: "Co lze čekat od člověka, jenž, jsa vždy dobré mysli, dobře jí, dobře spí a směje se; od tohoto dobrého malého čipery, jenž je veselejší, než kdo jiný?"
Když Alexandra Fedorovna tři měsíce před pádem monarchie věstí: "Vše se v dobré obrací - sny našeho Přítele znamenají tak mnoho," tu jenom opakuje po Marii Antoinettě, jež měsíc před svržením královské moci psala: "Je mi bodře na duchu a cosi mi říká, že brzy budeme šťastni a spaseni." Topíce se, sní obě v duhových barvách.
Některé prvky podobnosti jsou ovšem náhodné a jsou zajímavě jen jako historické anekdoty. Mnohem vážnější jsou rysy, které si osvojili či které přímo vlastní silou okolností byly jim vnuceny a které vrhají výrazné světlo na vztah mezi osobností a objektivními činiteli dějin.
"Nedovedl chtíti: toť hlavní rys jeho povahy," praví reakční francouzsky dějepisec o Ludvikovi. Tato slova se zdají, jako by byla napsána o Mikuláši. Oba nedovedli chtíti. Ale co vlastně mohli "chtíti" poslední representanti dějinné věci, beznadějně prohrané?
"Obyčejně poslouchával, usmívaje se a zřídka se k čemu rozhodl. Prvním jeho slovem obyčejně bylo n e O kom to? Opět o Capetovi. Pak však obraz jednání Mikulášova byl čirý plagiát. Oba kráčejí k propasti "s korunou posunutou na oči". Ale což je snad lépe kráčet k propasti, jíž se stejně nelze vyhnout, s očima otevřenýma? Co by se vskutku změnilo, kdyby si koruny pošoupli do týla?
Psychologům z povolání by se mělo doporučit, aby sestavili výbor symetrických výroků Mikulášových a Ludvíkových, Alexandřiných a Antoinettiných a výroků jim blízkých lidí o nich. Nedostatku látky by nebylo a výsledkem by bylo svrchovaně poučné dějinné svědectví pro materialistickou psychologii: stejnorodá (ovšem daleko ne totožná) draždidla za stejnorodých okolnosti podněcují stejnorodé odrazy Čím mocnější draždidlo, tím rychleji překonavá individuální zvláštnosti. Na lechtání lidé reagují různě, na kalené železo - stejnorodě. Tak jako parní kladivo stejně změní kouli i krychli v plát, tak pod hnětem příliš velikých a neodvratných událostí zploští se ti, kteří se jim vzpírají, pozbývajíce hran své "individuálnosti".
Ludvík a Mikuláš byli posledními zrozenci bouřlivě žijících dynastií. Jakási vyrovnanost toho i onoho, klid a "veselost" v trudných chvílích byly osvojeným výrazem chudosti vnitřních sil, slabosti nervového výboje, nicotnosti duševních zdrojů. Jako mravní vykleštěnci byli oba docela zbaveni fantasie a tvůrčí schopnosti, měli právě jen tolik ducha, aby cítili svou triviálnost a chovali závistnou nevraživost ke všemu, co bylo nadané a význačné. Oběma bylo vládnout zemi, která se octla ve stavu hlubokých vnitřních krisí a revolučního probuzenectví národa. Oba se bránili vnikání nových ideí a přílivu nepřátelských sil. Nerozhodnost, licoměrnost a lživost byly u obou výrazem ne tak osobní slabosti, jako úplné nemožnosti udržet se na zděděných posicích.
A jak to bylo s ženami? Alexandra ještě víc než Antoinetta byla svým sňatkem s neomezeným vládcem ohromné země vynesena na nejvyšší vrchol snů princezniných, k tomu ještě princezny tak kocourkovské jako byla princezna hesenská. Obě byly až po okraj naplněny vědomím svého velikého poslání: Antoinetta frivolněji, Alexandra v duchu protestantského pokrytectví, přeloženého na řeč církevně-slovanskou. Neúspěchy carování a rostoucí nespokojenost nemilosrdně rušily tento fantastický svět, jejž si vytvořily tyto fanatické, ale konec konců slepičí hlavy. Odtud rostoucí rozčilení, sžíravá nevraživost k cizímu národu, který se před nimi nesklonil; nenávist k ministrům, kteří, byť sebe méně, dbali hlasu nevraživého světa, to jest země; odcizení i vlastnímu dvoru a neustálé soužení nad mužem, který nedostál v očekávání, které vzbudil jako ženich.
Dějepisci a životopisci se sklonem k psychologisování nezřídka hledají a nalézají čistě osobní a náhodné složky tam, kde skrze osobnost pronikají veliké dějinné síly. Je to táž chyba nazírání jako u dvořenínů, kteří posledního cara měli za rodilého "smolaře". On sám také věřil, že se-narodil na nešťastné planetě. Ve skutečnosti jeho neúspěchy plynuly z rozporů mezi starými cíli, které mu odkázali předkové, a mezi novými dějinnými okolnostmi, v něž byl postaven. Když ve starověku říkali, že Jupiter, koho chce zničit, tomu béře rozum, vyjadřovali pověrečným způsobem jenom výsledek vážných dějinných pozorování. V slovech Goethových o rozumu, který se stává nesmyslem - "Vernunft wird Unsinn" - obsažena jest táž myšlenka o neosobním Jupiteru dějinné dialektiky, jenž béře rozum přežilým dějinným zřízením a odsuzuje k neúspěchu jejich obhájce. Texty úloh Romanova a Capeta byly předepsány vývojem dějinného dramatu. Hercům ponechány jen odstíny interpretace. Neúspěšnost Mikulášova stejně jako Ludvíkova měla kořeny nikoli v jejich osobním, nýbrž v dějinném horoskopu stavovsko-byrokratické monarchie. Oba byli především posledními zrozenci absolutismu. Jejich mravní nicotnost, vyplývající z jejich dynastického epigonství, přidávala absolutismu zvláště zlověstný ráz.
Lze namítnout: kdyby snad Alexander III. byl méně pil, mohl být značně déle živ, revoluce by se byla srazila s carem úplně jiného složení a žádné symetrie s Ludvíkem XVI. by tu nebylo. Taková námitka se však nikterak netýká toho, co jsme řekli. Nemíníme naprosto popírat význam osobní složky v mechanice dějinného procesu, ani význam náhodnosti v složce osobní. Třeba jen, aby dějinná osobnost se všemi svými zvláštnostmi byla pojímána ne jako holý výpočet psychologických rysů, nýbrž jako živá reálnost, vyrostlá z určitých společenských podmínek a reagující na ně. Jako růže nepřestane vonět jen proto, že přírodovědec ukáže, jakými ingrediencemi půdy a atmosféry žije, tak ani odhalení společenských kořenů v osobnosti neubírá jí vůně ani pachu.
Právě svrchu uvedená námitka o možné dlouholetosti Alexandra III. může tutéž otázku osvětliti s jiné stránky. Lze připustit, že by se byl Alexander III. nepustil roku 1904 do války s Japonskem. Tím by byla oddálena první revoluce. Do kdy? Snad by pak "revoluce 1905", tedy první zkouška sil, první průrva do soustavy absolutismu, byla prostým úvodem k druhé, republikánské, a třetí, proletářské, revoluci. O tom jsou možné jen více méně zajímavé dohady. Ale nade vši pochybu v každém případě jest, že revoluce vyplývala nikoli z povahy Mikuláše II. a že Alexander III. by nerozřešil jejich úkolů. Stačí, připomeneme-li, že nikde a nikdy se nedál přechod od feudálního zřízení k buržoasnímu bez násilných otřesů. Včera teprve jsme to viděli v Číně, dnes to znovu pozorujeme v Indii. Leda lze říci, že ta či ona politika monarchie, ta či ona osobnost monarchova mohly revoluci uspíšit nebo oddálit a vtisknout určitou pečeť jejímu vnějšímu chodu.
S jakou zlobnou a bezmocnou úporností se carismus ještě poslední měsíce, neděle a dny pokoušel, aby se udržel, kdy již jeho partie byla beznadějně prohrána! Nedostávalo-li se Mikuláši vůle, vyplnila mezeru carevna. Rasputin byl nástrojem působení kliky, jež se zoufale bila za svou záchranu. I v tomto malém rozměru je osobnost carova pohlcena skupinou, která znamená zhuštěninu minula a poslední jeho křeč. "Politika" špičky z Carského Sela tváří v tvář revoluci skládala se z reflexí štvaného a vysíleného dravce. Pronásledujeme-Ii v rychle jedoucím automobilu vlka v stepi, zhroutí se zvíře nakonec a padne vysílením. Ale zkuste mu navléci obojek, pokusí se vás roztrhat nebo aspoň zranit. Ba, zbývá-li mu co jiného v tomto stavu?
Liberálové se domnívali, že zbývá. Mikuláš, místo aby se s privilegovanou buržoasií dohodl a tím předešel revoluci - tak zní obžaloba vznesená proti carovi liberalismem - vzpíral se tvrdošíjně ústupkům a dokonce ještě v poslední dny, pod mečem osudu, kdy každá minuta byla důležitá, otálel, smlouval s osudem a propásl poslední možnosti. Všechno to vypadá přesvědčivě. Ale jaká škoda, že liberalismus, vědoucí o tak neomylných prostředcích záchrany pro monarchii, nenašel těchto prostředků pro sebe!
Bylo by nejapné tvrdit, že carismus nikdy a za žádných okolností neučinil ústupků. Dělal je, pokud byly vynuceny nezbytností záchrany sebe, Po krymské porážce Alexander II. provedl poloviční osvobození rolníků a mnoho liberálních reforem v oblasti zemstva, soudu, tisku, školství apod. Car sám vyslovil tehdy vůdčí myšlenku svých reforem: osvobodit rolníky s h o r a, aby se neosvobodili z e s p o d. Pod tlakem první revoluce povolil Mikuláš II. poloviční ústavu. Stolypin rozboural rolnickou obščinu, aby rozšířil dějiště kapitalistických sil. Všechny tyto reformy měly však pro carismus smysl jenom potud, pokud ústupky v jednotlivostech zachraňovaly celek, totiž základy stavovské společnosti a monarchie samé. Jakmile následky těchto reforem počaly přetékat přes tyto meze, monarchie hned couvla. Alexander II. v druhé polovici své vlády vykradl reformy z první polovice svého carování. Alexander III. šel cestou protireforem ještě dále. Mikuláš II. v říjnu r. 1905 povolil, potom několikráte rozpustil dumu za něho ustavenou, a jakmile jen revoluce oslábla, provedl státní převrat. Po tři čtvrtiny století počítáme-li od reforem Alexandra II. - rozvíjí se hned podzemní, hned přímý boj, pozvedající se vysoko nad osobní vlastnosti těch a oněch carů a končící se svržením monarchie. Jenom v dějinných mezích tohoto procesu lze najíti místo pro ty a ony cary, pro jejich povahy, pro jejich "životopisy".
I nejsamovládnější z despotů málo se podobá osobnosti, která by libovolně vtiskovala pečeť událostem. Vždycky je korunovaným agentem privilegovaných tříd, tvořících si společnost podle svého obrazu. Pokud tyto třídy nevykonaly svého poslání, je monarchie silná a sebevědomá. Tehdy má v rukou spolehlivý aparát moci a neobmezený výběr výkonných sil, neboť nejschopnější lidé nepřešli ještě do nepřátelského tábora. Tehdy se monarcha, ať osobně, ať prostřednictvím milcovým, může stát nositelem velkého a pokrokového dějinného úkolu. Jinak tomu však je, když se slunce staré společnosti sklání konečně k západu: privilegované třídy se mění z organisátorů národního života v příživnický nádor; pozbyvše svých vůdčích úkonů, ztrácejí vědomí svého poslání a důvěru v své síly; svou nespokojenost se sebou obracejí v nespokojenost s monarchií; dynastie osamocuje; vrstva lidí navždy jí odevzdaných se zúžuje; jejich úroveň klesá; nebezpečenství zatím roste; nové síly naléhají; monarchie pozbývá schopnosti jakéhokoliv tvůrčího podnětu; brání se, bojuje, ustupuje - její činy nabývají automatičnosti nejprostších reflexí. Tomuto osudu neušla ani poloasijská despocie Romanovových.
Vezmeme-li agonizující carismus tak říkajíc ve svislém průřezu, byl Mikuláš osou, kolem níž se točila cháska, jejíž kořeny zapadaly daleko do minulosti, pro níž nebylo záchrany. Ve vodorovném průřezu dějinnou monarchií byl Mikuláš posledním článkem dynastického řetězu. Jeho nejbližší předkové, řadíce se své doby rovněž v rodinně stavovsky byrokratické kolektivy, vyzkoušely různé prostředky a způsoby správy, aby starého sociálního řádu ochránili od hrozivých osudů, a přece jen odkázali Mikuláši chaotickou monarchii, v jejímž lůně už revoluce dozrávala. Zbývalo-li mu co na výběr, byly to jen různé cesty záhuby.
Liberalismus snil o monarchii podle britského vzoru. Ale což parlamentarismus na Temži vznikl mírnou vývojovou cestou, či byl plodem "svobodné" rozšafnosti některého monarchy? Nikoli, vznikl jako výsledek boje, který trval věky a v němž jeden z králů nechal na křižovatce svou hlavu.
Svrchu načrtnuté dějinné psychologické srovnání Romanovových s Capety lze mimoděk s plným úspěchem rozšířit o britskou královskou dvojici epochy první revoluce. Karel I. měl v podstatě tytéž rysy, jimiž spisovatelé pamětí a historikové s větším či menším důvodem obdařují Ludvíka XVI. a Mikuláše II. "Karel zůstával trpný" - píše Montague - "ustupoval, kde nebyl s to projeviti odpor, utíkal se, byť i nerad, k podvodu a nezískal si ani popularity, ani důvěry." "Nebyl to hloupý člověk" - praví jiný dějepisec o Karlu Stuartovi- "ale nedostávalo se mu pevnosti charakteru... Úlohu zlého osudu sehrála v jeho životě žena jeho, Jindřiška Francouzská, sestra Ludvíka XIII., prosycená idejemi absolutismu ještě víc než Karel." Nebudeme se pouštět do podrobností ve vyličování této třetí, podle časového postupu první, královské dvojice. Poznamenáme jen, že také v Anglii se soustřeďovala nenávist především na královně jakožto Francouzce a papežence, jíž vytýkali pikle s Římem, tajné styky s povstaleckými Iry a intriky na francouzském dvoře.
Avšak Anglie měla alespoň pro svůj vývoj staletí. Byla průkopnicí měšťácké civilisace. Nebyla uhnětena jinými národnostmi, naopak hnětla stále více je. Vykořisťovala celý svět. Tím se mírnily vnitřní rozpory, hromadil konservativismus, působilo to na dostatek a pevnost tučných plástů v podobě příživnické vrstvy landlordů, monarchie, sněmovny lordů a státní církve. Výjimečnou dějinnou privilegovaností vývoje měšťácké Anglie přešel konservativismus, mající dost pružnosti, z instituce v mrav. Nad tím ještě ani dnes nepřestali být u vytržení různí kontinentální filistři, jako profesor Miljukov nebo austromarxista Otto Bauer. Ale právě teď, kdy Anglie, tísněna v celém světě, stravuje poslední zdroje svého dřívějšího přednostního postavení, její konservativismus ztrácí svou pružnost a obrací se dokonce v podobě labouristů v holou reakci. Tváří v tvář indické revoluci "socialista" Macdonald nenachází jiných způsobů, než ty, kterými Mikuláš II. čelil ruské revoluci. Jenom slepec může nevidět, že Britanie spěje k ohromným revolučním otřesům, při nichž beze stopy zhynou trosky jejího konservativismu, jejího světového panství a jejího nynějšího státního stroje. Macdonald připravuje tyto otřesy ne hůře, než své doby činil Mikuláš II. a se zaslepeností ne menší. Toť, jak vidíme, také není špatné znázornění k otázce, jaký význam má "svobodná" osobnost v dějinách!
Ale jak mělo Rusko se svým opozdilým vývojem, ve vleku všech evropských národností, s nuznou hospodářskou základnou pod nohami, vytvořit "pružný" konservativismus společenských forem - snad patrně aby učinilo zadost zvláštním potřebám profesorského liberalismu a jeho levého stínu, reformistického socialismu? Rusko příliš dlouho zaostávalo - a když je světový imperialismus sevřel svým šroubem, musilo probrat své politické dějiny ve velmi krátkodobém kursu. Kdyby byl Mikuláš vyšel liberalismu vstříc a Štürmra zaměnil Miljukovem, byl by se vývoj událostí odlišoval poněkud způsobem, ne však podstatou. Vždyť právě touto cestou šel v druhém období revoluce Ludvík, povolav k moci žirondu; to však ani Ludvíka, ani později žirondy neuchránilo od gilotiny. Nahromaděné sociální rozpory musily propuknout a propuknuvše, musily svou očistnou práci přivésti do konce. Před náporem lidových mas, které nakonec své křivdy, svou bídu, pokoření, strasti, naděje, iluse a cíle vynesly na otevřené jeviště, měly hoření kombinace monarchie s liberalismem episodický význam a mohly působit snad na pořad jevů a snad i na počet událostí, nikterak však na celkové rozvinutí dramatu a ještě méně na jeho hrůzné rozuzlení.